Pro všechny milovníky haiku vyšlo už několik překrásných knih, do kterých jsou vepsána nahlédnutí do japonské krajiny i lidské duše, které napsal mistr Bašó. Ať už to jsou samotné haiku nebo putovní cestovní deníky, vždy vás překvapí nesmírně trefným a poetickým tónem své poezie nebo vyprávění, které okouzlí stejně, jako tóny japonské flétny shakuhachi.

Haiku je sedmnáct slabik ve třech verších. Nic víc a přesto je v nich všechno, co bylo třeba říct.

Řazené básně (Haikai no renga) sloužily původně japonské městské populaci hlavně pro pobavení. Bašó ve své tvorbě užíval slangové výrazy, výpůjčky z čínštiny, a psal také hokku.
Hokku je úvodní verš řazené básně renga o osmnácti, devatenácti i více slabikách. Bašóova hokku reflektují lidské zkušenosti, to co viděl, co si myslel a co cítil.
Ve své tvorbě neodmítal hravost haikai a prokázal, že hokku může zachytit i přes střídmou formu různé sentimenty a nálady provázející lidský život.

Vytvořil vážnou poezii tam, kde šlo původně jen o zábavnou hru.
Bašó je pokládán za objevitele poetického potenciálu této sedmnácti slabičné formy později pojmenované haiku.

Macuo Bašó, vlastním jménem Džinšičiró, (1644 – 1694)
Narodil se jako Matsuo Kinsaku (později přijal jméno Macuo Munefusa) v rodině chudého samuraje v Uenu, třicet kilometrů jihovýchodně od Kjóta. Jeho otec byl samurajem nižší hodnosti ve službě knížecí rodiny.
Ve věku devíti let vstoupil do knížecích služeb i Bašó ve funkci pážete, ale ve skutečnosti se stal studijním druhem mladého dědice Jošitady, který byl o dva roky starší než on. Chlapci byli dobrými přáteli a studovali spolu umění řazených veršů pod vedením básníka Kigina.
V roce 1666 přítel Sengin zemřel a Bašó byl tak otřesen, že požádal starého knížete , aby ho zprostil služby. Ten odmítl, a tak Bašó uprchl bez dovolení do Kjóta.

Kdo nezná vztahy Japonců mezi sloužícími a jejich pány, nezná oddanost a poslušnost, odevzdání se cele do něčích služeb, nepochopí, jak mohla mladíka smrt jeho pána zronit natolik, aby se uchýlil do buddhistického chrámu a zřekl se veřejného života. Tam trávil dlouhé hodiny v meditacích, až nakonec Buddhův mír vyléčil jeho poraněnou duši a Bašó našel nový důvod k životu.

O jeho kjótském pětiletém pobytu není skoro nic známo, s určitostí se ví, že Bašó studoval klasickou japonskou poezii, čínské básnictví a kaligrafii a později také Zen.
V roce 1672 se vydává do sídelního rychle se rozvíjejícího města tokugawských šógunů Eda, kde posléze strávil osm let, o kterých také není mnoho známo. Pravděpodobně zde prožil milostný vztah s dívkou Džutei a možná měl i dítě.

“Nejdůležitější je udržet mysl vysoko ve světě pravého poznání a přitom se vracet do světa každodenní zkušenosti, kde musíme hledat pravdu krásy. Ať v daném okamžiku děláme cokoli, nesmíme zapomenout, že každý náš čin má vliv na naše věčné já, jež je poezií”.
Macuo Bašó

Nad květy třešní,
co krásných upomínek
v duši se vrací.

Rovného sobě
miluje člověk. Ptáci
milují květy.

Později získává první žáky, začíná publikovat pod pseudonymem Sóbó. První roky psaní byly dost složité a dokonce Bašó uvažoval i o tom, že zanechá psaní veršů. Na druhou stranu ale toužil po úspěchu a tak první neúspěchy nevzdával. Později, kolem roku 1675, si na počest setkání s básníkem Sóinem změnil jméno na Tósei.

Vznik jména Bašó
Roku 1860 mu  postavil v klidném místě nedaleko řeky Sumidy malý domek kupec Sanpú, jeden z jeho obdivovatelů. V zimě téhož roku mu jeden žák daroval malý stromek bašó (druh banánovníku) a básník si ho zasadil v zahrádce. Strom mu od samého počátku přirostl k srdci takovým způsobem, že pod jeho názvem vstoupil  jednou provždy do dějin poezie. Bašó byl jeho poslední pseudonym.

