Johannes Kepler (27.12. 1571 / 15.11. 1630) byl první, který na popisuje oběh planet po elipsách. Zdokonalil tak revoluční názor Galilea (15.2. 1564 / 8 1. 1642), který planetu Země nechal obíhat kolem Slunce a odstranil ji z centra vesmíru. Od té chvíle se hroutí starý Ptolemaiovský model vesmíru, založený na dokonalosti kruhu.Ale hlavně se mění svět lidského myšlení a pohled na dokonalost.

Představa, že svět funguje v jakési všeobsažné harmonii a planety vytvářejí vesmírnou hudbu, pochází již z dob starého Řecka, přinejmenším z dob života Pythagora (v 6. století př. Kr.) a jeho žáků.
Slovo harmonie pochází z řečtiny, ale znamenalo něco trochu jiného než dnes.
U Homéra vyjadřovalo správné propojení, správnou práci, např. tesaře.
Později se začal tento termín používat v hudbě a měl by spíše znít jako “ladění”. Správně naladěná harfa má harmonii, nesprávně naladěná harfa ji nemá.
Nebe je tedy přirozeně naladěno nejlépe ze všeho.

Keplerovy představy o pohybu planet byly založeny na Koperníkově předpokladu, že středem planetárního systém u je Slunce (viz ilustrace z jeho knihy De revolutionibus orbium coelestium, vydané roku 1534).
Kepler objevil, že planety obíhají kolem Slunce ne po kruhových, ale eliptických drahách.
Tvrdí se, že ho tato myšlenky napadla v době, kdy pobýval v Praze, jako host a přítel Tychona de Brahe.

Dnes samozřejmě netušíme, zda Pythagoras mínil svá slova o vyladěnosti planet v termínech matematických, zda Řekové počítali i Měsíc a přiřadili mu nejnižší notu, protože obíhá nejníže, atd. Pozorovány z naší nedokonalé Země, planety se skutečně pohybují vzhledem k relativně fixním hvězdám v relativně fixních kruzích. Později se ukázalo, že kruhové dráhy jsou spíše eliptické, nepravidelné, ale i tyto jejich nepravidelnosti jsou pravidelné. Po hypotézách a teoriích Aristarcha (3. století př. Kr.), Hipparcha (2. stol. př. Kr.), Ptolemaia (2. stol) a nakonec Koperníka (15. stol), který uvažoval o kruzích, přišel Kepler.

Pohyby nebeských těles nejsou ničím jiným než nepřetržitou písní pro několik hlasů, která se však dá vnímat jen intelektem, nikoli sluchem …
Johannes Kepler

Johannes Kepler (27.12. 1571 – 15.11. 1630) všechny předchozí teorie zdědil.

I on věřil, že planety se pohybují v kruzích kolem Slunce, a protože měl v té době nejlepší dalekohledy (po Tychonovi de Brahe), rozhodl se, že to dokáže. Jenže čím více údajů nashromáždil, tím obtížněji pasovaly do kruhové hypotézy. Když konečně vyzkoušel eliptické dráhy, vše zapadlo do sebe. Z nějakých důvodů nechal Bůh planety obíhat ne v kruzích, ale v elipsách. Šok z tohoto objevu si dnes těžko můžeme představit. Proč Bůh nepoužil dokonalý kruh a nechal planety pohybovat se tak nedokonale?

Kepler byl přesvědčen, že nějaký důvod musí existovat, a rozhodl se ho najít.
Pomohla mu prastará myšlenka vesmírné harmonie. Kepler byl také hudebník a byl dobře obeznámen s vokálními skladbami, např. G. P. da Palestriny a T. di Vittoria. Vyslovil proto hypotézu, že stejně, jako se mění hlasy v polyfonních písních, nechal Bůh planety obíhat po měnících se drahách proto, aby vytvořil vesmírný akord o šesti hlasech, které tvoří Země plus pět tehdy okem viditelných planet. Při výpočtech s lineárními vzdálenostmi Kepler ale dospěl k disonantním veličinám. Teprve když zkusil úhlové vzdálenosti, jako by byly planety pozorovány ze Slunce, zdálo se mu, že nalezl důvod, proč Bůh stvořil planety obíhající po eliptických drahách: harmonie světa je neustále se vyvíjející motet pro šest měnících se hlasů.

Takto si Kepler představoval, že by planety zněly”, vyjádřeno v notách. Samozřejmě věděl, že by “nezněly tak, jak je to naznačeno, protože je jejich pohyb nepřetržitý a proměnlivý, od jednoho extrému ke druhému, a neustále by tak měnily výšku tónu – což nedokážu nijak znázornit, a zvláště ne v notách.”
Moderní notace si se změnou výšky pomyslných tóml planet sluneční soustavy ví rady a znázorňuje její proměnlivost pomocí glissand, stoupajících a klesajících tónů.

Američané John Rodgers a Willie Ruff se před několika lety rozhodli rekonstruovat Keplerovu hypotézu o vesmírné hudbě.
Jako výchozí datum postavení planet zvolili situaci, jak by se jevila 27. 12. 1571, tedy v den Keplerova narození. Pokud se týče převodu číselných údajů do oblasti slyšitelné lidskému uchu, např. výšky tónu, Kepler sám již některé převody spočítal.

Saturn.
Pro tuto planetu vybral nízké G2.

Merkur.
Nejvyšší nota Merkuru tedy bude pětičárkové E a rozsah asi osm oktáv. To vše je ještě v oblasti slyšitelnosti lidského ucha. Merkur je nejrychleji obíhající planetou s velmi excentrickou oběžnou dráhou a jeho zvuk se podobá píšťalce.

Venuše a Země.
Tyto planety mají téměř stejné dráhy a dohromady znějí v sextě (poblíž noty E a Gis) s neustálou půltónovou změnou.
Pro Keplera to byly tři tóny řady do-re-mi-fa­sol-la-si, tedy pro jeho dobu symbolicky mi-fa-mi (misery, famine, misery – bída, hladomor, bída).

Mars.
Ten zpívá velmi harmonicky a jeho alt kolísá mezi horním a dolním C.

Jupiter.
Vzdálenost mezi Marsem a Jupiterem je větší než mezi předchozími planetami a Jupiterova píseň je v basech a mnohem pomalejší. Jeho zmenšená tercie kolísá od D do H. Ještě dále a ještě hlouběji zní Saturn, téměř na hranici slyšitelnosti.

Další planety Kepler v té době neznal.
Autoři zvukové rekonstrukce jim přiřadili ne tóny, ale rytmus.
Uran tepe devět až desetkrát za vteřinu.
Neptun v tempu pěti tepů za vteřinu.
Basový buben Pluta je základem celé struktury. Jeho oběžná dráha je velmi excentrická, a tak jeho zrychlování a zpomalování dává vzniknout zajímavým vztahům s ostatními planetami.

Znovu je nutno zdůraznit, že podle Keplera by se tato harmonie vesmíru měla poslouchat jakoby ze Slunce. Kepler byl oddán Koperníkovým ideám a pohrdal každým, kdo uvažoval geocentricky.

Přivrženci nové teorie tvrdí, že veškerou energii a hmotu si lze představit v podobě nekonečně tenkých strun, které se chvějí v desetirozměrném vesmíru. Noty, jichž lze zahrát nekonečné množství, nejsou nejdůležitější. Rozhodujícíje sama struna. Budeme-li studovat její vibrace, odvodíme, že existuje nekonečný počet kmitočtú, jimiž struna může vzduch rozechvět. “Strunové rovnice jsou definovány,”
dodává prof. Michio Kaku z City College v New Yor­ku, “ale matematika 21. století ještě nebyla objevena.”

