Holan Shakespeara musel nesmírně obdivovat. Sám ho považoval za největšího básníka všech dob. Inspirován jeho dílem napsal dvě velké skladby: Noc s Hamletem a Noc s Ofélií. Nicméně odraz Shakespeara objevujeme v mnoha dalších básních.

Po přečtení jakékoliv Holanovi sbírky vás možná napadne, stejně jako mě, proč tak geniální básník je u nás skoro zapomenut? Proč velikán, bezesporu světový, je na okraji zájmu?
Odpovědi se samozřejmě nabízejí v dlouhodobé slabé medializaci jak ve školství, tak v kultuře. To ovšem není odpověď. Nezbývá než se smířit s tím, že mnozí velikáni bývají opomenuti, protože jejich génius přesahuje běžné myšlení, podobně jako u Březiny, Sovy etc. A bývají vyneseni do nebes, až jednou zarezonuje ten správný čas a bude někým osvíceným znovuobjeven.

Stejně jako Bach, kterého až v roce 1802 objevil Forkel a napsal o něm životopis a teprve roku 1829 zahrál F. Mendelssohn-Bartholdy poprvé jeho slavné Pašije podle sv. Matouše. To bylo 79 let po smrti génia.

Tragika bohužel patří k Holanovu životu a je prostoupeno celým jeho dílem.
Poprvé se setkává se smrtí roku 1916, kdy tragicky umírá starší bratr Jan, Rok po maturitě, 1927, byl Holan zaměstnán v Penzijním ústavu odkud po 8 letech odešel do penze. S Věrou Pilařovou se oženil v roce 1932, ale teprve v roce 1949 se jim narodila dcera Kateřina, postižená Downovým syndromem.
Pak přichází izolace komunistickým režimem, který možná Holan, uvězněn na pražské Kampě, i vítá neboť se už dlouho a těžce smiřuje se skutečností úpadku osobní svobody i celé kultury, který vnímá jak Kainovo znamení režimu.

Nevím, kdo bohům prádlo pere,
však špínu zněho pijem my…
Život!…
Je to vždy něco zvýše
vnuceného, ba náplň spíše
než organicky vyrostlá
plnost…
… Nenarodili jsme se žádný dobrovolně…
…Proč se chceš ještě mučit poezií,
abys byla o trochu dýl, než budeš?…

Noc s Hamletem (1964)
„Doba, kdy jsem psal Noc s Hamletem, byla pro mne nejkrutějšími léty mého života. Ve své šílené samotě měl jsem dobré uzemnění, abych přijal a prožil všechny tehdejší hrůzy.“

Noc s Ofélií
Jedná se o fragment skladby, která vyšla bibliofilsky až roku 1973.
I zde je pro Holana život člověka přirovnáván k podivnému divadelnímu představení, kde člověk hraje svoji roli a předstírá čím není. Téma bytí jako v Noci s Hamletem.

Ukázka…

Není mi lhostejný
ani jeden krůček a pád
dítěte v kopřivách . . . I když mu matka říká:
Jdi pro rum do čaje,
ono jde a stále si opakuje: rum do čaje, rum do čaje,
až nakonec zašeptá: čum do ráje . . .
nene, není mi lhostejný ani jediný pád
dítěte . . . A přece zlo stoupá
míchou lidstva krvavě poplivanou
jako schody k zubařovi . . . Je věkovité to zlo
a unavené a každé jeho šlápnutí se štítí,
ale stoupá znovu a znovu k mozku pýchy,
neboť po tolikerých pokusech
světců a básníků,
po tolikerých pokusech
světců a básníků vypnout proud –
věří už jenom v souhlasnou chvíli,
kdy dojde ke krátkému spojení
mezi nebem a peklem.
Ale ovšem . . . Můžeme také čekat,
až něco bouchne a spadne na nás láska . . .
Anebo že naděje je v trpělivosti
a v dlouhočekání . . . Představ si
konečnou stanici života . . .
Stál tam stařec, který se choulil
jako slovo v dešti.
,Já tady,` povídá, ,čekám na pána,
kterej mi slíbil byt, a že prej je bez nábytku,
což by mně vůbec nevadilo -`
Pršelo. A důvěřivost toho starce
byla tak slepá nebo tak velkomyslná,
že viděla útulnou budoucnost
a že jen okolostojící chápali,
že si z něho někdo vystřelil
při mezzo rilievo lůny . . . Znáte to přece:
pojednou nic, naprosto nic,
naprosto nic už naproti,
nic jako chvíle, kdy se zdá,
že i budoucnost je za námi.
Kdo miluje, měl by se radovat!
Jenomže vesmír, ač prý ukončený,
je i bezmezný. . . Muži je náhle teskno,
ženě zima, nezabili se tedy,
přicházejí k sobě a vděčni jsou,
že zase vidí něco z osudu,
i když je tím nestydatě přesná
cesta do chudobince . . .”

