Jako všechny verše jeho, jsou i jeho knížky pro děti skvostné, plné hříček, humoru a laskavého slova. Jan Skácel jich napsal celkem sedm a všechny jsou, bez výjimky, pokladem české slovesnosti. Přežívají generace a jejich oblíbenost neklesá.

Uspávanky
1983, ilustrace Ota Janeček
Básničky koncipované jako vyprávěnky dětem před spaním. Myslím, že spolu s Halasovým Před usnutím patří Uspávanky k tomu nejlepšímu z poezie pro děti.

Uspávanka s chlapcem, který dělá stojku na hlavě
Chlapec dělá stojku,
podívej se, hle,
nohama je vzhůru,
stojí na hlavě.
Všechno je hned jiné,
všechno dole hlavou,
na zemi je nebe,
lodě v mracích plavou,
a jak obrátil se
náhle chlapci svět,
palouk, les i domy,
jak mám přivonět k fialkám a bezu,
chrpu utrhnout,
když na hlavě stojí,
když se nesmí hnout,
aby neupadl,
pro jediný květ,
pro jedinou chrpu
nepřevrátil svět.

Pohádka o velkém samovaru
1961, Ilustroval Karel Svolinský
Dlouhá veršovaná pohádka, která má hodně zajímavých chytlavých narážek, kterých si tenkrát cenzoři ani nevšimli, ale o to víc pak kolovala pohádka mezi lidmi.

Za sedmi horami a lesy
žil kdysi dávno
jeden car.
Měl černý vous,
měl divné oči,
a velikánský samovar.
V té zemi bylo strašně zima,
i písnička tam
mrzla v led.
Car roztopit dal samovárek
a v zámku bylo teplo hned.

Kam odešly laně
1985, ilustroval Josef Čapek
Básně na motivy pastelů Josefa Čapka s obrázky hrajících si dětí.
Cyklus Čapkových obrazů byl veřejnosti prakticky neznámý, dokud jej v roce 1981 neuviděl Jan Skácel. Čapkovy pastely ho inspirovaly k veršům, které jsou svou hravostí a hladivostí osloví jhak děti, tak jejich rodiče.

Hádanka
Jak rozeznáme otakárka
od modré chrpy v obilí?
Motýl je kvítí, které lítá,
když nelítají motýli.

Proč ten ptáček z větve nespadne
1988, ilustroval Josef Čapek
Básně na motivy pastelů Josefa Čapka, tentokrát s obrázky zvířat

O čem se ptáčkům zdává
Zpívají ptáci celý den
a mají hlásky jako len.
Zpívají dnes tak jako včera,
po celý den až do večera.
Až dozpívají, půjdou spát,
sny krásně se jim budou zdát.
O loukách, o voňavém kvítí
a o měsíčku, který svítí
celou noc ptáčkům do hnízda,
když ticho na prst zahvízdá.

O pejsku Ťapovi, výru Výrovi, slavíčku Slavíkovi a kočičce, která se moc styděla
1998, Ilustrovala Vlasta Baránková
Verše jsou z autorovy pozůstalosti a k jejich vydání připravil J. Opelík
Málo známá knížka Skácelových veršů pro nejmenší děti, o zvířátkách, plná humoru a autorovy osobité poetiky.

Každé zvířátko má práci,
zbytečně čas neutrácí.
Zeptejte se třeba výra,
pročpak oči nepřivírá.
Význam výra velmi tkví
v tom, že výrá na větvi.
Neboť ze všech možných zvířat
Dovede výr nejvíc výrat.
Výrá výr a výrá moc,
nevadí mu, že je noc.
Oči ve tmě přivírat
nehodí se pro výra.

Pohádky z Valašského království
2006 (2. vyd.), ilustrovala Galina Miklínová
Pohádky z Valašska, které před stopadesáti lety sesbíral B. M. Kulda (Moravské pohádky) a před dvaceti lety převyprávěl Jan Skácel.
Druhé vydání knihy, která v době, kdy měl Jan Skácel zakázáno publikovat, vyšla pod jménem jeho přítelkyně Blanky Stárkové.

