Hlava XXII se nepodobá žádné knize, kterou jste četli. Heller má svůj styl, svou logiku, svůj výjimečný charakter a rukopis. Neustále balancuje mezi komikou a hororem. Je výstředně zábavná a působivá až mrazí.
Je to kniha, která v plné míře popisuje válečnou mašinérii a zrůdnost zabíjení lidé, ať se děje v kdekoliv.

V knize o osudech Yossarian a jeho letky bombardérů útočících z Itálie vychází Heller z vlastních zkušeností a svou knihou předznamenal to, co v americké kultuře naplno otevřela vietnamská válka. Kniha je originální, stejně jako jeho další knihy.

Jeden z nejznámějších světově proslulých satirických a protiválečných románů Hlava 22 napsal americký spisovatel Joseph Heller jako svou prvotinu v roce 1961.

Ukázky:

„Rozhodl se, že bude žít věčně… A zemře, jen kdyby to nějak třeba nevyšlo…“
xxx

„Vždyť jsem vám před chvilkou říkal, že jsou to cvoci. Ale může člověk připustit, aby blázni rozhodovali o tom, jestli jsou blázni, nebo ne?“
Yossarian se na něj chladně zahleděl a pak to zkusil z jiného konce. „Je Orr blázen?“
„Jistě,“ přisvědčil doktor Daneeka.
„A můžete ho vyřadit z letové služby?“
„To můžu, samozřejmě. Ale musel by mě o to nejdřív požádat. To je součást předpisu.“
„A proč vás tedy o to nepožádá?“
„Protože je to blázen,“ řekl doktor Daneeka. „Musí to být cvok, když ještě pořád lítá na operační úkoly, ačkoli se už kolikrát ocitl v takových situacích, že to přežil jenom zázrakem. Jistě že ho můžu vyřadit z letové služby. Ale nejdřív mě o to musí požádat.“
„A to je všechno, co by musel udělat, kdyby se z toho chtěl dostat?“
„To je všechno. Ať mě o to požádá.“
„A vy ho pak můžete vyřadit z letového nasazení?“ ptal se Yossarian.
„Nikoli. Já ho pak nemůžu vyřadit z letového nasazení.“
„Chcete říct, že je v tom nějaký háček? Začíná mě z vás bolet hlava.“
„Hlava vás začíná bolet z Hlavy XXII, ne ze mě,“ řekl na to doktor Daneeka. „Podle Hlavy XXII totiž člověk, který žádá o vyvázání z bojového nasazení, nemůže být blázen.“
xxx

Náš velitel byl velmi statečný muž … Nikdy neváhal nás poslat do první linie …
xxx

“A kolik jich vidíte teď?” zeptal se doktor a ukázal dva prsty.
“Dva, “řekl Yossarian.
“A kolik teď?” ptal se lékař a neukázal žádný.
“Dva,” pravil Yossarian.
Lékařova tvář se svraštila úsměvem. “Namouduši, ten mladík nelže, radoval se celý šťastný. “On opravdu vidí všechno dvakrát!”
Položili Yossariana na vozíček a odvezli ho do pokoje, kde ležel ten první voják, který viděl všechno dvakrát, a na každého, kdo byl s Yossarianem na oddělení, uvalili novou čtrnáctidenní karanténu.
“Vidím všechno dvakrát!” volal voják, který viděl všechno dvakrát, když k němu Yossariana přivezli.
“Vidím všechno dvakrát!” odpovídal mu Yossarian stejně hlasitým voláním a spiklenecky na něj mrkl.
“Ty zdi! Ty zdi!” volal ten druhý voják. “Šoupněte je zpátky!”
Jeden z lékařů se opřel o zeď a dělal, že ji tlačí zpátky.
“Stačí?”
Voják, který viděl všechno dvakrát, chabě přikývl a sklesl zpátky na polštář. Yossarian rovněž chabě přikývl a prohlížel si svého talentovaného kolegu s hlubokou úctou a obdivem. Uvědomoval si, že tu s ním leří mistr. Určitě bude stát za to, onoho nadaného spolupacienta studovat a snažit seho napodobit. V průběhu noci však talentovaný spolupacient zemřel a Yossarian došel k názoru, že každé napodobování má své meze.
“Vidím všechno jednou!” zaječel bez okolků.
xxx

