Ilustrátor Jaromír Vraštil (16. 5. 1922 – 16. 9. 1979) byl introvert a solitér s duší až příliš ulpívajících na ženách. Vysokého a jaksi vznosného, i když i křehkého muže svorně označovali za charismatického, byť ostýchavého. Syn akurátní, energické a racionální matky, která svým dětem „tlumočila“ všechny tatínkovy výtky, rostl hýčkán v blahosklonné péči tří nevlastních starších sester, říkajících mu Habulínku.

Šel pak životem i skrz bujaře hektická, ale bohužel sebedestruktivní období plná psychické zátěže, a rozhodným mužem právě nebyl. Neměl ostré lokty a od času studia propadal alkoholu. Dobrovolně se i léčil – a stejně trpíval depresemi. Bral stimulační léky (drogy).

Po tatínkově vzoru nebyl ani moc praktický – a míval dluhy. I na své jediné samostatné výstavě (1975) si prý stoupl vyloženě stranou, „jako by mu ten den ani vůbec nepatřil“, a nejenže byl zranitelný, ale vlastní obrázky ani nesignoval.

Narodil se v Horažďovicích idealistickému učiteli (a pak i řediteli), který napsal několik knih a jednu pohádkovou i vydal, a jenž slušně kreslil. Taky Vraštilův strýc byl malířem a dostal se dokonce do slovníku. První manželka Vraštilova otce bohužel zemřela na španělskou chřipku, ale vdovec se znovu oženil (1920) a dva roky nato se narodil Jaromír (16. 5. 1922).

Jeden z pověstných Vraštilových dopisů.

Od dětství byl zvyklý bydlet přímo ve školách, jak to tenkrát chodívalo, a figury počal kreslit pod vlivem ilustrací k Vinnetouovi – nalezených na stěnách krabice od pastelek.
Krajinky ho zajímaly už méně. Žili v Chotěšově u Stoda a on dojížděl (od roku 1933) na plzeňskou reálku a od 1934 pak hned na další, která se měla stát dnešním gymnáziem na Mikulášském náměstí. Prazvláštní fatální náhodou tu čtyři roky předtím maturoval i Bohumil Konečný.
Na přelomu let 1938 a 1939 bydlili dokonce krátce přímo v Plzni, ve čtvrti Doubravka, ale pak už v nedalekém v Chrástu. Uměleckoprůmyslovou školu v Praze studoval počínaje rokem 1940, ale roku 43 byl na dva roky totálně nasazen. Naštěstí v Praze. Odsud se posléze vracíval domů a 25. 4. 1945 skoro umřel právě cestou do Plzně při razantním náletu na Škodovku.

Teprve roku 1948 Vraštil ukončil pak studia u prof. Františka Muziky, i když svou závěrečnou práci nikdy neodevzdal, a šel rovnou na volnou nohu. Dodejme už jen, že býval v mládí i fanatickým fanouškem rohování – a též tramp na řece Střele – i na Slovensku. Od počátku let sedmdesátých pak solitérně jezdíval do srubu na Zlatém potoce u Davle, jehož okolí říkal Klondyke.

Do zahraničí se však skoro nedostal a pouze roku 1967 strávil pár záhadných měsíců v hamburském nočním klubu Salambo, doplněném i erotickým divadlem. Dokonce pro ten klub i pilně kreslil.

Manželství
Druhá z tří Vraštilových manželek se roku 1969 odstěhovala do západního Německa a třetí ženou se stala téhož roku zdravotní sestra Eva, dcera jeho spolužáka z vysoké školy. Jen těsně před smrtí se však Vraštil znovu rozváděl a roku 1978 v Německu navštívil předchozí ženu a svou první dceru Helenu, tehdy patnáctiletou.

Vraštil byl fatalista fascinovaný až posedle zbraněmi a neodolatelně jimi vzrušovaný.
Vyplývá to třeba i z jeho dopisů. Měl rád dýky, kupříkladu, a na ilustracích věnoval právě zbraním filigránskou pečlivost. Vždycky. Při pročítání těch nemnoha časopiseckých a novinových textů, které se zabývají jeho ilustrační tvorbou, si nelze nevšimnout, jak často se rozhovor přesouvá od výtvarné činnosti ke zbraním, všímá si Prokop ve speciálně tomu věnované kapitole. Již interiér jeho ateliéru onu vášeň prozrazuje nejvýmluvněji – po stěnách rozvěšené historické pistole, skvostně vypracovaná mušketa, staré zdobené nože, jinde uložené perkusní revolvery, kozácká šavle, na stole tesáky a dýky s vykládanými rukojeťmi. O zbraních svedl Vraštil i zaujatě vyprávět a symptomatické psaní zaslal rodičům v čase ilustrování Stopaře:
Tatínku, ty budeš asi překvapen, stojí v něm, ale pistole, cos ji kdysi dávno a ještě v Plešnicích koupil, byla nabitá a vystřelila. Naštěstí tenkrát proděravěl v ateliéru jen kreslicí prkno a částečně i stůl, v jehož desce se ale kulka odrazila a skončila ve stohu papíru.

Poslední malířovy dny a záhadná smrt.
6. 9. 1979 Vraštil náhle a těsně před půlnocí zemřel s jednou ze střel v srdci, a ta rána (a ještě jedna předchozí) vyšla z exponátu jeho vlastní sbírky. O úmrtí informovala jen Večerní Praha, a to ještě cynicky, a vedle běžných detektivů se počal bytem motat nezvykle vysoký počet lidí (asi jako po nedlouho tomu předcházející smrti Ludvíka Součka), a to i s vysokými hodnostmi. Prováděli výslechy – a intenzivně se zajímali o paní Ch. P. z Izraele, jejíž jméno Prokop neuvádí.

Malíř dámu poznal už těsně po válce co bulharskou studentku lékařství. Byla židovského původu a emigrovala do Izraele, nicméně si nepřestali psát. V ateliéru byla po Vraštilově smrti zabavena i spousta zbraní, z nichž některé měl půjčené od přítele. Bez zajímavosti není ani to, že jeho byt absolvoval už předtím pár prohlídek, před kterými se však zbraně vždycky podařilo jaksi zázračně(?) ukrýt.

Vraštilova záhadná smrt je sice dnes uzavřena jako sebevražda, nicméně i bez pitvy či toxikologické zkoušky.
Je divná. Výpovědi svědků byly zpochybněny – a na fotografiích ve spise najdete i věcné nesrovnalosti. Žádalo se tedy o nové prošetření, už v červenci 1980 však prokurátor případ uzavřel. Prokop možná také, nicméně v té souvislosti poukazuje na Vraštilovo přátelství s vynikajícím kostýmním a scénickým (mj. Národní divadlo) výtvarníkem Michailem Rombergem. Tento antikomunista žil až do roku 1956 překvapivě přímo v malířově bytě (v jeho oddělené části) v Ostrovní ulici a byt byl ostatně až do roku 1940 klubem ruských emigrantů. Romberga zadrželi hned po osvobození Rusové a on se co udavač účastnil zatýkání dalších Rusů a stal se sovětským špionem u nás a počínaje rokem 1954 jako „Serjoža“ i agentem StB.

V knižním rozhovoru Královská zábava (2010), který jsem kdysi realizoval pro nakladatelství Akropolis, vnímá však Ondřej Neff onu záležitost o něco osobněji:

Fencl: Koho ještě jste znal v tom okruhu?
Neff: Kreslíře Jaromíra Vraštila. Vypracoval si zajímavou techniku. Pokrýval černý papír křídou a napodoboval tak staré xylografie. Ilustroval tak pár verneovek, když se původní obrázky zdály nevyhovující, a nakreslil mi mapy na předsádky Podivuhodného světa, což byla velká práce i pro mne.
Jak to?
V jednu chvíli jsem v tom měl úplný galimatyáš, ale nakonec se mi to přece povedlo.
V rozšířeném vydání (2005) ale ty Vraštilovy mapy nejsou!
Originály se ztratily. Mimochodem, Vraštil byl těžký alkoholik. Měl také o čtvrt století mladší ženu, zdravotní sestru, a já tam k nim jednou přišel, asi na počátku osmdesátých let. On seděl nad prací a bylo očividné, že ta pětadvacetiletá má tak trochu jiné představy o životě, a tak jsem odešel s divným pocitem. A on se nazítří zastřelil.
Ale proč?
Zabil se asi z nešťastné lásky, myslím. Vždyť já ho tenkrát i potkal u obchodního domu Máj – a on byl úplně nepříčetný z toho, že mu žena zahýbá.
Ale s kým?
Tak to já samozřejmě nevím.

Neměli bychom však asi končit až tak tragicky a radši tedy udělejme tečku uznalými slovy Vladimíra Prokopa:

Jestliže byly někdy Zdeňku Burianovi vytýkány hluchá řemeslnost a neschopnost napomáhat abstraktní stránce vnímání, píše, ve Vraštilově případě se takovéto polemiky nevedly. To ovšem nemění vůbec nic na tom, že také zde lze jen spekulovat, jak by ten malíř využil talentu v jiných časech anebo prostorách. Inu, a kdo se zajímá o mnohé další aspekty Vraštilova díla, ten ať vypne počítač a otevře si Prokopovu monografii.

The post Jaromír Vraštil. Podivuhodný život i záhadná smrt ilustrátora dobrodružných románů first appeared on Čítárny.

Ten člověk byl básník, napsal Miloš Macourek ve Zlatém máji (1975) a měl pravdu. Ondřej Sekora byl skutečně výborným vypravěčem a ačkoli v soukromí mužem spíš vážným, vtipu v sobě nosil za deset. Uměl lidi rozesmát! A přece nebyl společenský a návštěvy a oficiality ho nikdy nebraly, nebavily. Navzdory tomu ale cítíl jakousi povinnost bavit své okolí, aspoň kdykoli postřehl nějakou stísněnost. To všechno o něm věděli jeho vrstevníci a kamarádi, ale co o něm víte dnes vy?