Americké družice Voyager objevily počátkem osmdesátých let podivné radiové signály, jejichž zdroj se nepodařilo zjistit.
Po měsících analýz vznikla domněnka, že signál může vznikat podobně, jako by někdo občas drnknul na gigantickou kytaru a že tedy jde o “hudbu kosmu”.
W. Kurt z univerzity v Iowě a F. Scarf z kalifornské univerzity spekulují, že ve vzdálenosti deseti milionů kilometrů od Země jsou elektricky nabuzené pásy plazmy vybuzovány vlivem jiných hvězd a šokem elektronů dochází k plazmové oscilaci.

V rámci hledání “teorie všeho” dnešní fyzikové a matematici stále častěji hovoří jazykem šamanů a především hudebníků.
Lidské tělo chápou jako akord, který vzniká souzvukem miliard strun. Tzv. superstrunová teorie tvrdí, že veškerou hmotu a energii si lze představit v podobě nekonečně tenkých strun, které se chvějí v desetirozměrném vesmíru. Jsou-li subatomové částice notami, představují harmonie produkované superstrunami fyzikální zákon’y a vesmír lze chápat jako velkolepou symfonii vibrujících vláken energie …

Pythagoras i Kepler by měli radost.

Ukázka z knihy svolením autora.
Vlastimil Marek / Tajné dějiny hudby – zvuk, ticho jako stav vědomí
Tajné dějiny hudby

Galileo odstranil Zemi z centra vesmíru a nechal ji obíhat kolem Slunce, zatímco Keplerův planetární model obsahuje elipsy.
Hroutí se nejen představa Země jako středu Vesmíru, ale i starý Ptolemaiovský model vesmíru, založený na dokonalosti kruhu.
A hlavně mění se svět lidského myšlení a pohled na dokonalost.

The post Kepler a jeho geniální vesmírný akord o šesti hlasech, notový zápis planet first appeared on Čítárny.

Jak se měnila kultura po druhé světové válce? Obrovskou roli v emancipaci (nebo chcete-li v uvolnění) zvířecího davového principu z kontroly racionality a sociologie sehrála hudba, Zvláště pak rock a pop. Právě pod jejím doprovodem se mladí lidé stávali stále více svobodnými, přesněji řečeno stále drzejšími, destruktivnějšími, asociálními. Narůstá mezi nimi kriminalita, drogy.

Je symbolické, že elektrická kytara byla vynalezena v roce (1947),
kdy se v Americe (Kalifornie) poprvé vzbouřili motorkáři
a v témže roce byly ironií historie objeveny Svitky od Mrtvého moře (někdy Kumránské svitky)

Hudební kultura se začala měnit. Stále důležitější roli hraje nikoli hlas, ale sexualita,
Rozšiřuje se móda “chrapotu”, nikoli melodie, ale rytmus. V Evropě to bezprostředně po válce předvedla Edith Piaf.
Později přichází Drupi a v Československu také Šelinger a další.

Hudební masová kultura a revoluce v USA.
V roce 1954 začíná éra Elvise Presleyho.
O rok dříve vyšel první román J. Fleminga o agentovi 007 Jamesi Bondovi.
O rok později se otevřel Disneyland – Masová kultura na pochodu.

Pak přišla kulturní éra liverpoolských Four Beatles.
Jejich první vystoupení se konalo v Hamburku 17. srpna 1960 ve strip baru. Právě něměcké přístavní město se stalo místem jejich nejčastějšího koncertování. Ani v domácím Liverpoolu nevystupovali Beatles častěji. V německém Hamburku odehráli na 300 koncertů.
Počátkem 60ých let se objevil i svobodný tanec twist, který byl prvotní změnou tzv. éry Hippies a květinových dětí, volného sexu a drog.
A brzy měli Beatles konkurenty – Rolling Stones Micka Jaggera. Symbol napůl bez života, maska připomínající obličej, který byl obsazeno ústy a jayzkem. Už v roce 1964 prodali Rolling Stones dva miliony singlů.

Odborníci považují rok 1965 za první rok éry rockové hudby.
Kultura mládeže poválečné generace dostala přednost před romantickou tradicí Západu a radikálně změnila módu, chování, světonázor i politiku.
Byli to Beatles a Rolling Stones, kdo poprvé spojil pop music s drogovou kulturou.
V roce 1974 už přišel crack a odešla skutečná zábava.

V roce 1965 vychází „No Satisfaction“ od Rolling Stones a „Help!“, „Rubber Soul“ od Beatles.
„Literatura zemřela”, píše S. Davis a kinematografie beznadějně zaostávala za životem.
Hudba, móda a pop art se nesly v duchu moderny.

Velká literatura ke konci „slavných třicátých narozenin“ skutečně zhořkla, spisovatele a básníky vystřídaly soubory populární hudby.
V životě mladých zcela určitě.

Andrej Fursov

The post Kdy byla kultura velkých spisovatelů, básníků vystřídána soubory populárních písní? first appeared on Čítárny.

Georgij Ivanovič Gurdžijev (1866/1877 – 29. října 1949) byl mystik a duchovní učitel, spisovatel, skladatel a choreograf, pocházející z řecko-arménské rodiny a působící posléze v Rusku a západní Evropě, Francii.
Mezi osobnosti, které ovlivnil, patří Pjotr Děmjanovič Uspenskij, René Daumal, Maurice Nicoll a další.

Po letech strávených hledáním staré moudrosti na cestách po Asii Gurdžijev vyvinul systém esoterického učení nazvaný Čtvrtá cesta.
Jde o způsob duchovního probuzení na základě sebepozorování, nazývaný též Práce. Součástí gurdžijevovské praxe jsou speciální tance, ke kterým skládal hudbu a choreografii.

Své poznatky shrnul ve třídílném opusu Vše a všechno (All and Everything).
V této knize slavný thaumaturg tvrdil, že poznal v orientálních centrech zasvěcenců určitý počet tajemství o původu našeho světa a vysokých civilizací zaniklých před statisíci lety.
Lidé jsou podle něho nadáni speciálním orgánem, který vysílá psychické síly určené k zachovávání rovnováhy ve vesmíru. Jde o to, čemu neurčitě říkáme duše, a všechna naše náboženství by byla jen degenerovanou vzpomínkou na tuto prvotní funkci, jíž byla účast na rovnováze kosmických energií.
V tomto slavném díle Vše a všechno popisuje svou oblíbenou obraznou formou:

„Tato komise (andělé architekti, tvůrci slunečního systému) propočetla všechna známá fakta a dospěla k závěru, že ačkoli zlomky vržené daleko od planety Země se mohou po nějakou dobu udržet ve své nynější pozici, nicméně v budoucnu v důsledku toho, co nazýváme tastartoonarické přemisťování, by tyto zlomky satelitů mohly opustit svá místa a vyvolat velký počet nenapravitelných nehod. Vysocí komisaři tedy rozhodli, aby se vykonala opatření, která předejdou této možnosti. Nejúčinnějším opatřením podle nich bude, že planeta Země bude vysílat k těmto satelitním zlomkům posvátné záchvěvy nazvané askokinns, aby je udržela na jejich místě.“

G. I. Gurdžijev: Pohledy ze skutečného světa
Kniha Pohledy ze skutečného světa představuje soubor přednášek Georgije Ivanoviče Gurdžijeva pronesených k jeho žákům.

