Jiří Trnka (1912–1969) by se 24. února 2022 dožil 110 let, a tak rád bych se u této výjimečné osobnosti české kultury zastavil, abych třeba za pět let nezapomněl.

Shrnu nejprve některé významné události jeho umělecké kariéry:
v roce 1937 se poprvé setkal s loutkovým filmem a pro reklamní účely vytváří slavnou postavu Hurvínka; po dvou letech působí už jako scénograf v Osvobozeném divadle a posléze i v Národním divadle, kde vyhrál soutěž na výpravu Smetanovy Libuše; na konci války (1945) založil proslulé studio kresleného filmu Bratři v triku; o tři roky později natočil svůj první celovečerní loutkový film Císařův slavík, mezi jeho nejvýznamnější filmy se počítají Staré pověsti české (1952), Osudy dobrého vojáka Švejka (1954) nebo Sen noci svatojánské (1958). Trnka byl také výrazným malířem a knižním ilustrátorem (ilustroval např. Pohádky tisíce a jedné noci, Andersenovy Pohádky, Werichovo Fimfárum).

Ilustrace: Jiří Trnka. Broučci.

Jako dítě jsem dával přednost hraným pohádkám a filmům před loutkovými, ty mne a priori znechucovaly, čili z dětství si Trnku pamatuji především jako podmanivého ilustrátora vzbuzujícího zvědavost, úžas, zmatek, otázky.
Dnes je mi jeho svět stále bližší, obdivuji jeho svéráz, účin jeho barev a tvarů, magickou sílu čehosi zemitého, pradávného – ne nadarmo se Trnka také nejlépe realizuje ve fantastickém světě, ba proměňuje samu banální realitu příběhů vojáka Švejka v něco nadreálného, v něco plného magie a uměleckého prožitku.

Do jisté míry je Trnka podobný O. Wildeovi, který je oproti Trnkovi ovšem poživačný, estétský a povrchní.
Často se mi nechce ani věřit, že v Česku, tak střízlivém a přízemním a zároveň tak nacionálně romantickém (nemluvě už o nacistickém a komunistickém příkoří), mohl přežít a do plnosti plodů vyrůst génius výtvarného příběhu s univerzalistickým, k lidské bytosti jako takové vždy obráceným zřetelem, génius barvitosti a magie, svébytný jednotlivec s nekonečnou vizí. Vše, co kdy bylo vyprávěno, by se dalo převést do světa Trnkova, nikoli však podle nějakého stále opakovaného algoritmu, nýbrž vždy překvapivě, vždy jinak podle svobodné podstaty génia.

Ilustrace: Jiří Trnka. Zlatý věk

Hlavní charakteristikou Trnkova umění, které jde za člověkem, je pochopitelně tvář (a to nikoli jen lidská, nýbrž i zvířecí!),
tvář nikoli jednoznačná, nikoli tvář letory, nýbrž tvář, která mluví, oživuje, vtiskává jedinečnou osobnost celé postavě v průběhu děje. Život těchto tváří, plný mnohoznačnosti a individualizujícího údělu, zapadá do celkové kompozice barev a tvarů, do světa, který podtrhává rozmanitou možnost a výraznost tajemství individuality, totiž do světa překypující fantazie, kde se snivost nutná ke vcítění do života postav, cítí jako doma. Trnkovo umění je zkazka, čarokrásná, nádherná zkazka plná barev, plná tepla a přítulná ke každému, kdo do ní vstoupí.

Ilustrace: Jiří Trnka. Andersenovy pohádky

Zde vidíš umělce, říkám si. To je ten, který se i přes těžký život, přes alkoholismus a přes nepřízeň historických okolností dokázal prosadit ve světovém měřítku, i když pocházel z malého nárůdku kdesi  ve východní zóně. Žádný ufňukaný ňouma, žádný tuctový nýmand, žádný pozér, který neví, odkud brát, a proto je dotčený, nafoukaný, prázdný – ne, Trnka byl obrovskou řekou, valícím se tvůrčím elánem, člověkem přebohatým, plýtvajícím, mohutným svědectvím o možnostech, prostotě a pravdivosti génia. Takoví lidé jsou darem z nebes.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Jiří Trnka. Nezapomenutelný a geniální český ilustrátor a animátor first appeared on Čítárny.

Málokdo ví, že Josef Lada (*17.12. 1887-1957) byl zakladatel českého kresleného seriálu. Ladovo smutné plátno Ponocný (1947) bylo 24. listopadu 2012 vydraženo za jeden milion a dvě stě tisíc.
V šumu těchto korun by mohlo snadno zaniknout, že šlo nejen o geniálního malíře. Byť ne zrovna často olejů, nýbrž i o výsostného zakladatele českého komiksu. Ne, nebyl to tedy Cimrman, kdo se tenkrát za Rakouska vzepjal k výkonu.

Kriticky Josefa Ladu v tomto směru asi poprvé nahlédl Jaroslav Pecháček, když si (1940) povšiml jeho spřízněnosti se Sekorou.
Jejich umění je výslovně epické nejen výrazem, ale samostatným původem. A je spíš obrázkovým vyprávěním, než výtvarnou záležitostí. Vraťme se ale o sto dvanáct let. Ladovi (nevidícímu na jedno oko) je zase třináct a týdeník Švanda dudák vyhlašuje poprvé soutěž o nejlepší žertovný obrázkový cyklus.
Přicházejí příspěvky, léta plynou a nevím, zda štěstí zkusil i Cimrman, víme však jedno.

Roku 1904 Lada přispěl třemi stripy (celkem šesti obrázky) Příhody pana Krátkozrakého.
S výhradami jde o nejstarší komiks v české kotlině.

Zas plynul čas a 1906 Lada počal spolupracovat se zbrusu novým týdeníkem Neruda.
V čísle 10 uveřejnil komiks Dobrý nápad nad zlato! a inspirován Francouzem Benjaminem Rabierem (1864-1939), Adolfem Oberlanderem (1845-1923) z Mnichova a naším Karlem Stroffem (1881-1929) pokračoval, a pokud náš komiks nezaložil, rozhodně první užil hrdiny, který se za námi, čtenáři, oddaně vraceli (v dalších číslech).

Roku 1911 otiskl Lada v Karikaturách i výrazný strip Hrdinný tenor a počínaje rokem 1913 tvořil pro Kopřivy.
Ale prvořadě pracoval Lada mezi roky 1908-1916 pro Humoristické listy. T teprve úvodem let dvacátých se těžiště této tvorby přeneslo do novin.

Ilustrace © Josef Lada

V únoru 1922 začal vycházet první Ladův seriál v Českém slově (Zvednesám)
a od 25. března se zde vynořovaly Šprýmovné kousky Frantíka Vovíska a kozla Bobeše, které zlomyslností ovlivnil již slavný Wilhelm Busch (1832-1908).
Na podzim 1923 tento seriál sice dočasně zanikl – a vyšel souborně (a v barvě) doplněn verši spisovatele Jana Morávka, ale v letech 1926-1927 přikreslil autor ještě 7 dílů – do Pestrého týdne. Co vedlejší hrdina se tu prvně zjevil sám kocour Mikeš.

Opět za Morávkovy asistence vyšlo roku 1927 i rozšířené souborné vydání Vovíska o 25 částech a výbor o 16 stránkách s Bruknerovými verši se objevil poté až v edici Kulihrášek (1970). Abych byl i osobní, udělal na mě tenkrát dojem, i když právě taky surovostmi.
Ale takové už ty stripy jsou…
Po strážce s kozlem Bobešem vyskočí třeba na čele báby obrovská boule, anebo je kozlík rovnou satanáš zavrtaný v dětské peřince a skoro bábě přivodí infarkt. S jezdcem Frantíkem bací kozel do zdi, zatímco sám podběhne sklepním okýnkem, a jindy se Vovísek div neutopí i v černé močůvce. Do jezevčíků v pytli se zde vydatně buší motykou a dřepneme i na ježka. Ale dost. Konstatujme radši, že se na pietní reedici čekalo až do roku 2004.

Ilustrace © Josef Lada

Nyní se ponořme zpátky se do časů, kdy ještě malíř spolupracoval s Eduardem Bassem na komiksech pro Lidové noviny. Po delším Panu Keťákovi tu adaptoval i svou první literární předlohu, Křest svatého Vladimíra od Karla Havlíčka Borovského.

Načež došlo i na Haška, se kterým se kamarádil.
Nejdřív mu Lada nakreslil – ještě netypickou – obálku pro první sešitové vydání Švejka (1922). Po Haškově smrti se však věci ujal přímo vášnivě, byť i odvážně krátil a méně odvážně umravňoval, a jakmile zjistil, že není Švejk uzavřen, i jej dopsal. A úplně jinak než Karel Vaněk.

