Ztracený obzor je nejznámější jeho kniha a nebyla míněna jako science fiction, kterou však bezpochyby je: a zůstává i jednou z nejlepších utopií všech dob.
Doutníky byly téměř dokouřeny a my počínali zakoušet rozčarování, jaké obyčejně skličuje bývalé spolužáky, když se znovu setkají jako muži a shledají, že mají méně společného, než si myslívali, začíná Hilton toto vyprávění a leží před námi i ideální příklad věty, ve které je rovnou obsažen veškerý následující příběh, a minimálně se odsud logicky odvíjí až po zdrcující pointu, ano, přesně podle letitých zásad Edgara Allana Poea.
Když Hilton svůj román psal, tušil do jisté míry, že dojde k další válce, a rozhodně dobře pamatoval prvou světovou. Svět mu připadal nebezpečný – a jeho Ztracený obzor je ryzím příkladem snu o útěku i ryzím příkladem moderního mýtu, u kterého známe na rozdíl od těch řeckých (třeba) autora.

Málokterý spisovatel má talent, s jakým psal Hilton, a málokterý je schopen větší různorodosti při vytváření literárních děl.
Jamesova schopnost vyprávět a bleskově přehluboko vtáhnout jsou fascinující. Čteme-li ho, jako bychom se ponořili do bazénu magie, a minimálně já jsem kdysi četl Ztracený obzor znovu a znovu. Způsobuje občas uhranutí.
Román zaujme jak muže, tak i ženy a…
Pokud opravdu velmi toužíte po manželce jiného muže, náleží ke slušným zvyklostem, že vám ji přenechá. (z kontroverzních tibetských zvyklostí)

Slávu románu o tajemném Tibetu umocnilo i pozdější filmové zpracování.
Především film  Franka Capry Ztracený obzor (Lost Horizon) (1937), který je dnes zajímavý i tím, že se jeho dvě hodiny a dvanáct minut kompletně nedochovaly.
A pak je tady muzikálová parodie Lost Horizon s Liv Ullmannovou a Michaelem Yorkem (1973), která ale ctitele předlohy zklamala, pokud ji rovnou nevnímali jako odpuzující. Vlastně jde o adaptaci staršího divadelního muzikálu (1956).

Co je ale na knize zajímavé?
Asi jistý filozofický přesah představy zbudované na střípcích i střepech filozofie Immanuela Kanta (1724–1804), řekl bych, a zatímco stovky let přežívající vysokohorští mniši žili sami v sobě uvnitř mystického kláštera s vizí, že jsou jediní představitelé lidstva, kteří dál donesou jeho intelektuální potenciál, mladý a impulzivní hrdina Mallinson se tam zamiloval, po čemž zatoužil uprchnout. A vrátit se.

Na tom se vám možná nezdá nic zvláštního, ale připomínám, že se za zdmi lámasérie ani zdaleka nežilo asketicky, nýbrž spíš „podle Budhy”, který skoro ve všem doporučuje „zlatou střední cestu”.

Alter egem autora je ovšem vypravěč knihy, starší Mallisonův druh Hugh Conway. To on se taky má stát lámovým nástupcem, pro což je, jak postupně zjišťuje, vnitřně ustrojen snad od narození. Náhle ale počne kolísat na pomyslném horském hřebeni a jsou to pohyby mezi zcela introvertním a více extrovertním pojetím světa. Právě pod vlivem milenců se ve finále odhodlá pro společný útěk a všichni tři tajemné údolí opouštějí. Ale navzdory Conwayovým zkušenostem dochází k tragédii. K jaké? To už si přečtěte sami.

Conway musí rozhodně volit – mezi zradou Velkého lámy a mezi návratem do světa, který ho bude bolet, jak ví, a tak volí, ale nikoli jen kvůli mladému Mallinsonovi, jenž by jinak s dívkou v Himálajích zahynul. Hilton románem příliš neodpovídá, ale klade jím naopak otázky. A nezanikly náhodou ve stínové izolaci kláštera lidskost i mravnost? Vždyť v chladných, i když tak smírných útrobách skalního ideálu (a pod sněhobílými štíty) ani nemohly vykvést!