Jak šel životem
Disney české knihy (1899–1967) přišel o tatínka, přísného odborného učitele, už v osmi, a tak mu otce dělali, jak já to vidím, redaktoři brněnských Lidovek. Jaromír John tu Sekorovi nabídl roku 1921 práci, Edvard Valenta s ním napsal dvě knížky a šéf Heinrich ho dvakrát „pustil“ na roční stipendia v Paříži (1924, 1927), odkud mladík hned poprvé přivezl ragby. O tomto sportu napsal a nakreslil i svou první knihu Ragby, jak se hraje a jeho pravidla (1926), a ač jej nakonec neprosadil tolik, jak chtěl, zůstal u něj coby rozhodčí až do roku 1944. Ale od sportu zpět do lavic. Na gymnáziu Sekora nevynikal, dokonce musel kvůli prospěchu z Brna do Vyškova. 1918 pak maturoval „urychleně a válečně“, aby mohl narukovat co jednoroční dobrovolník. Naštěstí jen do „kanclu“ ve Vídni a pak i blíž v Hodoníně. Definitivně odmaturoval až roku 1919 a dva roky to ještě na matčino přání zkoušel na právech. Před jednou státnicí tu prý však pobíhal po chodbách a hořekoval, že má v hlavě poušť. „Nějaké oázy snad by se našly,“ konejšili ho. „Jo. Ale najdou je TI VELBLOUDI?“

I Šlitr nebo Jan Fischer, kreslíř Rychlých šípů, by nám stačili bez práv a v Lidovkách Sekora uspěl – a dvacet roků vydržel (od konce let dvacátých v Praze).
Jeho druhá žena Ludmila však byla židovského původu, a tak musel roku 1941 přece odejít a kromě reklam na čistící potřeby už do Lidovek nesměl ani kreslit, ani psát.
Vyškrtli ho i ze Svazu novinářů, ba zastavili vydávání jeho knížek. Nakladatel mu nicméně platil už předem „poválečné“ reedice.

Roku 1944 musel Sekora i do nuceného německého pracovního tábora, a tak budoval letiště i zbrojovku, zatímco žena mu zjara 1945 skoro zemřela na tyfus v Terezíně. Konečně mír.
A Sekora? Vstoupil do Strany. Otevřelo mu to dveře a on se rád topil v práci. 1964 se stal zasloužilým umělcem, ale byl ten rok i stižen mozkovou mrtvicí, na jejíž následky pak zemřel.
Jeho Ferdovi už je dnes víc, než jemu tenkrát. A bude žít navždy.

Jak se rodil mravenec, zvaný Ferda.
Slavný mravenec se narodil v Pestrém týdnu v roce 1927.
Čtyři roky nato se v roce 1931 narodil jediný Sekorův syn Ondřej. Autor původně vytvořil kreslený seriál a měl být pro dospělé a líčit osud věčně pronásledovaného chudáka, jenž se potýká s úklady života. Ale vše opět skončilo u dětí, tak jako u Sekory vždy.

Po úvodním cyklu Ferdy následovaly i další: Ferda Mravenec a syn, Ferda Mravenec v cizích službách a za Mnichova i díly jako Ferda bude vojákem, Ferda kope zákopy či Ferda klame nepřítele. Už předtím však Sekoru vyzval nakladatel Hokr k rozvedení těchto obrázků do knihy pro děti, a když porovnáme původní a poslední verzi opusu, vidíme rozdíly. Jak kresebné, tak dějové.
Dál přihlížím hlavně k Svatoplukem Hrnčířem iniciovanému knižnímu vydání seriálu (1967, rozšířeno 1972):

Prvá verze (dále A) dobrodružství polidštěného mravence začíná deštěm. Vnímám to tak, že i autorův synek se do určitého „deště“ předválečného světa tou dobou rodil.

V definitivní trilogii (dále B) déšť zůstane, i když až v kapitole třetí, a Sekora před něj předsune Ferdův kontakt s chlapcem vysvětlující vlastně, proč je Mravenec hned od počátku tak sám (to v komiksu chybělo). Ano, je sám, anžto byl z mraveniště “do světa širého” unesen. Pak už se ovšem lidé (ale i větší zvířata) vyskytují v ději jen výjimečně, a tak vznikl zvláštní hmyzí svět jen sám pro sebe.

Onen úvodní déšť přitom asi nejlépe symbolizuje obrovská kapka, která Ferdu tak moc pleská přes záda, až se v ní skoro topí. V komiksu padá hned na vůbec prvním obrázku, kde také Ferdu Mravence v dějinách vůbec poprvé vidíme celého – ač ještě bez šátku, a ona kapajzna mi tu připomíná spíš náklad na jeho bedrech jakýsi… Čili předznamenává Ferdu dříče.

A kam se před lijavcem skrýt?
Ovšem, už víme. Do ulity. Ve verzi A je ještě prázdná, v B už vyplněna hlemýžděm. Tak moc, že Ferda musí spát pod kamínkem. V A i B pak ráno následuje stavba domku, aby se z mravence stal „pan domácí“. Stane se – a Ferda teď sedí na lavičce s fajfkou… kterážto však v B zmizí. „Spokojeně točil palci mlýnek,“ zůstane pouze a já bych se tu autora zastal. Copak změna není v jeho duchu? „Celou Sekorovu tvorbu charakterizuje akt pohybu,“ upozornil už Z. K. Slabý.

A je to tak. Jeho hrdinové jsou sportovci a neumí setrvat na místě a klidní. Ani na chvíli ne. Naštěstí se ta dynamičnost jeví jen výjimečně planou a i mlýnek palců koneckonců pochopíme: vždyť Sekora psal v duchu tak trochu filmový scénář. Ano, nepochybně. To biografy ho inspirovaly. Víc, než můžeme zahlceni dnešní televizí pochopit, a tak vězí ve Ferdovi zaklet jak Chaplin, tak snímky kreslené. To GROTESKY svedly Sekoru až ke krajní nadsázce, právě grotesknost svého stylu má mimo jiné i ze zběsilosti Mickeyho a Plutových honiček. Přenesl je zkrátka z celuloidu rovnou na papír – a i když s určitou kresebnou manýrou, vše báječně smísil s vlastní dětskou vzpomínkou na Wilhelma Busche, kreslíře často ovšem poněkud brutálního. (Ten býval ovšem už Alšovým i Ladovým vzorem, ač Sekora Ladu vůbec nepřipomíná, anebo nanejvýš v základních motivacích a tím, že i Ondřej jak kreslil, tak psal.)

Pobyt ve Francii byl pro Sekoru inspirující
Za pobytu ve Francii ale Sekora objevil i další Mistry, především pány Dubouta a Rousseaua, a právě Celníkovu vegetaci pak občas napodobí. Ale nejde mi tu ani tak o výtvarného Sekoru (ač existují i jeho oleje, pastely a ovšem i karikatury a vtipy), jako o vlastní Ferdův příběh.
V něm je dalším klíčovým momentem setkání s hlemýžděm. Ve verzi A ovšem Ferda „šneka“ pro pár plivanců hned uvězní – a právě za to má být sám zavřen. Právem, říkáme si, jenže Sekora akt vyřešil švejkovsky: vtipný Mravenec četníky – škvory opije a tak roztančí, až sami zaútočí na hlemýždě.

Takto anarchistický charakter příběhu však ve verzi B mizí a mění se třeba i Ferdovo chování k Berušce, kterážto od něj původně schytala za pouhopouhou pýchu pěkných pár zásahů kuličkami z bláta. Neadekvátní? Jistěže, nicméně ani v B si Sekora toto brachiální násilí neodpustil a jen ho pro jistotu přesunul až na konec prvního dílu a jeho aktéry učinil „pouze“ komáry a nikoli hlavního klaďase, a to vše navíc až ve chvíli, kdy už byla Beruška opravdu dostatečně vinna: zcizila totiž Ferdovi vozík i s lučním koníkem a za pouhou kamarádskou herdu jej zkriminalizovala.

Ondřej Sekora jako by na ní vlastně líčil chování určitého typu žen, právě těch, které ho už nejspíš také někdy poranily, a najít člověčí předlohu Berušky, toť tedy jistě úkol pro literární badatele. Sám to zatím vzdávám a i nadále chci jen takto chabě interpretovat.

Proč Ferda Mravenec vznikl?
Dílo vzniklo ještě za kapitalismu, a tak v něm Sekora dětem vysvětluje třeba i to, co znamená pojem konkurence. Ferda totiž v A staví domek nejen sobě, ale i housence, a právě to bude jednou v B rozvedeno do oněch úžasných stavbiček okolo chrostíkových larev. Jenže původně šlo o víc: pan Tesařík, majitel to „velkozávodu s koncesí“, chtěl Ferdu za přebrání zakázky rovnou zakuchnout a nakonec ho (právě s Beruščiným přispěním) dostal aspoň do vězení a Mravenec byl odsouzen k smrti (A). V B pak už jen k pětadvaceti ranám rákoskou. A jsme u toho. Všechny ty motivy křivdy a žalářování, několikrát na sobě vrstvené, jsou očividně zbytkem původní koncepce pro dospělé. A činí z Ferdy ještě i s dalšími prvky skutečného Monte Crista mrňat.

Verze “A” však byla, jak víme, i protiválečná – a to už dávno před Mnichovem.
Je zvláštní, jak již v ní tlumil Sekora nejhorší. Slavnost po šťastném útěku z popraviště totiž přejde v hru na slepou bábu, ale to jen aby směl autor Ferdovi zavázal oči (puntíkatý šátek trestuhodně nevyužit) a “slepec” mohl být snáz přejet-omráčen sajdkárou… a na rozdíl od nás neuzřít ani jednu z následujících zákopových scén jak vystřižených z první světové války.

Anebo je tato vložená agitka jen Mravencův sen? Anebo nás Ondřej Sekora možností sna konejší? Jde jen o Ferdovu hrůznou vidinu, která udělala kuk ze tmy pod šátkem? Kdo ví.

Ferda však poté rozhodně opět putuje do vězení, tentokrát jako simulant, a stává se otrokem mraveniště, kteréžto téma Sekora později ještě vydatně vytěží. A Ferda-otrok tedy zametá, zalévá a je dokonce chůvou. Dojí pilně mšice, mravenčí kravičky, a koná vše, co bude jednou dělat už v mraveništi svém, svobodném (viz třetí díl svazku B). Brutální zásah člověka do mikrosvěta Sekora naopak později vyeliminoval.

A Ferdův následný útěk po vodě (A)? Zůstává dodnes na počátku druhé části trilogie B…
A tak bychom mohli pokračovat až po Ferdův odlet „do světa“ na vlákně babího léta (A), které se stane na konci prvního dílu trilogie už ovšem rovnou celou vzducholodí.

Verze A však taky postrádá brouka Pytlíka, který se kromě epizody v prvém dílu vynořil až roku 1939 v dalším z nesčetných Sekorových seriálů vydaném pod názvem Kousky brouka Pytlíka, a pak i v celé řadě vázaných knih. Oldřich Sirovátka přirovnává Ferdův poměr k Pytlíkovi ke Kašpárkovu vztahu se Škrholou, ale my se radši vraťme k vlastnímu Mravenci.

Kdo to cupe Saharou
pískoviště kříží
stezkou prašnou,  prastarou
k dolíku se blíží?

Z mravkolví říkanky nejmenovaného autora

  


Příběh Ferdy Mravence nevznikal lehce.
Ondřej Sekora prý i jen první knižní verzi prvého dílu předělával snad čtyřikrát a psal tenkrát oněch osmdesát stránek po celý rok. Asi jako si zrovna tak mnohokrát tužkou vždy předkresloval své obrázky. Ne, nebyly nahozeny lehce! Ale výtvarných vzorů už jsme se dotkli, teď k těm literárním. A i ke zcela bezprostředním, protože Sekora se celoživotně zajímal o entomologii. Chytal motýly, sbíral brouky, pěstoval rybičky, choval ptáky a měl rozsáhlou přírodovědnou knihovnu. Opíral se o Brehma, a co se antropomorfizace přírody týká, znal možná i mnohé ze svých předchůdců-spisovatelů na tomto poli.

