Jeden z velkých českých malířů a ilustrátorů Jan Zrzavý píše: Mnohé Čapkovy obrazy zarážejí na první pohled svou zdánlivou hrubostí a nesličností. Jejich tvary jsou tvrdě řezané, přísné a strohé až do topornosti, jeho barvy střízlivé a chudé až do syrovosti.
To není z neumění nebo z nemohoucnosti, v Čapkově díle není nic neúmyslného, nic náhodného.
Dá svému obrazu jen co nutně musí mít, ví, že víc by bylo méně.
Mnohost není bohatství a plnost, temperament není ještě cit.
Prostota a chudoba jsou krásnější a mravnější než změkčilost přepychu, střídmost zdravější než přesycenost, střízlivost a jasná hlava cennější než sentimentální opojení.
Jsou to ctnosti pravého muže a největ­ší umělecká díla nesou tyto znaky.

Umění Čapkovo (23. 3. 1887 – duben 1945) není líbivé, jest těžko přístupné i lidem vnímajícím i rozumějícím umění.
Má zahořklou krásu, jest plaché a ostýchavé, o samotě stojí stranou v koutě v bázni, aby se nevtíralo. Nekřičí, nechlubí se, ničeho nepředstírá. Jest na výsost cudné, plné něhy a nejkřehčích a nejsvatěj­ších citů, jež z krásné mužné zdrženlivosti a taktu zakrývá pláštěm strohosti, nepřístupnosti a zdánlivého chladu, aby jich nevydal na pospas a odiv ohledavačům nitra.

V hlubinách Čapkovy bytosti i díla lze tušiti i temné, divné a ošklivé vášně a osudné svahy.
Lze je jen tušiti, neboť zústávají skryty v nejvzdálenějších a nejtajnějších záhybech jeho duše snad sám o nich neví, snad si jich nepřizná, bojí se přiznati. Jistě jim nedovolí vystoupiti k povrchu, drží je pevně na uzdě, bez smilování, navždy. Tomuto skrytému zápasu a napětí nasvědčuje jistá křečovitost ranějších jeho obrazů, je v nich utajena bázeň, úzkost a děs hlubin osamění. Jistě měl zde také podíl mráz neúspěchu, jímž byl stíhán, hořkost této křivdy.
V obrazech posledních let toto napětí povoluje, jsou přednášeny volněji, s radostnou lehkostí. Je v nich víc důvěry a odvahy, září z nich smíření, vykoupení ze svého osudu a nalezení se v díle. Kéž se mu toto veliké vítězství naplní dokonale a plně v jeho umění!

Dílo Josefa Čapka projevuje se svým duchem i formou jako velmi české. Přísná, cudná krása skrytá v jeho toporných a chudých tvarech a barvách je společná obrazům českého středověku, obrazům Kubištovým, a jejich prostota a barevnost pramení ze stejného zdroje jako české lidové malby na skle.
Měl svoje miláčky a učitele i v současném umění, ale přes to, že poznáte, kdo byli jeho mistři v mládí, vidíte, že neukradl nikomu nic, nikoho nenapodobil. Jeho umění je velice samostatné a púvodní, nenajdete mu než velmi vzdálené podobnosti a v současné evropské malbě zaujímá velmi vyhraněné a vlastní postavení.

Není možno popsati krásu jeho nejhezčích obrazů, těch obrázkú hrajících si dětí v zahrádce, na dvorku, za humny a v lesíku, předměstských domkú a zahrádek, venkovských krajin, sadú a polních cest, ani smutek a soucit v jeho starších obrazech žebráků a všelijakých vyděděncú života.
Černá reprodukce nemúže podat podivnou a kouzelnou krásu takové jeho jarní kvetoucí krajiny nebo veselý zvuk nového domku se sluníčkem, křik, smích a skotačení hrajících si dětí naopak pokazí vaše dojmy a svede představu na falešnou cestu. Milujete-li obrazy, musíte je viděti  jděte se na ně podívat! A budeteli .se dívati dobře a dosti dlouho, budete štědře odměněni. Neboť Josef Čapek jest malíř kouzelnílc Josef Čapek jest malíř. Jeho malba jest přísná, cudná a chudájak by ji mohli uznávati bařtipánové, kteří nechápou, že Královstvi Boží jest jen chudých! Co jest bařtipánovi po Království Božím? Čapkova sláva jest skrytá a nebude dáno každému viděti její záření.

Jan Zrzavý, část z eseje o Josefu Čapkovi, Život, 1954

The post Jan Zrzavý. Vyznání a uznání mistra malíři Josefu Čapkovi first appeared on Čítárny.

Josef Kremláček (*5. 3. 1937 – †22. 6. 2015) nebyl sice příliš známý, ale přesto velmi osobitý nezaměnitelným stylem. Mezi ilustrátory vstoupil koncem šedesátých let ilustracemi k románu Daniela Defoa, Robinson Crusoe.
Během let se stal autorem ilustrací v sedmi desítkách knižních titulů pro domácí a zahraniční nakladatele. Získával nakladatelské a veletržní ceny u nás, v Bulharsku a v Rakousku. Je zastoupen v uměleckých sbírkách muzeí a galerií v České republice, Maďarsku, Bulharsku, Portugalsku, Chile, Argentině, Belgii, Francii, Itálii a Japonsku.

Stejně jako knih měl Josef Kremláček výstav. 
Ta první v roce 1966 v Malé galerii Trýbova klubu v Lékařské fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Poslední měl v Třebíči v roce 2007 (Galerie Malovaný dům), pět výstav uskutečnil v zahraničí (Německo a Rakousko), zúčastnil se četných kolektivních výstav doma a v cizině, byl zastoupen na mnoha výstavách skupiny Sir up.

O ilustracích pro děti řekl Josef Kremláček v rozhovoru pro Kulturní noviny pár inspirujících myšlenek.

Ilustrátor musí přistoupit jinak k leporelu pro malé děti, kde text téměř není, vše je zaměřeno na obrázek, a jinak k legendám o vzniku světa, jak si jej vysvětlovali indiáni Severní, Střední i Jižní Ameriky. V takovém případě musím prostudovat mnoho specifického i zpodobovacího materiálu a dát mu svou výtvarnou formu.
Musím také pamatovat na věk čtenáře, jemuž je kniha určena, a spolupracovat s autorem textu.

Přirovnávám ilustrátora k herci, který se také musí vžít do své role.
Často si připomínám výrok Adolfa Borna, že ten, kdo ilustruje například Robinsona, musí se na určitou dobu stát Robinsonem, obklopit se mnoha věcmi pomocného materiálu i atmosférou, a to vše vyžaduje mnoho studia a mnoho času. Čtenář si to většinou ani neuvědomí.

Pro ilustrátora jsou opravdu důležité fantazijní představy a sny, ale ve spojení právě s tím, o čem jsem už mluvil. A pochopitelně je třeba umět to ztvárnit. Nelze také opomenout práci při tisku a celkovém zpracování knihy. Dobré dílo vzniká společně, spojením kvality autora textu, nakladatele, ilustrátora a tiskárny.

V průběhu čtyřiceti let jsem ilustroval asi osmdesát knih, většinou pro děti a mládež. Mám určitou praxi. Ale charakterizovat, kam směřuje česká ilustrační tvorba, je těžké.
Před rokem 1989 existovala na Moravě jen dvě nakladatelství, takzvaná krajská. Ostravský Profil a brněnský Blok. Další byla v Čechách, hlavní v Praze.

