Sbohem, armádo (Hemingway, A Farewell to Arms, 1929) je román, který je reakcí Ernest Hemingwaye na životní zážitky z První světové války.

Román sice primárně neodrývá stupiditu a nadšení lidí umírat za pochybnou ideu a mimořádný zisk jiných lidí tak, jak o tom píše Remarque v knize Na západní frontě klid, ale jedinečně popsaným intimním příběhem dvou mladých zamilovaných lidí ve válce dostatečně zdůrazňuje zrůdnost válečnou i a důvod, proč nepodporovat žádnou válku.
Celá generace spisovatelů a lidí, kteří tuto hrůzu prožili se označuje jako “ztracená generace”. Lidé, kterým válka navždy zničila jejich životy.

„Věřím, že všichni ti, kteří z války těží a přispívají k jejímu vyvolání, by měli být zastřeleni hned první den akreditovanými zástupci loajálních občanů své země, kteří v ní budou bojovat.“
E. Hemingway / Sbohem armádo / předmluva 1948

Hemingway si vybral za hlavního hrdinu amerického lajtnanta Frederica Henryho, který pomáhá italské armádě obsluhovat sanitky a při té příležitosti se seznámí s anglickou zdravotní sestrou Catherine Barkleyovou, do které se zamiluje. Nakonec s ní čeká dítě: “To se jenom hlásí na svět dítě, mimovolný důsledek krásných milánských nocí”

Na základě tohoto lidského příběhu mladých lidé popisuje Hemingway zrůdnosti válečné, deformované vztahy lidí na frontě i za ní.
Místy až bolestný příběh lásky, něžností, naivity, ale i humoru. Jako vždy když dva mladí lidé k sobě nacházejí cestu a jsou něčím drasticky poznamenáni jak v minulosti tak především tou nejzrůdnější přítomnosti jakou si dovedete představit.

A není to nic nového. Už v 8 stol. př. n. l. v eposu Illias je popsána podstata válek, který se dá shrnout do jednoho výroku:
Války jsou produkty rozpínavosti a lidské pýchy (hybris), agrese i nelidskosti.

Takže až nějaký politik bude tvrdit, že je třeba abyste bojovali, protože oni řekli, že jsme ve válce, přečtěte si znovu tuto knihu a další knihy. A budete mít jasno, co určitě nechcete.

Jak vznikla kniha?
Ernest Hemingway byl v první světové válce raněn šrapnelem, a když ležel v Itálii na nemocničním lůžku, napsal příteli, že oné osudné noci roku 1918 vybuchla ve tmě obrovská bomba.

„Tehdy jsem umřel. Cítil jsem, jak mi přímo z těla vychází duše nebo co, jako když za jeden cíp vytáhnete z kapsy hedvábný kapesník. Poletovala okolo a pak se vrátila do mě a už jsem nebyl mrtvý.”
Tento zážitek se stal podkladem pro scénu v románu Sbohem, armádo.

Styl psaní Hemingwaye:
Hemingwayova novinářská schopnost popsat v knize to důležité a vynechat nepodstatně se nejvíc projevuje v jeho povídkách, kde je také velké množství příběhů z této války. Nic méně i v této knize je vidět jeho snaha psaní ledovce. Popsat to podstatné (to, co je pod mořem) jen tím málem, co je nad hladinou. Hemingway měl velmi dobrou vyprávěcí a pozorovací schopnost, vidění detailu. Pro přemýšlivé čtenáře velmi čtivý a objevný příběh.

Tato kniha Hemingwaye poprvé proslavila.
A nejen svou otevřenosti a čtivým stylem, ale také svou syrovostí, která se projevuje i používáním vulgarismů. Kvůli tomu byla i částečně cenzurována.
Kniha byla zakázána v Itálii za vlády Mussoliniho, protože Hemingway v rozhovoru s ním uvedl, že je “největším lhářem v Evropě”.
Proslulost knihu navíc zvýšilo její zfilmování už v roce 1932 a později v roce 1957.
V češtině román poprvé vyšel v roce 1931 a byla to první Hemingwayova kniha vydaná česky. Ale nejlepší je jednoznačně až překlad Josefa Škvoreckého (1958 a 1965).

Výpisky:

Začátek knihy:
V pozdním létě toho roku jsme bydleli v domě ve vesnici, která se dívala přes řeku a rovinu k horám. V korytě
řeky byly oblázky a vodou omleté balvany, sluncem vysušené a bílé, a voda byla průzračná, proudila rychle a
modrala se nad hlubinami. Oddíly vojska procházely kolem domu a dál po cestě, a prach, který zvedaly, sedal na listí stromů. Kmeny stromů byly také zaprášené a listí toho roku brzo opadalo a my viděli oddíly, jak pochodují po cestě a jak se prach zvedá a listí, zčeřené vánkem, opadává a vojáci pochodují, a potom cestu prázdnou a bílou, až na to listí.
V rovině byla bohatá úroda; bylo tu mnoho ovocných sadů a tam, kde rovina končila, zvedaly se hory, hnědé a
pusté. V horách se bojovalo a v noci jsme vídávali záblesky dělostřelecké palby. Vypadalo to ve tmě jako blýskání na časy, ale noci byly chladné a člověk neměl pocit, že se blíží bouřka.
xxx

„Válku nejde dokončit. Válka nemá nikdy žádný konec.”
“Ale ano má.” Passini zavrtěl hlavou. “Válka se nevyhrává vítězstvím. I když třeba dobudeme San Gabrie. I když dobudeme Carso a Morcalfone a Trieste. Kde budeme pak?
Viděl jste ty hory v dálce? Myslíte si, že bychom je všechny taky mohli dobýt?
Jenom když Rakušane přestanou bojovat.
Jedna strana musí přestat bojovat. Proč nepřestaneme bojovat my…
xxx

Před stanovištěm nás spousta ležela na zemi ve tmě. Odnášeli raněné dovnitř a vynášeli je ven. Kdykoliv se
rozhrnula zástěra a někoho vynášeli, zahlédl jsem světlo z ošetřovny. Mrtví byli položeni stranou. Doktoři pracovali s rukávy vyhrnutými až k ramenům a byli červení jak řezníci. Nebylo dost nosítek. Několik raněných dělalo rámus, ale většinou byli zticha. Vítr ševelil v listí příkrovu nade dveřmi ošetřovny a noc byla čím dál chladnější. Celou tu dobu přicházeli nosiči raněných, stavěli nosítka na zem, vyložili je a šli pryč.
xxx

Jenže na Západní frontě není nikdo s to druhému napráskat. Snad už se války ani nevyhrávají. Možná, že budou trvat věčně. Možná, že tohle je nová Válka stoletá. Položil jsem noviny na stojánek a odešel jsem z klubu. Slezl jsem opatrně se schodů a kráčel jsem po Via Manzoni. Před Gran Hotelem jsem potkal starého Meyerse a jeho ženu, právě když vystupovali z kočáru. Vraceli se z dostihů. Ona byla prsatá ženská v černém satinu. On byl mrňavý a starý, měl bílý knír, ploché nohy a opíral se o hůlku.
xxx

Když jsem se po operaci probudil, nebylo po mně. To se přitom člověku nestane. Oni ho jenom zadusí. Není to
jako umřít, je to jen chemické udušení, takže člověk necítí, a potom mu je úplně, jako kdyby byl opilý, až na to, že
když zvrací, jde z něho jenom, žaludeční šťáva a neudělá se mu líp. V nohou postele jsem viděl pytlíky s pískem.
Visely na trubkách, které čouhaly ze sádrového obvazu. Za chvilku jsem uviděl slečnu Gageovou a ta řekla: „Jak je
vám?“
„Lip,“ řekl jsem.
xxx