A Hamlet pokračoval:
“Když opuštěný člověk utěšuje sama sebe,
mávne možná nakonec tou svou paběrkující rukou.
Ale sedí-li ve dvou, má na to příliš mnoho
slov i pohybů, protože před svědkem
zdůrazňuje svou bolest . . . A teprve ve smrti
i jeho slova i jeho ruce jsou navždy zkřížené
a on mlčí . . . Ale je šťasten?
Štěstí! Máte vysvědčení od lékaře? Nerozumím!

I kdyby nebylo Boha, i kdyby nebylo lidské duše,
i kdyby duše byla, ale byla smrtelná,
i kdyby nebylo zmrtvýchvstání,
i kdyby nebylo pak už nic, opravdu nic,
moje, stejně jako tvoje účast na takové komedii
byla by zas jen soucitem, soucitem s žitím,
které je jenom dech a žízeň a hlad
a páření a nemoc a bolest . . .

Kdysi, kráčeje kvetoucím vřesovištěm,
zaslechl jsem dětskou otázku proč?
a nemohl jsem odpovědět.
A nemohl bych odpovědět po tolika letech ani dnes
pří středním reliéfu lůny
neboť dětem nestačí odpověď a dospělým otázka.

Když mne důvěřivě přijímá mé dětství,
dávám se do zpěvu.
Když pomyslím na trnovou korunu Pána Krista,
zmlkám úděsem.
Když pohlédnu na trnitý keř a vidím v něm ptačí hnízdo,
začínám naslouchat.
Ale když poznávám člověka,
dávám se znovu do nářku . . .

Nářek a zpěv, a báseň a hudba . . .
Představ si někoho
kdo už dávno hledá svého přítele
a dozví se, že leží v té a té nemocnici . . .
Co udělá? Vezme s sebou hrst nejmilejších dárků
a pospíší si ho navštívit . . .
Ale když zjistí, že jde o omyl
a že jeho přítel je nadále nezvěstný,
zeptá se prvního chorého, kterého potká
na chodbě špitálu, zda neví o někom,
jehož nikdo nenavštěvuje . . .

,Ale to jsem já,` řekne nemocný, ,to jsem já,
mne už nenavštěvuje nikdo celých patnáct let!`
Návštěvník ho podaruje,
ale na špitální chodbě nestojí už sami dva,
neboť v téže chvíli byli i závistivě i lačně
obklopeni skoro všemi chorými,
kteří až s mstivou, ne-li pravdivou urputností tvrdí,
že také je už dávno nikdo nenavštěvuje . . .

Půl království a ruku princezninu!
Psala mi nedávno jedna dívka,
zda má chodit po obživě
nebo (jako neviditelný plod)
čekat na poslední strom světa ve výši jinocha . . .
Odepsal jsem jí do sněhu pod oknem,
aby počkala, až Mozart ještě jednou
vyjádří tlukot zamilovaného srdce
dvojími houslemi v oktávách . . .
Odepsala mi: Já už jsem dál a dobře vím,
že Janáčkovi stačily tympány,
aby vyjádřil smyslný život ženy. . .
Odepsal jsem jí, že ke smrti
stačí nápěv klarinetu . . . Vím, byl jsem zlý,
ale ta dívka na to nic nedala
a žije a bude čekat,
zvědavě čekat, i když ví,
že lýko se dře za mízy . . .
Dítěti řekneš: Zavři dveře!
A ono: Co sem jde?
– Marsyova kůže, miláčku!

