William Butler Yeats (1865—1939) je jeden z nejvýraznějších představitelů irské kulturní renesance na přelomu dvacátého století, dublinský rodák, který se již od mladých let cele věnoval umění. Yeats byl básník, dramatik i esejista, umělec zcela osobitý, vymykající se strohým klasifikacím, především výrazný lyrik se silným sklonem k reflexi, na něhož silně zapůsobila stará keltská mytologie i různé módní nábožensko-filozofické kulty.
Na své tvůrčí cestě zápasil s nejedním rozporem osobním i uměleckým, a tak jeho dílo není prosto výkyvů a krizí. Nejednou však nalezl obrodný zdroj pro svou poezii v prostotě lidového folklóru. A právě především jeho nejprostší lyrika zůstává v jeho díle nejživotnější.

William Butler Yeats je považovaný za jednoho z největších básníků anglického jazyka, obdržel v roce 1923 Nobelovu cenu za literaturu.
Jeho dílo bylo značně ovlivněno dědictvím a politikou Irska.

Z početné řady Yeatsových básnických sbírek připomeňme:
např. „Ossianovo bloudění a jiné básně“ (The Wanderings of Oisin and Other Poems, 1889), „Růže“ (The Rose, 1893), „Vítr v rákosí“ (The Wind among the Reeds, 1899), „V sedmilesí“ (In the Seven Woods, 1904), „Zodpovědnost“ (Responsibilities, 1914), „Divoké labutě v Coole“ (The Wild Swans at Coole, 1919), „Věž“ (The Tower, 1928), „Slova snad pro hudbu“ (Words for Music Perhaps)
Z jeho lyrických dramat alespoň „Hraběnku Cathleen“ (The Countess Cathleen), „Zemi touhy“ (The Land of Heart’s Desire) nebo „Deirdre“.

William Butler Yeats | Slova snad pro hudbu | Přeložil Jiří Val]a  | Odeon, 1961

THE CLOTHS OF HEAVEN
Had I the heavens’ embroidered cloths,
Enwrought with golden and silver light,
The blue and the dim and the dark cloths
Of night and light and the half light,
I would spread the cloths under your feet:
But I, being poor, have only my dreams;
I have spread my dreams under your feet;
Tread softly because you tread on my dreams.

TOUHA PO NEBESKÉM ŠATU
Kdybych měl z nebe vyšívaný šat
vetkaných stříbrných i zlatých svitů,
blankytný, šerý nebo temný šat,
šat noci, šat dne i šat polosvitu,
pod nohama bych ti jej rozprostřel.
Ale já chudák mám jen svoje sny.
Pod nohama jsem ti je rozprostřel.
Našlapuj lehce, šlapeš na mé sny

DRUHÝ PŘÍCHOD
přel. Martin Hilský

Protože krouží v pořád širších kruzích,
nemůže sokol slyšet sokolníka.
Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí,
chaos a zmatek zaplavily svět,
valí se příliv krví potemnělý
a všude tone obřad nevinnosti.
Ty nejlepší už víra opouští,
ti nejhorší jdou za svou zpupnou vášní.

Cosi se zjeví, brzo dozajista,
brzo se jistě druhý příchod chystá.
Hle, druhý příchod! Sotva jsem to vyřkl,
obrovský obraz duše všehomíra
trápí mé oči: někde v písku pouště
tvor s tělem lva a hlavou muže,
pohled jak prázdné, nelítostné slunce,
pomalá stehna sune, všude kolem
kmitají stíny pobouřených ptáků.
A zase padne tma. Já však už vím,
že dvacet věků kamenného spánku
kolébku proměnily ve zlý sen.
Jaké to zvíře, jehož chvíle přišla,
se plouží k Betlému se narodit?

DIVOKÉ LABUTĚ V COOLE
V podzimní kráse pnou se stromy,
na stezkách uschla zem,
v jezeře nebe zrcadlí se
v příšeří říjnovém.
Tam, kde jsou skalky vodou zality,
je padesát a devět labutí.

Už po devatenáctý podzim
je tu tak počítám.
Dřív nežli jsem je spočítat moh,
zvedly se k výšinám
a rozlétly se v kruzích trhavých
na křídlech pleskavých.

