Hans Christian Andersen (1805-1875) byl velmi zajímavý člověk s neobyčejným životním osudem. Dnes si ho automaticky spojujeme se slovem pohádky a matně se nám snad vybaví Ošklivé káčátko, Císařovy nové šaty a třeba i O princezně na hrášku.

Andersen byl však za svého života spisovatel v nejširším smyslu: psal básně, romány, povídky, dramata.
To vše jako syn z chudé rodiny, jejž na výsluní zájmu dánské i světové literatury vyzvedla péče dobrodinců a mecenášů, díky kterým vystudoval střední i vysoké školy své doby. Je zvláštní, že zůstal světu znám právě jako pohádkář, ba jako jeden z nejslavnějších pohádkářů vůbec.

Kdo se k textu Andersenových pohádek po letech vrátí (třeba H. CH. Andersen: Pohádky, Albatros Praha 1985), bude možná jako já překvapen jakousi nedbalostí, se kterou jsou vyprávěny. Všechno kvapí rychle k cíli, kouzelné, pohádkové věci jsou samozřejmé, ba jako bychom vůbec neopustili úroveň všedního dne – vždyť i ta Andersenova fantazie spíše připomíná podobenství, za nímž se skrývá všední život, než něco výjimečného, zázračného. A s tím je spojen i obsah powww.albatros.czhádek.

Třeba Křesadlo: čarodějnice potká vojáka, poradí mu, jak se dostat k penězům,
ten peníze získá, ale zabije ji a vezme jí kouzelné křesadlo, které jí donesl jako odměnu za radu – posléze peníze promrhá, naučí se však používat křesadlo, díky němuž se nakonec zachrání ze šibenice. Člověk by řekl, že Andersen píše o prázdnotě života, že své pohádky obrátil jako zrcadlo proti bezútěšné změti životních příhod, v nichž se někomu vede náhodou dobře, jinému náhodou zle.

Ilustrace Jiřího Trnky

Jen výjimečně má sklon k patosu a k dojetí
(to např. ve slavném Ošklivém káčátku, kde patrně líčí i svůj vlastní osud), jinde ale naopak tyto emoce ruší, se skrytým swiftovským sarkasmem vůči lidskému osudu převrací v cynismus – tak je tomu třeba v této situaci z pohádky Malenka:

„Uprostřed ležela na podlaze mrtvá vlaštovka s krásnými křídly těsně k tělu přitlačenými, nohy a hlavičku zastrčeny pod peří. Ubohý pták jistě zahynul mrazem. Malence ho bylo líto; měla velice ráda všechny ptáčky, neboť jí celé léto tak krásně zpívali a cvrlikali. Ale krtek strčil do vlaštovky svou krátkou nohu a řekl:
„Teď již nebude pípat! Je asi smutné narodit se malým ptáčkem! Bohudík že se to žádnému z mých dětí nestalo. Vždyť takový pták nemá kromě toho svého cvrlikání docela nic a musí v zimě hladem zahynout!“
„Ano, promluvil jste náramně rozumně,“ řekla polní myš. „Copak má pták za všechno své cvrlikání, když přijde zima? Musí hladovět a mrznout, a to, prosím, už něco znamená!“

Celkově Malenka vyznívá na pozadí ostatních Andersenových pohádek ovšem velmi romanticky a má svou mravní myšlenku. Vlaštovku totiž zachrání, a ta ji zase odnese do teplých krajů před a pomůže jí tak uniknout od nechtěného sňatku, ba z celé té krtčí a myší společnosti měšťáků.

Ilustrace Jiřího Trnky

Andersenovy pohádky jsou jiné než ty ostatní.
Nepěstují možná citovost, hodnoty a nepřekračují přirozený okruh příručnosti. Možná neposkytují to, co jsme paradoxně uvykli od pohádek (přičemž ale právě ty Andersenovy by snad každý bez váhání označil pohádky par excellence) očekávat, nicméně jejich svéráz je předurčuje k úspěchu, protože lidé – dospělí i děti – mohou jaksi instinktivně často mnohem více bažit po obrazu toho chaosu, ve kterém reálně žijí, po jeho shrnutí, po zvýraznění jeho hlavních rysů.

Na Křesadlu mohou třeba vidět, že ne každá dohoda platí, že člověk může přijít k penězům absurdní náhodou a čirou mocí se vymanit z osudného pádu života rozmařilců do bídy a nemilosti.
To je prostě intuitivně, přímo jaksi evolučně bližší miliónům let lidské etologie než přesvědčení o tom, že z dobra se dobro rodí a že ušlechtilý úmysl dojde odměny. Andersen s velkou mocí své fantazie vykresluje děj, ženoucí se jako běh všedních dní, děj s výraznými konturami, z nichž vyniká určitá vlastnost světa.
Navíc se mu daří někdy přímo geniálně, nad jakoukoli pohádkovou úroveň vyzdvihnout třeba hloupou bojácnost a pohrdání pravdou v Císařových nových šatech nebo stejně hloupé povyšování se nad slabé, škaredé, osudem raněné v Ošklivém káčátku – a to v obou případech bez jakékoli skutečné sebereflexe kritizovaných.
Obě tyto pohádky jsou přímo naddějinným podobenstvím, zprávou o člověku.

Ilustrace Jiřího Trnky

Andersena je třeba stavět po bok La Rochefoucaulda, Swifta, Nietzsche nebo také (jak překvapivé!) Burroughse.
Je to ostatně pochopitelné na jeho osudu, jenž se sice po vnější stránce vyvinul dobře, ale nikdy ne z rovné příležitosti Andersenovy, z jeho hrdosti, nýbrž jen za cenu milostivého osudového zvratu bohatých. To, že se jeho hořké slovo zachovalo právě v pohádkách a v pohádkách se stalo populární, to je jeden z paradoxů, který by patřil právě do jeho pohádek samotných.

Pohádky | H. CH. Andersen | Ilustrace: Trnka |  Albatros, 1985
Šesté vydání pohádek v grafické úpravě Gabriely Dubské a vždy s ilustracemi J. Trnky. Kniha byla oceněna i v zahraničí, 1. vydání v roce 1957 a značně přispěla k udělení medaile H. Ch. Andersena J. Trnkovi.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Hans Christian Andersen a jeho slavné pohádky s ilustracemi Jiřího Trnky first appeared on Čítárny.

