Betty MacDonaldová Vejce a já. Příčiny extrémního úspěchu románu (je-li to vůbec román) vysvětluje Jiří Trávníček ve své knize Betty a my (2022).

Deník i každá kniha ztrácejí smysl bez posledního čtenáře.
Vlastně už bez toho předposledního. Teprve čtoucí bytosti dělají knihu knihou tím. S autory se doplňují.
Záhady této „čtenářské recepce“ již po roky luští vysokoškolský profesor a literární badatel Jiří Trávníček (*1960). I své nejteoretičtější práce přitom píše, myslím, docela přístupně. Jistě i proto je tak píše, aby se neřeklo, že on sám na čtenáře nemyslí.

A to především jeho úspěchu v našich luzích. Nejen to. Knihu Vejce a já srovnává se spoustami děl jinačích a rozebírá kupříkladu méně známá díla Evy Beštákové Hajný a já (1986) nebo Mileny Kozderkové Mám ráda hajného (1987). I jejich hrdinky se totiž svým manželům – stejně jako alter ego Betty MacDonaldové – podřídí, ale tu podřízenost umí dát partnerům občas „sežrat“.

Trávníček si dal s dvě stě padesátistránkovou analýzou práci a ve čtyřech částech vypráví nejprve osudy spisovatelky (ani jedno její manželství moc nevyšlo), pak i příběh jejích knih v České republice. Na čtyřiceti stranách dá slovo i přímo čtenářkám a jejich nijak nekorigovaným vysvětlením. Vysvětlením, proč je právě kniha Vejce a já magnetizovala.

Fakticky pobavující přitom je, že byl Trávníček hned na začátku svého vědeckého výzkumu stroze odkázán (právě kterousi dámou) až „za čáru“. Nemá prý do věci co rýt, anžto je chlap. Proč to Vejce vůbec čte, když podstatu může pochopit jen a pouze žena?

Celé první jaro a léto byly samozřejmě nepřátelské, ale pasívní. S příchodem září si přetáhly přes hlavu mlhu jako kápi Ku-Klux-Klanu a začaly nám dávat osvědčenou vodoléčbu. Pršelo a pršelo a pršelo a pršelo. Mžilo, mrholilo, teklo, kapalo, lilo nebo jenom docela obyčejně pršelo. Některá rána byla černá a divoká bouřemi, které řádily po horách.
…
Neděle! Na venkově je neděle dnem, kdy děláte přesně tolik práce jako jiné dny, ale celou dobu se cítíte provinile, protože neděle je den odpočinku.
…

Paní Kettlová si sedla, vytáhla z kapsy špinavou kapesník a začala si utírat obličej. „No, jak se máte, děvče?“ zeptala se. „Vidím, že jste ještě nezemřela. To je dobře. Některý ženský tady vydrží tak rok, maximálně dva.“

Betty MacDonaldová Vejce a já.

Podstatou úspěchu knihy v Americe, který byl především poválečný, se stalo i to, že se trefila svým specifickým humorem do pravé doby, kdy si (roku 1946) vojáci chtěli „odfrknout“.
A kdy jim partnerky, když se našly, sklesly v náruč. Ne každý měl to štěstí, ale když je měli, chtěli čísti něco uvolňujícího, i nadchl je postoj vypravěčky, která je – po „ideálním“ dětství v intelektuální rodině – pomyslně vyslána s prvním manželem na venkovskou misi.

A to slepičí farmu. Mj. mezi burany. A neumí se úplně přizpůsobit. Betty MacDonaldová líčí ty stavy vesele a malinko oponuje samotnému Thoreauovi, když venkov předestírá v pravé podobě. Ne tak, jak ho prožíval osamělec v chatě, ani ne tak, jak si ho idealizujeme ve městě. Hrdinka přišla ze Seattlu a nečekala ji idyla.