Hledím vždy na ty skvělé tvory,
teď srdce mi to rve.
Vše změnilo se od těch časů,
co zněl tmou poprvé
zvon jejich křídel s mými kročeji,
já kráčel lehčeji.

Za družkou družka neznaveně
veslují v studených
sesterských proudech nebo plují vzduchem.
Nestárne srdce v nich.
 
Ať kamkoli se světem rozlétnou,
neznají touhu nevyplněnou.

Ale teď klidnou vodou plují
v tajemné nádheře.
Kde do rákosí uhnízdí se,
na kterém jezeře
potěší lidské oči, až mé jednou procitnou
a neuvidí ani jedinou?

PO DLOUHÉM MLČENÍ
Po dlouhém mlčení řeč. Správné je,
když všechny lásky zemřou, pominou
a příklop stíní lampu nevlídnou
i závěs nevlídnou noc zakryje,
že žvaníme a pořád žvaníme
o velkém umění a o písni.
Je moudrost sešlost věkem. V mladé dny
jsme milovali hloupě, nevinně.

BLÁZNIVÁ JANA A BISKUP
Tam k prokletému dubu chci,
doveďte mě tam k půlnoci
(Mír člověku dá jenom drn.)
a v kletbách vrahu najdu lék,
protože mrtev je můj Jack.
Poslední slova, co mi řek:
Důstojný pán a fanfarón.

To nebyl ještě biskupem,
když vyřkl kletbu nad Jackem,
(Mír člověku dá jenom drn.)
ba ani farář ještě ne,
a s knihou v ruce zdvižené
křičel, že jak zvěř žijeme:
důstojný pán a fanfarón.

Má biskup kůži svrasklejší,
nežli je pazour u husy,
(Mír člověku dá jenom drn.)
zbožná čerň ukrýt nestačí
jeho hrb skoro volavčí.
Nad Jackem stáli mrskači:
důstojný pán a fanfarón.
 
Jack měl mé tělo poprvé
a teď mě k tomu dubu zve,
(Mír člověku dá jenom drn.)
abych ho vyprovodit šla
a koruna nás přikryla.
Před biskupem bych odplivla:
důstojný pán a fanfarón.

PROČ MI TOLIK BIJE SRDCE?
Proč mi tolik bije srdce?
Nepřešel snad kolem stín?
Přešel, zmizel ve chviličce.
Kdo to šlapal do travin?
Který tulák nocí bloudí?
Říká mnoho starých knih,
že se zmatené sny rodí
z vyschlých kostí zemřelých.
A mně často v noci zdá se,
že sny fantastickými
údolíčko zalévá se.
Zaplaví i výšiny
a tak omamné jsou stíny
jako pohár z nefritu,
jenž je vínem přeplněný,
nebo pohár z achátu.

SVÍTÁNÍ
Chtěl bych být nevědomý jako svítání,
které pohlédne cestou
na starou královnu, měřící město
špendlíkem brože,
nebo na mužská těla svraštělá,
pedantské Babylóňany,
jak pozorují planety, jejích dráhy, sklony,
a když s příchodem luny hvězdy vybledají,
vezmou tabulky a počítají.
Chtěl bych být nevědomý jako svítání,
které jenom stojí v kolébajícím se třpytném voze
nad mračnými bedry koní.
Chtěl bych být — vždyť učenost nemá ceny ani zbla —
nevědomý a lehkověrný jako svítání.

BÍLÍ PTÁCI
Kéž bychom byli, miláčku, bílými ptáky v moři pěn!
Zář létavice omrzí, než prchne prostorem.
Zář večernice modravé, na lemu nebe visící,
probudí v srdci, miláčku, jen nekonečnou tesknici.

Únavu známe od snílků — zrosené růže s lilií.
Ach, nesni o nich, miláčku, zář létavice pomíjí,
zář modré hvězdy nizoučko na ojíněném obzoru.
Kéž jsme jen ptáky bílými v proudu pěn, my dva pospolu!

Sním o nesčetných ostrovech a o dananském pobřeží,
kde zapomene na nás čas a nebude žal přítěží.
Zanech té růže s lilií a záře s rudým plápolem,
jen když se stanem, miláčku, bílými ptáky v moři pěn!

