Michel Houellebecq napsal velmi aktuální román o tom, jak se z Francie stane islámský stát. Kniha byla nejen ve Francii okamžitě rozebrána.

Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Houellebecq opravdu brilantně a se znalostí problému popisuje jednostrannou volební mediální masáž, zjednodušování  a zkreslování informací a subjektivní pohled na události pod hlavičkou objektivního zpravodajství. Ne náhodou vám připomene podobné reportáže především z České televize.

Ve volbách tedy vyhrává Muslimské bratrstvo v čele s Benem Abbesem, k němuž se okamžitě přidávají socialisté a vytvářejí nebezpečnou koalici. Ben Abbes se stává prezidentem Francie. Po volbách vítězové projeví zájem především o ministerstvo školství a ministerstvo sociálních záležitostí, aby přerod společnosti měli zcela pod kontrolou.

Je třeba ještě poznamenat, že ve Francii budou skutečně volby v roce 2022 a proto se román stal velmi zajímavým vizionářským příběhem.
Základní půdorys románu vychází z inspirace dílem významného spisovatele konce 19. století J.K. Huysmanse.

Michel Houellebecq uvedl, že „urychluje historii“. Jeho velmi dobře napsaná románová fikce je poznamenána hlubokou znalostí problému současných tzn. problémů kolem roku 2017. Kniha vzbudila nebývalou pozornost a  v mnoha zemích se stala absolutním bestsellerem. Stále víc lidí si totiž uvědomuje nebezpečí, které hrozí evropské civilizaci, kdy během několika desítek let můžeme tolerovanou stupiditou politiků zničit naše kořeny, které budovaly celé generace.

Michel Houellebecq (1958)
je nejvýraznější postava francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských autorů.
Vystudoval zemědělskou univerzitu, krátce pracoval jako počítačový technik ve francouzském parlamentu. Rozvod s první ženou neunesl a byl hospitalizován na psychiatrii.
Nyní žije v Irsku blízko Corku. Je také velmi zajímavý fotograf. Jeho poslední fotokniha je z Lanzarote.

Výpisky z knihy:

Podle milostného modelu převládajícího za mého mládí (a nic mě nepřimělo k tomu, abych uvěřil, že se věci podstatně změnily) se předpokládalo, že mladí lidé po krátkém období sexuální nestálosti v preadolescenci běžné naváží výlučné milostné vztahy, postavené na striktní monogamii, kde už vstupovaly do hry nejen sexuální, ale i společenské aktivity (večírky, víkendy, prázdniny). Na těchto vztazích nicméně nebylo nic definitivního a musely být vnímány jako svého druhu trénink, taková stáž (jejichž absolvování se ostatně v pracovní sféře stávalo běžným předstupněm k prvnímu zaměstnání).
Milostné vztahy proměnlivého trvání (dobu jednoho roku, již jsem poznal já, lze považovat za přijatelnou) a proměnlivého množství (průměr deset až dvacet se mi jeví jako rozumný odhad) měly přicházet jeden za druhým, dokud to nezavršil jako apoteóza poslední vztah, který měl tentokrát být manželský a definitivní a prostřednictvím plození dětí měl vést k založení rodiny…
xxx

Měsíc po vyhlášení výsledků druhého kola oznámil Mohamed Ben Abbes založení Muslimské jednoty.
První pokus o politické pojetí islámu, Strana francouzských muslimů, se záhy rozpadla, na čemž se podepsal nevhodný antisemitismus jeho vůdce, jenž šel tak daleko, že navázal spolupráci s krajní pravicí. Muslimská jednota se z tohoto neúspěchu poučila a dala si záležet na umírněných postojích, podporujíc jen střídmě palestinské nároky a udržujíc srdečné vztahy s židovskými náboženskými autoritami. Po vzoru muslimských stran, jež se etablovaly v arabských státech, tedy vzoru, který mimochodem dříve ve Francii používala Komunistická strana, její politickou činnost jako takovou převzala i hustá síť mládežnického hnutí, kulturních institucí a charitativních spolků.
V zemi, kde se chudoba každým rokem nezvratně šířila, přinesla tato politika ovoce, přenesení aktivity i odpovědnosti na četné nižší články umožnilo Muslimské jednotě značně rozšířit řady svých příznivců i nad rámec přísně konfesního členstva.
xxx

