Že byla rasistka? Že prokazatelně nenáviděla stát Izrael? Že byla antisemita (i když měla mezi Židy přátele)? A že psala… přinejmenším zvláštně o holocaustu? To vše je pravda, nepochybně ano; nicméně v případě natolik trpící umělkyně, jakou byla Patricia Highsmithová (1921-1995), jednoduše nelze rozlišit mezi případným zrůdným cítěním a cíleně, záměrně provokujícím postojem, kterým se vyhraňovala vůči ji samou „spalujícímu“ lidstvu.

Narodila se v Texasu. Bylo to 19. ledna 1921 a jen devět dnů po rozvodu rodičů.
Před rozvodem byli tito manželé svoji pouhých pár měsíců a co víc, Patriciin německý otec plánoval interrupci. Sešlo z ní. Ale holčička tátu s mámou spolu prvně viděla teprve ve dvanácti letech.
Když byly Patricii tři roky, vzala si její matka jiného muže, výtvarníka. Ten děvče zneužíval. To se dělo mezi jejím čtvrtým a pátým rokem. Vytěsnila to z mysli, ale úplně vytěsnit to nebylo možné.
Roku 1927 se manželé Higsmithovi ocitají v New Yorku. Patricie musí do školy a souběžně si uvědomí, že se cítí jako kluk. Nikomu to zatím neprozradí a život jde dál. Zlatá dvacátá léta.
Někdy v osmi ji ohromila kniha o pyromanech a schizofrenicích. Rodiče se často hádali a vraceli do Texasu. Jednou tam maminka prchla pouze s dcerkou, ale výtvarník putoval za nimi a jednu odvezl. Choť. Holčička zůstala sama u babičky, zrovna jí bylo dvanáct. Pár těch osamělých měsíců se na ní podepsalo. Zklamáním. Ale ve třinácti je opět u rodičů a ve čtrnácti se jí matka prvně ptá na cítění. Na sexuální orientaci. Patricie nic nekamufluje, nezalže.

Po maturitě se zapsala na Kolumbijskou univerzitu do kursu literatury a studovala latinu, řečtinu a zoologii. Stala se redaktorkou školního časopisu. Dochází jí, že hádky doma zapříčiňuje matka, ale navzdory tomu je s ní, na její straně.

Po promoci začala psát pro skutečné časopisy. Objevila a postupně si vypracovala specificky „filmový“ styl psaní a její Hrdinku vybrali do antologie dvaadvaceti nejlepších amerických povídek (1945).
Roku 1946 převzala Cenu O. Henryho. Sice začala vymýšlet i komiksové scénáře typu Kapitána Midnighta, ale prózu naštěstí nezradila. Ostatně psala i proto, aby se zbavila tíživých snů.
Její prvotina Cizinci ve vlaku (1950) je příběhem dvou mužů, kteří si kvůli alibi vzájemně „prohodí“ vraždy. Ty, které prahnou spáchat na vlastních bližních! Patricia tento román dokončila roku 1948 pod vlivem Trumana Capota – v elitní kolonii umělců Yaddo v Saratoga Springs, stát New York. Podle scénáře Raymonda Chandlera knihu zfilmoval Hitchcock. Došlo i na divadelní adaptace:
{youtube}YwPH2B9C7uQ{/youtube}
Švandovo divadlo – Cizinci ve vlaku (2008) – YouTube

Patricia si ujasnila erotické zaměření, věřila však zprvu naivně, že ho lze zvrátit.
Zapsala se proto na psychoanalýzu. Díky ní si uvědomila, že ji nepřitahují normální ženy, ale ty, které uvnitř nesou kus muže. O homosexualitě je hned druhý Patriciin román Cena soli (1952, česky 2015 jako Carol, téhož roku poprvé zfilmováno) a dnes již klasický Talentovaný pan Ripley (1955) se stal její čtvrtou knihou.
Je i zde titulní hrdina latentní gay? Lze jej tak interpretovat, ale jisté to zdaleka není.

„Píše podobně jako Simenon,“ prohlašovali o Patricii. Skutečně dělala z kriminálního žánru „něco víc“.
Ale Amerika let padesátých byla homofobní a prudérní, tak se Patriciiny knihy lépe prodávaly v Evropě. Odstěhovala se nejprve do Anglie, do Suffolku, a pak do Fontainbleau u Paříže (1955). Tam se však odmítla učit francouzsky a opovrhla i zdejší kuchyní. Izolovala se. I prostřednictvím alkoholu a posléze nejradši komunikovala se svými siamskými kočkami. K tomu účelu dokonce vyvinula speciální jazyk a v pusté zahradě se obklopila stovkami hadů a hlemýžďů, které krmila salátem.