Po takzvané sametové revoluci nastala změna.
Vyrojilo se mnoho nových nakladatelů, vydavatelů a knihkupců. Mnozí předpokládali, že na knihách zbohatnou, ale brzy vystřízlivěli.
Pro ilustrátora je situace v posledních letech špatná. Náklady knih jsou proti dřívějšku mizivé, ceny knih i jejich výroby nesrovnatelně vyšší, termíny na práci ilustrátora krátké a honoráře výrazně nižší. Nakladatelé jsou nuceni šetřit. Nejvíce šetří na spisovatelích a ilustrátorech. Elektronické čtečky nevěstí nic dobrého. Nahrazují a zvolna vytlačují klasickou papírovou knihu a hlavně velmi často nemají ilustrace.

Josef Kremláček: Celý rozhovor ZDE >>

The post Josef Kremláček byl velmi osobitý a moudrý ilustrátor nejen dětských knih first appeared on Čítárny.

Málokdo ví, že Josef Lada (*17.12. 1887-1957) byl zakladatel českého kresleného seriálu. Ladovo smutné plátno Ponocný (1947) bylo 24. listopadu 2012 vydraženo za jeden milion a dvě stě tisíc.
V šumu těchto korun by mohlo snadno zaniknout, že šlo nejen o geniálního malíře. Byť ne zrovna často olejů, nýbrž i o výsostného zakladatele českého komiksu. Ne, nebyl to tedy Cimrman, kdo se tenkrát za Rakouska vzepjal k výkonu.

Kriticky Josefa Ladu v tomto směru asi poprvé nahlédl Jaroslav Pecháček, když si (1940) povšiml jeho spřízněnosti se Sekorou.
Jejich umění je výslovně epické nejen výrazem, ale samostatným původem. A je spíš obrázkovým vyprávěním, než výtvarnou záležitostí. Vraťme se ale o sto dvanáct let. Ladovi (nevidícímu na jedno oko) je zase třináct a týdeník Švanda dudák vyhlašuje poprvé soutěž o nejlepší žertovný obrázkový cyklus.
Přicházejí příspěvky, léta plynou a nevím, zda štěstí zkusil i Cimrman, víme však jedno.

Roku 1904 Lada přispěl třemi stripy (celkem šesti obrázky) Příhody pana Krátkozrakého.
S výhradami jde o nejstarší komiks v české kotlině.

Zas plynul čas a 1906 Lada počal spolupracovat se zbrusu novým týdeníkem Neruda.
V čísle 10 uveřejnil komiks Dobrý nápad nad zlato! a inspirován Francouzem Benjaminem Rabierem (1864-1939), Adolfem Oberlanderem (1845-1923) z Mnichova a naším Karlem Stroffem (1881-1929) pokračoval, a pokud náš komiks nezaložil, rozhodně první užil hrdiny, který se za námi, čtenáři, oddaně vraceli (v dalších číslech).

Roku 1911 otiskl Lada v Karikaturách i výrazný strip Hrdinný tenor a počínaje rokem 1913 tvořil pro Kopřivy.
Ale prvořadě pracoval Lada mezi roky 1908-1916 pro Humoristické listy. T teprve úvodem let dvacátých se těžiště této tvorby přeneslo do novin.

Ilustrace © Josef Lada

V únoru 1922 začal vycházet první Ladův seriál v Českém slově (Zvednesám)
a od 25. března se zde vynořovaly Šprýmovné kousky Frantíka Vovíska a kozla Bobeše, které zlomyslností ovlivnil již slavný Wilhelm Busch (1832-1908).
Na podzim 1923 tento seriál sice dočasně zanikl – a vyšel souborně (a v barvě) doplněn verši spisovatele Jana Morávka, ale v letech 1926-1927 přikreslil autor ještě 7 dílů – do Pestrého týdne. Co vedlejší hrdina se tu prvně zjevil sám kocour Mikeš.

Opět za Morávkovy asistence vyšlo roku 1927 i rozšířené souborné vydání Vovíska o 25 částech a výbor o 16 stránkách s Bruknerovými verši se objevil poté až v edici Kulihrášek (1970). Abych byl i osobní, udělal na mě tenkrát dojem, i když právě taky surovostmi.
Ale takové už ty stripy jsou…
Po strážce s kozlem Bobešem vyskočí třeba na čele báby obrovská boule, anebo je kozlík rovnou satanáš zavrtaný v dětské peřince a skoro bábě přivodí infarkt. S jezdcem Frantíkem bací kozel do zdi, zatímco sám podběhne sklepním okýnkem, a jindy se Vovísek div neutopí i v černé močůvce. Do jezevčíků v pytli se zde vydatně buší motykou a dřepneme i na ježka. Ale dost. Konstatujme radši, že se na pietní reedici čekalo až do roku 2004.

Ilustrace © Josef Lada

Nyní se ponořme zpátky se do časů, kdy ještě malíř spolupracoval s Eduardem Bassem na komiksech pro Lidové noviny. Po delším Panu Keťákovi tu adaptoval i svou první literární předlohu, Křest svatého Vladimíra od Karla Havlíčka Borovského.

Načež došlo i na Haška, se kterým se kamarádil.
Nejdřív mu Lada nakreslil – ještě netypickou – obálku pro první sešitové vydání Švejka (1922). Po Haškově smrti se však věci ujal přímo vášnivě, byť i odvážně krátil a méně odvážně umravňoval, a jakmile zjistil, že není Švejk uzavřen, i jej dopsal. A úplně jinak než Karel Vaněk.

Došlo na to v nedělním Českém slově 1923-1925 a jedná se o 540 obrázků v 90 pokračováních pod titulem Švejkovy osudy.
Zaznameníhodná je i skutečnost, že ilustrace pro knižní vydání vznikly výběrem a mírnou úpravou těchto kreseb, dodá Tomáš Prokůpek – v předmluvě letos vydaných Nezbedných komiksů (Plus) – a my vidíme, že se tedy kanonizované Švejkovo vzezření vylouplo z komiksu. Zrovna jako odsud vstoupili do psaných knih i Mikeš i Bobeš i Sekorův Ferda i Foglarovy Rychlé šípy.

Náklad Slova se tehdy díky Ladovi vyšplhal o sto tisíc a on směl v říjnu 1925 založit barevnou přílohu Kvítko z čertovy zahrádky.
V sedmi prvních číslech tu symbolicky a z vděčnosti navázal na Haška sedmi vtipy se Švejkem, vlastní válečné eskapády ale přetiskl až roku 1958 týdeník Květy (a 1969 Svět socialismu). 1961 vyšlo toto Ladovo dílo pod titulem Můj přítel Švejk i knižně, přičemž první česká verze je teprve z devětašedesátého. Celkový počet Ladových ilustrací k Osudům dobrého vojáka Švejka činí přitom dokonce 909 obrázků. Ale ještě do let dvacátých.

Ilustrace © Josef Lada

Od března do října 1928 Lada pilně kreslí Dobrodružství Tondy Čutála (1-27), první svůj seriál na pokračování, který uveřejnil dětský koutek Českého slova, z něhož se v srpnu stala samostatná příloha Slovíčko.
Souborné vydání s Morávkovými verši se jmenovalo Dobrodružství Tondy Čutala (1929) a všimněme si, že Lada nevypráví jen o letu do Afriky, ale úvodem vlastně ještě zůstává u nenavazujících stripů, aby až pak vyslal darebníka a jeho psa Žulíka na výlet, ale ani ten ještě ne mezi černochy. A tak tu vývoj nápadů můžeme dodnes dobře sledovat.
Díky Svatopluku Hrnčířovi se Čutal roku 1958 zkráceně vrátil v měsíčníku Pionýr a díky Albatrosu i v Kulihráškovi (1971) s verši Josefa Bruknera (jen 51 obrázků z 84). Kompletně pak teprve roku 1999 (29 stran).