Josef Kremláček (*5. 3. 1937 – †22. 6. 2015) nebyl sice příliš známý, ale přesto velmi osobitý nezaměnitelným stylem. Mezi ilustrátory vstoupil koncem šedesátých let ilustracemi k románu Daniela Defoa, Robinson Crusoe.
Během let se stal autorem ilustrací v sedmi desítkách knižních titulů pro domácí a zahraniční nakladatele. Získával nakladatelské a veletržní ceny u nás, v Bulharsku a v Rakousku. Je zastoupen v uměleckých sbírkách muzeí a galerií v České republice, Maďarsku, Bulharsku, Portugalsku, Chile, Argentině, Belgii, Francii, Itálii a Japonsku.

Stejně jako knih měl Josef Kremláček výstav. 
Ta první v roce 1966 v Malé galerii Trýbova klubu v Lékařské fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Poslední měl v Třebíči v roce 2007 (Galerie Malovaný dům), pět výstav uskutečnil v zahraničí (Německo a Rakousko), zúčastnil se četných kolektivních výstav doma a v cizině, byl zastoupen na mnoha výstavách skupiny Sir up.

O ilustracích pro děti řekl Josef Kremláček v rozhovoru pro Kulturní noviny pár inspirujících myšlenek.

Ilustrátor musí přistoupit jinak k leporelu pro malé děti, kde text téměř není, vše je zaměřeno na obrázek, a jinak k legendám o vzniku světa, jak si jej vysvětlovali indiáni Severní, Střední i Jižní Ameriky. V takovém případě musím prostudovat mnoho specifického i zpodobovacího materiálu a dát mu svou výtvarnou formu.
Musím také pamatovat na věk čtenáře, jemuž je kniha určena, a spolupracovat s autorem textu.

Přirovnávám ilustrátora k herci, který se také musí vžít do své role.
Často si připomínám výrok Adolfa Borna, že ten, kdo ilustruje například Robinsona, musí se na určitou dobu stát Robinsonem, obklopit se mnoha věcmi pomocného materiálu i atmosférou, a to vše vyžaduje mnoho studia a mnoho času. Čtenář si to většinou ani neuvědomí.

Pro ilustrátora jsou opravdu důležité fantazijní představy a sny, ale ve spojení právě s tím, o čem jsem už mluvil. A pochopitelně je třeba umět to ztvárnit. Nelze také opomenout práci při tisku a celkovém zpracování knihy. Dobré dílo vzniká společně, spojením kvality autora textu, nakladatele, ilustrátora a tiskárny.

V průběhu čtyřiceti let jsem ilustroval asi osmdesát knih, většinou pro děti a mládež. Mám určitou praxi. Ale charakterizovat, kam směřuje česká ilustrační tvorba, je těžké.
Před rokem 1989 existovala na Moravě jen dvě nakladatelství, takzvaná krajská. Ostravský Profil a brněnský Blok. Další byla v Čechách, hlavní v Praze.

Po takzvané sametové revoluci nastala změna.
Vyrojilo se mnoho nových nakladatelů, vydavatelů a knihkupců. Mnozí předpokládali, že na knihách zbohatnou, ale brzy vystřízlivěli.
Pro ilustrátora je situace v posledních letech špatná. Náklady knih jsou proti dřívějšku mizivé, ceny knih i jejich výroby nesrovnatelně vyšší, termíny na práci ilustrátora krátké a honoráře výrazně nižší. Nakladatelé jsou nuceni šetřit. Nejvíce šetří na spisovatelích a ilustrátorech. Elektronické čtečky nevěstí nic dobrého. Nahrazují a zvolna vytlačují klasickou papírovou knihu a hlavně velmi často nemají ilustrace.

Josef Kremláček: Celý rozhovor ZDE >>

The post Josef Kremláček byl velmi osobitý a moudrý ilustrátor nejen dětských knih first appeared on Čítárny.

Jiří Trnka (1912–1969) by se 24. února 2022 dožil 110 let, a tak rád bych se u této výjimečné osobnosti české kultury zastavil, abych třeba za pět let nezapomněl.

Shrnu nejprve některé významné události jeho umělecké kariéry:
v roce 1937 se poprvé setkal s loutkovým filmem a pro reklamní účely vytváří slavnou postavu Hurvínka; po dvou letech působí už jako scénograf v Osvobozeném divadle a posléze i v Národním divadle, kde vyhrál soutěž na výpravu Smetanovy Libuše; na konci války (1945) založil proslulé studio kresleného filmu Bratři v triku; o tři roky později natočil svůj první celovečerní loutkový film Císařův slavík, mezi jeho nejvýznamnější filmy se počítají Staré pověsti české (1952), Osudy dobrého vojáka Švejka (1954) nebo Sen noci svatojánské (1958). Trnka byl také výrazným malířem a knižním ilustrátorem (ilustroval např. Pohádky tisíce a jedné noci, Andersenovy Pohádky, Werichovo Fimfárum).

Ilustrace: Jiří Trnka. Broučci.

Jako dítě jsem dával přednost hraným pohádkám a filmům před loutkovými, ty mne a priori znechucovaly, čili z dětství si Trnku pamatuji především jako podmanivého ilustrátora vzbuzujícího zvědavost, úžas, zmatek, otázky.
Dnes je mi jeho svět stále bližší, obdivuji jeho svéráz, účin jeho barev a tvarů, magickou sílu čehosi zemitého, pradávného – ne nadarmo se Trnka také nejlépe realizuje ve fantastickém světě, ba proměňuje samu banální realitu příběhů vojáka Švejka v něco nadreálného, v něco plného magie a uměleckého prožitku.

Do jisté míry je Trnka podobný O. Wildeovi, který je oproti Trnkovi ovšem poživačný, estétský a povrchní.
Často se mi nechce ani věřit, že v Česku, tak střízlivém a přízemním a zároveň tak nacionálně romantickém (nemluvě už o nacistickém a komunistickém příkoří), mohl přežít a do plnosti plodů vyrůst génius výtvarného příběhu s univerzalistickým, k lidské bytosti jako takové vždy obráceným zřetelem, génius barvitosti a magie, svébytný jednotlivec s nekonečnou vizí. Vše, co kdy bylo vyprávěno, by se dalo převést do světa Trnkova, nikoli však podle nějakého stále opakovaného algoritmu, nýbrž vždy překvapivě, vždy jinak podle svobodné podstaty génia.