Je snad vylíčení toho dost na bestseller? Nikdo to nečekal. Přesto…
Roku 2009 dokonce v Čechách vyšla publikace Sto nejvýznamnějších knih světové historie, kde Vejce v poklidu „pije džin“ hned vedle Hlavy XXII, Toma Sawyera, Tří mužů ze člunu a Salingera. Právem? Sotva.
Přesto je to kniha nesporně zajímavá. Její hrdinka sice je statečná i soběstačná, ale Trávníček si všímá, že snad v celé knize nečteme popis, který by nebyl „krajně subjektivně pojat“. A pokaždé rovnou přichází ironizování. Výsledkem je způsob psaní, který úplně napodobit nedokázal nikdo.

Ať Betty popisuje cokoli, vždycky mísí do popisu vlastní postoj, takže sama příroda je antropomorfizována a text jako by se stával dokladem toho, že si ženy a muži nerozumějí. Právě to čtenářky vyciťují – a hrdince drží palce. Úspěch knihy byl nečekaný a obrovský.

Matka nás učila, že je povinností ženy postarat se, aby byl její manžel šťastný ve své práci. Nejprve se ujistěte, že váš manžel dělá práci, kterou má rád a ke které se hodí, a pak mu v ní pomáhejte.
Bob chtěl chovat slepice. Tak jsme šli chovat slepice. A já jsem mu pomáhala. Celých pět let.
…
Změníte-li tak úplně způsob života, jako jsem změnila já svůj, zjistíte, že spolu se zvláštnostmi nového života, které do sebe vstřebáte, se vyskytnou jiné, na které si nezvyknete nikdy.
Některé věci, na které jsem si nezvykla já:
• Slepice.
• Petrolejová lampa.
• Záchod na dvoře, kde jsem měla v noci dvojí hroznou volbu: buď sedět potmě a nevědět, co po mně leze, nebo si vzít svítilnu a přilákat můry, komáry, lelky a netopýry.
• Život bez rádia.
• Život bez telefonu.
…
Slepice jsou podle mě nejnevděčnější tvorové na světě. Když jim dáte to nejlepší krmení, nejteplejší kurník a nejlepší péči, odpoví vám tím, že snášejí vejce s krví, s dvojitým žloutkem nebo vůbec žádná. A když se jim něco nelíbí, prostě přestanou snášet. Nebo začnou klovat vlastní vejce. Nebo se rozhodnou, že budou sedět na vejcích a nechtějí se zvednout ani za nic.

Betty MacDonaldová Vejce a já.

Betty MacDonaldová už ho nezopakovala, nebo ne docela. Ani třemi úspěšnými pokračováními.
Na světě pak jde najít jedinou zem, které pojetí knihy „mentálně“ vyhovovalo na 100%. Čechy.
Úspěch zde trvá, což Trávníček dokládá i pobavujícím úryvkem z Pražských orgií.

Taky v nich zjistíme, nakolik všeobecná známost romány paní MacDonaldové zaskočila Philipa Rotha.
Jeho snad zaskočit mohla, ale monografistky Betty MacDonaldové o „českém zázraku“ bez orgií už dávno svěděly a já sám bych fenomén srovnal se zdejším postavením Richarda Halliburtona. Taky jemu se náhodou, ač náhod není, dostalo v naší kotlině všech výsad, zatímco ve Spojených státech jeho jméno už neříká moc. Jako tam dnes ani neznají Vejce a já.

„Podobných bestsellerů bylo,“ prohodil jen kdosi. „Pár let se hřály na výsluní, posléze po nich po právu pes neštěkl. Tak co s tím Vejcetem v Praze pořád máte? Co se vám na povaze hrdinky zamlouvá?“

That is the question!
A jedna z Trávníčkových narátorek Vejce dokonce přirovná k filmu Mrazík. Ani ten v Rusku není nijak populární, zatímco u nás okolo něj byl po desetiletí kult (který ostatně už nezmizí).
Všichni znali Mrazíka zpaměti (vyšel i jako kniha), a kdo ho neznal, byl páprda. Musel jsem se na film nakonec taky podívat, abych mohl mezi spolužáky (a to i na vysoké škole). Možná to dnes podobně funguje i kol knihy Vejce a já.