A vyvrcholení Ladovy seriálové tvorby? V letech dvacátých jím byl cyklus Jak se dělají noviny pro výstavu Pressy v Kolíně nad Rýnem.
Oč tu šlo? Na pana Sadílka a jeho psa Fifku se zřítil dům, což se stalo námětem novinové reportáže: a vyšla pak i co zvláštní číslo deníku A-Z (1928). Nikdy předtím ani potom Lada nepracoval tak intenzívně s jazykem moderního humoristického komiksu, zdůrazňuje Tomáš Prokůpek. A je tu rok 1932 a za další Ladův komiks lze označit i celou knihu Fidlovačka o zážitcích dvou sourozenců na pouti, přičemž verše Václava Řezáče pro druhé vydání (1970) upravil Josef Brukner. Ó, jaký dojem dělá podobné dílo, dostanete-li ho darem k šestinám, jak se mi stalo, a současně se to tehdy přihodilo i sto tisíci dalších dětí.

V listopadu 1935 se totiž Lada pokusil i o delší komiks pro dospělé ve Večerním Českém slovu a tato pseudoreportáž Z Habeše obrazem a slovem.
Malíř Josef Lada jede za africkým dobrodružstvím vlastně do sebe slívá nápad s Čutálem… a Švejka. Bohužel, po čtyřech dílech byla navždycky zastavena a je to obrovská škoda, protože právě Habeší se Lada odvážně pokusil navázat na Švejka (jak si dodnes už jen málokdo uvědomí).

A dál? Dobrodružství psa Kuldíka (Pražský ilustrovaný zpravodaj 1936, 14 dílů) a Dobrodružství Tondy Vyskoče z téhož zpravodaje (15 pokračování 1936-1937) jsou dodnes prakticky neznámé cykly nenavazujících stripů.
V letech 1936-1937 vyšlo ve Slovíčku i 16 dílů fantaskních Žertovných kousků Frantíka Klinděry, jejichž hrdina se mocí kouzelníkovou mění v rozličná zvířata (kapr, slon, vlk, medvěd i čuník). Opět díky Hrnčířovi se Klinděra znovu vynořil i roku 1962 v Pionýru a roku 1968 opět ve Slovíčku (jako Příběhy Frantíka Klinděry). Ale zpátky časem…

Pro týdeník Mladý hlasatel, ve kterém se jen rok nato objeví Rychlé šípy, připravil Josef Lada pro léta 1936-1937 (a nad verše Břetislava Mencáka) cyklus Jarka Mráz – jeden z nás (6 dílů) – o voříškovi a školákovi.
Nu, a se světem kresleného seriálu se pak jednou provždy rozloučil Velkofilmem o králíčkovi (15 částí) v nedělním Českém slově (1940), kde víc než výrazně využil dialogických bublin. A titulní hrdina oněch bajek? Soupeří s lišákem jen pár let po vydání knihy O chytré kmotře lišce (1937). Na první sešitové vydání došlo ovšem až dík Albatrosu a zmíněné edici Kulihrášek (1969) a mělo již jen 10 dílů.

Ilustrace © Josef Lada

Úvodem Nezbedných komiksů připomíná Tom Prokůpek i některé Ladovy žáky a staví sem dokonce Káju Saudka anebo Čechokanaďana Marka Čolka (nar. 1964).
Právem však hlavně všestranného Františka Voborského (1906-1984), jenž stvořil zjara 1929 v návaznosti na Švejka dobrosrdečnou hlupačku Pepinu Rejholcovou. Bohužel kolaboroval a poválečnou kariéru si pohřbil.
Pominu-li Alenu Ladovou, náleží ovšem k Mistrovým žákům i její spolužák Neprakta (1924-2011), a je jedním z mála, kdo mohl kreslit Švejka a zůstat přesto svůj, aniž popřel kodifikovanou podobu, zdůrazňuje Prokůpek neuvěřitelné. Co to však bylo platné – a tento Švandrlíkem vymyšlený příběh (1972) knižně prvně vyšel až letos, a sice právě v Nezbedných komiksech a jen co miniatura.

Nezbedné komiksy přitom sice obsahují většinu Ladových seriálů z týdeníku Humoristické listy a z Vilímkova kalendáře, který byl jejich ročenkou, ale chybí ty, co se vztahovaly k politice. I tak však Tomáš velmi štědře vybral hned 82 raných seriálů (rozvržených na 88 stran).
Po rutinním zásahu cenzury se ovšem nedochoval text druhé poloviny příběhu Když se prase pomine, tropícího si roku 1915 šprýmy z C. a K. policie, a co se tu psalo, se už nedovíme. Prokůpek však neupozorňuje na očividné cenzurní zásahy i u některých dalších příhod (Frantík a kanár, Překvapení na letním bytě, Cvičený pes, Není prase jako prase, Max a Lumpík, vodní pytláci). A závěrem už jen několik perliček o Ladovi a násilí.

Seriál Kočičky slečny Klementiny čili Přílišná láska škodí (touž hrdinku využil pak ještě jednou) končí roku 1915 brutální scénou oběšení hned pěti koček naráz, a to
Lada musel překreslit, nicméně Plus letos vydal onu neuhlazenou verzi, a když jsme u uhlazování, vězme i, že nebýval útlocitný, důkazem čehož může být takřka hororový komiks Transplantace na vsi (1909), v němž jistý chasník během hospodské pranice přijde o ucho.
Lékař naštěstí zrovna zabíjí prase, i přišije muži před našimi zraky a bez umrtvení přistřižené ucho pašíkovo. To však na pacientově hlavě do dvou měsíců obludně vyroste, takže je doktor opět bez umrtvení přistříhává – a mladík pak toto vlastní ucho baští s přílohou a slovy: „Sakra, to je dobrý, škoda, že mi tenkrát Jáchym neurazil celou hlavu.“

Ani Ladův Holičský výkon v Zaběhlé Lhotě z téhož roku ovšem nepůsobí následkem přítomnosti břitvy přesmoc mírumilovně a ve Všeho moc škodí (1911) je další tučný pašík zaříznut následkem nemístné snahy se opálit „do zlatova“.
A obdobou je příběh Husa a sluneční lázeň (1915). A ještě jinde je hubené čuně před zaříznutím poměrně bestiálně nafouknuto, aby se vůbec prodalo, a ve stripu „z časů Fantomase“ Hra na pařížskou policii (1912) hrozí obří kudla dokonce děcku uvězněnému do klece a odpálenému do prostoru. Nepřišel nakonec Lada o oko právě tak?

Nevím, ale efekt děsu brzdí náhodou právě tady omyl, následkem něhož v redakci (i té dnešní) zaměnili pořadí obrázků.

Ilustrace © Josef Lada

A co víc? V „Dojímavé historii“ O věrném Hektorovi (1914) spáchá titulní pes sebevraždu a v Tragédii vola – pravdivé jen zpola (1915) pojde hrdina hlady před vlastním chlévem, protože si neumí sundat jelení parohy.
O těžkém údělu člověka nejen za války svědčí pak Strašidlo na hradě Rajbrcánu, když zjistí, že bylo lepší osaměle strašit, než se lopotit v mizérii a drahotě světa.
Už jen selanku představují vedle podobných výjevů komiksy o nezasloužených výprascích a o svádění viny na druhého (Pomsta oklamaného kocoura, Micínka a Mufíček) anebo osudy zloděje uniknuvšího venkovanům díky včelám a poté, co si obličej nechá tak šíleně poštípat, až mu k nepoznání opuchne.