„Disponovala přesnou představou o tom, co nesnáší – a naopak,“ uvádí Ioan Mackenzie James v knize Aspergerův syndrom (česky 2008 v překladu Václava Petra).
„Například měla ráda Bachovy Pašije Sv. Matouše, staré šaty, ticho, tenisky, mexická jídla, plnicí pera, švýcarské armádní nože, víkendy bez společenských povinností, Franze Kafku a samotu.
Naopak nesnášela Sibeliovy skladby, Légerovy obrazy, koncerty, jídla o čtyřech chodech, televizi, hlučné lidi a momenty, kdy ji poznali na ulici.“

Po třinácti letech daňový úřad prohledal Patriciin dům. Tak se odstěhovala do Švýcarska (1982-1983). Koupila si stavení poblíž italské hranice, v Ticinu. Jde o ves, kde jistý čas bydlil i významný český literát a výtvarník Karel Trinkewitz (1931-2014).
Patricia Highsmithová přikoupila k domu pozemek a nechala si na něm postavit moderní „Casu Highsmith“. Sousedky o ní později vypovídaly:

„Jediná věc, která mi na Patricii vadila, byla, že jste k ní přišli na přátelskou návštěvu a nikdy vám nepodala ruku.“
„Byla to nejcitlivější, nejzranitelnější a nejnejistější osoba, s jakou jsem se kdy setkala.“
„Když jste u ní doma jen přesunuli popelník, pokaždé ho okamžitě vrátila na místo.“

Podle terapeutky Vivien de Bernardiové sice Patricia nutkavě ráda psala o brutálním násilí, ale sama se chovala mírně. „Právě kvůli tomu klidu jsem se moc ráda pohybovala v její blízkosti,“ píše Vivien. „Jen postrádala jakýkoli vnitřní kontrolní mechanismus a nebyla s to neříct, co našla právě na jazyku.“

Patricia Highsmithová trpěla celou řadou chorob, fobií a úchylek, ale zdá se, že prvořadě vysoce funkční formou Aspergerova syndromu.
Projevovala se až děsivou přímočarostí a postrádala smysl pro nuance v dialogu. Unikalo jí, že druhé zraňuje. Ani jako spisovatelka nikdy nekomentuje chování postav a jejich trable v knihách prezentuje entomologicky nezúčastněně. Totálně bezohledným líčením reálných stránek lidské povahy připomíná Miloše Formana.

Podle jejích knih dosud vzniklo přes třicet filmů a televizních adaptací, přičemž třikrát adaptovaný Talentovaný pan Ripley (poprvé s Alainem Delonem pod titulem V plném slunci) se dočkal čtyř románových pokračování Ripley v ilegalitě (1970), Ripley si hraje (1974), Chlapec, který přišel za Ripleym (1980) a Ripley pod vodou (1991).

Třetí z těchto románů byl nejprve zfilmován Wimem Wendersem s Dennisem Hopperem v titulní roli (Americký přítel, 1977) a znovu s ještě geniálnějším Johnem Malkovichem.
{youtube}AALABb4dgdQ{/youtube}
Ripley’s game – YouTube

A v čem spočívá Ripleyho talent?
V mnohém. Ale hlavně v tom, čeho si povšiml již Jan Zábrana. U výslechů tento vrah vždy takřka vše přizná a policie právě proto selže. Jak to?
Je zvyklá na notorické zapírače. Zato hrdinové Patricie Highsmithové jsou spíš kulky, co myslí a neodskočí z dráhy. Ale mají zrovinka tak vlastní tratě osudu a jsou často nuceni potkat přesně to, čemu se podobají.

Jen výjimečně se Patricia přehnanou kombinatorikou dotkla samoúčelnosti. Stalo se v románu s příznačným titulem Packal (1954). Ale bravurní Odklad milosrdenství (1965) působí jako kriminální „vzor“ Kunderova Žertu (1967), jen o dva roky mladšího. A právě a pouze jistá překombinovanost možná Odklad zbavila šance Žertu konkurovat.
A co ta kniha řeší, když se odstraní vše okolo?
Řeší, co se přihodí, pokud jsme sice nevraždili, ale žertem předstírali, že vynášíme v koberci mrtvolu.
Až chorobopisná Patriciina díla působí neuvěřitelně realisticky a věrohodně fungují.