The post Vladimír Holan považoval Shakespeara za génia a věnoval mu dvě velké skladby first appeared on Čítárny.

Německý bohemista se v magazínu Lidovek vyznal ze svého obdivu k Vladimíru Holanovi- začalo to prý básní Vítr ze sbírky Oblouk. A já jsem tu báseň hledal a přitom jsem našel starý dopis, který mi PAN Holan kdysi napsal.

A pak mi uvízlo v hlavě několik veršů a musel jsem všeho nechat a najít si (v tomhle životě už po několikáté)jeho příběhy, Sbohem,První testament, Zuzana v lázni. A Terezku Planetovou, kterou jsem tolikrát vyprávěl. Byla prý napsána podle fejetonu Leoše Janáčka. Pak jsem se díval na internet, co tam o Holanovi mají a dočetl se, že Holan přestal psát, když zemřela jeho dcera (r.1977) na Downův syndrom.

Kačenka, děvčátko z básnické sbírky Bajaja (sbírka vyšla v r. 1955, to byl rok, kdy jsem se narodil.
Ach Pane! Proti Holanovi byl Salieri vlastně šťastný a veselý chlápek.
Znovu jsem se toulal básní – Terezkou… než rozžehnutá lampa začne/kreslit, co potom odlévá…

Holanova světovost byla dlouho neznámá.
Ale musím popořadě- v r.68 byl na Harvardskou univerzitu pozván Jorge Luis Borges a proslovil tu šest přednášek o poezii. Jenže byl v té době už skoro slepý, takže neměl poznámky – k čemu by mu byly? Asi proto se záznam – zvukový- jeho přednášek na čas ztratil. Přednášky byly nalezeny a vydány až v r. 2000.

Mluvím o tom proto, že pan Borges ve svých slavných a do mnoha jazyků přeložených přednáškách nepřestával zdůrazňovat příběh v básních a ve své vizi o poezii budoucí se domníval: myslím, že kdyby se vyprávění příběhu a zpívání veršů dalo znovu dohromady, mohlo by se stát něco velice důležitého…

Mozaika Martin Patřičný

Jenže- ono se stalo! Holanovy příběhy vyšly poprvé tuším v r. 63 Jenomže Borges česky neuměl (cizí češtině byl on) a Holana neznal. Takže americkým studentům vyprávěl o své vizi – o vizi, která už byla skutečností, ale nikdo o ní nevěděl. A neví dodnes, že?
Taky mě napadlo, jestli Borges to zpívání veršů nemyslel doslova- nesmějte se, Indové svou poezii zpívají dodnes- tedy já vím jistě, že ji zpívali ještě v r. 1973.
Holan, jehož psaní je jazykovou velmocí, navíc ještě vypráví, vypráví příběhy, pointuje. Borgese by svými metaforami zasypal jako sopka.
(Dřevěná noha stála v koutě…/všem bylo jasné, skrze dým,/že živé nohy k tanci zvou tě…/
…(hráč) …a čeká, doufá v obrat křepký. Tak také čekávají lebky, až naroste jim zase vlas…Cítíte taky tu marnost čekání na výhru? Až lebce v Kostnici znovu vyroste vlas, tehdy vyhraješ…

Ty chvalozpěvy co se u nás pěly na jazyk Joyceova Odyssea psali zřejmě Holanovi nečtenáři! A někteří docela zabudli chválit skvělý výkon překladatele (A. Skoumal)
Thomas Mann, náš! československý občan, náš nositel Nobelovy ceny za literaturu, kdyby četl jen Cestu mraku, napsal by, že je to báseň, kterou končí všechny básně… kdyby. Kdyby Borges Holana znal, všechny své přednášky by přepsal. Další „kdyby“ si dodejte sami.