Ubohá, má ubohá, milovaná Catherine! Takhle se tedy platí za společné noci. Past sklapla. Tohle tedy čeká lidi po milostných nocích. Buď jak buď, díky bohu za plyn. Jak asi musely ženy zkoušet, než se objevila anestetika! Když na ně přišly bolesti, jako by je strhl divoký vír. Když byla Catherine těhotná, neměla žádné potíže. Nic ji netrápilo. Ani jí vlastně nikdy nebylo špatně. Na nic si až do posledního dne nestěžovala. A teď ji přece jenom dostali.
Co člověka čeká, to ho nemine. Nemine ho to, k sakru, nemine. I kdybychom se třeba padesátkrát vzali, dopadlo by to pokaždé stejně. A co když zemře? Nezemře. Jenom prožívá těžké chvíle. První porod se zpravidla dlouho vleče. Jenom prožívá těžké chvíle. Až bude po všem, řekneme si, jak zkoušela, a Catherine se bude bránit, že ani vlastně moc nezkoušela. Ale co když zemře? Nesmí zemřít. ano, ale co kdyby mi zemřela? Nemůže zemřít, povídám ti. nejanči. Jenom prožívá těžké chvíle. To jí prostě jenom příroda ukazuje, co dovede. Je to jednoduše první porod, a ten se téměř vždycky dlouho vleče.
Ano, ale co kdyby mi zemřela? Nesmí umřít. Proč by měla umírat? Proč by vlastně měla umřít? To se jenom hlásí na svět dítě, mimovolný důsledek krásných milánských nocí. Zamotá hlavu a potom se narodí a pečuje se o ně a možná, že to dítě má člověk i rád. Ale co když Catherine zemře? Nezemře. Všecko je v pořádku. Ale co kdyby mi zemřela? Nesmí zemřít. Ale co kdyby zemřela? Řekni, co budeš dělat? Co kdyby mi zemřela?
xxx

Prosím, milosrdný Bože, nedopusť, aby mi umřela!
Ošetřovatelka otevřela dveře, zakývala na mě prstem, abych šel dál. Šel jsem za ní do pokoje. Přistoupil jsem
k lůžku. Na druhé straně lůžka stál doktor. Catherine ke mně vzhlédla a usmála se. Zhroutil jsem se na postel a
rozplakal se.
„Ty můj drahoušku,“ řekla Catherine teplým hlasem. Tváře ji překryla šeď.
„Všechno je v pořádku, Cat. Zase bude s tebou všecko v pořádku.“
„Umřu,“ řekla; odmlčela se. „Nerada bych umřela.“
Vzal jsem ji za ruku. „Nedotýkej se mě!“ vykřikla. Odtáhl jsem ruku. Usmála se.
„Ty můj miláčku! Polož mi ruku, kam chceš.“
„Zase budeš v pořádku, Cat. Vím, že budeš zase v úplném pořádku.“
„Chtěla jsem ti napsat dopis, abys ho měl, kdyby se se mnou něco stalo, ale nenapsala jsem ho.“
„Nemám ti zavolat kněze nebo někoho, koho bys chtěla vidět?“
„Chci vidět jenom tebe.“
xxx

Konec knihy:
Odešel chodbou. Šel jsem ke dveřím do pokoje. „Teď tam nesmíte,“ řekla jedna z ošetřovatelek. „Ale ano, smím,“
řekl jsem. „Teď ještě ne.“
„Jděte pryč,“ řekl jsem. „Ta druhá taky.“
Ale když jsem je dostal ven a zavřel dveře a zhasl, nebylo to k ničemu. Bylo to, jako kdybych dával sbohem soše.
Za chvíli jsem se zvedl, odešel jsem ven a z nemocnice a šel jsem zpátky do hotelu v dešti.

The post Hemingway. Sbohem, armádo. Protiválečný román o stupiditě a umírání za cizí zájmy a zisky first appeared on Čítárny.

Ernest Hemingway prožil na Kubě kus svého života. Není proto divu, že Američané a Kubánci se konečně dohodli, že zdigitalizují celý archív, který zůstal v domě Ernesta Hemingwaye. Byl nejvyšší čas. Muzeum, které je v tomto domě, se pomalu rozpadá a peníze ze vstupného jdou kdovíkam. A dokumenty z pozůstalosti tiše hnijí.

Archív obsahuje dopisy, fotky a rukopisy včetně nevydaného závěru slavné knihy Komu zvoní hrana.
Ve sklepě ležely kdoví jak dlouho. Jsou tam i kódované zprávy, které Hemingway posílal, když se svou jachtou pátral po německých ponorkách.
Celkem se jedná o 3194 stran textu a obrazových materiálů, které byly také zaslány do knihovny Johna F. Kennedyho v Bostonu a mají být dokonce vystaveny na internetu.
Ernest Hemingway Collection in JFK Museum>>

Stejně tak se opravovala vila za zhruba 3/4 milónů dolarů.
Vila Finca la Vigía stojí v městečku San Francisco de Palua, které je pár kilometrů od Havany.  V domě je muzeum, o které se výrazně zasloužila Jenny Phillipsová, vnučka dlouholetého editora Hemingwaye.
Hemingway zde žil od roku 1940 až do své smrti v roce 1961.

Ernest Hemingway (21. července 1899 – 2. červenec 1961)
obdržel prestižní Pulitzerovu cenu (1953) a Nobelovou cenu (1954).Tu dostal za celoživotní dílo s příhlédnutím k poněkud přeceňované novele Stařec a moře.
Pokud bychom chtěli číst opravdu brilantní text, pak nezapomeňte na jeho skvělou knížku, 29 povídek.
Je to opravdu skvost a podle mě, nejlepší co vůbec napsal a to i přesto, že Komu zvoní hrana je obecně považována za jeho spisovatelský vrchol.

Zachovalá pracovna Hemingwaye na Kubě.

Velmi podrobný životopis o něm napsal americký novinář Edward Hotchner.
Toho Hemingway omylem pokládal za svého přítele, ačkoli to bylo úplně naopak. Kniha se jmenuje  Papá Hemingway.
Z této knížky je patrné to, co nakonec přivedlo Hemingwaye k sebevraždě. Jeho mistrovský styl psaní dokázal skrýt, jaký byl ve skutečnosti. Dokázal ukrýt před světem svou častou myšlenkovou prázdnotu, nevyrovnanost i sobectví, včetně hulvátství k ženám.
Viz kniha Paní Hemingwayová aneb osudy manželek Ernesta Hemingwaye.

Dost o jeho nevyrovnané a násilné povaze naznačuje jeho vášnivá záliba k lovu, alkoholu, zápasům v ringu i krvavým býčím zápasům.
Jeho teze, že psaní je jen špička ledovce, ale dvě třetiny nejsou vidět, je vlastně opravdovým mottem toho podivuhodného novináře a spisovatele 20. století, který mýtus o své genialitě vytvářel sám po celý život.

Ernest Hemingway byl před svojí sebevraždou několikrát hospitalizován na psychiatrických klinikách.
Na Mayo Clinic v Minnesotě ho dokonce „léčili“ elektrošoky. Proč? Pořád mluvil, že ho sleduje FBI, a že kolem něj jsou všude štěnice a neustále ho odposlouchávají. Po elektrošocích se pokusil několikrát o sebevraždu.
Po skoro padesáti letech se FBI na základě uplatnění práva na informace od Jeffreyho Myerse, z University of Colorado, musela přiznat, že Hemingwaye ostře sledovala. Soubor vedený FBI na spisovatele má více než 120 stran, z nichž 15 je z důvodů národní bezpečnosti i dnes z velké části začerněno, ukazuje, jak veliký zájem šéf FBI Hoover a celá jeho organizace o Hemingwayeho projevovali. 