Po smrti svého synovce Tóina v roce 1693, propadl těžké depresi, které vedla ke zhoršení jeho zdravotního stavu. V roce 1694 se vydal na svou poslední cestu, během níž 28. listopadu 1694 zemřel v Ósace. Dnes je jeden z nejznámějších japonských básníků, je zakladatel básnické formy později nazvané haiku.

Pokračovatelé Bašóa
Po Bašóvě smrti vzniklo mnoho básnických škol, ale jedna po druhé mizí.
Zajímavá je však básnířka Kaga no Čijo-ni. Její osud je stejný, jako Bašóův – po prožité tragédii se uchyluje do chrámu a v tichu meditací a modliteb nachází svou další životní cestu. Když po patnácti letech opustila chrám, aby učila jiné, tkví její přesvědčení v tom, že k dosažení vnitřního míru se nutné oprostit se zcela od svého vlastního “já”.
Později se objevil další známý básník haiku Josa Buson. Posledním velkým básníkem 18. století je Kobajaši Issa. Těžké dětství ho formovalo k poezii, díky které je považován za největšího básníka soucitu.

Bašóovy knihy známé u nás:
Pár much a já. Malý výbor z japonských haiku, Dharmagaia, Praha 1996
Měsíce květy, SNKLU, Praha 1962; (výbor, spolu s J. Vladislavem)
Měsíce květy, Mladá fronta, Praha 1996
Pouť do vnitrozemí, ČSAV, Praha 1959
Úzká stezka do vnitrozemí, Dharmagaia, Praha 1999

Více o haiku: http://www.nash.cz/haiku/haiku.html

Ukázky haiku – Macuo Bašó

Ticho –
zpěv cikád
proniká do skály

Tou cestou nikdo
se neubírá, sám jdu
v podzimní večer.

Úplněk stoupá
nad krajem. Jako čerstvě
přeříznutý kmen.

Jediné krásné
neuzříš tváře v davu
hledícím k luně.

Ve větru jarním
svíraje v ústech lulku
převozník čeká.

Mogami mocná
do moře ponořila
hořící slunce.

Jdu znaven cestou,
pátraje po hospodě,
v tom vistárie!

Nevšímán chodci
u vaší chýše stojí
kvetoucí kaštan.

Že bůh tu není,
sad jeho zpustl, zavát
spadaným listím.

Na vrbě motýl
vždy, zavane-li vítr,
své místo mění.

Zimní den
na koni přimrzlý
můj stín

Výspy mraků
se třepí a trhají –
Hora a Měsíc.

Slov nemám,
jen rukáv prosáklý slzami –
hora Judono.

Žhavé slunce
odplouvá do moře
po řece Mogami.

Tys, letní trávo,
snů mrtvých bojovníků
jedinou stopou.

Na horské stezce
pojednou slunce vyšlo
z broskvových květů.    

Umlkly zvony.
Večerním šerem náhle
sakury voní!

Když dojde rýže,
jen růži si už můžeš
dát do moždíře.

Mraky a mlhy.
Co krajin za tu chvíli
už vykouzlily.

Nahoře měsíc nad mlhou.
A dole zas v polích
mraky jdou.

Na stéblo trávy
vážka sedá a stéblo
jí sednout nedá.

Přes měsíce kotouč,
studené slzy prší,
Blíží se podzim.

Bez milosti
pálí rudé slunce –
Vítr už patří podzimu.

Mete zahradu
a zapomíná na sníh
to je ale koště

Jak kruté –
pod zlatou přilbou
zpívá cvrček.

Chladnoucí nocí
slyším fičet vítr
od pobřežních hor.

Popsaný vějíř
chtěl jsem roztrhnout,
ale loučení bolí.

Neví o čem mluví,
kdo prohlašuje,
že má dětí plné zuby

Jaro odchází
ptáci pláčou
i ryby mají oči plné slz.

Jedné noci
poctil mě návštěvou zloděj
a vzal sebou rok

Vánek z hory Fudži
jsem nabral na vějíř –
můj dárek z Eda.

Bělice v řece,
na okamžik zatřpytí se.
Úsvit je tu.

Za trnkou v květu
jdu po vůni – však za rohem,
vrazím do kůlny.

Pěnkava.
Hned ji vrba skrývá
a hned z bambusů zpívá.

Plavci na chvilku
přestanou veslovat.
Broskvoňový sad.

Lidé světem protřelí
nikdy nespatří
květy kaštanu v podstřeší.

Sněm samurajů
slova ostrá
jako čerstvá ředkev

Kukačka s křikem
na tichý ostrov letí,
tratíc se očím.

Nad květy třešní
co krásných vzpomínek
v duši se vrací.