Až překvapující paralely taky Trávníček vykutal a uznal mezi tímto románem a Babičkou! Rovnou nicméně poukazuje k tomu, že mají čtenáři chybnou tendenci srovnávat životy obou spisovatelek. Což skřípe.

Raději proto mapuje další paralely, například mezi Vejcem a Svéhlavičkou (1898) od Elišky Krásnohorské (která však adaptovala německou předlohu Emmy von Rhoden Der Trotzkopf, 1895).

„No, tak vy jste ta nová nevěsta,“ řekla paní Kettleová a posadila se na židli, která pod ní hlasitě zapraskala. „Slyšela jsem, že jste z města. To bude těžký, děvče. Tady se nežije jako v kině.“
„Ano, už jsem si všimla,“ odpověděla jsem slabě.
„A váš muž chtěl slepice, co? Chudák blázen. Všichni tady chtějí slepice, dokud je nemají. Pak chtějí pryč.“
Zasmála se svým hlasitým, chraplavým smíchem. „Ale vy to zvládnete. Aspoň na chvíli.“
…
„Jak jste to dokázala s patnácti dětmi?“ zeptala jsem se jednou.

Paní Kettleová mávla rukou: „Jednoduše. Když brečí, dejte jim na zadek. Když nekřičí, taky. A když jsou nemocné, nalijte jim do krku trochu whiskey a modlete se.“
„A co když to nefunguje?“
„Tak je pošlete ven a řeknete jim, ať si hrajou v dešti. To je vyléčí, nebo je zabije – jedno z toho.“
…

Pan Kettle vešel do kuchyně bez zaklepání. „Dobrý den, Betty. Máte nějaký tabák? Můj došel.“
„Bohužel nemám, pane Kettle.“
„No nic, tak aspoň trochu cukru? Nebo mouku? Nebo vajíčka?“
„Vajíčka máme jen na prodej.“
„Ale no tak, jedno nebo dvě přece můžete postrádat. Vždyť jsme sousedi!“
Nakonec odešel s pytlíkem mouky, balíčkem tabáku (který jsem mu „našla“) a několika vejci „na zkoušku“.

Betty MacDonaldová Vejce a já.

Trávníček putuje také k dalším podobným knihám (Eva tropí hlouposti Fan Vavřincové) a hledáček rozostří: dojde tak na postavu Švejka i televizní seriál Chalupáři nebo film Na samotě u lesa. Nakonec i na Receptář Přemka Podlahy. Spolužití měšťana s vesničanem se mu zdá jako téma nevyčerpatelné. Vlastně se nemýlí a koneckonců není vedle ani paralela s knížkou scénáristky Haliny Pawlowské Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (1993).

Čtyři roky před Vejcem (tedy roku 1942) přitom v USA vyšel ve stejném nakladatelství román Odebrali jsme se do lesů (We Took to the Woods) / Louise Dickinson Rich – a jasně plul thoreauovským proudem.
Odehrává se v Maine, tady zakotví manželský pár. Docela podobně, jako na slepičí farmě zakotvili Betty a její muž. Ono přesídlení z ryčné civilizace „k ryčícím medvědům“ je u Dickinsonové splnění snu a oslavou přírody v duchu (poněkud geniálnějšího) Waldenu (1854).

Čím je lopota uprostřed lesů náruživější, tím větší uspokojení páru přináší, a fazetu toho samého vlastně známe z Čapkovy pohádky s „dr. Voštěpem“. – Dickinsonové kniha stojí – stejně jako Vejce a já – na hrdinčiných postřezích a úsečných komentářích, jenže vyznění je zcela protikladné. Je tu smír. A je to méně pravděpodobné, ba nereálně romantické. V Česku plném skeptiků by zdejší rozuzlení sedělo čtenářkám ještě méně.

