Duchovní otec pana Tau Ota Hofman zemřel na den přesně půl roku před 17. listopadem; teprve mu bylo jedenašedesát. Nejznámější jeho hrdina vždy nosí černé paraple a podobně nějaký dandy má bílý karafiát v klopě. I když se tomu někdo diví, stal se virtuálním kamarádem dětí mnoha zemí. Sice němý jako ryba, zato plní přání. Rukou krouží kolem charakteristické buřinky, párkrát do ní shora poklepá… A JE TO. Chová se bezprostředně, naivně. Jako dítě. A občas se transformuje v loutku. Panáčka. Jak na tohle všechno došlo?

Začněme v televizi. V půli šedesátých let dumal režisér Jindřich Polák (1925-2003), kým obsadit tuto nezvyklou roli pana Tau, a jako mima Gasparda Debureau, „největšího z Pierotů“ zahlédl herce, jenž mu v jednom z předchozích filmů hrál pošťáka. Otto Šimánka. Tak Ottu nastrojil do žaketu, do vesty s plastronem, do proužkovaných kalhot a bylo…

I když…

Už charakteristika hrdiny byla hlubokým dramaturgickým omylem, domníval se roku 1978 Miroslav Postler. Před dětmi vystupuje jakýsi pán v buřince, nevíme, odkud pochází, a jen podle zevnějšku lze soudit, že by se lépe hodil do britské sněmovny lordů devatenáctého století. Jeho společenskou nelogičnost nesvětí bohužel ani bohulibé skutky, které koná v zájmu dětí. Dítě se například špatně učí, tak přijde nebo rovnou povětřím přiletí Tau a lije mu učení do hlavy. Jistě je v naší společnosti jen málo těch, kteří by nepociťovali velkolepost doby (dodá ideolog), nebo naší společné práce a boje za socialistickou tvář země a přeměnu světa; tak proč bychom se měli spokojit s tím, že naše zábavné seriály k tomu kolektivnímu pocitu přispívají tak problematickými hodnotami? Není přitom bez zajímavosti, že na financování podniku se podílely hned dvě západoněmecké televizní společnosti.

Radši se vraťme se na úplný začátek. Je jisté, že Ota Hofman původně měl pouze matnou představu o pánovi, jehož přivádí „současný svět přivádí do rozpaků“ a jenž vstupuje do dětských snů.
Figura byla, snad si to i uvědomil, mužskou obdobou výstřední a rovněž létající Mary Poppins, přičemž to je i spisovatel James Matthew Barrie, tvůrce Petra Pana, a jenom jaksi přetavený právě v Pana a přenesený o sto let časem.
V řecké abecedě jsme objevili Tau, k němu přidali české Pan, vzpomíná Hofman na spolupráci s režisérem Polákem v kavárně Slavia. Bláznivé jméno nakonec zobecnělo i ve světě, tedy s výjimkou Francouzů, kteří mu říkají na Pan Rosé. Ostatně až po řadě let Hofman zjistil, že „tau“ i německy znamená rosu, přičemž v egyptské mytologii je mystickým sluncem. A v Anglii, doplňme, mu prvně říkali pan Jeewes; nepochybně dle komorníka z děl Pelhama Grenville Wodehause (1981-1975).

OTA HOFMAN  (10.4.1928 – 17.5.1989)

Neopakovatelný Ota Hofman se narodil roku 1928 a dětství prožil na Žižkově a v Bohdašíně u Červeného Kostelce, odkud mu utkvěly večerní táčky (vyprávění hrůzostrašných pohádek) a začátky rozhlasu, pro který později taky psal. Byl z rodiny obchodního cestujícího a měl o šest let starší sestru a o patnáct let staršího bratra. V dětství mu lékař při očkování proti záškrtu a spále poškodil kost. Na paži rostla jakási bulka a chtěli vzít ruku; zachránila ho až operace provedená profesorem Zahradníčkem a moment se odrazil na matčině vztahu. Počala se o syna nepřiměřeně bát, zakázala mu sáňkovat, bruslit i plavat; a sice jej rodiče přece přihlásili aspoň do Skauta (1938), ale „malý estét“ asi nevydýchal společnou latrína na letním táboře 46. Oddílu, neboť šest dní v kuse nešel na stranu (než ho otec odvezl).

