Třetího února 1997 byl den, kdy skočil spisovatel Bohumil Hrabal (1914 – 1997) do nenávratna. V roce 1990 začaly poprvé vycházet jeho texty bez různých cenzorských zásahů.

Doba byla hektická a tyto zápisky velmi dobře mapují naši společnost a nejen ji. 
Knížka vyšla díky pochopení a účasti Společnosti Bohumila Hrabala a obsahuje texty Kouzelná flétna, Potopená katedrála, ještě nedokončené Dopisy Dubence, Veřejná sebevražda, Několik vět, Třínohy kůň na dostihové dráze, Greyhound story, Bílý koníček, Listopadový uragán, Živoucí řetězy, Na doraz v redakci Karla Dostála.

Ozvaly se tenkrát velmi kritické hlasy na hlavu spisovatele Hrabala, myslím však, že nastal čas, aby se tyto jeho pozdní prózy znovu četly a nově chápaly.

Bohumil Hrabal / Listopadový uragán / vydala Tvorba ve vydavatelství Delta v roce 1990, tehdy v nákladu 150 500 výtisků

Ukázka z knihy:

Bílý koníček
Milá Dubenko,
tak jsem už tady, v Novém Yorku. Já, teď Manhattanu syn, já Bohumil Hrabal, já kosmos z Libně, jsem tady, abych vzdal počest Walt Whitmanovi, tomu, který na konec svého života jezdil na kolečkové židli a ještě stačil naučit psát poezii toho mladého muže, který jej tlačil v tom královském básnickém křesle. Jsem tedy tady, přijel jsem z Washingtonu, z hlavního mésta. jehož ulice se rozbíhají periférií až na venkov, do údolí listnáčù, kde zurčí potùčky a přes ně leží skácené kmeny. aby každý viděl, jaký je konec nejen stromù. ale i věcí. Ted jsem v Novém Yorku a už jsem se vydal na Bowery a hned kousek dál na hlavní třídu, kde jsou banky bank, je to fantastické, tohle město, tady dětem ukazují, když se nebudou učit, jak skončí jako opilci umírající na ulici… a hned vedle je uložený kapitál Spokojených státù . . .
Tady jsem, Dubenko, se Zuzanou objel Hudsonský záliv a řeku . . . a byla mlha a mrakodrapy až po pás trčely v té něžné mlze a ta naše výletní loď plula podle břehù a zase . . . jak krásné jsou ty mrakodrapy, jak jsou uchvacující v tom pitoreskním seskupení, tam kde začíná mlha. tak tam už se v úřadech svítilo, to je nádhera, ty světla téměř tam, kde začíná nebe? A jaká je nádhera, když na březích je kolem dokola Manhattanu drátěný plot, takový pás kolem dokola Manhattanu, jistě pět, deset metrù. a tam se třpytí všechno to. co město už nepotřebuje. je to, jako by tohle udělal sám Kurt Schwitters, jako by spolupracoval Robert Rauschenberg… a tam v tom zmatení mrtvých a odhozených věcí slizkými břichy se smykají krysy . . .
a kluci tam mají eldorádo mezi křovisky a roštím, tam je jejich království . . .
jejich, ale i moje, já jsem miloval jako kluk všechny ty zmola a všechny ty skládky odpadù za svatým Vojtěchem, kam se vyváželo všechno to, co už lidé nepotřebovali, co se nehodilo, vyšlo z módy . . . co umřelo . . .
A na třídách a ulicích, co jezdí těch krásných limuzín s dámskými koleny na zadním sedadle, co to je krásy, ta americká auta a ti řidiči, kteří nejezdí podle předpisù, ale z oka do oka, na křižovatkách rozhodují jen bystré oči, křižovatky se třpytí jen bystrýma očima, teprve když řidič najde souhlas v očích toho, kdo z boku na křižovatku přijíždí, tak teprve pokračuje v jízdě po té své hlavní . . . a na periférii, jaká to krása, Dubenko, hřbitovy aut, presovaná auta, která už dosloužila, už zestárla a vyšla z módy . . .
Vlastně nejen ten Nový York, ale i každé město na světě je konfrontací života a smrti, porodnic a pohřebních ústavù . . . ale tady v Novém Yorku tenhle rytmus života a smrti bije přímo do očí . . .

xxx

Já, herec Honza Tříska, vypovídám o tom, jak jsem se dostal do Spojených států… doma jsem byl herec a říkali o mně, že jsem jeden z těch dvaceti… ale můj kamarád byl Václav Havel, kamarádili jsme spolu od dětství… Sternenfreudschaft… a přišel čas po tom roce šedesát osm… a přišli na mně, že můžu hrát, když budu chtít, i v Národním divadle… tak mi vyšetřovali příslušníci tajné policie… a jak to, že jsem jel za Havlem do Vlčice u Trutnova? A já jsem řekl, to je můj kamarád! A zase blátíčko, a co dělá vaše paní a vaše děti… A zase: Jak to, že jezdíte do Vlčice u Trutnova? Povídám, ale to je můj kamarád, přeci! A oni na to, že jsem herec, že takové návštěv nejsou žádoucí… ale já povídám, ale to je můj kamarád… A fízlové zase, a co vaše paní, zdráva? A vaše holčičky, taky zdrávy? A jednou budou chtít i studovat, ale co vy, vy jezdíte za Václavem Havlem… Ale já povídám, ale kruci, už jsem vám to řekl předloni, to je můj kamarád, můj Václav Havel, kamarád od klukovských let… a pak leta ticho, a pak jsem už nesměl hrát v Praze a už jsem dojížděl hrát do Bratislavy… a potom zase… A co dělá vaše paní a vaše děti? Jsou zdrávy? A hele, pane Tříska, tak v pondělí se hlaste, máte povolení od nás, můžete hrát, a vy hrát budete, v Národním divadle, ale… a já povídám, co ale? A oni, fízlové… ale když jezdíte za svým kamarádem do Vlčice u Trutnova, tak my čas od času se optáme, nic moc, kdo tam jezdí, o čem se hovoří a tak… A já povídám, tak, tak to hrát v tom Národním divadle nebudu, protože nemůžu, protože Václav Havel je můj kamarád od dětství… Pan Gibian takhle útržky překládal a Švýcarka Zuzanka řekla a vytáhla si sukni nad koleno: Ať jdou do prdele!.. A pan Gibian pokračoval… A tak sem jednou jednou zametal sníh tam v Sibeliově ulici a zahodil jsem koště a povídám: Do prdele a už toho mám dost. A od té doby jsem přemýšlel… a pak to bylo, jeli jsme na Kypr a hned ten den jsem ujel s mojí rodinou do Athén… tak tak, už tam na mne byl zatykač, ale důstojník řeckého vojska mi nabídnul letadlo a tak jsem žil v Athénách skoro půl roku, bez dokladů, jen tak…

A Dubenko, já jsem byl při tom a moje Pipsi, jeli jsme s panem Třískou a jeho rodinou letadlem, to bylo cirátů, než pana Třísku pustili, vedoucí čtvrtého, kulturního oddělení ÚV, pan Müller řekl nakonec… Tak si, pane Tříska, jeďte na ten Kypr, ale já vám na očích vidím, že tam zůstanete… a tak jsem tu zpověď doplnil, povídám… Potkal jsem vedoucí knihovny na Žižkově, spráskla ruce… Pane Hrabale, já jsem v Athénách potkala Jana Třísku, ukázal mi, kde bydlí, ve sklepě, byla tam zakrvácená deka… tam Třískovi čekali na vstup do Spojených států… Dubenko, tady vidíte, jaké to je trápení, jaká hrůza je být ve své vlasti, udávat svoje kamarády… Proto pan Tříska je v Los Angeles, on, který byl tady doma král, kam přišel, tam jej lidé zdravili, protože byl herec jednička, tak než by zradil, tak raději je tam hercem, vydělává si, mají jej rádi, ale ty nejvyšší úlohy, které hrál doma, ty v Americe nedostává…

V pátek, dne 8. prosince 89, v Kersku.

