Román Mešita Matky Božej v Paríži. Odohráva sa v roku 2048 vo Francúzsku, ktorého sa zmocnili moslimskí imigranti. Európska únia sa mení na islamský štát. Arabi žijú vo Francúzsku a Francúzi boli vysťahovaní do geta. Katedrála Matky Božej sa stala mešitou. Teroristami mimo zákona sú teraz bývalí Francúzi a Nemci, Srbi a Poliaci, ktorí bránia svoje práva na slobodu myslenie a vieru.

Hrdinovia zaplatia krvou za chyby svojich otcov. Tí, ktorí nebudú bojovať za svoju vieru, stratia ju, ako aj všetko ostatné. Ale tí, ktorí bojujú a odpúšťajú, získajú všetko. Aj ty a ja sa môžeme dožiť takejto budúcnosti.

Autorka, ktorá sa považuje za kresťanku, neverí v dialóg civilizácií kvôli tomu, že ho moslimovia vedú z pozície sily.
Román bol napísaný pod dojmom udalostí v Čečensku a zajatia školákov v Beslane.

Román Mešita Matky Božej v Paríži. Rok 2048 / Jelena Čudinová / Vydal Torden, 2024
Ukázka z knihy na Torden >>

Jelena Čudinová  je najmladšou dcérou známych paleontológov. Narodená v Moskve (1959), vyštudovala Moskovský štátny pedagogický inštitút, Fakulta ruského jazyka a literatúry. Jelena Čudinová je dramatička spisovateľka a publicistka.
Najslávnejší je jej anti-utopický román Mešita Matky Božej v Paríži, ktorý vyvolal prudkú kritiku liberálnych a pro-islamistických táborov. Jelena vo svojej práci bojuje proti islamskej expanzii do Európy, je proti kultúre, ktorá sa snaží zničiť pravoslávnu tradíciu.
Za jej najznámejší román  dostala v roku 2006 výročnú cenu Bastion.

Doporučujeme i podobný román: Podvolení. Vizionářský román o budoucnosti Francie reaguje na realitu dneška

Predslov autorky k slovenskému vydaniu knihy Mešita Matky Božej v Paríži. Rok 2048.

Veľmi ma teší, že kniha nakoniec prichádza aj do tejto časti strednej Európy. Rozprávať o civilizačnej katastrofe totiž stále nepatrí medzi obzvlášť obľúbené témy. Aj napriek niektorým výhradám ohľadne „politickej korektnosti“ kniha nakoniec vyšla vo Francúzsku v roku 2009, v USA v roku 2015 a v Nemecku v roku 2018. K dnešnému dňu už bola preložená do desiatich jazykov. Svedčí to o tom, že hrozba nezmizla, ale sa ešte zvýšila.

Pred napísaním tejto knihy sa mi budúcnosť mojej krajiny javila veľmi optimisticky. Ukazuje sa však, že nič nie je také ružové: vidíme ako sa radikalizujú národy Strednej Ázie, ktoré sa oddelili od Ruska. Milióny príslušníkov týchto stredoázijských národov prúdia do Ruska ako nekvalifikovaná pracovná sila, pričom v rôznych kútoch našej vlasti vyčkávajú na svoju hodinu Х. Zhubnosť podobného kurzu predpovedal už Alexander Solženicyn. Práve to sa teraz deje.

Hlasom rozumu v otázke migrantov z islamských krajín je postoj Vyšehradskej štvorky, avšak pozícia Európskej únie ako celku je úplne opačná a skazonosná. A to aj napriek tomu, že obyvatelia západnej Európy sú už vyčerpaní z ekonomických a kriminálnych následkov masovej imigrácie.

To nás privádza k jednému konkrétnemu záveru: žiadna kresťanská krajina neprežije nezávisle od všetkých ostatných.

Pred dvoma storočiami, v situácii odlišných, no taktiež kritických hrozieb, sa zrodila koncepcia Svätej aliancie: kresťan nemal bojovať proti kresťanovi. Bolo neodpustiteľné, že ďalší vývoj sa odklonil od tohto princípu. No ani teraz ešte nie je neskoro vydať sa touto cestou – pokiaľ chceme, aby si naše krajiny zachovali svoj civilizačný charakter a neskončili ako ruiny, kde bude vládnuť divočina.

Európska únia si pôvodne zvolila ako zjednocujúci prívlastok „európska“. No ak tento prívlastok nechápeme ako synonymum slova „kresťanská“, potom je slovo „európska“ – iba prázdny pojem. Presviedčame sa, že také úzke kritérium nepostačuje na prežitie. Naša civilizácia – je kresťanskou civilizáciou, jej bohatstvo spočíva v rôznorodosti národných kultúr, rôznych konfesií, avšak zjednocujúcim prvkom je viera v Ježiša Krista. V súčasnosti si na nás brúsi zuby iná sila. Je najvyšší čas, aby sme začali veci nazývať ich menami a aby sme pochopili, že bez kresťanskej identity sme odsúdení na porážku.

Za jeden a pol desaťročia už niečo v mojej knihe môže byť vývojom prekonané, niečo môže byť dnes ešte horšie ako si autor mohol pôvodne predstaviť, napríklad – Islamský štát (ISIL). Kniha sa však venuje tomu, čo je podstatné. S ohľadom na túto skutočnosť ponúkam moju knihu do pozornosti čitateľov.

Jelena Čudinová

The post Mešita Matky Božej v Paríži. Vizionářský scifi román z roku 2048 first appeared on Čítárny.

Už dnes je naprosto zřejmé, že zpackaná migrace a fanatická, idealistická vize Merkelové, je a bude po dlouhé generace největší problém Evropy. A to i přesto, že ještě 16.10. 2010 kancléřka Merkel prohlásiila: “Multikulturalismus absolutně selhal,” citovala agentura DPA kancléřku, která rezolutně prohlásila, že se všichni přistěhovalci musí naučit plynně německy”.
Migrace je ve své podstatě zcela evidentně využívána na likvidaci národních států, jejich svrchovanost a vytvoření nového evropského národa bez historie, kulturních kořenů, jehož cílová ideologie je korporátně totalitní, přesně taková, jakou prosazuje nikým nevolená levicově zaměřená Evropská komise i Evropský parlament.

“Podle Eurostatu dostalo v EU v letech 2015-2018 mezinárodní ochranu 1,9 milionu migrantů. Více než 80 % těchto lidí bylo mladších 34 let.” Děsivé ovšem je, že podle německé policie, se už v roce 2016 ztratilo víc jak 10 tisíc děti.

Podle průzkumu v 6 zemích je zřejmé, že integrace naprosto selhala.
Dvě třetiny dotazovaných muslimů uvedly, že náboženská pravidla jsou pro ně důležitější než zákony země, v níž žijí. Stejný počet zastával názor, že existuje pouze jeden legitimní výklad Koránu.

Ve zprávě pro dánský think-tank UNITOS “Konflikt loajality na Západě – proč se muslimové obtížně integrují” varoval Ahmed Akkari, že INTEGRACE islamismu v EVROPĚ NEFUNGUJE, ale naopak vytvářejí se islámská gheta:
“Problém s muslimskou menšinou na Západě… spočívá v tom, že se neodvažuje být nezávislá, pokud jde o náboženské otázky… protože ji ovládá silná náboženská a kulturní elita… která se staví do role samozvaných zástupců muslimů.”

To, že v Evropě existují paralení muslímské společnosti je zdokumentováno např. ve filmech “Tajemství britských Šaría soudů” (2013) nebo v dánském “Mešity za závojem” (2016).

Velmi dobře problém neintengrace popisuje ve svých knihách britský psychiatr Dalrympl. Příběhy z jeho bohaté praxe v Británii najdte např. Ztraceni v ghettu. Lékař Theodore Dalrymple s nekompromisním obrazem městských ghet

Více v článku >>

The post Zpackaná migrace a totální nepřizpůsobivost islámu v Evropě vyvolává velké napětí first appeared on Čítárny.

Peklo je v různých náboženstvích a kulturách smyšleným místem nebo stavem trestu pro duše, které se dopustily vážných hříchů nebo zločinů, a je spojováno s trestem, utrpením nebo věčným zatracením. Svým způsobem je to termín zastrašující a používaný k manipulaci s vědomím lidí.

Asi mne opět někdo obviní, že propadám nostalgickým touhám po obrozeneckém romantismu, ale nezlobte se, paní Karolina Světlá to před stopadesátí lety viděla nachlup přesně. V románu Nemodlenec líčí člověka, mladého zemana Michala Luhovského, který v nic nevěří, o všem pochybuje a toto zoufalství ho skoro zabije.
Téměř půldruhého století od napsání tohoto velkého románu, cynických nemodlenců na světě drasticky přibylo. Změnili svět ke svému obrazu a o dost ho přiblížili k tradičním vizím Pekla.

Je velice zajímavé a poučné, že nejpropracovanější a nejpesimističtější představy pekla vytvořily dvě původně pouštní náboženství: křesťanství a islám. Judaismus, byť také svým původem pouštní náboženství, se od obou liší tím, že v jeho ranné podobě idea pekla vůbec neexistovala a ani později nezískala tu obrovskou autoritu, kterou má v obou druhých tzv. „velkých náboženstvích.
V pozdějším hebrejském pojetí pekla se duše po smrti odebírá do Džehenny, která se nalézá pod zemí a pod mořem a má několik vchodů. Je to obrovský prostor, tmavý a chladný, ale protékají jím řeky ohně. Tady je duše očištěna od všech poskvrn, které získala během života. Duše hříšníků mohou být uvrženy do ohně anebo zavěšeny za údy. Ti nejhříšnější zde zůstávají navždy, duše běžného hříšníka tu nemusí být déle než dvanáct měsíců. Modlitby a oběti jejich žijících potomků jim mohou pomoci pobyt v pekle zkrátit. Toto zkrácení pekelného pobytu se nejspíš podobá našemu konceptu očistce.
Snad nejpodrobnější popisy a do detailu promyšlené rozvrstvení pekla najdeme v Dantově Infernu:

Pověz nyní, hříšný člověče, poněvadž tak těžká, ano nesnesitedlná věc jest za tak malou chvílku jako za okamžení toliko dva ďábly spatřiti, co učiníš, budeš-li (čehož, Bože, rač uchovati) zatracen, když v horoucím pekle budeš před očima ustavičně míti ne již dva ďábly, ale nesčíslný počet přešeredných ďáblů, kteříš tě ne na krátkou chvíli, ale na věky věků přehroznými a potvornými obličeji svými bez přestání budou děsiti a tobě, co nejhoršího a nejstrašlivějšího může vymyšleno býti, budou ukazovati, jen aby ti tím většího strachu nahnali a tě více trápili?