Ilustrace: Jiří Trnka. Zlatý věk

Hlavní charakteristikou Trnkova umění, které jde za člověkem, je pochopitelně tvář (a to nikoli jen lidská, nýbrž i zvířecí!),
tvář nikoli jednoznačná, nikoli tvář letory, nýbrž tvář, která mluví, oživuje, vtiskává jedinečnou osobnost celé postavě v průběhu děje. Život těchto tváří, plný mnohoznačnosti a individualizujícího údělu, zapadá do celkové kompozice barev a tvarů, do světa, který podtrhává rozmanitou možnost a výraznost tajemství individuality, totiž do světa překypující fantazie, kde se snivost nutná ke vcítění do života postav, cítí jako doma. Trnkovo umění je zkazka, čarokrásná, nádherná zkazka plná barev, plná tepla a přítulná ke každému, kdo do ní vstoupí.

Ilustrace: Jiří Trnka. Andersenovy pohádky

Zde vidíš umělce, říkám si. To je ten, který se i přes těžký život, přes alkoholismus a přes nepřízeň historických okolností dokázal prosadit ve světovém měřítku, i když pocházel z malého nárůdku kdesi  ve východní zóně. Žádný ufňukaný ňouma, žádný tuctový nýmand, žádný pozér, který neví, odkud brát, a proto je dotčený, nafoukaný, prázdný – ne, Trnka byl obrovskou řekou, valícím se tvůrčím elánem, člověkem přebohatým, plýtvajícím, mohutným svědectvím o možnostech, prostotě a pravdivosti génia. Takoví lidé jsou darem z nebes.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Jiří Trnka. Nezapomenutelný a geniální český ilustrátor a animátor first appeared on Čítárny.

Jaroslav Foglar plnil své knihy představami o svých ideálech mužnosti, přátelství, slušnosti, zodpovědnosti. Jsou nadčasové ohledně morálky a určitě jsou dnes stále potřebné. Vztah k přírodě, sebevzdělávání, poznávání jsou další znaky jeho příběhů, které při enormním úpadku dnešních škol jsou dokonce velmi žádoucí.

Chci tím říct, že Foglar není v žádném směru zastaralý.
Neměnil bych ani těch pár slov, která se mohou zdát dnešním mladým čtenářům archaická. A to z jednoho prostého důvodu. Lehký archaismus patří k době, kdy kniha vznikala, protože i Foglar je svým způsobem historický exkurz, stejně jako stovky dalších dobrodružných knih.

A tady je zřejmě problém. Mnozí lidé mají potřebu přizpůsobovat klasická díla současným čtenářům. Prý aby jim rozuměli. Tvrdí oni.
Jenže nejde jen o opravy zastaralých výrazů, ale pod praporem neuchopitelné politické a genderové korektnosti, je třeba texty ohýbat, přepisovat smysl, vyvažovat jejich údajný genderový stereotyp a další neuvěřitelnosti.
Pokud na to nakladatel přistoupí, dopouští se nejen hrubé neúcty k dílu autora, ale také zásadního podrazu na čtenářích.
Bohužel je to čím dál viditelnější nešvar v české nakladatelské komunitě.

Kniha Hoši od Bobří řeky je jasně nastavena jako klukovský román.
O tom nelze diskutovat. Foglar psal knihu v dobách, kdy ještě panovala úcta k ženám a dívkám, a ty se podle toho chovaly a zálesáctví se vyhýbaly.
Proto progresivní genderové ilustrace naivní ilustrátorky Kuchynkove a její poznámky o chybějících děvčatech v knize etc. jsou mimořádně směšné až zoufalé.

Nemyslím, že je tam nějaký silný koncept mužství, který by bylo potřeba rozbíjet. Prostě tam jenom chybí holčičí postavy. Ve skutečném světě přece holky taky jezdí na tábory v lese jako kluci, loví bobříky a mají rády dobrodružné příběhy stejně jako kluci. Nevnímám knížku jejím obsahem a dějem vyloženě jako jen pro kluky. Snažila jsem se nakreslit co nejlepší ilustrace k příběhu o přátelství dětí a vztahu k přírodě. To, že jsem žena, z mého pohledu nehrálo žádnou roli, i když tuto skutečnost zdůrazňovalo už víc lidí.
Ester Kuchynková

Pokud pak jedním okem spočineme na ilustračních výtvorech, pak je zřejmá nejen technická nevyzrálost a nedostatek fantazie, ale hlavně nedostatek pochopení samotného díla.
Což je opravdu hrubý nedostatek.
Nelze totiž ilustrovat knihu autora jako úplně jinou knihu, což se Kuchynkove podařilo dokonale.
To, že takovou zrůdnost schválilo vedení Albatrosu je zarážející a chlapci a děvčata by se měli co nejdříve zamyslet, pokud chtějí navazovat na dřívější profesionalitu této, kdysi slavné redakce. A hlavně by se neměli obhajovat tím, že je jiná doba.

Je třeba si uvědomit, že obsah knih stejně jako slova mají svůj význam a měnit je jen proto, že máme pocity, není ani tak hloupé jako nesmírně stupidní.
Názory Kuchynkove silné připomínají svazácké výpotky za bolševika o tom, jak má vypadat uvědomnělý socialistický člověk,  jak se má chovat a myslet. Jedná se evidentně o prosazovaní tendenčních pocitů, které mají změnit zásadním způsobem význam slov v celé společnosti.

Např. když se někdo zeptá, kde je psáno, že v americké organizaci Boys Scouts by neměly být holky, pak by se měl zamyslet nad samotným názvem, kde je přímo dané, komu je organizace určena, a nesnažit se měnit něco, co má svou historii, tradici jen pro nějaký pocit té jediné pravdy.

Stejně tak Foglarovy knihy jsou o klucích, o mužském elementu, a tak by to mělo zůstat. A jakékoliv podsouvání genderových stereotypů a jiných blbin do generacemi uznávaného kultovního textu je prostě zrůdnost. A to by v redakci Albatrosu měli vědět.

Jinak se tím otevírá Pandořina skříňka, že pocit může být nadřazený právu, biologické danosti i zdravému rozumu.
Stačí ho jen správně medializovat a prosazovat, i když stejný názorový pocit zastává procento vygumované populace.