The post Hrabalův Listopadový uragán. Dosud necenzurované texty first appeared on Čítárny.

Básník, katolický kněz a tvůrce díla, které nemá v české literatuře obdoby nejen svou celistvostí a rozsahem, ale také původností, silou slova, intenzitou obrazů, rozmanitostí forem, humorem a svobodou. Tento básník je navštěvován všemi zázraky, zázrakem levitace, zázrakem fatamorgány, zázrakem transsubstance, zázrakem materializace… Kolik je přechodů mezi tmou a světlem, tolik přechodů je v díle Jakuba Demla mezi Tancem smrti a Mými přáteli.

Co s estetikou, ideologií a poetikou před jeho dílem! Stejně všecky fráze: Deml mystik, Deml katolicista, Deml polemik neobrážejí nic z podoby tohoto básníka, kterého neučinily katolíkem hodiny náboženství či teologické studium, ale angelus jeho kraje, kaplička se sochou Panny Marie a modré bezoblačné večery, kterého neučinil ,mystikem’ středověk, nýbrž dar viděti lilii a labuť na jednom stonku, a jenž ,nepolemizuje’ z potřeby přesvědčovati své nepřátele, nýbrž z bolesti a smutku, tak lidského… Co s literární historií, estetikou, kritikou! Jean Arthur Rimbaud se nikdy nedověděl o své slávě. A přece každý básník přes potlesk i mlčení zná velikost své slávy.
Vítězslav Nezval v roce 1928 ve stati „Kapka inkoustu“

Spisovatel, vydavatel, překladatel a editor, který svým pojetím živého slova, knihy jako daru a díla jako jediné souvislé knihy života usiloval vytvořit společenství přátel a čtenářů, ale zároveň se tím vždy vyřazoval z „dobré společnosti“ obecně přijatelných literátů.

Deml není veden v seznamu oficiálních básníků českých; veřejnost literární, až na několik zasvěcenců, neví o něm. A přece jest básník mnohem větší a opravdovější než nejeden, jehož jméno tiskne se několikrát měsíčně v novinách. Stačí přečísti několik stránek z něho, abys poznal, že má svůj výraz, silný i jemný zároveň, své duševní zkušenosti, svou vnitřní optiku a melodiku; že rty jeho posvětil uhlík bolesti a slovo jeho řeřaví jím posud; že tvoří si formu svou z vnitřní nutnosti a že co tísní se v jeho slově, jsou duševní dálky zabrané výbojcem, jehož paže má ve svých chvílích zoufalou odvahu své jedinečné teskné sudby.
Deml zná smutnou alchymii bolesti, muky a strázně duševní, a jako jiní světlo, rozkládá on v prisma tmu. V těch chvílích zjevuje cosi ze „zkušenosti druhého zraku“, abych užil slova Březinova, čeho nedovede zapomenouti ten, kdo pochopil; v těch chvílích při vší své fragmentárnosti nebo někde snad i mlžnosti jest opravdový a ryzí básník; v těch chvílích může mnohému a mnohému učiti se od něho oficiální poesie česká, propadlá ve své většině tak žalostným bludům a klamům hmotařským a churavící těžce v samém svém kořeni. Jeho dvě knížky daly mně něco, co vzpouzí se etiketě a jménu, ale není proto méně skutečné: naopak, jest to co nejbližší duchové skutečnosti samé.
F. X. Šalda v roce 1913 ve stati „Jakuba Demla Hrad Smrti a Moji přátelé“

Inspirátor a zakladatelská osobnost moderní české literatury – z jeho poezie i snových textů vyšla česká básnická avantgarda dvacátých a třicátých let, na jeho dokumentární a svědecké texty navázala mnohá podstatná díla deníkové a dopisové prózy 20. století; k Demlovi se přihlásili mj. Vítězslav Nezval, Vladimír Holan i Jan Zahradníček, Jiří Kolář i Bohumil Hrabal, Ivan Diviš, Josef Jedlička i Jan Zábrana, ze současných autorů k němu odkazují ve svých dílech například Ivan Wernisch, Ludvík Vaculík či Emil Hakl.

„Že jsem se až po uši zamiloval do Jakuba Demla, to pochopí každý, kdo si přečte první stránku Zapomenutého světla. Čtenář neodtrhne oči dříve, dokud nedočte; a potom si strašlivě vzdychne. Ale tisíckrát strašlivěji si vzdychne ten, kdo se pokouší psát prózu, vzdychne zdravou žárlivostí nad neopakovatelností Zapomenutého světla, ve kterém Deml na tak malých plochách dovede rozpoutat skoro všechny formy psaní, od anekdoty k vnitřnímu monologu, od naturalismu k pomněnkově modré lyrice mariánského kultu…“
Bohumil Hrabal v roce 1967 v knize Bohumil Hrabal uvádí… výbor z české prózy

Ústřední postava vlastního díla, které v rozmanitých slovesných formách tvoří celoživotní a souvislý „román duše“ na pokračování, jímž procházejí desítky dalších reálných postav – mezi nimi i řada osobností českého literárního, kulturního a společenského života, ale i řada lidí z Demlova nejbližšího okolí, které takto zvěčnil.

„V čem tkví ,heroismus‘ hrdiny Demlova románu duše? Především v tom, že se pokouší do svého díla zahrnout vše, každou událost svého života, ať je to setkání s člověkem, s věcí, květinou. ,Ani jedna věc, která přichází pod naši ruku, ať nezůstane bez odpovědi‘ (Notantur Lumina), a úsilí dát odpověď na každou věc, byť sebenepatrnější, v ní vytváří tajemství jejího náhlého zrození před našima očima…“
Vladimír Binar v roce 1971, v předmluvě „Neznámé arcidílo Jakuba Demla“ k výboru Tasov

Rodák z Tasova u Velkého Meziříčí, kam situoval většinu svých knih a kde se ve 20. letech po letitém putování po různých místech Českomoravské vysočiny usadil a žil tam až do smrti – Tasov v jeho pojetí však není uzavřenou lokalitou na okraji dění, v jeho básnickém vidění se rodný kraj proměňuje ve středobod veškerého lidského i přírodního života a dějin.

„Smysl Demlova díla je univerzální, i když vychází především z českomoravských podmínek a reálií. Bylo by bezpředmětné Demla zařazovat po bok světově proslulých jmen, protože by to v žádném případě jeho dílo ani neosvětlilo, ani nedefinovalo. Deml musí být světové literatuře představen v celé své komplexní povaze.“
Joseph Normon Rostinsky, autor anglicky psané monografie o Jakubu Demlovi (1981), v roce 2008 v rozhovoru pro týdeník A2

Kritik českého duchovního, společenského a politického života i jeho konkrétních představitelů a ideologů – proto bylo jeho dílo většinou odmítáno, cenzurováno nebo umlčováno, po desetiletí komunistické nesvobody se vyřazovalo z oficiálních knihoven i české literatury, nezmiňovalo se ve slovnících ani učebnicích, čtenářům je dodnes přístupno jen zčásti, a právě pro nedostupnost a neznalost převažují výběrové, ideologické, přejaté a nekriticky opakované soudy o tomto díle.