Pozorně hledě,
spatřil jsem skryté býlí
poblíže plotu.

Opřeni o hůl
u hrobů předků stojí,
už bělovlasí.

Já onemocněl
na cestě své, sny moje
jdou zprahlou stepí.

Jaký zázrak –
svěží zelení prosvítá
sluneční záře.

Od novoluní
mé srdce nemlčelo.
Dnes mlčí – štěstím.

Sníh první napad!
Dost právě, aby ohnul
narcisu listy.

Ve vůni trnek
slunce nad obzor stoupá.
Horská cesta.

The post Haiku. Jak Macuo Bašó prosadil poetický styl této sedmnácti slabičné poezie first appeared on Čítárny.

Origata je umění dávat dárky v japonském stylu. Jinými slovy je to umění přeloženého balícího papíru. Tak jednoduše lze nazvat japonskou tradici “origata” která tvrdí, že důležité není jaký dárek dáváte, ale jak ho je předáváte.

Málokdo dnes ví, že pokud chcete někomu předat dárek, nedělejte to před ostatními.
Dárek se předává i přebírá zásadně oběma rukama. Když to nedodržíte, ztrácíte na dojmu. Pokud jste ve skupině, pak je velmi nezdvořilé, pokud obdarováváte pouze jednoho člena skupiny. Nejčastěji se výměna dárků děje na konci návštěvy. Neočekávejte ale, že například Japonci Váš dárek hned rozbalí. Je to taková společenská pojistka, aby se zamezilo případným faux pas s nevhodným dárkem.

Zvyk dávání dárků se datuje do doby Edo, kdy obyvatelé vesnic za společně vybrané prostředky vyslali na pouť pár vyvolených a ti pak jako výraz poděkování těm co zůstali doma, přinesli dárky.

Origata je rituál, zakořeněný v tradiční kultuře šintoismu,
který byl určen především pro japonské císařské rodiny od 14. století, konkrétně z období Muromachi 1336 – 1573 n.l..
Origata nemá žádný vztah k papíru a origami. Jedná se o umění předat naše pocity a náklonnost druhé osobě, skrze správně zabalený dárek. Při něm se používá celá řada kódů, které jsou uloženy v jednotlivých záhybech, směru založení papírů a dokonce i druzích uzlů a které takto vyjadřují naše sdělení.

V Japonsku se umění začíná znovu propagovat. Nedávno japonské ministerstvo životního prostředí na svých stránkách otisklo návod, jak balit různé předměty do tzv. „furoshiki“. Cílem je propagovat tradiční způsoby přenášení věcí a balení dárků namísto igelitových tašek a balicího papíru.

Umění Origati vychází z poznání, že dokonalost vyžaduje stovky nepostřehnutelnými detailů. A proto toho se k tomuto umění přistupuje stejnou úctou jako k čajovému obřadu, který umění Origati často provází.

The post Origata. Staré japonské umění balit knihy nebo dárky nejen na vánoce first appeared on Čítárny.

Kniha Zachráněné Vánoce je útlá knížka, která ale přináší to pravé poselství křesťanských Vánoc. Pokoj lidem dobré vůle! Dnes bychom možná ještě řekli: Dejte pokoj lidem dobré vůle.
Napsala ji Lenka Rožnovská a vyšla v roce 1917. Ilustrovala vynikající Iku Denuke, která jako rodilá Japonka ilustrovala i klasika české literatury Karla Jaromíra Erbena.

A díky jí a hlavně díky překladatelce Yuko Kimura vyšla knížka už po roce ve známém nakladatelství Fukuinkan Shoten v Japonsku. Také s ilustracemi Iku Dekune. Kniha “Zachráněné Vánoce” má název v japonštině “Kurisumasu no akari ~čekono ibu no dekigoto~” To znamená – “Vánoční světlo aneb co se stalo o Štědrém dnu v Čechách”.

A nutno dodat, že bez jakékoliv podpory literárních center a podobných “nutných institucí a asociací” pro propagaci české literatury v zahraničí.

O čem je knížka >>
Zachráněné Vánoce aneb jak se František vydal pro betlémské světlo

Zachráněné Vánoce / Lenka Rožnovská / Ilustrace Iku Dekune / Albatros, 2017

The post Kniha Zachráněné Vánoce Rožňovské a Dekune vyšla v Japonsku už po roce od českého vydání. Přeložila ji Yuko Kimura first appeared on Čítárny.