Došlo na to v nedělním Českém slově 1923-1925 a jedná se o 540 obrázků v 90 pokračováních pod titulem Švejkovy osudy.
Zaznameníhodná je i skutečnost, že ilustrace pro knižní vydání vznikly výběrem a mírnou úpravou těchto kreseb, dodá Tomáš Prokůpek – v předmluvě letos vydaných Nezbedných komiksů (Plus) – a my vidíme, že se tedy kanonizované Švejkovo vzezření vylouplo z komiksu. Zrovna jako odsud vstoupili do psaných knih i Mikeš i Bobeš i Sekorův Ferda i Foglarovy Rychlé šípy.

Náklad Slova se tehdy díky Ladovi vyšplhal o sto tisíc a on směl v říjnu 1925 založit barevnou přílohu Kvítko z čertovy zahrádky.
V sedmi prvních číslech tu symbolicky a z vděčnosti navázal na Haška sedmi vtipy se Švejkem, vlastní válečné eskapády ale přetiskl až roku 1958 týdeník Květy (a 1969 Svět socialismu). 1961 vyšlo toto Ladovo dílo pod titulem Můj přítel Švejk i knižně, přičemž první česká verze je teprve z devětašedesátého. Celkový počet Ladových ilustrací k Osudům dobrého vojáka Švejka činí přitom dokonce 909 obrázků. Ale ještě do let dvacátých.

Ilustrace © Josef Lada

Od března do října 1928 Lada pilně kreslí Dobrodružství Tondy Čutála (1-27), první svůj seriál na pokračování, který uveřejnil dětský koutek Českého slova, z něhož se v srpnu stala samostatná příloha Slovíčko.
Souborné vydání s Morávkovými verši se jmenovalo Dobrodružství Tondy Čutala (1929) a všimněme si, že Lada nevypráví jen o letu do Afriky, ale úvodem vlastně ještě zůstává u nenavazujících stripů, aby až pak vyslal darebníka a jeho psa Žulíka na výlet, ale ani ten ještě ne mezi černochy. A tak tu vývoj nápadů můžeme dodnes dobře sledovat.
Díky Svatopluku Hrnčířovi se Čutal roku 1958 zkráceně vrátil v měsíčníku Pionýr a díky Albatrosu i v Kulihráškovi (1971) s verši Josefa Bruknera (jen 51 obrázků z 84). Kompletně pak teprve roku 1999 (29 stran).

A vyvrcholení Ladovy seriálové tvorby? V letech dvacátých jím byl cyklus Jak se dělají noviny pro výstavu Pressy v Kolíně nad Rýnem.
Oč tu šlo? Na pana Sadílka a jeho psa Fifku se zřítil dům, což se stalo námětem novinové reportáže: a vyšla pak i co zvláštní číslo deníku A-Z (1928). Nikdy předtím ani potom Lada nepracoval tak intenzívně s jazykem moderního humoristického komiksu, zdůrazňuje Tomáš Prokůpek. A je tu rok 1932 a za další Ladův komiks lze označit i celou knihu Fidlovačka o zážitcích dvou sourozenců na pouti, přičemž verše Václava Řezáče pro druhé vydání (1970) upravil Josef Brukner. Ó, jaký dojem dělá podobné dílo, dostanete-li ho darem k šestinám, jak se mi stalo, a současně se to tehdy přihodilo i sto tisíci dalších dětí.

V listopadu 1935 se totiž Lada pokusil i o delší komiks pro dospělé ve Večerním Českém slovu a tato pseudoreportáž Z Habeše obrazem a slovem.
Malíř Josef Lada jede za africkým dobrodružstvím vlastně do sebe slívá nápad s Čutálem… a Švejka. Bohužel, po čtyřech dílech byla navždycky zastavena a je to obrovská škoda, protože právě Habeší se Lada odvážně pokusil navázat na Švejka (jak si dodnes už jen málokdo uvědomí).

A dál? Dobrodružství psa Kuldíka (Pražský ilustrovaný zpravodaj 1936, 14 dílů) a Dobrodružství Tondy Vyskoče z téhož zpravodaje (15 pokračování 1936-1937) jsou dodnes prakticky neznámé cykly nenavazujících stripů.
V letech 1936-1937 vyšlo ve Slovíčku i 16 dílů fantaskních Žertovných kousků Frantíka Klinděry, jejichž hrdina se mocí kouzelníkovou mění v rozličná zvířata (kapr, slon, vlk, medvěd i čuník). Opět díky Hrnčířovi se Klinděra znovu vynořil i roku 1962 v Pionýru a roku 1968 opět ve Slovíčku (jako Příběhy Frantíka Klinděry). Ale zpátky časem…

Pro týdeník Mladý hlasatel, ve kterém se jen rok nato objeví Rychlé šípy, připravil Josef Lada pro léta 1936-1937 (a nad verše Břetislava Mencáka) cyklus Jarka Mráz – jeden z nás (6 dílů) – o voříškovi a školákovi.
Nu, a se světem kresleného seriálu se pak jednou provždy rozloučil Velkofilmem o králíčkovi (15 částí) v nedělním Českém slově (1940), kde víc než výrazně využil dialogických bublin. A titulní hrdina oněch bajek? Soupeří s lišákem jen pár let po vydání knihy O chytré kmotře lišce (1937). Na první sešitové vydání došlo ovšem až dík Albatrosu a zmíněné edici Kulihrášek (1969) a mělo již jen 10 dílů.

Ilustrace © Josef Lada

Úvodem Nezbedných komiksů připomíná Tom Prokůpek i některé Ladovy žáky a staví sem dokonce Káju Saudka anebo Čechokanaďana Marka Čolka (nar. 1964).
Právem však hlavně všestranného Františka Voborského (1906-1984), jenž stvořil zjara 1929 v návaznosti na Švejka dobrosrdečnou hlupačku Pepinu Rejholcovou. Bohužel kolaboroval a poválečnou kariéru si pohřbil.
Pominu-li Alenu Ladovou, náleží ovšem k Mistrovým žákům i její spolužák Neprakta (1924-2011), a je jedním z mála, kdo mohl kreslit Švejka a zůstat přesto svůj, aniž popřel kodifikovanou podobu, zdůrazňuje Prokůpek neuvěřitelné. Co to však bylo platné – a tento Švandrlíkem vymyšlený příběh (1972) knižně prvně vyšel až letos, a sice právě v Nezbedných komiksech a jen co miniatura.

Nezbedné komiksy přitom sice obsahují většinu Ladových seriálů z týdeníku Humoristické listy a z Vilímkova kalendáře, který byl jejich ročenkou, ale chybí ty, co se vztahovaly k politice. I tak však Tomáš velmi štědře vybral hned 82 raných seriálů (rozvržených na 88 stran).
Po rutinním zásahu cenzury se ovšem nedochoval text druhé poloviny příběhu Když se prase pomine, tropícího si roku 1915 šprýmy z C. a K. policie, a co se tu psalo, se už nedovíme. Prokůpek však neupozorňuje na očividné cenzurní zásahy i u některých dalších příhod (Frantík a kanár, Překvapení na letním bytě, Cvičený pes, Není prase jako prase, Max a Lumpík, vodní pytláci). A závěrem už jen několik perliček o Ladovi a násilí.

Seriál Kočičky slečny Klementiny čili Přílišná láska škodí (touž hrdinku využil pak ještě jednou) končí roku 1915 brutální scénou oběšení hned pěti koček naráz, a to
Lada musel překreslit, nicméně Plus letos vydal onu neuhlazenou verzi, a když jsme u uhlazování, vězme i, že nebýval útlocitný, důkazem čehož může být takřka hororový komiks Transplantace na vsi (1909), v němž jistý chasník během hospodské pranice přijde o ucho.
Lékař naštěstí zrovna zabíjí prase, i přišije muži před našimi zraky a bez umrtvení přistřižené ucho pašíkovo. To však na pacientově hlavě do dvou měsíců obludně vyroste, takže je doktor opět bez umrtvení přistříhává – a mladík pak toto vlastní ucho baští s přílohou a slovy: „Sakra, to je dobrý, škoda, že mi tenkrát Jáchym neurazil celou hlavu.“

Ani Ladův Holičský výkon v Zaběhlé Lhotě z téhož roku ovšem nepůsobí následkem přítomnosti břitvy přesmoc mírumilovně a ve Všeho moc škodí (1911) je další tučný pašík zaříznut následkem nemístné snahy se opálit „do zlatova“.
A obdobou je příběh Husa a sluneční lázeň (1915). A ještě jinde je hubené čuně před zaříznutím poměrně bestiálně nafouknuto, aby se vůbec prodalo, a ve stripu „z časů Fantomase“ Hra na pařížskou policii (1912) hrozí obří kudla dokonce děcku uvězněnému do klece a odpálenému do prostoru. Nepřišel nakonec Lada o oko právě tak?