Jak šel brousek na vandr
1961, ilustroval Jan Kubíček
Veršované vyprávění s pestrými obrázky o brousku, který se vydá do světa hledat práci. Téma je sice dost poplatné socialistickému realismu, ale talent i tady Skácel nezapře a koneckonců i malé ponaučení, že bez práce nejsou koláče.

The post Jan Skácel a sedm krásných knížek pro děti plné básniček first appeared on Čítárny.

Populární básník Jan Skácel napsal i básničky pro děti, koncipované jako milé vyprávěnky před spaním. Myslím, že spolu s Halasovým Před usnutím patří Uspávanky k tomu nejlepšímu z poezie pro děti. Navíc vydání s ilustracemi Oty Janečka patří mezi skutečné skvosty.

Jan Skácel / Uspávanky / ilustrace Ota Janeček / 1983, Albatros

Uspávanky:

Uspávanka s chlapcem, který dělá stojku na hlavě

Chlapec dělá stojku,
podívej se, hle,
nohama je vzhůru,
stojí na hlavě.
Všechno je hned jiné,
všechno dole hlavou,
na zemi je nebe,
lodě v mracích plavou,
a jak obrátil se
náhle chlapci svět,
palouk, les i domy,
jak mám přivonět k fialkám a bezu,
chrpu utrhnout,
když na hlavě stojí,
když se nesmí hnout,
aby neupadl,
pro jediný květ,
pro jedinou chrpu
nepřevrátil svět.

Uspávanka s plavčíkem a velrybou

Plavčík je onen, kdo se plaví
na moři,
a ne ze zábavy.
Není to žádná legrace
choditi na loď do práce.

No zkrátka, plavčík, toje pán,
co na moři je zaměstnán.

Na lodi, která ryby loví,
šplhati musí do lanoví
a čistit mosaz, až se blýská.

Na souši se mu spíše stýská.

A tak ti budu vyprávět
o plavčíku, co málem svět
obeplul na své plachetnici

a jmenoval se plavčík Jan
a doma říkali mu Janek.

Taková loď si žádá vánek,
když ten se opře do plachet,
nemůže plavčík zahálet.

Kormidlo velikánské třímá,
aby loď plula hezky zpříma.

Kormidlo třímá bez únavy
a ryby vystrkují hlavy
z moře, jež tiché je jak laňka,
a obdivují toho Janka.

A tleskají mu ploutvemi.

Plavčík Jan na obdiv si zvykl
a časem natolik už zpychl,
když ryby tleskaly mu zvučné,
že třímal jenom jednoručné.

A když tu slávu takhle nesl,
do hlubin náhle koráb klesl,
protože najel na útes.

Plavčík Jan taky na dno kles.

Nahoru vyplaval však zručně
a tentokráte obouručně.

Rybky, co tleskaly mu právě,
zatímco oddával se slávě,
jakmile nastala ta změna,
vzaly hned ploutve na ramena.

A najednou byl v moři sám.

Ať plaval sem, ať plaval tam
a vlnami si cestu razil,
na živou bytost nenarazil.

Oceán tichý byl jak laň
a po něm plaval plavčík Jan.

A kde se vzala, tu se vzala,
velryba к němu připlavala
a on ji na nos políbil.

Zkušený plavčík nelíbá
na širém moři velryba
a s velrybou j e také potíž.

Hle, co se stalo: náhle totiž
velryba zívla velmi zjevně
a plavčík Jan už nebyl zevně.

Najednou celý uvnitř byl.

Co ti mám ještě vyprávět?
Plavčík Jan obeplouvá svět
a nic mu к štěstí nechybí
v břiše veliké velryby.

Přes kostice se na svět dívá
a někdy velrybě té zpívá,
velryba sama nezpívá si.

A nezpívají medúzy,
nateklo by j im do pusy
to slané moře,
jež je věčné.

A tak na cestě nekonečné
zpívá si jenom plavčík Jan.

Houpy, houpy, houpy hou,
ryby plují pod vodou,
ryba není žádné ptáče,
vpředu plují zavináče,
za makrelou tlustí sledi
a velryba naposledy.

Ve velrybě jako pán
prochází se plavčík Jan.

Ve dne plují, v noci spí,
vůbec nic jim nechybí.