Konec stříbrného věku je reakcí spisovatele Cucui na šířící se zrůdný mediální narativ aktivistických skupin o zbytečnosti seniorů ve společnosti, o zákazu jejich volebních práv etc.
Linie jeho příběhu vychází ze starých japonských rituálů, která nutila občany starší 70let, aby dobrovolně zvolili smrt. Tak tomu bylo v dávné japonské historii, kdy staří lidé odcházeli do hor dobrovolně zemřít, aby jejich potomci mohli přežít zimu s nedostatkem potravin.

Jenže i v dnešním reálném světě se objevují podobné nápady jako v tomto románu.
V říjnu 2019 prohlásila bývalá šéfka MMF Lagardeová: “Staří lidé žijí příliš dlouho a je to riziko pro globální ekonomiku, něco se s tím musí udělat.”

Ale zpátky k románu. Autor popisuje společnost budoucnosti, která má problém uživit starší občany.
Proto vláda a ministerské oddělení nazvané Výbor pro regulaci obyvatelstva (VRO) vypracuje speciální program. V určitém okresu či městské čtvrti se musí všichni senioři starší sedmdesáti let do třiceti dnů od vyhlášení Stříbrné bitvy vyvraždit navzájem. Poslední přeživší, jako hlavní cenu. pak dostane život a právo dále žít se svojí rodinou a přáteli. Navíc se společnost pojistila tím, že pokud by se náhodou staří lidé rozhodli nevraždit, dozorčí důstojníci mají moc je všechny bez výjimky popravit.

Román Konec stříbrného věku je kritikou společnosti, která degeneruje v hloupé touze po moci a zdrojích a v neúctě ke generacím, kteří svět budovali před nimi.
Jak píše v knize Vzpoura deprivantů František Koukolík a Jana Drtilová:

 “Nejnebezpečnější druh skupinové hlouposti je Groupthink odpovídající chování malé, vysoce soudržné skupiny vybavené rozhodovací mocí, nepřístupné odlišným názorům a činné pouze v rámci vymezeném jejím vůdcem… Společným znakem všech takových deprivantů bývá, že každému slibují to, co chce slyšet, po čem touží, případně o co přišel. Důsledkem je ničení vyšších hodnot buď ve jménu deprivantského dobývání moci, nebo ve jménu stejně deprivantského udržení moci; soubor cest zpátky anebo »stranou«, do slepých ulic.”

Ve své vizi Cucui toto chování rozvádí a popisuje, co se děje ve společnosti, kde končí demokratické principy rozhodování a nastoluje se pseudodemokratická totalita.
Ta je ve svém důsledku horší jak socialistická neboť nepřítelem už není vládní strana, na kterou lze ukázat, ale jakákoliv zkorumpovaná skupina bez ohledu na vyznání nebo politickou příslušnost. Proto je zřejmé, že v takovém prostředí není problém dosáhnout sociálního řešení, jaké nám například nabízí Cucui.
Řešení, které je rovno holocaustu, řešení, které odpovídá stádiu uvažování totálně ovládané společnosti.

Román Konec stříbrného věku zřejmě vychází i z historických faktů starého Japonska o tzv. ubasute
neboli odkládání starých lidí do hor či lesů, aby zemřeli hladem a podchlazením a neujídali tak rýži svým potomkům a nebyli jim na obtíž. Naskýtá se proto otázka, zda by společnost byla schopna aplikovat znovu tento krutý zvyk, pokud by ve své hlouposti nezvládla zakladní principy soužití a vzájemné úcty k životu.

O potřebě likvidování tzv. nepotřebných lidí je totiž občas slyšet i v českých médiích. Proto osobně považuji tento román ne za fikci, ale za reálné varování a zamyšlení nad tím, kam skutečně naše společnost směřuje a co nás může velmi brzy potkat, pokud se proti tomu nepostavíme.

Konec stříbrného věku | Jasutaka Cucui | přel. Anna Křivánková / Odeon, 2011

Jasutaka Cucui (1934)
Japonský spisovatel a dramatik napsal 35 románů a 55 povídkových souborů. První knihu napsal roku 1965, proslul sci-fi románem Dívka, která cestovala časem (1967). Získal několik cem. Roku 1987 Tanizakiho cenu za dílo Rozcestí na zarostlém svahu snů a 1989 Kawabatovu cenu. Na protest proti ohrožování svobody slova odmítl v letech 1993–1996 v Japonsku publikovat. Roku 1997 obdržel od francouzské vlády řád Rytíře krásných umění a literatury. Česky zatím vyšel román Peklo (Odeon 2009). Konec stříbrného věku (2006) je jedním z jeho nejnovějších děl.

