Autismus je jednou z nejzávažnější poruch dětského mentálního vývoje.
Jedná se o vrozenou poruchu některých mozkových funkcí. Porucha vzniká na neurobiologickém podkladě. Důsledkem poruchy je, že dítě dobře nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Duševní vývoj dítěte je díky tomuto handicapu narušen hlavně v oblasti komunikace, sociální interakce a představivosti. Autismus doprovází specifické vzorce chování a rodina má většinou velký problém, jak ditě zvládnout.

Autismus se dá diagnostikovat zhruba ve věku 24–36 měsíců.
V tomto období si u dětí s autismem můžeme všimnout, že napříkladf nereagují na jméno ani na pokyny, nedokážou si říci, co chtějí, působí dojmem, že neslyší, neukazují, nemávají na rozloučenou, nemají rády změny, málo se smějí, hrají si raději o samotě nebo se nadměrně fixují na určité hračky.
V tomto věku je dagnostika složitá a často se zaměňuje s podezřením na lehkou mozkovou dysfunkci nebo mentální retardaci. Ojediněle, zhruba u jednoho z padesáti takto postižených dětí, se může vyskytnout i mimořádný talent nebo velmi vysoká inteligence.

Autismus poprvé popsal americký psychiatr Leo Kanner v roce 1943 na jedenácti dětech, které se projevovaly velmi nestandardním chováním. Kanner se domníval, že autismus je podobný schizofrenii. Autismus ale nemá s psychotickými onemocněními co do činění.

Dětský autismus / Hrdlička, Komárek
Přehled současných poznatků Dětský autismus představuje závažnou vývojovou poruchu, pro niž je charakteristická narušená schopnost vytvářet vztahy s lidmi, přiměřeně reagovat na podněty z okolí, nutkavá touha po neměnnosti a další příznaky vážně postihující život jedince i jeho okolí. V poslední době se podařilo dosáhnout řady důležitých pokroků v porozumění jak příčinám této choroby, tak možnostem jejího terapeutického ovlivnění. Publikace shrnuje nové zahraniční i domácí poznatky o dětském autismu a spektru příbuzných poruch s důrazem na výzkumné a klinické zkušenosti autorů, kteří se problematikou zabývají. Zahrne i otázky organizace návazné psychosociální péče o děti s těmito poruchami a o jejich rodiny, včetně svépomocných aktivit a zkušeností rodičů.
Více o knize >>

Podivný případ se psem | Mark Haddon | Argo
Výjimečný příběh o výjimečném světě chlapce s autismem. Christopher Boon je patnáctiletý hoch, který nerozumí lidským citům a nemá rád, když se ho kdokoli dotkne, ale je to matematický génius a obdivovatel Sherlocka Holmese. Autismus mu brání, aby vnímal život jako ostatní lidé, jejichž chování ovšem pečlivě sleduje a vtipně komentuje. Když jednoho dne najde za plotem zahrady vidlemi zapíchnutého psa, rozhodne se, že vypátrá pachatele, a mimovolně vyřeší zdánlivě neřešitelnou krizi manželství svých rodičů. Příběh chlapce s Aspergerovým syndromem je fascinující, zábavný i dojemný náhled do světa lidí trpících poruchou autistického spektra.

Příběh je napsán jednoduchými přesnými větami. Postrádá komplikovaná souvětí a vše je jednoduché, přesně jako v matematice. Tady je vysvětlení přímo od hlavního hrdiny, proč je tato kniha tak napsaná:
Siobhan říkala, že bych měl napsat něco, co bych si chtěl sám přečíst. Já čtu hlavně knihy o vědě a o matematice. Nemám rád normální romány. V normálních románech lidi říkají věci jako: „Jsem protkaná železem, stříbrem a žilkami usazenin. Nedokážu se sevřít v tvrdou pěst, již zatínají ti, kteří jsou nezávislí.“ Co to znamená? Nevím. Neví to ani táta. Ani Siobhan, ani pan Jeavons. Ptal jsem se jich.