Nevím, ale efekt děsu brzdí náhodou právě tady omyl, následkem něhož v redakci (i té dnešní) zaměnili pořadí obrázků.

Ilustrace © Josef Lada

A co víc? V „Dojímavé historii“ O věrném Hektorovi (1914) spáchá titulní pes sebevraždu a v Tragédii vola – pravdivé jen zpola (1915) pojde hrdina hlady před vlastním chlévem, protože si neumí sundat jelení parohy.
O těžkém údělu člověka nejen za války svědčí pak Strašidlo na hradě Rajbrcánu, když zjistí, že bylo lepší osaměle strašit, než se lopotit v mizérii a drahotě světa.
Už jen selanku představují vedle podobných výjevů komiksy o nezasloužených výprascích a o svádění viny na druhého (Pomsta oklamaného kocoura, Micínka a Mufíček) anebo osudy zloděje uniknuvšího venkovanům díky včelám a poté, co si obličej nechá tak šíleně poštípat, až mu k nepoznání opuchne.

Strip Hastrman v době moderní (1915)?
Je už „jen“ rozmarným výletem na pole fantasy, v tomto případě zelná. A příběhy Co se může stát v budoucnosti (1914) a Konec drahoty vepřového (1916)? Ty zase zůstanou Ladovým vtipným zabroušením do ranku sci-fi.
V prvním případě i do budoucnosti individuálního letectví, v tom druhém ale zase skoro kráčí o horor, protože tu jeden profesor dosáhne sérem, aby sviním neustále dorůstaly kýty, asi jako ještěrkám ocas.

I navzdory tomu všemu jsou však dnes Ladovy komiksy ráji plnými úlevy!

Více než stostránková barevná publikace Nezbedné komiksy shrnuje obrázkové seriály, které Josef Lada mezi lety 1908 a 1916 otiskl v týdeníku Humoristické listy.
Díky dostupnosti originálů se přitom mnohé z nich dočkají kvalitnější reprodukce než v čase své premiéry. Unikátní soubor doplňuje rozsáhlý text Tomáše Prokůpka, historika komiksu, který zasvěceně líčí vývoj a proměny Ladových kreslených příběhů.

Kniha je ideálním dárkem pro milovníky Josefa Lady, fanoušky komiksů i příznivce jadrného, místy černého, sarkastického, ale zároveň úsměvně zastaralého humoru.

Nezbedné komiksy | Josef Lada | Vydal Plus, 20112
Stáhni si ukázkau: pdf – zde

Předložený výběr Ladových raných obrázkových seriálů vychází z kolekce originálů uložených v uměleckých sbírkách Památníku národního písemnictví v Praze.
Některé z nich už byly zahrnuty do doposud vydaných Ladových monografií, vždy s nimi ale bylo nakládáno jako s ilustracemi – tedy bez ambice dohledat původní doprovodné texty. Předkládaná publikace s nimi poprvé pracuje jako s obrázkovými seriály, u nichž je textová část stejně důležitá jako obrazová.

Soubor zahrnuje všechny dochované příběhy, které se mezi lety 1908 a 1916 objevily v Humoristických listech a Vilímkově humoristickém kalendáři.
Při stanovování formálního hlediska výběru byly do kategorie „obrázkový seriál“ zahrnuty i celostránkové výtvory složené ze dvou panelů. Z obsahových důvodů byla vypuštěna pouze díla, jež se vztahovala k dobovým politickým událostem a pro dnešního čtenáře by postrádala základní srozumitelnost.

Ve dvou případech se dochované originály obsahově liší od prvního vydání.
Příběh Když se prase pomine (str. 71) byl po zásahu cenzury zkrácen, takže se v Humoristických listech objevily pouze první tři panely a nedochovaly se textové komentáře ke zbylým polím.
U seriálu Kočičky slečny Klementiny (str. 84) kreslíř vytvořil novou verzi posledního panelu, v podkladech z Památníku národního písemnictví ale byla dostupná pouze verze první.
Současně se mezi originály neuchoval první panel příběhu Dobrý nápad v špatném čase, když ved’ domů strejda prase (str. 40) ani první dvě pole seriálu Chytrý mopslík (str. 44) – v obou případech byly nahrazeny podklady získanými z prvního vydání.

Textový doprovod byl ponechán beze změn, pouze byl přizpůsoben současnému pravopisu.
Vybarvení Ladových originálů byla ponecháno v původní autentické podobě, třebaže má v některých případech pouze provizorní formu a sloužilo jako pokyn pro doplnění barev v tisku. Nově bylo podle finální podoby prvního vydání dobarveno pouze pět příběhů, které by bez tohoto zásahu ztratily srozumitelnost – konkrétně se jedná o seriály Zklamání profesora Kedlubny v Alpách (str. 23), Všeho moc škodí (str. 29), Soused Pazdera na výstavě modernistů (str. 36), Románek malé Micínky (str. 69) a Co je černé, to je věrné (str. 98).

NEZAPOMEŇTE!
Památník Josefa Lady a jeho dcery Aleny v Hrusicích >>

The post Josef Lada. Neznámá historie zakladatele kreslených komiksů a vyprávění first appeared on Čítárny.

Vynikající ilustrátorka Eva Bednářová (1937-1986) a její ilustrace pohádek od manželky Karla Čapka Olgy Scheinpflugové (1902 – 1968). Mimochodem, v roce 2007 vyšla kniha Tulákova hůl a jiné pohádky od Olgy Scheinpflugové (1902 – 1968), kterou ilustrovala další vynikající Eliška Konopiská. 

Eva Bednářová(8. května 1937, Praha – 6. prosince 1986, Praha)
Eva Bednářová  byla významná česká grafička, malířka a ilustrátorka, která se proslavila především svými ilustracemi dětských knih a volnou grafikou inspirovanou východními kulturami, symbolismem a informelem.
Její tvorba byla ovlivněna autory jako Julius Zeyer, Fjodor Dostojevskij, Alexandr Puškin nebo Michail Lermontov, ale také východními motivy.
Byla jednou z klíčových osobností českého výtvarného umění v 60. a 70. letech 20. století.

Eva byla velmi plodná autorka. Svého času patřila mezi kmenové ilustrátory Sluníčka, v době kdy časopis měl velmi často velmi vysokou uměleckou úroveň.

Její volná grafika (suchá jehla, tušové kresby) byla meditativnější a osobnější, často abstraktní s prvky symbolismu z počátku 20. století. Její práce jsou zastoupeny v sbírkách Národní galerie Praha, Galerie hlavního města Prahy, Slovenské národní galerie v Bratislavě, Moravské galerie v Olomouci a dalších.

Dodnes je k dostání velmi kvalitní kniha Čínské pohádky (Artia 1969, 1970, v angličtině na Amazonu) nebo opravdu inspirující Příběhy z Tibetu z roku 1974.

O jejích vynikajících ilustracích svědčí i fakt, že několikrát obdržela cenu za nejkrásnější knihu, v roce 1969 Grand Prix na II. mezinárodním bienále ilustrací v Bratislavě a v roce 1977 stříbrnou medaili IBBy v Lipsku.

Ukázky jsou z knihy: Olga Scheinpflugová / Pohádky / Mladá Fronta, 1971

The post Vynikající Eva Bednářová ilustruje Pohádky Tulákova hůl Olgy Scheinpflugové, manželky Karla Čapka first appeared on Čítárny.

Vánoční knížky pro děti a vůbec knihy o Vánocích si asi nikdo nedovede představit bez vynikajících českých ilustrátorů. Nabízíme malý výběr. Bude doplňováno…

The post Bílá vánoční galerie českých ilustrátorek a ilustrátorů first appeared on Čítárny.

Už v patnácti letech Gustav Krum nakreslil zámek barona Wiedersberga-Dobřenského a obdržel od jeho majitele svůj první honorář. V listopadu 1948 nastoupil jako malíř porcelán ve Staré Roli u Karlových Varů a až v pětadvaceti (1949) ho přijali na Akademii výtvarných umění. Pět let nato absolvoval s vyznamenáním.

