Jaká bude maturita budoucnosti? Podle návrhu MŠ /08/2020) by se u maturit od 1.10. 2020 nemělo známkovat. Testy by měly ověřovat minimální úroveň znalostí potřebnou k maturitě a hodnotit by se měly jen slovy “uspěl” či “neuspěl”. Hranici úspěšnosti v testech by určoval Cermat, který má státní zkoušky na starosti. Viz:

Cermat je moloch, zřízený MŠMT, nyní pracuje s rozpočtem více než 220 000 000 ročně. 2006 / 90 mil.
Zatím neexistuje politická síla, která by tuto organizaci zrušila.

Tento velmi nebezpečný a stupidní návrh navazuje na minulá prohlášení min. Plagy:
„Novela přináší možnost dosažení středního vzdělání bez toho aniž by školáci u maturity uspěli. Není v zájmu státu ani školáků, aby po 4 letech SŠ studia skončili se vzděláním základním“
Ministr školství Robert Plaga / 8.7. 2019 / jednání vlády

Následujeme mílovými kroky imbecilní školní vzdělávání v Americe.
Už v roce 1988 bylo v USA zjištěno, že pouze jedno ze sedmi dětí má v osmé třídě matematické znalosti tomuto ročníku odpovídající. Polovina sedmnáctiletých Američanů neumí počítat s destinnými čísly, procenty, rozlišovat jednoduché geometrické obrazce.
Koukolík, Fyziologický základ chování člověka ve vazbách na trvale udržitelný vývoj a uchování vztahů člověk – příroda. Praha 1994

Výroba jednolité hloupé masy spěchá!

Ministr Bek a jeho provzdušněná degradace školství >>>

Ministr Bek s týmem anonymních reprezentantů modernistických a progresivistických neziskovek nám představili pokračování cesty k rozpadu vzdělávacího systému v Čechách.
Jeho heslo „méně znalostí, více kompetencí“ je ve svém obsahovém důsledku tak strašné, že znovu je třeba se ptát, kdeže jsou opoziční politické hlasy, které by takovému řádění zabránily, či jej alespoň limitovaly.
Ivo Strejček, 15. 1. 2025
ČTĚTE – VÍCE >>

The post Maturita bez známek? Plánovaná degradace školního vzdělávání pokračuje first appeared on Čítárny.

Bel Kaufman byla učitelkou na střední škole v New Yorku na přelomu 20 a 21. století. Učila ve třídě typicky inkluzívní se všemi problémy, které taková situace obnáší. Učila také na škole typicky byrokratické, jež je dobře známá i českému kantorovi. Ve své knize popisuje humornou formou svérázné školní pojetí demokracie ve vztahu učitel – žáci, které řídí pomocí oběžníků a výnosů vedení školy od stolu, bez jasné vize či znalosti prostředí.

Jinými slovy učila na typu inkluzívní školy, která se v Česku právě chystá a je předmětem mnoha oprávněných diskusí. Svou podstatou je kniha ostrou kritikou takto pojatého a nedomyšleného školství, které sebou přináší mnohem víc problémů než užitku pro celou společnost.

Příběh je vystavěn dokumentární formou na základě skutečných událostí.
Sylvie Barrettová, učitelka literatury, je v roli svědomité kantorky, která se hned první den setká u žáků s nelibostí, ale s kterou se nakonec třída nerada loučí. Jak řekla Rita Pierson: “Děti se nenaučí nic od toho, koho nemají rády.” V našem příběhu to platí dvojnásob.
To je ale jen jedno téma knihy. Být dobrým a chápavým kantorem i psychologem. V knize je jasně nastavený rozdíl mezi kantorem a učitelem, který chodí do školy jen aby něco odučil, odzkoušel a šmytec.
Druhé téma je byrokratická smršť, (v knize je pro pobavení mnoho ukázek stupidních oběžníků a vyhlášek) ty neuvěřitelné klacky pod nohy, které jim pod nohy hází různá ministerstva a úřady, které od stolu rozhodují jak učit a v jakých podmínkách učit.
A třetí téma je o rodičích, o osobních příbězích zanedbaných dětí od zanedbaných rodičů. Často krutých a nelítostných, jako společnost ve které žijí.

Schůze výboru pro zájmy učitelů se koná dnes v polední pauze ve třídě 404. Prosím, dostavte se ihned, jakmile budete mít oběd! V minulém měsíci nepřišel ani jeden!
Učitelé, kteří stojí před odpoledním vyučováním před píchacími hodinami ve frontě, způsobují ve dveřích zácpu!
Prosím, nechoďte domů dříve, než zazvoní zvonek.

Myslím, že v této knize není ani tak důležitý konkrétní příběh, jako pochopení, co nám Kaufman sděluje o stavu školství, stavu myšlení dnešní mládeže a důsledcích špatně nastaveného systému vzdělávání pro celou společnost. A to vše na konkrétních příkladech. Žádná beletrie, ale praxe.

Dvanáct kapitol skvěle přeložené knihy, která nejen pobaví, ale otevře mnoha lidem oči.
Nahoru po schodišti dolů / Bel Kaufman / překlad Luba a Rudolf Pellarovi / Mladá fronta – 1971
{youtube}jDynqLqzNLA{/youtube}

The post Nahoru po schodišti dolů. Zážitky Bel Kaufman z inkluzívní třídy americké školy first appeared on Čítárny.

Ministerstvo školství kdysi uvádělo pět stupňů podpůrných opatření, které mají žákům s výukovými problémy usnadňovat vzdělání v běžné třídě. Jedním takovým opatřením je i redukce učiva, které má žák zvládnout. To samo o sobě spolu s chaoticky řešenou inkluzí jasně deklaruje cestu do pekel nevzdělanosti v kotlině zvané české a potažmo evropské.

Ozývají se ale čím dál silnější hlasy proti nesmyslnému nařízení MŠ, které úroveň školství posune zpět do středověku. Každý kantor, který někdy pracoval s postiýeným dítětem ví, proč ho rodiče dali raději do speciální školy.
“V běžné třídě se dítě trápí, nestačí svým vrstevníkům, a je naopak zase zdržuje. Navíc se v takovém případě nedá úplně vyhnout tomu, že může být dítě kvůli své odlišnosti z kolektivu vyloučeno,“
říká speciální pedagog Arnošt Vítek, který hovoří i o tom, zda si někdo dokáže představit, jaký negativní dopad má například přítomnost speciálních asistentů pedagoga ve třídě, jaký dopad má na soustředěnost všech ostatních a na kvalitu výuky kantora.
Pokud přibude ve třídě základní školy více mentálně postižených dětí, přibude například i pomocných asistentů a je třeba si představit, jaký reálný dopad to bude mít na podobu výuky.

O tom kak dopadá inkluzívní školství v Americe, kde se míchá celá řada hloupých rozhodnutí, hovoří Sir. Ken Robinson. A stojí to za to!

“To, že Američani ironii chápou, jsem zjistil, když jsem se setkal s legislativou k Žádné dítě nezůstane pozadu. Ironie z toho názvu přímo prýští, že? Protože – (Smích) (Potlesk) – Protože to nechává pozadu miliony dětí. Ale chápu, že by nebylo pro zákony dobré jméno: Miliony dětí zůstanou pozadu. Chápu to. Co to obnáší? Inu, navrhujeme nechat miliony dětí pozadu a takhle to bude fungovat.”

{youtube}NRnToFZQQP4{/youtube}

Přepis proslovu:

Před 12 lety jsem se přistěhoval do Ameriky. Se svou ženou Terry a dvěma dětmi. Vlastně, popravdě řečeno, jsme se přestěhovali do Los Angeles – (Smích) – a mysleli jsme si, že se stěhujeme do Ameriky. Nevadí, je to jen krátký let. Z Los Angeles do Ameriky.

Dostal jsem se sem před 12 lety a když jsem přijel, říkali mi různé věci, třeba že „Američani nechápou ironii.“ Jak jste na to přišli? Není to pravda. Procestoval jsem tuto zemi křížem krážem a nenašel jsem jediný důkaz, že by Američani ironii nechápali. Je to jeden z těch kulturních mýtů, jako ten, že „Briti jsou odtažití.“ Nechápu, jak na to lidi přišli. Vpadli jsme do každé země, kterou jsme uviděli. (Smích) Není tedy pravda, že by Američani nechápali ironii, ale chtěl jsem, abyste věděli, co si lidi špitají za vašimi zády. Víte, když v Evropě odejdete z obýváku, lidé říkají: ještěže ve tvé přítomnosti nikdo nebyl ironický.

To, že Američani ironii chápou, jsem zjistil, když jsem se setkal s legislativou k Žádné dítě nezůstane pozadu. Ironie z toho názvu přímo prýští, že? Protože – (Smích) (Potlesk) – Protože to nechává pozadu miliony dětí. Ale chápu, že by nebylo pro zákony dobré jméno: Miliony dětí zůstanou pozadu. Chápu to. Co to obnáší? Inu, navrhujeme nechat miliony dětí pozadu a takhle to bude fungovat.