„Co prosazují?“
„No, podle Muslimské jednoty má každé francouzské dítě mít od začátku do konce školní docházky přístup k islámskému vzdělání. A islámské vzdělání se ve všech ohledech velmi liší od toho světského. A rozhodně nemůže být smíšené: ženám chtějí otevřít jen některé obory. V podstatě chtějí, aby se většina žen po základní škole orientovala na školy nabízející programy péče o domácnost a co nejrychleji se vdaly – jen malá menšina by do svatby pokračovala ve studiu literatury nebo umění; tak vypadá jejich ideální model společnosti. Kromě toho všichni učitelé bez výjimky budou povinně muslimové. Kantýny budou muset respektovat muslimská pravidla stravování, rozvrh bude vyhrazovat čas pro pět každodenních modliteb. Učení Koránu se ale budou muset přizpůsobit především samotné školní osnovy.“
xxx

Bohaté Saúdky, přes den oděné do neproniknutelných černých burek, se večer promění v rajské ptáky, nastrojí se do korzetů, ažurovaných podprsenek, do tang zdobených pestrobarevnými krajkami a drahokamy. Přesný opak žen ze Západu, jež jsou šik a sexy přes den, kdy si musejí obhájit svůj společenský status, a večer se doma zhroutí, navlečou si volné a neforemné úbory a vyčerpaně se vzdají veškerých vyhlídek na svádění.
xxx

Vyhraje-li muslimský kandidát, Marie-Françoise určitě na fakultě nezůstane, žádné učitelské místo na islámské univerzitě nebude smět zastávat žena, to je naprosto vyloučené.

Všichni vědí, že Karel Martel porazil Araby v roce 732 u Poitiers, čímž zastavil muslimskou expanzi na sever. Jde skutečně o zásadní bitvu, považovanou za výchozí bod středověkého křesťanství; ale vše se neodehrálo tak hladce, nájezdníci se nestáhli okamžitě a Karel Martel s nimi v Akvitánii válčil ještě několik let. V roce 743 znovu zvítězil kousek odsud a na výraz díků se rozhodl zbudovat kostel; nesl jeho erb, tři zkřížená kladiva. Kolem kostela vznikla vesnice, byl ovšem záhy zničen a potom znovu postaven ve 14. století. Je fakt, že mezi křesťanstvím a islámem se odehrála obrovská spousta bitev, bojovat patřilo odjakživa k hlavním lidským činnostem, válka nám je přirozená, jak říkal Napoleon. Ale myslím, že teď nadešla chvíle se s islámem dohodnout, spojit.“
xxx

Krajní pravice žije v představě, že jakmile se muslimové dostanou k moci, křesťané budou nevyhnutelně odsouzeni k postavení dhimmí, občanů druhé kategorie. Tento pojem patří mezi základní principy islámu; ale v praxi je status dhimmi extrémně flexibilní. Islám zaujímá obrovský geografický prostor; způsob, jakým se praktikuje v Saúdské Arábii, nemá nic společného s tím, s čím se setkáme v Indonésii nebo v Maroku.
Co se Francie týče, jsem naprosto přesvědčený – klidně se vsadím –, že nejenže křesťanství nedojde žádné úhony, ale že subvence, které plynou katolickým sdružením a na údržbu jejich církevních statků, se zvýší – mohou si to dovolit, protože do mešit v každém případě potečou z ropných velmocí prostředky mnohem významnější. A hlavně, skutečný nepřítel muslimů, to, čeho se bojí a co nenávidí ze všeho nejvíc, není katolicismus, nýbrž sekularismus, laickost, ateistický materialismus.
xxx

Nový statut islámské univerzity Paříž – Sorbonny mi neumožňoval další pedagogické působení na její půdě; Robert Rediger, nový rektor, podepsal dopis osobně; vyjadřoval v něm hluboké politování a ujišťoval mě, že kvalita mé akademické práce nijak zpochybněna není. Mohu samozřejmě pokračovat v kariéře na kterékoli světské univerzitě; pokud tak však neučiním, islámská univerzita Paříž – Sorbonna se zavazuje vyplácet mi neprodleně dávky starobního důchodu, jejichž měsíční výše bude valorizována podle inflace a k dnešnímu dni činí 3 472 eur. Nezbytné kroky mohu podniknout v souběhu s personálním oddělením univerzity, nejlépe po předchozí domluvě.
xxx

