Od doby, kdy lidé zaznamenávali své myšlenky pomocí písma, se názory na chování společnosti, jedince i davu nezměnily. Jsou až podezřele stejné. A tak stejně jako Ezop své bajky, Orwell svoji Farmu zvířat, napsal i Svatopluk Čech svůj zvířecí epos Hanuman, aby v podobenství poukázal na věčné problémy, s kterými zápasí lidská civilizace.
Dílo je skoro zapomenuté, ale svou výpovědí je aktuální i dnes. Kniha vyšla v roce 1884.

Epos Hanuman Svatopluka Čecha byl prý psán, aby zesměšnil tehdejší český život, tvrdili literární kritici.
Ti také dílo zaškatulkovali jako satiru mělkou a dílo nepříliš podařené. Dá se o tom zcela jistě polemizovat. Dnes je jisté, že myšlenky byly na svou dobu příliš odvážné a velké části veřejnosti nepochopitelné, jako každý názor, které svou výpovědí předbíhá dobu. O podobném nepochopení už před sto lety psal G.B. Shaw nebo Chesterton.
Osobně si myslím, že toto příběh bude oslovovat ještě mnoho generací, protože téma, které Svatopluk Čech zvolil, nezná hranic času.

Hanumán je historicky jedním z nejuctívanějších hinduistických bohů, syn boha větru, který pomohl hrdinovi básně Ramovi zvítězit nad zlými duchy..
Je mu připisováno mnoho vlastností, jako je moudrost, odvaha a bojovnost.
• Je zobrazován jako opice a je považován za jednu z hlavních postav eposu Rámajána (cca 8 stol.n.l.).
• Bůh je známý svou loajalitou a oddaností Rámovi, hlavnímu hrdinovi eposu, kterému pomáhal ve všech jeho bitvách. Je také považován za patrona astrologie a zdraví a mnoho lidí se na něj obrací s žádostí o pomoc a ochranu.
• Mezi jemu zasvěcenými rituály jsou zvláště známé praktiky čtení modliteb a meditací zasvěcených tomuto bohu. Oblíbeným zvykem je také uctívání jeho obrazu a rituály spojené s modlitbou za zdraví, pohodu a ochranu.

Hanuman symbolizuje mnoho hodnot, které jsou v kultuře ceněny, jako je oddanost, spiritualita, moudrost a síla vůle.

V příběu S. Čecha mladý opičí král Hanuman se po zajetí a životě v evropském prostředí vrací zpět do své země, aby zde zavedl jinou kulturu, o které si myslí, že je lepší a civilizovanější.
Čech v něm poukazuje na podobné jevy, které dnes a denně můžeme pozorovat ve všech “chudších” zemích světa. Podobenství příběhu s chaotickým vývojem lidské civilizace nám ukazuje, že vzhlížení ke kulturám, které jsou údajně civilizovanější ještě neznamená, že jsou vyspělejší. Materiální bohatství rozvinuté civilizace sebou přináší řadu výhod pro život lidí, ale bohužel rozvíjí paradoxně i chudobu myšlení u většiny populace a tím její postupnou degradaci.

Opičí král Hanuman se snaží poevropštit svou říši, ale bezúspěšně.
Nelze bez velkých kulturních a morálních následků měnit násilím kulturu, která má tisícileté kořeny.

Taková hloupá rozhodnutí vedou jen k velkým rozporům, jejíž následky často řeší celá generace v nesnášenlivosti a válkách.
Invaze amerických a evropských okupantů do Afganistanu, Iráku, Libye má podobné následky, které se mohou řešit celá staletí. I když v pozadí války jde o nadvládu nad ropnými zdroji a potažmo nad kontrolou velké části světa, je tato okupace ve velké míře chápána jako násilné vměšování do cizí kultury. Výsledkem jsou milióny mrtvých lidí a zasetá nenávist uvnitř země, kterou budou trpět další generace.

Příběh Svatopluka Čecha proto nemůže končit jinak než tragicky, stejně jako každý podobný válečný příběh na této planetě.

Ukázka: Svatopluk Čech / Hanuman

Divně upírá se na mne
pohled opa zádumčivý,
do hlubin mé duše vniká
výraz jeho bolně tklivý – –
Poznávám tě, Hanumane,
ponížení tvoje zřím
a té slze, která kane
z oka tvého, rozumím.

Ty, jenžs osvícenou myslí
dbával salonního vkusu
a své opy pilně brousil
na francouzském jemném brusu,
musíš vhodně doplňovat
fantastických barev žár,
jímžto po vzdělaném světě
straší divošský ten pár.

Chápu bol tvůj, Hanumane!
Ale poslyš, co ti pravím:
Přijdou časy, o nichž sníme
se zápalem nedočkavým,
které v širém světě shlédnou
jeden kroj a jeden zvyk
a lid jeden s řečí jednou,
s krásnou řečí volapük.

Všichni budou jedno myslit,
jedno cítit, jedno robit,
uniformou vzdělanosti
jedinou své duchy zdobit;
pak i rod tvůj, Hanumane,
uzrá pro všelidství ráj
a snad pravdou též se stane
moje pošetilá báj.

volapük
první mezinárodní pomocný jazyk (1879); obdoba známějšího esperanta

The post Hanuman. Nadčasové podobenství geniálního Svatopluka Čecha o lidském světě first appeared on Čítárny.

Dušan Zbavitel (1925 – 2012) byl významný indolog, překladatel a spisovatel.
Odbornou specializací PhDr. Dušana Zbavitele, DrSc. byla bengálská literatura a na tomto poli získal světový věhlas. Indologii studoval na UK v letech 1945–1948. Poté pracoval jako vědecký pracovník do Orientálního ústavu Akademie věd až do vynuceného odchodu v roce 1971, vzhledem ke svému nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Pak pracoval jako překladatel. Od roku 1978 působil jako učitel sanskrtu a bengálštiny na pražské Jazykové škole. Po roce 1989 přednášel sanskrtskou a bengálskou literaturu na Univerzitě Karlově.

Po celý bživot byl odborně činný, zejména jako překladatel ze sanskrtu, pálijštiny, bengálštiny, angličtiny a němčiny.
Zbavitel napsal přes dvacet knih a více než šedesát jich přeložil z bengálštiny, sánskrtu, pálijštiny, ale i z němčiny či z angličtiny
Za svou badatelskou a překladatelskou činnost obdržel Státní cenu za překladatelské dílo (2004).
V roce 2006 se stal držitelem nejvyššího státního indického vyznamenání Padma bhúšan, které zpravidla dostávají rodilí Indové.

Bengálský básník a filosof Rabíndranáth Thákur se narodil 7. května 1861 a zemřel 7. srpna 1941.
Indolog a překladatel Dušan Zbavitel, který do češtiny převedl celé Thákurovo dílo, se narodil 7. května 1925 a zemřel 7. srpna 2012.

Muž, který neví nic o literatuře, hudbě a umění, není než zvíře bez zvířecího ocasu a rohů.
Staré indické přísloví

The post Dušan Zbavitel. Proč nemůže být indický hinduismus světový. first appeared on Čítárny.

Dušan Zbavitel napsal velmi poučnou knihu. Přední československý indolog píše o hinduismu, souvislostech starověké indické kultury, filosofie, náboženství a historie. Doporučuji všem, kteří si chtějí srovnat myšlenky, než vysloví cokoliv týkající střetu kultur v euroamerické civilizaci.

Muž, který neví nic o literatuře, hudbě a umění, není než zvíře bez zvířecího ocasu a rohů.
Staré indické přísloví

Dušan Zbavitel  se věnuje klíčovým textům, jako jsou Védy, Upanišady, Mahábhárata či Rámájana, a analyzuje jejich význam pro indickou moudrost, náboženství a umění.
Kniha rovněž představuje staroindské filozofické školy, rituály, umělecké tradice a jejich vliv na dnešní indickou společnost.  přičemž zdůrazňuje hluboké spojení mezi moudrostí a estetikou v indickém kulturním kontextu.

Moudrost a umění starých Indů / Dušan Zbavitel / Odeon – Praha 1971

Dušan Zbavitel (7.5. 1925 – 7.8. 2012) byl československý významný indolog, překladatel a spisoavtel.
Odbornou specializací PhDr. Dušana Zbavitele, DrSc. byla bengálská literatura a na tomto poli získal světový věhlas. Indologii studoval na UK v letech 1945–1948. Poté pracoval jako vědecký pracovník do Orientálního ústavu Akademie věd až do vynuceného odchodu v roce 1971. Pak pracoval jako překladatel. Od roku1978 působil jako učitel sanskrtu a bengálštiny na pražské Jazykové škole.