Tak především už tu byl Němci (a bohužel dokonce i Hitlerem) všeobecně milovaný bestseller Včelka Mája a její příhody (1912, česky 1921) a jeho pokračování Národ z oblak z pera „Karla Maye maličkých“ Waldemara Bonselse. A existoval i Leemingův Brundibár, král čmeláků (česky naposled 1991).

Odhlédněme však od překladů a vida, i tak tu svítí pozoruhodný, rozsáhlý přírodní cyklus z pera Josefa Haise Týneckého (1885 – 1964).
Jeho Bratři mravenci vyšli už roku 1920, a právě v čase prvního knižního Ferdy je Hais i snaživě dramatizoval. Přitvořil rovněž „českou Máju“ v Dobrodružství včelky Aly (1928) a všude se oproti Sekorovi (jehož Ferda ani nejí!) daleko víc držel reality. KRUTÉ reality, musíme dodat, a tak bývají Haisova dětem určená díla místy až odpuzující.
Z knihy Na pasece (1920) zpracované dnes i jako seriál večerníčků: Larva mouchy pestřenky se podobá malé pijavici. Zahlédne-li ubohou a nic netušící mšici, protáhne své hadovité tělo, nabodne ji a bez milosti vysaje, aby na silnici odhodila už jen prázdnou kůžičku. Ta má ale důkladný apetit! Hoduje celý den a na jedno posezení vycucne i třicet mšic.

Nebo: Viděl jsem onehdy mšici na svlačci. Seděla tam jako buchtička a pohybovala spokojeně tykadélky. Sluníčko svítilo a paseka hřála. Tu náhle fr – Mšicomar! Zahlédl mšici, postavil se před ni, ohnul zadeček, a v tom okamžiku jsem zahlédl, jak vrazil ostré kladélko mšici do zad! Vajíčko v jejím těle časem dospělo v larvu a ubohá mšice, kroutíc se bolestí, zatínala křečovitě nohy do rostliny, na níž seděla.

Za několik dní seděla tam ještě, ale již zduřelá, nehybná a nejevící známek života. Byla mrtvá, zatímco larva ji vyhlodala od hlavy až k patě, udělala si v jejím břiše zámotek a proměnila se v mladého Mšicomara. A ten si jednoho dne po ránu vykrouhal ve hřbetě svého podivného příbytku zaokrouhlené víčko a vyletěl v dálku radostného světa.
A mšice, vlastně její kůže s okrouhlým okénečkem, visí na rostlině podnes, ačkoli je už dávno po ní veta! Tolik poctivý Týnecký.

U Sekory naproti tomu už vše dopadá dobře a smrt je takřka vyeliminována.
Ale vězme, že to, co čteme a vidíme na jeho obrázcích, už vždycky předtím napsal Týnecký, a to detailněji, i když i mnohomluvněji. Napsal, byl však Sekorou přebit. A dokonce ani Haisův dvorní malíř Otakar Štáfl (ilustroval i Leeminga) nedokázal děti dost uhranout. Kdepak. Ostrá Sekorova linka vsála vše a jeho výrazová forma je tak specifická, že ji opravdu stěží napodobíte. Shrňme.

S Ferdou tu zůstává především základní trilogie (1936, 1937, 1938), u níž si všimněme jemné vycpávky prostředního dílu, totiž trojice pohádek, při nichž Mravenec nenápadně staví domky okolo chrostíkových larviček:

• O tom, jak se tenkrát chrousti rozmnožili
• Jak si housenka pletla kabátek 
• O bleše, která se proměnila v chlapečka

Po trilogii následovala Slavnost u broučků (1938) a rok poté Slabikář Ferdy Mravence (1939), kterým nás jeho titulní hrdina nejen provádí, nýbrž kde i vystupuje: ve dvou dalších příbězích Jak Ferda učil zvířátka číst a O jednom chlapečkovi, který psal z kopečka.

Následovala vynucená válečná pauza, během níž však byl podle Ferdy natočen Hermínou Týrlovou náš vůbec první loutkový film (1943).

A pak? Sekora, jak už víme, byl tělem – duší sportovec.
Jezdil nadšeně na koni a roku 1926 se stal dokonce šéfredaktorem týdeníku Sport, který až do roku 1929 redigoval.
To vše a mnohé další se tedy konečně muselo zúročit i ve Ferdovi, a tak vznikla knížka Ferda cvičí mraveniště (1947). Ačkoli se v ní opět objevuje i brouk Pytlík (už ve své čtvrté knize), jde však o díl z celého cyklu vůbec nejnudnější. A ne až v letech padesátých, už zde počíná ona exemplární Sekorova návodnost.

Roku 1950 následovaly Kousky mládence Ferdy Mravence, vydané v Melantrichu a přetištěné z Mateřídoušky, kde předtím vycházely na pokračování: jsou nám známy spíš s pozdějšími verši Ljuby Štíplové, královny Čtyřlístku. Staly se podle mého i navzdory datu vydání relativně dost dobrou náhražkou amerického komiksu, a tehdy navíc jednou z mála. Všimněme si však, jak Sekora ve vánočním dílu očividně plaguje Foglara a tehdy už zakázané Rychlé šípy.
Snad je to ale jenom náhoda.(ale Sekora byl dříve – poznámka redakce ???)

A on svého hrdinu dík pestrým Kouskům (a taky třeba příběhu Ferda a Jeminánek) rozhodně zdárně vrátil až tam, odkud původně vzešel. I když teď už ve zcela jiném duchu a rozvinutějším kresebném stylu – a v druhém případě bohužel i za cenu Ferdova absurdního zvětšení takřka do velikosti onoho hocha Jeminánka…
Sekora však rozhodně podobnými návraty Ferdu opětovně postavil po bok svých ostatních seriálových hrdinů.

Další ilustrovaní hrdinové
K těm patří např. i milý pejsek Voříšek z Voříškových dobrodružství (na stránkách novin už od roku 1923), jenž zůstává jak knižní prvotinou pro Sekoru kresebně, tak pro Edvarda Valentu textově, resp. básňově (1926). A témuž roji náleží i Voříškova přítelkyně, jezevčice Misinka. Anebo Cvoček, ale to už nebyl pes. “To vám byla dřevěná loutka, kterou jednou našel kluk Tonda a…” Nu, a Valentovu další knížečku Jak Cvoček honil pytláka přetiskli roku 1928 přímo z Lidovek. Čistě mimochodem: právě ona zůstala vzpomínkou dětství Egona Bondyho.

A ožívali další hrdinové!
Dr. Břoušek z Vyškova, pan Vesměs, sportovci Hej a Rup, duo Hnát a Patrčka, jistý Bedříšek a jeho už zmíněný kumpán Jeminánek a hlavně kapitán Animuk, který během svých často až Buschovsky brutálních afrických lovů opravdu nikdy ani nemukl. A dobrý voják Vendelín. A také jeden malý skaut – z cyklu Skaute, pomoz si sám! A zahradník Pepík a magicky oživlá kresba zvaná Čárymáryk. A další pejskové: Broček, Barry a i ti ze seriálů Byli jednou dva pejsci a Pes Rek. A ještě veselý koník z Koníka Hop a samozřejmě i slavný kohoutek Napipi vydaný knižně poprvé roku 1941 ve svazku s názvem Kuře Napipi a jeho přátelé. Ale zpět k Ferdovi.

Podivná a komplikovaná léta padesátá.
V letech padesátých žil i na různých letáčcích a jako leporelo (8 stran) vyšla rovněž další agitka Ferda Mravenec ničí škůdce přírody (1951). Mravenci se nedají z roku 1954 jsou pak jedinou knihou o Ferdovi, kde tento nefiguruje už v názvu. Ovšem: jde o přímočarou ideologickou osvětu, ale Sekora se tu i obloukem vrátil zpět k válce vylíčené už snově v A. Tentokrát však už ji svedl s očima otevřenýma – a pěkně dokořán – a svedl ji dokonce s otrokáři.

Sám jsem byl v dětství touto Ferdovou labutí písní fascinován, přiznávám, a nikdy bych si v knize přítomného budovatelského a kolektivistického ducha nedovolil kritizovat. Ostatně – jest to Ferda ze všech nejdobrodružnější.

Ve svazku O psu vzduchoplavci (1961) vyšlo ještě další Ferdovo dobrodružství, a třeba i šest příběhů v titulu Vesele s Ondřejem Sekorou (1999) nebylo, pokud tedy vím, předtím knižně publikováno, vcelku však lze říct, že už rokem 1954 ferdovské DVACETILETÍ končí a že Sekora pak už jen upravuje staré. Roku 1958 přepracoval první díl. A roku 1962 druhý, zatímco třetí už zůstal a toho roku vzniklá trilogie Knížka Ferdy Mravence byla tehdy definitivní. Nyní ovšem Ferda vychází v původní podobě z prvních vydání (každý díl zvlášť) nakladatelství Hokr.

Literární historik Pavel Janáček sice upozorňuje, jak se v upravené verzi (Knížka Ferdy mravence) místy vytratil švih vyprávění a sled akcí „ráz na ráz“, mně to však nepřipadá. A nevadí mi ani zespisovnění.

Nicméně zůstaly v upravených vydáních úlitby.
Následkem nich už červení mravenci nejsou skauty a jinde nastupuje aspoň modernizace, takže Ferda okolo larvičky už nestaví „domek-divadlo“, nýbrž lokomotivu. A ač se Sekora nikdy nevyžíval v naturalismu a la Týnecký, všimněme si i retušování „krvavosti“. Neboť bájný Minotaurus našich dětí – mravkolev přece jen původně někoho zbaštil, víme? Ano, vy znalí: brouka klikoroha.

Anebo poslední ze šňůrky Ferdových herkulovských prací, ta u hrobaříka… Nebyla snad také dodatečně odstraněna? Ale ne! Nahlédněme jen do staré verze a zjistíme, že si to s tím pohřbíváním rozumný Sekora rozmyslil už tehdy. Nu, nebyl Hais.

Jinde si ale zase přidává, takže zatímco ve svých třiceti letech končil druhý díl slovy „však i my máme doma jeden takový domek po larvičce“, v šedesáti ještě dodá: „Taková malá holčička nám jej přinesla.“

Illustrations © Ondřej Sekora – heir, 2006
Veškeré ilustrace Ondřeje Sekory jsou zveřejněny se souhlasem majitele práv jen pro tento článek.

24.5. 2012

The post Ondřej Sekora. Básník dětských ilustrací a historie Ferdy Mravence first appeared on Čítárny.

