Říkáte Antonín Líman? Kdo by neznal jeho překlady japonských haiků! Zážitek. Jenže tentokrát sestavil Antonín Líman (*7. 4. 1932 – †2. 5. 2018) velmi zajímavou knihu 13 esejů o japonských filmech a jejich tvůrcích. A to doslova, protože nejde o žádné dějiny japonské kinematografie, ani o filmovou teorii, ale opravdu o velmi zajímavé pohledy člověka, kterému japonská kultura přirostla k srdci.

Kniha “Mistři japonského filmu” obsahuje 13 esejů věnovaných především klasikám zlaté éry japonského filmu (konec 40. až 80. léta).
Každá esej se zaměřuje na jeden film (nebo více u některých režisérů), analyzuje ho v kulturním, literárním a historickém kontextu (vazby na literaturu, kabuki/nó, šintoismus, rodinné tradice, bušidó apod.).
Líman často porovnává s západní kulturou a zdůrazňuje specifika japonské estetiky.

Akira Kurosawa / Rašómon (Rashōmon, 1950)
Novátorské zkoumání relativity pravdy skrz čtyři protichůdné verze téhož incidentu (adaptace Akutagawy). Esej často nazýván „Marnost hledání pravdy“ – o nepoznatelnosti reality.

Akira Kurosawa / Sedm samurajů (Shichinin no samurai, 1954)
Epické dobrodružství o samurajích chránících vesnici. Nejdelší esej. Srovnání se Sedmi statečnými, analýza bušidó, samurajské kultury a inspirace westerny.

Akira Kurosawa / Žít (Ikiru, 1952)
Humanistické drama o úředníkovi s rakovinou, který hledá smysl života stavbou hřiště. Morální étos, inspirace Dostojevským, „krásná smrt“.

Kon Ičikawa / Ohně na planinách (Nobi / Fires on the Plain, 1959)
Anti-válečné drama o japonských vojácích na Filipínách (kanibalismus, zoufalství, nesmyslnost války). Adaptace Óoky.

Kon Ičikawa / Sestry Makiokovy (Sasame-yuki, 1983)
Adaptace Tanizakiho románu o úpadku tradiční japonské rodiny pod západním vlivem.

Kendži Mizoguči / Povídky o bledé luně po dešti (Ugetsu monogatari, 1953)
Duchovní příběhy o touze, iluzi a válce (mytologický kontext). „Ženský pohled“ – role žen v japonské společnosti.

Kendži Mizoguči / Správce Sanšó (Sanshō Dayū, 1954)
Historické drama o otroctví, lidskosti a mateřské fixaci (legenda, absence oidipovského komplexu).

Jasudžiró Ozu / Příběh z Tokia (Tokyo monogatari / Tokyo Story, 1953)
Klasické rodinné drama o mezigeneračním konfliktu a úpadku tradic. Typické „pillow shots“ a statický styl.

Jasudžiró Ozu / Pozdní jaro (Ban shun / Late Spring, 1949)
Rodinné vztahy, manželství dcery a tradiční hodnoty.

Jasudžiró Ozu / Traviny v proudu (Ukigusa / Floating Weeds, 1959)
Remake o kočovném divadelním souboru, čas a rodina.

Hiroši Tešigahara / Písečná žena (Suna no onna / Woman in the Dunes, 1964)
Existenciální thriller podle Kóbó Abeho o entomologovi uvězněném v písečné jámě.

Masahiro Šinoda / Sebevražda milenců v Amidžimě (Shinjū: Ten no Amijima / Double Suicide, 1969)
Avantgardní adaptace bunraku (loutkového divadla) o tragické lásce.

Šóhei Imamura / Balada o Narajamě (Narayama bushikō / The Ballad of Narayama, 1983)
Drsná adaptace o vesnické tradici opouštění starých lidí na hoře (úcta k tradicím vs. krutost).

Kniha končí dodatkem „Nedávné trendy v japonském filmu“, kde Líman kriticky reflektuje moderní trendy (násilí, sexualita, odklon od tradic) u režisérů jako Miike, Sono apod., ale s nadějí v některých humanistických dílech (např. Průvodce / Departures).

