Vánoce jsou jedním z nejvýznamnějších křesťanských svátků, který oslavuje narození Ježíše Krista. Štědrý den je 24. prosince a patří mezi nejoblíbenější období roku.
Pravé poselství křesťanských Vánoc znamená:  Pokoj lidem dobré vůle! A o tom je milá knižka pro děti: Zachráněné Vánoce.

Malý František se na Štědrý den vydá pro betlémské světlo. Cestou potká pana Dobrejšku, kterému někdo ukradl kytici, kterou chtěl věnovat svojí ženě. Františka hned napadne, jak by mohl panu Dobrejškovi pomoct, aby starý pán neztratil o Vánocích víru v dobré lidi… A protože jsou Vánoce, určitě všechno dobře dopadne!

Knížku přeložila z češtiny do japonštiny pro děti Yuko Kimura. Do roka po vydání v Česku vyšla ve známém nakladatelství Fukuinkan Shoten také s ilustracemi Iku Dekune.

Zachráněné Vánoce / Lenka Rožnovská / Ilustrace Iku Dekune / Albatros, 2017

The post Zachráněné Vánoce aneb jak se František vydal pro betlémské světlo first appeared on Čítárny.

Pohádky, říkadla, balady, texty známé, ale také některé téměř zapomenuté. Nový výbor k dvoustému výročí autorova narození pokrývá celou šíři sběratelských zájmů Karla Jaromíra Erbena. Ilustrace japonské ilustrátorky Iku Dekune povyšují knihu na úroveň umělecké publikace.

Pohádka o Zlatovlásce, písnička Holka modrooká nebo říkadla jako Houpy, houpy, kočka snědla kroupy… – dodnes je čteme, říkáme a zpíváme a netušíme, že je známe díky Karlu Jaromíru Erbenovi (1811–1870), který je vyhledal a zapsal.
Už za studií Erben poznal Karla Hynka Máchu, později navázal přátelství s Františkem Palackým i Boženou Němcovou, účastnil se vlasteneckých setkání, seznámil se s významnými zahraničními folklórními badateli a cestoval po archivech. Sbíral a tvořil pohádky, písně, balady, hádanky, zaříkadla, psal hesla do Riegrova naučného slovníku, vydával staročeská díla i své bájeslovné studie, překládal občanský zákoník a trestní řád, byl redaktorem i členem delegací na vídeňský sněm. To všechno stihl za necelých šedesát let života.

V novém výboru, který uspořádala Jana Čeňková, mají největší zastoupení pohádky. Podle Erbena v pohádkách probíhá věčný zápas zimy a jara, tmy a světla, smrti a života, který symbolizuje právě mrtvá ledová a živá tekoucí voda. Nechybějí ale ani ukázky koled, hádanek a písní z monumentální sbírky Prostonárodní české písně a říkadla (1864), ani tři balady z jeho nejznámějšího díla Kytice (1853). Živou vodu uzavírá překvapivý a téměř neznámý text o „měsíčních kruhových obrazech“ Josefa Mánesa na Staroměstské radnici.

Starší výbor Erbena s názvem Poklad vyšel např. už v roce 1958
Ten vybral Jiří Kolář s ilustracemi Ludmily Jiřincové a vyšel v Našem vojsku. Výbor obsahoval: Kytice, České pohádky, Prostonárodní české písně a říkadla, Slovanské báje a pověsti, Básně-Písně-Překlady, Próza, Drobné práce-zlomky-dopisy. Doslov napsal Rudolf Lužík, texty připravila a vysvětlivkami opatřila dr. Jitka Křesálková. (poznámka redakce)

Ilustrátorka Iku Dekune
japonská ilustrátorka, absolvovala obor grafiky na Musashino Art University v Tokiu, od roku 2002 žije v Praze. Její ilustrační tvorba je oceňována jak v Japonsku, tak i ve světě, za ilustraci pohádky „Das Meerhäschen“ bratří Grimmů dostala Grand Prix BIB 2003 na Bienále ilustrací Bratislava.

Pohádky bratří Grimmů s jejími ilustracemi vyšly v roce 2007. Iku Dekune zkouší stále nové výtvarné techniky, např. ilustrovala středověkou technikou temperových a olejových barev Divoké husy (česky pod názvem Divoké labutě) Michaila Bulatova, jež byla oceněna v Japonsku jako nejkrásnější kniha roku 2005. Je rozkročena mezi evropskou kulturou a principy japonského umění (Tantara, kouzelná babička z hor, 2006). Pro japonské nakladatelství Kaisei-sha ilustrovala pohádku Boženy Němcové O dvanácti měsíčkách (2008).