Rimbaudovo přestoupení na islám se prezentuje jako zaručené, byť nejde o zcela potvrzenou skutečnost; ale jinak, do analýzy básní, vážně nijak nezasahují. Protože jsem pozorně poslouchal a nedával najevo sebemenší pohoršení, pomalu se uklidnil a nakonec mě ještě pozval na kávu.
„Dlouho jsem váhal…“ přiznal, poté co si objednal Muscadet. Horlivě, chápavě jsem přikývl; dobu jeho váhání jsem odhadoval nejvýš na deset minut. „Ale plat je vážně zajímavý…“
„Ani penze není špatná.“
„Plat je mnohem vyšší.“
„O kolik?“
„Třikrát vyšší.“
xxx

Není-li islám politický, není ničím. Ajatolláh Chomejní
xxx

V islámském modelu ženy – tedy ty, jež jsou dostatečně hezké, aby navnadily bohatého ženicha – mají v podstatě možnost zůstat celý život dětmi. Jakmile jim dětství skončí, stávají se matkami a vracejí se do dětského světa. Když jejich děti vyrostou, stanou se babičkami, a tak běží jejich život; s výjimkou krátkého období několika let, kdy si kupují svůdné spodní prádlo, a mění tak dětské hry za sexuální – což je zhruba totéž. Pochopitelně přicházely o nezávislost, jenže… fuck autonomy, já osobně musím přiznat, že jsem se snadno a dokonce s opravdovou úlevou vzdal veškeré profesní nebo intelektuální zodpovědnosti…
xxx

Domů jsem se vrátil pěšky přes půlku Bruselu kolem evropských institucí – oné pochmurné pevnosti obklopené brlohy. Ráno jsem zašel za jedním imámem v Zaventemu. A den nato – na Velikonoční pondělí – jsem za přítomnosti desítky svědků vyslovil rituální formuli přestoupení na islám.“
xxx

Přesto je kniha plná vášně tak silné, že všechno unese.
„Je o podvolení,“ řekl jemně Rediger. „Předkládá závratnou a prostou myšlenku, že vrchol lidského štěstí spočívá v absolutním podvolení. Myšlenku, kterou bych váhal předložit svým souvěrcům, ti by ji nejspíš považovali za rouhání, podle mě však existuje vztah mezi naprostým podvolením ženy muži, jak je popisuje Příběh O, a podvolením člověka Bohu, jak ho pojímá islám. Víte,“ pokračoval, „islám přijímá svět a přijímá ho se vším všudy, řečeno s Nietzschem tak, jak je.
Podle buddhismu je svět dukkha, neuspokojivost, utrpení.
I samo křesťanství má vážné výhrady – neoznačuje snad Satana ‚vládcem světa‘?
Pro islám je naopak Boží stvoření dokonalé, naprosté mistrovské dílo. Není však Korán v podstatě rozsáhlá mystická chvalořeč? Chvalořeč na Stvořitele, na podvolení jeho zákonům. Obvykle nedoporučuju zájemcům o islám, aby začali četbou Koránu, pokud se ovšem nesnaží naučit se arabsky studiem textu v originále. Spíš jim doporučuju, aby poslouchali četbu súr, opakovali je, dýchali v jejich rytmu. Islám je přece jen jediné náboženství, které zapovídá liturgické používání překladů; Korán se totiž celý skládá z rytmů, rýmů, refrénů a asonancí. Spočívá v oné základní myšlence poezie, myšlence jednoty zvučnosti a smyslu, která umožňuje pojmenovat svět.“

The post Podvolení. Houellebecq vizionářsky reaguje na realitu dnešní Francie first appeared on Čítárny.

Francouzský romanopisec Michel Houellebecq (*1956) roku 1991 debutoval non fiction knihou o americkém spisovateli Howardu Phillipsi Lovecraftovi (1890-1937), sestávající z esejů Jiný svět, Úderné techniky a Holokaust.
Teprve pár let nato se Houellebecq světově proslavil. Jeho první dílo o Lovecraftovi vychází teprve teď na podzim a bohužel také v časech, kdy již bylo o „HPL“ napsáno i vybádáno daleko, daleko víc.

„Nemyslím si, že realismus může být krásný.“ Lovecraft

Dobrá. Ale tento vědomostní posun přece nemůže být záminka k zametení pětatřicet let starého uvažování jedné spřízněné duše o její souputnici. To bychom jinak ani nepřipomněli osm nejlepších Lovecraftových próz, jak je tenhle svazeček slavnostně vypisuje u dat jejich prvních vydání (na straně 32). Volání Cthulhu (1926), Barva z kosmu (1927), Hrůza v Dunwichi (1928), Šepot v temnotách (1930), V horách šílenství (1931), Sny v čarodějnickém domě (1932), Stín nad Innsmouthem (1932), Stín z času (1934).