Dante se také zmiňuje o nepředstavitelném hluku v pekle, o ohavnosti pekelných příšer a nesnesitelném smradu, ale jaksi mimochodem. Není to hlavní náplň trestů hříšných duší. Je to pouze popis prostředí pekla se vším jeho kalem a nečistotami, protože jak ostatně uvádí i český jesuita Šteyer, do pekla ústí všelijaké stoky a kanály se všemi výkaly a nečistotami světa. Do toho se prolíná zápach síry a čertů a v neposlední řadě i mučených těl.

Dantově popisu pekla se blíží dílo italského jezuity Giovanni Battisty Manniho (Modena 1606 – Řím nebo Bologna 1682), který je v českém prostředí znám díky svému řádovému kolegovi Matěji Václavu Šteyerovi (1630–1692) , který roku 1676 přeložil do češtiny Manniho dílo La prigione eterna dell’ inferno pod názvem Věčný pekelný žalář.
Kniha popisuje v jednotlivých kapitolách, provázených ilustracemi, mnohá utrpení a mučení. V kapitole Trápení sluchu je nejprve pro kontrast uvedena středověká krčma se vším hlukem a křikem, který začne poutníkovi za chvíli vadit, a peklo se vším úpěním trpících duší, kvílením a řevem čertů a syčením ohně pekelného; následuje Trápení od smradu; Trápení koštu; Trápení nehejbání se z místa; Trápení chlipných; Trápení lakomců; Nesmyslnost těch, kteří peklo za báseň mají aj., jimž budou vystaveni hříšníci v onom přehrozném místě, kteréž “jest země tmavá, přikryta mrákotou smrti“. Věčný pekelný žalář je pokud možno ještě grafičtější a pochmurnější než Inferno.
Byl vydán česky několikrát (1676, 1679, 1680?, 1701), a nazván „nejhroznější ze všech knih českých“ (Josef Jungmann).

Pokud by peklo bylo jen chytře vymyšleným obrazem proti lidským hříchům, pak by snad mělo svůj pedagogický význam.
Ale ono to bohužel vypadá tak, že právě ty kultury, které ty nejsložitější představy pekla vymýšlejí, nevyhnutelně vytvářejí i věrné repliky pekla na zemi. Navzdory Dantově bohaté imaginaci bych řekl, že například kobercový nálet na Drážďany anebo svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki byly peklem řádově o mnoho horším, než si italský básník ve své době vůbec dovedl představit. To peklo, které nacisté vymysleli v Osvětimi a jinde je mnohem horší než Dantovo, protože jeho hříšníci se alespoň něčím provinili, oběti nacistů byly nevinné.

Sandro Botticcelli / Peklo

Naše kultura vytvořila různé filiálky pekla na zemi: peklo je virtuální realita, nahrazení skutečných věcí a citů simulacrem, peklem je život prožitý bez radosti v práci, jež člověka nebaví.
Peklem na zemi je každodenní nutnost vyřídit jednoduché věci po anonymním strojovém telefonu či situace, kdy různí anonymní zakuklenci, jež podporuje nejedna z velmocí a někteří bohatí králové, mohou poslední technickou vymožeností sestřelovat civilní letadla s nevinnými lidmi na palubě nebo veřejně popravovat zajatá rukojmí. V Sartrově geniálním bonmotu: L’enfer se sont les autres, Peklo to jsou ti druzí.

Podívejme se, jak na peklo pohlížejí některé odlišné mimoevropské kultury: u jihoamerických Aztéků existuje říše Mictlan, kam odcházeli jejich mrtví.
Toto místo leželo na severu a říkalo se mu také země bílých květů. Byla tu neustálá tma a bydleli zde bohové smrti. Cesta sem trvala čtyři roky a poutníci museli podstopupit těžké zkoušky v horách, které narážely jedna do druhé, na poli, kde vítr přenášel ostré nože, a nakonec přebrodit řeku krve s děsivými jaguáry.

V mytologii Inuitů existuje podsvětní země Adlivun.
Tam žijí duše zemřelých , které se zde očišťují než odejdou do říše klidu a míru na měsíci (Quidlivun). Sedna, Tornarsuk a duchové Tornat (duše zvířat a přírodních bytostí), a Tupilak (duše zemřelých lidí) žijí v Adlivunu, popisovaném jako mrazivá divočina. Sedna je vládkyní této říše, kde vězní duše, jež se připravují na další fázi své cesty.

V hinduistické mytologii se popis pekla, zvaného Naraka, značně liší dle různých textů.
Podsvětí vládne bůh Yama, který po smrti váží viny hříšníků. Pekel je většinou dvacet osm, ale mnozí hříšníci se z nich po určité době, až si vytrpí svůj trest opět dostanou na svobodu.

V tichomořské mytologii je vládcem podsvětí bůh Kanaloa.
Ten je také učitelem magie a vládcem oceánu. Je blízce spřízněn s nejvyšším bohem Kane. Jeho symbolem je sepie či chobotnice a je po něm nazvána vyhaslá sopka. Kane a Kanaloa jsou většinou zobrazování jako doplňující se mocnosti a jejich síla je v rovnováze. Například Kane byl pozván ke stavbě kanoe, Kanaloa k její plavbě. Kanaloa objeví horké prameny, Kane je pak pro lidi otevře. Je tedy zřejmé, že bohové zla i dobra nejsou nesmiřitelné síly, ale doplňují se a pomáhají si.

Ačkoliv japonská mytologie dle kroniky Kodžiki nevěnuje velkou pozornost podsvětní řiši Jomi, je to hrozné místo, kde panuje smrt, ale není to peklo dle křesťanských či islámských představ:

A hle, v útrobách paní Izanami se s hlasitým čvachtáním rozlézali červi. Na hlavě jí pobýval velký hrom, na prsou ohnivý hrom, v břišním otvoru černý hrom, v ochmýření rodidel třeštící hrom, na levé ruce mladistvý hrom, na pravé pozemský hrom, na levé noze hřímající hrom a na pravé hrom uložený ke spánku. Protože Izanagi poznal její hanbu, vyšle za ním jeho zemřelá žena Izanami babice podsvětí, aby jej zabily. Když Izanami zvolá: “Každý den zardousím tisíc vašich lidí…” Izanagi odpoví: “A já denně postavím patnáct set porodních chýší, kde se narodí patnáct set nových lidí.”

Peklo v japonské vizi tedy není všemocné, je tu životní protiváha Izanagiho porodních chýší, které vládu smrti úspěšně popírají. Původní šintoismus zásadně odmítal neúctu moderních náboženství k pozemskému životu a víru ve věčný život na nebesích.

Gustave Dore / Dante / Peklo (včetně titulního fota)

V buddhismu je to trochu jinak.
Existuje tu pojem džigoku (peklo), srovnatelný s naším. Podle těchto představ je mezi životem pozemským a posmrtným neutrální sféra, kde zemřelý člověk po nějakou dobu pobývá mezi životem a smrtí. V této době se sedmkrát vrací zpět a sedmkrát zase umře, což se děje v intervalech sedmi dnů. Proto se také v rodině drží smutek a vykonávají se zádušní obřady po dobu 49 dnů, kdy se pozůstalí modlí, aby mrtvý našel cestu do ráje (gokuraku) a neskončil v pekle (džigoku).
Během těchto sedmi týdnů nejvyšší vládce podsvětí bůh Emma za pomoci deseti soudců, kteří mají zaznamenávat každý pozemský skutek, s konečnou platností rozhodne, kam nebožtík půjde. Podle představ buddhistů leží pekelné království pod mořem a je plné šlehajících plamenů. Mrtví, kteří se sem dostanou za špatné skutky, jsou zde mučeni a musí také tvrdě pracovat. Jen jednou za rok v červenci či v srpnu, je brána zásvětí pootevřena a duše se ve svátek obon mohou vrátit ke svým rodinám, ať už z pekla či z říše věčného blaha. Příbuzní se na tento návrat dlouho připravují a chystají slavnostní pohoštění. Po skončení dne jsou duše předků opět obřadně odesílány do říše věčného blaženství za mořem (tokojo no kuni).

Zažil jsem nádherný obon návratu duší v jedné vesnici na poloostrově Izu někdy na konci šedesátých let a byla to velice radostná záležitost, protože pesimistickou buddhistickou doktrinu s peklem nebere nikdo úplně vážně. Lidé zpívají, tančí, popíjejí sake, pochutnávají si u pouličních stánků na pečené sépii a chobotnici. Kolem půlnoci dají hořící svíčky do misek z dýní a pošlou je po řece do moře. Ten pohled na stovky planoucích svíček, jež pomalu odplouvaly na širé moře byl zcela nezapomenutelný.
Pokud bychom v české tradici hledali nějaký vhodný ekvivalent tohoto krásného zvyku, byl by to nejspíš svátek Dušiček.

Zdá se, že čím složitější a společensky zvrstvenější společnost, tím hroznější a propracovanější představy pekla. Tzv. primitivní kultury, například amazonští Indiáni se naopak konstrukcí pekla nezabývají, jejich veškerá existence se odehrává tady na zemi, v bohaté plodivé džungli, která nemá daleko do ráje. V našem světě triumfuje peklo pouštní mentality a zdá se, že je každým dnem o něco horší.

The post Peklo. Pohledy různých kultur a osobností na pekelný ráj first appeared on Čítárny.

Dušan Zbavitel napsal velmi poučnou knihu. Přední československý indolog píše o hinduismu, souvislostech starověké indické kultury, filosofie, náboženství a historie. Doporučuji všem, kteří si chtějí srovnat myšlenky, než vysloví cokoliv týkající střetu kultur v euroamerické civilizaci.

Muž, který neví nic o literatuře, hudbě a umění, není než zvíře bez zvířecího ocasu a rohů.
Staré indické přísloví

Dušan Zbavitel  se věnuje klíčovým textům, jako jsou Védy, Upanišady, Mahábhárata či Rámájana, a analyzuje jejich význam pro indickou moudrost, náboženství a umění.
Kniha rovněž představuje staroindské filozofické školy, rituály, umělecké tradice a jejich vliv na dnešní indickou společnost.  přičemž zdůrazňuje hluboké spojení mezi moudrostí a estetikou v indickém kulturním kontextu.

Moudrost a umění starých Indů / Dušan Zbavitel / Odeon – Praha 1971

Dušan Zbavitel (7.5. 1925 – 7.8. 2012) byl československý významný indolog, překladatel a spisoavtel.
Odbornou specializací PhDr. Dušana Zbavitele, DrSc. byla bengálská literatura a na tomto poli získal světový věhlas. Indologii studoval na UK v letech 1945–1948. Poté pracoval jako vědecký pracovník do Orientálního ústavu Akademie věd až do vynuceného odchodu v roce 1971. Pak pracoval jako překladatel. Od roku1978 působil jako učitel sanskrtu a bengálštiny na pražské Jazykové škole.