Výbor Karla Jaromíra Erbena Živá voda malovala temperami, vytvářela celostránkové a záhlavní ilustrace, které jsou nové v pojetí pohádkové fantazie, v baladách na nás působí šerosvitné záblesky, v pohádkách je tlumená barevnost obohacena o přírodní detaily, jako jsou zvířecí bytosti a ptáci. Dokázala vnímat i tradiční české zvyky a ústní slovesné projevy, v nichž se nejednou její ilustrace blíží i jemné nadsázce.

Živá voda – Karel Jaromír Erben – Pohádky, říkadla, balady… | Jana Čeňková | Ilustrace Iku Dekune | Albatros, 2011

Ukázka – Erbenova „živá voda“

Odmala slyšíte říkadla nebo pohádky, které jsou vám důvěrně známé, a netušíte, odkud se vzaly. Kdo by také neznal Zlatovlásku nebo některé z říkadel a písní, jako třeba Houpy, houpy, houpy, kočka snědla kroupy… nebo Holka modrooká.. Dodnes si je říkáme a zpíváme, třebaže málokdo víme, že je sebral a zapsal Karel Jaromír Erben. Cesta k vysněné práci ale nebyla jednoduchá. Erbenův život byl poznamenán mnoha předčasnými úmrtími jeho nejbližších a také on sám si na svět přinesl chatrné zdraví. Narodil se 7. listopadu 1811 v Miletíně v Podkrkonoší, kam později jezdil jako student a kde se začínal zajímat o lidovou slovesnost. Je doloženo, že inspirace pro baladu Svatební košile pochází z jeho rodného Miletína. Karel se narodil jako dvojče a bratr Jan zemřel sedm týdnů po porodu. Rodina Erbenova měla celkem devět dětí, ale kromě Karla a jeho mladší sestry Josefky všechny krátce po narození zemřely. Básníkův otec Jan Erben byl švec a sadař, matka Anna byla dcerou učitele, takže ze strany matčiných příbuzných se mu dostalo péče zejména ve vzdělání. Gymnázium absolvoval v Hradci Králové, poté studoval filosofii a nakonec práva. Již za studií poznal Karla Hynka Máchu, navázal přátelství s Františkem Palackým, později také s Boženou Němcovou, účastnil se vlasteneckých setkání, seznámil se s významnými zahraničními folklórními badateli a cestoval po archivech.

Do roku 1843 pracoval na nejistém postu nebo v nejisté existenci soudního úředníka, poté jako asistent v Národním muzeu, kde v roce 1851 získal nakonec místo archiváře města Prahy a později byl jmenován ředitelem kancelářských úřadů města Prahy. Byl dvakrát ženatý, první žena Barbora (Betynka) Mečířová ze Žebráku zemřela v roce 1857, po její smrti se oženil s Žofií Mastnou z Lomnice nad Popelkou. Z prvního manželství měl tři dcery; Erbenovi synové zemřeli v kojeneckém věku. Erben umírá 21. listopadu 1870, rok před šedesátinami. V současnosti rychlých informačních kanálů musíme obdivovat, kolik se do Erbenova života vešlo pracovního a vlasteneckého zaujetí. Tento ilustrovaný výbor jen zčásti přibližuje rozsáhlou Erbenovu písemnou a badatelskou činnost.

Erben sbíral a tvořil pohádky, písně, balady, hádanky, zaříkadla, psal hesla do Riegrova naučného slovníku, z něhož je ve výboru ukázka (Původ Smrtné neděle a pomlázky), vydával staročeská díla (např. Sebrané spisy mistra Jana Husi) a své bájeslovné studie, překládal občanský zákoník a trestní řád, podílel se na vědeckém pojmosloví pro gymnázia, byl redaktorem Pražských novin a také cestoval jako člen delegací na sněmy do Vídně, Záhřebu a Moskvy. V souvislost se svou vědeckou prací byl členem mnoha významných společností, např. řádným členem Královské české společnosti nauk, členem Archeologické společnosti v Moskvě, členem rady Charkovské univerzity, korespondentem císařsko-královského geologického ústavu ve Vídni; obdržel řadu vyznamenání, pro zajímavost uveďme rytířský řád třetího stupně udělený černohorským knížetem Nikolajem I. Dostal také uctivé oznámení o zařazení Kytice do soukromé císařské knihovny.

