Zdeněk Mahler (7. 12. 1928 – 17. 3. 2018) se jasně zamýšlí nad dlouholetými snahami různých institucí, nevládních organizací a jedinců změnit českou historii.
Sudety po mnoha letech, Benešovy dekrety. Ukázky ze sborníku Přísně tajné.

Martin Hekrdla, novinář z Práva, se mě zeptal:
,,Vláda vydala knihu o českoněmeckých vztazích pod názvem Rozumět dějinám; signalizuje to snad obavu, že přijdeme i o své dějiny, nebudou-li mít státní podporu?”
Nedávno se tady točil film, který tvrdí, že v hitlerovské popravčí četě v Lidicích se šest střelců vzbouřilo a byli likvidováni, aby mohla být exekuce dokončena.
Ve skutečnosti ta dvacetičlenná popravčí četa byla symbolicky vybrána z města Halle, rodiště Reinharda Heydricha, a k žádné vzpouře tam nedošlo, pouze jeden z popravčích omdlel.
Klidně se „ vědecky” tvrdí, že děti z Lidic si rozebrali hodní Němci. Skutečnost?
Hodní Němci si rozebrali celkem 12 dětí, které odpovídaly rasovým výzkumům, a po válce je bylo nutné velice pracně shledávat a vracet nazpět.
Více než 80 dětí ale skončilo v plynu. Dneska jsou parašutisté a likvidátoři říšského protektora zařazováni do úvah o „osudech teroristů v Čechách”.

Právě u nás vyšla německá biografie o Heydrichovi, v níž je historik značně fascinován padlým géniem.
Z četby získáte dojem, že když parašutisté Kubiš a Gabčík tohoto zločince zlikvidovali, znemožnili možná jeho proměnu ve svatého Fridolína. A že vlastně oni jsou zločinci. Takovým „dějinám” musí čelit třeba i stát.
Leckoho možná napadne zdá může být obrana dějin shora skutečně točená. Náš stát snad nemluví jiným hlasem než my. Lze si přirozeně představit šťastnější vedení polemiky. Ale u nás, a nejen u nás, došlo k masívnímu nástupu jistých politiků, publicistů i některých historiků, kteří podrobují naše moderní dějiny velice záludné revizi a dezinterpretaci a získali široké publikační možnosti a jejich činnost je často dotována z různých, především zahraničních nadací. Protože tito horlivci už přepískli své koncepce a požadavky, nezbylo nic jiného než se proti tomu oficiálně ohradit. Nebo se snad smí ohrazovat pouze nějaký sólový archivář?

Ozval se premiér Zeman. Ohradil se místopředseda vlády Špidla. A Poslanecká sněmovna. Předseda vlády použil formulaci, že čeští Němci byli pátou kolonou Hitlera.
Byl za tato slova atakován, výhrady k tomu měl i prezident. Musím odkázat na to, že toto označení používali o sobě oni sami. Jestliže Vladimír Špidla hovořil o tom, že odsun sudetských Němců byl v podstatě akcí zajišťující mír, pronesl to jako vzdělaný historik v přesném souladu se stanoviskem vítězných mocností. Šlo o to vyloučit, aby tato menšina nemohla už napříště být zneužita k ohrožení míru.

Pokud se někdo pokouší ospravedlnit sudetské Němce, že byli vlastně přinuceni nějakým nátlakem, aby určitým způsobem volili, pak prokazuje neznalost dějin.
Volili v té době svobodně, a dokonce dvakrát, ještě předtím, než přišel Hitler. Jejich vůle se obráží i v základních politických heslech.
Přivolávali Hitlera, aby je „osvobodil” od Československa. Lieber Fuhrer mach uns frei, von der Tschechoslovakei.
Ukotveni v staleté historii pangermánství, opřeli se zády o Hitlerovo Německo a zcela vědomě volili totalitu proti demokracii.

Olomoucký arcibiskup, když nedávno celebroval mši na sudetoněmeckých dnech v Norimberku, zřejmě uvažoval v jiných dimenzích. Jel na padesátý třetí sraz Sudetendeutsche Landsmannschaft.
Z dosavadních padesáti dvou srazů věděl, co a kdo se tam ozývá. On se tam nejel pouze modlit. Netleskali mu proto, že se hezky modlí. oni tleskali, že jim žehnal. Musel předpokládat, že ho posadí do první fady spolu s Posseltem a Stoiberem, s Otou Habsburkem, ale i s Zogelmanneln,,pravou rukou esesáckých zločinců Heydricha a Franka. To se stalo. Když se domodlili Odpusť nám naše viny a mše skončila, arcibiskup si vzápětí mohl ověřit, jak pořídil.
V areálu, jenž není chrámem, ale výstavní arénou, a kde nebyly varhany, nýbrž hrála dechovka, se zdvihly projevy, které česko – německou vládní deklaraci prohlásily za cár papíru, Beneše za genocidního zločince. Všichni řečníci se odvolávali k účasti pana arcibiskupa. Pokud se německý ministr vnitra odchýlil od diktovaných požadavků, uplatnil se pískot a výkřiky, bučení a hrozby holemi – bylo jednoznačné, že v takovém kotli nelze k ničemu pozitivnímu dospět a jestli naši novomnichované varovali před hysterickým nacionalismem, tady ho mohl svět sledovat v krystalické podobě.

Druhý den nadepsaly tamější noviny své články titulkem: Arcibiskup hrdinou sudetských Němců.
České duchovenstvo podporuje Landsmannschaft. Arcibiskup dodal tomuto shromáždění gloriolu. Replikoval pak doma na kritiku své účasti v článku Ještě mě neupálili. Jako občana mě to muselo urazit, nevím vůbec o nikom, kdo by tady pana arcibiskupa chtěl upalovat. Naopak bych se domáhal toho, aby pan arcibiskup zůstal naživu, protože od něho čekáme jinou zprávu o jiném upalování. Neboť v jeho diecézi pod firmou, kterou dnes reprezentuje, se konalo v inkvizičních procesech hromadné upalování takzvaných čarodějnic. A pan arcibiskup před dvěma lety ustavil komisi, která to má prošetřit a která zatím omilostnila jen faráře Lautnera. Více než 80 obětí je asi i nadále zkoumáno, zda nelítaly na koštěti.

Novinář se otázal: “Máme snad čelit všem těm stínům minulosti vlastním nacionalismem, vlastním pískotem a výkřiky, vlastní dechovkou, vlastním třeba nenáboženským zanícením?”
Vůbec ne! Musím se ohradit: tady nepadlo slovo proti náboženství. A nehodlám prosazovat žádný nacionalismus. Projev českého patriotismu býval odedávna vyvoláván obranným, sebezáchovným reflexem.
Nacionalismus bývá spojen s expanzívní, vysloveně mocenskou ambicí. Já za sebe odmítám, aby mě kdokoli zlovolně označoval za nacionalistu. Od nikoho nechci ani čtvereční metr pudy a od nikoho nečekám nic, než že mne bude brát jako vlastence, který se řídí havlíčkovským a masarykovským ,,Já pán, ty pán!” Jinak si harmonickou budoucnost lidské společnosti představit nedovedu.

A jak vidím budoucnost české společnosti nebo, s odpuštěním, českého národa?
Víte, v čem jsme světový unikát?
Jsme jako štír, který je schopen sám sebe uštknout. Objevují se „veleduchové”, kteří nám vtloukají do hlav, že český národ v historických zkouškách nikdy s neobstál, že byl vždycky druhořadý, že jeho kultura je jen odvozená, že nejsme schopni hospodařit ve své vlastní domácnosti, že čeština je pasé a že Češi nemají budoucnost.
Tyto projevy nemají nic společného s nelítostnou Masarykovou péčí o zkvalitnění našeho národa. Jsou výrazem čecháčkovství a slouhovství.
Jde o vychýlení, k jakým v dějinách dochází. Neberme to jako nějaké fatální předurčení. neposedá nás osudovost. Jdeme vstříc nové volbě. Nejsou-li svět, ani člověk, ani jeho společenství dokončeny, pak jsme ustavičně stavěni před odpovědnou volbu. Naše existence není samozřejmá, ale ani prohraná.