Po celý život byl odborně činný, zejména jako překladatel ze sanskrtu, pálijštiny, bengálštiny, angličtiny a němčiny.
Zbavitel napsal přes dvacet knih a více než šedesát jich přeložil z bengálštiny, sánskrtu, pálijštiny, ale i z němčiny či z angličtiny

Za svou badatelskou a překladatelskou činnost obdržel Státní cenu za překladatelské dílo (2004).
V roce 2006 se stal držitelem nejvyššího státního indického vyznamenání Padma bhúšan, které zpravidla dostávají rodilí Indové.

Zajímavost:
Bengálský básník a filosof Rabíndranáth Thákur se narodil 7. května 1861 a zemřel 7. srpna 1941.
Indolog a překladatel Dušan Zbavitel, který do češtiny převedl celé Thákurovo dílo, se narodil 7. května 1925 a zemřel 7. srpna 2012.

Výpisky z knihy: Dušan Zbavitel / Moudrost a umění starých Indů.

K nepříznivým důsledkům vlivu islámských zvyklostí na indickou civilizaci patří posílení a velké rozšíření zvyku odlučovat ženy od ostatní společnosti.
Tento zvyk se nejčastěji označuje perským slovem parda, tj. záclona, rouška, závoj, a někdy také perským slovem góša, tj. koutek, ústraní. Musí-li už žena vyjít za obstaráním nezbytně nutných potřeb na veřejnost, má příkaz nosit volný pytlovitý oděv, kterému se v Indii podle jeho hlavní části, roušky přes obličej s otvory pro oči, říká burka.

Podle islámské teorie existují na světě jen dva druhy zemí: tábor války (dáru’l-harb) čili nemuslimský svět a tábor míru (dáru’l-islám) čili svět muslimský.
Povinností každého dobrého vladaře je svatou válkou změnit území války v území míru, to jest dobýt zemí nevěřících a obrátit je na islám, nebo jestliže odmítnou, bez milosti je vyhubit. V praxi to vypadalo tak, že se hinduistům začaly přiznávat výhody, které islám poskytuje pouze “lidem knihy”, tj. těm, kteří věří v některé zvěstované písmo, především křesťanům a židům. Ti mohou v zemích dobytých muslimy dále svobodně vyznávat své náboženství, ale musí za to platit daň z hlavy.

Praktické důvody nakonec převládly a přes odpor většiny teologů se v dillíském sultanátu vybírala od hinduistů džizja, náboženská daň z hlavy, která je formálně opravňovala k ochraně životů a majetku.

Muslimská džizja inspirovala některé hinduistické panovníky k tomu, že zavedli ve svých državách odvetné opatření a ukládali muslimům podobnou diskriminační daň, kterou nazývali pokuta pro Turky (turuška-danda). Gudžarátský sultán Mahmúd (zemřel r. 1511) nedovoloval hinduistům jezdit na koni, nařídil jim nosit na oděvu potupný pruh červené látky a zakázal veřejně slavit svátky hólí a díválí.

Abú Raihán al-Bírúní, učenec a cestovatel z Chórezmu (zemřel r. 1048), který strávil v Indii téměř čtyřicet let a věnoval se za sultána Mahmúda z Ghazny studiu indické filosofie a náboženství, si ve svém arabském díle trpce stěžuje na hinduistickou uzavřenost:
“Všechen jejich fanatismus je namířen proti těm, kteří k nim nepatří, proti všem cizincům. Říkají jim mléččhové, to jest nečistí, a zakazují mít s nimi jakékoliv styky, ať už je to smíšený sňatek a jiný druh příbuzenského vztahu nebo sezení, jídlo a pití s nimi, protože si myslí, že by se tím poskvrnili… Věří, že žádná jiná země není jako jejich, žádný národ jako jejich, žádní králové jako jejich, žádná věda jako jejich. Jejich nadutost je taková, že když jim vyprávíš o nějaké vědě nebo učenci v Chorásánu nebo Persii, myslí si, že jsi hlupák a lhář.”

Súfismus převzal i některé vnější rysy buddhismu, například používání růžence. Nejliberálnějším hlasatelem synkretického učení byl hindský básník Kabír (1380-1418), jehož poezie sice vycházela z hinduistického kultu Rámova, ale snažila se jej kombinací s učením koránu přetvořit v čistý teismus. Boha uctíval pod jménem Ráma a hlásal, že láska k němu musí zahrnovat pocity bezmezné a bezvýhradné oddanosti. “Jsem Rámův pes,” zpíval. “Jmenuji se Mutija, na krku nosím Rámův řetěz a jdu tam, kam on mě táhne.”
K súfismu se ze synkretických básníků nejvíc přiblížil Dádú Dajál (1544-1603). Jeho učení mělo výrazné kvietistické rysy. Tato mírumilovná sekta se však časem změnila v bojovnou skupinu, která táhla do boje s Dádúovým jménem na rtech; někteří její členové skončili jako lupiči v okolí Džajpuru.

Skandapurána:
“Jako rosu vysouší ranní slunce, tak všechny hříchy lidstva vysouší pohled na Himálaje.”

Oborem, v němž mohli starověcí Indové nejvýrazněji uplatnit své rozvinuté schopnosti abstraktního myšlení, byla matematika.
Indická matematika dospěla mnohem dřív než evropská k velkému objevu desetinné soustavy a především nuly, kterou pak předala ostatnímu světu spolu se svými číslovkami prostřednictvím Arabů; vždyť to, čemu říkáme arabské číslice, je ve skutečnosti modifikovaný znakový soubor starých Indů, jehož převzetí západním světem Arabové jen zprostředkovali. Ne náhodou říkali matematice hindisat („indická“).
Význam indické matematiky pro celý svět charakterizuje A. L. Basham takto: „Dluh západního světa Indii v tomto směru nelze ani docenit.

Většina velkých objevů a vynálezů, na něž je Evropa tak hrdá, by byla nemožná bez rozvinutého matematického systému, a ten by byl zase nemyslitelný, kdyby se Evropa nebyla zbavila těžkopádné soustavy římských číslovek. Neznámý muž, který vynalezl nový systém, byl ze světového hlediska po Buddhovi nejvýznamnějším synem Indie. Ačkoli jeho objev bereme jako samozřejmost, byl dílem práce analytického mozku první třídy a zasloužil by si mnohem více poct, než se mu zatím dostalo.“

Specialisté už dávno vypočítali dlouhou řadu dílčích úseků matematiky, v nichž starověcí Indové předhonili Evropu o celá staletí. Připomeňme si alespoň, že Árjabhata dovedl například určit takzvané Ludolfovo číslo, používané k výpočtu poloměru a průměru kruhu, na čtyři desetinná místa a jeho bezprostřední následovníci dokonce na devět; že ve svém díle pracuje s matematickou hodnotou nuly a nekonečna; že řeší skoro moderním způsobem lineární rovnice; že jiní starověcí indičtí matematikové znali nezávisle na Řecích Pythagorovu větu, sinus i kosinus atd.

Ašóka – z obávaného dobyvatele a nemilosrdného kata nepřátel – z Čandašóky (krutého Ašóky) – se stal náhle rozvážný vladař plný mírnosti a soucitu se všemi živými tvory – Dharmašóka (spravedlivý Ašóka). Začal horlivě pečovat o všechny poddané své obrovské říše. Na jeho příkaz byly podél cest vysazovány ovocné stromy, jež skýtaly unaveným poutníkům stín i potravu, byly kopány studně v určitých vzdálenostech od sebe a začaly se pěstovat léčivé byliny pro potřebu lidí i zvířat. Budoval i nemocnice, v nichž bylo poskytováno ošetření lidem i zvířatům.
Své příkazy dával Ašóka tesat na hlazené balvany nebo na kamenné sloupy a tyto nápisy rozmisťoval po celé říši, zejména na jejích hranicích. Jsou prosty slohové květnatosti a nabubřelých frází, jimiž pozdější, často bezvýznamní panovníci oslavovali především sami sebe.
Hovoří-li Ašóka o sobě, užívá stereotypně označení “bohům milý, milostivý král” a vybízí poddané ke skromnému a zbožnému životu, jaký vede on sám na svém dvoře. Hlavním příkazem mělo být zachovávání ahinsy, neubližování živým tvorům. Slavnosti, při nichž bylo zabíjeno mnoho zvířat, radí nahradit zbožnými poutěmi na posvátná místa.

Přes všechny nejasnosti i pochybnosti, jaké můžeme chovat vůči některým Ašókovým slovům a úmyslům, je zřejmé, že to byl jeden z největších vladařů v dějinách starověku. Svou rozvážnou politikou položil základy k novému pojetí náboženské i občanské tolerance, jaká nemá u jiných kulturně vyspělých národů starověku obdoby.

…podle hinduistické kosmologie je naše lidstvo jen jedním z dlouhé řady lidských společenství, která tu žila a budou ještě v budoucnu žít.
Doba jeho existence byla vypočítána na 306.720.000 roků. Toto údobí zvané kalpa (velevěk) se rozpadá na 71 manvantar (doslova „manuovských věků“, nazvaných podle jakýchsi praotců každého lidstva manuů). Každá z nich trvá 4.320.000 let a dělí se na čtyři jugy (věky), které mají po všech stránkách sestupnou tendenci – co do délky trvání, úrovně morálky, duchovní a tělesné dokonalosti lidí i jejich celkových životních podmínek. První, zvaná krtajuga, jakýsi „zlatý věk“, se vyznačuje všeobecnou spokojeností, blahobytem a štěstím, zbožností i dlouhověkostí všech pozemšťanů a jejich pokojným vzájemným soužitím; trvá 1.728.000 let.

Upanišada zvaná Brhadáranjaka praví:
„Člověk je zde (na tomto světě) vytvářen zcela svou touhou a podle jeho touhy je jeho odhodlání, a podle svého odhodlání jedná, a podle jeho jednání se utváří jeho osud.“
Na první místo je postaveno myšlení a poznání džňána, správné pochopení tajemství života a podstaty lidských bytostí, které je předpokladem ke konečnému vysvobození átmana z koloběhu přerozování.

Sanskrt
Zvláštní pozornost si zaslouží vědní obor, v němž Indie už v této době předběhla ostatní svět o celá staletí – gramatika. Sanskrt byl jedním z nejpevnějších pojítek celé Indie, dorozumívacím jazykem vzdělanců na celém subkontinentu a neobyčejně tvárným nástrojem v rukou dlouhých generací básníků.

Už jeho název sanskrtá bhášá, doslova „sestavený, dohromady daný jazyk“, naznačuje, že sanskrt nebyl nikdy skutečně hovorovou řečí. Jen tak namátkou – sanskrt má vedle jednotného a množného čísla ještě dvojné číslo duál, vedle prostého minulého času perfektum a sedmero variant aoristu, celkem osm pádů, deset navzájem odlišných slovesných tříd atd. Představuje tak tvarově nejbohatší indoevropský jazyk, a to ani nemluvíme o jeho prakticky neomezeném slovníku, který využívá schopnosti sanskrtu skládáním slov a slovních částic v kompozita vytvářet stále další a další výrazy; dodnes toho využívají všechny novoindické jazyky k tvorbě moderní vědecké a technické terminologie, při jejímž obohacování se obracejí k sanskrtu v ještě širší míře než my v Evropě k latině a řečtině.