Ani později nesnášel změny prostředí a prostorové novoty. A jestliže Woody Allen dnes líčí v pamětech fobii ze vstupů na různé večírky (hrůzu z entrée), Otu totéž dohánělo před vstupem do nové samoobsluhy. Obavy z neznámého prostoru, který si neohmatal, stály taky na začátku jeho psaní. A býval vyplašeným, nejistým mladíkem, ale naštěstí se to přesto skloubilo s úspěchy u opačného pohlaví. Měl charisma, lidi získával už při prvním kontaktu. Nejvíce odzbrojujícím chlapeckým úsměvem.

Asi v deseti letech dostal loutkové divadlo a veškeré kapesné od toho momentu putovalo na kupování loutek. Hrál dětem z domu vlastní dramata a rozličnými hlasy zosobňoval postavy. Zato na veškerých školách prováděl alotria, aby je střídal jako košile. Původně navštěvoval reálku ve Smetanově, kde mu profesor zeměpisu na rok zabavil (pod lavicí louskanou) Manon Lescaut: vzácný výtisk Otovy sestry.

Následovala škola v Křemencové, gymnázium v Chrudimi, obchodní akademie na Vinohradech. Byl vysoký a štíhlý a v éře potápek bral na nohy navzdory otci „korkáče“ se sedmicentimetrovou podrážkou. Psal verše děvčatům, jež se kol něj míhala, a teprve roku 1944 přišla rána. Oba rodiče zavřeli. Ota měl být z akademie vyloučen a jít na práci do Říše. Tehdy ho starší sestra zachránila. Odhlásila jej ze školy a vzala na statek, kde žila už poté, co se provdala… Válka skončila. Otovi sedmnáct. Pokračuje na Vinohradech a vyloučen je stejně: přebral profesorovi tělocviku děvče. A tak se v polovině října 47 následkem faux pas vynoří ve čtvrté D obchodní akademie Dr. Edvarda Beneše, již navštěvuje budoucí jeho žena Irena Zapadlová. Tu prý zaujalo, jak je Ota opálený. Byl to důsledek prázdninového pobytu v Rumunsku a tak či onak, 1. 5. 1948, kdy byla účast studentů v průvodu prvně povinná, oba prchli z Václáku i do společného života.

Po maturitě chtěl i na vinařskou školu v Mělníce, ale nevzali ho. Na Univerzitu Karlovu ano. Na práva.
Dokončil druhý semestr a bez problémů složil zkoušky na začínající FAMU. Šťastný bod života? Určitě. Mezi spolužáky našel Vojtěcha Jasného, Karla Kachyňu i Milana Kunderu a na rodinnou atmosféru fakulty i oblíbeného profesora Miloše Václava Kratochvíla vzpomínal do smrti.
V druháku (1950) se oženil, když předtím jel Irenu prosit o ruku spolu s tatínkem a lehce teatrálně až na Labskou Boudu. Na lyžích! Ve třeťáku se jim narodila dcera.

Absolvoval filmem Punťa a čtyřlístek (1955, režie Jiří Weiss) a stal se dramaturgem barrandovské dětské skupiny.
Jako scenárista byl přitom paličatý jako mezek a přesvědčit jej o jiných pohledech na věc hraničilo s nemožností. Vzpíral se normám. Na druhé straně dokázal plout s dobou a vždy se trochu ohnout, aby vyšel s režimem. Asi proto se později osvědčil i jako vedoucí dotyčné skupiny. Onu funkci mu, pravda, musel roku 1969 předat náhle nespolehlivý Jan Procházka (1969). Dramaturgyně Marcela Pittermannová vzpomíná:

Záhy se ukázalo, že to není jen něžný, talentovaný bohém. Vedl skupinu pevnou rukou. Řídil se přesnou vizí, jak má dětský film vypadat, i rozsáhlým přehledem o jeho podobách ve světě. Taky neomylným čichem pro látku a na autory. V odhadu se málokdy mýlil. Buď to bylo na první přečtení „nóbl“, jak říkal, nebo „ňáký divný“; ale pokaždé bezpečně cítil invenci, aniž přitom věřil na vylepšování průměrné látky dalšími verzemi.

Díky obchodní akademii psal všemi deseti, bez překlepu a „rychlostí kulometu“, aby koncem života přešel jako jeden z prvních v Praze i na počítač. Jen minimum jeho prací nemá původ či následek ve scénáři. Měl extrémně úsporný styl hraničící až s aliterárností a jeho jednočlenné věty se staly příslovečnými (vzpomíná kritik Zdeněk Heřman).
Strohost formy ale vyvážil niterným lyrismem. Kupodivu neměl vizuální představivost a nebyl ani fabulátor od boha. Co ho zachránilo? Smysl pro dialog. Díky tomu se nikdy nenechal položit na lopatky.