Nicméně musím zopakovat, že ani jeho negativní vlastnosti neubírají nic na síle a literárním umu, které jsou vidět především v jeho mistrovských povídkách.
Připomeňme jen několik:
Krátké štěstí Francise Macombera, Stařec u mostu, Sněhy na Kilimandžáru, Indiánský tábor, Když se cosi končí…
V Česku vyšly pod názvem: Prvních 49 povídek (první české vydání 1966).
Povídky Ernesta Hemingwaye. To nejvybroušenější, co napsal

Titulní foto:
Socha Hemingwaye od José Villa Soberona v El Floridita baru na Kubě. V pozadí fotka Hemingwaye s Fidelem Castrem z roku 1960.

The post Hemingway, kubánská vila a rekonstruovaný digitalizovaný archív first appeared on Čítárny.

Ernest Hemingway. Povídky. Nemusíte mít rádi Hemingwaye, jeho styl, vztah k ženám nebo alkoholu, dokonce se vám nemusí líbit ani jeden z jeho románů, ale povídky, ty má excelentní. Jeho povídky právem patří do světové literární klenotnice.

Jeho Povídky (1954) jsou esencí jeho pohledu na psaní, zhutnění příběhu na to podstatné nebo jak sám mnohokrát opakoval:

Psaní je jako ledovec na moři. Vidíte jen to nejdůležitější, co je nad hladinou.

“Pokud autor prózy ví dostatečně o tom, o čem píše, může vynechat věci, které zná, a čtenář, pokud spisovatel píše dostatečně pravdivě, bude mít tyto věci tak silný pocit, jako by je pisatel řekl.
Důstojnost pohybu ledovce je dána tím, že je pouze z jedné osminy nad vodou.”

E. Hemingway / Smrt odpoledne, 1932

Neuvěřitelně pravdivě zachycené příběhy nás zavádějí do Afriky pod zasněžené vrcholky Kilimandžára, do lesů v Michiganu, na italskou frontu, do poválečné Francie, do Španělska na koridu etc..

Hodně povídek těží z jeho osobní zkušenosti s válkou. S tím souvisí jeho citát, který se dá kdykoliv tesat do kamene:

„Věřím, že všichni ti, kteří z války těží a přispívají k jejímu vyvolání, by měli být zastřeleni hned první den akreditovanými zástupci loajálních občanů své země, kteří v ní budou bojovat.“
E. Hemingway / Sbohem armádo / předmluva 1948

Sám Ernest Hemingway v roce 1938 o povídkách píše:

První čtyři povídky jsou poslední, které jsem napsal. Další následují v pořadí v jakém byly uveřejňovány původně.
Jako první jsem napsal povídku Nahoře v Michiganu, v Paříži roku 1921. Poslední byla Stařec u mostu a tu jsem posílal telegraficky z Barcelony v dubnu roku 1938.
V Madridu jsem napsal mimo Pátou kolonu Zabijáky, Dnes je pátek, Deset Indiánů, část I slunce vychází a první třetinu Mít a nemít. Madrid byl pro práci vždycky dobré místo. Stejně tak Paříž, anebo v chladných měsících Key West na Floridě, ranč poblíž Cooke City v Montaně, Kansas City, Chicago, Toronto a Havana na Kubě.
Některá jiná místa tak dobrá nebyla, ale třeba ani my jsme nebyli tak dobří, když jsme tam pobývali.

V této knize je mnoho různorodých povídek. Doufám, že tu najdete některé z těch, jaké se líbí právě vám. Když jsem je znovu pročítal, tak k těm, které mně se líbily nejvíce mimo povídky, jež si už jistou pověst vydobyly, takže učitelé na školách je zahrnují do antologií, které si jejich žáci musí kupovat do kursů o psaní povídek; a přitom v člověku jejich četba budí jisté rozpaky, že se skoro ptá, zdali je opravdu napsal, anebo jestli je ve skutečnosti jenom někde neslyšel –, tedy k těm patří Krátké štěstí Francise Macombera, V jiné zemi, Kopce jako bílí sloni, Takoví nikdy nebudete, Sněhy na Kilimandžáru, Čistý, dobře osvětlený podnik a povídka nazvaná Světlo světa, která se nikdy nikomu jinému nelíbila. Patří k nim ještě některé další. Kdyby se totiž člověku nelíbily, tak by je neuveřejnil.

Když člověk jde tam, kam musí jít, a dělá to, co musí dělat, a vidí vše, co musí vidět, tak se mu při tom ztupí a znecitliví nástroj, s kterým píše. Ale já budu vždycky radši, když ho uvidím ohnutý a otupený a budu si uvědomovat, že s ním musím zase na brus a že ho musím opět kladivem narovnat a znovu ho obrousit brouskem, a když budu vědět, že mám o čem psát, než kdybych měl nástroj celý nablýskaný a zářící a nemel přitom co říci, anebo kdybych ho měl uložený někde v přístěnku, sice hladký a promazaný olejem, ale nepoužitý.
Teď nastal čas, kdy je nezbytné uchýlit se opět k brusu. Chtěl bych žít aspoň tak dlouho, abych mohl napsat ještě tři romány a dvacet pět dalších povídek. Znám některé docela pěkné.

Nově přeložený Hemingwayův autorský výbor povídek přeložil Jiří Hanuš. Navazuje tak na dobrou práci starších překladů Radoslava Nenadála, Rudolfa Pellara, Luby Pellarové, Jana Válka a Jiřího Valji.
Jedná se o poslední svazek z desetisvazkové řady nejvýznamnějších děl amerického nobelisty Ernesta Hemingwaye (1899–1961) a je je dobré, že vydavatel povídky do svazku přidal, i když je původně neaivizoval.
Typografie Martina Peciny jsou jen třešničkou na této jedinečné knize.

Výpisky… Povídky / Ernest Hemingway

Dělostřelecká palba rozbíjela zákop u Fossalty na padrť a on při tom ležel přitisknut k zemi a potil se a modlil ó Ježíši prosím tě dostaň mě z toho. Nejdražší Ježíši prosím tě dostaň mě z toho. Kriste prosím tě prosím tě prosím tě Kriste. Jestli mě jenom ochráníš, aby mě nezabili, udělám všechno, co mi přikážeš. Věřím v tebe a řeknu každému člověku na světe, že ty jsi to jediné na čem vůbec záleží. Prosím tě prosím tě nejdražší Ježíši.
Dělostřelecká palba se posunula dál k frontové čáře. Pustili jsme se do práce na zákopu a ráno vyšlo slunce a den byl horký a dusný a veselý a klidný. Příští noc, když byl zpátky v Mestre, tak tomu děvčeti, co s ním šel nahoru do patra ve Vil a Rossa, o Ježíši neřekl nic. A nikdy nikomu nic neřekl.
xxx

Minarety čněly do výše nad Adrianopolí a do daleka nad rozblácenými pláněmi. Na Karagadžské silnici bylo natlačeno vozů na dobrých třicet mil. Buvoli a dobytek táhli vozy blátem. Žádný konec, žádný počátek. Jen povozy naložené vším, co bylo jejich majetkem. Starci a ženy, promoklí na kůži, kráčeli podél vozů a poháněli dobytek. Marica se řítila kupředu, žlutá a vzedmutá až skoro k mostu. Na mostě se mačkaly povozy jeden vedle druhého a mezi nimi se kolébavým krokem prodírali velbloudi. Na průvod dohlížela po cestě řecká kavalérie. Na vozech vystlaných matracemi a naložených zrcadly, šicími stroji a ranci byly ženské s dětmi.
Seděla tam žena s děckem v náručí a malé děvčátko nad ní drželo deku a plakalo. Při tom pohledu člověk zatrnul. Po celou evakuaci pršelo.
xxx