Uspávanka se sněhem a krásnou paní

V ledové sluji
z jinovatky krajku
okolo hrdla krásná paní má

a zpívá šeptem,
zpívá uspávanku
a j e to píseň celá stříbrná.

V zavátých úlech
včely střeží med,
ve sněhu zajíc
udělal si jamku,

a spi, můj hochu,
už i medvídek
celý se schoval
do zimního spánku.

V ledové sluji
z jinovatky krajku
okolo hrdla krásná paní má

a zpívá šeptem,
zpívá uspávanku
a celou zem tou písní uspává.

Uspávanka s Hokusajem

Kdo chytne ptáčka, který uletí,
odnese domů
celé moře v hrnku,
a kdo namaluje pro děti
vrabečka na rýžovém zrnku.

V Japonsku,
kde je hora Fudži
a pod ní
bambusový háj,
dokázal to
a jiné věci
malíř a mistr
Hokusaj.

Když doslechl se,
že j e jaro,
nic nemeškal
a hned tam šel
a poklonil se
švestkám v květu,
domů se vracel
cestou včel.

H
jako velká
hora Fudži,
O
jako něco
na okraj,
К
jako kúra
starých stromů,
U
jak by u vrat
někdo stál,
S
jak když vítr
listí střásá,
A
jako v slovech
a tak dál,
J
jako jíní
bílá krása

a máš to jméno HOKUSAJ.

Přál volnost ptáčkům, kteří uletěli,
nenosil marně
modré moře v hrnku
a namaloval, když to děti chtěly,
vrabečka na rýžovém zrnku.

V Japonsku mají
horu Fudži,
bambus, sopky,
v sopkách vře
vřelá láva,
perly,
kraby
a japonského císaře.

A navíc
hrdé samuraje,
každý z nich nosil
meče dva
a statně stínal
stínům hlavy
a bral to
hlava nehlava.

Ať letí ptáčci, kteří uletěli,
divoká husa
kníhá noční tmou,
i kdyby dvakrát ostré meče měli,
let vodních ptáků nepřetnou.

Volavky stály
nad jezerem,
křik ptactva přikryl
rovný kraj,
s podzimem poslal
císař posla
na skvostném koni.

Hokusaj
rozlomil pečeť,
přečetl si,
co po něm císař
tolik chce:
rozkázal
namalovat obraz
před celým dvorem,
ale bez štětce.

Kdo chytne ptáčka, který uletí,
donese domů
celé moře v hrnku,
něco je pro císaře, něco pro děti,
a tohle nešlo na rýžovém zrnku.

Zazněly gongy
za hradbami,
v paláci
určeného dne
usedli u stěn
samuraji,
dva ostré meče
na klíně.

Císařovniny
dvorní dámy,
krásné
až téměř к nevíře,
se shromáždily
v pestrých šatech
a rozevřely
vějíře.

Ať letí hejno, které uletělo,
nikdo z nás nesmí
rušit ptáků let,
vždyť přišel mistr, co se poté dělo,
to nelze jen tak povědět.

Hokusaj,
když sdělili mu císařovo přání,
aby vyhotovil v přítomnosti dvora obraz
a nedotkl se přitom štětce,
rozvinul po podlaze palácové síně
svitek papíru
a namaloval na něm koštětem
široký modrý pruh.

Vzal z rukou sluhy kohouta,
smočil mu nohy v barvě rudé jako krev
a hnal jej napříč.

Potom prohlásil:
Výsosti,
to je obraz řeky Tatsuta,
po které plyne listí podzimu.

Tak pravil malíř Hokusaj před celým
císařovým dvorem včetně císařovny,
samurajů a krásných dvorních dam.

Potom učinil, co mu přikazovalo
svědomí a dobrota srdce:

Kohouta pustil, ať si uletí,
odnesl domů
zbytek barvy v hrnku
a od těch časů jenom pro děti
maluje vrabce na rýžovém zrnku.

A teď se schovej
pod peřinu,
zde přesně končí
píseň ta,
a nechť tvůj spánek
tiše plyne
jak listí
v řece Tatsuta.