„Deml přežil všechny katastrofy 20. století. Lze se od něj naučit, že se ve společnosti nemusíme účastnit věcí, které odmítáme a které zraňují naše lidské přesvědčení. Proto je život tohoto hádavce tak důležitý pro naši společnost, v níž víc a víc lidí ztrácí cit pro to, co je dobré a co špatné. (…) U Demla se hromadí všechna tabu české kultury: katolicismus za monarchie, husitská Církev československá a protihabsburské hnutí, náboženský fundamentalismus a demokratické spory o pravdu, křesťanství ve smyslu apoštola Pavla a antijudaismus, socialistické ideologie a komunistický GULAG, autorita a svodoba každého člověka, materialismus konzumního společnosti a metafyzika. Krátce řečeno: Česká republika se asi s těmito bolestmi ještě sama nevyrovnala, a proto není připravená vydat Demlovo dílo celé. Deml je dodnes u ledu, protože mnoho lidí má v hlavách socialistickou propagandu. Věřím ale, že mladá generace bude mít nestranný pohled, že rozliší věci esteticky hodnotné od méně hodnotných a že sama Demlovy názory prozkoumá.“
Alexander Wöll, německý slavista, autor monografie o Jakubu Demlovi (2006), v roce 2008 v rozhovoru pro týdeník A2

Spisy Jakuba Demla, které vycházejí v nakladatelství Dauphin: https://www.dauphin.cz/vydano_deml.html

Rozvrh Díla Jakuba Demla v edici Bedřicha Fučíka a Vladimíra Binara
Záštitu nad tímto projektem převzal pan Jiří Gruša, prezident mezinárodního PEN klubu a ředitel Diplomatische Akademie Wiena

l. Moji přátelé – Praha 1980, 370 s.
První světla – Miriam – Nebe se jiskří mlékem – Moji přátelé
2. Můj očistec – Praha 1981, 334 s.
Hrad smrti – Tanec smrti – Vražda
3. Domů – Praha 1982, 534 s.
Do lepších dob – Domů – Rosnička – Pro budoucí poutníky a poutnice
4. Tajemná loď – Praha 1983, 284 s.
Verše české – Jediná naděje – Stařec před jeslemi
5. Mohyla – Praha 1982, 456 s.
Pozdrav Tasova – Tepna – Mohyla – Velebný pán – Bratr Antonín – Bratr Josef – Marta
– Hlas mluví k Slovu
6. Oltář v poli – Praha 1978, 470 s.
Šlépěje 1–9 – Sokolská čítanka – Sestrám
7. Tepna – Praha 1978, 502 s.
Audiatur et altera pars – Tepna – Šlépěje 10–20 – Pamětní kniha městečka Tasova
– Smrt Pavly Kytlicové
8. Není dálky – Praha 1978, 518 s.
Jak jsme se loučili – Památný den v Kuksu – Slovo k přátelům – Šlépěje 21–26
9. Česno – Praha 1983, 452 s.
Z mého okovu – Česno – Srdcem jsme viděli – Pouť na Sv. Horu
10. Zapomenuté světlo – Praha 1979, 434 s.
Život, jak já jej vidím – Zapomenuté světlo – Písně vojína šílence – Zvenku nebylo
by se čeho bát – Princezna – Žito svatého Josefa – Cesta k jihu – Pohádka – Jugo
– Rodný kraj
11. Bílek a Jenewein – Praha 1983, 483 s.
Slovo k Otčenáši Fr. Bílka – Dílo Felixe Jeneweina
12
12. Mé svědectví o Otokaru Březinovi – Praha 1983, 666 s.
13. Chléb a slovo – Praha 1983, 650 s.
Cena daru – Březina a další – Bílek a další – Exegeze – Katolický sen – Chléb a slovo
14. Slovo k přátelům
Výbor z korespondence – zatím existuje pouze rukopisný rozvrh a dílčí strojopisy či
elektronické opisy jednotlivých korespondencí
15.Carissime, kde se touláte. Dopisy Jakuba Demla Ševčíkovi do Babic

The post Kdo byl Jakub Deml? Proč si Hrabal oblíbil skoro zapomenutého spisovatele first appeared on Čítárny.

A tak ve Washingtonu na Woodrow Wilson University, běžely Postřižiny, polovička posluchačů se zvolna vytratila, paní Meda nakonec vyšla za mnou, já jsem už tolikrát Postřižiny viděl, že mi přicházelo špatně, seděl jsem a pil pivo s paní Medou Mládkovou, která mi řekla… Ještě že jste to zachránil. Nikdy ve vaší odpovědi nebylo to, nač se vás ptali…

Ovšem byla to literatura, to vaše povídání, škoda, že nejste clown, i tak, jak jste byl, byl jste clown… a já jsem pil pivo a jedl jsem prstoma to, co bylo připraveno pro hosty té mé besedy… Paní Meda hovořila pak o tom, že pracuje na studii o střední Evropě, že motto bude Úzkost, ta socha pana Gutfreunda…
Vážně? Optal jsem se udiveně, a paní Mládková s tím větší chutí, s tím svým apetitem a gustem mi líčila výtvarníky střední Evropy, ten Sovinec, a hlavně, viděl jste ty sochy pana Nepraše v mých pokojích. Povídám, to nejsou sochy, to jsou kramply ze staré stodoly, ze starých dílen a presy na výrobu patentních klíčů… Vy žertujete! Strčila do mne paní Meda… a pak hovořila dál o té úzkosti v dílech střední Evropy…

a  já jsem z ničeho nic řekl… A bylo by hezké téma… Bolestná úzkost lásky hrdlo svírá ti, jako by nikdy ses neměl lásky dočkati… Kdo to napsal? Povídám: Ale, to je Pásmo od Guillaume Apollinaira… A paní Meda: A vy o tom musíte napsat esej, o té úzkosti… když tady byl pan Krčma, tak já jsem myslela, že by to mohl napsat on… ne, on ne, ale vy! A píchla mi do prsou nehtíkem zdobeným červeným lakem… Ten Krčma ale, to je střední Evropa! Víte, co udělal, když umřela Olga Scheinpflugová a současně dostala titul národní umělkyně? Krčma nařídil otevřít rakev a mrtvé Olze takhle v naklonění ukázal už zarámovaný titul s jejím jménem a že je národní umělkyně…

ale pane Hrabale, byla jsem specielně ve Vídni, u Vídně je potom zámek, šel mi naproti umělec, malíř ve fraku a s bradkou, bylo to na zámečku, kde už byla spousta lidí a auta z celé Evropy… a zděsila jsem se, viděla jsem, jak přivážejí jateční krávy a telata a prasata… a pak, když seance začala, tak ten umělec před diváky, a tedy obdivovateli svého umění, předvedl, jak podřízli tele a potom prase hnědé a tmavočervené barvy a na našepsované plátno tvořil gestickou malbu, bylo to úžasné… všechny obrazy jsou s přimísenou čerstvou krví… a diváci a kritici sledovali další porážku prasete a další podříznutí tak, jako to dělali židovští košeráci… a ten umělec je dneska milionář… celý ten styl mi děsil, byla to synagogální rituální jatka, hovořila paní Meda…

A já jsem slyšel, jak film spěchá ke svému konci, slyšel jsem, že se diváci smějí… povídám, raději tam vejdeme…  

Bohumil Hrabal, Listopadový uragán
Vydala Tvorba ve vydavatelství Delta v roce 1990, v nákladu 150.500 výtisků.

The post Bohumil Hrabal, úzkost, Meda Mládková a zrůdná umělecká senace tzv. elit na zámečku first appeared on Čítárny.

První barvy si Chaba koupil za ušetřené peníze, které si vydělal jako malíř kulis loutkového divadla. Zdá se, že ta zadní kulisa loutkové scény je neustále se vracející plochou, na které malíř dovedl a dovede říci všechno to, co vydobyl na diamantovém očku, které nosí v srdci, a na kulové ploše, která jej obklopuje.

