Jeden z nejzajímavějších dětských bestsellerů Jak se zbavit mstivý Soni je od kastelána Jirky Holuba. V roce 2016 najdete na pultech už druhé vydání.

A o čem kniha je?
Než k nám do Žábokudel přišla Mstivá Soňa, bylo vlastně všechno úplně v pořádku. Jsme malý městečko, kde, jak říká naše babi, vidí do talíře každej každýmu. Máme jedno náměstí, radnici, na kopci hrad a naši slavnou školu. Právě tam chodím já, Čalabounová, Žvejkalová, Vřeteno nebo srabík Vášnivý a všichni jsme žáky páté třídy. Není nás moc, asi patnáct, protože jak říkám, Žábokudly jsou maličký město mezi kopcema a lesama, a tak je možný, že jste o něm ani neslyšeli. Učitelé nás moc rádi nemají, prej všichni rosteme pro polepšovnu, ale my si to nemyslíme. Asi trochu zlobíme, ale kdo ne?

A tím vlastně víte, vše potřebné – v Žábokudlech se jednoduše rozpoutala válka páťáků proti přísné paní učitelce. I když, občas to vypadá, že je to přesně naopak. V každém případě příhody dětí, rodičů i učitelského sboru, které se udály během druhého pololetí v jedné malé základní škole, vám přinesou spoustu legrace a inspirace pro vlastní rošťárny.

Jak se zbavit mstivý Soni / Jiří Holub / Ilustrace Martiška Juraj / vydává JaS nakladatelství /
 www.jasknihy.cz

Jiří Holub (*1975)
vystudoval Hotelovou školu a školu cestovního ruchu v Žatci. Magisterský titul získal na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde studoval u Daniely Fischerové, Ivony Březinové a Arnošta Goldflama.
Inspiraci pro své knížky čerpá z předchozích i současného zaměstnání – byl prodavačem, hlídačem, průvodcem, moderátorem v rozhlase, instruktorem přechodu přes žhavé uhlíky, kuchařem, cestovatelem, recepčním a nyní je kastelánem na zámku Hrubý Rohozec a v zimním období tráví pracovní dovolené v Latinské Americe a Africe, kde pracuje pro cestovní kancelář a píše.
Je spoluautorem úspěšných sborníků tvůrčí skupiny Hlava nehlava – Zuby nehty (2007), Tisíc jizev (2008), Ruce vzhůru (2009) a Noční můry nespí (2011) a autorem knih Kolik váží Matylda (2009), Vzpoura strašidel (2010) a Zádušní mše za hraběnku (2011). V almanachu Povídka roku 2006 publikoval svou vítěznou povídku Čas jít a čas jít domů. Ve stejném roce zvítězil s povídkou Ta Čtvrtá na Pražském festivalu spisovatelů a cenu za ni si odvezl i ze zlínského Literárního května.

Juraj Martiška (*1969)
je malíř a ilustrátor, který žije a tvoří v Dunajskej Lužnej. Po dokončení Strednej školy umeleckého priemyslu v Kremnici absolvoval malířství na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave u profesorů Ľ. Hološky a J. Bergra. Vedle volné tvorby ilustruje knihy pro děti a mládež, učebnice, příručky pro skauty a komiksy, věnuje se grafickému designu.
Z bohaté tvorby vybíráme: J. Bodnárová: Dievčatko z veže (2011), M. Šurínová: Krajinka s koníkom (2010), Rozprávky P. Dobšínského: Zakliata hora (2009), A. Gregušová: Červík Ervín (2009), H. Ch. Andersen: Rozprávky (2008), C. Collodi: Pinocchiova dobrodružstvá (2008), B. Ferero: Šimonove sandále (2008), Ľ. Suballyová: Klúčik od trinástej komnaty (2007).
Ocenění: Červík Ervín – zařazený mezi nekrásnější knihy roku 2009, Krajinka s koníkom – zařazená mezi nejkrásnější dětské knihy roku 2010 a Diplom BIBIANY 2010 za grafickou úpravu knihy Ako začať zbierať známky.
www.martiska.eu

Ukázka z knihy:

Jak Čalabounová loupila hroznýše
„Dělej, poběž!“ zašeptala Čalabounová na Komínka, jakmile začala akce Hroznýš a Žlábek mezi opice hodil dýmovnici. V nastalém zmatku a jekotu si nikdo nevšiml dvou žáků páté třídy základní školy, kterak se s velikou hokejovou taškou táhnou k pavilonu hadů. Z červeného kouře, který zaplnil pavilon opic, začali vybíhat kašlající návštěvníci, jako třeba pán, který za ruku držel tlustou gorilu a křičel na ni: „Sakra, Jaruš, hejbni zadkem, ti povídám, to byli určitě teroristi!“ A aniž by se ohlídnul, táhl zmateného lidoopa ze ZOO pryč, zatímco pravá Jaruš ještě bloudila začouzenou chodbou.
„To se Žlábkovi povedlo co?“ zachechtal se Komínek a už se s Čalabounovou hnali k vytouženému cíli.
Měli štěstí, pavilon hadů byl dokonale liduprázdný. Většina návštěvníků teď stála venku a čučela na čoudící pavilon opic, u kterého už rozbalovali hadici hasiči.
Ti dva na nic nečekali a vrhli se mezi terária a výběhy.
„Mamba, Zmije rohatá, Chřestýš, Korálovka, Východ z pavilonu, Užovka obojková, Krajta tygrovitá, … heršoft, to je plazů, ti povim!“ hekal Komínek a rychle prohlížel další terária.
„Mám to!“ zaječela Čalabounová. „Dělej, pohni sem s tou taškou!“ houkla na spolužáka a přeskočila skleněnou ohradu, ve které ležel velikánský had a zjevně spal, nebo minimálně dělal, že spí.
Nejspíš si opravdu dával dvacet, protože, když ho Čalabounová popadla a začala ládovat do tašky na hokejistickou výstroj, had otevřel oči a vypadal – minimálně překvapeně. Nejspíš se mu stalo poprvé, že by kořist, místo bázlivého krčení v koutě a občasného infarktového pištění, lovila jeho.
Jak už to ale u plazů bývá, i tenhle se velmi rychle vzpamatoval a v plné kráse a síle se vyhoupnul nad Čalabounovou.
Komínek zůstal s otevřenou hubou stát jednou nohou ve výplazu (tak se říká hadím výběhům), a koukal, jak se had najednou hrozivě tyčí a krom toho tyčení ještě syčí.
Čalabounovou to trochu zaskočilo, ale protože patřila mezi největší experty na školní zločin, okamžitě reagovala. „Tak todle teda ne, chlapečku!“ houkla na hroznýše a bleskurychle vytáhla z kabelky notně vystresovaného ježka!
„Co to děláš?“ zařval na ni Komínek, který už ničemu nerozuměl.
„Někde jsem četla, že se hadi bojej ježků! Ulovila jsem ho včera na zahradě za domem,“ zařvala Čalabounová a strčila ježka mezi sebe a hadí tlamu.

The post Jak se zbavit mstivý Soni. Dětský bestseller kastelána Jirky Holuba first appeared on Čítárny.

Je léto roku 1945. Klára s rodiči a malým bráškou míří do Sudet. Opustili Prahu. Na tátu čeká pěkné místo v kaolínce, na mámu život hospodyňky. Pro tu bude všechno těžší, než si cestou dovede představit. Osmiletá Klárka objevuje nový svět, hory si zamiluje okamžitě, v chalupě je rázem jako doma a brzy potká tu, co jí Starý Wolfgang, vyrabovanou vesnici po Němcích, představí se vším všudy – s tím dobrým i s tím zlým.

Helga je tady vyrostla, starala se o rodinu, vychovala děti a pak zůstala sama. Opuštěná. Plná bolesti, smutku a trápení. Teď ji osmileté zvídavé děvče bez předsudků vytrhlo z beznaděje a pomohlo opustit hrůznou minulost. Díky Klárce přestala Helga být jen tou, na kterou jednoho děsivého dne, naštěstí i bohužel současně, ve vesnici všichni zapomněli.

Prostě na mě zapomněli / Jiří Holub / Vydal Jas, 2015 / http://www.jasknihy.cz

Jiří Holub, 14. 4. 1975, vystudoval Hotelovou školu a školu cestovního ruchu v Žatci. Magisterský titul získal na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde studoval u Daniely Fischerové, Ivony Březinové a Arnošta Goldflama. Inspiraci pro své knížky čerpá z předchozích i současného zaměstnání – byl prodavačem, hlídačem, průvodcem, moderátorem v rozhlase, instruktorem přechodu přes žhavé uhlíky, kuchařem, cestovatelem, recepčním a nyní je kastelánem na zámku Hrubý Rohozec a v zimním období tráví pracovní dovolené v Latinské Americe a Africe, kde pracuje pro cestovní kancelář a píše.

