Dušan Zbavitel (1925 – 2012) byl významný indolog, překladatel a spisovatel.
Odbornou specializací PhDr. Dušana Zbavitele, DrSc. byla bengálská literatura a na tomto poli získal světový věhlas. Indologii studoval na UK v letech 1945–1948. Poté pracoval jako vědecký pracovník do Orientálního ústavu Akademie věd až do vynuceného odchodu v roce 1971, vzhledem ke svému nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Pak pracoval jako překladatel. Od roku 1978 působil jako učitel sanskrtu a bengálštiny na pražské Jazykové škole. Po roce 1989 přednášel sanskrtskou a bengálskou literaturu na Univerzitě Karlově.

Po celý bživot byl odborně činný, zejména jako překladatel ze sanskrtu, pálijštiny, bengálštiny, angličtiny a němčiny.
Zbavitel napsal přes dvacet knih a více než šedesát jich přeložil z bengálštiny, sánskrtu, pálijštiny, ale i z němčiny či z angličtiny
Za svou badatelskou a překladatelskou činnost obdržel Státní cenu za překladatelské dílo (2004).
V roce 2006 se stal držitelem nejvyššího státního indického vyznamenání Padma bhúšan, které zpravidla dostávají rodilí Indové.

Bengálský básník a filosof Rabíndranáth Thákur se narodil 7. května 1861 a zemřel 7. srpna 1941.
Indolog a překladatel Dušan Zbavitel, který do češtiny převedl celé Thákurovo dílo, se narodil 7. května 1925 a zemřel 7. srpna 2012.

Muž, který neví nic o literatuře, hudbě a umění, není než zvíře bez zvířecího ocasu a rohů.
Staré indické přísloví

The post Dušan Zbavitel. Proč nemůže být indický hinduismus světový. first appeared on Čítárny.

Indické odlesky Octavia Paze jsou dalším výjimečným počinem nakladatelství Dauphin, které zůstává věrné své pověsti a opět čtenářům představuje velmi zajímavý titul. Jde o esej o Indii, zemi podivuhodných krás, barev, vůní a zvyklostí, esej o jiném světě z pohledu nového světa, osvětlující však svět náš.

Esej Indické odlesky z roku 1995, v níž Octavio Paz rekapituluje nejen šest let svého pobytu v Indii v roli mexického velvyslance (1962–1968), ale také zážitky a setkávání s indickou kulturou při několika cestách před vykonáváním této funkce i po jejím ukončení. Pobyty v Indii zanechaly v Octaviu Pazovi hluboké stopy a ovlivnily nejen jeho básnickou tvorbu, ale také nahlížení na kulturu, umění, politiku a filosofii. Své osobní prožitky člověka patřícího do západního kulturního okruhu při setkávání s touto východní kulturou zpracoval v knize Indické odlesky, v jednom z posledních děl, které napsal.

Esej nejen rozšiřuje naše znalosti o tak odlišné realitě, jako je ta indická v porovnání s tou západní, ale nutí nás rovněž nahlížet na plodné rozpory (někdy i soulad) mezi naším viděním světa a tím orientálním, nutí čtenáře hledat analogie na jedné straně, na straně druhé kontrasty.
Octavio Paz v textu na mnoha místech srovnává mexickou a indickou společnost, upozorňuje na to, co je oběma kulturám společného a v čem se liší. Čtení eseje narušuje naše rutinní smýšlení o světě a nebyl by to Octavio Paz, kdyby v knize nevedl dialog s námi samými jako lidskými bytostmi.

Tento pohled na indickou kulturu a historii doporučujeme číst spolu s knihami vynikajícího českého indologa Dušana Zbavitele.
Moudrost a umění starých Indů
Průvodce dějinami staroindické literatury
Moudrost a umění starých Indů. Odpovědi Dušana Zbavitele na pomatenost křesťansko – islámské civilizace

Octavio Paz / Indické odlesky / Překlad Anna Tkáčová / Odpovědný redaktor Daniel Podhradský / Vydalo nakladatelství Dauphin roku 2023, první vydání /  www.dauphin.cz 

Octavio Paz (1914 – 1998)
Mexický básník a esejista. Patří k nejvýraznějším postavám španělsky psané literatury 20. století. Je nositelem těch nejvyšších literárních ocenění, včetně Cervantesovy ceny (1981) a Nobelovy ceny za literaturu (1990). Česky vyšly výbory z jeho poezie Na břehu světa a Pták vteřiny a také esejistická kniha Luk a lyra představující Pazovy názory na poetiku a estetiku. Rozsáhlá esej Sor Juana Inés de la Cruz aneb nástrahy víry náleží, vedle poesie, k tomu nejzávažnějšímu, co Octavio Paz napsal.