Brněnský badatel potom přece zajde možná daleko, když vnáší do problému i kapitolu Robert Fulghum – pokračování Betty jinými prostředky.
Velice široce vzápětí hodnotí manželství všech „žalářovaných“ dam a jmenuje Noru, Paní Bovary, Annu Kareninu, ba Maryšu. Taky Klimentovu Marii a romány Žalář nejtemnější (Olbracht), Advent (Glazarová) a Petrolejové lampy.

Radoslav Nenadál ovšem vnímal problém románu Vejce a já velmi prostě. Kniha sice zastarala, míní, ale Betty má dar tlumočit i největší banality života s „neobyčejným humorem“.
Asi je to pravda a roku 1948 nemohl mít Viktor Fischl ještě tušení, jakých obřích nákladů u nás dílo dosáhne, když nepotlačil vlastní uštěpačnost v Lidových novinách:

Vezmi plnou hrst příběhů, ale vyber jen takové, které jsi opravdu prožil. Nemusíš je promísit valným dějem, ale prohněť je do vláčnosti a naplň životní moudrostí. Pak nech nakynout v teple lidskosti, a pokud možno peč v romantickém prostředí. Polevu udělej ze dvou dílů sentimentálnosti a dílu hrdinského přijímání života. Celé posyp mandlemi laskavosti, dobře pocukruj humorem – a nes na stůl.

Je zajímavé, že Jiřího Trávníčka kniha Vejce a já původně ani moc nezajímala.
Bádal si ve vyšších sférách literatury a nikdy Vejde a já nečetl. Jen o dílu slýchal, tak jako mnozí z mužů. Ale posléze ve čtenářských výzkumech postřehl, že se „jisté dílo“ stále vrací. Bylo to trochu podobné, jako když se filmově zesnulý Zdeněk Řehoř postupně vynořuje na všech záběrech z vlastního pohřbu v komedii Trhák, a tomu Trávníčkova zvědavost neodolala.

Psal – a snad i pochopil podstatu hrdinky a příčinu jejího úspěchu zde. Betty je, jak odvážně píše, jakási „Soft-Nora“. A i Svéhlavičkou, ale bez moralistních tónů. Navíc funguje jako chytrá horákyně. Nabourává patriarchální vzorec, ale možná málo. Po česku. – Ale její úděl je nejspíš údělem většiny žen napříč režimy.

Jiří Trávníček. Betty a my. O jednom českém kulturním fenoménu. Vydalo nakladatelství Host a Ústav pro českou literaturu AV ČR. Brno/Praha. 2022. 248 stran

Dovětek:
Než se v Americe na román zapomnělo, studio Universal koupilo práva za rovných 100 000 dolarů a vznikl film (1947). Hrdinčina sršatá hubatost a kousavý humor se v něm poněkud ztrácejí. Rovněž nesvár obou manželů je závěrem smířen. Nenapravil to ani pozdější televizní seriál.

The post Vejce a já. Proč je humoristická kniha McDonaldové tak nesmírně populární first appeared on Čítárny.

Douglas Adams napsal knihu Stopařův průvodce po Galaxii jako neuvěřitelně vtipné vyprávění Denta Arthura, který se pokouší zastavit dálniční obchvat směřující středem jeho domu a jeho planety Země. Tuto rekonstrukci ve vesmíru připravují mimozemské rasy vogonské. Arthur uniká ze Země jen sekundy předtím, než je roztrhána na kusy, díky kamarádovi Fordu Prefectovi, který je ve skutečnosti intergalaktický cestovatel z planety Betelgeuse.

A začíná neuvěřitelné dobrodružství při kterém budete propukat v huronský smích. Samozřejmě si při tom i vy budete klást otázky o smyslu života vesmíru a vůbec…

„Existuje teorie, která tvrdí, že kdyby jednou někdo přišel na to, k čemu vesmír je a proč tu je, vesmír by okamžitě zmizel a jeho místo by zaujalo něco ještě mnohem bizarnějšího a nevysvětlitelnějšího. Existuje jiná teorie, která tvrdí, že už se to stalo.“ 

Cokoliv se stane, se stane. Cokoliv, co přitom, jak se děje, způsobí, že se stane něco dalšího, způsobí, že se stane něco dalšího. Cokoliv, co přitom, jak se děje, způsobí, že se samo stane znovu, se stane znovu. Nemusí k tomu docházet nutně chronologicky.