Je spoluautorem úspěšných sborníků tvůrčí skupiny Hlava nehlava – Zuby nehty (2007), Tisíc jizev (2008), Ruce vzhůru (2009) a Noční můry nespí (2011) a autorem knih Kolik váží Matylda (2009), Vzpoura strašidel (2010), Zádušní mše za hraběnku (2011) a Jak se zbavit Mstivý Soni (2012). V almanachu Povídka roku 2006 publikoval svou vítěznou povídku Čas jít a čas jít domů.
Ve stejném roce zvítězil s povídkou Ta Čtvrtá na Pražském festivalu spisovatelů a cenu za ni si odvezl i ze zlínského Literárního května.
Od roku 2014 mu vyšly všechny dětské knihy ve slovenštině.

„Dítě je znovu hrdinou, ale nečekejte legraci jako v knížkách Vzpoura strašidel, Kolik váží Matylda a Jak se zbavit mstivý Soni. Hlavní postavu svého nového díla, osmiletou holčičku, uvrhl spisovatel Jiří Holub do surového prostředí poválečných Sudet.“
(Miloslav Lubas, iDNES.cz)

Z úvodu knihy…

Uteklo sedmdesát let od okamžiku, co se tohle všechno stalo. Nikdo z těch, o kterých tu píšu, už nejspíš není na živu. Ani jediný. Všechny vzala zem, ty mladší oheň, náhrobní desky do jedné ztratily svou barvu. Dohnalo mě stáří.
Kdo ví? Zítra už třeba nevstanu, nezatopím, nedám slepicím a kočce, neotevřu okno, nepodívám se na západ slunce tam – nad Wolfgangem.
Zmizím, zapomenutá a sama. Každým dnem jsem si víc a víc jistá tím, že to bude brzy.
Ale dnes ještě ne. Nechci. Nemůžu. Potřebuju ještě udělat jednu věc, říct někomu o ní. O Helze. A o tom, co se stalo, ani ne půl roku po válce.
Nikdy jsem nic z toho nevyprávěla živé duši.
Znala jsem Helgu chviličku, prošla mým životem asi jako letní bouřka, prudká a krátká – ale stejně nikdy nezapomenu.
Abych odešla čistá, musím ještě jednou zpátky na valník…

The post Prostě na mě zapomněli píše Jirka Holub ve své nové knize first appeared on Čítárny.

Veselou knížku o klukovi s velice českým jménem Karel Votruba, který nevypadá jako Čech ani náhodou, napsal Jiří Holub. Titul Kolik váží Matylda si zaslouží pozornost pro značnou odvahu a svobodu autora jak po stránce jazyka, tak obsahu – zdá se, že s ním v české literatuře pro děti zavál svěží vítr.

Matylda je velice tlustá holka ze starších tříd, která mlátí a terorizuje slabší děti a z které všichni mají strach. Když třeťák Kája jednoho dne utíká městem jako o závod, vrazí do ní tak, že ona spadne na záda a rozhodí nohy do stran. Oblečení jí praskne a Matyldě vykoukne ta nejintimnější část těla – na náměstí! Od té doby je Kája její největší nepřítel.

Tato příhoda nepochybně bude připadat každému prvostupňovému klukovi jako vrchol vtipnosti, ale z hlediska vyprávění má i svou odvrácenou stranu – už nic z toho, co se v knize děje dál, se jí z pohledu kluků v tomto věku pikantností nevyrovná. Můj syn, který je zatím teprve v první třídě, se mě tak do konce předčítání nepřestal ptát, kdy už Matyldě zase vykoukne na náměstí tamto.
Dětem na textu imponují i odvážně použitá „zakázaná“ slova, jako například slovo „hovno“, takto naplno vypsané, a kdyby jenom to. Kluci z příběhu jedno seškrábnou s podrážky spolužákovi a namáznou ho do boty jinému, kterého nemají v oblibě.

Vypravěčem je Kája a jeho řeč má své specifické rysy. Především používá hovorovou češtinu.
Plete si neznámá slova a vysvětluje jejich významy – taky popleteně, což je jedním z hlavních  prvků slovního humoru.
Opakuje se v informacích a poté vždycky dodává: „…ale to už jsem vám asi říkal“.
Často zmiňuje scény z filmů, v nichž spatřuje paralely k vlastnímu životu, ale úsudek o podobnosti je samozřejmě zkreslený jeho dětskými zkušenostmi a viděním, proto tyto prvky také přispívají ke komice. (Kájova fantazie mu promítá paralely k vlastnímu životu i z literárních textů. Jak z pohádky o Otesánkovi, tak z knihy Lovci mamutů se mu v představivosti zjeví odvozené scény s Matyldou.)

Humornost umocňují i některé Kájovy povahové rysy, jako sklon k přikrašlování pravdy, aby vylepšil vlastní roli ve vyprávěné příhodě a stoupl tak v očích posluchačů (poví například, že viděl mrtvolu, i když ve skutečnosti jenom slyšel, že zemřela sousedka)

Další složkou komiky jsou prvky dětského folklóru, povídačky a domněnky, které Kája vůbec nezpochybňuje.
K nim patří strašidelné historky o tom, co se odehrává v školních dílnách – vzniklé na základě toho, že se jedná o prostory malým žákům doposud neznámé a umístěné ve sklepě neboli v hrůzyplném podzemí. Anebo spojování otěhotnění s líbáním, o kterém se Kája doslechne náhodou z rozhovoru stejně starých holek na prolézačce a bezvýhradně mu uvěří.

Vyprávění sleduje jednotlivé dny v týdnu, přičemž Kája často sděluje i jakou zrovna měli ve škole hodinu a co na ní brali.
Přes humorné ladění se v textu najdou místa až děsivě realistická – „ječel jsem na celé  náměstí, ale nikdo mi nepomoh,“ říká Kája, když vypráví o odplatě Matyldy.

Také hlavní témata knihy – šikana a rasismus – jsou seriózní.
Kája totiž nemá jenom problémy s šikanující spolužačkou, on je kromě toho z dětského domova a nevypadá jako ostatní děti. Jeho adoptivní máma, která z celkového vyznění textu možná budí dojem, že se pořád všemu jenom směje, přece jen bývá chvílemi vážná a smutná. Když Kája se zmíní, jak mu na sídlišti říkají, nebo když začne mluvit o své biologické mámě – ona nabírá k pláči.
Z různých detailů v příběhu se před čtenářem vynoří Kájův hlavní strach – že ho nebudou mít dost rádi a on přijde o svůj život v rodině. Když od rodičů dostane trest za zlobení, v noci se mu zdá sen, že ho vrátili do děcáku. Poté, co neudrží jazyk za zuby, se mu u večerních televizních zpráv svírá žaludek z pomyšlení, že jako první v nich bude oznámeno: „Karel Votruba neudržel tajemství a teď se bude muset vrátit do děcáku“.

V jednom bodě se ale pro mě logika příběhu propadá.
Proč po útoku Matyldy na Káju se jeho rodiče jenom smějí a vůbec to neřeší? I ředitel školy o tom uslyší, ale jeho reakce je také jenom smích? Jediný výsledek napadení Káji je, že třídní pak na hodině dá (malým!) dětem kázání, aby netýraly slabší spolužáky a kdyby viděly, jak někdo ubližuje bezbrannému, aby ho hned nahlásily. Jenže to je opatření do budoucna, zatímco nad Matyldiným prohřeškem, který už se odehrál, je jaksi přimhouřeno oko.

Odmyslím-li si tuto výhradu, můžu říct, že děj je vybudovaný dovedně a znale.
V kompozici nechybí ani klasická finta s falešným vyvrcholením, kdy postava už-už má plod svého snažení v rukou, ale na poslední chvíli nějaká nepředvídaná okolnost všechno zhatí. V závěru to pravé vyvrcholení nakonec samozřejmě přijde, a je velkolepé.
Na konci knihy je přidán zábavný test na správná znění popletených slov. Příběh doprovodila ilustracemi Bára Buchalová, a mě nejvíc pobavil její obrázek podepsaných školních bačkor (které po několik stránek hrají důležitou roli a ocitají se v středu pozornosti Káji).