Integrační proces, evropské sjednocování, které se nemůže omezit na ekonomické, je procesem zajisté žádoucím. Už ve středověku to zde v jistém smyslu bylo: univerzální koncepce, která sklenula Evropu a měla svůj provozní jazyk – latinu. A vedle ní a pod ní žila kmenová nářečí a rodily se národní jazyky.
Myslím, že národní identita a integrace si navzájem nemusejí překážet, naopak mohou přinášet vzájemné obohacení, můžeme z obojího vytěžit nepochybný klad. My ovšem nebudeme nikdy ekonomickým obrem a nemůžeme se vyznačovat tou specifickou vahou, jakou představuje početný národ. Ale můžeme a musíme vsadil na to, že největším, nejcennějším kapitálem na tomto světě je mozek, myšlenka. nápad, invence, přemýšlivost, vynalézavost…

Já tím nejcennějším kapitálem nemyslím kvantitativní ukazatele, ale kvalitu. A kvalitou se můžeme vyznačovat i my – bez burzy světového významu. Coby trpaslík budeme vždycky včleňováni a vřazováni. Jde o to, abychom nebyli přihazování na váhu jako pomocné síly, jako trpný lidský materiál.

Válečné škody způsobené ČSR Německem vysoko přesahují zmíněný zabavený německý majetek.
Německo dodnes nezaplatilo ČSR jakoukoliv náhradu za tyto škody a je tedy dodnes obrovským dlužníkem ČR i SK.
/ Prof. Dr. George E. Glos J.S.D. (Yale) / lidice.cz

The post Zdeněk Mahler. Proč někdo tak urputně mění historii. Sudety, Benešovy dekrety first appeared on Čítárny.

Spisovatel a publicista Jan Neruda informuje své čtenáře o tom, jak se poprvé slavil První máj v roce 1890 na Střeleckém ostrově v Praze.
Svátek práce nebo 1. máj je mezinárodní svátek pracujících, který se od roku 1890 slaví 1. května. Svátek zavedla v roce 1889 II. internacionála na paměť vypuknutí stávky amerických dělníků v Chicagu dne 1. května 1886, která vyústila v Haymarketský masakr a následné soudní řízení.

Račte odpustit, že začínám také já tou naší poeticky sice líbeznou, přece však jen až přespříliš otřepávanou frází! Když to ale věru tentokráte jinak nejde! Rok co rok se těch Máchových slov užívá kolem 1. máje sice tisíců a tisíckrát po Čechách; ale letos – a teď dovolte, abych už zase užil hodně běžné, hodně otřepané fráze: já chtěl bych mít jenom tolik zlatek, kolikrát zrovna letos byla u nás slova ta pronesena, a to často jen jakoby mimovolně – jako ve snu – tichounkým šeptem.

Ano: Byl První máj 1890! A kdo jej co muž dozrálý, myslivý prožil, do dnů svého života na něj nezapomene!

Bylo by zajímavo číst nějaké česky psané, pravou poezií ozářené, hlubokými, vskutku “lidskými” myšlenkami prosycené “mystérium”, v němž by vystupovali jednotliví hlavní dnové celého roku a mezi sebou řečnicky zápasili, který že z nich je tedy nad jiné, který je přední.

Aby předstoupil např. den Nového roku. Ale ne ten pustý, z ciziny k nám přenesený, s hlavou těžkou a vířivou, s obřadností hluchou a protivnou, plný lží a plný dotěrné sobeckosti! Nýbrž český den novoroční, jaký dýše dosud u nás na vesnici. Kdy je v domácnostech tak ticho, tak svato. Kdy všude tak čisto, všechno včera hned uklizeno a obstaráno a koná se jen nejnutnější, neodkladná práce. Kdy druh s druhem mluví tak mírně, skoro jen pološeptem, a chrání se, aby ničím nepohněval, nepodráždil. Kdy oblekou do kostela oděv svůj nejpěknější a tam se tak vroucně modlí, a pak až do nového pracovního rána je doma všem zas tak blaze, tak blaze!

Aby předstoupil den štědrovečerní, jinde zas den plný trhového hluku, den neobyčejných, nákladných hodů, den vzájemných, překvapujících darů, – u nás na vesnici obraz jen chudého našeho života, ale zlatého, rodinného štěstí. Kdy po dni věnovaném obyčejnému šumu nastává večer tichý, lidé po špičkách, aby nebylo hluku, scházejí se ve světnici a zasedají za stůl, spokojeně pojídají své houbové polívky, maštěných krupek, výražkových vdolků, pařeného sušeného ovoce – ale pak se ihned a ještě blíže k sobě sesedají a vypravují si všeliké ty podivné zkazky, o časech bývalých, o zemích vzdálených, o tom, jak narozen Spasitel, a jak byla svatá noc náhle plná denního jasu, a andělé zpívali, a jak lid chudý pospíchal k Betlému a byl první, který poklonil se Vykupiteli, první, který poznal, že v rovnosti lidské leží lidstva spasení – a kdy je pak všem poslouchajícím i povídajícím, jako by už skutečně rozjasňovalo se jim nad hlavami a svítalo to spasení, a oni povstávají a pokřižují se a jdou pospolu na “jitřní” – vstříc novému ránu!

Aby předstoupil úterý masopustní, sprovázený hudbou a zpěvem, způsobující, že každé oko veselostí se leskne, noha si dupne, srdce si poskočí a ústa si vejsknou! Aby předstoupil a s ním závodil den 1. aprile, žertovný, podskočný, plný žertů a kudrlinek, samá rolnička a posměšná píšťala.

Aby předstoupil den 1. května, první máj. Ověnčený mladou, brčálovou zelení. S vonnou konvalinkou v lesknoucích se vlasech. Se slavičí písní na chvělém rtu. Se žhnoucí jiskrou lásky roztouženém oku.

Tisíce básníků ho už opěvalo. Miliardám lidských srdcí pomohl k rychlému, blaženému tluku. Přece by as nevěděl, cože určitého dovedl by na prospěch svůj pronést. Jeho oborem je sice širá říše krásy a lásky, ale jeho působení děje se jen ve skrytosti, v tichých houštinách lesních, v nitru probouzejícího se poupěte, v rozvírajících se srdcích. On nemiluje hluku a šumu. On není pro vířivou společnost, pro zábavu houfnou: je pro něžný pohled dvojích jen očí, pro sladký šepot dvojích jen rtů.

Vskutku také – ovšem že náhodou – opravdová, těžkopádná historie lidstva doposud se u něho téměř ani nezastavila, u 1. května. Totiž – až do nedávna! Až přišel 1. květen 1851 a otevřel první výstavu světovou, a v ní spojil veškeré národy náhle v jediný kruh.

A neuplynulo ani čtyřicet let, a přišel už 1. květen 1890.
Věru, kdož jsme se ho dočkali, že jsme dožili se nejpamátnějšího 1. května lidských dějin. Ba, snad že nejpamátnějšího dne těch lidských dějin vůbec!

Klidným, železným krokem přirazily 1. května 1890 bataljóny dělnické, přečetné, nepřehledné, a vřadily se do lidského šiku, aby již provždy stejným postupem šly s námi ostatními za vznešenými lidskými cíli, stejně oprávnění, stejně obtížení, stejně blažení.

Byl to postup mohutný, neodolatelný, jako když se hrnou vlny okeánu. Kdo přihlížel, porozuměl, co “síla elementární” znamená! I když přenesena na věc duševní, mravní!

Zvláštní den! Podivná nálada! Nikoli strach – ach ne, toho mně nepřipadla ani možnost – ale takové divné očekávání čehosi neurčitého, naprosto neznámého zachvělo také mými všemi nervy. Pocit nikoli příjemný. Pamatuji si jen na dva momenty ve svém život, kdy – ač podoba s nynějším momentem třetím nebyla takto pražádná – jsem měl pocit přece stejný: totiž před tím “něčím neurčitým, neznámým”.

Poprvé roku 1848, v oněch hodinách, kdy Praha byla bombardována; tu se týž pocit probouzel a udržoval mezi jednotlivými výstřely pumových hmoždířů.
A podruhé roku 1866, onoho dopoledne, kdy Prusové se blížili Praze.

