Konečně Miláno. Město, kde namaloval svůj slavný obraz Poslední večeře Leonardo da Vinci (15.4. 1452 – 2. 5. 1519). Kolem půlnoci se ploužíme do centra. V barelech kolem cesty hoří ohně a prostitutky si nahřívají zadky a dlouhé nohy. Magické.
Chci fotit, ale Pietro stahuje foťák do klína. Nedělej to nebo nám šutrama rozflákaj auto.

Co je Miláno?
Náměstí Piazza Duomo, největší chrám v Itálii Duomo a pět miliónů lidí v roce 1996.
Typický italský bordel, špína, povyk v ulicích, tisíce motorek, organizovaný chaos. Město módy, stáj kopálistů Inter Milano. A také operní pevnost La Skala, budova přímo šeredná, ale plná jedinečné hudby…

ale pak… v reflektáři kláštera Santa Maria delle Grazie… Poslední večeře od Leonarda.

Tři roky poté (1495–1498), co Kolumbus začal pokřesťansku civilizovat Ameriku, míchal da Vinci temperu a olej, aby namaloval jeden z kultovních výjevů celého křesťanství. Poslední večeři. Fresku večeře Ježíše a jeho 12 hodovníků. Za pár set let, díky zvolené technice, se freska skoro rozpadla.

Ale třeba to byl Leonardův záměr, stejně jako domněnka, že tvář Ježíše a Jidáše je údajně tvář jednoho člověka.
V rozmezí tří let, kdy freska vznikala, se tvář člověka, který stál nejdříve modelem Ježíše, změnila v tvář alkoholika. A to takovým způsobem, že když si Leonardo vybíral model pro tvář Jidáše, nepoznal ho a namaloval ho podruhé. Jako Jidáše.

Když se dívám na ten pochmurný a veliký obraz Poslední večeře vystupující z refektáře kláštera v Santa Maria delle Grazie, myslím na jednu věc.
Leonardo namaloval výjev těsně poté, co Ježíš vyřknul: “Jeden z Vás mě zradí”. A zatímco Jana, jeho přítelkyně, která sedí po jeho boku posmutní, jakoby tušila, ostatní hodovníci se čile dohadují, kdo to asi bude.
A dost možná, že Ježíš měl říct: “Jeden z nás mě zradil”. Protože tvář anděla je vždy blízko tváři ďábla. Stejně jako láska je blízko nenávisti.

Nikoho totiž ještě nenapadlo, že Ježíš zradil sám sebe. Na světě jsou různi blázni, bažící po věčné slávě. A Leonardo to věděl moc dobře.

Vynikající kniha o Leonardu da Vinci: Kámen a bolest

The post Leonardo da Vinci. Záhada Poslední večeře v Miláně. Ježíš a Jidáš first appeared on Čítárny.

Českobudějovický rodák Petr Porcal (1944-2014) se stal uznávaným kunsthistorikem, specializovaným na toskánskou renesanci. Téměř čtyřicet let působil jako profesor kateder amerických a kanadských univerzit ve Florencii. Pokud uslyšíte jeho pábivý hlas, pokud se ponoříte do jeho vyprávění, nikdy na něho nezapomenete!

Tato velmi vzácná kniha zahrnuje jeho projevy pro česká média, stati o českých umělcích, proslovy na vernisážích a vzpomínky jeho přátel a profesních kolegů.
Doprovozena je bohatou fotodokumentací a ilustracemi. Poskytuje náhled do životních osudů světoběžníka Petra Porcala, i jeho vyrovnání se s otázkou domova i okouzlením Florencie.
Publikace určitě poslouží těm, kteří při cestě do Florencie touží poznat něco víc.

V knize potkává čtenář osobnosti, které Porcala ovlivnily. Zajímavá je pasáž, jak ve Vatikánu poznal a velmi si vážil paleografa (nauka o čtení starých rukopisů) Leonarda Boyla, dominikána, později ředitele vatikánské knihovny.
„Zatímco kardinálové mají své rezidence, služebnictvo, svá velká auta a pro ně svá vlastní parkoviště, on byl absolutně skromný člověk, žil v cele kláštera a do práce jezdil autobusem…“

Petr Porcal / Letum non omnia finit – Smrtí vše nekončí / Komorní galerii u Schelů
http://www.schel-galery.cz/

Petr Porcal
Narodil se 22. října 1944 v Českých Budějovicích. Profesní dráhu historika umění započal praxí v Alšově jihočeské galerii. Po roce studií historie umění na Univerzitě Karlově při studentském zájezdu do Rakouska roku 1967 zůstal
v zahraničí. Zpočátku se živil jako zedník, pak studoval dějiny umění na univerzitě v holandském Utrechtu. Další vědomosti o evropské renesanci a ikonologii získal ve Vatikánu a v New Yorku. Poté se usadil ve Florencii. Učil na německém institutu
a florentských katedrách amerických a kanadských univerzit.
S malířkou Cecilií Chiavistelli měl dceru Kláru. Zemřel 28. března 2014 ve Florencii.

Pořady s Petrem Porcalem:

Když papež telefonuje Michelangelovi. Petr Porcal uměl předat lásku k umění!

Florencie: Vůně toskánské lilie
Vynikající audio reportáž z historie Florencie.  Na kopci nad městem u Sant Miniata al Monte – Boccaccio a ženy – Záměna koster aneb vypadal Giotto jako řezník? – Pupek umění – Drzý pohled Masaccia – Michelangelův přeražený nos – Učedník Piero – Sen o náhrobním nápisu – Božský Beato – Tichost Morandiho.
Původní reportáž s Petrem Porcalem: Pět květů toskánské lilie, ale někam zmizela.
Asi byla přepsána tímto pořadem a Petr Porcal už tam není ta hlavní figura, na které je reportáž zcela jasně postavena, že?
Zajímavé!!!!

The post Petr Porcal. Historik s pábivým hlasem, okouzlen Florencii a toskánskou renesancí first appeared on Čítárny.

Kniha Kámen a bolest, jenž vyšla až po smrti Karla Schulze, je o renesanční Florencii na přelomu 15. a 16. století. Je to poutavý životní příběh o Michalengelovi i Leonardu da Vincim. Doba neobyčejného společenského, kulturního i uměleckého pnutí.
Téměř okamžitě ho pražská a olomoucká arcidiecéze daly na svůj lokální index zakázaných knih, protože knihu chápali církevní papalášové jako útok na samotnou podstatu katolické církve.
Paradoxně, protože o něco později legendární převor břevnovského kláštera  Anastáz  Opasek na jeho obranu uváděl, že někteří čtenáři „po jeho přečtení konvertovali ke katolictví”.

Poutavé vyprávění Karla Schulze je možno brát jako fikci, i když je postaveno na prostudovaných historických faktech.
Nicméně historie zde tvoří jen dějovou kostru, to co je v knize důležitější je nadčasová esence duchovních přesahů, které vznikají v každé hektické době.
Dějem se prolínají osudy dvou géniů Michelangela a Leonarda da Vinciho, jejich vzájemná rivalita, hledání smyslu umění i života.

V knize se Leonardo ptá?
“Je kámen víc než mučednictví?“ „Nejen kámen –,“ dodal tiše Michelangelo. „Také bolest – Rány – “

Autor románové fresky Kámen a bolest nezapomíná ani na další velikány té doby, které umně vsouvá do děje.
Lorenca Magnifica, papeže Sixta IV. a Juliuse, Bramanta, Niccola Machiavelliho. Paolo da Pazzo Toscanelliho. Část románu je věnována fenoménu florenstského totalitního kněžského státu Girolama Savonaroly, kněze, který se postupně stal katoličtějším než sám papež a proto byl upálen jako kacíř. Velmi poučná část přesahující svou podstatou do dnešní doby.

Florencie na přelomu 15 a 16. století je mimořádná svými společenskými proměnami.
Církev neúprosně a agresivně shromažďuje majetek, území a peníze. Nejvyšší hodnostáři té doby se ostentativně obklopují přepychem. S tím souvisí množství podvodů, intrik, lokálních válek. Jako protipól Schulz popisuje život obyčejných duchovních i každodenní boj o přežití normálních lidí. Svět svátosti i morálního bahna, ve kterém tápou i géniové Michelangelo a Leonardo da Vinci.

Kámen a bolest je veliký a čtivý román. Být Karel Schulz Angličan, byl by světový. Přesto jeho dílo ční vysoko, jak píše Jaroslav Durych:

„Zatím jsme smutni. Torzo Karla Schulze ční vysoko. Nelze ho neviděti, ani od něho odvraceti oči. Bylo nám dáno torzo. I za to díky Bohu. A snad i právě za to. … nic dobrého se neztrácí. V tom máme svou naději z tohoto paradoxu.“
Jaroslav Durych, Torzo Karla Schulze. Řád, 1943

Autor původně plánoval napsat románovou trilogii.
Avšak dokončil jen první díl, V zahradách medicejských a z druhého jménem Papežská mše existují pouze dvě kapitoly. Příběh končí v okamžiku, kdy je Michelangelovi přibližně 30 let.

Schluz Karel / Kámen a bolest / 11. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1983. 814 s. Slunovrat.

Nejkvalitněji namluvené je audio s Ladislavem Mrkvičkou z roku 1995.
Doporučujeme! Dostupné na youtube.

Kniha ke stažení >>>

VIDEO / Velmi dobře rozebrané kritické ohlasy na knihu Karla Schulze.
Bohužel autorovy povrchní poznámky ohledně tzv. dezinformací poukazují na jeho značné nepochopení, co jsou dezinformace. Ale vzhledem k tomu, jaké absurdní a jednostranné ideologické napětí na VŠ převládá (2025), to chápu.
Paradoxní je, že rozborem cirkevní cenzury kniha Kámen a bolest, by si mohl lehce uvědomit, že doba se příliš nezměnila. Forma a podstata cenzury je pořád stejná. Jen ideová pravda (obsah) je jiná a její mediální šíření pomocí koupených, hlavně mainstreamových dezinformačních médií, je daleko víc devastující. 
Pro začátek doporučuji vynikající knihu: Manipulace vědomí Kara Murzy.

Zajímavost:

Když jsem v 50. letech chodil s Jiřinou, vyprávěla mi, že v době, kdy otec psal Kámen a bolest, psával vždycky do půl druhé, půl třetí do rána, pak vzbudil ženu a šli se v noci na hodinu na dvě projít, aby se trochu vzpamatoval. (Paní Schulzová ovšem ráno nevstávala, nebyla zaměstnaná.) A přestože se alespoň něco snažil dělat pro své zdraví, umřel ve dvaačtyřiceti letech. Kolikrát mě napadlo, kolik lidí, kteří pro své zdraví jaktěživi nehnuli prstem, ho přežilo… Jenže v tom to není.
Jan Zábrana

Výpisky…

Leonardo si stiskl spánky dlaněmi a zadíval se nikam dlouhým utkvělým pohledem. Vyprávím o sobě přeludům, a nejsou přede mnou, jsem to opět já. Mluvím k sobě, a nikdo mi neodpovídá. Čekám na sebe sama jako na cizího člověka.

