Místo ženy je poezie prodchnutá severem, nostalgií i dnešním Finskem. Základní osnovou téměř celého díla je střet současné moderní ženy se starými zakořeněnými zvyklostmi. Mladá žena – zaklíněna mezi „mlýnská kola“ minulosti a současnosti – je zde originálním způsobem zachycena v různých časových obdobích, analyzuje linie vztahů vnučka – matka – babička, zamýšlí se nad institucí manželství, otevřeně hovoří o ženské fantazii, přáních, nesplněných tužbách a snech. Huotarinenová píše o událostech všedních dnů, akcentuje řadu problémů, které jsou signifikantní pro soudobou společnost – například anorexii či vliv reklamy na ženskou psychiku, který může vést až k chorobné touze po dokonalém těle; neméně zajímavé je rovněž autorčino využívání a kombinování pohanských motivů s prvky křesťanskými.

Vilja-Tuulia Huotarinen (*1977)
absolvovala Univerzitu v Tampere. Debutovala v roce 2004 básnickou sbírkou S nůžkama v ruce se nesmí utíkat (Sakset kädessä ei saa juosta). Ve své prvotině se autorka zabývala tématem dospívání a přerodem dívky v ženu. Dílo bylo navrženo na literární cenu Helsinských novin a Huotarinenová se touto knihou stala členkou Klubu žijících básníků. V roce 2006 vyhrála soutěž Tiina o nejlepší knihu pro mládež.
V současné době působí Vilja-Tuulia Huo-tarinenová jako předsedkyně literárního spolku Viitapiiri a Turkuského sdružení slovního umění (Turun sanataideyhdistys) a rovněž přispívá do kulturních periodik. Je členkou básnické improvizační skupiny Muuntaja (Transformátor).

Místo ženy | Vilja-Tuulia Huotarinen | Přeložila Marika Kimatraiová | vydal Dauphin, 2011

Odchod

Jednoho dne jsem z okna vlaku viděla losa
který vylezl na skálu

Je to devětadvacet let zpět
stalo se to dnes

S utrpením se nenadělá nic
leda tak ho přijmout

Domov

Hříbata padají na kolena, příliš pozdě.
Chléb vytažený z pece a hubené sestry se mihotají
místnostmi, matky kartáčují za dveřmi vlasy,
bouří se a touží, dokud nepomine nejhorší.
Sestry přidávají do kávy cukr a prášek na spaní,

vrávorají, zapomínají, zůstávají na prazích, na chodnících.

Babiččin portrét se otřásá, magnetické pole,
pohled, jenž nelze přehlédnout, síla, která podlamuje kolena.

Domy jsou velké, temné a osamělé.
Domy jsou plné nálady:
běháme v nich s ďáblem,
abychom mu zůstaly v patách.

Vše, čeho se bojím dlouhá léta, se naplňuje.

Nedĕlní chvilka

Moje sestřenice a já
jsme si nevybraly spodní prádlo, aby ladilo.
Když se v kuchyni připálil hrnec,
byly jsme u toho

Kdy se poohlížíte po mužích a vdáváte se

Koulíme očima
natahujeme rukávy přes zápěstí
vyšíváme tmavý závoj z větru
zvykáme si na pachuť kovu v ústech
Které šaty bych si měla připravit na svatbu, přemýšlí babička

Převedeme babičku na druhou stranu
vylézáme na barovou stoličku
sklepáváme popel a popíjíme kořalku

Jsme třicátnice
korálově červené kočky
příliš ostražité, abychom umíraly
a věřily, co se povídá.

The post Vilja-Tuulia Huotarinen a její místo ženy, poezie ze severu Finska first appeared on Čítárny.