Skvost starojaponské literatury. Básně pocházejí většinou ze sbírky ,,Kokinšú” (Sbírka starých a nových básní), jež byla dokončena roku 922 a obsahuje nejlepší japonské verše 9. a 10. století.
Hlavním motivem pětiverší je především láska a přátelství, v nemalé míře také obdiv k přírodě, zvláště pak k jejím proměnám v průběhu ročních období.
Celou antologii předznamenává úvodní stať japonského básníka Ki no Curujakiho, který se v ní zamýšlí nad kořeny a náměty klasické japonské poezie.

Takový je výbor, který jsme sestavili na rozkaz Jeho Veličenstva. Je to celkem přes tisíc básní ve dvaceti svazcích. Titul naší sbírky zní: Kokin-Wakašú, zkráceně Kokinšú – Sbírka starých a nových básní.

Vybrané básně se podobají vodám padajícím z hor, je jich tolik jako zrnek písku na mořském břehu. Kéž vydání tohoto sborníku neprovázejí překážky, jež brzdí tok řeky Asuky! Kéž nad ni vládne radost taková, jako když z nepatrných kamínků vyrostou vysoké hory!

Nakonec, co se týká našeho vlastního slohu; ten nemá voňavý půvab jarních květů a naše pověst je jen lichá. Kdybychom si chtěli dělat nárok, že naše dílo bude trvalé, jistě bychom tím vzbudili pochybnost u mnoha lidí a my sami bychom se museli zardít studem před srdcem poezie. Ale ať stojíme nebo sedíme před obrazem mraků ženoucích se do dálky, ať bdíme či sníme před obrazem jelena v říji, já, Curajuki, a všichni ostatní, kdo žijí za této vlády, nepřestáváme se radovat, že jsme svědky činu tak velkého a významného, jakým je v vydáni této sbírky.

Básník Hitomaro zemřel, ale poezie žije dál. Časy se mění a věci v nich: radosti a zármutky se křižují na svých cestách. Trvá-li věčně rytmus, jak by mohla zahynout poezie?

Je-li pravda, že vrby věčně vyhánějí mladé zelené větévky, že jehličí borovic nikdy neopadá, že popínavé rostliny se bez konce šíří po slatinách, že stopy ptáků zůstanou dlouho otištěny v půdě, má také poezie věčného ducha a naše sbírka má hodnotu, jež přetrvá věky.

Doufám nakonec, že lidé dovedou pochopit básnické formy i ocenit opravdovou poezii a že budou ctít staré verše tak, jako se rádi dívají na měsíc na nesmírném nebi, a že budou chválit věk, v němž vyšla tato sbírka.

Verše psané na vodu / Albatros Praha / edice Zlatoroh / přebásnil Bohumil Mathesius společně s V. Hilskou / první vydání 1943

Ki no Curajuki / Měsíc na vodě
Měsíce odraz hladinou vodní
chvěje se, mihotá:
Chyť si ho – tu je!
Chyť si ho – kde je?
Měsíci, nejsi obraz ty života?

Jsem jako lávka,
zborcená lávka,
v Udži jež k vodě se kloní:
Léta jdou nad ní
a nikdo po ní.

Fudžiwara no Tadafusa / Podzimní stesk
Neplač, cvrčku, nenaříkej
smutně tak nad něčím:
Mně je smutno mnohem více,
a já přece
mlčím.

Jsem zapomenut…
Jsem jako lávka,
zborcená lávka,
v Udži jež k vodě se kloní:
Léta jdou nad ní
a nikdo po ní.

Sakanoe no Koremori / Sníh v Jošinu
Odkud ta záře?
Ranní snad luny zář bledá
tě zalila, krajino?
Ne, to jen bílý sníh padá
na vesnici Jošino.

Kakinomoto no Hitomaro / Změněná barva
Vlasy mé přec jak eben jsou černé,
změnily barvu snad v očích tvých?
To jenom na obraz můj,
tam v zrcadle –
napadal, chlapče, bílý sníh!

Kakinomoto no Hitomaro / Láska
Pro lásku umřít? –
Nechte mě umřít pro marnou sázku
v lásky hrách:
Aspoň má milá pak překročí prvně
nízký můj práh.

Ono no Komači / Sen
Na tebe
tolik jsem myslila –
ve spánku tvou jsem podobu zřela:
Kdybych tak znala, že je to sen –
což bych se probudit chtěla?!

Kiowara no Fukajabu / Setkání
Bláhové srdce, pročpak pláčeš,
setkáváš se přec,
neloučíš se s ní!
– Což není v každém setkání, pane,
počátek loučení.

The post Verše psané na vodu. Kokinšú. Sbírka starých a nových japonských básní first appeared on Čítárny.