Ukázka z knihy:

Ráma a Alláh

První, co mě na Indii překvapilo, ostatně jako všechny, je různorodost výbušných kontrastů: modernita a archaismus, přepych a chudoba, smyslnost a asketismus, nedbalost a výkonnost, poddajnost a násilnost, pluralita kast a jazyků, bohů a rituálů, zvyků a idejí, existence řek a pouští, rovin a hor, měst a vesniček, venkovský život a průmysl na staletí vzdálené v čase a přitom obojí na jednom místě.

Nejvýznamnější zvláštnost, kterou se Indie vyznačuje, však není ekonomické či politické povahy, nýbrž povahy náboženské.
Koexistence islámu a hinduismu.
Nejkrajnější a nejpřísnější monoteismus vedle bohatého a barevného polyteismu je spíše hlubokou ranou než historickým paradoxem. Mezi islámem a hinduismem existuje nejen rozpor, ale i neslučitelnost.
V islámu je teologie jednoduchá a přísně daná, rozmanitost sekt a doktrín v hinduismu působí závratě. Mezi muslimy minimum obřadů, mezi hinduisty hojnost ceremoniálů.
Hinduismus, to je soubor komplikovaných obřadů a islám je ryzí a jasná víra.

Islámský monoteismus kategoricky stvrzuje nadřazenost jediného Boha, jediného učení a jediného bratrstva věřících. Jistě, islám zažil a zažívá všelijaká dělení, ta však nejsou hluboká a četná jako v hinduismu.

Hinduismus připouští nejen pluralitu božstev, ale i doktrín (daršan), sekt a kongregací věřících. Některá z těchto bratrstev vyznavačů – skutečné náboženství uvnitř jediného velkého pluralitního náboženství, jímž hinduismus je – se blíží křesťanskému monoteismu, například to, jež se zasvětilo Kršnovi.
Jiná připomínají spíše původní polyteismus indoevropských národů. Mají božstva, která střeží kosmický řád, bohy válečníky a bohy zemědělství a obchodu. V některém případě i boha stvořitele, v jiném kruh po sobě jdoucích kosmických období s jejich průvodem bohů a pozemských zástupů.

Není nic odlišnějšího než velké náboženské, básnické, historické a právní knihy hinduistů a knihy indických muslimů.
Také neexistuje nic protichůdnějšího než jejich architektonické, umělecké a literární styly.

Jde o dvě civilizace přítomné tváří v tvář na jednom území, nebo o dvě náboženství v lůně jedné civilizace?
Na tuto otázku nelze odpovědět. Hinduismus se zrodil v Indii a má důvěrný, pokrevní vztah k védskému náboženství, což bylo náboženství árjských kmenů, které pronikly na subkontinent v druhém tisíciletí před Kristem.
Naproti tomu islám je již utvořené náboženství, které přišlo zvenčí a k jehož teologii už nebylo zapotřebí nic dodávat. Navíc přišlo jako víra cizích vojsk, která v 8. století vtrhla do Indie. Šlo o vnucené náboženství. Bylo ale také něčím víc. Islám velmi brzy zapustil v Indii kořeny a stal se před tisíci lety vírou milionů lidí.

V průběhu celá staletí trvajícího soužití si obě společenství uchovala svoji identitu. Nedošlo k propojení.
Přesto však muslimské a hinduistické Indy spojuje mnoho věcí: podobné zvyky, jazyky, láska k rodné hroudě, kuchyně, hudba, lidové umění, oděv a dějiny, abychom zkrátili výčet, jenž by mohl být nekonečný.

Avšak dějiny, které je spojují, je také rozdělují.

Hovořil jsem o soužití. Musím dodat, že toto soužití bylo dlouhým soupeřením plným podezřívavosti, výhrůžek a zatvrzelého boje, který se často změnil v krvavé střety.