Malíř Gustav Krum, mj. výborný ilustrátor Karla Maye a Jaroslava Foglara a celkem asi stovky knih, často dobrodružných. Narodil se 23. května 1924 v Jihlavě strojníkovi v pivovaru (a myslivci).
Chodil do německých škol a v patnácti udělal přijímačky na brněnskou techniku. V září 1939 však nastoupil na dvouletou obchodní školu a později stal se úředníkem Okresní nemocenské pojišťovny.

V říjnu 1942 byl Krum povolán do německé armády a v únoru 1943 putoval na východní frontu, kde v srpnu přeběhl k Rusům.
V té době sice vstoupil do české jednotky v Buzuluku, ale tou byl opět předán Rusům, léta strávil v tamních táborech a domů se vrátil teprve 13. listopadu 1947.
V dětství hltal mayovky a radši měl ty orientální.
Četl i autora Sandokana a Černého korzára Emilia Salgariho, od jehož smrti uplynu v dubnu sto let, a taky Dumase a Sienkiewicze a edice S puškou a lasem a Širým světem. K tomu i Malého čtenáře a časopisy jako Beseda Lidu a Zlatá Praha. Vlivy to všechno později mělo veliké.

Kromě Mikoláše Aleše, britského krajináře Williama Turnera a Zdeňka Buriana ovlivnili Kruma americký klasik westernové kresby Thomas Lovell a romantický kreslíř František Zvěřina.
Na popud výtvarníka Adolfa Kašpara se začal zajímat o národopis. Tou nejvlastnější technikou se mu stala perokresba (někdy kolorovaná), ale rád užíval i akvarelu a temper a umně navozoval patinu osmnáctého a devatenáctého století.
4. srpna 1951 se Krum oženil a od října 1957 trvale bydlel v Dejvicích, načež si (1969) ještě koupili chalupu na Vysočině v Branišově. 15. května 2000 se stal i čestným občanem Jihlavy, ale vraťme se k ilustracím.

Od konce padesátých let kreslil pro známé časopisy Pionýr (od roku 1957) a Ohníček (od roku 1959), kde si ho pamatuji kupř. i jako autora pětapadesáti dílů (1975-77) Obrázkového kabinetu dějepravy od Alexeje Pludka.
V Zápisníku ilustroval kupř. Gluckseligovy Výpravy za tajemstvím tajných spolků (8 dílů 1972-73) či první verzi Honzíkovy knihy Říkali si vojevůdci (1984/21-24).
V Pionýru se dostal k Halliburtonovi (1961) v příbězích Popokatepetl a tatínek, Panamským průplavem a Zlato Inků, ale i k Setonově povídce Čink (1967), a v Ohníčku zase dostal na starost některé povídky Otakara Batličky (1968-69).
Více ho, pravda, proslavily obrázkové příběhy pro Zápisník z let 1964-70, které daly zapomenout. že v tomto časopisu (na základce jsme ho museli odebírat povinně!) ilustroval taky další cykly vyprávění, kterých zde v letech 1970-85 vyšlo postupně třináct: Jak Češi objevovali svět (1971), Příběhy žlutého ďábla (1971-72), Poklady na dně moří (1970-71), Banky a bankéři (1971), Naši lidé světu (1973), Výpravy za tajemstvím tajných spolků (1972-73) a Jak se vojáci oblékali (1979-81) aj.

V roce 1968 ilustroval Krum soutěž Zajatec Říše úplňku v časopise Sedmička a poté kreslil do Pionýrské stezky (1974-91), slovenského Magazínu polovníka a znázornil i Slavné bitvy starověku pro AZ magazín (1983-84).
V devadesátých letech se rovněž objevil v obnoveném Hlasateli. Léta se přátelil s kolegou Bohumilem Konečným a počínaje rokem 1969 spolupracovali na různých projektech. Sám Krum se stal prvním českým výtvarníkem, který se zabývat “kreslenými příběhy pro dospělé” (a tedy nikoli pro děti), ale přistupoval k nim bohužel spíš z pozice ilustrátora než komiksového rozkreslovače fází.

Prvním jeho příběhem
onoho typu se stalo sedm stránek Nervů jako špagáty od Jiřího Binka v třech Ohníčcích ze října až prosince 1964 i vč. seriálu o katapultování se pilota Ivana Kunovina nad Severním ledovým oceánem. Komikové bubliny tu, pravda, postrádáme.

Od listopadu 1964 (Zápisník 23) do roku 1966 (Zápisník 26) vycházel poté Krumův Vinnetou na scénář Jaromíra Kincla.
Popudem se stala vlna zájmu o Mayova díla vyvolaná filmy, ale sotva Krum a Kincl stačili převést do obrázků první díl, uveřejňování bylo stopnuto. A to i navzdory tomu, že ani tady nezlobily strážce kulturnosti pražádné bubliny. Co horšího, většina originálů je beznadějně ztracena. Jednalo se přitom o nejdelší z Krumových seriálů, sestává z šestapadesáti, resp. sedmapadesáti pokračování (poslední bylo dvojnásobné) a každý díl má dvě strany kreseb. V Zápisníku tvořívaly ty díly poslední list a komplet má kreseb 570. Každá je fakticky samostatnou ilustrací.

Roku 1967 Vinnetoua nahradila v Zápisníku Trojská válka (č. 1-7), na niž se již z dětství dobře pamatuji.
Neudělal ji bohužel komiksovější a ještě víc se přiblížil ilustracím. Místy zmizely dokonce i rámečky a obrázky překrýval text! V letech 1967-68 pak přišli Kincl a Krum v Zápisníku s další adaptací “nenapadnutelné” klasiky – a vznikl Ostrov pokladů. Vycházel od čísla 7 do čísla 26 a dalšího roku skončil během devíti čísel. Ohlas byl a Olympia to vydala ho jako samostatnou knížku v nákladu 25 000 výtisků (1970), která se dočkala i druhého, přepracovaného vydání (2005) u Toužimského a Moravce.
Své pojetí Stevensona autoři označili za “obrázkovou rekonstrukci” a historik František Holešovský jim sice vytkl manipulaci s původním románem, ale zase tolik to nevadí.
Pravdou je, že Kincl a Krum vybrali jen klíčové dramatické momenty a mezi nimi vedli ostré střihy. Zatímco do Zápisníku se původně některé obrázky ani nevešly, knížka to napravila a zmizely různě uřezané rohy a hluchá místa. Některé ilustrace Krum i překreslil. Ani tak ale publikace nepůsobí ideálně a bílý prostor stránky místy až moc přebíjí perokresbu.

Třetí klasikou, po které Kincl hmátl, byl Tarzan.
Rozhodli se ale ignorovat nejznámější první díl a rovnou se pustili do druhého a třetího. Scenárista je přitom diskutabilně stmelil do jediného a pod názvem Tarzanův návrat se tedy ukrývá nejen stejnojmenný druhý román, ale i třetí Tarzanovy šelmy. Vše bylo zveřejňováno v Zápisníku v letech 1968-69 od čísla 18 do čísla 23 a jde o dvaatřicet dvojstránek. Osm prvních pokračování (1968) odpovídá adaptaci románu Tarzanovy šelmy.
Počínaje devátým (1969) však zničehonic narazíme na přepis (jen) druhé části předchozího románu Tarzanův návrat, nu, a na konci 24. pokračování sice znova nastoupí děj knihy Tarzanovy šelmy, ale finále je totálně zjednodušeno. Roku 1991 došlo taky na knižní vydání, kde sice chybí nultý díl, ale snad po právu, vždyť šlo jen o rychlé převyprávění úvodního románu. Zatímco v časopise však bylo uveřejněno sedm obrázků, tady zbyly jen dva. Celá kniha byla Krumem navíc nešťastně kolorována. Právě v Tarzanovi se však vynořily bílé bubliny a místy lze výsledek po právu srovnat s precizní prací komiksového mistra Harolda Fostera!

Čtvrtou klasikou z Krumova pera se pak stal Kapitán Blood podle románu Rafaela Sabatiniho.
Vycházel opět v Zápisníku (1970) jako dvacet dvojstran (č. 1 až 30) a taky tady svítí bubliny. Děj nás vtáhl do anglo-španělské války v sedmnáctém století odehrávající se ovšem (také) v Karibiku, a právě tady Krum kresbám úspěšně dodal punc starých ilustrací.

Tím ovšem tato práce pro Zápisník skončila a následující kreslený příběh Věznice parmská přijaly Květy. Stendhal ovšem není klasikem dobrodružství a jeho mladý Fabrizzio podle vcelku rozumných názorů do komiksu naprosto nepatří. Stanislav Rudolf alias autor tohoto scénáře se tehdy skutečně překonal, když tu vlastně vytvořil druhý nejdelší Krumův kreslený příběh. (52 stran v číslech 1 až 42).