IND O BOHU
Když mezi zmoklým stromovím kol jezera jsem šel,
můj duch se vzdouval v soumraku, rákos mě ovíjel,
můj duch se vzdouval vzdechem, snem. Tu spatřím ve trávě
na břehu mokré tetřevy, ustali v zábavě,
v své honičce kol dokola, nejstarší promluvil:
V zobáku drží celý svět a dárcem našich sil
je věčný otec tetřevů, jenž žije v nebi skryt.
Deště mu kanou ze křídel a z oka luny svit.
Popošel jsem kus opodál a tam zas leknín řek:
Kdo stvořil svět a řídí jej, má dlouhý oddenek.
Jsem zrozen k jeho obrazu, zvonivý vodní proud
mohl jen z plátků leknínu jako déšť ukápnout.
O kousek dále v soumraku hvězdný třpyt spatřil jsem
v zornicích srnce, a ten děl: Jen srnčím kopytem
lze modelovat oblohu, a což kdo stvořit moh
tak jímavou a křehkou věc bez něžných srnčích vloh?
Popošel jsem kus opodál a tam se ozval páv:
Kdo stvořil trávu, žížaly a zářivý náš háv,
byl přece páv zvlášť obrovský a mává za noci
nad námi nyvě paví chvost v jiskrách se lesknoucí.

TRÁVNÍK
Knihy i obrazy
a trávník zbývá mi
pro vzduch a pro pohyb
chabými silami.
A v noci dům se ztiší,
když haraší jen myší.

Už nepokouší nic.
Než život ukončím,
obraznost těkavá,
myšlenky — jejich mlýn
jen staré cucky tráví
a pravdu nevybaví.

V stařectví šíleném
se toužím přerodit
jak Timon nebo Lea
, jak William Blake
bít na zeď, tak tvrdošíjný,
až pravda odpoví mi.
 
Michelangelský duch,
jenž bádá ve mracích
či divě zacloumá
mrtvými v rubáších.
Svět na mne zapomíná,
a orlí duch se vzpíná.

JEZERNÍ OSTROV INNISFREE
Já zvednu se a půjdu, půjdu hned k Innisfree,
tam z haluzí a hlíny chýši si postavím,
abych byl sám jen s úlem, políčkem fazolí
a se včelím rojem bzučavým.

Tam najdu trochu míru, kane mír po kapkách,
při cvrččím zpěvu kane závojem jitra lék.
Tam třpytí se i půlnoc, v polednách září nach
a večer má křídla konopek.

Já zvednu se a půjdu, vždyť ve dne, za noci
z jezerních břehů slyším pleskot vod slabounce.
Na šedé dlažbě stojím, na prašné silnici
a ten zvuk mě bere za srdce.

The post William Butler Yeats. Jeden z mála skutečných irských bardů first appeared on Čítárny.

Málo se ví, že autor světového díla Odysseus, James Joyce (1882 – 1941), miloval Irsko i Dublin, ale nakonec zemřel s britským pasem, když odmítl irské občanství.

Na ostrově Irelandie ho obdivují jako irského národního spisovatele, i když Joyce Iry často kritizoval pro jejich provinčnost a maloměšťáctví a stejně silně byl znechucený arogancí katolické církve vůči obyvatelstvu. Zemi označil za prasnici, která pojídá vlastní selátka, a rozhodl se žít ve svobodnějších státech Evropy.
V Irsku nezůstává nikdo, kdo si váží sebe sama, napsal v roce 1907.

Irsko opustil ve svých třiceti letech (1904) společně s irskou pokojskou z hotelu Finn Norou Barnacleovou, pocházející ze západní části ostrova z města Galwaye. Jeho manželkou se stala až v roce 1931 a po celou dobu s ním snášela dobré i zlé. Jak ve Švýcarsku, v Itálii, tak ve Francii. V roce 1930 si na vlastní žádost prodlužuje britský pas a stejně tak učinil v roce 1940, kdy žil ve Francii. Udělal to, i když irský pas by mu v té době přinesl velké výhody, protože Irsko bylo s nacistickým Německem v neutrálním stavu. Zanedlouho ale v Curychu Joyce umírá. Píše se rok 1941, 13.ledna.
Přes všechnu kritiku vůči ostrovnímu společenství byl Joyce velký irský vlastenec a svůj ostrov miloval až do konce života.