Texty v knize jsou doplněny ilustračními fotografiemi a jsou zde i odkazy na zajímavou literaturu k dalšímu studiu.
Rozhodně stojí za přečtení.
Japonské filmy na youtube >>

Antonín Líman | Mistři japonského filmu | Paseka, 2012

Ukázka z filmu Sny (Dreams) Akira Kurosawy, část o malíří van Goghovi

Antonín Václav Líman (7. 4. 1932, Stará Boleslav – 2. 5. 2018, Vancouver)
byl přední český japanolog, překladatel z japonštiny, literární a filmový historik a vysokoškolský učitel.Vyrostl ve Staré Boleslavi. Kvůli rodinnému původu se ke studiu dostal až poměrně pozdě. Na Filozofické fakultě UK absolvoval japanistiku (spolu s anglistikou) v roce 1965. Následně získal výzkumný pobyt na tokijské univerzitě Waseda.

The post Antonín Líman. Mistři japonského filmu. Třináct mimořádných filmů first appeared on Čítárny.

Chrám plný květů, výběr ze tří staletí japonských haiku. Výběr a překlad Antonín Líman (*7. 4. 1932, Praha – †2. 5. 2018, Vancouver). Mimořádné dílo, jedna z knih, kterou čtete po celý život. Přečtete si několik haiku, prohlédnete několik maleb haiga, na chvíli se přenesete někam úplně jinam, potěšíte se a knížku zas opatrně dáte do knihovny. A určitě zas přijde chvilka, kdy si celý rituál zopakujete.

Antonín Líman sám v předmluvě píše:

„Tak jako zen, haiku je především „Cesta“, duchovní hledání, kde prvotní je prozření a uvědomění, záznam zkušenosti až druhotný.“…
„Předkládám českému čtenáři výběr z toho nejlepšího, co v Japonsku za více než tři sta let mistři haiku vytvořili…“

Robin Heřman dodává k ilustrační části:

„Je-li haiku verbalizovanou formou vrcholně vybroušeného specificky japonského vnímání světa, pak haiga je jemu analogickou formou grafickou.“

Chrám plný květů je v češtině dosud největší výbor z japonských haiku představuje třistaletý vývoj jedinečného žánru.
V knize najdeme osm set vybraných básnických skvostů od sedmdesáti osmi autorů, počínaje zakladatelem žánru Bašóem(17. století) a konče modernisty (20. století).

Vyd. nakladatelství DharmaGaia a Česko-japonská společnost, 2011

Ukázka z knihy:

Macua Bašó: Na první velkou cestu se Bašó vydal na podzim roku 1684 a nazval ji Poutí počasím ošlehaného kostlivce (Nozaraši kikó). Na cestě z Eda do Kjóta prošel asi dvanáct provincií a navštívil Velkou svatyni v Ise. V roce 1687 se vydal na pouť do svatyně Kašima asi padesát mil od Eda, aby zde obdivoval dožínkový měsíc. V Kašimě též navštívil svého zenového mistra Buččóa, u kterého studoval.

Cestovní deník z této pouti se jmenuje Návštěva v Kašimské svatyni (Kašima kikó). Hned nato se začal připravovat na další pouť, tentokrát do severních provincií. Doprovázen Sorou, vyšel Bašó z Eda na jaře 1689. V Úzké stezce do vnitrozemí (Oku no hosomiči)popisuje básník, jak se s ním ve Fukagawě rozloučili jeho žáci a příznivci. Po cestě navštívili svatyni v Nikkó, lázně v Nasu a na tichomořském pobřeží obdivovali krásu Macušimy. Z Hiraizumi, městě známém poslední bitvou vojevůdce Jošicuneho se vydali na západ do Sakaty na pobřeží Japonského moře.

Tady napsal Bašó jedno ze svých nejznámějších haiku o rozbouřeném moři a Mléčné dráze nad ostrovem Sadó. Deník z této cesty (Úzká stezka do vnitrozemí, česky DharmaGaia 2000). představuje vrchol Bašóovy tvorby a nejlepší příklad jeho hlubokého vcítění do kulturní krajiny a do neosobního majestátu divoké přírody. V devadesátých letech pobýval často v Příbytku padajících tomelů u svého milého žáka Mukaie Kjoraie. Tyto pobyty ho inspirovaly k napsání Deníku ze Sagy (Saga nikki). V roce 1691 vydal svou nejlepší sbírku, která představuje vrchol jeho básnické tvorby, Opičí kabátek (Sarumino).