The post Foglar a Hoši od Bobří řeky, pomýlený Albatros a genderové zrůdnosti ilustrátorky Kuchynkové first appeared on Čítárny.

Jaký byl Josef Lada, když byl mladý? Nejen o tom vypráví tato kniha. Jsou tam i jeho napsané básně, bajky, říkadla a mini komiksy. Doporučujeme pro děti od třetí třídy.

Hřejivá knížka, kterou z díla milovaného malíře sestavili všem dětem. Lidová říkadla, bajky, autorovy vzpomínky na dětství strávené v malebné středočeské vesničce Hrusice, které doplňují verše J. Seiferta a F. Hrubína.
A především spousta kouzelných Ladových obrázků s neopakovatelnou atmosférou.
Veselá knížka plná zvířátek a svérázných postaviček potěší malé i velké.

Výbor sestavil po smrti autora L. M. Pavlíček za přispění zetě Josefa Lady Jana Vrány.

Josef Lada (*17. 12. 1887, Hrusice – †14. 12. 1957, Praha)
malíř, ilustrátor, jevištní výtvarník, karikaturista a spisovatel, scénograf a autor moderních pohádek pro děti.
Po vzoru Josefa Mánesa a Mikoláše Alše vytvořil stylizovaný obraz české vesnice a jejích obyvatel s podtextem laskavého humoru.
Za svůj život vytvořil Josef Lada asi 15000 ilustrací a kolem 400 obrazů ve volné tvorbě. Jako umělec získal uznání i v zahraničí, vystavoval v mnoha cizích zemích.

Josef Lada byl především malíř, ale celý život tvořil s symbióze výtvarného a literárního projevu.
Jeho kresby doprovázely verše pro děti od Seiferta či Hrubína, lidovou poezii, např. Říkadla nebo Halekačky naší Kačky, i umělecko-naučné publikace – Svět zvířat, Veselý přírodopis.
Základem Ladových prací pro děti byla vyprávění jeho vlastním dětem. Vycházel ze známého vesnického prostředí, folklorní tradice, perzonifikuje svět zvířat, pracuje s nadsázkou.

Památník Josefa Lady a jeho dcery Aleny >>

The post Josef Lada dětem. Jedinečný výbor českého ilustrátora first appeared on Čítárny.

Miloslav Jágr (1927 – 1997) je už ilustrátorská legenda. Člověk se stane pamětníkem ani neví jak, a je to tady. Je to už víc jak třináct let, co jsem mohla naposled slavit v červnu naše narozeniny s výtvarníkem a troufám si říci kamarádem Miloslavem Jágrem v nakladatelství Albatros. Tu příležitost jsme si nenechali ujít, předháněli jsme se ve sdělování novinek z nakladatelské branže a musím přiznat, že jsme nikoho nešetřili.

Měl lepší odhad na lidi a samozřejmě větší přehled, ne všichni se dokázali s jeho kritikou srovnat a možná mu dodnes někteří neodpustili.
Ale to vše byla jen hra, ve své podstatě byl velmi laskavý s napřaženou pomocnou rukou. Škoda pro ty, kteří to nerozpoznali, protože když profesor Jágr někomu řekl, aby se výtvarnému umění nevěnoval, tak to byla pravda — sice tvrdá, ale pravda. Na VŠUP v Praze působil jako pedagog téměř celý svůj profesní život a vím, že od svých studentů vyžadoval poctivost, pracovitost; talent to byla samozřejmost.  K sobě byl přísný snad nejvíce.

Nebudu tady rozebírat jeho dílo, k tomu jsou povolanější kunsthistorici. Chtěla bych jen zde připomenout širokou škálu jeho tvorby: ilustrace (ilustroval přes 120 knížek), volnou tvorbu, literární činnost, oleje, skleněné figurky, keramiku, filmy (od scénářů, námětů až po režii) a různé scénické a průmyslové návrhy.
Byl a je zjevem na naší umělecké scéně a jsem přesvědčena, že jeho práce nikdy nezestárnou. Ve světě ho uznávají jako jednoho z nejlepších evropských ilustrátorů, je přímým pokračovatelem Mikoláše Alše a Josefa Lady, jeho pokračovateli jsou studenti zvučných jmen. On sám patří mezi evropskou špičku umění 20. století, je nositelem řady zahraničních i domácích ocenění, a vy dnes máte jedinečnou příležitost alespoň částečně se s ním v předvánočním čase v tomto hezkém prostředí písecké Sladovny potěšit.    

Když už zde byly zmíněny Vánoce, mám jednu vzpomínku na vánoční setkání s autory a přáteli nakladatelství Albatros někdy v polovině devadesátých let.
Každoroční oslava se konala v pražské Viole na Národní třídě. Seděla jsem u stolu s Miloslavem Jágrem a Vladimírem Sísem, režisérem a scénáristou, nejspíš znáte jeho Baladu pro banditu, kde byl spoluautorem scénáře. Pánové se bavili náramně a ani nepostřehli, že se tehdejší paní ředitelka snaží přednést nějakou roční bilanci. Vysílala na mě pohledy, abych je trošku zklidnila. Ale dá se zkrotit živel? Naopak rozesmáli celý sál. Mimochodem syn Vladimíra Síse Petr, který je zde ve stálé expozici také zastoupen, byl rovněž studentem profesora Miloslava Jágra.  Když ho pak Petr po revoluci navštívil a ukazoval mu, co v Americe dokázal, moc ho to potěšilo. Vždy se radoval z úspěchů svých studentů.

Musím zde uvést, že až do roku 1989 vedl ateliér filmové a televizní grafiky jako jediný vedoucí bez profesury na VŠUP v Praze. Měl ji mít už dávno, přiznali mu ji až v té bouřlivé době.  Když pak studenti hlasovali, které profesory na škole chtějí a kteří mají odejít, svého náročného Miloslava Jágra jednoznačně podpořili. Na této škole zavedl speciální soustavnou výuku animace a zajistil spolupráci se studii animovaného filmu. Před odchodem do důchodu už byl rektorem.

Přezdívali ho Mnata, jméno českého knížete mu náramně slušelo, protože noblesu v sobě bezesporu měl.
Sám říkával, kdysi mě zařadili do šuplíku venkovských obrázků a folklóru, což není špatné. Ve své práci však jednoznačně dokázal, že stejně tak zvládal bravurně i ostatní žánry.