Který z těchto hororů (a všem již brzy bude sto let) je nejděsivější?
Podle Houellebecqa Stín nad Innsmouthem, jenž líčí genetickou degeneraci atakující zprvu naši pokožku, ale pak i prostou schopnost vyslovovat samohlásky. Následuje odporný rozklad oběhového a dýchacího systému. Pak… Jenomže nekráčí jen o námět. Jde o zpracování. A roli hraje až maniakální autorova záliba v detailech i jeho čidla zvládající nahodit kvalitní vývoj dramatu. Obě dvě ty záležitosti činí četbu povídky takřka nesnesitelnou.

Houellbecq míní: „Jako Immanuel Kant chtěl Lovecraft postavit základy morálky, které nebudou platit pro lidi, nýbrž veškeré rozumné bytosti kosmu.“
I psal fantastiku a psal ji velmi často dobře a souběžně nás nutkavě prahl vyděsit. Nás, tak jako sebe, v čemž tkvěl až masochismus. Ale na rozdíl od většiny předchozích autorů žánru se HPL zaměřil na hrůzy ze všech hrůz nejobjektivnější a oproštěné od pochybných psychologických konotací. Freudovu učení se vysmíval a měl ho za dětinský symbolismus. Byl materialista a to není v rozporu s tím, že odmalička prahl po své vlastní mytologii, která by pádný smysl poskytla i třeba (a citujme) „bytostem z plynu spirálních mlhovin“.

„Vedle hudebnosti a vedle kromobyčejné záliby ve sladkostech mají Kant a Lovecraft další společné rysy,“ vystihuje Michel Houellebecq jednu výseč záhady.
Na oba padlo podezření, že tak docela nejsou lidmi. Asi přece byli, kdo ví, ale i solitér z Královce (filozof Kant), i samotář z Providence (autor obskurní beletrie) se shodli v heroické vůli přeskočit lidstvo.

Těžko říct, zda i Kant, ale Lovecraft je nenáviděl, a to navzdory tomu, nakolik gentlemansky býval shovívavý ke konvenujícím mu jednotlivcům. I s nimi si však nejradši pouze dopisoval.

„Svět mě tak unavuje,“ napsal jednou, „že mě už nedokáže zaujmout nic, co by neobsahovalo aspoň dvě vraždy na stránku nebo to nepojednávalo o nepopsatelných hrůzách jiných vesmírů.“

V čem byl problém? Vlastně nikde. Podobně jako u nás Jaroslav Foglar odmítl HPL dospět.
Příčily se mu hodnoty dospělého světa a Houellebecq některé vyjmenovává ze své vlastní perspektivy.
„Princip reality. Princip rozkoše. Principy soutěživosti. Nepřetržité výzvy. Sex. Princip společenského postavení.“

Taky náboženství měl ctnostný Lovecraft za pouhou sladkou iluzi a na Zemi žilo od začátku věků dodnes jen málo mužů do takové míry sycených „absolutní nicotou“ veškerého lidského snažení.
Nu, a i jeho dětinskost je zřejmá.

V Lovecraftově díle nenarazíte ani na jediné slovo o penězích.
„Nenajdeme sebemenší zmínku o finanční situaci postav. Absolutně ho to nezajímá,“ upozorňuje fascinovaně Houellebeck.

A co dobro a zlo a morálka? City?
Podle Lovecraftova názoru jde o smyšlenky, a to – prvořadě – viktoriánské. Realitu, která jím přesto plně prostupovala, cítil jen co čirý egoismus. A to kosmicky chladný. Už roku 1918 si zaznamenal, že racionalismus „minimalizuje význam života a objem štěstí“ a vede – v mnoha případech – k sebevraždě. Potřeboval snít. I proto je četba děl tohoto materialisty rovna útěše a tou útěchou je především těm, kdo cítí averzi k životu.

„Jako většina nakažených jsem objevil Lovecrafta v šestnácti, a to prostřednictvím kamaráda,“ říká Houellbecq. Prý to pro něj představovalo šok.
Netušil prý do toho momentu, čeho je literatura schopna.
„A stále o tom pochybuji,“ poněvadž na Lovecraftovi ulpívá až cosi neliterárního. Jaké je řešení této záhady?