Byli jsme v jakési zahradě v Monsu. Mladý Buckley sem přišel z druhého břehu s hlídkou. První Němec, kterého jsem spatřil, se vyšplhal na zahradní zeď. Čekali jsme, až přes zeď přehodí nohu, a pak jsme to do něho napálili. Měl na sobě spoustu výstroje a vypadal strašlivě překvapeně a padl dolů do zahrady. Přes tu zeď se sem chtěli dostat ještě tři další. Zastřelili jsme je. Všichni se sem takhle dostávali.
xxx

Sama Cardinel u pověsili v šest hodin ráno na chodbě okresního vezeni Chodba byla vysoká a úzká, s řadami cel po obou stranách. Všechny cely byly obsazeny. Ti lidé sem byli přivedeni na popravu.
Pět odsouzených k trestu smrti provazem bylo v pěti hořeních celcích. Tři z odsouzených k trestu smrti provazem byli černoši. Byli velice vyděšení. Jeden z dvou bílých odsouzenců seděl na pryčně s hlavou v dlaních. Druhý ležel natažen na pryčně s dekou omotanou kolem hlavy. Na šibenici šli dvířky ve zdi. Bylo jich sedm, včetně dvou kněží.
Sama Cardinel u nesli. Takhle to s ním bylo už asi od čtyř hodin od rána. Když mu svazovali nohy, dva dozorci ho drželi ve vzpřímené poloze a dva kněží mu cosi šeptali. „ Vzmuž se, synu, „ řekl jeden z kněží. Když k němu přišli s kuklou, kterou mu měli přetáhnout přes hlavu, povolil Samu Cardinel ovi svěrač. Dozorci, kteří ho drželi, ho oba pustili. Oba byli zhnuseni. „Co takhle židli, Wil e?” zeptal se jeden dozorce. „Radši nějakou přineste, „ řekl jakýsi muž v tvrďáku. Když zase všichni ustoupili zpátky na lešení za propadlem, jež
bylo velice těžké, vybudované z dubového dřeva a oceli a v závěsu na kuličkových ložiscích, zůstal tam Sam Cardinel a sedět sám pevně svázaný a mladší z obou kněží poklekl na zem vedle židle. Sotva uskočil kněz zpátky na lešení, propadlo padlo.
xxx

Šest ministrů, členů kabinetu, zastřelili v půl sedmé ráno u nemocniční zdi. Na dvoře stály kaluže vody. Na dláždění dvora leželo zvlhlé suché listí. Hustě pršelo. Všechny okenice
nemocnice byly zatlučeny hřebíky. Jeden ministr měl tyfus.
Vynášeli ho ven do deště dva vojáci. Snažili se ho postavit a opřít o stěnu, ale posadil se na zem do kaluže. Ostatních pět stálo velice klidně u stěny. Konečně řekl důstojník vojákům, že nemá cenu pokoušet se ho postavit. Když vypálili první salvu, seděl na zemi ve vodě a hlavu měl na kolenou.
xxx

Maera ležel bez pohnutí\ hlavu na rukou, obličejem v písku. Krvácel a oblévalo ho přitom teplo a měl lepkavý pocit. Pokaždé cítil, jak do něho zajíždí roh. Někdy ho býk nabral jenom hlavou.
Jednou jím roh projel skrz naskrz a Maera cítil‘ jak se zabodl do písku. Někdo chytil býka za ocas. Spílali mu a plácali mu pláštěnkou do obličeje. Pak byl býk najednou pryč. Několik chlapů Maeru zvedlo a rozběhli se s ním k bariérám, branou a chodbou dokola pod tribunou na ošetřovnu. Složili Maeru na lůžko a jeden šel pro doktora. Ostatní stáli kolem. Doktor přiběhl z dobytčí ohrady, kde sešíval koně pikadorů. Musel toho nechat a umýt si ruce. Seshora s hlavní tribuny sem doléhal obrovský řev. Maerovi připadalo, jako by se všechno zvětšovalo a zvětšovalo a pak zase zmenšovalo a zmenšovalo. A pak se to zas zvětšovalo a zvětšovalo a zvětšovalo a pak zmenšovalo a zmenšovalo. Potom před ním všechno začlo běžet rychleji a rychleji, jako když v biografu pustí zrychleně film. Pak byl mrtev.
xxx

Byl strašlivé horký den. Most jsme zatarasili naprosto dokonalou barikádou. Byla jedním slovem báječná. Stará obrovská mříž z tepaného železa z průčelí nějakého domu.
Příliš těžká, aby šla zvednout, a člověk skrz ni mohl střílet a oni by přes ni museli přelézat. Byla úplné senzační. Pokoušeli se přes ni dostat, a my jsme to do nich práskali na čtyřicet yardů. Vzali ji ztečí a důstojníci sami vystoupili a pustili se na ní do práce. Byla to naprosto dokonalá překážka. Jejich důstojníci byli skutečně výborní. Strašlivé nás to mrzelo, když jsme se dověděli, že na křídle nevydrželi a že musíme ustoupit.
xxx

Všichni byli opilí. Celá baterie šlapala tmou po silnici a všichni byli opilí. Šli jsme k Champagni. Poručík jel na koni a stále vedl zvíře po polích a opakoval mu: „Já se přece tak zlil\ slyšíš, mon vieux. Já se přece tak namazal. „ Šlapali jsme tou tmou po silnici celou noc a adjutant jel pořád na koni vedle mé kuchyně a pořád mi říkal: „Musíš to uhasit. Je to nebezpečné. Zpozorujou to. „ Byli jsme padesát kilometrů od fronty, ale adjutantovi dělal starosti oheň v mé kuchyni. Bylo to legrační šlapat tak po té cestě. To bylo tehdy, když jsem byl kaprál u proviantu.

Ernest Hemingway / Velice krátká povídka

Kteréhosi horkého večera ho v Padově vynesli nahoru na střechu, a tak se mohl svrchu rozhlédnout po městě. Po nebi se míhali rorýsi. Za chvíli se setmělo a zaplály reflektory. Ostatní odešli dolů a vzali si s sebou láhve. Slyšeli je s Luz dole na balkoně. Luz seděla na lůžku. Byla v horké noci chladivá a svěží.

Luz si brala po tři měsíce noční služby. Rádi ji nechávali. Když ho operovali, připravovala ho na operační stůl; smáli se spolu vtipu o klystýru. Dávali mu narkózu a on si umiňoval, že se bude vší silou držet, aby v té slabé chvilce, kdy člověk má rozpovídáno, něco nevybreptal. Když začal přecházet o berlích, chodil měřit pacientům teplotu, aby Luz nemusela vstávat z postele. Bylo tam jenom několik pacientů a všichni o tom věděli. Všichni měli Luz rádi. Když se vracel po chodbách zpátky, myslel na Luz ve své posteli.

Než šel zpátky na frontu, zašli spolu do Duomo a modlili se. Bylo tam přítmí a ticho a modlili se tam ještě další lidé. Chtěli se dát oddat, ale nebylo dost času na ohlášky a ani jeden neměli křestní list. Připadali si stejně jako svoji, ale chtěli, aby to každý věděl a aby se pojistili, že to všecko neztratí.

Luz mu psala spoustu dopisů, které vůbec nedostal, až teprve po uzavření míru. Patnáct jich přišlo ve svazečku na frontu a on si je roztřídil podle dat a četl je všecky od začátku až do konce. Ve všech psala o nemocnici a o tom, jak velice ho má ráda a jak se bez něho nemůže obejít a jak strašně ho v noci postrádá.

Po uzavření míru se dohodli, že on by měl jet domů a najít si místo, aby se mohli vzít. Luz domů nechtěla, dokud on nebude mít dobré místo a nebude jí moci přijet do New Yorku naproti. Rozumělo se samo sebou, že nebude pít, a on ve Státech netoužil spatřit žádné přátele a vůbec nikoho. Jen dostat místo a oženit se. Ve vlaku z Padovy do Milána se hádali kvůli tomu, že ona nechce domů hned. Když se na nádraží v Miláně museli rozloučit, tak se na rozloučenou políbili, ale s hádkou nebyli ještě hotovi. Z takového loučení mu bylo nanic.