Michelangelo stál již těsně u něho, tápaje svýma nečistýma rukama po jeho vonící říze. Viděl tvář Leonarda umdlenou, vrásčitou, s ironickýma přimhouřenýma očima, bedlivě ho pozorujícíma. Vybuchl: „Ty! Ty! Ty mi budeš vytýkat, že dlouho pracuji, ty! Který jsi po třináct let dělal jen pouhý model pomníku pro svého pána – – – a ani to nebyl schopen dokončit! Ty! Který nikdy nic nedokončíš – jen pro svou hanbu!“ Odvrátil se s pohybem plným štítivosti.

O, ombra del morir, per cui si ferma ogni miseri, a l’alma, al cor nemica – ultimo delli afflitti et buon rimedio!
Ó stíne smrti, jímž se zastaví bída duše, zlo, jež v srdci tkvělo, ty léku poslední, když hrůza mučí!
MICHELANGELO: SONET XLIV

„A přece jste básník,“ pokývl hlavou Leonardo. „Slyšel jsem, že píšete sonety –“
„To je něco jiného – – – dělám verše jako sochy – tesám je!“
„Tak –,“ lehce se pousmál Leonardo. „Vrháte se na vše, jak vidím, jako dravec. Zmocnit se. Zvládnout. Pokořit.

Podmanit si. Ale to není správná cesta – – –“
Michelangelo užasle pozvedl hlavu. „Proč? Což je ještě jiná cesta?“
„Ano,“ Leonardo opět položil své tiché ruce na stůl a dlouze se na ně zadíval. „Nejde o to, vnutit hmotě vlastní vůli – vybouřit v ní své myšlenky a své vášně – ne, rozhodně ne, jde o cosi daleko těžšího a drahocennějšího – ponechat jí její život – objevit jeho záhadu – ukázat na ni – hmota chce být živa po svém – nerušte ji v tom – ukažte pouze na její tajemství – v tom je velké umění – hleďte, světlo! Dlouho pokládali barvu za nejtvárnější princip – ne, bylo třeba objevit, že důležitější je světlo, tajemství světla, před nímž se musí barva vzdát své hmotné podstaty a podřídit se, – nechte žít světlo, nevnucujte svoji vůli ani jemu, ani barvě, největším uměním je vyslovit pouze to, co věc chce vyslovit sama –“
„Ne!“ vyrazil ostře Michelangelo. „Mám-li tvořit opravdově, musím znát nejprve obsah vlastního srdce. Námět – to je pouze otisk vnitřního, vlastního života. Mám-li tvořit opravdově –“

Mlčel chvilku a pak dodal: „Hle, již jsme objevili první věc, která leží mezi námi, ale ta stále ještě není tou hlavní, odtud ta nenávist nepramení –“
„Nenávist –?“
„Ano –,“ pokývl hlavou Leonardo. „Neboť mne nenávidíte – cítím to stále zřetelněji – nejste ostatně jediný – avšak ti ostatní jasně označují důvod své nenávisti – překážím jim – pokládají mne za čaroděje – říkají, že jsem spojen s peklem, – osočují mne, chtějíce se dostat na mé místo, – zlehčují moji práci, aby tím více vynikla jejich, – – – to vše chápu – ale vy ne, u vás je to naprosto jiné, a to je hořké – neboť i vy budete mít týž úděl jako já – i vás budou jednou nenávidět a osočovat, vím to – a my dva samotáři, kteří bychom si mohli tolik říci, nemůžeme – je cosi položeno mezi nás – co patrně nikdy neodstraníme –“
Michelangelo prudce vstal a přešel jizbou. „Máte pravdu,“ pravil, rozčileně pohazuje rukama, „nenávidím vás – a vím, proč vás nenávidím, – protože jste jedním z těch – z těch ostatních –“
„Kdo jsou ti ostatní?“ zadíval se na něho zvláštním dlouhým pohledem Leonardo.

„Ti –,“ opsal rukou široký kruh Michelangelo. „Ti – tam venku, v noci i za dne, to velké stádo, které se mi hnusí – – – Doba! Vy všichni, kteří děláte tuto dobu! Chtěl jste, abych byl upřímným, – budu. Dusím se, zalykám se vašimi životy a vašimi vůněmi – vším tím odporným, co přinášíte s sebou, – dusím se v této době, valí se na mne jako potopa – někdy se domnívám, že jsem již ztracen. Stále vězím až po ramena v jakémsi blátě, v kalu a špíně, nemohu vyváznout, a stále je to patrně ještě málo – valí se to, zadusí mne to, nestane-li se nějaký zázrak – Co mne trýzní? Nikdy jsem to dříve nemohl poznat, domníval jsem se, že je to má vlastní slabost, ne, není tomu tak, mne bolí a trýzní tato doba – jako jiného bolí hlava či noha, mne bolí tato doba, nemohu z ní utéci – musím v ní žít – musím ji ale nějak přemoci, jinak budu jí rozdrcen – zaskočila mne jako záškodník, zchromila mne, ohlušila, chci být nasycen a napojen naprosto něčím jiným, než mi ona dává, – projít z ní nějakou velkou bránou – cítím její zkázu kolem sebe, všude cítím její hrozný konec, jako psi předčasně cítí požár, – co má dnes trvalou hodnotu, co jste postavili místo řádu, který byl zbořen?

Říkáte, že na papežském trůně sedí Antikrist, – všechno kolem je v rozkladu, neexistuje žádná mravnost, žádná ctnost, Machiavelli hlásá bez ostychu, že jsme proto tak špatní, protože nás kněží tomu naučili, ano, takové to je, církev trpí, a jak jí pomoci? Věř Arcikuplířce – sama si pomůže, ale co já v tomto rozkladu, v této hnilobě, co já! Člověk! To je váš objev! To jste zbožštili! Ale já neznám nic tragičtějšího, co dosud vyšlo z rukou božích, než je člověk! Chci se zachránit – trpím jako darebák, jako lotr, jako vyvrhel, trpím jako žhář stále připravený k činu, který jest mu zabráněno provést, – prahnu, toužím po jakési milosti, po zázraku, který by mne vysvobodil, – ale jako bych musil nejprve něčemu odumřít – čekám – – – na smrt, nebo na život? čekám – – – moje čekání se dosud neskončilo – – – není možné, abych takto žil dále, musí přijít nějaké očištění – Rozumíte mi?

Tento svět už nic nezachrání. Je naprosto ztracen.
Ale já nechci být ztracen. Já chci uniknout. Kam? Kudy? Jak? Někde jsou věci volající po spáse jako já – – – jsou určeny pro velké dílo – – – ale buď nikdo nepřichází, aby je naplnil, anebo lidé ho k němu nepustí – – – já chci ticho, toužím po tichu, mám-li žít, tvořit, musím být obklopen tichem – – – ale tato vaše doba stále vře – hlučí – – – vím, jsem příliš lehce zranitelný, a proto musím stále sestupovat do hlubin, abych se lépe ukryl – – – Doba! Co jste učinili z daru času, který vám byl svěřen? Nemohu z toho uniknout – musím to tedy i za cenu největších obětí překonat, nebo se v tom nechat žít a nechat zemřít – jako by právě ve vás se slily všechny neřesti, smutky a choroby této doby.

Překonat vše – i vás – pochopte to, kdo se chce zachránit, musí přemoci i vás – ale vy jste silnější než ti ostatní, jak vás nenávidím! Doba! A vy! Jak chápu Savonarolu! Také s ní zápasil, také ji chtěl přemoci, také jako by byl přišel z jiných století a do jiných směřoval, – a padl. Ale já ne, já nechci, já nesmím padnout – já nesmím zahynout – já musím zvítězit i proti vám všem, kteří jste se vztyčili přede mnou jak obr v šupinatém krunýři, – – – musím zvítězit –“
„Čím?“
„A třebas – – – jen kamenem – – – jako on – – – David!“ Leonardo maličko mlčel a pak pravil: „Mluvil jste o Savonarolovi – – – který také chtěl zvítězit a padl. A přece postavil zbraň největší, zápasil nejvyšším: mučednictvím. Je kámen víc než mučednictví?“
„Nejen kámen –,“ dodal tiše Michelangelo. „Také bolest – Rány – “
Leonardo spustil ruce ze stolu v klín a jejich nápadná bledost se ostře odrážela od záhybů černého pláště. „Myslím na to, Buonarroti,“ řekl tiše, „až vám jednou řekne někdo to, co jste nyní vy řekl mně – – –“
„Nikdy!“ vybuchl Michelangelo. „Nebudu nikomu stát v cestě, půjdu vždy se všemi, kteří budou zápasit s touto hnilobou –“
Leonardo hleděl jinam než na Michelangela a usmíval se. „Tedy nyní chápu, proč to bude David. Symbol vašeho života – vítězit úderem, kamením. Proti obru. I mne tedy pokládáte za jednu šlachu, za jeden nerv toho obra a – – – nemýlíte se. Jsem rád, že jsem se zrodil v této době, která dala člověku užít všech svých možností, která ho osvobodila – – – Ale je to jinak, než říkáte, – chtěl bych s vámi o tom hovořit, až i vám bude přes padesát let, – messer Buonarroti! Co dnes jsem? Leonardo da Vinci, pravda, ale co je pod tím? Odcházel jsem z Florencie jako mladík, vrátil jsem se do ní jako vyhnanec, odkázaný na měsíční plat z pokladny signorie, podávaný mi Soderinim jako almužna – I já jsem si tenkrát před svým odchodem říkal: Procitni, spáči, procitni, tvoř věci, které i po smrti tě zachovají živým, – a tady někde bloudil stín mého předrahého Giacoma Pazzi, já ho viděl; miloval jsem ten stín tak, jako jsem miloval živého, – a pak jsem raději uprchl na vévodský dvůr do ciziny kreslit opevnění, malovat Morovy souložnice, být pořadatelem karnevalů a slavnostních iluminací – chtěl bych s vámi mluvit, až i vy budete starý, a pak bych vám řekl, co ještě nyní nemohu, – což já nepopírám tuto dobu, nepohrdám jí?

Co mně dala? Čím jsem v ní? My, lidé ducha, jsme všichni vyhnanci v době, která se honosí tím, že osvobodila ducha, jsme dlužníky mocných, žijeme jen z milosti vladařů, není pro nás svobody umění, učinili z toho obchod, rvou nám díla ještě nehotová z rukou, lační zisku, vím, nejde jim již o obraz a sochu, jde jim pouze o náš podpis, prodávají pouze naše jména – i vy budete mít svá nedokončená díla, Michelangelo, a vzpomenete pak na mne, kterému jste se proto posmíval a kterého jste proto tupil, – i vy – A hle, my dva, kteří cítíme tlak této doby více než ti ostatní, pro které naopak je úrodným hnojištěm, my dva se nenávidíme – – – ale to ne pro váš úděs z doby – ne, ani tak tomu není, Michelangelo! Právě proto bychom si nejvíce rozuměli, neboť kdo více trpěl touto dobou než já? Čím jsem k stáru? Pobudou – odkázaným na milost mocných – mluvíte o potřebě ticha, ale srdce každé doby je neklidné – – – kdo jiný to více poznal než já? Kdo jiný více promyslil pomíjejícnost lidských osudů než já? Hle, vladař »zlatého věku« Lodovico Moro, nyní v poutech odvedený do Francie, – hle, Lorenzo Magnifico, z jehož díla nezůstalo nic, – žiji drobnými, skrytými okamžiky, naučil jsem se ocenit krásu každé vteřiny – dovedu pak rozumět Moně Lise, kterou portrétuji, když mi vypráví, že si pamatuje na Lorenza Magnifika pouze tolik, že ji jednou pohladil po vlasech, když ještě jako děvčátko mu sdělovala, že už umí karnevalový sonet k oslavě Matky boží, – což i to není mnoho, taková vzpomínka na pohlazení vlasů? Mnoho o tom s Monou Lisou hovoříme při mé malbě, o kráse a úsměvu těchto prchavých okamžiků – dovedu to ocenit – ale nedovedu se s tím spokojit – nedovedu, Michelangelo!