Následovala čtyřletá normalizační odmlka.
V letech 1975-76 Krum uveřejnil v Pionýrské stezce seriál Král Madagaskaru. Podnětem byl – podobně jako u Saudkova Majora Zemana – televizní seriál (Vivat, Beňovský!), nicméně scénář vznikl dle románu Desidera Galského (ten vyšel už roku 1966) a napsal ho sám autor románu s Jaroslavem Weigelem.
S Krumem tu kreslil zmíněný Bohumil Konečný a vcelku nelze odhalit, co kdo dělal. Celek má 24 stránek, ale musely vycházet rok a čtyři měsíce(!). I tento příběh s bublinami byl reeditován roku 1991.
Krum byl, jak už řečeno, ale hlavně ilustrátorem.

Tu kariéru zahájil ještě za studií knížkami 62. armáda v bojích o Stalingrad a Memento Stalingrad: zápisník z fronty (obé 1953) a jen rok nato ilustroval i Někrasovovo V stalingradských zákopech. Za první významnou ilustrační práci lze uznat až Křižáky (1955, hl. cena AVU) od Sienkiewitze a rok nato Strážce majáku a Kratochvílovu Husitskou kroniku.
Další výzvou se stal London, kterému Krum doplnil obrázky Volání divočiny (1956), Martina Edena (1956), Smoke a Shortyho (2001), Zlatý kaňon (2002) či Tuláka Davida Griefa (2005). Už roku 1962 ilustroval i Scottova Wawerleyho a roku 1968 Cooperova Stopaře. Na Kratochvílově knize Objevitelé a dobyvatelé (1962) a Zárubově Světě vymřelých zvířat (1983) se podílel se Zdeňkem Burianem.

Samostatnou kapitolou Krumovy práce bylo ilustrování šesti foglarovek,
na prvních čtyřech z nichž spolupracoval Konečný: Pod junáckou vlajkou (1969), Devadesátka pokračuje (1969), Stínadla se bouří (1970), Dobrodružství v Zemi nikoho (1991), Boj o první místo (1995) a Poklad Černého delfína (1996). Boj o první místo, pravda, nevyšel s plným počtem ilustrací, a ty se objevily až v Junáku let 1968-69.
Dalším “autorem pro chlapce” je Miloš Kosina, kterému Krum ilustroval Hochy z Modré zátoky (1969), a dalším Jaroslav Svojše, autor Jezera sedmi světel (1969, 1991). J. K. Čemusovi vytvořil obrázky do Jezera na vysočině (1970) a roku 1982 se zhostil i Stezky odvahy Miloše Zapletala. Jeho dílem jsou i kresby k Troskovu Vládci mořských hlubin (1969) a jistou zvláštností jsou fikerovky Tříoký jezdec (1970) a Stráž na Psí skále (1976), druhá opět tvořená s Konečným.

V devadesátých letech 20. století kreslil Krum obálky pro D´Ivoiova Mstitele (1993) či Běhounkovu Knihu Robinzonů (1994), ale stal se především pilným ilustrátorem Jacka Schaefera v knížkách Širé pastviny (1996), Shane a jiné příběhy (1997), Muž se srdcem kovboje (1998), Kaňon (1999), Pátý muž (2000), Rota zbabělců (2002), Hrdinové bez slávy (2003) a Hrdinové Divokého západu (2004). Jinak během života ilustroval třeba i práce Karla Nového, Emila Zoly, Daphne du Maurier (Králův generál, 1977) anebo Curwoodovy (Vlčák Kazan, 1995).
Jako výtvarník mayovek má pak na kontě má 27 svazků (1970-2006) počínaje titulem Pouští a konče německou verzí Ardistánu a Džinistánu (2005-2006). Po šesti dílech Ve stínu Pádišáha (do 1973), dvou svazcích Dobyvatelé Gran Chaca (1973-75) a třech částech V zemi Mahdího (1976-79) následovaly i další klasické Mayovy tituly a roku 2002 dokonce namaloval i několik volně inspirovaných obrazů, načež se v říjnu 2006 zúčastnil vernisáže representativní výstavy v Karl May-Museum v Radebeulu.

Od roku 2007 bohužel už Gustav Krum v podstatě netvořil, ale bez debaty lze říct, že tady zanechal dílo, za které se stydět nemusel.

The post Gustav Krum. Populární ilustrátor a malíř převážně dobrodružných knih first appeared on Čítárny.

Adolf Born: Robinson Crusoe

Od začátku sedmdesátých let se dostal i ke spolupráci s Milošem Macourkem a Jaroslavem Doubravou a tím začaly vznikat jeho nejznámější ilustrace, kupříkladu pro knihy Miloše Macourka „Mach a Šebestová“ a „Žofka“, dále třeba Čapkovu „Válku s mloky“, nebo Erbenovu „Kytici“. V poslední době ilustroval Bajky La Fontaina, Tři Mušketýry od Alexandra Dumase a Kiplingovu Knihu džunglí.

Během své kariéry dosud ilustroval okolo 400 knižních titulů a k mnoha dalším navrhoval obaly.

Adolf Born: Gerald Durell, Mluvící balík

Ve výčtu jeho děl nesmíme zapomenout i na tvorbu animovaných filmů, například o již zmíněném Machovi a Šebestové nebo loutkový film Robinson Crusoe.

Za zmínku stojí také jeho scénické návrhy, především k opeře „Čert a Káča“ od Antonína Dvořáka, inscenované v Národním divadle, nebo ke hře „Ze života hmyzu“ Karla Čapka ve Velkém divadle ve Freiburgu im Breisgau. Cena Thalie je nemyslitelná bez jeho plakátu.

Adolf Born: O červené Karkulce

Za své dílo obdržel mnoho domácích i zahraničních ocenění, například Nejkrásnější kniha roku, nebo Higly Commended H. Ch. Andersena za přínos v ilustraci dětské knihy.

Jeho poslední obraz, který domaloval večer před svým odchodem do nebytí, nazval Nezvaní hosté k poslední večeři.
Jakoby tušil, jakoby věděl, co všechno se bude dít.

The post Adolf Born. Jeden z nejoblíbenějších českých ilustrátorů ozdobil přes 400 knih first appeared on Čítárny.

Kýč se mě ve velké míře vyhýbal od chvíle, kdy jsem se naučila písmena. Naštěstí pro mě, jediné nakladatelství pro dětskou knihu v šedesátých letech mi předkládalo díla výtečných autorů. Nakladatelství mělo vysoké požadavky nejen při výběru spisovatelů, ale i ilustrátorů. Nevzpomínám si, že by se mi do rukou dostalo vydání, vyzdobené kýčem, přestože jsem se s pojmem kýč setkala už v dětství.

Jednak proto, že můj učitel kreslení na základní škole věnoval tomu tématu jednu hodinu. Od té doby jsem nejen tušila, ale už věděla, že zahradní trpaslíci, umělé květiny, obrazy s labutěmi plachtícími v rudém západu slunce, porcelánové tretky vyrovnané ve vitrínkách – jsou všechno kýč.

A pak také kýč byl (a je) nevyhnutelnou součástí našeho běžného života.
Stačí vzpomenout jen na předměty doprovázející svatební obřad, na nadýchaně-krajkové šaty nevěsty, na marcipánové figurky na dortu, nebo na den Svatého Valentýna, kdy máme záplavu srdíček.

Knihy vydané v šedesátých a sedmdesátých letech zdobily většinou černobílé kresby. Někdy se do nich zařadilo i pár barevných grafik, ale celobarevný tisk byl vzácný. Mně to nevadilo ani v nejmenším, vždyť má představivost se rozjela na plné obrátky hned jak jsem se pohroužila do četby.

Po změně režimu se ale nakladatelství začala množit, na trh se valily spousty knih a v soutěžní horečce se rodilo čím dál víc barevných, malých, velkých, kvákajících, mňoukajících, hrajících a, samozřejmě, kýčovitých vydání pro děti. Jsou nakladatelství, která se specializují přímo na ten „umělecký žánr“, s vědomím, že při koupi knihy je v první řadě rozhodující vkus rodiče.
A to je právě kámen úrazu, protože vkus rodiče formuje vkus dítěte.
Co rodič dítěti přečte, ukáže, vloží do rukou, to jeho ratolest přijímá jako etalon a později mívá většinou stejná měřítka.