Kolik váží Matylda / Jiří Holub / Ilustrace Juraj Martiška / JaS knihy, 2016
Druhé přepracované vydání, v JaS nakladatelství první, formát 160 × 195 mm, 96 stran, ISBN 978-80-87654-19-4  EAN 9788087654194

Jiří Holub / *1975
Vystudoval Hotelovou školu a školu cestovního ruchu v Žatci. Magisterský titul získal na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde studoval u Daniely Fischerové, Ivony Březinové a Arnošta Goldflama. Inspiraci pro své knížky čerpá z předchozích i současného zaměstnání – byl prodavačem, hlídačem, průvodcem, moderátorem v rozhlase, instruktorem přechodu přes žhavé uhlíky, kuchařem, cestovatelem, recepčním a nyní je kastelánem na zámku Hrubý Rohozec a v zimním období tráví pracovní dovolené v Latinské Americe a Africe, kde pracuje pro cestovní kancelář a píše.
Je spoluautorem úspěšných sborníků tvůrčí skupiny Hlava nehlava – Zuby nehty (2007), Tisíc jizev (2008), Ruce vzhůru (2009) a Noční můry nespí (2011) a autorem knih Kolik váží Matylda (2009, připravuje se 2016), Vzpoura strašidel (2010), Zádušní mše za hraběnku (2011) a Prostě na mě zapomněli (2015). Všechny knihy pro děti vydal v posledních dvou letech na Slovensku.

Ukázka z knížky:

Vystoupil jsem z výtahu u nás ve třetim patře. Blikala tam zářivka, ale dycky to tady hezky vonělo, ne jako v jinejch patrech. Mamka už byla doma.
„No kde seš, prosim tebe,“ řekla mi. „Ten oběd už máš úplně studenej!“ Dal jsem jí pusu a ukázal jí tu čtýru v žákajdě a řek jí, že za to nemůžu, že to bylo fakt vysoko a že jsem se fakt bál. Hlavně toho školníka s tim smetákem. Mamča se snažila tvářit vážně, ale škubal jí koutek pusy a to já už dycky poznám, že se nemusim bát.
„Zapomeneme na to,“ řekla mi. „Nějak si to opravíš a tátovi to ani nemusíme říkat!“
Hrozně se mi ulevilo a hned jsem jí dal eště jednu pusu. Moje máma je totiž úplně nejskvělejší člověk na světě. Vona mě má fakt ráda, jako kdybych byl fakt její, a to já nejsem, protože čáp mě přines úplně jiný mamince, ale ta mě asi nechtěla. Tak si mě vzala tahle máma a teď jsem náš. Už tři roky. Mám taky eště ségru, ale ta je starší a nemocná. Má nějakou pobertu a projevuje se to tak, že buď brečí, nebo se zase furt směje a nemůže se rozhodnout, co si vobleče. Chudák holka, takhle bych dopadnout nechtěl. Dycky, když jí to popadne, třískne dveřma a řve, táta se podívá na mamku a řekne: „Už má zase záchvat, naše poberťačka!“
Tak je to s mojí nemocnou ségrou. Jsem na ni proto pořád hodnej a vona na mě vlastně taky, teda když nemá záchvat.

Mě si asi naši z děcáku vzali, aby doma měli taky nějaký zdravý dítě.
Vona je tahle rodina totiž celá trochu šibnutá, víte? Voni jsou jako chvilku normální, ale pak jednou přídu domu a máma lítá po bytě, má na hlavě indiánskou paruku i s pérem a táta ji honí počmáranej válečnejma barvama a dělá na ni takový uá uá uá, no a když mě viděj, jak stojim vyplašenej v těch dveřích a čučim na ně, tak jsou najednou zase vobyčejný lidi. Myslim, že to není úplně normální, tohleto. Nevzpomínám si, že by tohle někdy dělala třeba moje skutečná máma.
Zajímavý je, že si tu svojí pravou mámu vlastně vůbec nepamatuju. A měl bych, protože mi udělala na ruce takový ty kolečka, když si prej vo mě típala cigarety. Ale fakt nevim. Na nic si nevzpomínám. Jenom na děcák, na tety a na malýho Luďka Bledyho, co se furt počurával a zvedal u toho nohu jako nějakej pes. Řikali, že ho snad pes i vykojil, nebo tak nějak. Nevim přesně, co to znamená, ale Luděk mi přišel fakt šibnutej. Jídlo nejed rukama, ale lízal ho z misky, a nespal na posteli, ale na namuchlaný dece na verandě, kam si ji dycky v noci vodtáhnul. Šibnutej prostě.

Když někdy nemůžu spát, vlezu si k mamce a taťkovi do postele a ptám se, proč si vzali z děcáku zrovna mě a né třeba Luďka Bledyho. Taťka si dycky vymyslí nějakej ten příběh, třeba jako že jim ke mně nabídli eště nějakou prémii nebo že jiný děti tam byly fakt blbý, jenom já byl už vod pohledu jinej. Takový to kecání, ale já z toho mám dycky velikou radost. To se pak nafouknu jako žába a jsem hrozně pyšnej a voni mi pak daj voba pusu, a když usnu, tak mě vodnesou do mý postele. To si teda myslim, protože se ráno probudim tam.

Sněd jsem teda to vohřátý jídlo, španělskýho ptáčka s knedlíkem, a pak si šel dělat úkol. Byl z matiky a tu já fakt neumim. Počítám hodně pomalu, ale táta mi pomáhá, a tak mi to de už trochu líp. Dělal jsem malou násobilku, trápil se s tim, když mi do hlavy přišla zase ta myšlenka na Matyldu Tučnejch. Úplně mi ucpala mozkový záviny. Znáte to, jak vám něco vleze do hlavy a vy si řikáte, že musíte myslet na něco jinýho, ale nejde to? Tak to se mi zrovna stalo.
Za chvíli přišla mamka a sedla si ke mně. „Tak co, už to máš?“ zeptala se, ale musela sama vidět, že eště ne.
„Mami, jak se dá zvážit něco hrozně tlustýho?“
Mamka se na mě koukla a zase jí zaškubalo v koutku. Trochu mě to naštvalo, protože tohle byla fakt důležitá votázka.
„Myslíš, třeba něco – jako slon?“ zeptala se a já přikejvnul, protože asi tak jsem to vlastně myslel.
Vyprávěla mi, že kdybysme bydleli třeba v Africe, vykopali bysme velikou jámu a slona do ní chytli a pak ho tahali ven a podle toho, kolik by ho tahalo lidí, tolik by vážil. Moc jsem tomu nerozuměl, tak mi to nakreslila – že třeba, když by toho slona z jámy vytáhlo deset lidí, tak by si Afričani řekli, ahá, ten slon byl těžkej deset lidí. To se mi moc líbilo, jenže takhle to s Matyldou asi nepude. Pak mi eště řekla, že třeba pro krávy maj u kravína takovou velikou váhu, kam se celá kráva vejde.

The post Kolik váží Matylda, když ji praskne oblečení? Humorná knížka pro děti Jiřího Holuba first appeared on Čítárny.

Kniha kniha, Kolik váží Matylda Jiřího Holuba je na pultech už nějaký čas a pořád rozvířuje poklidnou hladinu čtenářské veřejnosti. Jedni ji přijímají s nadšením, druzí její styl se stejnou vášnivostí odmítají. Ale vezměme to od začátku a zeptejme se samotného autora.

Jak se stane, že mladý muž jako ty vstoupí do literatury knihou pro děti?
Uf, snad to bude tím, že bílí muži neumějí skákat, tak se snaží uplatnit a zviditelnit jinak – já si zvolil literaturu. Kniha Kolik váží Matylda je původně moje bakalářská práce, kterou jsem psal pod vedením dramatičky a spisovatelky Daniely Fischerové při svém studiu na Literární akademii. Vlastně ani nevím, jak se to stalo, že jsem se vyprofiloval právě do dětské literatury, snad to bylo tím, že jsem po tři roky navštěvoval tvůrčí semináře spisovatelky Ivony Březinové? Nebo prostě tím, že to tam někde uvnitř bylo a jen to čekalo – asi jako oheň na příděl vzduchu?