Stále pátrám po rozřešení nových a nových tajemství – to je můj únik z doby – to: vědět! poznat! vyzkoumat! promyslit! Jsou velká tajemství, jejichž jsme svědky, – nejde jen o příčiny pádu knížectví, o zkázu lidských životů, právě když byly na vrcholu své moci, – ne, i ptačí let, jehož křivka zemdlívá právě v největším rozpětí, je také takovým tajemstvím – je někde jediný bod, z něhož vše vychází a do něhož se vše vrací – události, životy i osudy, smrt, umění, neřesti, dobro a zlo –, jediný pramen všeho – kolikrát se mi již zdálo, že jsem mu blízko! Vím, neshodneme se nikdy v umění, ale to není tak důležité – já mám svá nedokončená díla – i vy je budete mít, tak jako nyní máte tam v koutě plno kartónů s načrtanými údy a těly, plody mučivých, trýznivých hodin práce, znám to – vy směřujete k nadlidskému, až nelidskému – já zůstanu vždy u člověka a u toho, co poznává svými smysly, – oba máme své nepřátele – vám teprve rostou, jako ten mladík, před nímž vás varuji –“

Ale nejde o něho, ani o ty ostatní – Jde o víc. Únik z doby, tak jste to nazval. Nyní již rozumím těm vašim náhlým odjezdům, stále před něčím prcháte a stále se vracíte zpět na jediné místo – – – i do této doby se opět vrátíte! Ne, nechte mne domluvit, Michelangelo, vrátíte se – proto prcháte, abyste se opět vrátil, – nikdo neunikne beztrestně své době, marně zápasíte – je to pýcha, marná pýcha – a snad přece! Kdo ví? Každý jdeme svou cestou – vy chcete uniknout uměním – já jinak, poznáním – ano, umění jest mi pouze průvodce velkých tajemství a tak tato tajemství mne očarovala, že i své umění jim často obětuji, – poznat! vědět! dostat se k onomu jedinému, z něhož vše vychází a k němuž se vše vrací, – život i smrt je v jediné dlani – bohatství a bída – rozkoš a bolest – vše splývá – dobro a zlo – tak jako v té jeskyni ze snu mého dětství – díval jsem se do ní pouze úzkým otvorem, oslněn plameny, které v ní vybuchovaly, ale když se vždy na okamžik rozptýlil kouř a dým, cítil jsem, že ještě zlomek času – – – a já poznám, uvidím, – a nad tím byly podivné barvy, utvořené jen ovzduším, – šerosvity – nikdy nenamalované – tajemství –“

„Řekl jste mi, Michelangelo –,“ slyší Leonardův hlas jakoby z velké dálky, „– že vám připadám jako Pilát – Co je to pravda? Víte to vy? Já to nevím a po celý život jsem usiloval to poznat – Co je to pravda? Byl jste ještě dítě, a já vašemu otci jednou takřka zachránil život před smrtí ušlapáním u S. Maria del Fiore – a váš otec mi pak s pýchou vyprávěl o vás, o vaší nebeské konstelaci – to znamená velké věci, řekl. A já již tehdy jsem se stále tázal: Co jsou to velké věci – a slova vašeho otce mi byla směšná. Co jsou to velké věci, Michelangelo, co je to pravda? Jest zde velké, nesmírné tajemství, čili jak vy říkáte: zázrak – oba po něm toužíme – vy jinak, já touhou vědět, dospět až k jeho poslednímu rozluštění – i to by proměnilo můj celý život – Jeskyně se sirnými plameny – šerosvit – i ten můj objev mi už vzali, a nedávno prý Benátčan, Giorgione zvaný, přivezl tento můj poznatek na cestě z Bologne přes Milán do Benátek a tam ho uplatňuje – Co mi na tom záleží? Rozdám vše, co mám, jen když se dozvím, jen když se dopátrám – obětovat tomu umění, to není malá cena – a já ji platím, vím o tom – ale platím rád – jen když se dozvím –“ … neboť jest velká jednota, to je to tajemství,“ pravil náhle tiše Leonardo, jako by odpovídal sám sobě. „Už tenkrát v mládí jsem to tušil – tenkrát, když stařičký učenec Paolo da Pazzo Toscanelli mne zdarma a z lásky vyučoval tajemství matematiky a životu pythagorejskému – jednota čísel, vše v jedné neznámé, kterou lze však zjistit, – žít v kázni, nejíst maso, nepoznat ženy, nevzrušit se ničím, být zasvěcen – ano, už v mládí – tenkrát u Toscanelliho – – – a pak později – jednota každé víry – tenkrát, když jsem chtěl s průvodem diodaria cirejského, projíždějícího Florencií, odejít do služeb egyptského sultána, – jednota víry – musulmanská víra, Kristova víra, prastaré mýty o oběti Boha pro lidstvo – vše vychází z jediného bodu a vrací se tam pod božským tajemstvím čísel – není již rozdílu mezi dobrem a zlem – vždyť i sama církev tak zpívá v liturgii na Bílou sobotu: ille, inquam, Lucifer, qui nescit occasum – a o Kristu tak zpívá – proč Lucifer?“

Nikdy jsem nechtěl být jako ti ostatní,“ vybuchuje Michelangelo. „Vždy jsem se bránil těm ostatním. Vždy jsem s nimi bojoval. Mramorem, kamenem. Můj David je toho důkazem. Jdu sám jako on, vždy proti ostatním. Sám, zcela sám.“

„Nejsou jen hory,“ odpovídá papež. Urovnává vyschlou rukou záhyby svého pláště. „Jsou i propasti. Rozumíš? Nejde o to, zvládnout hory, nejprve musíš zvládnout propasti, nebo jinak se ti vše zřítí a propast pohltí horu i tvé dílo. Bojíš se hlubin? Zvykej na ně, abys nedostal závrať. Propasti! Viděl jsi je pouze v pustotě vyprahlých carrarských hor, tam venku. Ale tam, kde nejsou lidé, nikdy nemůžeš být sám. Venku je mnohé, s čím musíš neustále hovořit, a pro člověka ducha, pro světce, nejvytouženějším místem rozmluv je poušť. Toliko mezi lidmi můžeš být sám, naprosto a dokonale sám. A největší propasti nejsou tam. Zde jsou. Zvládni je.“

The post Kámen a bolest Michelangela, za který byl Schulz na indexu katolické církve first appeared on Čítárny.

Článek je zpracován podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi. Zde se rozebírá genderová ideologie na školách v Itálii a její zrůdný dopad na výchovu dětí v rodinách. Na Čítárnách má 4 části. Viz odkazy v pravém sloupci nebo pod článkem.

Existuje jeden dokument italské vlády (UNAR): “Strategie národa v boji proti diskriminaci z důvodu sexuální orientace a pohlavní identity 2013-2015”
Tento “Orwellovský dokument” se zabývá nejcitlivějšími společenskými tématy, které nazývá “sférami”:
– sféra výchovy a vzdělávání
– sféra práce
– sféra bezpečnosti
– sféra komunikace a tisku

Tento vládní dokument, mimo jiné říká, že ode dneška do konce roku 2015, do kterého chybí 6 měsíců, se ve všech školách jakéhokoliv stupně POVINNĚ musí:
– zavést školení o právech LGBT pro odborný a neodborný personál,
– zbavit se veškerých didaktických a administrativních formulářů, které diskriminují homosexuální rodinu, aneb “rodič 1 a rodič 2” místo “otec a matka” povinně na všech školách.
– akreditovat hnutí LGBT jakožto vzdělávací společnost pod hlavičkou Ministerstva školství – takže hnutí Arcigay bude vzdělávací společnost.
– dále, jelikož to v italštině znělo moc tvrdě, Ministerstvo školství zůstalo u anglického výrazu, což je dnes moderní a v dokumentu napsalo, že je potřeba ve školách zavést “empowerment” jedinců LGBT.
Empowerment v angličtině znamená “dát moc”. Uvidíme, o jakou moc půjde.
Dokument vlády dále uvádí, že tohle všechno je nutné uplatnit také na řídících pozicích a i tady Ministerstvo použilo anglický výraz “diversity management”.
O co jde? Nejspíš o kvóty rezervované pro lidi LGBT na řídících pozicích a tak podobně.
–  je nutné povzbudit žáky ke “coming outu” – neboli přiznání se ke své homosexualitě.
– dokument požaduje zavedení genderové teorie. Aneb říkat žákům: “Musíte se pořádně zkoumat, abyste si ověřili, zda jste OPRAVDU muž nebo žena, nezávisle na vašem biologickém pohlaví.”
– dokument říká, že je nutné zařadit do školní výuky homosexuálně laděnou literaturu a bibliografii gay.

Pozn.: Papež František to řekl správně. V roce 2014. Ovšem zapomněl dodat, že i církev v minulost vychovávala takto “diktaturně” své žáky na svých církevních školách. Navíc si nejsem jistý, zda Papež zastává tento názor jeětě dnes.

Jestli si myslíte, že tahle poslední perlička, třešnička na dortu, je fantasmagorie, tak bohužel není.
To, co se stalo koncem dubna roku 2014 na reálném gymnáziu Giulio Cesare, je vše, jen ne výmysl.

Ve dvou třídách tohoto gymnázia, ve dvou kvintách, kde jsou děti ve věku mezi 14 a 15 lety se dva učitelé rozhodli jako reakci na ten vládní dokument zařadit román, který není žádná hitparáda.
Jmenuje se “Jsi jaký jsi”, napsala ho v roce 2013 Melania Mazzucco.
Co udělají? Promítnou žákům video, kde spisovatelka představuje svou knihu, která má silný homosexuální náboj dají jim tu knihu přečíst a pak o tom debatují ve třídě a dají jim za úkol napsat krátkou úvahu s tímto zadáním:

Co je v knize? Propaganda genderové ideologie.
To, že tenhle román rozebírá dvě citlivá témata jako jsou intimní vztah dvou osob stejného pohlaví a umělá oplodnění pro homosexuální páry, tímto způsobem:
v prvním případě slovy, která můžeme najít v pornočasopisech, podrobně popisuje orální styk dvou chlapců, z nichž jeden chodí kostela a zachází do detailů jako je “štiplavá chuť moči” nebo “nasládlá chuť spermatu” a další věci, kterých vás ušetřím zatímco u asistovaných reprodukcí pro homosexuální páry znovu používá výrazy z pornočasopisů a do detailu popisuje, jak jeden homosexuál masturbuje u časopisu před odběrem semene v reprodukční klinice a představuje si u toho svého přítele.