Pro Chabu je důležitý příchod do Prahy na Malou Stranu, na Maltézské náměstí, do domu č. 8, ve kterém bydlí a tvoří. Je to bývalý hodinový hotel Stará Pošta, kde od dob Rudolfových až do roku 1723 byla první pošta s nezbytnýrn hostincem a později i se dvěma sladovnami. Je to dům, který se podobá domu v Gorochové ulici, kde se odehrál Zločin a trest je to dům, ve kterém chodíte jak lidskými útrobami, dům plný tajemství a znamení, dům, ve kterém za studených nocí se chodí na potřebu na kýbl, který se ráno vylévá do společného záchodu pro každou pavlač.

A protože je Praha i Malá Strana rodu ženského, Chaba miluje toto město tak, jak ženu. Je to erotický vztah ke kameni a stromům.
Skoro v každém obraze je sublimace této krásné lidské vlastnosti. Chaba ukládá všechny atributy ženského těla do svých pláten. Je to jeho milenecký vztah, je to jeho život a život vůbec, ten pravý mužský život jdoucí až nazpátek k matkám druhého dílu Fausta, regressus ad originem, do lůna žen. Jeho každé stavení a každý palác nikdy nemá přímku, vždycky je to křivka, chvějící se pohlazení nahého těla ženy, která se před umělcem metamorfisovala do ulic, kterým objekty jeho obrazů se stávají šifrou, která vyjadřuje existenciální situace, smrt, lásku a oběť. Opustil obrazy, ve kterých převládá dojetí viditelného světa a posunul obsahy obrazů směrem k vnitřnímu dramatu cestou existenciálního skoku. Je to Krajina vzpomínek, něžná sublimace erosu, na které září skutečné dívčí ryšavé vlasy, zatímco na obrazech před tím pořád to byly ryšavé proudy padajících smetví divokého vína jako metafora ženských vlasů.

Teď, když se znovu dívám na dílo Karla Chaby, vidím na této výstavě, kterak se názvy obrazů shodují s lokalitami Ledeburských teras, Alejí nad vodou, Sovových mlýnů. Ale vidím tady, kterak Chabova hravost a tvořivost na jiných obrazech téměř ty samé lokality rozstříhala a sestavila je v bezešvé koláže, krásná leporela, dekorativní scény otáčivých jevišť, na kterých by se mohl předvést balet Igora Stravinského Petruška, do jehož osudu se Karel Chaba rád promítá, vidím že tyto obrazy mají básnické pojmenování, Krajina s violoncellem, Neurčitý smutek…
Vidím ale na této výstavě obrazy, které přetrhaly jakékoli pojítka s lokalitami, obrazy které směřují k čisté poezii, k humánní abstrakci, obrazy, které, zbaveny času, nechávají své svébytné obsahy vznášet se v prostoru. Obrazy patníků, Avigonských slečen. Obraz Prázdná krajina je naplněn jednou třetinou zelenou loukou jak irský prapor, a zbytek obrazu tvoří nebesa plná ženských prsů vyklánějících se nad spícím Chabou z modrého župánku jeho nebe… A je tady i obraz, který je tak prostý jako jeho název. Dětský sen, příběh bílého koníčka, který přiklusal k dětské posteli, tak jako přišel sedmnáctiletý Karel Chaba do Prahy, aby uskutečnil svůj chlapecký sen, aby se stal malířem. A Chaba se jím stal.
Bohumil Hrabal

Malíř Karel Chaba
Narodil se 3. 8. 1925 v Sedlci. Autodidakt, který celé dětství a jinošství tušil svoje malířské nadání, k jehož naplnění se definitivně dostal po složitých životních peripetiích. Vyučil se kuchařem a od roku 1945 se natrvalo usadil v Praze, kterou miloval, obdivoval a velmi specificky maloval celý svůj život. Od roku 1962, po své první samostatné výstavě, se profesionálně věnoval malířství jako výtvarný umělec „ při Svazu ČSVU“, což mu zprostředkoval prof. Jiří Kotalík. K jeho ekonomické samostatnosti mu paradoxně pomohla pojištěná výstava v Německu v r. 1964, která kompletně shořela. Karel Chaba, neakad. mal., byl jedním z největších znalců výtvarného umění 19. a 20. století, byl malířem, který i v dobách „kulturního útlumu“ svá díla prodával, aby následně vytvářel pozoruhodnou soukromou sbírku českého – exkursně i vybraného světového – výtvarného umění. V poslední dekádě života sporadicky představil i výtvarná díla jiného námětu – ženy. Zemřel po dlouhém fyzickém strádání 25. 8. 2009 v Praze. Odkazu jeho díla se věnuje syn Patrik. (Galerie Vltavín)

The post Bohumil Hrabal o malíři Karlu Chabovi a jeho erotickému vztahu ke kameni a stromům first appeared on Čítárny.

Bohumil Hrabal napsal román Obsluhoval jsem anglického krále, která má ale má dvojí tvář. Tou první je hlavní postava pikolíka, číšníka a nakonec cestáře bezmála poustevnického ražení. Po rodičích zdědil nejen miniaturní vzrůst, ale navíc i jméno Dítě, které jako by ztělesňovalo komplex méněcennosti – a ovšem i určitou životní naivitu a bezprostřednost.

Je to postava spíše z rodu antihrdinů, obdařená však neobyčejnou dávkou štěstí, díky které úspěšně proplouvá mocenskými zvraty rodné země. Pocit méněcennosti si kompenzuje nejprve penězi, jež mu zajišťují i přízeň žen, a potom – když je Československo obsazeno Hitlerovými vojsky – kolaborací.

Posléze však rozpoznává, že pro Moc, ke které se přiklonil, je ve skutečnosti ještě bezvýznamnější, než byl předtím, a toto poznání už ho do budoucna neopouští. Po pobytu v komunistickém táboře pro podezřelé živly se na konci knihy hrdina odebírá do lesní samoty, aby se zvířaty a vzpomínkami dospěl k bezmála taoistickému pojetí smyslu vlastní existence.

Troufám si však tvrdit, že skutečně hlavní postavou románu je ale někdo jiný. Přesněji: něco jiného.
Je to temný samopohyb dějin, který do vyprávění nevstupuje přímo, zůstává v pozadí, ale o to mocněji utváří životní cesty lidí, smýká jimi v nepředvídatelných peripetiích, aby se jich posléze zbavoval jako použitého materiálu.
V Hrabalově textu je onen samopohyb vyjádřen jako nezměrná hltavost, nabývající rozličných podob, od vysloveně poetických až po drastické.

Již samotný text je vlastně konzumním tokem, který je na konci každé kapitoly přerušován příznačnou otázkou „Stačí vám to? Tím dneska končím.“

Klíčové jsou ale opojné scény hodů a orgií.

Jednou z nejkrásnějších je epizoda s návštěvou etiopského císaře, jehož dvorní kuchaři připraví pro zúčastněné skutečnou specialitu – nadívaného velblouda. Vytržení, do kterého se labužníci po ochutnání exotické krmě dostávají, je typickým explozionistickým projevem Hrabalovy poetiky:

„a pak se stalo, co ještě nám a mně, a snad ani panu vrchnímu Skřivánkovi se nestalo, nejdřív nějaký vládní rada, známý labužník, tak byl nadšen tím jídlem, tím velbloudem, že vstal a začal křičet a v obličeji vyzařoval nejvyšší nadšení, ale jak mu tak chutnalo, tak i to mu bylo málo, ta grimasa, začal jakoby cvičit, jak o sletě, a pak se bil v prsa, a zase si vzal kousek omočený v omáčce, a teď to jídlo na něj působilo tak, že i ti černí kuchaři stáli s těmi košeráky a dívali se na císaře, ale císař byl na to asi zvyklý, jen se usmíval (…),

…a ten vládní rada se neudržel a vyběhl a křičel na chodbě a zase přiběhl a vzal si ještě jednou na vidličku a to byl vrchol, protože utíkal a křičel, utíkal až před hotel a tam volal a tančil a jásal a bil se v prsa a zase vběhl nazpátek a v jeho hlase byl zpěv a v jeho nohách tanec díkůvzdání za tak dobře upraveného nadívaného velblouda, a zničehonic se poklonil těm třem kuchařům, hluboko, nejdřív po rusku až po pás se klaněl a potom až k zemi.“

(Sebrané spisy BH, sv. 7, s. 91).

