Vojtěch Alberto Frič vydal jedinečnou knihu “O kaktech a jejich narkotických účincích” v roce 1924. Po mnoha letech vychází nové vydání. Je přizpůsobené jazykově, obohacené o dva dosud nepublikované Fričovy texty nalezené v jeho pozůstalosti.

Nalezneme zde další fotografie z mexické cesty, a rozšířené o upřesňující poznámkový aparát. Významným příspěvkem je přehled aktuální taxonomické klasifikace zmiňovaných rostlin od Jaroslava Bohaty, který působí v týmu předních světových znalců rodu Lophophora spolu s Vojtěchem Myšákem a Jaroslavem Šnicerem.

V Česku existuje jediná velká monografie, která byla V.A. Fričovi věnována:
Karel Crkal: Lovec kaktusů, Academia, 1983.
Ta se zabývá téměř výhradně jeho botanickou činností. Teprve nové edice Fričových textů, které od roku 1993 vycházejí vesměs péčí Yvonny Fričové (manželky cestovatelova vnuka), naznačují, že o českém legendárním cestovateli a etnografovi toho ještě spoustu nevíme.

Knihu O kaktech a jejich narkotických účincích prvně publikovalo nakladatelství Sfinx v listopadu 1924 v redakci Miloše Maixnera jako 61. svazek „Knihovny Sfingy“ a 140. svazek knižnice „Nové cíle“.
Kromě Fričovy studie o cestě do Mexika obsahovala i jeho výběr z tehdy dostupné odborné literatury, který je téměř úplně (v revidované verzi) citován i v tomto vydání, a jeden arch křídového papíru s fotografickou přílohou; jednotlivé snímky jsou zde reprodukovány.
Přepracovaný text původní knížky vyšel znova v roce 1995 v kapesním vydání v nakladatelství DharmaGaia a Maťa s předmluvou vydavatele Lumíra Kolíbala a doslovem kaktusáře Jaroslava Ullmanna.

Výjimečný Vojtěch Albetro Frič byl jedním z prvních, který dokázal spojit prvky vědeckého bádání s mimo smyslovým vnímáním světa.
A to díky své zkušenosti z pobytu v Jižní Americe, díky své svérázné povaze a touze se vzdělávat. Se svými poznatky ale přišel příliš brzy, abychom pochopili, jaké dveře nám tím otevírá. Teprve naše generace je ve větší míře schopna ocenit jeho odkaz, stejně jako Fričův nekompromisní životní postoj „říkat věcem pravým jménem: že sníh je bílý a vrána černá“.

O kaktech a jejich narkotických účincích / Vojtěch Frič / vydalo nakladatelství Titanic, 2015 

Typograf a designer Martin Pecina o knize… http://www.book-design.eu
Jednou to muselo přijít. Jednou jsem zkrátka musel využít své záliby v českém kubismu, který tak hezky občerstvil knižní grafiku na počátku dvacátého století. Narkotické kakty A. V. Friče si pohrávají s odkazem pichlavé lomené grafiky, a to hezky v plátěné vazbě.

Film o Albertu Fričovi: Karai Pukú
V jazyce guaraní znamená Kari Pukú Dlouhý lovec. Tak nazývali jihoameričtí indiáni cestovatele, etnografa a botanika Alberto Vojtěcha Friče. …. a najednou po letech se naskytla šance prolistovat díky spolupráci s rodinou Fričů jeho deníky a pak vyrazit na fantastickou cestu po jeho stopách přes Mexiko, Peru, Bolívii, Brazílii až do Paraguaye, kde jsme se ještě navíc  stihli setkat s jeho živou stopou, kterou tu před více než sto lety zanechal, s dcerou Hermínou. Právě do Paraguaye, k indiánům Chamacoco byl náš příjezd nejdramatičtější….
Kamera a režie: Vladimír Šimek   Scénář: Kamila Šimková Broulová     Stopáž: 57 minut Rok výroby: 2005
http://www.smk-production.cz

Ukázky z knihy:

Co má člověk požitků za svého života! Ale většina jich nese s sebou zároveň nějaký bol, zlou vzpomínku, zlý následek. Čistý nezkalený požitek dovede dát člověku jenom příroda.

O některých věcech totiž není radno mluvit. Já jsem doplatil na to, že jsem jednou ve společnosti několika krajanů z emigračního výboru, když jsme hovořili o pokusech s čikulí, udělal špatný vtip: co by se asi tak stalo, kdyby se podobná droga dostala u nás třeba do čaje novinářům (pokud by ovšem na ně měla takový účinek jako na indiány). Žertoval jsem na téma, jak by to asi dopadlo, kdyby naše žurnalistika na celý měsíc ztratila pocit závratě a strachu a pracovala by se zvýšenou výkonností, důkladně, poctivě a mravně. Co by se asi tak stalo s mnohými našimi poslanci, senátory a diplomaty, kdyby byli najednou vybaveni takovými ctnostmi a navíc zbaveni své „pohlavnosti“. „To by byla hotová revoluce!“ pravil kdosi z přítomných a zamyšleně dodal: „Taková rostlina do Čech nesmí…“

Zjistil zejména, že stejně jako některé nemoci přenášejí vši (tyfus) a blechy, stejně jako musí malarická horečka prodělat metamorfózu v krvi komárů, musejí jiné nemoci projít šťávou určitých rostlin, aby se přenesly z člověka na člověka. Jejich přechodná forma vyvinutá v rostlinách získává schopnost nákazy i na velkou vzdálenost. Z jiných pokusů Fričovi vyšlo najevo, že bakterie některých nemocí naočkované do určitých rostlin v nich sice žijí, ale ztrácejí svou nebezpečnost, dokud nejsou přeneseny na kulturní želatinu — pak nabývají mnohem větší vitality.

Řídím se zásadou nepopírat předem ani sebenepochopitelnější věc, ale prozkoumat ji. Nemám sice lékařský diplom, ale pozorování léčivých účinků rostlin, které jsem viděl používat při náboženských obřadech „negramotnými divochy“, se věnuji již celé čtvrtstoletí a přivedly mě na řadu zajímavých objevů. Indiáni nás naučili užívat tabák, kokain, chinin, pepsin, strychnin a jiná důležitá léčiva, ale přesto jsem však narazil, když jsem se pokoušel některé „indiánské pověry“ předložit tuzemským lékařům.

Pellote vzbuzuje v lidském těle pocit radosti a utišuje potřebu jídla i pití. Také se objevují barevné přeludy. Živá rostlina je nakyslé, ale značně odporné chuti, je však osvěžující při velké námaze. Nejenže po ní mizí veškerá únava, ale síly se obnovují, což mohu dosvědčit z vlastní zkušenosti. Podobá se v tom peruánské koce, ale nebolí po ní hlava, ani nepřichází deprese.

Chci se vyvarovat suchých popisů vědeckých, jimž čtenář nerozumí a nečte je. Mě nezajímají chyby starých autorů vyhrabané mladými v zaprášených archivech. Vždyť i v občanském zákonodárství existuje „vydržené právo“, a tak by takové uzuální názvy měly mít své „vysezené právo“ i ve vědě botanické.

Podle domorodých pověr musí člověk, který rostlinu sbírá, mít „čisté ruce“ — míněno nejen fyzicky, ale i morálně. Rostlina prý ví o každé špatnosti, napomáhá odhalovat pletichy čarodějů a ozřejmuje úmysly i utajované skutky zlodějů, pobudů, podvodníků apod. Moje probuzené svědomí posuzovalo velice kriticky nejen můj poslední prchlivý čin, ale i všechny dřívější. Viděl jsem náhle celý svůj dosavadní život a veškeré své jednání v docela jiném světle.

Po dvoudenním hledání jsem našel skupinku rostlin, jež byly cílem této mé výpravy. Pelecyphora pectinata67. Nejkrásnější z mamilárií a snad i ze všech kaktusů. Zbožné přání a zároveň postrach všech pěstitelů. Na dlouhá léta vymizela ze všech sbírek, a tak jsem jejímu hledání, sbírání a pozorování v přírodě věnoval největší péči.

The post Vojtěch Alberto Frič. Lovec kaktusů o kaktech a jejich narkotických účincích first appeared on Čítárny.

V knize Arctic Dreams od Berryho Lopeze se píše, že od roku 1769 do roku 1868 zpeněžila Hudson Bay Company na londýnských akcích 4 milióny bobřích kožešin, milión lišek a milión rysů, jeden a půl miliónů minků. A to vůbec nejsou přesná čísla zvířat, které trapeři a lovci skutečně vyvraždili ne kvůli vlastnímu přežití, ale jen kvůli kůžím a dolarům.

Nadnárodní společnost Hudson’s Bay Company byla totiž založena již v roce 1699 kvůli obchodu s bobřími kožešinami a až do poloviny 19. století byla největší ekonomickou velmocí Kanady.
Během vrcholu „bobří horečky“, zvláště po zavedení průmyslových ocelových pastí a před poklesem poptávky, která stlačila cenu bobřích kůží o 80 %, si lovec bobrů mohl přijít na výdělek 32krát vyšší než plat dělníka na farmě. Díky tomu bylo ve 20. letech 20.století dosti detailně prozkoumáno povodí každé řeky mezi Vancouverem a Santa Fe. Ještě ve 40. letech 20.století, po úpadku cen, bylo každoročně zabito na půl milionu bobrů.
Málokdo dnes už ví, že dnešní kapitál nadnárodní společnosti Hudson Bay Company je založený na neuvěřitelném holocaustu zvířat i původního indiánského obyvatelstva.

Ve filmu Poslední traper vkládá režisér Nicolas Vanier (Bella a Sebastián, 2013, 2016) do úst svému idealizovanému hrdinovi větu:
“My trapeři se staráme o rovnováhu v přírodě, bez nás by tady byl za chvíli jen chaos.”
Větší nedomyšlenost nebo spíš stupiditu málokdy člověk slyší.

Fotografie z roku 1888. Tisíce lebek bisonů po masovém vybíjení v prériích Spojených států. Umírali nejen zvířata, ale i původní obyvatelstvo na hladomor.

Na červeném seznamu ohrožených druhů IUCN z června 2012 je celkem 63 837 druhů, z toho 19 817 je bezprostředně ohroženo vyhynutím díky lidské činnosti.

Čechokanaďan a japanolog Antonín Líman v knize Mezi nebem a zemí píše: “Doletěli jsme na Měsíc, ale řeči vlčího bratra nerozumíme.”
Je to přesně tak. Hledíme do dálek vesmíru a nerozumíme mu, protože nechápeme, co se děje těsné vedle nás. Nejen, že dodnes nechápeme podstatu života, ale neznáme ani podstatu vesmíru, nevíme co je pár kilometrů pod hladinou moře. Víme o životě na této planetě tak málo a přesto ho bezohledně devastujeme. Stejně jako v dávné historii se navzájem vraždíme s lidskou krutostí, jakou zvířata neznají a zároveň bez ostychu zabijeme všechno živé kolem nás, protože to považujeme za podřadné. Jak mi říkával otec.
“Zašlápnout brouka umí každý blbec, ale vytvořit a oživit ho neumí nikdo.”

Velký paradox dnešní doby ale vidím ve stupiditě školských systémů. Děti si připravuji elaboráty jak chránit pralesy, jak čelit globálnímu oteplování po celém světě, ale když vyjdou ze školní budovy nepoznají sýkorku, neznají stromy ani rostliny.

Příběh Farleyeho Mowaka v knize Never cry Wolf, kterou vydal v roce 1963, je i na svou dobu mimořádně zajímavý.
Popisuje v ní svoji cestu, která začala prací pro kanadskou vládu. Jel na sever s puškou a výbušninami aby zabíjel vlky. Předtím ho však podvědomě napadlo, aby se o vlcích něco dozvěděl. Malé vnuknutí mu mění celý život. Táboří na jednom místě a dlouho pozoruje vlčí doupě s mláďaty. Po moha týdnech pušku i výbušniny zakopal, vrací se zpět bez jediného mrtvého vlka. Zástupcům vlády sděluje, že tuto práci dělat nebude a napsal svou slavnou knihu, která otevřela oči miliónům lidí.

Od dětství si myslím, že zbytečné vraždění zvířat je hodno lidí duševně chorých či nedovzdělaných.
I když známe drastické důsledky zabíjení zvířat, přesto se této pudové závislosti nedokážeme či nechceme zbavit. Bude to asi tím, že ve své většině nejednáme podle vlastního vědomí, ale dobrovolně se necháváme ovlivňovat konstrukcí myšlení někoho jiného.

Většina lidí se celý život někomu odevzdává, aby za ně rozhodoval.
Učitelem počínaje, právníky, politiky a doktory konče. Pod vlivem cizích myšlenek pak někteří z nás jednají jak rozumu zbaven. Většině se takové chování může jevit jako normální. I války lidí či zabíjení zvířat. Jenže za vraždění kolem nás není odpovědna anonymní společnost, ale každý z nás, který na podobnou hru přistoupil až už z jakýkoliv důvodů. Třeba naprosto nesmyslnou podporou humanitárního bombardování.

Je třeba si uvědomit, že zodpovědnost, vycházející z našeho vědomí, je jediná možná zodpovědnost, kterou máme.
Pokud to pochopíme, pokud se obrátíme do svého vědomí a budeme mu naslouchat, pak velmi jasně porozumíme, proč i zabíjení je naprosto zbytečné a proč se můžeme bez něho obejít.

Foto:  Instalace v “Museum of Algonquin Provincial Park“, Kanada

Nejstarší registrovaná obchodní společnost v anglicky mluvícím světě, The Hudson’s Bay Company (založena 2. května 1670), byla v Kanadě v roce 2025 v likvidaci. Skončily všechny (96) obchody.

The post Nadnárodní společnost Hudson Bay, zabíjení zvířat a sebedestrukce společnosti v několika knihách i filmech first appeared on Čítárny.

Dobroudružství života snad nejznámějšího indiánského náčelníka Geronimo – čtyřicet let nelítostného boje za právo svobodně žít , dvacet let válečného zajetí v rezervaci. Za svého dětsví nezahlédl jediného bílého muže. Později se však jeho život nesl ve znamení urputných bojů proti bledým tvářím. Geronimo –postrach mexického pohraničí.

Geronimo, Vlastním jménem Goyatlhay – „Ten, který zívá“, se narodil pravděpodobně roku 1829 v Arizoně, i když některé zdroje uvádějí, že to bylo v Novém Mexiku na řece Turkey Creek.
Sám Geronimo však uvádí, že jeho rodištěm byl kaňon No-doyohn v povodí řeky Gila. Geronimo byl původem Čirikava, skupiny Bedonkohe.
Geronimo patřil mezi apačské válečné šamany. Sám o tom moc nemluvil, ale Apači ho brali vážně a mnozí náčelníci se s ním radili. Koneckonců je fakt, že dokázal americké armádě zázračně unikat, nedivme se tedy, že se věřilo v jeho nadpřirozené schopnosti. Jinak byl jako válečník hodně prohnaný, odvážný a směle drzý. Američané a Mexičané ho považovali za lidskou zrůdu, ale pro mnohé se stal symbolem boje za svobodu původních obyvatel a pro dosud žijící potomky indiánů je dodnes hrdinou. Pro svou nepolapitelnost a houževnatost si od Američanů vysloužil přezdívku „Nejhorší indián, který kdy žil.“
                
„Jsem vděčný, že mi prezident Spojených států dal svolení vyprávět můj příběh. Doufám, že si on a ti pod ním, co mají autoritu, přečtou můj příběh a posoudí, zda s mým lidem bylo spravedlivě zacházeno.“
Toto jsou slova slavného apačského vůdce Geronima z jeho vlastní autobiografie, kterou nám v písemné podobě zachoval pan Barrett. Autobiografie tvoří první díl této publikace a druhý díl – Historie Apačů, je založena na dostupných historických faktech, které se těchto kmenů týkají.

Tyto informace nám pak pomůžou zorientovat se v čase a dění tehdejších událostí, abychom mohli posoudit, jak výjimečná byla historie apačského národa a jak se z odstupem času díváme na americký holocaust vůči původnímu obyvatelstvu.

Geronimo. Paměti náčelníka Apačů / vydal Dauphin, 2014 / www.dauphin.cz
doplněno původními černobílými fotografiemi Edwarda S. Curtise a “Dějinymi Apačů” z pera Nataši Budačové a Borise Taufera.