Funguje to ukázkově. V některých částech země odejde 60 % dětí předčasně ze školy. V komunitách původních obyvatel to je 80 % dětí. Kdybychom to srazili na polovinu, dle jednoho odhadu by to v americké ekonomice vytvořilo během deseti let produkt za téměř bilion dolarů. Z ekonomického pohledu to je moc hezká matematika, že? Měli bychom to udělat? Už teď to stojí ohromné peníze, zametat škody z krize odpadlíků.

Ale krize odpadlíků je jen vrcholem ledovce. Nepočítají se do toho děti, které ve škole zůstanou, ale jsou vyřazovány z dění, neužívají si to, nemají z toho žádný užitek.

A důvodem není to, že bychom neutráceli dost peněz. Amerika na vzdělání vydává víc peněz než většina dalších zemí. Třídy tu bývají menší než kde jinde. A každý rok se vynoří stovky iniciativ, které se snaží zlepšovat vzdělávání. Problém je, že to všechno jde špatným směrem. Existují tři principy, na jejichž základech lidský život vzkvétá, a ty se neslučují s kulturou vzdělávání, pod kterou musí většina učitelů pracovat a kterou musí studenti přetrpět.

Prvním principem je, že lidské bytosti jsou přirozeně rozličné a různorodé.

Můžu se vás zeptat, kolik z vás má vlastní děti? Dobře. Nebo vnoučata. Co třeba dvě a více dětí? Dobrá. A zbytek z vás dítě aspoň viděl. (Smích) Malí lidičkové, co pobíhají okolo. Vsadím se s vámi – a jsem si docela jistý, že tu sázku vyhraju. Jestliže máte dvě a více dětí, vsadím se s vámi, že jsou naprosto odlišné. Nejsou? No nejsou? (Potlesk) Nikdy byste si je nespletli, není to tak? Jako: „A kterej jsi ty? Připomeň se. S mámou si vás označkujeme barvičkami, abyste se nám nepletli.“

Vzdělání založené na Žádné dítě nezůstane pozadu není založeno na odlišnostech, ale konformitě.
Školy jsou podporovány v hledání toho, co děti zvládnou napříč velice úzce vymezeným spektrem výsledků. Jedním z výsledků akce Žádné dítě nezůstane pozadu bylo zúžení zaměření na takzvané oblasti STEM [věda, matematika, technika]. Jsou důležité. Nehodlám tu zpochybňovat roli matematiky a přírodních věd. Na druhé straně jsou nezbytné, ale nikoli dostatečné. Opravdové vzdělání musí klást důraz také na umění, humanitní předměty, tělocvik. Ohromné množství dětí, promiňte, děkuji – (Potlesk) –

Dle jednoho odhadu je dnes v Americe něco kolem 10 % dětí, kterým byly diagnostikovány nejrůznější stupně poruch, které se hromadně nazývají poruchami pozornosti, ADHD. Neříkám, že se to neděje. Jen nevěřím, že by to byla až taková epidemie. Když mají děti sedět, aby hodinu co hodinu dělaly podřadnou úřednickou práci, asi čekáte, že se budou neustále vrtět, ne? (Smích) (Potlesk) Děti netrpí, alespoň většinou, netrpí nějakou psychologickou poruchou. Jsou nemocné dětstvím. (Smích) A to vím, protože jsem svá raná léta strávil jako dítě. Tím vším jsem si prošel. Dětem se daří nejlépe v pestrém prostředí, které dává vyniknout různým talentům, ne jen úzkému okruhu. Mimochodem, umění není důležité jen proto, že zlepšuje výsledky v matematice. Je důležité proto, že hovoří k částem dětského bytí, ke kterému jinak neproniknete.

Druhý… děkuji vám. (Potlesk)

Druhý princip, díky kterému lidská duše vzkvétá, je zvědavost.

Když v dítěti podnítíte jiskřičku zvědavosti, budou se často učit samy, aniž by k tomu někoho potřebovaly. Děti se učí přirozeně. A je to fakt práce zejména tuto schopnost vymýtit nebo potlačit. Zvědavost je hnacím motorem výsledků. Důvod, proč o tom dnes mluvím, je ten, že jedním z důsledků této kultury bylo, dá-li se to tak nazvat, deprofesionalizování učitelů. Žádný systém kdekoli na světě ani žádná škola v zemi není lepší než jejich učitelé. Učitelé jsou životodárnou mízou úspěchu škol. Učitelství je však kreativní profesí. Výuka, přísně vzato, není donášková služba. Nestačí předat nabyté informace. Skvělí učitelé to sice dělají, ale skvělí učitelé také mentorují, stimulují, provokují, zapojují. Vzdělávání je koneckonců o učení. Když není učení, nebude ani vzdělání. Lidé však mohou ztratit ohavnou spoustu času debatami o vzdělání, aniž by se vůbec bavili o učení. Středobodem vzdělávání je donutit lidi se učit.

Jeden můj přítel, starý přítel – vlastně velice starý, je už mrtvý. (Smích) Tak starý, jak jen to jde, řekl bych. Nicméně byl úžasný, úžasný filozof. Rád mluvil o rozdílu mezi úkolovým a výsledkovým významu sloves. Asi takhle: můžete nějakou aktivitu provádět, ale nemusíte jí vůbec dosáhnout, jako třeba diety. Je to vlastně skvělý příklad. To je on. Drží dietu. Ztratil něco na váze? Ani ne. Učení je přesně toto slovo. Můžete říct: „Tamhle je Debora, je v učebně 34 a učí.“ Ale když se nikdo nic nenaučí, může se Debora snažit o vyučování, ale nikdy ho nedosáhne.

Role učitele je usnadnit učení. To je to. Podle mě problém tkví v tom, že se dominantní kultura výuky začala zaměřovat ne na výuku nebo učení, ale na testování. Chápu, že jsou testy důležité. Standardizované testy mají své opodstatnění. Ale neměly by být dominantním prvkem kultury vzdělávání. Měly by diagnostikovat. Měly by pomáhat. (Potlesk) Když půjdu na zdravotní prohlídku, chci standardizované testy. Opravdu chci. Však víte, chci znát svou hladinu cholesterolu a srovnat ji na standardní škále s ostatními lidmi. Nechci znát škálu, kterou si můj doktor vymyslel cestou do práce.

„Váš cholesterol bych označil někde na oranžové hladině.“

„Opravdu? A je to dobré?“ – „Netuším.“

Všechno to by mělo učení podporovat. Nemělo by mu bránit, jak se to však samozřejmě děje. Takže namísto zvědavosti tu máme kulturu dodržování. Vybízíme děti a učitele k tomu, aby dodržovali rutinní postupy, než aby těžili ze síly představivosti a zvědavosti. A konečně třetím principem je toto: Lidský život je ve své podstatě tvůrčí. Všichni proto máme různé životopisy. Vytváříme své životy a můžeme je přetvářet během toho, co je žijeme. Je to podstata bytí člověkem. Je to důvod, proč je lidstvo tak zajímavé, různorodé a energické.

Chci tím říct, že jiní tvorové mají své představy také, stejně jako kreativitu, ale ne až tak zjevné jako ty naše, že? Můžete mít třeba psa. A váš pes dostane depresi. Ale nezačne poslouchat Radiohead, že? (Smích) Nebude zírat z okna s lahví Jacka Danielse v tlapách. (Smích)
Vy na něho: „Nechceš se jít vyvenčit?“
A on: „Ne, je mi fajn. Jen běž. Počkám tu. Něco mi vyfoť.“

Vytváříme své životy díky nekonečnému procesu představování si alternativ a možností a jednou z rolí vzdělávání je probudit a rozvinout tyto tvůrčí síly. Místo toho žijeme v kultuře standardizace.

Nemusí to tak být. Opravdu nemusí. Finsko se pravidelně umisťuje na špičce v matematice, přírodních vědách a ve čtení. Ano, to, co dělají skvěle, víme tak dobře jen díky tomu, že se to všechno testuje. Ale to je jeden z problémů testů. Nesledují další věci, na kterých také záleží. Zajímavostí o práci ve Finsku je toto: nejsou těmito disciplínami posedlí. Zaujímají ke vzdělávání velice široký přístup, který zahrnuje také humanitní předměty, tělocvik a umění.

Za druhé, ve Finsku neexistuje standardizované testování. Tedy, trochu ano, ale není to nic, kvůli čemu by si lidé lámali hlavu. Nesedí kvůli tomu u stolu dlouho do noci.

A za třetí, když jsem se nedávno potkal s pár lidmi z Finska, s opravdovými Finy, někdo z amerického systému se těch Finů ptal: „Jak přistupujete k míře odpadlictví?“
Podívali se na něj trochu udiveně a odpověděli: „No… my ji máme na nule. Proč by někdo odcházel ze školy? Když má někdo problém, dozvíme se o něm a pomůžeme mu, podpoříme ho.“

Lidi vždycky říkají: „Nemůžete srovnávat Finsko s Amerikou.“

Ne. Myslím, že počet obyvatel ve Finsku je okolo 5 milionů. Můžete ho ale srovnávat s americkým státem. Mnoho amerických států má méně obyvatel než oni. Tím naznačují, že jsem v Americe byl v pár státech, kde jsem byl také jedinou osobou. (Smích) Opravdu, opravdu. Řekli mi, ať zamknu, až budu odcházet. (Smích)

To, co ty nejvýkonnější systémy světa dělají, bohužel nepozorujeme napříč systémy v Americe – teď to myslím jako celek.
Tak třeba za prvé: Individualizovat výuku a učení se.
Jsou si vědomi toho, že to jsou studenti, kdo se učí, a systém má podpořit je samotné, jejich zvědavost, jejich osobnost a jejich kreativitu. Jen tak je přimějete k učení.