Jeho poslední cesta vedla do rodného Uena, do Kjóta a posléze do Ósaky, kde též zemřel, obklopen věrnými žáky a příznivci. Na této cestě jej doprovázel syn mnišky Džutei, Džiróbei. Bašóovo poslední haiku je smutné: „Na cestách nemocen, mé sny se toulají pustým močálem.“

Můj letní plášť –
ještě jsem nevychytal
všechny vši

Cikáda zpívá –
o říši smrti nemá
ani potuchy

Jak měkkýš
se skořápkou škeble
loučím se s podzimem

V bílém svítání
blýskla se bílá rybka
cípkem závoje

První ledová sprška –
i opička touží
po slaměném kabátku

Z Eda nesu
na vějíři malý suvenýr –
horský vánek z Fudži

Na lodi v zálivu Akaši:
V hliněném džbánu
sní chobotnice
svůj krátký letní sen

Co chvíli
přitáhne obláček a dá nám
oddechnout od měsíce

Pán z Luny
nemá kde bydlet –
měsíc mu zmizel v dešti

Do stmívání
nad mořem bílý záblesk –
výkřik divoké kachny

Pod sakurou
polévka rybí salát
a na všem okvětní lístky

Jarní vánek
čechrá květy sakur –
usmívají se jako já?

Když rozkvetou
stařenky sakury
vzpomínají na mládí

Jaro už odchází
ptáci pláčou
i ryby mají oči plné slz

Nesnaž se být jako já
jak meloun rozťatý
na dvě stejné půlky

Jak vzácný člověk –
i bez toho šlehnutí blesku
je osvícen

Obsah knihy Antonín Líman: Chrám plný květů:

Předmluva (Antonín Líman)
Haiga neboli obrazové haiku (Robin Heřman)

I. Deset starých mistrů
Macuo Bašó (1644 – 1694), Josa (Taniguči) Buson (1716 – 1783), Kobajaši Issa (1763 – 1827), paní Kawai Čigecu (1634?–1718), paní Den (Kaibara) Sutedžo (1633–1698), Ihara Saikaku (1642–1693), paní Kaga no Čijo (1703 – 1775), Koniši Raizan (1654–1716), Óšima Rjóta (1718–1787), Uedžima (Kamidžima) Onicura (1660 – 1738).
II. Bašóovi žáci
Hattori Ransecu (1654 – 1707), Kagami Šikó (1665 – 1731), Kawai Sora (1649–1701), Morikawa Kjoroku (1656 – 1715), Mukai Kjorai (1651 – 1704), Naitó Džósó (1662 – 1704), Nozawa Bončó (1640?–1714), Oči Ecudžin (1656 – 1736?), Sugijama Sanpú (1647 – 1732), Šida Jaba (1662 – 1740). Tačibana Hokuši (? – 1718), Takarai (Enomoto) Kikaku (1661 – 1707).

III. Zenoví mniši a mistři
Kadžiwara Hašin (1864 –?), Ikkjú Sódžun (1394-1481), zenový mistr Taigu (Jamamoto) Rjókan (1758-1831) .

IV. Busonovi žáci a současníci
Paní Enomoto Seifu (1731–1814), Hajano Hadžin (1677–1742), Hori Bakusui (Ikedaja Heizaburó, 1718–1783), Inoue Širó (Masaharu) (1742-1812), Jamamoto Inan (1736–1795) Jokoi Jajú (1702–1783), Jošida Rjúsui (asi 1691–1758), Jošiwake Tairo (+1778), Kaja Širao (1738–1791), Kató Kjótai (1732–1792), Kurojanagi Šóha (1727–1771), Macumura Gošun (Gekkei) (1752–1811), Miura Čora (1729–1780), Nacume Seibi (1749–1816), paní Tagami Kikuša (1753–1826), Takai Kitó (1741–1789) Takakuwa Rankó (1726–1798), Takebe Sóčó (1761-1814)). Tan Taigi (1709–1771),

V.  Pětatřicet moderních mistrů haiku (19. – 20. století)
Akutagawa Rjúnosuke (1892–1927), Hašimoto Takako (Jamatani Tama, 1899–1963), Hošino Tacuko (1903–1984), Hošino Cubaki (1930 – ), Iida Dakocu (1885–1962), Iida Rjúta (1920–2007), Išida Hakjó (1913–1969), Išihara Jacuka (1919–1998), Jamaguči Seiši (1901–1994), Jošino Jošiko (1915 – ), Kacura (Niwa) Nobuko (1914 – 2004), Kató Šúson (Takeo, 1905–1993), Kawabata Bóša (1897–1941), Kawahigaši Hekigotó (1873–1937), Kubota Mantaró (1889-1963), Masaoka Šiki (1867 – 1902), Majuzumi Madoka (1965– ), Micuhaši Takadžo (1899-1972), Mizuhara Šúóši (1892–1981), Murakami Kidžó (1865–1938), Nacume Sóseki (1867–1916), Nagai Kafú (1879–1959), Nakamura Kusatao (1901–1983), Nakamura Teidžo (1900–1988), Ogiwara Seisensui (Tókiči, 1884–1976), Ozaki Hósai (1885–1926), Saitó Sanki (1900–1962), Sugita Hisadžo (1890–1946), Takahama Kjoši (1874–1959), Takano Sudžú (1893–1976), Takešita Šizunodžo (1887–1951), Taneda Santóka (Šóiči, 1882–1940), Tomita Takuja (1979– ), Kaneko Tóta (1919–), Uda Kijoko (1935–   ).