Ukázka z knihy:

Geronimova největší bitva

Po zradě a masakru v Casa Grande jsme se ještě dlouho neshromáždili, ale pak jsme se vrátili do Arizony. Nějaký čas jsme v Arizoně zůstali, žili jsme v rezervaci San Carlos na místě, které se teď nazývá Geronimo. V roce 1883 jsme šli opět do Mexika. Pobývali jsme v mexických pohořích asi čtrnáct měsíců a během té doby jsme měli mnoho potyček s mexickými vojáky. V roce 1884 jsme se vrátili do Arizony, abychom přemluvili jiné Apače, aby s námi šli do Mexika. Mexičané shromáždili na našem území v horách vojsko. V boji proti nim bychom neměli šanci, protože jich bylo mnohem více než nás a my jsme byli unavení z toho, jak jsme neustále prchali z místa na místo.

V Arizoně jsme měli problémy s vojáky Spojených států, a tak jsme se vrátili do Mexika.

V Arizoně jsme ztratili asi patnáct válečníků, ale nikoho nového se nám naverbovat nepovedlo. Takto početně oslabení jsme tábořili v horách severně od Arispe. Naši zvědové viděli, že se k nám z několika směrů blíží mexičtí vojáci. Američtí vojáci přicházeli dolů ze severu. Byli jsme dobře ozbrojeni a měli jsme i dostatek munice, ale nechtěli jsme bojovat s vojáky obou států současně a proto jsme začali ustupovat s celým táborem na jih.

Jednu noc jsme se utábořili nedaleko hor u potoka. V potoce nebylo mnoho vody, ale hluboké koryto se táhlo přes prérii a podél břehu začínaly růst malé stromky.

V těch dnech jsme se nikdy neutábořili, aniž bychom kolem rozmístili zvědy, protože jsme věděli, že můžeme být kdykoliv napadeni. Druhý den hned při rozbřesku hlídky vzburcovaly tábor se zprávou, že se blíží vojáci. Už za pět minut do nás začali Mexičané pálit. Ustoupili jsme pod břeh potoka vymletý vodou, a ženy s dětmi začali hrabat a zákop prohlubovat. Přísně jsem rozkázal držet se v úkrytu a neplýtvat střelivem. Ten den jsme zabili mnoho Mexičanů a sami jsme také měli těžké ztráty, protože boj trval celý den. Vojáci zaútočili na jednom místě, my je odrazili a oni se zase seskupili a zaútočili na dalším místě.

Okolo poledne jsme zaslechli, jak Mexičani proklínají mé jméno. Odpoledne přijel na bojiště generál a bitva byla čím dál zuřivější. Dal jsem svým bojovníkům rozkaz, aby se pokusili zabít mexické důstojníky. Asi ve tři hodiny svolal generál všechny oficíry dohromady na pravou stranu bitevního pole. Sešli se nedaleko od hlavního toku potoka a malá boční strouha vedla jen kousek od toho, kde důstojníci stáli. Opatrně jsem ze strouhy vylezl a připlížil se velmi blízko k místu, kde probíhala porada. Generál byl zkušený válečník. Vítr vál mým směrem, takže jsem slyšel všechno, co říkal a většině z toho jsem rozuměl. Řekl asi toto:

„Pánové, támhle v tom korytě je ten rudý ďábel Geronimo a jeho nenáviděná tlupa. Dnešní den musí být jeho posledním. Napadněte je z obou stran příkopu. Zabijte muže, ženy i děti. Zajatce neberte. To, co chceme, jsou mrtví rudoši. Nešetřete naše muže a vyhlaďte ty indiány za každou cenu. Každému dezertérovi vpálím kulku! Teď se vraťte ke svým mužům a zaútočte! “

Jakmile vydal ty rozkazy, zamířil jsem na něj a zastřelil ho. Země okolo mě byla okamžitě rozryta množstvím kulek, ale nebyl jsem zasažen. Apačové povstali. Po celé délce strouhy se rozezněl válečný pokřik mého lidu. Četa na okamžik zaváhala. Neustoupili, dokud naše střelba neskolila muže v prvních řadách.

Po té už nebojovali tak zuřivě, přesto se znovu vzchopili a stále postupovali vpřed, až do setmění. Taky mi pořád vyhrožovali a proklínali mně. Té noci, ještě než utichla palba, se asi tucet indiánů vyplížilo z příkopu a ve vysoké prérijní trávě za Mexičany založili požár. Během zmatku, který následoval, jsme utekli do hor.

Tohle byla úplně poslední bitva, kterou jsem vedl s Mexičany. Od té doby nás ustavičně pronásledovali vojáci Spojených států, dokud nebyla ve Skeleton Canyon podepsána mírová smlouva s generálem Milesem.

V průběhu mnoha svých šarvátek s Mexičany jsem byl osmkrát zraněn a to následovně: střelen do pravé nohy nad kolenem, kulku tam stále nosím; prostřelené levé předloktí; levá noha pod kolenem zraněná šavlí, hlava poraněná úderem pažby, postřelen na spánku v blízkosti levého oka; postřelen do levého boku; postřelen do zad. Zabil jsem mnoho Mexičanů, nevím kolik – bylo jich tolik, že jsem je nepočítal. Někteří z nich ani nestáli za to.

Apači a Mexičané

Když se Mexiko vzbouřilo proti španělské královské nadvládě, vyhlásili rebelové šestnáctého října roku 1810 neoficiální samostatnost a došlo k válce. Oficiální nezávislost pak byla vyhlášena šestého listopadu 1813, ale Španělsko ji uznalo až dvacátého čtvrtého srpna 1821 na základě smlouvy podepsané v Cordobě.

A jaký to mělo dopad na Apače a jejich vztahy s mexickým obyvatelstvem? Vzhledem k tomu, že se jednalo o deset let naprostého chaosu, doplatilo na to opět hlavně pohraničí. Pevnosti byly zanedbané a vojenská kázeň žalostná. Posádkoví velitelé i státní úředníci byli neustále vyměňováni a málokterý z nich vykonával svůj úřad zodpovědně a poctivě. Některé pevnosti byly vyklizeny a vojáci zůstávali často bez platu, s malou nadějí na jeho doplacení. I když nějaké peníze do regionů přicházely, ztrácely se pak v kapsách nepoctivců a z pevností se ztrácelo nebo bylo rozprodáno i veškeré vybavení. Samozřejmě vázlo i dohodnuté pravidelné zásobování indiánů, což Apači pokládali za porušení smluv.

Začalo to už roku 1813, kdy Apači obnovili nájezdy na Sonoru. Vojáci kapitána Narvona prý Apače přísně ztrestali, ale asi to nebyla pravda. Mexičané měli z Apačů totiž dost velký respekt a místo boje dávali přednost vyjednávání. Když se Mexičanům podařilo v roce 1817 zajmout vlivného apačského válečného vůdce Chiquita, byli Apači tak drzí, že pod záminkou vyjednávání o jeho propuštění, pobili mexické stráže, pobrali jim zbraně a utekli i se svým náčelníkem.

Apači přicházeli do Mexika v celých skupinách, a to i se svými rodinami. Vždy si někde v horách na dobře utajeném místě zřídili tábor, ze kterého se válečníci rozjížděli v oddílech do kraje. Někdy se jednalo se i o několik set válečníků. V táboře zůstalo na stráži několik vybraných bojovníků. Bojové oddíly operovaly po celém regionu a mexičtí vojáci pak nevěděli, kde jim hlava stojí. Zatímco jedni Apači na sebe strhávali pozornost, další se vesele věnovali rabování. Když usoudili, že mohou být úspěšní, pustili se i do bitky s vojskem, to ale dělali málokdy, spíše jen když k tomu byli donuceni. Po akci se sešli na dohodnutém místě a vrátili se do základního tábora, kde se slavilo, tančilo a dělila se kořist. Unesené mexické ženy a děti byly zpravidla adoptovány a staly se z nich právoplatní Apači. Z kluků byli vychováváni válečníci.

Jak jsme si řekli, do otevřené bitvy se Apači moc nepouštěli, ale když se tak stalo, dali nepříteli dost zabrat – to potvrdili Mexičané i Američané. Promyšlenou válečnou taktikou i odvahou si získali uznání a respekt. Když kapitán Zebulon Pike cestoval s mexickým důstojníkem Malgaresem do Santa Fe, Malgares mu vyprávěl, že se s Apači střetl už mnohokrát. V jednom případě byl na pochodu se sto čtyřiceti muži, když je napadli indiáni. Útok vedli jak jízdní, tak pěší Apači, kteří se v akci navzájem střídali. Jakmile se mexická kavalerie pokusila o protiútok, apačští jezdci se stáhli a naproti Mexičanům vyběhli pěší bojovníci a zasypali je salvou šípů. Poté rychle ustoupili a na oplátku zase nastoupila jízda. Malgares konstatoval: „Bylo nemožné, aby naše kavalerie dokázala zničit apačské bojovníky. Byli rovněž dobře vyzbrojeni, protože si moderní zbraně koupili od Američanů, nebo si je ukořistili v bitvě. Rozhodně to byli lepší střelci než Mexičané. Podle mne měli nad námi ve válce převahu a pro obyvatele pohraničí se stali noční můrou.“

V roce 1832 byli Mexičané už tak zoufalí, že sami požádali o mír a Apači díky tomu kladli podmínky. K konečné dohodě však nedošlo a nájezdy pokračovaly ještě s větší intenzitou. Mírovou smlouvu však s Apači často vyjednaly jednotlivé městečka nebo okresy. Apači posléze využili vzpouru kmenů Yaquiů, Opatasů a Serisů a pustili se ještě hlouběji do nitra Sonory, poněvadž sever byl už téměř liduprázdný. Severní doly, misie i ranče byly opuštěny, a tak se Apači zaměřili na Hermosillo a Arispe, kde bylo zničeno na sto rančů a osad. Vláda v obavě, aby nepadlo i Arispe, musela radikálně zasáhnout. Byly nabídnuty i zvláštní odměny dobrovolníkům a provincie utvořily spojenectví. V roce 1834 slavili Mexičané několik zásadních vítězství. Byli chyceni a popraveni i někteří vlivní náčelníci. Armádní důstojníci se pokusili o další mírová jednání, ale veřejnost si to nepřála. Lidé byli spíše pro vyhlazovací taktiku. Válka tedy pokračovala, přičemž Apači měli díky svému partizánskému bojovému stylu, převahu.

Hlavním problémem Mexika byla ústřední vláda, která byla neopatrná a slabá, a provincie pak uplatňovaly svou vlastní politiku. Američan Josiah Gregg napsal do novin Business of Prairies: „… jejich provinční vlády jsou slabomyslné a s divochy uzavírají smlouvy, zatímco Apači vedou válku s jejich sousedy. Klidně pak od Apačů nakupují zboží z kořisti…“

John C. Cremony ve své knize Life Among Apaches cituje generála Carasca, bývalého vojenského velitele Sonory, který mu roku 1850 v pevnosti Frontéras vyprávěl mimo jiné toto: „V Chihuahua je malé město a pevnost Janos, jenž leží na východě u hranic se Sonorou. Apači mají s městem smlouvu a celá léta tam dostávají příděly, které jim dodává místní vláda, přestože indiáni jsou v otevřené válce se Sonorou. Já takovou politiku nechápu, kdy jeden stát indiány krmí, zatímco oni hubí občany druhého státu. Podle mne je mou povinností nepřítele ničit, kdekoliv ho najdu a podle toho se také rozhoduji. Počkal jsem tedy, až přijde čas, kdy Apači opět přijdou do Janosu pro obvyklé čtvrtletní dávky a ihned jsem mužstvu vydal jasné rozkazy k rychlému nočnímu přesunu. U Janosu zrovna probíhala oslava a karneval, když jsme udeřili. Zabili jsme sto třicet indiánů a devadesát žen a dětí jsme vzali do zajetí. Místní velitel plukovník Medina byl tak vzteklý, že na mne podal formální stížnost nadřízeným, ti ale můj čin schválili…“

Josiah Gregg osobně viděl velkou společnost mexických obchodníků ze Santa Fe, kteří v roce 1840 nakoupili vojenskou výzbroj a hojné zásoby whisky, aby to prodali Apačům. Ti jim za zboží zaplatili mezky a koňmi, které ukradli osadníkům v jižních provinciích. Nejvíce asi trpěla Chihuahua, kde se venkov téměř vylidnil, protože se lidé stěhovali do větších a bezpečnějších měst. Apači se však objevili i tam a na předměstí City Of Chihuahua zabili nějaké honáky a zemědělce. Místní vojáci měli strach je pronásledovat, aby nepadli do léčky.

Provinční vlády nakonec začaly vyplácet odměny za apačské skalpy. Sto pesos za mužský a padesát za ženský a dětský. Této příležitosti se chopili ihned mnozí dobrodruzi a nekalí živlové, kteří si na tomto krvavém řemesle chtěli něco přivydělat. Zájem o tento strašný obchod projevili i mnozí Američané, poněvadž výše odměn zdaleka převyšovala platové podmínky tehdejších průměrných dělníků. Nutno podotknout, že výkup skalpů nebyl schválen mexickými federálními úřady.

James Kirker, dobrodruh skotského původu, neměl žádný morální problém s prodejem zbraní a střeliva Apačům. Údajně i s indiány vyrážel do Mexika na loupeživé nájezdy, ale není to potvrzeno. Nicméně v prosinci roku 1839 jej oslovili mexické úřady, zda by se nehodlal věnovat sběru apačských skalpů. Svědomí Jamese Kirkera bylo zřejmě velmi otrlé, protože tuto nabídku neodmítl. Jeho základní parta měla pětadvacet mužů a říkala si „Sahuanos“ – Šavani. Byla to směsice Američanů, Mexičanů, uprchlých černých otroků a Šavanů, Delawarů i Kríků. Zástupcem velitele Kirkera byl Šavan Spybuck. Skupina měla někdy až dvě stě členů.

Během první operace zabili Sahuanos v roce 1840 deset Apačů a zajali dvacet žen. Následně byli ve své „práci“ tak úspěšní, že jim úřady nedokázaly ani vyplácet odměny, proto Kirkerovi nabídly plat plukovníka mexické armády, ale on to odmítl. Kirker se podílel i na zmasakrování sto třiceti neutrálních Apačů v Galena (1846).

Když se schylovalo k mexicko-americké válce, musel Kirker ze země uprchnout a nakonec byla na jeho hlavu vypsána odměna 10 000 pesos. Nejspíše proto, že mezi jeho obětmi byli i Mexičané.

Takovýchto lovců skalpů však bylo více a některým bylo dokonce placeno předem, aby si mohli pořídit nutnou výzbroj a výstroj. Stejně tak jako Kirker se neštítili zabíjet pokojné indiány nebo dokonce Mexičany, protože to bylo méně namáhavé a odřezané černé kštice už nemohly vypovědět, komu vlastně patřily. Proto se začaly stínat i hlavy, aby se dokázalo, že lovci skalpů provozují řemeslo „poctivě“. A jaký byl výsledek výkupu skalpů? Omezili snad Apači své nájezdy? Naopak, byli vydrážděni k daleko divočejšímu jednání, neboť se mstili za své milované.

Když se začali o jihozápadní teritoria zajímat Američané, Mexičany to poměrně vyděsilo. V roce 1843, kdy hrozila americká invaze, začali Mexičani okamžitě posilovat obranu pohraničí, zakládaly nové regimenty a do služby se hlásilo tisíce dobrovolníků. Pak došlo k válce. Je zajímavé, že přítomnost dvou znesvářených armád v severním Mexiku Apače na nějakou dobu uklidnila, jakoby čekali, co užitečného z toho pro ně vzejde. V roce 1848 však pak podnikli řadu nájezdů. V červenci toho roku mexická vláda posílila pohraniční vojsko o osmnáct nových vojenských okrsků a měl se obnovit i starý řetěz pevností. Doufalo se, že do pohraničí přijdou noví osadníci. Nadšení pro tento projet by bylo, ne tak peníze. Během následujících tří let došlo jen k malému pokroku a Chihuahua s Durangem byly z větší části zdevastované válkou. Pevnost Tubac byla vyklizena.