Strip Hastrman v době moderní (1915)?
Je už „jen“ rozmarným výletem na pole fantasy, v tomto případě zelná. A příběhy Co se může stát v budoucnosti (1914) a Konec drahoty vepřového (1916)? Ty zase zůstanou Ladovým vtipným zabroušením do ranku sci-fi.
V prvním případě i do budoucnosti individuálního letectví, v tom druhém ale zase skoro kráčí o horor, protože tu jeden profesor dosáhne sérem, aby sviním neustále dorůstaly kýty, asi jako ještěrkám ocas.

I navzdory tomu všemu jsou však dnes Ladovy komiksy ráji plnými úlevy!

Více než stostránková barevná publikace Nezbedné komiksy shrnuje obrázkové seriály, které Josef Lada mezi lety 1908 a 1916 otiskl v týdeníku Humoristické listy.
Díky dostupnosti originálů se přitom mnohé z nich dočkají kvalitnější reprodukce než v čase své premiéry. Unikátní soubor doplňuje rozsáhlý text Tomáše Prokůpka, historika komiksu, který zasvěceně líčí vývoj a proměny Ladových kreslených příběhů.

Kniha je ideálním dárkem pro milovníky Josefa Lady, fanoušky komiksů i příznivce jadrného, místy černého, sarkastického, ale zároveň úsměvně zastaralého humoru.

Nezbedné komiksy | Josef Lada | Vydal Plus, 20112
Stáhni si ukázkau: pdf – zde

Předložený výběr Ladových raných obrázkových seriálů vychází z kolekce originálů uložených v uměleckých sbírkách Památníku národního písemnictví v Praze.
Některé z nich už byly zahrnuty do doposud vydaných Ladových monografií, vždy s nimi ale bylo nakládáno jako s ilustracemi – tedy bez ambice dohledat původní doprovodné texty. Předkládaná publikace s nimi poprvé pracuje jako s obrázkovými seriály, u nichž je textová část stejně důležitá jako obrazová.

Soubor zahrnuje všechny dochované příběhy, které se mezi lety 1908 a 1916 objevily v Humoristických listech a Vilímkově humoristickém kalendáři.
Při stanovování formálního hlediska výběru byly do kategorie „obrázkový seriál“ zahrnuty i celostránkové výtvory složené ze dvou panelů. Z obsahových důvodů byla vypuštěna pouze díla, jež se vztahovala k dobovým politickým událostem a pro dnešního čtenáře by postrádala základní srozumitelnost.

Ve dvou případech se dochované originály obsahově liší od prvního vydání.
Příběh Když se prase pomine (str. 71) byl po zásahu cenzury zkrácen, takže se v Humoristických listech objevily pouze první tři panely a nedochovaly se textové komentáře ke zbylým polím.
U seriálu Kočičky slečny Klementiny (str. 84) kreslíř vytvořil novou verzi posledního panelu, v podkladech z Památníku národního písemnictví ale byla dostupná pouze verze první.
Současně se mezi originály neuchoval první panel příběhu Dobrý nápad v špatném čase, když ved’ domů strejda prase (str. 40) ani první dvě pole seriálu Chytrý mopslík (str. 44) – v obou případech byly nahrazeny podklady získanými z prvního vydání.

Textový doprovod byl ponechán beze změn, pouze byl přizpůsoben současnému pravopisu.
Vybarvení Ladových originálů byla ponecháno v původní autentické podobě, třebaže má v některých případech pouze provizorní formu a sloužilo jako pokyn pro doplnění barev v tisku. Nově bylo podle finální podoby prvního vydání dobarveno pouze pět příběhů, které by bez tohoto zásahu ztratily srozumitelnost – konkrétně se jedná o seriály Zklamání profesora Kedlubny v Alpách (str. 23), Všeho moc škodí (str. 29), Soused Pazdera na výstavě modernistů (str. 36), Románek malé Micínky (str. 69) a Co je černé, to je věrné (str. 98).

NEZAPOMEŇTE!
Památník Josefa Lady a jeho dcery Aleny v Hrusicích >>

The post Josef Lada. Neznámá historie zakladatele kreslených komiksů a vyprávění first appeared on Čítárny.

Vynikající ilustrátorka Eva Bednářová (1937-1986) a její ilustrace pohádek od manželky Karla Čapka Olgy Scheinpflugové (1902 – 1968). Mimochodem, v roce 2007 vyšla kniha Tulákova hůl a jiné pohádky od Olgy Scheinpflugové (1902 – 1968), kterou ilustrovala další vynikající Eliška Konopiská. 

Eva Bednářová(8. května 1937, Praha – 6. prosince 1986, Praha)
Eva Bednářová  byla významná česká grafička, malířka a ilustrátorka, která se proslavila především svými ilustracemi dětských knih a volnou grafikou inspirovanou východními kulturami, symbolismem a informelem.
Její tvorba byla ovlivněna autory jako Julius Zeyer, Fjodor Dostojevskij, Alexandr Puškin nebo Michail Lermontov, ale také východními motivy.
Byla jednou z klíčových osobností českého výtvarného umění v 60. a 70. letech 20. století.

Eva byla velmi plodná autorka. Svého času patřila mezi kmenové ilustrátory Sluníčka, v době kdy časopis měl velmi často velmi vysokou uměleckou úroveň.

Její volná grafika (suchá jehla, tušové kresby) byla meditativnější a osobnější, často abstraktní s prvky symbolismu z počátku 20. století. Její práce jsou zastoupeny v sbírkách Národní galerie Praha, Galerie hlavního města Prahy, Slovenské národní galerie v Bratislavě, Moravské galerie v Olomouci a dalších.

Dodnes je k dostání velmi kvalitní kniha Čínské pohádky (Artia 1969, 1970, v angličtině na Amazonu) nebo opravdu inspirující Příběhy z Tibetu z roku 1974.

O jejích vynikajících ilustracích svědčí i fakt, že několikrát obdržela cenu za nejkrásnější knihu, v roce 1969 Grand Prix na II. mezinárodním bienále ilustrací v Bratislavě a v roce 1977 stříbrnou medaili IBBy v Lipsku.

Ukázky jsou z knihy: Olga Scheinpflugová / Pohádky / Mladá Fronta, 1971

The post Vynikající Eva Bednářová ilustruje Pohádky Tulákova hůl Olgy Scheinpflugové, manželky Karla Čapka first appeared on Čítárny.

Miroslav Šašek ilustroval mnoho dětských knih. Po emigraci od roku 1958 až do roku 1974 vytvořil dvacet obrazových alb o městech a zemích a další autorské knihy, které vycházejí dodnes.
Když v roce 2014 proběhla výstava Miroslava Šaška (18.11. 1916 – 28.5. 1980) v Galerii Smečky, byla to vůbec první česká výstava.