Mirko Hanák (26.06. 1921 – 4.11. 1971) patřil mezi naše nejúspěšnější ilustrátory knih o přírodě. Byl uznávaný i jako ilustrátor knih pro děti  s neobyčejným talentem a fantazii.

Snad to zapříčinily sudičky, že při svém prvním prohlédnutí spatřil líbeznou krajinu, rozprostřenou kolem tehdejšího Turčianského Svatého Martina. Také další místa jeho pobytů v Kroměříži, v Olomouci či prázdniny u babičky ve Skaličce u Zábřehu mu nabízela v lukách, na březích potoků a říček nebo v hlubokých lesích nejeden zážitek a nejedno citové dobrodružství.

Pak do jeho života zasáhla válka. Jako příslušník „ročníku 21“ byl po dvouletém studiu na Škole umění ve Zlíně povolán na práci v Německu. Pracoval v továrně u Kapfenbergu, odkud o Vánocích 1944 uprchl se svým kamarádem, malířem Čestmírem Kafkou.

Po osvobození Československa se přihlásil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Domů se teď vracel do Jeseníků, kam se jeho rodiče přestěhovali. Tam měl svůj ateliér a také vlastní revír.
Sám se kdysi vyznal:

„Je mnoho lidí, kteří milují přírodu a neběhají s flintou po lese, ale tvrdošíjně lpím na zjištění, že jsou chvíle a místa, na kterých se potkávají jen lovci. Vím zcela bezpečně, že nebýt pušky, celá moje práce by se jistě ubírala jinými cestami. Prožili jsme spolu věci, které mi připadají krásné a důležité, že o nich musím vypovídat.“

Jeho lovy se totiž stále více měnily v lovy beze zbraní, jeho výpovědí se stala kresba a malba.

O Hanákových návratech na lovecké stezky se mezi jeho kamarády vědělo, takže téměř od začátku dostával ilustrační úkoly, ve kterých mohl uplatit nejen svůj vztah k přírodě, ale také její znalost a neselhávající optickou paměť.
Když pak ještě pro sebe objevil tajemství soudobého čínského akvarelu, zcela se oprostil od tehdy preferované popisné hmoty. Po raných ilustracích loveckých povídek od ruských autorů Skrebického, Prišvina, Aramileva či Biankiho nalezl svůj osobitý výtvarný výraz.

Tuto proměnu můžeme názorně sledovat na dvou ilustračních cyklech pro knihu Karla Nového Rybaříci na Modré zátoce z let 1953 a 1963.
V tom druhém už uplatnil vedle znalostí a optické paměti svůj zážitek, umocněný poezií a docenil čaromoc barvy.

Vedle knih Karla Nového, které vycházely rovněž v cizojazyčných vydáních, rád doprovázel svými kresbami a akvarely knihy pro mládež od Jaromíra Tomečka. Vyžádal si jej také ředitel Státního nakladatelství dětské knihy Bohumil Říha a Rudo Moric, který tehdy vedl nakladatelství Mladé letá.

Již osvědčenému ilustrátorovi byly zadávány knížky světových autorů E. T. Setona, Felixe Saltena, Jacka Londona, Henryho Williamsona, s nimiž do ilustrací vstupoval i dramatický akcent. Ale Mirko Hanák nezapomínal ani na nejmenší děti, kterým v obrazově koncipovaných leporelech bez textu přibližoval domácí zvířátka, obyvatele lesů i zvířátka z celého světa. Také ona se dočkala zahraničních reedic a nejednou podnítila naše i cizí autory ke slovesnému doprovodu.

Ačkoliv Mirko Hanák říkal, že může kreslit jen to, co viděl a co zná a někdy si dokonce posteskl, že je v kontextu současných výtvarných snah jeho tvorba poněkud konzervativní, měl o ní zbytečné pochyby. S hlavním proudem své generace souzněl především poetickým viděním světa.

Díky této schopnosti se stal také vynikajícím ilustrátorem veršů pro děti – ať už v knížce Kristy Bendové, v překladu Zdeňka Kriebla Trnky brnky na ty hrnky nebo v Bačkůrkách z mechu od Mileny Lukešové. Mimo jiné tu v propojení textu s obrazem osvědčil svou schopnost vnímat knihu jako svébytný estetický celek.

Značnou představivost prokázal umělec i v ilustracích pohádek.
K nejkrásnějším patřil Modrý pták od Marie d´Aulnoy, který se také dostal k mnoha zahraničním čtenářům. Ještě se moc těšil na nové ztvárnění pohádek Boženy Němcové.

Mirko Hanák se brzy stal známým a oblíbeným ilustrátorem. Jeho ilustrace prodávaly a takové knížky rychle mizely z knihkupeckých pultů.

Získal řadu ocenění v soutěžích:
Nejkrásnější knihy roku,
výroční cenu nakladatelství Albatros,
diplom na Mezinárodní výstavě knižního umění v Moskvě,
cenu v Citta di Caorle i na Mezinárodním knižním veletrhu v Boloni.
Chystal se na výstavu svých prací do Bagdadu, výstavy k jeho padesátinám připravovala Galerie Díla v Olomouci i nakladatelství Albatros.

Nikdo tehdy netušil, jak málo času mu zbývá. Podlehl zhoubné leukémii pár měsíců po svém jubileu, 4. listopadu 1971, ve věku pouhých 50 let.

The post Mirko Hanák. Jeden ze světových velikánů české ilustrace first appeared on Čítárny.

Mirko Hanák (*26. 6. 1921 – †4. 11. 1971) je dodnes ilustrátorský pojem. Už na titulní stránce této knižky “Mirko Hanák dětem” vás zaujme jeho styl. Rukopis Hanákův je snadno rozpoznatelný a malovaná říše veršů a pohádek vás nenechá na pochybách.

Je moc dobře, že se naskytla možnost připomenout ilustrátora, kterého ve svých vzpomínkových knížkách zmiňují například Jaroslav Seifert nebo Adolf Branald. A o kterém výtvarník Miloslav Jágr řekl:

“Pachtila se před těmi papíry celá řada výtvarníků, pak přišel Hanák, udělal pár čar, a bylo to ono! Trvalo to pár minut. Měl talent od Pánaboha.”

O čem je knížka aneb v dobré společnosti
V řadě rozsáhlejších i komorních ukázek jsou v knížce připomenuty mnohé literární práce autorů pro děti jako jsou: Michal Černík, Hana Doskočilová, Karel Jaromír Erben, Milena Lukešová, Božena Němcová, Vítězslav Nezval, Bohumil Říha, Jaroslav Seifert, Karel Šiktanc, Ljuba Štíplová, Jana Štroblová a Jan Vladislav.

Hanákovy ilustrace ale nejsou převzaty jen z předchozích vydání děl těchto autorů, nově jsou představeny i z pozůstalosti vybrané alternativy dříve publikovaných maleb.

Ilustrátor Mirko Hanák

Tato půvabná knížka pro děti je rozdělena na dvě části, a to na příběhy, pohádky a verše především o zvířátkách a v druhé části jsou pak klasické pohádky.
Základem první části jsou krátké texty Hany Doskočilové, které dosud nebyly knižně vydány. Ty jsou doplněny dalšími podobně laděnými texty.
Určitě není na škodu, že ve výboru nejsou zastoupeny texty Tomečkovy a Nového, protože ti byli vydávání s ilustracemi Mirko Hanáka velmi často. Hanák si s Tomečkem byli blízko nejen zájmem a oblibou přírody, ale především svým “lovením beze zbraní”.

Jemnost a lehkost předurčovala Hanákovy malby i k doprovodu poezie.
V této publikaci je mimo jiné připomenuta básnická kniha Mileny Lukešové Bačkůrky z mechu i práce Malovaný dvůr a Co si povídají zvířátka v noci Ljuby Štíplové. Prostor dostaly i pohádkové texty a ilustrace k nim: Princ Bajaja Boženy Němcové, Erbenův Pták Ohnivák a liška Ryška a zařazena je také Nezvalova Romance o králi Ječmínkovi.

Knížka je určena již malým čtenářům, ale určitě potěší i dospělé, kteří si dovedou “hrát na dívání”, tak jak v úvodu knihy nabízejí verše Mileny Lukešové. Pohádky, verše i příběhy v knížce obsažené navzájem s ilustracemi souzní a tvoří tak krásnou knihu, která jistě potěší malé i velké.

Knížku doplňuje bibliografie Hanákova ilustračního díla a doslov Blanky Stehlíkové.
A na závěr jen hluboce smekněme před paní Stanislavou Zábrodskou z Knižního klubu, která celý výbor naprosto dokonale připravila

Mirko Hanák Dětem / Malovaná říše veršů a pohádek / Vydal Knižní klub, 2006 / Sestavila Stanislava Zábrodská / Graficky upravila Eliška Konopiská

KNIHA BYLA OCENĚNA ZLATOU STUHOU ZA ROK 2006 – ediční počin

The post Mirko Hanák dětem. Skvostné ilustrace našeho předního ilustrátora first appeared on Čítárny.

Zdeněk Burian (*11. 2. 1905 – †1. 7. 1981) byl bezepsoru jedinečný ilustrátor světového formátu. V posledních letech reeditoval Albatros dílo Zdeňka Buriana v rámci osmi tzv. verneffek (adaptací Ondřeje Neffa) edice Knihovna pro 21. století; jde o knihy Dvacet tisíc mil pod mořem, Patnáctiletý kapitán, Pět neděl v balonu, Tajuplný ostrov, Nový hrabě Monte Christo, Dva roky prázdnin, Zemí šelem a Děti kapitána Granta. Samo sebou se nejedná o jediné Burianovy práce na poli sci-fi, akce, dobrodružna, fantazie a kouzel. Byl nezmar.

Jako Zdeněk Michal (anebo snad Michael?) František Burián (sic) se narodil v Kopřivnici paní Hermíně (za svobodna) Barabášové a pravým otcem mu s nevyšší pravděpodobností byl cestovatel Enrique Stanko Vráz (1860-1932). Určitě není bez zajímavosti, že také Vrázův původ je obestřen rouškou tajemství a jednalo se dokonce snad o hraběte Kolowrata či podle jiných mínění o nemanželského syna Thurn Taxisova.
Tak či onak měl Stanko toulavé boty – až do svých šedesáti let, kdy jej rakovina připravila o levou paži (1920). Rok nato se definitivně vrací, ale na to, aby podporoval syna, nemá. Ani se k němu ostatně nehlásí.

Do svých pěti let žil Zdeněk na historickém náměstí ve Štramberku, načež se rodina vrátila do Kopřivnice, ale také odsud se (o prázdninách 1915) přestěhovala – na rok do Brna.
Zdeněk ukončil docházku s jednou trojkou z tělocviku a s dvojkou ze zpěvu; na základní škole ho učil krajinář Adolf Pítr-Bartoň (1879-1925). Pro zkoušky na pražskou Akademii (1919) předložil portréty napůl slepého starce a skupiny kovářů; tak zdařilé, až jej Švabinský, Obrovský, Hynais a Bukovac (po zamrkání) doporučili rovnou do druhého ročníku.