V té době vypukla v Kalifornii zlatá horečka, a mnoho schopných a vlivným Mexičanů opustilo vlast. Byly jich celé karavany a mezi lety 1849 a 1850 odešlo ze severních provincií pět až šest tisíc lidí. Přesto bylo v Sonoře vytvořeno pět nových posádek: Tucson, Altar, Frontéras, Santa Cruz a Bavispe. Vojenskou pohotovost v těchto posádkách však tvořilo pouhých tři sta třináct mužů. V roce 1850 mělo vojsko už asi pět set mužů, ale byli to většinou místní chlapi, bez řádného vojenského výcviku a vybavení.

O rok později pronikli Apači až na jih k Mazatlanu, poničili ho a v Sonoře zabili kolem dvou set lidí, odvedli dva tisíce kusů zvířat a vzali zboží. Vojáci toho zmohli jen málo. V roce 1853 bylo zabito sto sedmdesát osadníků a v roce 1863 bylo málem napadeno starověké a významné město Ures ve střední Sonoře. Díky obnovenému výkupu skalpů bylo zabito asi dvě stě Apačů, ale k ničemu to samozřejmě nebylo.

Podle mexických záznamů si vyžádaly indiánské útoky (vedené i Komanči) do roku 1856 téměř šest tisíc životů, sedm set čtyřicet osm unesených a tři sta padesát osm zničených nebo vylidněných vesnic.

Mexicko-americká válka skončila roku 1872 smlouvou Gadsden Purchase, na základě čehož Spojené státy ovládly Arizonu, Texas a Nové Mexiko. Pro Apače nastala nová historická éra.

… Za dva dny jsme dorazili domů. Mangas Colorado, náš náčelník, shromáždil kmen. Uspořádali jsme hostinu, rozdělili kořist a celou noc jsme protančili. Některé z mul byly zabity a snědeny.

Tentokrát jsme po našem návratu rozmístili do okolí zvědy, takže bychom byli varováni, kdyby se nás mexičtí vojáci pokoušeli pronásledovat.

Po třech dnech zvědové přišli do tábora a oznámili, že mexičtí kavaleristé sesedli z koní a pochodují k našim obydlím. Všichni naši válečníci byli v táboře. Mangas Colorado se ujal vedení nad jedním oddílem a já velel druhému. Doufali jsme, že se zmocníme jejich koní, pak vojáky v horách obklíčíme a všechny je pobijeme. To jsme nebyli schopni provést, protože oni taky měli své zvědy. Nicméně, po čtyřech hodinách od chvíle, co jsme se do toho pustili, jsme zabili deset vojáků a ztratili jsme jen jednoho muže. Kavaleristé se dali na ústup, pronásledováni třiceti Apači, kteří jim nedopřáli ani chvíli odpočinku, dokud nebyli hluboko v mexickém území. Tu zimu už žádní vojáci nepřišli.

Dlouho jsme pak měli hojnost zásob, spoustu přikrývek a množství šatstva. Měli jsme také spoustu sýra a cukru.

Další léto (1863) jsem si vybral tři válečníky a vydali jsme se na razii do Mexika. Ubírali jsme cestou jižně od Sonory a utábořili jsme se v horách Sierra de Sahuaripa. Asi čtyřicet mil západně od Casa Grande je v horách malá vesnice, indiáni ji nazývají “Crassanas”. Utábořili jsme se blízko tohoto místa a dohodli se, že vesnici přepadneme. Vypozorovali jsme, že přesně v poledne tam bývá naprostý klid, a tak jsme si útok naplánovali na tuto dobu. V poledne druhého dne jsme se vkradli do vesnice. Neměli jsme pušky, ale byli jsme ozbrojeni oštěpy, luky a šípy. Když jsme válečným pokřikem zahájili útok, Mexičané se rozprchli všemi směry. Ani jeden z nich se s námi nepokusil bojovat.

Vystřelili jsme po nich několik šípů, ale zabili jsme jen jednoho. Brzy ve vesnici vše utichlo a žádní Mexičané nebyli v dohledu.

Když jsme zjistili, že všichni Mexičani jsou pryč, prohlédli jsme si jejich domky a viděli jsme tam mnoho podivných věcí. Tito Mexičané měli mnohem více rozličného majetku, než mívali Apači. Mnoho z těch věcí, které jsme v domech viděli, jsme nedokázali pochopit. Zato mnoho věcí, které jsme viděli v zásobárnách, jsme chtěli.

Vehnali jsme tedy do vesnice stádo koní a mul a naložili jsme na ně tolik zásob, kolik jen mohli uvézt. Pak jsme ze zvířat utvořili kolonu a dopravili vše bezpečně do Arizony. Mexičané nás nepronásledovali.

Když jsme přijeli do tábora, svolali jsme všechny lidi z našeho kmene a celý den jsme oslavovali. Každému jednotlivci jsme dali dary. V noci začal tanec a neustal až do poledne následujícího dne.

Tohle byl asi nejúspěšnější nájezd ze všech, co jsme kdy v Mexiku podnikli. Nevím, jaká byla cena té kořisti, ale jistě obrovská, protože jsme měli zásoby pro celý kmen na rok, či ještě déle.

Na podzim roku 1864 se mnou dvacet válečníků vyrazilo na další razii do Mexika. Byli to vybraní muži, dobře ozbrojení a zkušení bojovníci. Jako obvykle jsme se první postarali o bezpečí našich rodin, než jsme vyrazili na nájezdy. Všichni členové kmene se rozptýlili po kraji a pak se znovu sešli na místě vzdáleném asi čtyřicet mil od původního bydliště. Díky tomu by bylo pro Mexičany obtížné je vystopovat, a my jsme věděli, kde naše rodiny po návratu najdeme. Navíc, kdyby nějací nepřátelští indiáni zpozorovali, že tolik válečníků opustilo naše loviště, mohli by zaútočit na náš tábor. A když by na obvyklém místě nikoho nenašli, jejich útok by se nezdařil.

Putovali jsme jižně, přes území Chokonen Apačů. Do Sonory v Mexiku jsme vstoupili v místě, které je přímo na jih od Tombstone v Arizoně, a skrývali jsme se v horách Sierra de Antunez. Přepadli jsme několik osad v sousedství a získali jsme mnoho proviantu a různých zásob. Asi za tři dny jsme přepadli kolonu mezků se zásobami a zmocnili se jich. Bylo to na místě indiánsky nazývaném „Pontoco“, které se nachází na západní straně hor, asi den cesty od Arispe.

Kolonu vedli tři honáci. Jeden byl zabit a dva utekli. Mezci vezli v proutěných koších lahve plné mescalu. Jakmile jsme se utábořili, indiáni se opili a začali se spolu rvát. Vypil jsem taky dost mescalu na to, abych cítil jeho účinky, ale neopil jsem se. Přikázal jsem jim, aby se přestali prát, ale oni rozkaz neuposlechli. Brzy se z toho málem stala obrovská šarvátka. Pokoušel jsem se venku okolo tábora rozmístit stráže, ale všichni byli opilí a odmítli úkol splnit. Očekával jsem, že nás můžou každou chvílí přepadnout mexičtí vojáci a byly to pro mě opravdu horké chvilky, protože jako vůdce skupiny bych byl zodpovědný za jakékoliv neštěstí, které by nás potkalo. Nakonec zavládl v táboře poměrně klid, protože indiáni byli příliš opilí na to, aby mohli chodit, natož bojovat. Zatímco byli takto otupělí, vylil jsem všechen zbylý mescal, uhasil jsem všechny ohně a přestěhoval jsem kolonu mezků do značné vzdálenosti od tábora. Pak jsem se vrátil zpět a snažil jsem se pomoct zraněným. Zjistil jsem, že vážně zraněni jsou pouze dva. Prvnímu jsem vyřízl z nohy hrot šípu a druhému z ramene bodec z kopí. Když jsem se postaral o všechna zranění, držel jsem sám až do rána stráž. Druhý den ráno jsme zraněné naložili na mezky a rozjeli se do Arizony.

Další den jsme chytili několik kusů dobytka ze stáda a hnali jsme je sebou domů. Ale byli to velmi obtížné hnát dobytek, když jsme sami šli pěšky. Péče o zraněné a starosti s dobytkem učinili naši cestu velmi zdlouhavou. Ale nebyli jsme pronásledováni, a tak jsme s celou kořistí dorazili v pořádku domů.

Pak jsme uspořádali slavnost s tancem a rozdělili kořist. Po skončení tanců jsme porazili všechen dobytek a maso nasušili. Opracovali jsme kůže, do nich pak zabalili usušené maso a uskladnili to. Celou následující zimu jsme měli hojnost masa. Byl to první skot, který jsme kdy měli. Jako obvykle jsme některé z mul zabili a snědli. Měli jsme pro mezky jen málo využití, a pokud jsme je nemohli vyměnit za něco hodnotného, porazili jsme je.

V létě roku 1865 jsem se čtyřmi válečníky opět vyrazil do Mexika. Dosud jsme chodívali pěšky, byli jsme zvyklí takto bojovat a kromě toho, bez koní bylo snazší se ukrýt. Ale tentokrát jsme chtěli získat více dobytka, a pěšky by bylo těžké ho hnát. Vstoupili jsme do Sonory jihozápadně od arizonského Tombstone, pokračovali pohořím Antunez Mountains k jižním hranicím a pak jsme šli stále na jižně k ústí řeky Yaqui . Tam jsme uviděli ohromné jezero, jehož konec nebylo možno spatřit. Pak jsme se vydali na sever, přepadli několik osad a získali mnoho zásob. Když jsme se vraceli, ukradli jsme severozápadně od Arispe asi šedesát kusů skotu a hnali je domovů do Arizony. Nejeli jsme přímo domů, ale utábořili jsme se s dobytkem v jiném údolí. Nebyli jsme pronásledováni. Když jsme přijeli do tábora, kmen se opět shromáždil k hodování a tancům. Všem byly rozdány dary, pak byl dobytek zabit, maso usušeno a zabaleno.

The post Geronimo. Paměti náčelníka Apačů, nejznámějšího symbolu svobody domorodých indiánů first appeared on Čítárny.

Daleko v našem jihozápadním kraji jest indiánská vesnice a vysoko z pouště za ní ční velká hora. Bylo považováno za velký skutek slézti horu, takže všichni hoši ve vesnici byli žádostivi tak učiniti. Jednoho dne náčelník řekl: ‘Nuže, hoši, můžete všichni jíti dnes se pokusiti slézti horu. Vyjděte ihned po snídaní a jděte každý tak daleko, jak budete moci. Pak, až budete unaveni, vraťte se, ale každý mi přineste větvičku z místa, odkud se vrátíte.’

Odešli, plní naděje, každý se domnívaje, že jistě dojde vrcholu.
Ale brzy tlustý, zavalitý hoch pomalu se vracel a v ruce nesl náčelníkovi větvičku kaktusu.
Náčelník se usmál a řekl: ‘Chlapče, ty jsi se nedostal ani k úpatí hory; přešel jsi jenom poušť.’
Později druhý hoch se vrátil. Nesl větvičku šalvějového keře.
‘Ano,’ řekl náčelník, ‘došel jsi k úpatí hory, ale nelezl jsi nahoru.’
Následující měl větvičku osyky.
‘Dobrá,’ řekl náčelník, ‘ty jsi vystoupil až k pramenům.’
Jiný přišel později a přinesl hlohové trny. Náčelník se usmál, když to viděl, a řekl: ‘Ty jsi lezl, byl jsi až na prvé příkré skále.’
Později odpoledne jeden přišel s cedrovou větévkou a starý muž řekl: ‘Výborně! Byl jsi v půli cesty.’
Za hodinu potom přišel jiný s větvičkou smrkovou. Jemu pověděl náčelník: ‘Dobře; dostal jsi se k třetímu pásmu, slezl jsi tři čtvrtiny svahu.’

Slunce bylo nízko, když se poslední vrátil. Byl to krásně urostlý, nádherný hoch ušlechtilé povahy. Jeho ruce byly prázdny, když se blížil k náčelníkovi, avšak jeho tváře byly rozjařeny a řekl: ‘Otče, nebylo stromů tam, kam jsem došel – neviděl jsem větviček, ale viděl jsem Ozářené Moře.’
Nyní tvář starého muže se rozjasnila také a zvolal hlasitě a se zápalem: ‘Poznal jsem to!
Když jsem se ti podíval do tváře, poznal jsem to. Ty jsi byl na vrcholu. Nepotřebuješ žádných větviček na důkaz toho. Jest to psáno ve tvých očích a zvoní to v tvém hlasu. Hochu, pocítil jsi povznesení, viděl jsi slávu hory.’

Mějte toto na mysli, že odznaky, jež udělujeme za dosažení výkonů a odborů, nejsou ceny, jsou to pouze důkazy toho, co jste vykonali, jací jste byli. Jsou to pouze větvičky sesbírané na cestě, abyste věděli, jak daleko jste se dostali lezením nahoru.

The post Ernest Seton. Spisovatel a vynikající ilustrátor moudře o stoupání na horu i nahoru first appeared on Čítárny.

Literární kritik a spisovatel Gary Carden v recenzi na knihu Shermana Alexieho Deset malých Indiánků píše: „Pro původní Američany je jedním z nejprovokativnějších anglických slov výraz ,akulturace‘. Za uplynulých tři sta let nabylo řady rozdílných a často protikladných významů. Ať už se pod jeho nablýskaným či různě upravovaným povrchem skrývá cokoliv, federální vláda výraz definuje jako proces,  kterým se menšiny stávají ,významnou a pozitivní součástí naší (americké) kultury‘. Mnoho aktivistů původních Američanů jej však vnímá jen jako další formu genocidy.“

Důvod je zřejmý. Odhaduje se, že genocida a násilná asimilace po staletí páchaná na obyvatelích žijících na území dnešních Spojených států snížila jejich počet z půldruhého milionu z doby před Kolumbem na pouhých dvě stě čtyřicet tisíc v roce 1900!
Z více než čtyř set jazyků jich vlastně polovina vymizela a jen necelá padesátka z nich se dnes vyučuje na školách.

Přesto v současnosti na území USA existuje kolem 560 vládou uznaných kmenů a plus několik desítek vládou neuznaných – některé v počtu stovek tisíc (Čerokí, Navahové), jiné ovšem v podobě jen několika jedinců (například kalifornské kmeny Red Wood a Kawaiisu anebo Celilo na severozápadě), každý s vlastní kulturou, systémem víry a zvyklostmi.

Indiáni ale přesto už nejsou vymírající rasa odsouzená k zapomnění:
podle oficiálních údajů žilo v roce 2003 ve Spojených státech amerických 2 787 000 Indiánů (včetně Eskymáků a Aleutů) z celkového počtu 290 810 000 obyvatel (pro srovnání – počet Afroameričanů činil 37 099 000). Při započtení obyvatel, kteří se alespoň jednou svou rodovou linií hlásí k indiánským předkům, počet stoupne na 4 366 000. Samozřejmě, Indiáni jsou stále  menšinou ve vlastní zemi, ovšem menšinou, s níž je třeba počítat.
Za rozrůstající se indiánskou populací stojí v prvé řadě vstřícnější ekonomické a kulturně společenské prostředí, to si však Indiáni  museli vyvzdorovat sami, anebo s pomocí spíše ojedinělých bílých osvícených sympatizantů.

Vždyť teprve loajální služba Indiánů v armádě Spojených států během 1. světové války přinesla změnu v jejich společenském postavení, když jim v roce 1924 bylo přiznáno americké občanství a volební právo. Další důležitou organizací, která však vznikla bílým zákonům navzdory a uznání došla teprve dodatečně a která odvedla velký díl práce pro udržení kontinuity indiánských náboženství (samozřejmě že propojených s křesťanskými prvky), byla Církev původních Američanů (Native American Church), navazující na zakázané náboženství Tance duchů a oficiálně ustanovená v roce 1922. K církvi, která  má povoleno při svých obřadech používat peyotl, se dnes hlásí asi dvě stě padesát tisíc převážně prérijních Indiánů. K legalizaci tradičních indiánských náboženství došlo až v roce 1978.

Jistě, existoval tu, již od roku 1824, Úřad pro indiánské záležitosti (Office of Indian Affairs), ten se však pro zkorumpovanost svých představitelů nesetkával s příliš velkou důvěrou. Úřad prošel reformou až po 2. světové válce, když byl v roce 1947 ustanoven Úřad pro záležitosti Indiánů (Bureau of Indian Affairs).