Po celý život byl odborně činný, zejména jako překladatel ze sanskrtu, pálijštiny, bengálštiny, angličtiny a němčiny.
Zbavitel napsal přes dvacet knih a více než šedesát jich přeložil z bengálštiny, sánskrtu, pálijštiny, ale i z němčiny či z angličtiny

Za svou badatelskou a překladatelskou činnost obdržel Státní cenu za překladatelské dílo (2004).
V roce 2006 se stal držitelem nejvyššího státního indického vyznamenání Padma bhúšan, které zpravidla dostávají rodilí Indové.

Zajímavost:
Bengálský básník a filosof Rabíndranáth Thákur se narodil 7. května 1861 a zemřel 7. srpna 1941.
Indolog a překladatel Dušan Zbavitel, který do češtiny převedl celé Thákurovo dílo, se narodil 7. května 1925 a zemřel 7. srpna 2012.

Výpisky z knihy: Dušan Zbavitel / Moudrost a umění starých Indů.

K nepříznivým důsledkům vlivu islámských zvyklostí na indickou civilizaci patří posílení a velké rozšíření zvyku odlučovat ženy od ostatní společnosti.
Tento zvyk se nejčastěji označuje perským slovem parda, tj. záclona, rouška, závoj, a někdy také perským slovem góša, tj. koutek, ústraní. Musí-li už žena vyjít za obstaráním nezbytně nutných potřeb na veřejnost, má příkaz nosit volný pytlovitý oděv, kterému se v Indii podle jeho hlavní části, roušky přes obličej s otvory pro oči, říká burka.

Podle islámské teorie existují na světě jen dva druhy zemí: tábor války (dáru’l-harb) čili nemuslimský svět a tábor míru (dáru’l-islám) čili svět muslimský.
Povinností každého dobrého vladaře je svatou válkou změnit území války v území míru, to jest dobýt zemí nevěřících a obrátit je na islám, nebo jestliže odmítnou, bez milosti je vyhubit. V praxi to vypadalo tak, že se hinduistům začaly přiznávat výhody, které islám poskytuje pouze “lidem knihy”, tj. těm, kteří věří v některé zvěstované písmo, především křesťanům a židům. Ti mohou v zemích dobytých muslimy dále svobodně vyznávat své náboženství, ale musí za to platit daň z hlavy.

Praktické důvody nakonec převládly a přes odpor většiny teologů se v dillíském sultanátu vybírala od hinduistů džizja, náboženská daň z hlavy, která je formálně opravňovala k ochraně životů a majetku.

Muslimská džizja inspirovala některé hinduistické panovníky k tomu, že zavedli ve svých državách odvetné opatření a ukládali muslimům podobnou diskriminační daň, kterou nazývali pokuta pro Turky (turuška-danda). Gudžarátský sultán Mahmúd (zemřel r. 1511) nedovoloval hinduistům jezdit na koni, nařídil jim nosit na oděvu potupný pruh červené látky a zakázal veřejně slavit svátky hólí a díválí.

Abú Raihán al-Bírúní, učenec a cestovatel z Chórezmu (zemřel r. 1048), který strávil v Indii téměř čtyřicet let a věnoval se za sultána Mahmúda z Ghazny studiu indické filosofie a náboženství, si ve svém arabském díle trpce stěžuje na hinduistickou uzavřenost:
“Všechen jejich fanatismus je namířen proti těm, kteří k nim nepatří, proti všem cizincům. Říkají jim mléččhové, to jest nečistí, a zakazují mít s nimi jakékoliv styky, ať už je to smíšený sňatek a jiný druh příbuzenského vztahu nebo sezení, jídlo a pití s nimi, protože si myslí, že by se tím poskvrnili… Věří, že žádná jiná země není jako jejich, žádný národ jako jejich, žádní králové jako jejich, žádná věda jako jejich. Jejich nadutost je taková, že když jim vyprávíš o nějaké vědě nebo učenci v Chorásánu nebo Persii, myslí si, že jsi hlupák a lhář.”

Súfismus převzal i některé vnější rysy buddhismu, například používání růžence. Nejliberálnějším hlasatelem synkretického učení byl hindský básník Kabír (1380-1418), jehož poezie sice vycházela z hinduistického kultu Rámova, ale snažila se jej kombinací s učením koránu přetvořit v čistý teismus. Boha uctíval pod jménem Ráma a hlásal, že láska k němu musí zahrnovat pocity bezmezné a bezvýhradné oddanosti. “Jsem Rámův pes,” zpíval. “Jmenuji se Mutija, na krku nosím Rámův řetěz a jdu tam, kam on mě táhne.”
K súfismu se ze synkretických básníků nejvíc přiblížil Dádú Dajál (1544-1603). Jeho učení mělo výrazné kvietistické rysy. Tato mírumilovná sekta se však časem změnila v bojovnou skupinu, která táhla do boje s Dádúovým jménem na rtech; někteří její členové skončili jako lupiči v okolí Džajpuru.

Skandapurána:
“Jako rosu vysouší ranní slunce, tak všechny hříchy lidstva vysouší pohled na Himálaje.”

Oborem, v němž mohli starověcí Indové nejvýrazněji uplatnit své rozvinuté schopnosti abstraktního myšlení, byla matematika.
Indická matematika dospěla mnohem dřív než evropská k velkému objevu desetinné soustavy a především nuly, kterou pak předala ostatnímu světu spolu se svými číslovkami prostřednictvím Arabů; vždyť to, čemu říkáme arabské číslice, je ve skutečnosti modifikovaný znakový soubor starých Indů, jehož převzetí západním světem Arabové jen zprostředkovali. Ne náhodou říkali matematice hindisat („indická“).
Význam indické matematiky pro celý svět charakterizuje A. L. Basham takto: „Dluh západního světa Indii v tomto směru nelze ani docenit.

Většina velkých objevů a vynálezů, na něž je Evropa tak hrdá, by byla nemožná bez rozvinutého matematického systému, a ten by byl zase nemyslitelný, kdyby se Evropa nebyla zbavila těžkopádné soustavy římských číslovek. Neznámý muž, který vynalezl nový systém, byl ze světového hlediska po Buddhovi nejvýznamnějším synem Indie. Ačkoli jeho objev bereme jako samozřejmost, byl dílem práce analytického mozku první třídy a zasloužil by si mnohem více poct, než se mu zatím dostalo.“

Specialisté už dávno vypočítali dlouhou řadu dílčích úseků matematiky, v nichž starověcí Indové předhonili Evropu o celá staletí. Připomeňme si alespoň, že Árjabhata dovedl například určit takzvané Ludolfovo číslo, používané k výpočtu poloměru a průměru kruhu, na čtyři desetinná místa a jeho bezprostřední následovníci dokonce na devět; že ve svém díle pracuje s matematickou hodnotou nuly a nekonečna; že řeší skoro moderním způsobem lineární rovnice; že jiní starověcí indičtí matematikové znali nezávisle na Řecích Pythagorovu větu, sinus i kosinus atd.

Ašóka – z obávaného dobyvatele a nemilosrdného kata nepřátel – z Čandašóky (krutého Ašóky) – se stal náhle rozvážný vladař plný mírnosti a soucitu se všemi živými tvory – Dharmašóka (spravedlivý Ašóka). Začal horlivě pečovat o všechny poddané své obrovské říše. Na jeho příkaz byly podél cest vysazovány ovocné stromy, jež skýtaly unaveným poutníkům stín i potravu, byly kopány studně v určitých vzdálenostech od sebe a začaly se pěstovat léčivé byliny pro potřebu lidí i zvířat. Budoval i nemocnice, v nichž bylo poskytováno ošetření lidem i zvířatům.
Své příkazy dával Ašóka tesat na hlazené balvany nebo na kamenné sloupy a tyto nápisy rozmisťoval po celé říši, zejména na jejích hranicích. Jsou prosty slohové květnatosti a nabubřelých frází, jimiž pozdější, často bezvýznamní panovníci oslavovali především sami sebe.
Hovoří-li Ašóka o sobě, užívá stereotypně označení “bohům milý, milostivý král” a vybízí poddané ke skromnému a zbožnému životu, jaký vede on sám na svém dvoře. Hlavním příkazem mělo být zachovávání ahinsy, neubližování živým tvorům. Slavnosti, při nichž bylo zabíjeno mnoho zvířat, radí nahradit zbožnými poutěmi na posvátná místa.