Jinou podobou hltavého vytržení jsou sexuální scény, z nichž pro hrdinu ta nejosudovější má v sobě opět motiv úst a polykání:

„pak zdvihla hlavu a zarazila si moje přirození celé do úst, až někam do krku (…),
skoro surově mě vysála až do morku mocnými údery a pohyby své hlavy, aniž by si odstranila větvičky, které ji drásaly do krve do úst, asi to je u Germánů zvykem… skoro jsem se Lízy bál… když se potom plížila jazykem po mém břichu, nechávajíc na mně slinivou čáru jako hlemýžď, políbila mne a její ústa byla plná semene a smrkového jehličí (…),

…toto je moje tělo a toto je moje krev a toto jsou moje sliny a toto jsou tvoje a moje šťávy, a tohleto nás spojilo a pojí navždycky, jak mi to řekla, protože jsme si to vyměnili navzájem, i s vůní šťáv a chloupků…“ (s. 104).

Hrdina je v této chvíli na jednom ze svých zdánlivých vrcholů. Sňatek s německou ženou, která je mu zprvu bezvýhradně oddána, mu má v nových politických podmínkách zajistit důstojné postavení ve společenské hierarchii; z pikolíka Dítěte se má stát vážený Herr Ditie. Všechno je ale jinak.

Sebeztracení v opojné hltavosti věku mas se nepozorovaně, ale jistě mění ve vydanost žravému totalitarismu, když hrdina nahlíží, že sám je vlastně jen jakousi potravou. Z milence se stává pouhý biologický samec, dodavatel semene pro zrození nového stoupence režimu. V jedné z nejpůsobivějších hrabalovských scén, která se odehrává u sexuologa při testování kvality spermatu, se pak tento motiv pojí se symbolem nelítostné krutosti a bezohlednosti mocenského mechanismu:

„řekl vlídně, Herr Ditie, was ist den los…? a popleskal mi rameno, a dal mi nějaké fotografie a rozsvítil světlo a já jsem se díval na nahaté skupinky pornografie (…),

ale čím dál jsem se díval na ty pornofotky, tím víc jsem viděl ty nápisy a zprávy v novinách, oznamující, že tihle a čtyři další byli odsouzeni a zastřeleni, každý den další a noví, nevinní…
a já tady stojím v jedné ruce s přirozením, druhou na stůl odkládám pornografické fotografie a pořád nedosahuji toho, oč jsem byl žádán (…)“; nakonec pomůže zručná zdravotní sestra a semeno je shledáno „za jedině schopné oplodnit důstojným způsobem árijskou vagínu…
a tak úřad pro ochranu německé cti a krve neshledal nic proti tomu, abych si vzal árijku německé krve a mocnými ranami razítek jsem obdržel svatební povolení, zatímco čeští vlastenci těmi samými ranami s těmi samými razítky byli odsouzeni k smrti.“ (s. 112).

Ve věku mas, davů a zástupů se nakonec vše stává jen potravou pro nenasytný žaludek dějin, který je lačný jak po stoupencích, tak po obětech, nerozlišuje.
Opojné milování, jaké jsme poznali na začátku vyprávění, se vytrácí a je nahrazeno „vědeckým“ aktem početí podle norimberských zákonů.
Hrdina se přirovnává ke psům s rodokmenem, které nechávají spářit jejich vypočítaví majitelé.

A „z toho nacionálně socialistického souložení zbyl jen jakýsi akt v říze, dokonce Líza se mi ani nedotkla přirození, a já jsem byl jen připouštěn podle předpisu a řádu nového Evropana.“ (s. 117).

Nacistická perioda vyprávění posléze vrcholí v geniální metafoře dítěte vzešlého z onoho aktu: dítě nemluví, nic je nezajímá, nedokáže si normálně hrát – jediné, co bez ustání žádá, je kladivo a hřebíky. Neúnavné a nesmyslné údery, jež mají cíl v sobě samých, nám splývají s nemilosrdnými údery razítka jako symbolu mocenského mechanismu:

„a já viděl v posledním patře, jak můj synáček tam sedí a dál bere hřebíky, mocnými údery je zaráží do podlahy, zdaleka jsem viděl, jak už má silnou pravačku, dokonce z něj nebylo nic než silné zápěstí a tenisový loket a pohybující se biceps, který jednou ranou zarážel do podlahy dál hřebíky, jako by nepadaly pumy, jako by se nic na světě nestalo…“ (s. 136).

Líza vzápětí umírá při spojeneckém bombardování a dítě, nepřestávající ve své nesmyslné činnosti, je odvezeno do ústavu. Hrdina marně hledá hlavu své ženy, která byla výbuchem utržena a zmizela neznámo kam. Sám nyní stojí před úkolem, jak s končící okupací znovu najít alespoň tu svou ztracenou hlavu.

Závěr knihy se odehrává na jakémsi smetišti dějin, na místech, kam samopohyb věku mas odkládá ty, kteří jsou k nepotřebě.
Po epizodách v pankrácké věznici a v komunistickém sběrném táboře volí hrdina tentokrát dobrovolnou a vědomou malost, sociální marginalizaci, která jde však ruku v ruce se nalezenou velikostí ducha.
Odchází jako osamělý cestář na ztracenou vartu – do končin, které před časem museli opustit poražení Němci. Je to protiklad k prostředí, po němž až doposud Dítě toužil; zbavené někdejší hojnosti, opuštěné, přímo ztělesněná střídmost a vynucená skromnost, která je zároveň určitou „vyžraností“; je to krajina, přes kterou prošly hltavé dějiny dvacátého věku. Prázdnota, která po tom všem zbyla, hrdinu pročišťuje:

„A tak jsem zpíval a bylo mi, jako bych odplivával a odchrchlával ze zaneseného hrtanu a hltanu, bylo mi jako pivním trubkám, které hostinský vypařuje a čistí proudem vody (…).“ (s. 173). Učí se „milovat i všechno to, co je nepříjemné a opuštěné“ (s. 177),
vede „hovor pod zorným úhlem nekonečna a věčnosti“ (s. 178).

V hostinci, kde se scházejí lidé ze širokého okolí, se brzy stává známou osobností, jejíž neotřelá moudrost je oceňována více než kostelní kázání. Dítě čím dál tím častěji uvažuje o smrti jako završení života a garantu jeho smyslu:

„chci být pochován na tom hřbitově na vršíčku (…) jako na hřbetu toho hřbitova (…), aby moje rakev se za čas ne té dělící čáře rozlomila, aby to, co ze mne zbylo, aby deštěm stékalo na dvě světové strany, aby voda část ze mne plavila do potůčků do Čech, a druhá část tam na druhou stranu přes ostnaté dráty hranic potůčky do Dunaje, že si tedy přeji být světoobčanem i po smrti, abych Vltavou se dostal Labem do Severního moře, a druhou částí Dunajem do Černého moře a oběma moři se dostal do Atlantického oceánu…“ (s. 178 – 179).

Vlastně se tu znovu vracíme k onomu výjevu z povídky Prokopnutý buben, k onomu předělu nad dvěma světy, který je zároveň plebejsky všeobjímající – ale zároveň aristokraticky povznesený nad vše „pouze lidské“, počínaje sebou samým.