Zemřela 4. února 1995 v Locarnu. Zanechala tu osm tisíc stran deníku, několik desítek románů, četné povídky a tři miliony dolarů, které odkázala kolonii Yaddo.
„A kolik uvolníte za mé práce?“ optala se před smrtí Texaské univerzity. Po její reakci prodala práva Švýcarskému literárnímu archivu v Bernu.

„Je něco nudnějšího a vyumělkovanějšího než spravedlnost?“ ptávala se Patricia cynicky. „Ani život, ani příroda se nestarají, zda se na jakémkoli stvoření páchá křivda.“

A kritika? William Trevor napsal:

„Nenávist ji zajímala víc než láska. Pokroucené povahy víc než normální. Lidi poražené preferovala před úspěšnými.“

{youtube}yq-jl3J9CP0{/youtube}
Plein Soleil 1960 Alain Delon – YouTube

The post Světová Patricia Highsmithová. Stoletá královna šokujícího krimi-thrilleru first appeared on Čítárny.

Koncem roku 1948 bydlila začínající spisovatelka Patricia Highsmithová v New Yorku. Právě dopsala budoucí bestseller Cizinci ve vlaku, ale měl vyjít teprve napřesrok. Geniální tvůrkyni docházely peníze. Vzala místo předvánoční prodavačky ve velikém obchodním domě na Manhattanu a přidělili ji do oddělení panenek.
Od půl deváté ráno do polední pauzy si nesedla. Odpoledne se vše opakovalo. Jednou ráno vstoupila do krámu blondýna v exkluzivním norkovém kožichu. K pultu mířila nejistě, po dlani se pleskala rukavicemi. Zamyšleně vybírala z tří panenek, které jí Patricia nabídla, a nechala si na stvrzenku napsat své jméno a adresu, která patřila až lokalitě v sousedním státě. Zaplatila, zmizela a Patricia se domnívala, že omdlí. Bylo jí zle. Ač se jí ale motala hlava, cítila se povzneseně.

Patricia Highsmithová žila sama. Večer psala dvě hodiny do zápisníku a získala tak celý příběh budoucí knihy Cena soli.
Nazítří byla neděle. Když se probudila, měla horečku. Na břiše našla puchýře, dostala plané neštovice! V obchodním domě se nakazila, nejspíš od nějakého dítěte. Ačkoli prodělala všechny možné dětské nemoci, tato ji dosud míjela. Jak věděla, nebude si smět škrábat obličej, a to ani bezděky, ani ve spánku. Jinak jí zůstanou jizvy. „Nepřijdu,“ vzkázala v pondělí ráno do práce. Měla horečku, která povzbuzuje představivost, ale psát román přesto nezačala. Podvědomí patrně chápalo, že nápad musí uzrát, ale když byla konečně připravena, vyšli Cizinci ve vlaku a práva odkoupil sám Hitchcock.

„Napište další, podobnou knihu, ať si upevníte pověst,“ začal ji nabádat její literární agent a rozhodně takovou knihou neměl na mysli žádný lesbický román. Mínil další thriller.
Protože tak nepřesně byli Cizinci ve vlaku kategorizováni. Na to ale Patricia sílu nenašla, ještě ne. Musela se zbavit aktuálního „vidění“ a po deset měsíců roku 1951 psala tedy svůj milostný román, i když by bylo z finančního hlediska praktičtější opět vymýšlet šarády typu Cizinců ve vlaku. Jako to pak měla dělat i ve zbytku života. Ale teď byla sebou a… A nakladatel Cenu soli odmítl.

Našla jiného nakladatele, i když nerada, a podepsala román raději pseudonymem Claire Morganová. Vyšel jako vázaná kniha roku 1952, ale mimo pár povzbudivých recenzí nezaznamenal úspěch. Rok nato ovšem došlo na brožované vydání a těchto paperbacků se prodal milion. Po zbytek života dostávala Patricia Highsmithová stovky dopisů Cenu soli opěvujících.

„Vaše kniha je první na to téma, která končí šťastně,“ psávali. „Všichni nespácháme sebevraždu.“
A ač se jedná o román lesbický, stejný počet dopisů byl od homosexuálních mužů. Přesto Patricia už nikdy nenapsala knihu podobného zaměření a raději se ve Francii a Švýcarsku obírala „talentovaným“ panem Ripleyem a podobnými hrdiny.