Sbírka vyšla až po jeho smrti a je vytvořena na základě deníkových zápisů a vzpomínek lidí, kteří se těchto přednášek zúčastnili. Je to záznam způsobu, jakým Gurdžijev učil své žáky, ale také zrcadlo vývoje jeho myšlenek od „ruských“ skupin (1912–1917) přes období útěku před Ruskou revolucí cestou přes Tbilisi, Istanbul, Berlín a Londýn do Francie, kde blízko Paříže založil Institut pro harmonický vývoj v bývalém opatství (Prieuré) v Avonu.

Dále jsou zde také jeho promluvy v Americe, kam od roku 1924 pravidelně jezdil a kde založil přidružené skupiny.
Přestože některé texty z této knihy už česky vyšly, nyní se čtenáři dostává do rukou úplný překlad tohoto stěžejního díla Čtvrté cesty.

Gurdžijevovy tance – pohyby (Movements)
Tyto tance nemají nic společného s hledáním extáze nebo osvícení. Vyžadují přesnost a odhodlání. Stručně řečeno kázeň. To mají společné s původními orientálními bojovými uměními. Tělesné postoje musejí být zaujímány přesně. I ta nejmenší odchylka, lehce skloněná hlava nebo nedbalý úhel paže, mění nejen vzhled ale účinek pozice. Mění se něco důležitějšího: vnímaní sama sebe, které je vyvoláno tělesným postojem. Každý postoj odpovídá vnitřnímu stavu.

Nedávno jsem se skupinou studentů zkoumala egyptské a ranně křesťanské postoje a gesta. Zjistili jsme, že každá změna, třeba levá ruka místo pravé nebo vzdálenost ruky od hrudi, vytvořila velmi odlišnou rezonanci a vyvolala v nás jiný pocit. Stejný princip, ale v mnohem větší míře, platí pro Tance. Pozice musejí být především zaujímány bez zbytečného svalového napětí, protože to způsobuje nejen ztrátu energie, ale také dochází k omezení volného oběhu tělesných tekutin. Abychom byli schopni provádět tyto tance, musíme být v prvé řadě naprosto upřímní, přijmout vnímání sebe sama neovlivněné emocemi nebo sentimentalitou.
Úryvek z rozhovoru se Solange Claustres

Patty de Llosa: Praxe přítomnosti (Pět cest pro každodenní život: Tchaj-ťi a taoismus, Jung a individuace, Alexanderova technika integrace mysli a těla, Gurdžijevovo učení, modlitba a meditace)
Praxe přítomnosti nás vede k tomu, jak se naučit plně a bděle prožívat přítomný okamžik a pod povinnostmi a tíhou všedního života neztrácet vlastní živou touhu a dotyk s bezprostřední vnitřní pravdou. Všechny v knize popisované postupy jako tchaj-ťi či meditace, jungovská analýza, Gurdžijevova práce a Alexandrova technika (jichž je autorka celoživotní studentkou i skvělou učitelkou) nás vedou k harmonii a spolupráci těla, mysli a cítění, jež vede k větší celistvosti našeho bytí a prožívání.
Všech pět těchto směrů zdůrazňuje, byť různými způsoby, význam praktikování vnitřní přítomnosti. Všech těchto pět cest vyzdvihuje rozvoj bytí, čímž se liší od většiny dalších vlivů v našich životech, které vyživují osobnost.

Čtvrtá cesta II Uvědomování sebe sama. Vědomá přítomnost podle G. I. Gurdžijeva
Druhý díl sborníku věnovaný praktickým aspektům Gurdžijevova učení je tentokrát zaměřen na cvičení vedoucí k uvědomování sebe sama, jež vede k plnějšímu a vědomějšímu prožívání bytí v přítomnosti.

Praktická cvičení doplňují záznamy Gurdžijevových současníků, které umožňují nahlédnout, jak sám Gurdžijev své učení předával žákům.

Kniha obsahuje texty následujících autorů:
G. I. Gurdžijev, Jeanne de Salzmann, John Bennett, Maurcie Nicoll, Michel Conge, René Daumal,
Thomas a Olga de Hartmann, Pjotr D. Uspenskij, Sofija G. Uspenskaja, C. S. Nott, Martin Lass, Fritz Peters,
Robert S. de Ropp, Česlav Čechovič, Rodney Collin, Tilo Ulbricht, John Wilkinson, Milan Moravec, Marko Janicki, Jakub Hlaváček.

„Nemám se modlit, abych měl bytí, ale mám poznat, že jsem; právě to znamená se modlit.
Z této nalezené zřejmosti se zcela přirozeně a bez subjektivního pokřivení rodí víra, naděje a láska.
Naším osudem je znovu nalézt to, čím jsme a čím jsme nikdy nepřestali být: nikdy nevyhasínající a tvořící jiskrou.
Ti, kteří se modlí, aniž by se snažili probudit k tomu, co jsou, padnou do ještě většího zmatku, než kdyby o nic nežádali.“

“…pokud se člověk nachází ve vězení, co si může přát? Pokud uvažuje víceméně zdravě, může si přát pouze jediné – utéct z vězení. Ale předtím, než zformuluje své přání utéct, musí si uvědomit, že se nachází ve vězení… Potom,… začne hledat možnosti útěku a pochopí, že sám nemůže utéct, protože je třeba podkopat zdi atd. Pochopí, že je nejprve třeba najít nějaké lidi, kteří by chtěli utíkat spolu s ním – nevelkou skupinu lidí. Pochopí, že nějaký počet lidí může utéct. Ale ne všichni… Zase ale, za jakých podmínek? Přichází k závěru, že je nutná pomoc… Musí mít mapy, pilníky, nářadí atd. to jest musí disponovat pomocí zvenčí. Tato alegorie popisuje skutečný stav člověka.”
P.D.Uspenski, Čtvrtá cesta

Klub G. I. Gurdžijeva umožňuje setkávání zájemců o učení a praxi Čtvrté cesty – Práce.
https://sites.google.com/site/gurdjieffcz2/home

Knihy: https://malvern.cz

Jaké jsou principy a metody Práce?

1) Je to práce se sebou, a ne s jinými lidmi nebo náprava zkaženého světa. Bez dosažení porozumění sobě samému (3. stav vědomí) je marné doufat, že lze dosáhnout objektivního, kosmického vědomí (4. stav vědomí). Je nutno nejprve poznat sebe sama, a teprve pak lze mluvit o dalekých cílech – o transformaci, růstu, evoluci. A přesto spousta současných duchovních směrů si duchovní vývoj představuje jako rychlý, spontánní skok do nirvány.

2) Jak naznačuje samotný název – jedná se o práci, to znamená něco, co vyžaduje určité úsilí. Bez vědomého úsilí z naše strany se v našich životech nestane nic – věci se budou dít podle svého řádu, bez naši účasti. Úsilí předpokládá také určitou iniciativu ze strany hledajícího, a ne spoléhání na jiné nebo na štěstí.

3) Práce je zaměřena na všechny 3 úrovně lidského fungování zároveň – na tělo, emoce a intelekt. Tím se má vyvarovat jednostranného vývoje typického pro většinu klasických cest.