Navzdory své touze ZŮSTAT plynoucí z vrozeně stoického založení se Hugh Conway tedy nakonec zachová dle (Kantem hlásaného) práva nás všech a příběh se dá interpretovat rovněž v tom smyslu, že nemáme zůstávat věčnými studenty sami sobě a jen si užívat a odpočívat, ale měli bychom v těch pravých okamžicích i aktivně jednat. Conway, pravda, vnímá i rozpor mezi oběma svými šancemi – a následuje smutek.

Byl však tentýž pesimismus vlastní i autorovi a lze Hiltona chápat jako fatalistu?
To nevím. Mnozí hrdinové jeho knih sice končí sebevraždou anebo smrtí čekající na konci zřetězení řady nešťastných náhod, i tak ale zůstává patrný jeho pozitivní pohled na realitu. A také to, nakolik o našich osudech nerozhodují jen pouhé detaily, nýbrž detaily totožné se špičkami Himálajských ledovců. A ty ledy jako bychom za sebou táhli moři vlastních životů od narození a jako by bylo stvořeny už setkáním a vlastnostmi našich rodičů. Hilton se jednoznačně nepřiklání ani na stranu Mallinsonovu („Šangri-La je vězení!“), ani na stranu Conwayovu („Šangri-La je osvobození), a kdyby si v letech třicátých našel i vlastní Šangri-La, tak by tam asi ještě i dnes, ve svých sto jedenácti letech, žil, jak to umožňovaly příhodné přírodní podmínky.
Hilton však zemřel mlád.

Částečnou předlohou hlavního hrdiny Ztraceného obzoru britský milionář, horolezec a autor cestopisů Martin Conway, baron z Allingtonu (1856–1937),
se kterým se jednou sešel i náš Karel Čapek. Dále připomeňme, že pokračování Návrat do Šangri-La napsal a roku 1987 uveřejnil jistý Leslie Halliwell. Odehrává se po padesáti letech, kdy do ztraceného údolí vstupuje nová expedice a nachází tu Conwaye – a stále ještě živého.
Koluje také příběh, že k napsání této knihy inspiroval Hiltona případ čínského doktora Li, který obdržel od čínského císaře uznání za dlouhověkost při příležitosti oslavy svých 150ti let. Doktor Li se údajně narodil v roce 1777 a zemřel v roce 1933.

Jinými pokračováními původního bestselleru se stal román Messenger Franka DeMarco a také kniha Shangri-La z pera Eleanor Cooneyové a Daniela Altieriho. A pozor, původní román měl dopad i v realitě, vždyť Adolf Hitler poslal při svém hledání árijské nebo aspoň přidružené rasy právě do Tibetu sedm expedic, přičemž ta nejslavnější symptomaticky vyrazila jen rok po premiéře prvního filmu…

A co skutečná Šangri-La?
Sice nikdy neexistovalo, nechceme-li vydávat za realitu bájné tibetské království Šambala, inspirací ale má hned několik a donekonečna lze pokračovat v diskusích, kterou jako tu úhlavní.
Na mapách ten kraj získal výraznější posvěcení naposledy před deseti lety. Čínská vláda tehdy schválila věru pozoruhodný požadavek jednoho tibetského okresu (v provincii Junnan) – a on dostal právě jméno Šangri-La. Podpořilo to turistický ruch, nicméně tu předtím mohlo klidně dojít i na korupci, protože okres (původně Čung-tien) není ani zdaleka jediným adeptem na pravzor Hiltonova ráje.

Šangri-La, ale existuje jinde. A to u pramenů řeky Indus v údolí Hunza, na severu Pákistánu.
Jde o zelenou horskou kotlinu, kterou Hilton osobně navštívil jen pár roků před uveřejněním své knihy. I dnes zůstává udolí poměrně izolováno.
Ale Hilton se inspiroval i články botanika Josepha Rocka v časopise National Geographic a… kdo se všechno inspiroval Hiltonem, to už nespočítáme, u nás to byl například legendární zubař dr. Ludvík Souček. V 60-tých letech  napsal známou povídku Desetioký. Ta ovšem na zfilmování teprve čeká.

James Hilton (9.9. 1900 – 20.12. 1954)
Narodil se v rodině středoškolského pedagoga a vystudoval Cambridge. Byl velkým milovníkem hudby a později začal psát do novin. Zde si vytrénoval smysl pro vypíchnutí senzace a vypracoval se k popisnému realismu, který zvlášť jeho pozdním dílům škodí. Uvnitř ale naštěstí zůstal romantikem. Od mládí cestoval a delší dobu dlel ve Vídni.