Pravda je, že tvoje hravost a lehkost, s jakou tvoříš zápletky a komické situace, se na seminářích nedala přehlédnout.
Ale kde jsi vzal na Matyldu námět? Bylo to náhlé vnuknutí nebo jsi problematiku šikany a xenofobie v kontrastu s harmonickým domovem už nějakou dobu vnímal jako látku hodnou zpracování?
„Matylda“ je dílem jediné otázky položené a odposlechnuté v tramvaji – stačilo tehdy zaslechnout rozhovor dvou děcek bavících se o nějaké Matyldě, a námět byl na světě. Nebudu lhát, že jsem hned od začátku tušil, jakým směrem se příběh rozeběhne. Samotného mě trochu překvapilo, kam jsme s Kadlem Votrubou za tu cestu došli. Dopředu promyšlené nebylo nic, jen název byl od začátku jasný – ta otázka, kterou jsem tehdy zaslechl a která celé to martyrium odstartovala, totiž zněla: Hele, kolik myslíš, že může vážit Matylda?  Paní redaktorka mě později několikrát žádala, abych název změnil, že se určitě najde nějaký šťoura, který v tom uvidí populismus a snahu těžit na Matyldě Roalda Dahla – a jak ta moudrá žena řekla, tak se také stalo. Přesto jsem rád, že jsem jméno neměnil. Dovedete si představit tuhle knížku s názvem Kolik váží Lenka? Jana?  Chybí tomu zvuk! Jsem rád, že jde o Matyldu, ať si o tom každý říká co chce. A stejně tak jsem rád, že se knížka proměnila v povídání, které není jenom o problému s váhou, ale že se našel prostor i na mnohem zásadnější témata.

Jsi absolvent Literární akademie Josefa Škvoreckého, čerstvý magistr umění. Český jazyk ovládáš ve všech jeho rovinách a stylových vrstvách. Pro knihu Kolik váží Matylda jsi zvolil poměrně velkou míru nespisovnosti. Pravda je, že příběh vypráví malý kluk, který by ve svém vyjadřování asi velkou hyperkorektností neoplýval. Přesto se zeptám – není tam té nespisovnosti přece jen moc?
Hned na začátku předesílám, že jsem na magistra ještě nedosáhl.  Jako češtinář jsem totiž pohořel na angličtině, která je součástí státní zkoušky a vyletěl rychlostí kulového blesku vystřeleného z praku. Magisterskou zkoušku z češtiny a literatury mám však zdárně za sebou, takže si zasloužím minimálně to M. Na dodatek   si ještě počkám. Je pravda, že knížka je velikým experimentem na poli dětské literatury. Je psána jazykem dítěte, které si s češtinou rozhodně hlavu neláme. Předesílám, že nejde o fonetický přepis – to by snad ani nešlo (a rozhodně by to neplnilo chtěný efekt), nicméně připouštím, že kniha může být pro někoho opravdu silná káva – pedagogové a bohemisté z ní radost mít rozhodně nebudou, stejně tak milovníci čisté češtiny. Přesto si myslím, že právě tou  jinakostí a čtivostí si získává svou popularitu na obou zmiňovaných pólech. Jedni ji nenávidí, druzí ji čtou s velkým zalíbením a snad i trochou vzdoru a škodolibosti. Stejný osud provázel i podobně psané knihy pro dospěláky, jako je Forrest Gump, Barva nachu, nebo Prezydent krokadýlů. V těchto případech šlo ovšem o knihy pro dospělé čtenáře, které nekazily a neohrožovaly dětskou morálku. Vždycky mě tak trochu bavilo okolí „nakrkávat“ – a jak je vidět, opět se podařilo…

Čím jsi toužil být, když ti bylo tolik jako malému Kájovi Votrubovi, který byl po černošském otci pokřtěn Carlos?
Jé, zrovna nedávno jsem prožil báječné setkání spolužáků ze základní školy po dvaceti letech. Neskutečně jsme se nachechtali a vzpomínali na to, jak jsme se vloupali našemu třídnímu do skříně, kde měl uložené profilové záznamy o žácích. Odnesli jsme je na pokoje a četli takové ty věci jako: přinesl dvacet kilo kaštanů, má kulatá záda, vyrušuje, jeho otec byl v kriminále atd. Psalo se tam také čím chceme být. U mě krom těch kulatých zad stálo: v budoucnosti chce být hajným, hvězdářem, nebo cestovatelem…

A čím jsi chtěl být později?
Později jsem přičuchnul k památkám a to mě zcela pohltilo. Od devatenácti let se motám kolem památkové péče jako průvodce, pokladní a kastelán. I na to cestování zbyl prostor, a tak, když ukončím sezónu na zámku, vyrážím na cesty pod rovník, do tepla, kterého si při téhle práci jinak moc neužiju…

Malý Kája je kvůli barvě pleti vystavován nepříjemným situacím. Zažil jsi ty někdy šikanu na své vlastní kůži?
Já měl v dosavadním životě veliké štěstí na lidi. Nejsem konfliktní typ, jsem veselý a hravý, takže jsem nějakého přirozeného nepřítele v džungli dětství asi neměl. Jasně, že bylo pár okamžiků, kdy by se o něčem jako šikana dalo mluvit, ale šlo o mikrosituace, které se rychle vyřešily. Čím jsem starší, tím víc si tohle štěstí uvědomuji a jsem za ně neskonale vděčný. Někdy po třicítce jsem ale nějakým záhadným způsobem začal „štvát“ některé většinou mně neznámé dámy mezi čtyřicítkou a padesátkou a několikrát jsem se dostal do situace, kdy jsem se slovy Kadla cítil „fakt nespravedlivě“, ale doufám, že je to jen přechodný stav a tyhle „dámy“ na mě zase začnou být milé jako dřív…

A znáš proti šikaně nějaký recept?
Recept proti šikaně? Být statečný jako Bobík ze Čtyřlístku, nedat druhým šanci zopakovat útok. Já vím, že se s tím bojuje těžce, ale nesmí (!!!!!!) se podlehnout, protože jak jednou ukážeme slabost, táhne se to s námi až na věky, amen. Zákon džungle – to je krédo dnešní doby. Bojuj, nebo skončíš svůj nadějný život v polívce. S knedlíčkama.

Ke knize určené dětem, tedy i k Matyldě, patří obrázky. Jak jsi spokojen s ilustracemi Báry Buchalové?
Báře Buchalové musím vyseknout velikou poklonu. Díky ní je Matylda knížkou nejen čtivou, ale také lahodící oku. Obrázky, které kopírují některá místa textu, srší vtipem, v jejich jednoduchosti je krása a nemnohobarevnost jim také dodává glanc. Moc jí děkuji i za ztvárnění Daniely Fischerové, coby majáku, bezpečně navigující lodi plující do přístavu. Stejně tak obálka, motiv velikého otazníku je prostě geniální.

Nedá mi to, abych se nezeptala: Máš v hlavě (nebo snad už dokonce v počítači) další knížku určenou dětským čtenářům?
Nejdřív ta špatná zpráva – ano, mám!
Teď ta dobrá – slibuji všem, že se v ní vynasnažím být alespoň o něco spisovnější. Ovšem nemohu zaručit, že se mi to povede.
A závěrem zpráva, která by mohla dáti klidnému spánku všem znepokojeným odpůrcům – nebojte, ještě pro ni ani není žádný nakladatel.
Ale co není, může být…

A poslední otázka. Kolik vlastně váží Matylda?
Matylda váží – a víte co? Jen to pěkně přelouskejte do konce. Snad vás její čtení potěší, pobaví a donutí k přemýšlení. O to tady přece jde, nebo ne?

Ptala se Ivona Březinová

Druhé přepracované vydání, v JaS nakladatelství první, formát 160 × 195 mm, 96 stran, 219 Kč
ISBN 978-80-87654-19-4  EAN 9788087654194

The post Kolik váží Matylda? Jedině Jirka Holub to ví přesně! first appeared on Čítárny.

Jiří Holub (1975) ispirace pro své knížky čerpá z předchozích i současného zaměstnání. Byl prodavačem, hlídačem, průvodcem, moderátorem v rozhlase, instruktorem přechodu přes žhavé uhlíky, kuchařem, cestovatelem, recepčním a nyní je kastelánem na zámku Hrubý Rohozec a v zimním období tráví pracovní dovolené v Latinské Americe a Africe, kde pracuje pro cestovní kancelář a píše.

Podivný virus nás uzavřel doma, za hranice moc nemůžeme. Zvládl jste vloni nějakou cestu s klienty?
Měl jsem štěstí, že jsem ulovil předloni a loni ještě podzimní a zimní cesty, takže jsem vyrazil směr Kuba, Mexiko, Guatemala, Belize a Honduras a vracel se na začátku března. Víceméně, ani ne týden po návratu se zavíraly hranice, takže jsem ještě něco odcestovat stihl a k tomu krásně. Například Mexiko, které bývá normálně přeplněné turisty z celého světa, bylo skoro prázdné, takže se nám kolikrát stalo, že jsme ty přenádherné lokality opuštěných měst a pralesní pyramidy, měli v šesti lidech jen a jen pro sebe.