Ani ten si však nezískal přílišnou důvěru Indiánů, když v roce 1954 inicioval vznik vládní politiky „terminace a relokace“, jako další fázi Reorganizačního zákona (Reorganization Act) z roku 1952, jehož smyslem bylo rezervace zrušit a Indiány z důvodu asimilace přesídlit do měst. Během osmi let tak bylo úředně vymazáno jedenašedesát kmenů (a to i třeba kmen Lumbee ze Severní Karoliny, jenž tvořilo na čtyřicet tisíc příslušníků) a rezervace bylo nuceno opustit několik set tisíc Indiánů. Tito městští imigranti však jen rozšířili počet bezdomovců a zoufalců obývajících ghetta.

I díky Reorganizačnímu zákonu dnes žije v rezervacích, pověstných vysokou nezaměstnaností a z ní plynoucích problémů, jako jsou alkoholismus, drogová závislost, domácí násilí, vysoká dětská úmrtnost, sebevraždy a kriminalita, pouhá osmina všech Indiánů. K neutěšené situaci v nich přispívá i skutečnost, že takřka polovina jejich obyvatel dnes již nejsou Indiáni, ale příslušníci jiných etnik.

Jedna z mála organizací, která se snažila skutečně hájit zájmy Indiánů, vystupovala proti politice terminace a hrála podstatnou roli při přípravě vládních vzdělávacích programů a programů na odstranění chudoby, vznikla teprve koncem druhé světové války, v roce 1944, pod názvem Národní kongres Indiánů (National Congress of American Indians).

Zásadní změnu přinesla až padesátá léta 20. století, kdy svůj emancipační a desegregační zápas zahájila početná menšina černošských obyvatel. Po jejich vzoru začala v polovině 60. let růst i politizace a radikalizace Indiánů.

Apačský náčelník a šaman Geronimo, indiánským jménem Goyathlay nebo Gokhlayeh.
Jeden z posledních původních Američanů, kteří se postavili neuvěřitelné genocidě na odpor.

Z lehce pochopitelných důvodů však jen málo Indiánů věřilo v cestu nenásilného odporu, jak ji v duchu Gándhího hlásil Martin Luther King.
Po vzoru velmi radikálního afroamerického hnutí Černá moc (Black Power) tak vznikla Rudá moc (Red Power), usilující o navrácení indiánských území (či o jejich finanční náhradu) a zrušení různých omezujících zákazů (například zákazu rybolovu v některých řekách). Jejími stoupenci však byli převážně Indiáni z městských ghett, takže často docházelo k nedorozumění s Indiány z rezervací. Nicméně hnutí dosáhlo několika úspěchů v soudních kauzách o finančních náhradách za devastaci tradiční kultury.

Generační rozpory v hnutí a rostoucí radikalizace mladších stoupenců vedly v roce 1968 ke vzniku militantní organizace Indiánské hnutí (American Indian Movement).
Její činnost vešla do povědomí bílé většiny především obsazením bývalého vězení Alcatraz v Sanfranciském zálivu v letech 1969–1971, Úřadu pro záležitosti Indiánů v roce 1972 a v roce 1973 pak obsazením vesnice Wounded Knee v Jižní Dakotě, což se neobešlo bez asistence policie, armády a FBI.

Z dnešního pohledu se mohou násilné akce Indiánského hnutí zdát možná kontroverzní, kontroverzní však bylo celé desetiletí 1965–1975, neboť radikalizací procházeli nejen Afroameričané a Indiáni, ale i mladší generace bílých obyvatel USA, kteří odmítali válku ve Vietnamu, v níž koneckonců bojovalo i mnoho indiánských a černých vojáků.

Pro mladé příslušníky bílé většiny to byla doba revolučních sloganů, protiválečných demonstrací, otevřené sexuality, ženské emancipace, experimentů s drogami, politického a ekologického aktivismu, včetně pokusů o zakládání komun a hledání funkční alternativy životního stylu. Vzory k němu mladí lidé hledali v Indii, u nezávislých odborářských hnutí – a také u Indiánů, u nichž se mladí lidé inspirovali strukturou kmene.

Postava Indiána se stala jedním z hlavních symbolů hippies, jejichž jedním z protiválečných hesel bylo:
„Bílý muž posílá černého muže zabíjet žlutého muže, aby ,bránil‘ zemi, kterou ukradl rudému muži!“
Indián v rodokmenu přestal být znamením méněcennosti a stal se předností.
Rudý muž byl prostě zde a velmi důrazně dával vědět o své existenci.

PRVNÍ KNIHY O INDIÁNECH

Ruku v ruce s politikou se postupně měnil i obraz Indiána, jak jej v ustálených klišé představovala bílá literatura minulých století. Ten kolísal vždy mezi dvěma krajnostmi – „rudým ďáblem“ a „ušlechtilým divochem“.
Bylo tomu tak v knihách Jamese Fenimora Coopera (1789–1851), v Písni o Hiawathovi (1855) Henryho Wadsworthe Longfellowa (1807–1882) i v povídkách Marka Twaina (1835–1910), který v názoru na indiánskou otázku zůstával spíše dobyvatelem a konfederačním vojákem.
Realističtější pohled na Indiány v té době nabídl Francis Parkman ve své knize Oregonská stezka (The Oregon Trail, 1849, česky 1968), „bibli“ pozdějších westernů, či v Historii Pontiacova spiknutí (History of the Conspiracy of Pontiac, 1851).

Walt Whitman
Vždyť i věrozvěst americké demokracie a amerického národa Walt Whitman (1819–1892) nacházel ve svých vizích, ať již ztvárněných ve Stéblech trávy (Leaves of Grass, 1855, česky uceleně 1906) či v eseji Vyhlídky demokracie (Democratic Vistas, 1871, česky 1903), budoucnost Ameriky veskrze bílou,2 což vysvětluje básník a ekolog Gary Snyder v knize Místo v prostoru (Place in Space, 1995, česky Maťa 2001), v eseji Starý „nový svět“ Walta Whitmana takto:

„Whitman byl ve svém osobním chování a hodnotách zcela jasně prost předsudků. Ale předpokládal do budoucna jakýsi tavicí tyglík, ve kterém se ostatní rasy a etnické skupiny případně ztotožní s liberální protestantskou metafyzikou, která se skrývá v pozadí jeho snu. Dnes víme, že se tyto naděje nesplní. Vlastní ideologie Whitmanovy vysněné budoucnosti nerespektovala skutečnou rozmanitost, neboť ani netušila, že odlišné kultury tvrdohlavě zůstanou, budou-li si to přát, odlišné.“

Připomeňme, že Whitman začal psát tuto esej v roce 1868, tedy ve stejném roce, kdy hromadný vrah a americký narodní hrdina generál Custer zmasakroval skupinu Čejenů náčelníka Černého kotle u Gary Snyder v eseji Politika etnopoetiky k tomu podotýká:

„Sbírky indiánské mytologie, folklóru a písní se datují od osmdesátých let 19. století. Jejich počet se po roce 1900 opravdu rozrostl – výroční zprávy a bulletiny Úřadu pro americkou etnologii, Americké etnologické společnosti, memoáry a časopis Americké folklórní společnosti, a tak dál. Obrovské množství indiánské literatury v angličtině, ale téměř žádná populární publikace ve formě, která by byla snadno dostupná většímu množství lidí. Ptám se proč. Já sám nevím; může to být prostě tržní ekonomikou, anebo proto, že tento druh literatury nechce nikdo číst. Může to být i tím, že nikdo nechtěl, aby se to vyneslo z akademických kruhů ven.”

Způsobu využití se přitom meze nekladou:
Příkladem třeba sbírka suše převyprávěných mýtů Hlasy větrů sestavená Margot Edmondsovou a Ellou E. Clarkovou (Voices of Winds, 1989, česky 2000), stejně jako lidovou slovesnost dále rozvíjející Indiánské příběhy / Jak se Lišáček stal Lišákem (Indian Tales, 1953, česky 2003), které mezi kalifornskými Indiány sebral Jaime de Angulo (1887–1950).

Josef Václav Sládek a Indiáni
V tomto ohledu byl mnohem dál český básník Josef Václav Sládek (1845–1912), který se s konfliktem bílé a indiánské civilizace seznámil osobně při své cestě do Ameriky v letech 1868–1870 a svou deziluzi z rodící se americké demokracie ztvárnil v podobě časopisecky publikovaných básní (Na hrobech indiánských), povídek a fejetonů, které v roce 1914 vyšly ve dvousvazkových Amerických obrázcích a jiné próse.
Jeho postřehy jsou dodnes aktuální svým vnímáním základního rozporu v obecném pohledu na Ameriku: na jedné straně vzhlížení k „zemi neomezených možností“, na druhé straně sympatie s národem, který na šíření americké demokracie doplatil vlastní existencí.

Obojí plyne z pochopitelných pocitů příslušníka národa se zkušeností útlaku jiným národem, který v Americe viděl možnost „lepší budoucnosti“, zároveň se však dokázal vcítit do role porobených. Patří ke známým paradoxům, že vstupem na půdu „svobodné země“ (jak praví verš Emmy Lazarusové na Soše svobody: „Pošlete mi své stísněné masy toužící po svobodě…“) se nově příchozí mění z evropských emigrantů (byť třeba z Evropy odešel z náboženských či ekonomických důvodů) na „dobyvatele Nového světa“, pro něhož se Indiáni na „dosud neobývaných územích“ stávají nepříjemnou překážkou.

Zem svobodná, a přec tu bezpráví,
jak děsnějšího neviděly světy:
zmar každý krok a zločin krvavý,
a každý hles vítězné oslavy
skřek divoký, jejž neznal barbar ani
na zříceninách Říma před sta lety.

Když na vaši si tyran stoupá šíji
a do prachu vás šlape poroby,
tu ku poplachu všechny zvony bijí;
když divoch padlých tančí nad hroby,
těch, co mu v hrdlo sami tiskli nůž,
tu divokou je šelmou rudý muž
a děti strašíte tou komedií.

„Na hrobech indiánských“, Josef Václav Sládek, asi 1870

J. V. Sládek také přeložil Longfellowovu Píseň o Hiawatě (1909), což též přispělo k rozvoji představy o „ušlechtilém divochovi“ v českém prostředí.

Antonín Michal Dignowity
Měli bychom připomenout ještě jednoho Čecha, který již v polovině 19. století volal po nápravě nespravedlností, jež se děly jak na Indiánech, tak i na černoších v Americe. Lékař Antonín Michal Dignowity (1810 – 1875), účastník polského povstání proti ruské nadvládě, emigrant z Rakouska usazený se svou rodinou v texaském San Antoniu, přítel Čerokíjů, byl svědkem nejrůznějších krutostí ze strany bílých vůči původním obyvatelům a otrokům.
Tím, že kromě zrušení otroctví pro ně žádal i možnost vzdělání, si získal nenávist místních bílých usedlíků a jen díky včasnému upozornění staré černošky ušel v roce 1861 lynčování.
Již v r. 1859 vydal knihy Bohemia under Austrian Despotism (Čechy pod rakouským despotismem) a (Despotismus v Americe), “pravědpodobně… první knihy českého autora, které vyšly v Americe”3a, později pak Zločiny a krutosti, které páchají na svatých právech lidí takzvané soudy spravedlnosti.
(František Houdek – Náš hrdina v Texasu, Respekt 41, 8.-14. 10. 2007)

O tom, komu budou patřit sympatie českých čtenářů, bylo rozhodnuto již dávno.
Poslední Mohykán (The Last of the Mohicans, 1826) Jamese F. Coopera dojímal smutným osudem Indiánů již v roce 1852 a příběhy Vinnetoua a Old Shatterhanda z pera Karla Maye (1842–1912) v českých končinách vycházely již od roku 1901.
K nim později přibyly příběhy odehrávající se v divočině Divokého západu sepsané Ernestem Thompsonem Setonem (1860–1946), Zanem Greyem (1872–1939), Jackem Londonem (1876–1916), anebo českým dobrodruhem Otakarem Batličkou (1895–1942), případně etnografem, znalcem kaktusů a cestovatelem Alberto Vojtěchem Fričem (1888–1944) nebo Enriquem Stankem Vrázem (1860–1932), lhostejno, že poslední dva navštěvovali spíše Střední a Jižní Ameriku.
V praktickém smyslu pak takový obraz Indiána jako šlechetného hrdiny z divočiny posilovalo i hnutí woodcraftu a skautingu.
 
Přesto lze i v americké literatuře 19. století nalézt knihu, která nabourává ustálenou představu o Indiánovi a na základě důkladného studia podrobuje kritice postup americké vlády vůči Indiánům.
Touto čestnou výjimkou je kniha Helen Hunt Jacksonové (1830–1885) Sto let hanby (A Century of Dishonor, 1881).
Kniha vzbudila velikou pozornost a Kongres dokonce ustanovil komisi, která měla situaci Indiánů prověřit.
Výsledkem však bylo v roce 1887 přijetí velmi špatného Zákona o rozdělování půdy, tzv. Dawesova zákona, jehož smyslem bylo učinit z Indiánů americké občany a integrovat je do společnosti.
Území rezervací bylo přeměněno na soukromá vlastnictví, přičemž Indiánům byly přiděleny pozemky od 40 do 160 akrů, které se nesměly následujících pětadvacet let pronajmout ani prodat.
„Zbývající“ území bylo rozprodáno, ovšem bílým osadníkům, takže množství půdy v indiánském držení se drasticky snížilo na pouhou jednu třetinu.
Zákon tak přispěl k další destrukci kmenových společenství. K jeho zrušení došlo až v roce 1934 zákonem, který mimo jiné povoloval indiánským kmenům i zřízení vlastní samosprávy.

PRVNÍ PUBLIKUJÍCÍ INDIÁNI

Prvenství zřejmě patří náčelníku kmene Potawatomi Simonu Pokagonovi (1830–1899), autoru částečně autobiografického románu Královna lesů (Queen of the Woods, 1899), jehož podstatnou část tvoří vztah Simona a Lonidaw, jež rozumí řeči ptáků a zvířat.
Jedná se o tématicky nevyvážený román, který se navíc místy mění v kázání o škodlivosti kouření a alkoholismu („Démon Rum“). Kniha vyšla v bezvýznamném nakladatelství a neměla v podstatě žádný větší vliv. Znovuobjevena byla až v sedmdesátých letech 20. století.

První Indián, který získal jistou reputaci mezi bílými čtenáři a který své knihy psal skutečně sám, bez bílého prostředníka, byl Charles Alexander Eastman – Ohiyesa (1858–1939) z kmene Santí, patřícího k národu Dakotů (Siouxů).
Svou literární činností i výchovnou prací ve skautském hnutí se celý život snažil zmenšit propast mezi bělochy a Indiány. Jeho knihy bývaly populární, o čemž svědčí i to, že byly přeloženy do francouzštiny, němčiny, dánštiny a češtiny: Indián v mládí (Indian Boyhood, 1902, česky 1915), Večery ve wigwamu: Povídky Siouxského kmene (Wigwam Evenings: Sioux Folk Tales Retold, 1909, česky 1922), které napsal se svou manželkou Elaine Goddale Eastmanovou, Hakada / Vzpomínky z mládí indiánského lékaře dra Ch. A. Eastmanna (1923) či Duše Indiánova (The Soul of the Indian: An Interpretation, 1911, česky 1923), případně Duše Indiána (The Soul of an Indian, ed. Kent Nernburn, 1993, česky Maťa 1998).

Jisté reputace dosáhla Gertrude Simmons Bonninová (Zitkala-Sa) (1876–1938) z kmene Siouxů svými povídkami v různých dobových časopisech a knihami Staré indiánské legendy (Old Indian Legends, 1901) a Indiánská vyprávění (American Indian Stories, 1921).

Obecně poctivější přístup ke společenskému postavení Indiána v literatuře psané bělochy se zvolna objevuje až po první světové válce.
To je zřejmé, byť postavy Indiánů nejsou pro tyto autory typické, například v povídce ,Indiánský tábor‘ (Indian Camp) ze sbírky Za našich časů (In Our Time, 1925) Ernesta Hemingwaye (1899–1961) nebo v povídkách Williama Faulknera (1897–1962) Rudé listí (Red Leaves, 1930) a Spravedlnost (A Justice, 1931).