Známým se stal Šašek svou sérii ilustrovaných cestopisů “This is…“

Ty byly přeloženy do deseti světových jazyků a jednotlivé knihy vycházely v nákladech v řádu desetitisíců.
Celkem napsal 18 knih. Šašek ilustroval velkoměsta, historickou Británii, ale i středisko NASA nebo malou továrnu na autíčka. Kromě ilustrací knih maloval i velkoformátová plátna.
Ve svých pracích byl nesmírně detailní. Například napsal:

„Když nakreslím v budově 53 oken namísto 54, zasype mě hromada dopisů. Děti dnes vědí všecko – svět je mnohem menší.“

Dědicové autorských práv na dílo Miroslava Šaška z ČR, Belgie a Švýcarska, se rozhodli vložit tato práva do Nadace Miroslava Šaška.
Ta si stanovila za úkol mimo jiné podporovat šíření díla Miroslava Šaška ve světě a podporu současné tvorby knih pro děti. Nadace vypisuje soutěže pro získání grantové podpory na vytvoření dětské obrazové knihy. Soutěž je určena pro autory z České republiky, Slovenska, Polska, Maďarska, Německa, Rakouska a Švýcarska.
www.sasekfoundation.eu

Miroslav Šašek. Krátký životopis podle nakladatelství Baobab, které je dnes jeho dvorním vydavatelem v Česku.

Miroslav Šašek se narodil 18. listopadu 1916 v Praze na Žižkově.
Vystudoval architekturu a školu kreslení a malování u profesora Otakara Blažíčka. 

Po studiích kreslil pro noviny, ilustroval řadu knih, se svojí první ženou Jindřiškou navrhovali loutky.

 
V roce 1947 odešel do Paříže na École des Beaux Arts a už se nevrátil.
Když v Československu převzali moc komunisté v roce 1948, rozhodl se zpátky domů už nevracet. Živil se jako reklamní grafik a architekt, od roku 1951 byl zaměstnán v české redakci Rádia Svobodná Evropa – RFE – v Mnichově.
 
Roku 1957 se vrací do Paříže a pokračuje v přerušené práci na turistickém průvodci pro děti.

This is Paris se Šaškovými ilustracemi i textem vychází v nakladatelství Allen v Londýně, brzo poté i v nakladatelství McMillan v New Yorku.
Následují knihy o Londýně, Římě, New Yorku, Edinburgu, Mnichově, Benátkách, San Francisku, Izraeli, mysu Cape Canaveral, Irsku, Hong Kongu,  Řecku, Texasu, OSN, Washingtonu D.C., Austrálii a historické Británii. Neuskutečnily se plány na knížky o Bombaji, Dillí, Bermudách, Kanadě, Riu de Janeiru, Kodani, Stockholmu, Vídni, Amsterdamu…

 
Knihy z řady This is byly přeloženy do mnoha jazyků, vycházely ve Francii, Itálii, Německu, Španělsku, jižní Americe, Japonsku i ve Skandinávii v desetitsícových nákladech (This is New York se prodávalo až 600 kusů denně).
Přinesly svému autorovi několik ocenění, mimo jiné čestný klíč od města San Francisco a zápis na čestnou listinu IBBY.

 Průvodce po Londýně a New Yorku získaly ceny za nejlepší ilustrovanou knihu New York Times. Podle čtyř knih (New York, Izrael,  Benátky, Irsko) byly natočeny filmy, Šaškovy ilustrace se objevily na pohlednicích, plakátech a užitkových předmětech.

Kromě ilustrovaných průvodců po městech a zemích Šašek vydal další dvě knížky s vlastním textem a ilustracemi:
Stone is not Cold (New York, 1961) a Mike and the Modelmakers (Londýn, 1970) a několik dalších titulů ilustroval.
Pro Svobodnou Evropou v šedesátých letech pravidelně psal a namluvil fejetony a postřehů z cest po světě.
 V posledních patnácti letech života Miroslav Šašek uspořádal řadu výstav svých obrazů v Německu, Švýcarsku, Velké Británii, Austrálii a USA.

Zemřel 28. května 1980 ve Wettingenu u Zürichu u své sestry Věry.
Po roce 2000 začaly jeho knihy vycházet v reedicích v Americe, Francii a Německu a poprvé vyjdou letos i v češtině.

The post Miroslav Šašek. Světový ilustrátor legendární série This is… first appeared on Čítárny.

Adolf Born: Robinson Crusoe

Od začátku sedmdesátých let se dostal i ke spolupráci s Milošem Macourkem a Jaroslavem Doubravou a tím začaly vznikat jeho nejznámější ilustrace, kupříkladu pro knihy Miloše Macourka „Mach a Šebestová“ a „Žofka“, dále třeba Čapkovu „Válku s mloky“, nebo Erbenovu „Kytici“. V poslední době ilustroval Bajky La Fontaina, Tři Mušketýry od Alexandra Dumase a Kiplingovu Knihu džunglí.

Během své kariéry dosud ilustroval okolo 400 knižních titulů a k mnoha dalším navrhoval obaly.

Adolf Born: Gerald Durell, Mluvící balík

Ve výčtu jeho děl nesmíme zapomenout i na tvorbu animovaných filmů, například o již zmíněném Machovi a Šebestové nebo loutkový film Robinson Crusoe.

Za zmínku stojí také jeho scénické návrhy, především k opeře „Čert a Káča“ od Antonína Dvořáka, inscenované v Národním divadle, nebo ke hře „Ze života hmyzu“ Karla Čapka ve Velkém divadle ve Freiburgu im Breisgau. Cena Thalie je nemyslitelná bez jeho plakátu.

Adolf Born: O červené Karkulce

Za své dílo obdržel mnoho domácích i zahraničních ocenění, například Nejkrásnější kniha roku, nebo Higly Commended H. Ch. Andersena za přínos v ilustraci dětské knihy.

Jeho poslední obraz, který domaloval večer před svým odchodem do nebytí, nazval Nezvaní hosté k poslední večeři.
Jakoby tušil, jakoby věděl, co všechno se bude dít.

The post Adolf Born. Jeden z nejoblíbenějších českých ilustrátorů ozdobil přes 400 knih first appeared on Čítárny.

„Miluji les, jak ho stvořil Pán Bůh, les, kde nezasáhla lidská ruka, les bez lidské kultury, bez šablony a lineární uniformity – les Boží – les, kam lidská noha nevkročí, který je pro člověka bez užitku, ale pro mne plný rozmanitého života – rajská příroda. Zde je strom tím, čím je – znamením, symbolem lidského života…“, píše Arnošt Hrabal Janu Lebedovi v roce 1941.

Výjimečný umělec a kněz, buchlovický rodák Arnošt Hrabal (4. prosince 1886 – 30. prosince 1969).
Ve svém životě procházel dvěma chrámy. Chrámem církevním, ve kterém působil jako kněz a chrámem lesa. Obojí silně ovlivňovalo jeho každodenní vidění světa. Boha nacházel pod klenbou kostela i pod korunami stromů. Jeho grafiky a kresby lesa jsou jedinečné a svým duchovním přesahem nadčasové.

Antonín Gála zaznamenal vyznání Arnošta Hrabala takto:

Hovořím-li o svém díle, musím říci, že jsem se vlastně třikrát narodil.
Poprvé pod hradem Buchlovem, obestřeným romantikou a obrovskými lesy. Zde jsem s tatínkem, pošťákem, při cestě napříč lesy do Stupavy a na Hutě poznával krásy lesa a zpěv ptactva.
Podruhé jsem se narodil v jesenickém pralese, kde pod Pradědem jsem poznal mohutnost a původní sílu pralesa.
Potřetí jsem se narodil v zahradě s kvetoucími liliemi, uprostřed slunečnic se svatozáří, s diviznami i bodláky…

William François Ritter (1867–1955) o něm píše

Arnošt Hrabal “posvětil moravský les… Byl pastýřem ducha a prosté krásy, básníkem lesa. Perem, tužkou, nejčastěji rydlem vytvořil to, co básník slovem nebo hudebník tónem. Znal tragický osud stromů, jejich boj s mocnou přírodou i zdlouhavé umírání.”