Jsem moc rád, že jsem měl možnost cestovat aspoň v průběhu loňské zimy, protože teď strašně cítím ten neklid „toulavých bot“. Moje tělo už je prostě za těch dvacet let nastavené na to, že se na zámku zavře, dodělají se inventury a Holub naskočí do letadla za velkou louži. Kompenzuji to tím, že jezdím po Čechách a navštěvuju kamarády, které jsem léta neviděl, a to v koridoru Šumava až Vizovice. Ale nebudeme si nalhávat – Čechy jsou mě už trochu malé a uvítal bych, kdyby se mi podařilo vypadnout zase o pár tisíc kilometrů dál…

Hrady a zámky byly loni většinou uzavřené. Byl o ně zájem, když povolila covidová pravidla?
Loňský rok považuju, asi jako většina lidí, za totálně zbytečný a ztracený. Sezona byla taková nijaká. Očekávali jsme davy, protože spoustu lidí zůstalo v Čechách, ale ačkoliv byl Český ráj, kde zámek stojí, plný, návštěvníků bylo poskrovnu. Nikomu se nechtělo absolvovat prohlídky s ústenkou přes půl obličeje, takže raději zůstávali venku ve skalách a u řeky. Místo klasických třiceti tisíc lidí jsme provedli ani ne čtrnáct tisíc historie chtivých turistů. Ti si nás ovšem vychutnali, protože jsme se na lidi vyloženě těšili.

Píšete většinou v zahraničí, ale teď jste víc doma – nenastala změna?
Asi takhle. Musím říct, že kdybych neměl rozpracováno z minula, určitě bych nic nenapsal. Konec roku 2019 se mi podařilo strávit na Mallorce, kde jsem měl spoustu času, tak jsem se vrátil k textu, který jsem pro změnu začal rok předtím v Belize. Je to dětská knížka o rozpadlém cirkusu, která se bude jmenovat Slon v Polívce. Na té novoroční Mallorce se mi jej podařilo dopsat z osmdesáti procent a čekal jsem, až někam vyjedu, abych dopsal konec, což se nepovedlo. Covidové změny ale dopadly i na Holuba, takže jsem se hecnul a knížku dokončil vloni na Šumavě – bude to moje historicky první kniha dokončená v Čechách – a taky doufám, že na dlouhou dobu poslední, protože, co si budeme nalhávat – rozpálená pec horské chaty má sice něco do sebe, ale houpací síť pod palmou, kde vám do psaní šumí Karibské moře – to je úplně jiné „pracovní prostředí“, zvlášť pro nás, zavilé nepřátele zimy v jakékoliv podobě.

A budete psát, i když musíte zůstat doma?
Jak už bylo řečeno, překonal jsem „český blok“ a dopsal dětskou knížku. Chtěl bych podivný čas využít na rozpracování šuplíkové tvorby a pokusit se oživit jeden ze svých projektů. Jde o dvě věci, na které nějakou dobu dozrává čas. Obě to jsou novely (k románu o tisíci stranách se se svou povahou asi nikdy nedopracuju) pro dospělé čtenáře. Jeden s pracovním názvem Veronika za svítání a druhý s už jistým názvem Poslední čaj z porcelánu. V obou se budu věnovat oblíbené tematice zámků a aristokracie a dvacátým létům. Uvidíme, jak se s tím popasuju a jestli se mi na jedné z nich podaří dostat přes takový ten kritický bod třicáté strany – což je, jak by mohl zlý nakladatelský jazyk hned použít proti mně – polovina každé mé knihy. Tak mi držte palce, hlavně vy, co se mě neustále ptáte na to, kdy zase dokončím něco pro dospěláky.

Vloni vyšla kniha, která vlastně nikdy neskončí – jak se daří rodině duchů u čtenářů?
Na dvouknihu Vzpoura strašidel a Kristýna se nevzdává mám aspoň já velmi pozitivní reakce – už proto, že jde vlastě o mou jedinou knihu, která je primárně pro děti. O těch ostatních s nadsázkou říkám, že to jsou knihy pro dospělé maskované tím, že vyšly jako dětské. Samotnému se mi moc líbí její provedení. Už jako malý kluk jsem miloval knížky, co se v půlce daly otočit a najednou jste četli úplně jiný příběh. K tomu velmi povedená obálka a ilustrace Jury Martišky, se kterým mě pojí letité přátelství! Ty tomu dodaly onu pomyslnou třešinku na vršek dortu, a tak jsem na knížku jako auror velice hrdý!

Doba je sice podivná, ale vy máte novou knihu a novou audioknihu, co ještě pro své fanoušky chystáte?
Osobně bych měl nejraději covidovou sezónu za sebou, a to s nějakou vyhlídkou na návrat k zažitým zvykům. Svobodně se pohybovat, svobodně dýchat, potkávat a obejmout lidi, které mám rád, a tak vůbec – prostě vklouznout do starých dobře známých bačkor a žít jako „předtím“. Doufám, že se mi to splní, mám už prostě svoje návyky a vůbec se necítím komfortně v situaci, která nemá pevná pravidla a časovou osu s výhledem ke změně.
Vloni mi vyšla první audiokniha. Nakladatelství Tympanum převedlo do hlasové podoby knihu Jak se zbavit mstivý Soni a je to pecka, už díky šikovně zvolenému interpretovi. Herec David Novotný knihu úžasně načetl, nazpíval a pohrál si s hlasy postav tak, že jí dal úplně nový rozměr. Moc mě mrzelo, že díky covidu nedošlo na klasický křest audioknihy a její uvedení do světa, ale doufám, že nezůstane jen u ní a dočkám se toho s dalším audiotitulem…
To samé potkalo dvojknihu Vzpoura/Kristýna – ale v tomhle jsem optimista. Není všem dnům konec a jednou se zase dočkáme toho, že se někde fyzicky sejdeme ve skupině přátel a příznivců a tyhle malé úspěchy dodatečně oslavíme!

The post Spisovatel a kastelán Jiří Holub v době covidové o hradech a nových knihách first appeared on Čítárny.

Spisovatel a kastelán Jiří Holub je oblíbeným autorem knih pro děti i dospělé. V současné době však víc kastelánuje, než píše. Setkat se s ním osobně můžete na Státním zámku Hrubý Rohozec – a kdo má štěstí, tak i při nějaké besedě. Na podzim letošního roku se stane známým autorem i na Slovensku. Ve slovenštině vyjdou dvě z jeho knih pro děti – Kolik váží Matylda a Jak se zbavit Mstivý Soni…

Jiří, právě se připravuje k vydání tvá kniha Kolik váží Matylda pro slovenské čtenáře. Kdy vyjde?
Matylda šla do tisku někdy v minulém týdnu, kdy se vychytaly poslední mouchy, blechy a jiná drobotina, která v textu chtěla i přes naše korektury zůstat. Distribuovat ji chce nakladatelství po prázdninách, kdy není takzvaná „mrtvá sezona“ pro právě vyšlé knížky, takže na pultech slovenských knihkupectví se nejspíš ocitne někdy v polovině září.

Ilustrací pro slovenskou „Matyldu“ se ujal Juraj Martiška – jak se ti s Jurou spolupracuje? Je spolupráce odlišná od jiných výtvarníků?
S Jurou jsme už spolupracovali na knížce Jak se zbavit Mstivý Soni, takže jsem tušil, že to zase bude napínavý duel. Jura si do poslední chvíle nechává obrázky pro sebe, nepošle ani kousek, autor už vyšiluje, chtěl by vědět, v jakém duchu se ilustrace ponesou, ale ten neoblomný „zloun“ odolává jakémukoliv vemlouvání, nátlaku, vyhrožování! Je to hrůza, povím vám, naštěstí se v jeho případě člověk asi nemusí bát, že by s výsledkem spokojený nebyl, ale i tak! Je to boj, to teda jo

Kde jste se s Jurou potkali?
S Jurou jsme si krásně souzněli na festivalu dětské knihy v Prešově, neskutečně milý a přátelský chlap s talentem – který se v lítou bestii, co nikomu neukáže ani obrázek, změnil, až když jsme si plácli na vzájemnou spolupráci!

Také se nám doneslo, že i Mstivá Soňa promluví slovensky – je to pravda?
Nechci to zakřiknout, ale vypadá to, že ano. Tak vznikne kolekce dvou knih se stejným ilustrátorem a autorem, které se ve slovenských dětských knihovničkách budou skvěle vyjímat. Pracovní název překladatelky Marty Hlušíkové, mimochodem skvělé spisovatelky s ohromným rozsahem, která se překladu obou knížek ujala (a víceméně to celé rozpoutala), je Ako zničiť Drzú Soňu, to proto, aby se vyhnula čtyřem trochejím, které by z originálního názvu Ako sa zbaviť Pomstivej Sone vyvstaly.