Prvý „Tau“ se vynořil už roku 1961 z prvotiny Pohádka o staré tramvaji.
Její krátkou verzi předtím zveřejnilo 11. číslo Mateřídoušky (1958). Tau je tu básník s pochopením pro chlapce, který se přistěhoval do Prahy a cítí osamění.

Další kniha Králící ve vysoké trávě (1962) končí na rozdíl od filmové verze sebevraždou desetiletého Martina zmítaného mezi bigotně nábožnou rodinou (matka a teta) a ideologickým diktátem školy. První cenu v mezinárodní soutěži získal Útěk (1966), jehož nesourodí hrdinové Saša a Rudla jsou moderní Tom Sawyer a Huckleberry Finn. Nebo ne? Jde víc o kontrast dua trosečníků, dobrodruhů putujících pomyslnou pouští světa: a nemilují se.
Až okolnosti je stlačí k sobě. Nuceni jsou spolu vyjít. Sblíží se. Ale jde jen o závan sounáležitosti a Ota je nepříjemně realistický, takže zločinec budí ve finále větší soucit než kladná postava. Tulák Rudla, dodejme, si tu říká jménem pětinásobného mistra světa Formule 1 Juana Manuela Fangii (1911-1995).

V další Otově práci Červená kůlna (psána 1967, vyšla 1974) si všimněme motta z Nočního letu od Saint-Exupéryho, přičemž variantou Taua je starý Andrýs. V něm Ota zobrazil důchodce, jehož znal, a majitele kůlny, již si pro auto vyhlédne hrdinův otec.

Fantaskní linii Hofmanovy tvorby vévodí kniha Hodina modrých slonů (1969). Ocitáme se mj. v kosmu ještě nenarozených dětí a Tau je postavou Bertoldiho. Ota Hofman tíhl k science fiction a dokazují to tituly Klaun Ferdinand a raketa (1965), Čtvrtý rozměr (1970) či Odysseus a hvězdy (1977) – s okrajovým motivem elektronicky zesíleného stenu utržené kopretiny. Možná je motiv inspirovaným krátkým hororem Roalda Dahla Zvukolap.

Science fiction jsou i knihy Návštěvníci (1985) a dokonce Chobotnice z Čertovky (1987), kde máme obě titulní hrdinky vymodelovány Honzou a Evičkou z neznámé hmoty vyvržené na pobřeží oceánu po ekologické havárii. Příběh inspiroval Oscarové Ropáky.

Specificky dětskou verzí Goldingova Pána much (1954) se některými prvky stala pak próza Lucie, postrach ulice (1984). Děti pracovně vytížených rodičů bezcílně bloumají s klíčem od prázdného bytu sídlištěm a jejich přirozená hravost, formovaná televizními akčními pořady, se obrací v nesmyslné, ničím nemotivované vandalství, charakterizovala svého času příběh Milena Šubrtová.

Nejslavnější je ovšem seriál Pan Tau (1966-1988).
Sestává z 33 dílů a ještě stejnojmenného celovečerní filmu, jakési cody. Dočkal se i půvabné knižní verze (1974), již autor pojal jako mezinárodní detektivku prošpikovanou aluzemi na reálné osoby a skutečná filmová i literární díla. Vystupuje tu i Otto Šimánek. Taky Alenka z Říše divů či delfín Filip z amerického seriálu.
Kniha je i formálním experimentem: narazíte na část scénářem, přepis magnetofonového záznamu, fiktivní články z tisku…
A první vydání povyšují na klenot i obrázky Jiřího Šalamouna, pod nimiž jsou (podobně jako u verneovek) úryvky textu, Například:
„NASA určité věci tají.“
„Opice se opičily úplně zbytečně.“
„Šel jsem se projít Rotterdamským přístavem.“
„Byl to ten nejúžasnější dostih mé jezdecké kariéry.“

Před smrtí Ota navázal na Taua filmem Tau Ceti – stranou mléčné dráhy, na který mělo ještě navázat 25 dílů kreslených Angličanem Nickem Pricem.
Fantasmagorický příběh se odehrává na skutečné planetě, která je zaplněna muži v různobarevných buřinkách. Ale ženy nenajdete. Jen syny. Rodí se na „stromě života“ ve skleněných koulích, ale jen jediný se vyklube z oné koule s buřinkou černé barvy. Nikdo ho proto nechce.
Připomenu jen, že Tauovy osudy ve výše zmíněné knize začínají navazující scénou, kdy posádka Apolla osazeného (rovněž skutečnými) astronauty Flemingem a Collinsem spatří miniaturního Taua, an putuje kosmem ve vlastní mikro-lodi.