Co se týče kritiky irské společnosti, měl Joyce v mnohém pravdu už tehdy.
I když kritika katolické církve v Irsku se stala věcí veřejnou, až v roce 2010, kdy komise ustavená irskou vládou zveřejnila takzvanou Murphyho zprávu, která viní zejména dublinské arcibiskupství, nejdůležitější v Irsku, že krylo kněze, kteří se dopouštěli sexuálního zneužívání dětí, neoznámilo to policii a dávalo přednost zájmům církve před zájmy mladých obětí. Kvůli skandálu tehdy odstoupili čtyři irští biskupové a papež pak musel dělal čistky i ve svých vyslancích.
Zpráva se zabývá lety 1975 až 2005. Rozebírá případy 46 kněží, na něž bylo kvůli údajnému zneužívání dětí podáno 320 stížností. Uvádí se v ní, že církevní hierarchie o zneužívání věděla, ale její hlavní starostí bylo vyhnout se skandálu a věci ututlat. Ještě před tím jiná zpráva potvrdila zneužívání a týrání dětí v irských katolických internátních školách od 30. do začátku 90. let. Ale to, co by,lo předtím věděl určitě jenom Joyce?

Podobnou zášť vůči Irům choval i autor Gulliverových cest Jonathan Swift, který se v Irsku narodil a později v Dublinu žil a snažil se udělat kariéru děkana a arcibiskupa. Irové o něm tradují, že bojoval za irská práva, ale v jednom z dopisů Swifta A. Popeovi se dočteme.

Byli jsme dotčeni ze zjištění, že neděláte rozdíl mezi anglickými šlechtici a irskými divochy, kteří jsou pouhá lůza a mezi nimiž se nalézá jenom hrstka šlechetných lidí, žijících v irské části království.

Inu Irové se v hodně věcech řídí pořekadlem: Minulost je taková, jakou chceme mít budoucnost. A to v případě historie irské literatury a jmen Joyce a Swift rozhodně platí.

The post Proč James Joyce a Jonathan Swift, národní irští literáti nesnášeli Iry a církev first appeared on Čítárny.

Irsko je ostrov, kde svérazné počasí a podivuhodná krajina na rozhraní dvou živlů formovaly lidské vědomí po celá staletí. Bohatá je proto irská pokladnice příběhů, mýtů a bajek na rozhraní dvou světů. Toho viditelného našimi smysly a světa na odvrácené straně našeho vědomí. Své o tom ví velký irský básník Yeats, který prochodil skoro celý ostrov, aby mýtům naslouchal, zapisoval je a někdy jim také věřil. Myslím, že podobně to bylo i u Roberta van Weyera, který vše poctivě zapsal do své knihy.

Moudrost starého Irska / Robert Van de Weyer / vydal Portál, 2001

Strašidelná dýně.
V jedné vsi žili velmi hloupí lidé. Jednou zaseli na pole za vsí dýně. Jedna vyrostla do nevídané velikosti a vesničany napadlo, že na tom musí být něco podezřelého. Začali jí říkat “obluda”. Usadil se v nich strach a nakonec se obludy báli tolik, že ani nevkročili na pole, aby sklidili ostatní dýně.

Do vsi přišel potulný kazatel. Když se o obludě dozvěděl, šel se podívat na pole a zjistil, že je to jen přerostlá dýně. Nabídl se tedy, že obludu zabije. Vzal si nůž, odešel na pole, uřízl si kus dýně a začal jíst. Když to vesničané viděli, napadlo je, že když na jejich obludu tak nebojácně zaútočil, musí být sám obluda. A tak hnali kazatele ze vsi vidlemi.
Několik dní poté přišel do vsi jiný potulný kazatel. Také jemu ukázali svoji obludu. Tento kazatel se nenabídl, že obludu zabije, ale souhlasil s vesničany, že může být opravdu nebezpečná. Tiše, po špičkách opustil pole, jako by se sám bál. Tak si získal důvěru vesničanů.
Ve vsi pobyl mnoho týdnů. Ponenáhlu lidi učil, že všechno kolem nich stvořil Bůh, takže se nemusí ničeho bát – ani přerostlých dýní. A hloupost vesničanů se pomalu měnila v moudrost a jejich strach v důvěru.