Druhá věc je to, jak vysokou vážnost přisuzují učitelské profesi.
Uznávají, že nemůžete zlepšit vzdělání, pokud si k výuce nevyberete ty nejlepší lidi a pokud je nebudete neustále podporovat a profesně rozvíjet. Investování do profesního rozvoje není náklad. Je to investice a každá země, které se daří, to ví, ať už to je Austrálie, Kanada, Jižní Korea, Singapur, Hongkong nebo Šanghaj. Vědí o tom své.

Za třetí, zodpovědnost za vzdělání mají samotné školy.
Víte, ve vzdělávání je velký rozdíl mezi příkazovým a řídicím způsobem vedení – To je to, co se v některých systémech děje. Rozhoduje vláda nebo místní zastupitelstvo, myslí si, že ví všechno nejlépe a říkají vám, co máte dělat. Problém je, že se vzdělávání neděje v zasedacích místnostech sídel zákonodárců. Děje se ve třídách a školách a lidé, kteří se mu věnují, jsou učitelé a žáci a když odstraníte jejich vliv, přestane to fungovat. Musíte ho navrátit lidem. (Potlesk)

To, co se děje v této zemi, je úžasné. Ale musím říct, že se to děje navzdory dominantní kultuře vzdělávání, ne díky jí. Je to jak kdyby lidé stále plachtili proti větru. Myslím si to, protože – mnoho současných opatření je založených na mechanistickém chápání vzdělávání. Jak kdyby vzdělávání bylo průmyslový proces, který může být vylepšen lepšími čísly, a tam někde v nejskrytějších zákoutích mysli tvůrců těchto opatření se nachází představa, že když to dobře vyladíme, tak nějak akorát, v budoucnu to pošlape jako na drátkách. Nepošlape a nikdy nešlapalo.

Protože vzdělávání není mechanický systém. Je to lidský systém, je založený na lidech. Lidech, kteří se buď chtějí učit, nebo ne.
Každý student, který předčasně odejde ze školy, k tomu má důvod zakořeněný ve svém způsobu života. Škola je může nudit. Mohou ji považovat za nepodstatnou. Může jim připadat, že je v rozporu se životem, který žijí mimo školu. To jsou tendence, ale příběhy za nimi jsou pokaždé jiné. Byl jsem nedávno v Los Angeles na setkání o – jmenovalo se to alternativní vzdělávací programy. To jsou programy navržené tak, aby se děti vracely ke vzdělávání se. Mají mnoho podobného. Jsou šité na míru. Silně podporují učitele, budují vazby s komunitou, mají široký a bohatý záběr a často tyto programy zapojují studenty mimo školu stejně jako ve škole. A fungují. Co mi připadá zajímavé, je, že se nazývají „alternativní vzdělávání“. Chápete to? A přitom veškerá zkušenost ze světa ukazuje, že kdybychom to dělali takto, nebyla by alternativa potřeba. (Potlesk)

Myslím, že musíme přijít s jinou metaforou. Musíme si uvědomit, že je to lidský systém a že jsou podmínky, ve kterých se lidem daří, a podmínky, ve kterých vůbec. Jsme koneckonců organická stvoření a kultura školy je naprosto nezbytná. Kultura je organický termín, ne?

Nedaleko od mého bydliště je místo nazvané Údolí smrti.
Údolí smrti je nejteplejší, nejsušší místo v Americe, nic tam neroste. Nic tam neroste, protože tam neprší. A proto tedy Údolí smrti. V zimě roku 2004 v Údolí smrti zapršelo. Během krátké doby napršelo skoro 18 cm. A na jaře 2005 to teda bylo něco. Veškerou půdu v Údolí smrti pokryl květinový koberec, aspoň na chvilku.
Co to dokazuje? Údolí smrti není mrtvé. Je jen nečinné. Přímo pod povrchem jsou semínka možností, která čekají na ty správné podmínky.

V organických systémech, když nastanou ty správné podmínky, je život nevyhnutelný. Děje se vždy a všude. Vezměte nějaký prostor, školu, oblast, změňte podmínky, ukažte lidem, co je možné, co mohou očekávat, dejte jim více různých příležitostí; rozvíjejte a važte si vztahů mezi učiteli a žáky, dejte lidem možnost tvořit a inovovat to, co dělají, a školy, které o to vše byly ochuzené, se najednou probudí k životu.

Dobří vůdci to vědí. Opravdová role vůdců ve vzdělávání – a myslím, že to platí na národní úrovni, krajské úrovni i na úrovni jednotlivých škol – není a nemělo by být přikazovat a řídit. Ta skutečná role vůdcovství je řízení prostředí, vytváření prostředí plného možností. A když to uděláte, lidé to využijí a začnou dosahovat věcí, které jste vůbec nepředvídali a nečekali.

Mám tu parádní citát od Benjamina Franklina.
„Na světě existují tři druhy lidí:
Ti, se kterými nehnete, lidé, kteří to nechápou, nechtějí chápat, vyhnou se tomu za každou cenu.
Pak jsou i lidé, kteří jsou tvární, jsou si vědomi potřeby změny a jsou připraveni poslouchat.
A nakonec tu jsou hybači, lidé, kteří ty věci dělají.“
Když podpoříme více lidí, bude z toho hnutí. A když je to hnutí dostatečně silné, bude to, v nejlepším slova smyslu, revoluce. A to je to, co potřebujeme.

Mnohokrát vám děkuji. (Potlesk) Děkuji vám. (Potlesk)

{youtube}jDynqLqzNLA{/youtube}

The post Sir Ken Robinson. Kritika upadajícího inkluzívního školství v Americe first appeared on Čítárny.

Vezměme si například malého kluka, který je přesvědčen, že je velice inteligentní, protože je vždy pochválen i za to, co nedělá dobře nebo prostě na to nemá.
Představte si, že jednoho dne se před školou zúčastní nějaké diskuse s mnohem inteligentnějším žákem. V této diskusi prohraje a má pocit, že se zesměšnil a proto se před ostatními snaží najít nějaké ospravedlnění.
Jakmile ale přijde ze školy domů, uvědomí si plně rozdíl a začne o sobě pochybovat. Čím větší rozdíl v debatě nastane, tím víc nenávisti v klukovi zůstane.

A to vše z jednoho důvodu.
Nenaučil se vidět svět v jeho rozdílnosti a už vůbec nevnímá rozdilnost vlastní. Učili ho doma i v inkluzívní škole, že všichni jsme si rovni a všichni máme právo na úspěch. Nenaučil se k různorodosti světa přistupovat realisticky a sebekriticky.

Ne každý může být inženýr, ale hodně dětí může být dobrými řemeslníky a mít naplněný a spokojený život stejně jako lidé s diplomem.
Učíme děti, aby byly stejné, učíme je o lidských právech, ale ne o povinnostech ve světě, který nemůže být pro všechny stejný, protože je logicky nastavený pro ty nejlepší, pro ty nejsnaživější a nejpracovitější.Stejně jako v přírodě.
Kdo je líný nebo prostě na některé úkoly nemá a kdo jen čeká až pro něho společnost něco udělá, může rychle padnout až na dno.
Při prvním skutečném střetu s realitou takoví lidé zkolabují. Občas už jako děti, ale mnohem častěji jako dospělí.

P.S. Bavíme se dětech mentálně zaostalých, které mají jasně vymezené své hranice možností a nikoliv o dětech tělesně postižených tak, aby mohly navštěvovat školní zařízení a zapojovat se do normální výuky.

The post Inkluze ve škole je skvělá, ale jak pro koho. Pro společnost ale skvělá není first appeared on Čítárny.

Velmi názorně zfilmovaná školní výuka v nedaleké budoucnosti na základě trendů zaváděných ve školství v posledních letech. Autoři filmu parodují nedomyšlenou inkluzi a falešnou korektnost spolu s narůstajícím trendem “nikdo nesmí zůstat pozadu.”
Ne vše je ale parodované, jak jistě potvrdí učitelé, kterým je čím dál víc jasné, že nikdo na ministerstvu školství nechápe (nebo nemá chápat), že vzdělávání není byrokraticky-mechanický systém, plný tabulek a nařízení. Je to hlavně lidský systém, založený na lidech, kteří buď chtějí učit a chtějí se učit, nebo ne.

Mechanicky nastavený vzdělávací systém pak VŽDY vede ke dvěma hlavním negativním jevům, jak nám ukazuje praxe u nás i v jiných státech.
Ke snižovaní náročnosti výuky a tím i vzdělanosti dětí přesně v duchu, nikdo nesmí zůstat pozadu.
Časem k tomu přibude  jev, velmi známý v USA: statisíce dětí školu prostě nedokončí.
Jak správně poznamenává Ken Robinson:

“Každý student, který předčasně odejde ze školy, má k tomu důvod, zakořeněný ve svém způsobu života. Škola je může nudit. Mohou ji považovat za nepodstatnou. Může jim připadat, že je v rozporu se životem, který žijí mimo školu.”