Orr byl hříčka přírody, mile zrůdný pidimuž s hlavou plnou oplzlých myšlenek, který dovedl spoustu užitečných věcí, což mu nadosmrti zaručovalo příslušnost ke skupině obyvatelstva s nízkými příjmy.
Uměl pracovat s pájkou a dokázal sbít dvě prkna, aniž rozštípl dřevo nebo ohnul každý druhý hřebík.

Uměl vrtat díry. Když byl Yossarian v nemocnici, mnoho toho ve stanu vylepšil. V betonové podlaze vyhloubil či vysekal dokonalý kanálek, aby do ní mohl bezpečně zapustit tenkou trubičku, jíž hodlal do kamínek přivádět benzín z nádrže, postavené venku na vyvýšeném podstavci. Z přebytečných součástí pum vyrobil do krbu železný rošt, na který narovnal tlustá stříbřitá polena, a nad krbovou římsu rozvěsil fotografie slečen s bujnými vnadami, vystřižené z bulvárních časopisů a zasazené do rámečků z mořeného dřeva. Orr uměl bez potíží otevřít plechovku s barvou. Dovedl míchat barvy, ředit je, odstraňovat staré nátěry. Dovedl štípat dříví a vyměřovat pravítkem. Dovedl rozdělávat oheň.

Uměl kopat jámy a nikdy nezapomněl načepovat z nádrží u jídelny do plechovek a polních lahví čerstvou vodu a donést ji do stanu. Dokázal se na celé hodiny zabrat do zcela nedůležité práce a neprojevit přitom sebemenší známku otrávenosti či nudy, odolný vůči únavě jako pařez stromu a téměř stejně němý.
Bylo s podivem, jak dokonale znal přírodu a život v ní; nebál se ani psů a koček, ani brouků a můr, neošklivil si ani taková jídla, jako jsou rybí karbanátky nebo zadělávané dršťky.

“A ještě něco, pánové,” kázal. “Máme dnes mezi sebou velmi významného hosta, pana generála Peckema od zvláštních služeb, muže, který nás obšťastňuje pálkami, raketami a míčky, sešity comics a estrádními skupinami. Přeji si, abychom tuto akci věnovali jemu.
Tak tedy vzleťte a bombardujte – za mne, za vlast, ve jménu božím a k poctě našeho velkého Američana generála P. P. Peckema. A nechť vaše bomby dopadnou hezky jedna vedle druhé!”

The post Hlava 22. Heller geniálně popisuje nesmyslnost válek, tupost i stupiditu vojáků first appeared on Čítárny.

Salman Rushdie (*1947) se narodil v Bombaji, v Indii, ale je britský spisovatel. Někteří mu závidí. Není proč. Zažil své. Ještě zažije. Ještě to možná neskončilo, vždyť vloni v srpnu na něj klidně spáchal atentát islámský extremista a spisovatel skoro přišel o zrak.

Jistě nemusím opakovat celou historii, a tak jen pár slov: román Satanské verše, fatva, následný život ne přímo v krabici, ale „v skrytu“ a… Dost spisovatelů je introvertních, a tak mu snad i ono vynucené ŽIJ V SKRYTU záviděli.
Ve skutečnosti prožil VEŘEJNÉ peklo. Probíhalo za občasného přemísťování jeho bytosti a podrobně to líčí mj. knihy Carmel Bedfordové Případ Rushdie (1994, česky Mladá fronta, 1997) a Rushdieho Joseph Anton. Vzpomínky (2012, česky Paseka, 2012).