Ocitl se tím ovšem již ve čtrnácti letech vedle i dvaadvacetiletých studentů a kamarády našel víc mezi trempy z party úředníka Čeňka Zahradníčka. Dali mu přezdívku Burka.
Burian sice studoval na výtečnou, ale po konfliktu, jenž souvisel s výstavou, ze školy odešel (1921) a nikdy se nestal „akademickým“ malířem.

Knihy, pravda, začal ilustrovat už počínaje rokem 1920, kdy zvládl obálky Tarzana, a první „jeho“ román Dobrodružství Davida Balfoura od Roberta Louise Stevensona v překladu Zdeňka Matěje Kuděje vyšel roku 1921. To ještě netušil, že se i ke Stevensonovi vrátí, i když teprve roku 1961 Pokladem na ostrově (a už v letech 1927-29 udělá „aspoň“ pět stevensonovských obálek).

Na podzim 1921, spolu s kamarády na Sázavě vybudoval Osadu Arizona včetně nejstarší tamní trempské chaty.
Osada bohužel do roka vyhořela a Burka a „arizonský šerif” Zahradníček jezdili poté do jiných – na Montanu na Berounce a na Tornádo u Kazína.
V letech 1922 a 1926 navštívil Burian Slovensko. Díky trempování také potkal vinohradskou prodavačku Františku Loudovou (1904-1979), i vzali se, když mu bylo dvaadvacet, a svědky byli jeho kamarád Zahradníček a Zahradníčkova budoucí žena.
Manželé Burianovi žili poté v podnájmu ve Vršovicích a roku 1927 se jim narodila dcera Eva. Tři roky nato jim Vilímek sehnal lepší byt na Žižkově.

Počátkem třicátých let Burianovi navštívili Itálii, ale pak už pracovitý Zdeněk takřka necestoval. V Praze se ovšem krátce před válkou přesunul na Vinohrady a v letech padesátých do vily v Podolí. Dost času trávil i ve Vráži u Černošic, kde měl ateliér. Ale ke knihám.

Prvotinu mu vydal Antonín Svěcený (1871-1941) a díky Svěcenému přišel na trh rovněž Kudějův dvousvazkový Král tuláků (1923-22). Nakladatel se tehdy, to nelze popřít, doplňováním obrázkům zbavoval ležáků.
Od roku 1924 pracoval Burian po dvě desetiletí pro předního geografa Stanislava Nikolaua (1878-1950), kterého po válce čekal soud a výluka ze Syndikátu novinářů, to však ještě netušil a počínaje rokem 1923 redigoval časopis Širým světem. Burian mu pomáhal a také ilustroval Nikolauovu knižnici Země a lidé. V ní kupř. Mukerdžího Zvířata a lidi v džungli (1926), Shackletonův Pokus o přechod Antarktidy (1927) a knihu O žebrácké holi do svatého města (1931) od Alexandry David-Neelové (1868-1969).

Snad už roku 1925 podchytil však Buriana zmiňovaný J. R. Vilímek mladší (1860-1938) a poskytl mu šanci ilustrovat Dobrodružný svět (1928-1934), kde tak vyšel i Assolantův Rudý Montluc či Wallaceovi Spravedliví muži z Cordoby. Burian tehdy vytvořil i obálky dalších tří wallaceovek, pro Vilímka ilustroval Stopování od Maxe Branda (Fredericka Fausta), nicméně hlavní porci obálek pro další Brandovy kovbojky včetně Hvízdavého Dana (celkem šestnáct titulů) produkovali již konkurenční Toužimský a Moravec.

Vilímkovi zato kreslil do časopisu Malý čtenář (1929-40) a právě zde osudově narazil i na prvého svého „autora pravěku“ R. R. Hofmeistera.

Především ovšem začal s obrázky k jedenácti verneovkám.
Byly to romány Do středu Země (1928), Dva roky prázdnin (1936), Dvacet tisíc mil pod mořem (1938, varianta 1948), Patnáctiletý kapitán (1938, varianta 1948), Tajuplný ostrov (1939, varianty 1948, 1949, 1965), Děti kapitána Granta (1940), Nový hrabě Monte Christo (1941, varianta 1949 + slovenský Matěj Šándor z roku 1956, který také disponuje novou perokresbou), Tajemství pralesa (1942), Hvězda Jihu (1948, slovenská varianta 1955), Zemí šelem (1948, varianta 1949) a Pět neděl v balónu (vyšel poprvé teprve roku 2009 jako adaptace Ondřeje Neffa).

Od Vilímka oproti tomu už není slovenské vydání Země kožešin (V krajine kožušín, 1950), Ocelové město (Bratislava 1954) a (česká) Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy (1951, roku 1956 vyšly rovněž slovensky). Suma sumárum tak Burian „omaloval“ čtrnáct verneovek, ale nutno dodat, že například Do středu Země obsahuje jen dva jeho obrázky. Čistě obálky dodal pak patnácti dalším Vernovým titulům, a to těmto: Ledová sfinga (1929), Dobrodružství kapitána Hatterase (1930), Milionář na cestách (1930), Plující město (1930), V pustinách australských (1930), Bezejmenná rodina (1931), Sever proti Jihu (1931), Zmatek nad zmatek (1931, slovensky 1955 jako Všetko naopak), Tajemství babylónské (1936), Černá Indie (1937, správně se mělo psát Černé indie), Archipel v plamenech, Dobrodružná závěť, Dva robinsoni, Klaudius Bombarnak a Vynález zkázy.

Přičtěme však i devět obálek (1939-41) k dílům „českého Verna“ J. M. Trosky (1939-41) anebo ilustrace Assolantova Hrdinného kapitána Korkorána (1935, slovensky 1942). Rovněž „italského Verna” Luigi Mottu směl Burian výtvarně doplnit – v případě románů Jižní vítr, Plenitelé Polynesie a Tajemství Indického moře (vše 1929) – a k šesti dalším jeho románům zhotovil (počínaje rokem 1927) aspoň obálky.

Další vernové čekali; nesmíme zapomenout ani na Karla Hlouchu a jeho Dům v oblacích (1929) či Modré mravence (1931), přičemž tentýž Karel Hloucha pronikl i do pátého ročníku edice S puškou a lasem (Řiďte loď k Pacifiku, 1937). U Vilímků mu Burian namaloval i obálku Zakleté země, tedy opět knihy s pravěkou tematikou.
Mistr se krom toho věnoval dalšímu z našich vernů Františku Flosovi, přičemž ilustrace k Flosovu románu Pod sluncem rovníkovým jsou dokonce již z roku 1922. Následovali Supové Atlasu (1929, varianta 1968), Lovci kožišin (1948, varianta 1964), Na modrém Nilu (1969), Strýcův odkaz (1970), Z pralesů Konga (1971) a Taje afrických pralesů (1973). Ale nebyla to jen a jen vernovština, co mladého Buriana poutalo; jen málokterý Král dobrodružství unikl jeho štětci. Roku 1932 ilustroval i Dumasův román Před bouří (díly Maratův sen i Slečna de la Bretonne) a Pamětem lékařovým (1929, varianta 1937), Monte Christovi (1934) i Christovu pokračování Pán světa (1930) od Mutzelburga aspoň vymyslil obálky; jakožto k sedmi dalším dumasovkám.

Taky ovšem ilustroval Zolova Tajemství Marseille (1925, varianta 1932), Althellerova Posledního náčelníka (1931) a cooperovky Lodivod (1929) a Poslední Mohykán (1948). Nedošlo bohužel na vydání už přichystaného Lovce jelenů (1947). Týž román jen s Burianovou obálkou ale dospěl na pulty už roku 1928 a Mistr tenkrát zvládl taktéž obálky k Vyzvědači a Stopaři (1932). Roku 1947 mu ve Vídni vyšla i cooperovská kniha sestávající z částí Der Wildtoter, Der letzte Mohikaner, Der Pfadfinder, Die Ansiedler a Die Prérie.

To vše je krásné, ale ne pokaždé si mohl vybírat a navíc rád střídal žánry. Roku 1930 „mu“ tak vyšla i sci-fi O. W. Gaila Raketou do Měsíce a zrovna tak knížka zcela jiného typu Tanečnice Ninon L. A. Čarské. Od výše zmiňovaného Mukerdžího vydal roku 1948 ještě Za Kárím v indické džungli, avšak třetí Mukerdžího práce Příběhy tygřího mláděte už musela na vydání počkat do roku 1991.

Také Rudyard Kipling díky Burianovi zazářil jsa v malířově světě zastoupen Stopkou a spol. (1936), Statečnými kapitány (1937, varianty 1948 a 1970) a především Mauglím (1940), který pak vyšel s novým Burianovým doprovodem pod původním názvem Kniha džunglí na Slovensku (1957), ale s definitivními variantami přispěchal teprve budoucí Albatros (1965), přičemž poslední verze Burianových kreseb jsou z roku 1968.
Je nutno dodávat, že také k dalším Kiplingovým knihám udělal aspoň obálky?

A Tarzan? ptáte se. Jak už bylo nadhozeno, dvě obálky pro první tři díly Tarzana dodal Burian světu už roku 1920, ale jedenáct dalších teprve v letech 1937-39. Nejskvěleji ilustrované vydání prvých tarzanských románů však pochází teprve z let 1969-70.

A (další superman) Nobody? Tak toho se Mistr Burian (o kterém slovy Honzy Vyčítala zpívá „Greenhorn“ Josef Šimek) cele zhostil teprve roku 1977; nicméně obálky šesti dílů Nobodyho pocházejí už z roku 1937. A podobně to chodilo často. Pro Vilímka dělal taky šest svazků Čečetkových Orlů velké armády (1928-29), roku 1941 „spáchal“ i devět dalších obálek k Čečetkům výtvorům (včetně Dvaatřiceti loupežníků a Židovky) a „dovětek“ těchto spisů, román Petr Brandl vyšel teprve roku 1946.

A paleontolog Josef Augusta (1903-1968), Burianův přítel a opravdu osudový kolega?
Divy prasvěta ilustroval Burian již roku 1942 (Toužimský a Moravec) a Vilímek po válce vydal Lovce jeskynních medvědů (1947, další ilustrační varianty této knihy jsou z let 1958 a 1976). Také u Vilímka se objevilo Augustovo Pravěké ptactvo (1949) a Burian mezi roky 1941-71 vytvořil i deset souborů ilustrací pro knihy Zavátý život (1941), Ztracený svět (verze 1948, 1960, 1968), Z hlubin pravěku (1949 a 1959), Zrození Venuše (1960 a 1964), Opolidé a předlité (1961) a U pravěkých lovců (1971). Aby toho nebylo málo, ilustroval i odborné Augustovy knihy Neandrtálci (1951), Z pradějin člověka a Z pradějin tvorstva (obě 1954), Lovce mamutů a sobů (1955), Pradějiny koně (1955), Úvod do všeobecné paleontologie (1956), knihu Z pradějin života (slovensky 1961) a šest dalších Augustových titulů v němčině. Mladou frontou nerealizována zůstává jen Augustova kniha Pravěcí lovci (1960). Zato Burianovy obrázky provázejí odborné publikace pánů Špinara či Mazáka a Vágnerovu Afriku – ráj a peklo zvířat (1978).