Psaní próz nebyla Lovecraftova neustálá priorita. Odstupoval od práce opakovaně a raději se do ní nikterak nenutil. Ze zkušenosti chápal, že jsou výsledky horší, když se moří, a…

„Už jsem téměř rozhodnut přestat s povídkami,“ píše roku 1925 v dopise, „a toužím pouze snít, zachce-li se mi, aniž bych se vyrušoval čímkoli tak vulgárním jako zaznamenávat sen a připravovat ho k prachsprostému publikování.
Ano. Došel jsem k závěru, že literatura není pro gentlemana vhodný úkol.“

Z lidských pocitů Lovecrafta vedle strachu zajímal ještě úžas – a snažil se velice obětavě uvést čtenáře až do kataleptických stavů morbidní fascinace. Vše ostatní… To leželo na podlaze pod ním odříznuto břitvou – a nijak se nemýlí v tom, že autentičnosti není bez dobrovolné zaslepenosti. Píše:

„V umění nemá smysl brát zřetel na chaotičnost světa, protože chaos je tak naprostý, že ho není jakýkoli text s to vypovědět ani přibližně.“

Člověka, když to čte, pochopitelně napadne, zda neměl obroušenu vnímavost, ale to sotva. Následovně líčí tetě první dojmy z New Yorku, kde ještě předtím nikdy nebyl.

„Málem… jsem estetickým vytržením omdlel. Vždyť… Ona večerní scenérie s nesčetnými světly mrakodrapů a blyštícími se odrazy a světly lodí… Třpytící se socha Svobody nalevo a jiskřivý oblouk Brooklynského mostu napravo: bylo to mocnější než sny o starověkých legendách, než verše o babylonském ohni. A pak se přidávala divná světla a přidávaly se podivné zvuky z přístavu, kam míří všechny lodě světa. Troubení mlžných rohů, lodní zvony a v dáli skřípot rumpálů. Vidiny dalekých břehů Indie. Bože, ach, udělej, abych dokázal vyjádřit kouzlo scény.“

Snil prý většinu života o plavbě přes tento Atlantik a návštěvě Anglie i celé „staré“ Evropy, ale pouť nikdy neuskutečnil. A tak (dumá Houellebecq) nikdy nezvíme, co by – teprve – cítil a jak by se vyjadřoval před Notre Dame v Chartres.
Už jinou věcí je, jak hleděl do ulic Yorku po nějakém čase, když tam opravdu žil, a je tomu právě sto let, co se (3. 3. 1924) do této megapole přiženil.

Jeho paní měla šestnáctiletou dceru, ale rozvedla se a vztahu nic nebránilo. Kromě Lovecraftovy povahy.
Následovaly dva roky, po které se nechával vydržovat chotí, zatímco „hledal zaměstnání“. Sháněl je ale nejspíš natolik gentlemanským způsobem, že nestál nikomu ani za odpověď, a jak se říká v Houellebecqově knížce, „s tržní ekonomikou nebyl kompatibilní“.

Zase tak mu to nevadilo.
V dubnu 1926 se vrátil k tetám do Providence. Teprve měl vytvořit svá nesmrtelná díla.

Úplným závěrem studie zkusil Michel Houellebecq ne ospravedlnit, ale vysvětlit Lovecraftův rasismus.
Neuspěl. A jen dokládá, že HPL mj. navštívil čtvrť zvanou Lower East Side a příteli Belknapu Longovi po té zkušenosti suše napsal:

„Organické tvory, kteří straší v té ohavné stoce, ani při nejlepší představivosti nejde označit za lidi. Je to monstrózní a nejasná kombinace člověka a améby.“

Žertoval? Těžko říct. A jinde každopádně zhurta dodává:

„Doufám, že to skončí válkou… To pak teprve ukážeme árijskou sílu a provedeme masovou vědeckou deportaci… Z ní se nepůjde vyvázat. Odsud nebude návratu.“

Adolfa Hitlera nepokrytě obdivoval (ovšemže ve třicátých letech) a měl ho za „elementární sílu povolanou k obnově evropské kultury“.
Nu, a nenapsal-li článeček Hitler je gentleman Ferdinand Peroutka (a nenapsal), mohl jej napsat i podepsat právě Lovecraft.
A příteli Belknapu Longovi, později pobaveně nazývanému „Lovecraftova oběžnice“, se nijak nehanbil napsat, že je slabochem a přiznává to a slabošství bude i příčina, proč obdivuje sílu.
Ale tu neviděl v nacismu.