Jel do Ameriky lodí z Janova. Luz se vracela do Pordonone, kde se otvírala nemocnice. Bylo to tam všecko opuštěné a bylo deštivo a byl tam ve městě ubytován batalion arditi. Tu zimu tam v tom rozbláceném deštivém městě prožíval major od toho praporu a přitom se miloval s Luz, a ona ještě doposud žádné Italy nepoznala, a konečně napsala do Států, že to všecko mezi nimi dvěma byla jenom taková chlapecká a dívčí záležitost. Že je jí to líto a prý ví, že on to nejspíš nebude s to pochopit, ale možná že jí jednoho dne odpustí a bude jí ještě vděčen a že ona se asi bude — a přišlo to prý naprosto neočekávaně — na jaře vdávat. Má ho ráda jako vždycky, ale teď si uvědomuje, že to byla jenom taková chlapecká a dívčí láska. Doufá, že on udělá velkou kariéru, a naprosto v něho věří. Ví, že takhle to bude nejlepší.

Major si ji na jaře nevzal, aniž v kterém jiném ročním období. Na dopis, v němž mu o tom psala do Chicaga, nedostala Luz nikdy odpověď. Krátce nato se nakazil kapavkou od nějaké prodavačky z jednotkového obchodního domu, když projížděl v taxíku parkem Abrahama Lincolna.

Přeložil Radoslav Nenadál

xxx

Nejsilnější protiválečná povídka Ernesta Hemingwaye je Vojákův návrat nebo Vojákův domov „Soldier’s Home / 1925“.

Hemingway zde popisuje největší zrůdnost války. Dobu, kdy válka končí a voják se vrací do normálního života. Jeho duše je zničená, nemocná, trpí psychickými problémy a jen těžko se stáva součástí společnosti, která velmi často o něho ztrácí zájem.

Ernest Hemingway / Vojákův návrat.

Krebs odešel do války z metodistické koleje v Kansasu. Je tu fotografie, na níž je mezi svými spolubratry z bratrstva, všichni mají přesně stejný límec a stejnou výšku. V roce 1917 vstoupil do námořní pěchoty a v roce 1918 se vrátil do Spojených států. Vrátil se o dva roky později než ostatní chlapci z Kansasu.

Když se Krebs vrátil, už tu nebyly žádné oslavy na uvítanou. Lidé se už unavili vítáním vojáků. Město, kde žil, mělo příliš mnoho mužů, kteří se vrátili z války, než aby se mohlo zajímat o každého jednotlivce. Krebs přišel domů příliš pozdě. Nikdo už nechtěl poslouchat o válce. Lidé měli dost války. Bylo to před dvěma lety, že skončila.

Krebsovi rodiče ho chtěli mít doma. Matka ho měla velmi ráda. Otec byl v bance a chtěl, aby Krebs šel pracovat. Ale Krebs, který se vrátil domů, když už ostatní chlapci našli práci a oženili se, se necítil dobře. Necítil se doma.

Krebs šel na střední školu s mladší sestrou Helen. Helen ho měla ráda. Vždycky říkala: „Ahoj, Harold!“ a on odpovídal: „Ahoj, Helen!“

Jednoho rána, když seděl na verandě a četl knihu o válce – byla to historie a četl o všech bitvách, v nichž byl –, přišla jeho matka ven na verandu a posadila se vedle něj.

„Haroldi,“ řekla, „tvé otec a já jsme o tobě včera večer mluvili a jsme znepokojeni.“

Krebs se na ni podíval. Matka byla malá žena s unavenýma očima.

„Co je?“ zeptal se.

„Tvůj otec si myslí, že bys měl něco dělat, Haroldi. Myslí si, že bys měl hledat práci.“

Krebs se neodpověděl.

„Nevím, co budeš dělat, Haroldi,“ řekla matka. „Ale musíš něco dělat. Nemůžeš takhle sedět doma.“

„Já vím,“ řekl Krebs. „Ale nechci pracovat ještě.“

„Proč ne, Haroldi?“ zeptala se matka. „Nevíš, jak to bolí vidět tě takhle.“

„Já vím,“ řekl Krebs.

„Tvé sestry se stydí za tebe,“ řekla matka. „Když jdou s kamarádkami, říkají: ‚Můj bratr je doma, ale nic nedělá.‘ To není hezké, Haroldi.“

Krebs mlčel.

„Nechceš se oženit, Haroldi?“ zeptala se matka.

„Ne,“ řekl Krebs.

„Ale dívky jsou tak milé,“ řekla matka. „Všichni chlapci se žení. Podívej se na Charleyho Simmonsa. Oženil se s velmi milou dívkou.“

„Já nechci žádnou dívku,“ řekl Krebs.

Matka se na něj podívala smutně.

„Můj chlapec,“ řekla. „Můj chlapec už nechce dívku.“

Krebs se podíval pryč. Viděl ulici a domy naproti.

„Modlím se za tebe každý den, Haroldi,“ řekla matka.

Krebs neodpověděl.

„Pojď, pomodleme se spolu,“ řekla matka.

„Ne,“ řekl Krebs.

„Nechceš se pomodlit se svou matkou, Haroldi?“

„Ne,“ řekl Krebs.

Matka vstala.

„Dobře,“ řekla. „Pak půjdu dovnitř.“

Vešla do domu. Krebs zůstal sedět na verandě. Pak vstal, vzal knihu a šel dovnitř.

Večer otec přišel domů z banky.

„Ahoj, Krebsi,“ řekl.

„Ahoj, tati,“ řekl Krebs.

„Jak se máš?“ zeptal se otec.

„Dobře,“ řekl Krebs.

„Matka mi říkala, že jste spolu mluvili,“ řekl otec.

„Ano,“ řekl Krebs.

„Myslím, že bys měl něco dělat,“ řekl otec.

„Já vím,“ řekl Krebs.

„Chceš auto?“ zeptal se otec. „Mohu ti půjčit auto, abys jezdil ven a hledal práci.“

„Dobře,“ řekl Krebs. „To by bylo hezké.“

„Tak dobrá,“ řekl otec. „Zítra ti ho půjčím.“

Krebs šel nahoru do svého pokoje. Lehl si na postel a podíval se na strop.

Druhý den ráno si vzal auto a jel ven. Jel pomalu městem. Viděl dívky, které šly do práce. Byly hezké. Ale on nechtěl s žádnou mluvit. Nechtěl trávit čas tím, že by se s nimi seznamoval.

Vrátil se domů k obědu.

„Našel jsi něco?“ zeptala se matka.

„Ne,“ řekl Krebs.

„Musíš hledat,“ řekla matka.

Krebs mlčel.

Odpoledne šel znovu ven autem. Jel do sousedního města. Tam potkal dva chlapce, které znal z války. Mluvili o válce. Bylo to příjemné. Ale když se vrátil domů, byl unavený.

Večer matka řekla: „Haroldi, nechceš jít s Helen na baseball?“

„Ano,“ řekl Krebs.

Šel s Helen na baseball. Helen byla šťastná. Říkala: „Jsi můj velký bratr!“

Krebs se usmál.

Když se vrátili domů, matka řekla: „Teď už budeš v pořádku, Haroldi.“

Krebs neodpověděl.

Druhý den ráno vstal brzy. Sbalil si věci. Nechal na stole vzkaz: „Milá matko, musím pryč. Nechci, abys pro mě trpěla. Harold.“

Vzal první vlak a odjel.

The post Ernest Hemingway. Povídky. To nejvybroušenější, co napsal first appeared on Čítárny.