Na cestě stopem napříč vesmírem využívají naši hrdinové tzv. Stopařův průvodce, který Adams vymyslel jako intergalaktický průvodce od Forda Prefecta. Ten vám řekne vše, co potřebujete vědět o vesmíru.
Příručka obsahuje jakékoliv definice mimozemských ras a jejich zvyků, ale také detailní popis pití čaje a čtení poezie.
Planeta Země je zde například popsána jako “Převážně neškodná”.

Douglas Adams přišel s nápadem na Stopařova průvodce v roce 1971.
To mu bylo 18 let. Údajně ležel opilý na poli v rakouském Innsbrucku. V roce 1977 se spojil s producentem Simonem Brettem proměnit myšlenku v realitu. Původně byl koncipován jako rozhlasový pořad, ve kterém Země byla zničena jiným způsobem.

“Na počátku byl stvořen vesmír. Spoustu lidí to naštvalo a většinou se to považovalo za chybný krok.“
“Lodi visely na obloze přesně tak, jak by tam cihly viset nemohly.“
“Život si můžeš hnusit nebo jej můžeš ignorovat. Ale líbit se nemůže nikomu.“
(Marvin, paranoidní android)

První série byla vysílána na BBC Radio 4 s malou fanfárou.
Brzy však získal kultovní pokračování a seriál se objevil na tv v roce 1981. Tím se Stopařův průvodce po Galaxii stává definitivně kultovní záležitostí.
V roce 1980 prodal Adams koncept Columbia Pictures a přestěhoval se do Hollywoodu, aby na něm pracovat s režisérem Ivanem Reitmanem, ale nebyli schopni se dohodnout na scénáři. Nakonec byla stávající filmová verze produkována britskou společností Hammer and Tongs. Scénář více méně zůstává věrný předloze knihy.

Faktem ale je, že i tento film je oproti knížce docela nudný nebo spíš tragédie, jakou ve vesmíru nenajdete. Natočený tv seriál je sice přesnější, ale nudnější snad ještě víc…
Knížka ovšem nemá chybu.
V Česku byla série upravena do vynikající rozhlasové série s Markem Ebenem, Lábusem etc.!!!!

České překlady: Douglas Adams / Stopařův průvodce.

1. Stopařův průvodce Galaxií
Země je zničena kvůli hyperprostorové dálnici. Arthur Dent s Fordem Prefectem stopují vesmírem, potkají prezidenta galaxie a depresivního robota.

2. Restaurant na konci vesmíru
Posádka lodi Zlaté srdce utíká před vesmírnými policajty a navštíví restauraci na konci času, kde se dá jíst a sledovat zánik vesmíru.

3. Život, vesmír a vůbec
Arthur a spol. řeší kriketovou apokalypsu, válku Krikkitů a hledají smysl života, vesmíru a vůbec (42).

4. Sbohem, a dík za ryby
Arthur se vrací na znovuzrozenou Zemi, zamiluje se do Fenchurch a objeví, proč delfíni opustili planetu.

5. Převážně neškodná
Trillian má dceru Random, Arthur dělá sendviče na zapadlé planetě a všechno končí totálně špatně (nebo ne?).

6. A ještě jedna věc… (Eoin Colfer, 2009)
Závěrečný díl: galaxie je v krizi, Arthur a banda se snaží zachránit vesmír před úplným zničením (oficiální pokračování jiného autora).