Přes všechny nejasnosti i pochybnosti, jaké můžeme chovat vůči některým Ašókovým slovům a úmyslům, je zřejmé, že to byl jeden z největších vladařů v dějinách starověku. Svou rozvážnou politikou položil základy k novému pojetí náboženské i občanské tolerance, jaká nemá u jiných kulturně vyspělých národů starověku obdoby.

…podle hinduistické kosmologie je naše lidstvo jen jedním z dlouhé řady lidských společenství, která tu žila a budou ještě v budoucnu žít.
Doba jeho existence byla vypočítána na 306.720.000 roků. Toto údobí zvané kalpa (velevěk) se rozpadá na 71 manvantar (doslova „manuovských věků“, nazvaných podle jakýchsi praotců každého lidstva manuů). Každá z nich trvá 4.320.000 let a dělí se na čtyři jugy (věky), které mají po všech stránkách sestupnou tendenci – co do délky trvání, úrovně morálky, duchovní a tělesné dokonalosti lidí i jejich celkových životních podmínek. První, zvaná krtajuga, jakýsi „zlatý věk“, se vyznačuje všeobecnou spokojeností, blahobytem a štěstím, zbožností i dlouhověkostí všech pozemšťanů a jejich pokojným vzájemným soužitím; trvá 1.728.000 let.

Upanišada zvaná Brhadáranjaka praví:
„Člověk je zde (na tomto světě) vytvářen zcela svou touhou a podle jeho touhy je jeho odhodlání, a podle svého odhodlání jedná, a podle jeho jednání se utváří jeho osud.“
Na první místo je postaveno myšlení a poznání džňána, správné pochopení tajemství života a podstaty lidských bytostí, které je předpokladem ke konečnému vysvobození átmana z koloběhu přerozování.

Sanskrt
Zvláštní pozornost si zaslouží vědní obor, v němž Indie už v této době předběhla ostatní svět o celá staletí – gramatika. Sanskrt byl jedním z nejpevnějších pojítek celé Indie, dorozumívacím jazykem vzdělanců na celém subkontinentu a neobyčejně tvárným nástrojem v rukou dlouhých generací básníků.

Už jeho název sanskrtá bhášá, doslova „sestavený, dohromady daný jazyk“, naznačuje, že sanskrt nebyl nikdy skutečně hovorovou řečí. Jen tak namátkou – sanskrt má vedle jednotného a množného čísla ještě dvojné číslo duál, vedle prostého minulého času perfektum a sedmero variant aoristu, celkem osm pádů, deset navzájem odlišných slovesných tříd atd. Představuje tak tvarově nejbohatší indoevropský jazyk, a to ani nemluvíme o jeho prakticky neomezeném slovníku, který využívá schopnosti sanskrtu skládáním slov a slovních částic v kompozita vytvářet stále další a další výrazy; dodnes toho využívají všechny novoindické jazyky k tvorbě moderní vědecké a technické terminologie, při jejímž obohacování se obracejí k sanskrtu v ještě širší míře než my v Evropě k latině a řečtině.

K vysvobození z neustálého koloběhu životů, jejichž základem jsou útrapy, volí Buddha zlatou střední cestu a odmítá jak požitkářství, tak i asketické sebetrýznění.
Člověk musí poznat pravdivost čtyř základních, jak říkají buddhisté, ušlechtilých pravd – že všechno, od narození až po smrt, je spojeno s utrpením, že toto utrpení vzniká z lpění na životě a ze žízně po bytí, že k přerušení řetězu stálých utrpení je třeba odstranit toto lpění a žízeň a že k tomuto cíli vede jedině takzvaná osmidílná cesta. Skládá se ze správného názoru, správného rozhodnutí, správné řeči, správného chování, správného způsobu života, správného usilování, správného myšlení a správné meditace.

The post Dušan Zbavitel. Moudrost a umění starých Indů. Odpovědi na pomatenost křesťansko – islámské civilizace first appeared on Čítárny.

Oborem, v němž mohli starověcí Indové nejvýrazněji uplatnit své rozvinuté schopnosti abstraktního myšlení, byla matematika. Jak bylo konstatováno v jedné z předchozích kapitol, dosáhla i geometrie, sloužící obětnickým účelům, už ve védské době významných výsledků, ale největší chloubou staroindické vědy je přece jen aritmetika, jejíž vývoj vyvrcholil v díle geniálního matematika a astronoma Árjabhaty (476–550) narozeného patrně v Pátaliputře.

V roce 499 dokončil své dílo Árjabhatfja, v němž vedle kapitol o astronomii shrnul a dále obohatil pozoruhodné matematické znalosti indického starověku. Navázal na díla svých předchůdců, které známe jen podle jména; mezi dochovanými matematickými spisy je starší než Árjabhatovo dílo jen takzvaný bakšálský rukopis asi ze 4. století n. l.

Indická matematika dospěla mnohem dřív než evropská k velkému objevu desetinné soustavy a především nuly, kterou pak předala ostatnímu světu spolu se svými číslovkami prostřednictvím Arabů.
Vždyť to, černu říkáme arabské číslice, je ve skutečnosti modifikovaný znakový soubor starých Indů, jehož převzetí západním světem Arabové jen zprostředkovali. Ne náhodou říkali matematice hindisat [“indická”).

Význam indické matematiky pro celý svět charakterizuje A. L. Basharn takto:

“Dluh západního světa Indii v tomto směru nelze ani docenit. Většina velkých objevů a vynálezů, na něž je Evropa tak hrdá, by byla nemožná bez rozvinutého matematického systému, a ten by byl zase nemyslitelný, kdyby se Evropa nebyla zbavila těžkopádné soustavy římských číslovek. Neznárný muž, který vynalezl nový systém, byl ze světového hlediska po Buddhovi nejvýznamnějším synem Indie. Ačkoli jeho objev bereme jako samozřejmost, byl dílem práce analytického mozku první třídy a zasloužil by si mnohem více poct, než se mu zatím dostalo.”

Specialisté už dávno vypočítali dlouhou řadu dílčích úseků matematiky, v nichž starověcí Indové předhonili Evropu o celá staletí.
Připomeňme si alespoň, že Árjabhata dovedl například určit takzvané Ludolfovo číslo, používané k výpočtu poloměru a průměru kruhu, na čtyři desetinná místa a jeho bezprostřední následovníci dokonce na devět; že ve svém díle pracuje s matematickou hodnotou nuly a nekonečna; že řeší skoro moderním způsobern lineární rovnice; že jiní starověcí indičtí matematikově znali nezávisle na Řecích Pythagorovu větu, sinus i kosinus atd.
Pozn.: První indická umělá družice byla vypuštěna ze SSSR v roce 1975 a byla pojmenována po tomto mimořádném indickém vědci.

Přitom vývoj indické matematiky Árjabhatou ani zdaleka neskončil a jeho dílo našlo celou řadu pokračovatelů!
Nernéně velkým matematikem byl Varáhamihira ze šestého století a Brahmagupta ze století sedmého a později navázali na jejich poznatky Mahávíra ( 9. století) a Bháskara ( 12. století). Všichni spojovali matematiku s astronomů, v níž jsou některé objevy a vědecké poznatky starých Indů nernéně pozoruhodné.

Zájem o hvězdný svět se v Indii datuje už od rané védské doby.
Potřeba určovat “příznivé” dny a okamžiky pro pořádání různých svatých obětí a později pro jakékoli významnější akce byla mocným impulsem nejen k rozvoji astrologie, ale i astronomie. Navzdory tomu, že staří Indové nedospěli znalosti dalekohledu, byla jejich astronomická pozorovánl neobyčejně přesná. A velmi plodný – pro obě strany – byl jistě i styk a výměna poznatků se starořeckou astronomu.

Vzájemný vliv je tu prokazatelný nejen na samých astronomických faktech, ale je také doložen v díle již zmíněného Varáhamihiry ze šestého století, který ve své knize Paňčasiddhántiká [Učebnice pateré astronomie) uvádí pět astronomických škol v Indii.

Jedna z nich je tu nazývána rómakasiddhánta (římské hvězdářství) a druhá paulišasžddhó.nta ( pavelská astronomie, podle jména slavného Pavla z Ale xandrie).
Starověcí Indové rozeznávali celkem sedm planet – Slunce, Měsíc, Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn. Dovedli s neobyčejnou přesností vypočítávat délku roku…

Z knihy:Dušan Zbavitel / Starověká Indie

The post Matematika a astronomie ve starověké Indii a první knihy o matematice first appeared on Čítárny.

