Matka Vladimíry Čerepkové, původem Ruska, své dceři nikdy neřekla, kdo byl její otec. Jednou ji počal sovětský osvoboditel, jindy statečný inženýr, pak známý herec… Matka Vladimíru bila a odkládala do dětských domovů a pasťáků. Čerepková z nich unikala poezií, malováním a sérií pokusů o sebevraždu.

Její velký talent rozpoznal básník František Hrubín. V sedmnácti jako „český Arthur Rimbaud v sukních“ zazářila v pražské vinárně Viola, kde flámovala s Allenem Ginsbergem. Juraj Jakubisko o ní natočil jeden ze svých prvních filmů. Žila nadoraz ze svého talentu a krásy, bez stálého domova a zaměstnání. Po kapsách nosila básně a potkana Artura. Prožila posledních pár hodin před otravou plynem s další kometou českého beatnického nebe, Václavem Hrabětem.

Po sovětské invazi emigrovala do Paříže, ale francouzsky se nikdy nenaučila.
Žila prakticky bez dokumentů. Za svého života vydala šest knih poezie, měla spoustu avantýr a dvě velké lásky. Několik let strávila experimentováním s drogami v komuně hippies. Ošetřovala nemocného spisovatele Jana Čepa a uklízela u Jiřího Koláře, kterému občas připálila košili. Poslední období svého života strávila po boku muže, který byl o dvacet dva let mladší než ona. O své minulosti a těžkém dětství téměř nemluvila.

Když novinářka Alice Horáčková zpovídala na jaře roku 2012 básnířku v jejím pařížském bytě, netušila, že nejdelší rozhovor Vladimíry Čerepkové zůstane také jejím posledním.
Na Vladimíru Čerepkovou v knize vzpomíná dvacítka jejích přátel i nepřátel, milenců i psychiatrů, kolegů i redaktorů jejích knih… Jsou mezi nimi režisér Juraj Jakubisko, hudebník Vráťa Brabenec, básnířka Inka Machulková, herec Pavel Landovský a přítel Pierre Helzel.

Vladimíra Čerepková, beatnická femme fatale / Alice Horáčková /

Ukázka z knihy:

Vzhledem k tomu že nikomu nerozumím
a že se celý čas stydím promluvit svým nakřáplým hlasem
Vzhledem k tomu tu stojím já níže i výše podepsaná
Já Vladimíra
odjakživa podle křestního listu
a podle jiných psaných pravidel
Moje matka Lydie
Já deset úžasných ptáků
Jdu dál nemohu tu zůstat
musím dál

Šedivák za zády

Jedu na kole břichem Paříže a vlastně ani nevím za kým. Jisté je jen jméno a datum narození. Vladimíra Čerepková, čtvrtého února 1946. Má to být český Arthur Rimbaud v sukních. Dcera ruského osvoboditele Prahy, kterého nikdy neviděla. Anděl z pasťáku a čarodějnice z Violy. Pařížanka, která se nikdy nenaučila francouzsky.
Literaturou se zabývám deset let, ale na Vladimíru Čerepkovou se mi připravovalo těžce. O jejím dětství se neví skoro nic, kromě toho, že bylo strašné. Dětské domovy, léčebny, výchovná zařízení. V jednom z nich začala psát básně, které zaujaly velkého českého básníka Františka Hrubína. V sedmnácti zazářila v pražské poetické vinárně Viola, ale krátce po sovětské invazi zmizela v Paříži a ve slovnících se její život smrskl na pár řádek. Vydala pět útlých sbírek poezie a jeden soubor, ale i její knihy mají často v názvu mlčení: Ryba k rybě mluví, Ztráta řeči, Extra dry silence…

Vytáhla jsem si z archivu rozhovory, kterých dala za život celkem šest. Všechny mají stejnou tóninu: umanutou, nerudnou, ostražitou.
V roce 1965 jí časopis Divoké víno položil otázku: „Co děláš?“
„Nedělám,“ odpověděla osmnáctiletá Čerepková.
„Jaké téma máš nejraději? O čem se ti nejlépe píše?“
„Nejraději píši o opravdových rybách a o koních.“
„Jaký je podle tebe světový problém č. 1?“
„Nevím, co se děje ve světě, nezajímá mě to.“
„Co říkáš vinárně Viola?“
„Viola je skoro vždycky průšvih.“
Tohle bylo Vladimířino první a na příštích 14 let poslední interview.
A dnes si své soukromí střeží ještě víc. Není v telefonním seznamu, rozhovory téměř nedává, zásadně se nefotí, o své minulosti mluvit odmítá – jedu za sfingou.
…

The post Vladimíra Čerepková, beatnická femme fatale first appeared on Čítárny.