Autorka Muminovcov Tove Jansson mala zázračné detstvo a napísala o ňom knižku. Príbeh dcéry sochára má jednoduchú výstavbu. Dievčatko, náš sprievodca, hovorí jasne:
„Já nemám nikdy ve zvyku vyprávět několikrát po sobě stejnému člověku tu samou historku.“

Detský svet. Každý by sa tam chcel vrátiť, ale ono to už tak dobre nejde.
Zablúdime tam v spomienkach, prebudení maličkosťami. Vidíme malého chlapca, ako hompáľa nohami na sedadle v električke. V tvári má zamyslený až vážny výraz. Kto uhádne, kde teraz práve je? Alebo to malé dievča, vystačí si v rozhovore sama so sebou, rozkladá rukami, hrá. Otázky bez odpovede. Nepredvídateľné a nezodpovedateľné rébusy bez riešenia. Detská úprimnosť, jasné a priamočiare posudzovanie sveta. Radosť aj strach z búrky. Hádky a štuchance. Trucovanie. Výmysly.
Taká je kniha Tove Janssonovej (1914 – 2001) – autorky Muminovcov a dcéry sochára.

„Musíte sa vydať na dlhú cestu, než budete môcť naozaj zistiť, ako nádherný je domov.“
Tove Janssonová

Autorka Muminovcov mala zázračné detstvo a napísala o ňom knižku
Otec Tove Janssonovej bol skutočne sochárom. Jej matka, ktorá, ako sa počas príbehu často dozvieme, „kreslila“, bola ilustrátorkou. Sama Tove bola uznávanou výtvarníčkou a grafičkou. A rozprávačkou.
Jej príbehy o škriatkoch Muminoch, bezpochyby príbuzných škandinávskych trolov, sú prirovnávané k Alenke v ríši divov Lewisa Carolla i Tollkienovým Hobitom. Okrem príbehov pre deti písala autobiograficky ladené poviedky a romány. Okrem Dcéry sochára (1968) je tu Letná kniha (1972) a Cesta naľahko (1987).

Autorka patrila k významnej skupine švédskych autorov píšucich vo Fínsku.
Počas vojny liberálny fínsky časopis Garm vydával jej protifašistické politické karikatúry. Od roku 1943 žila trvalo v Helsinkách.

Príbeh dcéry sochára má jednoduchú výstavbu.
Dievčatko, náš sprievodca, hovorí jasne: „Já nemám nikdy ve zvyku vyprávět několikrát po sobě stejnému člověku tu samou historku.“ V jednotlivých kapitolách autorka postupne predstavuje ľudí okolo seba, udalosti, ktoré pamätne zasiahli do jej života. Svoj malý svet, v ktorom je otec a mama, bezpečná „palanda“, z ktorej je možné pozorovať otcove večierky, jeho prácu na sochách, odsudzovať votrelcov aj stiahnuť sa ako do ulity, keď človek chce byť sám a dobývaný. A tiež utiecť do lietajúcich snov a sveta, ktorým navzdory nástrahám prekĺznete nepozorovane, pretože „dokážete věci kolem sebe nevnímat, když je něco dostatečně důležité“. Tak nepozorovane prenesiete z hromady uhlia až do domu obrovský balvan zo striebra, ktorý sa len tak povaľoval a nikto ho nenašiel.

Z takého sveta sú aj príbehy, ktoré sa stávajú otcovi sochárovi. Ako si napríklad vysvetliť, že excentrická hlava rodiny vydrží celý deň bez pohnutia a prehovorenia stáť na kopci?

Jednou za soumraku byl tatínek venku na kopci a přímo do náručí mu vletěl netopýr. Tatínek zůstal bez hnutí stát a netopýr mu vlezl do kabátu, zavěsil se hlavou dolů a usnul. Tatínek se ani nepohnul. Přinesli jsme mu večeři a on ji opatrně snědl. Nikdo nesměl promluvit. Potom jsme talíř odnesli a tatínek tam stál až do setmění. Pak netopýr na chvíli vyletěl a zase se k  němu vrátil, ale zdržel se jen chvilku, byla to zdvořilostní návšteva.