Kdo nebyl v Indii, neví a neporozumí. Zdeněk Mahler (7.12. 1928 – 17.3, 2018), ale toto pravidlo lehce nabourává vtipným vyprávěním s velmi trefnými postřehy. Vytvořil tak bez nadsázky klasické dílo cestopisné literatury, které ani za ty roky neztratilo na půvabu a aktuálnosti.

Toto poutavé svědectví o stále ještě exotické zemi přináší na pozadí jedinečné krajiny a nezapomenutelných památek obraz indické společnosti, jejích tradic, zásadních dějinných událostí, kultury, filosofie a náboženství. Jen jako málokdo dokáže Mahler s půvabem a vtipem sobě vlastním zachytit detail, vyjádřit nepomíjivou atmosféru a uvědomit si přesahy, čímž vytvořil další nadčasové dílo. Tomu se říká radost po indicku!

Mahlerův cestopis po Indii z poloviny minulého století je víceméně už kultovní kniha, jejíž význam jen zvýrazňují vynikající ilustrace Jany Zímové.

Ilustrace Jana Zímová

Výpisky…

„Indie je sklad rozporů. Není jedna Indie – je tisíc Indií. Nelze mít ke všemu stejný vztah. Indie je krásná i hrozná. Je zvláštní. Jediná na světě. Všemu, co se v ní děje, vtiskuje svůj odstín.“

„Indie je zážitek na celý život. Všecko v Indii je událost, jež vzbuzuje úžas. Čas nemá začátek ani konec: lidé věří v převtělování a smrt je jen přechod do nové existence, bědný úděl je zaviněn předchozím proviněním, které nelze svádět na jiného, a každý sám je strůjcem svého příštího osudu… Aby počet putujících duší dostačoval, byl propojen i s živočišnou říší. Přírody neubývá, život plyne ve vyrovnanosti, nenásilí a zdánlivé nehybnosti. Staletí jsou jak vánek a kultura a filozofie se měří na tisíciletí… A z věkovité moudrosti zákonitě vzchází moderní dynamičnost tohoto subkontinentu, vzestup Indie mezi velmoci budoucího světa…“

„Věděli jsme oba stejně, to jest skoro nic. Což stačilo, aby ožily naše dětské sny, v nichž krvelační tygři obcházeli za noci kolem postýlky a my na ně číhávali, svírajíce v prázdných rukou kulovnici, pozorni na každý šelest v sloní trávě, a naslouchajíce, jak hluboko v džungli křičí páv (řinčely tak konve, které mlékař tahal po ranním chodníku), což bylo neklamnou předzvěstí, že strašlivá šelma už je nablízku…“„Už toho dějepisci hodně popsali o indické ztrnulosti. Vzpomínal jsem na ně uprostřed Dillí, vítajícího nový rok spoustou světel, s bengálem, bujně a bláznivě, od podlahy, v družnosti a se smyslem pro vezdejší blaho. Asi to bude složitější.“

„Bozi, které si Indové vymysleli, nejsou žádní nudní patroni jako ti křesťanského původu.“

„Všichni ti stavebníci, žáci, hadaři, žebráčkové, výletníci a rebelové, kteří zpočátku jen na okraji oživovali zašlou slávu pomníků, se postupně protlačili do středu pozornosti. Kámen a včerejšek byly zastíněny lidmi a současností. Tamto byla kulisa, toto život. Jenže, co je tady okrajové a co hlavní?“

„Měl jsem na vybranou: nepočínat si pansky, nést si to sám, ale tím toho člověka připravit o výdělek. Nebo si ho vydržovat co nosiče dvou makovic a tím mu umožnit, že se nají. Vycházel z toho zvrácený závěr: abych držel s chudým, musím si hrát na pána!“

„Ať jak chceš nechceš, vůči nim jsi v postavení milostpána. I když se snažíš chovat se k nim jako rovný/ k rovným, váš vztah je fakticky nerovný:
máš, co oni nemají – peníze v kapse. Ty z tebe dělají nezávislého a z nich závislé. Také bílá kůže tu dosud představuje kapitál. Jsi sáhibem proti své vůli. Protivný pocit? Jak se ho však zbavíš?
Rozděl se s nimi! A pak ještě stokrát. Budete si rovni – stane se z tebe žebrák. Je z toho nevytáhneš, sám tam zapadneš…“

“Pustou uličkou se proti mně blížil muž oděný rouchem, v jakém visí Kristus na kříži. Byl od hlavy až k patě pomazán popelem. Blátem si slepil vlasy. V ruce třímal těžkou misku. Prošel těsně kolem, minul mne bez povšimnutí. Jako bych byl vzduch, jako bych nebyl. V tom momentě jsem zaváhal, jestli jsem se neztratil v prostoru i času, a nadobro. Zda vůbec ještě jsem?“

„To, co se v evropském středověku stalo módou – ústraní pousteven a žebravé řády mnichů – rozmohlo se tady v pohromu. Světci se stali metlou Indie. Mnozí se z bídy dali na svatost a ze svatosti na kšeft. Požehnaná žebrota je pro ně vítanější než řádné zaměstnání. Ctí snad jedině zahálku. Ti více svatí opovrhují těmi méně svatými co nevyvedeným štěpem. Vcelku se jich zde dodnes potlouká na čtyři milióny. Popelí se na poutních místech, zírají do prázdna jak loutky v hračkářské výloze či bez dechu a uhrančivě předvádějí své hejble.“

„Indie má nespočet posvátných míst. Není nad Varanásí. Indie má nespočet posvátných řek. Není nad Gangu. Zde se setkávají. Nejsvětější město na nejsvětější řece. Dvojmocnina. Vstup do ráje, brána vykoupení, nebeský předpokoj. Varanásí jsou boží plíce, jež tě vdechnou. Otřískané zdi, po nichž teče špína, tržiště nadmuté žárem, zápachy a vřavou, …“

„Má ubohá šedá hlavo, považ – to je Ganga!
Dcera bohů a matka lidstva. Vodstvo, v němž koupel omyje duši a očistí potomky, proud, který vyléčí choré a spasí zesnulé, tekutina, jež zapečetěna v lahvích koná obchodní zázraky, dá narůst chybějícím údům a sebetěkavější mysl rozesní. Kdo se napije, zmoudří. Kéž zmoudří tak, aby to nepil!“
…„Raději se utápět v hříchu, než v tomhle!“

Ilustrace Jana Zímová

The post Indický hlavolam. Nadčasový kultovní cestopis Zdeňka Mahlera first appeared on Čítárny.

Indické odlesky Octavia Paze jsou dalším výjimečným počinem nakladatelství Dauphin, které zůstává věrné své pověsti a opět čtenářům představuje velmi zajímavý titul. Jde o esej o Indii, zemi podivuhodných krás, barev, vůní a zvyklostí, esej o jiném světě z pohledu nového světa, osvětlující však svět náš.

Esej Indické odlesky z roku 1995, v níž Octavio Paz rekapituluje nejen šest let svého pobytu v Indii v roli mexického velvyslance (1962–1968), ale také zážitky a setkávání s indickou kulturou při několika cestách před vykonáváním této funkce i po jejím ukončení. Pobyty v Indii zanechaly v Octaviu Pazovi hluboké stopy a ovlivnily nejen jeho básnickou tvorbu, ale také nahlížení na kulturu, umění, politiku a filosofii. Své osobní prožitky člověka patřícího do západního kulturního okruhu při setkávání s touto východní kulturou zpracoval v knize Indické odlesky, v jednom z posledních děl, které napsal.

Esej nejen rozšiřuje naše znalosti o tak odlišné realitě, jako je ta indická v porovnání s tou západní, ale nutí nás rovněž nahlížet na plodné rozpory (někdy i soulad) mezi naším viděním světa a tím orientálním, nutí čtenáře hledat analogie na jedné straně, na straně druhé kontrasty.
Octavio Paz v textu na mnoha místech srovnává mexickou a indickou společnost, upozorňuje na to, co je oběma kulturám společného a v čem se liší. Čtení eseje narušuje naše rutinní smýšlení o světě a nebyl by to Octavio Paz, kdyby v knize nevedl dialog s námi samými jako lidskými bytostmi.