Odešel nečekaně, operace se nepovedla, přestože doktorům velmi věřil. S humorem sobě vlastním říkal: dělají dobré řemeslo, stejně jako já. Třídila jsem pak po čase s jeho paní Hankou ilustrace i písemnosti a již jsem se někde zmínila, že jsme byly obě překvapené, když jsme v korespondenci zjistily a našly, kolika lidem pomáhal.
Věděly jsme o jeho laskavosti, ale tím množstvím jsme byly obě překvapené. U Jágrů se říkávalo to krajové: Přijďte pobejt!

Je zimní čas a v něm se vždy slušelo více po večerech vyprávět a předčítat. Přečtu vám jedno krátké autorovo slohové cvičení, které nazval Zima.
„Zima je čistý bílý papír, přes který Čenda Remsů na lyžích kreslí dvě modré čáry.
A pan Rubáš píše bičem kudrlinky za ucho kobylky Lucky.
Dýchnu-li ještě, v novém zrcátku uvidím, jak pan Hába na předpažených rukách nese hranici olšových polínek. A Rekovi vychází z tlamy bílé dýchání.
Chtěl bych dýchnout na okno ještě jednou, udělat koukací zrcátko, vidět v něm stýčka Karla, jak jde k nám. Na uších černá sluchátka, na kterých poslouchá nejtajnější přání hochů, co se vyskytují na levém břehu řeky Jizery. Může je pak vysílat z hory Kozákov až nad oblaky.
Snad uslyší i to moje nejtajnější přání. Já si strašně silně přeju takovou zázračnou tužku, kterou bych uměl nakreslit takové věci, že by žasly a valily kukadla S. Křapková, M. Kynčlová, ale zvláště a nejvíce D. Koudelková, neboť je má velice modrá a hluboká.
Umí nejlépe ze všech žasnout.“

Průvodní slovo k výstavě ve Sladovně 2010/2011.

The post Výtvarník Miloslav Jágr, mistr evropské dětské ilustrace first appeared on Čítárny.

Miroslav Šašek ilustroval mnoho dětských knih. Po emigraci od roku 1958 až do roku 1974 vytvořil dvacet obrazových alb o městech a zemích a další autorské knihy, které vycházejí dodnes.
Když v roce 2014 proběhla výstava Miroslava Šaška (18.11. 1916 – 28.5. 1980) v Galerii Smečky, byla to vůbec první česká výstava.

Známým se stal Šašek svou sérii ilustrovaných cestopisů “This is…“

Ty byly přeloženy do deseti světových jazyků a jednotlivé knihy vycházely v nákladech v řádu desetitisíců.
Celkem napsal 18 knih. Šašek ilustroval velkoměsta, historickou Británii, ale i středisko NASA nebo malou továrnu na autíčka. Kromě ilustrací knih maloval i velkoformátová plátna.
Ve svých pracích byl nesmírně detailní. Například napsal:

„Když nakreslím v budově 53 oken namísto 54, zasype mě hromada dopisů. Děti dnes vědí všecko – svět je mnohem menší.“

Dědicové autorských práv na dílo Miroslava Šaška z ČR, Belgie a Švýcarska, se rozhodli vložit tato práva do Nadace Miroslava Šaška.
Ta si stanovila za úkol mimo jiné podporovat šíření díla Miroslava Šaška ve světě a podporu současné tvorby knih pro děti. Nadace vypisuje soutěže pro získání grantové podpory na vytvoření dětské obrazové knihy. Soutěž je určena pro autory z České republiky, Slovenska, Polska, Maďarska, Německa, Rakouska a Švýcarska.
www.sasekfoundation.eu

Miroslav Šašek. Krátký životopis podle nakladatelství Baobab, které je dnes jeho dvorním vydavatelem v Česku.

Miroslav Šašek se narodil 18. listopadu 1916 v Praze na Žižkově.
Vystudoval architekturu a školu kreslení a malování u profesora Otakara Blažíčka. 

Po studiích kreslil pro noviny, ilustroval řadu knih, se svojí první ženou Jindřiškou navrhovali loutky.

 
V roce 1947 odešel do Paříže na École des Beaux Arts a už se nevrátil.
Když v Československu převzali moc komunisté v roce 1948, rozhodl se zpátky domů už nevracet. Živil se jako reklamní grafik a architekt, od roku 1951 byl zaměstnán v české redakci Rádia Svobodná Evropa – RFE – v Mnichově.
 
Roku 1957 se vrací do Paříže a pokračuje v přerušené práci na turistickém průvodci pro děti.

This is Paris se Šaškovými ilustracemi i textem vychází v nakladatelství Allen v Londýně, brzo poté i v nakladatelství McMillan v New Yorku.
Následují knihy o Londýně, Římě, New Yorku, Edinburgu, Mnichově, Benátkách, San Francisku, Izraeli, mysu Cape Canaveral, Irsku, Hong Kongu,  Řecku, Texasu, OSN, Washingtonu D.C., Austrálii a historické Británii. Neuskutečnily se plány na knížky o Bombaji, Dillí, Bermudách, Kanadě, Riu de Janeiru, Kodani, Stockholmu, Vídni, Amsterdamu…

 
Knihy z řady This is byly přeloženy do mnoha jazyků, vycházely ve Francii, Itálii, Německu, Španělsku, jižní Americe, Japonsku i ve Skandinávii v desetitsícových nákladech (This is New York se prodávalo až 600 kusů denně).
Přinesly svému autorovi několik ocenění, mimo jiné čestný klíč od města San Francisco a zápis na čestnou listinu IBBY.

 Průvodce po Londýně a New Yorku získaly ceny za nejlepší ilustrovanou knihu New York Times. Podle čtyř knih (New York, Izrael,  Benátky, Irsko) byly natočeny filmy, Šaškovy ilustrace se objevily na pohlednicích, plakátech a užitkových předmětech.

Kromě ilustrovaných průvodců po městech a zemích Šašek vydal další dvě knížky s vlastním textem a ilustracemi:
Stone is not Cold (New York, 1961) a Mike and the Modelmakers (Londýn, 1970) a několik dalších titulů ilustroval.
Pro Svobodnou Evropou v šedesátých letech pravidelně psal a namluvil fejetony a postřehů z cest po světě.
 V posledních patnácti letech života Miroslav Šašek uspořádal řadu výstav svých obrazů v Německu, Švýcarsku, Velké Británii, Austrálii a USA.