T
jako táto,
vzbuď mne ráno,
A
jako ano,
udělám,
T
jako,to už
tady bylo,
S
jako sláva,
Hokusaj,
U
jako u vrat
klika nová,
T
jako,je to
tady znova,
A
jako bambusový háj

 
Uspávanka s loupežníky a nebojácným chlapcem

V lese je sova, sova houká,
a na mýtině velká louka,
bludičky z třasovisk a blat
tam chodí v noci tancovat.
Jestlipak dovedeš se bát?

A je tam tůň a v tůni tma,
kdo kol té tůně cestu má,
propadne bázni, nepokoji,
ohlíží se a moc se bojí.
Ach, milí loupežníci moji!

Když přelézáme cizí plot,
padá nám srdce do kalhot,
a třebaže jsme loupežníci,
jídáme strach tou velkou lžicí.

Propána, to je ale к smíchu!
Když mlčí noc a v nočním tichu
za dálkou hvězd je blízko к hříchu
a blýskne se ocel ostrých dýk,
zachvěje se i loupežník.

Za upřímnost vám vzdávám dík.
Loupíme v noci, spíme ráno
a pro strach máme uděláno,
ráno však mlha stoupá z lad
a hrůzou nemůžeme spát.

Taky se málem celý třesu!
Chlapečku milý, věř nám, ach!
na světě každý tvor má strach,
i loupežníci v lůně lesů
na tvrdé podestýlce z vřesu.

Pánové, to je věru zvláštní,
vy vlastně vůbec nejste strašní.
Strašný je vždycky jenom strach!

The post Jan Skácel. Uspávánky pro děti. Milé vyprávěnky dětem před spaním first appeared on Čítárny.

Opravdu velmi milá knížka lyrických próz klasika španělské literatury Juana Ramóna Jiméneze (1881-1958), která v Československu vyšla s mimořádně kvalitními ilustracemi Oty Janečka. Básník a nositel Nobelovy ceny projíždí ve své knížce krajem okolo andaluského městečka Mogueru a ve smyšlených rozhovorech se svým šedivým oslíkem Stříbrákem vykresluje poetiku všedních každodenních maličkostí.

Knihu Stříbrák a já (1914, 1917) přeložil František Nechvátal a jak se ve svém článku zmiňuje Ludvík Diviš, byl překlad, inspirovaný Marií Pujmanovou, hotový už v roce 1946, ale vydaný až po udělení Nobelovy ceny v roce 1961.

V roce 2014, ke stému výročí vydání knihy, byla světoznámá knížka zdarma rozdávána v rodném městě Jimenéze Moguer, pokud zájemci obešli doporučená místy v okolí města, která jsou i v knize označovánána jako “Ruta literaria”.

Ukázka:

„Blažení ptáci, kteří nemají stanoven svůj sváteční den! Žijí svobodně s přirozenou a pravdivou jednotvárností… Putují bez groše a bez mošny, mění svůj příbytek, když se jim zachce, vytuší bystřinu, najdou si loubí a stačí jim jen rozevřít křídla, aby letěli za svým štěstím; neznají pondělků a sobot; koupají se všude a v kteroukoli chvilku; milují bezejmennou láskou vesmírnou milenku. A zatímco lidé – ubozí lidé! – chodívají o nedělích na mši, zamykajíce dveře, oni, radostný příklad neobřadné lásky, oni se slétnou se svou svěží a žertovnou hatmatilkou do zahrady uzamčených domů, kde jakýsi básník, kterého už dobře znáte, a jakýsi něžný oslíček – připojíš se ke mně? – je bratrsky pozorují.“
Stříbrák a já, Vrabci

Juan Ramón Jiménez (*23. 12. 1881 Moguer, †29. 5. 1958)
Světové uznávaný básník. Prvotina Fialkové duše a Lekníny vyšla v roce 1900. Později vydal knihy Rok Stříbráka (1914), Deník básníka novomanžela (1916), sbírku Věčnosti (1918). V roce 1936 podepsal spolu s dalšími pokrokově smýšlejícími intelektuály prohlášení Declaración de los intelectuales ante la sublevación militar. Po vítězství nacionalistů se Jiménez přestěhoval na Portoriko, kde přednášel, vyučoval literaturu a španělštinu na tamní univerzitě, která dnes nese jeho jméno.