Tento pohled na indickou kulturu a historii doporučujeme číst spolu s knihami vynikajícího českého indologa Dušana Zbavitele.
Moudrost a umění starých Indů
Průvodce dějinami staroindické literatury
Moudrost a umění starých Indů. Odpovědi Dušana Zbavitele na pomatenost křesťansko – islámské civilizace

Octavio Paz / Indické odlesky / Překlad Anna Tkáčová / Odpovědný redaktor Daniel Podhradský / Vydalo nakladatelství Dauphin roku 2023, první vydání /  www.dauphin.cz 

Octavio Paz (1914 – 1998)
Mexický básník a esejista. Patří k nejvýraznějším postavám španělsky psané literatury 20. století. Je nositelem těch nejvyšších literárních ocenění, včetně Cervantesovy ceny (1981) a Nobelovy ceny za literaturu (1990). Česky vyšly výbory z jeho poezie Na břehu světa a Pták vteřiny a také esejistická kniha Luk a lyra představující Pazovy názory na poetiku a estetiku. Rozsáhlá esej Sor Juana Inés de la Cruz aneb nástrahy víry náleží, vedle poesie, k tomu nejzávažnějšímu, co Octavio Paz napsal.

Ukázka z knihy:

Ráma a Alláh

První, co mě na Indii překvapilo, ostatně jako všechny, je různorodost výbušných kontrastů: modernita a archaismus, přepych a chudoba, smyslnost a asketismus, nedbalost a výkonnost, poddajnost a násilnost, pluralita kast a jazyků, bohů a rituálů, zvyků a idejí, existence řek a pouští, rovin a hor, měst a vesniček, venkovský život a průmysl na staletí vzdálené v čase a přitom obojí na jednom místě.

Nejvýznamnější zvláštnost, kterou se Indie vyznačuje, však není ekonomické či politické povahy, nýbrž povahy náboženské.
Koexistence islámu a hinduismu.
Nejkrajnější a nejpřísnější monoteismus vedle bohatého a barevného polyteismu je spíše hlubokou ranou než historickým paradoxem. Mezi islámem a hinduismem existuje nejen rozpor, ale i neslučitelnost.
V islámu je teologie jednoduchá a přísně daná, rozmanitost sekt a doktrín v hinduismu působí závratě. Mezi muslimy minimum obřadů, mezi hinduisty hojnost ceremoniálů.
Hinduismus, to je soubor komplikovaných obřadů a islám je ryzí a jasná víra.

Islámský monoteismus kategoricky stvrzuje nadřazenost jediného Boha, jediného učení a jediného bratrstva věřících. Jistě, islám zažil a zažívá všelijaká dělení, ta však nejsou hluboká a četná jako v hinduismu.

Hinduismus připouští nejen pluralitu božstev, ale i doktrín (daršan), sekt a kongregací věřících. Některá z těchto bratrstev vyznavačů – skutečné náboženství uvnitř jediného velkého pluralitního náboženství, jímž hinduismus je – se blíží křesťanskému monoteismu, například to, jež se zasvětilo Kršnovi.
Jiná připomínají spíše původní polyteismus indoevropských národů. Mají božstva, která střeží kosmický řád, bohy válečníky a bohy zemědělství a obchodu. V některém případě i boha stvořitele, v jiném kruh po sobě jdoucích kosmických období s jejich průvodem bohů a pozemských zástupů.

Není nic odlišnějšího než velké náboženské, básnické, historické a právní knihy hinduistů a knihy indických muslimů.
Také neexistuje nic protichůdnějšího než jejich architektonické, umělecké a literární styly.

Jde o dvě civilizace přítomné tváří v tvář na jednom území, nebo o dvě náboženství v lůně jedné civilizace?
Na tuto otázku nelze odpovědět. Hinduismus se zrodil v Indii a má důvěrný, pokrevní vztah k védskému náboženství, což bylo náboženství árjských kmenů, které pronikly na subkontinent v druhém tisíciletí před Kristem.
Naproti tomu islám je již utvořené náboženství, které přišlo zvenčí a k jehož teologii už nebylo zapotřebí nic dodávat. Navíc přišlo jako víra cizích vojsk, která v 8. století vtrhla do Indie. Šlo o vnucené náboženství. Bylo ale také něčím víc. Islám velmi brzy zapustil v Indii kořeny a stal se před tisíci lety vírou milionů lidí.

V průběhu celá staletí trvajícího soužití si obě společenství uchovala svoji identitu. Nedošlo k propojení.
Přesto však muslimské a hinduistické Indy spojuje mnoho věcí: podobné zvyky, jazyky, láska k rodné hroudě, kuchyně, hudba, lidové umění, oděv a dějiny, abychom zkrátili výčet, jenž by mohl být nekonečný.

Avšak dějiny, které je spojují, je také rozdělují.

Hovořil jsem o soužití. Musím dodat, že toto soužití bylo dlouhým soupeřením plným podezřívavosti, výhrůžek a zatvrzelého boje, který se často změnil v krvavé střety.

K prvním vpádům muslimských válečníků došlo v roce 712 v provincii Sindh.
Zpočátku šlo o výpravy za kořistí. Tyto vpády se však brzy proměnily ve skutečné dobyvatelské invaze. Po obsazení Paňdžábu následovalo založení Dillíského sultanátu (1206). Sultanát byl až do svého zániku v 16. století opakovaně obsazen různými dynastiemi, které všechny byly tureckého původu.
Dobyvatelé a jejich následovníci nechali téměř netknutou sociální strukturu, takže na venkově a na vesnicích se život nijak citelně nezměnil.
Velkou změnou ve městech bylo odsunutí dávných vládnoucích skupin – bráhmanů, kšatrijů, bohatých obchodníků –, jimž byla nadřazena nová turecká aristokracie. Tak následkem vojenského vítězství, které nezasáhlo základní sociální struktury, došlo ke změnám náboženským, politickým a ekonomickým. Hojně se konvertovalo k islámu. Politikou sultánů bylo udržet status quo, neboť většinu obyvatelstva tvořili hinduisté a konverze mečem, jak o ní uvažovali ortodoxní muslimové, by vyvolala pouze těžké nepokoje.

Na druhou stranu sultáni a šlechta „hleděli vždycky zachovat svou převahu nejen nad domorodci, kteří nebyli muslimové, ale i nad Indy, kteří přijali muslimskou víru, a dokonce i nad tureckými muslimy přicházejícími ze vzdálených oblastí Turecka“. Dillíský Sultanát byl centrem muslimského světa, jakkoli rozeštvaného vnitřními boji a povstáními ctižádostivých šlechticů. Jeho vrchol nastal v době obecného muslimského úpadku a velké katastrofy, která ukončila existenci chalífátu – dobytí a vydrancování Bagdádu Čingischánovými hordami v roce 1258.

Dillí se stalo velkým a přitažlivým centrem islámského světa a mnoho intelektuálů a umělců našlo v novém hlavním městě útočiště. Avšak nehledě na kulturní znamenitost Dillí, nelze říci, že by sultanát byl v oblasti vědy a filosofie obdobím srovnatelným s Bagdádem nebo Córdobou.
Skutečně, Dillí nemělo ani Averroa, ani Avicennu. Skvělé tvůrčí období islámu bylo završeno. To je jeden z historických paradoxů muslimské Indie. Její vrchol se kryje s úpadkem islámské civilizace.

Existovali samozřejmě vynikající básníci, jako Amír Chosrau, jenž psal jak persky, tak hindsky.
Muslimové významným způsobem přispěli k historiografii, což byl žánr, který v hinduistické literatuře téměř neexistoval.

V porovnání s dějinami byla neméně důležitá hudba, z hlediska vztahů mezi muslimskou a hinduistickou kulturou možná ještě důležitější. Je známo, že indická hudba hluboce ovlivnila hudbu arabskou i hudbu Střední Asie. Proto jsem výše poznamenal, že mezi tím, co spojovalo obě společenství, se nachází hudební umění.

Přesně naopak než tomu bylo v architektuře a malířství. Srovnejte Éllóru a Tádžmahal nebo nástěnné malby Adžanty s mughalskými miniaturami. Před očima nemáme různé umělecké styly, nýbrž dvě rozdílná pojetí světa.

A konverze domorodců?
Již jsem naznačil, že miliony lidí přijaly novou víru. Téměř všichni konvertité patřili k nízkým kastám. Tak jako v případě Mexika konverze je výsledkem kombinací mnoha okolností.

První okolnost byla politické a vojenské povahy. Šlo o dobytí území.

Islám vzápětí otevřel možnosti zbavit se řetězu po sobě jdoucích znovuzrození (strašný karmický zákon akcí a reakcí), čímž přinesl osvobození nejen náboženské, nýbrž i sociální, jelikož konvertita vstoupil do bratrstva věřících.

A konečně třetí okolností bylo působení muslimských misionářů.
Stejně jako misionáři v Novém světě i súfisté zaníceně kázali, a to ve dvou oblastech, které jsou dnes oficiálně spravovány islámskými režimy: v Pákistánu a Bangladéši.