K podobným tematickým titulům se řadí knihy:
Čáry / Rjú Murakami
Tahle země není pro starý / Cormac McCarthy

MYSLÍTE SI, ŽE KNIHA JE NEUVĚŘITELNÉ SCIFI? VELKÝ OMYL!

Japonský vědec v lednu 2024 navrhuje hromadnou sebevraždu starších lidí v Japonsku
Podle Yusuke Narita, 37letého profesora ekonomie na Yale University, je na světě příliš mnoho zbytečných lidí, jejichž řešením takzvaného problému je nucená „hromadná sebevražda“ starších lidí.
Když mluvil o nucené eutanazii starších lidí, řekl, že „bude diskutována možnost, aby byla v budoucnu povinná“.

V Kanadě je už celé roky uzákoněná eutanazie i pro děti. V Česku s tímto zrůdným nápadem přišli politici STAN v roce 2025.
Je to v podstatě vládní program sebevražd Justina Trudeaua, kteří je dnes považován za „genocidu“ na občanech Kanady. Jak se veřejně vyslovil Tucker na turné v Kanadě v lednu 2024.
V Kanadě zemře každý den 36 lidí v důsledku asistované sebevraždy. Od roku 2019 činí průměrný roční nárůst 31,1″
Od poloviny března 2024 má být povolena sebevražda dětí bez souhlasu rodičů!!!
Čtvrtá výroční zpráva o lékařské pomoci umírajícím (MAiD) za rok 2022, která byla zveřejněna na konci roku 2023, zjistila, že od roku 2016 si eutanazie vyžádala životy téměř 45 000 Kanaďanů.

Výňatek z knihy Johna Colemana The Hierarchy of Conspirators: A History of the Committee of 300 / Amazon>>
“Eutanazie pro nevyléčitelně nemocné pacienty a seniory je povinná. Žádné město by nemělo překročit předem stanovený počet…
Do roku 2050 musí být odstraněny nejméně 4 miliardy „zbytečných jedlíků“ prostřednictvím omezeného válčení, organizovaných epidemií smrtelně rychlých nemocí a hladovění. Energie, jídlo a voda musely být udržovány na úrovni životního minima pro neelitu, nejprve bělochy v západní Evropě a Severní Americe a poté rozšířené na další rasy.
Nedostatek potravin, vody a léků byl někdy uměle vytvořen, aby připomněl masám, že jejich přežití závisí na dobré vůli Výboru 300.

Ukázky z knihy Konec stříbrného věku | Jasutaka Cucui

 „Vítám vás na dnešní mši, jíž jste se dnes rozhodli zúčastnit v tak nezvykle hojném počtu. Dokonce i program dnešní mše je do posledního výtisku vyprodán, to mě nesmírně těší. Nicméně, nabízí se otázka, zda-li za tím náhlým zájmem o kázání nestojí začátek té zavrženíhodné Stříbrné bitvy. Zdá se mi totiž, že kromě věrných věřících, kteří sem do kostela váží cestu každou neděli, je zde dnes i mnoho seniorů starších sedmdesáti let, kteří sem přišli hledat boží spásu.
Ó, proč jen nás, obyčejné starce, kteří nikomu ani vlásek nezkřivili, vystavil Bůh takové zkoušce, myslí si. Bůh přece nemůže dopustit takové bezuzdné vraždění, jakým tento systém vzájemného zabíjení důchodců bezpochyby je! Mohou to nazývat státní politikou, avšak ptám se vás všech, kteří jste dnes přišli – copak vám tato ohavnost, toto zvěrstvo neleží na srdci? Lidé jsou omylní. I duchovní vůdci jsou omylní. Poslyšte, co se jednou stalo.