Ve škole vždy platilo: Děti se nenaučí od nikoho, koho nemají rády neboli, kdo k žákům a učení nemá skutečný vztah.
Mechanický systém vzdělávání spolu s neúctou společnosti k těm, kteří vzdělávají jejich děti, skutečnou kantořinu nakonec vymezuje na okraj společnosti a zůstávají jen placení učitelé – úředníci.
Mnoho lidí ale už má dost placených ideologů a expertů, kteří ve škole většinou ani nepůsobili a ví, že změny nepřicházejí od osvíceného ministra.

Na úplný počátek změn stačí si vzít k srdci slova Leo Rostena z knihy Pan Kaplan má třídu rád:

“Učitelův stůl je víc než stůl. Je to katedra, je to kazatelna, je to tribuna. Nechť žádný vyučující nezapomíná, že chová-li se jako soudce, mění třídu v soudní síň, v níž se jeho výroky stávají ortelem a jeho úsudek rozsudkem.”

Pan Kaplan má stále třídu rád. Vynikající Leo Rosten v naprosto geniálním překladu Antonína Přidala

Pravděpodobný citát Franklina platí na celou společnost.

“Na světě existují tři druhy lidí: Ti, se kterými nehnete, lidé, kteří to nechápou, nechtějí chápat, vyhnou se tomu za každou cenu. Pak jsou i lidé, kteří jsou tvární, jsou si vědomi potřeby změny a jsou připraveni poslouchat. A nakonec tu jsou hybači, lidé, kteří ty věci dělají. Když podpoříme více lidí, bude z toho hnutí. A když je to hnutí dostatečně silné, bude to, v nejlepším slova smyslu, revoluce. A to je to, co potřebujeme.”

Video Moderní vzdělávání. Cz tit.
{youtube}jDynqLqzNLA{/youtube}
Film: Modern Educayshun
Written and Directed by Neel Kolhatkar
https://www.facebook.com/Neel.Kolhatkar94
Instagram & Twitter @neelkolhatkar
Produced by Conceptional Media
Assistant Director Adam Krowitz
Cast
Neel Kolhatkar
Cait Burley (Insta cait.bonnie)
Caspar Hardaker
Romy Bartz
Jonathan Lo
Jess Sobanski

The post Tragédie českého školství. Video Moderní vzdělávání o zrůdné inkluzi a falešné korektnosti first appeared on Čítárny.

Lidé si nejsou rovni! Již při tělocviku na základní škole (například) se projeví genetické předpoklady. Co nadaný žák skočí do výšky s půvabem, to zvládne ne ke skokům disponovaný nakonec taky, ale vyvine oproti předskokanovi extrémní úsilí. Toto úsilí je vidět jen zčásti, ale skok nebude elegantní, nýbrž vydřený.
Kdyby se známkovalo, pravděpodobně dostane hoch bez genů pro sport dvojku, zatímco jeho genově po předcích vybavený spolužák jedničku. Kdyby se ovšem známkoval skutečný výkon, vyvinuté úsilí, možná i překonání psychologické bariéry a takříkajíc „praní se člověka se sebou samým“, náležela by výborná samo sebou méně nadanému.

Bylo by to ale skutečně spravedlivé vůči borci od přírody? Pochybuji.
Přesto má řada lidí právě opačný názor a je zajímavé pozorovat tvář talentovaného, inteligentního žáka ve chvíli, kdy inkluzí do stejné třídy přidané dítě inkasuje jedničku za úkol, který by stejný učitel ohodnotil jedničkáři trojkou. Jedničkář, je-li správně vychován, zůstane nad věcí a řekne si, že v praktickém životě jeho nebohého druha stejně dojde k brzkému kolapsu. Co škola zamaskuje, realita tolerovat nebude, a pokud ano, běda lidstvu.

Za socialismu na vojnu taky brali takřka všechny a podle toho to vypadalo.
Ideální armáda sestává oproti tomu z mužů a žen, kteří do ní vstoupili dobrovolně, kteří si ji zvolili jako povolání. Podobní lidé mohou být samozřejmě třeba i psychopati, ale bylo dávno dokázáno, že existuje i psychopatie přínosná. Nepřínosné psychopaty se podaří většinou oddělit již při náboru prostřednictvím testů.

Jako si nejsou rovni lidé obecně, nemohli si být samo sebou rovni ani příslušníci Československé lidové armády.
Někteří sice možná neměli dost handicapů na modrou knížku, ale měli tedy obdržet bledě modrou, řekl bych, a „do zeleného“ nejít. A když v rámci solidarity a altruismu napěchujete třídu inteligentních dětí žáky, kteří by dříve chodili do takzvaných zvláštních škol, vznikne něco podobného. Tito žáci se možná stanou i občasným objektem šikany, to nevím, ale nepochybně budou objektem tolerance. A protože těm nadanějším nebude možno při známkování křivdit (na to si již rodiče dohlédnou), bude od nadanějších vyžadováno pro jedničku daleko méně. V normální armádě, tak například americké, by za něco podobného byl ihned suspendován ministr obrany, ba možná i sám Donald Trump, ale v socialistické armádě jste se s tímtéž museli smířit a v inkludovaném školství se smiřujete jakbysmet.

Nezaměňujme ovšem tento problém například s rozdíly plynoucími ze sexuální orientace.
Zatímco tlusťoch laťku nepřeskočí a obdrží „sardel“, homosexuál a heterosexuál jsou si v normální společnosti rovni a nevidím jediný důvod, proč by první z nich musel být podřadnější (anebo naopak ten druhý, k čemuž je dnes tendence).
Homosexuálové jsou samo sebou na něco talentovanější a heterosexuálové také. Některé problémy nemá tato skupina, jiné zase ta druhá. A celkově… Celkově by se to snad mělo takřka vyrovnávat.

Jestliže ale genově vybavený sportovec obdrží známku vygenerovanou s ohledem na genově nenadané nemehlo, které laťku takřka smetlo zadkem, košer to nebude.
V kinech právě běží nový film o slavném závodu „24 hodin v Le Mans“, a ten končí hodně podobným dilematem. Má jet hlavní hrdina s plynovým pedálem na podlaze a podat maximální výkon ve voze Ford? Nebo má akceptovat přání „těch nahoře“, zvednout chodidlo a dojet do cíle spolu s oběma pomalejšími vozy amerického týmu? Dost dlouho sledujeme z profilu jeho tvář, když se rozhoduje, a protože závodníka hraje Christian Bale, je to docela zážitek. Nakonec borec dojede s týmem, ale doplatí na to, protože po celkovém sčítání má lepší čas McLaren.

Ale vraťme se ještě k homosexualitě. Ta není, třeba na rozdíl od špeků, vidět, což je notná výhoda, a za druhé pro ni rozhodně neplatí žádné „ostré“ čáry, za kterými už někdo je gay a jiný ne.
Tato představa je sice všeobecně rozšířená, ale vcelku vzato absurdní a podle všeho, co pozorujeme jinde v přírodě, se i sexuální orientace pohybuje po škále, kterou bychom klidně mohli očíslovat od jedné do sta. Znamená to, že někdo je homosexuální pouze ze 40% a někdo jiný z 80%. Neznamená to ale, že o sobě tato čísla ví, ta zná (opět) jen „někdo nahoře“, ale tentokrát asi sám pán Bůh.

Pan Brázda se snad neurazí, když jej tu budu jmenovat, ale ještě mám někde pořád jeho knihu, ve které „šacoval“ známé osobnosti právě i z hlediska orientace. Také Elvis Presley má v tom díle přesně odhadnutu míru, v jaké byl teplý. Jak to pan Brázda zjistil, opravdu netuším, asi ze skleněné koule, nicméně s tou škálou od jedné do sta určitě propagoval pravdu.

Když jsem byl za socialismu na vojně, jednou v létě jsme šťastni vyrazili z uzavřeného „kasína“ v Benešově do plochých srubů vybudovaných v lesní přírodě.
Hezky jsme si tam lehli všichni vedle sebe a každý den ráno byl nástup, ale to také bylo vše, co jsme tam z vojenského hlediska praktikovali. A po určité době jsme se vrátili do kasáren.
Samozřejmě jsem si lehl vedle kamaráda Váši a jako obvykle měl zásobu četby. Nikoho tenkrát ještě naštěstí nenapadlo považovat čtení za něco škodlivého, takže jsem měl klid. A jen když přišel Radek Váša, anebo jsme usínali, chvíli jsme si povídali.