Těžko zařaditelný solitér Ota Hofman podepsal a spolupodepsal vedle Pana Tau množství dalších scénářů a třeba i kniha o klaunu Ferdinandovi (dalším to Tauově předchůdci) je adaptací části z devítidílné série, jejíž poslední čtyři pokračování Ota Hofman vytvořil.

Jen svou verzi Malého prince se Otovi realizovat nepovedlo. Točit ji toužil s Františkem Vláčilem, ale nevyšlo to. A Malého prince i řadu dalších, nikdy nerealizovaných scénářů Hofman dle svědectví své ženy během jednoho hnutí mysli spálil.

Z literatury: Ota Hofman (Albert A. Navrátil, Boskovice, 1998), Ondřej Slanina: Poutník světem fantazie (Charon media, Praha, 2018)

The post V mnoha ohledech fenomenální Ota Hofman a bezpochyby světový pan Tau first appeared on Čítárny.

Monografie díla Oty Hofmana, z hlediska zpracování filmografie velmi podrobná s bohatým obrazovým doprovodem.
Stejně jako u skromnější knížky Ota Hofman, kterou uspořádal František Šalé v roce 1998 pomáhala autorovi monografie rodina autora, nyní ovšem mladší generace.

V žádném případě se nejedná o odborné recenze děl.
Zpracování literární části díla ovšem významně pokulhává, dle historika umění a filmaře Ondřeje Slaniny to napraví vydání sborníku z Konference Hofman 90.
Opět se necháme překvapit, protože, jak se to už dnes stává zvykem, naši noví badatelé začínají na zelené louce, jako by nic a nikdo před nimi neexistoval. Je mi líto, že pro tuto konferenci neoslovili dosud žijící redaktory knih Oty Hofmana a to:
Janu Štroblovou, Alenu Benešovou, Miladu Matějovicovou, Kristiána Sudu nebo jeho nakladatelskou přítelkyni Irenu Malou.
Určitě by to celkovému pohledu a důstojné vzpomínce pomohlo.

Každopádně se jedná o reprezentativnější upozornění na fenomén Ota Hofman, kterému by letos bylo devadesát let, bez jehož přítomnosti by historie filmu i literatury pro děti a mládež byla prostě jiná.

Ondřej Slanina / Poutník světem fantazie / Vyd. Charon media, 2018

www.otahofman90.cz

www.realfilm.cz

The post Ota Hofman / Poutník světem fantazie first appeared on Čítárny.

Po útlé publikaci Ota Hofman, kterou roku 1998 editoval Pavel Taussig, se teprve dvacet roků nato objevuje o tomtéž tvůrci objemnější kniha od Ondřeje Slaniny. Poutník světem fantazie.
Nelze ji než doporučit, byť nejde o vědecké dílo. Ota Hofman si každopádně zasluhuje nadále pozornost. Byl neopakovatelný prozaik (publikoval již od roku 1945) a scenárista a dramaturgický talent měl rovněž, ač ten se dá dnes objektivně hodnotit nejhůře; až natolik je doba jiná. V televizi však jeho seriály a filmy dál jen jiskří. Nezplaněly. Baví, dojímají a bývají objektem nostalgie. Ve své době taky představovaly většinu valutových příjmů Barrandova.

Ota Hofman, muž s kontakty v Německu a německým jazykem brilantně vládnoucí, navíc byl úspěšný taky skrz překlady svých literárních děl ve Spojeném království i Spojených státech.
Ani jedna jeho kniha přitom není příliš obsáhlá – a i zde asi tkví jedno jádro pudla. „Co věta, to filmový obraz,“ řekl, ale souběžně není prosto zajímavosti, že vlastní natáčení a ruch s ním spjatý, který většinu lidí spolehlivě uhrane, i když se točí absolutní prkotina, nemiloval.