Zvláštní den! Takový tichý, těžký, “zařezaný”. Ulice se zcela jinou tváří. Žádné vyzývavé čepice buršácké. Žádné ekypáže, ba ani drožky. Žádní páni. Žádné dámy. Jenom ten, kdo musil, a mezi těmi také my, které chudá dělník klamně počítá mezi “pány”, ale pravý pán dobře mezi “dělníky”.

Tu se pojednou začalo hrnout lidstvo směrem od Prašné brány: dělníci se ubírali z karlínské schůze na pražský tábor.

Šel jsem schválně proti všemu proudu.

Červené odznaky, červené kravaty – klikatým bleskem projela mozkem vzpomínka na Komunu, na rudé prapory anarchistů! Poprvé jsem ji viděl na lidech, tu temně rudou barvu světového sociálního hnutí: zachvěl jsem se. Kupodivu – kupodivu! – tytéž barvy: černá na temně rudé půdě, které vlály nad hlavami husitů, bojovníků za svobodu náboženskou, tytéž barvy vlajou dnes nad hlavami bojovníků za úplnou rovnost občanskou!

Davy se hrnou. Ne husté, schválně prořídlé, tím nekonečnější. Všechno v oděvu svátečním, čisté, lesklé. V rukou lehýnké sváteční hůlky, “špacýrky”. Některé ruce, asi zrovna ty nejmozolnější, ale nechtící dnes, ve “svátek”, tu svou drsnotu ukazovat, i v kožených rukavičkách.

Davy se hrnou nepřetržitě, ale šum je jen nepatrný. Dělníci jsou skoro mlčky, jako když je vídáme chodit houfně navečer z práce: zamlklé na slovo skoupé, s tváří opravdovou – a dnes docela tak železně opravdovou! Nu jenom se podívej – vidíš: tady ji máš už označenu na tváři, tu “elementární sílu”! Ale ani při tom nezatrneš! Cítíš, že síla je ovládána měrnou myšlenkou. A pojednou – jakoby zázrakem – pojednou jsi porozuměl tomu letošnímu “prvnímu máji”, pojednou vidíš, že veškerá posavadní situace společenská i politická jediným trhnutím se dnes pozměnila, ale nejenom už po dnes!

A nekonečným proudem davy hrnou se dále a spěchají na Střelecký ostrov, na ten svůj tábor. Porokují si tam nějakou hodinku pospolu. Nejprv o umenšení denní své práce. Domnívajíť se, že Pánbůh, když má pro ně napořád obě své ruce plničky práce, nemá pak arci, čím by jim žehnal. Nu, požehnej vám Pánbůh!

Ale na ulicích vzdor táboru proudění už neubylo. Ne za dne a ne za večera. Ba lidstva všude od hodiny k hodině více a více. Statečné, nepopíratelné vzezření sváteční! Dělníci pak už pyšně se svými ženuškami po pravém boku: na tvářích úsměv spokojený, v oku radostnou jiskru. A s nimi a mezi nimi Praha ostatní, taktéž spokojená, taktéž radostná.

Zvláštní – ba prazvláštní den! Věru, i ta příroda vůkol jakoby pod zákonem stejným! Ráno dusivá mlha, vzduch šedý, tak těžký – pak najednou se vyhouplo slunce a bylo tak jasné, tak zlaté, tak blažené –

Byl první květen roku 1890!

Sepsal Jan Neruda

The post Jan Neruda. Byl první máj. Svátek práce, první květen 1890 first appeared on Čítárny.

Jak jsem hledal a bránil historii. Kniha MUDr. T. Syrovátka, si určitě najde své místo v každé rozumné školní knihovně a bude velkým pomocníkem při vyučování dějin českých. Pevně věříme, že existuje stále dost učitelů, včetně těch mladých, kteří nechtějí jít cestou zašlapování dějin a kteří žákům a studentům dají správné základy české historie.

První část knihy Jak jsem hledal historii:
Obsahuje 8 kapitol o historii všeobecně známé, ale jen na první pohled.
Např. Menhiry, Čertova brázda, Kounovské kamenné řady, Bitva u Wogastisburku etc.
Vznikly v časově nejvzdálenějších dobách, na území našeho státu. Existují jen určité teorie. A tak se i čtenář může účastnit a hledat vysvětlení.
Ambicí tohoto textu a přiložených vysvětlení, samozřejmě není tvrzení, že jsou všechny nejasnosti kolem dávných událostí vyřešené. Udávají se zde jen další souvislosti, které mohou pomoci dosud nejasnou historickou skutečnost – událost objasnit, nebo řešení přiblížit. Čtenář také nalezne, proč má být hrdý na své předky, kteří si v této zemi vybojovali a udrželi svou existenci od počátků před tisíciletím a staletími.

Druhá část knihy Jak jsem bránil historii:
Zabývá se dnešní dobou, jejíž mladá historie čelí už dnes mnoha pokusům o změny v souladu s ideologickými pravdami prosazovaných názorů. Dnes tyto změny prosazují především neoliberálové a jejich “progresivní” vidění světa, To je ale mnohem horší, než přepisovaní dějin v 50ých letech minulého století.
Z třinácti kapitol druhé části jsou rozhodně zajímavé kapitoly:
Historie je učitelka generací nových, Kde je pravda, Kdo a proč zaorává dějiny Čechů etc.

S tím samozřejmě souvisí i likvidace památníků naší historie za účelem totálního vymazání z podvědomí lidí.
Přesně podle přísloví: Sejde z očí sejde z mysli.
Např. pomník Jana Nerudy byl přesunut mezi keře na Petříně, kde ho je sotva vidět.
Petr Bezruč přišel o bustu v Bezručových sadech, které za několik byly přejmenovány.
Zmizela deska připomínajíc krále Vratislava, který založil Pražský hrad ve vestibulu metra Hradčanská v Praze.

Každá doba má své ideo – falzifikátory a “historiky” jediné pravdy.
O dějinách je ale třeba vědět a dál je učit mladou generaci. Češi se svými dějinami shodnou lehce, na rozdíl od Němců, kteří po druhé světové válce by nejraději na část své historie zapomněla a proto ji ani nehodnotí a neučí o ní. Tento jev se pomocí plánované degenerace celého národa přesunul i do našich škol, kde zfanatizovaní aktivisté o historii mlží nebo ji dokonce neučí. Stejně jako je tomu už desítky let na americkém kontinentě. Tam dokonce počátkem 20ých let 21 století neoliberální viceprezidentka Kamala Harris veřejně a fanaticky hlásá: „Nebuďte zatíženi tím, co se stalo“

Změnit historii ale půjde těžko. Jsme zhruba padesátou generací a ty předchozí generace nezávisle na nás nějak žily, uvažovaly a zanechávaly o sobě zprávy.
Řada našich historiků tyto minulé doby zpracovala natolik dostatečně, že nová významná a převratná fakta o minulosti lze těžko nalézt. V minulých dobách se k problémům své doby vyjadřovali naši výjimečně schopní jedinci, kteří se současně snažili i svou dobu spoluvytvářet z hlediska českého národa a působit v jeho prospěch. Většinou se opírali o hledání pravdy, svobody, rovnosti, lidských práv a demokracie. Nelze se lépe vyjádřit než tak, že občas cituji názory právě těch mimořádných jedinců.
Nechybí mezi nimi Hus, Komenský, Havlíček, Masaryk, Beneš, Hašek, Hrabal, Mahler a další.

“Přejem sobě na Čechy novou potopu, potopu to knihami způsobenou, které musí být poučné a dobré.”
Jan Neruda (1834-1891)

Naštěstí reinterpretace českých dějin probíhá dnes na mnoha frontách popularizační cestou.
Jedině tak lze čelit mediálním presstitutům, rádoby historikům a fanatikům, kteří by nejraději přepsali nebo dokonce zašlapali do ztracena celou historii českou.

Pamatujme, že nové národní obrozování 2.0 už začalo.