K prvním vpádům muslimských válečníků došlo v roce 712 v provincii Sindh.
Zpočátku šlo o výpravy za kořistí. Tyto vpády se však brzy proměnily ve skutečné dobyvatelské invaze. Po obsazení Paňdžábu následovalo založení Dillíského sultanátu (1206). Sultanát byl až do svého zániku v 16. století opakovaně obsazen různými dynastiemi, které všechny byly tureckého původu.
Dobyvatelé a jejich následovníci nechali téměř netknutou sociální strukturu, takže na venkově a na vesnicích se život nijak citelně nezměnil.
Velkou změnou ve městech bylo odsunutí dávných vládnoucích skupin – bráhmanů, kšatrijů, bohatých obchodníků –, jimž byla nadřazena nová turecká aristokracie. Tak následkem vojenského vítězství, které nezasáhlo základní sociální struktury, došlo ke změnám náboženským, politickým a ekonomickým. Hojně se konvertovalo k islámu. Politikou sultánů bylo udržet status quo, neboť většinu obyvatelstva tvořili hinduisté a konverze mečem, jak o ní uvažovali ortodoxní muslimové, by vyvolala pouze těžké nepokoje.

Na druhou stranu sultáni a šlechta „hleděli vždycky zachovat svou převahu nejen nad domorodci, kteří nebyli muslimové, ale i nad Indy, kteří přijali muslimskou víru, a dokonce i nad tureckými muslimy přicházejícími ze vzdálených oblastí Turecka“. Dillíský Sultanát byl centrem muslimského světa, jakkoli rozeštvaného vnitřními boji a povstáními ctižádostivých šlechticů. Jeho vrchol nastal v době obecného muslimského úpadku a velké katastrofy, která ukončila existenci chalífátu – dobytí a vydrancování Bagdádu Čingischánovými hordami v roce 1258.

Dillí se stalo velkým a přitažlivým centrem islámského světa a mnoho intelektuálů a umělců našlo v novém hlavním městě útočiště. Avšak nehledě na kulturní znamenitost Dillí, nelze říci, že by sultanát byl v oblasti vědy a filosofie obdobím srovnatelným s Bagdádem nebo Córdobou.
Skutečně, Dillí nemělo ani Averroa, ani Avicennu. Skvělé tvůrčí období islámu bylo završeno. To je jeden z historických paradoxů muslimské Indie. Její vrchol se kryje s úpadkem islámské civilizace.

Existovali samozřejmě vynikající básníci, jako Amír Chosrau, jenž psal jak persky, tak hindsky.
Muslimové významným způsobem přispěli k historiografii, což byl žánr, který v hinduistické literatuře téměř neexistoval.

V porovnání s dějinami byla neméně důležitá hudba, z hlediska vztahů mezi muslimskou a hinduistickou kulturou možná ještě důležitější. Je známo, že indická hudba hluboce ovlivnila hudbu arabskou i hudbu Střední Asie. Proto jsem výše poznamenal, že mezi tím, co spojovalo obě společenství, se nachází hudební umění.

Přesně naopak než tomu bylo v architektuře a malířství. Srovnejte Éllóru a Tádžmahal nebo nástěnné malby Adžanty s mughalskými miniaturami. Před očima nemáme různé umělecké styly, nýbrž dvě rozdílná pojetí světa.

A konverze domorodců?
Již jsem naznačil, že miliony lidí přijaly novou víru. Téměř všichni konvertité patřili k nízkým kastám. Tak jako v případě Mexika konverze je výsledkem kombinací mnoha okolností.

První okolnost byla politické a vojenské povahy. Šlo o dobytí území.

Islám vzápětí otevřel možnosti zbavit se řetězu po sobě jdoucích znovuzrození (strašný karmický zákon akcí a reakcí), čímž přinesl osvobození nejen náboženské, nýbrž i sociální, jelikož konvertita vstoupil do bratrstva věřících.

A konečně třetí okolností bylo působení muslimských misionářů.
Stejně jako misionáři v Novém světě i súfisté zaníceně kázali, a to ve dvou oblastech, které jsou dnes oficiálně spravovány islámskými režimy: v Pákistánu a Bangladéši.

The post Indické odlesky. Neobvyklé vzpomínky na Indii shrnuje Octavio Paz first appeared on Čítárny.