Ranní nástupy se stávaly čím dál tím formálnější a nakonec jsem je takřka přestal vnímat, takže jsem klidně vzal knihu a šel si číst do lesa už brzy ráno. Po několika hodinách mě vyrušila četa vojáků, která proběhla nedalekým porostem. Četl jsem dál. Najednou zase kráčeli zpátky. Vstal jsem, že se připojím, protože ve srubu se přece jen leželo lépe, a dostal jsem vynadáno. Desátník dokonce zuřil: „Nebyl jsi na nástupu!“
„Aha.“ Teprve mi to došlo. Někdo si mé nepřítomnosti všiml a desátník za mě odpovědný mě nyní musel dovést k veliteli. Ten seděl ve svém samostatném srubu a kouřil:
„Kde jste byl?“
„V lese.“
„Celou noc?“
„Ne. Jenom od rána.“
Důstojník sotva znatelně zavrtěl hlavou a v jeho očích jsem zahlédl jiskérku obdivu. „Kdo by to do Fencla řekl,“ mohl si myslit: „Tak on zvládl jet přes noc za ženskou. A dokonce si to protáhl na dopoledne. „Můžete jít.“ Čímž to skončilo. Nebyl jsem mrtev, a tak se nic nemuselo řešit, to bylo hlavní.

Zřejmě shodou okolností jsem šel úplně na konci tohoto laxně proflákaného „cvičení“ do stráže právě s Radkem Vášou. Nepamatuji si již, co byl zač objekt, který jsme tu noc hlídali, ale sklad zbraní ani prachárna snad ne. Pamatuji si, že první část noci hlídal jeden z nás, zatímco ten druhý spal, a ve druhé půlce služby tomu bylo naopak. Skutečně jsem ve své části hlídání poctivě bděl, procházel jakousi chodbou a zatáčel za jakýsi roh. Docela jsem se těšil, až mě přijde Váša vystřídat, protože mě napadlo několik dobrých vtipů. Ty jsem skutečně při střídání využil a šel jsem spát. Ráno jsme se vraceli ke srubům.
Ale ne spolu. Pod nějakou záminkou jsem najednou odbočil a šel po cestičce pod jakousi terénní vlnou, zatímco Radek mířil „domů“ nejkratší cestou. Proč jsem jej opustil?
Na to se odpovídá opravdu zatroleně těžko. Ale z nějakého důvodu jsem měl pocit, že musím dát veřejně najevo, že mě k mému kamarádovi nic nepřitahuje. A přitahovalo snad?
Ano. Kamarádství. Ale strávili jsme během cvičení tuto jedinou noc jen sami spolu, v uzavřeném objektu, a kdybychom chtěli, mohli jsme spolu mít sex. Snadno. O nic podobného jsem sice nestál, nicméně jsem poměrně vnímavý, takže jsem si tou dobou byl jist, že pár mých spolubojovníků ano. Byla to jistě jejich věc a měli možná smůlu, že je s Vášou do stráže nedali, ale mně připadalo, že mi budou zvláště ráno při návratu závidět, z čehož se u nich vyvine třeba i nechuť ke mně a nenávist. A protože jsem nebyl tou dobou zřejmě ještě dost silná osobnost a prostupovala mě naopak jistá naivita, šli jsme s Vášou ze stráže z mého rozhodnutí každý jinou cestou, přičemž já tou trochu delší, a teprve s odstupem mi došlo, že to pro někoho mohlo deklarovat pravý opak toho, co jsem chtěl.

Závěrem musím konstatovat, že vy mi samozřejmě nemusíte věřit a můžete si odteď s klidem Angličana myslet, že jsem Radka Vášu ve skutečnosti milovat teple. V opačném případě bych se od něj přece ve finále natolik deklarativně neodtrhl, nebo snad ano? I radíte mi, již to slyším, abych se nad sebou již konečně zamyslil. Jsem gay?

Ne. Přesto však se mi vybavuje ona nejmenovaná kniha pana Brázdy a její procenta. Ostré přeryvy neexistují! Aha. Tak to asi budu gay tak z deseti procent.
Celkem nic ale nenasvědčuje ani tomu a řekl bych, že homosexualita v armádě představuje jeden z těch nejmenších problémů. Inkluze gayů a heterosexuálů ve vojscích přece skrytě probíhá, co svět světem stojí, a je spíš k prospěchu věci.

K neprospěchu války jsou oproti tomu inkluze s kriply. Ale někdy se stane, že válka už takříkajíc visí ve vzduchu a diktatura verbuje.
Proč by se vlastně vyhýbala kriplům? Ale jistě, i oni jsou pracovní síla, jenže „poddaní“ se množí jako králíci a možná nebude na škodu (řeknou si více i méně vědomě elity), když veřejný prostor brutálně „pročistíme“… Ti „lepší“ (a jen někdy geneticky dokonalí) nechť se stanou důstojníky, zatímco „chamraď“, ta nechť je zredukována nepřítelem. Ne?

Ne? Věřme, že se podobně uvažuje skutečně jen v totalitních režimech a že nefungovaly za časů všeobecné branné povinnosti nefungují „inkluze“ vedené podobným záměrem. A co se dnešní, aktuální inkluze ve školství týká? – Jak to vnímám já, taktéž s ní se asi budou muset každý rodič, kantor i žák popasovat pokaždé jen sám za sebe.

The post Jak souvisí inkluze ve škole s inkluzí v armádě aneb lidé si nemohou být ve všem rovni first appeared on Čítárny.

“Znám dobře současný trend inkluze. Je zde snaha integrovat všechny do hlavního proudu, aby nebyli nijak diskriminováni. Takové opatření však může uplatňovat jen ten, kdo má do speciální pedagogiky pouze povrchní vhled.“

Vážená paní ministryně,
k 15. 11. končí připomínkové řízení k vyhlášce § 19 školského zákona. Proto mě nemůže nechat klidnou vše, co se v současné době ve speciální pedagogice děje.

Mám ve speciální pedagogice dlouholetou praxi. Za tu dobu jsem měla možnost pracovat se všemi druhy postižení u dětí. (…) Asi největším oříškem pro mě byla hluchoslepá holčička s DMO. Při tomto těžkém postižení zbývá k využití pouze jeden smysl – hmat, který však byl kvůli DMO také částečně poškozen. Tato holčička přitom měla normální, nepoškozený intelekt.
Mám rovněž jedenáctiletou praxi jako učitelka ZŠ. Myslím si proto, že na základě svých zkušeností mám ke speciální pedagogice co říci.

Na vysoké škole mi nejvíce pro budoucí profesní život daly praxe na různých druzích speciálně pedagogických zařízení. Již tehdy mě nejvíce zaujal specifický duch, který na těchto školách vládne. Byl to duch maximální podpory a přijetí těchto dětí a zároveň vysoké specializované úrovně práce s těmito dětmi. Tento duch je charakteristický pro všechny speciální školy. Velmi specializovanými a vypracovanými metodami se zde děti učí zvládat čtení, psaní, počítání, vyjadřování, sebeobsluhu, zkrátka všemu potřebnému pro život.

Základní myšlenka, která nám byla vštípena a kterou jsme vysvětlovali dětem i rodičům, byla: maximální podpora sebevědomí, sebeúcty a důvěry v sebe u dítěte, vysvětlovali jsme dítěti, že zde se učí speciálními metodami vše, co potřebuje pro život, aby se do něj mohlo zapojit stejně jako ostatní. Překvapovala mě právě ta sebejistota, radostnost a vzájemná podpora dětí, ať to byly ty beznohé, které chodily po rukou, bezruké, které psaly ústy, slepé, apod. Tyto hodnoty, tak důležité pro jejich budoucí život, se daly vybudovat právě těmito vysoce specializovanými metodami a zkušeností speciálních pedagogů, kteří v daném prostředí působili mnoho let a zkušenosti načerpali.

Tyto školy mají své nezastupitelné místo.

Znám dobře současný trend inkluze. Je zde snaha integrovat všechny do hlavního proudu, aby nebyli nijak diskriminováni. Takové opatření však může uplatňovat jen ten, kdo má do speciální pedagogiky pouze povrchní vhled.
Vždyť právě tím, že postižení jsou vychováváni a vzděláváni ve výše popsaném prostředí, se jim poskytne podpory a možnosti pozdějšího začlenění největší. Toho žádná škola, kde budou tyto děti integrovány, na takové úrovni nedosáhne. Mluvím nyní o určitých typech postižení – těch těžších. Některá postižení integrovat lze a je to dobře. Škola však k tomu musí mít vybudované podmínky. Takové podmínky se rozhodně nevybudují během půl roku, a jsou to:

• Především hluboké proškolení všech pedagogů pracujících na základních školách, včetně praxe ve speciálně pedagogických zařízeních a školách a „nasáknutí“ hlavního ducha speciální pedagogiky, což je bezpodmínečné přijetí všech, bez ohledu na jejich výkon. Tohle je to hlavní, co i mě speciální pedagogika naučila, a beru to jako velkou cennost, zvlášť v současné době zaměřené na výkon a rozdělování lidí do různých soupeřících sociálních skupin.

• Za druhé pak bezpodmínečně nutné snížení počtů žáků ve třídách. Má-li být ve třídě rodinné prostředí vstřícné ke všem, s integrovanými dětmi, neměl by počet dětí ve třídě být vyšší než 15 žáků. Zní to jako sci-fi a úzce to souvisí s financováním. Navíc k tomu všemu musí být vypracován projekt, vytvořený skutečnými odborníky se zkušenostmi. Ředitelé by také měli být opět zaměřeni především na pedagogický proces a ne na neustálé počítání, jak vyjdou s penězi, čemuž se potom chod školy podřizuje. V dobách, kdy školy neměly právní subjektivitu, ředitelé měli o tuto starost méně.