Režisér Jindřich Polák, jeho oddaný přítel, uvádí dokonce, že si Hofman třeba zašel na natáčení svého díla za celý čas jen jedinkrát.
Stačilo mu to. A zase psal něco nového. Jiné plánoval. Byl plachý, byl rezervovaný, byl noblesní, byl vnímavý, byl dítě, ale i praktik, a chápal děti v celičké rozrůzněnosti jejich dospívajících mentalit; a měl je rád.

To vše platí a platilo. A přece (ký úžas!) mohl Hofman jen stěží už jako absolvent FAMU (1953) vytušit, jakou slávu zažije Pan Tau, jehož titulním hrdinou se, a to přiznejme, prostě stal inovovaný Peter Pan vtělený jaksi „zpětne“ nebo „rovnou“ do Sira Matthewa Barrieho alias svého vlastního duchovního otce a gentlemana s typicky britskou buřinkou.
Tau však trošku je i mužnou obdobou stejně výstřední létající chůvy Mary Poppins. Rovněž britské ikony. Ale zde připomeňme i další základní kameny a to, jak byly položeny.

Vůbec první Tau se totiž vynořuje už roku 1961 z Hofmanovy knižní prvotiny Pohádka o staré tramvaji (současně zfilmováno), přičemž kratší verzi té samé knížky zveřejnila Mateřídouška dokonce již roku 1958, tedy před šedesáti lety.

Lukrativní římská nabídka na seriál, inspirovaná však ještě něčím dalším. Klaunem Ferdinandem.
Prvá kniha o tomto cirkusákovi vyšla až roku 1965, ale předchází jí vizuální verze s Jiřím Vršťalou. Zaujal v Benátkách německého producenta Gerta Münteferinga, Hofman a režisér František Polák pobyli následkem toho půl roku v Berlíně a Klaun Ferdinand je dnes devítidílným seriálem; byť pozor, od Hofmana jsou jen čtyři poslední pokračování.

Už roku 1966 odevzdali pak čeští tvůrci do Říma pilotní film Pana Tau.
Ovšem pod jiným názvem. Pro Italy se musel jmenovat Mr. Jeewes a dotyčná část se v rámci cyklu dnes bohužel obvykle neuvádí. Navzdory tomu, že v ní hraje Ivanka Trumpová. – Jde o příběh na motivy pohádky Hrnečku, vař.

Díly seriálu vznikaly jeden za druhým, ale nezůstalo při tom. Nemohu proto než být vděčen rodičům i za to, že mi v deseti letech opatřili rovněž první knižní vydání seriálu Pan Tau a tisíc zázraků (1974), doplněné plným ještě počtem fascinujících barevných ilustrací Jiřího Šalamouna.
V dalších vydáníchuž tytéž obrázky (s jedinou výjimkou) už chybějí a nezapomenutelné pro mě jsou výňatky z textu pod jednotlivými malířem ztvárněnými výjevy.
„Byl to ten nejúžasnější dostih mé jezdecké kariéry.“
„Šel jsem se projít Rotterdamským přístavem.“
„Opice se opičily úplně zbytečně.“
„NASA určité věci tají.“
I sama tato kniha však je ohromující formální experiment, v němž ryze postmoderně narazíme tu na kus původního scénáře, tu na články z tisku, tu na přepis magnetofonového záznamu, ta na řetěz aluzí. Vystupuje tu například delfín Filip z amerického seriálu našeho mládí i praví, autentičtí američí astronauté z Apolla. Objeví se i sama Alenka z Kraje divů a herec Otto Šimánek.

A Hofman? Poslal, pravda, před tím i potom do světa přehršli dalších knih. V letech 1969 a 1970 dokonce dvě detektivky. Začarovaný kruh a Čtvrtý rozměr. Ty ale podepsal Ota Dvorský, přičemž Dvorský je samozřejmě český překlad příjmení Hofman. Ale k televizi.

Už zmíněná italská produkce byla zprvu nadšena, nicméně striktně ukončila s Čechy spolupráci poté, co navzdory jejím požadavkům preferovali natáčení v Praze, zatímco příběhy měli správně vsadit i do prostředí Vídně, Říma, Tokia a Chicaga. Jen Gert Müntefering mohl nakonec projekt zachránil, i prohlásil, že mu světová rozmáchlost scénářů vadí! V Kolíně nad Rýnem pak pražskou verzi prosadil, a to i dík lacinosti spolupráce s Československem v porovnání třeba s USA. Výsledek rozhodnutí známe.