K vysvobození z neustálého koloběhu životů, jejichž základem jsou útrapy, volí Buddha zlatou střední cestu a odmítá jak požitkářství, tak i asketické sebetrýznění.
Člověk musí poznat pravdivost čtyř základních, jak říkají buddhisté, ušlechtilých pravd – že všechno, od narození až po smrt, je spojeno s utrpením, že toto utrpení vzniká z lpění na životě a ze žízně po bytí, že k přerušení řetězu stálých utrpení je třeba odstranit toto lpění a žízeň a že k tomuto cíli vede jedině takzvaná osmidílná cesta. Skládá se ze správného názoru, správného rozhodnutí, správné řeči, správného chování, správného způsobu života, správného usilování, správného myšlení a správné meditace.

The post Dušan Zbavitel. Moudrost a umění starých Indů. Odpovědi na pomatenost křesťansko – islámské civilizace first appeared on Čítárny.

Michel Houellebecq napsal velmi aktuální román o tom, jak se z Francie stane islámský stát. Kniha byla nejen ve Francii okamžitě rozebrána.

Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Houellebecq opravdu brilantně a se znalostí problému popisuje jednostrannou volební mediální masáž, zjednodušování  a zkreslování informací a subjektivní pohled na události pod hlavičkou objektivního zpravodajství. Ne náhodou vám připomene podobné reportáže především z České televize.

Ve volbách tedy vyhrává Muslimské bratrstvo v čele s Benem Abbesem, k němuž se okamžitě přidávají socialisté a vytvářejí nebezpečnou koalici. Ben Abbes se stává prezidentem Francie. Po volbách vítězové projeví zájem především o ministerstvo školství a ministerstvo sociálních záležitostí, aby přerod společnosti měli zcela pod kontrolou.
Je třeba ještě poznamenat, že ve Francii budou skutečně volby v roce 2022 a proto se román stal velmi zajímavým vizionářským příběhem.
Základní půdorys románu vychází z inspirace dílem významného spisovatele konce 19. století J.-K. Huysmanse.

Autor uvedl, že „urychluje historii“. Jeho velmi dobře napsaná románová fikce je poznamenána hlubokou znalostí problému současných tzn. problémů kolem roku 2017. Kniha vzbudila nebývalou pozornost a  v mnoha zemích se stala absolutním bestsellerem. Stále víc lidí si totiž uvědomuje nebezpečí, které hrozí evropské civilizaci, kdy během několika desítek let můžeme tolerovanou stupiditou politiků zničit naše kořeny, které budovaly celé generace.

Michel Houellebecq (1958)
je nejvýraznější postava francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských autorů. Vystudoval zemědělskou univerzitu, krátce pracoval jako počítačový technik ve francouzském parlamentu. Rozvod s první ženou neunesl a byl hospitalizován na psychiatrii. Nyní žije v Irsku blízko Corku. Je také velmi zajímavý fotograf. Jeho poslední fotokniha je z Lanzarote.

Výpisky z knihy:

Podle milostného modelu převládajícího za mého mládí (a nic mě nepřimělo k tomu, abych uvěřil, že se věci podstatně změnily) se předpokládalo, že mladí lidé po krátkém období sexuální nestálosti v preadolescenci běžné naváží výlučné milostné vztahy, postavené na striktní monogamii, kde už vstupovaly do hry nejen sexuální, ale i společenské aktivity (večírky, víkendy, prázdniny). Na těchto vztazích nicméně nebylo nic definitivního a musely být vnímány jako svého druhu trénink, taková stáž (jejichž absolvování se ostatně v pracovní sféře stávalo běžným předstupněm k prvnímu zaměstnání).
Milostné vztahy proměnlivého trvání (dobu jednoho roku, již jsem poznal já, lze považovat za přijatelnou) a proměnlivého množství (průměr deset až dvacet se mi jeví jako rozumný odhad) měly přicházet jeden za druhým, dokud to nezavršil jako apoteóza poslední vztah, který měl tentokrát být manželský a definitivní a prostřednictvím plození dětí měl vést k založení rodiny…
xxx

Měsíc po vyhlášení výsledků druhého kola oznámil Mohamed Ben Abbes založení Muslimské jednoty.
První pokus o politické pojetí islámu, Strana francouzských muslimů, se záhy rozpadla, na čemž se podepsal nevhodný antisemitismus jeho vůdce, jenž šel tak daleko, že navázal spolupráci s krajní pravicí. Muslimská jednota se z tohoto neúspěchu poučila a dala si záležet na umírněných postojích, podporujíc jen střídmě palestinské nároky a udržujíc srdečné vztahy s židovskými náboženskými autoritami. Po vzoru muslimských stran, jež se etablovaly v arabských státech, tedy vzoru, který mimochodem dříve ve Francii používala Komunistická strana, její politickou činnost jako takovou převzala i hustá síť mládežnického hnutí, kulturních institucí a charitativních spolků.
V zemi, kde se chudoba každým rokem nezvratně šířila, přinesla tato politika ovoce, přenesení aktivity i odpovědnosti na četné nižší články umožnilo Muslimské jednotě značně rozšířit řady svých příznivců i nad rámec přísně konfesního členstva.
xxx

„Co prosazují?“
„No, podle Muslimské jednoty má každé francouzské dítě mít od začátku do konce školní docházky přístup k islámskému vzdělání. A islámské vzdělání se ve všech ohledech velmi liší od toho světského. A rozhodně nemůže být smíšené: ženám chtějí otevřít jen některé obory. V podstatě chtějí, aby se většina žen po základní škole orientovala na školy nabízející programy péče o domácnost a co nejrychleji se vdaly – jen malá menšina by do svatby pokračovala ve studiu literatury nebo umění; tak vypadá jejich ideální model společnosti. Kromě toho všichni učitelé bez výjimky budou povinně muslimové. Kantýny budou muset respektovat muslimská pravidla stravování, rozvrh bude vyhrazovat čas pro pět každodenních modliteb. Učení Koránu se ale budou muset přizpůsobit především samotné školní osnovy.“
xxx

Bohaté Saúdky, přes den oděné do neproniknutelných černých burek, se večer promění v rajské ptáky, nastrojí se do korzetů, ažurovaných podprsenek, do tang zdobených pestrobarevnými krajkami a drahokamy. Přesný opak žen ze Západu, jež jsou šik a sexy přes den, kdy si musejí obhájit svůj společenský status, a večer se doma zhroutí, navlečou si volné a neforemné úbory a vyčerpaně se vzdají veškerých vyhlídek na svádění.
xxx

Vyhraje-li muslimský kandidát, Marie-Françoise určitě na fakultě nezůstane, žádné učitelské místo na islámské univerzitě nebude smět zastávat žena, to je naprosto vyloučené.

Všichni vědí, že Karel Martel porazil Araby v roce 732 u Poitiers, čímž zastavil muslimskou expanzi na sever. Jde skutečně o zásadní bitvu, považovanou za výchozí bod středověkého křesťanství; ale vše se neodehrálo tak hladce, nájezdníci se nestáhli okamžitě a Karel Martel s nimi v Akvitánii válčil ještě několik let. V roce 743 znovu zvítězil kousek odsud a na výraz díků se rozhodl zbudovat kostel; nesl jeho erb, tři zkřížená kladiva. Kolem kostela vznikla vesnice, byl ovšem záhy zničen a potom znovu postaven ve 14. století. Je fakt, že mezi křesťanstvím a islámem se odehrála obrovská spousta bitev, bojovat patřilo odjakživa k hlavním lidským činnostem, válka nám je přirozená, jak říkal Napoleon. Ale myslím, že teď nadešla chvíle se s islámem dohodnout, spojit.“
xxx

Krajní pravice žije v představě, že jakmile se muslimové dostanou k moci, křesťané budou nevyhnutelně odsouzeni k postavení dhimmí, občanů druhé kategorie. Tento pojem patří mezi základní principy islámu; ale v praxi je status dhimmi extrémně flexibilní. Islám zaujímá obrovský geografický prostor; způsob, jakým se praktikuje v Saúdské Arábii, nemá nic společného s tím, s čím se setkáme v Indonésii nebo v Maroku.
Co se Francie týče, jsem naprosto přesvědčený – klidně se vsadím –, že nejenže křesťanství nedojde žádné úhony, ale že subvence, které plynou katolickým sdružením a na údržbu jejich církevních statků, se zvýší – mohou si to dovolit, protože do mešit v každém případě potečou z ropných velmocí prostředky mnohem významnější. A hlavně, skutečný nepřítel muslimů, to, čeho se bojí a co nenávidí ze všeho nejvíc, není katolicismus, nýbrž sekularismus, laickost, ateistický materialismus.
xxx

Nový statut islámské univerzity Paříž – Sorbonny mi neumožňoval další pedagogické působení na její půdě; Robert Rediger, nový rektor, podepsal dopis osobně; vyjadřoval v něm hluboké politování a ujišťoval mě, že kvalita mé akademické práce nijak zpochybněna není. Mohu samozřejmě pokračovat v kariéře na kterékoli světské univerzitě; pokud tak však neučiním, islámská univerzita Paříž – Sorbonna se zavazuje vyplácet mi neprodleně dávky starobního důchodu, jejichž měsíční výše bude valorizována podle inflace a k dnešnímu dni činí 3 472 eur. Nezbytné kroky mohu podniknout v souběhu s personálním oddělením univerzity, nejlépe po předchozí domluvě.
xxx

Rimbaudovo přestoupení na islám se prezentuje jako zaručené, byť nejde o zcela potvrzenou skutečnost; ale jinak, do analýzy básní, vážně nijak nezasahují. Protože jsem pozorně poslouchal a nedával najevo sebemenší pohoršení, pomalu se uklidnil a nakonec mě ještě pozval na kávu.
„Dlouho jsem váhal…“ přiznal, poté co si objednal Muscadet. Horlivě, chápavě jsem přikývl; dobu jeho váhání jsem odhadoval nejvýš na deset minut. „Ale plat je vážně zajímavý…“
„Ani penze není špatná.“
„Plat je mnohem vyšší.“
„O kolik?“
„Třikrát vyšší.“
xxx