Klíčovou se stala pro Buriana ovšem až spolupráce s Toužimským a Moravcem, která byla do konce roku 1933 (tehdy prchl ve všem už vyučený Moravec z nakladatelství Vilímek) jen kooperací s Toužimským. U něj taky vyšlo už roku 1928 Burianem ilustrované Amicisovo Srdce.
S budoucím nakladatelem Moravcem se Burian seznámil právě u Vilímka a nemohl toho již nikdy litovat. V legendární edici S puškou a lasem dík tomu přece ilustroval i tři další Altshellerovy romány Za zlatem do země Siouxů (1933), Ztracení lovci (1936) a Stopaři přední stráže (1939) a především mayovky Černý mustang (1933, třetí varianta 1968) či Ohnivá puška (1935).

Různé ilustrační varianty má dnes také Syn lovce medvědů (1958 i 1969), Duch Llana Estacada (1959) a jistěže i třídílný Vinnetou (1965 a verze 1966-67). K jedenácti mayovkách nakreslil v letech 1931-33 aspoň obálky a pracoval rovněž pro Německo, když stvořil v padesátých letech i tucet obálek pro tamní vydání Karla Maye (a o úspěchu dvoudílného Old Surehanda (1971) v cizině si povíme ještě závěrem).

Moravcovi neodřekl ani k stáru, i zilustroval mu Válku bez skalpů (1966) a román Klekí Petra, bílý otec Apačů (1969). Také na prériích se zkrátka cítil doma, ale už roku 1933 česky prvně vyšla i kniha Terry Gredsteda Hura-Kura, zelený náramek následovaná ještě dalšími Gredstedovými romány Zpívající šíp a Syn prérie.

Roku 1937 se vynořily i Westermanův Třetí důstojník, Lovci skalpů z pera Thomase Mayne-Reida a Gollova Dakota v ohni a sedmý ročník edice S puškou a lasem (1938-39) představil taky šest bigglesovek. Roku 1946 navíc přišla edice Polnice s dodatkem Biggles učí létat (nikoli „Biggles se učí létat“) a román Biggles jde do války (1946) vyšel mimo tuto edici. Bohužel jen s jedinou, a to ještě odjinud převzatou Burianovou kresbou.

K osmi dalším bigglesovkám existují aspoň jeho obálky (1939-48), nicméně právě a nejlépe na „případě Bigglesově“ naznačme spolu s největším naším znalcem Burianova díla Vladimírem Prokopem problémy propojené s řádným i neřádným registrováním a sčítáním Burianových obrázků (cituji): Například v knize Biggles od velbloudích stíhaček je barevná obálka totožná s obálkou sešitovou. Biggles vzdušný komodor má obálku původní, Modré nebezpečí obálku vytvořenou z ilustrace uvnitř knihy, Černý kondor a Biggles v Africe mají zase na obálkách ilustrace z knihy Třetí důstojník a Bigglesova letecká společnost má obálku totožnou s ilustrací z Modrého nebezpečí.

The post Zdeněk Burian a jeho svět. Co všechno ilustroval geniální český malíř a ilustrátor first appeared on Čítárny.

Česká dobrodružná ilustrace nemá tři, ale nejméně čtyři krále: Zdeňek Burian, Bohumil Konečný, Gustav Krum a… Jaromír Vraštil. Prvně jmenovaná trojka se monografií už dočkala. Burian dokonce víckrát. Na Vraštila však došlo až díky stejnojmenné publikaci (232 stran) Vladimíra Prokopa, který už dal dohromady právě četné práce o Burianovi i jednu stejně průkopnickou o Krumovi.

Úvodem ovšem autor poctivě připomíná i další krále téhož ranku v čele s Karlem Tomanem (1931-2000) a Milošem Novákem (1909-1988).
Byli jimi i Jan Černý (1919-1993), Věnceslav Černý (1865-1936), Václav Junek (1913-1976), Alois Salač (1900-1953), Jiří Wowk (1899-1961), Václav Čutta (1878-1934), Stanislav Hudeček (1872-1947), Viktor Oliva (1861-1928), Josef Ulrich (1857-1930) a ještě někteří další. 

„Živím se ilustrováním dobrodružných románů, to mi vyhovuje, a vydělávám tolik, kolik zasluhuji. Nejsem právě přehnaně pilný a o peníze zase tak moc nestojím. Mohl bych se mít rozhodně lépe, možností mám dost.“ napsal Jaromír Vraštil, mj. spolutvůrce čtyřiadvaceti verneovek u nás vydaných.
Vraštil

Vraštil měl mimořádné předpoklady i talent od pána Boha a třeba i jen v kompozici zůstává nedostižný, ale pokládal za svou povinnost se podřizovat každé nové fabuli nastolené spisovatelem.

Expresivně se zvládal stylizovat, ale dělal to vždycky s mírou. Záviděníhodnou. Socialismem byl tento génius doceněn jen spoře a sporně, a přece byla jeho epika věcná a jeho romantismus realistický. Chladný nezájem doby mu ovšem suplovali jen ti nepočetní sběratelé a neprofesionální historici.
Už za války začínal jako ilustrátor prvotiny a druhotiny Bohumila Říhy (O lékaři Pingovi), ale k dobrodružství ho dostal až americký klasik Cooper (Stopař, Lovec jelenů, Poslední Mohykán, Průkopníci, Prérie, vše ilustrováno 1957-67), jehož knížkám věnoval přes čtyři sta fascinujících obrázků.

V té době se dostal i k Vernovi (Patnáctiletý kapitán, 1958) a do roku 1973 vytvořil nádherné mapy pro víc než dvacet verneovek. Kompletně pak ilustroval Honbu za meteorem (1966), Doktora Oxe (1966), Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy (1968) a Bratry Kipy (1973), přičemž tou nejméně známou jeho prací v oblasti Podivuhodných cest paradoxně zůstává jeden z nesporných jeho uměleckých vrcholů, totiž devět sgrafitových obrázků ke krácené verzi Knihy robinzonů, která vyšla v časopise Pionýr pod titulem Ostrov na prodej (1971-72).

Vraštilova ilustrace z knihy Nejstarší Američané.

Barokní ilustrační mapy
Pro Pionýra Vraštil kreslil i nevalný komiks Tajemný hrad v Karpatech (1975-1976) a k francouzskému romanopisci se vrátil před smrtí i tím, že zpracoval nové mapy pro Ondřeje Neffa a jeho Podivuhodný svět Julese Verna (vyšel 1979 s datem 1978). A právě tyhle „barokní“ mapy jsou pro Vraštila asi nejtypičtější, takže možná zaujme, že nebyl k té nejranější inspirován Vernem, nýbrž Stevensonem. Ostrovem pokladů. A to aniž věděl, že samotný Ostrov pokladů vznikl na podkladě (dětské) mapy.

Takto krásně a „mapově“ Vraštil za svůj život doplnil na čtyřicet titulů. A další králové dobrodružna jím ilustrovaní?
Thomas Mayne-Reid (Bezhlavý jezdec, 1958), Farley Mowat (Stopy ve sněhu, 1961), Gabriel Ferry (úžasný Poklad ve zlatém údolí, 1970), Gustave Aimard (Zálesáci z Arkansasu, 1971) a hlavně Zane Grey (Prázdniny v pralese, Ken Ward v džungli, Na lovu šelem, Prázdniny v pralese, 1970-1992) a Emilio Salgari (Černý korzár, 1967, a Město malomocného krále, 1974).

Slavný pirátský román Rafaela Sabatiniho Odyssea kapitána Blooda (1970) směl ovšem vedle mapy doplnit jen jediným obrázkem – a v Pionýru tedy aspoň ilustroval Doylovu pirátskou prózu Kapitán Sharkey a s dějinami pirátství jako takovými se popasoval díky edici Magnet a Dobrodruhům pěti moří (1970) od svého kamaráda Radovana Krátkého.

Ilustrace Vraštila z knihy Steubena,Tekumseh.

Nu, a téma piráti završil obrázky k Jackovým dobrodružstvím (Ohníček 1972-73) od kpt. Marryata, když se ovšem předtím víckrát šťastně potkal i s „jezerním“ Arthurem Ransomem (Boj o ostrov, Trosečníci z Vlaštovky, Petr Kachna, Klub Lysek, Holubí pošta, 1959-1964), aby také jeho díla doplnil úžasnými mapkami.
Snad jen s E. T. Setonem, ač právě jeho díla hltal náruživě v dětství, ho osud – a časopis Ohníček – spříznili jen dvakrát a je taky pravda, že se nikdy neprodral přes kolegy Buriana a Kruma ke Karlu Mayovi, nicméně…

Stejně jej nemiloval – a v letech sedmdesátých „náhradou“ ilustroval dílo jiného idolu někdejšího nacismu, Fritze Steubena (Tekumseh 1-4, 1971-1979), které se paradoxně stalo jeho vůbec nejrozsáhlejším projektem – čítá na sta obrázků.
A Steuben sám (vl. jménem Erhard Wittek, 1898-1981)? Nového českého vydání své historické fresky se dokonce ještě dožil.

Jaromír Vraštil. Ilustrace z knihy Coopera, Stopař.

Indiálni však byli vůbec Vraštilovým osudem a např. pro Pionýra ilustroval i rozsáhlou Hulpachovu Indiánskou abecedu (1965-66). Jedinou mayovskou výjimkou u něj pak představují dva texty Tave-šala a Na hoře Vinnetouově uveřejněné na pokračování v Ohníčcích v ročnících 1966- 69.

Osobně mám Vraštila vedle Julia Verna asi nejúžeji spjatého s poutavou knížkou Josefa Brinke Austrálie (1973), která mě v devíti letech seznámila s nejmenším světadílem, ale doplnil i následující Afriku (1977) Ctibora Votrubce a pak ještě Asii (1980). Projekt se bohužel zdržel (prospekt vložený v Austrálii ještě slibuje roční rozmezí mezi svazky) a svou vytouženou Ameriku tudíž už Vraštil ilustrovat nestačil.

Jaromír Vraštil. Ilustrace ke knize Karla Maye, Tave  Šala a ke knize Šolce, Nejstarší Američané.