Autor románu, Mark Haddon (1962), v románu, který je bezesporu jeho nejslavnějším, zúročil svoje dlouholeté zkušenosti s prací s mentálně a tělesně postiženými dětmi. V knize Podivný případ se psem dokázal mistrně vykreslit osobnost a způsob uvažování chlapce s autismem. Detektivní novela Marka Haddona se stala literární událostí, okamžitě obletěla svět a ve Velké Británii byla zvolena Knihou roku 2003 v rámci prestižní Whitbreadovy ceny.

Oční kontakt | Cammie McGovernová    
Spisovatelka čerpala z vlastní zkušenosti matky chlapce s autismem. Její hrdina je také chlapec s podobnopu genetickou anomálií, který byl svědkem vraždy malé holčičky. Když se roznese, že během školního vyučování někdo v lesíku za školou zabil malou Amelii Bestovou, učitelé, žáci i rodiče jsou vyděšení. A policie marně hledá odpovědi, přestože má očitého svědka zločinu. Je to však svědek hodně neobvyklý – devítiletý Adam, který byl v kritickou chvíli s Amelií v lese, totiž trpí dětským autismem, a přestože za normálních okolností je schopný komunikovat, od vraždy vůbec nepromluvil a stáhl se hluboko do sebe.

Život Adamovy matky Cary se od chlapcova narození točí pouze kolem péče o syna a snahy otevřít mu cesty do světa venku, ale to, co se stalo v lese za školou, ji staví před řadu otázek bez odpovědí. Jak to, že Adam, který vždycky křečovitě lpěl na dodržování pravidel, bez dovolení odešel ze hřiště? Nikdy předtím si ostatních dětí nevšímal, tak co pro něj znamenala Amelia Bestová? Co chlapec v lese přesně viděl – a kolik z toho pochopil? Cara musí využít všech svých zkušeností, aby správně interpretovala změny v Adamově chování a nejen mu usnadnila překonat prožité trauma, ale také pomohla policii dostat vraha za mříže. Až příliš reálně totiž vypadá možnost, že další zabijákovou obětí by mohl být právě Adam. S pomocí Morgana, třináctiletého chlapce, který se snaží vyřešit záhadu Ameliiny smrti z osobních důvodů, pátrá Cara po stopách a s překvapením shledává, že mnohé z nich vedou do její vlastní minulosti…

Cammie McGovernová je držitelkou několika prestižních cen za kratší prózu.

Kam jedeme, tati | Jean-Louis Fournier
Jean-Louis Fournier napsal s nadhledem a cynickým humorem hořký příběh svých dvou  synů s těžkým tělesným i duševním postižením. Vzpomínky a příhody, často popisované jen na několika řádcích a vždy s brilantní pointou, téměř vždy zamrazí v zádech. Kniha byla oceněna v roce 2008 cenou Prix Femina, porotou složenou výhradně z žen, ale její příběh dojme každého, kdo má vlastní děti nebo zkušenosti s lidmi s handicapem.

Milý Mathieu, Milý Thomasi, když jste byli malí, býval jsem o Vánocích někdy v pokušení darovat vám nějakou knížku, třeba Tintina. Mohli bychom si o ní potom společně povídat. Tintina znám dobře, všechny jeho příběhy jsem několikrát četl. Ale nikdy jsem to neudělal, bylo to zbytečné, neuměli jste číst. Nikdy se to ani nenaučíte. Vašimi vánočními dárky zůstanou už navždycky jen kostičky nebo autíčka… Teď, když Mathieu odešel hledat svůj balon někam, kde mu ho už nemůžeme pomoct najít, teď, když Thomas, který na Zemi zůstal, má hlavu čím dál tím víc v oblacích, vám chci přece jen jednu knihu věnovat. Knihu, kterou jsem napsal pro vás. Aby se na vás nezapomnělo, abyste nebyli jen fotkou na průkazu ZTP.