Není-li islám politický, není ničím. Ajatolláh Chomejní
xxx

V islámském modelu ženy – tedy ty, jež jsou dostatečně hezké, aby navnadily bohatého ženicha – mají v podstatě možnost zůstat celý život dětmi. Jakmile jim dětství skončí, stávají se matkami a vracejí se do dětského světa. Když jejich děti vyrostou, stanou se babičkami, a tak běží jejich život; s výjimkou krátkého období několika let, kdy si kupují svůdné spodní prádlo, a mění tak dětské hry za sexuální – což je zhruba totéž. Pochopitelně přicházely o nezávislost, jenže… fuck autonomy, já osobně musím přiznat, že jsem se snadno a dokonce s opravdovou úlevou vzdal veškeré profesní nebo intelektuální zodpovědnosti…
xxx

Domů jsem se vrátil pěšky přes půlku Bruselu kolem evropských institucí – oné pochmurné pevnosti obklopené brlohy. Ráno jsem zašel za jedním imámem v Zaventemu. A den nato – na Velikonoční pondělí – jsem za přítomnosti desítky svědků vyslovil rituální formuli přestoupení na islám.“
xxx

Přesto je kniha plná vášně tak silné, že všechno unese.
„Je o podvolení,“ řekl jemně Rediger. „Předkládá závratnou a prostou myšlenku, že vrchol lidského štěstí spočívá v absolutním podvolení. Myšlenku, kterou bych váhal předložit svým souvěrcům, ti by ji nejspíš považovali za rouhání, podle mě však existuje vztah mezi naprostým podvolením ženy muži, jak je popisuje Příběh O, a podvolením člověka Bohu, jak ho pojímá islám. Víte,“ pokračoval, „islám přijímá svět a přijímá ho se vším všudy, řečeno s Nietzschem tak, jak je.
Podle buddhismu je svět dukkha, neuspokojivost, utrpení.
I samo křesťanství má vážné výhrady – neoznačuje snad Satana ‚vládcem světa‘?
Pro islám je naopak Boží stvoření dokonalé, naprosté mistrovské dílo. Není však Korán v podstatě rozsáhlá mystická chvalořeč? Chvalořeč na Stvořitele, na podvolení jeho zákonům. Obvykle nedoporučuju zájemcům o islám, aby začali četbou Koránu, pokud se ovšem nesnaží naučit se arabsky studiem textu v originále. Spíš jim doporučuju, aby poslouchali četbu súr, opakovali je, dýchali v jejich rytmu. Islám je přece jen jediné náboženství, které zapovídá liturgické používání překladů; Korán se totiž celý skládá z rytmů, rýmů, refrénů a asonancí. Spočívá v oné základní myšlence poezie, myšlence jednoty zvučnosti a smyslu, která umožňuje pojmenovat svět.“

The post Podvolení. Vizionářský román o budoucnosti Francie reaguje na realitu dneška first appeared on Čítárny.

Velmi závažné dokumentární, Oskarem oceněné snímky režisérky Sharmeen Obaid-Chinoyové  sledují osudy pákistánských žen, jejich postavení ve společnosti a často kruté středověké zacházení ve jménu tzv. rodinné cti nebo jiných malicherností.

Dívka v řece / The Girl in the River /  /2015/
Režie: Sharmeen Obaid-Chinoy

Oskarový dokument o brutálním pokusu vraždy dívky, která se znelíbila své rodině není ojedinělý příběh. V Pákistánu se více než tisíc žen ročně stane obětí středověkého vztahu v rodinách. Dokumentární film zkoumá nejen zakořenělé problémy v naprosto odlišné muslimské kultuře 21.století, ale také středověké interpretace ženských práv, které jsou v určitých zemích stále podporované zákony.
{youtube}Gk2OcKVu8qU{/youtube}

Zachovat si tvář / Saving Face / 2011 /
Režie: Sharmeen Obaid-Chinoy, Daniel Junge
Kamera: Martina Radwan

Oskarový dokument o brutálních útocích v Pákistánu na ženy pomocí kyseliny sírové, které provádí členové rodiny pro různé, často malicherné důvody, na svých ženách nebo dcerách. Realita středověkého myšlení v současné době, které má podle úředníků EU obohatit evropskou kulturu.
{youtube}hWrk-brFCrY{/youtube}

The post Dívka v řece a Zachovat si tvář. Dva oscarové dokumenty o středověkých muslimských tradicích ponižování žen first appeared on Čítárny.

Jedná se o kvalitně sepsanou a ucelenou historii střetávání islámského a křesťanského světa. Kniha pokrývá téměř čtrnáct století a pojednává o událostech odehrávajících se na čtyřech kontinentech.

Jaký obrázek se nám naskytne, obrátíme-li se do minulosti?
Procházíme-li zběžně dějiny, ať už dávné nebo novější, vynořují se před námi všeobecně známé historické události: bitva u Poitiers, křížové výpravy, dobytí Cařihradu, obléhání Vídně, alžírská válka, útok na Světové obchodní centrum v New Yorku a celá řada dalších.
Podíváme-li se na ně ovšem blíže, ukazuje se, že všechny jsou jen epizodami jediného konfliktu, který začal v roce 632 a trvá dodnes. Neuplynul rok, neuplynul měsíc, ba snad ani týden, kdy by nebyla prolita křesťanská nebo muslimská krev. Neměli bychom našim současníkům připomenout a ukázat, že události, které nás aktuálně zaměstnávají a naší současností tolik otřásají, jsou pouze pokračováním bezmála čtrnáct set let trvajícího konfliktu?

Nejznámější bitvy:

10.10. 732
Frankové vedení Karlem Martelem porazili muslimské vojsko v bitvě u Tours, čímž byla zastavena islámská expanze na Západě.

2. 1. 1492
Emír Boabdil předává španělskému královskému páru Isabele Kastilské a Ferdinandu II. Aragonskému klíče k branám poslední maurské pevnosti Granady. Končí víc jak 800 letá okupace Španělska muslimy. Od roku 711.

14.10. 1529
První obléhání Vídně končí neúspěchem a ústupem osmanských vojsk.

7.10. 1571
Flotila evropských křesťanských mocností, spojených ve Svaté lize, rozdrtila osmanské loďstvo v bitvě u Lepanta.

12.9. 1683
Spojené armády rakouských Habsburků, Svaté říše římské a Polského království pod vedením polského krále Jana III. Sobieského rozdrtily v bitvě u Vídně hlavní armádu osmanské říše a ukončily druhé obléhání Vídně.

30.10. 1918
První světová válka: Osmanská říše podepsala s Dohodou složení zbraní. Roku 1922 se zhroutila úplně.

Válka mezi islámem a křesťanstvím, ať už vyhlášená a otevřená, se svými velkými bitvami, dobytými městy, obsazenými zeměmi, vyhlazováním obyvatelstva, nebo skrytá a záludná – tato válka je realitou, a to navzdory často připomínanému a leckdy skutečnému přátelství, vzdor dlouhým obdobím příměří a pokojného soužití, bez ohledu na vše, co si křesťané a muslimové vzájemně přinesli a čím se obohatili, a přes vzájemný obdiv, který k sobě kdy chovali.
Tato válka vlastně nikdy doopravdy neskončila. Ať si to přiznáváme nebo ne, je dnes Západ s muslimy, a tedy s islámem, ve válečném stavu.

A je nebezpečnou naivitou mnohých představitelů EU, že láskou a pokorou, konzumem a ustupováním požadavkům ze strany představitelů Islámu se agresivita a rozpínavost Islámu oslabí a vytvoří se nová společnost. Pokud bychom se podívali do tisícileté historie Indie, kde islámská rozpínavost několikrát slavila úspěch, zjistili bychom, že Islám nikdy neustupuje, nesplývá s původní kulturou, ale za každou cenu prosazuje své vidění světa. Viz: Moudrost a umění starých Indů. Odpovědi Dušana Zbavitele na pomatenost křesťansko – islámské civilizace

Střet náboženství / Jean-Paul Roux / Překlad Vladimír Čadský / Rybka Publishers, 2015
České vydání knihy je doplněno několika desítkami barevných a černobílých map.

Jean-Paul Roux, PhD (5.1. 1925 – 29.6. 2009)
Francouzský specialista na islámskou kulturu byl absolventem Institut national des langues et civilisations orientales, the École du Louvre a École Pratique des Hautes Études. V roce 1966 získal v Paříži doktorát literatury. Od roku 1957 do roku 1970 byl ředitelem výzkumu na CNRS, v letech 1960 až 1966 vědeckým tajemníkem pro katedru orientálních jazyků a civilizací a učitelem islámského umění na École du Louvre. Byl generálním komisařem pro islámská umění v Orangerie de Tuileries v roce 1971 a také v Grand Palais v roce 1977.

Ukázka:

V Koránu najdeme na dvě stě padesát veršů oslavujících svatou válku, džihád. I když některé z nich byly, zejména pod vlivem mystiky, od 9. století interpretovány jako výzva k práci na sobě samém (tomu se říká „velký džihád“), nelze popřít, že tématem velké většiny z nich je ozbrojený boj („malý džihád“). Většina textů je naprosto jednoznačná. Vztahují se explicitně k válce – k válce především proti modloslužeb- níkům, ale také proti těm, kdo jsou s nimi ztotožňováni, například proti křesťanům, kteří se odvažují Boha zpodobovat a „mají tři bohy“ (tak islám chápe dogma o Trojici),6 Židům, kteří zradili svou úmluvu s Bohem,7 a proti některým dalším: „A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám“ (Korán 2, 190); „Jděte v boj lehcí i těžcí a bojujte majetky i osobami svými na cestě Boží!“ (9, 41); „…zabíjejte modloslužebníky, kdekoli je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chys- tejte proti nim všemožné nástrahy!“ (9, 5).
Tyto výzvy k boji, k zabíjení, jako by byly v rozporu s veršem, který prohlašuje: „Nebudiž žádného donucování v náboženství!“ (2, 256).

Toto jedinečné prohlášení vždy vzbuzovalo pozornost a zavdalo pod- nět k mnoha komentářům. Není zcela izolované, protože jinde čteme:
„Kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří“ (18, 29); „Kdyby byl Pán tvůj chtěl, věru by byli všichni, kdož na zemi jsou, vesměs uvěřili. Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími?“ (10, 99.) Džihád však přese všechno zůstává zákonem a musí být doveden až do konce: „A bo- jujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebu- de všechno náboženství patřit Bohu“ (2, 193); „…a budete proti nim bojovat, leč by přijali islám“ (48, 16). To ovšem nebránilo Rašídovi Ridá (1865–1935), jednomu z velkých muslimských myslitelů, aby své apologetické a misionářské dílo (Zjevení islámu, vyšlo 1935) neukončil výzvou k národům světa, v níž je žádal, aby přijaly islám, náboženství humanity a míru.