Výpisky z publikace “Stojím v kruhu snivých stromů. Grafik a kněz, kněz a grafik Arnošt Hrabal.”
Autoři Milada Frolcová – Zdeněk Orlita
Doprovodná publikace k výstavě. Muzeum Oderska 2015.

Výpisky:

První, raná etapa byla obdobím pokusů a usilovného hledání, poznamenaná dotykem secese a ukon če-na nalezením nejideálnějšího prostředku pro vyjádření umělcových představ v technice dřevorytu. V tomto období Hrabal převážně kreslil, vyrovnával se s dalšími grafickými technikami (lept, litografie), okrajově se zabýval olejomalbou (portréty rodičů, sourozenců, autoportréty, krajiny) a akvarelem. Časově tuto etapu „zrození“ uzavřela 1. světová válka a vznik Československa.

Druhé, období vrcholného tvůrčího růstu (dvacátá a třicátá léta 20. století), spojené s kněžským působením na severní Moravě, ovlivněné symbolismem a expresionismem, budeme sledovat podrobněji níže.

Samostatnou kapitolu tvorby tvoří období druhé světové války, charakterizované například cykly kreseb České rekviem nebo Válka (které nikdy nebyly vydány, ani se nedochovaly kompletní; část je uložena ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti), v nichž v apokalyptických vizích zpodobnil zrůdnost fašismu, nacistické peklo a hrůzy války. Do lesních vizí vstoupil náhle člověk trpící, ale s nezlomenou tváří, Kristus Trpitel, ale i odvěký Soudce. Mravní obsah vždy přítomný v nejhlubším smyslu Hrabalova díla, se stal hlavním motivem rozsáhlého souboru kreseb, jež tvoří bohatý komentář k umělcovu úsilí v těchto bolestných a těžkých dobách. V závěrečné etapě tvorby byl Hrabal plně zaujat náboženskou tematikou, někdy spojenou i s národopisnou motivací. Vracel se také k námětům ze světa přírody nebo zpracovával protiválečné motivy. Volná grafická tvorba ustoupila do pozadí a základním prostředkem vyjádření se stala kresba.

Byl pastýřem ducha a prosté krásy, básníkem lesa. Perem, tužkou, nejčastěji rydlem vytvořil to, co básník slovem nebo hudebník tónem. Znal tragický osud stromů, jejich boj s mocnou přírodou i zdlouhavé umírání.

Samostatnou kapitolu tvorby tvoří období druhé světové války, charakterizované například cykly kreseb České rekviem nebo Válka (které nikdy nebyly vydány, ani se nedochovaly kompletní; část je uložena ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti), v nichž v apokalyptických vizích zpodobnil zrůdnost fašismu, nacistické peklo a hrůzy války. Do lesních vizí vstoupil náhle člověk trpící, ale s nezlomenou tváří, Kristus Trpitel, ale i odvěký Soudce. Mravní obsah vždy přítomný v nejhlubším smyslu Hrabalova díla, se stal hlavním motivem rozsáhlého souboru kreseb, jež tvoří bohatý komentář k umělcovu úsilí v těchto bolestných a těžkých dobách. V závěrečné etapě tvorby byl Hrabal plně zaujat náboženskou tematikou, někdy spojenou i s národopisnou motivací. Vracel se také k námětům ze světa přírody nebo zpracovával protiválečné motivy. Volná grafická tvorba ustoupila do pozadí a základním prostředkem vyjádření se stala kresba.

The post Arnošt Hrabal. Zapomenutý pastýř ducha a jedinečný básník lesa first appeared on Čítárny.

Renesanční člověk a hlavně ilustrátor Miloslav Jágr. Kdyby se někdy prezentovalo celé jeho dílo, musely by být na výstavě zastoupeny i jeho obrazy, keramika, sklářské práce, scénické návrhy, plakáty, obaly na různé zvukové nosiče nebo např. oceněný návrh na modrotisk a v neposlední řadě animované filmy, na nichž se podílel. Miloslav Jágr, ale neměl rád oficiální záležitosti, a tak by se na vernisáži své výstavy určitě královsky bavil a nejspíš by vyrušoval.
Dovolím si tedy zavzpomínat na to, co naopak měl rád.

V první řadě Miloslav Jágr miloval své Haničky, manželku a dceru, a když k nim přibyla vnučka Terezka, byl nesmírně šťastný. Nezapřel v sobě ani tehdy pedagoga, a sledoval velmi pozorně tu známou dětskou fantazii, s kterou malé děti většinou malují tak suverénně a nápaditě. Tímto fenoménem se zabýval velmi důkladně.

Vysoké škole uměleckoprůmyslové byl Miloslav Jágr skutečně věrný, věnoval ji 33 let svého tvůrčího života.
Řada absolventů této školy, někteří velmi zvučných jmen, ale i ti méně známí, budou již navždy spojeni s jeho osobností. 

Někdo při této příležitosti  vzpomene na hravý Inspiromat nebo na Cirkus Animo. Profesuru mu však na tomto ústavu přiznali, až když se poměry změnily, v roce 1990, to když se již téměř chystal do penze.

Ani potom neskončil se svým pedagogickým působením, rád a s chutí učil redakce nově vznikajících nakladatelství a nezahořkl ani tehdy, když mu v jednom nakladatelství zcizili ilustrace k Polní žínce Evelínce. Dosud se mimochodem neví, kde jsou.
Tuto knížku pak ilustroval Františkovi Nepilovi podruhé.
Nebo když mu v jiném nakladatelství, kde také učil, jak se dělá kniha, slíbili, že  vydají knížku, kterou si připravil k sedmdesátým narozeninám, a pak závazek nedodrželi.
Naštěstí Veverek Koudelka a jiná slohová cvičení vyšel, sice se zpožděním, ale přece – v roce 2007 k jeho nedožitým osmdesátinám.

„Záleží jen na tobě, čím víc miluješ věci, s tím větší snažností se budeš prodírat k jejich plnému a tajemně dokonalému bytí. Není ti uloženo tvé dílo, aby ses projevil, ale aby ses jím očistil, aby ses odpoutal od sebe sama, netvoříš ze sebe, ale nad sebe, hrozně a trpělivě se domáháš, lepšího vidění a slyšení, jasnějšího porozumění, větší lásky a hlubšího poznání než s jakým jsi přistoupil k svému dílu. Tvoříš proto, abys na svém díle poznal tvar a dokonalost věcí. Tvá služba věcem je bohoslužba.“
Karel Čapek

Měl rád své přátele a troufám si za všechny říci, že nám chybí.
Chybí ten moment, kdy rozrazil dveře např. v redakci a přišel s nějakou úžasnou novinou nebo příběhem, aby potěšil. Dokázal být i ironický a sarkastický, to když život obzvlášť bolel, ale jako správný blíženec, za chvíli o ničem nevěděl, zlobit se dlouho nedokázal.

Byl přísný, ale i velkorysý, uměl ocenit jiný názor.
Sama jsem byla svědkem, jak jedna mladší výtvarnice hájila vášnivě své pojetí návrhu grafické úpravy, v té chvíli jsem, jen na malou chvilku, zahlédla v jeho očích známky pobavení.
Debatu ukončil: „Udělejte si to tedy po svém.“
Dovedl poradit mladým zájemcům, jak se připravovat na přijímací zkoušky na výtvarné školy, ale jeho první otázka vždy byla, kolik hodin denně vlastně tu tužku mají v ruce.