Když jsem spatřila upoutávku na knihu s jednoduchým názvem Paní Hemingwayová, okamžitě mne začala trápit otázka: která asi, vždyť byly čtyři? O které tedy vypráví román Naomi Woodové? A půjde o životopis? Moje myšlenky se jen hemžily otazníky, je tedy jasné, že jsem si knihu musela sehnat (vlastně díky laskavosti nakladatelství ještě v stránkové korektuře, takže v podobě plotovaru).

Čekalo na mne vzrušující čtení.  Autorka se na základě pečlivé znalosti životopisných dat rozhodla vytvořit fiktivní příběh „výměny manželek“ Ernesta Hemingwaye, ukázat, jak ta či ona nahradila tu předchozí.
Zároveň vyfabulovala dojem (přiznám, že velmi uvěřitelný), že všechny byly po celou dobu součástí spisovatelova života. Vlastně ho ani jedna nikdy doopravdy neopustila nebo on ji? Ernest Hemingway, zdá se, chtěl mít všechny své manželky, milenky, přítelkyně tak nějak v jednom houfu. Také se se všemi čtyřmi ženami po rozvodu dál stýkal, dopisoval si s nimi, telefonoval jim, dal na jejich rady, všechny zůstávaly pořád tak nějak jeho.

Nespoutaný Ernest nikdy nechtěl být sám, každou, kterou uznal za manželství hodnou, si vzal okamžitě po rozvodu.
Každá z těch čtyř byla jiná a on každou potřeboval – asi by byl nejšťastnější, kdyby byly všechny kolem něho, kdyby utvořily takový jeho harém. Jedna by vedla domácnost, druhá redigovala texty a připravovala je do tisku, třetí jako novinářka dodávala podněty a náměty a čtvrtá ho rozmazlovala a podporovala v chuti ke psaní. Vlastně to dohromady skutečně všechny dělaly, jen nežily v jedné domácnosti.
Ovšem takovou možnost věhlasný spisovatel neměl, nemohl se obklopit čtyřmi ženami – možná by to šlo, jenže kdoví, jak by reagovalo okolí.

Pro čtenářku-ženu je autorčina fikce, která představuje hlubokou sondu do života a především uvažování žen dvacátých až čtyřicátých let minulého století víc než poučná. Nad každou řádkou vás napadne: je to skutečně fikce? Naomi Woodová je ve svém vyprávění víc než přesvědčivá. Zdá se, jako by u Hemingwayových žila a vše sledovala přímo z první řady. Jako kdyby se jí jednotlivé dámy, jak přicházela jedna po druhé, svěřovaly se svými trápeními i chvílemi štěstí.

Autorka román rozčlenila do čtyř částí. V každé poznáme aktuální spisovatelovu manželku, kterak se loučí se svým výsostným postavením a dává prostor své nástupkyni.
Poznáváme je právě ve chvíli, kdy už je jasné, že dál už cesty po boku Ernestově není, že je třeba ho vyprovokovat k volbě: já nebo ta druhá? K velmi těžké volbě, po které není cesty zpátky, ale učiněna musí být! Všechny tuto otázku položily, přestože věděly, jaká bude odpověď.

Hadley, Ernestova opora v dobách pařížských ve dvacátých letech minulého století, je odhodlána pro záchranu manželství učinit cokoli, dokonce stráví se svou přítelkyní a současnou milenkou svého muže Pauline, které nikdo neřekne jinak než Fife, léto v Antibes. Právě tam pochopí, že už to dál nepůjde, že je třeba rozřešit situaci, rozetnout uzel. Fife vyhrává – je vzdělanější, bohatší a hlavně rozhodnutá jít za svým cílem s razancí, co nemá obdoby.

O dvanáct let později prožívá Pauline na Floridě podobný scénář, jen se dostává do pozice opouštěné. Díky své povaze a závislosti na Ernestovi, ji odloučení od milovaného muže bude stát víc sil než Hadley. Bojuje odhodlaně, bojuje o každou píď vztahu. Přitom dobře ví, že prohrála už dávno, že tak, jako Hadley i ona musí ustoupit své nástupkyni.

Přichází válečná korespondentka Martha, se kterou míří Hemingway do zjitřelé předválečné Evropy.
Po boku mu stojí odvážné děvče, odhodlaná publicistka, válečná korespondentka, která ho dokáže milovat právě jen za zvuků polnice. Jejich svazek je výbušný a intenzivní. Martha je naprosto odlišná od předchozích manželek. Miluje svého reportéra, nemiluje poklidný rodinný život. Proto se zdá, že nová žena po boku jejího muže jí tolik nevadí. I když… Konec druhé světové války přináší konec třetího manželství.

Hemingway našel tu, kterou už jiná nenahradí. Mary.
Ta však brzy zjistí, že není a nikdy nebude jedinou v jeho životě. Nedílnou součástí rodiny totiž jsou i předchozí manželky, se kterými se telefonuje, které se navštěvují a s kterými je nezbytné vycházet. Mary má pochopení, je dobrý taktik a ví si rady, díky tomu prožije po boku stárnoucího a depresemi stíhaného spisovatele řadu let. Jen kdyby ten jeho odchod nebyl tak děsuplný: ne, tohle si nezasloužila. Proto po spisovatelově smrti odmítá tvrzení, že šlo o sebevraždu. Ne, to by přece své Mary Ernest neudělal, musela to být nešťastná náhoda…

Citlivý román Naomi Woodové má nápaditou strukturu, skvěle propracovanou psychologii jednotlivých postav, výtečně zvládnuté popisy prostředí a myšlenkové pochody jednotlivých aktérů, a přestože se dotýká tří manželských krizí, je ve svém jádru plný naděje a víry v druhého člověka.
Současně rozkrývá přes prožitky jednotlivých manželek soužití s depresemi zmítaným mužem, náladovým pijanem a geniálním spisovatelem v jedné osobě. Pro tak složitou osobnost bylo třeba více žen – jedna by totiž jeho nálady skutečně unést nemohla. K této myšlence mne dovedl nový román, prý fabulovaný, s prostým názvem Paní Hemingwayová.

Paní Hemingwayová / Naomi Woodová / Překladatel: Eva Fuxová
Vydáno: 2014, Vydalo nakladatelství:  Metafora

The post Paní Hemingwayová aneb osudy manželek Ernesta Hemingwaye first appeared on Čítárny.

“Dětské boty na prodej. Nenošené”. Často můžete číst, že jde o nejkratší povídku na světě, kterou napsal E. Hemingway (1899-1961). Jenže ten s tím nemá nic společného.

Poprvé byl tento příběh zmíněn 30 let po smrti spisovatele v knize Petera Millera, kde píše, že mu o tomto sporu řekl „slavný literární agent“. A tak začalo pátrání po faktech potvrzujících příběh.

A ukázalo se, že v roce 1910 v časopise The Spokane Press (Washington) vyšel článek s názvem Tragedy of Baby’s Death is Revealed in Sale of Clothes (Tragédie smrti dítěte byla odhalena při prodeji jeho oblečení).
A v Editoru pro rok 1917 umístil William R. Kane do kolonky povídky nadpis Botičky, nikdy nenošené. O čtyři roky později tento příběh zveřejnilo bostonské vydání a časopis Life.

Stručně řečeno, nebyly nalezeny žádné důkazy spojené s Hemingwayem.

Spisovatelům se však zápletka příběhu líbila natolik, že se rozhodli z toho udělat legendu.

V roce 1992 napsal např. spisovatel sci-fi Arthur C. Clarke (1917-2008) v dopise moderní verzi vzniku příběhu o šesti slovech:
Hemingway se poté, co se v restauraci vsadil s ostatními, že dokáže napsat příběh o pouhých šesti slovech, napsal na ubrousek:
For Sale: Baby Shoes. Never Used.
Na prodej: Dětské boty, nikdy nenošené.
A vyhrál 10 $.