4) Klíčem Práce je pozornost – což je něco, co máme do určité míry pod svou kontrolou, oproti všem jiným věcem, o kterých se jen domníváme, že je vlastníme (svobodná vůle, jednotné „já“, vědomí, individualita…). Ta však vyžaduje také upřímnost k sobě samému. A právě to je podle Gurdžijeva nejtěžší věci na světě: „Abychom mluvili pravdu, musíme vědět, co je to pravda a co lež – především v sobě samém. A to nikdo vědět nechce.“ (Uspenskij, Hledání zázračného, s. 30)

5) Jedním ze základních principů je platba neboli utrpení. Porozumění nepřichází zadarmo a již sám fakt konfrontace toho, co se člověk domnívá a představuje, že je, s tím, jaký je ve skutečnosti (a před čím si zavírá oči), s sebou přináší utrpení a rozhodně není příjemnou, „pohodovou“ cestou. Pro lidské probouzení a další evoluci je nutný oheň utrpení, je nutno tření, boj mezi „ano“ a „ne“. Slovy R. Daumala: „Nechci poznat nic, za co jsem nezaplatil“.

6) Základním požadavkem je nevěřit ničemu kromě vlastní zkušenosti. Všechny principy, ideje, metody a názory autorit je možné brát pouze jako určité premisy, které je třeba ověřit. Práce k mystickým otázkám přistupuje vědeckým, experimentálním způsobem.

7) Přesto Gurdžijev zdůrazňoval nutnost školy, práce ve skupině a hlavně pod vedením těch, kteří se nacházejí na vyšších stupních vývoje. Sebe-rozvoj založený pouze na četbě a studiu nikam daleko nepovede.

8) Následování učení Gurdžijeva nevyžaduje odchod z normálního života do podmínek kláštera nebo poustevny. Naopak, právě náš každodenní život je nejlepším prostředím pro sebepoznání. „…Podmínky života, ve kterých se člověk nachází na začátku své cesty… se pro něj ukazují jako nejlepší ze všech možných… Tyto podmínky jsou pro něj přirozené, jsou člověkem samotným… Jakékoli podmínky, odlišné od těch, které vytvořil život, budou pro člověka umělé, a v takových umělých podmínkách jeho práce nebude moci zasáhnout všechny stránky jeho bytí zároveň.“ (Uspenski, Hledání zázračného, s. 67)

9) Na začátku Práce stojí určitá nezodpovězená otázka, nevyslovitelné přání, touha, cíl. Gurdžijev požadoval, aby každý, kdo u něj studoval měl i svůj vlastní cíl, který se třeba může s časem měnit. Bez cíle není skutečné motivace; všechno úsilí je utráceno mechanicky, jako pouhý další článek v řadě životních rozptýlení, kterými si zaplňujeme čas od narození do smrti.

The post Georgij Gurdžijev. Knihy a myšlení mystika a duchovního učitele first appeared on Čítárny.

Když koncem července 1750 uložili tělo J.S. Bacha do hrobu u kostela sv. Jana v Lipsku, bylo to deset dní po tom, co osleplý Bach se zázračně uzdravil a vrátil se mu zrak. Jakoby jeho poslední dny symbolizovaly celou existenci jeho díla, které upadalo v zapomnění už za jeho života. Pro tehdejší novou skladatelskou generaci byl totiž už tenkrát velmi konzervativní.
Teprve v roce 1802 vyšel obšírný životopis z pera Forkela a zajímavé je uvedení  skladby Temperovaného klavíru Ludwigem van Beethovenem na jeho prvním slavném koncertním vystoupení ve Vídni, který mimochodem nastartoval jeho posmrtnou kariéru.

Ale skutečně zásadní obrat v objevení Bachovy geniální hudby znamenal rok až 1829.
V tom roce v Berlíne zazněly po dlouhých desetiletích Pašije podle sv. Matouše, které uvedl další génius klasické hudby F. Mendelssohn-Bartholdy.  A myslím, že uvedení právě tohoto díla nebyla jen náhoda. Pašije dle sv. Matouše patří totiž k tomu nejgeniálnějšímu, co Bach stvořil.
Možná i proto tuto hudbu použil ve svém posledním filmu “Oběť” další génius, ruský režisér Tarkovskij.

V knize Buňka, medůza a já americký biolog a spisovatel Lewis Thomas píše:

Hudba je naše úsilí vysvětlit si, jak pracuje náš mozek. Nasloucháme s ohromením Bachovi, neboť to je naslouchání lidské mysli. Umění fugy není zvláštní vzor myšlení, není to myšlení o nějaké určité věci. Bachovo jméno hláskované na konci velkých nedokončených vrstev fugy není nic víc než přechodná představa, něco, co jen tak blesklo hlavou. Celé dílo není o myšlení o něčem, je o myšlení samotném. Chcete-li si udělat pokus a slyšet, jak pracuje celá mysl, celá najednou, pusťte si jeho Pašije podle sv. Matouše a pusťte si je na na nejvyšší hlasitost v nejvyšší kvalitě. Je to zvuk veškerého centrálního nervového systému lidských bytostí celý, najednou.

A v knize Myšlenky pozdě v noci Thomas pokračuje:

Je to jeden z našich problémů: jak jsme se tak natlačili dohromady, vydáváme jeden na druhého, ve svém stále komplikovanějším systému komunikací, zvuky, které se stávají stále příležitostnějšími, náhodnějšími a nehodnějšími, a tak máme stále větší obtíže, jak ze všeho toho šumu vybírat smysluplné signály. Jedním z důvodů ovšem je, že asi neumíme omezovat své komunikace na signály obsahující zásadní informace, signály důležité a závažné. Zdá se, že jakoukoli novou techniku přenosu informací brzy a zákonitě začneme obracet v ono nadměrné množství starého klábosení. Jedině hudba nás chrání před zahlcením nesmyslností.

A čím je hudba propracovanější, tím je blíž samé podstatě myšlení a tím víc srovnává do rovnováhy celý náš křehký systém těla, jež je propojeno do našeho vědomí, jenž ho ovládá.
Zatímco zvířata jsou schopna zvuky vydávat, kopírovat, tvořit popěvky a složitější melodie, člověk je schopen vytvářet hudbou proces, který má k myšlení velmi blízko ne-li není myšlením samotným.
Zkuste například v cizím prostředí naslouchat řeči, které nerozumíte. Přivřete oči a poslouchejte. Náhle se řeč změní ve zvuky, tóny a zpěv. Je to neuvěřitelné, ale i řeč může být hudbou. Když odloučíte významy slov, jste schopni cítit melodii řeči, kterou normálně nevnímáte, protože váš mozek je příliš zaneprázdněn zpracováváním významem slov.

Zdá se, že naše schopnost vyjadřovat se slovy je vystavěna v našem mozku stejně jako je tvořena geniální hudba.
A proto při poslechu Bachovy hudby neprojevujeme jen emoce, ale jsme schopni jakési podivné komunikace, jakoby hudba, ve svých vypjatých momentech, se vyjadřovala jako samotná inteligence. Jakoby s námi někdo skutečně komunikoval.
K tomu abychom pochopili význam těchto slov, je však nutné hudbu pustit v největší kvalitě. Pak pocítíte možná poprvé zvuk veškerého vašeho centrálního nervového systému a dotknete se samotných energetických sfér, jež vás obklopují a spojují s vesmírem. Je to neuvěřitelně jednoduché díky genialitě několika málo jedinců, u nichž se projevila schopnost napsat hudbu stejně dokonale jako produkovat ty nejsložitější úvahy.

Johann Sebestian Bach. Jedinečná biografie a geniální hudba na nebeském hradě

Bach Johann Sebastian
(21. března 1685, Eisenach – 28. července 1750, Lipsko)
Ve své době významný varhaník, který se díky svému géniu dopracoval až na královské dvory. V roce 1708 byl jmenován dvorním varhaníkem vévody výmarského a roku 1714 dvorním koncertním mistrem. V roce 1717 se stal dvorním kapelníkem knížete Leopolda z Anhalt-Köthen. Roku 1736 se stal dvorním skladatelem krále saského.