James Hilton a film
Ke své škodě se po zfilmování svého nejslavnějšího románu (1938) uchytil i jako hollywoodský scenárista a například roku 1939 adaptoval pro film další svůj román Nejsme sami (1937). 1942 pak dokonce převzal Oscara za adaptaci románu Joyce Strutherové (1901-53) Paní Miniverová (jehož další filmová verze je z roku 1960), což byl protiválečný kasovní trhák, ve kterém hrdinka čelila mnohým hrůzám, a přece ještě stačila pěstovat výstavní růže.
Následovaly i další Hiltonovy filmy, nicméně literárně tento tvůrce upadal.

James Hilton a literatura…
Svůj první, poněkud pesimistický román o nešťastné pianistce Catherine Herself vydal Hilton už ve dvaceti. Následoval Vášnivý rok (1923) o nepostřehnutelném vlivu otců. Martin Hilský ho má za jeden z Hiltonových nejlepších psychologických románů, a přece je skoro zapomenutý. U tehdejších čtenářů ale jeho autor uspěl až další mistrnou knihou o marném boji s každodenní všedností And Now Good Bye (1931), což je „story“ krajně zodpovědného i sympatického anglikánského faráře, který se den za dnem potýká s pocity jisté marnosti i vlastní zbytečnosti. Ano, je ženatý, ale zamiluje se a marně, zcela marně se pokusí vše už jednou zaběhnuté změnit. Chce odjet do Vídně, aby se mohl cele věnovat hudbě a žít s Elizabeth, ale ta zahyne při srážce vlaků, shrnuje tragédii Hilský, a Freemantle najde mezi troskami vagónů jen ohořelé tělo, když pomáhá raněným.
A pak prožívá absurdní paradox. Je přivezen domů jako hrdina i vzorný duchovní, který úplně praktickým činem dokázal lásku k bližnímu, a na nádraží ho vítá celé městečko i s paní Freemantlovou v čele. Kruh ironie se uzavírá a farář dobrovolně umírá.

Pak ovšem Hilton „obrátil“ a čtenářsky uspěl optimističtější a sentimentální novelou o učiteli, který se zamiluje do vlastní studentky Good Bye, Mr. Chips (1934). Nechal se při psaní inspirovat vlastním otcem a ještě po letech dílo i zdramatizoval a navázal na ně pokračováním To you, Mr. Chips (1938), po čemž následovaly i čtyři filmové a televizní verze.

Prvního filmu se Hilton ještě dožil (1939), další je (opět) muzikálová, byla u nás uvedena jako Sbohem, pane profesore! a životní výkon tu podal Peter O´Toole.

Dalšími výraznými Hiltonovými knihami jsou Bouře na nebesích (1925, zfilmováno 1941 s Ingrid Bergmanovou a u nás uvedeno jako Nebezpečná láska) s neschopným, zato však chorobně ctižádostivým hrdinou a detektivka Byla to vražda? (1931) vydaná i jako Vražda ve škole (a do češtiny převedená roku 1948 Eduardem Fikerem, přičemž opravené vydání vyšlo až roku 1992).

Dále pak krajně nepravděpodobný dobrodružný román z ruské revoluce vnímané očima anglického novináře Rytíř beze zbraně (1933, zfilmováno 1942 opět s Ingrid Bergmanovou) a také stručný a opět sentimentální válečný příběh The Story of dr. Wassell (1944) o přepravě tuctu raněných z Jávy do Austrálie.

Hilton ale dokázal napsat i rádoby špionážní román Nic podivnějšího (1948) a před svou předčasnou smrtí (na Long Beach v Kalifornii) dopsal biografii vévody z Edinburgu (1956).

The post Tibet, Tajemná Šangri-La a James Hilton. Fascinující život autora first appeared on Čítárny.

James Hilton (9. září 1900 – 20. prosince 1954) napsal velmi zajímavý a dobrodružný příběh z Tibetu, ve kterém rozebírá západní způsob života v kontrastu s tibetskou staletou společnosti, ukrytou před světem hluboko v horách Himalaje.

Skupina čtyř lidí v rychlosti opouští Indii v malém letadle, avšak místo do bezpečí letí vstříc neznámému osudu.
Při nouzovém přistání v Himálaji jejich pilot-únosce zahyne a oni se ocitnou v zoufalé situaci. Kam až oko dohlédne, prostírá se jen zasněžená planina se štíty hor. Spásu jim přinese skupinka mnichů, která zdánlivě náhodou prochází planinou. Odvádí je sebou do kláštera ukrytého v překrásném údolí.