Co se stane? Mnoho chlapců a dívek to rozhodí.
Dostala mě jedna čtrnáctiletá dívka, když řekla, že se cítila vnitřně znásilněná. Dívka odmítla knížku dál číst, přestala ji číst.
Když děti doma rodičům ukázaly, co byly ve škole nuceny číst – a já vás ujišťuji, že člověku z toho je na zvracení – tak rodiče udělali to, co bychom udělali my všichni – knížku si přečetli od začátku do konce, aby věděli, o co jde.
A rodiče se rozzuřili! Ani ne tak kvůli těm nechutnostem, ale protože se ta knížka nezakládá na realitě.
V knize se popisuje svět, který jakoby se skládal z těch nejméně pravděpodobných rodin – různě poskládaných, homosexuálních, dětech ze zkumavky se dvěma matkami, otci, jako by dítě z normální rodiny bylo posledním zábleskem světa, který pomalu mizí, protože “tohle je pokrok”, “tohle je budoucnost”.
A tady se rodiče naštvali a rozhodli se školu zažalovat.

Aby do toho nezatahovali vlastní děti, obrátili se na nás Právníky pro život.
Sepsali jsme trestní oznámení, já se pod něj podepsal jakožto ředitel a podali jsme ho prokuratuře v Římě a po pár dnech – přesněji 30. dubna 2014 se informace objevila na všech titulních stránkách italských novin a dokonce v hlavních zprávách ve 20 hodin.

Veřejnost se názorově rozdělila na dva tábory.
Mě zaplavili vlnou urážek – hloupý fanatik, bigotní cenzor, zpátečník…
Snášel jsem to s křesťanskou trpělivostí, dokud jsem si neřekl, že pohár přetekl. Když jsem totiž jel autem po dálnici z Říma do Milána, naladil jsem si v rádiu stanici RAI 3, která se věnuje literatuře, kultuře apod. Jelikož tématem dne byla ta kauza, všichni mě tam hodinu doslova masakrovali. Moderátor, hosté – prostě všichni. V tom jsem si řekl dost, musím zareagovat. Napadlo mě – zavolám kamarádovi, senátorovi Giovanardovi.
Povídám mu: “Carlo, musíš mi prokázat laskavost. Podej Senátu interpelaci o kauze gymnázia Giulio Cesare.
Ale pozor! Musíš doslova citovat výrazy, co jsou v té knížce – schválně jestli tohle je literatura.”
On na to: “Zešílel jsi? Když něco takového udělám, tak mě vyhodí ze Senátu! To nejde!”
Odpověděl jsem mu: “No právě. Musíme na tenhle paradox upozornit.” Po dlouhé diskuzi jsem ho nakonec přesvědčil.

Za tři dny, když jsem se chystal jet na konferenci do Carate Brianza, mi v osm večer zazvonil telefon a řekl mi:
“Víš, co se stalo?” – “Ne.” – “Přinesl jsem tu interpelaci na sekretariát Senátu a když si ji zaměstnanci četli, řekli mi: “Pane senátore, vy si děláte legraci, ne?
Víte, že tyhle výrazy porušují předpis Senátu č. 146, který zakazuje používání nevhodných a obscénních výrazů? Vynechte prosím ty výrazy a podejte interpelaci znovu.”
On se zachoval správně a řekl: “Kdepak. Dejte mi to písemně.”

Věřte nebo ne, ale je to tak – 7. května 2014 předseda Senátu Pietro Grasso napsal Giovanardovi dopis:
 “Vážený pane senátore, jak Vás předem upozornili zaměstnanci sekretariátu, vaše interpelace, bohužel, nemůže být přijata, protože porušuje předpis Senátu č. 146.
 Prosím vás, abyste ty nevhodné výrazy vynechal, a abyste interpelaci podal znovu.”
To, co komora parlamentu vyhodnotila jako nevhodné a obscénní, je najednou výchovné pro třídu, kde jsou děti ve věku 14 a 15 let!

Jedna věc je pro mě ale zadostiučiněním.
Jestli jsem hloupý fanatik, tak jsem v dobré společnosti s druhým nejvyšším představitelem státu: já a předseda Senátu Pietro Grasso, dva přitroublí fanatici.
Víte, co je na této kauze ale opravdu vážné?
Pomineme-li, že se ve Veroně román v žebříčku propadl a pro děti na druhém stupni se doporučuje se jako četba na prázdniny pro žáky 7. a 8. tříd.

Tohle je vážné – že když se zpráva roznesla, tak se novináři z La Repubblica zaměřili na ministryni školství Giannini a chtěli po ní vyjádření…
Ona jim řekla: “Ne! To, co se stalo na gymnáziu Giulio Cesare je naprosto v normě, všechno je v pořádku.
Vyšetřili jsme to, sama jsem si to ověřila, protože jsem matka…¨Všechno OK, v pořádku.” Proč? “Protože učitelé a studenti s četbou knížky souhlasili.”
Kromě toho, že to tak nebylo, že to nebyla pravda někdo paní ministryni zašeptal do ouška, že v tom je háček…
A sice ten, že účastníci školy jsou vlastně tři.
Jsou tu učitelé, studenti a…? – Rodiče!

Rodiče. Zajímavé, jak se ministryně “freudovsky” přeřekla.
Víte, kde se píše, že rodiče mají před státem PŘEDNOSTNÍ právo na výchovu svých dětí?
Kde? V Ústavě. – Ne. Ústava říká to samé, ale jinými slovy.
To, co říkám já, se doslova píše zde: “Rodiče mají PŘEDNOSTNÍ právo volit druh vzdělání pro své děti!!!!!!”
Článek 26 a třetí odstavec Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 .

Víte, proč se v roce 1948, když sepisovali Všeobecnou deklaraci lidských práv, rozhodli zařadit tento princip, který se do té doby považoval za samozřejmý a nepočítalo se s jeho zařazením do žádného právního dokumentu? A to ani národního ani mezinárodního.
Proč ho tam zařadili po roce 1948?
Protože po zkušenosti s válkou svět pochopil, jak byla devastující, destruktivní a zhoubná indoktrinace mládeže skrz “volksaufklärung”, státní veřejný systém vzdělávání Třetí říše.
Pochopili, že když je vzdělávání veřejnosti v rukou moci, může to mít fatální důsledky.

Mimochodem, víte, jaký byl přesný název německého ministerstva školství? “Reichministerium für Volksaufklärung und Propaganda”. Neboli “Ministerstvo veřejného vzdělávání a propagandy”
To nebyla náhoda, že ty dvě kompetence, vzdělávání a propaganda, byly spojeny právě v té instituci.
A víte, kdo byl od 13. 3. 1933 až do konce německým ministrem veřejného vzdělávání?
Joseph Goebbels, ano.

A my tu po 70 letech znovu vymáháme tento princip. Jako by 70 let demokracie proletělo komínem.
Víte, proč tu ten princip znovu vymáháme?
Protože tohle je typický zlozvyk moci!!!!!
Moc je vždy v pokušení odlákat rodiče, aby mohla manipulovat jejich děti.
To platilo pro nacistickou diktaturu, komunistickou diktaturu, maoistickou diktaturu a platí to také pro diktaturu, ve které…
Počkat, víte, že žijeme v diktatuře, že jo? Uvědomujete si to????

Podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová ideologie v praxi
Gianfranco Amato, advokát, zakladatel a ředitel právnické společnosti “Giuristi per la Vita” o genderové teorii v praxi.
https://www.youtube.com/watch?time_continue=275&v=g8sLZ9A_aPI
http://gianfrancoamato.it/
LGBTPSVZ aktivisté dávno nejsou nějaké skupinky nadšenců stavící se za utlačované sexuální menšiny. Dnes je to mediálně-ideologická síť novinářů, aktivistů a neziskovek, kteřé pomocí různých dehonestačních praktik a hysterie destabiluzují společnost, aby byla lépe manipulovatelná.
Realita Italských škol jak ji zde pan Amato presentuje je opravdu děsivá.

The post Amato: Genderová ideologie. Jak se tato propaganda dostává do škol skrze nařízení a porušování lidských práv first appeared on Čítárny.

Článek je zpracován podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi. Zde se rozebírá genderová ideologie na školách v Itálii a její zrůdný dopad na výchovu dětí v rodinách. Na Čítárnách má 4 části. Viz odkazy v pravém sloupci nebo pod článkem.

Je zajímavé, že o tzv. genderové teorii v podstatě nikdo nic neví. Nejenže tu panuje velká nevědomost, ale i velký zmatek.
Někdo si ji plete se sexuální výchovou.
A říká mi: “Já jsem pro genderovou teorii, protože je správné, aby se děti ve škole učily, jak jsou biologicky a sexuálně nastavení.”
Další si ji plete s rovností mezi mužem a ženou.
A říká mi: “Já jsem pro genderovou teorii, protože je správné překonat stereotypy, kvůli kterým žena pere, žehlí a její manžel ne.”
Další si ji plete s homosexualitou.
A říká mi: “Já jsem pro genderovou teorii, protože je správné respektovat i lidi s jinou sexuální orientací.”

Škoda, že se genderová teorie netýká ani jedné ze tří věcí, které jsem vám právě jmenoval.

Pokusím se vám genderovou teorii jednoduše vysvětlit, protože podstata je jednoduchá. Je tak absurdní, jak je jednoduchá.
Je to přesvědčení, že jedinec je buď chlapec nebo dívka, muž nebo žena, NE na základě toho, jak je biologicky strukturovaný, ale podle toho, kým se zrovna cítí, že je.
Ráno jsem se cítil mužem, tak jsem muž, zítra se budu cítit ženou, tak budu žena, pozítří budu zase muž… nebo, jako u některých transgenderů – střídavě po měsících.

Genderová teorie ovlivňuje veřejné mínění čtyřmi kanály:
Legislativním: zákony.
Judikativním: soudy.
Kulturním: masmédii.
A ve školství: indoktrinací učení.

Příklady, které děsí:
9. července 2013 Ústavně právní výbor v Itálii schválil první sjednocený text tzv. zákona Scalfarotto, který později sloužil jako podklad k projednávání ve sněmovně.
Pozor! Článek 1, písmeno “b” tohoto textu zněl:
“Pro účely trestního práva se pohlavní identita definuje tak, jak jedinec vnímá sám sebe, jako náležitost k ženskému či mužskému pohlaví, i když se liší od vlastního biologického pohlaví.”
Tohle by bylo ukotveno v zákoně.
Představte si možné následky, třeba na ženské kvóty…

Právníci ze společnosti Pro život druhý den, 10. července 2013 obeznámili svět s touto šíleností v právní praxi, rozpohybovala se kampaň, která vedla k tomu, že 22. července 2013 byl tento článek z textu vyjmut, smazán.

Ale pozor! Protože to, co z politiky odešlo dveřmi, se vrátilo oknem do soudnictví.
Někdo z vás možná zaregistroval, že 4. listopadu minulého roku občanskoprávní oddělení soudu v Messině vyneslo rozsudek, který začíná takto:
“Genderová identita člověka může být určena přechodně nebo definitivně bez ohledu na chirurgický zákrok, který by změnil jeho primární pohlavní znaky.”