Smrt v boji, obětování vlastního života pro vítězství islámu zajišťuje věčnou spásu, otevírá přímou cestu do ráje: „A neříkejte o těch, kdož byli zabiti na stezce Boží: ,Jsou mrtvi!‘ Nikoliv, oni živi jsou…“ (Korán 2, 154), „…kdož byli zabiti na stezce Boží. On správnou cestou je po- vede… a uvede je do zahrady rajské“ (47, 4–6). Podobných citací bych zde mohl uvádět bezpočet, ale dovolím si spíše odkázat na svou knihu Příkazy Alláhovy (Les Ordres d’Allah). Poznamenejme, že myšlenka vzdát se pozemské existence není cizí ani křesťanství, má však jiný význam, neboť Ježíš říká: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde, kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ (Mt 16, 25).

Soužití muslimů s nemuslimy je možné, nemuslimové však nemají přístup do Mekky (Korán 9, 28) a nesmějí vstupovat do mešit (9, 17). První zákaz je dodržován a všichni nevěřící byli z Arábie vyhnáni již na základě příkazu z roku 640 a prováděcího nařízení za cAbdalmalikova chalífátu (685–705); dodržování druhého se v jednotlivých místech a v různých obdobích liší: v Íránu je nevěřícím zakázáno vstupovat do šícitských svatyní v Qomu a v Mašhadu, ale do mešit vstupovat smějí.8 Křesťané mohou žít vedle muslimů v místech pod muslimskou i ne- muslimskou vládou (například křesťanskou, abychom se drželi svého námětu) a k oběma případům v průběhu dějin také hojně docházelo. Pohled Koránu na vztahy muslimů s věřícími jiných náboženství není snadné přesněji vymezit, protože v některých verších lze totéž slovo překládat jako „pán“ nebo jako „přítel“. Máme číst: „Vy, kteří věříte! Neberte si židy a křesťany jako přátele“ nebo „Vy, kteří věříte!

Neberte si židy a křesťany jako pány“ (5, 51)? Jiná místa jsou ovšem jasná: „Vy, kteří věříte! Budete-li poslouchat skupinu jednu z těch, jimž bylo dáno Písmo, obrátí vás poté, co jste již uvěřili, opět v nevěrectví.“ (3,100) A závěr je striktní: „Neposlouchej nevěřící, ale pusť se proti nim do boje úporného“ (25, 52). Stejně negativně se ke kontaktům s nevěřícími ovšem staví také Nový zákon. Vyvarovat se styku s nimi radí i samotný svatý Pavel: „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spo- lu s nevěřícími… ,A proto vyjděte z jejich středu a oddělte se,‘ praví Hospodin“ (2 Kt 6, 14–17).

V praxi si však ti, jež Korán nazývá lidmi knihy (ahl al-kitáb), tedy Židé a křesťané, mohou, jakmile se podrobí autoritě muslimů, svou víru ponechat a stávají se adh-dhimma, tedy lidmi chráněnými, kteří ovšem za svou ochranu odvádějí zvláštní daně (džizja, „daň z hlavy“) a, jak už kdysi napsal Gustave E. Grunebaum, platí za ni „permanentní nerovností“. Tato nerovnost, provázená různými formami útlaku, přes- ně odpovídá příkazu Koránu: „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha,
… dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi“ (Korán 9, 29). Ne náhodou se země dobyté Araby (nikoli však Turky) během jednoho či dvou staletí staly muslimskými.

Muslimové se – byť s několika pozoruhodnými výjimkami – až do nedávné doby podobné shovívavosti netěšili. Křesťanské státy, bezpo- chyby poučené prvními staletími arabské expanze a jejími důsledky (zotročování, konverze, asimilace), přítomnost islámských komunit ve svém středu prakticky nepřipouštěly. Španělsko a i Byzanc, když do- byla zpátky Krétu, to dostatečně jasně ukázaly, když muslimy vyhnaly, stejně jako to, byť méně radikálně, praktikovalo Rusko, když jim dalo na výběr mezi konverzí a pronásledováním. Kolonizace ale na druhou stranu christianizací provázeny nebyly.

Jak jsem uvedl, křesťané v průběhu času Kristovo učení namnoze nedodržovali. Naopak muslimové, i když občas nerespektovali rady nabádající k umírněnosti, věrně dodržovali učení Koránu i ponaučení, které jim dal Muhammad svým životem. Lze se domnívat, že porážka křesťanství je zčásti důsledkem jakési vnitřní brzdy či zábrany, která vznikla v důsledku špatného svědomí, jež tato nevěrnost vůči Kristovu slovu vyvolala.

The post Střet náboženství. Historický přehled muslimské expanze do křesťanského světa first appeared on Čítárny.

V roce 1996 napsal americký sociolog a politolog Samuel Huntington knihu Střet civilizací, ve které ukázal nový způsob, jak nahlížet na dějiny i na současné události. Takových zajímavých knih je hodně, jenže součástí Huntingtonovy práce je i prognóza, která se krok za krokem naplňuje.

Huntington předpověděl válku na území bývalé Jugoslávie, vojenský konflikt na východní Ukrajině a také nadcházející střet mezi evropskou civilizací a světem islámu. Předpověděl i to, že Evropa bude ve střetu pasivní, bude se jen neochotně bránit, válka bude povedena primárně na evropském území a že je velmi nejisté, zda bude útok odražen.
Huntington popisuje svět rozdělený mezi několik civilizací. I když v rámci každé civilizace existují různé skupiny, státy, národy atd., pořád platí, že když dojde na lámání chleba, lidé nadřazují loajalitu k vlastnímu civilizačnímu okruhu nade vším ostatním.

Čínský komunista bude nakonec bojovat po boku čínského kapitalisty, arabský sunnita po boku perského šíity a Čech po boku Němce. Huntington ukázal, že tento odvěký konflikt civilizací znovu ožívá. Někde má povahu spíše soupeření o ekonomický a politický vliv, ale hranice islámu jsou hranice krvavé. Kdo má tu smůlu, že sousedí s islámskou civilizací, musí počítat s násilím, vraždami, únosy, zotročováním a znásilňováním v míře, jaká je v jiných civilizacích nemyslitelná.

Taková je islámská civilizace už 1400 let a není žádná naděje, že by tomu mohlo být jinak. My Evropané máme někdy tendenci klást to za vinu hloupé politice západních mocností, ale stejně krvavé jsou hranice islámu s čínskou civilizací, hinduismem, pravoslavím i všemi ostatními.

(Petr Hampl v doslovu ke knize Martin Konvička z pera Miroslava Adamce a Evy Hrindové, Naštvané matky, 2016)
Martin Konvička. Knižní rozhovor o životě, svobodě a budoucnosti, kterou nechceme

Huntington a Ukrajina.
Již v roce 1996 v této knize předpověděl možný kolaps Ukrajiny, podél níž vede „zlomová linie mezi civilizacemi oddělujícími Západ od pravoslaví“. Stále však považoval za nejpravděpodobnější scénář zachování Ukrajiny nedělitelné a nezávislé. Ale podle jeho myšlenek to bylo možné pouze v případě mírového soužití s ​​Ruskem:

„Ukrajina zůstane jednotná, i když vnitřně rozdělená, zůstane nezávislá a obecně bude úzce spolupracovat s Ruskem. Hlavním problémem budou ekonomické otázky, jejichž řešení usnadní společná kultura a úzké osobní vazby. Pokud záleží na společné civilizaci, pak je konflikt mezi Rusy a Ukrajinci nepravděpodobný.”

Proč se nepravděpodobný scénář naplnil, kde se Huntington přepočítal?
Nebral v úvahu upadající kvalitu některých západních a ukrajinských vůdců.

Ústřední teze této knihy zní, že kultura a kulturní identity, které jsou v nejširším ohledu zároveň identitami civilizačními, utvářejí ve světě po studené válce vzorce soudržnosti, rozpadu a konfliktu. Důsledky této teze se zabývá pět částí knihy.

    Část I:
Poprvé v historii má globální politika multipolární a zároveň multicivilizační ráz; modernizace již není totéž, co pozápadnění, a jejím výsledkem není ani univerzální civilizace v nějakém smysluplném významu slova, ani pozápadnění nezápadních společností.

    Část II:
Mocenská rovnováha mezi civilizacemi prochází změnami: vliv Západu relativně upadá; roste ekonomická, vojenská i politická síla asijských civilizací; v islámských zemích dochází k demografické explozi, což má destabilizační účinky jak pro tyto země samotné, tak pro jejich sousedy; obecně lze říci, že nezápadní země znovu nalézají hodnoty své vlastní kultury.

    Část III:
Rodí se světový řád založený na civilizaci: společnosti kulturně si blízké navzájem spolupracují; snahy přesadit nějakou společnost z jedné civilizace do druhé jsou neúspěšně; země se sdružují kolem vůdčích nebo ústředních států své civilizace.

    Část IV:
Univerzalistické nároky vedou Západ stále častěji do konfliktů s jinými civilizacemi, nejzávažnější je konflikt s islámem a Čínou; na lokální úrovni vedou války na zlomové linii, zejména mezi muslimy a nemuslimy, ke „spojování příbuzných zemí“, a tak hrozí přerůst v širší konflikt civilizací. Proto se ústřední státy civilizací snaží tyto války zastavit.

    Část V:
Přežití Západu závisí na tom, zda Američané znovu potvrdí svou západní identitu a zda obyvatelé Západu uznají, že jejich civilizace je jedinečná, nikoli univerzální, a sjednotí se za účelem její obnovy a obrany, čelíce výzvám nezápadních společností. Globální války se lze vyvarovat jen tehdy, přijmou-li představitelé světových mocností multicivilizační charakter globální politiky a budou-li spolupracovat na jeho udržení.

Samuel P. Huntington / STŘET CIVILIZACÍ – Boj kultur a proměna světového řádu / Přeložil Ladislav Nagy / Vydalo nakladatelství Rybka Publishers
The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order (1996) ZDE

Výpisky:

Konec dějin nastává v dějinách každé civilizace přinejmenším jednou, někdy i vícekrát. Jakmile se v civilizaci objeví univerzální stát, její příslušníci jsou zaslepeni tím, co Toynbee pojmenoval „fata morgana nesmrtelnosti“, a nabývají přesvědčení, že právě jejich společnost je konečnou formou lidské společnosti.
Tak tomu bylo v případě římského impéria, Abbásovského kalifátu, Mughalské i Osmanské říše. Občané takového univerzálního státu jsou „navzdory prostým faktům … nakloněni považovat jej nikoliv za noční útulek v divočině, nýbrž za Zaslíbenou zemi, cíl lidského snažení“. Stejná situace se opakovala, když svého vrcholu dosáhl Pax Britannica – pro anglickou střední třídu v roce 1879 „dějiny, jak je vnímala, skončily… A měli mnoho důvodů gratulovat si ke stavu trvalé blaženosti, jenž jim byl dán s tímto koncem historie“. Ovšem společnosti, v nichž vládne domněnka, že dějiny dospěly ke svému konci, jsou obvykle společnosti nacházející se na hranici úpadku.