Vynikající indolog Dušan Zbavitel přeložil dílo mimořádného autora z 11. století, známého pod jménem Bhattva Sómadéva. V moudrých příbězích se zobrazuje nejen tehdější realita indického života, ale odráží se hlavně tradice hinduismu v široké škále příběhů.

Předmluva Dušana Zbavitele:

Ještě před nepříliš dlouhou dobou – neboť čím je pouhé století ve srovnání s tisíciletou délkou trvání klasické indické kultury? – převládal v Evropě názor, že Indie je jakousi kolébkou vyprávěčského umění a že bezmála všechny pohádky a příběhy kolující u evropských národů byly původně přineseny z Indie. Střízlivé bádání sice později toto romantické pojetí vyvrátilo, ale ani dnes nemůže nikdo pochybovat o tom, že schopnost vytvářet zajímavé a pestré příběhy patřila po celé dlouhé údobí staroindické kultury k jejím nejsilnějším stránkám. Už například při zběžné konfrontaci této kultury s kulturou staročínskou vystoupí jako jedna z nejcharakterističtějších zvláštností starého indického písemnictví právě rozlet fantazie při spřádání příběhů – fantazie jakoby vůbec ničím neomezované, s typicky hinduistickým pojetím světa jako mnohotvárné scény, na níž se prolínají a prostupují lidé a zvířata s nadpřirozenými bytostmi, bohy, polobohy a démony v přepestré směsici, jež je nevyčerpatelnou zásobárnou mýtů, legend, pohádek, bajek, milostných a dobrodružných příběhů.

Sóma či Sómadéva byl kašmírský bráhman, který žil za vlády krále Ananty. Tento vladař předal v roce 1063 trůn svému synu Kalašovi, ale o něco později se na něj opět vrátil. Potom vládl až do roku 1077 a čtyři roky nato zemřel sebevraždou, neboť ho jeho vlastní syn napadl a oloupil. Sómadéva sepsal svůj „Oceán příběhů“ právě mezi lety 1063 a 1077, a to pro Anantovu choť královnu Súrjavatí, aby v těžkých dobách krvavých bojů a zmatků našla v knize pestrých příběhů rozptýlení a útěchu. Súrjavatí svého královského manžela nepřežila; roku 1081 ho jako oddaná choť věrná hinduistické tradici následovala na pohřební hranici.

V tomto ovzduší chaosu, krveprolití, intrik a nejistoty vytvořil Sómadéva své rozsáhlé dílo, určené nejen k potěše a zábavě, ale také, jak se autor dovolává v závěru, k získání náboženských zásluh pro lepší příští zrození. Svou předlohu převyprávěl plynulým elegantním sanskrtem v dvojverších zvaných šlóky, jež byly hlavním tradičním vyjadřovacím prostředkem nejen převážné většiny staroindické epiky, ale i naučné literatury.

Dušan Zbavitel je atorem mnoha vynikajících knih. Například této dosud nedoceněné knihy.
Moudrost a umění starých Indů. Odpovědi Dušana Zbavitele na pomatenost křesťansko – islámské civilizace

Výpisky:

Ve Váránasí žila mladá a krásná bráhmanka jménem Sómada, jež byla přelétavá a potají provozovala jógická kouzla. Z dopuštění osudu jsem se s ní potají scházel a z těchto schůzek vyrostla ve mně láska k ní. Jednou jsem ji ze žárlivosti a zlosti jen tak uhodil a ta krutá žena to strpěla, zatajivši pro ten okamžik svůj hněv. Nazítří mi však jakoby při hře uvázala kolem krku nit a já jsem se okamžitě proměnil v poslušného vola.

Vždycky dozrává zlý čin každého člověka v něm samém; jaké kdo zasije sémě, takové ovoce sklidí. Proto ušlechtilí nebaží po věcech, jež jsou jiným proti mysli – to je svaté pravidlo, předepsané osudem pro všechny spravedlivé.