Co znamená “mít”?
Největší boháč ve městě měl nádhernou sbírku šperků, které zamykal do tajné skrýše. Jednoho dne k němu přišel na návštěvu kněz.
“Slyšel jsem, že máte sbírku překrásných šperků. Mohl byste mi ji ukázat?” poprosil ho.
“S potěšením,” přikývl boháč. “Sám jsem ji nevytáhl už léta a rád se s ní potěším.”
Otevřel tedy tajnou schránku a vytáhl ven truhličku se šperky. Jeden po druhém je vyložil na stůl a oba muži na ně mlčky hleděli, oslněni jejich krásou. Potom boháč šperky zase posbíral, uložil do zlatem pobité truhličky a pečlivě ji zamkl zpět do skrýše.
“Děkuji vám, že jste mi ty šperky dal,” řekl kněz.
“Ale já jsem vám je nedal,” ohradil se boháč. “Ty šperky patří mně!”
“Měl jsem z pohledu na ně stejné potěšení jako vy,” odpověděl kněz. “Takže jediný rozdíl spočívá v tom, že vy jste je musel zaplatit a musíte se o ně starat.”
Toho dne vzal boháč zlatem zdobenou truhličku a prošel všechny domy ve městě. Každé rodině dal jeden šperk – bylo jich právě tolik, aby poslední zbyl na něj.

Mouka a sůl.
Matka poslala syna nakoupit. Přikázala mu koupit mouku a sůl, a protože věděla, že moc rozumu nepobral, kladla mu na srdce, aby je nesmíchal. Syn vzal mísu a vydal se ke kupci. Kupec odvážil mouku a nasypal mu ji do mísy. Pak odvážil sůl.
“Dejte pozor, a mi nesmícháte sůl s moukou,” upozornil ho chlapec.
“Kam ti ji tedy mám nasypat?” zeptal se kupec.
“Sem,” povídá chlapec a obrátil mísu dnem vzhůru. Mouka se vysypala na podlahu. Kupec tedy nasypal odměřenou sůl na ploché dno mísy a chlapec se spokojeně vracel domů.
“Tady je sůl,” povídá matce.
“A kde máš mouku?” divila se matka.
“Přece tady,” odpověděl syn a obrátil mísu dnem dolů.

Uzdravující moc slova.
Jeden potulný kazatel navštívil vesnici, ve které žilo vážně nemocné děvče. Rodiče dívky ho prosili, aby ji navštívil. Kazatel poklekl u jejího lůžka a pomodlil se. Potom vstal.
“Od této chvíle se děvče začne uzdravovat,” řekl rodičům.
Opodál stál dívčin strýc. V duchovní moc nevěřil a všechnu důvěru skládal v léky.
“Copak může nemocného uzdravit pár slov?” vysmíval se.
Kněz se k němu znenadání otočil, oči mu plály hněvem.
“Ničemu nerozumíte. Jste omezený tupec!” zakřičel na překvapeného strýce.
Dívčina strýce taková hrubost hluboce urazila. Zrudl, roztřásl se hněvem a na čele mu vyskočil pot. V tom okamžiku se kazatel usmál.
“Když pár slov dokáže tak rozpálit a rozčílit muže, jako jste vy, proč by moc několika slov nemohla uzdravit mladou dívku?”

Vyrušený kněz.
„Před kapličkou u cesty z města klečel kněz a modlil se. Těsně kolem něj prošla mladá žena a vyrušila ho z modliteb.
„Copak nevidíš, že se modlím?” zlobil se kněz. „Proč mě vyrušuješ?”
„Je mi to moc líto, otče,” omlouvala se žena. „Já jsem si vás nevšimla. Pospíchám za manželem a myslela jsem na něj.”
„Ale já jsem myslel na Boha,” opáčil kněz.
Kolem právě procházel starší muž, který všechno slyšel. Zastavil se a povídá: „Ta žena myslela na svého muže a nevšimla si vás. Vy jste myslel na Boha a všiml jste si jí. Kdybyste miloval Boha tak, jako ona miluje svého muže, stačila by cesta pro vás oba.”