Politika ho nezajímala. Síla byla pro Lovecrafta „mezi vesmíry“ a doslova píše:

„Prastaří byli. Jsou. A Prastaří i navždycky budou. Ne v prostorách, které známe, ale v prostorách mezi… To Oni jsou prvotní, bez rozměru, mocní a klidní.
Člověk panuje, ale teď. Kdysi vládli Oni a brzy budou zase tady… Po létě přijde zima a po zimě léto. Trpělivě čekají a zase budou kralovat.“

A Michel Houellebecq k tomu píše:

„Všechny sentimentální myšlenky se v moderní době rozsypaly. Dnes by platil za vyvrhele víc než kdy jindy. Čistota, cudnost, věrnost, slušnost… se staly jenom směšnými stigmaty. Hodnota každé bytosti se dnes měří jenom ekonomickou efektivností a erotickým potenciálem, tedy přesně tím, co Lovecraft nesnášel nejvíc.“

Dobře. Ale jeho povídky jsou zaklínadla a miliardu kilometrů daleko od imprese. Byl tvrdý, jasný a studoval vědy vlastní doby. Jeho texty pak mají přesnost pitvy a „dramatická struktura těch lepších je bohatá a jeho narativní postupy jsou odvážné,“ konstatuje Michel H. „A nestačilo by to, ale v jádru cítíme tlak stravující vnitřní síly.“

Což je tečka, nechci ale zapomenout ani na mladou generaci a (tím) úvod Stephena Kinga. Navozuje tuto myšlenku.

„Literatura, zejména fantastická, je jako jeskyně. Čtenáři se tu se svými spisovateli skrývají před životem a lížeme si jizvy v podobných útočištích. Připravujeme se na další bitvu ve skutečném světě a potřeba podobných míst nikdy nepoleví, ale nejcennější jsou ve zranitelných letech mezi třináctým a sedmnáctým rokem, kdy většina čtenářů zažívá jedno až nebezpečně hluché místo. Bod, kdy knihy dětství už odložili a ještě nedrží ty dospělé… Jak víme, hodně dětí tu mezeru nikdy nepřekoná.“

H. P. Lovecraft. Proti světu, proti životu / Michel Houellebecq / nakladatelství Vyšehrad v Praze, 2024.
Ilustrovala Sabina Chalupová.
Z francouzského originálu H. P. Lovecraft: Contre le monde, contre la vie přeložil Alan Beguivin. Předmluvu napsal Stephen King a přeložil ji Roman Tilcer.

Podvolení. Vizionářský román Houellebecqa o budoucnosti Francie reaguje na realitu dneška nezvládnuté ilegální migrace

The post Lovecraft díky slušnosti je dnes vyvrhel. Napsal ve své knize světový Houellebecq first appeared on Čítárny.

Velmi čtivý a mimořádně zajímavý bestseller Elementární částice (1998), vynesl francouzskému autorovi, žijícímu v Irsku, celosvětový ohlas. Uprostřed současné nevýrazné literatury působí. Na pozadí neradostného příběhu dvou nevlastních bratrů, suchého vědce neschopného milovat Michela a sexuálního štvance Bruna, Houellebecq rozvíjí témata samoty, neporozumění, neschopnosti lásky, prázdnoty života, odcizeného sexu.

Houellebecq v knize rozvíjí témata, která rozpracoval již v prvotině Rozšíření bitevního pole (česky 2004) a to degeneraci mravů v Západní Evropě, kde „pocity lásky, něhy a lidské pospolitosti do značné míry zmizely“. Za střídání pronikavých analýz a klasických románových pasáží se pokouší o jakýsi všeobjímající historický průzkum vývoje mravů a důvodů současného individualismu, vedoucí k poněkud vědeckofantastickému vyústění, v němž oba hlavní protagonisté zastávají, každý svým způsobem, nezaměnitelnou roli. Pokus o „totální“ román konce století.

Michel Houellebecq (nar. 1958 na ostrově Réunion)
je nejvýraznější postava francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských autorů. Vystudoval zemědělskou univerzitu, krátce pracoval jako počítačový technik ve francouzském parlamentu. Rozvod s první ženou neunesl a byl hospitalizován na psychiatrii. Nyní žije v Irsku blízko Corku. Je také velmi zajímavý fotograf. Jeho poslední fotokniha je z Lanzarote.

{youtube}QrTkz8sFNRs{/youtube}

Michel Houellebecq | Elementární částice

Ukázky z knihy:     

Když se vrátil do kuchyně, uvědomil si, že víra ve svobodnou a rozumnou určenost lidského jednání, která je přirozeným základem demokracie, přesněji řečeno ve svobodnou a rozumnou určenost jejich individuálních politických rozhodnutí, je pravděpodobně výsledkem záměny svobody a nepředvídatelnosti. Turbulence vodního toku v blízkosti mostního pilíře jsou strukturálně nepředvídatelné, kvůli tomu by však nikoho nenapadlo označit je za svobodné.