„A na zdi rvačka dostoupila vrcholu, celé hrozny rváčů padaly, už jich tam bylo tolik, tak byly do sebe zaklíněný, že se rvali a už nevěděli ani proč, a když zhasly lucerny, nevěděli ani s kým, jen temný pády a nářek… ale mě všecko ladilo a já jsem byl zachráněnej, v jistým smyslu ale i ztracenej… ale asi tohle bude to zachránění…“ (Sebrané spisy BH, sv. 5, s. 197).

Přichází zima a cesta k lidem zapadává v odlehlé končině tunami sněhu. Hrdina v této chvíli začíná psát vzpomínky na svůj život, „odhrabávat sníh, který zasypal moji minulost“, a zároveň se prokopává k lidem – aby se na Štědrý večer, který tráví sám se svými zvířaty, oni prokopali k němu.
Trochu se vylekají, vidouce ho v kostýmu vrchního a se šerpou, kterou mu kdysi za vzorné obsluhování daroval habešský císař; na vrcholu životní cesty se Dítě stává skutečným aristokratem, aby se vzápětí o to vlídněji a s větším porozuměním přiblížil lidem:

„a já jsem měl radost, že vesničané se za mnou prohrabali, že za mnou přišli, že se mne polekali, protože já musím být něco vzácného (…), já jsem měl tu čest, že jsem obsluhoval habešského císaře a on mne vyznamenal navždycky tím, že mi dal ten řád a ten řád mi dal sílu, abych čtenářům napsal tenhle příběh… jak neuvěřitelné se stalo skutkem. Stačí vám to? Tím ale opravdu končím.“ (s. 187).

To prolnutí plebejské vřelosti a aristokratické povznesenosti je pro Hrabala typické.
Jeho umění je věnováno všem „nízkým“, od žebráků po dělníky, ale přesto jde o umění, které je určeno nemnohým, neboť jeho moudrost, ukrytou za zdánlivou lehkostí pivního humoru, je nesnadné nahlédnout.

„Karlův most vypadá od Kampy jako dlouhá vana, ve které chodci jezdí po zadnicích na kolečkových soustavách,“ píše se např. v Kafkárně.
Lze takové psaní označit prostě za lidové? Hrabalův jazyk je plný dělnického žargonu i surrealistických invencí a taoistických aforismů.

Nejvšednější prozaičnost se u něj stává vznešeným básněním – přesně jako je tomu na těch „smetištích dějin“, kam zažívací trakt režimu odkládal všechny nepohodlné jednotlivce, od cikánských trestankyň až po kritické intelektuály.

(V tomto textu, který je napsán u příležitosti Hrabalových nedožitých devadesátin, odkazuji k soubornému vydání Hrabalova díla, které v devadesátých letech vycházelo v nakladatelství Pražská imaginace.)

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Hrabal. Obsluhoval jsem anglického krále. Stačí vám to? Tím ale opravdu končím first appeared on Čítárny.

Když 4. října oslavil Adolf Branald 95. narozeniny, vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha Tichý společník. V ní vzpomíná na některé své kolegy a přátelé. Jsou mezi nimi Jaroslav Seifert, kreslíř Cyril Bouda, herec Jan Werich, spisovatel Bohumil Hrabal. František Kožík, František Hrubín, Alfréd Radok,  a další.
Při četbě Branaldových laskavých vzpomínek budete svědky vzájemných sympatií, přátelství i společných osudů.A bude vám dobře

Pro Adolfa Branalda bylo psaní dobrým lékem a proto, i v tak pokročilém věku neodolal a psal: Sám říká:

“Já už jsem chtěl přestat psát několikrát, ale vždycky jsem cítil, že musím ještě něco říct. Já vím, že jsou to taková výmluvná slova, ale protože mé knížky vždycky bývaly přijaty s povděkem, tak mi to dalo zadostiučinění, že jsem si řekl, že to ještě není marný.”

Toho dne, na veřejné prezentaci v nakladatelství Academia v Praze, se o své lásce k Adolfu Branaldiovi vyznala i milá herečka Jitka Molavcová:

“Ne každý má literární talent a ne každý, kdo ho má, je schopný psát za naše vlastní pocity. Já se s radostí a vděčností přiznávám, že za mě píše tady pan Adolf Branald. Jeho životopis Mařenky Zieglerové a Skříňka s líčidly mě vlastně přivedly k divadlu.”

A co o knize řekl Adolf Branald:

“Když mluvím k národu, jsem zvyklý vstát. – Prosím vás, byl jsem vyzván, abych řekl pár slov. Já je rád řeknu, protože kdo by nevyužil takovéhle krásné sešlosti, aby se zviditelnil. I já jsem podlehl tomuto módnímu trendu, tak řeknu pár slov. Ještě nevím o čem, ale ono to přijde… Já vím, že včas odejít, je umění. Já jsem si to několikrát říkal, a vždycky jsem to nějak přeťápl. Oni totiž přicházeli lidé a říkali, hele, ty bys o mně měl taky něco říct, tak jsem napsal Pražské promenády. Našeptal mi Kamil, že jsem ještě neřekl všechno, tak jsem napsal Můj přítel Kamil. A pořád to nebylo dost… Upřímně řečeno, já už jsem chtěl odejít, ale já jsem nevěděl, co budu celý den dělat. Chodit na procházky po Spořilově, to je sice hezký, ale není to všechno. Dá se s tím vydržet tak hodinu denně.”

“Je to knížka o mých nejlepších přátelích. O osobnostech, které měly své místo v kulturním životě v posledních řekněme padesáti letech. Já už jsem chtěl přestat psát, ale oni přicházeli. A jak jsme tak vzpomínali, uvědomoval jsem si, že jsem o nich neřekl všechno, co bych měl říct a co by měli snad vedět dnešní i zítřejší čtenáři. jsou v životě takové malé, lidské prosté chvilky, které vám o tom člověku řeknou víc než sáhodlouhé psaní. Takové perličky jsem ze svých záznamů vybral, setkávání, jejich dopisy… a tak mi ten Seifert, Hrubín, nebo z těch mladších Bogan Hrabal znovu ožívali v takových svých nejlidštějších momentech. Napsal jsem už knížek dost a všem čtenářům za ně, i vám, kteří jste teď vzdáleni od nás, všem děkuji, že jste mě četli. A byl bych rád, kdybyste tuhle moji poslední knížku přijali s důvěrou.”

„Měl jsem výjimečné štěstí, že jsem žil ve společenství lidí, kteří svým způsobem přispívali k vytvoření ducha, stylu koloritu doby. Výjimečnost spočívala v tom, že jsem jim byl o něco blíž než ostatní.“

Každý, kdo měl v ruce knihy Branalda ví, jak krásně mu teče text, jak příjemně se čte.
Není proto na škodu si stáhnout i jeho audioknihy a věřte, že budete okouzleni i v případě této vzpomínkové knihy. Čte Tomáš Šolc.