A tak mnozí “badatelé”, aby zdůraznili mimořádnou kvalitu psaní Hemingwaye, uvádějí tento „příběh“ jako příklad jeho mistrovství.

The post Mýtus o nejkratší povídce na světě Hemingwaye. Dětské boty na prodej. Nenošené first appeared on Čítárny.

V knize deníků Celý život, básník Jan Zábrana píše: Zjara 1961, tři měsíce před smrtí, vysvětloval Hemingway A. E. Hotchnerovi, kterého omylem pokládal za svého přítele, ačkoli to byl ten nejhorší had, kterého si mohl hřát na prsou, proč se pro něho stal život nesnesitelným:

„What does a man care about? Staying healthy. Working good. Eating and drinking with his friends. Enjoying himself in bed. I haven’t got any of them, Hotch. Do you understand, goddam it? None of them…“

“Na čem muži záleží? Zůstat zdravý. Dobře pracovat. Jíst a pít s přáteli. Užívat si v posteli. Nic z toho nemám, Hotchi. Rozumíš tomu, sakra? Nic z toho…”

Ten, kdo se celý život proklamoval za tvrdého chlapíka, za chlapáka, který se hned tak nevzdá, který dokáže bojovat doposledka jako jeho stařec s rybou, tady de facto říká, že život ztratil cenu a nemá smysl, pokud přestal být příjemný.

Podle téhle argumentace by k zoufalství na tomhle světě stačilo zestárnout a onemocnět nějakou tou vleklou, nevyléčitelnou nemocí, která po padesátce postihne každého druhého…
Podle téhle argumentace by každý, kdo při autohavárce přijde o ruku nebo o nohu, měl plné právo spáchat sebevraždu, poněvadž další pobyt na světě pro něho přestal být příjemný…

To se ví, že Hemingwayovi rozumím, to se ví, že tyhle pocity chápu. Že by mi ale připadaly nějak hrdinské, že bych tohle pokládal za boj doposledka, to říct nemohu. Ve chvíli, kdy – ostatně jako vždycky – je svět plný hrbáčů, slepců (nebo osleplých), lidí visících na nitce inzulínu, lidí s přeraženou páteří, s amputovanými prsty… Umím to pochopit, poněvadž žít jako mrzák je pro člověka zvyklého na zdraví ponižující, potupné a zoufalé, ale statečné to není, to není, to není.

Já, člověk jako já, si představuje peklo jako místnost plnou lidí, ve které je neustále zapnutý televizor a z níž je na jediný okamžik zakázáno odejít.

Kniha: Jan Zábrana / Celý život /
Jan Zábrana. Celý život. Deníky z let 1948 až 1984

Truman Capote, známý americký autor, o něm napsal:

Stařec a moře je hrozná kniha. Strašně se mi nelíbí. Ale napsal asi devět dobrých povídek, to ano – i když je nepočítám k nejlepším americkým. Ostatně si nemyslím, že by něco z toho, co Hemingway napsal, patřilo ke špičce. Byl to velice zlý člověk. Třeba o mně… se zmínil nejmíň tisíckrát ve svých drobných textech. Jednou napsal pro New York Times článek jakoby o basketu, ale na každém pátém řádku se otřel o mne. Nevím proč, nikdy jsme se nesetkali! Ale nepopírám, že jsem ho odjakživa nemohl ani cítit a neměl jsem rád nic, co s ním souviselo. Byl pro mne nepřijatelný jeho způsob jednání, nesnášel jsem pózu, do níž se s oblibou stylizoval. Nicméně se domnívám, že byl až neuvěřitelně zranitelný a citlivý, a to do takové míry, o jaké se třeba mně nikdy ani nezdálo. Sám jsem citlivý pokud jde o jiné lidi, ale nejsem citlivý k sobě samotnému.   

Oficiální verze smrti Hemingwaye je taková:

Jednoho časného rána roku 1961, když jeho žena Maria ještě spala v ložnici v patře, vešel Ernest Hemingway do foyer svého domu v Idahu, vybral si ze stojanu loveckých pušek svou oblíbenou brokovnici a zabil se.

Během svého života si neustále stěžoval přátelům a rodině, že ho sledují agenti FBI. Nejednou byl poslán na psychiatrické kliniky, odkud také volal a stěžoval si na štěnice a odposlechy. Jako léčbu byl Hemingwayovi předepsán elektrický šok, který se v té době používal k léčbě všech duševních poruch.

O desítky let později FBI přiznala, že ho sledovala od 40. let. Vláda byla vůči jeho aktivitám na Kubě a jeho vztahu s Castrem podezřelá. Agenti skrývali štěnice v spisovatelově domě, autě a nemocničním pokoji, odposlouchávali telefonní hovory, otevírali poštu a kontrolovali bankovní účty.

Sledování bylo provedeno tak dobře, že nikdo z jejich blízkých ani nemohl přiznat, že měl Hemingway pravdu.

The post Proč nebyl Hemingway tím, o čem psal. Proč byl v podstatě obyčejný zbabělec first appeared on Čítárny.

Kdykoliv sedávám v Paříži před malým knihkupectvím Shakespeare & spol. kousíček od Seiny a Notre Dame, říkám si, co o něm vlastně vím. A začnu u dobré kávy nostalgicky vzpomínat, kdo všechno tady byl a kdo všechno o něm psal. A věru, bylo jich dost. Nikdy ale neopomenu Hemingwaye, jehož romány nemám moc v oblibě, ale povídky, ty jsou skutečně brilantní.
Když tak zkuste pro začátek Sněhy na Kilimandžáru, brilantní povídka jednoho zbytečně prožitého života či Když něco skončí, kde není řečeno skoro nic konkrétního, ale víc než by se vešlo do tlustého románu, či Stařec u mostu, povídka aktuální o starém člověku, který díky nejstupidnější činnosti člověka, válce, musí opustit svůj domov.

Ale zpátky k Hemingwayovi. Ten chodil do malého knihkupectví půjčovat si knížky a velmi se spřátelil s majitelku Sylvii Beachovou, kterou udělal nesmrtelnou tím, že ji vepsal do své knihy Pohyblivý svátek.
A až knihu budete číst, třeba právě v parku u Notre Dame, uvidíte, že se od té doby moc nezměnilo. Jen místo Sylvie Beach, knihkupectví řídí příjemná Sylvia Beach Whitman a na ulicích je jiná móda a jiná auta, která ale smrdí pořád příšerně. Ale máme, co chceme… Naštěstí zvony Notre Dame zní úplně stejně jako tenkrát, i když samotný chrám se změnil na ubohý supermarket s odpustky a svíčkami za 3 až18 euro.
http://www.shakespeareandcompany.com/

{youtube}QK_JO5kyKIk{/youtube}

{gallery}photogallery/shakespeare{/gallery}

Z knihy Pohyblivý svátek – Ernest Hemingway

Na kupování knížek tenkrát nebylo. Půjčoval jsem si z knihovny Shakespeare & spol., což bývala výpůjční knihovna a knihkupectví Sylvie Beachové v rue de 1’Odéon 12. Na té studené, větrem zametené ulici to bývalo teplé a útulné místečko, v zimě tu stála velká kamna, stoly a police byly plné knih, za výkladem ležely nové knížky a po zdech visely fotografie žijících i mrtvých slavných spisovatelů. Všechny dělaly dojem, že to jsou momentky, a dokonce i mrtví spisovatelé tu vypadali, jako by opravdu někdy bývali naživu.