Širšímu povědomí v té době bohužel zůstala utajena kniha, kterou na základě rozhovorů s lakotským šamanem Černým jelenem (1863–1950) sestavil John G. Neihardt  (1881–1973) a v roce 1932 vydal pod názvem Mluví Černý jelen (Black Elk Speaks, česky 1998).
Dosud nevyřešenou otázkou zůstává, jaký podíl na této knize měl sám Černý jelen a jaký zapisovatel John G. Neihardt. V každém případě se jedná o naléhavé svědectví přímého účastníka a oběti konce indiánských válek. Úspěchu a ocenění se kniha dočkala až při svém druhém vydání v roce 1961, kdy již byla situace a nálada ve společnosti zcela jiná.

Významným, avšak stejně nepovšimnutým dílem je román Obklíčen (The Surrounded, 1935) od D’Arcyho McNicklea (1904–1977) z kmene Sališ-Kutena, historika a antropologa a jednoho ze zakladatelů Národního kongresu Indiánů.
Částečně autobiografický, dobře vystavěný příběh polovičního Indiána Arshila, jemuž se dostalo dobrého vzdělání a jenž se stal houslovým virtuosem, je prodchnut základní úvahou o možnosti skloubit bělošskou vzdělanost s indiánskými tradicemi a indiánským přístupem k životu. Zároveň je tu velmi realisticky vykreslena bída a bezútěšnost života v rezervacích, kde tradiční kmenovou soudržnost rozleptává alkohol, vzájemná  nesnášenlivost Indiánů a jejich  nechuť se vzdělávat.

Klíčovým pro růst sebevědomí Indiánů se ukázal román spisovatele z kmene Kiowa Navarre Scotta Momadaye (nar. 1934) Dům z úsvitu (House Made of Dawn, 1968, česky 2001), který na příběhu navažského válečného veterána Abela velmi poutavě a přitom nezjednodušeně podrobil kritice americkou asimilační politiku. Kniha má zároveň rysy, které jsou dnes již pro indiánskou literaturu typické – stírání žánrů (zde faulknerovské, hemingwayovské či joyceovské narativní techniky skloubené s indiánským způsobem vyprávění a prokládané navažskou poezií). Pro svou stylistickou vytříbenost prodchnutou imaginací vycházející z indiánského cyklického vnímání času a politickou naléhavost získal román v roce 1969 Pulitzerovou cenu, což měla mimo jiné za následek, že se indiánskou otázkou začala zabývat široká veřejnost.

Jako dokumentární doplněk k Momadayovu románu lze chápat vzpomínky Johna (Fire) Chromého jelena (1903–1977) sepsané s pomocí Richarda Erdoese (1912) Chromý jelen / Vyprávění siouxského medicinmana (Lame Deer, Seeker of Visions, 1972, česky 2004). Neměli bychom ovšem zapomenout na dílo, které – mimo jiné – zpracovává pozvolné probouzení Indiánů z vnucené letargie – na román Vyhoďme ho z kola ven (One Flew Over the Cuckoo’s Nest, 1962, česky 1979, Maťa 2001) Kena Keseyho, jenž v postavě Náčelníka Bromdena vytvořil symbol Indiána druhé poloviny 20. století.

Obrovský dopad na měnící se postoj většinové společnosti vůči Indiánům měla dokumentární kniha bílého autora Dee Browna (1908–2002) Mé srdce pohřběte u Wounded Knee (Bury My Heart at Wounded Knee, 1970, česky 1976), dokument, který bez příkras vykreslil násilnou podstatu osídlování severoamerického kontinentu a donutil běžného Američana přehodnotit svůj pohled na historii své země. Kniha sklidila pochvalu i samotných Indiánů. Například indiánský mluvčí Vine Deloria, Jr,. z kmene Dakotů, básník a spisovatel, autor manifestu Custer zemřel za vaše hříchy (Custer Dies for Your Sins, 1969), ke knize poznamenal:
„Každý Indián si knihu velmi rád přečte a bude mu líto, že ji nenapsal sám.“

Neměli bychom ovšem zapomenout na dílo, které Brownovu knihu dotváří beletristickými prostředky. Fiktivní příběh bělocha Jacka Crabba, který je vychován Čejeny, je svědkem vyvraždění skupiny Černého kotle  generálem Custerem u řeky Washita, „vrací se“ do bílé civilizace, aby se v závěru zúčastnil bitvy u Little Big Hornu na straně bílých vojáků.

Román Malý velký muž (Little Big Man,1964, česky 1977) bílého autora Thomase Bergera (1924) věrně přibližuje způsob myšlení obou stran tragického konfliktu. Kniha byla v roce 1970 zfilmována Arthurem Pennem, který do hlavní role obsadil Dustina Hoffmana.
{youtube}R8-gu-HhXtY{/youtube}
Zatímco dříve byla rezervace vnímána jako místo, odkud je nejlépe co nejdříve utéct, v šedesátých letech se vyskytli autoři, kteří se pokusili z rezervace udělat místo, kde by mohla přežít a dále se rozvíjet indiánská kultura.
Podmínkou ovšem bylo, aby sami Indiáni drželi při sobě a pokusili se obnovit rodinné a kmenové vztahy.
To je z velké části tématem depresivní (za jakou ji ve své době označovali bílí čtenáři) knihy o hledání osobní i rasové identity, románu Zima v krvi (Winter in the Blood, 1974) Jamese Welche (1940–2003) z kmene Černonožců a Gros Ventre.
Depresivní je i další Welchova kniha Smrt Jima Looneyho (The Death of Jim Looney, 1979), která čtenáře vede k pochopení povahy života v rezervaci v širším kontextu.
Stejně jako i Fools Crow (1986), jejíž děj se z velké části odvíjí od zmasakrování Černonožců u řeky Marias v roce 1870.
Zajímavou knihou je Indiánské léto (Indian’s Summer, 1975) šónijského autora Nasnagy (Rogera Russella), jejíž děj je plný historických odkazů a společenské kritiky, ovšem podávané v značně satirickém duchu.

Ani indiánská literatura se ovšem nevyhnula autorům, kteří za rostoucím zájmem o Indiány vycítili příležitost vydělat peníze. Bohužel v tomto případě nešlo pouze o všehoschopné pisálky, ale o schopné a brilantní spisovatele, kteří svými díly dokázali ovlivnit životní názor obrovské spousty čtenářů.
To se týká především velmi úspěšných a hojně do cizích jazyků překládaných knih autora Forresta Cartera (1925–1979). Bestsellerem se stal jeho třetí, údajně autobiografický román Škola Malého stromu (The Education of Little Tree, 1976, česky 1993) , dojemný příběh sirotka, polovičního Čerokíje, Malého stromu, vychovávaného prarodiči, jenž je násilím poslán do internátní školy.
Bestsellerem se v roce 1978 stal i strhující román Odvedu vás do Sierra Madre (Watch for Me on the Mountains, česky 1983) zpracovávající život apačského (čirikavského) náčelníka  Geronima. Forrest Carter při psaní knihy vycházel z mnoha historických pramenů, mimo jiné právě také z knihy Mé srdce pohřběte u Wounded Knee.

V devadesátých letech 20 století však vyšlo najevo množství faktů, které vážně zpochybnily jak autobiografičnost Školy Malého stromu, tak i autorův čerokíjský původ, a navíc odhalily Carterovu temnou minulost. Asa Earl Carter, jak zní jeho pravé jméno, byl běloch, který v rodné Alabamě působil jako místní vůdce Ku-klux-klanu a jako spisovatel pracoval ve službách alabamského guvernéra, rasisty George Wallaceho, jemuž napsal v roce 1962 do inauguračního projevu „slavnou“ větu: „Segregace nyní, segregace zítra, segregace navždy.“
Carter v roce 1970 odešel do politického ústraní, své jméno si podle jižanského generála a prvního vůdce Ku-klux-klanu Nathana Bedforda Forresta změnil na Forrest Carter a věnoval se úspěšné spisovatelské kariéře, v níž někdy používal čerokíjské jméno Gundi Usdi, Malý strom.

S vlnou zájmu o Indiány souzněla i kniha Hyemeyohstse Storma (1933) Sedm šípů (Seven Arrows, 1972), který v příběhu využil čejenské tradice k rozvíjení vlastní filosofie v duchu hippies a New Age. Tato poutavá kniha, příběh Nočního medvěda a jeho lidu, která si našla mnoho oddaných stoupenců, hledá pozitivní alternativu vývoje lidského společenství v respektování přírodních cyklů a ekologické provázanosti života.
Tato upřímně míněná kniha však byla odmítnuta čejenskými představiteli i částí kritiky, protože prý veřejně reprezentovala a interpretovala kmenové náboženství bez svolení kmenových starších, navíc údajně nepravdivým a necitlivým způsobem. Autorovi bylo navíc vyčítáno, že je se Severními Čejeny spřízněn jen velmi okrajově.

Oba uvedené případy vzbudily dočasné vášnivé volání po nějaké autoritě, která by podobným jevům zabránila, a dosud nekončící diskuse o autentičnosti indiánské literatury, v nichž zazněla mnohá varování před rozvíjením starých a vytvářením nových mýtů o Indiánech a jež zároveň poukázaly na nebezpečí indiánského rasismu.

Životadárnou vzpruhu dostala indiánské literatury s  nástupem ženského emancipačního (feministického) hnutí v sedmdesátých letech 20. století, kdy se objevila výrazná díla ženských autorek.

Vrcholným dílem tohoto období je román Obřad (Ceremony, 1977, česky 1997) Leslie Marmon Silkové (1948), která vyrůstala v rezervaci Laguna Pueblo v Novém Mexiku. Složitě komponovaná kniha přináší příběh válečného veterána Taya, který podstupuje starým šamanem předepsaný terapeutický rituál, jenž mu má pomoci vyrovnat se s válečnými zkušenostmi a obnovit vůli k životu.
Kniha je dnes řazena k nejvýznamnějším dílům moderní americké prózy, autorka sama patří mezi nejvýznamnější etnické autorky vůbec.

V roce 1984 na sebe upoutala pozornost další indiánská spisovatelka Louise Erdrichová (1954), která je francouzsko-čipevajského původu.
V románu Čarování s láskou (Love Medicine, česky 1994) autorka na pozadí pátrání po vlastním původu rozehrává fascinující příběh střetávání dvou rozdílných kultur. Na rozdíl od mnoha svých předchůdců však Erdrichová neupadá do stereotypu, kdy je zdůrazňován negativní vliv západní civilizace a vyzdvihován indiánský život v souladu s přírodou.

Podrobnější obrázek o posledních patnácti letech indiánské literatury si můžeme utvořit na základě antologie amerických a kanadských autorů, sestavené Jeffreym A. Vanderzielem a Jiřím Rambouskem ml. pro potřeby českého čtenáře, Vinnetou tady nebydlí (2003), která kromě již několika výše zmíněných představuje mnoho dalších autorů a autorek, kteří vzbudili pozornost čtenářů i kritiky. Z těch žijících v USA to jsou: Sherman Alexie, Paula Gunn Allenová, Grey Cohoe, Anita Endrezzeová, Eric L. Gansworth, Joy Harjová, Linda Hoganová, LeAnne Howeová, Irvin Morris, Simon J. Ortiz, Carter Revard, Vicky Searsová, Gerald Vizenor a Anna Lee Waltersová. Kniha je výjimečná i tím, že nás uvádí do rozmanitosti nejen literární, ale i regionální, jazykové a kmenové.

Máme-li tedy nějak obecně charakterizovat indiánskou literaturu a pokusit se nalézt to, čím indiánští autoři americkou literaturu obohacují, či jakými znaky se od americké literatury psané bílými autory liší, je třeba si uvědomit, že tradiční indiánskou formou vyjádření bylo vyprávění ústní.
Díky řadě antropologů a lingvistů – jako byli například Franz Boas, Alfred L. Kroeber nebo John Reed Swanton –, kteří nehledě na obecný nezájem shromáždili obrovské množství materiálu, neupadly do zapomnění mýty, legendy a pověsti a poznatky o kulturních tradicích, zvyklostech a obyčejích kmenů, z nichž některé dnes již neexistují. Archivy jsou plné nezpracovaných poznámek, záznamů a fotografií, které teprve čekají na zpracování a uveřejnění.

STYL PSANÍ KNIH

Psaná forma přišla až s příchodem bílých dobyvatelů, přičemž vyprávěcím jazykem se stala samozřejmě angličtina, čímž mohlo dojít – a často i docházelo – ke vzniku různých chyb a významových posunů. Totéž je problémem i archivovaných přepisů autentických vyprávění, které bývaly zaznamenávány v angličtině (často za pomoci tlumočníků či „domýšlení“ a upravování zapisovateli), nikoliv v indiánských jazycích.
To dnes samozřejmě nehrozí. Přesto však „vyprávěcí“ styl zůstává hlavní devízou indiánské literatury: vyprávění je plné různých odboček, „vedlejších“ příběhů či splétání několika osudů v jeden, popisů prostředí a jednotlivostí, důrazu na pocity, význam přírodních živlů (déšť, bouře, vítr,…) a krajinných útvarů (hory, prérie, řeky, jezera,…).

Velkou a zásadní roli hraje ve vyprávění humor.
Někdy skrytý mezi řádky a spíše navozující atmosféru, jindy ironický, sebeironický až komediální a často se objevující v okamžiku, kde by jej čtenář rozhodně nečekal.
Humor je zřejmě nejzásadnější prvek, který narušuje stereotyp jak moudrého, vážného, stoického Indiána, mlčky přijímajícího svůj úděl, tak i Indiána bojovníka, který bez bázně a hany čelí tragickému osudu. Bílým autorům dobrodružných románů o Indiánech se k takové představě humor nehodil, a proto jej záměrně potlačovali. Antropologové zase mnohdy kladli důraz na mytologické pozadí příběhu, anebo se humor vytratil při zpracování bílými zapisovateli.
To je do jisté míry případem knihy Mluví Černý jelen či Ohyiesových spisů, opakem je pak citlivé převyprávění mýtů kalifornských Indiánů Jaimem de Angulo

Zcela běžné je plynulé přecházení z prózy do dramatu či poezie.
Prolínání stylů a forem – ať již tradičních či euroamerických (post)moderních uměleckých postupů – je vlastně jen dalším projevem indiánského pojetí světa a života v celistvosti a vzájemné provázanosti. Proto se v knihách objevují dějové „náhody“, časové skoky nebo různočasové paralely – velmi časté je prolínání minulosti, současnosti a budoucnosti. To samozřejmě vychází z cyklického pojetí času (pohyb slunce, měsíce, střídání ročních období, koloběh život-smrt-znovuzrození).
A stejně jako je rovnocenná minulost-současnost-budoucnost, jsou zcela rovnocenné i sen, vyprávění, vize a „realita“ – spirituální, mýtické a kosmologické představy přirozeně prostupují příběhy bez ohledu na místo a čas.

Pokud jde o témata, pak„,indiánská otázka‘ není záležitostí ukončenou.
Důsledky vládních rozhodnutí i společenských předsudků jsou stále živé. Od bezohledného procesu založení i řízení rezervací, neplnění právních ,záruk‘, omezení náboženských svobod, zabírání zbytků, garantované‘ půdy, nuceného přesídlování do městských chudinských čtvrtí, šikanování státní policií i dosazenými kmenovými pořádkovými jednotkami, až k méně známému násilnému odebírání dětí pod falešnou záminkou poskytování lékařské a sociální pomoci, tajné sterilizaci žen hned po porodu v nemocnici, fyzickému i psychickému týrání v internátních školách a trvajícímu zadržování politických vězňů – tím vším ,indiánští‘ autoři vynášejí na povrch fakta, která výrazně mění představy čtenářů o zemi ústavně ,zaslíbené‘ ideám lidské rovnosti.“

K těmto „historickým“ událostem přibývají i ryze aktuální politická témata.
Například současná snaha americké vlády rozšířit těžbu ropy na Aljašce, což by kromě životního prostředí vážně ohrozilo i existenci místních kmenů, soudní procesy, v nichž se indiánské kmeny dožadují finanční náhrady za násilím odebraná území či vrácení posvátných míst, anebo již třicetileté věznění Leonarda Peltiera za údajnou vraždu dvou agentů FBI v lakotské rezervaci Pine Ridge v roce 1975.