Ilustrátor Adolf Dufek, Šplíchal, a Vlasta Švejdová patří mezi typické české představitele ilustračního kýče. Tyto a další podobné kýčokresby, které by i za socialismu neměly šanci na delší přežití, se dnes prezentuji i v takových dětských časopisech jako je Sluníčko a jsou součástí nabídek kýčovitých knih převážně z Egmontu, Librexu, Fragmentu etc. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Přitom kýč může neznalého ošálit, mnoho kupujících po něm sáhne snadno. Proč asi? A co je vůbec kýč?
Podle Abrahama A. Molese není umění bez kýče, jedno je nemyslitelné bez druhého. Vznik kýče můžeme datovat do doby rozkvětu měšťanství, za rozvoje buržoazie se kýč znova rozmohl. Průmyslová výroba produkovala, měšťáci konzumovali a konzum se stal zdrojem rychlého obšťastnění, pramenem štěstí.

Kýč v umění je také produktem konzumní společnosti, je to svého druhu „potřeba“. Měšťák totiž očekává, že dílo bude splňovat určitá kritéria, v první řadě, že to dílo bude hezké a že ta hezkost mu umožní, aby se zasnil, aby se ukolébal v sentimentálních snech a přenesl se do světa iluzí.

Právě proto se kýč nikdy nepohrouží do hlubin duše, zůstává povrchní, probouzí falešné naděje a tím se stává nástrojem zapírání skutečnosti a vyhýbání se ji.

Kýč nám nalhává, že existuje svět, kde není ohyzdnost a znetvoření, kde není bolesti a ztrát, kde smutek rychle vyprchá a každý okamžik, od narození až do smrti, je překrásný a dokonalý. Kde příroda a v ní i lidé, zvířata, žijí v opojení věčným mládím. Kde žít je jednoduché a kde překážky, pokud se nějaké přece jen vyskytnou, se dají snadno překonat.

Mimořádně kvalitním kýčem vládne už desetiletí v knižních ilustracích Fischerová-Kvěchová. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Kýč nám namlouvá, že nikdy nezestárneme
a tak se potom na obrázcích všichni culí stejnou miminkovskou tváří, dědeček i babička vypadají jako kdyby jim bylo ještě třicet, osmiletý vnouček je k nerozeznání od své šestnáctileté sestry.

Kýč na nás zkouší sentimentální, levné triky:
ať je to čarodějnice nebo víla, srnečka nebo vlk – všichni na nás hledí nevinně, se široce otevřenýma očima a do mimořádné délky narostlými řasami a u toho se usmívají s odpudivou přeslazeností, abychom se náhodou nezamysleli, jací jsou doopravdy.

Kýč typizuje, chybí v něm charaktery.
Pošťáka od dvorního šaška nebo princeznu od sirotka odlišují maximálně šaty, zlá macecha by se zase určitě umístila na první místa při volbě královny krásy. O nějakém strádání chlapečků a holčiček nemůže být ani řeč, vždyť jejich tvářičky jsou vždy tak červeňoučké, očička jim jenom svítí, pusinky mají úhledně plné, ty děti očividně překypují zdravím, i když pohádka třeba vypráví, že už tři dny neměly co do úst.

Kýč se nevyhýbá ani oblastem, kde se má propagovat dobrá kniha, ilustrace a čtenářství. Neuvěřitelným kýčem v tomto směru je kalendář, které produkuje Celé Česko čte dětem. Fotografie Smolíčka s mrtvolou jelena Dity Pepe z kalendáře je vrcholem nevkusu a klasickou ukázkou fotografického kýče. Kýč roku 2010. Celé Česko čte dětem vydalo neuvěřitelný kalendář. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Barvy kýče jsou též odlišné od barev umění,
jsou záměrně přehnané, křiklavé, jako u pouťového zboží, jejich cílem je taky vykřičet nám do tváří ať si je koupíme; nebo jsou přeslazeně, strojeně pastelové, jako sněhové pusinky.

Dnes se můžeme často setkat s ilustracemi, které prozrazují neschopnost kreslíře a, jestli se to spojí s kýčem, pak se to na vkusu našich dětí podepíše důkladnou zkázou.

Jedna podoba kýče se spojila s výrobou kreslených filmů.
Výtah z populárních kreslených filmů se přenáší na papír s nenáročným, kuse zprostředkovaným textem. Často už samotné původní filmy se pohybují na hranici kýče (nebo ji už dokonce dosáhly). Takové „knihy“ nepodporují rozvoj našich dětí, ale jen hmotný zisk výrobců.

Slušné umění obsáhne také jizvy přírody, jak řekl Adorno. Kýč ale není uměním, pro kýč je příznačná průměrnost, banalita, chybí v něm autenticita, osobitost, odstínění, komplexita, které jsou charakteristické pro umělecká díla. Ilustrace na vysoké úrovni není jen znázorněním obsahu textu, není jenom dekorací, ale je mnohem víc než to: je samostatným uměleckým dílem, které působí na naši osobnost.

Pokud ovšem jsou kýčovité ilustrace používány přímo pro školni učebnice a ovlivňují tak přímo názor nejen dětí, ale i učitelek, pak je na pováženou, zda takovým nakladatelstvím by neměla být odebrána licence. Ilustrace Vlasty Švejdové. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Pro děti jsou většinou knihy prvním uměleckým zážitkem a právě proto je výsostně důležitá zodpovědnost rodičů a nakladatelství.
Aby dítě bylo schopno, až vyroste, rozlišovat mezi nevalnými, falešnými a skutečnými hodnotami, musí být vedeno už odmalička dobrým směrem a musí se v něm formovat vkus, protože vkus je dovednost a tato dovednost se může brousit, zušlechťovat, rozvíjet.

Gabriella Rácz pro časopis Csodaceruza, maďarský časopis o dětské literatuře pro děti a mládež
z maďarštiny přeložila Nikoleta Zdražilová

Kýč na Čítárnách >>

The post Co je kýč a jak ho bezpečně rozpoznat v ilustracích first appeared on Čítárny.

Renesanční člověk a hlavně ilustrátor Miloslav Jágr. Kdyby se někdy prezentovalo celé jeho dílo, musely by být na výstavě zastoupeny i jeho obrazy, keramika, sklářské práce, scénické návrhy, plakáty, obaly na různé zvukové nosiče nebo např. oceněný návrh na modrotisk a v neposlední řadě animované filmy, na nichž se podílel. Miloslav Jágr, ale neměl rád oficiální záležitosti, a tak by se na vernisáži své výstavy určitě královsky bavil a nejspíš by vyrušoval.
Dovolím si tedy zavzpomínat na to, co naopak měl rád.

V první řadě Miloslav Jágr miloval své Haničky, manželku a dceru, a když k nim přibyla vnučka Terezka, byl nesmírně šťastný. Nezapřel v sobě ani tehdy pedagoga, a sledoval velmi pozorně tu známou dětskou fantazii, s kterou malé děti většinou malují tak suverénně a nápaditě. Tímto fenoménem se zabýval velmi důkladně.

Vysoké škole uměleckoprůmyslové byl Miloslav Jágr skutečně věrný, věnoval ji 33 let svého tvůrčího života.
Řada absolventů této školy, někteří velmi zvučných jmen, ale i ti méně známí, budou již navždy spojeni s jeho osobností. 

Někdo při této příležitosti  vzpomene na hravý Inspiromat nebo na Cirkus Animo. Profesuru mu však na tomto ústavu přiznali, až když se poměry změnily, v roce 1990, to když se již téměř chystal do penze.

Ani potom neskončil se svým pedagogickým působením, rád a s chutí učil redakce nově vznikajících nakladatelství a nezahořkl ani tehdy, když mu v jednom nakladatelství zcizili ilustrace k Polní žínce Evelínce. Dosud se mimochodem neví, kde jsou.
Tuto knížku pak ilustroval Františkovi Nepilovi podruhé.
Nebo když mu v jiném nakladatelství, kde také učil, jak se dělá kniha, slíbili, že  vydají knížku, kterou si připravil k sedmdesátým narozeninám, a pak závazek nedodrželi.
Naštěstí Veverek Koudelka a jiná slohová cvičení vyšel, sice se zpožděním, ale přece – v roce 2007 k jeho nedožitým osmdesátinám.