The post Indické odlesky. Neobvyklé vzpomínky na Indii shrnuje Octavio Paz first appeared on Čítárny.

Před dávnými a dávnými časy, když jsem se prašnými pěšinami i dusnou džunglí potuloval z Púny do Púny, přišel jsem jednoho dne znaven, hladov a žízniv do vesničky Álandí, stát Maháráštra. Tu jsem spatřil bídnou, ale zároveň vábnou restauraci s honosným názvem Palác královských rozkoší. Vešel jsem tedy dovnitř, abych okusil ty rozkoše.

A tenkrát se mi v nitru vylíhla hmotařská myšlenka přivézt si s sebou domů kromě bádání a věd i nějaký ten „šmakovnější“ kousek Indie – i začal jsem si zapisovat všeliká kuchařská tajemství, kdekoli jsem se k nim jen dostal. Tak vlastně vznikla tato knížka. Vždyť nejen duchovnem živ jest člověk.

Rád bych ještě připomněl, že kuchařský předpis není zákon; je to jen dobře míněný návrh, jakési vodítko, popostrčení na cestu.
Každý kuchař je samostatné individuum (nebo by aspoň měl být) a má své dílo umělecky tvořit, byť tu a tam mrkne do kuchařky. Troufám si tvrdit, že jako nikdo nemůže vlézt dvakrát do téže řeky, tak ani žádný kuchař neuvaří totéž jídlo pokaždé stejně. V tom je totiž ta dialektika, jíž vám k vašemu indickému vaření přeji hojnost zároveň s patřičnou mírou fantazie. Z úvodu knihy Vladimíra Miltnera.

Vladimír Miltner  (*6. 7. 1933, Plzeň – †13. 1. 1997, Surír, Indie)
Přední česká Indolog, překladatel, spisovatel
Náš přední indolog se specializoval na novoindickou filologii, se zvláštním zřetelem k historické gramatice hindštiny, staroindickou erotiku, tradiční medicínu a v posledním období též na buddhologii. Překládal ze sanskrtu, páli, hindštiny, maráthštiny, bradžštiny, hindaví, urdštiny, bengálštiny, angličtiny a hindustánštiny.

Výpisky:

Jíst a pít se má s mírou, tak doporučují staří indičtí lékaři. Ale co je tou mírou? Je to takzvaná mocnost trávicího ohně. Kdo má trávicí oheň silný, může jíst více, kdo slabý, má jíst méně. Avšak nikdo nemá jíst přes míru. A tu je dobře vidět, která jídla jsou lehká a která těžká.
Mezi lehce stravitelné potraviny patří podle starého lékaře Čaraky rýže, čočka, koroptev, skřivánek, srnčí a jelení, zajíc a králík. Těžká jídla jsou jídla moučná (a to z mouky obilné nebo luštěninové), cukrová třtina a pokrmy z ní, jídla mléčná, fazole, maso zvěře a ptáků z vlhkých oblastí, ryby a ostatní vodní živočichové (raci, krabi, krevety ap.).

Jenže už tehdy před mnoha sty lety se vědělo, že obezita je příčinou různých vážných chorob; i snažili se tehdejší lékaři bojovat i proti tomuto zlu. Čaraka docela podrobně píše o obezitě a obézním tlusťochům připsal osm vad, totiž:
1) krátký život,
2) omezený pohyb,
3) chabou potenci,
4) tělesnou slabost,
5) nepříjemný pach,
6) nadměrný pot,
7) závislost na jídle, zatímco duch jim umdlévá,
8) potřebu hojného pití, což je nezdravé.

Čaraka totiž tvrdí, že člověk a jeho tělo zůstávají svěží a mladí, dokud žijí všestranně aktivním životem. To není případ obézních jedinců, proto začnou stárnout už v nízkém věku a zmírají pak mnohem dříve, než je v kraji zvykem.

Různé formy redukčních diet byly známy už tehdy. Jednu racionální čtrnáctidenní odtučňovací kúru sestavil v 17. století mistr Šukadéva, jenž tvrdil, že pro zdraví člověka je velmi užitečné jíst co možná nejvíc syrové stravy, neboť právě ty její nestravitelné součásti, které vycházejí z těla nespotřebovány, čistí a masírují žaludek a střeva, což je velmi důležité.

Po celých čtrnáct dní se mají zachovávat tyto zásady:
1) Ráno na lačný žaludek vypijte šálek vlažného neslazeného čaje.
2) Pijte co nejméně a vždy až po jídle.
3) Jídlo velmi důkladně rozkousejte.
4) Solte a kořeňte co možno nejméně a varujte se alkoholu.
5) Vstávejte časně a nepovalujte se na lůžku.
6) Před každým jídlem kromě snídaně se na chvíli natáhněte, uvolněte se, zavřete oči a pak několikrát hluboce vdechněte nosem a vydechněte ústy.
7) Procházejte se aspoň dvě hodinky denně.
8) Spěte na pravém boku a hlavou k severu.
9) Máte-li mezi jídlem hlad, ukojte ho ovocem nebo syrovou zeleninou.
Tak praví mistr Šukadéva.

Přestože jsou Indové proslulí co vegetariáni a velká jich většina skutečně vážně dodržuje tuto zásadu, přece je indické kuchařské umění bohaté na četná a výborná jídla masitá. V Indii se totiž smísilo tolik nejrůznějších proudů a vlivů, že tam najdete všechno, co není nikde jinde na světě. A to se projevilo i v kuchyni. Nicméně i zapřisáhlý masojídek středoevropského typu v Indii hodně sleví ze své poživačnosti – to jednak pro nezvykle teplé podnebí, a jednak díky záplavě všemožné zeleniny, luštěnin a ovoce, vyskytujících se v této milé zemi v míře nevídané.

U nás rozlišujeme čtyři základní chutě: sladkou, kyselou, hořkou a slanou. Indové mají odpradávna šest základních chutí: sladkou, slanou, kyselou, hořkou, trpkou a palčivou. Je známá hádanka:
Sladké je cukroví –
a karí? Kdo to ví?
Správné karí (a tu je řeč o pokrmu karí, nikoli o koření) má totiž mít komplexní chuť složenou ze všech šesti chutí základních, ovšemže nikoli ve stejné míře.

Starý lékař Háríta, který se tolik zajímal o racionální výživu, píše podrobně o správné životosprávě, zejména o různých potravinách a o jejich vlivu na zdraví člověka.
O chutích praví toto:
„Sladké pokrmy osvěžují, zbavují únavy, posilují a jsou vydatné a výživné. Jsou chutné a upravují rovnováhu tělesných šťáv. Jsou vhodné při podvýživě, chudokrevnosti a chorobách očních. Slané pokrmy povzbuzují tvorbu slin a na chuť jsou příjemné. Povzbuzují chuť k jídlu, vyvolávají žízeň a jsou tudíž močopudné. Přispívají k zácpě, ale utišují škubavé bolesti. Kyselé pokrmy vyvolávají hojné slinění a povzbuzují chuť k jídlu. Mohou však být příčinou svrbění, kožních chorob a žaludečních vředů a nejsou vhodné při otocích a opuchlinách, neboť dráždí krev. Hořké pokrmy jsou blahodárné při chorobách kožních, žaludečních a střevních. Odstraňují závratě, posilují tělo zesláblé nemocí a jsou dobré proti puchýřkům v ústech. Trpké pokrmy svírají jazyk i hrdlo. Jsou vhodné při průjmu, při záduše a při kašli. Pomáhají proti škytavce a proti škubavým bolestem. Zamezují hnisání ran a podporují čisté zajizvení. Palčivé pokrmy dráždí krev a žluč, ale povzbuzují trávení. Nejsou však vhodné při chorobách očních, žaludečních a jaterních. Pro celkový zdravotní stav však vůbec nejsou blahodárné.“

RÝŽE:
V Indii se rýže připravuje na nespočet způsobů. Nejčastější jsou tyto:
Vypranou rýži dusíme v jedenapůlnásobném množství mírně osolené vody a doprostřed kastrolu vložíme oloupanou cibuli s několika zapíchnutými hřebíčky.
Rýži nejdříve opražíme s tlučeným kmínem na slabé vrstvě oleje, a teprve pak zalejeme mírně osolenou vodou a dusíme. Vody má být hodně, pak se sleje.
Rýži smícháme s drobně nakrájenou cibulkou, opražíme na slabé vrstvě oleje, až rýže sklovatí a cibulka zlátne, zalejeme zeleninovým vývarem se solí a kořením karí a dusíme doměkka.
Podobně, jen místo koření karí dáme do zálivky mleté nové koření a tlučený hřebíček.
Podobně, avšak okořeníme a ochutíme dvěma lžícemi kečupu.
Rýži smícháme s drobně nakrájenou cibulkou, na slabé vrstvě oleje opražíme. Do zeleninového vývaru rozmícháme sůl, tlučený kmín, tlučený hřebíček, tlučený kardamom a několik lžic vařené čočky, zalejeme rýži a dusíme doměkka.
Rýži smícháme s nakrájenou cibulkou a na slabé vrstvě oleje opražíme. Zalejeme vodou nebo vývarem a přidáme podle chuti nasekaných mandlí a hrozinek. Buď osolíme, nebo ochutíme citrónovou šťávou.
Rýži smícháme s nakrájenou cibulkou a na slabé vrstvě oleje opražíme. Pak zalejeme mírně slanou vodou nebo vývarem a přidáme nakrájenou vařenou zeleninu – mrkev, celer, zelený hrášek, fazolové lusky, kapustu ap. Ochutíme ještě utřeným česnekem.