MUDr. T. Syrovátka / Jak jsem hledal a bránil historii / Vydal Orego production, 2023
ISBN 9788087528686

MUDr. Tomáš Syrovátka
Doktor a spisovatel, badatel v oblasti pěstování rostlin.
Narodil se v Praze na Vinohradech roku 1942. Studoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, poté medicínu na UK. Jako lékař vskutku praktický propojil své dvě milované profese – přírodovědu a medicínu v celoživotní poslání.
Jako přírodovědec se zaměřil na unikátní pěstování květin, zeleniny i hub v tzv. samozavlažovacích truhlících či květináčích. Jedná se o jedinečný nápad knotové závlahy.
Syrovátkovy samozavlažovací květináče se jako první začaly vyrábět ve Vyskeři u Turnova, odkud se následně výrobek rozšířil po celém světě.
V oblasti medicíny má řadu patentů, jako např. přístroj na sedimentaci červených krvinek, nebo léčení nádoru pomocí elektroforézy.

The post Jak jsem hledal a bránil historii. Neznámá historie česká a falšování dějin first appeared on Čítárny.

The post Seznam historických procházek v Praze v roce 2023 first appeared on Čítárny.

O hospodaření v naší zemi za dobu posledního tisíce let ve dvou svazcích pojednává autor úspěšné Ekonomie přírodních národů, antropologický ekonom Zdeněk Justoň.

Název knihy navazuje na předchozí autorovu práci Ekonomie přírodních národů, tentokrát se však zaměřil na „Český lid“, což je nejen historické vymezení předmětu zájmu, ale také hold etnologickému časopisu s tímto názvem, který vychází od roku 1891. Jestliže v ekonomii přírodních národů šlo především o řešení vztahů mezi přírodou a kulturou v malých společnostech, potom jejich početnější následníci se už museli zabývat palčivými problémy velké hierarchizované society, ať měla jakoukoliv sociální formu a podobu. Proto se tentokrát pozornost autora přesouvá na vztah přirozenost versus svoboda a sleduje jeho posuny na životě zdejší society za posledních tisíc let.

„Zapomeňte na ekonomickou antropologii. To, co potřebujeme, je antropologická ekonomie.“
Marshall Sahlins

Zdeněk Justoň
Studoval ekonomii v Praze, Nancy a Compiègne, čtyřicet let se zabývá sociální a kulturní antropologií. Své eseje publikuje v Kulturním magazínu UNI, kde vyšlo kolem stovky portrétů osobností z oblasti antropologie.
Deset let učil na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a vydal několik publikací, poslední byla Ekonomie přírodních národů (Dauphin 2012).

Zdeněk Justoň / Ekonomie českého lidu, svazek 1 a 2 / vydal www.dauphin.cz
{youtube}gbvQqPaE4rg{/youtube}

Ekonomie, země, lidé, čas, metoda

Ekonomie

Takže budu opět chápat „ekonomii“ jako aktivitu více než sedmi miliard lidí na této planetě, kterážto za prvé vede k tvorbě a užití bohatství, jež mají lidé k dispozici, a jež za druhé uvádí do chodu toky energie, které plynou oběma směry: z přírody do kultury a zpět.
Jde tedy o vztah, který se utvářel mezi přírodou a kulturou nějakých snad až 300 tisíc let, co se náš druh drží na Zemi. V této práci jsem si pouze časově výrazně zúžil prostor a období, po které lidé u nás využívali zdroje přírody k uspokojování potřeb kultury. Ale o tom až za chviličku.

Původně se lidé na této planetě snažili chovat tak, aby se nenarušila ekologická rovnováha mezi jejich počtem a životním prostředím. Nikoliv proto, že by to byla jejich životní filozofie, ale proto, že neměli takové výrobní prostředky, kterými by přírodu mohli sobě podřídit, takže byli nuceni zachovat podmínky své asketické ekonomie. Jenom tak bylo možné dosáhnout relativního dostatku. Nutná mobilita a nenucená skromnost byly nezbytné podmínky této společnosti relativní hojnosti. Tento způsob života byl velice účinný, i když tomu dnešní pozorovatel stěží uvěří.

„Ekonomie přírodních národů“ byla zcela závislá na ekologii, a to samé platilo naopak.
Kupodivu tento styl života převažoval po většinu doby existence našeho druhu na této planetě. Přiznat těmto lidem z pravěku (i když mnozí z nich byli ještě našimi současníky) jistý stupeň blahobytu znamená přijmout trochu trpký poznatek: zatímco moderní lidé zápasí s problémem sladit dohromady své neustále rostoucí potřeby s omezenými zdroji jejich uspokojení, naši pravěcí příbuzní vytvořili první společnosti hojnosti a dostatku, aniž by ohrozili své přírodní prostředí.

Problém je, že k pocitu blahobytu lze dospět dvojím způsobem:
buď tím, že uspokojíme naše nekonečná přání stále rostoucí výrobou,
nebo naopak tím, že svá přání omezíme do té míry, abychom nemuseli vyrábět pokud možno vůbec nic.

S prvním řešením si lámou hlavy moderní ekonomové a zatěžují naši mysl spoustou materiálních a finančních starostí a náš život naprostým nedostatkem času.
To druhé řešení vymysleli „ekonomové doby kamenné“, jeho výhodou je nezkalená mysl a dostatek volného času. K našemu blahobytu potřebujeme oproti nim příliš mnoho úsilí, práce, přírodních zdrojů.

Zato však vlastníme obrovské množství předmětů, které náš život činí pohodlnějším, ale které bezprostředně k životu vlastně nepotřebujeme.
Pravěcí lidé vytvořili první blahobytné společnosti v lidských dějinách, protože jim ke štěstí stačilo jen to málo, co potřebovali bezprostředně ke svému životu. Ale upozorňuji raději hned na počátku, že systém lidské produkce a spotřeby je součástí rozsáhlejšího celku, v němž bude hrát příroda vždy rozhodující roli v procesu vytváření bohatství naší kultury, i když o tom nebudeme vždy explicitně hovořit.

Budeme si možná více povídat o užití vyrobeného bohatství než o jeho produkci, na níž se tak významně podílí příroda, protože vzájemná interakce lidí v relativně nedávné době byla podstatně významnější než v životě přírodních národů, o nichž byla řeč minule.
Nicméně v současné době jsme kupodivu vstřícnější posuzovat vztah „lidstvo versus příroda“ realističtěji, protože bohatství vytvářené lidmi má při rostoucím počtu obyvatel bezprostřední vliv na celý planetární systém. Proto budeme ekonomické procesy v první řadě vnímat jako toky energie, které plynou mezi přírodou a kulturou.

Z tohoto hlediska je tedy každá lidská kultura input-output system, „systém vstupů a výstupů“, tedy organismus, který využívá soubor přírodních materiálů a energií jako vstupů, aby získal požadované výstupy, jež mu zajistí bohatství vhodné k rozdělování mezi jednotlivce. Ale mezi tím vstupem a výstupem uvnitř tohoto systému probíhá v posledních staletích čím dál větší počet čím dál složitějších interakcí, jichž jsou lidé strůjci a které souvisí s tím, jakým způsobem je vyrobené bohatství rozdělováno a jak lidé zpětně působí na přírodu.

Proto se veřejně hlásím k tomu, co jsem použil již minule a co Marshal Sahlins pojmenoval „antropologická ekonomie“.
Ten název nechce navozovat pocit, že zde vzniká nějaká nová vědecká disciplína. Takovou domýšlivostí netrpím. Ale jde o to, začít se dívat na ekonomii jinak, což jsem si uvědomil při „finanční krizi“ z let 2007 až 2009: tehdy nešlo o žádnou hospodářskou krizi, ona to byla především krize hodnot! Odrážela zvláštní světlo, jakoby z ní čišelo podivné znetvoření. Ano, finance, obchod a hospodářství ztratily svou antropologickou perspektivu! Jaksi se z nich zcela vypařil člověk. A tak jsem si vzal za úkol navrátit ho tam zpět.

Ony se totiž staly podivným samoúčelným fetišem, který odporuje vlastnímu pojetí ekonomie, jakožto souhrnu pravidel, podle nichž lidé řídí chod svých domácností. A právě domácností se tato krize hodnot dotýká vždy nejvíce. My už víme, jak domácnosti vznikaly, jaká v nich byla úloha žen a mužů, jakým úžasným vynálezem se stala i taková dnešní banalita, jakou je kuchyně, nebo jak se z daru stalo zboží či proč vznikaly sociální nerovnosti a nikdy nekončící války. Na příkladu přírodních národů jsme probrali ekonomickou podstatu našeho biologického druhu, abychom zjistili, že se pohybujeme stále na pomezí mezi přírodou a kulturou.