Miloslav Jágr měl rád svou práci, i když povídání např. o ilustrování rád zlehčoval.
Říkával: „Když jsem byl mladý, tak každá šestá ilustrace byla dobrá, teď už v pokročilejším věku jsem pyšnější, dobrá je každá třetí.“
To myslím charakterizuje jak jeho smysl pro humor, tak také hlubokou pokoru v tvorbě.
Konec konců nadarmo neříkal, že jakákoliv dobrá práce je jen dobře zvládnuté řemeslo.

Miloslav Jágr měl rád lidi a já byla udivena, jak moc.
Když jsme s jeho paní Hankou, po jeho náhlém odchodu, rovnaly písemnosti, našly jsme velké množství děkovných dopisů. Pomáhal nenápadně, tak jak se skutečně pomáhat má – samozřejmě a neokázale.

Miloval svůj rodný kraj, ale nejen ten, ale celou svou zemi, i když se dnes tato vyznání příliš nenosí. Ale on byl skutečně pyšný na Čechy v tom nejlepším slova smyslu, a vnímavý pozorovatel to určitě v jeho obrázcích zcela jistě nalezne.
Věřím, že se nyní nebudete zlobit, když Vás poprosím, abyste se otevřeli dětskému vnímání světa, vždyť v každém z nás zůstává někde uchován „kluk s křídly“ nebo „slečna Pastelka“, a potěšili se obrázky člověka Jágra.

/k výstavě na Portheimce, 2008/

The post Vynikající ilustrátor Miloslav Jágr. Vzpomínky na dobrého člověka a profesora first appeared on Čítárny.

Když se v roce 1899 Ondřej Sekora (25. 9. 1899 – 4. 7. 1967) narodil, bylo Josefovi Ladovi a Josefovi Čapkovi dvanáct let. Záměrně ho uvádím do souvislosti s těmito dvěma dalšími významnými ilustrátory, protože všichni tři ovlivnili dobré jméno české ilustrace ve světě.
Všichni se tedy narodili ještě za Rakouska-Uherska a se vznikem tzv. První republiky se s veškerým elánem  nového státu vrhli do práce pro noviny. Nejenže byli schopni psát, především své články dovedli ilustrovat, s mnoha dalšími té doby dovedli nakreslit skvělé karikatury, načrtnout rychlé komentáře a přes ilustrační tvorbu pro noviny se postupně dostávali k ilustraci i psaní pro děti.

Snad ještě větší podobnost můžeme sledovat u Lady a Sekory, neboť ani jeden z různých důvodů nedokončil vysokoškolská studia výtvarných umění a akademici se poměrně dlouho zdráhali uznat jejich pravé místo v tvorbě nejen pro děti.
Dalo by se říci, že u některých skalních tento poněkud směšný postoj stále přetrvává. Čas sám však prověřil kvalitu jejich díla, dávno přesáhli svůj región a knížky s jejich obrázky jsou známy v mnoha zemích, a co je nejdůležitější, stále je dnešní děti čtou. V neposlední řadě musím také vzpomenout, že na různých aukcích, pokud se tam jejich díla objeví, rovněž cena jejich děl závratně roste.

Na několika ukázkách se pokusím demonstrovat jejich ilustrační práci a také kresby jejich současníků.
U Sekory je sice uvedena ukázka až z roku 1941, ale první obrázkový seriál pro děti Voříškova dobrodružství mu vyšel již v roce 1926. Ve všech ukázkách je patrné, že se ilustrací v novinách naučili linkovou narativní zkratkou vyjádřit velmi osobitě. Každý svým stylem, lze ale vysledovat i jistou podobnost.

Nejstarší z ilustrátorů těchto ukázek je Stanislav Lolek, kolega Ondřeje Sekory z brněnské redakce Lidových novin, i když téměř o dvacet pět let starší. Méně známý je František Bidlo, přítel Ondřeje Sekory, který pro svou protifašistickou karikaturu zemřel na konci války v německém pracovním táboře.

Ondřej Sekora v době narození.
Byl prvorozený z druhého manželství svého otce, včetně dvou děti z matčina prvního manželství jich bylo nakonec šest. Královo Pole, kde se narodil, je dnes součástí Brna. Otec byl učitelem, ale syn si ho příliš neužil, umřel, když mu bylo sedm let. Matka rozhodně neměla lehký život s tolika dětmi, přesto se jim snažila zajistit co nejlepší vzdělání. Ondřej Sekora začal studovat práva, ale brzy zjistil, že je mu tento obor vzdálený. Naštěstí se dostal do redakce Lidových novin, kde se právě seznámil s tolika významnými osobnostmi své doby. Navíc ho poslali na stáže do Francie, kdy se snažil doplnit techniku kreslení a malby.

Ve francouzské metropoli navázal také mnohá přátelství s českými výtvarníky, kteří tou dobou také v Paříži pobývali.
S redakcí Lidových novin se v roce 1928 přestěhoval do Prahy, kterou tak poznal až po Paříži. Stal se sportovním redaktorem, psal soudničky a později vedl v novinách dětský koutek. Uměleckoprůmyslovou školu navštěvoval v Praze 1929/1931 u Arnošta Hofbauera. Sám sportovně založený napsal a ilustroval vůbec první Pravidla rugby a v podstatě tuto hru v Čechách prosadil. Knížka Vaškův vítězný gól patří také k těm sportovním.

Naši kunsthistorici ho často přiřazují díky obrázkovým seriálům, které začaly vycházet právě v novinách a časopisech, stejně jako Ladu, k počátkům českého komiksu.
Já se osobně domnívám, že to jsou skutečně jen specifické, české obrázkové seriály a že komiks v pravém slova smyslu je jiný. Tyto kreslené seriály byly velmi oblíbené a samozřejmě je malovala i řada jiných autorů v té době, a kdyby v té době již u nás existoval animovaný film, tam by zřejmě našli vynikající uplatnění – v rozkreslování humorných dějových příběhů, vlastně předchůdcem filmového fázování.

Jiní bohužel rádi říkají, že Ondřej Sekora je český Walt Disney.
Neměl samozřejmě ty samé možnosti jako jeho americký o dva roky mladší kolega, ale rovněž vycházel poněkud z jiných tradic. Český obrázkový seriál je méně akční, více dějový a humor vychází spíše z pointy než ze situace.

Ferda Mravenec a Ondřej Sekora.
Sekorovy ilustrace Ferdy Mravence nejdříve doprovázel politické dění v Pestrém týdnu pro dospělé už v roce 1927 a až v roce 1936 vyšel knižně pro děti poprvé u nakladatele Hokra.
Rázem se stal velmi oblíbeným. Má všechny atributy správného kluka, je statečný, šikovný, kamarádský, čestný. Stal se vzorem a je až neuvěřitelné, kolik přírodovědců už řeklo, že se věnují této vědě díky příběhům Ferdy Mravence. Ještě dnes se dá v pozůstalosti nalézt, jak dalece se věnoval studiu přírodních věd a jak tento reálný základ do svých příběhů zpracoval. K Ferdovi přidal Brouka Pytlíka, který už není tak ideální se svými lidskými chybami, ale možná proto někdy i více oblíbený, Berušku a jiné drobné bytosti z hmyzího života. Prvním čtenářem, který prověřoval kvality příběhů, byl tehdy jeho syn Ondřej, který se narodil z druhého manželství v roce 1931.