Douglas Adams / Stopařův průvodce po galaxii >>

Vogonská poezie je ovšem až třetí nejhorší ve Vesmíru.
Druhá nejhorší je poezie Azgothů z planety Kria. Když král jejich básníků Chrochtos Nadýmavý recitoval svou Ódu na malou hrudku zeleného hnusu, již jsem objevil v podpaždí jednoho letního jitra, čtyři posluchači zemřeli na vnitřní krvácení a předseda Středogalaktické komise pro mrzačení umění přežil jen díky tomu, že si uhryzl jednu nohu. Tvrdí se, že Chrochtos byl poněkud „zklamán“ přijetím své básně, a pravě se chystal začít předčítat svou epickou skladbu o dvanácti knihách, nazvanou Mé oblíbené chrochty ve vaně, když vtom jeho vlastní tlusté střevo v zoufalém pokusu zachránit životy a civilizaci mu vyskočilo až do krku a zadusilo mozek.

Ó fretná chrochtobuznosti!
Tvé mikturace jsou mi
Co zprudlé žvastopunksery na plzné včele
Škvrrrk, já zapřísahám tě svými frůnícími kvrdlovrzy
A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty
nebo tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem,
tak bacha na to!
xxx

Oh freddled gruntbuggly,
Thy micturations are to me
As plurdled gabbleblotchits on a lurgid bee.
Groop, I implore thee, my foonting turlingdromes
And hooptiously drangle me
with crinkly bindlewurdles,
Or I will rend thee in the gobberwarts with my blurglecruncheon
See if I don’t.

Výpisky: Douglas Adams:  Stopařův průvodce Galaxií…

„Běžnou chybou, které se lidé při navrhování blbuvzdorných věcí dopouštějí, je hrubé podcenění vynalézavosti blbců.“

„Vesmír je obrovský. Opravdu obrovský. Prostě neuvěříte, jak nesmírně, neuvěřitelně, ohromujícím způsobem obrovský je.“

„Umění létat spočívá v tom, naučit se vrhnout se k zemi a minout ji.“

„Nic neletí rychleji než rychlost světla, s možnou výjimkou špatných zpráv, které se řídí svými vlastními zákony.“

„Technologie je slovo, které popisuje něco, co ještě nefunguje.“

„Á, paranoidního androida! Jo, toho bereme.“

„Čas je iluze. Oběd je dvakrát takový.“

„Alespoň pro jednou nemusíte mít strach z ranní kocoviny – prostě proto, že žádné ráno už nebude!“

„Většina všech ras ve vesmíru věří, že vesmír stvořil nějaký bůh. Jen jedna rasa si myslí, že vesmír vyfrkl z nosu velký zelený křečopažout.“

„Zajímavé je, že jedinou věcí, která prošla hlavou misky petunií, když padala, bylo: Ach ne, ne zase.“

„Jestli je něco důležitějšího než moje ego, chci to zastřelit.“

Všechno bylo, jak mělo být. Vše bylo připraveno. Věděl, kde má ručník.

„Život? Nemluvte mi o životě.“

Studený pot vyvstával na Fordově čele a kanul po elektrodách, připevněných k jeho spánkům. Od elektrod vedly dráty k celé baterii elektronických přístrojů – zesilovačům metaforiky, rytmickým modulátorům, aliteračním rezidulátorům a zlaciňovačům přirovnání -, zkonstruovaných k prohloubení prožitku básně a k zachycení i těch nejjemnějších odstínů básníkových myšlenek.
Arthur Dent seděl a chvěl se. Netušil sice, co ho čeká, věděl jen, že všechno, co se mu až doposud přihodilo, se mu ani trochu nelíbilo, a nepředpokládal, že by se věci nějak výrazně změnily.
Vogon začal číst – krátkou, leč nechutnou pasáž z vlastní tvorby.
“Ó fretná chrochtobuznosti…,”zarecitoval. Křeče zmítaly Fordovým tělem – bylo to horší, než čekal.
“… Tvé mikturace jsou mi / Co zprudlé žvastopunktsery na plzné včele.”
“Áááááááhhhhh! zavyl Ford s hlavou zvrácenou dozadu pod bušícími poryvy bolesti. Ve vedlejším křesle nezřetelně viděl Arthura, jak se střídavě svíjí a ochabuje. Zaťal zuby.
“Škvrrrk, já zapřísahám Tě,” pokračoval nemilosrdný Vogon, “svými frůnícími kvrdlovrzy.”
Jeho hlas se došplhal k příšerné výšce a vášnivé vřeštivosti. “A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty /nebo Tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem, tak bacha na to!”
“Nnnnnnnneeeeeeehhhhh!” zařval Ford Prefect a zhroutil se v posledním poryvu křeče, naplno zasažen do spánku elektronicky zesíleným účinkem posledního verše. Zplihl.
Arthur bezvládně seděl.
“A teď, pozemšťané…,” předl Vogon (nevěděl, že Ford Prefect je ve skutečnosti z jedné malé planety v okolí Betelgeuze, a kdyby to byl věděl, bylo by mu to úplně jedno) “vám dám na vybranou! Možnosti jsou jednoduché… Buď zemřít v kosmickém vzduchoprázdnu, nebo…,” odmlčel se, aby dosáhl melodramatického účinku. “Nebo mi povíte, jak dobrá byla podle vás moje báseň!”