Poruchy autistického spektra | KateřinaThorová
Publikace zkušené psycholožky přináší komplexní pohled na jedno z nejtěžších dětských vývojových onemocnění – poruchy autistického spektra, mezi něž se řadí především dětský autismus, atypický autismus, Aspergerův syndrom, Rettův symdrom a dezintegrační porucha.
“Když se Martin narodil, byla jsem ta nejpyšnější a nejšťastnější matka na světě. Byl krásné a zdravé dítě. Začal mluvit jednotlivá slova, prohlížel si knížky, smál se. Ve dvou a půl letech nastal zlom – slova vystřídaly zvuky, smích křik  a pláč, knížky, které si dříve prohlížel, ležely na zemi roztrhané. Byli jsme zoufalí.”

Preißmann | Život s Aspergerovým syndromem
Kniha se věnuje úvahám na téma psychoterapie osob s Aspergerovým syndromem (AS). Autorka, lékařka, u níž byl ve věku 27 let Aspergerův syndrom diagnostikován, čtivým a zajímavým způsobem popisuje průběh své psychoterapie. Postupně objasňuje problematiku navazování terapeutického vztahu s osobami s AS, rozkrývá speciální potřeby a přání, která klient s AS v terapeutickém vztahu pociťuje, a charakterizuje témata, která hrají podstatnou roli v terapii.
Popis mnohých aspektů práce psychoterapeuta je prokládán osobní výpovědí autorky.

Truth of Dare
Další knížku o autismu v roce 2000, takového “Rainmana” pro děti, napsala Celia Rees s názvem Truth of Dare. Měla to tenkrát vydat Olympia v překladu Petra Hejného. Kvůli omezení programu dětských knih a také kvůli obavě z tématu se kniha tenkrát nevydala.

Seznam pro vážnější zájemce. Knihy jsou k sehnání ve většině knihoven, ale i v knihkupectvích.

Attwood, T.: Aspergerův syndrom, Portál 2005
Beyer, J., Gammeltoft, L.: Autismus a hra, Portál 2006
de Clercq, H.: Mami, je to člověk, nebo zvíře?, Portál 2007
Čadilová, Jůn, Thorová a kol.: Agrese u lidí s mentální retardací a s autismem, Portál 2007
Haddon, M.: Podivný případ se psem, Argo 2004
Howlin, P.: Autismus u dospívajících a dospělých, Portál 2005
Hrdlička, M. – Komárek, V. (Ed.): Dětský autismus, Portál 2004
Gillberg, Ch.-Peeters,T.: Autismus – zdravotní a výchovné aspekty, Portál 1998
Kolektiv autorů, Rettův syndrom, Základní škola Zahrádka, U Zásobní zahrady 8, Praha 3, 2006
Lawson, Wendy, Život za sklem, Portál 2008
Peeters,T.: Autismus, od teorie k výchovně-vzdělávací intervenci, Scientia 1998
Richman, S.: Výchova dětí s autismem (Aplikovaná behaviorální analýza), Portál 2006
Sacks, O.: Antropoložka na Marsu, Praha, Mladá Fronta 1997
Schiller, E.: Příběhy dětí s autismem, Praha: Portál 1999
Schopler, Mesibov: Autistické chování, Portál 1997
Schopler, Reichler, Lansingová: Strategie a metody výuky dětí s autismem a dalšími vývojovými poruchami, Portál 1998
Thorová, Kateřina: Poruchy autistického spektra, Portál 2006
Thorová, Kateřina: Poruchy autistického spektra – včasná diagnóza branou k účinné pomoci, APLA Praha 2007
Thorová, Kateřina: Školní pas pro děti s PAS, APLA Praha 2008
Thorová, Kateřina: Výjimečné děti, APLA Praha 2008
Vermeulen, P.: Autistické myšlení, Grada 2006
Williams, D.: Nikdo nikde, Svoboda 1995
Williams, D.: Somebody Somewhere (pokračování knihy Nikdo nikde), Jessica Kingsley Publishers, 1994

The post Co je autismus a savanti. Výběry knih o autismu a autistech first appeared on Čítárny.