Nejčastější přílohou k jídlu jsou v Indii rýže a placky, méně brambory a jiná zelenina.
Rýže je hojná všude, zejména však na jihu a na východě. Vaří se, dusí a vůbec připravuje na nespočet způsobů. V Indii se ovšem vyskytuje také mnoho druhů, ba užívá se rýže i podle věku, letošní, loňská, předloňská. Rýže se často míchá, vlastně spíše patlá s omáčkou. Indové říkají, že na rýži se pozná kuchař.

Placky se zadělávají ze všech možných druhů mouky – z pšeničné, rýžové, čočkové apod. A bývají tenké i tlusté, obyčejné i plněné, nasucho pečené i smažené, leč vždy z nekynutého těsta. Žádné vdolky.

Indický oběd je bez placek nepředstavitelný. Placky totiž mají trojí funkci: (1) jako placky, (2) jako chléb a (3) jako knedlíky. Chléb anglického typu je běžně k dostání všude, ale zůstává stále cizím prvkem a v indické kuchyni je to úplná nula; stejně nemá žádnou chuť.

Placky se podávají vždy horké a nikdy se nejedí zároveň s rýží – kde je rýže vzácnější, jí se dříve, před plackami.

Zvláštního významu nabyly placky počátkem Velkého indického povstání roku 1857 – zemí procházeli poslové a z vesnice do vesnice roznášeli placky čapátí, znamení to ke všeobecné vzpouře proti britským kolonizátorům.

Slovo rótí, název nejběžnějšího druhu placek, znamená v hovorové hindštině jídlo vůbec, ale také hlavní jídlo dne, oběd. V Hémačandrově slovníku Déšínámamálá (Věnec domácích slov) z 12. století je zaznamenáno slovo rotta ve významu rýžová mouka. Dnes jsou ovšem placky rótí pšeničné.

V jedné staré vojenské pochodové písni ještě z předminulého století si indičtí pěšáci dost rozverně prozpěvují:
Tlustý placky jako macky, štíhlý frajle pružný tajle, ty milujem po vojácky, nic nedbáme o medaile!

A přece je v Indii odpradávna nejváženějším nápojem čistá pramenitá voda, tekutina to vzácná.
Však také nejrozšířenější všeindické slovo pro vodu, pání, znamená doslovně „to, co je pitné, pitelné, pivé, co je vhodno píti“, nikoli pivo.15 A jako Slované vítají hosty chlebem a solí, tak Indové podají pohár chladné vody. Významný symbol.

Staří lékaři píší hodně o vodě, o jejích kvalitách i o způsobech jejího použití v léčebných procesech. Podrobně popisují vlastnosti různých vod z nížin i z hor, z řeky bystré i z řeky líné, ze studánek a pramenů a doporučují také sedm způsobů, jak vodu chladit, aby žíznivého opravdu osvěžila. Upozorňují však důrazně na choroby, při nichž se chladná voda nemá pít, jelikož je to škodlivé.

Kolem počátku našeho letopočtu se pitná voda chladila v Indii těmito způsoby: (1) nádoba s vodou se postavila do průvanu, (2) nebo se obalila navlhčenou látkou, (3) služebník upevnil nádobu s vodou na tyč a mával jí vzduchem, (4) nádoba s vodou se ovívala velkým vějířem, (5) voda se přecedila řídkou látkou, (6) nádoba se až po hrdlo zakopala do země, anebo (7) se zavěsila pod strop místnosti (tam se v Indii dodnes uchovávají potraviny, aby se na ně nedostala domácí zvířata, hlodavci nebo hmyz).

Později se voda chladila sanytrem, dusičnanem draselným, KNO³. V Indii je hojný v náplavech Gangy a jiných řek a vyskytuje se také všude kolem chlévů a hnojišť, kde šóráválové, sanytrníci, sbírali vyvětralý sanytr smíšený s hlínou a pak jej rozpouštěli ve vodě a nechávali odpařit. Voda a jiné nápoje se chladily tak, že do mělké nádoby s roztokem sanytru se vkládaly uzavřené kovové konvice s nápoji, které se měly ochladit. Tak se teplota nápoje snížila v poměrně krátkém čase až o deset stupňů Celsia.

Dillíští sultánové a mughalští císaři z Dillí a Ágry měli dokonale zorganizovanou síť poštovních běžců, kteří byli často rychlejší než jezdci na mulech, na koních nebo na velbloudech. Ibn Battúta o těchto bystrých doručovatelích napsal ve 14. století: „Každou třetí míli stojí poštovní stanice, kde sedí připraveni běžci. Každý z nich má hůl, na jejímž konci visí několik mosazných zvonků. Běžec vezme dopis do jedné ruky a hůl se zvonky do druhé a utíká ze všech sil. Když na další poštovní stanici uslyší jeho zvonky, připraví se další běžec, převezme dopis a utíká ze všech sil dál. A tak to jde až na určené místo.“ Ale tihle poštovní běžci nedoručovali jen dopisy. Indičtí vládci tak dostávali i čerstvé ovoce z Churásánu16 a z Kašmíru, pitnou vodu z himálajských podhůří, někdy dokonce sníh a led přímo z Himálaje, aby si mohli ochladit své nápoje v pověstném indickém vedru.

The post Vynikající indická kuchyně s mnoha moudrými příběhy indologa Vladimíra Miltnera first appeared on Čítárny.

Vynikající indolog Dušan Zbavitel přeložil dílo mimořádného autora z 11. století, známého pod jménem Bhattva Sómadéva. V moudrých příbězích se zobrazuje nejen tehdější realita indického života, ale odráží se hlavně tradice hinduismu v široké škále příběhů.

Předmluva Dušana Zbavitele:

Ještě před nepříliš dlouhou dobou – neboť čím je pouhé století ve srovnání s tisíciletou délkou trvání klasické indické kultury? – převládal v Evropě názor, že Indie je jakousi kolébkou vyprávěčského umění a že bezmála všechny pohádky a příběhy kolující u evropských národů byly původně přineseny z Indie. Střízlivé bádání sice později toto romantické pojetí vyvrátilo, ale ani dnes nemůže nikdo pochybovat o tom, že schopnost vytvářet zajímavé a pestré příběhy patřila po celé dlouhé údobí staroindické kultury k jejím nejsilnějším stránkám. Už například při zběžné konfrontaci této kultury s kulturou staročínskou vystoupí jako jedna z nejcharakterističtějších zvláštností starého indického písemnictví právě rozlet fantazie při spřádání příběhů – fantazie jakoby vůbec ničím neomezované, s typicky hinduistickým pojetím světa jako mnohotvárné scény, na níž se prolínají a prostupují lidé a zvířata s nadpřirozenými bytostmi, bohy, polobohy a démony v přepestré směsici, jež je nevyčerpatelnou zásobárnou mýtů, legend, pohádek, bajek, milostných a dobrodružných příběhů.

Sóma či Sómadéva byl kašmírský bráhman, který žil za vlády krále Ananty. Tento vladař předal v roce 1063 trůn svému synu Kalašovi, ale o něco později se na něj opět vrátil. Potom vládl až do roku 1077 a čtyři roky nato zemřel sebevraždou, neboť ho jeho vlastní syn napadl a oloupil. Sómadéva sepsal svůj „Oceán příběhů“ právě mezi lety 1063 a 1077, a to pro Anantovu choť královnu Súrjavatí, aby v těžkých dobách krvavých bojů a zmatků našla v knize pestrých příběhů rozptýlení a útěchu. Súrjavatí svého královského manžela nepřežila; roku 1081 ho jako oddaná choť věrná hinduistické tradici následovala na pohřební hranici.