VI. Od počátku japonské poezie k sedmnáctislabičné básni haiku (Denisa Vostrá a Antonín Líman)
Bibliografické poznámky
Rejstřík autorů haiga (Robin Heřman)

Doporučujeme další knihy Antonína Límana:
Krajina japonské duše
Mezi nebem a zemí
Věčný polštář z trávy
Kouzlo šerosvitu
Paměť století Ibuse Masudži

Antonín Líman ve vzpomínkách bratra Jana Límana.

The post Chrám plný květů, tichá knížka haiku pro občasné začtení v bravurním překladu Antonína Límana first appeared on Čítárny.

Skvost starojaponské literatury. Básně pocházejí většinou ze sbírky ,,Kokinšú” (Sbírka starých a nových básní), jež byla dokončena roku 922 a obsahuje nejlepší japonské verše 9. a 10. století.
Hlavním motivem pětiverší je především láska a přátelství, v nemalé míře také obdiv k přírodě, zvláště pak k jejím proměnám v průběhu ročních období.
Celou antologii předznamenává úvodní stať japonského básníka Ki no Curujakiho, který se v ní zamýšlí nad kořeny a náměty klasické japonské poezie.

Takový je výbor, který jsme sestavili na rozkaz Jeho Veličenstva. Je to celkem přes tisíc básní ve dvaceti svazcích. Titul naší sbírky zní: Kokin-Wakašú, zkráceně Kokinšú – Sbírka starých a nových básní.

Vybrané básně se podobají vodám padajícím z hor, je jich tolik jako zrnek písku na mořském břehu. Kéž vydání tohoto sborníku neprovázejí překážky, jež brzdí tok řeky Asuky! Kéž nad ni vládne radost taková, jako když z nepatrných kamínků vyrostou vysoké hory!

Nakonec, co se týká našeho vlastního slohu; ten nemá voňavý půvab jarních květů a naše pověst je jen lichá. Kdybychom si chtěli dělat nárok, že naše dílo bude trvalé, jistě bychom tím vzbudili pochybnost u mnoha lidí a my sami bychom se museli zardít studem před srdcem poezie. Ale ať stojíme nebo sedíme před obrazem mraků ženoucích se do dálky, ať bdíme či sníme před obrazem jelena v říji, já, Curajuki, a všichni ostatní, kdo žijí za této vlády, nepřestáváme se radovat, že jsme svědky činu tak velkého a významného, jakým je v vydáni této sbírky.

Básník Hitomaro zemřel, ale poezie žije dál. Časy se mění a věci v nich: radosti a zármutky se křižují na svých cestách. Trvá-li věčně rytmus, jak by mohla zahynout poezie?

Je-li pravda, že vrby věčně vyhánějí mladé zelené větévky, že jehličí borovic nikdy neopadá, že popínavé rostliny se bez konce šíří po slatinách, že stopy ptáků zůstanou dlouho otištěny v půdě, má také poezie věčného ducha a naše sbírka má hodnotu, jež přetrvá věky.

Doufám nakonec, že lidé dovedou pochopit básnické formy i ocenit opravdovou poezii a že budou ctít staré verše tak, jako se rádi dívají na měsíc na nesmírném nebi, a že budou chválit věk, v němž vyšla tato sbírka.

Verše psané na vodu / Albatros Praha / edice Zlatoroh / přebásnil Bohumil Mathesius společně s V. Hilskou / první vydání 1943

Ki no Curajuki / Měsíc na vodě
Měsíce odraz hladinou vodní
chvěje se, mihotá:
Chyť si ho – tu je!
Chyť si ho – kde je?
Měsíci, nejsi obraz ty života?

Jsem jako lávka,
zborcená lávka,
v Udži jež k vodě se kloní:
Léta jdou nad ní
a nikdo po ní.