Ukázka z prvního dílu: Douglas Adams:  Stopařův průvodce Galaxií…

Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu Západního spirálního ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost, leží jedno malé, bezvýznamné žluté slunce.

Kolem něj zhruba ve vzdálenosti sto padesáti miliónů kilometrů obíhá naprosto zanedbatelná nepatrná modrozelená planeta, na níž formy života vzešlé z opic jsou tak úžasně primitivní, že se dosud domnívají, že digitální hodinky jsou docela šikovný nápad.

Hlavní problém této planety spočívá – nebo spíš spočíval – v tom, že většina lidí, kteří na ní žijí, je povětšinou nešťastná. Vyskytlo se mnoho pokusů o řešení, většinou se však týkaly pohybů malých zelených kousků papíru, což je zvláštní, protože ony malé zelené kousky papíru koneckonců nešťastné nebyly.

A tak problém trval dál. Mezi lidmi byla spousta darebáků a převážná většina jich na tom byla moc špatně – dokonce i majitelé digitálních hodinek.

Stále více lidí se přiklánělo k názoru, že udělali nenapravitelnou chybu, už tehdy, když slezli ze stromů. Někteří dokonce tvrdili, že chybou bylo vůbec na ty stromy lézt, že měli všichni pěkně zůstat v oceánech.

A pak jednoho čtvrtka, téměř dva tisíce let poté, co jednoho člověka přibili na kříž za to, že říkal, jak by bylo ohromně bezva chovat se k sobě pro změnu trochu slušně, si jedna dívka sedící osaměle v malé kavárničce v Rickmansworthu najednou uvědomila, v čem je chyba. Přišla na to, jak by se ze světa dalo udělat docela příjemné místo. Dokonce měla pravdu – tentokrát by to bylo fungovalo, a ani by nemuseli nikoho k ničemu přibíjet.

Jenomže naneštěstí než se stačila dostat k telefonu, aby o tom mohla někomu říct, došlo ke strašně pitomé katastrofě a myšlenka byla nenávratně ztracena.

Toto však není její příběh.

Toto je příběh oné strašně pitomé katastrofy a některých jejích důsledků.

Je to také příběh jedné knihy, knihy zvané Stopařův průvodce po Galaxii. Není to pozemská kniha – na Zemi nikdy nevyšla a až do oné strašlivé katastrofy o ní ani žádný pozemšťan neslyšel, ani ji neviděl. Nicméně je to kniha pozoruhodná.

Možná že jde o nejpozoruhodnější knihu, jakou kdy vydalo mamutí nakladatelství v Malém medvědu, o němž rovněž žádný pozemšťan nikdy neslyšel.

Je to kniha pozoruhodná, ale i velmi úspěšná – je úspěšnější než Nebeský rádce hospodyněk, jde na odbyt lépe než Ještě třiapadesátero, co dělat při nulové gravitaci a je diskutovanější než trilogie filozofických trháků Úlona Kolufida Kde udělal Pámbů chybu, Výběr největších Božích omylů a Co je ten Pámbů zač ?