A že jablko nepadá ďaleko od stromu, je zrejmé z mamičkinej reakcie na to, že celý dom je zaviaty snehom a niet z neho úniku.

Šla jsem nahoru na půdu a poslouchala jsem, jak se blíží, jak se usazuje a přibývá. Nedokázala jsem myslet na nic jiné než na sníh. Maminka kreslila“…“Když jsem jí začala vyprávět o tom, co se doopravdy stalo, zamyslela se. Ve skutečnosti, řekla po chvíli, jsme jako v doupěti. Nikdo už nemůže dovnitř ani ven! Pozorně jsem se na ni dívala a pochopila jsem, že jsme zachráněné. Byly jsme v naprostém bezpečí. Ten strašný sníh nás navždy schoval uvnitř v teple a ani v nejmenším jsme se nemusely starat o to, co se děje venku.“ … „Potom jsme začaly žít podzemním životem. Chodily jsme v nočních košilích a nedělali nic. Maminka už nekreslila. Byly jsme medvědi se zásobami na zimu v břiše a roztrhali jsme na kousky všechny, kdo se odvážil přiblížit k našemu doupěti. Plýtvali jsme dřívím, přikládaly jedno poleno za druhým, dokud se oheň nerozhořel s praskotem. Někdy jsme trochu bručely.

S malou Tove sa nebudete nudiť a snáď vám pripomenie vaše detstvo. Či ste ho už prežili v senníku „kopaním“ tajných chodieb, drezúrou domácej hydiny alebo na kopci za kotolňou, to je celkom jedno. Detstvo je úžasná vec a deti tiež, lebo nás môžu späť do detstva vtiahnuť. Aspoň na zdvorilostnú návštevu.

Tove Jansson, Dcera sochaře / vydalo Argo 2002, překlad: Naďa Bilincová, ilustrace: Petra Oplištilová
Foto z finské poštovní známky z roku 2014

The post Tove Jansson. Dcera sochaře, mamina Muminů a dětský svět, kam se těžko vrací first appeared on Čítárny.

V Knize léta Tove Jansson, autorka známých příběhů o skřítcích Muminech a jejich přátelích, zpracovala vlastní vzpomínky na prázdniny na ostrůvku Klovharun u finského pobřeží.  Drobné příhody z ostrovního života jsou zachyceny s jemným vtipem a hlubokým porozuměním pro citové nejistoty dětství i nástrahy stáří. Ideální četba pro chvíle, kdy se letní počasí mění podobně jako v této knížce a různé generace jsou spolu víc než jindy.

Prostořeká Sofie, v níž nepochybně zpracovala vlastní zážitky, si užívá volného času, divoké přírody, nespoutaného moře a hlavně babičky. Ta si s vnučkou většinou dobře rozumí, protože si umí hrát a má bujnou fantazii, někdy se ale obě i do krve pohádají a občas se jejich role dokonce obrátí.

Drobné příhody z ostrovního života jsou zachyceny s jemným vtipem a hlubokým porozuměním pro citové nejistoty dětství i nástrahy stáří. Ideální četba pro chvíle, kdy se letní počasí mění podobně jako v této knížce a různé generace jsou spolu víc než jindy.

Kniha léta | Tove Jansson | Překlad Helena Chvojková | vydal Plus, 2011

Ukázky z knihy:

Bezvětří
Jen vzácně je moře natolik klidné, že se malý motorový člun odváží vydat na dobrodružnou plavbu až na Kumlet, poslední ostrov Finského zálivu. Trvá to hodiny, než se tam dopluje, a člověk si musí vzít jídlo na celý den. Kumlet je dlouhý skalnatý ostrůvek, ale zdálky vypadá jako ostrovy dva, dva hladké hřbety s námořní značkou na jednom a s malým majákem na druhém. Není tu ani stopa po kamenné kupě. Když se dostanete blíž, uvidíte, že žulové hřbety jsou lesklé a kluzké jako tuleni a mezi nimi je dlouhá a úzká šíje oblázků. Kamínky jsou dokonale oblé.
Moře bylo jako olej a tak světlé, jako by ani nebylo modré. Babička seděla uprostřed člunu pod fialovým slunečníkem. Fialovou sice nesnášela, ale jiný neměli, ostatně barva byla pěkná a stejně světlá jako moře. Slunečník jim dodával zdání nejhorší sorty rekreantů, jimiž však nebyli. Rodina se vylodila na prvním místě, které se naskytlo, protože tu nebyla závětrná strana a bezvětří vládlo všude. Přenesli věci na břeh a uložili máslo do stínu. Skála pálila pod nohama. Tatínek zaklínil slunečník do pukliny. Tam se měla babička natáhnout na nafukovací matraci a odpočívat. Pozorovala, jak se vzdalují každý jiným směrem. Ostrov byl tak velký, že z nich za chvíli byly malé tečky, které se pohybovaly po pobřeží. Tehdy vylezla ze svého místa pod slunečníkem, vzala si hůl a vydala se na cestu. Ještě před tím naaranžovala svetry a koupací pláště na matraci tak, aby to vypadalo, jako že spí.
Babička sestoupila až na břeh, na jedno zajímavé místo, kde krásnou skálu roztínala rozsedlina. I v tuto hodinu, kolem poledne, v rozsedlině ležel stín. Hroužila se do moře a pokračovala do dáli jako temná trhlina. Babička se posadila a pomaloučku klouzala do rozsedliny. Oddechla si, až když se dostala na dno. Zapálila si cigaretu a pozorovala nepatrné vlnění moře. Kousek po kousku se zpoza cípu ostrova vynořoval člun. Tatínek obeplul útes, aby položil sítě.
Tak tady jsi, řekla Sofie. Byla jsem se koupat.
Jaká je voda? Studená? zeptala se babička. Při pohledu zespoda vypadalo dítě proti slunci jen jako úzký stín, jako malá hůlka.
Sviňsky studená, odpověděla Sofie a hupla do rozsedliny. Dno úžlabiny pokrývaly kameny, od těch největších velkých jako hlava, po menší a menší, až byly drobné jako kulička. Objevily místo, kde byla skála poseta malinkatými finskými granáty, na které se dá leckde narazit. Pokoušely se je vydloubnout nožem, ale marně, nikdy se to nepovede. Jedly knöckebrot a koukaly se na člun. Všechny sítě byly položeny a teď se vracel. Za chvilku zmizel za cípem ostrova.
Víš, často mi to připadá sviňsky otravné, když se všechno děje tak, jak má.
Vážně? řekla babička a vzala si další cigaretu. Byla to teprve její druhá za dopoledne, když na to myslela, snažila se vždycky kouřit potají.
O nic nejde, vysvětlila jí vnučka. Chtěla jsem lézt po námořní značce, ale tatínek mi to nedovolil.
To je škoda, řekla babička.
Ne, řekla Sofie, to není škoda. Je to sviňsky pitomý.
Kde jsi vzala ten výraz? Pořád říkáš sviňsky.
Nevím. Není to špatný.
Fialová je sviňsky ošklivá barva, řekla babička. A vlastně, když už mluvíme o tom „sviňsky”, už jsem ti někdy vyprávěla o mrtvém praseti? Vařili jsme ho celý týden, aby na kostech nezůstalo žádné maso, strašně to smrdělo. Tvůj tatínek chtěl tu kostru do školy, víš? Na zoologii.
Ne, řekla Sofie nevěřícně. O co tu jde? Jaká škola?
Když byl tvůj tatínek malý.
Jak, malý? Jaké prase? O čem to mluvíš?
Ale nic, řekla babička. Jednou, když tvůj tatínek byl asi jako ty.
Je velký, řeklo dítě a pustilo se do čištění prstů u nohou, mezi kterými uvízl písek. Obě byly zticha. Po chvilce babička řekla: Teď si myslí, že spím pod tím parapletem. A právě to ty neděláš. Jsi tady a zrovna tu potají kouříš. Sbíraly kamínky a ty, které ještě nebyly dokonale oblé, házely do moře, aby se tam zakulatily. Slunce pokračovalo ve své dráze, člun objel špici ostrova, vytáhl sítě a okamžitě je zase ponořil.
Je sviňsky málo ryb, řekla babička.
Víš co, řekla Sofie, já tu s tebou už dál nemůžu zůstat, dneska jsem se koupala jen dvakrát. Nebude ti to líto?
Já se chci taky koupat, řekla babička.
Sofie přemýšlela a řekla. Můžeš se koupat. Ale jen tam, kde ti řeknu.
Navzájem si pomohly z rozsedliny a obešly skálu, aby je nebylo vidět. Za námořní značkou byla velká hluboká tůň.
Líbí se ti to tu? zeptala se Sofie.
Moc, řekla babička. Sundala si všechno z nohou a ponořila je do tůně. Voda byla teplá a příjemná. Rozvířené lehké hnědé bahýnko stoupalo k hladině s hejnem malých pulců a pak se zase vše zklidnilo. Roztáhla prsty a ponořila nohy o něco hlouběji. V místě, kde se tůň zužovala, byl velký trs vrbiny a skála byla pruhovaná žlutým rozchodníkem, který vyrážel z puklin. Na druhé straně ostrova tatínek zapálil oheň a kouř stoupal přímo k obloze.
Tolik let už se plavím tady mezi těmi ostrovy, řekla babička, ale nikdy bych nevěřila, že by někdy mohlo být moře tak klidné. Vždycky foukalo. Vyrážel výhradně, když byla bouře. Měli jsme rozpěrovou plachtu. On kormidloval a já jsem hlídala bóje v temnotě. Sotva jsem stihla říct bóje sever, už tu byla bóje západ, tak rychle míjely. A tenkrát, když se uvolnilo kormidlo…
Spravila jsi ho sponkou do vlasů, řekla Sofie.
Babička zahýbala nohama ve vodě a mlčela.
Anebo to byl spínací špendlík? pokračovala Sofie. Jsou dny, kdy si moc dobře nevzpomínám. Kdo že to kormidloval?
Samozřejmě že tvůj dědeček, řekla babička, tedy můj muž.
Ty jsi vdaná? vykřikla udiveně Sofie.
Sviňská pitomost! zamumlala babička. A nahlas pokračovala. Řekni si tatínkovi, aby ti vysvětlil, jak je to s generacemi, řekni mu, aby ti to nakreslil na papír. Jestli tě to zajímá.
Nemyslím, řekla Sofie zdvořile. Prozatím mám dost co dělat.