Co se tedy stalo?
Že se jednadvacetiletý muž obrátil na matriku obecního úřadu v Messině a požadoval, aby v jeho občanském průkaze bylo jako pohlaví uvedeno “žena” a jako povolání “studentka VŠ”.
Zaměstnanec matriky mu sdělil, že to nejde.
Řekl mu: “Podívejte se, zákon vám umožňuje změnit si pohlaví, existuje zákon z roku 82, musíte se ale podrobit chirurgickému zákroku.
Zajděte si tedy na chirurgický zákrok, pak se vraťte a provedeme změnu veškerých vašich dokumentů.”
Mladík odpověděl: “To mě ani nenapadne. Já se žádnému chirurgickému zákroku podrobit nehodlám.
Já jsem žena, protože se CÍTÍM být žena a vy máte povinnost to v dokumentech zaznamenat.”
Pracovník matriky musel jeho žádost pochopitelně zamítnout.
Muž se obrátil na soud a soudci mu dali za pravdu.
Vynesli rozsudek, který je zajímavý a i dobře formulovaný.

Když soudci zdůvodňovali tento rozsudek, řekli, že jsou tři faktory, které určují genderovou identitu:
tělo, vnímání sebe sama a společenská role.
Při vyšetřování případu tohoto mladíka došli k závěru, že v jeho případě byla tělesná složka podřízená posledním dvěma faktorům, které byly dominantní.

Co udělal soud v Messině? Přijal žádost mladíka a nařídil státnímu uředníkovi, aby mu upravil rodný list, občanský průkaz a další dokumenty.
Takže my už dnes v Itálii máme muže, zástupce pohlaví s chromozomy XY, který je podle zákona žena.

Navzdory tomu, že někdo tvrdí, že genderová teorie neexistuje, tak vidíte, jak postupuje!
Co kdyby tento mladík chtěl využít třeba ženských kvót v politice a kandidoval by? Mohl by to udělat.
Co kdyby chtěl soutěžit ve sportu v ženské discipléne. Mohl by.
Nebo jinak, kdyby si tento mladík chtěl vzít muže, teoreticky by to to šlo, protože byrokraticky, po právní stránce, to je žena.
Vidíte, jak tahle teorie postupuje i přes železné brány zákona?

Tady by se dalo mluvit celý večer, jak televize, noviny, média propagují genderovou teorii a záměrně likvidují klasickou přirozenou rodinu.
Pozor! Nemá vůbec co do činění s homosexualitou.

Povím vám, co se mi nedávno stalo.
Přednášel jsem studentům na Lateránské univerzitě v Římě, a když jsem se vracel, tak ve vlaku, na sedadle, které mi bylo přiděleno podle jízdenky, jsem našel časopis – Grazia.
Ledabyle jsem ten časopis prolistoval, když v tom jsem si všiml jedné fotografie – dítěte oblečeného jako muž, tedy v obleku, v saku, s kravatou…
Zaujal mě nadpis: “Generace unisex”
Četl jsem dál a co jsem se dočetl?
Obléká se jako kluk, nechává si říkat John – dcera Brada Pitta a Angeliny Jolie se stala nejsledovanějším příkladem neutrální výchovy, bez genderových předsudků.
Nejedná se o ojedinělý případ. Pro italské čtenáře z USA, Grazia bude pátrat dál.

A víte, co v tomto článku Grazia říká ženě v domácnosti, která ji čte třeba ve frontě u kadeřnice?
“V podstatě čím dál víc rodičů, učitelů a expertů zastává názor, že by děti měly být vychovávány po vzoru neutrálního pohlaví.”
Grazia vysvětluje dobře, o co se jedná, že nejde o homosexualitu, ale že jde o svobodu volby.
Grazia říká, jak je trendy, že je “in” mít dceru jakou mají Angelina Jolie a Brad Pitt.
Takhle šíleně se šíří genderová teorie.

Podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi
Gianfranco Amato, advokát, zakladatel a ředitel právnické společnosti “Giuristi per la Vita” o genderové teorii v praxi.
https://www.youtube.com/watch?time_continue=275&v=g8sLZ9A_aPI
http://gianfrancoamato.it/
LGBTPSVZ aktivisté dávno nejsou nějaké skupinky nadšenců stavící se za utlačované sexuální menšiny. Dnes je to mediálně-ideologická síť novinářů, aktivistů a neziskovek, kteřé pomocí různých dehonestačních praktik a hysterie destabiluzují společnost, aby byla lépe manipulovatelná.
Realita Italských škol jak ji zde pan Amato presentuje je opravdu děsivá.

The post Amato: Genderové provokace jako způsob rozdělení společnosti a odvádění pozornosti od důležitých změn first appeared on Čítárny.

Vtipné a pohodové vyprávění Z iTálie. Jan Werich popisuje svoji cestu s dcerou Janou z Prahy do Říma a zpět, které pro rozhlas nahrál v roce 1963. Italské prázdniny jsou radost, gejzír moudrosti a vtipných glos, je to cesta hodná napodobení. V tomto případě jsem pro „opisování“!

Jan Werich vypráví, vzpomíná, občas jen naznačuje, hlavně glosuje celou cestu, tu a tam mu do řeči skočí jeho dcera.
Prožijeme s nimi vše, co oni zažili na svém prázdninovém putování autem do Itálie a zpět. A všechny příhody – dramatické, veselé, pijácké, rozpustilé – v tu ránu budeme chtít zažít taky. Taky se nám bude chtít usednout do vozu a vyrazit po jejich stopách.

Nahrávka sice vznikla před víc jak padesáti lety, přesto je neskutečně současná. Vše, co Jan Werich rozebírá a osvětluje své dceři Janě, jakoby se odehrálo právě teď – je důkazem, že svět se moc nemění, ani lidi v něm. Italské prázdniny jsou známým literárním cestopisem Jana Wericha. A ten to se slovy a slovíčky uměl, dokázal upoutat, dokázal pobavit a dokázal přes vtipné narážky i největší zabedněnce donutit k zapojení šedých buněk mozkových.

Co víc o Italských prázdninách otce a dcery Werichových napsat? Poslechněte si je – stojí za to, i když už překročily padesátku. Zdá se, že jsou jako víno – pořád lepší a pořád jiskrnější. Nebo se to člověku možná jen zdá, protože přihlouplých legrácek je kolem nás habaděj, ale vtipného vyprávění aby člověk pohledal.

Audio: Werich, Jan: Italské prázdniny. Radioservis 2014. Nahrávka Českého rozhlasu z roku 1963. Celkový čas 78:48.

Ukázka z knihy…

„Jen si představ, co by tady kolem nás bylo, kdyby už tenkrát měli televizi? Nic, zhola nic! Neměli by na nic čas! Každý den program. Florencie by měla vysílačku. Pisa by měla vysílačku i Siena. Papež, ovšem, by měl tu nejsilnější. A teď by si vzájemně začali umělce přeplácet. Četl jsi někdy Michelangelovy sonety? Ne? Koupím ti je! Ty by vysílali, ty sonety, ale kolik by jich musil napsat pro denní programy! Řekněme dvakrát týdně. Tisíce sonetů, tisíce! A on by je sved, protože byl génius, ale jak dlouho? A jaké by byly pak? A Petrarca a Boccaccio by psali, až by se upsali. Samosebou, výpravu by do papežské televize dělal da Vinci. Ale jak dlouho? Víš, jak by to musil odfláknout? To by nebyly Mony Lisy, to by byla pozadí. On by je uměl, brachu! On by je uměl! A Vinci by měl ještě svůj vlastní program. Technologický. Víš ty, co všechno vymyslil? To by ovšem mělo úspěch, sám by to kreslil před kamerou, sám by to uváděl, ti lidé tenkrát uměli všechno, ti nejen uměli, ti věděli!“

Napil se, dolil, objednal další.

„Věděli, chlapče, věděli a hledali dál! Michelangelo tesal do kamene sám, svýma rukama! Tesal tak, že někdo, kdo ho pozoroval, napsal v dopise, že tři kameníci za trojnásobný čas by neutesali tolik, co ten člověk, a to mu bylo asi šedesát! A když dělal strop v Římě, ne Sixtinskou, tu druhou – no, pomoz mi, capeila Paolina, obrácení Petra na víru, tak ležel naznak a maloval a maloval a bylo mu hodně přes sedmdesát. Všechno, co namaloval, vytesal a napsal, udělal sám! Svýma rukama! A vezmi televizi. Špatná dekorace, nevkus vysílaný miliónům očí. A v ní před mikrofonem herec, zpěvák, špatně hraje a špatně zpívá. Sta lidí v ateliérech televize, stovky jiných v organizaci televize, statisíce těch, kteří ji vyrábějí a spravují – hlavně spravují! – a on tam stojí, ten špatný zpěvák, hlasu má tolik, že by se přívozu nedovolal, ale oni mu ho zesílí, přidají echo, uberou pazvuky, zesílí spodek a vzhůru do éteru! Milióny sedí doma a poslouchají a pozorují něco. Proč? Protože už to tam bylo několikrát viděno a patrně je to dobré. Patrně dobré! Je tu kolem nás něco, co je patrně dobré? Tady je nádhera, dílo!“

Seděli jsme dál a mluvili jsme. A pili jsme. Pak zhasli na chodníčku a přenášeli stolky dovnitř. Nechtěli jsme ten svůj vydat, i šli jsme za ním.

„Představ si, že by byl Shakespeare psal televizní hry. Dostával by dopisy a musil by psát podle přání posluchačů. Každý dopis posluchače jest svědectví o subnormálnosti pisatelově. Souhlasíš?“

Jako by bylo možno nesouhlasit!

„Televize rozšiřuje nevkus a nemůže jinak, protože musí něco prodat, to je její pravý účel. Prodává se mnohým a musí se prodat mnoho.“

Namítl jsem, že u nás televize se nesnaží nic prodat.

„A je dobrá?“ otázal se.

Přemýšlel jsem, jak mluvit pravdu a nekálet do vlastního hnízda. Naštěstí přišel sám padrone a přesvědčoval Boba, že Florencie spí a že se musí domů. K mému překvapení to Bob uznal. Dostali jsme dvě stregy na cestu a vystrnadili nás.

The post Jan Werich. Italské prázdniny. Zaručený gejzír nadčasových vtipných glos first appeared on Čítárny.

Sen v Benátkách je knížka vynikajícího Štěpána Zavřela, kterého tímto připomnělo nakladatelství Labyrint/Raketa. Sen malého chlapce o záchraně Benátek už něco pamatuje, ale výtvarně je nadčasový. Kniha Štěpána Zavřela vychází po více než čtyřiceti letech od svého vzniku konečně česky.

Poetický příběh a snové akvarely neotřele přibližují dětem a rodičům fascinující benátskou architekturu a zároveň vyzývají k záchraně tohoto krásného města.
A klade si jednu zásadní otázku. Co by se stalo, kdyby se jednoho dne celé Benátky ocitly pod mořskou hladinou? Marek a malá mořská víla se vydávají na noční dobrodružství do magického světa, kde se ryby, medúzy a sépie prohánějí spletitým labyrintem uliček a historických paláců.