Zemřel 28. května 1980 ve Wettingenu u Zürichu u své sestry Věry.
Po roce 2000 začaly jeho knihy vycházet v reedicích v Americe, Francii a Německu a poprvé vyjdou letos i v češtině.

The post Miroslav Šašek. Světový ilustrátor legendární série This is… first appeared on Čítárny.

Už v patnácti letech Gustav Krum nakreslil zámek barona Wiedersberga-Dobřenského a obdržel od jeho majitele svůj první honorář. V listopadu 1948 nastoupil jako malíř porcelán ve Staré Roli u Karlových Varů a až v pětadvaceti (1949) ho přijali na Akademii výtvarných umění. Pět let nato absolvoval s vyznamenáním.

Malíř Gustav Krum, mj. výborný ilustrátor Karla Maye a Jaroslava Foglara a celkem asi stovky knih, často dobrodružných. Narodil se 23. května 1924 v Jihlavě strojníkovi v pivovaru (a myslivci).
Chodil do německých škol a v patnácti udělal přijímačky na brněnskou techniku. V září 1939 však nastoupil na dvouletou obchodní školu a později stal se úředníkem Okresní nemocenské pojišťovny.

V říjnu 1942 byl Krum povolán do německé armády a v únoru 1943 putoval na východní frontu, kde v srpnu přeběhl k Rusům.
V té době sice vstoupil do české jednotky v Buzuluku, ale tou byl opět předán Rusům, léta strávil v tamních táborech a domů se vrátil teprve 13. listopadu 1947.
V dětství hltal mayovky a radši měl ty orientální.
Četl i autora Sandokana a Černého korzára Emilia Salgariho, od jehož smrti uplynu v dubnu sto let, a taky Dumase a Sienkiewicze a edice S puškou a lasem a Širým světem. K tomu i Malého čtenáře a časopisy jako Beseda Lidu a Zlatá Praha. Vlivy to všechno později mělo veliké.

Kromě Mikoláše Aleše, britského krajináře Williama Turnera a Zdeňka Buriana ovlivnili Kruma americký klasik westernové kresby Thomas Lovell a romantický kreslíř František Zvěřina.
Na popud výtvarníka Adolfa Kašpara se začal zajímat o národopis. Tou nejvlastnější technikou se mu stala perokresba (někdy kolorovaná), ale rád užíval i akvarelu a temper a umně navozoval patinu osmnáctého a devatenáctého století.
4. srpna 1951 se Krum oženil a od října 1957 trvale bydlel v Dejvicích, načež si (1969) ještě koupili chalupu na Vysočině v Branišově. 15. května 2000 se stal i čestným občanem Jihlavy, ale vraťme se k ilustracím.

Od konce padesátých let kreslil pro známé časopisy Pionýr (od roku 1957) a Ohníček (od roku 1959), kde si ho pamatuji kupř. i jako autora pětapadesáti dílů (1975-77) Obrázkového kabinetu dějepravy od Alexeje Pludka.
V Zápisníku ilustroval kupř. Gluckseligovy Výpravy za tajemstvím tajných spolků (8 dílů 1972-73) či první verzi Honzíkovy knihy Říkali si vojevůdci (1984/21-24).
V Pionýru se dostal k Halliburtonovi (1961) v příbězích Popokatepetl a tatínek, Panamským průplavem a Zlato Inků, ale i k Setonově povídce Čink (1967), a v Ohníčku zase dostal na starost některé povídky Otakara Batličky (1968-69).
Více ho, pravda, proslavily obrázkové příběhy pro Zápisník z let 1964-70, které daly zapomenout. že v tomto časopisu (na základce jsme ho museli odebírat povinně!) ilustroval taky další cykly vyprávění, kterých zde v letech 1970-85 vyšlo postupně třináct: Jak Češi objevovali svět (1971), Příběhy žlutého ďábla (1971-72), Poklady na dně moří (1970-71), Banky a bankéři (1971), Naši lidé světu (1973), Výpravy za tajemstvím tajných spolků (1972-73) a Jak se vojáci oblékali (1979-81) aj.

V roce 1968 ilustroval Krum soutěž Zajatec Říše úplňku v časopise Sedmička a poté kreslil do Pionýrské stezky (1974-91), slovenského Magazínu polovníka a znázornil i Slavné bitvy starověku pro AZ magazín (1983-84).
V devadesátých letech se rovněž objevil v obnoveném Hlasateli. Léta se přátelil s kolegou Bohumilem Konečným a počínaje rokem 1969 spolupracovali na různých projektech. Sám Krum se stal prvním českým výtvarníkem, který se zabývat “kreslenými příběhy pro dospělé” (a tedy nikoli pro děti), ale přistupoval k nim bohužel spíš z pozice ilustrátora než komiksového rozkreslovače fází.

Prvním jeho příběhem
onoho typu se stalo sedm stránek Nervů jako špagáty od Jiřího Binka v třech Ohníčcích ze října až prosince 1964 i vč. seriálu o katapultování se pilota Ivana Kunovina nad Severním ledovým oceánem. Komikové bubliny tu, pravda, postrádáme.

Od listopadu 1964 (Zápisník 23) do roku 1966 (Zápisník 26) vycházel poté Krumův Vinnetou na scénář Jaromíra Kincla.
Popudem se stala vlna zájmu o Mayova díla vyvolaná filmy, ale sotva Krum a Kincl stačili převést do obrázků první díl, uveřejňování bylo stopnuto. A to i navzdory tomu, že ani tady nezlobily strážce kulturnosti pražádné bubliny. Co horšího, většina originálů je beznadějně ztracena. Jednalo se přitom o nejdelší z Krumových seriálů, sestává z šestapadesáti, resp. sedmapadesáti pokračování (poslední bylo dvojnásobné) a každý díl má dvě strany kreseb. V Zápisníku tvořívaly ty díly poslední list a komplet má kreseb 570. Každá je fakticky samostatnou ilustrací.