V roce 1800 mělo britské impérium 20 milionů lidí a rozkládalo se na ploše 3,8 milionu čtverečních kilometrů. V roce 1900 mělo viktoriánské impérium, nad nímž slunce nezapadalo, 390 milionů lidí a jeho rozloha činila 28 milionů čtverečních kilometrů.
Během evropské expanze došlo k naprostému zničení aztécké a jihoamerické civilizace, podmanění indické, africké a islámské civilizace, byla dobyta Čína a podřízena západnímu vlivu. Jedině ruská, japonská a etiopská civilizace, všechny řízené vysoce centralizovanou císařskou autoritou, byly schopny vlivu Západu vzdorovat a udržet si smysluplnou nezávislou existenci. Po čtyři sta let se mezicivilizační vztahy omezovaly na podřizování ostatních civilizací pod nadvládu Západu.

 Až do devatenáctého století byli v různé době Byzantinci, Arabové, Číňané, Turci, Tataři a Rusové přesvědčeni o své síle i úspěších, jichž dosáhli v porovnání se Západem. V téže době opovrhovali kulturní méněcenností Západu, zaostalostí jeho institucí, zkažeností a úpadkem. Tyto postoje se objevují znovu s poklesem západní moci. Vzniká pocit, že „již není nezbytně nutné“ přijímat západní hodnoty. Extrémním příkladem takovéhoto přístupu je Írán, ovšem jak upozorňuje jeden analytik, „západní hodnoty jsou sice jinými způsoby, ale stejně důrazně, odmítány i v Malajsii, Indonésii, Singapuru, Číně a Japonsku“.Jsme svědky „konce progresivní éry“, které vládly západní ideologie, a vstupujeme do epochy, v které mezi sebou bude soutěžit, ovlivňovat se a existovat vedle sebe mnoho různých civilizací.Tento proces, kdy jsou po celém světě znovuobjevovány domácí kultury, se projevuje náboženským oživením, v asijských a islámských zemích i obrozením kulturním, vyvolaným z valné části jejich hospodářskou a demografickou dynamikou.

Političtí vůdci, kteří mají tu aroganci se domnívat, že dokáží fundamentálně přetvořit kulturu své společnosti, jsou odsouzeni k neúspěchu. I když mohou do společnosti uvést prvky západní kultury, nebude v jejich silách permanentně potlačovat nebo eliminovat základní prvky domácí kultury. Na druhou stranu, jakmile se v nějaké jiné společnosti jednou usídlí západní virus, je obtížné jej z ní vymýtit. Virus přetrvává, ale není smrtelný; pacient přežije, ovšem nikdy již není celkem. Političtí vůdci možná tvoří dějiny, ale dějinám samým nedokáží uniknout. Výsledkem jejich snahy jsou rozpolcené země, nikoli země náležící do západní civilizace. Tyto země jsou nakaženy i kulturní schizofrenií, která se stává jejich trvalou a určující charakteristikou.

V právě se rodícím světě nebudou vztahy mezi zeměmi či skupinami z odlišných civilizací nijak pevné a často budou dokonce nepřátelského charakteru. Nicméně některé mezicivilizační vztahy jsou ke konfliktům náchylnější než jiné. Na lokální úrovni dochází k nejnásilnějším střetům mezi islámskými zeměmi a jejich pravoslavnými, hinduistickými, africkými nebo západními sousedy; na globální úrovni probíhá hlavní rozdělení mezi „Západem a zbytkem světa“, kdy k největším konfliktům dochází mezi Západem na jedné straně a muslimskými a asijskými společnostmi na straně druhé. Nebezpečné střety budoucnosti patrně vzejdou ze západní arogance, islámské netolerance a čínské asertivity.

Ještě výraznější byl příklon k civilizační identitě u muslimů.
Až do vypuknutí války se bosenští muslimové svými postoji jevili jako značně sekularizovaní, považovali se za Evropany a nejsilněji ze všech podporovali myšlenku multikulturní bosenské společnosti i státu. Nicméně s rozpadem Jugoslávie se toto vše začalo měnit. Stejně jako Srbové a Chorvaté, ani muslimové nedali ve volbách roku 1990 důvěru multikomunitním stranám a nejvíce hlasů odevzdali muslimské Straně demokratické akce (SDA) vedené Izetbegovićem. Ten je oddaným muslimem, za komunistické vlády byl za svůj islámský aktivismus vězněn a v knize Islámská deklarace vydané roku 1970 tvrdí, že islám „je zcela neslučitelný s neislámskými systémy. Mezi islámským náboženstvím a neislámskými společenskými a politickými institucemi nemůže být smír ani soužití“. Až bude islámské hnutí dostatečné silné, musí převzít moc a vytvořit islámskou republiku. Zvláště důležité je, aby v tomto novém státě bylo vzdělání stejně jako média „v rukou lidí s nezpochybnitelnou islámskou morální i intelektuální autoritou“.

Izetbegovićova muslimská SDA rozšířila svou kontrolu nad bosenským státem i společností. V roce 1995 již měla pod kontrolou „armádu, státní aparát i podniky“. „Pro muslimy, kteří nejsou členy strany,“ psalo se tehdy, „a to nemluvíme o nemuslimech, je stále těžší najít slušnou práci.“ Kritikové straně vytýkali, že se stala „nástrojem islámského autoritářství vyznačujícího se zvyky komunistické vlády“. Jiný pozorovatel poznamenal:
MUSLIMSKÝ NACIONALISMUS JE OBECNĚ STÁLE EXTREMISTIČTĚJŠÍ. JIŽ ZCELA PŘESTAL BRÁT OHLED NA CÍTĚNÍ JINÝCH NÁRODNOSTÍ; JE MAJETKEM, PRIVILEGIEM A POLITICKÝM NÁSTROJEM V SOUČASNOSTI VLÁDNOUCÍHO MUSLIMSKÉHO NÁRODA…NEJDŮLEŽITĚJŠÍM DŮSLEDKEM TOHOTO NOVÉHO MUSLIMSKÉHO NACIONALISMU JE HNUTÍ SMĚREM K NÁRODNÍ HOMOGENIZACI…
ISLÁMSKÝ NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS ROVNĚŽ ZÍSKÁVÁ STÁLE VĚTŠÍ VLIV PŘI URČOVÁNÍ MUSLIMSKÝCH NÁRODNÍCH ZÁJMŮ.

Historie civilizací nás však obecně poučuje, že přestože je mnoho věcí pravděpodobných, žádná z nich není nevyhnutelná.
Civilizace se například mohou reformovat, k čemuž ostatně již došlo, a poté procházet obdobími oživení. Základním problémem Západu je to, zda zcela nezávisle na všech vnějších nebezpečích dokáže zastavit a zvrátit proces vnitřního úpadku. Dokáže se Západ obnovit, uspíší jeho konec postupující vnitřní hniloba, anebo se poddá jiným, resp. obojí, ekonomicky a demograficky dynamičtějším civilizacím

The post Přesné vize Samuela Huntingtona. Střet civilizací aneb Boj kultur a proměna světového řádu first appeared on Čítárny.

Indické odlesky Octavia Paze jsou dalším výjimečným počinem nakladatelství Dauphin, které zůstává věrné své pověsti a opět čtenářům představuje velmi zajímavý titul. Jde o esej o Indii, zemi podivuhodných krás, barev, vůní a zvyklostí, esej o jiném světě z pohledu nového světa, osvětlující však svět náš.

Esej Indické odlesky z roku 1995, v níž Octavio Paz rekapituluje nejen šest let svého pobytu v Indii v roli mexického velvyslance (1962–1968), ale také zážitky a setkávání s indickou kulturou při několika cestách před vykonáváním této funkce i po jejím ukončení. Pobyty v Indii zanechaly v Octaviu Pazovi hluboké stopy a ovlivnily nejen jeho básnickou tvorbu, ale také nahlížení na kulturu, umění, politiku a filosofii. Své osobní prožitky člověka patřícího do západního kulturního okruhu při setkávání s touto východní kulturou zpracoval v knize Indické odlesky, v jednom z posledních děl, které napsal.

Esej nejen rozšiřuje naše znalosti o tak odlišné realitě, jako je ta indická v porovnání s tou západní, ale nutí nás rovněž nahlížet na plodné rozpory (někdy i soulad) mezi naším viděním světa a tím orientálním, nutí čtenáře hledat analogie na jedné straně, na straně druhé kontrasty.
Octavio Paz v textu na mnoha místech srovnává mexickou a indickou společnost, upozorňuje na to, co je oběma kulturám společného a v čem se liší. Čtení eseje narušuje naše rutinní smýšlení o světě a nebyl by to Octavio Paz, kdyby v knize nevedl dialog s námi samými jako lidskými bytostmi.

Tento pohled na indickou kulturu a historii doporučujeme číst spolu s knihami vynikajícího českého indologa Dušana Zbavitele.
Moudrost a umění starých Indů
Průvodce dějinami staroindické literatury
Moudrost a umění starých Indů. Odpovědi Dušana Zbavitele na pomatenost křesťansko – islámské civilizace

Octavio Paz / Indické odlesky / Překlad Anna Tkáčová / Odpovědný redaktor Daniel Podhradský / Vydalo nakladatelství Dauphin roku 2023, první vydání /  www.dauphin.cz 

Octavio Paz (1914 – 1998)
Mexický básník a esejista. Patří k nejvýraznějším postavám španělsky psané literatury 20. století. Je nositelem těch nejvyšších literárních ocenění, včetně Cervantesovy ceny (1981) a Nobelovy ceny za literaturu (1990). Česky vyšly výbory z jeho poezie Na břehu světa a Pták vteřiny a také esejistická kniha Luk a lyra představující Pazovy názory na poetiku a estetiku. Rozsáhlá esej Sor Juana Inés de la Cruz aneb nástrahy víry náleží, vedle poesie, k tomu nejzávažnějšímu, co Octavio Paz napsal.

Ukázka z knihy:

Ráma a Alláh

První, co mě na Indii překvapilo, ostatně jako všechny, je různorodost výbušných kontrastů: modernita a archaismus, přepych a chudoba, smyslnost a asketismus, nedbalost a výkonnost, poddajnost a násilnost, pluralita kast a jazyků, bohů a rituálů, zvyků a idejí, existence řek a pouští, rovin a hor, měst a vesniček, venkovský život a průmysl na staletí vzdálené v čase a přitom obojí na jednom místě.

Nejvýznamnější zvláštnost, kterou se Indie vyznačuje, však není ekonomické či politické povahy, nýbrž povahy náboženské.
Koexistence islámu a hinduismu.
Nejkrajnější a nejpřísnější monoteismus vedle bohatého a barevného polyteismu je spíše hlubokou ranou než historickým paradoxem. Mezi islámem a hinduismem existuje nejen rozpor, ale i neslučitelnost.
V islámu je teologie jednoduchá a přísně daná, rozmanitost sekt a doktrín v hinduismu působí závratě. Mezi muslimy minimum obřadů, mezi hinduisty hojnost ceremoniálů.
Hinduismus, to je soubor komplikovaných obřadů a islám je ryzí a jasná víra.