A pro zajímavost: asi v šesti dílech z prvního období seriálu vystupuje i Jan Werich, nicméně jím vyslovená věta „to svému rudému bratru nemohu zapomenout“ existuje jen v západoněmecké verzi.

Vraťme se ale nad monografii, která přede mnou leží na stole. Systematický Ondřej Slanina rozčlenil text na Recenzní část, již složil z oddílů Filmy a Knihy, a na úvodní Biografickou část.
Ta je kratší a zabírá jen něco víc než pětinu počtu stran. Přitom obsahuje i další informace o ději filmů a celý systém se možná autorovi v konečném výsledku malinko rozplizl: k některým položkám Hofmanova díla se vracíme i čtyřikrát nebo třikrát, tedy když zohledním také „časovou čáru“ na konci knihy, která je nepochybně přehledným přínosem.
Hofman skutečně dokázal mnoho a mimo jiné roku 1970 adaptoval pro film knihu Alana Marshalla Už zase skáču přes kaluže (1970).
Z dětství si vzpomínám i na třináctidílný seriál My z konce světa (1975) a dle Hrubínova dramatu Kráska a Zvíře Ota napsal známý pohádkový horor Panna a netvor (1978). Byť jeho název prosadil režisér Juraj Herz.

Jako další zajímavost Ondřej Slanina uvádí i to, že tenkrát Hofman inkasoval za scénář 44 tisíc korun, zatímco paní Hrubínová 30 tisíc (za autorská práva). Obrazy a masky vytvořil k Herzově filmu pozoruhodný malíř Josef Vyleťal (1940 – 1989).

Hofman je i autorem Vlaku do stanice Nebe (1972, režie Karel Kachyňa) a netušil jsem, nakolik sestříhán byl jeho dramaturgií vygenerovaný muzikál Třicet panen a Pythagoras (1971), jehož autorem je (také) Zdeněk Svěrák. Smysluplnějším by zůstal tento příběh dívčí třídy vzhlížející ke kantorovi (Jiří Menzel), kdyby frapantně nechyběla nepohodlná Vlasta Chramostová a všechny její scény!

V první části knihy se autor, jak řečeno, dotýká i Hofmanova osobního života, a jak víme či zvíme, tvůrce zůstal celý život se svou paní Irenou, již poznal už na škole a více pak na 1. máje 1948. Ženil se roku 1950, když byl v druháku, a mezi občasné hosty jejich rodiny náležel třeba spisovatel Ludvík Souček (a zrovna tak Hofman udržoval vztah s Otou Pavlem).

Snad poněkud zmatečně Slanina ovšem uvádí, že bylo Ludvíku Součkovi za socialismu „víc děl nevydáno než vydáno“.
Neadekvátní je zrovna tak propojení Hofmanových úvah o Panu Tau s dějem Kingova románu Misery na straně 65. Nebo snad, autore, nestačilo podotknout, že „třeba i Doyle býval znaven z Holmese, tak jako později Hofman z pana Tau“?
Tak či onak, dle Součkovy povídky Bubáci v Deception Bay z knihy Bratři Černé planety (1969) měla vzniknout Hofmanova sci-fi Rozsévači slávy. Zubař a všestranný spisovatel LS filmovou povídku odevzdal v říjnu 1970 a do Vánoc ji Ota schválil, přičemž dialogy pověřil Pavla Juráčka! Scénář ale spolu psali Jaromil Jireš a Souček a termín dodání byl 31. červenec 1971. Vše bohužel zkrachovalo. Jireš odstoupil, točil Lidi z metra a „Bubáci“ ustrnuli. Nebyli sice odepsáni hned, ale do 14 měsíců ano.

Z finančních příčin sešlo i z Hofmanovy spolupráce s trikovým režisérem Karlem Zemanem na „dinosauřím“ filmu Fantastická dobrodružství a zrovna tak naneštěstí padla třináctidílná adaptace „pravěkého“ bestselleru (a německé povinné četby) Davida Friedricha Weinlanda (1829-1915) Rulaman, kterážto kniha poprvé vyšla už roku 1878.
V Německu se nakonec filmové adaptace dočkala, ale teprve roku 2000, zatímco třináctero Hofmanových scénářů na téma bude možná na realizaci marně čekat navždy.
Hofman nedokázal dotáhnout do cíle ani svou verzi Malého prince, ale nezastavoval se a pokaždé měl připraveno další téma. Byl neuvěřitelně kreativní a nestal se navíc nikdy svým vlastním epigonem.