Sen v Benátkách / Štěpán Zavřel / Z italského vydání přeložila Petra Nováková / vydal Labyrint v edici Raketa, 2016 / 40 stran, velký formát 230×320 mm, pevná vazba, barevný tisk

The post Zavřelův Sen v Benátkách je výtvarně nadčasový. Kvalitní kniha pro děti first appeared on Čítárny.

Článek je zpracován podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi. Zde se rozebírá genderová ideologie na školách v Itálii a její zrůdný dopad na výchovu dětí v rodinách.
Na Čítárnách má 4 části. Viz odkazy v pravém sloupci nebo pod článkem.

Dokument “Standard pro sexuální výchovu v Evropě” vydala Světová zdravotnická organizace. Je to opravdu mimořádně zrůdný dokument, který se dostává čím dál víc do našich školek a prvních tříd.
Dokument rozděluje děti do věkových skupin: 0-4, 4-6, 6-9, 9-12, 12-15 let.
Se skupinou 0-6 let, tou nejchoulostivější, kde se dokument uplatňuje nejvíc se počítá s tím, aby děti v tomto věku (0-4, 4-6), byly kromě jiného vedeny k předčasné dětské masturbaci, byly schopné dopodrobna popsat pohlavní orgány.

Poslední novinkou je brožurka pro prvňáky, kde je obrázek ženy s roztaženýma nohama a detailně popsaným pohlavním aparátem:malé a velké stydké pysky, klitoris…
Třetí bod: zkoumání nahoty a tzv. “hra na doktora”.
Čtvrtý bod – horší než tři předcházející: genderová identita – máte se rozhodnout, zda jste kluk či holka.

Od ledna 2014 do dneška jsme toho viděli už mraky. O té tzv. “tělesnosti”, říkejme tomu tak, jsme se poprvé dozvěděli z Říma.
Stalo se to v první třídě, když otec poslouchal šestileté dítě, které se vrátilo domů ze školy a mluvilo dost specificky o pohlaví a ptalo se: “Tati, můžu prozkoumat tvůj genitál, abych viděl žalud?”
Tomu rodiči instinktivně došlo, že tu zahrál roli jiný dospělý člověk.
Běžel do školy, zavolal si všechny učitelky a řekl: “Pozor, tady se potuluje nějaký nebezpečný člověk!
Můj syn říká to a to…”
Učitelky na to: “To jsme byly my. Aplikujeme “Standard…” a vrazí mu do ruky “Standard pro sexuální výchovu v Evropě”.
Na oprávněnou reakci otce: “Zbláznily jste se?!” mu všechny učitelky, VŠECHNY! vynadaly, že je bigotní, zpátečník…
Otec své dítě ze školy pochopitelně odhlásil, aby od ní bylo co nejdále. My mimojiné vyhodnocujeme, jestli to lze dát k soudu…

Promiňte, ale jak vy nazvete dospělého člověka, který učí šestileté dítě, aby se osahávalo?
Co?
Víte, co mi jeden večer odpověděli v Trentu? “Vychovatel”.
Našel jsem publikum, které tyhle věci hájilo.
Když vyprávím o “vychovateli z Trenta”, někdo mi to nevěří.
Takže co jsme udělali? Vytáhli jsme ze záznamu tu pasáž – – zjistili jsme, že to setkání někdo nahrával.
Vytáhli jsme z toho záznamu dvojminutovou pasáž, kde posluchačům pokládám rétorickou otázku a jsem udiven jejich reakcí a dali jsme to na YouTube – můžete si to video najít.

Někdo mi napsal: “Vážený pane advokáte, poslechl jsem si vaši přednášku. Když jste mluvil o tom “vychovateli z Trenta”, upřímně jsem si myslel, že to je výmysl, že jste přeháněl. Když jsem to ale viděl na vlastní oči a slyšel na vlastní uši na YouTube, byl jsem v šoku.
Omlouvám se, že jsem vám nevěřil.”
Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Jsou lidi, kteří takové věci brání a aplikují je. Jak někdo správně říkal – v tomto případě se bavíme o přírodě, jakkoli perverzní, ale přírodě.
O genitáliích, masturbaci u čtyřletých dětí… No dobře, ale je to pořád příroda.
To, z čeho začíná mrazit, je genderová identita, aneb “vyberte si, co chcete být”.
Tady se fantazii meze nekladou. Jsou školy, kde nechávají kluky oblékat se jako holky a obráceně, kde klukům dávají na hraní panenky a holčičkám vláčky, a to podle norského výchovného protokolu.

Poslední novinka se objevila v Castelnuovo del Garda, ale i v Palermu.
Paní ředitelka mi potvrdila, že se při rekonstrukci mateřských školek musí řídit nařízením, které zakazuje rozdělení WC na klučičí a holčičí.
Společné záchody.
Dále, na staré škole Mattei, římské mateřské škole, jsou děti líčeny šminkami, rtěnkou, a to externími učiteli z asociace Scosse.
V římské mateřské škole “I Sei Colori di Ugo” v roce 2014 poprvé zrušili oslavu Dne otců, aby nediskriminovali holčičku, která měla dvě matky lesby.
Řekli nám, ještě to musíme ověřit, že od loňského Dne otců v březnu 2013 je v Římě přibližně deset školek, kterých se rozhodlo “uklidit sv. Josefa do skladu”.
Pak se rozšiřují tyhle pohádky o dvou princeznách, které se zamilují, vezmou se a žijí šťastně až do smrti s obrázkem lesbického polibku dvou princezen na obálce knížky.
Pohádka o princi, který se zamiluje do rytíře, utečou spolu a vezmou se…

A je tu “mistrovské dílo”. Prosinec 2014. Básnička pro děti určená k přednesu.
Jmenuje se “Bohatší než král”
“Emma není děvče jako ostatní, ráda se směje, běhá a sní.”
“Její dvě maminky ji milují vřele a všechny tři se spolu mají skvěle.”
“Hrají si, zpívají, jsou veselé… “Ale mami, co řeknu ve škole?”
Řekni: “Dvě maminky mám a společně jsme bohatší a šťastnější, než král.”
“Emma skáče – raz, dva, tři. Životu zdar, vždyť ten je veliký dar!”
“Emma není děvče jako ostatní, ráda se směje, běhá a sní.”
“Její dvě maminky ji milují vřele a všechny tři se spolu mají skvěle.”
“Hrají si, zpívají, jsou veselé… “Ale mami, co řeknu ve škole?”
Řekni: “Dvě maminky mám a společně jsme bohatší a šťastnější, než král.”
“Emma skáče – raz, dva, tři. Životu zdar, vždyť ten je veliký dar!”

Dokážete si představit obličeje rodičů, když slyšeli děti přednášet tuhle básničku?
To nejlepší ale teprve přijde.

Když se děti zeptaly: “Paní učitelko, proč má Emma dvě maminky?”
Pro tyto případy je připravená didaktická podpora “Proč máš dvě maminky?”
Mari a Frenci se milovaly a chtěly založit rodinu. K tomu, aby se mohlo narodit dítě, je ale potřeba muž a žena. Žena má v břiše vajíčko a muž zasévá semínko.
Mari a Frenci byly dvě ženy, měly jen vajíčka, chybělo jim semínko.
Ale v Holandsku je klinika, kde hodní lidé darují semínka těm, co je nemají.
Frenci si v holandské klinice nechala dát semínko. Dala ho Mari do břicha, kde se potkalo s vajíčkem.
Margherita začala růst. Margherita má dvě maminky, jen jedna ji nosila v bříšku, ale obě dvě ji SPOLEČNĚ přivedly na svět. Jsou to její rodiče.
Mari a Frenci chtěly mít početnou rodinu, a tak si po čtyřech letech Frenci nechala dát další semínko a dala ho do břicha Mari.
Jaké milé překvapení! V Mariině bříšku vyrostly dvě děti blízko sebe, Giorgio a Raffaele.
Jsou to dvojčata a podobají se jako vejce vejci, ale jen vzhledem.
Uběhly dva roky a maminky znovu jely do zahraničí. Tentokrát si nechala dát semínko Mari a dala ho do břicha Frenci.
Narodil se Antonio, jejich čtvrté dítě.
To je početná rodina: dvě matky, čtyři děti a tři kočky.
Tohle je autobiografický příběh.
Frenci alias Francesca Pardi je autorka této knížky.
A Margherita, první narozená holčička, je jedna z těch, kvůli které v mateřských školkách zrušili oslavu Dne otců, aby nebyla diskriminována.
U kluků ale nastává problém, protože kluci nemají bříško.

Ale je tu didaktická podpora!
“Proč máš dva tatínky?”
Franco a Tommaso se milovali. Chtěli založit rodinu a mít děti.
K tomu je ale potřeba muž a žena. Tohle je jediné, co zatím nemůže popřít žádná pohádka.
Žena má v břiše vajíčko a muž zasévá semínko. Tradiční systém…
Franco a Tommaso byli dva muži. Měli jen semínka, chybělo vajíčko.
A nemohli ho ani nechat vyrůst ve svém bříšku.
Ale v Americe je místo, kde hodné ženy darují svá vajíčka těm, kdo je nemají…

Franco si v americké klinice nechal dát vajíčko, ale to nestačilo. Z vajíčka a semínka se nemůže stát dítě, pokud je žena nenechá ve svém břiše vyrůst.
V Americe ale mohou ženy nechat ve svém břiše vyrůst děti, které by se jinak nemohly narodit. Dělají to, protože si myslí, že je skvělé mít děti a chtějí pomoct těm, kdo je mít nemůže a protože si myslí, že je úžasné, když se dítě narodí do rodiny, kde ho očekávají.
Tommaso se seznámil s Nancy.
Ta už děti a rodinu měla a byla ráda, že může pomoci Francovi a Tommasovi založit tu jejich.
Takhle: v americké klinice doktoři spojili vajíčko a semínko, které přinesli Franco a Tommaso a dali je do břicha Nancy, kde začaly růst. Li má dva tatínky, ani jeden z nich ji nenosil v břiše, ani jeden z nich ji nenosil v břiše, ale oba dva ji SPOLEČNĚ přivedli na svět. Jsou to její rodiče.

Víte, co je jediná pravdivá věc na téhle pohádce? Amerika.
Víte, kde se KUPUJÍ, protože tohle je to správné slovo, tohle je pokoutní obchod. Slovo “darování” je lež.
Víte, kde se kupují oocyty?
Na amerických studentských kampusech, kde dívky prodávají své oocyty, aby měly na studium a na nájem.
Ale není to tak jednoduché, víte?
To není zastavárna, kde přinesete své oocyty a dostanete peníze. Ne!
Vztahují se na to velmi přísná selektivní kritéria.
Nejprve se přihlíží k IQ, pak k tělesným vlastnostem, sociální vrstvě a rodině, ze které pocházíte. Musíte být hezká, pohledná, inteligentní a sympatická. A když máte to štěstí a ze 150 uchazeček vyberou vás, protože jste hezká, pohledná, inteligentní a sympatická… víte, v čem to štěstí spočívá?
Podrobí vás hyperstimulaci vaječníků – devastujícímu hormonálnímu bombardování, oocyty vyrostou do velikosti hroznového vína, pak následuje odběr, který je nejnebezpečnější.