Islámský monoteismus kategoricky stvrzuje nadřazenost jediného Boha, jediného učení a jediného bratrstva věřících. Jistě, islám zažil a zažívá všelijaká dělení, ta však nejsou hluboká a četná jako v hinduismu.

Hinduismus připouští nejen pluralitu božstev, ale i doktrín (daršan), sekt a kongregací věřících. Některá z těchto bratrstev vyznavačů – skutečné náboženství uvnitř jediného velkého pluralitního náboženství, jímž hinduismus je – se blíží křesťanskému monoteismu, například to, jež se zasvětilo Kršnovi.
Jiná připomínají spíše původní polyteismus indoevropských národů. Mají božstva, která střeží kosmický řád, bohy válečníky a bohy zemědělství a obchodu. V některém případě i boha stvořitele, v jiném kruh po sobě jdoucích kosmických období s jejich průvodem bohů a pozemských zástupů.

Není nic odlišnějšího než velké náboženské, básnické, historické a právní knihy hinduistů a knihy indických muslimů.
Také neexistuje nic protichůdnějšího než jejich architektonické, umělecké a literární styly.

Jde o dvě civilizace přítomné tváří v tvář na jednom území, nebo o dvě náboženství v lůně jedné civilizace?
Na tuto otázku nelze odpovědět. Hinduismus se zrodil v Indii a má důvěrný, pokrevní vztah k védskému náboženství, což bylo náboženství árjských kmenů, které pronikly na subkontinent v druhém tisíciletí před Kristem.
Naproti tomu islám je již utvořené náboženství, které přišlo zvenčí a k jehož teologii už nebylo zapotřebí nic dodávat. Navíc přišlo jako víra cizích vojsk, která v 8. století vtrhla do Indie. Šlo o vnucené náboženství. Bylo ale také něčím víc. Islám velmi brzy zapustil v Indii kořeny a stal se před tisíci lety vírou milionů lidí.

V průběhu celá staletí trvajícího soužití si obě společenství uchovala svoji identitu. Nedošlo k propojení.
Přesto však muslimské a hinduistické Indy spojuje mnoho věcí: podobné zvyky, jazyky, láska k rodné hroudě, kuchyně, hudba, lidové umění, oděv a dějiny, abychom zkrátili výčet, jenž by mohl být nekonečný.

Avšak dějiny, které je spojují, je také rozdělují.

Hovořil jsem o soužití. Musím dodat, že toto soužití bylo dlouhým soupeřením plným podezřívavosti, výhrůžek a zatvrzelého boje, který se často změnil v krvavé střety.

K prvním vpádům muslimských válečníků došlo v roce 712 v provincii Sindh.
Zpočátku šlo o výpravy za kořistí. Tyto vpády se však brzy proměnily ve skutečné dobyvatelské invaze. Po obsazení Paňdžábu následovalo založení Dillíského sultanátu (1206). Sultanát byl až do svého zániku v 16. století opakovaně obsazen různými dynastiemi, které všechny byly tureckého původu.
Dobyvatelé a jejich následovníci nechali téměř netknutou sociální strukturu, takže na venkově a na vesnicích se život nijak citelně nezměnil.
Velkou změnou ve městech bylo odsunutí dávných vládnoucích skupin – bráhmanů, kšatrijů, bohatých obchodníků –, jimž byla nadřazena nová turecká aristokracie. Tak následkem vojenského vítězství, které nezasáhlo základní sociální struktury, došlo ke změnám náboženským, politickým a ekonomickým. Hojně se konvertovalo k islámu. Politikou sultánů bylo udržet status quo, neboť většinu obyvatelstva tvořili hinduisté a konverze mečem, jak o ní uvažovali ortodoxní muslimové, by vyvolala pouze těžké nepokoje.

Na druhou stranu sultáni a šlechta „hleděli vždycky zachovat svou převahu nejen nad domorodci, kteří nebyli muslimové, ale i nad Indy, kteří přijali muslimskou víru, a dokonce i nad tureckými muslimy přicházejícími ze vzdálených oblastí Turecka“. Dillíský Sultanát byl centrem muslimského světa, jakkoli rozeštvaného vnitřními boji a povstáními ctižádostivých šlechticů. Jeho vrchol nastal v době obecného muslimského úpadku a velké katastrofy, která ukončila existenci chalífátu – dobytí a vydrancování Bagdádu Čingischánovými hordami v roce 1258.

Dillí se stalo velkým a přitažlivým centrem islámského světa a mnoho intelektuálů a umělců našlo v novém hlavním městě útočiště. Avšak nehledě na kulturní znamenitost Dillí, nelze říci, že by sultanát byl v oblasti vědy a filosofie obdobím srovnatelným s Bagdádem nebo Córdobou.
Skutečně, Dillí nemělo ani Averroa, ani Avicennu. Skvělé tvůrčí období islámu bylo završeno. To je jeden z historických paradoxů muslimské Indie. Její vrchol se kryje s úpadkem islámské civilizace.

Existovali samozřejmě vynikající básníci, jako Amír Chosrau, jenž psal jak persky, tak hindsky.
Muslimové významným způsobem přispěli k historiografii, což byl žánr, který v hinduistické literatuře téměř neexistoval.

V porovnání s dějinami byla neméně důležitá hudba, z hlediska vztahů mezi muslimskou a hinduistickou kulturou možná ještě důležitější. Je známo, že indická hudba hluboce ovlivnila hudbu arabskou i hudbu Střední Asie. Proto jsem výše poznamenal, že mezi tím, co spojovalo obě společenství, se nachází hudební umění.

Přesně naopak než tomu bylo v architektuře a malířství. Srovnejte Éllóru a Tádžmahal nebo nástěnné malby Adžanty s mughalskými miniaturami. Před očima nemáme různé umělecké styly, nýbrž dvě rozdílná pojetí světa.

A konverze domorodců?
Již jsem naznačil, že miliony lidí přijaly novou víru. Téměř všichni konvertité patřili k nízkým kastám. Tak jako v případě Mexika konverze je výsledkem kombinací mnoha okolností.

První okolnost byla politické a vojenské povahy. Šlo o dobytí území.

Islám vzápětí otevřel možnosti zbavit se řetězu po sobě jdoucích znovuzrození (strašný karmický zákon akcí a reakcí), čímž přinesl osvobození nejen náboženské, nýbrž i sociální, jelikož konvertita vstoupil do bratrstva věřících.

A konečně třetí okolností bylo působení muslimských misionářů.
Stejně jako misionáři v Novém světě i súfisté zaníceně kázali, a to ve dvou oblastech, které jsou dnes oficiálně spravovány islámskými režimy: v Pákistánu a Bangladéši.

The post Indické odlesky. Neobvyklé vzpomínky na Indii shrnuje Octavio Paz first appeared on Čítárny.

Jeden z největším francouzských spisovatelů Michel Houellebecq v diskusi s vlivným francouzským filozofem Michelem Onfrayem řekl, že Velká náhrada, která popisuje nahrazení Evropanů Neevropany na celém Západě, je „fakt“. Stalo se tak koncem listopadu 2022 a diskuse se rozhořela po celé Francii.

“Velká náhrada, byl jsem šokován, že se tomu říká teorie.” To není teorie, to je fakt,“ řekl Houellebecq.
„Pokud jde o imigraci, nikdo nic nekontroluje, to je celý problém. Evropa bude tímto kataklyzmatem smetena.”

“Je to objektivně to, co říkají čísla,” dodal Onfray, který si myslí, že úpadek Západu je především demografickým poklesem.

V podstatě neříká nic nového, jen to říká naplno. Přispělo to k velmi bouřlivé veřejné diskusi, což bylo téměř okamžitě vidět na množství zapojených intelektuálů, akademiků a politiků. Otevřel jen téma, které je ve Francii velmi, ale velmi živé!

Oba myslitelé také diskutovali o islámu, ale měli různé názory na jeho trajektorii.
Onfray řekl, že věří, že islamismus „není tak mocným fenoménem“, ale spíše „reakcí na americkou moc“. Řekl, že muslimové se nakonec na Západě seřadí pod prapor konzumního materialismu a odhodí své náboženství, stejně jako to již do značné míry udělalo mnoho jiných národů, například Evropanů.

Houellebecq věří v opak a říká: „Když budou celá území pod kontrolou islamistů, myslím, že dojde k aktům odporu. V mešitách dojde k útokům a střelbě.” Poté dodal, že předpovídá „obrácené Bataclany“ – odkaz na islamisty, kteří 13.11. 2015 zranili 416 a zabili cca 130 Francouzů v nočním klubu Bataclan v Paříži.
Podvolení. Román o volbách v roce 2022. Houellebecqův bestseller reaguje na aktuální politicko-společenský stav ve Francii

“Myslíš, že se blíží občanská válka, já myslím, že už je tady, tiše,” odpověděl Onfray.

Houellebecq a Onfray se v 45 stránkovém dialogu, do které byl rozhovor přepsán jako esej, zabývali řadou témat, včetně Velké výměny obyvatelstva, islámu, Boha, Evropské unie, eutanazie a budoucnosti Francie.

Filosof a spisovatel, oba přesvědčeni o nevyhnutelném úpadku Západu, do hloubky diskutují o nebezpečích, která Evropany čekají, včetně transhumanismu, Velkého nahrazení, amerikanizace, evropské byrokracie, de-křesťanství, ekologismu a probíhající války na Ukrajině – všechny předměty, které ovlivňují naši dobu.

Diskuse, přeměněná v esej, již získala uznání.
V médiích je popsána jako „výjimečný dialog (který) není depresivní, ba ani apokalyptický. Je brilantní, hluboká, často vtipná a ve všech směrech fascinující. Houellebecqův génius pro absurditu je úžasně emulgován s Onfrayovou rétorickou silou,“ píše Le Figaro.

Začátkem ledna 2023 Velká mešita Paříže, na základě této demokratické diskuse, podala proti Michelu Houellebecqovi, považovanému za největšího žijícího francouzského spisovatele, žalobu.
Nejvíc jim vadí, že veřejně hovoří o Islámu a že řekl, že domorodí Francouzi si nepřejí, aby se muslimové asimilovali, nýbrž aby „aby je přestali okrádat a napadat je,“ nebo jestli to muslimská populace není schopna zvládnout, tak by prostě měla Francii opustit. etc. Více >>

Roku 2001 byl Houllbecuq stíhán za „rasovou hrubost“, když řekl: „A nestupidnější náboženství ze všech je islám.“
Své odvolání vyhrál.

The post O migraci diskutovali dva francouzští velikání Onfray – Houellebecq. Diskuse rezonuje celou Francii first appeared on Čítárny.