Fudžiwara no Tadafusa / Podzimní stesk
Neplač, cvrčku, nenaříkej
smutně tak nad něčím:
Mně je smutno mnohem více,
a já přece
mlčím.

Jsem zapomenut…
Jsem jako lávka,
zborcená lávka,
v Udži jež k vodě se kloní:
Léta jdou nad ní
a nikdo po ní.

Sakanoe no Koremori / Sníh v Jošinu
Odkud ta záře?
Ranní snad luny zář bledá
tě zalila, krajino?
Ne, to jen bílý sníh padá
na vesnici Jošino.

Kakinomoto no Hitomaro / Změněná barva
Vlasy mé přec jak eben jsou černé,
změnily barvu snad v očích tvých?
To jenom na obraz můj,
tam v zrcadle –
napadal, chlapče, bílý sníh!

Kakinomoto no Hitomaro / Láska
Pro lásku umřít? –
Nechte mě umřít pro marnou sázku
v lásky hrách:
Aspoň má milá pak překročí prvně
nízký můj práh.

Ono no Komači / Sen
Na tebe
tolik jsem myslila –
ve spánku tvou jsem podobu zřela:
Kdybych tak znala, že je to sen –
což bych se probudit chtěla?!

Kiowara no Fukajabu / Setkání
Bláhové srdce, pročpak pláčeš,
setkáváš se přec,
neloučíš se s ní!
– Což není v každém setkání, pane,
počátek loučení.

The post Verše psané na vodu. Kokinšú. Sbírka starých a nových japonských básní first appeared on Čítárny.

„Jak být chudým“. Úplně magnetizující název pro knihu to není, nebo snad ano? A tudíž jsem ji pominul, když vyšla. Chyba, i když drobná. Udělal jsem tuto chybu a důvod je prostý. Jakmile jsem spatřil titulek, mé očima odskočily a ne snad vlevo, nýbrž vpravo. Ne, ne; chudobným být nikdo myslící nechce a rady na také téma hází tudíž za hlavu.
Nicméně Mikesova práce je o čemsi trochu jiném a vraťme se k ní, ač jen stručně.

„Británie je společností, kde vládnoucí třída nevládne, pracující třída nepracuje a střední třída není ve středu.“
Georges Mikes

Titul knihy skutečně neodpovídá obsahu a to dílo by se mělo spíš nazývat Jak zůstat součástí britské střední třídy.
Ale s výhradou, že ani dolní, ani horní hranice dotyčné se přesně nedá definovat. Nelze ji definovat nikde na světě a ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska už vůbec.

V dvou částech (Soukromá chudoba, Veřejná chudoba sice) přizná George Mikes, že „skutečně chudou“ jeho rodina nebyla nikdy a on vlastně také ne.
Opakovaně však ve své knížce vyjadřuje nechuť k vyšší třídě a „na zvracení“ se mu prý dělá obzvlášť z těch es, která doma „zlatí kohoutky“. Nepopírá nicméně, že i mezi boháči první ligy má přátele, byť prý k nim zprvu přistupoval velmi obezřele.

Autor celkem tenké, avšak obsažné knížky George Mikes (1912-1987) se narodil v maďarském městě (tehdy vsi) Siklós jako Mikes György.
Na budapešťské Univerzitě Loránda Eötvö získal doktorát práv (po vzoru otce i děda), ale zkusil to jako divadelní kritik. Za mnichovské krize (1938) jej co dopisovatele vyslali na pouhé dva týdny do Londýna a toho ve svých šestadvaceti bystře využil a víc se do Maďarska nevrátil. To radši za války pracoval pro BBC v sekci maďarského vysílání, kteroužto pozici si udržel až do roku 1951.

Pak žil ve svobodném povolání a jako rozhlasový komentátor a recenzent. Britským občanem se stal již roku 1946 a jeho bestseller Jak být cizincem (1946) byl zpracován televizí.
Víckrát vyšel také u nás (1970, 1994 a 2011 jako součást knihy Jak být Britem). Jak být cizincem se dočkalo víc než třiceti vydání a zařadilo Mikese mezi humoristy i navzdory tomu, že nikdy nic podobného moc neplánoval.