Adolf Branald byl mimořádná osobnost české literatury i českého filmu.
Narodil v roce 1910 v rodině kočovných herců, sám hrál u divadla i ve filmu, později vystřídal mnoho dlaších profesí, byl knihkupcem, nakladatelským redaktorem, pracoval u dráhy, u olejářských firem. Za normalizace nesměl publikovat, protože v roce 1969 vystoupil z KSČ, jejímž členem byl od roku 1948. Z mnoha prostředí, jimiž prošel, vytěžil náměty na romány, v české literatuře patří k průkopníkům žánru profesní román. Jeho dílo čítá přes třicet románů. Jsou mezi nimi i Dědeček automobil, Zrození velkoměsta, Vizita etc.
Adolf Branald. Talentovaný spisovatel a dokonalý kronikář doby

O knize napsali:
Historka, kdy se autor vrací společně s Františkem Kožíkem do Kroměříže za uličkami mládí:
„Tuhle věž taky pamatuju.“ „Já taky,“ řekl František. „Tady jsem dostal poprvé hubičku, vlastně dvě. Než jsem se vzpamatoval, vlepily mi je dvě sličné dívenky, každá z jedné strany.“
Na dívenky měl Kožík štěstí už tenkrát, dodal autor. Snad každého pak překvapí rovněž informace, že František Hrubín měl v septimě sedm nedostatečných a tři dostatečné.

Mezi nejlepší části knihy patří kapitola o Hrabalovi. K němu Branalda poutá velmi zajímavý příběh. V roce 1957 mu do redakce Kamil Lhoták přinesl dvě literární ukázky od neznámého autora. Branald byl velmi překvapen a nechal si Hrabala pozvat do redakce. Na otázku, zda toho má víc, Hrabal odpověděl, že má plný šuple popsaných papírů, ale nechtělo se mu s tím nosit. Není žádný spisovatel, nýbrž spíš zapisovatel. Má rád Klímu, Ladislava samozřejmě, a že když ho něco napadne, tak sedne a píše, až to ze sebe vychrlí, pak třeba dlouho nic. Rovněž neví, kdy skončit větu a kdy jí má dát uvozovky. Potíže mu taky dělají tečky a čárky.

V nadsázce by se dalo říci, že Adolf Branald měl tu čest jako první objevit Bohumila Hrabala. Kromě zajímavých historek ze života kniha čtenáře jistě potěší rovněž povedenými ilustracemi nebo autentickými přepisy dopisů, například od Jana Wericha nebo režiséra Alfréda Radoka.

Každé z deseti zastavení je obsahově i literárně nesmírně poutavé. Branald představuje velké osobnosti skrze vlastní zkušenosti, díky čemuž je čtenář může poznat z jiného pohledu, než jaký nám skýtají učebnice. Branald zaznamenává informace jako tichý společník, jako svědek, jenž s pokorou přináší čtenáři svědectví o výjimečných umělcích, s nimiž ho poutala vzájemná blízkost. Tímto způsobem by se dala popsat autorova role v jeho posledním díle, pod jehož povrchem se kromě portrétů známých osobností ukrývá zároveň portrét autora samotného.
Ondřej Palán, 2014

The post Tichý společník. Adolf Branald vzpomíná na své přátelé Seiferta, Hrabala, Wericha, Boudu, Hrubína… first appeared on Čítárny.

V revue Třistatřicettři věnované 100. výročí narození Bohumila Hrabala (*28. 3. 1914 – †3. 2. 1997) se vyslovil editor Václav Kadlec, aby zůstala jeho smrt zahalena tajemstvím. Mnoho lidí se domnívá, že sám autor dal odpověď v konkrétní vzpomínkové knížce. Mohlo by to být také reakcí na větu, kterou v Literárních novinách napsala z Itálie lékařka Zuzana Schnoblingova v otevřeném dopisu M. Kunderovi: „…vzpomínka na pana Bohumila Hrabala, kterého v Praze nechali vyskočit z okna.“.

Čím dál jdeš životem, tím víc máš potřebu se vracet do dětství.
Tím hlubší je tvá touha vracet se k představě chlapce a uskutečnit vše, o čem jsi jako dítě snil a přemýšlel.
Bohumil Hrabal

Dovětek Bohumila Hrabala k vydání Městečka, kde se zastavil čas v Odeonu roku 1991.

… Stavím si laťku tak vysoko, až mi mizí v třpytivém azuru, protože to, oč budu usilovat, abych spojil vědomí a nevědomí, vitalitu a existencialitu, abych zrušil předmět jako vnější a vnitřní model, k tomu je zapotřebí skoku, a jedině ta moje nemoc, ta moje univerzita, kterou jsem absolvoval na Karlově náměstí, jedině ta snad bude schopna mi připravit odrazový můstek, ze kterého po hlavě skočím do gravitačního pole emocionality. Vzhůru tedy vstříc tomu, co ještě není.

Závěr Městečka, kde se zastavil čas.

A sundal čepici námořnickou, slavnou čepici strýce Pepina, a jako by ta námořnická čepice symbolizovala staré zlaté časy, a nejen strýce Pepina, ale i tatínka. Tatínek čepici nastavil větru a pak ji hodil do vzduchu do slunce a čepice plachtila a padla na vodu a proud ji unášel, až do poslední chvíle se tatínek díval za čepicí, kterou nesl labský proud, a námořnická čepice se nepotápěla a tatínek měl dojem, že se nikdy nepotopí, ale ani potopit nemůže, a i kdyby, tak ta čepice bude v jeho mysli zářit jako světlá vzpomínka. A když přišel tatínek domů, řekla maminka: „Právě přišla zpráva, že strýc Pepin umřel.“ A tatínek se radostně zasmál a přitakal: „Ano,“ řekl, „vím to.“

Věříme, že to byla jeho volba a měl na ni právo.

Photo: By Hana Hamplova (Own work) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons

The post Bohumil Hrabal a záhada jeho dobrovolného odchodu do nebytí first appeared on Čítárny.

Jakub Češka (*1971) už motivicky analyzoval dílo Milana Kundery (Království motivů, 2005) i práce Rolanda Barthese (Zotročený mýtus, 2010); ale Hrabal je Hrabal a patero odborných studií, na nichž si věru dal záležet, se teď vynořilo v knize Bohumil Hrabal. Autor v množném čísle. Připomeňme si aspoň v krátkosti, čím vším se publikace zaobírá.

Víc než osmdesátistránkový rozbor novely Obsluhoval jsem anglického krále je nejspíše tím nejlepším, co bylo u nás o té knize napsáno; a jak připomněla dokonce i letošní sporná Magnesia Litera, jde o prvořadé a mistrovské dílo české literatury.
Sporu nicméně není, že hrdina Krále je morálně pokleslý a velmi, velmi pragmatický egoista i chameleon. „Čech,“ dodá někdo, ale to bych netvrdil. Víme zato, že chybou Menzelovy adaptace se stalo to, že právě pokleslost hrdiny Dítěte částečně retušuje a ignoruje například jeho akustická trápení se zatloukáním hřebíků do podlahy.
Kdyby film tento motiv nevytěsnil, museli bychom totiž spolu s Hrabalem sledovat, že Dítěti rozdírají bubínky i osrdí děsné rány, avšak nestará se pranic o osudy svého Siegfrieda, jehož zplodil.

Nu, a může-li se kmán v tomto sociálně vrstveném kosmu skutečně vyšvihnout? Třeba taková Towlesova Pravidla zdvořilosti i hafo dalších, lepších i horších románů uspělo dík tomu, že předvedlo cestu žen i můžu z dna až k vrcholu. Anglický král ovšem uspěl u čtenářů také, a to navzdory tomu, že se zde hrdina na vrcholu udržet nedokázal.