Pro normalizační léta sedmdesátá ovšem bylo symptomatické, že přešel od cizokrajných autorů (tedy snad s výjimkou Altshellera a jeho Posledního náčelníka) ke spisovatelům a světoběžníkům našim, ať už to byli Miloslav Stingl (Siouxové bojují dál, 1976), Mirko Pašek (Muž pro Oklahomu, 1972, Děvče pro Oklahomu, 1980) anebo a především Václav Šolc, jehož patero publikací zpracoval Vraštil mezi roky 1968 a 1982.

Zatímco pro zmiňované časopisy Pionýr a Ohníček kreslil od roku 1965 až do smrti, méně výrazně a jen dočasně se etabloval v Mateřídoušce (1950-1952), v Abc (1966-1970) a v Pionýrské stezce (1972-1973), kde se však aspoň mohl setkat s Elstnerem.
Pionýr mu předložil i práce Jacka Londona či Otakara Batličky, přičemž jeho Krádež diamantů předělal v komiks, ale především našel v tomto časopise tucet próz (1972-74) ostrakizovaného Jaroslava Tichého, z nichž mi vyloženě utkvěly Záhada šíleného jogína a Chvíle hrůzy na větrném mlýně. A další Batličkovy texty? „Potkaly“ Vraštila v Ohníčku a jen doplním Prokopa subtilní informací, že je pan Tichý i autorem Vraštilem ilustrované anonymní povídky Miep a Bludný Holanďan (1974/24).

Vraštilova ilustrace z knihy Nejstarší Američané.

Vraštilův „sgrafitový“ projev je dodnes originální a rozpoznatelný, i když vždycky působil jako zjevení z jiné planety, jak Prokop zálibně upozorňuje.
Vraštil přitom přiznaně vyšel z malíře Rockwella Kenta (1882-1971), ilustrátora Bílé velryby (1930), a velice se mýlí Petr Sadecký (1983), dodá Prokop, když fascinován Burianovými negativními kresbami (Mauglí, 1940) vyjadřuje podivení, proč se Vraštil uchýlil k „útrpnější“ technice, když by efekt býval obdobný. Nebyl. Zatímco Burianova bílá kresba na černém podkladu zachovává více či méně živost linií vedených lidskou rukou, i když nástroj svými tahy místy přejímá rétoriku grafiky, Vraštilova metoda vědomě směřuje do jiných výtvarných končin. Nic nesupluje, neimituje a její vlastnosti a technologické možnosti směřují ke grafickému, i když pro někoho archaizujícímu výrazu. Ale jedná se o odlišný umělecký produkt, nepodbízivý a se zcela specifickým vizuálním účinkem. Je to technika, která prozrazuje autora plného pokory vůči umění a řemeslu.

Dodám už jen jako perličku, že Vraštil třeba i velmi zručně vyřezával, a to třeba z morkových kostí, hlavně však ze dřeva: hračky, vodní mlýnky, loďky – i celé totemy.

Vrašilova ilustrace k vynikající knize Fráni Velkoborského, Jabloňová stezka.

The post Jaromír Vraštil. Ilustrátorský král dobrodružných knížek first appeared on Čítárny.

Hans Christian Andersen (1805-1875) byl velmi zajímavý člověk s neobyčejným životním osudem. Dnes si ho automaticky spojujeme se slovem pohádky a matně se nám snad vybaví Ošklivé káčátko, Císařovy nové šaty a třeba i O princezně na hrášku.

Andersen byl však za svého života spisovatel v nejširším smyslu: psal básně, romány, povídky, dramata.
To vše jako syn z chudé rodiny, jejž na výsluní zájmu dánské i světové literatury vyzvedla péče dobrodinců a mecenášů, díky kterým vystudoval střední i vysoké školy své doby. Je zvláštní, že zůstal světu znám právě jako pohádkář, ba jako jeden z nejslavnějších pohádkářů vůbec.

Kdo se k textu Andersenových pohádek po letech vrátí (třeba H. CH. Andersen: Pohádky, Albatros Praha 1985), bude možná jako já překvapen jakousi nedbalostí, se kterou jsou vyprávěny. Všechno kvapí rychle k cíli, kouzelné, pohádkové věci jsou samozřejmé, ba jako bychom vůbec neopustili úroveň všedního dne – vždyť i ta Andersenova fantazie spíše připomíná podobenství, za nímž se skrývá všední život, než něco výjimečného, zázračného. A s tím je spojen i obsah powww.albatros.czhádek.

Třeba Křesadlo: čarodějnice potká vojáka, poradí mu, jak se dostat k penězům,
ten peníze získá, ale zabije ji a vezme jí kouzelné křesadlo, které jí donesl jako odměnu za radu – posléze peníze promrhá, naučí se však používat křesadlo, díky němuž se nakonec zachrání ze šibenice. Člověk by řekl, že Andersen píše o prázdnotě života, že své pohádky obrátil jako zrcadlo proti bezútěšné změti životních příhod, v nichž se někomu vede náhodou dobře, jinému náhodou zle.

Ilustrace Jiřího Trnky

Jen výjimečně má sklon k patosu a k dojetí
(to např. ve slavném Ošklivém káčátku, kde patrně líčí i svůj vlastní osud), jinde ale naopak tyto emoce ruší, se skrytým swiftovským sarkasmem vůči lidskému osudu převrací v cynismus – tak je tomu třeba v této situaci z pohádky Malenka:

„Uprostřed ležela na podlaze mrtvá vlaštovka s krásnými křídly těsně k tělu přitlačenými, nohy a hlavičku zastrčeny pod peří. Ubohý pták jistě zahynul mrazem. Malence ho bylo líto; měla velice ráda všechny ptáčky, neboť jí celé léto tak krásně zpívali a cvrlikali. Ale krtek strčil do vlaštovky svou krátkou nohu a řekl:
„Teď již nebude pípat! Je asi smutné narodit se malým ptáčkem! Bohudík že se to žádnému z mých dětí nestalo. Vždyť takový pták nemá kromě toho svého cvrlikání docela nic a musí v zimě hladem zahynout!“
„Ano, promluvil jste náramně rozumně,“ řekla polní myš. „Copak má pták za všechno své cvrlikání, když přijde zima? Musí hladovět a mrznout, a to, prosím, už něco znamená!“

Celkově Malenka vyznívá na pozadí ostatních Andersenových pohádek ovšem velmi romanticky a má svou mravní myšlenku. Vlaštovku totiž zachrání, a ta ji zase odnese do teplých krajů před a pomůže jí tak uniknout od nechtěného sňatku, ba z celé té krtčí a myší společnosti měšťáků.

Ilustrace Jiřího Trnky

Andersenovy pohádky jsou jiné než ty ostatní.
Nepěstují možná citovost, hodnoty a nepřekračují přirozený okruh příručnosti. Možná neposkytují to, co jsme paradoxně uvykli od pohádek (přičemž ale právě ty Andersenovy by snad každý bez váhání označil pohádky par excellence) očekávat, nicméně jejich svéráz je předurčuje k úspěchu, protože lidé – dospělí i děti – mohou jaksi instinktivně často mnohem více bažit po obrazu toho chaosu, ve kterém reálně žijí, po jeho shrnutí, po zvýraznění jeho hlavních rysů.

Na Křesadlu mohou třeba vidět, že ne každá dohoda platí, že člověk může přijít k penězům absurdní náhodou a čirou mocí se vymanit z osudného pádu života rozmařilců do bídy a nemilosti.
To je prostě intuitivně, přímo jaksi evolučně bližší miliónům let lidské etologie než přesvědčení o tom, že z dobra se dobro rodí a že ušlechtilý úmysl dojde odměny. Andersen s velkou mocí své fantazie vykresluje děj, ženoucí se jako běh všedních dní, děj s výraznými konturami, z nichž vyniká určitá vlastnost světa.
Navíc se mu daří někdy přímo geniálně, nad jakoukoli pohádkovou úroveň vyzdvihnout třeba hloupou bojácnost a pohrdání pravdou v Císařových nových šatech nebo stejně hloupé povyšování se nad slabé, škaredé, osudem raněné v Ošklivém káčátku – a to v obou případech bez jakékoli skutečné sebereflexe kritizovaných.
Obě tyto pohádky jsou přímo naddějinným podobenstvím, zprávou o člověku.

Ilustrace Jiřího Trnky

Andersena je třeba stavět po bok La Rochefoucaulda, Swifta, Nietzsche nebo také (jak překvapivé!) Burroughse.
Je to ostatně pochopitelné na jeho osudu, jenž se sice po vnější stránce vyvinul dobře, ale nikdy ne z rovné příležitosti Andersenovy, z jeho hrdosti, nýbrž jen za cenu milostivého osudového zvratu bohatých. To, že se jeho hořké slovo zachovalo právě v pohádkách a v pohádkách se stalo populární, to je jeden z paradoxů, který by patřil právě do jeho pohádek samotných.

Pohádky | H. CH. Andersen | Ilustrace: Trnka |  Albatros, 1985
Šesté vydání pohádek v grafické úpravě Gabriely Dubské a vždy s ilustracemi J. Trnky. Kniha byla oceněna i v zahraničí, 1. vydání v roce 1957 a značně přispěla k udělení medaile H. Ch. Andersena J. Trnkovi.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Hans Christian Andersen a jeho slavné pohádky s ilustracemi Jiřího Trnky first appeared on Čítárny.

Josef Kremláček (*5. 3. 1937 – †22. 6. 2015) nebyl sice příliš známý, ale přesto velmi osobitý nezaměnitelným stylem. Mezi ilustrátory vstoupil koncem šedesátých let ilustracemi k románu Daniela Defoa, Robinson Crusoe.
Během let se stal autorem ilustrací v sedmi desítkách knižních titulů pro domácí a zahraniční nakladatele. Získával nakladatelské a veletržní ceny u nás, v Bulharsku a v Rakousku. Je zastoupen v uměleckých sbírkách muzeí a galerií v České republice, Maďarsku, Bulharsku, Portugalsku, Chile, Argentině, Belgii, Francii, Itálii a Japonsku.

Stejně jako knih měl Josef Kremláček výstav. 
Ta první v roce 1966 v Malé galerii Trýbova klubu v Lékařské fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Poslední měl v Třebíči v roce 2007 (Galerie Malovaný dům), pět výstav uskutečnil v zahraničí (Německo a Rakousko), zúčastnil se četných kolektivních výstav doma a v cizině, byl zastoupen na mnoha výstavách skupiny Sir up.

O ilustracích pro děti řekl Josef Kremláček v rozhovoru pro Kulturní noviny pár inspirujících myšlenek.

Ilustrátor musí přistoupit jinak k leporelu pro malé děti, kde text téměř není, vše je zaměřeno na obrázek, a jinak k legendám o vzniku světa, jak si jej vysvětlovali indiáni Severní, Střední i Jižní Ameriky. V takovém případě musím prostudovat mnoho specifického i zpodobovacího materiálu a dát mu svou výtvarnou formu.
Musím také pamatovat na věk čtenáře, jemuž je kniha určena, a spolupracovat s autorem textu.