Připojil postupně k Jak být… ještě devět pokračování vč. Jak být dekadentem (česky 2011), How to Unite Nations, How to Scrape Skies, How to Tango či How to Run a Stately Home (s postavou vévody z Bedfordu) a je autor knih Číča: životopis kočky (1978, česky 1996), Anglický humor pro začátečníky, Shakespeare a já, Uber Alles, Italy for Beginners, Switzerland for Beginners, The Land of the Rising Yen, Little Cabbages, ale i historické studie The Hungarian Revolution a reportáží o osudech válečných zajatců We Were There To Escape – the true story of a Jugoslav officer. Napsal i vážnou knihu The Riches of the Poor: A Journey Round the World Health Organisation a analytickou práci o fungování maďarské tajné policie A Study of Infamy.

Konečně i životopis svého přítele Arthur Koestler: the Story of a Friendship (1983) a v roce 1982 (když mu bylo sedmdesát) vydal pod titulem Jak být sedmdesátník autobiografii.

Podílel se také na satirickém televizním pořadu That Was the Week That Was, psal pro The Observer a The Times Literary Supplement či maďarské vysílání Svobodné Evropy. Byl i předsedou londýnské pobočky PEN klubu. Knihu Jak být chudým připsal svému vlastnímu nakladateli, kterým byl André Deutsch.
Bez jeho „laskavé pomoci“ by, jak tvrdí, nikdy neuměl zůstat chudým.

George Mikes: Jak být chudým. Přeložil Kamil Maxa. S jednou ilustrací vydalo nakladatelství Dauphin jako 1. a snad jediný svazek edice Chudáček. Praha 2015. 144 stran. ISBN 978-80-7272-833-6

Ukázka:

Nějakou dobu poté, co jsem vyslechl tuto historku, jsem se procházel s přáteli po Dakaru v Senegalu. Africký pouliční prodavač bižuterie se k nám připojil a počal promlouvat s mladým Američanem, který šel s námi. Obchodník mu tvrdil, že má obzvláště krásný zlatý náhrdelník, který normálně stojí dvacet tisíc franků. Ale Joeovi je ochoten ho prodat – jako výraz osobní náklonnosti – za směšných jedenáct tisíc.
„Děkuji vám, ale nechci,“ odvětil Joe a ani se nezastavil.
Obchodníček k němu přiskočil, z kapsy vytáhl elegantně vypadající pouzdro a z něj vyndal onen řetěz. Navlékl si ho na ukazováček a pokračoval ve své prodejní litanii. „Je to hotové bohatství; za jedenáct tisíc je to skoro zadarmo. Ale Vy to můžete mít za deset tisíc.“
Joe ani nepátral po tom, proč právě on si zaslouží takové zvláštní zacházení od klenotníka, se kterým se vidí poprvé v životě. Snažil se opětovně zapojit do naší konverzace. Marně však. Klenotník byl vytrvalý. Cena klesala na devět tisíc, pak na sedm, šest, čtyři a nakonec na dva tisíce.
Říkat stále ne bylo únavné, a tak s tím Joe přestal. Prostě jen šel a byl zticha.
„Tak jen kvůli vám, osm set.“
Bez odpovědi.
„Sedm set.“
Bez odpovědi.
„Čtyři sta.“
Joe odmítavě zavrtěl hlavou.
„Šest set,“ zvolal obchodník k mému úžasu.
Joe zůstal v klidu.
„Devět set,“ pokračoval klenotník.
Joe se začal tvářit ustaraně.
„Tisíc a jedno sto!“ vzkřikl muž rázně.
Joe se zastavil, vytáhl peněženku a zaplatil tisíc a jedno sto senegalských franků. Muž mu dal náhrdelník a zmizel tak rychle, jak jen dokázal.
„Všiml jste si přece, že začal cenu zase zvyšovat,“ řekl jsem mu, „jeho poslední licitace byly stále vyšší a vyšší!“ Joe mi neodpovídal. Cítil jsem se odstrčen jako ten pouliční prodavač. Ale nedal jsem se: „Vždyť jste to mohl koupit za čtyři sta!“
Stále se mi nedostalo žádné odpovědi.
„A proč jste ho vlastně vůbec kupoval? A jestli se vám to líbilo, proč jste to koupil za jedenáct set, když jste to mohl mít skoro za čtvrtinovou cenu?“
Joe se zastavil. Vypadal napůl nešťastně, napůl vyděšeně. Nakonec přeci jen promluvil.
„Už jsem to nevydržel. Selhaly mi nervy. Prostě jsem to dál nemohl snést.“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Já jsem to musel koupit. A musel jsem to koupit dříve, než by cenu zase vyhnal na jedenáct tisíc!“

The post Jak zůstat součástí britské střední třídy podle George Mikese first appeared on Čítárny.