Druhou kapitolou své knížky udělal Češka krátkou studii o Válce na periferii Hrabalovy tvorby.
Válka, jak nám ozřejmuje, není hrdinům tohoto českého spisovatele srozumitelná a Kain, předloha to Ostře sledovaných vlaků, je nepochybnou výjimkou v klasikově díle. Bohumil Hrabal NEPSAL JAKO HROZEN DRCENÝ válkou, ale chopil se války kvůli psaní; kvůli literatuře. Postupoval tedy naopak, literátsky, a neměl náladu či povahu psát přímo proti válce, ale stvořil iniciační příběh:

„Ve Vlacích jsme svědky dvojího bombardování (nejprve Libně a Vysočan, později Drážďan). Zatímco před prvním náletem Miloš s nezdarem usiluje o ztrátu panictví, při bombardování Drážďan bude již zdárně iniciován. A navíc, při náletu na Drážďany je perspektiva obrácena (než jak je tomu při bombardování Vysočan a Libně), jako by kontextem či doprovodným jevem Milošova zmužnění bylo právě bombardování Drážďan. Ohniskem je tudíž iniciace a nikoli jedna z klíčových událostí konce druhé světové války.“

Po podrobném a opět objevném srovnání všech Jarmilek uzavírá knihu studie s dlouhým titulem Evangelium za časů normalizace:
„nový“ Hrabal překonává „starého“ Hrabala. Lektorské řízení Hrabalovy tvorby v druhé polovině sedmdesátých let v nakladatelství Československý spisovatel. Přesné autorovy vhledy, citace a analýzy tu mohou až fascinovat a drtí opět zažité pohledy na dobu a její oběť, Bogana. Neboť Češka fakticky dokázal, že jedním z podstatných, ba bytostných principů Hrabalovy tvorby byla právě variantnost. A roztříštil napadrť mýtus, podle kterého byl ten zvláštní muž (a doktor práv) k přepisování a variování textů pouze a jenom tlačen. Ale kdepak. A dle Češky, a myslím, že s ním nelze než souhlasit, by Hrabal stále a pořád měnil svá díla i za těch okolností, kdyby se nestala politikem.

Taneční hodiny pro starší a pokročilé přepracovával třikrát.
Hlučná samota, toť sled rovněž tří variant veledíla, které se navzájem až překvapivě liší „perspektivou smyslu“.
Pozoruhodná a neobyčejně zdařilá novela Jarmilka má dokonce čtyři verze a ty byly – skutečně – vynuceny redakčními tlaky. Tlaky, které však s výjimkami pomáhaly. „Stal by se Bohumil Hrabal vůbec součástí široce sdíleného literárního kánonu, pokud by nebyl nucen nivelizovat svoje původně neotřelá literární díla?“ ptá se pak trochu provokativně Češka.

A postupme s ním ještě o kousek dál. – Oproti mýtu, který je místy složen z klišé, nebyl totiž Hrabal ani náhodou „autentickým zapisovatelem života“, a to dokonce ani v tom nejmenším. A kým tedy byl?
Jde o rafinovaného i zcela autonomního autora, kterým se však a navzdory obecným představám stal definitivně až za normalizace!
Nu, a za vkročení do oficiálního nakladatelského domu Československý spisovatel (ve druhé polovině sedmdesátých let) bývá samozřejmě kritizován. Tato tvorba je často chápána jako „méně kvalitní“ a „cenzurovaná“.
Ale Češka odhaluje něco úplně jiného a srozumitelně dokládá, že jde o kritiku lichou. Takže opovrhovat Postřižinami, Slavnostmi sněženek a Krasosmutněním? To není, vážení, na místě. A ta posledně zmíněná próza dokonce zůstává, budeme-li tedy objektivní, propracovanější a lepší než původní Městečko, kde se zastavil čas!

Jakub Češka: Bohumil Hrabal. Autor v množném čísle. Host. Brno 2018. 296 stran. ISBN 978-80-7577-437-8

The post Bohumil Hrabal. Jak ho ničila socialistická cenzura a normalizace first appeared on Čítárny.

Jaroslav Foglar a Bohumil Hrabal jsou dosti odlišné autorské typy, které podle většinového názoru nespojuje takřka nic, až tedy snad na to, že byli oba někdy nařčeni z homosexuality, přičemž v obou případech zřejmě neopodstatněně (nezáleží na tom zase tolik, samozřejmě).
Kupodivu se tito muži setkávali, a to ve smíchovské restauraci Olympie, jak na to nově vzpomíná také filozof Ivo Tretera ve svých Vzpomínkách… (Paseka), a jen předem upřesním, že mluví o letech sedmdesátých a že patrně dodnes netuší, že onen zmiňovaný Foglarův „smutný pohled“ byl zapříčiněn i částečnou slepotou..

„Další významnou postavou naší olympijské společnosti byl po Bicanovi druhý idol mého dětství, spisovatel Jaroslav Foglar,“ vzpomíná muž, jehož krédem zůstává Epikurovo „žij v skrytu!“. „Foglar tam sedával jakožto starý mládenec téměř denně, mnoho toho ale nevypil ani nenamluvil.

Hrabalovi, jenž byl spisovatelem i člověkem dosti odlišného typu, naslouchal s neskrývaným respektem, i když někdy s údivem. Jeho obdiv přecházel v údiv, ale nikdy ne v pohoršení. On se prostě a jednoduše ve svém slovníku obešel bez některých výrazů, které jsme my – a Hrabal zvláště – považovali za nezbytné koření naší mluvy.

Foglara ani nevyvedlo z míry, jestliže jsme to někdy i překořenili. Nebyl maloměšťákem, nebyl malým člověkem. Sice se k nám v tom nepřidal, ale ani jediným slovem, jediným gestem nás neodsuzoval. Vzhledem ke své někdejší popularitě a úspěšnosti, která se krátce předtím na určitou omezenou dobu obnovila, se choval neuvěřitelně skromě. Tvářil se spíše, jako by on sám považoval za čest sedět v naší společnosti, a nikoli naopak. Měl takový trvale vážný, ba až smutný výraz očí, jako by ho něco trápilo, o čem nechce hovořit.

Redaktor Ladislav Ducháček, který býval také přítomen, to přisuzoval onomu prudkému zhoršení politických poměrů, jež mu zase zhatilo publikační možnosti. Připadalo mi však, že to mělo nějaké hlubší důvody. Když jsem o tom hovořil s Hrabalem, řekl mi:

To už jsou takový lidi se smutným pohledem, jako třeba i takovej Evald Schorm. To je už konstituční rys jejich osobnosti, kterej nemusí pokaždé vodpovídat jejich náladě, jó? Nemusí to mít vždycky ňákej konkrétní důvod.

Foglar se vždy v Olympii na chvíli rozradostnil či alespoň trochu rozjasnil, kdykoli se o něm Hrabal vyslovil s uznáním. Ta úcta u nich byla ale vzájemná.“

Tolik tedy Ivo Tretera (22. května se dožívá 78 let) v kapitole Jak jsme si zpříjemňovali sovětskou okupaci z takřka pětisetstránkové knížky Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec.

Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec (vydává Paseka)
Paměti filosofa Iva Tretery jsou obrazem české intelektuální scény druhé poloviny 20. století. V popředí stojí spisovatel Bohumil Hrabal a okolo něj další osobnosti vědy, politiky a kultury. Na pozadí této “historické fresky” můžeme sledovat například řádění normalizátorů na Filosofické fakultě UK a Filosofickém ústavu ČSAV. Poprvé jsou zde uveřejněny podrobnosti kolem likvidačního tažení proti profesorům L. Tondlovi a K. Kosíkovi. Ze všeho nejzajímavější je však bohatý, nejednou i dramatický život samotného autora.

Prof. PhDr. Ivo Tretera, CSc. (1933) je profesorem dějin filosofie na Ústavu filosofie a religionistiky Filosofické fakulty UK. V letech 1966–67 postgraduálně studoval na univerzitách v Nancy (C. E. U.) a v Paříži. V době tzv. normalizace měl omezenou možnost publikovat i vyučovat, a po úplném zákazu výkonu povolání byl nuceně odsunut do archivu UK. Po listopadu 1989 se vrátil na FF UK, kde se stal profesorem dějin filozofie.

The post Foglar a Hrabal se podle Iva Tretery potkávali u piva first appeared on Čítárny.