Když jednou stáli na střeše paláce, uviděl jít po cestě čandálu, který nesl náklad hovězího masa, a řekl své milované choti: „Pohleď, ženo se štíhlým pasem, jak může ten hříšník pojídat maso krav, jež si zaslouží úctu všech tří světů?“ Bindumatí na to svému choti odvětila: „Tento hřích je nepředstavitelný, můj choti a pane. Já jsem se musela narodit zde v rybářské rodině jen za velmi malé provinění vůči kravám – a čím by se mohl vykoupit tento hřích? Ve svém minulém životě jsem byla vidjádharkou a nyní jsem svržena prokletím do světa smrtelníků. Neboť ve svém vidjádharském životě jsem kdysi překousla zuby strunu, abych ji napjala na vínu – proto jsem se narodila v domě rybářů. Jestliže důsledek toho, že jsem se ústy jen dotkla uschlé kravské žíly, je tak hrozný, co musí teprve vzejít z pojídání kravského masa?“

Jeho ministr Amaragupta mu řekl: „Nebuď nespokojený, že nemáš s kým bojovat, neboť nepřítel není nikdy žádoucí, nýbrž vždy nežádoucí. Jestliže chceš prokázat své umění vládnout zbraněmi a statečnost, prokaž je při lovu v lesích, jež jsou vhodným místem k tomuto účelu. Divoká zvěř je zlá a chce zemi vylidnit; proto ji mají králové pobíjet a z tohoto důvodu je lov žádoucí.“

Hlupák, který si dělá, co se mu zlíbí, není hoden rady, neboť zaslouží leda posměch jako ten, kdo přizdobuje hnůj. Jeden moudrý člověk, který upadne mezi četné hlupáky, musí jimi být pohlcen jako lotos, který se dostane do cesty vlnám. Proto jim už neřeknu nic o tom, co je dobré a co zlé, a budu mlčet. Osud sám rozhodne.

Vidíte tedy, že rozumného člověka lze snadno přesvědčit, nikoli však hlupáka, a když se o to někdo pokouší, on se ještě zlobí! Lze tedy snadno přivést k rozumu moudrého člověka, avšak toho, kdo nedovede uvažovat, ani s obtížemi.

The post Bhattva Sómadéva a jeho Oceán příběhů z 11. století ve vynikajícím překladu Dušana Zbavitele first appeared on Čítárny.

Kdyby chtěl někdo tvrdit, že náboženství nemá vliv na zvířata, budu se s ním přít do krve. A dokážu mu, že je vedle. Ale abyste mi rozuměl, nedám se zmást takovou průhlednou naivitou zoologů, kteří kudlance říkají nábožná. Ani nechci tvrdit, že zvířata mají nějakého svého zvířecího boha. Tak daleko ještě nejsme. Fakt je, že prostředí působí na člověka, to je dávno prokázaná věc, nemám pravdu? Když je to prostředí založené nábožensky, nemůže jeho vlivu ujít ani zvíře. Dokážu vám to na příkladu.

Ještě nikde jsem neviděl vrabčáka tak krotkého, tak přítulného jako tady v Indii.
Někdo by mohl říct drzost, dotěrnost, ale chyba! Je jenom důvěřivý. A je to vrabčák jako všude jinde na světě. Rozcuchaný, nervózní, hašteřivý, hrabe se v kobylincích, natřásá se v prachu u cesty stejně jako v Káhiře nebo v La Pazu. Internacionál každým coulem. Ale tady je v něm kus něčeho, co my Evropané na Indii nechápeme. V přítomnosti zbožných lidí se cítí jako v chrámě: nic se mi nemůže stát, lidi tu neublíží krávě, natož vrabci. Už jste v Indii viděl kluky s prakem, jak se strefují do vrabců? Já ne. Nikde! To by tu nenapadlo ani nejhoršího ničemu. A důsledek? Vrabec dostane ohromné sebevědomí. Komplex pána světa.

Tuhle mi dva vletěli do pokoje. Sameček a samička. Byli hned jako doma. Co říkám jako doma? Chovali se, jako by se tu byli vylíhli!
Chvilenku poseděli na lopatce od větrníku, najednou frrnk – a začali zkoumat ten plechový kornout, co jsou v něm schované dráty a skoba u stropu. Hned jsem věděl, kolik uhodilo: ideální hnízdo. Nedostane se tam ani tchoř, ani lasička. Ale hlavně – bude to bez práce. Musel jsem se chechtat, jak ten dareba sameček šmejdil u stropu, drápky se přidržoval okraje té puklice a všelijak zkoušel dostat se škvírou dovnitř, hlavičkou kroutil vpravo vlevo, hrbil se a natahoval a pak najednou šups! povím vám, takhle kdybych uměl ve škole výmyk, nikdy mi nemohli dát z tělocviku dvojku. Za chvíli tam za ním byla panička a měl jste vidět ten cirkus. Vidět je vlastně nebylo, jenom slyšet, drápky jim jen šustily po tom emailu, dováděli jako pominutí. Však se vžijte do představy, že byste vy sám přišel k přepychovému kvartýru tak levně a hlavně tak rychle!
Odpoledne už tam začali vláčet peříčka a suchou trávu, my seděli o dva metry dál, smetí nám padalo do talířů – ujišťuju vás, jakživ jsem neviděl sebevědomější němou tvář.