Obyčejně většina z nás hledá způsob, jak dítětem manipulovat a „zabránit“ mu v tom, co definujeme jako „špatné“. Ale pokud se zastavíme a podrobíme svoje myšlenky kritickému zkoumání, zjistíme, že dítě má velmi opodstatněný důvod pro své jednání či pro to, co říká, případně objevíme, že ve skutečnosti nic špatně není. Jakmile si uvědomíme, že naše vnímání není pravdivé, můžeme si všimnout záměrů dítěte a nabídnout mu spíše pomoc (pokud ji potřebuje), než odsouzení.

Důvod chování dítěte spočívá často v emocích a nemusí být vždy na první pohled spojen s tím, co dítě dělá nebo říká. Tím, že zabráníme dítěti vyjádřit negativní emoce, nevyřešíme jejich příčinu. Můžu zabránit dítěti křičet nebo bít druhého člověka, ale důvod jeho utrpení trvá a znovu vypluje na povrch. Ve skutečnosti to, že dítěti zabráním ve vyjádření negativní emoce, vyvolá pocit opuštěnosti a strachu, který se přidá k jeho úzkosti a povede ke stupňování agrese. Naopak jakmile dítěti porozumím, můžu na něj reagovat vlídně, bez ohledu na to, zda může dostat to, co chce v tu chvíli.

Opravdu poučná a inspisrující kniha respektované americké terapeutky a rodinné poradkyně Naomi Ardolt představuje ucelený koncept výchovy, kde nedominuje ani rodič ani dítě a namísto mentorování, ovládání a manipulace je s dítětem zacházeno s úctou a respektem. Nejen teoreticky, ale i na mnoha příkladech z praxe zjistíme, že svým dětem můžeme důvěřovat a bezpodmínečně je milovat. Pouze se musíme zbavit starých naučených a nefunkčních vzorců chování.

Vychováváme děti a rosteme s nimi | Naomi Ardolt | Práh

Proč je tato kniha výjimečná?

Hovoří o lásce:
Vysvětluje, proč ovládání, manipulace a tresty ve výchově nefungují.
Hovoří otevřeně:
Ukazuje postup, jak se špatných výchovných vzorců zbavit a růst spolu se svými dětmi.
Ukazuje porozumění:
Umožňuje nám, abychom porozuměli dítěti, které pak může naplnit své nejlepší předpoklady.
Zasévá důvěru:
Dokazuje, že jen děti, které dostaly bezpodmínečnou lásku a důvěru svých rodičů, vyrůstají v sebevědomé lidi, emocionálně odolné a schopné vést své životy samostatně a radostně.

DEVĚT DŮLEŽITÝCH POZNÁMEK K VÝCHOVĚ DĚTÍ

1. Dítě má pravdu. Ať už dělá cokoliv, má k tomu pádný důvod. Opravováním v něm vyvoláváte pocit selhání. Podstatné je najít pravou příčinu jeho jednání a tu napravit. Zpravidla za ní stojíme my – většinou jsme dítě něco nevědomky naučili nebo máme nerealistické očekávání. Dítě je naše zrcadlo.

2. Poslušnost není naším cílem. Znamená totiž, že dítě se bojí. Možná dělá dobrou věc, ale ze špatného důvodu. Bojí se trestu, naší zlosti nebo že přijde o naši lásku. Poslušné dítě může později poslouchat kohokoliv, třeba vůdce gangu. Naučí se poslouchat jiné, a ne samo sebe. Člověk by měl také někdy poslouchat jiné lidi, ale měl by se vždy nejdříve poradit sám se sebou a umět se rozhodnout, koho a kdy poslouchat.



3. Naším cílem je, aby dítě bylo nezávislé, aby dítě v každé chvíli cítilo: “To, jak se cítím, je správné”. Tento pocit sebedůvěry budujeme tak, že reagujeme na jeho potřeby. Nemusíme se obávat, že později bude dělat věci na úkor jiných lidí nebo že se o druhé nebude starat. Naopak: pro dítě, které se cítí nezávislé a důvěřuje si, je mnohem snadnější všímat si druhých a starat se o ně.