Ale pořád mi vrtalo hlavou, jak dnes přesvědčit čtenáře, že nic podstatného z toho, co už známe od přírodních národů, se neztratilo ani v našich mnohem komplexnějších společnostech, které se u nás vystřídaly za posledních tisíc let, tedy zhruba od doby, kdy se první politické elity v českých zemích přihlásily ke křesťanské ideologii, jež nás definitivně odřízla od světa přírodních národů.
A právě proto začnu každou kapitolu vyprávěním o nějakém přírodním či starověkém národu, abych poukázal, že přes čas uplynulý mezi nimi a námi, je naše myšlení pořád velmi podobné.

Ale mějme stále na paměti, že jedna kniha nemůže popsat všechnu tuto lidskou činnost, byť se omezí jen na určité území a jeho lid. Protože pojmout takovýto gigantický podnik by bylo nejen nelidské, ale rovněž nadlidské, přidal jsem ke slovu „ekonomie“ ještě dvě slova – „český lid“: jednak proto, abych geograficky ohraničil předmět mého zájmu, a jednak abych v těch dvou slovech vzdal hold etnografickému časopisu s tímto názvem, který u nás vychází už od roku 1892. Na počátku tedy nejprve to ohraničení geografické.

Země

Po celou dobu našeho vyprávění se budeme převážně pohybovat na území našeho dnešního státního útvaru, kterému budeme říkat jedním slovem „Česko“.
Je ovšem třeba si uvědomit, že každé prostorové uspořádání jakéhokoliv státu má svou vlastní prostorovou dynamiku. A byť ji dokážeme v každém časovém úseku přesně či méně přesně určit, je to zkrátka jiný geografický útvar. Ostatně tato práce je plná různých map a plánků, takže se s těmito prostorovými obměnami budeme často setkávat. Nicméně si musíme alespoň pro začátek zadat jisté přesnější měřítko.

Dnes se Česko skládá ze tří starých historických zemí, které dodnes jmenujeme Čechy, Morava a Slezsko. Pro přehled uvedu jejich strohé zeměpisné údaje:
země město rozloha obyv.
Čechy Praha 52 065 6259
Morava Brno 22 349 3125
Slezsko Opava 4459 866
Česko Praha 78 873 10 250

V tabulce máme uvedeno jméno země, její hlavní město, rozlohu země v kilometrech čtverečních a počet obyvatel v tisících osob, platný k 1. lednu 2014. Jak tyto tři země stručně charakterizovat? Ale to jen pro pořádek, protože od školních let bychom měli o tom něco vědět.

Kdybych měl vybrat nejhezčí text, popisující některou z našich zemí, sáhnul bych po tom nejstarším, který máme k dispozici: asi nejlépe to za nás udělal už Kosmas na počátku 12. století.
U něho se dozvíme, že na západě leží země, která sluje úhrnným názvem Germánie, kde každá krajina má své jméno. A tam na severní straně se rozkládá kraj, kolem dokola obklíčený horami, které se táhnou po obvodu země, jakoby to souvislé pohoří celou zemi obklopovalo a chránilo. Pustiny uvnitř zněly bzukotem včel a zpěvem rozličného ptactva.

Zvěře bylo ve hvozdu bez počtu a houfům dobytka ta zem sotva stačila. Vody tam byly čisťounké a ryby chutné a výživné. Země je to ale divná, když uvážíme, že do ní nevtéká žádná řeka, nýbrž všechny toky malé i velké vtékají do větší řeky, jež slove Labe, a tekou až do severního moře. Když do těchto pustin vstoupil člověk, ať už to byl kdokoliv a neznámo s kolika lidmi, hledaje příhodných míst pro lidské příbytky, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně, a kolem hory Říp, mezi dvěma řekami Ohří a Vltavou, zřídil svá prvá obydlí.
Tehdy jejich starosta prohlásil: „Zde se vám ničeho nebude nedostávat, protože nikdo vám tady nebude škoditi. Rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tuto zemi.“ A oni z božského vnuknutí zvolali: „Kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy, jako sloveš ty?“ Není to dobrý popis české země?

Ale aby ani Morava nebyla zapomenuta, připomeňme si ji slovy básníka Ivana Jelínka, vracejícího se z vyhnanství:
„Do staré vlasti mě přivádí Morava. Táhne mě tam sklep a zpěv. Ty staré lidové písně, které myslím nejvíc ovlivnily moji poezii. Způsob, jakým se v nich zachází s jazykem, je úžasný. Hrozně nerad jezdím do Prahy, protože z tamní řeči je mi strašně smutno. Mluví se rychle, nepozorně vůči přízvuku a délkám. Připomíná mi to kulometnou palbu. A pak mě táhne moravská krajina. Zdánlivě nudná, pahorky, pole, pole, silnice, kolem ní karlátka a to je všechno. Pro mě to ale znamená hodně. A až umřu?

Milá za mnou príde,
srdce ju zabolí.
tu ležá noženky,
co k nám chodívaly,
tu ležá ručenky,
co mňa objímaly,
tu leží hlavička,
pekná, milunečká,
co mně vyprávjala
o lásce slovečka.

To je poezie! Hned mně běží mráz po zádech.“ Pár vět a kolik je v nich něhy…

Ale ze Slezska nám bohužel zůstal po roce 1742 již jen drobeček, co by se za nehet vešlo.
„Je to fragment velkého Slezska, které je nyní ze čtyř pětin v Polsku, kam se dostalo až roku 1945. Do té doby to byla stará Schlesien, velmi cenný a vyspělý kus země… Zůstal jen ten proužek nad Moravou s Opavou a Těšínem.“ Takže jen pár kilometrů od černé Ostravy se prostírá „malebný kraj plný přírodních krás, nádherných romantických zámků, lesů, jezer, řek… kraj bohatý na historické události“, kde se odehrála také jediná velká bitva poslední války u nás: Ostravská operace v dubnu 1945.

Ze zeměpisného hlediska asi nejrozumnější charakteristikou českých zemí je, že leží v alpském stínu.
Tato skutečnost se dotýkala jak živočichů, tak lidí, neboť kdo chtěl ze Středomoří na sever, musel Alpy obcházet. A tak zde žijeme odnepaměti v přechodové zóně mezi dvěma biotopy: proto je u nás velice proměnlivé podnebí, které si libuje v různých krajnostech.
Zatímco z hlediska botanického patříme do rozsáhlého ekosystému, který se táhne od Pyrenejí až po Ural, naše zvířata, lidé a kultura patří spíše do západní poloviny Evropy.
Čili jsme území ústřední, ale přitom přechodné, křižovatka, jež rozděluje i spojuje.
Proto kontrolovat toto území uprostřed Evropy bylo důležité, to už věděli Bismarck, Hitler i Stalin.

Ale pak jsou zde věci, které naopak naše tři historické země rozdělují.

První dělítko vychází z říční sítě ve střední Evropě. České země jsou rozdělené třemi rozvodími na tři odlišné oblasti, což mělo nakonec v novověku i své ekonomické dopady: Labe odvádí vodu z české kotliny do Severního moře, Morava protéká zemí, které dala jméno, a svádí vodu do Dunaje, takže patří k povodí Černého moře, a Slezsko má Odru, jejíž vody tekou do Baltického moře.

České země opouští celkem osm vodních toků, z toho Labe, Odra a Morava jsou nejdůležitější, ale jediná z nich Morava neústí do moře. Ostatních pět toků je menších: Nisa spolu s Odrou vytváří přirozenou hranici mezi Německem a Polskem, Smědá se vlévá za hranicemi do Lužické Nisy, Bělá je přítokem Kladské Nisy, Osoblaha opouští české Slezsko a na polské straně se vlévá do Odry, Vlára protéká známých průsmykem, jemuž dala jméno, a spojuje své vody s nejdelší slovenskou řekou Váhem.

Jediný významný vtok, který do Česka plyne zpoza hranic, je Ohře, které pramení v Německu pod názvem Eger zhruba 70 kilometrů od českých hranic. Jednotlivá rozvodí jsou na naší mapě vyznačena graficky silnějšími přerušovanými čárami a v oválech máme potom uvedeny názvy povodí, kam našich osm řek, jež vytékají ze země, patří.