Počet děl Bachových je opravu ohromný.
Složil nevěřitelných 1126 hudebních děl (označují se zkratkou BWV a pořadovým číslem). Do celkového počtu přitom nejsou započítány autorem revidované verze skladeb a nejrůznější hudební kusy sloužící k výuce (etudy, apod.). Z hlavních uveďme například 500 církevních kantát, Pašije dle sv. Matouše a Jana, H-moll mše, Vánoční a velkonoční oratorium. Světské kantáty (Kávová, Selská, Lovecká), klavírní  (Dobře temperovaný klavír, Anglické suity, Francouzské suity a Partity, Goldbergovy variace) a varhanní (praeludia a fugy, dosud nikým nepřekonané, fantasie, sonáty, toccaty etc.), koncerty, ouvertury. komorní sonáty pro sólové housle a violoncello, instrumentální koncerty (pro housle, cembalo, flétnu), orchestrální Braniborské koncerty, jež představují vrcholný typ concerta grossa.
Vrchol jeho kontrapunktického umu je uložen v nedokončených souborech Hudební obětina a Umění fugy.

Lewis Thomas (1913-1993)
vystudoval medicínu na Princetonské a Harvardské univerzitě. Později pracoval jako profesor na Minnesotské univerzitě, Newyorské a Yaleské univerzitě. Věnoval se výzkumu imunologie a biotechnologie i na jiných institucích. Byl prezidentem Sloanova-Ketteringova střediska pro výzkum rakoviny a dokonce působil v poradním vědeckém sboru amerického prezidenta. Světový věhlas však získal díky svým populárně naučným knihám, článků a esejím. Uměl totiž geniálně propojit své vynikající odborné znalosti se schopností srozumitelně o nich psát. Ve svých literárních úvahách často nacházel neobvyklé a inspirující souvislosti.

Doporučujeme knihy:
Dowley, T. Ilustrované životopisy slavných skladatelů:
Bach; Champagne Avantgarde, 1994

Lewis Thomas: esejistické knihy přeložené do češtiny:
Buňka, medúza a já
Myšlenky pozdě v noci
Životy buněk – Poznámky pozorovatele biologie
Nejmladší věda

The post Johann Sebestian Bach a Lewis Thomas. Jedinečné souvislosti myšlení a hudby first appeared on Čítárny.

Tapisérie podle obrazu Pabla Picassa „Guernica“, nám připomíná zrůdný nálet na civilní obyvatelstvo německou „Legii Condor“ 26. dubna 1937 ve městě Guernica během španělské občanské války.

Bombardování civilistů bylo naplánované na den, kdy se ve městě konal pravidelný trh. Němci shodili na město 30 tun bomb a v jeden den zabili cca 800 lidí + další zemřeli později na svá zranění. Bylo to jedno z prvních bombardování zaměřené na civilní obyvatelstvo.
O dva dny dobylo město fašistické vojsko generála Franca.

Od roku 1985 se tapisérie podle obrazu Pabla Picassa „Guernica“ nachází u vchodu do zasedací místnosti Rady bezpečnosti OSN přímo před zraky desítek novinářů a vysílacích kamer.
Majitel Nelson Rockefeller Jr., dílo pronajímá a pravidelně si ho vyzvedává, naposledy ho vrátil na místo před 2 lety.
Guernica je také název jedné z nejnásilnějších soch umělce Reného Iché a básně básníka Paula Éluarda (Vítězství Guernicy). Také existuje krátký film z roku 1950 od režiséra Alaina Resnaise, s názvem Guernica.

Sedmá „Leningradská“ symfonie Dmitrije Šostakoviče se zrodila díky nesmírnému utrpení těch, kteří zemřeli i těch, kteří přežili 872 dní německého genocidního obléhání Leningradu za Druhé světové války.

Píseň Jeřábi / Журавли na verše vynikajícího básníka Rasula Gamzatova v podání Dmitryje Hvorostovského byla inspirována tragédií matek, ke kterým se nevrátili synové z Velké vlastenecké války. Nyní symbol moskevské teroristické tragédie v “Crocus”.
Teroristický útok několika lidí, řízených ze Západu, se stal 22. března 2024 na koncertním místě Crocus City Hall v Moskvě. Bylo zabito přes 130 lidí a další stovky byli zranění. Nejsmrtelnější teroristický útok v Evropě od obléhání školy v Beslanu v roce 2004.

Jeřábi / Журавли
Rasul Gamzatov
(7. září 1923 – 2. listopadu 2003)
Někdy se mi zdá, že vojáci
ti, kteří nepřišli z krvavých polí,
kdysi nezahynuli na této zemi,
a proměnili se v bílé jeřáby.
Jsou ještě z těch vzdálených časů,
létají a dávají nám hlasy.
Není to důvod, proč je to tak často a smutné.
Ztichneme při pohledu na nebesa?
Dnes v podvečer,
vidím v mlze jeřáby,
létají ve své vlastní specifické formaci,
putovali jako lidé po polích.
Letí, dokončují svou dlouhou cestu
a volají něčí jméno.
Není to proto s křikem jeřába
Byla avarská řeč podobná od staletí?
Unavený klín letí, letí po obloze –
Létání v mlze na konci dne,
A v tomto pořadí je malá mezera –
Možná je to místo pro mě!
Přijde den a s hejnem jeřábů
budu plavat ve stejném šedém oparu.
Volání zpod nebe jako pták
Vy všichni, které jsem nechal na zemi.
1965

The post Zrůdná válka, zbytečné utrpení lidí v dílech Picassa, Šostakoviče, Gamzatova etc. first appeared on Čítárny.

Zdá se, že sousloví “vážná hudba” jakoby předem v hudbě vymezovalo prostor bez odlehčení, bez humoru, prostor, do kterého musíme vstupovat vážní a zadumaní. Jenže zdaleka to není pravda. Jak se sami přesvědčíte humoru je totiž v tak zvané vážné hudbě víc než dost.

Zapněme si přehrávač a podívejme se do historie.
Už v renesanci narazíme na trefnou definici hudby od Guillama de Machauta. Ten popsal hudbu jako vědu, která vybízí ke smíchu, zpěvu a tanci. Na svou dobu to byla odvážná myšlenka.

Ale i Mozart byl znám svými komickými hudebními skladbami. Určitě s velkou chutí psal sextet “Vesničtí muzikanti”, kde dokumentárním přepisem serenády kopíruje umění amatérských muzikantů i se všemi chybami, které u nich odposlouchal.

Možná je vám známé humorné klavírní rondo Ludwika van Beethovena nazvané “Zlost nad ztraceným grošem”.

A s čím přišel slavný Gioacchino Rossini? Kromě mnoha humorně laděných partů ze svých oper napsal například “Duet dvou koček”.

Anebo si poslechneme originální skladby plné ironie a modernějších rytmů od Erika Satieho, který už svým prohlášením, že není skladatel, ale kavárenský povaleč, na sebe hodně prozradil. Rozhodně nejen zábavné jsou jeho skladbičky Rag-time Parade, Le tango, Balet réaliste, Le feu d´artifice.

Nesmíme zapomenout ani na F. Loeweho a jeho “Plácek”

A co teprve Jaroslav Ježek: “Tři strážníci”.