V době, kdy bylo Německo ještě rozděleno na Západní a Východní, měla pohraniční stráž na východní straně nakázáno zastřelit kohokoliv, kdo by se pokusil uprchnout na Západ. Když se však obě Německa sjednotila, byli ti vojáci a policisté, kteří se na základě rozkazu a zákona tohoto zabíjení zúčastnili, za své činy souzeni. Střílet po lidech, jejichž jediným proviněním bylo přání dostat se na svobodu, totiž z lidského hlediska nelze.
A stejně tak nelze, aby se staří lidé navzájem zabíjeli, i kdyby to snad mělo být na rozkaz vlády. Co nás učí křesťanství? Abychom znali svého Boha, milovali Jej i ostatní lidi, abychom sloužili Jemu i bližnímu svému a dosáhli tak věčného života a blaženosti. Je proto zcela v rozporu s Božím učením, aby se babičky a dědečkové navzájem zabíjeli. Stejně tak je v rozporu s Boží vůli, aby kdokoliv vztáhl ruku na Božího služebníka, tedy na mě. Na to kladu zvláštní důraz. Náš Pán navíc neschvaluje sebevraždu. Tím byste porušili přikázání nezabiješ. Někteří v tom samozřejmě vidí způsob, jak tuto bitvu vyhrát, aniž by zabili někoho jiného.
Avšak proč jen to došlo tak daleko, že lidé cítí potřebu nad někým zvítězit? Dáme-li dohromady touhu po vítězství a impuls spáchat sebevraždu, vyjde nám terorista-sebevrah. Jako islámský džihád.
Avšak nic jako svatá válka není. Kdybyste snad spáchali takovou věc, přišli byste leda do islámského ráje. A tam byste snad chtěli? Do křesťanského ráje byste rozhodně nemohli. Ehm. A také prosím nepodléhejte bludu, že se do ráje dostanete, když zemřete spolu se mnou. Ne aby vás napadlo spáchat sebevražedný útok tady na náš kostel, takovýchto myšlenek se rozhodně vystříhejte!
Ehm… co jsem to, ano. Co si však, ptám se vás, máme počít? Máme se jen modlit? Máme jen čekat, až nás někdo zabije? Ó, ne ne. Něco takového by náš Pán nedovolil. V žádném případě. Co… co si tedy počít? Mám kázat, abychom jeden druhého nezabíjeli? Avšak pokud nikdo nikoho nezabije, budeme všichni popraveni! Všechny nás zavraždí! Tak… tak snad, místo abychom zemřeli všichni, nebylo by lepší, aby alespoň jeden z nás… abychom alespoň jednoho z nás nechali, aby přežil? Ó – ano! To je ono! To je ono. Jeden musí být vyvolený! Koho tedy nechat naživu?
Ach, vždyť i tohle je vlastně úplně jasné! Já jako služebník Boží jsem zde jediný vyvolený, nebo snad ne? No jistě! Jen jeden jediný může přežít, jen já jsem ten vyvolený! Pán nepřipouští žádné námitky, ne, to on nedovolí! Nedovolí, abych byl zabit! Ó ne, ne – mě nezabíjejte, nezabíjejte mě, mě nééé!“
xxx

Manželé si levou rukou navzájem podepřeli ramena, odpočítali tři a jeden druhého bodli do míst, kde tušili srdce. Odpočet jim však bohužel nevyšel. Šiničiró řekl tři, nadechl se a až potom bodl, zatímco Majumi bodla současně se slovem tři. Ačkoliv tedy Šiničiró bodl rychle, bolest jej překvapila a nůž se mu svezl, takže bodl Majumi do pravé části hrudníku. Navíc ani jeden z nich neměl mnoho sil, takže si nedokázali zasadit skutečně smrtící ránu. Způsobili si jen strašlivou bolest.
„Auuuu!“
„To bolí, to tak bolí bolí bolí!“
Oba se zhroutili na zem.
„Miláčku, to bolí… strašně to bolí! Bodni mě ještě, rychle!“
xxx

Hnutí proti lovu velryb nakonec uspělo ve svém snažení, takže byl lov konečně zakázán a velrybář Šuntaró Tade se ocitl bez práce. Kromě lovu velryb toho totiž mnoho neuměl. No jo, jenže – pomyslel si Šuntaró, jako velrybář jsem byl někdo. Když jsem střelil, bylo po velrybě, žádná řezničina. Říct mi nelov je to samý jako říct mi chcípni.
Jo jo. Já už na tomhle světě nemám co pohledávat. Měl jsem sice štěstí, jako elitní lovec jsem si dokázal uspořit, takže jsme si se ženou mohli pronajmout byt ve městě, a dokud jsem sem tam pracoval jako ostraha v samoobsluze, jakž takž jsme vyšli. Jenže v dnešní době nám daní i důchod, nedávají nám žádné slevy, nejsme vyjmutí z daňové povinnosti, a dokonce to došlo tak daleko, že si platíme i místní daň! A jestli máme takhle třít bídu s nouzí, to ať radši umřu. Ale ještě předtím si naposledy vystřelím z harpuny a někoho zabiju. Ale stejně. Když už se velryby zabíjet nesmí, měl jsem se do těch lidí pustit daleko dřív.
xxx