Projev vděčnosti.
Jeden velmi starý muž začal jednoho dne sázet okolo domu ovocné stromy. Šel kolem mladík.
“Co to děláte?” zeptal se starce.
“Sázím ovocné stromy,” odpověděl mu.
“Vždy se nedožijete toho, až začnou rodit,” divil se mladík.
“Ovoce, které jsem za svůj život snědl, vyrostlo na stromech, které zasadil někdo jiný,” odpověděl stařec. Abych projevil svůj vděk, sázím stromy pro ty, kdo přijdou po mně.”

Křičící poustevník.
Cizinec putující po Konnachtu přišel do vesnice ležící na úpatí strmé hory. Od místních lidí se dozvěděl, že na jejím vrcholku žije poustevník.
“Slyšíme ho, jak rozmlouvá s Bohem a jak se s ním hádá,” říkali. “Přimlouvá se za nás u Boha a díky jeho modlitbám máme tak bohatou úrodu a naše krávy dávají tak tučné mléko.”
Cizinec zatoužil tohoto neobyčejného poustevníka poznat a vydal se na vrchol hory.
“Opravdu mluvíte s Bohem a hádáte se s ním?” ptal se poustevníka.
“Když jsem sem přišel,” odpověděl mu poustevník, “bál jsem se tu, hlavně v noci. A tak jsem začal křičet, abych si dodal odvahy.”
“A co bylo dál?”
“Lidé můj křik uslyšeli a začali mi nosit jídlo. A od té doby křičím a lidi mi nosí vše potřebné. Vidíte, jak se o mě Bůh stará!”

Rozsudek.
Tři kupci, kteří se jmenovali O’Flynn, O’Léry a O’Konnell, společně vydělali deset tisíc zlatých. Po deset let tvrdě pracovali a řekli si, že by si svého výdělku měli také užít. Rozhodli se, že si rozdělí tisíc zlaáků a zbylých devět tisíc že uloží ke kováři Josephovi, který je schová do kované truhly. Za rok se znovu sejdou a budou pokračovat ve společném díle. Kovář Joseph byl ochoten uložit jejich peníze na rok do své truhly a slíbil, že je vydá jedině tehdy, když o to požádají všichni tři kupci současně. Kupci se spokojeně rozešli užívat si vydělaných peněz.
Půl roku poté, pozdě večer zaklepal na dveře kovárny O’Flynn. Prosil Josepha, aby mu uložené peníze vydal, protože se jemu a jeho přátelům naskytla jedinečná příležitost k nákupu lodního nákladu.
“Ale já jsem slíbil, že peníze vydám jen vám všem třem dohromady,” namítal kovář.
“Jistě,” trval na svém O’Flynn, ale přátelé nemohou přijít. Museli zůstat v přístavu, aby majitel lodi neprodal náklad někomu jinému. Souhlasí s tím, abys mi peníze dal.”
Joseph nebyl od přírody podezřívavý, a tak šel, odemkl kovanou truhlu a dal uložené peníze O’Flynnovi.
Když uplynul smluvený rok, přišli za kovářem O’Léry s O’Konnellem. Divili se, proč tam není také O’Flynn. Když se dozvěděli, co se přihodilo, rozlítili se, že je O’Flynn podvedl a že mu kovář svou hloupostí pomohl. Chtěli, aby jim Joseph nahradil, oč je svou důvěřivostí připravil, a odvedli ho k soudci.
Soudce vyslechl žalobu kupců a zeptal se kováře, co může říct na svou obhajobu.
“Nic, pane,” povzdechl Joseph se slzami v očích.
Soudce vynesl rozsudek: “Kovář Joseph doznává, že vám dluží peníze, ale podle dohody, kterou jste s ním uzavřeli, vám může peníze vydat pouze tehdy, když za ním přijdete všichni tři. Přiveïte tedy O’Flynna, a kovář vám zaplatí.”

Foto: citarny.cz

The post Poučné a moudré příběhy starého Irska aneb osmkrát o lidské hloupost i vychytralosti first appeared on Čítárny.