4. Spokojené dítě se chová dobře ze své vlastní svobodné vůle. K tomu nepotřebuje příkazy, zákazy a napomínání, potřebuje jen, aby byly naplněny jeho základní potřeby, jimiž – kromě těch fyzických – jsou: bezpodmínečná láska, možnost sebevyjádření, emocionální jistota, samostatnost a moc nad sebou a sebevědomí. 



5. Lidé jsou ze své podstaty nezávislé bytosti. Protože ovládáním jdeme proti této přirozenosti dětí, vytváříme agresi, vzdor. Jiné děti tím přimějeme k vnitřní rezignaci a vytvoříme v nich pocit uzavření, nejistoty a neschopnosti důvěřovat sám sobě.



6. Naším cílem je, aby děti byly šťastné. Snažíme se je toho co nejvíce naučit, aby toho co nejvíce dosáhly a co nejvíce měly, a potom mohly být šťastné. Na tom není nic špatného, daleko důležitější však je naučit děti být šťastné rovnou. Nezávisle na tom, jestli dostanou to, co chtějí, jestli se jim něco podaří. Aby byly schopné být. Učme je být raději než dělat a mít.

7. Když dítěti pomáháme, ve skutečnosti ničíme jeho sebeúctu. Říkáme mu tím: “Ty to neumíš. Já ti to ukážu. Já ti pomůžu.” Dávejme dětem takové projekty a činnosti, které zvládnou samy. Ne příliš snadné, ale ani ne tak náročné, aby je odradily nebo aby při nich potřebovaly naši pomoc. Pokud vidíte, že na něco nestačí, je lepší vybrat jim něco jiného, než jim pomáhat.

8. Chválení ničí sebeúctu a je druhem manipulace. Když dítě chválíme, chceme, aby něčeho dělalo víc. A ono to funguje, ale opět ze špatného důvodu – chce získat naši lásku. Učíme děti být závislé na mínění druhých lidí. Tento přístup vnáší do života nejistotu.

9. Svoboda není povolení dělat cokoliv. Dát dítěti moc nad sebou samým neznamená dát mu moc nad rodiči a ostatními lidmi. Protože to je pro dítě příliš mnoho moci, která jej frustruje a oslabuje. Dovolte dítěti, aby bylo samo sebou.

{youtube}_rM6_IMylFk{/youtube}

Co je SALVE + příklad.

S – (Self inquiry) sebezpytování; osvobození se od nadvlády zbrklých myšlenek.
A – (Attention) –zaměření pozornosti na dítě.
L – (Listen) – naslouchání
V – (Validate) – uznání
E – (Empower) – povzbuzení

Následující příhoda je příklad z knihy. Je o otci, který se dokázal vyhnout svému původnímu rozčilení.
Jeho reakcí by normálně byl hněv. Použil ale formulaci SALVE, aby nenarušil vazbu mezi ním a jeho dítětem a zůstal laskavý.  
Zatímco Adam pracoval na zahradě, jeho čtyřletá dcera Ruth šla dovnitř a nalila si sklenici mléka. Trochu mléka se rozlilo na stůl a na podlahu v kuchyni. Když Adam vešel do domu a viděl rozlité mléko,  málem vybuchl slovy: „Proč jsi mi neřekla, ať ti pomůžu? Víš přece, že to sama neumíš.“ Místo toho se zhluboka nadechl, vnímal, jak tato slova v tichosti odplouvají pryč (S z formulace SALVE) a povšiml si, že nejsou pravdivá ani pro něho nejsou užitečná. Pak obrátil svou pozornost (A) k Ruth. Uvědomil si, že ho nechtěla vyrušovat při práci a snažila se nalít si mléko sama bez jeho pomoci. Přišel blíž a řekl vesele: „Koukám, že sis nalila mléko úplně sama.“

The post Vychováváme děti s Naomi Aldortovou. Devět důležitých myšlenek o výchově dětí first appeared on Čítárny.