Po Mnichovské dohodě, kdy se evropské západní velmoci dohodly obětovat Hitlerovi tehdejší Československo, se poměry v novinách a ve společnosti samozřejmě měnily, mnozí byli postupně vyhazováni ze zaměstnáni, někteří byli nakonec uvězněni a někteří fašistické běsnění nepřežili jako např. již zmíněný J. Čapek nebo F. Bidlo.
Již na počátku 20. století byla velká část inteligence a umělců zaměřena poněkud do levého směru politického spektra, druhá světová válka, zážitky z internací způsobily, že se po druhé světové válce někteří ještě více radikalizovali.

Tato skutečnost potkala také Ondřeje Sekoru, který rovněž na vlastní kůži zažil německý lágr, a já se domnívám, že při jeho životních zkušenostech je to více jak pochopitelné, i když dnešní mladí lidé jsou hotovi k rychlým odsudkům z nedostatku informací, a také propagandy.
Ale to je jiná záležitost, že zkušenosti generací jsou jaksi nesdělitelné.

Se vznikem státních nakladatelství se Ondřej Sekora velmi angažoval, byl jedním ze zakládajících zaměstnanců SNDK, předchůdce dnešního Albatrosu,
Byl tam redaktorem Knižnice pro nejmenší, která vycházela od roku 1949 a rovněž stál u zrodu vůbec první knížky, která v SNDK vyšla. Byl to výbor z K. J. Erbena: Říkej si a hraj, ilustrovaný dcerou Josefa Lady Alenou Ladovou.

V SNDK pracoval do roku 1952 a pak tvořil na tzv. na volné noze. Zakládal Dikobraz, do kterého pravidelně přispíval, pomáhal při začátcích vysílání pro děti v Československé televizi, jezdil na besedy s dětmi a mládeží, ilustroval řadu knih, přispíval do celé řady časopisů. Na chvíli dokonce uvěřil, že době idylických příběhů pro děti je již odzvoněno a některé jeho autorské didaktické knížky této doby nesou stopy tohoto ovlivnění. Došel však zadostiučinění, když jeho knížka Uprchlík na ptačím stromě byla součástí oceněné kolekce dětských knih na EXPO 1958 v Bruselu.

Vrátil se k hmyzímu světu a v roce 1959 vytvořil Čmeláka Aninku.
Ferda Mravenec se dětem vrátil, i když dlužno říci mnohé pozdější úpravy spíše Ferdovi škodily. Dle mého názoru jsou nejhezčí vydání právě ta, která vyšla u nakladatelství Hokr. Někdy chtěl také vyhovět zahraničním nakladatelům, a tak se v některých zahraničních vydáních objevují alternativní ilustrace nebo předsádky. Poslední léta ho stihla nemoc, pro kterou nemohl již pracovat a které nakonec v roce 1967 podlehl.

Co se dělo dál s dílem Ondřeje Sekory?
Stále vycházel doma i v zahraničí a kolem roku 1980 projevila o Ferdu Mravence zájem německá společnost. Mimo černobílé zpracování Hermíny Týrlové z roku 1943, který představoval vůbec první český loutkový film, a pětidílné poloplastické televizní série z roku 1977 s názvem Příhody Ferdy Mravence a TV seriálu ze stejného roku, také v režii Hermíny Týrlové, nebyl stále úplně filmově zpracován. Nikdo tehdy nevěřil, že se poměry železné opony v Evropě nějak radikálně změní, a proto dědic svolil Dilii k prodeji práv na filmová zpracování a tzv. merchandising německému partnerovi.
Obchodovat se zahraničím tehdy mohly pouze dvě určené organizace v oblasti knižní kultury a to: Artia a Dilia. Pouze jejich prostřednictvím se tyto obchody mohly uskutečnit.

Dlužno říci, že smlouva byla sepsána, ale bohužel velmi volně, a tak Němci změnili Ferdovi boty, místo něžného šátečku mu udělali motýlka a filmové příběhy přizpůsobily rychlé akční době. Tato práva mají až do roku 2016 a já věřím, že se Ferda Mravenec dožije nového a věrnějšího filmového zpracování.
Knížky se čtenářům vrátily v původní neupravované podobě.

První monografie se Ondřej Sekora dočkal až v roce 2003!!!
Vyšla pod názvem Ondřej Sekora / práce všeho druhu: osobnost a dílo. Autoři, historici Blanka Stehlíková, Věra Vařejková a Ondřej Sekora, syn poprvé důstojně připomněli tohoto autora a jen doufejme, že to není poslední práce tohoto druhu, je zde ještě velmi široké pole pro badatele a určitě se taková práce časem objeví.

The post Slavný Ondřej Sekora. Málo známé souvislosti světového ilustrátora first appeared on Čítárny.

Jeden z nejpopulárnějších českých kreslířů a karikaturistů, geniálně nadčasový Vladimír Jiránek (*6. 6. 1938 – 6.11. 2012). Jeho vtipy, vydávané svého času v Mladém světě, vzbuzovaly naději, že totalitní šílenství musí brzy skončit. Jenže po roce 1989 mohl klidně v započatém kurzu pokračovat. A šílenství ve společnosti bylo ještě větší.

V jednom rozhovoru pro Lidovky Jiránek řekl:

Každý člověk má různě citlivá tykadla na okolí. Mně třeba stačí se jen projít po Václaváku a mám okamžitě pocit něčeho negativního. Ale bavím se s lidmi běžně -v krámku, v trafice. A víte co? Lidé se dnes málo svěřují doopravdy. Není na to čas. Je na to dneska moc velký „fičák“. To je slovo, viďte?

Nemám rád agresivitu. Moje vtipy mají v člověku uvolnit napětí.
I když je to jenom na chvilku, má to svůj význam. Práce pro noviny sestává ze dvou složek – z okamžitého reagování na nějakou událost a z uvažování o lidském údělu ve společnosti. Obzvlášť v tom druhém bodě se snažím, aby tam bylo aspoň trochu povzbuzení. Podobně je to i s večerníčky. Nedávno jsem přemýšlel, proč jsem si vlastně vybral králíky. Možná proto, že nejsou agresivní. Jsou bezbranní. A já jsem jim k tomu jenom přidal takovou tu činorodost a chytrost, aby dokázali vyzrát na všelijaké nebezpečné nebo náročné situace. Možná jsem chtěl, aby si z toho děti vzaly právě tohle.

Považuji se za člověka konzervativního, který by byl rád, aby se udržely nějaké hodnoty.
Pro mě je problém, jak naše životy skloubit s tryskem, který nabrala současná společnost. S postupným mizením národní identity. Neříkám – jsem pravicově orientovaný a hotovo. To nevyjadřuje život v celé jeho složitosti a protikladnosti. Nevysvětluje to odbourávání autorit – od autority boží po malou autoritu už neexistujícího polního četnictva.
Často třeba přemýšlím o svobodě. Jestli se ze svobody nestalo nějaké zaklínadlo, které přináší nechtěné ovoce. Svoboda člověka, který je idiot a nemá k ničemu úctu, je protismyslná. Někdo kdysi řekl – rozšlápnout na cestě broučka dokáže každý, ale sestrojit ho, aby žil, nedokážou nejlepší univerzitní týmy na světě. Tohle si idiot neuvědomuje.

The post Nadčasový ilustrátor Vladimír Jiránek… ten bordel, který žijeme, se jednou bude jmenovat dějiny first appeared on Čítárny.