Roku 1967 Vinnetoua nahradila v Zápisníku Trojská válka (č. 1-7), na niž se již z dětství dobře pamatuji.
Neudělal ji bohužel komiksovější a ještě víc se přiblížil ilustracím. Místy zmizely dokonce i rámečky a obrázky překrýval text! V letech 1967-68 pak přišli Kincl a Krum v Zápisníku s další adaptací “nenapadnutelné” klasiky – a vznikl Ostrov pokladů. Vycházel od čísla 7 do čísla 26 a dalšího roku skončil během devíti čísel. Ohlas byl a Olympia to vydala ho jako samostatnou knížku v nákladu 25 000 výtisků (1970), která se dočkala i druhého, přepracovaného vydání (2005) u Toužimského a Moravce.
Své pojetí Stevensona autoři označili za “obrázkovou rekonstrukci” a historik František Holešovský jim sice vytkl manipulaci s původním románem, ale zase tolik to nevadí.
Pravdou je, že Kincl a Krum vybrali jen klíčové dramatické momenty a mezi nimi vedli ostré střihy. Zatímco do Zápisníku se původně některé obrázky ani nevešly, knížka to napravila a zmizely různě uřezané rohy a hluchá místa. Některé ilustrace Krum i překreslil. Ani tak ale publikace nepůsobí ideálně a bílý prostor stránky místy až moc přebíjí perokresbu.

Třetí klasikou, po které Kincl hmátl, byl Tarzan.
Rozhodli se ale ignorovat nejznámější první díl a rovnou se pustili do druhého a třetího. Scenárista je přitom diskutabilně stmelil do jediného a pod názvem Tarzanův návrat se tedy ukrývá nejen stejnojmenný druhý román, ale i třetí Tarzanovy šelmy. Vše bylo zveřejňováno v Zápisníku v letech 1968-69 od čísla 18 do čísla 23 a jde o dvaatřicet dvojstránek. Osm prvních pokračování (1968) odpovídá adaptaci románu Tarzanovy šelmy.
Počínaje devátým (1969) však zničehonic narazíme na přepis (jen) druhé části předchozího románu Tarzanův návrat, nu, a na konci 24. pokračování sice znova nastoupí děj knihy Tarzanovy šelmy, ale finále je totálně zjednodušeno. Roku 1991 došlo taky na knižní vydání, kde sice chybí nultý díl, ale snad po právu, vždyť šlo jen o rychlé převyprávění úvodního románu. Zatímco v časopise však bylo uveřejněno sedm obrázků, tady zbyly jen dva. Celá kniha byla Krumem navíc nešťastně kolorována. Právě v Tarzanovi se však vynořily bílé bubliny a místy lze výsledek po právu srovnat s precizní prací komiksového mistra Harolda Fostera!

Čtvrtou klasikou z Krumova pera se pak stal Kapitán Blood podle románu Rafaela Sabatiniho.
Vycházel opět v Zápisníku (1970) jako dvacet dvojstran (č. 1 až 30) a taky tady svítí bubliny. Děj nás vtáhl do anglo-španělské války v sedmnáctém století odehrávající se ovšem (také) v Karibiku, a právě tady Krum kresbám úspěšně dodal punc starých ilustrací.

Tím ovšem tato práce pro Zápisník skončila a následující kreslený příběh Věznice parmská přijaly Květy. Stendhal ovšem není klasikem dobrodružství a jeho mladý Fabrizzio podle vcelku rozumných názorů do komiksu naprosto nepatří. Stanislav Rudolf alias autor tohoto scénáře se tehdy skutečně překonal, když tu vlastně vytvořil druhý nejdelší Krumův kreslený příběh. (52 stran v číslech 1 až 42).

Následovala čtyřletá normalizační odmlka.
V letech 1975-76 Krum uveřejnil v Pionýrské stezce seriál Král Madagaskaru. Podnětem byl – podobně jako u Saudkova Majora Zemana – televizní seriál (Vivat, Beňovský!), nicméně scénář vznikl dle románu Desidera Galského (ten vyšel už roku 1966) a napsal ho sám autor románu s Jaroslavem Weigelem.
S Krumem tu kreslil zmíněný Bohumil Konečný a vcelku nelze odhalit, co kdo dělal. Celek má 24 stránek, ale musely vycházet rok a čtyři měsíce(!). I tento příběh s bublinami byl reeditován roku 1991.
Krum byl, jak už řečeno, ale hlavně ilustrátorem.

Tu kariéru zahájil ještě za studií knížkami 62. armáda v bojích o Stalingrad a Memento Stalingrad: zápisník z fronty (obé 1953) a jen rok nato ilustroval i Někrasovovo V stalingradských zákopech. Za první významnou ilustrační práci lze uznat až Křižáky (1955, hl. cena AVU) od Sienkiewitze a rok nato Strážce majáku a Kratochvílovu Husitskou kroniku.
Další výzvou se stal London, kterému Krum doplnil obrázky Volání divočiny (1956), Martina Edena (1956), Smoke a Shortyho (2001), Zlatý kaňon (2002) či Tuláka Davida Griefa (2005). Už roku 1962 ilustroval i Scottova Wawerleyho a roku 1968 Cooperova Stopaře. Na Kratochvílově knize Objevitelé a dobyvatelé (1962) a Zárubově Světě vymřelých zvířat (1983) se podílel se Zdeňkem Burianem.

Samostatnou kapitolou Krumovy práce bylo ilustrování šesti foglarovek,
na prvních čtyřech z nichž spolupracoval Konečný: Pod junáckou vlajkou (1969), Devadesátka pokračuje (1969), Stínadla se bouří (1970), Dobrodružství v Zemi nikoho (1991), Boj o první místo (1995) a Poklad Černého delfína (1996). Boj o první místo, pravda, nevyšel s plným počtem ilustrací, a ty se objevily až v Junáku let 1968-69.
Dalším “autorem pro chlapce” je Miloš Kosina, kterému Krum ilustroval Hochy z Modré zátoky (1969), a dalším Jaroslav Svojše, autor Jezera sedmi světel (1969, 1991). J. K. Čemusovi vytvořil obrázky do Jezera na vysočině (1970) a roku 1982 se zhostil i Stezky odvahy Miloše Zapletala. Jeho dílem jsou i kresby k Troskovu Vládci mořských hlubin (1969) a jistou zvláštností jsou fikerovky Tříoký jezdec (1970) a Stráž na Psí skále (1976), druhá opět tvořená s Konečným.