• Za třetí je nutné, aby na každé škole pracovalo několik speciálních pedagogů, kteří budou plnit funkci asistentů, neboť současný systém, kdy asistenti mají pouze absolvovaný kurz (v horším případě ani to ne) a jsou ohodnoceni tak, že se tomu lze jen zasmát, je absurdní.

Tito speciální pedagogové by měli mít navázaný úzký vztah se všemi druhy speciálních škol, kam by se chodili v případě potřeby učit či poradit. Tyto školy existují především v Praze a bylo by proto potřeba je rozšířit i do dalších velkých měst. Kromě toho by měly být v každé škole speciálně pedagogické třídy, ve kterých by se scházeli žáci, kteří to potřebují, na některé předměty – např. čeština, matematika, cizí jazyk.

Sama jsem pracovala ve speciální třídě, kde jsem měla čtyři oddělení. Tato práce je náročná, má svá specifika, ale dá se zvládnout. Myslím si proto, že podle velikosti školy by měla být nejméně jedna taková třída na 1. stupni a jedna na 2. stupni. Pracovalo by se v blocích, protože přímou a nepřímou práci je v takovém případě třeba rozložit do větších časových úseků.
Ostatní předměty by mohly děti plnit se svojí kmenovou třídou.
Toto vše by mělo být zcela průchozí, takže speciální pedagog by mohl dítě vrátit do kmenové třídy na určitý předmět, pokud by toho již bylo schopné, a opačně.

Já osobně si stejně myslím, že samotní handicapovaní žáci dosáhnou většího klidu a kvality přípravy na budoucí život ve speciálních školách. Nechala bych proto zcela na rodičích, do jakého typu zařízení chtějí své dítě dát. Toto dnes, v době svobody, možné není!

Mnou výše popsaný způsob výuky by měl však nezastupitelné místo v místech vzdálených od Prahy, kde většina speciálních škol (nemluvím o praktických školách) je.

Jsou zde totiž v současném uspořádání, tak jak nyní existuje, i nevýhody. První slabinou je, že děti ze vzdálenějších míst, které se vzdělávají ve školách pro žáky se sluchovým, zrakovým a tělesným postižením, musí bydlet na internátě v Praze, což rozhodně dobré není. Druhým problémem je to, že široká veřejnost, ani žáci ZŠ, nemají možnost dostat se s postiženými dětmi do styku a naučit se adekvátně s nimi jednat. Na základních školách je v tomto směru zcela pole neorané, a to jak u učitelů, tak u rodičů a u dětí.

Speciální školy by však měly mít nezastupitelnou metodickou roli, navíc některá postižení integrovat nelze, a hlavně rodiče musí mít širokou možnost se informovat a následně rozhodnout, kam své dítě chtějí dát, jestli do speciální školy, nebo integrovat do běžné školy.
Jsou však takové druhy postižení, při kterých by se nemělo o integraci do běžné školy ani uvažovat. Jak se asi bude v přeplněné běžné třídě, plné hluku a rozruchu, s dětmi mnohdy agresivními cítit integrovaný autista, který vnímá bolestně všechny silnější zvuky, je zvyklý na naprostý neměnný řád ve všem a na své stereotypy, které mu dodávají jistotu, a potřebuje hlavně laskavost a klid? Lze si to vůbec představit? – Měla jsem rovněž ve třídě nemluvící dítě. Navštěvovalo rok logopedickou třídu a vrátilo se mluvící s nepatrnou vadou řeči. Základní škola toto nedokázala. Já osobně, pokud by se to týkalo mého dítěte, bych v současné době volila jednoznačně speciální školu.

V současné době, kdy jsme na tom s penězi tak, jak jsme, bych viděla jako nejjednodušší nechat vše fungovat tak, jak je, a zajistit široké možnosti setkávání se obou skupin dětí (postižených a zdravých) při různých aktivitách mimo výuku. Při tom pak v klidu a za široké spolupráce odborníků vypracovat projekt změn, o kterém jsem se zmínila výše, vyhodnotit jej i finančně a rozhodnout, máme-li na to prostředky.
{youtube}jDynqLqzNLA{/youtube}

Až dosud jsem psala o speciální pedagogice obecně. Nyní bych se ráda zaměřila na praktické školy, kterých se navrhované změny nejvíce týkají.
Na praktické (tehdy zvláštní) škole jsem pracovala 8 let. Velmi dobře si pamatuji, v jakém stavu k nám přicházely děti ze základní školy. Bez sebevědomí, zneurotizované, sebepodceňující se, negativně naladěné, zdeptané neúspěchem, nepřijetím, často i posměchem nebo šikanou. Tyto věci na základní škole existují a nepřestanou existovat mávnutím kouzelného proutku, za současných podmínek (přeplněnost tříd, pohánění dětí k co největšímu výkonu, splnění všech výstupů, přeplněnost osnov, číselné hodnocení).

Tyto děti po příchodu do zvláštní školy neuvěřitelným způsobem rozkvetly. Mohly poprvé v životě poznat úspěch, bezpodmínečné přijetí od učitelů i kamarádů sobě rovných a byl z nich sejmut tlak, kterým na ně požadavky základní školy působily, a poskytnut prostor a podpora pro pochopení učiva, které bylo podáváno způsobem jim pochopitelným. K tomuto máme velmi dobře vypracované učebnice sestavené s přihlédnutím a zkušenostmi s tím, jak mentálně postižené dítě vnímá a co potřebuje, a učební plán zaměřený na zvládnutí toho hlavního.

Vždy platilo toto:
1. třída ZŠ je rozložena do prvních tří let školní docházky, neboť u lehce mentálně postižených dětí vyzrává nervová soustava pomaleji a v tomto věku je tomuto dozrávání nutno poskytnout prostor. Navíc u některých dětí je nutno vytvořit v tomto věku ještě i sociální návyky a doplnit znalosti, které by mělo dítě při vstupu do školy mít. O tom se ale podrobněji ještě zmíním.

Za první tři roky školní docházky zvládnou tedy žáci první třídu základní školy a dále to postupuje již zhruba podobně jako na základní škole (4. třída praktické školy odpovídá zhruba 2. třídě ZŠ, 5. třída 3. třídě atd.), s pomocí jednodušších učebnic a mírné redukce učiva, které obsahuje ty nejdůležitější vědomosti. Na 2. stupni se to pak zrychlí.

Děti tedy opouštějí praktickou školu s vědomostmi zhruba ukončené 7. třídy ZŠ. Zároveň je na praktické škole více hodin pracovního vyučování, neboť se vychází z potřeby získat praktické dovednosti, které žáci budou pro svůj další život potřebovat, neboť je zde předpoklad, že se uplatní hlavně v manuálních profesích.

V době, kdy jsem učila na zvláštní škole, byla možnost, o které nevím, jestli existuje dosud. Byla to možnost doplnit si po absolvování zvláštní školy ještě učivo posledních dvou ročníků základní školy a získat tak úplné základní vzdělání.
Toto by mělo zůstat zachováno a zároveň přidána možnost přestupu zpět na základní školu v průběhu školní docházky, nastane-li u dítěte zlepšení. Zrovna tak by mělo být ponecháno zcela na vůli rodičů, kde chtějí své dítě nechat vzdělávat. Jsem přesvědčena o tom, že ten klid na učení, podporu a pozitivitu při učení v současné chvíli základní školy integrovanému dítěti s LMP nejsou schopny poskytnout a za pomoci vámi navrhovaných opatření nebudou schopny poskytnout ani na začátku příštího školního roku.

Představte si, prosím, reálnou situaci na základní škole:
Ve třídě je průměrně 27 dětí, tlak je na co nejlepší a nejrychlejší zvládnutí učiva, konkrétně ve své třídě mám nyní 5 integrovaných dětí z důvodu ADHD syndromu a poruch učení, další 4 mají dyslektické poruchy rovněž diagnostikovány. V minulých dobách existovaly na základních školách pro podobné případy vyrovnávací třídy s menším počtem žáků a dyslektické třídy, z nichž pak děti přecházely do běžné 6. třídy ZŠ. Plnily svou funkci velmi dobře, poskytly dětem to, co potřebují – prostor, čas a speciálně pedagogický přístup. O to jde vždycky. Je třeba pochopit tuto základní věc – nejedná se o nějakou separaci, ale naopak o co největší podporu právě k tomu, aby se dítě dokázalo začlenit. Tyto třídy zmizely – není mi známo proč.

Mám to tedy ve třídě takto nastavené, k tomu další žáček „studuje“ dálkově přes e-maily v USA, jeden je nadprůměrně nadaný. Umí si někdo představit, jak to dopadne při začlenění dalších mentálně či jinak postižených dětí s asistenty nebo bez nich do této třídy? Řekla bych, že tak že asistent bude sedět s dítětem někde v rohu a snažit se ho naučit to, co by se jinak učilo v klidu a pohodě se svými kamarády ve speciální škole. V případě, že toto dítě bude mít k tomu ještě poruchu chování, odejde s ním ze třídy někam jinam, nebo dítě rozhodí celou třídu. To je tedy opravdu maximální poskytnutí podpory. Bude-li dětí s poruchami chování ve třídách více, logicky se to nebude rodičům líbit, mně by se to nelíbilo také. Budou hledat školu, kde je to lepší, a školy se opět rozdělí, tentokrát na ty dobré a špatné, propast mezi školami a mezi žáky se prohloubí.