Nikdo z čtveřice ale netuší, že modravě zasněný svět bájného Šangri-La, ráj na zemi, kde mohou být věčně mladí, se změní v rajské vězení.
Lámové Šangri-La věří, že lidské utrpení lze odstranit jedině tak, že v sobě potlačíme touhu žít, touhu po rozkoši a ulpívání na životě, a snaží se dosáhnout stavu naprosté lhostejnosti k životu – nirvány.
Conway a jeho přátelé se mohou těšit ze všech duchovních požitků, ale pod jednou podmínkou: musí zpřetrhat svazky z vnějším světem.

Toto tiše zasněné, zduchovnělé prostředí, v němž se lidé proměňují v jakési šeptající stíny, vnímá každý ze čtyř unesených jinak.
Zatímco Conway vstřebává moudrou, nad marnost světa povznesenou filozofii lámaserie a Šangri-La je pro něho dlouho hledaným vysvobozením, pociťuje Mallinson především její diktaturu, neboť považuje Šangri-La za kruté vězení a odmítá se přizpůsobit. Tento mladý muž potká v klášteře Číňanku Lo-Tsen, členku císařské rodiny Mandžu, kterou tam před sto padesáti lety přivedli jako osmnáctiletou dívku a jež stále nevypadá ani o den starší. Mallinson se do ní vášnivě zamiluje, a přestože jsou v ráji, rozhodnou se milenci utéct. Neobejdou se bez Conwayovy pomoci, ten se musí rozhodnout – zda bude žít ve věčném ráji, nebo pomůže upřímné lásce, podle něho nesmyslné a beznadějné.

Jakou událostí se nechal Hilton inspirovat:
Z oblasti Tibetu je znám případ čínského doktora Li, který obdržel od čínského císaře uznání za dlouhověkost při příležitosti oslavy svých 150ti let. Doktor Li se údajně narodil v roce 1777 a zemřel v roce 1933. Na základě této skutečnosti napsal James Hilton v roce 1934 údajně tuto knihu.

Filmové zpracování:
Především film  Franka Capry Ztracený obzor (Lost Horizon) (1937), který je dnes zajímavý i tím, že se jeho dvě hodiny a dvanáct minut kompletně nedochovaly.
A pak je tady muzikálová parodie Lost Horizon s Liv Ullmannovou a Michaelem Yorkem (1973), která ale ctitele předlohy zklamala, pokud ji rovnou nevnímali jako odpuzující. Vlastně jde o adaptaci staršího divadelního muzikálu (1956).

Výpisky z knihy James Hilton / Ztraceny obzor /

Viděl jsem, jak všechny národy sílí, ale ne v moudrosti, ale v nízkých vášních a touze po ničení. Viděl jsem, jak sílí moc jejich strojů, až se jediný ozbrojený muž vyrovnal celému vojsku. Zjevila se mi doba, kdy lidé, opilí svou zručností ve vraždění, tak běsnili po celém světě, že každá kniha a každý poklad byly odsouzeny k záhubě. Ta vize byla tak jasná a silná, že jsem se rozhodl shromáždit co nejvíce výtvorů krásy a kultury a ochránit je před zkázou, ke které svět spěje.
——————————
Upřímně řečeno, Otče, prodloužená budoucnost mě neláká. Musela by mít smysl. Občas pochybuji, že život sám má smysl. Je-li to tak, byl by prodloužený život ještě nesmyslnější. Pro delší život bych potřeboval mnohem pádnější důvod.
——————————
Podívej se na dnešní svět. Existuje něco ubožejšího? Kolik je v něm šílenství a slepoty, jak nerozumně je řízen.
Ženoucí se masa zmateného lidstva do sebe zbrkle naráží, poháněna orgiemi chtivosti a brutality.
Jednou musí nadejít čas, příteli, kdy tyto orgie skončí. Kdy brutalita a touha po moci… zahynou svým vlastním mečem.
Protože až ten den nadejde, svět bude muset hledat nový život, založený na jednoduchém pravidle:
Buï laskavý.
Až přijde ten den, věříme, že se bratrská láska z Shangri-La, rozšíří se po celém světě.
Ano, synu, až se silní požerou navzájem, lidská etika konečně dojde naplnění a a pokorní obdrží zemi.
——————————
„Tibeťané jsou moc divní. Věří prý, že pochází z opic.“
„To je od nich ohromně chytré.“
„Ne, ne, kdepak, to u nich není moderní názor. Věří tomu už sta a sta let – je to jedna z jejich pověr.“
——————————
Řídký vzduch působí na lidi různě. Conway mu například přičítal tu kombinaci duševní svěžesti a fyzické netečnosti, která nebyla nepříjemná. Vskutku vdechoval ten čistý studený vzduch s vyslovenými záchvaty spokojenosti. Jejich situace byla nepochybně děsivá, ale Conway se právě teď nedokázal bouřit proti něčemu, co probíhalo s tak zřejmým záměrem a co tak upoutalo jeho zájem.