Jennifer Lahl, naše kamarádka z Kalifornie, o tom natočila dokument s názvem “Eggsploitation”. https://youtu.be/qcYWxVdqR8Y
Podívejte se na to. Vyhrálo to i cenu v Kanadě.
Udělala rozhovory s desítkami těchto dívek. Víte, co z toho vzešlo?
Spousta z nich už nemůže mít děti, protože to bombardování hormony je natolik devastující, že mají vážné tělesné následky, protože tahle záležitost je velmi subjektivní, záleží, jak jste nastavená.
Některé nic neudělá, pro jiné je devastující. Jiné dívky zemřely.
V tom dokumentu rodiče těch dívek vypráví nekonečné příběhy, podložené zdravotnickou dokumentací o pojišťovnách, které neplatí a podobné věci.

Takže ti dva muži Franco a Tommaso jedou do Ameriky, využijí těchto dívek a koupí si ty oocyty.
Těm holkám ale nenechají děti odnosit, aby se mezi nimi náhodou nevytvořilo pouto. Nene. Koupí si oocyt, ve kterém je ta cenná DNA a jedou do Indie.
Zaplatí 500 eur ubohé Indce. Mimochodem, ta s nimi musí podepsat smlouvu, viděl jsem jednu v angličtině, obsahuje klauzuli, která říká, že pokud je produkt vadný, Indka se zavazuje, že potratí.
Vraťme se o kousek zpět. Nejdřív si Franco a Tommaso v centrifuze smíchají vajíčko se spermií jako to udělal Elton John se svým přítelem, aby se nevědělo jedou do Ameriky, využijí potřeby těch dívek, aby si koupili oocyty, pak jedou do Indie, aby zneužili ubohou Indku.

Promiňte, ale… Kam se poděly feministky?! Kde jsou?!
Tady jsou ženy, nucené ne prodávat své tělo, ale lidské orgány! Protože tohle je obchod s lidskými orgány.
Jo a mimochodem, je méně nebezpečné darovat ledvinu, než podstoupit tyhle věci.

Promiňte, ale můžu říct, že tyhle věci… A to se dřív mluvilo o zemích třetího světa, o vykořisťování třetího světa, neokolonialismu…
Co je to, co se děje v Indii?
Smí se říkat, že tohle všechno je nechutné? Smí?
Zkuste říct, že ta fotka dvou mužů s dítětem na holém hrudníku, která obletěla a dojala celý svět, je nechutná.
Jakápak homofobie, zlynčují vás. Protože… “je nádherná” protože svět je cynický. Dojme se, ale má krátkou paměť.

Vy jste nejspíš zapomněli na Sushmu Pandey, že? Já ne.
Sushma byla spíš holčička, než dívka. Velmi chudá nezletilá Indka. Pracovala jako otrokyně na šrotišti. Když v jednom momentě, z hladu a zoufalství si nechá zfalšovat dokumenty, aby byla plnoletá a odvezou ji do Rotunda Center for Human Reproduction.
To je klinika v Bombaji, kde provádí tyhle prasárny.
Zemřela, když byla podrobena třetímu bombardování hormony, protože byla moc malá.
Víte, proč dva tři roky zpátky tahle zpráva obletěla a dojala celý svět a pak na ni všichni zapomněli?
Protože tomuto neštěstí se totiž vysmáli. Za smrt této dívky nebyl nikdo odsouzen. Klinika se totiž odkazovala na dokumenty, které dokazovaly plnoletost a tři zprostředkovatelé, dva muži a jedna žena, kterým klinika dávala provize, aby naháněli zoufalé dívky v Indii a kteří doprovodili Sushmu na všechny tři cykly, se najednou vypařili!

Důkaz, že bohatí a mocní vyhrávají vždy, slabí a chudí jsou ale vždy převálcovaní.

Já cestuji po Itálii už rok a půl…
Hledám člověka, který se pokládá za komunistu, a který by mi řekl, že v 21. století je správné a etické, když nezletilý riskuje svůj život, aby se stal součástí těchto záležitostí.
Jednoho! Ale pravého komunistu. Ne komunistu jako Nichi Vendola, který obhajuje právo na umělá oplodnění pro homosexuální páry.

Nebo komunistku jako Monica Cerutti pracovnici z Úřadu pro rovné příležitosti v regionu Piemont. Pamatujete se na ni?
Ta, co zahájila trestní stíhání té učitelky.
Víte, co tahle žena napsala?
Prohlásila, že dávat do souvislosti homosexuální páry děti homosexuálních párů s vykořisťováním žen, v tomto případě ubohých potřebných žen, dárkyň oocytů je upřímně šílenost.
A řekla, že: “Tvrdit, že homosexuálové využívají práva na asistovanou reprodukci na úkor žen, je účelové vyjádření, výplod choré mysli, která nechápe asistovanou reprodukci.”

Napsal jsem jí veřejně a tykal jí:
“Drahá Monico,
ať jsem třeba chorý, ať je mé vyjadřování účelové, ať jsou mé představy, jak říkáš ty, šílené, ty ale nemůžeš schovávat své svědomí za bronzovou masku tvé cynické ideologie. Musíš mít odvahu se dívat do očí holčičky, která umírá kvůli přání… Ne! Kvůli vrtochu dvou zpovykaných zbohatlíků ze Západu.
Ty se musíš dívat do očí všech Sushma Pandey, které jsou hladem a zoufalstvím donuceny dát všanc nejdřív svou hrdost a pak svůj život.
Monico, vyjdi ven z těch gobelínových sálů paláce Lascaris a udělej si výlet do Indie! Udělej si výlet do Indie!
Tam pochopíš na vlastní kůži, co to znamená hlad, zoufalství a vykořisťování.”

Jak genderovi aktivisté a neziskovky ovlivňují malé děti a znásilňují je propagandou

Víte, dostalo mě, když mi zavolala jedna maminka a řekla:
“Dcera se vrátila ze školy a řekla mi:
“Mami, mami, paní učitelka nás učila, že existují kluci, holčičky a hvězdička.”
Maminka na to: “Kdo je hvězdička?”
“Jo, mami, hvězdička je obojí, kluk i holka, může si vybrat.”
Matka na to: “Ale ne, to je hloupost.” – “Ale paní učitelka…” – “Paní učitelka se mýlí.”
“Ne mami.” Pozor. “V naší třídě jsou totiž tři hvězdičky.”
Chápete to? Už stihli zkazit tři děti.

Naše zralost a schopnost úsudku nám dovoluje o těchto věcech říct, že jsou šílené.
Ve věku 0-6 let ale tato schopnost úsudku chybí.
To, co se děje, je, že moc ovlivňuje ty nejvíce manipulovatelné skupiny (0-6 let), aby nastolila tuhle antropologii, která je chybou lidského myšlení, ale víte, co je na tom znepokojující?
Že tohle všechno prochází bez povšimnutí.
Ne, je to ještě horší, když se vzepřete, tak jste bigotní! Jste tmář! Nebo jak řekli mně – bráníte se vědeckému pokroku.
Víte, co je to za vědecký pokrok, který nás Evropany v teorii genderu čeká?

Britské národní zdravotnictví loni definitivně schválilo použití jednoho léku.
Gonapeptyl – blokátor hypothalamu.
Devítiletým dětem zastavuje pubertu, aby měly víc času se rozhodnout mezi klučičím a holčičím pohlavím.
Víte, jak se aplikuje?
Píchá se jednou za měsíc do břicha.
Jeden vpich měsíčně do břicha klukům zablokuje růst vousů a změnu hlasu.
U dívek zablokuje nástup cyklu a vývin prsou.
To aby byl chirurgický zákrok, který podstoupí po dovršení plnoletosti, méně invazivní.
Budeme mít kluky ve věku 16, 17, 18 let holé a s ženským hlasem a dívky bez prsou a bez menstruace.
Ty, co kardinál Bagnasco nazval “translidmi”.
Když jsem o Gonapeptylu vyprávěl v San Giovanni Lupatoto, jedna paní z farnosti druhý den napsala panu faráři, že jsem byl ideologický a že jsem přeháněl. K dopisu přiložila článek z Corriere della Sera, kde psali o Holandsku.
Kněz mi to přeposlal. Vysvětlil jsem mu, že Holandsko není Británie, že to je někde jinde, že článek z Corriere della Sera s tím neměl nic společného a vysvětlil jsem mu, že SRS je zkratka pro “Sex Reassignment Surgery”.
Italský překlad je zajímavý: “chirurgický zákrok pro znovupřiřazení pohlaví”.
Místo slova “změna” použili “znovupřiřazení”, což má jiný význam. Bohužel se z toho v Británii stává móda.

Kromě jiných dokumentů jsem panu faráři k odpovědi přiložil článek z prestižního Time. Článek z listopadu 2013. Věnuje se tomuto, bohužel, čím dál častějšímu fenoménu. Zadali ho ke zpracování prestižní firmě novináře Chrise Smythe, který napsal pěkný článek a z mnoha údajů citoval jeden:

“Počet dětí, které podstoupily tuto proceduru, se v roce 2012 zvýšil o 50 % oproti roku 2011.”
V roce 2012 jich bylo 208 a o rok dříve 139.
Jedna injekce mimochodem stojí 82 liber.

Jestli si myslíte, že se nás tyhle věci netýkají, protože se dějí daleko v Británii, tak pozor!
Přečtěte si článek, který napsal pan doktor Angelo Passaleva.
Je to lékař, ředitel Hnutí pro život ve Florencii.
V týdeníku Toscana Oggi napsal alarmující článek, který pochopitelně neměl žádnou odezvu.
Napsal, že v Toskánsku, kde je hejtmanem pan Rossi, který je v těchto věcech vždy napřed, jako s umělým oplodněním, se na výslovnou žádost o povolení aplikace Gonapeptylu ve florentské nemocnici Careggi, vyjádřili, že to je v jednání.
Přesněji – žádost nyní projednává etická komise nemocnice Careggi ve Florencii.
Gonapeptyl už klepe na naše dveře.

Té ženě z farnosti by bylo dobré říct, že ideologický je ten, kdo předem odmítá číst fakta, údaje, čísla, okolnosti!
Ne ten, kdo před nimi varuje.

Víte, kdo tento hnus odsoudil nejtvrději?
Jeden člověk, co řekl tohle – dvojtečka, uvozovky:
“Je třeba znovu vymáhat právo rodičů na přednost ve výchově svých dětí… a teď otevřete uši…
“vzepřít se jakýmkoliv výchovným experimentům na dětech a mládeži, sloužící jako pokusní králíci ve školách, které čím dál více připomínají nápravné tábory… a hrůzy manipulativního vzdělávání v genocidních diktaturách 20. století.
Ty jsou dnes nahrazeny diktaturou jednotného myšlení.” Tečka.

Podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi z roku 2015
Gianfranco Amato, advokát, zakladatel a ředitel právnické společnosti “Giuristi per la Vita” o genderové teorii v praxi.
https://www.youtube.com/watch?time_continue=275&v=g8sLZ9A_aPI
http://gianfrancoamato.it/
LGBTPSVZ aktivisté dávno nejsou nějaké skupinky nadšenců stavící se za utlačované sexuální menšiny. Dnes je to mediálně-ideologická síť novinářů, aktivistů a neziskovek, kteřé pomocí různých dehonestačních praktik a hysterie destabiluzují společnost, aby byla lépe manipulovatelná.
Realita Italských škol jak ji zde pan Amato presentuje je opravdu děsivá.