V devadesátých letech 20. století kreslil Krum obálky pro D´Ivoiova Mstitele (1993) či Běhounkovu Knihu Robinzonů (1994), ale stal se především pilným ilustrátorem Jacka Schaefera v knížkách Širé pastviny (1996), Shane a jiné příběhy (1997), Muž se srdcem kovboje (1998), Kaňon (1999), Pátý muž (2000), Rota zbabělců (2002), Hrdinové bez slávy (2003) a Hrdinové Divokého západu (2004). Jinak během života ilustroval třeba i práce Karla Nového, Emila Zoly, Daphne du Maurier (Králův generál, 1977) anebo Curwoodovy (Vlčák Kazan, 1995).
Jako výtvarník mayovek má pak na kontě má 27 svazků (1970-2006) počínaje titulem Pouští a konče německou verzí Ardistánu a Džinistánu (2005-2006). Po šesti dílech Ve stínu Pádišáha (do 1973), dvou svazcích Dobyvatelé Gran Chaca (1973-75) a třech částech V zemi Mahdího (1976-79) následovaly i další klasické Mayovy tituly a roku 2002 dokonce namaloval i několik volně inspirovaných obrazů, načež se v říjnu 2006 zúčastnil vernisáže representativní výstavy v Karl May-Museum v Radebeulu.

Od roku 2007 bohužel už Gustav Krum v podstatě netvořil, ale bez debaty lze říct, že tady zanechal dílo, za které se stydět nemusel.

The post Gustav Krum. Populární ilustrátor a malíř převážně dobrodružných knih first appeared on Čítárny.

Adolf Born: Robinson Crusoe

Od začátku sedmdesátých let se dostal i ke spolupráci s Milošem Macourkem a Jaroslavem Doubravou a tím začaly vznikat jeho nejznámější ilustrace, kupříkladu pro knihy Miloše Macourka „Mach a Šebestová“ a „Žofka“, dále třeba Čapkovu „Válku s mloky“, nebo Erbenovu „Kytici“. V poslední době ilustroval Bajky La Fontaina, Tři Mušketýry od Alexandra Dumase a Kiplingovu Knihu džunglí.

Během své kariéry dosud ilustroval okolo 400 knižních titulů a k mnoha dalším navrhoval obaly.

Adolf Born: Gerald Durell, Mluvící balík

Ve výčtu jeho děl nesmíme zapomenout i na tvorbu animovaných filmů, například o již zmíněném Machovi a Šebestové nebo loutkový film Robinson Crusoe.

Za zmínku stojí také jeho scénické návrhy, především k opeře „Čert a Káča“ od Antonína Dvořáka, inscenované v Národním divadle, nebo ke hře „Ze života hmyzu“ Karla Čapka ve Velkém divadle ve Freiburgu im Breisgau. Cena Thalie je nemyslitelná bez jeho plakátu.

Adolf Born: O červené Karkulce

Za své dílo obdržel mnoho domácích i zahraničních ocenění, například Nejkrásnější kniha roku, nebo Higly Commended H. Ch. Andersena za přínos v ilustraci dětské knihy.

Jeho poslední obraz, který domaloval večer před svým odchodem do nebytí, nazval Nezvaní hosté k poslední večeři.
Jakoby tušil, jakoby věděl, co všechno se bude dít.

The post Adolf Born. Jeden z nejoblíbenějších českých ilustrátorů ozdobil přes 400 knih first appeared on Čítárny.

Jednoho dne se setkal ilustrátor a karikaturista Ernest Howard Shepard s neznámým spisovatelem Milnem. Ten sice chvíli váhal, ale nakonec se oba domluvili na spolupráci. Nejdřív to byla kniha poezie a potom dětská knížka.

Shepard tak vytvořil postavičku, která zastínila celé jeho dosavadní i budoucí dílo. Kresba žlutého medvěda se stala mnohem známější, než jeho vynikající karikatury a ilustrace, publikované převážně v časopise Punch. Ke konci života dokonce veřejně přiznává, že toho “hloupého starého medvěda” nenávidí.
Poprvé vyšla kniha 14.9. 1926.

Kdyby Shepard věděl, co vytvoří, nikdy by takový kšeft nevzal.
Ilustrace ke knize Medvídek Pú (kterou napsal A.A.Milne) byly pro Sheparda bokovka, ale diky jí se stal známým po celém světě. Dnes se dokonce jeho karikatury, které jsou opravdu vyjímečné, prodávají za zlomek ceny, které mají kresby malého žlutého medvídka.

Inu lhttp://medvidek puidé ve své hloupé bláhovosti vždy ocení to, co je víc známé, než to, co má nápad a nedej bože nějakou pointu. Takové jsou totiž karikatury Sheparda. A žlutý medvěd?
V roce 2006 byla v Londýně velká výstava jeho prací.
A co myslíte, jaký měla název?
No přece The Man Who Hated a Phooh – Muž, který nenáviděl Medvídka Pú.

Ernest Howard Shepard se narodil v Londýně 10. prosince 1879 a kreslil už od svého mládí.
Postupně posílá své karikatury a kresby do různých časopisů a to i tehdy, když byl za první světové války na frontě.
Jednoho dne mu karikaturista Linley Sambourne, který pracoval pro anglický časopis Punch, poradil, aby je poslal i tam.
A tak od roku 1907, kdy v časopise vyšla jeho první kresba, až do roku 1953, kdy byl propuštěn z práce,  nedělá nic jiného, než svoji milovanou práci.

Jeho politické karikatury, kresby i ilustrace jsou plné nápadů, narážek, ale i literárních odkazů. Velmi známé jsou také ilustrace Alenky z říše divů od Sira Johna Tenniela nebo romány Charlese Dickense, které měl obzvlášť rád. Miloval zvířata a často jich do svých kreseb přidával. A právě to se mu  stalo osudným. Jinak by se svým životem mohl být velmi spokojený. Jen kdyby nenakreslil toho malého žlutého medvěda, který zastínil tu práci, kterou si daleko víc cenil.

Shepard zemřel 24. března 1976 v anglickém městě Midhurst v Sussex. Bylo mu 96 let.

The post Slavný ilustrátor Shepard, medvídek Pú a muž, který ho nenáviděl first appeared on Čítárny.