Plavební návěstí bylo hodně vysoké, z prken umístěných vodorovně nad sebou, natřených na bílo s červeným trojúhelníkem uprostřed. Prkna byla od sebe tak daleko, že na ně Sofie nohama stěží dosáhla. Pokaždé, když popolezla o jedno výš, se jí rozklepala kolena. Ne moc, ale dost na to, aby musela počkat, až to přejde. Pak postoupila na další. Babička ji uviděla, když už byla skoro nahoře. Bylo jí okamžitě jasné, že by neměla křičet. Měla by jen čekat, až dítě sleze. Není to tak nebezpečné, malé děti mají hodně z opic, chytnou se a nespadnou, pokud je nevyděsíme.
Sofie nyní lezla velmi pomalu s dlouhou přestávkou po každém stupni a babička věděla, že má strach. Zdvihla se příliš zprudka, hůl se jí odkutálela do tůňky a skalisko se stalo nejistým a nepřátelským územím, které se před ní klenulo a klesalo. Sofie popolezla ještě o jeden stupínek.
Výborně, křičela babička, už tam skoro jsi!
Sofie pokračovala. Položila ruce na poslední prkno a zůstala stát.
A teď polez dolů! řekla babička.
Ale dítě se nepohnulo. Na slunci bylo tak teplo, až se značka jakoby mihotala a její obrysy se vlnily.
Sofie! zavolala babička, hůl mi spadla do tůňky a nemůžu jít dál. Počkala a znovu zvolala: Je to sviňsky otravné, to dobře víš! Moje rovnováha je dnes sviňsky špatná a tu hůl potřebuju.
Sofie začala sestupovat stejnou nohou napřed, příčku po příčce.
Zatracená holka, myslela si babička, a všechny ty příšerný děti. Právě tohle se pak stává, když vám lidi zakazují všechno, co je zábavné. Lidi, kteří mají ten správný věk. Sofie byla zase dole na skále. Vlezla do tůňky pro hůl a podala ji babičce, aniž se na ni podívala.
Lezení ti jde fakticky dobře, řekla babička přísně. A taky jsi odvážná, protože jsem viděla, že jsi měla strach.
Mám mu o tom říct, nebo ne?
Sofie pokrčila rameny a podívala se na babičku. Možná stačí, že to víš ty, řekla. Ale můžeš mu to vyprávět, až budeš na smrtelné posteli, aby se na to nezapomnělo.
To je sviňsky dobrý nápad, odpověděla babička. Přešla skalisko a posadila se těsně vedle nafukovací matrace, přesně mimo fialový slunečník.