Ilustračně bohatá publikace Ondřeje Slaniny obsahuje i kvalitní recenze Hofmanových literárních prací a navíc četné Otovy vlastní texty (např. Můj Bohumil Říha na str. 21) a úryvky z mnoha scénářů. Dodejme, že letos začalo natáčení dalších dílů Pana Tau, byť už bez jen těžko odmyslitelného Otty Šimánka.

A co říct závěrem?
Ondřej Slanina snesl, a to mu nijak neberu, značné množství informací a úspěšně těží i z poznatků doktorky Jany Čeňkové (to v literárních sekvencích) či ze vzpomínek Hofmanova bratrance Petra Linky.
Pomoc mu neodepřel ani filmový režisér Karel Smyczek, který o Otovi realizoval dokument, a na rešerších se osobně podílel Otův syn Otto. Alena Vodáková zapracovala pak na korektuře. Zda dobře? Nevím. Netuším, s jakou bedlivostí, ale bez chyb v čárkách i jinde text odevzdat nedokázala; bohužel. Tři lapsy registruji například hned na úvodní straně 5 a četné další na straně 8. Nicméně i sám autor klidně užívá v textu obraty typu „pomocného režiséra na filmu vykonával“ (str. 150), na což ho jednoduše nikdo odpovědný neupozornil.

Ondřej Slanina (*1982) však má snad na nějaké ty překlepy právo. Kdo ví. Pobyl za studií pražské UK i na Technische Universität v Drážďanech a přednáší rád na filmových festivalech a knižních veletrzích. Vede internetový portál Realfilm.cz, který spoluzaložil, a před pěti lety k němu přidal tzv. RealArts.cz. Od roku 2000 natočil vícero autorských filmů a roku 2007 jeho černá komedie Čest práci! vyhrálanárodní kolo evropské soutěže o nejlepší scénář. Je i znalým autorem Výkladového slovníku exotických materiálů (2012) a tria encyklopedických titulů Slavná světová filmová klasika (2011), Slavná česká filmová klasika (2013) a Česká animovaná klasika (2017). Nic to bohužel nemění na tom, že práci o Hofmanovi dal tento historik dohromady v podstatě „metodou pana Graclíka“.

Mně osobně na dotyčné metodě celkem nic nevadí, to je pravda, ale ne každý má stejný názor. Poutník světem fantazie je umnou kompilací, až moc se nicméně spoléhá na samonosnost faktů. Už odpustitelnější je, že se autor (samozřejmě) nedopátral všeho, a na to doplatila velestručná závěrečná kapitola o audioverzích Hofmanových literárních prací.
Vždyť stominutové rozhlasové čtení Hodiny modrých slonů (1981) mělo víc než deset let předtím předchůdce a nemohu naň pochopitelně zapomenout, když jsme jej tenkrát poslouchal na lehátku v mateřské škole. Stejnojmenná zvláštní kniha vyšla roku 1969 a zfilmována byla dva roky nato. Zde vystupující Bertoldi je přitom opět jednou z odnoží pana Tau.

Je dobré číst Slaninovu knihu, ale na můj vkus se až moc blíží slovníku. Přínosem je, nicméně Ota Hofman (1928-1989) si pro budoucnost zaslouží ještě víc. On sám neměl ani výraznou vizuální představivost, ani nebyl fabulátor, to jsou fakta, avšak za génia tvorby pro děti jej označit smíme. Nu, a jako mnoho géniů odešel bohužel mlád. Na den přesně půl roku před revolučním 17. listopadem.

Ondřej Slanina: Poutník světem fantazie. Úvod ing. Otto Hoffmann. Vydavatel: Charon media. Praha 2018. 232 stran. ISBN 978-80-904975-3-5

The post Poutník světem fantazie. Biografie Oty Hofmana, umělec jehož dílo zná každý first appeared on Čítárny.

Hofmanův nejslavnější seriál Pan Tau (1966-1988) sestává ze 33 dílů a ještě stejnojmenného celovečerní filmu (jakési tečky), ale dočkal se i půvabné knižní varianty (1974), kterou autor pojal jako mezinárodní detektivku špikovanou vícero aluzemi na reálné osoby a filmová i literární díla. Vystupuje tu dokonce i herec Otto Šimánek a taky Carrollova Alenka nebo tehdy známý delfín Filip z amerického seriálu.