Na druhý den mě napadla taková hanebná myšlenka – ještě dneska bych se propadl studem, když si na to vzpomenu. Slyšel jste, jak před lety vyhlásili v Číně boj mouchám, protože roznášely epidemie? Každý uvědomělý občan zabije denně dvanáct much, za rok tak zmizí miliardy trapičů.
Pak si vzali na mušku vrabčáky, protože jim rok co rok žrali na polích a v sýpkách hory vzácné potravy, rýži a pšenici. Vymysleli zvláštní metodu. Když takovému vrabčákovi nedovolíte přistát a pořád ho honíte z místa na místo, klofne prý ho mrtvička. Infarkt. Za pár minut je hotov. Nevěřil jsem tomu. Ostatně přesvědčte nevěřícího, když vám chybí důkaz! Teď mi blesklo hlavou: dnes nebo nikdy! Experimentální důkaz. Honem jsem zavřel okna, ti dva se vám na mě dívali tak důvěřivě a s takovým zájmem, že jsem ani neměl odvahu začít. Nic, pryč se sentimentalitou, jde o důkaz! Byli jsme na to dva, každý v jednom konci pokoje, proti nám dva podnájemnicky založení vrabčáci. Dva a dva – povídám kamarádovi, abych si dodal víc odvahy, ale hned jsem cítil, jak to zní podle, jak je to nesportovní.
Co vám mám povídat, dalo nám moc práce, než jsme je vůbec přinutili lítat. Ale pak propadli panice. Ještě se jim nestalo, že by je někdo proháněl – a jak proháněl! Nedovolili jsme jim přistát. Jen si některý chtěl sednout na stůl nebo se pověsit na záclonu, už tam byl někdo z nás, já ti dám sedět, to bychom se nedozvěděli, jak je to s vrabčím infarktem. Za pět minut byli vyřízeni. Čekali odevzdaně, až jsme je sebrali s koberce, srdce jim tlouklo jako zvon, do smrti na ten strašný buchot nezapomenu. Honem jsem otevřel okno, snad to přece jenom nebude mrtvička, musí se z toho vzpamatovat, musí! Asi za dvě minuty se probrali. Nejdřív ona – ženské plemeno má vždycky větší výdrž, pak on. Zavrtěla se mi v dlani a najednou frnk, byla pryč. A on za ní.

Neumíte si představit, jak se mi ulevilo. Jako by ze mě spadl těžký hřích. Takhle asi musí být věřícímu člověku, když se vyzpovídá. Samozřejmě už nepřišli. Z toho plechového kužele čouhá ještě suchá tráva a peříčka, co tam začali vláčet. Já to tam tak nechám, jaksi z piety. Nikomu jsem se s tím ještě nesvěřil, jste první. Kdyby to tak věděli sousedi – jaký bych byl v jejich očích barbar! To oni přece způsobili, že ta němá tvář se v jejich blízkosti chová jako v chrámu Páně. Říkám vám, prostředí působí na jedince. To jsem si já nevymyslel.

Světadíl pod Himálajem / Miroslav Zikmund, Jiří Hanzelka / Svoboda, 1969

Miroslav Zikmund (14.2. 1919 – 1.12. 2021 ve věku 102 let)
Jiří Hanuelka (24.12. 1920 – 15.2. 2003)

Knihy:
Afrika snů a skutečnosti, 1952
Tam za řekou je Argentina, 1956
Přes Kordillery, 1957
Velké vody Iguazú, 1957, select chapters from Tam za řekou je Argentina
Za lovci lebek, 1958
Mezi dvěma oceány, 1959
Obrácený půlměsíc, 1961
Turkey, 1962, photo album
Kurdistan, 1962, photo album
Kashmir, 1962, photo album
Syria, 1963, photo album
Tisíc a dvě noci, 1967
Světadíl pod Himalájem, 1969
Zvláštní zpráva č. 4, written in 1964 not published until 1990
Cejlon, ráj bez andělů, 1991
Sumatra, naděje bez obrysů, 1991
Život snů a skutečnosti, 1997
Afrika kolem Tatry, 2000
Přemožení pouště, 2002

The post Světadíl pod Himálajem. Hanzelka a Zikmund, Himaláj, hinduismus a chování ptáků first appeared on Čítárny.