Z toho, co jsme si řekli o našich řekách, metonymicky vyplývá, že v době industrializace náležely Čechy k hospodářsky aktivním německým zemím, Morava měla blízko k vídeňskému centru habsburské říše a Slezsko uvízlo v síti sílícího pruského pavouka. Zajímavé rovněž je, že rozvodí jakoby měla svůj vliv i na rozvoj železniční sítě, neboť první trať u nás vedla z Vídně na Moravu a dále na sever do Slezska (a odtud pak až do Haliče), zatímco do Čech mířila odbočka této severní tratě přes Prahu do Drážďan.
Kdybychom se podívali z ještě vyšší výšky, tak zjistíme, že zde zapracovala lidská paměť.

Z hlediska prostorové alokace to totiž připomíná, kudy se kdysi ve středověku vozila sůl: do Čech putovaly solné karavany od jihu z Alp, na Moravu a do Slezska se vozila sůl z Haliče. Císař pán to asi moc dobře věděl, když se rozhodoval, kam pojedou první vlaky. Když k tomu potom připočteme, že industrializace stála na uhlí a železu, tak zjistíme, že u nás byl dostatek uhlí v Podkrušnohoří, na Kladensku, na severní Moravě a ve Slezsku. Ale železná ruda u nás tak stačila ještě do dřevouhelných pecí, ale do koksových pecí se vozila ze Slovenska nebo až ze Štýrska.

The post Zdeněk Justoň. Ekonomie českého lidu o hospodaření v naší zemi za dobu posledního tisíce let first appeared on Čítárny.

Vedly se tenkrát spory v Jednotě českých bratří o pravé povaze církve a o tom,”bylliby jaký lid ještě kde na světě, ježto by se choval podle spůsobů a řádů první církve svaté, tak jak o tom písma svaté vypravují.” Ty řeči se vedly nejvíce v Litomyšli a tak 3.března roku 1491, vyrazili z tohoto města čtyři muži do zemí řeckých, ruských, asijských.

Penězi dobře zajištěni se vydali směrem na Krakow, Lvov, Suceavu, přeplavili Dunaj a za tři týdny se objevili před branami Cařihradu. Zde se muži rozdělili. Rytíř Mareš Kokovec se vydal do země tatarské a do Moskvy, bratr Lukáš Pražský do zemí řeckých a Kašpar z Braniborské Marky pátral v Cařihradu a v jeho okolí. O těchto cestách se však nedochovaly žádné zprávy.

Ale cesta čtvrtého z nich Martina Kabátníka je známa dostatečně, neboť byl jediným, kdo po sobě zanechal písemné svědectví.
Dovídáme se tak, že vykonal cestu vskutku odvážnou. (mezi námi, je to odvážná cesta kupodivu i dnes). Trasa vedla přibližně dnešními městy Bursa, Ankara, Koyser v Turecku, Halab, Hama, Damašek v Sýrii, Jerusalem, Gaza v Izraeli, Al-Arish, Bir al Abd, Kahira v Egyptě. Zpáteční cesta do Cařihradu vedla pak stejnými místy. Zde se setkal se svými druhy a po dvaceti měsících, v listopadu 1492 dorazili zpět do Litomyšle.

Martin Kabátník měl zřejmě úspěch svým vyprávěním a proto nechal své vyprávění sepsat pravděpodobně okolo roku 1500.
Knižní podoby se rukopis dočkal až v roce 1539, zásluhou písaře z Litomyšle, bakaláře Adama. Kniha má 73 stran malé osmerky a na titulní straně je dřevoryt jeho poutnického vozu s nápisem: “Cesta z Czech do Geruzaléma a Egipta Martina Kabatnijka z Litomyssle..” Kniha se stala velmi populární a dočkala se dalších vydání v letech 1542, 1564?,1577, 1639, 1691, 1708, 1894, 1901.

Přesto, že cestopis není samozřejmě svými údaji aktuální, je velmi zajímavý. Na rozdíl od jiných knih své doby se aoutor zaměřuje na popis svých osobních zážitků, které jsou dominantní složkou jeho díla.
Zachycuje náboženské poměry a postavení křesťanů v navštívených zemích. Vzhledem k tomu, že nenabyl příliš vzdělání, meuvádí zde mnoho dějepisných a zeměpisných údajů. Ale byl člověkem velmi bystrým a tak často přirovnává viděné s tím, co znal v Čechách. A tak se můžeme dočíst že Cařihrad byl tak velikým jako tři Prahy, Jeruzalém byl veliký jako Królův Hradec. V Káhiře se přesvědčil, že Mameluci neumějí utrácet peníze jako Čechové, všímá si, že mnoho věcí člověk koupí za bílý peníz v Čechách než v Egyptě za Majdynu, atd.

Martin Kabátník vytvořil na svou dobu vyjímečnou knihu a v české literatuře má významné místo. Jedná se vůbec první pokus podat výstižnou charakteristiku přírody a lidí Asie a Afriky. Je navíc prvním dochovaným českým cestopisem, který je už víc jak 500 let starý.

Výpisky:

Kdož by chtěl jíti nebo jeti bez vody, kudy jsem i já šel, z země České z Litomyšle přes zemi Moravskou a Slezskou, až do Krakova cesta jest snadná a v počtu jest mil bez dvou 50. Potom se bráti z Krakova do Lvova také jest mil 50, kteréžto město Lvov je v zemi Rouské. Potom se bráti měl z Rouské země do země Valašské až do města Sočavy a od Sočavy k Dunaji mil 50 a 60. Od Dunaje přes zemi Tureckou jest jeti přes hory veliké a přes pouště dlouhé, a někdy města i vsi se nalézají na cestách, ale řídko a ve mnoha mílích jedno od druhého, a to až do Konstantinopole. Tam jsme od Dunaje jeli přes tři neděle, v počtu mil však nevím, neb od Dunaje se již míle nečtou…

Okolo Jeruzaléma málo rovin, spíše hory veliké a údolné, než proto se jim čisté obilí rodí, ale málo seti mohou, protož jest chléb velmi drah. V Jeruzalémě vína dobrého mají dosti a lacino. Ovoce rozličného mají dosti, ale velmi drahé. I jiné všecky věci jsou drahy k živnosti lidské. Na jeruzalémských vinicích viděl jsme křoví vinné divnější, nežli v těchto zemích jest. Pňoví, z kterého révu řežou, jest tak tlusté jako pařezy borové vyspělého boru, a některé i tlustší může býti. Vinic nekopají, ale zapřahají dva buvoly do pluhu a oborávají je na všecky strany, a tři nebo čtyři chodí před pluhem, zdvihají vzhůru vinné křoví, aby ho nelámali, neb jest réva velmi dlouhá a ztlúšti jest jako dobrá hůl. Také vinic netyčí. Křoví jest pěkně řady sázené a řídké; proto na všecky strany oborávati se může…

„Betlém jest městečko maličké jako ves, od Jeruzaléma na tři míle. Tu se jest Pán Kristus narodil v jednom údolí, kde jako by tu pivnice byla.“ Martin Kabátník chce zřejmě říct, že to vypadalo jako sklep. „Také to vyzděno bylo po obyčeji sklepovém. Kde Pán Kristus narozený položen byl, tam místo našich jeslí dřevěných jsou koryta vytesaná z kamene alabastrového a mramorového a ta koryta jsou místo žlabů i jeslí, neb tak u nich ten obyčej jest. To koryto, v kterémž dítě Pán Kristus položen byl, jest alabastrové a zšíří může býti dvou loktů, a zdélí, co by čtyři oslové státi u něho mohli…

V tom klášteře jest sedm oltářů pro sedm věr křesťanských. Černých křesťanů jest trojí víra: jedni jsou, jež drží křest, světí sobotu i neděli a ti mají tři štrychy na tváři, propálené hned pod okem. Druzí jsou křesťané, jež drží křest a světí toliko neděli – ti mají dva cejchy neb znamení na tváři. Třetí drží toliko křest a ti nesvětí soboty ani neděle a ti mají jediné znamení na tváři. Čtvrtí křesťané jsou řečtí, jiní Arméni, Římané a tak dále. Každá ta jednota má v tom kostele svůj oltář a všichni na světlo nakládají, neb jest lamp velmi hořících velmi mnoho po kostele a v těch lampách všecko dřevěným olejem pálí, totiž olivovým…