V tomto ovzduší chaosu, krveprolití, intrik a nejistoty vytvořil Sómadéva své rozsáhlé dílo, určené nejen k potěše a zábavě, ale také, jak se autor dovolává v závěru, k získání náboženských zásluh pro lepší příští zrození. Svou předlohu převyprávěl plynulým elegantním sanskrtem v dvojverších zvaných šlóky, jež byly hlavním tradičním vyjadřovacím prostředkem nejen převážné většiny staroindické epiky, ale i naučné literatury.

Dušan Zbavitel je atorem mnoha vynikajících knih. Například této dosud nedoceněné knihy.
Moudrost a umění starých Indů. Odpovědi Dušana Zbavitele na pomatenost křesťansko – islámské civilizace

Výpisky:

Ve Váránasí žila mladá a krásná bráhmanka jménem Sómada, jež byla přelétavá a potají provozovala jógická kouzla. Z dopuštění osudu jsem se s ní potají scházel a z těchto schůzek vyrostla ve mně láska k ní. Jednou jsem ji ze žárlivosti a zlosti jen tak uhodil a ta krutá žena to strpěla, zatajivši pro ten okamžik svůj hněv. Nazítří mi však jakoby při hře uvázala kolem krku nit a já jsem se okamžitě proměnil v poslušného vola.

Vždycky dozrává zlý čin každého člověka v něm samém; jaké kdo zasije sémě, takové ovoce sklidí. Proto ušlechtilí nebaží po věcech, jež jsou jiným proti mysli – to je svaté pravidlo, předepsané osudem pro všechny spravedlivé.

Když jednou stáli na střeše paláce, uviděl jít po cestě čandálu, který nesl náklad hovězího masa, a řekl své milované choti: „Pohleď, ženo se štíhlým pasem, jak může ten hříšník pojídat maso krav, jež si zaslouží úctu všech tří světů?“ Bindumatí na to svému choti odvětila: „Tento hřích je nepředstavitelný, můj choti a pane. Já jsem se musela narodit zde v rybářské rodině jen za velmi malé provinění vůči kravám – a čím by se mohl vykoupit tento hřích? Ve svém minulém životě jsem byla vidjádharkou a nyní jsem svržena prokletím do světa smrtelníků. Neboť ve svém vidjádharském životě jsem kdysi překousla zuby strunu, abych ji napjala na vínu – proto jsem se narodila v domě rybářů. Jestliže důsledek toho, že jsem se ústy jen dotkla uschlé kravské žíly, je tak hrozný, co musí teprve vzejít z pojídání kravského masa?“

Jeho ministr Amaragupta mu řekl: „Nebuď nespokojený, že nemáš s kým bojovat, neboť nepřítel není nikdy žádoucí, nýbrž vždy nežádoucí. Jestliže chceš prokázat své umění vládnout zbraněmi a statečnost, prokaž je při lovu v lesích, jež jsou vhodným místem k tomuto účelu. Divoká zvěř je zlá a chce zemi vylidnit; proto ji mají králové pobíjet a z tohoto důvodu je lov žádoucí.“

Hlupák, který si dělá, co se mu zlíbí, není hoden rady, neboť zaslouží leda posměch jako ten, kdo přizdobuje hnůj. Jeden moudrý člověk, který upadne mezi četné hlupáky, musí jimi být pohlcen jako lotos, který se dostane do cesty vlnám. Proto jim už neřeknu nic o tom, co je dobré a co zlé, a budu mlčet. Osud sám rozhodne.

Vidíte tedy, že rozumného člověka lze snadno přesvědčit, nikoli však hlupáka, a když se o to někdo pokouší, on se ještě zlobí! Lze tedy snadno přivést k rozumu moudrého člověka, avšak toho, kdo nedovede uvažovat, ani s obtížemi.

The post Bhattva Sómadéva a jeho Oceán příběhů z 11. století ve vynikajícím překladu Dušana Zbavitele first appeared on Čítárny.

Dnešní čísla, nazývané také indo-arabská čísla, jsou kombinací pouhých 10 symbolů nebo číslic: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 0. První výskyt indických číslic byl již prokázán v buddhistických textech. A jejich vznik je datován mezi lety 400 před naším letopočtem a 400 našeho letopočtu.
Před jejím přijetím lidé používali tzv. římská čísla, ve skutečnosti jsou pozůstatkem mnohem vyspělejší etruské civilizace, na jejímž základě vznikla, ve své době méně vyspělá, římská civilizace. Což je taky paradox.

Dnešné podoba čísel tzv. indo-arabských čísel byla poprvé zaváděna v Evropě okolo roku 1000 papežem Silvestrem II.
Jeho snaha ale narazila, protože jeho návrh byl v církevních kruzích spojován s ďábelským znamením. Teprve matematik Leonardo Fibonacci (foto) ve své knize Kniha počtů (Liber abaci) z roku 1202 poprvé prosadil postupné používání číslic v Evropě. Ten přivezl znalost číslic ze severní Afriky (studoval v Béjaïe, v dnešním Alžírsku) a to zřejmě díky knihám od Al-Chorezmího (Počítání s indickými číslicemi, latinsky překlad „Algoritmi de numero Indorum“) a Alkinduse (O používání indických číslic, Ketab fi Isti´mal al-´Adad al-Hindi).

Označení arabské číslice tak vzniklo zřejmě z neznalosti jak individuální tak společenské, protože zvláště středověká církev nebyla v obecné rovině až tak osvícená, jak se mnohdy píše. Bohužel označení zobecnělo takovým způsobem, že se na některých školách používá dodnes.

Masivnější používání číslic ve společnosti započalo až obrození po francouzské revoluci, která poprvé a nevratně svrhla staletou diktaturu církve. Souvisí to s mnohými přelomovými společenskými změnami, které vznikaly za vlády Napoleona.

Rovněž objev nuly a místo hodnotového systému byly vynálezy jedinečné indické civilizace.

Indická matematika dospěla mnohem dřív než evropská k velkému objevu desetinné soustavy a především nuly, kterou pak předala ostatnímu světu spolu se svými číslovkami prostřednictvím Arabů; vždyť to, čemu říkáme arabské číslice, je ve skutečnosti modifikovaný znakový soubor starých Indů, jehož převzetí západním světem Arabové jen zprostředkovali. Ne náhodou říkali matematice hindisat („indická“).

Význam indické matematiky pro celý svět charakterizuje Profesor Arthur Llewellyn Basham (1914–1986), takto:

„Dluh západního světa Indii v tomto směru nelze ani docenit. Většina velkých objevů a vynálezů, na něž je Evropa tak hrdá, by byla nemožná bez rozvinutého matematického systému, a ten by byl zase nemyslitelný, kdyby se Evropa nebyla zbavila těžkopádné soustavy římských číslovek. Neznámý muž, který vynalezl nový systém, byl ze světového hlediska po Buddhovi nejvýznamnějším synem Indie. Ačkoli jeho objev bereme jako samozřejmost, byl dílem práce analytického mozku první třídy a zasloužil by si mnohem více poct, než se mu zatím dostalo.“

Specialisté už dávno vypočítali dlouhou řadu dílčích úseků matematiky, v nichž starověcí Indové předhonili Evropu o celá staletí. Připomeňme si alespoň, že Árjabhata dovedl například určit takzvané Ludolfovo číslo, používané k výpočtu poloměru a průměru kruhu, na čtyři desetinná místa a jeho bezprostřední následovníci dokonce na devět; že ve svém díle pracuje s matematickou hodnotou nuly a nekonečna; že řeší skoro moderním způsobem lineární rovnice; že jiní starověcí indičtí matematikové znali nezávisle na Řecích Pythagorovu větu, sinus i kosinus atd.

Z knihy:
Moudrost a umění starých Indů. Odpovědi Dušana Zbavitele na pomatenost křesťansko – islámské civilizace

Více:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Arabsk%C3%A9_%C4%8D%C3%ADslice
http://www.archimedes-lab.org/numeral.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Positional_notation
http://www.archimedes-lab.org/nombredormachine.html

The post Stručná historie čísel. Arabská čísla rozhodně nevymysleli Arabové a římské Římani first appeared on Čítárny.

The post Ramanujan. Životopis geniálního a jedinečného matematika z Indie first appeared on Čítárny.