Bhagavadgíta je jednou z nejvýznamnějších posvátných knih hinduismu. Její autoritu přijímají všechny hlavní hinduistické filosofické školy, nazývané také daršany. Je součástí rozsáhlého staroindického eposu Mahábhárata.

Ta vznikala postupným přidáváním a rozšiřováním v letech 800 až 400 př. n. l. a Bhagavadgíta byla pravděpodobně dokončena v období kolem roku 200 př. n. l. Je rozdělena na 18 zpěvů (kapitol) a dohromady má 700 veršů.
Podle tradice je nedílnou součástí Mahábháraty, jejíž děj se odehrává přibližně v letech 3200-3100 př. n. l.

Bhagavadgíta popisuje rozhovor boha Krišny s Ardžunou, královským synem z rodu Pánduovců. Ten neví, zda bojovat proti nepřátelské armádě, ve které je mnoho jeho příbuzných. Během rozhovoru Krišna řídí Ardžunův bitevní kočár a posléze mu i pomůže bitvu vyhrát.

Bhagavadgíta je velmi dlouhá mantra.
Kdo se dá do čtení, a každou sloku, každý odstavec čte jako mantru, bez posuzování, kdo se do knihy ponoří jako do blahodárných vod léčivého jezera, je opět šťasten. Jeho mozek je hemisférově propojen, synchronizován, vyladěn, produkuje endorfiny. Zápaďan čte předpojatý, kritizuje a hodnotí. Používá tedy svou levou hemisféru, rozčílí se, není šťastný.

Je to jako kdybyste četli dětem pohádku o Karkulce coby Hnidopich:
Proč šla Karkulka přes les bez doprovodu dospělé osoby? Jak si může splést oči vlka s brýlemi babičky? Jak se může do vlka vejít celá nepokousaná babička i s Karkulkou? Jak by mohly přežít působení trávicích šťáv vlčího žaludku? Přesně tak čte Zápaďan Bhagavadgítu a jiné dálněvýchodní spisky.
(Vlastimil Marek)

Celý text knihy >>

Výpisky:

Nic, co na této cestě bylo započato, není ztraceno, a dokonce i velmi malý pokrok vysvobozuje od velikého strachu.

Moudří lidé by měli plnit své úkoly bez touhy po odměně, přece však s onou horlivostí, jakou projevují pošetilci, ulpívající na výsledcích svých činů. Takový příklad nechť dávají světu. A nechť nezpůsobí zmatek v názorech nevědomců spoutaných svými činy.

Mysl, která podléhá těkavým smyslům, unáší moudrost člověka tak, jako vítr loď po hladině.

Tak jak si člověk obléká nové šaty a odkládá staré, tak duše přijímá nová hmotná těla a odkládá stará.

Ti, kdo jsou ošáleni vlastnostmi věcí, lpí na svém omylu. Ti, kteří však poznali dokonalost, by neměli rušit člověka omámeného vlastními představami.

Toho, kdo se povznesl nad dobro i zlo, kdo je stejný k příteli jako k nepříteli, kdo Boha zří ve všech věcech, toho Bůh neopouští a ani on nikdy neopouští jeho.

Neohroženost, čistota srdce, vytrvalost ve cvičení a vědění, velkodušnost a dokonalá vláda nad smysly, trpělivost, mírumilovnost, soucit, laskavost, neznalost škodolibosti a závisti – to jsou ctnosti a vlastnosti, které se zrodily pro stav božský.
Ale kdo je ješitný, sobecký, zpupný, hašteřivý a nevědomý, je zrozen pro stav zkázy.

The post Bhagavadgíta. Nejposvátnější kniha hinduismu, která je dlouhou mantrou first appeared on Čítárny.