V našem výboru mají největší zastoupení pohádky. Erben již ve čtyřicátých letech 19. století začal pohádky otiskovat v České včele (jednou z prvních byla Dobře tak, že je smrt na světě).  Byl příznivcem mytologického původu pohádek, jejich písemnou podobu rekonstruoval na základě dvou nebo více variant (Zlatovláska, Tři zlaté vlasy děda Vševěda aj.). Mezi jeho vzory patřila sběratelská a adaptátorská činnost bratří Grimmů,  seznámil se s Německou mytologií Jacoba Grimma. Podle Erbena v pohádkách probíhávěčný zápas zimy a jara, tmy a světla, smrti a života,  který symbolizuje právě mrtvá ledová a živá tekoucí voda.  

Erben nestačil za svého života ani vydat české pohádky, ani dokončit své plány týkající se dalšího studia folklóru, přesto je zakladatelem českého národopisu a jeho vůdčím zjevem v období romantismu u nás i ve světě. Erbenovy České pohádky později vydal Václav Tille (1905) a v kritickém vydání Antonín Grund. Slovanské pohádky otiskl Erben nejdříve v nářečích původních, v tzv. Slovanské čítance, a posléze ve sbírce Vybrané báje a pověsti národníjiných větví slovanských (1869), která obsahuje 90 přeložených a upravených bájí a pohádek, vyprávěných vytříbeným jazykem. Čerpal ze sbírek A. N. Afanasjeva (ruské a ukrajinské), K. Balinského (polské), A. I. Glińského (polské a běloruské), V. S. Karadžiče (srbochorvatské a slovinské), G. S. Rakovského (bulharské) a jiných sběratelů, se kterými byl v  korespondenčním styku. Ve výboru jsou také ukázky koled, hádanek a písní z monumentální sbírky Prostonárodní české písně a říkadla (1864), jejichž sběru se věnoval od třicátých let 19. století (první vydání ve 40. letech pod názvem Písně národní v Čechách).  Nejznámější Erbenovo dílo – Kytice – vyšlo nejdříve jako Kytice z pověstí národních (1853) a v roce 1861 ji autor rozšířil (Kytice z básní Karla Jaromíra Erbena). Kytice je velmi často interpretována, zhudebňována, filmována a vracejí se k ní malíři i ilustrátoři. Erben sám chtěl povznést a zachovat bájeslovné látky, ale nakonec se mu podařilo stvořit dílo trvalé umělecké hodnoty. Ve všech baladách vybraných do našeho výboru (Poklad, Svatební košile, Vrba) vnímáme základní téma Kytice. Prožíváme nezvratitelnost osudu a viny hrdinek a hrdinů, přičemž nám jsou a budou blízcí ve své tragické vzpouře nebo vykoupení.

Živou vodu uzavíráme překvapivým a téměř neznámým textem o „měsíčních kruhových obrazech“ Josefa Mánesa na Staroměstské radnici s přáním, abyste si jich, až půjdete kolem této památky, více všimli. A tím se okruhem vracím k lidové tradici a zvyklostem, celoživotnímu zájmu a vášni Karla Jaromíra Erbena, jehož dvousté výročí narození letos slavíme.

The post Živá voda. Erbenovy pohádky, říkadla a balady ilustruje Japonka Iku Dekune first appeared on Čítárny.

Kde je hranice virtuálního a reálného světa v mysli kluka, kterého rodiče nechají sedět od rána do večera u bojových her? A existuje vůbec? Už jsem četl dost nesmyslů v českém mainstreamu o tom, že střílečky na počítači dětem neškodí. Mluvil jsme s mnoha postiženými dětmi i dospělými, kteří skoro beznadějně propadli počítačovým hrám a vím, jak krutě se na nich jejich rodiče podepsali, jak krutý svět jim připravili svou neschopností zavčas pochopit důsledky jejich virtuálního blbnutí. Rodiče, kteří nejsou schopni pochopit, že naučené vnímání světa v dětství, doprovází člověka po celý jeho život.