„Záleží jen na tobě, čím víc miluješ věci, s tím větší snažností se budeš prodírat k jejich plnému a tajemně dokonalému bytí. Není ti uloženo tvé dílo, aby ses projevil, ale aby ses jím očistil, aby ses odpoutal od sebe sama, netvoříš ze sebe, ale nad sebe, hrozně a trpělivě se domáháš, lepšího vidění a slyšení, jasnějšího porozumění, větší lásky a hlubšího poznání než s jakým jsi přistoupil k svému dílu. Tvoříš proto, abys na svém díle poznal tvar a dokonalost věcí. Tvá služba věcem je bohoslužba.“
Karel Čapek

Měl rád své přátele a troufám si za všechny říci, že nám chybí.
Chybí ten moment, kdy rozrazil dveře např. v redakci a přišel s nějakou úžasnou novinou nebo příběhem, aby potěšil. Dokázal být i ironický a sarkastický, to když život obzvlášť bolel, ale jako správný blíženec, za chvíli o ničem nevěděl, zlobit se dlouho nedokázal.

Byl přísný, ale i velkorysý, uměl ocenit jiný názor.
Sama jsem byla svědkem, jak jedna mladší výtvarnice hájila vášnivě své pojetí návrhu grafické úpravy, v té chvíli jsem, jen na malou chvilku, zahlédla v jeho očích známky pobavení.
Debatu ukončil: „Udělejte si to tedy po svém.“
Dovedl poradit mladým zájemcům, jak se připravovat na přijímací zkoušky na výtvarné školy, ale jeho první otázka vždy byla, kolik hodin denně vlastně tu tužku mají v ruce.

Miloslav Jágr měl rád svou práci, i když povídání např. o ilustrování rád zlehčoval.
Říkával: „Když jsem byl mladý, tak každá šestá ilustrace byla dobrá, teď už v pokročilejším věku jsem pyšnější, dobrá je každá třetí.“
To myslím charakterizuje jak jeho smysl pro humor, tak také hlubokou pokoru v tvorbě.
Konec konců nadarmo neříkal, že jakákoliv dobrá práce je jen dobře zvládnuté řemeslo.

Miloslav Jágr měl rád lidi a já byla udivena, jak moc.
Když jsme s jeho paní Hankou, po jeho náhlém odchodu, rovnaly písemnosti, našly jsme velké množství děkovných dopisů. Pomáhal nenápadně, tak jak se skutečně pomáhat má – samozřejmě a neokázale.

Miloval svůj rodný kraj, ale nejen ten, ale celou svou zemi, i když se dnes tato vyznání příliš nenosí. Ale on byl skutečně pyšný na Čechy v tom nejlepším slova smyslu, a vnímavý pozorovatel to určitě v jeho obrázcích zcela jistě nalezne.
Věřím, že se nyní nebudete zlobit, když Vás poprosím, abyste se otevřeli dětskému vnímání světa, vždyť v každém z nás zůstává někde uchován „kluk s křídly“ nebo „slečna Pastelka“, a potěšili se obrázky člověka Jágra.

/k výstavě na Portheimce, 2008/

The post Vynikající ilustrátor Miloslav Jágr. Vzpomínky na dobrého člověka a profesora first appeared on Čítárny.

Když vyslovíte jméno Květa Pacovská v Čechách, málokdo ví. Přitom ve světě je synonymem toho nejlepšího v oblasti knižní ilustrace.

Prestižní švýcarské nakladatelství Benteli zařadilo její jméno do svého vydavatelského plánu vedle Pabla Piccasa či Paula Kleea. Její knížky byly v tisícových nákladech přeloženy ve 20 zemích světa – mimo jiné v Itálii, Francii, USA, Japonsku a nebo na Tajvanu. Její práce získala řadu ocenění na celém světě, včetně Ceny Hanse Christiana Andersena (1992), o které se říká, že je to taková Nobelova cena za dětskou literaturu.

S Květou Pacovskou jsem měla příležitost se setkat několikrát. Je to drobná útlá dáma s věčným úsměvem na tváři. Působí velmi křehce ale ten její úsměv, na první pohled dětský a bezstarostný, je ve skutečnosti tajemný a tak trochu obranný. Květa Pacovská je zvláštní žena. Její uvažování je hluboké a formulace jsou přesně vybroušené – a většinou zhuštěné do velmi krátkých vět. A podívám-li se na její obrazy a prostorové práce vytane mi okamžitě na mysli slovo minimalismus. Květa Pacovská je prostě zhmotněním filosofie minimalismu. Takhle jí vidím já.

Absolvovala jste UMPRUM u Emila Filly v roce 1952. Jak si ho pamatujete?
Jako osobnost. Byl nejenom vynikajícím malířem-koloristou a členem skupiny Osma společně s Karlem a Josefem Čapkovými, byl také filosofem a napsal knihy a pojednání o umění jako například knihu „O svobodě“ vydanou po druhé světové válce a nebo knihu „O lidské úzkosti a řeči vůbec“. Na mě zapůsobil jako významná osobnost daleko dřív, než jsem měla možnost se s ním setkat osobně – svojí velkou výstavou uskutečněnou po válce v roce 1945 v Mánesu.

Fillovy obrazy dnes prožívají nebývalou vlnu zájmu. Čím si to vysvětlujete?
Ano, prožívají. Asi by ho to těšilo. Myslím si ale, že jeho váha je podle nejenom v malířské tvorbě, ale také v té teoretické a filosofické práci. A to, zda si ho nějaká doba cení více nebo méně, to nijak nemění hodnotu jeho díla.

Máte některou jeho knihu?
Mám. Tu O Svobodě a rukopisy z Buchenwaldu, schovala jsem si ji jako knihu-objekt.

A obrázek?
(smích) Nemám. Chtěla jste zhodnocení jeho osobnosti, vážím si ho, ale můj idol to nikdy nebyl. Mě velmi ovlivnila ta výstava v Mánesu, jeho období býčích zápasů. Ale on měl různá období. Byl taky ve skupině Osma spolu s bratry Čapkovými, jejich idea byla přinést sem z Paříže kubismus, který tady do té doby nebyl známý. Velice se vážím jeho barevnosti, protože byl velkým koloristou.

A vy sama jste spíš pro tu čistou střídmou klasiku nebo pro to Fillovské barevné hýření?
Barva je velice důležitá svým emocionálním sdělením. Jsem pro čistou jednoduchou formu a barvu, barevné hýření nevylučuji, je-li dáno barevným cítěním a kulturou a může být i nesmírně krásné. V umění, v životě a také v modě. Kontrast a harmonie jsou principy, kterými se řídím.

Od začátku jste chtěla dělat ilustrace a věci pro děti, nebo to bylo východisko z těžké situace 50.-tých let?
Asi obojí. Ale knihy měly pro mne vždycky velké kouzlo. Už v ranném dětství jsem vyráběla knížky vlastní a mnoho dalších krásných věcí s mojí milou babičkou, která mne mnohému naučila. Byla vychovaná v klášteře a uměla spoustu rukodělných výtvarných prací. A také jsme spolu pekly. Hlavně k vánocům, a tak moje kolečka a čtverečky vykrajované formou z voňavého žlutého těsta, které jsem směla klást na černý vymaštěný plech, byly moje první asambláže (pozn.red. obrazy, které mají trojrozměrný charakter).

Sama jste si přeložila 4 pohádky bří Grimmů z němčiny a ilustrovala. Proč právě tyhle?
Pohádky bratří Grimmů jsou krásné pro svoji vysokou a hlubokou literární hodnotu. Starou antikvární německou knížku, kterou jsem překládala, měl její původní mladý majitel asi také hodně rád. Nakreslil úplně dopředu koně bez hlavy a celého jej barevně rozčtverečkoval…

Takže jste ji našla v antikvariátu a až potom vás ji napadlo přeložit?
Ano. Troufla jsem si ten text nejenom přeložit, ale také trochu přepovídat, a tak loupežníci v černém lese nejsou úplně skutečnými loupežníky.

Čili vaše pohádky bratří Grimmů končí dobře?
Změnila jsem na jejich konci to kruté. Když je někdo přetržený vejpůl, tak ho prostě pokropíme živou vodou. (smích) Při své práci jsem nebyla sama, pomáhal mi Dupynožka (pozn.red. postavička z knížky Květy Pacovské). Pomohl mi vybrat čtyři z 220 pohádek bratří Grimmů a zase je tam pečlivě vrátit.

České pohádky vás nezaujaly?
Jsou také krásné, ale neměla jsem k jejich ilustrování tolik příležitostí, taky vzhledem ke způsobu mé tvorby. Ale udělala jsem třeba obrázky k českým písničkám a říkadlům do časopisů, které potom vyšly i knižně.

Ukazovaloa jste své ilustrace vlastním dětem, abyste zjistila, jestli se líbí?
Neukazovala jsem pokusně svým dětem, ani ostatním dětem, svoji práci – pro svoje děti jsem knížky vytvářela! Se svými dětmi jsem knížky společně navrhovala a realizovala, byly při tom. A bylo to velice krásné, i když ne vždycky lehké, období.