Výše naznačené umělecké prostředky pak indiánským autorům umožňují nahlédnout historii i současnost (indiánskou, americkou, světovou) z nejrůznějších a někdy velmi nezvyklých, neotřelých až (pro bílou většinu) provokativních úhlů. Historické události tvoří v indiánské tvorbě pozadí pro hledání osobní, kmenové a národní identity i jako návrat k původnímu jazyku, kmenových zvyklostí a vztahů.

Někdy však obnovování tradic (které někdy slouží jako zástěrka čistě obchodních zájmů) může vést až k takovým politicko-ekologickým důsledkům, jako je značně kontroverzní snaha některých kmenů na západním pobřeží USA a Kanady obnovit lov ohrožených velryb.

Přesto jsme v posledních dvaceti letech v indiánské literatuře svědky stále větší tématické otevřenosti, která ji zbavuje úzce etnického rázu.
Indiánští umělci jsou dnes stejně vzdělaní jako bílí, znají bílou kulturu (mnohdy lépe než sami bílí) a jsou hrdí na svůj původ. Jsou si vědomi toho, že chtějí-li Indiáni uspět v bílé společnosti, musejí přijmout její pravidla a být lepší než běloši, ale zároveň si chtějí uchovat své rodové a kmenové znaky a tradice a odmítají se rozpustit v onom „tavicím tyglíku“ národů. Z toho samozřejmě plyne i mnoho frustrace, bolesti, neúspěchu a zklamání.

Právě pokusy najít řešení tohoto rozporu, najít rovnováhu mezi oběma krajnostmi, dávají jejich dílům dynamiku a schopnost zaujmout. Je to nová, originální cesta hledání odpovědi na onu prastarou otázku:
„Co jsme a kam kráčíme?“

A právě toto hledání, při vysoké úrovni současné indiánské literatury, ruší hranice mezi menšinovými a většinovými kulturami a paradoxně tak literaturu dělá nikoliv indiánskou či etnickou, ale „americkou“.

Jedno se však v tvorbě indiánských autorů nemění. Je to jistý didaktický podtext – pokus zprostředkovat ostatním svým „spolubojovníkům“ přístup ke kultuře a ke vzdělání.
Z toho plyne i současná snaha prorazit ve všech moderních médiích – viz vzestupná kvalita indiánského filmu, divadla, výtvarného umění, tance, hudby (včetně rockové) atd. Jak v jednom rozhovoru říká siouxský duchovní Dva koně:

„Naší dnešní snahou je především přiblížit se zábavnímu a mediálnímu průmyslu a podílet se na něm. Avšak svou vlastní cestou. Ukázat našim mladým generacím, že to je možné, že tady ta šance určitě je.“

Sherman Alexie na otázku, proč přešel od poezie k próze, od povídek k románům, od literatury k filmu, říká dva důvody:

„Tržba a dostupnost. Romány a filmy se účty platí lépe než poezií, a širší prodejností můžete zpřístupnit své dílo více lidem, zvláště indiánské mládeži… Když jsem pracoval na filmu, … zjistil jsem, že sezení v kině je současným ekvivalentem sezení kolem ohně a naslouchání vypravěči příběhů… A právě z toho důvodu budou Indiáni, a lidé vůbec, reagovat víc na filmy než na knihy.“

Je to poměrně běžný postup, jak se „zviditelnit“. Alexie, Silková i Erdrichová začínali psaním poezie, pak přešli k psaní povídek a nakonec k psaní románu. Sherman Alexie nakonec i k psaní filmových scénářů.

l.bosch, říjen 2005, doplněno září, listopad 2007
(Psáno jako doslov ke knize Deset malých Indiánků, Maťa 2005; součástí doslovu je medailon o Shermanu Alexiem)

The post Indiáni a americká genocida. Spisovatelé o Indiánech a násilné asimilaci v severní Americe first appeared on Čítárny.

Ernest Thomson Seton (14. srpna 1860 – 23. října 1946), vynikající ilustrátor sepsal mnoho kvalitních knih o přírodě a vztahu člověka k přírodě i o původním obyvatelstvu Ameriky, indiánech, neboli jak se jim dnes říká “First Nations”.
Poselství rudého muže však z jeho díla vyčnívá ojedinělým poselstvím, které nám zanechaly generace indiánů a kterého bychom si měli velmi intezivně všímat. Je moudré, nesobecké a inspirující. Je postavena na úctě k ostatním lidem i přírodě, na spiriualitních zvyklostech, které nebyly nikdy sepsány a přesto je milióny lidí po generace ctila, dokud jedinečnou kulturu nezničila nenažranost a nedovzdělanost lidí valící se z Evropy.

Pokud pochopíme, jak původní indián myslel, nebude nám nic divného na tom, že nikdy nic neukradl, byl sociálně soucitný a společnost (kmen) byla v mnoha směrech nad jeho soukromé zájmy.
Zcela zřejmý primitivismus většiny bílých lidí, šířící v Americe agresivně kulturu a náboženství, však velmi rychle degeneroval tyto tradice. Myslím, že velmi charakteristické pro tento jev je instrukce úředníků obrovské obchodní společnosti Hudson´s Bay Company v Kanadě, která platila na mnoha stanicích dálného severu:

“Divokému pohanskému Indiánovi dejte až dvouroční úvěr, ale jakmile si ostříhá vlasy a bude tvrdit, že je civilizovaný, nevěřte mu ani přes noc.”

Fakticky a bez zbytečných velkých slov poukazuje E.T. Seton nejen na historii původních obyvatel, ale paradoxně poukazuje i na současné civilizační problémy, s kterými se potýká nejen euroamerická společnost, ale dnes už celý svět.
A to díky vlastním zkušenostem a poznáním mnoha dalších lidí, které ve své knize velmi často cituje. Při pozorném čtení se mnoha čtenářům naskytne i řešení chaosu ve kterém žijeme a  které jsou k našemu údivu tak jednoduchá. A to jak v osobním životě, tak v celé společnosti.

V úvodu své knihy píše E.T. Seton, že jeho heslem bylo “to nejlepší od nejlepších indiánů”, stejně jako my doufáme, že budeme jednou historicky reprezentováni našimi nejlepšími mozky a nejlaskavějšími životy, nikoli bezohlednými lháři, darebáky a psychopaty, kteří ve své většině tvoří mocenskou část naší populace.

Kniha není skutečnou knihou Setona, ale podle jeho zápisků ji zkompletovala jeho dcera Julia M. Seton.

Jedna z mála fotografií Setona s indiány.

Ukázky z knihy:

Zákony, které uznávala většina původních obyvatel amerického kontinentu.

1. JE JEDEN DUCH, STVOŘITEL A VLÁDCE VŠEHO
Jemu se zodpovídáme ze svých skutků. Je věčný, neviditelný, vševědoucí, všemohoucí, nezpochybnitelný. V Něm a Prostřednictvím Něho žijí a pohybují se všechny bytosti. Jemu přísluší veškerá úcta a oddanost, od Něho přichází vše dobré. Je naší povinností k němu přistupovat s úctou. Jen modlitbou, obětování, šlechetným životem, poznáváním něho, kázní, postem a dlouhým bděním získáme jeho přízeň. Po poznání těchto věcí bude přijde jeho vedení. Je nezosobněný, a přece sám čas od času vstupuje do zvířat, mraků, deště hor, lidí či věcí nebo je podněcuje. Jemu je podřízeno mnoho menších duchů.

2. PRVNÍ JEHO POVINNOSTÍ JE USILOVAT O DOSAŽENÍ DOKONALÉHO LIDSTVÍ.
Toto je první povinnost,  poku dse člověk ocitne na Zemi. Znamená to, že má v sobě rozvíjet vše, co člověka utváří a snažit se prožít toto vše v přiměřené radosti. Musí spět k lidství cestami těla, mysli, ducha a služby.

3. KDYŽ ČLOVĚK DOSÁHNE VYSOKÉHO LIDSTVÍ, MUSÍ TOTO ZASVĚTIT SLUŽBĚ LIDU.
Jeho úkolem je především řádně zaopatřovat rodinu, statečně ji chránit, být laskavý a úslužný soused. Je na něm, aby byl stále připravený bránit svou rodinu, svůj tábor nebo kmen před nepřítelem.

4. LIDSKÁ DUŠE JE NESMRTELNÁ.
Odkud přichází na tento svět nebo kam jde, když člověk umře, nikdo neví. Jakmile však přijde okamžik smrti, měl by si pamatovat, že jeho život bude pokračovat na onom světě. Snaha zjistit, co nás čeká v příštím životě, nemá význam. Neměl by smrt očekávat se strachem a obavami, s pokáním a pláčem nad věcmi, které nestihl udělat nebo dokončit. Měl by vytrvat v přesvědčení, že v pozemském životě učinil vše, co bylo v jeho silách, a že pro jeho další život bude rozhodující, jak se choval zde na zemi. A proto, ať zazpívá svou píseň smrti a odejde jako hrdina, který se vrací domů.
…

Nikdo není vlastníkem země. Země náleží kmeni, který ji chrání před jinými kmeny.
Člověk vlastní jen tolik země, kolik jí obdělává nebo kolik jí zabere svým obydlím nebo polem.Když ji přestane obdělávat, vrací se tato půda kmeni a je přidělena jinému jeho příslušníkovi. Nikdo není vlastníkem stromů v lese nebo vody v řekách či půdy země. Člověk je nestvořil, jsou to plody země,která patří všem lidem.Jen tolik jich patří člověku, kolik jich stačí sklízet svýma vlastníme rukama kolik jich upotřebí ve svém vlastním domově.
Poznámka: Před padesáti lety přišel ze Západu Henry Georg a kázal poselství lidového vlastnictví země. Tuto myšlenku zřejmě pochytil u Indiánů. Ve své knize na základě prostého odhadu tvrdí, že soukromé vlastnictví půdy bylo základem vší špatnosti a bídy mezi bělochy.
…

U prvního Američana se s hrdostí mísila neobyčejná pokora. Nadutost byla cizí jeho povaze a indiánskému učení vůbec. Nikdy nebyl toho názoru, že schopnost artikulované řeči je důkazem nadřazenosti nad němým tvorem, naopak,že je to nebezpečné nadání. Hluboce věřil v mlčení – známku dokonalé rovnováhy. Mlčení je dokonalá síla, která udržuje rovnováhu těla, mysli a ducha. Člověk, který si chrání své jáství, vždy klidný a neotřesený bouřlivostí života, ne jako list na stromě, jako vlny na povrchu jezera, takový člověk má ideální přístup k životu a jeho vedení v duchu neučené moudrosti.
Když se ho zeptáte, co je mlčení, odpoví: “To je Velké Tajemství. Když se ho zeptáte, co je plodem mlčení, řekne: “Je to sebeovládání, pravá odvaha a trpělivost, vytrvalost, důstojnost a vážnost. Mlčení je úhelným kamenem charakteru. Střežte svůj jazyk v ústech, říkal starý náčelník Wabaša, a v dospělosti můžete dozrát k myšlení,které bude sloužit vašemu lidu!
…

Něžný přístup indiánských rodičů k dětem byl dobře známou věcí. Nejeden z indiánských proroků řekl:
“Je-li vaše dítě svéhlavé, nezvládnutelné,vzpurné nebo drzé, nebijte je. Jenom brutální člověk a zbabělec může bít bezbranné dítě. Raději je ukázněte tím, že je vyloučíte z her s jeho kamarády, nebo je dokonce nechtě postit se,dokud se nedopracuje poznání své chyby.”
“Pamatuj, že bolest, kterou cítí coby vyvrženec, je rychleji přivede k poslušnosti, kdežto špatnost bití přinese jistě celoživotní rozhořčení a nenávist k tomu, kdo je tak týral.”
“Severoameričtí Indiáni nebyli něžně nakloněni jen ke svým vlastním dětem, ale měli velmi rádi děti vůbec. Pečlivě je zaučovali ve svých zásadách a pravidlech svého národa. Jejich systém spočíval hlavně na uplatňování vlivu příkladu a v působení na děti vyprávěním příběhů jejich předků”.
“Jestliže se dítě zachová špatně,rodiče mu to vytknou a pokárají je, ale nikdy je tělesně netrestají.
(John Halkett: Indian of the North America – 1825)
…

Tu je příběh,který mně vyprávěl biskup Whipple: Opouštěl svůj příbytek s cenným majetkem uvnitř, protože na několik měsíců odjížděl a hledal nějaký způsob, jak se zabezpečit proti vyloupení. Jeho indiánský průvodce řekl: “Proč, bratře, nech to otevřené. Neměj strach. Tady není běloch na sto mil.”
…
Masakr v Cos Cob 24.prosince 1641: Indiáni laskavě přijali novoanglické osadníky v Myanusu a Stamfordu. Učili je, jak získat obživu z moře a z pralesa. Pak, podle tradice, když se cítili silní svým počtem a množstvím svých pušek, zbožní osadníci bez jakékoli záminky k válce nebo známky nepřátelství na straně Indiánů přišli uprostřed noci nepozorovaně do mírumilovné indiánské vesnice Petuquápenů, založili u vchodu do každé chýše veliký oheň a zastřelili všechny muže, ženy a děti, kteří se pokusili o útěk před plameny. Tu noc zahubili kolem čtyř stovek lidí – celou vesnici,většinou ženy a děti. Conestoga 1763
…

Masakr u Wounded Knee 29. prosince 1890. Toto je snad nejkrutější masakr v celé naší historii. Wovoka, prorok Tance Duchů, poslal svého žáka, aby zvěstoval tento tanec Siouxům. Tanec jim sliboval mír a klid, jestliže se zdrží válčení, whisky a špatností. Pod vedením náčelníka Velké Nohy se tato skupina Siouxů shromáždila na Wounded Knee, aby vyslechla poselství. Vládní pověřenec pro indiánské záležitosti, zbabělý a neznalý věci jako většina jeho kolegů, oznámil, že je to nějaký druh válečného tance a poslal pro vojáky. Přijel regiment plukovníka L.W.Colby-ho a s ním Hotchkissova dělostřelecká baterie.
Indiánům bylo oznámeno, že jestli složí zbraně a upustí od válečného tance, budou chráněni a živeni celou zimu. Souhlasili s tím a složili pušky. Většinou to byly staré a nepoužitelné pušky, snad vyjma těch, co se hodily pro lov drobné zvěře. Když předávali poslední pušku, “puška spustila”. Nikdo neví jak se to mohlo stát, ale jisté je, že to byl signál k tomu, aby Hotchkissova baterie začala pálit do lidí. Vypálila asi padesát výbušných granátů za minutu a v této první salvě skosila všechny muže. Pak začala pálit do žen a dětí a druhou salvou zabila většinu z nich. Ti, kteří mohli,utekli do kopců, ale byli na sněhu dohnáni a jeden po druhém dobiti statečnými vojáky. Některé ženy se dostaly až na dvě míle daleko a jeden chlapeček běžel sedm mil,než byl uštván a ubit. Celkem bylo v tomto strašném krveprolití postříleno 370 nevinných lidí, 250 z nich byly ženy s děti. Žádný živý Indián nezůstal v dohledu. Příštího dne byly nalezeny čtyři děti, jejichž matky je zabalily do pokrývek a ukryly je pod sněhem. Všechny byly více méně zmrzlé, jen jediné z nich ještě žilo.
Porovnej s informacemi na Wikipedii Wounded Knee
…

Poslední píseň
(Hartley Burr Alexander Goďs Drum – 1927)

Ať je to krásné,
až zazpívám poslední píseň
– at je to den!
Chci stát na svých nohou a zpívat!
Chci se dívat vzhůru s otevřenýma očima a zpívat !
Chci, aby větry objímaly mé tělo, chci, aby slunce na ně svítilo, chci, aby mi celý svět hrál hudbou.
Je to krásné, až mě usmrtí š,ó, ty Svítící!
Ať je to den, až zazpívám poslední píseň!

The post Poselství rudého muže. Mimořádná kniha o původní indiánské kultuře od E.T. Setona first appeared on Čítárny.

Jediná kniha pro děti od velmi populárního kanadské autora Gery Owla, který se po dlouhou část svého života zasazoval o ochranu zvířat a přírody v Kanadě.