Gaza město leží na hoře písečné a okolo něho jest zahrad množství a v nich ovoce, rozličného dříví, nejvíc myslím dříví mandlového, toho jest tolik, že je jedva očima přehlédnete. Gaza jest město na silnici ejiptské, neveliké jest to město a všech potřeb tam jest dosti, ale všecko draho musí se koupit. Odtud jsme jeli dva dny, i přijeli jsme k jednomu městečku, a neviděli jsme, až jsme do něho vjeli, a to pro dříví daktylové, co na něm daktyle rostou. To palmové dříví jest jako smrk hrubé a vysoké velmi. Kterak jest tlusté u dna, tak i u vrchu znáti jest. To dřevo jest rovné a suku žádného nemá až dovrchu, a teprv v samém vrchu jsou ratolesti palmové okrouhlé. Zdaleka zdá se jako nějaké kolo neveliké, neb když zdaleka se na ně hledí, zdá se jako oháňka. Palma jest vždy zelená. Pravili, že léta padesátého teprv ovoce nese, ve větvoví jsou kola z mejlí, na tom mejlí je daktyl, a to jako chmele. Z jednoho kolečka se jich natrhá dva věrtele. A na tom dříví palmovém daktylovém jest takových kol čtyři nebo pět…

The post Cesta Martina Kabátníka z Litomyšle. První český dochovaný cestopis first appeared on Čítárny.

Karel Čáslavský se do paměti diváků zapsal zejména svou dvacetiletou prací při přípravách cyklu Hledání ztraceného času. Objevoval v něm filmové dokumenty o životě předchozích generací. Připravil jich přes pět set.
„Kdybych napsal knihu vzpomínek, nazval bych ji ,Jednou nohou v historii´. Protože jsem tam pořád. Když jsem se díval na 30. léta i protektorát, myslím si, že tu dobu docela dobře znám…
První republika sice vypadá idylicky. Ale jelikož jsou filmy většinou němé, tak neslyšíme hádky. Kdyby byl Masaryk nebo kdokoli jiný každý den v televizi, tak by nevydržel tak dlouho. Už můj tatínek říkal: Jo za mých časů, to bylo…“
Karel Čáslavský (1937-2013)

{youtube}QsnHY0UDuD0{/youtube}

{youtube}nSfwoM1vQ6E{/youtube}

The post Karel Čáslavský. Iniciátor mimořádně populární filmové historie Hledání ztraceného času first appeared on Čítárny.

Kniha znalce českých dějin a autora úspěšných historických románů Antonína Polácha se tentokrát pouští do pátrání v neprobádané oblasti temných stránek osobností našich vládců. Z osudů sedmi panovníků – Přemysla Otakara I., Václava II., Karla IV., Václava IV., Zikmunda Lucemburského, Ladislava Pohrobka a Ferdinanda II. – kteří vládli naší zemi a spoluvytvářeli její dějiny, z historických rekonstrukcí, k nimž dospěl na základě kritického studia pramenných podkladů, dobových dokumentů, analýzy jednání jednotlivých osob a na základě zčásti kriminalistického a zčásti medicínského pátrání, skládá autor plastický portrét osobnosti středověkého krále a pootevírá okno do historického prostoru, kam lidem, kteří se o dějiny zajímají, zatím nebylo ve větším rozsahu dopřáno nahlédnout.

Systém středověkého státu fungoval jen potud, pokud fungoval král jako jeho garant. Jen osobnost silného panovníka byla zárukou určitého klidu pro poddané a prosperity země. Jak se ale král mohl stát silným? Láskou k poddaným a spravedlivostí sotva. Není tedy divu, že panovníci velmi často sahali k prostředkům, nad nimiž se člověku tají dech. Pocit Božího poslání jim poskytoval do jisté míry imunitu, tedy beztrestnost.

Skutky, kterých se panovníci v zájmu udržení vlády ve vlastních rukou občas dopouštěli, bychom dnes odsoudili jako zločiny.
Nicméně právě způsob, kterým se dokázali postavit svým protivníkům, vypořádávat s řevnivostí a konflikty, a nakolik je dokázali bez podstatného snížení královské moci zvládnout, svědčí o osobních kvalitách jednotlivých vládců. Politicky korektní metody při tom ale určitě používány nebyly a „Amnesty international“ se jim do způsobu vlády tehdy ještě nepletla…

Antonín Polách si zároveň klade otázku, zda je náhodné, že právě panovníci pocházející z rozvrácených vztahů, sirotci a dětští štvanci dosahovali ve vykonávání vlády výrazně lepších výsledků než děti rozmazlované a hýčkané. Možná právě proto, že žádné citové vazby v dětství nenavázali, se snadněji uchylovali ke zločinu….

„„Možná je podtitul této knihy pro čtenáře příliš provokativní.
A pokud se pak ještě podívá na seznam postav, o nichž hodlám psát, ustrne. Copak byli opravdu všichni čeští vládci zločinci? Ano či ne? Drželi se platných zákonů, nebo je překračovali?
A bylo vůbec možné, aby se oněch zákonů drželi? Právě od­po­vě? na tyto otázky bych chtěl ve své knize nabídnout.
Takže tedy poj?me společně pátrat v temnotě dávných časů, poznejme tehdejší politiky a vládce, jejich povahy, jejich tělesné choroby, jejich cíle a prostředky….“

MUDr. Antonín Polách vystudoval lékařskou fakultu Palackého univerzity v Olomouci. Dlouhá léta pracoval jako praktický lékař na interním oddělení v Popradě, kde byl také činným členem městské rady a jedním ze zakládajících členů Českého spolku na Slovensku. Po rozdělení Československa odešel do Rakouska, kde dodnes pracuje na interním oddělení ve Štýrsku jako zástupce primáře.

MUDr. Antonín Polách je autorem řady historických románů, mezi nejznámější patří: A stanu se králem, Já Herodes, Richenza a Mezi císařem a papežem.

Polách Antonín / Odvrácená tvář moci / Zločiny českých králů / Vydal Rybka Publisher 2020 / https://www.rybkapub.cz

The post Zločiny českých králů aneb odvrácená a neznámá tvář moci first appeared on Čítárny.

V knize se dočtete o možných zločinech státu vůči svým občanům v různých podobách i obdobích, části nespravedlivých úředníků a justice, následcích plynoucích z nezákonného jednání úřadů, porevolučním vývoji v Čechách hlavně v 90. letech 20. století o tzv. Divokém východě a o životě ve vězení v 21. století v Čechách. Kniha byla téměř celá napsána rukopisem ve vězení.

Pishta Hun / Inkvizice v Čechách po 400 letech / Nová Forma, 2018

Ukázka…

Vedli mně chodbou, kde byly první mříže, tzv. katr. Tam už byli dozorci v přijímací místnosti. Dali mě do prostoru celého zamřížovaného a tam bylo pouze okénko do místnosti dozorců, skrz které pak probíhá přijímací řízení do vězení. Policisté o mně předali dozorcům nějaké dokumenty a odešli. V té místnosti jsem zůstal sám a přes okénko se mě službu konající kapitán se šňůrami na prsou vyptával na mé osobní údaje. Na okénko jsem musel pokládat všechny své osobní věci, které jsem měl u sebe. Pak si pro mě přišel jiný dozorce, který mě odvedl do cely s klasickými pancéřovými dveřmi a nařídil mi svléknout se do naha. Celého si mě prohlížel, i paty na nohách. Musel jsem vyndat i vložky z tenisek. Když se spokojil s kontrolou, tak mi dovolil obléknout se znovu do svého civilního oděvu.