A jak zíral na ten skvostný horský masiv, měl taky najednou blažený pocit zadostiučinění, že na zemi stále ještě zůstávají taková místa – odlehlá, nedostupná a dosud bez lidí. Ledové hradby karákóramské se teď ještě nápadněji než kdy jindy odrážely od severní oblohy, která se zbarvila myší šedí a nevěstila nic dobrého; štíty se mrazivě třpytily; byly svrchovaně majestátní, udržovaly si vznešený odstup a jejich naprostá anonymita měla svou důstojnost. Těch několik set metrů, o něž jsou nižší než známí giganti, je snad provždy ochrání před horolezeckými výpravami; nabízejí méně lákavé svody lovcům rekordů. Conway byl pravý opak takových jedinců; západní uctívání superlativů mu připadalo vulgární a heslo „co nejvíc pro nejvyšší cíle“ pokládal za méně rozumné a snad banálnější než výzvu „hodně pro vysoké cíle“. Vpravdě nestál o přemrštěné soutěžení a bezúčelná hrdinství mu šla na nervy.

Zatímco nad tou scenérií dále rozjímal, snesl se soumrak, zaplavující hlubiny hustým sametovým šerem, které se jako nějaké barvivo rozlévalo výš a výš. Pak celé horské pásmo, teď už mnohem bližší, zbělelo novým jasem: to vyplul úplněk a postupně se jako nějaký nebeský lampář dotkl každého štítu, až se celý dlouhý horizont na modročerném nebi rozjiskřil.
——————————
„Já měl dojem, když jsem sem došel, že je to ta nejodlehlejší samota, jakou jsem kdy spatřil. Tady by izolovaná kultura mohla vzkvétat bez nákazy z vnějšího světa.“
„Bez nákazy, říkáte?“
„Užívám toho výrazu vzhledem k tanečním orchestrům, kinům, reklamám nad střechami domů a podobným věcem. Vaše instalatérské vybavení je nejmodernější, jaké lze získat – a to je podle mého mínění to jediné spolehlivé dobrodiní, jaké může Východ převzít od Západu. Často si myslím, že Římané měli veliké štěstí – jejich civilizace dospěla až k lázním s horkou vodou a přitom ani nezavadila o fatální vědomosti z mechanizace.“
——————————
„Neukážete nám lámy při práci?“
„Ke své veliké lítosti musím říci, že to je nemožné. Lámy nemohou nikdy – či bych snad měl dodat jen velmi zřídka – spatřit ti, kteří dosud nedosáhli jejich hodnosti.“
„Co vlastně lámové dělají?“ zeptala se.
„Oddávají se rozjímání, madam, a hledání moudrosti.“
„Ale to přece neznamená, že něco dělají.“
„Pak tedy, madam, nedělají nic.“
——————————
V jednom křesle seděla drobná, bledá a vrásčitá postava, znehybnělá v hlubokých stínech a vzbuzující dojem jakéhosi zašlého starodávného šerosvitného portrétu. Kdyby existovalo něco takového jako živoucí bytost vytržená z reality, pak to byla tato bytost.
„Mám špatný zrak, ale věřte mi, že jsem schopen vidět vás v duchu stejně dobře jako očima.
——————————
„Každá krása na světě je vydána na milost a nemilost těch, kdo si jí neumějí vážit. Je to křehká věc, která může žít jenom tam, kde jsou křehké věci milovány.“ 

The post James Hilton a Ztracený obzor. O Šangri-La, tajemné tibetské civlizaci ukryté v Himalájích first appeared on Čítárny.