Grey Owl (1888-1938) byl výjimečný člověk, původem Brit, který odjel do Kanady, aby žil podle svých dětských vzorů Indiánů. Což se mu podařilo tak, že ho dlouho považovali za Indiána. Během svého života se zasazoval o ochranu zvířat i přírody, byl velmi veřejně činný. Jeho proslov v kanadském divadle má dodnes mimořádnou sílu a nenechá nikoho klidným. Bohužel, Grey Owl není dnes známý tak, jak by bylo třeba.
{youtube}S3bWEMSXK8E{/youtube}
Grey Owl / Sejdžo a její Bobříci / The Adventures of Sajo and Her Beaver People (1935) / Státní nakladatelství dětské knihy, 1967

{youtube}I7loOrrteCw{/youtube}

Předmluva autora:

I když se události, uvedené v tomto skromném vyprávění, neodehrávaly vždy v tom sledu, jak jsou zde zaznamenány, jsou zcela pravdivé. Většinu z nich jsem skutečně zaznamenal podle vlastní zkušenosti či podle vyprávění účastníků samých. Až na několik podrobností, souvisejících s návštěvou indiánských dětí ve městě (kde jsem se opíral toliko o dojmy, jež ve mně zanechal pohled na dvě zmatené děti v městských ulicích), není do tohoto příběhu začleněna žádná okolnost, která by se ve skutečnosti nebyla udála.

Indiánská slova, která se ve vyprávění vyskytují, jsou reprodukována přesně podle místního dialektu indiánského jazyka odžibvej a pro usnadnění výslovnosti jsou psána foneticky. Charakterové vlastnosti zvířat, tak jak jsou načrtnuty, je třeba považovat za autentické, a fyzické a duševní reakce jim připisované jsou vystiženy natolik přesně, nakolik je toho možno docílit po celoživotním těsném styku s životem divočiny, s prostředím, v němž žijí. Tyto povaho-kresby, stejně jako všechny ostatní popisy, byly prováděny velmi pečlivě mladý čtenář nebude přenesen do světa, jenž je veskrz vymyšlený, ale získá nové poznatky, kterých se později nemusí zbavovat jako výtvorů pouhé fantazie.

Mým záměrem bylo napsat dětskou knihu, kterou by bez újmy na důstojnosti mohli číst i dospělí. Je velmi pravděpodobné, že se bobříci Čilaví a Čikaní, hrdinové mého vyprávění, dožili vysokého věku ve svém rodném rybníku, nejen proto, že tato bobří osada byla po událostech zde vylíčených považována lovci, na jejichž lovném území se nacházela, i celým kmenem za nedotknutelnou, ale navíc i proto, že se rybník a celé jeho okolí krátce poté staly součástí dobře známé Státní oblastní rezervace, Řeka žlutých bříz a prakticky celá tato oblast jsou stále stejné jako v dobách, kdy se odehrával náš příběh.
Dnes má sice řeka jiné jméno než za starých indiánských dob, ale přesto ji pozná každý, kdo se náhodou bude plavit po jejích vodách podél nádherných lesů žlutých bříz a javorů, které dosud pokrývají žulové pohoří, jehož středem protéká. Giči Mígvon, česky Velké pero, známý mezi bělochy, kteří později pronikli do tohoto kraje, pod jménem Brko, byl mým dobrým a milovaným přítelem z mladých let, dnes už však není dávno mezi živými.

Svou první loveckou výpravu jsem uskutečnil pod jeho odborným a poněkud přísným vedením. Kůrová kánoe, kterou zhotovil, je doposud vystavena ve školním muzeu v Torontu v Kostelní ulici, nebo alespoň tam byla ještě v roce 1911, kdy jsem muzeum naposledy navštívil. Giči Mígvon měl takovou povahu, že jsem si dovolil nahradit jím skutečného otce Sejdžo a Šepiana, dnes už také mrtvého. Se Sejdžo a Šepianem jsem se již dávno nesetkal, a tak v mých představách nikdy nedospěli, stále si je představuji jako sympatickou dívenku a urostlého, vážného a statečného chlapce, kterými byli za těch krásných minulých dnů.
Město, do něhož podnikli svou dobrodružnou výpravu, nebylo v těch dobách onou ohromnou metropolí, za jakou je měli, a přestože ani dlouho potom nedosáhlo tohoto vyznamenání, uplatnil jsem zde privilegium vyhrazené vyprávěčům nejen u nás, ale i všude na světě, ukazuji je takové, jaké se jevilo jim, a propůjčuji mu čestný titul velkoměsta.

Doufám, že tento příběh dvou indiánských dětí a jejich čtyřnohých přátel poskytne nejen pobavení na hodinku či dvě, ale i vzbudí v některých hloubavých a vnímavých mladých myslích jasnější a bližší porozumění pro radosti, práci, zábavu a každodenní život prostých obyvatel lesa. Autor si dokonce přes riziko, že bude považován za domýšlivce, připouští myšlenku, že toto vyprávění snad dokáže vyvolat, a to i v srdcích čtenářů zralejšího věku, větší dávku snášenlivosti a pochopení pro ty, kteří jsou slabší nebo méně nadaní než oni sami. Především však, nechť je mi dopřáno být provázen na této nedlouhé a pomyslné cestě severskou zemí malou, ale šťastnou skupinkou těch, kteří po tak krátkou dobu meškají v tom čarovném údolí snů, jež nazýváme Mládím.

VA-ŠA-KVON-ASIN Grey Owl Šedá sova V Bobří boudě jezero Ajaván Národní park Prince Alberta Saskatchewan Kanada 25.11. 1934

The post Grey Owl. Sejdžo a její bobříci, jedinečný příběh, skvělá kniha o přírodě nejen pro děti first appeared on Čítárny.

Mimořádná osobnost kanadsko-amerických dějin, na kterou se víceméně zapomíná. Tecumseh byl jedním z mála přirozených vůdců původních obyvatel Ameriky, který se postavil bílé vlně dobyvatelů / migrantů a snažil se s Evropany rozumně domluvit. Podařilo se mu spojit téměř celou indiánskou populaci, Bohužel jeho krátkodobé úspěchy nenahradily žádné dlouhodobější výhody pro původní obyvatelé. Přesto si ale zasloužil obdiv u mnoha vůdců evropských kolonizátorů.
Jeden z nejzrůdnější holocaustů v dějinách lidstva byl dokončen téměř úplným vyhlazením původního amerického obyvatelstva a jakýsi zvrácený duch té doby je přítomen v americké politice dodnes.

Každopádně Tecumsehův život, jeho názory jsou stále isnpsirující a stojí za studium nejen přečtením této vynikající a čtivé čtyřdílné série.

Autor knihy, Fritz Steuber, sice literárně pracuje s dobrodružným formátem, nicméně podobně jako Velkoborského kniha  Jabloňová stezka má přesahy jak biografické, tak historické a často i filosofické. Proto svým obsahem i formou je určena nejen odrostlejším dětem, ale i dospělým. Svým odkazem a hlavně přesahem by kniha měla být rozhodně součástí historického vzdělávání na všech školách. Podobně jako již zmíněná kniha Velkoborského je ilustrována skutečným mistrem, Jaromírem Vraštilem.

Před guvernérem Thomasem Kirkerem v Ohiu pronesl Tecumseh téhož roku velikou řeč, o níž se John A. Fulton, pozdější starosta v Chillicothu, vyjadřuje takto:
„Řečník mluvil rychle a útočně, vystupoval chladně a pánovitě, jeho gesta byla vášnivě vzrušená a prudká. Celé jeho chování naznačovalo, že ještě nevyslovil ledacos, co dosud nepokládal za vhodné veřejně prohlásit. Beze strachu odmítal platnost těchto údajných dohod a otevřeně doznával své úmysly zabránit dalšímu rozšiřování bělošských sídlišť, co nejrozhodněji však popíral, že by chtěl vést proti Spojeným státům válku. Úspěch jeho řeči spočíval v tom, že guvernéra přesvědčil, že od Indiánů nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí, a tak povolaná milice dostala povel k rozchodu a náčelníci se vrátili zpátky do svých vesnic.“

Tecumseh a William Henry Harrison, rytina 1810

Tecumseh (Lev chystající se ke skoku, Zářící hvězda) se narodil 1768 a zemřel ve 45 letech v bitvě u u kanadské Temže 5. října 1813.
Tento muž vynikal jednou zásadní schopnosti, domluvit se. Dokázal spojit indiánské kmeny před evropskou expanzí, která se v mnoha doložených případech rovnala státem podporovaném holokaustu. Přesto, že byl svými lidmi, ale i evropskými vojáky považován za skvělého válečníka vynikal vlastností, která v té době nebyla zrovna oslavována a to lidskostí. Nikdy nedovolil mučit zajatce nebo raněné. Kde mohl, chránil bezbranné, zvláště ženy a děti.

Svědectví Stephana Ruddella, který se jako dvanáctiletý chlapec dostal do šavanského zajetí, stal se Tecumsehovým adoptivním bratrem, bydlel s ním v témže stanu a patnáct let byl jeho přítelem a druhem na všech jeho výpravách, dokud se ve věku 27 let nevrátil mezi bělochy. Ruddell mluvil plynně anglicky i francouzsky a ovládal samozřejmě i šavanštinu jako svůj mateřský jazyk. Později byl několikrát tlumočníkem Američanů při jejich vyjednávání s Tekumsehem. Sdělil jednomu vzdělanému muži podrobné informace o době, kterou strávil u Šavanů, bohužel se však tyto jeho zprávy zachovaly jen ve zlomcích. Mezi jiným se tam píše doslova:
„(Tecumseh) vynikal nesmírnou odvahou, ve chvílích nebezpečí neznal strach. Jeho přítomnost dodávala všem jeho druhům vždycky pocit důvěry… Jeho bytost, způsoby, jak se rozdával druhým, mu získávaly lásku všech, kteří se s ním setkali.“ Už v deseti letech prý byl samozřejmým vůdcem ve všech chlapeckých hrách a bitkách.
V šestnácti letech, třebaže byl daleko nejmladším z bojovníků, vystoupil ve svém oddílu ostře proti mučení zajatců. Ruddell byl jedním z těch, kteří tuto řeč slyšeli, a prohlašuje, že účinek Tekumsehových vášnivých a rozhořčených slov byl tak silný, že od toho dne se už nikdo nikdy neodvážil v jeho přítomnosti zajatce mučit.

Tyto skutečnosti a schopnosti válečnické mu přinesly úctu mnoha kmenů, které se podřídily jeho velení.
Dlouhodobé úsilí o smír nakonec zničí jeho bratr „prorok“ Tenskwatawa, (Otevřené dveře), který svojí hloupostí dokázal během několika hodin zničit celou indiánskou armádu, když nechal své muže vykrvácet při opakovaných frontálních útocích v bitvě u Tippecanoe (6. 11. 1811).

Tecumseh byl poté nucen válku omezit a jako spojenec Angličanů v Angloamerické válce bojoval po boku britského generála Isaaca Brocka, s nímž v srpnu 1812 dobyl Detroit. Britové mu propůjčili hodnost generála britské armády. Po jeho smrti na kanadské Temži 5. října 1813 se zbytky indiánské koalice rozpadly.

Generál Brock píše ve své oficiální zprávě: „ Věřím, že neexistuje bystřejší muž než on, rytířštější bojovník než on. Získal si obdiv každého, s kým se setkal.“ A Brock k tomu dodával, že Tecumsehovi přívrženci vykonali mnohé hrdinské činy pod vlivem „diktátu cti a lidskosti. Od chvíle, kdy se nepřítel vzdal, mohl si být životem jist.“

Tecumseha zabíjí v bitvě u Temže Johnson. Obraz: Emmons, 1833

Díky jeho statečnosti, prozíravosti a moudrosti panují dones o něm všeliké mýty, ale i doložitelná fakta.
Jeho proslulost byla obrovská. Jeden z nejproslulejších amerických generálů občanské války, pozdější vrchní velitel, se jmenoval William Tecumseh Sherman. Mnoho lidí dává dodnes jeho jméno svým dětem.
Na základě studia dobových historických i národopisných pramenů německý spisovatel Fritz Steuben vytvořil vynikající a velmi často přesnou fresku své doby, přestože použil románovou formu. Čtenáři přináší napínavé scény bitev a soubojů, přepadení, stopování a pronásledování, lovů na bizony a obřadních tanců, ale zároveň věrné vylíčení všedního života v indiánských vesnicích, v hraničářských obcích nebo v zálesáckých srubech.

Plukovník John McDonald slyšel Tecumseha roku 1804 řečnit na poradě, kde Ruddell tlumočil. Plukovník o tom píše:
„Když Tecumseh vstal, aby promluvil, když se rozhlédl po tom početném shromáždění…, připadal mi jako jeden z nejváženějších mužů, které jsem až do té chvíle spatřil. Dokud tento rozený řečník mluvil, poslouchalo ho celé to množství v hlubokém mlčení. Přesvědčivý způsob, jímž dokazoval, že Indiáni jsou odhodláni dodržet smlouvu a žít v míru a přátelství se svými bílými bratry, jako magickou silou rozptýlil obavy bělochů. Osadníci se vrátili na své farmy, které předtím opustili, a v celém kraji všude pokračoval všedni život“

Film:
Téma života Tecumseha bylo několikrát zfilmováno. Bohužel se autorům ani v jednom případě nepodařilo přenést na diváky Tecumsehovo poselství a zbyl jen plytký dobrodružný blábol.
Například Tecumseh (1972) s Gojko Mitičem, Tecumseh: The Last Warrior (1995).
Povedenější je polodokumentární verze We Shall Remain: Tecumseh (2009).

Kniha:
Tekumseh / Fritz Steuben / Albatros, 1985 / 4 díly
{youtube}-eKft8CB6AM{/youtube}

The post Legenda Tecumseh. Respektovaný válečník, který se postavil proti genocidě původních obyvatel Ameriky first appeared on Čítárny.

Existují texty natolik nadčasové, že je nutné zachování dalším generacím, aby se vyhnuli chybám našich předků, založenými na psychopatickému chování mnoha lidi v rámci kolektivní stupidity. Tento, do velké míry fiktivní projev, je přisuzován ve svém názvu indiánskému náčelniku, jenž žil v letech (1780–7.6. 1866) a jmenoval se Seattle nebo také Sealth, Seathl nebo See-ahth.

Seattle byl náčelníkem Sukvamišů a Duwamišů, dvou indiánských kmenů patřících k národu Pobřežních Sališů a ve své době důležitý a uznávaný řečník, jehož hlas se údajně nesl z jeho tábora do hotelu Stevens v First a Marion na vzdálenost 1,2 km. Jeho blízký osobní vztah s Davidem Swinsonem Maynardem přispěl k relativně úspěšným mírovým vztahům mezi Indiány a novými osadniky.
Seattle nebyl ochoten vést svůj kmen do nařízené rezervace, protože míchání dvou kmenů Duwamishe a Snohomish by pravděpodobně vedlo ke krveprolití. Maynard přesvědčil vládu, že je nutné umožnit Seattlu přestěhovat se do domu svého otce na Agate Passage, ‘Old Man House’ nebo Tsu-suc-cub. Seattle často navštěvoval město, které nakonec bylo po něm pojmenované.
Jeho známou fotografii pořídil E. M. Sammis v roce 1865. Nakonec zemřel 7. června 1866 v rezervaci Suquamish v Port Madison ve Washingtonu ve věku 80 let.

PROJEV, který velmi výstižně charakterizuje genocidní porobu původního obyvatelstva v celé Americe.

Podivné nebe, které po staletí roní slzy soucitu nad mým lidem a které se nám zdá neměnné a věčné, se může změnit. Dnešek je spravedlivý. Zítra může být zataženo mraky. Má slova jsou jako hvězdy, které se nikdy nemění. Ať už Seattle říká cokoli, velký náčelník ve Washingtonu se na to může spolehnout se stejnou jistotou jako na návrat slunce nebo ročních období. Bílý náčelník říká, že Velký náčelník ve Washingtonu nám posílá pozdravy přátelství a dobré vůle. Je to od něj milé, protože víme, že naše přátelství na oplátku příliš nepotřebuje. Jeho lid je početný. Jsou jako tráva, která pokrývá rozlehlé prérie. Mých lidí je málo. Podobají se roztroušeným stromům na bouří zmítané pláni. Velký, a předpokládám, že dobrý, Bílý náčelník nám posílá zprávu, že si přeje koupit naši půdu, ale je ochoten nám dopřát dost na to, abychom mohli pohodlně žít. Zdá se to být vskutku spravedlivé, ba dokonce velkorysé, neboť Rudý muž už nemá práva, která by musel respektovat, a nabídka může být i moudrá, protože už nepotřebujeme rozsáhlou zemi.