Sylvie měla bystrý, ostře tesaný obličej, hnědé oči, které dovedly být živé jako u malého zvířátka a veselé jako u mladého děvčete, hnědé vlasy, které si s pěkného čela vyčesávala nazpátek a nosila je ostříhané rovně pod ušima, zároveň s límečkem té hnědé sametové bundy, co tu nosívala. Měla hezké nohy a byla vlídná, laskavá, všecko ji zajímalo a milovala vtipy a klepy. Nikdo, koho jsem kdy poznal, nebyl ke mně hodnější. Hrozně jsem se ostýchal, když jsem prvně přišel do krámu a neměl jsem u sebe dost, abych se mohl do knihovny přihlásit. Řekla mi, že zbytek můžu doplatit kdykoliv, až budu mít, vystavila mi kartu a povídala, že si knížek můžu půjčit, kolik chci. Neměla důvodu, aby mi věřila. Neznala mě, a ta adresa, co jsem uvedl, rue du Cardinal Lemoine 74, nemohla už být ubožejší.

Sylvie však byla milá, příjemná a laskavá a za ní stály samé police knihovních pokladů, až do stropu a dozadu až do té zadní místnosti, co vedla na dvorek. Začal jsem Turgeněvem a vzal jsem si dva díly Lovcových zápisku a jednu starší knížku D. H. Lawrence, mám dojem, že to byli Synové a milenci. A Sylvie mi řekla, jestli chci, ať si jich vezmu víc. Vybral jsem si Vojnu a mír ve vydání Constance Garnettové a Hráče a jiné prózy od Dostojevského.
“To sem zas moc brzy nepřijdete, jestli chcete tohle všecko přečíst,” řekla Sylvie.
“Přijdu zaplatit,” řekl jsem. “Doma nějaké prachy mám.”
“Tak jsem to nemyslela,” řekla. “Zaplatíte, až se vám to hodí.”
“Kdypak sem chodívá Joyce?” zeptal jsem se.
“Pokud sem zajde, tak obyčejně pozdě k večeru,” řekla. “Vy jste se s ním ještě neviděl?”
“Jednou jsme ho viděli, jak byl s rodinou na obědě u Michauda,” řekl jsem. “Jenže není slušné koukat po lidech, jak jedí, a u Michauda je draho.”
“Jídáváte doma?”
“Teďka většinou,” řekl jsem. “Máme slušnou kuchařku.”
“Tam u vás v okolí žádné restaurace nejsou, že?”
“Ne. Jak to víte?”
“Bydlíval tam Larbaud,” řekla. “Moc se mu tam líbilo až na tohle.”
“Nejbližší lacinější podnik, kde se slušně jí, je až u Panthéonu.”
“Tam to moc neznám. My jíme doma. Musíte někdy přijít s manželkou.”
“Počkejte, až jestli vám zaplatím,” řekl jsem. “Ale stejně mockrát děkuju.”
“A nečtěte moc rychle,” řekla.

Doma v rue du Cardinal Lemoine jsme měli dva pokoje bez teplé vody a bez klosetu, jenom s antiseptickou nádobou, což nebylo tak nepohodlné pro toho, kdo byl zvyklý na michiganský reterát na dvorku. Měli jsme tam pěkný rozhled, na zemi slušné pérové matrace místo postelí a po zdech obrazy, jaké se nám líbily, a díky tomu to byl přívětivý, veselý kvartýr. Když jsem tam dorazil s těmi knížkami, vyprávěl jsem ženě o tom báječném místě, co jsem objevil.
“Tatie, ale hned odpoledne tam musíš zajít a zaplatit,” řekla.
“No jistě,” řekl jsem. “Půjdeme tam oba. A pak se projdeme po nábřeží podle řeky.”
“Pojď, půjdeme až k rue de Seine a prohlídneme si všecky výklady.”
“Jasně. Můžeme jít, kam budeme chtít, a stavět se v nějaké nové kavárně, kde nikoho neznáme a nikdo nezná nás, a dát si tam deci.”
“Můžeme si dát dvě.”
“Pak se můžeme někde najíst.”
“To ne. Nezapomínej, že musíme zaplatit tu knihovnu.”
“Tak přijdem domů a najíme se tady, dáme si něco prima a budem pít beaunské naproti z tamtoho družstevního krámu, co je vidět z okna, jak mají ve výkladě cenu. A pak si budem číst a potom si půjdem lehnout a budem se milovat.”
“A nikdy nebudem milovat nikoho jiného.”
“Ne. Nikdy.”
“To bude přece fajn odpoledne a večer. Teď bychom se měli naobědvat.”
“Mám děsný hlad,” řekl jsem.
“Dělal jsem v kavárně o bílém kafi.”
“Jak ti to šlo, Tatie?”
“Rek bych, že docela slušně. Aspoň doufám. Co máme k obědu?”
“Ředkvičky a prima telecí játra a šťouchané brambory a čekankový salát. Jablkový koláč.”
“A budem si moct přečíst všecky knížky na světě a brát si je s sebou, až zas někam pojedeni.”
“A bylo by to slušné?” “No jasně.”
“A má taky Henryho Jamese?”
“No jasně.”
“Páni,” řekla žena.
“To máme teda kliku, žes to místo objevil.”
“Máme pořád kliku,” řekl jsem a jako blázen jsem to nezaklepal na dřevo. A že tu v bytě bylo dřeva plno.

The post Shakespeare & company. Slavné pařížské knihkupectví a Hemingway first appeared on Čítárny.

Nakladatelství Odeon uvede znovu na čtenářskou scénu slavná díla Erneste Hemingwaye s grafickou úpravou Martina Peciny. Odeon využívá skutečnosti, že Hemingway v posledních letech vůbec nevycházel,  a proto vydává deset svazků těch nejznámějších děl.
Některé díla vyjdou údajně i v nových překladech, např. Stařec a moře, Fiesta, Sbohem, armádo, i když existují velmi kvalitní překlady Nenadála či manželů Pellarových. Obálku a vnitřní úpravu svazků navrhl Martin T. Pecina.

Příjemným překvapením od pana Jůzla z Odeonu bude, pokud vyjde kopmpletní sbírka Hemingwayových povídek, (Three Stories And Three Poems, 1923, Povídky, SNKLU, Praha 1965, přeložil Radoslav Nenadál) které jsou i po letech tím nejlepším, co kdy Hemingway napsal.

Také by nebylo na škodu, kdyby se k těmto svazkům přidaly knihy jako Reportér Hemingway od Drahoslava a Ivana Machalových nebo slavná Hotchnerova biografie Papa Hemingway.

Zajímavá poznámka Josefa Škvoreckého z doslovu k románu Sbohem armádo (Odeon, 1958)
Hemingway s oblibou volil za názvy svých knih citáty z děl známých nebo alespoň povědomých anglicky mluvícímu člověku, takže titul navodí atmosféru.
Již název prvního románu “Vychází slunce” je citátem z biblické Knihy Kazatel, 1,5. “Mít i nemít” připomene alespoň vzdáleně větu z monologu Hamletova.
“Komu zvoní hrana” je úryvek z textu alžbětinského básníka Johna Donna.
“Přes řeku a mezi stromy” jsou podle vojenské tradice poslední slova umírajícího generála z války Severu proti Jihu Stonewalla Jacksona.
“Sbohem, armádo!” (A Farewell to Arms) je kombinací citátů: “A Farewell” je titul básně alžbětince George Peela, obsahující verš “Adiewe: to Armes, to Armes, to glorious Armes” (Adieu, armádo, armádo, skvělá armádo). Je to patheticky patriotická báseň, kterou Peele věnoval veliteli anglického loďstva Siru Francisi Drakeovi po porážce španělské Armady. Její téměř šovinistický tón tvoří ovšem kontrast s obsahem Hemingwayova románu a působí proto na čtenáře, který báseň zná, ironicky.
{youtube}QK_JO5kyKIk{/youtube}

The post Odeon vydává skoro celého Hemingwaye v grafickém designu Martina Peciny first appeared on Čítárny.