Cena soli dnes vychází pod titulem Carol, což je jméno ženy inspirované onou dámou v norkovém kožichu, a jde o román vyprávěný ve třetí osobě, ale to Carol je v hledáčku a idol druhé hlavní hrdinky. Terezy. A to jen této Tereze vidíme do hlavy.
Kdo četl pár románů Patricia Highsmithové, bude i nebude Carol překvapen. Styl je taky zde skvěle průzračný, takže jej nevnímáme, ale nesetkáme se prakticky s ničím odpudivým a příběh jako by táhla úžasná moc ryzího, skutečného citu. Kam?
K jedinému možnému vyústění.

Ano, v knize Carol jsou překážky. Ale ne dekadence. Proti očekávanému naplnění se však staví mateřský cit.
Carol má holčičku, zápolí o ni s exmanželem a je to spor, ve kterém se bude hrát věru záludnými kartami. Magnetismus mezi ní a Terezou nicméně vnímáme a zůstává od první chvíle až překvapivě obapolný. A velmi, velmi silný. Je tedy i není co řešit, řekneme si, a taktéž vzhledem k vysoké míře cudnosti budí úžas, jak je to čtení zajímavé.
Jen těžko je ale docení někdo, kdo nikdy nepoznal neodbytnost skutečné lásky, jež nám dělá některé lidi nezaměnitelnými, jak je názorně předvedeno i zde v závěru.

Celý příběh Carol má třiadvacet kapitol, sestává ze dvou částí a mimo jiné očekávatelně předvádí žárlivost.
Také to, čemu analytici hovorově říkají „předání štafety“. Opouštěná se setká se svou „nástupkyní“ a zoufale sonduje, co dál. A Patricia skvěle líčí i Terezin rozchod s partnerem včetně jeho tendence přesvědčit odcházející partnerku, že je vlastně zkažená.
Je, pravda, jasné, že například štěnice, které tu využívá detektiv během náročného sledování obou hrdinek na cestě, zastaraly. Ale vadí to? Ne. A stejně tak nezaclání ani dobovost jiných reálií.

Film podle románu jsem neviděl, ale podobnost druhé části příběhu se snímkem Ridley Scotta Thelma a Louise (1991) si skutečně nelze nevšimnout a z náznaků (motiv srázu, motiv řidičských zkoušek – ó, jak neskutečně snadno v tehdejších Státech zvládnutelných), bych dokonce usoudil, že scenáristka Scottova trháku Callie Khouriová (*1957) při psaní myslila i právě na Cenu soli. A nad čím as dumala Patricia?
Jak se zdá, domnívala se, že vztah mezi dvěma příslušníky téhož pohlaví může být zrovna tak „naprostý a dokonalý, jako nikdy nemůže být mezi ženou a mužem. A některým lidem jde možná právě o tohle.“
Něco na tom bude.

Pod pravým jménem a s novým názvem vyšel román teprve roku 1990.
Alexandr Tomský mi během Světa knihy 2016 prozradil, že ještě chce česky vydat výše zmíněné Cizince ve vlaku a zřejmě i Skleněnou celu a Dvě tváře ledna (Smrt v labyrintu); tyto romány ovšem česky už vydány byly.

Ukázka z knihy…

„Myslím, že si mě vybral jako rohožku před svůj obývák,“ řekla Carol, „a to udělal chybu. Pochybuju, že je schopný doopravdy milovat. Je hrabivý a ctižádostivý. Vlastně je to asi nemoc – neschopnost milovat?“
Podívala se na Terezu. „Možná je to i dobou. Dalo by se to označit jako rasová sebevražda? Je to snaha člověka vyrovnat se s ničivostí svých nejnovějších zbraní?“ A dodala: „Pustíme si nějakou hudbu.“
„Prima,“ řekla Tereza a také se usmála.
„Co abyste se nejdřív nachystala ke spaní? Už je pozdě, všimla jste si?“
„Když jsem s vámi, je vždycky hned pozdě.“…
…
Copak je možné být zamilovaný a bát se? myslela si Tereza.

Patricia Highsmithová / Carol / Překlad Ludmila Janská / Vydala LEDA ve spolupráci s nakladatelstvím Rozmluvy. Praha 2015

The post Carol aneb Cena soli. Strastiplná cesta lesbického románu a bestselleru Patricie Highsmith first appeared on Čítárny.