Humor nebyl cizí skladatelům ani v hluboké minulosti a nevím, jestli si někdo dal tu práci, aby zmapoval všechny skladby s označením scherzo (žert), burleska (fraška), capriccio (rozmar), divertimentoi (potěšení), humoreska. Byli bychom překvapeni jejich množstvím.

Profesor Janáčkové konzervatoře Edvard Schiffauer v jakémsi rozmaru napsal “Chytrosti pro dámské trio na slova Archiméda, Einsteina, Lenina a kolektivu České akademie věd”, což jak sami uznáte je název, který vážnost rozhodně nenavozuje, stejně jako jeho další dílko “Čardáš pro sólovou tubu”.

A když už jsme v Brně, vzpomeňme skladatele a pianistu Vlastimila Lejska, který v ten den uvedl světovou premiéru skladby “Quattuor lidibria pro klavír čyřručně a fajku”.
Tato skladba má čtyři věty.
V první se hraje pouze na bílé klávesy, v druhé na černé a na pedály, třetí část je kombinací předchozích vět a čvrtá věta má charakter jazzového lelkování s občasným obletováním klavíristy sekundistou, který sem tam zabrnká něco na klávesy již zmíněnou fajkou.

I další vážený brněnský profesor Miloš Štědroň složil pětivětou “Suita Silesiaca”, která je vzpomínkou na barokního skladatele Claudia Monteverdiho. Skladba se sice rodí v barokních rytmech, ale pomalu se mění za občasného mňoukání koček v rockový koncert.

Fran Směja je dnes neznámý slezský spisovatel, který psal v místním nářečí. To využil Ladislav Matějka ve svém hudebním cyklu Pletky, jehož název byl převzat se stejnojmenné básnické sbírky Smějovy. Například skladba “Neštěstí” popisuje hledání vajec, které slepice někam zanášejí a začíná slovy:
“Kdo chce chovať v place kury,
nesmí nechať v ploťe ďury,
bo potom kura šeda,
misto doma u šušeda…”
Více: Fran Směja. Slezský spisovatel a bard jenž v jeho nářečí i psal

A co soudobá opera?
Proč ne, přečtěte si libreto snad nejkratší opery na světě, kterou napsal Leona Juřica na téma antické bajky o Léthé.
Jmenuje se “Žáby”:
Léthé: Žízním, žízním, žízní hynu, putuji již tolik dní, vodu nikde nevidím. Hle, rybníček s křišťálovou vodičkou, hned se napiji.
Sedláci: Z té vody pít nebudeš. To tak, aby nějaká poběhlice přicházela k našemu rybníčku. Běda, jestli hned neodejdeš, odkud jsi přišla!
Léthé: Když se nemůžete té vody nabažit, budete žít v tom rybníce na věčné časy jako žáby!
Sedláci: Kvak, kvak, kvak…

Pár ukázek skladeb, ve kterých vážná hudba není vůbec vážná.
Michael Torke: Nastavitelný šroubovák (11 min).
Ilja Hurník: Jak se kontrabas zamiloval
Yan Maresz: Zatmění pro klarinet a 14 nástrojů (11 min).
Yan Maresz: Z ouška jehly pro trombón a soubor (23 min).
Fredrik Zeller: Boleroattraktor pro velký soubor (12
Vít Zouhar: Co všechno se může tangu také stát (7 min).
A. K. Ljadov: Baba Jaga. Symfonická báseň op. 56
Yan Maresz: Rozpínání kovu pro trubku a soubor (11 min).
Wolfgang Rihm: Hluky a tvary pro velký soubor (51 min).
Dmitrij Šostakovič: Šroub op. 27a. Výběr ze suity.
Alexander Pe_i (c s nožičkou): Poetická chvíle (4 min).
Miroslav Klega: Výpověď osamělého pěšáka. Symfonické vyprávění pro velký orchestr a speakra (11 min).
František Chaun: Příběh zeměměřiče K. Hudba pro orchestr (podle F. Kafky) (11 min]

The post Vážná hudba. Malé zastavení nad humorem v hudbě first appeared on Čítárny.

Prof. PhDr. Miloš Štědroň, CSc. (* 9. února 1942 Brno) je současný český hudební skladatel, hudební vědec a pedagog. Miloš Štědroň je členem vědeckých a uměleckých rad a oborových rad pro doktorské studium na MU Brno, JAMU a UP Olomouc, oponentem habilitačních a profesorských jmenovacích řízení, posuzovatelem projektů pro grantové agentury, členem Leoš Janáček Gesellschaft Zürich. Byl také členem správní rady Nadace Český hudební fond v Praze. V letech 1998–2000 působil jako proděkan pro vědu a výzkum FF MU.

ROZHOVOR:

František Brikcius: Pane prof. Štědroni, studoval jste na brněnské Masarykově univerzitě a Janáčkově akademii múzických umění, studijně jste pobýval v Darmstadtu, Belgii, Holandsku, Mnichově a ve Vídni. Měla získaná ocenění za kompoziční tvorbu (např. Prix musical de Radio Brno, Prix musique folklorique de Radio Bratislava, cena v Santanderu za nejlepší hudbu k filmu Balada pro banditu) zásadní vliv na Váš profesionální vývoj?
Miloš Štědroň: Ceny a jejich vliv na kompozice? Pokud jde o cenu za hudbu k filmu Balada pro banditu, vážil jsem si jí, protože předsedou poroty v Santanderu byl Carlos Saura. Ale dozvěděli jsme se o tom až skoro za rok díky noticce v čsp Film a doba. Pak nám z Barrandova dali zprávu- po naší urgenci-, že dostaneme plaketu a nějakou sošku. Nic však už přes urgence nepřišlo … To Prix de radio Bratislava- tam jsme spolu s přítelem Arnoštem Parschem skutečně vymýšleli, abychom vyhráli. Podařilo se to v roce 1975.

F. B.: Dlouhodobě spolupracujete s legendárním brněnským divadlem Husa Na Provázku. Kterou inscenaci máte nejraději?
M. Š.: Pokud šlo o Provázek, jehož jsem zakládajícím členem, dělal jsem odhadem 60-80 scénických hudeb- mezi nimi musicaly, “opery” a “balety” pro Provázek. Nejvíc rád mám vždy to, co právě dělám. No alespoň pár preferovanějších titulů: Balada pro banditu, Máj, Pohádka máje, Commedia dell arte, Chameleon, Balet Makábr, Píseň o Viktorce, Příběhy dlouhého nosu, Leoš aneb Tvá nejvěrnější, Moc-art.

F. B.: Napsal jste monografie o Leoši Janáčkovi (Leoš Janáček a hudba 20. století. Paralely, sondy, dokumenty; 1999), jehož 160. výročí narození si v rámci Roku české hudby letos připomínáme. Jaký je Váš vztah k Janáčkovi?
M. Š.: Můj vztah k Janáčkovi? Celoživotní okouzlení. Jsem dělníkem na poli janáčkovského edičního dění- mám za sebou desítky edičních titulů, ale i úprav- třeba orchestrální znění zápisníku zmizelého se synem Milošem Orsonem, právě teď 1. kvartet jako klavírní trio pro trio Petrof, aspoň 60 janáčkovských studií, 1 monografie, realizace houslového koncertu Putování dušičky a symfonie Dunaj a dalších věcí spolu s Leošem Faltusem.

F. B.: Byla Vám také udělena Cena města Brna. Co obnáší život skladatele v Brně?
M. Š.: Co obnáší život skladatele v Brně? Asi se lze těžko uživit jen skládáním- dokázal bych to zřejmě, ale volil jsem podvojnou kariéru, která se mi líbila a líbí- jsem Celestin a Floridor- vylézám z vědy do divadla a zpět. I teď a v tomto věku.