Hra na Benátky

Jednou v sobotu přišla Sofii pošta, pohled z Benátek. Na rubu bylo její celé jméno, před kterým stálo slečna. Na lesklé straně byl ten nejkrásnější obrázek, který kdy kdokoliv z rodiny viděl. Dlouhá řada růžových a zlatých paláců vyrůstajících z černých vod, v nichž se odrážely lucerny malých gondol, úplněk zářil na temně modré obloze a na můstku stála krásná osamělá žena s rukou na očích. Při tisku obrázku použili skutečné zlato, tedy tu a tam, na těch správných místech. Pohlednici dali na stěnu pod barometr.
Sofie se ptala, proč všechny domy stojí ve vodě, a babička jí vysvětlila, že Benátky se postupně noří do moře. Ostatně ona sama tam byla. Vzpomínka na cestu do Itálie ji tak vzala, že bez ustání vykládala. Chvilkami se snažila mluvit o jiných místech, která viděla, ale Sofie chtěla pořád jen slyšet o Benátkách a především o tmavých kanálech, které byly cítit zatuchlinou a hnilobou a které rok co rok stahovaly město o něco víc do bahna, do černého a měkkého bláta, v němž jsou pohřbené zlaté talíře. V jistém smyslu patří k dobrému tónu házet po jídle talíře z okna a bydlet v domě, který pomalu klesá do záhuby. Podívej, mamá, řekne krásná Benátčanka, kuchyně je dnes pod vodou. To nevadí, drahé dítě, máme ještě salon, řekne matka. Sjedou výtahem dolů, nasednou do gondoly a plují ulicemi. V celém městě není jediné auto, už dávno se propadla do bahna. Slyšet jsou jen kroky na mostě a lidé chodí bez ustání celou noc. Někdy se ozve melodie, někdy také praskot, když se některý palác ponoří o něco hlouběji. Všude je cítit bahno.
Sofie sešla až k lesklému hnědočernému močálu pod olšemi. Vyhloubila kanál v mechu a v trsech brusinek a navlékla si zlatý prsten s červeným rubínem. Mamá, spadl mi do kanálu prstýnek. Nic si z toho nedělej, drahé dítě, máme salon plný zlata a drahokamů.
Sofie zašla za babičkou a prohlásila: Říkej mi drahé dítě a já ti budu říkat mamá.
Ale já jsem tvoje babička, odpověděla babička.
Prosím, mamá, je to hra, vysvětlila jí Sofie. Mamá, zahrajeme si na to, že jsi moje babička. Já jsem tvé drahé dítě z Benátek a dělám kanál.
Babička se zvedla a řekla: Znám lepší hru. Jsme dvě staré Benátčanky, které staví nové Benátky.
Začaly stavět v močálu. Zarazily piloty z malých dřevěných polínek, které budou podpírat piazzu San Marco, a položily na ně ploché kameny. Vyhloubily další kanály a přes ně vybudovaly mosty. Černí mravenci pobíhali po mostech sem a tam a gondoly pod nimi klouzaly ve svitu luny. Sofie nasbírala na břehu bílý mramor.
Podívej, mamá, křičela, našla jsem nový palác!
Drahé dítě, řekla babička, já jsem mamá jen tvého tatínka. Lezlo jí to na nervy.
Jo tak, vykřikla Sofie. A proč jen on smí říkat mamá? Hodila palác do kanálu a odešla.
Babička se usadila na verandě a z balzového dřeva dělala Dóžecí palác. Když byl hotový, pomalovala ho akvarelovými barvami a zlatou. Sofie se přišla podívat.
V tomhle paláci, řekla babička, žije tatínek s maminkou a jejich dítě. Tady z toho okna dítě právě vyhodilo talíře od oběda. Rozbily se na náměstí, protože byly jen porcelánové. Ráda bych věděla, co tomu řekne maminka.
Vím, co řekne maminka, odpověděla Sofie. Řekne: Drahé dítě, ty si vážně myslíš, že tvá matka má nekonečné zásoby porcelánu?
A co řekne dítě?
Řekne: Odpusť mi to, mamá, slibuji, že už budu vyhazovat jen zlaté talíře.