Přirovnávám ilustrátora k herci, který se také musí vžít do své role.
Často si připomínám výrok Adolfa Borna, že ten, kdo ilustruje například Robinsona, musí se na určitou dobu stát Robinsonem, obklopit se mnoha věcmi pomocného materiálu i atmosférou, a to vše vyžaduje mnoho studia a mnoho času. Čtenář si to většinou ani neuvědomí.

Pro ilustrátora jsou opravdu důležité fantazijní představy a sny, ale ve spojení právě s tím, o čem jsem už mluvil. A pochopitelně je třeba umět to ztvárnit. Nelze také opomenout práci při tisku a celkovém zpracování knihy. Dobré dílo vzniká společně, spojením kvality autora textu, nakladatele, ilustrátora a tiskárny.

V průběhu čtyřiceti let jsem ilustroval asi osmdesát knih, většinou pro děti a mládež. Mám určitou praxi. Ale charakterizovat, kam směřuje česká ilustrační tvorba, je těžké.
Před rokem 1989 existovala na Moravě jen dvě nakladatelství, takzvaná krajská. Ostravský Profil a brněnský Blok. Další byla v Čechách, hlavní v Praze.

Po takzvané sametové revoluci nastala změna.
Vyrojilo se mnoho nových nakladatelů, vydavatelů a knihkupců. Mnozí předpokládali, že na knihách zbohatnou, ale brzy vystřízlivěli.
Pro ilustrátora je situace v posledních letech špatná. Náklady knih jsou proti dřívějšku mizivé, ceny knih i jejich výroby nesrovnatelně vyšší, termíny na práci ilustrátora krátké a honoráře výrazně nižší. Nakladatelé jsou nuceni šetřit. Nejvíce šetří na spisovatelích a ilustrátorech. Elektronické čtečky nevěstí nic dobrého. Nahrazují a zvolna vytlačují klasickou papírovou knihu a hlavně velmi často nemají ilustrace.

Josef Kremláček: Celý rozhovor ZDE >>

The post Josef Kremláček byl velmi osobitý a moudrý ilustrátor nejen dětských knih first appeared on Čítárny.

Jiří Trnka (1912–1969) by se 24. února 2022 dožil 110 let, a tak rád bych se u této výjimečné osobnosti české kultury zastavil, abych třeba za pět let nezapomněl.

Shrnu nejprve některé významné události jeho umělecké kariéry:
v roce 1937 se poprvé setkal s loutkovým filmem a pro reklamní účely vytváří slavnou postavu Hurvínka; po dvou letech působí už jako scénograf v Osvobozeném divadle a posléze i v Národním divadle, kde vyhrál soutěž na výpravu Smetanovy Libuše; na konci války (1945) založil proslulé studio kresleného filmu Bratři v triku; o tři roky později natočil svůj první celovečerní loutkový film Císařův slavík, mezi jeho nejvýznamnější filmy se počítají Staré pověsti české (1952), Osudy dobrého vojáka Švejka (1954) nebo Sen noci svatojánské (1958). Trnka byl také výrazným malířem a knižním ilustrátorem (ilustroval např. Pohádky tisíce a jedné noci, Andersenovy Pohádky, Werichovo Fimfárum).

Ilustrace: Jiří Trnka. Broučci.

Jako dítě jsem dával přednost hraným pohádkám a filmům před loutkovými, ty mne a priori znechucovaly, čili z dětství si Trnku pamatuji především jako podmanivého ilustrátora vzbuzujícího zvědavost, úžas, zmatek, otázky.
Dnes je mi jeho svět stále bližší, obdivuji jeho svéráz, účin jeho barev a tvarů, magickou sílu čehosi zemitého, pradávného – ne nadarmo se Trnka také nejlépe realizuje ve fantastickém světě, ba proměňuje samu banální realitu příběhů vojáka Švejka v něco nadreálného, v něco plného magie a uměleckého prožitku.

Do jisté míry je Trnka podobný O. Wildeovi, který je oproti Trnkovi ovšem poživačný, estétský a povrchní.
Často se mi nechce ani věřit, že v Česku, tak střízlivém a přízemním a zároveň tak nacionálně romantickém (nemluvě už o nacistickém a komunistickém příkoří), mohl přežít a do plnosti plodů vyrůst génius výtvarného příběhu s univerzalistickým, k lidské bytosti jako takové vždy obráceným zřetelem, génius barvitosti a magie, svébytný jednotlivec s nekonečnou vizí. Vše, co kdy bylo vyprávěno, by se dalo převést do světa Trnkova, nikoli však podle nějakého stále opakovaného algoritmu, nýbrž vždy překvapivě, vždy jinak podle svobodné podstaty génia.

Ilustrace: Jiří Trnka. Zlatý věk

Hlavní charakteristikou Trnkova umění, které jde za člověkem, je pochopitelně tvář (a to nikoli jen lidská, nýbrž i zvířecí!),
tvář nikoli jednoznačná, nikoli tvář letory, nýbrž tvář, která mluví, oživuje, vtiskává jedinečnou osobnost celé postavě v průběhu děje. Život těchto tváří, plný mnohoznačnosti a individualizujícího údělu, zapadá do celkové kompozice barev a tvarů, do světa, který podtrhává rozmanitou možnost a výraznost tajemství individuality, totiž do světa překypující fantazie, kde se snivost nutná ke vcítění do života postav, cítí jako doma. Trnkovo umění je zkazka, čarokrásná, nádherná zkazka plná barev, plná tepla a přítulná ke každému, kdo do ní vstoupí.

Ilustrace: Jiří Trnka. Andersenovy pohádky

Zde vidíš umělce, říkám si. To je ten, který se i přes těžký život, přes alkoholismus a přes nepřízeň historických okolností dokázal prosadit ve světovém měřítku, i když pocházel z malého nárůdku kdesi  ve východní zóně. Žádný ufňukaný ňouma, žádný tuctový nýmand, žádný pozér, který neví, odkud brát, a proto je dotčený, nafoukaný, prázdný – ne, Trnka byl obrovskou řekou, valícím se tvůrčím elánem, člověkem přebohatým, plýtvajícím, mohutným svědectvím o možnostech, prostotě a pravdivosti génia. Takoví lidé jsou darem z nebes.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Jiří Trnka. Nezapomenutelný a geniální český ilustrátor a animátor first appeared on Čítárny.

Jaroslav Foglar plnil své knihy představami o svých ideálech mužnosti, přátelství, slušnosti, zodpovědnosti. Jsou nadčasové ohledně morálky a určitě jsou dnes stále potřebné. Vztah k přírodě, sebevzdělávání, poznávání jsou další znaky jeho příběhů, které při enormním úpadku dnešních škol jsou dokonce velmi žádoucí.

Chci tím říct, že Foglar není v žádném směru zastaralý.
Neměnil bych ani těch pár slov, která se mohou zdát dnešním mladým čtenářům archaická. A to z jednoho prostého důvodu. Lehký archaismus patří k době, kdy kniha vznikala, protože i Foglar je svým způsobem historický exkurz, stejně jako stovky dalších dobrodružných knih.

A tady je zřejmě problém. Mnozí lidé mají potřebu přizpůsobovat klasická díla současným čtenářům. Prý aby jim rozuměli. Tvrdí oni.
Jenže nejde jen o opravy zastaralých výrazů, ale pod praporem neuchopitelné politické a genderové korektnosti, je třeba texty ohýbat, přepisovat smysl, vyvažovat jejich údajný genderový stereotyp a další neuvěřitelnosti.
Pokud na to nakladatel přistoupí, dopouští se nejen hrubé neúcty k dílu autora, ale také zásadního podrazu na čtenářích.
Bohužel je to čím dál viditelnější nešvar v české nakladatelské komunitě.

Kniha Hoši od Bobří řeky je jasně nastavena jako klukovský román.
O tom nelze diskutovat. Foglar psal knihu v dobách, kdy ještě panovala úcta k ženám a dívkám, a ty se podle toho chovaly a zálesáctví se vyhýbaly.
Proto progresivní genderové ilustrace naivní ilustrátorky Kuchynkove a její poznámky o chybějících děvčatech v knize etc. jsou mimořádně směšné až zoufalé.

Nemyslím, že je tam nějaký silný koncept mužství, který by bylo potřeba rozbíjet. Prostě tam jenom chybí holčičí postavy. Ve skutečném světě přece holky taky jezdí na tábory v lese jako kluci, loví bobříky a mají rády dobrodružné příběhy stejně jako kluci. Nevnímám knížku jejím obsahem a dějem vyloženě jako jen pro kluky. Snažila jsem se nakreslit co nejlepší ilustrace k příběhu o přátelství dětí a vztahu k přírodě. To, že jsem žena, z mého pohledu nehrálo žádnou roli, i když tuto skutečnost zdůrazňovalo už víc lidí.
Ester Kuchynková

Pokud pak jedním okem spočineme na ilustračních výtvorech, pak je zřejmá nejen technická nevyzrálost a nedostatek fantazie, ale hlavně nedostatek pochopení samotného díla.
Což je opravdu hrubý nedostatek.
Nelze totiž ilustrovat knihu autora jako úplně jinou knihu, což se Kuchynkove podařilo dokonale.
To, že takovou zrůdnost schválilo vedení Albatrosu je zarážející a chlapci a děvčata by se měli co nejdříve zamyslet, pokud chtějí navazovat na dřívější profesionalitu této, kdysi slavné redakce. A hlavně by se neměli obhajovat tím, že je jiná doba.

Je třeba si uvědomit, že obsah knih stejně jako slova mají svůj význam a měnit je jen proto, že máme pocity, není ani tak hloupé jako nesmírně stupidní.
Názory Kuchynkove silné připomínají svazácké výpotky za bolševika o tom, jak má vypadat uvědomnělý socialistický člověk,  jak se má chovat a myslet. Jedná se evidentně o prosazovaní tendenčních pocitů, které mají změnit zásadním způsobem význam slov v celé společnosti.

Např. když se někdo zeptá, kde je psáno, že v americké organizaci Boys Scouts by neměly být holky, pak by se měl zamyslet nad samotným názvem, kde je přímo dané, komu je organizace určena, a nesnažit se měnit něco, co má svou historii, tradici jen pro nějaký pocit té jediné pravdy.

Stejně tak Foglarovy knihy jsou o klucích, o mužském elementu, a tak by to mělo zůstat. A jakékoliv podsouvání genderových stereotypů a jiných blbin do generacemi uznávaného kultovního textu je prostě zrůdnost. A to by v redakci Albatrosu měli vědět.

Jinak se tím otevírá Pandořina skříňka, že pocit může být nadřazený právu, biologické danosti i zdravému rozumu.
Stačí ho jen správně medializovat a prosazovat, i když stejný názorový pocit zastává procento vygumované populace.

The post Foglar a Hoši od Bobří řeky, pomýlený Albatros a genderové zrůdnosti ilustrátorky Kuchynkové first appeared on Čítárny.