F. B.: Jste autorem desítek filmových a scénických hudeb. Jaký je rozdíl při tvorbě hudby pro film a pro divadlo?
M. Š.: Rozdíl při tvorbě pro film a divadlo? Ta dimenze prošla za dobu mé aktivní účasti velkými proměnami. Filmová hudba je tak diferencovaná, že si netroufám to nějak analýzovat takto v krátkosti. Jsem v pozici Haškova domovníka ze Švejka, který křičí- Já Vám dám, vy pacholci, mně analýzovat moč. Ale bez legrace: divadlo je velmi různé a film taky. Takže s vědomím toho musíte k tomu přistupovat a další už je vesměs v rukou režisérů…

F. B.: Ve čtvrtek 6. listopadu 2014 bude v Domě U Kamenného zvonu, na zahajovacím koncertu Festivalu Brikcius, uvedena Vaše skladba Tance krále Leara. Pro jakou příležitosti vznikla?
M. Š.: Pro jakou příležitost vznikaly Tance krále Leara? Pro mého zvěčnělého přítele Bedřicha Havlíka, violoncellistu Moravského kvarteta, kterému jsem napsal několik skladeb- třeba i violoncellový koncert. Pak jsem přidával bicí, natočili jsme to na CD a pak to prošlo ještě řadou úprav a redukcí. Potom jsem připojil cink a začal jsem psát druhou a třetí řadu- s varhanami atd. Bedřich zemřel a projekt zůstal nedokončen.

F. B.: Co v současné době připravujete?
M. Š.: Co teď dělám? Je toho víc. Napsal jsem kvartet- asi 10-minutový na památku Pavla Haase a Viktora Ullmanna- k výročí. Chystáme to na CDs Graffovým kvartetem- dur. cca 10 minut. Pak mám točit s Bledarem Zajmim mé violoncellové skladby s doprovodem klavíru koncem listopadu na CD, současně pracuji na nové verzi opery Chameleon pro Opera diverza- premiéra zhruba za rok. S houslistou Pallou chystám CD s Pallasacagliou pro něj / cca 9 min./ a s Ivou Bittovou chystáme CD pro Radioservis.

F. B.: Tužka a notový papír, nebo počítač? Případně Finale, nebo Sibelius?
M. Š.: Miluji tužku- tedy speciální fixku nebo plnící pero s černým inkoustem/- gumu nepotřebuji, nemažu, ničím, přelepuji a píši znovu- pak to oxeruji. Na rukopis moc nevěřím- všechno vyhazuji- nic neskladuji. Občas Finale, ale menší věci a výjimečně. Baví mě psát rukou.

F. B.: Co Vás v poslední době nejvíc potěšilo?
M. Š.: Co mě potěšilo? Je toho moc. Každá nová krásná kniha- třeba české verze esejů Milana Kundery, ocenění mého přítele Jindřicha Štreita, Morávkův Amadeus atd. atd.

F. B. Děkuji za poskytnuté odpovědi.

Více informací o Miloši Štědroňovi je k dispozici na webových stránkách
http://www.Brikcius.com  a Wikipedia

The post Profesor Miloš Štědroň o psaní hudby a nové skladbě Tance krále Leara first appeared on Čítárny.

Na některá výročí lépe zapomenout, ne-li je hluboko zaorat a pohřbít a pojit i proti vylupovačům. Právě sem patří – rádoby klíčová a zcela první – Hitlerova návštěva v Bayreuthu v říjnu 1923, tedy před sto lety.

To iniciační setkání se zetěm hudebního skladatele Richarda Wagnera (1813-1883), kterým byl – tehdy budoucí – spolutvůrce „antisemitského wagneriánství“ Houston Stewart Chamberlain (1855-1927). Ano, ano: on nebyl jediný, na koho kdy Adfolf udělal dojem. Ale okamžitě mu napsal dopis: „Stojí před vámi velké činy.“

Ani po neúspěšném pokusu o puč 9. listopadu 1923 se Bayreuth (centrum uvádění Wagnerových oper) neodvrátil od vůdce nacistů, ba přispíval podstatně k Hitlerově profilování jako rozhodného, ne-li rozhodujícího politika budoucnosti.

Po jeho nástupu do pevnostního vězení Landsberg jej Chamberlain veřejně opěvoval i u příležitosti jeho třicátých pátých narozenin, kdy napsal:

„Není pro něj možné sdílet přesvědčení nás všech o zhoubném a smrtícím vlivu židovstva na život německého lidu – a nejednat podle toho. Jakmile rozpoznáno nebezpečí, je proti němu třeba zakročit, ale nikdo, vidím, se neodvažuje vyvodit důsledky ze svého smýšlení pro konání. Nikdo s výjimkou Adolfa Hitlera.“

Jistěže to zní nadneseně a přehnaně, zvláště dnes. A skutečně, nepřeceňujme tohle setkání v Bayreuthu. Chvála odsud sice zjevně podpořila Hitlerovu víru ve vlastní poslání, ale jen podpořila, a třeba podle názoru českého germanisty Štěpána Zbytovského (*1977) svědčí podobná interpretace událostí víc o přímočaré dramaturgii historických souvislostí, jak ji předvádí historik Joachim Köhler, když mj. vyvozuje:

„Chamberlainův text Hitler četl a pochopil. Najednou věděl, co dál, a co se mělo stát, bylo tím naprogramováno.“

Opravdu?
Jak jeden Köhlerův recenzent poznamenal, jeho kniha Wagnerův Hitler – Prorok a jeho vykonavatel (1997) zapadá dobře do řady publikací „investigativní žurnalistiky“ německé duchovní historie, jejímž předchozím vrcholem byla studie nalézající klíč k Nietzschovu myšlení… v jeho údajné homosexualitě (Köhlerova kniha Tajemný Zarahustra, česky v říjnu 1995).

Nejméně jedno však bude pravda.

„Žádný jiný génius na světě nám tolik neusnadnil, abychom se od něj zklamaně odvrátili, a žádný tolik nekomplikuje, chceme-li ho ctít.“
Ta slova napsal (1958) německý publicista Willy Haas.

Willy Haas narážel bezesporu na to, že za Wagnerovou hudbou, která si podmanila miliony, stál člověk veskrze problematického charakteru a specifické povahy. Richard Wagner se, připomeňme, navíc nevyjadřoval zdaleka jen v notách a je samozřejmě autor libret svých oper i spisovatel.

Dva editoři a spoluautoři z FF UK – judaista Pavel Sládek a germanista Jiří Starý – připravili v té souvislosti na letošní podzim kolektivní monografii Richard Wagner a jeho Židovství v hudbě.
Věnovaná je – právě – podivné a pochybné Wagnerově knize Židovství v hudbě (1850, podruhé 1869), vůbec nejkontroverznějšímu jeho dílu. Ale patří taky Richardu Wagneru jako takovému.

Jednotlivé studie sedmi analyzátorů objevují překvapivé kontexty různých aspektů skladatelova spisku i jeho osoby a obírají se otázkami kolem uvádění, provádění a přijímání Mistrových oper.

Stranou nenechá kniha ani ostatní Wagnerovy spisy, anebo pochopitelné trable s uváděním jeho prací v Izraeli. Složkou textu je také revize obecně přijímaných představ o karikaturách Židů v Prstenu Nibelungů a každou kapitolou je problematizován některý významný aspekt případu „Richard Wagner proti Židům“, a to aniž by kapitoly jednoznačně soudily.