Dozorci mě pak odvedli do jedné velké cely (slangově se jí říká “přibyl”), kde bylo asi 13 kovových postelí, jako na vojně. Z oken bylo vidět pouze do dvora na nějakou zříceninu s kovovým a dřevěným harampádím, vše rozmlácené jako po výbuchu bomby. Nechápal jsem, že to nikdo neuklidí, když jsou zde na to “lidi”. Dovezli mě do vězení již po večeři, takže asi jíst dnes nebudu. To pro mne ovšem nebyl v tu chvíli moc velký problém.
V místnosti už byli 3 noví vězni. Po hodince jsem se musel jít vyčůrat na záchod. V rohu té cely, za malou zídkou asi metr vysokou, byla špinavá záchodová mísa. Kdybych čůral ve stoje, tak by měli ze mě všichni divadlo, proto jsem si u toho sedl. Před odchodem na záchod na mně spoluvězni vyzvídali: “To budeš tady srát””. Odpověděl jsem: “Ne, budu jen chcát”. Oddechli si. Za chvíli po vykonání potřeby vstal jeden povedenej chcípáček s krunýřem kolem krku a vesele se vysral. Když z něj vypadlo první hovno, snažil se to rychle spláchnout. I tak se puch v cele zdržel dobrou chvíli.

Ostatní vězni se bavili o nějakých hloupostech a já stále nevěřil, jak lze snadno v demokracii změnit životní styl. Spoluvězni dostali hlad a začali bušit na plechové dveře. Žádný dozorce je neslyšel, protože cela byla na konci chodby dost daleko od dozorčí místnosti a ti tam měli puštěnou televizi. Na naší chodbě měli cely i lapiduchové – vězni, co pracovali v nemocnici a sanitáři.
Jeden z nich nás litoval a přišel k okénku u dveří a otevřel je, i když nesměl, a vhodil nám 2 paštiky v kovových konzervách a chleba. Spoluvězni se na to vrhli a začali krájet chléb velkým kuchyňským nožem. Zde můžete mít nůž s čepelí do 5i cm. Neptejte se mně, jak se tam dostal nebo kdo ho sem dal. Já jsem již také vězeň a toto je tajemství. Krajíce jsme si rozdělili a natřely se paštikou. Na mě připadly dva tlusté chleby. Dal jsem je na postel vedle polštáře. Ostatní snědli chleby ihned. Já na to chuť vůbec neměl a raději, než bych se jimi udusil, vyčkávám, až bude hůř.

Padla devátá hodina večer a vše zhaslo, jen z chodby přes mrňavou škvírku svítilo malé světýlko. Vedle mě ležel nějaký sparťanský fanoušek. Prý se popral a přitom i někoho omylem oloupil. Neustále vykřikoval “ať žije Sparta”. Bylo to sice pěkné, ale bylo jasné, o co mu jde. Snažil se najít své příznivce, aby si vybudoval partičku, neboť s takovou se zde dá lépe přežít. Mezi vězni se to moc neujalo a pouze u fotbalu na TV místnosti si její příznivci zakřičeli, jinak se zde sparťanská parta nevytvořila.

Je první noc, ležím na posteli a dívám se na strop, kde visely nějaké kovové háky, ani nevím z jaké doby a k čemu sloužily. Možná na lustry. Pohledem na ty háky jsem si představoval, jak snadno se zde dá oběsit a jak zoufalý člověk musí být, aby se k tomu odhodlal. Přemýšlením jsem dospěl až k otázce co by se stalo, kdybych se oběsil, a vlastně jak bych to provedl a co bych k tomu použil. Jak bych to zde vyráběl, jak bych pak vylezl k tak vysokému stropu.
Sám sobě jsem se zasmál, ale v zápětí mi úsměv ztuhnul. Jak mohu nevinen a se strašným pocitem nespravedlnosti a tou ztrátou svobody přežít pět let zde vězení. Propočítávám to na dny a vyšlo mi takové číslo, že mě polil pot a v tu chvíli jsem se posadil na postel. Hrůza mě jímala při pomyšlení, že když úřady nezačnou v mé věci jednat, tak se mi ta strašná realita opravdu naplní.

The post Inkvizice v Čechách po 400 letech aneb zločiny elit vůči občanům first appeared on Čítárny.

Málokdo ví, že Jiří z Poděbrad (1420-1471) byl skorozakladatelem prvního evropského společenství. A to několik set let před její celosvětovou premiérou v San Franciscu v roce 1945, kdy vzniklo OSN. Vypracoval poselství pro všechny panovníky Evropy, aby se Evropa sjednotila a přijala mírové principy spolupráce v boji proti islamizaci.
Katolická církev však neměla zájem na tomto mírovém uspořádaní světského světa v Evropě. Ztratila by tak svoji moc a vliv. Proto papež Pius II dosáhl toho, že na krále Jiřího z Poděbrad byla uvrhnuta klatba nejen pro jeho státnický antivatikánský postoj, ale také proto, že nebyl katolík, ale protestant. A poštval proti němu celý křesťanský svět.

První pokus o evropské společenství
Byl to především humanista Antonio Marini z Grenoblu, který inspiroval krále již během května 1462 k vytvoření projektu Všeobecné mírové organizace („Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“) křesťanských panovníků, v níž by se všichni snažili o upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států, zásady nevměšování se a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem („obecným konsistoriem“); Evropa se měla sjednotit v boji proti islamizaci, turecke nadvládě a vyhnat je z bývalých křesťanských zemí. To se podařilo až v bitvě u Vídně roku 1683 a to díky především Polákům..
Jiří z Poděbrad vyslal po Evropě několik poselství a je obrovskou tragédií, že se mu tenkrát nepodařilo projekt realizovat. Dík patří především papeži Piu II a politickým intrikám katolické církve.

Papež Pius II., dříve slavný humanista Enea Silvio Piccolomini, napsal tzv. Historii českou, středověký cestopis a kroniku.
Čechy navštívil v době, kdy se lidé bouřili proti tradicím římské církve. Navštívil také husitský Tábor, jednal z husitským králem Jiřím z Poděbrad a popsal svůj nenávistný pohled takto:
“Slyšte nevídané vyprávění o Češích, nejhorší to pakáži pod sluncem, která zradila pravou katolickou víru. Lid v celém království jest pijácký, obžerství oddaný, pověrčivý a chtivý novot. Šlechta slávychtivá, válek zkušená, pohrdající nebezpečím a ve slibu stojící, ačkoliv jest velice nesnadno utišiti její nenasytnost.”

Jiří z Poděbrad králem
Jiří z Poděbrad byl vždy schopný diplomat a neúnavný organizátor. Jeho životní osud je ale příběhem krále, který králem nechtěl být. Teprve po tragické smrti mladičkého krále, sedmnáctiletého Ladislava Pohrobka (leukémie), kterého jako správce země české vždy podporoval, byl zvolen králem 2. března 1458. Stalo se tak proto, aby si česká kališnická šlechta zachovala platné výdobytky husitské revoluce, to znamená své majteky. Proto musela do svého čela postavit „husitského krále“ jako důkladnou hráz proti hrozící katolizaci Čech, která by mohla velmi rychle změnit majetkové poměry. Tyto obavy se naplnily až po bitvě na Bilé hoře r. 1621.

Mikoláš Aleš – Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem. Výjev z roku 1469 po bitvě u Vilémova, jejíhož vítěz Jiří z Poděbrad je zde zobrazen jako vznešený, hrdý král, který si může diktovat podmínky.

Osobní tragédie krále Jiřího z Poděbrad,
o které se můžete dočíst v knize, je tragédií i české země. Nenávist, intriky, zrada ho provází po celý život. Dodnes je vzorem státníka moudrého, který měl vizionářskou duši a z pohledu jiných vládců v Evropě, panoval moudře a uvážlivě.
Jiří z Poděbrad byl král, který se málem stál císařem, nebýt právě katolické církve a nekonečných intrik kolem českého království.
Nakonec se ve jménu míru ve své zemi zřekne snu o nové dynastii českých panovníků. Přesto zanechává po sobě dědictví, které je dodnes nedoceněno. Za cenu vlastní oběti zabrání, aby české království bylo vymazáno z mapy Evropy. To, že existujeme jako český národ, zcela jistě vděčíme Jiřímu z Poděbrad.

Tlustý král Jiří z Poděbrad / Vladimír Kavčiak / Vydal XYZ, 2009

The post Jiří z Poděbrad, český tlustý král, evropský vizionář a rebel, vyobcován z církve papežem Piem II. first appeared on Čítárny.