Usadily palác obývaný otcem, matkou a dítětem na piazzu. Babička udělala paláců víc. Do Benátek se nastěhovalo mnoho rodin a volaly na sebe z oken přes kanály. Jak moc jste se ponořili? Moc ne. Podle maminky ne víc než třicet centimetrů. Co dělá tvoje maminka dneska k obědu? Moje maminka vaří okouny… V noci všichni pospolu spali a bylo slyšet jen mravence na mostech.
Babička Benátkám propadala čím dál tím víc. Vytvořila hotel, trattorii a kampanilu, která měla nahoře malého lva. Vzpomněla si na názvy ulic, přestože uplynulo hodně času od té doby, co tam byla. Jednou se objevil ve Velkém kanálu mlok a provoz musel být odkloněn.
Ten samý večer začalo pršet a přišel jihovýchodní vítr. Rádio hlásilo pokles tlaku a vítr o síle šesti stupňů Beauforta, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Uprostřed noci se babička jako obvykle probudila a slyšela déšť bubnovat na střechu. Vzpomněla si na potápějící se město a začala si dělat starosti. Vítr zběsile fičel a močál odděloval od moře jen malý kousek trávy lemující břeh. Babička usnula, ale pak se zase probudila, slyšela vítr a vlny a myslela na Benátky a na Sofii. Když začalo svítat, vstala, přehodila si přes noční košili nepromokavý námořnický plášť a na hlavu si narazila rybářský klobouk. Už tolik nepršelo, ale zem byla černá a promoklá. Všechno teď poroste, pomyslela si babička roztržitě. Sevřela pevně hůl a pustila se proti větru. Šedavě svítalo, oblohou pluly dlouhé rovnoběžné cáry dešťových mraků a temně zeleným mořem táhly jako hejno bílých ptáků zpěněné hřbety vln. Okamžitě zjistila, že travnatý pás pobřeží je zaplavený, a pak uviděla, jak přibíhá Sofie.
Potopily se! křičela Sofie. Zmizely!
Dětský domeček byl otevřený a dveřmi lomcoval vítr.
Běž si lehnout, řekla babička. Svlíkni si košili, protože je promočená, zavři dveře a lehni si. Najdu palác. Slibuju ti, že ho najdu.
Ale Sofie brečela a neposlouchala ji. Nakonec ji babička musela dovést do domečku, aby si byla jistá, že si vleze do postele. Najdu palác, znovu ji ujišťovala. Přestaň bulit a spi. Zavřela dveře a vrátila se ke břehu. Zjistila, že močál se proměnil v zátoku. Vlny se přelily přes vřesoviště a pak se stáhly do moře a olše stály daleko ve vodě. Benátky se utopily v moři.
Babička dlouze pozorovala krajinu, pak udělala čelem vzad a vrátila se domů. Zapálila lampu, vyndala nástroje, přiměřený kousek balzy a nasadila si brýle.
V sedm hodin byl Dóžecí palác hotový. Právě v tom okamžiku Sofie zabouchala na dveře.
Počkej chvilku, řekla babička, je zavřeno na zástrčku.
Našla jsi ho? Zůstal tam?
Samozřejmě, řekla babička. Všechno tam bylo.
Palác vypadal moc nově, ne jako po záplavách. Babička rychle popadla sklenici s vodou a vychrstla ji na Dóžecí palác, pak si vysypala do ruky popelník a popelem pomazala kupole a fasádu. Sofie mezitím lomcovala dveřmi a hulákala, že chce dovnitř. Babička jí otevřela a řekla: Měly jsme štěstí!
Sofie si pozorně prohlížela palác. Položila ho na noční stolek a neřekla ani slovo.
Je takový, jaký byl, že jo? zeptala se s obavou babička.
Mlč, zašeptala Sofie. Chci slyšet, jestli tam ještě je.
Dlouho naslouchaly. Pak Sofie prohlásila: Můžeš být klidná. Maminka řekla, že bylo příšerné počasí. Právě uklízí a je docela unavená.
To ano, to jí věřím! řekla babička.