Popularita tak získaná (odsouzením k smrti za pár odstavců) sice zdvíhá náklady, o tom se hádat nebudeme, ale Rushdie není žádný Dan Brown.
Chci říct, že by patrně figuroval v panteonu světového písemnictví bez dotyčné „reklamy“. Možná jenom nenápadněji. Ve svém díle, které napsal či vyšil, propletl tento novodobý Kafka i Melville celou západní tradici s tradicí orientální.
Aspiruje na Nobelovu cenu a Akademie mu ji pouze za to, že tkví na jakési černé listině, nedá; ať si o Akademi myslíme cokoli.

Jazyk pravdy (2021) je kniha přednášek a esejů psaných i pro mezinárodní Pen klub, ale nejen pro něj.
Nechybějí stati Usáma bin Ládin, Vánoce nevěřícího, Zápisky o zahálčivosti, Osobní zkušenost s koronavirem a ve finále Rushdiem vyplněný Proustovský dotazník; původně zveřejněný v časopise Vanity Fair.
Text Sebastialo Salgado byl původně předmluvou ke svazku Salgadových fotografií. Příspěvek Klara Walkerová vznikl, když této malířce udělilo cenu losangeleské Hammer Museum.
A již roku 1977 poznal Rushdie herečku Carrie Fisherovou, přičemž jejich přátelství věnuje několik překvapujících stránek. „Vyrůstal jsem s třemi sestrami a žádným bratrem,“ zdůrazní. Sami čtěte, jak pokračuje.

Celá druhá část knihy sestává z úvah věnovaných spisovatelům, a to včetně Hanse Christiana Andersena, Harolda Pintera, Arthura Millera, Christophera Hitchense, Philipa Rotha, Kurta Vonneguta, Samuela Becketta, Cervanta a Shakespeara.

Jatka číslo pět četl Rushdie roku 1972, a tedy tři roky poté, co vyšly, a současně tři roky předtím, než vydal svůj první román.
Bylo mu pětadvacet. A nepochybuje, že Vonnegutova kniha měla tak výrazný úspěch ze stejného důvodu jako (starší) Hellerova Hlava XXII. Čtenáři při ní ne vždy, ale často mysleli na Vietnam. Na tamní americkou přítomnost.
A zatímco Hlavu vnímá Rushdie jako frašku „odehranou s kamennou tváří“, v Jatkách na válce pranic směšného nevidí. Heller je mu Chaplinem, Vonnegut Frigem. Melancholikem. I Rushdie říká: „V životě dopadne všechno jinak,“ ale Vonnegutovo „tak to chodí“ nechápe jako metodu, jak se s tím smířit. Ta slova bere jako způsob, jak čelit smrti. „Objevují se v textu pokaždé, když někdo zemře. A pouze, když někdo zemře.“
Podle Rushdieho je Vonnegut především sžíravě ironický, ale ne všichni čtenáři si totální masivnost a strašnou temnotu jeho ironie uvědomí.
Vonnegut přitom nebyl žádný fatalista a není v té knize ani rezignovaný. A Jatka jsou – navzdory všemu surrealistickému – velký realistický román; na tom nemění nic ani to, že v Drážďanech umřelo „jen“ dvacet tisíc lidí; ne 135 000, jak uvádí Vonnegut. „Války se dají zastavit, to ano,“ dodává, „ale asi tak snadno jako ledovce.“

Z Rushdiem vyplněného Proustovského dotazníku (str. 495) si na závěr dovolím citovat jen krátce.
Co považujete za svůj největší úspěch? Pokračování.
Co považujete za nejpřeceňovanější ctnost? Víru.
Co je vaším největším rozmarem? Lingvistika.
Jaké vlastnosti si nejvíce ceníte u žen? Humoru.
Kde byste chtěl žít? V regálu knihovny, a to navždy.

Salman Rushdie: Jazyky pravdy. Eseje 2003-2020. Překlad Martina Neradová. Nakladatelství Paseka. Praha 2023. 512 stran
https://www.kosmas.cz/knihy/518298/jazyky-pravdy/

The post Jazyky pravdy Salmana Rushdieho. Život, Vonnegut, Heller, války first appeared on Čítárny.