Ne vždycky lehké? Dnes to ale vypadá, jako by se vám jen dařilo.
Ne vždycky se mi dařilo, ale nepovažuju za vhodné vyzdvihovat z minulosti ta špatná období, kdy člověk zápasil a nebo mu bylo těžko.

Objekty-knihy, které vystavujete a stejně tak i knihy v bibliofilských vydáních se doslova otevírají do prostoru, úplně vybízí malé i velké čtenáře, aby si sáhli. Ale ony to nejsou běžné knížky z obchodu, jsou to drahá a cenná umělecká díla. Co vy na to, kdyby si občas někdo sáhnul?
Tyhle moje knížky jsou pro děti. Jsou specielně pro děti a moc si přeju, aby je děti měly rády: opotřebení mi nedělá starosti, někdy je dokonce inspirativní. Pro obě strany. A potom jsem taky během života poznala, že když dětem řeknete, že ta či ona kniha je vzácná, umí se k ní chovat s úctou mnohem větší, než dospělí. Já jsem se nikdy nebála svoje knížky půjčovat a ukazovat dětem. A když si něco přimalují nebo přilepí, vůbec mi to nevadí! Ale dospělé prosím – není to návod, jak zacházet s mými knížkami! (smích)

A jak jste se chovala ke knihám vy sama, když jste byla malá?
Já si pamatuju ze svého dětství, že jsem si hrozně ráda prohlížela knížky v tatínkově knihovně. A to vůbec nebyly knížky pro děti, byly to naučné knihy – encyklopedie, romány Emila Zoly, Charlese Dickense, Jiráska, Palackého a jiné. A vším jsem velice pečlivě listovala.

Vaše jméno patří mezi nemnoho českých jmen známých i v cizině. Co vás drží v Čechách, kde na vaše projekty jen těžko seženete prostředky?
Narodila jsem se v Praze a jsem spjatá s kulturou tohoto města.

Dostala jste řadu významných ocenění. Neděsí vás to tak trochu? To skoro vypadá, jako byste už končila…
Téměř ano. Andersenova cena je za celoživotní tvorbu a nikdo ji nemůže získat než jednou za život. (smích). Nejkrásnější kniha světa – cena nazvaná Goldene Letter – tu jsem získala za knihu, která je pro mne velice důležitá a jsem ráda, že jsem ji mohla uskutečnit. Má titul Papier Paradise a je to pocta osobnosti, které si velice vážím: Kurtu Schwittersovi. Kniha měří 41x33cm a uprostřed jsem prořezala čtverec 5x5cm, abych se dostala až na samé dno Papírového světa.

V tom roce, kdy jste dostala cenu za nejkrásnější knížku světa, jste také začala učit na Vysoké škole umění v Berlíně – odd. vizuální komunikace. Jak k tomu došlo?
Do Berlína jsem byla pozvaná jako hostující profesor. Tamní studenti si to moc přáli.

A proč chtěli berlínští studenti tak moc zrovna vás?
Oni strašně tehdy stáli o to, abych přijela. Díky mým knihám, které tam vyšly a také těm cenám, které jsem dostala, si mě velice vážili. Pro ně je to velice prestižní věc, mít na katedře někoho, kdo získal uznání za svou práci. Byla jsem, jak vy říkáte, populární. (smích) Tak dlouho za mě bojovali a tak moc mě přemlouvali, až se jim to povedlo.

Oni si vás vyvzdorovali?
No, tak trochu, asi ano.

To musel být příjemný pocit.
Ano. Snažila jsem se jim předat všechno, co jsem uměla a nezklamat jejich důvěru. Měla jsem tu dobu velice ráda, bylo to nesmírně hezké období. Nejsem profesí pedagog, byla jsem pro studenty spíš osobností a kamarádem, který se ráda s nimi dělil o svoje poznatky a zkušenosti. U mě mohli kromě povinností navíc dělat všecko – od malování, přes sochařinu, po cokoli. Tak to se jim líbilo. Měla jsem tam potom i výstavu, kterou mi studenti pomáhali instalovat a dokonce jsme spolu provedli performanci „Hra pro bílou barvu“, která vznikla na můj text ze 60. let.

Můžete být navýsost spokojená žena, která si splnila životní sen. Vydala jste u německého nakladatele dlouho promýšlené trojrozměrné knihy.
Nevím, jestli to byl sen, spíš asi velké dlouholeté úsilí. Moje papírové a prostorové objekty a projekty z šedesátých let stály a čekaly na mém stole dlouho než se našel nakladatel, který je chtěl realizovat a riskovat. Našel se v Ravensburgu a potom se stal ten malý zázrak, že se dostaly do rukou dětí celého světa.

Takže tohle odstartovalo ten úspěch po celém světě?
Částečně.

A zvýšilo to vaši prestiž ve světě?
Ano.

Jste slavná a známá především v cizině. Do Čech ještě váš věhlas nedolétl, kdy jste si to začala poprvé uvědomovat, že jste ceněná?
Když nějakou práci uzavírám, pokaždé si uvědomuji, že by se něco dalo udělat i jinak, lépe, přesněji. Ono se to tak během doby stalo, že jsem žádaná a měla jsem pochopitelně velkou radost, že se to stalo. V cizině přišli na to, jakou hodnotu má to, co dělám. Že se tady objevil člověk, který se pokusil odkrýt něco nového, něco, co nebylo uskutečněno nikdy předtím, něco, co má šanci přejít do historie umění.

{youtube}AMOIHHXgVNE{/youtube}

Čím vlastně měříte úspěch – penězi, respektem v odborných kruzích. Kde je podle vás jeho hranice?
O úspěch se nestarám, nejdůležitější pro mne je prostor pro tvorbu – ten fyzický a hlavně ten v oblasti myšlení. Právě to vám pomůže v těžkých dobách, když už jste třeba na dně, na písečné poušti a nemáte ani kapičku.

Tajný sen Květy Pacovské:
Vždycky se mi strašně líbila Carolova Alenka v říši divů. Myslím, že to je úžasná literatura, ta fantazie a zpracování. Celý život jsem si moc přála jí ilustrovat, ale nebyla příležitost.

Postřehy:
Nejsem výtvarnice – to slovo nemám ráda. Jsem malířka. Já jsem vlastně nestudovala ilustraci, ale malířství. V každém období jsem obtížně hledala čas pro svou tvorbu. Ilustrace mě živila.

Její věci dnes nekoupíte. Vystavuje, ale neprodává. Je zastoupena v mnoha světových muzeích. Nejvíc si cení ucelené kolekce svých obrazů a objektů, které spravuje evropská nadace „Fondation M. von Cronenbold, Paris, Frankfurt“.
V ČR je jedna její kniha v originálním bibliofilském provedení v prodeji v nakladatelství Aulos Jmenuje se „Otázky prostoru/Questions of Space“. Náklad byl pouze 30 číslovaných výtisků.

Pavla Charvátová je známá jako moderátorka Televizních novin v TV Nova. Její vztah ke knihám a literatuře vůbec nás inspiroval k tomu, abychom ji požádali o svoleni publikovat tento článek na Čítárnách.
http://www.pavlacharvatova.cz

The post Ilustrátorka Květa Pacovská. První dáma dětské fantazie first appeared on Čítárny.

Dick Bruno stvořil svět pro nejmenší děti a prodejnost jeho knížek svědčí o tom, že jeho postavičky jsou velmi oblíbené. Navíc jeho nezaměnitelný půvab nepodléhá kýči, což se o jeho opisovačích mnohdy říct nedá.

{youtube}V52ZBZb1Rsc{/youtube}
V Česku vychází knihy Dicka Bruna v nakladatelství Baobab.

Počítej s Miffy. Kolik je to?
Kuku, Miffy! Kdo je to?
Kuku, Miffy! Kdo je tam?
Knihy pro ty nejmenší. S Miffy se děti naučí listovat v knížkách, rozeznávat barvy, počítat, pojmenovávat zvířata, hračky, tvary… Pestrý a srozumitelný je svět kamarádky Miffy. A díky zkušenostem autora je první dětské objevování nejen výtvarně dokonalé, ale také zábavné a vtipné.

Dick Bruna (* 23. srpna 1927 Utrecht, Holandsko) Holandský výtvarník, ilustrátor a grafický designér.
http://www.miffy.com/
https://www.rijksmuseum.nl/en/bruna

The post Populární ilustrátor Dick Bruna maluje nůžkami Miffiho a celou jeho partu first appeared on Čítárny.