The post Tove Jansson. Kniha léta. Biografie plná fantazie a vtipu first appeared on Čítárny.

Tove Jansson a její sága o Muminovcoch. Ak sa dnes spomenie detská literatúra, vybaví sa človeku automaticky malý čarodejník z Rokfortu – Harry Potter s jazvou v tvare blesku. Príbehy Joanne K. Rowlinovej z čarodejníckej akadémie čítajú všetci – deti, mládež aj dospelí. No len málokto z čitateľov potteriády uzná, že Potterov svet je v skutočnosti veľmi skúpy na nespútanú fantáziu. Sú to len šikovne premixované prísady, ktoré v literatúre poznáme už dlhé roky. Rowlingovej dielo pokrivkáva za velikánmi fantázie, akými sú napríklad Viking Vike Runera Jonssona, Hovoriaci balík Geralda Durrella alebo sága o Muminovcoch Tove Janssonovej.

Fínska spisovateľka a ilustrátorka Tove Jansson (1914 – 2001) sa narodila v umeleckej rodine – detskej ilustrátorke Signe H. Janssonovej a sochárovi Viktorovi Janssonovi. Svoje detstvo opísala v knihe Sochárova dcéra ako mimoriadne dobrodružné a plné fantázie, čo ju napokon priviedlo k písaniu detskej literatúry.

V roku 1945 vyšla jej prvá kniha zo série o Muminovcoch (Potopa u Muminovcov) a znamenala skutočný míľnik vo svete detskej literatúry.
Ocenenia sa valili zo všetkých strán a kniha vyšla v desiatkach prekladov. Presnejšie, v 34 jazykoch vrátane esperanta, thajčiny a waleštiny.
Pre nás je podstatné to, že jej dielo vyšlo aj v a slovenčine, vo vydavateľstve Mladé letá, v brilantnom preklade Heleny Dobiášovej.
V Čechách vychádzajú Janssonovej knihy dodnes, vydavateľstvo Albatros vydává serii Příběhů o skřítcích muminech v překladech L. Štukavce.

Čaro muminovského údolia spočíva v jeho jemnej bizarnosti a láskavom humore.
Tove Janssonová vytvorila svoje príbehy na základe severskej mytológie a od začiatku odmietla klasickú schému európskych rozprávok o princeznách, drakoch a statočných rytieroch. Muminovci a ich priatelia sú trollovia, škriatkovia, víly a prapodivné zvieratká, ktorých mená ľuďom bez fínskeho či švédskeho prízvuku veľa nehovoria.

Knihy sú ilustrované samotnou autorkou, takže dnes máme o mumintrolloch, hemuloch, Vrčuli a zvieratku Sniffovi pomerne dobrú predstavu. Vieme, že Vrčuľa zabíja chladom, ale nie je nepriateľská a slečna Snorka mení farbu kožúška podľa toho, ako sa práve cíti.
Okrem postáv a postavičiek zaujme čitateľa aj výber tém, na základe ktorých sa stavia príbeh.
Nie sú to žiadne hľadania čarovných prsteňov, oslobodzovania princezien či boje so zlým čarodejníkom. Príbehy sú drobnými epizódkami z obyčajného života neobyčajných bytostí. Veď posúďte sami – podľa názvov kníh:

The Little Trolls and the Great Flood (Cesta za tatínkem)
Comet in Moominland (Blíži se kometa)
Finn Family Moomintroll (Čarodejův klobouk)
The Exploits of Moominpappa (Tatínek píše paměti)
Moominsummer Madness (Bláznivé léto)
Moominland Midwinter (Čarodejná zima)
Moominpappa at Sea (Tatínek a moře)
Moominvalley in November (Pozdě v listopadu)