V mnoha ležérnějších civilizacích na Východním okraji naší Galaxie dokonce Stopařův průvodce nahradil velkou Galaktickou encyklopedii jakožto zdroj veškerého vědění a moudrosti, neboť – ač má mnoho mezer a spousta informací je pochybných nebo přinejmenším hodně nepřesných – má proti starší a prozaičtější příručce dvě nesporné výhody.

Jednak je o něco levnější, a především má na obálce velký vlídný nápis: NEPROPADEJTE PANICE.

Historie onoho strašně pitomého čtvrtka a jeho neuvěřitelných následků a jejich souvislostí s touto pozoruhodnou knihou však začíná velmi prostě.

Začíná jedním domem.

—————— poznámka redakce ——————————-
Ale prosím, nepropadejte panice! Don´t panic, please !

The post Douglas Adams. Stopařův průvodce po Galaxii, Nepropadejte panice, vzkazuje z vesmíru first appeared on Čítárny.

Spolek přátel krásné literatury a koláče z bramborových slupek je mimořádný román. Je totiž prvotinou sedmdesátileté autorky Mary Ann Shafferové, která sama v 70. letech 20. století na ostrově Guernsey nečekaně na několik dní uvázla kvůli mlze. Její jedinečný román je výbornou ukázkou anglického humoru, okořeněného trochou romantiky, a současně skvělou sondou do dobových vztahů a detailů. Dýchá z něj autenticita a osobní vztah k tématu.

O čem je tato opravdu čtivá a zábavná kniha?
Je o Spolku přátel krásné literatury a koláče z bramborových slupek a dovíte se vše, co jste chtěli vědět o německé okupaci Normanských ostrovů (pokud jste vůbec věděli, že nějaká byla).
Juliet Ashtonová je mladá, pohledná, vtipná a úspěšná spisovatelka.
Píše se rok 1946, její kniha humoristických válečných esejů se výborně prodává, ale co dál? Shoda okolností ji přivede do dopisového kontaktu s členy Spolku přátel krásné literatury a koláče z bramborových slupek, působícího na ostrově Guernsey.
A tam všechno začíná.

Podivný název pro ještě roztodivnější společenství lidí, kteří jsou ochotni jí vyprávět své válečné osudy.
Juliet má náhle před sebou nové téma, které ji přitahuje víc a víc, a tak stejnou měrou, jakou se rozvíjejí příběhy jednotlivých lidí, se otevírá i celistvý válečný příběh Němci okupovaného britského ostrova.

Ve Velké Británii zaznamenal román obrovský úspěch.
O to smutnější pak je, že se ho jeho autorka již nedožila – zemřela počátkem roku 2008, krátce po té, co byl román přijat k vydání, a tak se posledních úprav musela ujmout její neteř Annie Barrowsová, uváděná jako spoluautorka.

Úspěch románu je o to úžasnější, že se jedná o román v dopisech – literární formu, která se už nenosí.

Spolek přátel krásné literatury však ukazuje, že tato forma v dobrých rukou může být neobyčejně živá a vtipná, dovede rozehrát patřičné emoce a především dokáže vyprávět velký příběh.

Mary Ann Shafferová + Annie Barrowsová:
Spolek přátel krásné literatury a koláče z bramborových slupek
Vydal Knižní Klub – Euromedie, 2009

FILM: The Guernsey Literary and Potato Peel Pie Society / USA, 2018
Režie: Mike Newell
Předloha: Annie Barrows (kniha), Mary Ann Shaffer (kniha)
Scénář: Don Roos, Thomas Bezucha
Kamera: Zac Nicholson
Hrají: Lily James, Michiel Huisman, Jessica Brown Findlay, Matthew Goode, Glen Powell, Katherine Parkinson, Penelope Wilton, Tom Courtenay, Marek Oravec, Kevin Hudson, Scott Plumridge, Kit Connor

The post Spolek přátel krásné literatury a koláče z bramborových slupek se dočkal i filmového zpracování first appeared on Čítárny.