Ale knížka je i formálním experimentem a narazíme tu jak na část původního scénáře, tak na imaginární přepis magnetofonového záznamu či fiktivní články z tisku.
První vydání Pana Tau a tisíce zázraků bylo navíc povýšeno na klenot pozoruhodnými ilustracemi Jiřího Šalamouna, pod nimiž podobně jako u verneovek nalézáme úryvky textu:

„NASA určité věci tají.“
„Opice se opičily úplně zbytečně.“
„Šel jsem se projít Rotterdamským přístavem.“
„Byl to ten nejúžasnější dostih mé jezdecké kariéry.“

V polovině šedesátých let dumal režisér Jindřich Polák (1925-2003), kým obsadit právě tuto roli, když spatřil v roli mima Gasparda Debureau herce, který už hrál v jednom z jeho předchozích filmů pošťáka. Otto Šimánka.
Polák ho oslovil a brzy se pohybově nadaný umělec strojil do vesty s plastronem, žaketu a tmavošedých, proužkovaných kalhot. I díky tomu nepřipomíná „odrostlý Petr Pan“ Michaela Jacksona, nicméně tu zase vznikla jistá vzdálená podobnost s hercem Anthony Perkinsem (Psycho), i když ji zaregistrovali spíše v cizině. Ať je podobné srovnání absurdní víc či méně, sporu není o tom, že Tau každému nevoní. A nebylo tomu jinak ani dřív.

Už sama charakteristika hrdiny byla hlubokým dramaturgickým omylem, domníval se kupříkladu roku 1978 Miroslav Postler. Proč?
Ve všech scénách vystupuje před dětmi jakýsi „pán“ v buřince, ale my nevíme, odkud pochází, a jen podle zevnějšku lze soudit, že by se lépe hodil do sněmovny lordů v devatenáctém století. Jeho společenskou nelogičnost bohužel neposvětí ani bohulibé skutky, které koná v zájmu dětí. Když se (například) děcko špatně učí, přijde nebo z povětří přiletí pan Tau a nalije mu učení přímo do hlavy!

Jistě je v naší společnosti jen málo těch, kteří by nepociťovali velkolepost naší doby, pokračuje normalizační ideolog Postler, a naší společné práce, našeho boje za socialistickou tvář země a přeměnu světa, takže… Proč bychom se měli spokojit s tím, že naše zábavné seriály přispívají k tomuto kolektivnímu pocitu tak problematickými hodnotami?

Není bez zajímavosti (končí sekernicky), že se na financování tohoto podniku podílely i dvě západoněmecké televizní společnosti a tím se Pan Tau stal světovým.
V řecké abecedě jsme objevili písmeno Tau, ke kterému jsme přidali české Pan, vzpomíná Hofman na spolupráci s přítelem Polákem a společné ukutí legendy v „Café“ Slavia. Je legrace, že to bláznivé jméno zobecnělo i ve světě. S výjimkou Francouzů, kteří ho přejmenovali na Pana Rosé.
V Anglii ovšem původně dostal jméno Mr. Jeewes, doplnil bych, a teprve po řadě let se Ota Hofman dověděl, že slovo „tau“ vlastně znamená německy rosu a v egyptské mytologii je zas TAU (mystickým) sluncem.

Tauův tvůrce Ota Hofman měl prý původně jen matnou představu o pánovi, kterého „současný svět přivádí do rozpaků“ a který „chodí do dětských snů“.
Ale zatímco v USA do nocí teenagerů bizarně vešel likvidující je vrah Freddy Krueger (v sérii Noční můra v Elm Street), Tau svým maličkým rozuměl jinak, správněji, a čeští tvůrci doň vlastně promítli i výraznou stopu anglické Mary Poppins.
Je sice otázkou, nakolik to udělali vědomě, ale srovnání to není nepřípadné. Vždyť v některých momentech je Tau podobně výstřední a stejně jako tato průvodkyně dětí může létat. Navíc snad vážně přišel z Londýna, kde se příběhy Mary Poppins odehrávají, a fakticky je tak Tau i sám Sir James Matthew Barrie, tedy autor Petra Pana, ale přetavený v mága a přenesený o sto let do budoucnosti. Té naší.
{youtube}h8ZnmdpCeY0{/youtube}

The post Pan Tau Oty Hofmana. Neobyčejné zajímavosti o nejslavnějším českém seriálu first appeared on Čítárny.