Bývaly doby, kdy náš lid pokrýval zemi, jako vlny větrem rozbouřeného moře pokrývají jeho mušlemi dlážděné dno, ale ta doba už dávno pominula s velikostí kmenů, které jsou dnes už jen truchlivou vzpomínkou. Nebudu se zabývat naším předčasným zánikem, nebudu nad ním truchlit a nebudu svým bledým bratrům vyčítat, že ho uspíšili, protože i my jsme si za to možná mohli sami.
Mládí je impulzivní. Když se naši mladíci rozzlobí pro nějakou skutečnou či vymyšlenou křivdu a znetvoří si tvář černou barvou, značí to, že mají černá srdce a že jsou často krutí a neúprosní a naši starci a stařeny je nedokážou zkrotit. Tak tomu bylo vždycky. Tak tomu bylo, když bílý muž začal naše předky tlačit stále více na západ. Doufejme však, že se nepřátelství mezi námi už nikdy nevrátí. Mohli bychom totiž všechno ztratit a nic získat. Mladí muži považují pomstu za zisk i za cenu vlastního života, ale staří muži, kteří v době války zůstávají doma, a matky, které mají syny, o něž mohou přijít, to vědí lépe.

Náš dobrý otec ve Washingtonu – neboť předpokládám, že je nyní naším otcem stejně jako vaším, protože král Jiří posunul své hranice dále na sever – náš velký a dobrý otec, jak říkám, nám posílá zprávu, že pokud budeme dělat, co si přeje, ochrání nás. Jeho stateční bojovníci nám budou tvořit pevnou hradbu a jeho úžasné válečné lodě zaplní naše přístavy, takže naši odvěcí nepřátelé daleko na severu – Haidové a Cimšiové – přestanou nahánět strach našim ženám, dětem a starcům. Pak bude ve skutečnosti naším otcem a my jeho dětmi. Ale může se to někdy stát? Váš Bůh není naším Bohem! Váš Bůh miluje váš lid a nenávidí můj! Láskyplně skládá své silné ochranné paže kolem bledé tváře a vede ji za ruku, jako otec vede malého syna. Své rudé děti však opustil, pokud jsou skutečně jeho. Zdá se, že náš Bůh, Velký Duch, opustil i nás. Váš Bůh činí váš lid den ode dne silnějším. Brzy zaplní celou zemi. Náš lid odplouvá jako rychle ustupující příliv, který se už nikdy nevrátí. Bůh bílého muže nemůže náš lid milovat, jinak by ho chránil. Zdá se, že jsou sirotky, kteří nemohou nikde hledat pomoc. Jak tedy můžeme být bratry? Jak se může váš Bůh stát naším Bohem a obnovit náš blahobyt a probudit v nás sny o návratu velikosti? Máme-li společného nebeského Otce, musí být částečný, neboť přišel ke svým bledým dětem. My jsme ho nikdy neviděli. Dal vám zákony, ale pro své rudé děti, jejichž hemžící se zástupy kdysi zaplnily tento rozlehlý kontinent jako hvězdy nebeskou klenbu, neměl ani slovo. Ne, jsme dvě odlišné rasy s odlišným původem a odlišným osudem. Máme jen málo společného.
Pro nás je popel našich předků posvátný a místo jejich odpočinku je posvátnou půdou. Vy putujete daleko od hrobů svých předků a zdánlivě bez lítosti. Vaše náboženství bylo napsáno na kamenné desky železným prstem vašeho Boha, abyste nemohli zapomenout. Rudý člověk to nikdy nemohl pochopit ani si to zapamatovat. Naše náboženství jsou tradice našich předků – sny našich starců, které jim ve slavnostních nočních hodinách předával Velký duch; a vize našich sachémů a je zapsáno v srdcích našeho lidu.

Tvoji mrtví tě přestanou milovat a přestanou milovat zemi, kde se narodili, jakmile překročí bránu hrobu a odejdou za hvězdy. Brzy se na ně zapomene a už se nikdy nevrátí. Naši mrtví nikdy nezapomenou na tento krásný svět, který jim dal bytí. Stále milují jeho zelená údolí, šumící řeky, nádherné hory, zapadlá údolí a zelení lemovaná jezera a zátoky a stále v něžné lásce touží po osamělých živých srdcích a často se vracejí ze šťastného loviště, aby je navštívili, vedli, utěšovali a utěšovali.

Den a noc nemohou přebývat společně. Rudý člověk vždy utíkal před blížícím se bílým mužem, jako ranní mlha před ranním sluncem. Váš návrh se však zdá být spravedlivý a myslím, že ho můj lid přijme a odejde do rezervace, kterou mu nabízíte. Pak budeme žít odděleně v míru, neboť slova Velkého bílého náčelníka se zdají být slovy přírody promlouvajícími k mému lidu z husté tmy.

Nezáleží na tom, kde strávíme zbytek svých dnů. Nebude jich mnoho. Indiánská noc slibuje být temná. Nad jeho obzorem se nevznáší jediná hvězda naděje. V dálce sténají smutné větry. Zdá se, že chmurný osud je Rudému muži v patách a kdekoli uslyší blížící se kroky svého padlého ničitele a pevně se připraví na svou zkázu, stejně jako zraněná laň, která slyší blížící se kroky lovce.

Ještě několik měsíců, ještě několik zim a nezůstane ani jeden z potomků mocných zástupů, které se kdysi pohybovaly po této širé zemi nebo žily ve šťastných domovech pod ochranou Velkého ducha, aby truchlil nad hroby lidu, který byl kdysi mocnější a nadějnější než ten váš. Ale proč bych měl truchlit nad předčasným osudem svého lidu? Kmen následuje kmen a národ následuje národ jako mořské vlny. Takový je řád přírody a lítost je zbytečná. Čas vašeho rozpadu je možná vzdálený, ale určitě přijde, protože ani Bílý muž, jehož Bůh s ním chodil a rozmlouval jako přítel s přítelem, nemůže být vyňat ze společného osudu. Možná jsme přece jen bratři. Uvidíme.

Budeme o tvém návrhu uvažovat, a až se rozhodneme, dáme ti vědět. Pokud bychom ji však přijali, stanovuji zde a nyní tuto podmínku: Nebude nám odepřena výsada kdykoli bez obtěžování navštívit hroby našich předků, přátel a dětí. Každý kousek této půdy je v očích mého lidu posvátný. Každá stráň, každé údolí, každá rovina a háj byly posvěceny nějakou smutnou nebo šťastnou událostí v dobách dávno minulých. Dokonce i skály, které se zdají být němé a mrtvé, jak se na slunci tetelí podél tichého pobřeží, se chvějí vzpomínkami na pohnuté události spojené s životy mého lidu, a samotný prach, na němž nyní stojíte, reaguje na jejich kroky láskyplněji než vaše, protože je bohatý na krev našich předků a naše bosé nohy si uvědomují jejich soucitný dotek. Naši zesnulí stateční, zamilované matky, veselé, šťastné dívky se srdcem, a dokonce i malé děti, které tu žily a radovaly se tu jen krátkou dobu, si zamilují tyto ponuré samoty a za večerního času vítají stinné vracející se duchy. A až zahyne poslední rudý muž a vzpomínka na můj kmen se stane mezi bílými lidmi mýtem, budou se tyto břehy hemžit neviditelnými mrtvými mého kmene, a až si děti vašich dětí budou myslet, že jsou samy na poli, v obchodě, v krámě, na silnici nebo v tichu bezcestných lesů, nebudou samy. Na celé zemi není žádné místo určené pro samotu. V noci, kdy ulice vašich měst a vesnic ztichnou a vy si myslíte, že jsou opuštěné, se budou hemžit navrátivšími se zástupy, které je kdysi naplnily a stále milují tuto krásnou zemi. Bílý muž nikdy nebude sám.

Ať je spravedlivý a jedná s mým lidem laskavě, neboť mrtví nejsou bezmocní. Mrtví, řekl jsem? Neexistuje žádná smrt, jen změna světů.

The post Projev Seattla. Známý text o barbarské nadvládě jedné ideologie, o otroctví a mizející svobodě first appeared on Čítárny.

Osobní zkušenost a historicky velmi poučně vyprávění člověka o indiánské kultuře severoamerických lesních indiánů na přelomu 18.–19. století. Skutečný příběh chlapce, kterého unesli Otawové, později žil u Ojibwejů.

Mimořádně zajímavé a poučně vyprávění člověka, který prožil mezi lesními indiány cca 30 let (1795-1825) pod indiánským jménem Shaw-shaw-wa-be-na-se. Vzal si za ženu Indiánku a stal se lovcem a válečníkem. Po návratu do bílé civilizace pracoval  jako skaut, tlumočník a průvodce, později jako obchodník s kožešinami.

V příběhu knihy nalezneme dosti přesná historická fakta o způsobech genocidy indiánské komunity a kultury americkými přistěhovalci na základě pokynů americké vlády. Samozřejmě nechybí ani významné etnografické vsuvky o kultuře a způsobu života Ottawů a Odžibwejů.
Dodnes ale není známý ani rok narození Tannera ani jeho úmrtí, protože v roce 1846 zmizel beze stopy. Můžeme se jen dohadovat, zda se jednalo o neštěstí nebo plánovaný odchod do divočiny.

První vydání knihy:
Vzpomínky Johna Tannera byly publikovány jako Vyprávění o zajetí a dobrodružstvích Johna Tannera , ( americký tlumočník v Saut de Ste. Marie ,) během třicetiletého pobytu mezi Indiány ve vnitrozemí Severní Ameriky , ed. Edwin James (New York, 1830; repr., intro. N. M. Loomis, Minneapolis, Minnesota, 1956).
Dílo bylo následně přeloženo do francouzštiny a němčiny.
Tannerův příběh byl převyprávěn ve zkrácené verzi, kterou upravil James Macaulay, Šedý jestřáb: život a dobrodružství mezi červenými Indiány (Londýn, 1883).

V indiánském zajetí / John Tanner a Edwin James / překlad: Josef Cincibus / Ilustrace: Zdeněk Seydl / Orbis, Praha 1956

Seznamte se s Johnem Tannerem
Hartwell Bowsfield

V roce 1789 se reverend John Tanner z Virginie přestěhoval se svou rodinou do nebezpečné indické země na řece Ohio v Kentucky. Nedlouho poté byl jeho osmiletý syn John ukraden indiánem z Ottawy. Když se bílí osadníci z okresu pokusili pronásledovat, Indián utekl na západní stranu Huronského jezera, kde mladý John Tanner strávil dva bídné roky se svými vězniteli v indiánské vesnici Sau-ge-nong. Jeho život v zajetí se poněkud zlepšil, když ho koupila stárnoucí indická princezna z kmene Ottawa jménem Net-No-Kwa. Net-No-Kwa měla velký vliv na svůj lid a na obchodníky s kožešinami v zemi. Na kánoi jí byla povolena vlajka a při návštěvách Michilimackinacu byla pozdravena střelbou z pistole z pevnosti.

Mladý zajatec byl vzat na mnoho loveckých výprav a seznámil se se zemí až k řece Little Saskatchewan, která se vlévá do Assiniboine hned za současným místem Brandon. Při jedné zpáteční cestě ze západu Indiáni plánovali tábořit na rozcestí řek Red a Assiniboine. Net-No-Kwa slyšela výkřik sovy z jedné strany řeky a pak odpověď z druhé. Pak se ozval třetí výkřik. To byly signály Siouxů podobných válce. Mladý John se učil nebezpečnému životu lovu a soužití s ​​indiány. Aby unikli Siouxům, Indiáni se neutábořili na rozcestí, ale zabočili doprostřed Rudé řeky, minuli nebezpečnou léčku a dostali se k ústí řeky Winnipeg. Tam v bezpečí sklízeli divokou rýži.

V roce 1800 se John oženil s indickou dívkou jménem Mis-Kwa-Bun-O-Kwa, což znamená Rudá obloha rána. Nyní byl zcela zvyklý na indiánský způsob života a stal se známým lovcem a účastnil se válečných výprav proti Siouxům. V roce 1801 se s ním setkal obchodník s kožešinami Daniel Harmon a do svého deníku si poznamenal, že John mluvil pouze Saulteaux, jeho lidé na něj pohlíželi jako na náčelníka a byl jako Indián ve všech směrech kromě barvy.

Brzy poté, co se osadníci Selkirk usadili na Rudé řece, John navštívil osadu a stal se známým lordu Selkirkovi. Byly to dny velkého soupeření mezi společností Hudson’s Bay Company a společností North West Company o kontrolu obchodu s kožešinami na Západě. Během zimy 1816-17 měli Nor’Westerové pod kontrolou Selkirkův podnik ve Fort Douglas. Lord Selkirk držel Fort William a byl odhodlán získat zpět svou pevnost v osadě. Brzy na jaře 1817 vyslal vojenskou výpravu a jako průvodce zaměstnal Johna Tannera. Poté, co pomohl Selkirk dobýt Fort Douglas od Nor’ Westers, dostal John 20 liber.

Když Selkirkovi řekli, že si Tanner zaslouží mnohem víc, začal se o Johna zajímat, prozkoumal jeho příběh, vyslechl příběh o jeho zajetí a rozhodl se najít Johnovy rodiče. Johnova vzpomínka na dětství byla téměř pryč, ale myslel si, že se jmenuje Taylor. Selkirk vydal oběžníky v novinách ve Spojených státech a podařilo se mu najít Johnovu rodinu. Ukázalo se, že Taylor bylo jméno blízkých přátel rodiny Tannerových.

Během let 1818 až 1822 strávil většinu času se svým otcem a sestrami v Kentucky a na Mississippi. Počátek tohoto období pro něj musel být těžký, protože neuměl anglicky. Vrátil se do Mackinac v roce 1822, kde nechal své děti ve škole. Nyní byl způsobilý jednat jako tlumočník, ale protože žádná práce tohoto druhu nebyla k dispozici, šel pracovat jako obchodník pro American Fur Company v Rainy Lake.

Později se vrátil do Red River, aby našel své starší děti. Když se vracel do Mackinacu se svou ženou a dcerami, byl zastřelen odpadlíkem Indiánem. Jeho rodina ho opustila a dva muži z Red River, pan Grant a pan Stewart, ho odnesli zpět do Rainy Lake. Zůstal tam rok a půl, když byl v pracovní neschopnosti. Po uzdravení byl zaměstnán jako tlumočník v Mackinacu. V roce 1828 odjel do New Yorku, aby se podíval na vydání svého vyprávění.

Po návratu odešel jako tlumočník do Saulte Ste. Marie, kde zůstal až do roku 1846. V tomto roce byl obviněn z vraždy Jamese Schoolcrofta a zcela zmizel. O několik let později byla nalezena kostra, která byla považována za kostru Johna Tannera, a později se ještě umírající muž přiznal k vraždě, ze které byl obviněn.

John Tanner, průvodce a tlumočník, byl vzděláván lesy a jejich lidmi. Jeho život byl vždy neklidný a nebezpečný. Když žil v divočině s Indiány, měl na ně velký vliv, protože znal jejich jazyk a jejich zvyky. Takoví muži jako John Tanner pomáhali bělochovi ve všech jeho jednáních s Indiánem a usnadňovali obchod s kožešinami a později osidlování země.

Pokud byste si chtěli o Johnu Tannerovi přečíst více, zjistíte, že jeho příběh je vyprávěn v knize s názvem Black Falcon od Olive Knox . V 70. letech 19. století se vnuk Johna Tannera usadil na malé řece Saskatchewan, kde nyní stojí město Minnedosa. V prvních letech provozoval na této řece přívoz, podle něhož osada převzala svůj původní název „Tanner’s Crossing“ .

Zdroj:

The post V indiánském zajetí. Unesený John Tanner 30 let mezi indiány. Biografie, historie, genocida first appeared on Čítárny.