„Dnes ve dvě hodiny odpoledne vnikla do budovy ministerstva práce a zdravotnictví asi třicetičlenná skupina, skládající se ze samých seniorů, ozbrojených samopaly a jinými střelnými zbraněmi. Mezi vetřelci a příslušníky VRO i policejních jednotek, které byly na možnost útoku předem upozorněny, došlo k přestřelce, při které byli čtyři vládní zaměstnanci zabyti a dvacet jich utrpělo zranění. Útočníků bylo zabito devětadvacet a dva utrpěli těžká zranění. Podle VRO tato seniorská skupina sestávala ze samých přeživších Stříbrné bitvy.
O jejich motivaci zatím oficiálně není nic známo, avšak podle všeho šlo o protestní akci proti vládou prosazovanému systému seniorských bitev. Již nyní lze z úst odpůrců tohoto systému očekávat zvýšenou vlnu kritiky vůči vládě, která bude muset reagovat a zároveň přehodnotit svůj postoj…“

The post Konec stříbrného věku v Japonsku. Jak zlikvidovat zbytečné seniory first appeared on Čítárny.

Hon na ovci je zcela jistě jeden z nejlepších románů autora Haruki Murakamiho. Je to symbolická kritika současného dle hlavního hrdiny vyprázdněného Japonska s historickými souvislostmi. Román dostal ocenění v Japonsku už v roce 1982.
Pocity hlavního hrdiny však nejsou nosné jen v rámci Japonska, podobné může zažívat člověk v dnešním světě kdekoliv, i manipulaci a vlastní rozhodnutí, zda se přidá k většině nebo se vydá vlastní cestou.  Každopádně se jedná o aktuální téma, dnes možná naléhavější než kdy jindy.

Vynikající práce dvorního překladatele Tomáše Jurkoviče…
Kniha je velmi čtivá a není divu, že překladatele musel děj chytnout. Jsme už dlouhá léta zvyklí na jeho perfektní převod, ale tentokrát jako by se odlehčil a děj plyne spontánně a je patrné, že se při překládání bavil. O románu v doslovu píše, že autor sám přiznává inspirace Chandlerovým Phillem Marlowem. Píše také, že román Hon na ovci lze na Murakamiho pomyslné mapě zkušenosti s šedesátými lety umístit celkem jednoznačně do rané fáze, etapy buřičství a vzpoury, kdy autor nekompromisně hledá viníky zodpovědné za stav světa, v němž musí žít.

Oficiální anotace:
Hlavní hrdina románu žije poklidně v Tokiu a spoluvlastní malou reklamní agenturu. Život mu pomalu míjí pod rukama a on toho od něj už ani moc nečeká. Stačí však, aby jejich firma otiskla v reklamním letáku nevinnou fotografii krajinky s ovcemi a hrdina se ocitá na nechtěné iniciační pouti kamsi do „srdce temnoty“ současného Japonska… Nečekaně ho vyhledá jistá organizace a on pod pohrůžkou násilí putuje nedobrovolně na ostrov Hokkaidó, aby tam za každou cenu našel tajemnou ovci s hvězdou na hřbetě…

Hon na ovci / Haruki Murakami / překlad Tomáš Jurkovič / vydal Odeon, 2016

Ukázky, které moc neprozrazují:
  „Kdybych umřela,“ říkávala často, „tak ty sešity spálíš, rozumíš? Poleješ je naftou, spálíš na popel a ten zakopeš do země. Nechci, abys z nich viděl jediné písmenko.“
   „Co blázníš, vždyť spolu přece takovou dobu spíme. Znám tě, řekl bych, úplně celou. Kvůli čemu by ses ještě chtěla stydět?“
   „Buňky se měsíc co měsíc obnovují. Dokonce i teď,“ nastavila mi před obličej hřbet své útlé ruky. „Většina z toho, co si myslíš, že znáš, jsou jenom vzpomínky na mě.“
   Byla to – s výjimkou asi tak měsíce před rozvodem – ženská, která to má v hlavě pěkně srovnané. Skutečně přesně pochopila realitu lidského života. Ten základní princip, že nikdy podruhé neotevřeš jednou přibouchnuté dveře a že ty dveře na druhou stranu ani nejde nechávat otevřené dokořán.
   A teď ji stejně neznám o nic víc. Mám jenom vzpomínky na ni. Vzpomínky, co se mi čím dál tím rychleji vzdalují jak kupa vyřazených buněk. A nevím ani to, kolikrát přesně jsme spolu vlastně spali.