Ilustrace Ota Janeček

Bohužel překlady do češtiny či slovenštiny tohoto velkého autora jsou velmi nedostatečné. Kromě zmíněné knížky pro děti přebásnil v roce 1981 Miloslav Uličný sbírku Daleké zahrady (1904), která je věnována památce velikána německé poezie Heinricha Heineho. Tuto sbírku pod názvem Srdce v nepohode přeložil v roce 1974 do slovenštiny Ján Šimonovič.

Více o autorovi knihy>>

The post Stříbrák a já. Čtivá andaluská elegie s vynikajícími ilustracemi Oty Janečka first appeared on Čítárny.

Vypravil jsem se na zahájení výstavy soch Oty Janečka. Bastion, (restaurant) Praha 2, Horská. Jel jsem autem, tramvají a šel pěšky. Není marné překonávat mírné překážky na cestě k umění. Na mě za Ostrčilovým náměstím čekala cesta parkem a potom řada schodů z kamenů. Potom železná klec. Ale klec zbudovaná pro mou ochranu.

Pršelo, prošel jsem kolem soch do restaurantu.
Na zahájení promluvil zastupitel Prahy 2, potom sochař Milan Martiník a syn Oty Janečka, Tomáš. Hrál nám jazzový orchestr, Land of Honey. Výborný raut, dobré pití a vstřícná obsluha. Ani kávu, co jsem si objednal nechtěl nikdo zaplatit. Když zahájení skončilo, přestalo pršet. Nevím, jak to pořadatelé zařídili, budu o tom uvažovat.

Věděl jsem, že Ota Janeček dělal i sochy, jako to ví každý, kdo alespoň trochu zalistoval knihou L. Hlaváčka. (Vydal ji Odeon, 89. Ještě bývá vidět v antikvariátech) Jak řekl syn Tomáš, začal jeho otec drobné sochy řezat do kůry borovic a později je převedl do hrušňového dřeva. Lepili mu ze dřeva bloky? Vystavené sochy jsou odlité do bronzu, takže to nemůžu zjistit. A není to důležité.

Co tedy má ten, kdo sám sochy dělá z toho koukání na sochy druhého?

Vystupuje ze svých kruhů. Je to možná iluze. Ale práce s iluzí je snad umělcův obor, nebo ne?

Poznámky:

Ota Janeček žil v těch zvláštních časech, kdy na tisíc lidí byl jeden umělec. Možná. Možná jich bylo ještě míň. Umělců.

Cena sochy – to lidi dost zajímá. Chtějí nějakou mít? Tahle soška má cenu, protože ji dělal Janeček. Chtěla byste ji, kdyby ji dělal F.Pištora madam ? Jaký podíl má jméno- značka na našem chtění?

V jednom atelieru po malíři sídlí výtvarník, Jan Brabenec, který pracuje s kůží. Pozdravuju ho a přeju štěstí.

Socha ze dřeva je jiná než z bronzu, i když tvar je týž. Jiné vyzařování. Janečkovy sochy jsou dělané s potěšením a pro potěšení, které se v bronzu trochu ztrácí…

Malou (formát kolibřík) laskavou knížku Oty Janečka vydala v r.99 Lyra pragensis (sv. 120) Jmenuje se Vše začíná vajíčkem.

Autor v ní píše – Člověk je schopen vidět pouze tu krásu, kterou přechovává ve svém vlastním srdci.

Něco podobného mi říkal sochař Luděk Tichý – Přistupuj se srdcem otevřeným.

A kolikrát už jsme četli něco podobného, že? Třeba – krása je v oku toho, kdo se dívá.

A pořád to nestačí.

Co tedy má ten, kdož dělá, z toho, o čem pracuje? Ne, není to marnost, vůbec ne!

Práce s radostí dělaná, s chutí a talentem a dobrým viděním je modrá jak nebe, protože druhým může pomoct něco otevřít. Duši třeba. A někomu i kapsu nebo hlavu.

Tuhle fotku máte místo podpisu

Zdraví Martin Patřičný

The post Fejeton sochaře Martina Patřičného o cestě za sochou Oty Janečka first appeared on Čítárny.