Jak si vůbec vede Mstivá Soňa u čtenářů?
Dneska už můžeme mluvit o tom, že se kniha nejen dobře prodává, ale má i spoustu dětských i dospělých fanoušků a to je samozřejmě dobře! Je hravá, děti baví a k tomu se u ní chechtají jako pominuté, což je pro autora ta největší pochvala, které se může dočkat!

Ještě ji pronásledují „zákazy“?
Myslím, že pár „frňousů“ si ještě někde pod svůj učitelský fous mrumlá, ale takové to počáteční „skandalizování“ opadlo hned poté, co si knížku většina kritiků přečetla a přestala se řídit pouze názvem, který v nich evokoval, že jsem terorista, co nabádá děti k tomu, aby vzaly mačetu, hada nebo rozinku a zlikvidovali svou třídní učitelku. V současné době narážím spíš na kantory, kteří Soňu čtou spolu se svými žáky a užívají si to úplně stejně skvěle, jako jejich svěřenci.

Nedávno jste s tvůrčí skupinou Hlava nehlava vydali nové vydání hororů Zuby nehty – jak moc jsi upravoval své povídky?
Byly to minimální úpravy. Samozřejmě, že se na ně dneska dívám už trochu jinak, než když vyšly poprvé, ale přijde mi zbytečné upravovat a vylepšovat něco, co už jednou fungovalo a bylo přijato. S tímhle podle mě bojuje každý autor, který kdy něco publikoval a vydal. Když se po letech vrací ke svým pracím, vidí, že prošel nějakým vývojem, ale to k tomu patří a podle mě by to měl ustát a ne se snažit ve druhém vydání knížku skoro přepsat a předělat tak, že tu původní už snad ani nikdo nepozná, a to jen proto, že se zkrátka posunul. Já mám výhodu své olbřímí lenosti, takže jsem se jen snažil upravit chyby, které se v prvním vydání vyskytovaly, a s čistým svědomím jsem své čtyři povídky vypustil do nových Zubů Nehtů bez nějaké zásadní proměny.

Vrátíš se ještě někdy k hororům?
S určitostí to říct nemůžu, a to i přes to, že mi v šuplíku leží jeden moc pěkný námět s pracovním názvem Klapáky, teď spíš bojuju s tím, abych se vůbec donutil ke psaní posadit a udělat si na něj čas.

Chystáš při své náročné práci kastelána nějaký další titul? Čím nás letos překvapí spisovatel Jiří Holub?
V současné situaci nejspíš překvapím nejvíc sám sebe, jestli se mi podaří dokončit něco z rozdělaných věcí. Času na psaní je čím dál míň, pracovních povinností čím dál víc a doba, kterou bych si mohl vyhradit sám pro sebe a nějaké to „tvoření“ nezbývá – potřeboval bych přinejmenším „Dva roky prázdnin“, nebo aspoň „Pět neděl v balónu“ a nějaký ten „Tajuplný ostrov“, místo, kde mě nebude nikdo rušit; slovy Jany Šrámkové: „Zázemí, kam bych mohl s laptopem a hlavou plnou nápadů utéct před pracovním shonem a psát a spát, a spát a psát a … tak vůbec nějak dokola…“

Máš vůbec při práci na psaní čas?
Šest dní v týdnu jedu přibližně dvanáctky, na které naváže pasivní pohotovost, kdy spí člověk na jedno ucho a jedno oko. Stačí to jako odpověď? 

Naprosto! Hrubý Rohozec – představ, prosím, čtenářům „svůj zámek“, co tu můžeme zažít letos v srpnu?
„Můj“ barák s láskou nazývám „Neobjevenou perlou Českého Ráje“. Krásný šlechtický dům, akorát tak veliký na to, aby se v něm dal prožít příjemný čas, je krásnou učebnicí různých slohů a stylů, naplněný k prasknutí kmenovým mobiliářem a věcmi, které dotvářejí představu rodinného života šlechty v průběhu několika staletí, to všechno a mnohem víc je pro mě a snad i pro návštěvníky zámek Hrubý Rohozec. V srpnu se u nás můžete hned první srpnový víkend potkat s historickými osobnostmi, které měli se zámkem co do činění v akci Od Mikuláše k Mikuláši. Poslední srpnovou sobotu vás pak můžu pozvat na Hradozámeckou noc a oživené prohlídky Ti druzí, které vás zavedou mezi služebnictvo v den, kdy se chystá velkolepý pohřeb starého pána.

Na zámku ses spustil i do podzemí – co tam na tebe čekalo? Našel jsi tam inspiraci pro nový román?
Já se na zámku spouštím docela často  – tedy do podzemí! Naše hladomorna je ještě nevyčerpanou studnicí, která se zakonzervovala přibližně v roce 1670. Zatím se nikdo pořádně nepustil do opisu a zmapování takřka 330 podpisů a krátkých zpráv, které převážně v průběhu Třicetileté války zanechali na zdech hladomorny ti, kteří si tu nejspíš odpykávali nějaký trest. Dneska se na to, že Rohozec vždycky ležel tak trochu stranou zájmu, dívám veskrze pozitivně, aspoň zbylo něco na mě, protože nikdo odsud nevynosil všechno to Genius Loci, které si zapomenutý zámek uchoval.

V letošním roce jsi vyrazil i za svými čtenáři víc, než je zvykem – kde tě můžeme potkat naživo, kde budeš číst ze svých knih na podzim?
Na podzim se budu pohybovat spíš za hranicemi, s Matyldou nás čeká slovenský křest, takže si těch pár dní volna vymezím spíš pro cesty směrem východním. Svůj limit čtení, který jsem schopný zvládnout při práci, jsem si už stejně letos vyčerpal.

Děkuji za rozhovor a někdy na zámku na viděnou se opět těší Jana Semelková

JaS Knihy: http://jasknihy.cz/

The post Spisovatel a kastelán Jiří Holub píše své knihy na zámku Hrubý Rohozec first appeared on Čítárny.

Jirka Holub je jeden z mála, který aniž by se tlačil na přední stránky mainstreamu, píše  úspěšné knihy pro děti. Aspoň naše děti ho rády čtou a to je už co říct. Tak se podívejme co vlastně Jirka Holub dělá, když nepíše a co píše, když vzniká nová kniha.

Koncem loňského roku jste po delší době vydal knihu. Přibližte nám ji. Čím jste se inspiroval, co vás podnítilo uchopit téma Sudet po válce?
Někde už jsem zmiňoval, že za to může babička. Ve svých osmdesáti letech nám vyprávěla, jak se s dědou stěhovala do Sudet, kde dostal práci. Zabrali dům téměř na samotě, kde babička hospodařila šest dní v týdnu sama, děda z práce jezdil domů jen na neděli. Jednou v noci ji probudilo řinčení skla, tak se vyplížila do chodby s bajonetem, který posléze zabodla do nezvaného návštěvníka. Historku ukončila slovy – co se divíte, prostě buď já, nebo on, nezapomeňte, bylo čerstvě po válce, v lese se to jenom hemžilo existencema…
Právě tenhle příběh jsem chtěl původně sepsat, ale jak se to tak autorům, obzvlášť těm, kteří neumí psát podle předem stanovené kostry příběhu, stává, ujelo to úplně jiným směrem… Konečný výsledek vlastně máte možnost si přečíst!

Proč tak dlouhá pauza od vydání předchozí knížky?
Protože mi od vydání knihy Jak se zbavit Mstivý Soni v roce 2011 pořád něco vycházelo. Postupně vydali všechny mé tři knihy pro děti na Slovensku, tak jsem neměl pocit, že bych dlouho nic nenapsal.  Druhou výmluvou by mohla být má silně vyvinutá slabá vůle. Jsem rozjízděč, bohužel už ne dotahovač!  Ani s Prostě na mě zapomněli to nevypadalo nějak růžově. Psát jsem příběh začal někdy před třemi roky, první nadšení a zápal opadl jako vždycky rychle, a tak rukopis skončil v souboru starého notebooku, kde na něj pomalu sedal virtuální prach. Když mi díky nějakému viru počítač odešel, nechal jsem si vytahat nepoškozené soubory a při jejich projíždění narazil na složku s nedokončeným rukopisem. Přečetl jsem si ho a najednou to zase šlo. V průběhu několika let jsem načal a nedokončil další věci, které prozatím potkal podobný osud. Uvidíme, jestli teď, když jsem jeden rukopis dotáhl do konce, dojde na něco dalšího, nebo se začnu pachtit s úplnou novinkou…

Pokud vím, roky 2011 a 2012 byly velmi plodnými – vydal jste hned tři knížky, což je u vás spíš neobvyklé. Překvapíte nás po tak dlouhém odmlčení brzy dalším titulem?
Hlavně rok 2012 byl pro mě zlomový, odletěl jsem raketou do jiné dimenze. To byl ještě boom věcí načatých při studiu na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Měl jsem štěstí, že šly na trh takhle pěkně rychle za sebou. Debutoval jsem svou prvotinou pro dospěláky Zádušní mše za hraběnku a vydal asi nejbláznivější dětskou knížku Jak se zbavit Mstivý Soni. Vypadalo to, že co rok, to nová kniha. A vlastně to tak i s překlady vypadalo, ale pak přišly vaše otázky a já zjistil, že si to jenom namlouvám (smích).
Jak už bylo řečeno, ve virtuálním šuplíku se něco děje, poletuje tu pár nedokončených věcí. Rád bych se vrhnul opět na knížku pro děti, mám několik nápadů, co by se mým dětským fandům mohly líbit. Pokud to dopadne, bude to černé, divoké, chechtací a nekorektní jako všechno před tím, to můžu slíbit!