A co nadané děti? Zrušíme třídy pro ně a víceletá gymnázia? To je přeci také proti trendu inkluze. Málokdo ví, že speciální školství zahrnuje rovněž děti nadané. Navrhovanému modelu tyto školy také nevyhovují. Není naprosto přirozené, že lidem i dětem je nejlépe mezi těmi, kteří jsou jim podobní?

Skutečný příběh?
Jako příklad reálného stavu bych ráda opět uvedla případ ze své třídy: Klouček (říkejme mu Milánek) ke mně propadl, když jsem začínala s prvňáčky. Opakoval tedy 1. třídu. Byl stresovaný, pomočoval se, podpora z rodiny byla mizivá. Jako první úkol jsem si dala nechat ho „rozkvést“ tak, jak jsem o tom psala při zmínce o zvláštní škole. Povedlo se. Ze zlobivého, roztěkaného a nesoustředěného dítěte se stal radostný, iniciativní kluk. Tak to bylo v prvním pololetí 1. třídy. Učivo, které slyšel již podruhé, celkem zvládal. Ve druhém pololetí 1. třídy narazil na svůj strop. Děti mu začaly nezadržitelně utíkat. Na konci 1. třídy byla situace patová – opět zlobil, nezvládl chvíli sedět u práce, soustředit se. Něco uměl napsat, číst malinko a počítal s chybami do pěti.

Po své dlouholeté práci ve speciální pedagogice o sobě vím, že diagnostika mi jde docela dobře. Bylo mi jasné, že toto je dítě s hraničním intelektem spadajícím v některých složkách do pásma LMP. V duchu jsem ho viděla jako úspěšné dítě na praktické škole. Konkrétně tento by to zřejmě zvládl i v běžné třídě s asistentem; sehnat asistenta však nebylo reálné a navíc i přes veškerou moji snahu byl ve třídě outsiderem, neměl kamaráda, byl jiný (nebyl to Rom) a děti si s ním neměly co říci. Ve školní jídelně si vždycky sedal k dětem ze speciálních tříd, které ve škole také máme, ty ho braly. Bylo to dlouhé uvažování. Kdyby tento žáček měl z domova maximální podporu, možná by ZŠ se čtyřkami prošel, přetížen a bez kamarádů. Tu však neměl.

 Na začátku 2. třídy jsem věděla, že tohle musíme dělat nějak jinak, a šla jsem se poradit do SPC (Speciálně pedagogického centra). Na tohle jednání tedy hned tak nezapomenu. Když jsem vše vysvětlila, bylo mi psycholožkou doporučeno, aby Milánkovi byly nasazeny léky, díky čemuž by tolik nevnímal, že selhává. Unikátní rada. Pár kroků od nás přitom fungovala speciální třída. Rozhodla jsem se tedy k tomu, co jsem sama pokládala za nejlepší. Sehnala jsem si učebnice pro praktickou školu a o své vůli, tajně, jsem začala Milana učit podle nich. Vytvořila jsem z něho tedy zvláštní skupinu ve třídě. Samozřejmě to zabralo. Učebnice byly pro Milana srozumitelné, nadšení a zaujetí pro práci se vrátilo. Dětem jsem vysvětlila, že se učí to, co ony, ale potřebuje k tomu více času, než je dožene.

 Učili jsme se takhle rok. Na konci školního roku Milan počítal do dvaceti, po desítkách do sta, uměl násobilku dvou, měl splněnou 3. třídu praktické školy. Přesně tak, jak to odpovídá prvním třem ročníkům praktické školy s ohledem na vyzrávání nervové soustavy. Byl to obrovský pokrok s ohledem na to, s čím na začátku školního roku začínal. Podle osnov základní školy ovládal však pouze učivo 1. třídy ZŠ a kousíček. Výstupy 2. třídy nesplnil. Přes svůj obrovský pokrok a snahu měl být tedy podle platných norem hodnocen nedostatečně. Po diskusi s panem ředitelem byl tedy Milan hodnocen slovně. V hodnocení jsem vyzdvihla jeho velké pokroky a povzbudila ho k další práci. Musela se tam však objevit věta „Učivo 2. ročníku podle osnov ZŠ jsi nesplnil.“ No, pořád to vypadá lépe než pětka.

 V průběhu výše popsaného fungování ve 2. třídě mi bylo stále více jasné, že ve třetí už to tímhle způsobem nepůjde. Učiva ve 2. třídě je v porovnání se 3. třídou podstatně méně, navíc jsem na konci školního roku byla z této práce na dvě skupiny současně s výše popsaným stavem ve své třídě (pět dalších integrovaných, čtyři s poruchami učení, jeden žák v zahraničí, pro kterého jsem připravovala přezkoušení) značně umořená.

 Po vysoce fundované radě, které se mi dostalo v SPC, jsem tedy po dohodě s maminkou chlapce začala hledat dobrou PPP (Pedagogicko-psychologickou poradnu), kam bychom chlapce poslaly. Maminka, sama absolventka zvláštní školy, mě moc prosila, abych jí pomohla syna do speciální školy dostat. Přesvědčila jsem se, že dostat dnes dítě do speciální třídy je těžší než dostat maturanta na vysokou. Byla jsem svědkem naprosté beznaděje a bezvýchodného stavu matky, na její přání ohledně zařazení syna do speciální třídy nebyl vůbec brán zřetel.

 Vzhledem k tomu, že je poradna více vzdálená od bydliště žáka a se špatně navazující autobusovou dopravou s několika přestupy, slíbila jsem mamince, že ji do poradny odvezu vlastním autem. V průběhu školního roku jsme tam byli celkem pětkrát. Nebudu to popisovat podrobně, mohu jen říci, že přestože výsledky vyšetření odpovídaly požadavkům k zařazení do speciální školy, stáli jsme před neprostupnou zdí, poradna požadovala, aby žák absolvoval vyšetření opakovaně, protože musí tento výsledek vyšetření vyjít dvakrát. Později nám napsali výsledek tak, aby poradna byla krytá, to znamená bez doporučení, které by opravňovalo dítě k zařazení do praktické školy. Rodiče nejen tohoto dítěte, kteří si přejí, aby bylo vzděláváno ve speciální škole, nemají v současné době absolutně žádnou možnost toho dosáhnout.

 I v naší škole je podobných dětí v různých třídách mnoho. Žijí svůj život trvale neúspěšného dítěte na okraji kolektivu, věčně selhávajícího, s útržkovitými vědomostmi, které jim nedávají smysl, dítěte naladěného negativně, neurotického, bez kamarádů, vystaveného mnohdy šikaně.
To je tedy v praxi rovný přístup k vzdělávání, úplně špatně pochopený a zcela převrácený. Tito žáci propadnou jednou na 1. stupni, vícekrát nemohou, jednou na 2. stupni, takže vystupují ze 7. třídy ZŠ. Jak jsem již uvedla, i praktická škola končí zhruba na úrovni 7. třídy ZŠ. Ti ze ZŠ ovšem vystoupí s útržkovitými znalostmi, trvale poškozeni devítiletým trápením, nešťastní. Jak úspěšní budou v dalším životě, je lehké domyslet; z nešťastných neúspěšných lidí skončí mnoho z nich u různých druhů agrese. Představme si k tomu ještě do praxe uvedený celý plán inkluze, to znamená další děti s asistenty či bez nich ve třídách.

 Milan je nakonec po ročním snažení mém i jeho rodičů ve speciální třídě naší školy. Vídám ho každý den ve společné školní jídelně. Podle očekávání opět kvete a je šťastný. Jsem velmi ráda za každý den, který tam stráví v pohodě, a také za to, že se mu tam v klidu dostane základů vzdělání. Jak to s ním dopadne v příštím školním roce, nevím.

Romská specifika a perspektivy:
Nakonec bych se ještě chtěla zmínit o těch, kteří stáli na začátku zrodu těchto plánovaných změn – o Romech. Je známo, že jsou to oni, kteří si stěžovali, že jsou neoprávněně zařazováni do praktických škol. V některých případech to může být i pravda. Při mém působení ve zvláštní škole v Kladně, která byla známá jako škola prakticky romská (v jednotlivých třídách byl maximálně jeden dva žáci neromského původu, někdy ani to ne), jsme byli svědky stavu, kdy romští rodiče vodili děti k zápisu přímo do této školy, přestože správný způsob byl takový, že dítě mělo jít k zápisu do běžné ZŠ a teprve na základě doporučení PPP bylo vřazeno do speciální školy, pokud to potřebovalo. Více postižené děti přišly k zápisu do školy již s touto zprávou z PPP. Romští rodiče však PPP často vynechávali a rovnou přivedli dítě k zápisu do tehdy zvláštní školy, protože byla „jejich“. Na základě toho, že v té době mohli rodiče rozhodnout, kde chtějí, aby se jejich dítě vzdělávalo, bylo zapsáno tam.