Jednotlivé názvy kníh som pre zrozumiteľnosť uviedol aj v angličtine, ale perličkou je, že všetky diely napísala fínska spisovateľka v švédčine.
Napríklad Potopa u Muminovcov sa v origináli volá Smatrollen och den stora översvämningen.
V týchto čarovných príbehoch sa Muminovci s priateľmi ukrývajú pred kométou, ktorá padá na Zem a páli krajinu. Sú úprimne vzrušení povodňou, ktorá im zaplavila domček a odniesla ich do cudzieho údolia. Zápolia s mágiou klobúka, ktorý spadol Čarodejníkovi z Mesiaca. Potápajú sa za pokladmi, tancujú s vílami, pozorujú hviezdy a hrajú divadlo…

Tove Jansson dostala za svoje dielo množstvo cien: Plaketu Nilsa Holgerssona (1953), Cenu Švédskej akadémie (ktorú, mimochodom, získali aj Astrid Lindgren a Ingmar Bergman) a predovšetkým Medailu Hansa Christiana Andersena (1966), najvyššie medzinárodné ocenenie, aké môže byť udelené autorovi detskej literatúry.
Samozrejme, šlo o ceny „dospelákov pre dospelákov“, ale Janssonová celý život vravievala, že najvzácnejším ocenením jej kníh je detský úsmev.

Keď v roce 2001 spisovateľka zomrela, osireli stovky postavičiek z údolia.
A hviezdou sa stal Harry Potter. Milý a dobre čitateľný, ale chudobný na fantáziu ako high-tech doba, v ktorej žijeme. Hatifnattov z hlbokých jaskýň nahradili obrovské pavúky, Vrčuľu Voldemort a belasý hviezdny dážď ďatelinové pivo.

Krátká ukázka z knížky Čarovné zimy

“Tiki, buď tak hodná,” prosil a tahal ji za svetr.
A ona přívětivě řekla:
“Tamhle máš toho, co bydlí pod mycím stolem.”
Bylo to poměrně malé zvíře se štětinatým obočím, sedělo samo a civělo do ohně.
Muminek se vedle něho posadil a řekl:
“Doufám, že suchary nebyly moc staré.”
Zvíře na něj pohlédlo, ale neodpovědělo.
“Máte velmi štětinaté obočí,” pokračoval muminek zdvořile.
Zvíře s obočím odpovědělo:
“Snadaff umuh.”
“Jak prosím?” zeptal se muminek udiveně.
“Radamsa,” řeklo zvířátko zlostně.
“Má svůj jazyk a myslí si, žes je urazil,” šeptala Tiki na vysvětlenou.
“To jsem přece vůbec nechtěl,” řekl muminek celý nesvůj a dodal prosebně: “Radamsa, radamsa.”
Zvíře s hustým obočím bylo teď vzteky úplně bez sebe, zvedlo se a zmizelo.
“Co mám dělat?” otázal se muminek. “Bude bydlet celý rok pod mycím stolem a nedoví se, že jsem mu chtěl jen něco pěkného říct!”
“To se stává,” řekla Tiki.

The post Kouzlo Muminů světové Tove Jansson je plné laskavého humoru first appeared on Čítárny.

Lewis Carroll nebyl jen spisovatel, ale především matematik a velmi slušný fotograf. Fotil hlavně děti a možná díky tomu napsal jedny z nejpodivuhodnějších knih pro děti o Alence a jejím dobrodružstvím za zrcadlem.

Byl také autorem několika matematických knih, ale jedině Euklidés a jeho moderní rivalové“ z roku 1879 je z historického hlediska zajímavá.

Známým se stal ale jen díky knihám pro děti ve kterých zúrodnil jednu ze svých velkých zálib, logiku a vymýšlení slovních hříček.
Alenka v říši divů (Alice’s adventures in wonderland, 1865)
Alenka za zrcadlem (Through the looking glass, 1872)
Dále napsal alegorickou báseň The Hunting of the Snark (Lovení Snárka) (1876) knihu Sylvie and Bruno (1889).

Zde jsou nejzajímavější ilustrace z jeho Alenky.

{youtube}3udGxR-ccyw{/youtube}

The post Nejzdařilejší ilustrace z Alenky v říši divů i za zrcadlem first appeared on Čítárny.