Pak mám ve stavu „skorohotovo“ jednu dospěláckou záležitost, k níž se vracím už několik let a která se potýká s problémy svobodné současné matky, jejího černého syna a domácího mazlíčka miniprasátka, která se stejně jako všechno předtím vyjmenované vymkla kontrole. Pokud ji dokončím, půjde o první věc ze současnosti, do které se v rámci dospělácké literatury pouštím. Větší šanci má ovšem příběh s pracovním názvem Veronika za svítání a druhé části Veronika za soumraku, jenž je mému psaní bližší tím, že první část se opět odehrává v minulosti, v níž se mi tak nějak pisálkovsky pohybuje líp. Ale všechno, o čem tu mluvím, je ve stavu, že by si zatím čtenáři výrazné naděje dělat neměli!

Prostě na mě zapomněli je pro dospělé – dělá vám potíže pohybovat se mezi žánry a čtenáři? Zaměříte se nyní víc na dospělé?
Jsem taková nevyrovnaná osobnost, aspoň, co se literárního pole oraného týče. Hrozně mě baví psát pro děti, je to mnohem spontánnější, hravější a člověk si může dovolit jít až k hranici toho, co se v dětské literatuře může a nesmí. Moc mě baví pohybovat se v místech, kde jsou ty pomyslné cedule „Pozor, dál už ne!“ A natruc za ně tu a tam ťápnout a udělat vítr v současné nudě a „europříbězích“ tak fádních a odšťavených, že se nedivím, že děti nečtou.
V tomhle je psaní pro malého čtenáře neskutečně fajn. Podle knihoven a anket děti moje knížky hodně baví, možná právě proto, že nevarují, nesoudí, nepoučují, nevychovávají… A to malý čtenář v rámci současné „euromasáže“ nejspíš oceňuje.
Psát pro dospěláky podle mě zase až tak odlišné není. Jen mi do toho tak trochu samovolně mezi řádky vplouvá melancholie, pro dětské knížky nezvyklá, a spolu s ní se mi do nich dostává dětský vypravěč, jehož řeč, je mi asi někde uvnitř prostě nějak bližší.

Ohlasy na příběh jsou velmi pozitivní, jen čtenáři vytýkají jeho rozsah – neuvažujete o pokračování příběhu?
Pokračování určitě ne, příběh se uzavřel a rychlý spád na jeho konci je chtěný – je to jedna facka za druhou, život takový prostě někdy je a rozhodně neznamená, že když se vám v něm stalo něco hnusného, že se hned nato stane něco pěkného. Rozsahem je to typická „holubovina“. Neumím psát mnoha set stránkové romány, moje příběhy jsou jako jednohubky, slupnou se rychle, někdy tak rychle, že se zapomene na párátko uprostřed a člověka to trochu poraní. Tak se stalo u Prostě na mě zapomněli, a pokud to takhle zafungovalo, jsem za to jenom rád, protože tím se splnil můj původní záměr.

Znovu vypravěčkou osmiletá dívka (jako u Zádušní mše za hraběnku), proč?
Jak už jsem říkal, neumím si vysvětlit proč, ale tahle stylizace malého vypravěče, potažmo malé vypravěčky, mi sedne jak v dětských tak v dospěláckých knihách. Možná je to tím, že vyprávění dětí si může dovolit být spontánnější, soudit bez očekávání zpětné reakce – čtenář dítěti dovolí mnohem víc než dospělému. Aby to nevypadalo, že se přes to nedokážu literárně přenést, tak v Zádušní mši sice začátek osmiletá Johanka odvypráví, ale v příběhu stárne a dál ho vypráví jako puberťačka, studentka a nakonec i jako zralá žena! V Prostě na mě zapomněli zase příběh začíná vyprávět stará paní, která se jen vrací do určitého věku, který je pro její příběh zásadní.

Kritici vás řadí mezi autora dětských knih, líbí se vám v této škatulce? Kam byste se zařadil sám?
Upřímně? Osobně si myslím, že mi jenom dětská nakladatelství nějakým záhadným omylem vydala knihy, které jsou vlastně ve skutečnosti pro dospělé! Jsou situovány tak, že malý čtenář sice vnímá příběh, který ho baví, ale věci okolo zase rozšifruje pouze dospělý, který knihu čte. Právě proto je mají rádi i ti dospělí, kteří se při předčítání sami neuspí, ale musí být pořád ve střehu a cenzurovat, zaonačovat, aby se během čtení nedostali do situace, kdy budou muset vysvětlovat, co Holub myslel tímhle, nebo co mělo znamenat tohle! (smích)
Jinak mi zařazení dětský autor určitě sedí. Druhá babička, na jejíž neuvěřitelný životní příběh se taky někdy chystám, vždycky říkala: „Někdy přijde rozum s léty, někdy přijdou léta sama.“ Mě hodnotila jako ten druhý případ, takže se jako „dítě v těle dospěláka“ škatulce autora dětských knih nebráním ani trochu!

Kde novinka vznikala – doma, za hranicemi?
Prostě na mě zapomněli je záležitost Rapa Nui, Nicaraguy a Chile. Tři pracovní cesty, a výsledek máte před sebou (smích).

Můžeme čekat nějaký thriller od Holuba ze zahraničních cest?
Pokud ano, to doufám, že pouze a jen literární, že se nebudu muset potýkat s tím, že by na mě jednou prostě zapomněli!

Co vás čeká v nejbližší době?
Ještě před tím, než otevřeme zámek, balím batoh a mizím do svého milovaného Chile a na Velikonoční ostrov, zkontrolovat, zda mi někdo nehýbal sochami (smích). Příští úterý už budu chodit hlavou vzhůru. Mám několik dní volna, takže si s sebou přibaluju dva nedokončené rukopisy, jeden dětský, druhý dospělácký – uvidíme, na jaký si hlavou dolů najdu trochu času…

Jak se chystáte na další sezonu na zámku, jaká překvapení nás na Rohozci čekají?
Už téměř měsíc voníme leštěnkou, únor bývá měsícem velkého generálního úklidu, kdy se každičký předmět, v případě Rohozce na cirka 30 000 jednotek, dočká toho, že je vzat do rukou, oprášen, omyt, navoskován, ošetřen proti červotoči, houbě, plísni…, podlahy dostanou nový leštěnkový nátěr, dveře olej do pantů, lustry nové žárovky, prostě velkolepá akce, která spolkne celý měsíc. Do toho se na zámku dokončuje malování vstupní prostory, na půdě se likviduje nebezpečný azbest, opravuje se úžlabí a mění shnilý trám v krovu, prostě taková ta kastelánská realita. Nic nového letos otevírat nebudeme, spíš doplňujeme vzniklé instalace, restaurujeme a naše tři okruhy už čekají na první návštěvníky.

Napsal jste novelu o Červené Lhotě, přijde i román z Rohozce? Pokud ano, nakolik se bude držet osudů posledních majitelů zámku?
S Rohozcem je to trochu složitější, dlouholetá restituce ho drží v takové té fázi nedobrovolného útlumu. Příběhů na sepsání by se tu našlo ale dost! Historie rodiny je nesmírně bohatá na skandály a tragické životní příběhy, kdo ví? Třeba i na ně jednou dojde a podaří se z nich udělat další dospěláckou novelku…

Umíte lenošit? Jak takové lenošení vypadá?
Já jestli umím lenošit? Lenošení jsem dovedl k dokonalosti! Kdybych se nejmenoval Holub, určitě bych měl příjmení Prokrastinace! Jsem požitkář, miluju spánek, knížky, dny, kdy nic nemusím, kdy se můžu na chalupě vyvalit do houpací sítě, kde čtu, spím, jím… Myslím, že když zmíním, že ráno vstávám s myšlenou, jak moc se těším, až zase budu v posteli, a to jsem z ní ještě ani nevylezl, dá zcela jasnou odpověď na tuto otázku (smích) a není potřeba ji nijak dál rozvíjet!