Je to normální střílečka. Buď zastřelíš ty je, nebo oni tebe, ale ty máš deset životů. Až budu mít čas, taky si to zkusím zahrát…

Populární spisovatel pro děti Miloš Kratochvíl na současný fenomén dětí odpovídá šokovou terapií.
Jeho malý hrdina zažije neuvěřitelné. Když ve své hře rozbije celé město, nechá ho autor, aby si svoji zkázu prožil na vlastní kůži. Přesouvá ho z virtuálního zničeného světa do zničené reality. Najednou zažije zkušenost, kterou nezná. Poprvé ucítí nedýchatelný prach, bezmocnost smrti a nefalšovaný strach. Je probuzený. Podobně jako kdysi své naivní hrdiny probudil ve skutečné válce E.M.Remarque v knize Na západní frontě klid.

„Kdo jsi?“ zašeptal.
„Nepoznáváš mě?“
Podle gest a pohybů poznal jen, že je to kluk. „Mmm… někde jsem tě už možná viděl… ale nevím.“
„Jsem tvůj první mrtvý. První, koho jsi zastřelil.“
Marek se lekl. Těch slov a potom ještě víc, když se bílá silueta sklonila nad něj.
Rozeznal matný obličej. Byl to kluk možná o rok o dva starší než on.
„Jak se jmenuješ?“
„Teď už nijak.“

A mezi mrtvými, na troskách města, které hloupě zničil si pomalu uvědomuje starou pravdu, že brouka umí zašlápnout každý pitomec, ale stvořit ho, nedokáže žádný člověk na světě.

Město bylo ještě hodně rozstřílené a zničené, i když se všude pilně pracovalo, opravovalo a stavělo.
Každé město je vlastně stavebnice. Stavebnice z domů, poskládaných většinou kolem náměstí s kostelem či katedrálou, nebo kolem hradu. Věže katedrál jsou rukama sepjatýma k nebi a prosícíma o přízeň shora. Město, jímž Marek s Adamem procházeli, nespoléhalo jen na pomoc nebes. Bylo přilepené k hradu na skále jako ke svému strážci a ochránci. Ale Hrad tentokrát Město neochránil.

Každý rozumný psycholog vám potvrdí, že agresivita blbosti, jež je prostoupena kteroukoliv bojovou hrou, má nesmírný vliv na způsob uvažování.
Naprostá většina mladých chtějí být v těchto hrách inteligentní a stateční hrdinové a neví, že jsou pod neustálým tlakem nevzdělanců, kteří mění jejich způsob myšlení. Když k tomu přidáme míru každodenní blbostí valící se z médií, tak málokteré dítě takový tlak přežije bez psychických následků, které ho ovlivní po celý život.
Pokud nevěříte, přečtěte si tuto knihu: Koukolík, Drtilová: Vzpoura deprivantů. Příkladů je tam víc než dost.

Počítačové bojové hry jsou dle mého názoru skutečně tím nejblbějším, co u dětí tolerujeme. Kradou jim dětství, podporují agresivitu, egoismus a nekritickou touhu vyhrávat za každou cenu. Není v nich nic pozitivního, co mohou uplatnit ve svém dalším životě.
Takové hry jsou jen akceptovatelným zrcadlem blbosti lidí, kteří je sami tvoří a rozšiřují. Jak píše ve své eseji Karel Vachek: “Blbí jsou strašlivě bojovní, oni to mají jednodušší, mohou používat prostředky, které vzdělaný člověk používat nemůže.”

Ale pozor kniha není vůbec pochmurná, jen chvílemi pravdivá, ale závěr spěje k naději, protože naděje už z principu je silnější jak beznaděj.

Všichni zvedli hlavu. Stříbrné světlo zářilo z kopule, do níž vylezl Marek s tím velkým klukem, aby hledali ve Městě čapí komíny. Zapomněli stáhnout žaluzie…
„Vychází stříbrné slunce!“ doletěly k nim z dálky výkřiky dospělých.
„Stříbrné slunce! Stříbrné slunce!“ ječely nadšené děti a hrnuly se nahoru do Města k dospělým.
Marek běžel za nimi.
Město bylo stříbrně ozářené, barevné, bez stínů. Malí i velcí sledovali, jak se do díry v prostřelené obloze vsouvá stříbrný disk. Nebe bylo tak čistě bleděmodré, že by po něm mohli přiletět vlaštovky i čápi. Stříbrné slunce zářilo víc a víc a točilo se čím dál větší rychlostí. Tisíc, dva tisíce otáček za minutu? Žádná planeta ani hvězda ve vesmíru se nedokáže točit tak rychle!