 Myslím, že při dodržení správného postupu – že dítě nastoupí školní docházku v základní škole, a teprve selhává-li, je vyšetřeno a případně přeřazeno, nemělo by k nespravedlivému zařazení do speciální školy dojít. Navíc, jak jsem již uvedla, bylo možno si základní vzdělání doplnit. Myslím, že v každém případě je správnost zařazení možno si ohlídat, je to rozumnější než rozorat celé fungování speciální pedagogiky na základě stížnosti jedné skupiny obyvatel. Jde zde totiž ještě o jednu věc, kterou jsem v proběhlých diskuzích osobně vůbec nezaznamenala.

 Už na vysoké škole jsme se učili, že u mentálně postižených dětí rozlišujeme dva typy tohoto postižení – sociální mentální postižení a organické. Organické je dáno organicky – dítě se tak prostě narodí a není možno jej příliš měnit. Sociální demence je způsobena nepodnětným rodinným prostředím, nerozvíjením dítěte a podobně. Pokud je podchycena včas, dá se podstatně měnit k lepšímu. Je tragické, že se tyto dvě věci v současné době vůbec nerozlišují.

 Mluvila jsem s mnoha rodiči dětí s organicky danou demencí, kteří rozhodně jsou schopni dítěti poskytnout vše ke zdárnému vývoji, ale dítě má prostě své limity dané. Tito rodiče chtějí pro své dítě chápavé přijímající prostředí a speciální péči a metody jemu blízké, zároveň kamarády blízké mu úrovní. Nepřejí si integraci za každou cenu. Na ty v současné době není brán vůbec zřetel.

 Pokud jde o sociální demenci, která se u Romů vyskytuje častěji než u majoritní populace, tam je potřeba opatření daleko širšího. Z nejširšího hlediska by bylo potřeba změn v celé společnosti tak, aby Romové měli usnadněno vůbec najít zaměstnání. Od toho se pak odvíjí vše ostatní. Jestliže však máme v naší republice regiony, kde je obecně složité najít práci, bude se to Romům dařit tím hůře, ne z důvodu rasismu, ale z důvodu zakořeněného povědomí o jejich nespolehlivosti. Romské děti je pak třeba podchycovat v útlém věku a začít rozvíjet co nejdříve, tak aby už do školy nepřicházely s tímto handicapem.

 Je to běh na dlouhou trať a práce, která se musí dělat postupně a dlouhou dobu. Ze své zkušenosti vím, jak nepodchycené a temperamentní romské dítě dokáže rozhodit práci v celé třídě, současně ale znám i mnoho romských dětí hodných a šikovných, takže přestože nyní píši o Romech, bylo by správnější psát obecně o dětech se sociální demencí jako takových. Konkrétně Romů se však týká to, že především oni sami by měli převzít iniciativu. Z jejich středu musí vyjít vzdělaní lidé, kteří se budou sami snažit vyřešit problémy jejich společnosti uvnitř ní samé a následně pak ve vztahu k ostatním.

Na závěr bych chtěla apelovat a poprosit. Vezměte, prosím, v úvahu podněty speciálních pedagogů. Nevím, kdo v současné době za ministerstvo školství má mandát k jednání s EU. Měl by to být v každém případě odborník s širokým vhledem do problematiky. Nevěřím tomu, že bychom nedokázali své speciální školství před EU obhájit a vysvětlit. A nevěřím také tomu, že by to odborníci v EU nedokázali pochopit. Chce to jen více dialogu. V každém případě by lidé, kteří rozhodují o změnách, měli problematiku znát, jak naši, tak ti z EU. V první řadě to znamená navštívit speciální školy a seznámit se s prací v nich. Není problém sem příslušné lidi z EU pozvat.

 Je možné, že v jiných zemích je speciální pedagogika organizována jinak. Není však dobré nutit všechny pracovat podle jednoho „jedině správného“ modelu. Je to o komunikaci a také o naší schopnosti se obhájit.

Pamatuji se na dobu těsně po sametové revoluci. Tehdy k nám přijeli speciální pedagogové ze Západu, aby nám předali své zkušenosti. Když jsme jim vše ukázali a provedli je po speciálních školách, řekli nám: „My vás nemáme co učit, my se budeme učit od vás.“ Tehdy byla speciální pedagogika u nás na světové špičce. Nenechte ji, prosím, upadnout do chaosu, už jen kvůli těm profesorům, vyhlášeným kapacitám, kteří ji před lety u nás zakládali a dobře věděli proč.

Děkuji.

Poznámka: Mezititulky, vysvětlivky a drobné krácení v úvodu jsou redakčními zásahy – Kulturní noviny, http://www.kulturni-noviny.cz

The post Zkušená kantorka Lubomíra Moudrá o nesmyslnosti současné inkluze v českém školství first appeared on Čítárny.

Úroveň vzdělanosti žáků 9. tříd je opravdu tragická a za podleních 12 let výrazně klesá. Je třeba hovořit otevřeně. Hlavní důvody jsou známé. Vysoká byrokracie, nedostatečné ohodnocení učitelů, nízká úroveň absolventů pedagogickýc fakult, bez rozmyslu prosazovaná inkluze, která má evidentně ideologický charakter a není o smysluplné výchově dětí a soustavná ideologizace školství na úkor kvality vzdělávání.

V úrovni čtenářské gramotnosti jsme již pod průměrem zemí OECD. V matematice a přírodních vědách sledujeme volný pád. Viz grafy.
Nejedná se přitom o podfinancování systému. Výdaje českých daňových poplatníků na školský systém naopak rostou. Pokud přepočteme výdaje na jednoho žáka, nárůst je ještě markantnější.
Strmý sestup přímo navazuje na „revoluční změnu vzdělávání ministryně Buzkové” a tzv. Rámcové vzdělávací plány.

Není důvod předpokládat, že se trend poklesu vzdělanosti českých žáků v matematice a přírodních vědách obrátí.
Současná politika ministryně Valachové tento problém vůbec neřeší, naopak dělá aktivní kroky k potlačení výuky jakožto hlavního cíle vzdělávací soustavy. Lze proto očekávat prudší pokles výsledků českých žáků v dalším měření v roce 2018.

Částečně převzato: Centrum pro občanské svobody

The post Narůstající nedovzdělanost studentů díky ideologickým projektům ve školství. Infografika first appeared on Čítárny.

Obecná pokleslost úrovně znalosti českého jazyka mluveného či psaného ve státní správě je do očí bijící. Hrubky, neobratné a komolené obraty v psané češtině začínají být v celé společnosti velkým problémem.  Sám jsem musel před dvěma lety po “velmi svědomité” úřednici opravovat oficiální dokument, kde ve dvou větách byly dvě hrubky.

Nepřekvapuje proto, že i prezident Zeman veřejně upozorňoval premiéra České republiky Sobotku, že v jeho návrzích na jmenování ministrů bylo šest chyb.
Ve skutečnosti jich tam bylo devět, včetně nesprávných jmen ministrů.
A pokud občas čtete noviny nebo sledujete televizi a v ní vystoupení moderátorů, poltiků či úředníků, obraz si můžete velmi snadno udělat sami.

Jak by asi dopadl test, který by museli podstoupit všichni úředníci státní správy, aby prokázali znalost českého jazyka?
Pravděpodobně by víc jak polovina nebyla připuštěna ani k maturitě. Zdá se však, že brzo bude nutností takové testy zadávat pravidelně. Komolené výrazy v úřednických dokumentech se velmi snadno stávají předmětem mnoha dalších vážných pochybení. Menší vzdělanost totiž přináší další problém, kterým je porozumění psanému textu.
Co si máme například myslet o stránkách http://obcanstvi.cestina-pro-cizince.cz, kde autoři testů češtiny pro cizince sami bojují s mateřským jazykem víc než zkoušení cizinci.

A kde je základní problém?
Nic nového, nic tajného. Samozřejmě chyba je v prvé řadě u rodičů. Bohužel většina z nich má ještě větší problémy s češtinou než jejich děti. Škola má zase prioritní problém nastavit vyšší požadavky, protože ze škol se stávají firmy, kde hospodaření závisí na počtu žáků.
Navíc nikdo ze zodpovědných už léta nechce odpovědět na otázku, kterou mnozí učitelé opakovaně kladou, jak nastavit systém, aby pro středoškoláky nebyla maturita tak směšně jednoduchá. To platí pro výstupy u všech typů škol.

Je tedy zřejmé, že podstatné snížení znalostních požadavků u studentů souvisí se všeobecně chybným nastavením celého vzdělávacího systému, kde víc jak na vzdělání záleží na ekonomických výsledcích a teď už dokonce na inkluzi, která je zcela evidentním nástrojem na snižování úrovně vzdělávání. Viz:
Zkušená kantorka Lubomíra Moudrá o nesmyslnosti současné inkluze v českém školství

Důsledky takové nezodpovědné politiky se nám projevují degradaci základního vzdělání na znalost kupeckých počtů, obecné komunikace při nákupech a čtení titulků, nadpisů a cenovek, ovšem bez větší schopnosti porozumět psanému textu. Stáváme se tak dobrovolně oblastí levné pracovní síly. Koneckonců společnost, která nedbá na kvalitní vzdělávání, si nic jiného nezaslouží.

The post Otřesná úroveň znalostí českého jazyka úředníků je jedním z ukazatelů upadající společnosti first appeared on Čítárny.