Rozhovor připravila Jana Semelková.
JaS Knihy: http://jasknihy.cz/

The post Jiří Holub lenoší na zámku Rohozec a píše velmi dobré knihy pro děti first appeared on Čítárny.

Novou knížku Jiřího Holuba – Jak se zbavit Mstivý Soni – ozdobil svými obrázky slovenský výtvarník Juraj Martiška. Ujal se i grafické úpravy knížky, která je určena malým čtenářům, ale své v ní najdou i dospěláci. Nezbývá, než Juraje Martišku představit českým čtenářům.

Juro, měl jste radost, když vás Jirka Holub požádal, zda byste neilustroval jeho novou knížku?
Samozrejme, bol som rád, potešilo ma to. Stretli sme sa na Dňoch detskej knihy na Slovensku v Prešove a v jeden večer, keď sme spoločne sedeli výtvarníci a spisovatelia, nejaká slečna z knižnice začala čítať z knižky pre deti. Najskôr som vnímal text, len tak v druhom pláne, ale čím ďalej, tým ma tá knižka zaujímala viac. Bola to knižka „Kolik váží Matylda?“, neskôr som si ju prečítal (s Jirkom sme si vzájomne vymenili knižky) a veľmi ma pobavila. Takže keď ma oslovil, mal som veľkú radosť. Bol som veľmi zvedavý na nové Jirkove príbehy.

Nezalekl jste se poté, co jste velmi rozpustilé příběhy páťáků z maloměsta přečetl?
Nie, práve naopak, myslím že som sa tešil dvakrát viac, pretože tie príhody sú úžasné a nečakané a okamžite som si ich začal predstavovať, ako by čo mohlo vyzerať, ako to nakresliť. Bol to skrátka „text“, ktorý mi veľmi vyhovoval, niektoré príbehy som si doslova akoby prežíval, tiež sme v škole zažili všeličo.

Jaký jste byl jako kluk – rošťák nebo spíš pecivál?
Pravdu povediac, keby som sa narodil o niekoľko desaťročí neskôr, a bol by som rovesníkom môjho syna (má 13 rokov), asi by som bol skôr ten pecivál. No keď som bol ja v jeho veku, bývali sme na dedine a tam bolo možností na zábavu veľmi veľa. To, čo dnes berieme ako samozrejmosť (XY TV programov, počítače a hry na nich) vtedy nebolo, tak sme sa zabávali inak. Vyrezávali sme z dreva, hrali futbal, behali po lesoch a to sa samozrejme nezaobišlo bez veselých a zábavných príhod.

V Jiřího knize děti dělají neskutečné vylomeniny – jezdí na pštrosech, loupí hady a tučňáky v ZOO, chytají krtky, snaží se provdat paní učitelku, cvičí mouchy ve zpěvu… Chtěl byste některou z jejich aktivit vyzkoušet sám?
Tak jednu už mám odskúšanú, lovil som krtka, a ten „huncút“ sa vždy vrátil. Chytil som ho až 5 krát v jednom týždni, potom som s nim uzavrel prímerie (už mi došla trpezlivosť a nechcelo sa mi na neho striehnúť, pretože aj keď som ho odniesol, vždy sa vrátil). On sa mi odvďačil tým, že si robil svoje kopčeky na mieste, kde som rýľoval záhradu, a teda sme ju kyprili spoločne. Z ostatných vylomenín by som išiel vyskúšať asi ktorúkoľvek, som za každú srandu.

Paní učitelka Soňa Ticháčková je přísná, ale na děti platí – jak jste to měl v dětství vy?
Ja si na školu a zážitky v nej spomínam rád, už menej rád som sa učil, ale také príjemné veci ako bol prírodopis (volali sme ho „prďák“, aj dnes to deti používajú), tak ten nás bavil. A tak sme boli každú chvíľu nadšení niečím iným. Chvíľu pestovaním rastliniek, jako pekne rastú zo semienka, inokedy hmyzom a chrobákmi. Chrobáky sme nanešťastie začali preberať na prírodopise v novembri, keď už na severe Slovenska mrzne poriadne a moje nadšenie bolo také veľke, že som s krompáčom a lopatkou pobehal riadny kus lúk a lesov, kým som našiel nejaky ten malý hmyz… A v istom období nás už hmyz a iné neuzaujímalo, to už sme sa venovali radšej naším spolužiačkam…

Máte s Jiřím nějaké další společné vize?
Uvidíme, čo prinesie čas a Jirko. Pri knižke je najskôr spisovateľ, až potom ilustrátor… Tu nemusíme vyriešiť otázku, či bolo najskôr vajíčko alebo sliepka. Určite by ma to potešilo, keby ma oslovil na dalšiu spoluprácu, ak to uzná za vhodné.

Jak se vám spolupracovalo s Jirkou, potažmo s nakladatelstvím JaS?
Veľmi, veľmi dobre, v rozsahu známkovania v škole: výborne.

Pokud vím, jde o vaši první knížku pro český trh a navíc je to čtvrtá knížka nového českého nakladatelství – jaký je to pocit, poprvé a hned vlastně základní kámen nového nakladatelského domu?
Som rád, že som bol pri tom. Knižka je pre mňa osobitne dôležitá už od chvíle, keď som začal tvoriť svoju vlastnú knižku. Bol som vo veku detí z Jirkovej knihy. Mal som pocit slobody, že si môžem napísať vlastný príbeh…sám si ho aj ilustrovať…Tento pocit mám pri každej knižke, ktorú ilustrujem, je to také malé objavovanie, čo sa mi v hlave začne odohrávať při prečítaní neznámeho textu… A to moje nadšenie by som chcel posunúť ďalej knižkou cez nové vydavateľstvo českým čitateľom…

Pro slovenské čtenáře tvoříte mimo jiné komiksy, zkusíte oslovit i ty české nějakým komiksem?
Komixy som mal rád vždy. Komixy si kreslia všetky deti do školských zošitov. Je to možnosť vyrozprávať príbeh, je tam málo textov a veľa obrázkov, fantázii sa medze nekladú. Z deviatich komixov, ktoré som robil, bolo 5 autorských, čo znamená, že som si vymýšľal celý príbeh sám. Zatiaľ neplánujem robit komix, hoci mám nejaké príbehy v hlave, no zaleží to od viacerých okolností. Aby bol dobrý, treba mať naň aj primerane dosť času. Ale kdo vie, nenapadlo by mi, že budem robiť knižku pre deti v Čechách, preto sa môže stať aj komix realitou.

Kdybyste se měl českým čtenářům představit jako ilustrátor – kterou z mnoha vámi ilustrovaných knížek v slovenštině byste jim doporučil a proč?
Keďže som si splnil niektoré „sny“ z detstva, a určite k nim patrí aj ilustrovanie knižky „Pinocchiove dobrodružstvá“, tak by to bol príbeh Pinocchia. Je to také naše zrkadlo. Potom príbehy zo života detí a to od slovenskej spisovateľky Lubice Suballyovej „Kľúčik od trinástej komnaty“  a práve vydaná kniha od Jany Bodnárovej „Dievčatko z veže“. Veľmi dobre sa tiež čítala kniha Marty Šurinovej „Krajinka s koníkom“ z cirkusového prostredia. A kto má rád klasické ľudové rozprávky, tak Dobšinského rozprávky „Zakliata hora“.

Na závěr nám prozraďte, na čem právě pracuje Juraj Martiška a kde čtenáři mohou najít ukázky z vaší tvorby?
Tak teraz sa tak trošku poflakujem, aj keď pracujem na bežných veciach jako sú ilustrácie do viacerých detských časopisov, a keďže sa venujem aj grafickému dizajnu, pracujem na viacerých projektoch, aj knižných. Chystám jednu vianočnú knižku, ktorá by mala byť na trhu na budúci rok.

www.martiska.eu tak tam si môžu čitatelia pozrieť niektoré moje ilustrácie…
Děkuji Vám za rozhovor a těším se na další knížky s Vaším jménem na obálce. Mstivé Soně držím palce a vlastně nám všem.

The post Ilustrátor Juraj Martiška o práci na knize Jak se zbavit Mstivý Soni first appeared on Čítárny.