The post Amato: Standard pro sexuální výchovu v Evropě. Zrůdná genderová ideologie v praxi first appeared on Čítárny.

Článek je zpracován podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi. Zde se rozebírá genderová ideologie na školách v Itálii a její zrůdný dopad na výchovu dětí v rodinách. Na Čítárnách má 4 části. Viz odkazy v pravém sloupci nebo pod článkem.

Když jsem v lednu 2014 byl na konferenci ve Florencii, v lednu 2014. Mluvil jsem o Scalfarottovi, genderu atd., dva známí nás s manželkou pozvali na večeři.
Ptali se mě: “Co děláš ve Florencii?” Řekl jsem jim o té konferenci…
Jelikož o tom nevěděli NIC, přestože on je podnikatel a ona učí na střední škole, takže to nebyli žádní ignoranti, začal jsem jim vyprávět o zákonu. Najednou toho měl můj kamarád dost.
– “Ale běž, ty přeháníš!”
-“Italský parlament nikdy neschválí takový absurdní zákon!”
-“Už ho schválila sněmovna.” -“Cože? Kdy?” -“19. září.”
Podívali se na sebe s manželkou a řekli: “My jsme to nepostřehli.”

A jsme doma!
Když řekl: “My jsme to nevěděli, nepostřehli jsme to.”, rozsvítila se mi lampička. Pochopil jsem to, co mi do té doby nebylo úplně jasné.
Jak bylo možné, že Němci za nacistického režimu, gestapa, bombardování, deportování Židů, se zaplombovanými vagóny pak říkali: “My jsme to nepostřehli. Nevěděli jsme o tom.”
Mně to upřímně vždycky přišlo, jako chabá výmluva…
Ale ne. Může se to stát a stává se to.

Za 20, 30, 40 let někdo přijde a zeptá se:
“Jakto? Učili básničky, malovali děti, schválili zákon, zavírali… Nikdo nic nevěděl?” Ano. Nikdo si ničeho nevšiml a nikdo nic nevěděl.
Měla pravdu Hannah Arendt, přečtěte si knížku Eichmann v Jeruzaléme. Je to absurdní, ale je to tak.
A podívejte se… Mimochodem, je to ještě horší, protože Němci neměli ani televizi, ale my máme dokonce internet!
Když vidím mladého člověka, tak se ho ptám: “Jak myslíš, že obstojíš před vnukem, až se tě zeptá:
– “Dědo, co jsi tenkrát dělal?” – “Nevšiml jsem si toho.”
– “Ve 21. století, v éře internetu, když o tom mluvili, ty sis toho nevšiml. – “Ne, nevšiml.”
Komu to budou věřit? Komu?

Podívejte se, takhle se přichází o svobodu.

Jeden večer jsem přednášel ve farnosti v Římě a najednou přišla jedna stará paní…
Řekl jsem si: “Té bude přes 90 let.”
Sedla si do publika, tleskala, souhlasně pokyvovala, poslouchala. Když konference skončila, ze zvědavosti jsem za ní zašel. Zjistil jsem, že jí je 97 let a že jí to pálí.
Řekl jsem jí, že je chvályhodné, že se v jejím věku o tyhle věci zajímá.
Ona na to: “Ne. Přišla jsem udělat to, co jsem neudělala před 80 lety.”
Nerozuměl jsem, co tím myslela.
“Víte, když v Itálii začaly platit Norimberské zákony, tak Italové nevyšli do ulic protestovat, naprostá většina, spíš skoro nikdo, nevěděl nic, protože lidé byli zaostalí.
“A ti, co věděli, jako já…” řekla ta žena, “…říkali, že Židům v Itálii stejně nic nehrozí, někdo říkal, že to je politická záležitost, protože máme smlouvu s Německem, že ani Mussolini nechtěl tyhle zákony…” Řekla mi: “Představte si, že jsem dokonce šla za panem farářem, a ten mi řekl: “Dceruško drahá, jsou tu mnohem důležitější věci, než tahle směšná politika.”
A dále mi řekla: “Víte, KDY jsme si v Itálii uvědomili, co znamenají Norimberské zákony?
Odpověděl jsem: “Ne, paní.”
“Šestnáctého října 1943, kdy SS obklíčily Oktaviánský portikus – římské ghetto, odvezli pryč 1023 Židů a vrátilo se jich 16.
A moje nejlepší kamarádka, Židovka, se už nevrátila.”
Nechci, aby se opakovalo to, co jsem pro ni tentokrát neudělala.”

Poznámka redakce:
Deportace Židů se odráží v různých popisech událostí 16. října 1943, kdy hned ráno započalo shromažďování římských Židů k deportaci. Kněžna Lorenza Pignatelli, pobývající mimo Řím, obdržela naléhavý telefonát s žádostí o intervenci u papeže, který byl dříve jejím učitelem. Bylo jí řečeno, že musí okamžitě odjet do Vatikánu. Požádala dr. Wollenwebera, aby ji od jezera Albano odvezl autem do Říma. Ze všeho nejdříve zamířili k židovskému ghettu, aby zjistili, co se děje, poté se odebrali do Vatikánu a do soukromé kaple papeže Pia XII. Podle kněžny Pignatelli papež v její přítomnosti zatelefonoval německým úřadům a požadoval, aby byly zatýkání a deportace okamžitě zastaveny. Zastaveny sice nakonec byly, ale 1023 Židů už bylo v mezidobí odesláno do Osvětimi a přežilo jich jen šestnáct.
Z knihy: Krysí stezka  / Sands, Philippe / Prostor, 2021
The Ratline: Love, Lies and Justice on the Trail of a Nazi Fugitive, 2020

Takhle, TAKHLE se přichází o svobodu. V jednom momentě. Takhle.
Já jsem očitý svědek toho, jak vzniká tahle ostudná manipulace. Jakápak demokracie. To je diktatura jednotného myšlení.

Jak se manipuluje v tisku.
11. ledna 2014 hnutí La Manif Pour Tous zorganizovalo demonstraci na náměstí Sv. apoštolů v Římě.
Na tuhle národní demonstraci se sjely autobusy z celé Itálie. Náměstí se zaplnilo, bylo tam pódium a tři kameramani ze třech televizí. Také desítka novinářů. Poznal jsem ty z Corriere, Libero, La Repubblica, Il Messaggero. Desítka významných politiků – Eugenia Roccella, Lucio Malan. Ta demonstrace trvala, novináři natáčeli rozhovory se všemi, včetně mě. Pracovali zhruba hodinu. Demonstrace trvala od tří odpoledne do sedmi večer.
Druhý den, 12. ledna 2014… prosím, zkontrolujte si to v archivu, kontrolujte tisk, kontrolujte tisk!
Druhý den, nejenže nebylo ani vidu ani slechu po té demonstraci.
Víte ale, jakou zprávu napsali Il Corriere della Sera, La Repubblica, Il Messaggero, Libero? Tuhle:
“Přes most Magliana prošel průvod 300 lidí protestujících proti homofobii. Reagovali tak na úmrtí homosexuálního kadeřníka.”
Kdybych ale na vlastní oči neviděl ty tři kameramany! Kam se poděli? Natáčeli tam hodinu. Kde je výsledek jejich práce? Kdo je zastavil?
Takže realita není to, co čtete v novinách, ale to, co moc chce, aby realita byla.

Víte, myslel jsem si, že jsem ohledně těchto věcí viděl už všechno…
Po té básničce o Emmě, líčení dětí ve školce Mattei, Standardu sexuální výchovy…

Prosinec 2014. Básnička pro děti určená k přednesu.
Jmenuje se “Bohatší než král”
“Emma není děvče jako ostatní, ráda se směje, běhá a sní.”
“Její dvě maminky ji milují vřele a všechny tři se spolu mají skvěle.”
“Hrají si, zpívají, jsou veselé… “Ale mami, co řeknu ve škole?”
Řekni: “Dvě maminky mám a společně jsme bohatší a šťastnější, než král.”
“Emma skáče – raz, dva, tři. Životu zdar, vždyť ten je veliký dar!”
“Emma není děvče jako ostatní, ráda se směje, běhá a sní.”
“Její dvě maminky ji milují vřele a všechny tři se spolu mají skvěle.”
“Hrají si, zpívají, jsou veselé… “Ale mami, co řeknu ve škole?”
Řekni: “Dvě maminky mám a společně jsme bohatší a šťastnější, než král.”
“Emma skáče – raz, dva, tři. Životu zdar, vždyť ten je veliký dar!”

Dokážete si představit obličeje rodičů, když slyšeli děti přednášet tuhle básničku?
A naopak, když jsme v prosinci žádali mnoho rodičů, aby nám poskytli materiály, přisli nám takové případy, neuvěřitelné příběhy, kterým jsem já – a to jsem toho viděl už hodně – nechtěl věřit.
A kdybych nečetl zápis pedagogického sboru, školské rady, dopisy, dokumenty…
Kdybych neviděl ty dokumenty, tak bych tomu nevěřil.
Jsou to desítky a desítky příběhů, ze kterých mrazí.

Byl v tom ale háček. Řekli jsme rodičům: “Podívejte se, my ty věci nemůžeme zveřejnit anonymně.”
Těžko jsme tomu uvěřili my, natož ostatní.
Dali nám souhlas se zveřejněním jména školy, adresy, datumů, jmen rodičů, učitelů, ředitelů, obsahu zápisu pedagogického sboru, dopisů… všechno, všechno, všechno je zdokumentované.

Víte proč? Protože, podívejte se, stejně je to nevyhnutelné.
Dřív nebo později se nás budou ptát: “Vy jste nic nevěděli o těch školách, básničkách, líčeních, masturbacích…?
Nene. Tentokrát neodpovíme jako Němci.
Tentokrát budeme moci říct: “Milí zlatí, my jsme na tyto věci upozorňovali veřejně, sepsali jsme to a zdokumentovali pro budoucí paměť a budoucí ostudu a vyvinuli jsme co nejsilnější tlak na politiky.”
A je to jediná možnost jak se bránit. Když nemůže jednotlivec, musí se spojit víc lidí. Najmout právníky a postavit se lidské stupidtě a nové totalitě. Nejenom pro nás, ale i pro naše děti. Je to do velké míry naše povinnost, předat jim zdravou generační zkušenost naši i našich předků.

Podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi z roku 2015.
Gianfranco Amato, advokát, zakladatel a ředitel právnické společnosti “Giuristi per la Vita” o genderové teorii v praxi.
https://www.youtube.com/watch?time_continue=275&v=g8sLZ9A_aPI
http://gianfrancoamato.it/
LGBTPSVZ aktivisté dávno nejsou nějaké skupinky nadšenců stavící se za utlačované sexuální menšiny. Dnes je to mediálně-ideologická síť novinářů, aktivistů a neziskovek, kteřé pomocí různých dehonestačních praktik a hysterie destabiluzují společnost, aby byla lépe manipulovatelná.
Realita Italských škol jak ji zde pan Amato presentuje je opravdu děsivá.

The post Amato: Korporátní diktatura moci, zavádění totality jednotného myšlení first appeared on Čítárny.