(Ano, můžeme si někde stěžovat na „příliš mnoho tónů“. Jiřinka chtěla, abych jí Holana nejdřív přeložil – jenže jak přeložit kráčivce, který by mohl spát uvnitř vlásku? Nebo úplněk, jenž říkal noci: Jen si kousni! A do třetice, paprsek světla, který…plombuje zatím zuby soch. A Jitce jsem Holana překládal a někdy tak netrpělivě, že měla slzy v očích a musel jsem je zažehnávat svou rukou pod její sukní. K čemu to je ten Holan? Ptala se trochu vztekle a já se dneska sám sebe ptám na totéž. Ne, zeptám se jindy. Můžem poukazovat na cestu trním příliš zarostlou a leckdy neschůdnou, Hanka měla ráda Terezku (Planetovou, Holanovu, ne tu moji!)- proč? To nevím a už se jí nemůžu zeptat, ale Zuzana svou jmenovkyni (Zuzana v lázni) nemohla vystát. Můžem mávnout rukou na nit, co někdy ve verších nejde objevit, lze mudrovat, že mnohdy méně by bylo více. I jinak poskakovat na ramenou obra. Co ale vždycky zůstane je příběh a bohatství řeči.)

Mimo Čechy Holan skoro neznámý, Holan, který jako mladý muž píše:
…jak mají ňadra sládnout do věty, již někdo vysloví…
Opravdu vyslovuje tělo ženy, jak píše M. Atwoodová v knížce Dobré kosti. To, o čem ona píše, už Holan dávno udělal.
Je to pořád to samé, my vás čteme, milí světáci, něco málo o vás víme- vy o nás víte prd. A vůbec dneska, co kdo ví?
Borges, Joyce a další? Tiše spí, Holanovou řečí zasypaní jak sněhem a psst! Ani o tom neví…
A spí i on.

Martin Patřičný, přílohy obálka, dopis, ilustr. foto

The post Génius Vladimíra Holana je mimo Čechy skoro neznámý first appeared on Čítárny.

 Stranou, v posledních letech značného, zájmu o dopisy význačných kulturních osobností překvapivě dlouho stála korespondence jednoho z nejvýznamnějších českých básníků 20. století – Vladimíra Holana.

Vyjma ojedinělé edice jeho dopisů se „zapomenutým básníkem“ Stanislavem Zedníčkem z roku 2012 (1) se zájemci o Holanovu osobu a literární činnost museli smířit s tím, že soubornější vydání jeho dopisů doposud chybělo. Předkládaná edice Umlkám do čekání se tento dluh pokouší alespoň částečně splatit, je vůbec prvním ucelenějším výborem z bohaté básníkovy korespondence, jenž knižně vychází.

Mapuje celistvé, obousměrné Holanovy písemné styky s významnými osobnostmi českého umělecko-kulturního prostředí 20. století – jmenovitě jde o Eduarda Basse, Jakuba Demla, Jaroslava Durycha, Ladislava Fikara, Josefa Horu, Egona Hostovského, Františka Hrubína, Jana Mukařovského, Josefa Vašicu a Vlastimila Vokolka.
Při výběru dílčích korespondenčních vláken bylo přihlíženo ke vztahu pisatelů i kulturně-historické hodnotě obsahu jejich psané komunikace.

Edice tak vnáší světlo například do charakteru Holanovy redaktorské časopisecké činnosti z let třicátých a čtyřicátých, poukazuje na existenční problémy, jimiž básníkova rodina procházela zejména v letech padesátých, a přináší důležité poznatky ohledně Holanova postoje k víře a náboženství.

Předkládané dopisy se úzce dotýkají také autorovy básnické a překladatelské činnosti, jeho až pedantského lpění na akurátnosti konečné podoby otiskovaných básní i úpornosti, s jakou si s pomocí přátel obstarával knihy k četbě či obdarování lidí jemu blízkých. Jednou z hlavních postav edice je, vedle samotných pisatelů, Holanova dcera Kateřina, pozdější středobod jeho lásky a radostí, bohužel však též obav a výčitek.

Edice je opatřena úvodní studií, jež si klade za cíl analyzovat a reflektovat výroky v jednotlivých dopisech na pozadí kalendária Holanova života a také jeho díla.

Vladimír Holan / Umlkám do čekání / Korespondence Vladimíra Holana / Akropolis 2019

Pozn.:
(1) Směju se a sténám: korespondence / Vladimír Holan, Stanislav Zedníček / Nakladatel: Pulchra 2012

The post Korespondence Vladimíra Holana. Umlkám do čekání first appeared on Čítárny.