Celé roky roky se na mě syn obracel a žádal mou lásku; byl jsem v depresi, nespokojený se životem, a odmítal jsem ho – dokud mi nebude líp. Tehdy jsem nevěděl, jak budou ty roky krátké. Od sedmi do dvanácti let je dítě nádherná bytost, hodná, rozumná a otevřená. Má všechno srovnané, žije radostně. Je plné lásky a samo se spokojuje s láskou, jakou mu kdo poskytne. Potom se všechno pokazí. Všechno se nenapravitelně zkazí.

Připomínáš mi sociology, podle kterých je kult mládí přechodná móda, co se objevila v padesátých letech, vrcholu dosáhla v osmdesátých atd. Ve skutečnosti člověka děsila smrt vždycky, nikdy nedokázal uvažovat o vlastním zmizení ani úpadku bez hrůzy. Ze všech pozemských statků je fyzické mládí evidentně nejcennější, a my dnes v jiné než pozemské statky nevěříme.

The post Elementární částice. Michel Houellebecq a jeho skvělý román o degeneraci mravů v Západní Evropě first appeared on Čítárny.

Jeden z největším francouzských spisovatelů Michel Houellebecq v diskusi s vlivným francouzským filozofem Michelem Onfrayem řekl, že Velká náhrada, která popisuje nahrazení Evropanů Neevropany na celém Západě, je „fakt“. Stalo se tak koncem listopadu 2022 a diskuse se rozhořela po celé Francii.

“Velká náhrada, byl jsem šokován, že se tomu říká teorie.” To není teorie, to je fakt,“ řekl Houellebecq.
„Pokud jde o imigraci, nikdo nic nekontroluje, to je celý problém. Evropa bude tímto kataklyzmatem smetena.”

“Je to objektivně to, co říkají čísla,” dodal Onfray, který si myslí, že úpadek Západu je především demografickým poklesem.

V podstatě neříká nic nového, jen to říká naplno. Přispělo to k velmi bouřlivé veřejné diskusi, což bylo téměř okamžitě vidět na množství zapojených intelektuálů, akademiků a politiků. Otevřel jen téma, které je ve Francii velmi, ale velmi živé!

Oba myslitelé také diskutovali o islámu, ale měli různé názory na jeho trajektorii.
Onfray řekl, že věří, že islamismus „není tak mocným fenoménem“, ale spíše „reakcí na americkou moc“. Řekl, že muslimové se nakonec na Západě seřadí pod prapor konzumního materialismu a odhodí své náboženství, stejně jako to již do značné míry udělalo mnoho jiných národů, například Evropanů.

Houellebecq věří v opak a říká: „Když budou celá území pod kontrolou islamistů, myslím, že dojde k aktům odporu. V mešitách dojde k útokům a střelbě.” Poté dodal, že předpovídá „obrácené Bataclany“ – odkaz na islamisty, kteří 13.11. 2015 zranili 416 a zabili cca 130 Francouzů v nočním klubu Bataclan v Paříži.
Podvolení. Román o volbách v roce 2022. Houellebecqův bestseller reaguje na aktuální politicko-společenský stav ve Francii

“Myslíš, že se blíží občanská válka, já myslím, že už je tady, tiše,” odpověděl Onfray.

Houellebecq a Onfray se v 45 stránkovém dialogu, do které byl rozhovor přepsán jako esej, zabývali řadou témat, včetně Velké výměny obyvatelstva, islámu, Boha, Evropské unie, eutanazie a budoucnosti Francie.

Filosof a spisovatel, oba přesvědčeni o nevyhnutelném úpadku Západu, do hloubky diskutují o nebezpečích, která Evropany čekají, včetně transhumanismu, Velkého nahrazení, amerikanizace, evropské byrokracie, de-křesťanství, ekologismu a probíhající války na Ukrajině – všechny předměty, které ovlivňují naši dobu.

Diskuse, přeměněná v esej, již získala uznání.
V médiích je popsána jako „výjimečný dialog (který) není depresivní, ba ani apokalyptický. Je brilantní, hluboká, často vtipná a ve všech směrech fascinující. Houellebecqův génius pro absurditu je úžasně emulgován s Onfrayovou rétorickou silou,“ píše Le Figaro.