Miloš Kratochvíl napsal velmi poučný příběh jak pro děti, tak jejich rodiče. I oni si při četbě snad uvědomí, jaký je skutečný obraz jejich každodeního světa.
Téma pro další knihu, jen místo malého kluka by hráli prim dospělí a místo hry by nám stačil každodení přemíra blbostí valící se z Jejich České televize a dalších Jejich médií s celou škálou poznamenaných lidí.

Kniha Miloše Kratochvíla není jedinečná jen textem, ale i mistrovským ilustračním doprovedem Japonky Iku Dekune, která je v Česku známá svými ilustracemi poezie Karla Jaromíra Erbena “Živá voda”. Japonka Iku Dekune ilustrovala Živou vodu. Český literární poklad Karla Jaromíra Erbena
Jednou větou: Divil bych, kdyby tato mimořádná knížka pro děti neobdržela cenu roku.

KNIHA OBDRŽELA ZLATOU STUHU ZA NEJLEPŠÍ DĚTSKOU KNIHU ROKU 2015!

Zajatci stříbrého slunce / Miloš Kratochvíl / Ilustrace Iku Dekune / Vydal Triton, 2015

The post Zajatci stříbrného slunce. Miloš Kratochvíl a Iku Dekune poradí i rodičům počítačových fanatiků first appeared on Čítárny.

Je to skutečně výjimečný, ale zdařilý nápad Albatrosu. Knihu Jany Čeňkové obsahující obsáhlý výbor z díla Karla Jaromíra Erbena ilustrovala japonská ilustrátorka Iku Dekune. A možno říct, že vsukutku mistrovsky. Je to jedno z nejpřekvapivějších ilustračních událostí roku.

Paní Dekune, můžete nám říct, jak jste zvládala ilustrovat knihu úplně jiné kultury a ještě tak významnou pro českou literaturu?
Iku Dekune: “Když jsem dostala nabídku ilustrovat knihu Karla Jaromíra Erbena, velice mě to překvapilo. Nikdo nečekal – a není se co divit – že já, Japonka Iku Dekune, budu ilustrovat knihu Erbena při příležitosti 200. výročí jeho narození!
Na první schůzce s nakladatelstvím jsem řekla „To bude velké dobrodružství“. Byla jsem štastná, že jsem dostala tak čestný úkol. Neumím moc česky, proto práce s českými texty nebyla snadná. Práce probíhala za pomoci mého manžela a přátelů, kteří Erbenovy texty přeložili do japonštiny.
Trochu jsem se bála, zda mé podrobné interpretace textů, jsou správné. Avšak měla jsem velkou radost, že ilustruju české texty, texty země, kde žiju. Po dokončení úkolu jsem jela do Miletína. Při povídání modlitbičky jsem šla po městě a návštívila Erbenův rodný dům. Na tomto místě jsem znovu pocítila radost z této práce.”

IKU DEKUNE (*28. 1. 1969, Tokio)
V roce 1992 absolvovala na Musashino Art University v Tokiu katedru olejové malby, obor grafika.
Ve své umělecké činnosti se věnuje zejména ilustraci dětské knihy. V Japonsku ilustrovala řadu knih. Jako první ji v 1996 vyšel knižně její vlastní pohádkový příběh „Vana“, v posledních letech to byly „Pán Jaro přichází“ od Noriko Ochi, „Dlouhá cesta Autouberryho“ od Haruki Amanuma, „Das Meerhäschen“ od bratří Grimmů (vše 2001), od Kaho Nashiki „Malíř“ (2002) a Krokodýl (2003) a „Paní Lucie“ od Hoko Takadono (2003). Svými ilustracemi se podílela na knižních přebalech mnoha románů.
Ve volné tvorbě se věnuje grafice a olejomalbě. Své práce vystavuje již několik let po celém Japonsku, pravidelně vystavuje v galerii Kobo v Tokiu. Vystavovala také v České republice se prezentovala výstavou v Galerii La Veinticuatro v Praze (2001) a v několika dalších městech.
V 1998 se zúčastnila Mezinárodního festivalu ilustrované knihy v Boloni, v 2004 vytvořila přebal katalogu Mezinárodního festivalu ilustrované knihy v Boloni a vystavovala zde jako hostující umělec. V 2003 obdržela hlavní cenu Grand Prix na Mezinárodním bienále ilustrací v Bratislavě. V 2006 oceňovala Nippon Ehon Taisho(nejlepsí kniha v Japonsku)
Od roku 2002 žije v Praze.

The post Japonka Iku Dekune ilustrovala Živou vodu. Český literární poklad Karla Jaromíra Erbena first appeared on Čítárny.