Epilog knížky autoři nechali napsat filosofu Miroslavu Petříčkovi, který si opatrně všímá, že je skladatelova argumentace v oné knize Židovství v hudbě „na vodě“. Nebo snad ne?

Richard Wagner výslovně uvádí, že mu byl impulsem instinktivní odpor k „Židovi“, zatímco veškeré ostatní výhrady ve stylu „dobří obchodníci“ považuje za jakousi nadstavbu, ale nic víc. Nadstavbu, jejímž prostřednictvím argumentovat nechce.
Richard Wagner se zkrátka domnívá, že je onen odpor „vrozený“, přírodou nastavený a přirozený. Dokonce někde tvrdí, že se mu nelze ubránit. A vědečtěji řečeno: sekundární racionalizace už prvotní instinktivní odpor pouze zbytečně a matoucím stylem zastírají.

Onen „instinktivní odpor“ přitom je biologické podstaty a Richard Wagner, povoláním hlavně komponista, má plně za to, že právě to ho činí jaksi legitimním.
Nenávist přece v základě ospravedlňuje „život sám“, ne?

Filosof Miroslav Petříček to ale vidí trochu podrobněji a dokládá, kde všude chrastí Wagnerovi logika. Wagner viděl závěr, ke kterému chtěl dospět i logickou cestou, a nejspíš si neuvědomoval (anebo mu to bylo jedno), že to právě logicky nepůjde. Petříček říká, že by se totiž musela zodpovědět otázka, kde se tedy Židé mezi ostatními lidmi vůbec vynořili, přičemž odpověď zní, že jsou rovněž produkt života. Nebyli stvořeni uměle jako třeba Frankenstein. To nebyli, ale Wagner říká, že odpor, jenž k nim cítíme, legitimuje život sám. A může-li sám život být odporný životu? Ano, ale Petříček konstatuje, že to platí obecně a je na místě dodat: Ve zvláštním smyslu jsme všichni Židy. Nebo jako oni. A sobě samým – tu a tam – instinktivně odporní.

Wagnerovy bláboly o samozřejmosti instinktu jednoduše nefungují a najde se pro ono nefungování taky velice kvalitní důkaz. Že je skladatel v teorii trošku vedle, postřehl možná i sám Hitler (jisté to není, ale jsou tu náznaky) a určitě antisemiti obecně. Jsou nebezpečnější než skladatel, a to hlavně pro ďábelskou obezřetnost, se kterou radši Žida rovnou chápou jako degeneraci, ke které nedochází již na nějaké instinktivní rovině, ale výš a teprve v rovině kultury. Kultura je, dodám, i pole, na kterém se dá regulérněji argumentovat a kde to, myslím, židovský národ vyhrává. Snad i v hudbě? Rozhodně nejde o závody.

Z obsahu publikace:
Richard Wagner a výchova špatným příkladem (napsal Vojtěch Kolman).
Rozporuplnost Wagnerových názorů na Židy a její interpretace (Jiří Starý).
Židé v teoretických spisech Richarda Wagnera (Jiří Starý).
Wagner v Izraeli a potřeba denacifikace hudebního provozu v evropské kultuře (Pavel Sládek).
K jazyku „podezřelých“ postav v operách Richarda Wagnera (napsal Boris Blahak).
Postavy Nibelungů ve Wagnerově operním díle jako „karikatury Židů“ (Boris Blahak).
Richard Wagner a jeho Židovství v hudbě.

Richard Wagner a jeho Židovství v hudbě / Pavel Sládek (ed.), Jiří Starý (ed.)
Napsali Boris Blahak, Vojtěch Kolman, Miroslav Petříček, Pavel Sládek, Jiří Starý, Aleš Urválek a Štěpán Zbytovský. Jako 30. svazek edice Judaica vydalo Nakladatelství Academia. Praha 2023. 244 stran.

The post Richard Wagner, Houston Chamberlain a Hitler aneb Kniha o Židovství v hudbě first appeared on Čítárny.

Knihy Jana Brychty mají osobitý ráz, jsou nezaměnitelné a pro každého milovníka knih jsou ozdobou knihovny. Ve své knihovně mám oblíbeného Brychtu v knize Zdeňka Mahlera o cestě po Indii, byl to vlastně můj první cestopis. Knižka Malá hudební abeceda ale byla mým prvním seznámením ze světem hudby a pravděpodobně způsobila i to, že klasickou hudbu mám čím dál raději.

Pro českou ilustraci byla obrovská škoda, že Brychta v roce 1968, po invazi sovětských tanků, odletěl do Londýna a v Británii už nadobro zůstal. Dětem se ale věnoval dál. Přes 20 let pracoval pro BBC na pohádkovém pořadu Jacknory. Dělal to strašně rád a na ilustracích to bylo vidět. Nejraději ilustroval pohádky Roalda Dahla. Škoda, že BBC díky komercializaci televize Jackanory zrušila.

Malá hudební abeceda je soubor abecedně řazených základních vědomostí z hudební teorie a hudby vůbec, určený především těm mladým, kteří se učí hrát na nějaký nástroj.
Hesla této jakési malé hudební encyklopedie obsahují jednoduché a mnohdy příkladyz běžného života doprovázené výklady s vtipnými ilustracemi, informujícími o hudebních nástrojích, o třídění lidských hlasů (s příklady známých pěvců), o notové soustavě, stupnicích a jejich předznamenáních, o dynamických arytmických znaménkách a značkách, o akordech (dominanta, tónika, subdominanta, dominantní septakord), o hudebních formách apod.
Kniha, která s informacemi elementárními přináší mnohdy i poučení velmi odborné (např. o akordech)

Vratislav Beránek  Malá hudební abeceda | Obálka, vazba a ilustrace Jan Brychta. Vydal Supraphon, Praha – Bratislava, 1968.
Kniha Beránka sice vyšla nedávno v reedici, ale po stránce výtvarné, není příliš vydařená. Kupte si knihu raději v antikvariátu.

The post Malá hudební abeceda pro děti Vratislava Beránka. Osobitá a jedinečná kniha pro děti first appeared on Čítárny.

Jedna ze zapomenutých knížek pro děti o hudebních nástrojích. Jmenujen se Od housliček po buben a je od hudebního skladatele Ilji Hurníka, básníka Václava Fischera a ilustrátora Karla Franty. Jak vidíte, společnost autorů je vskutku noblesní.
Knížka, určená pro děti od šesti let, představuje hravou formou tři desítky hudebních nástrojů; kromě běžných smyčcových, dechových, klávesových a bicích i některé méně obvyklé, jako například kolovrátek, vozembouch a famfrnoch.

Každému nástroji je věnována jedna nebo dvě strany knihy.
Krátké vyprávění od Ilji Hurníka je doplněno veselou básní od Václava Fischera. Ilustrace ke knize nakreslil výtvarník Karel Franta. Knihu doprovází dvě krátkohrající gramofonové desky se zvukovými ukázkami. Vydalo ji v roce 1987 nakladatelství Albatros. Kniha se brzy stala běžnou pomůckou při výuce v základních školách.

Lze ji považovat za příklad multimediálních výukových pomůcek v češtině s kombinací textu, básní, hudby a obrazu.

Otázka je, kdo ji opět vydá?

The post Od housliček po buben. Vynikající knížka pro děti o hudebních nástrojích s ilustracemi Karla Franty first appeared on Čítárny.