Začátkem ledna 2023 Velká mešita Paříže, na základě této demokratické diskuse, podala proti Michelu Houellebecqovi, považovanému za největšího žijícího francouzského spisovatele, žalobu.
Nejvíc jim vadí, že veřejně hovoří o Islámu a že řekl, že domorodí Francouzi si nepřejí, aby se muslimové asimilovali, nýbrž aby „aby je přestali okrádat a napadat je,“ nebo jestli to muslimská populace není schopna zvládnout, tak by prostě měla Francii opustit. etc. Více >>

Roku 2001 byl Houllbecuq stíhán za „rasovou hrubost“, když řekl: „A nestupidnější náboženství ze všech je islám.“
Své odvolání vyhrál.

The post O migraci diskutovali dva francouzští velikání Onfray – Houellebecq. Diskuse rezonuje celou Francii first appeared on Čítárny.

Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie,  Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Bradbury destrukci demokracie pomocí menšin a politické korektnosti. Raspail i Houellebecq jako první zachytili téměř dokonale fenomén migrace, jako destrukci západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa.
Všichni velmi přesným a vizionářským způsobem varovali před budoucími problémy lidstva díky nezvládnuté migraci.
To jsou romány. A pak jsou tady ještě odborně napsané knihy…

Vizionářský román TÁBOR SVATÝCH udivuje v tom, že ačkoli jej Jean Raspail napsal v roce 1973, nyní po více než čtyřiceti letech jej žijeme, a někdy slovo od slova a do takových detailů, až z toho zůstává rozum stát. Jak je to možné? Jak to všechno autor tehdy mohl vědět?
Jean Raspail. Tábor svatých. O sebevražednosti bílého slabošství a stupiditě liberálního západního světa

Douglas Murray v knize PODIVNÁ SMRT EVROPY brilantně líčí příběh masové imigrace do Evropy – její počátky v poválečném nedostatku pracovní síly, její zintenzivnění při slučování rodin a konečně humanitární ospravedlňování otevřených hranic.
Podivná smrt Evropy. Murrayho tvrdá analýza imigrace, identity a Islámu

Michel Houellebecq napsal velmi aktuální román PODVOLENÍ o tom, jak se z Francie stane islámský stát.
Kniha byla, nejen ve Francii, okamžitě rozebrána.
Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová.
Podvolení. Román o volbách v roce 2022. Houellebecqův bestseller reaguje na aktuální politicko-společenský stav ve Francii

Jan Keller v knize Evropské rozpory ve světle migrace reaguje na současnou migrační krizi.
Ale ta není jejím hlavním tématem. Kniha pojednává o hlubších strukturních napětích a rozporech skrytých v základech Evropské unie.
Evropské rozpory ve světle migrace podle Jana Kellera v roce 2017

Václav Klaus, Jiří Weigel / Stěhování národů s.r.o.
Vynikajícím způsobem napsaný manuál k pochopení současné imigrační krize nejen v Evropě.
Autoři reagují na současnou migrační krizi německé kancléřky Merkel, se kterou je konfrontován evropský kontinent pod heslem Wir Schaffen Das. Už po několika málo letech každý vidí, že Němci a jejich rudo-zeleno-oranžová koalice to absolutně nezvládla. Německo, jakožto stále fungující kolonie USA, je společensky i ekonomicky ničeno. Je jen otázka zda je to záměr, tupost politiků nebo obojí.
Stěhování národů s.r.o. Varující manuál k pochopení současné migrační krize nejen v Evropě

Kirchnik / Konec Evropy
Přestože Kirchnik je jasný zastánce liberální demokracie a současných evropských trendů, snaží se ukázat velmi kriticky na důsledky proevropské politiky, na jakési mdlé kolektivistické hnutí vedoucí svůj světadíl do zřejmé nicoty. Realistická analýza nejnovějšího vývoje v politické mapě Evropy nakonec jednoznačně vyznívá proti Evropské Unii.
Konec Evropy. Diktátoři, demagogové a doba temna před námi

Vondruška / Kronika zániku Evropy. Vondruškova čtivá románová vize vývoje Evropy 1984 – 2054
Jak vypadala a bude vypadat Evropa v letech 1984 – 2054? Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik prohlašuje, že jde o dílo literární, nikoli prognostické. Každý rozumný čtenář jistě chápe, že jde o románovou vizi, jako to věděli třeba čtenáři George Orwella.
Kronika zániku Evropy. Vondruškova čtivá románová vize vývoje Evropy 1984 – 2054

The post Migrace. Vizionářské knihy o migraci v Evropě. Raspail, Orwell, Huxley, Murray, Houellebecq, Klaus, Weigl, Keller, Kirchnik first appeared on Čítárny.