—————

Byl to obrázek stáda ovcí na travnaté pláni. V místech, kde končila, na ni navazoval hájek bílých bříz. Velikých bílých bříz, typických pro Hokkaidó. Žádných chudinek, jaké si z nouze pěstuje u domovních dveří zubař u nás v sousedství. Tohleto byly masivní kmeny, na jakých by si mohli brousit drápy čtyři medvědi současně. Podle toho, kolik listí bylo na stromech, to bylo vyfocené na jaře. Na vrcholcích hor v pozadí se ještě vršil sníh a trochu ho zbývalo i v roklích na úbočích. Hádal jsem na duben anebo květen. Na dobu, kdy vody z tajícího sněhu rozmáčí povrch země na blátivou břečku.
Obloha byla modrá (tedy nejspíš, na černobílé fotce jsem neměl úplnou jistotu a mohla být klidně i lososově růžová) a nad horami se po ní táhly bílé mraky. Ať jsem si lámal hlavu, jak chtěl, nevykoukal jsem z toho stáda ovcí, hájku bříz a bílých mraků jiný smysl, než že je to stádo ovcí, hájek bříz a bílé mraky. Konec, tečka. Jen tohle a už nic víc.
Odhodil jsem fotku na stůl, vykouřil cigáro a zívl si. Pak jsem ten snímek vzal znova do ruky a tentokrát zkusil přepočítat ovce. Ta pláň ale byla obludně velká a ovce po ní byly rozeseté bez ladu a skladu, jako by obědvaly někde na pikniku, takže čím dál od kamery byly, tím bylo těžší rozlišit, jestli to jsou ještě ovce, nebo jen bílé fleky – pak jestli to jsou bílé fleky, nebo jen iluze – a konečně jestli to je aspoň iluze, anebo taky vůbec nic. Takže jsem radši propiskou odfajfkoval pouze to, u čeho jsem si mohl být jistý, že jsou to skutečně ovce. Výsledek počítání zněl 32. Dvaatřicet oveček na ordinérní fotce, co nemá žádnou zvláštní kompozici, o nějaké atmosféře ani nemluvě.
Něco ta fotka v sobě ale přece jenom měla. Byly z ní cítit problémy. Tolik mi bylo jasné už v momentě, kdy jsem ji poprvé uviděl. A taky po celé další tři měsíce, co po tom momentu následovaly.
Tentokrát jsem se na pohovku natáhl, fotku jsem zdvihl nad hlavu a ještě jednou jsem přepočítal ovce.
Bylo jich třiatřicet.

The post Hon na ovci. Murakamiho román o vyprázdněnosti současného Japonska first appeared on Čítárny.

Pamatuji se na první knížku, kterou jsem přečetla úplně celou a dle vlastního výběru. Jmenovala se „Huria hledá cestu do nebe“. Napsala ji jistá Barbara Markéta Eliášová. Obecní sirotek z malé vesničky Jiříkovice u Brna. Od čtrnácti let se živila jako posluhovačka. Měla však neobyčejný dar na jazyky.

V roce 1912 se vydala přes Vladivostok do Japonska, kde se naučila japonsky, jako první Češka absolvovala kurzy ikebany. O svých zážitcích a následných cestách snad přes celou zeměkouli napsala řadu knížek.

To jsem samozřejmě jako malé děvče o autorce nevěděla, mně úplně stačil příběh malé Hurii, maorského děvčátka, kterému umřela maminka a ona se vydala od novozélandských břehů na malé loďce ji hledat, protože podle maorských legend nebe je na severu – a na severu je moře.
Před utonutím ji zachránil japonský parník, na kterém pak cestovala a seznamovala se s dětmi nejrůznějších národností.
Samozřejmě nejvíc se mi líbila Biddy – aboriginské děvčátko, které bylo shledáno nevychovatelným a jako takové je ta laskavá anglická dáma, která o ně chtěla pečovat, vracela zpět jejímu kmeni v Austrálii.

V knížce proběhl dialog mezi onou dámou a ošetřovatelkou, která měla na starosti Huriu a byl zakončen pro mne zhola a naprosto nepochopitelnou větou, kterou měla ona Angličanka vypustit z úst: „Jste tu velmi laskavi… vždyť anglický kapitán by mě ji vůbec nedovolil do této třídy….“ To jsem opravdu nechápala. Tedy – chápala jsem, že parník měl různé třídy pro různé cestující: ve vlaku přece byly také třídy – to jsem znala. Ale proč by něco nedovolil anglický kapitán a japonský to dovolil a proč se to vztahovalo k tomu, že Biddy byla z australského kmene?

Vůbec jsem to nechápala… Bylo mi osm a poprvé jsem se setkala s jevem, který nejsem schopna pochopit ani dnes – s rasismem.
Stejně jako mi Bůh nenadělil schopnost dívat se na různé lidi různě a místo toho je – pro dnešní dobu naprosto neprakticky – posuzuji jen dle jejich srdce, dopadla jsem i s chápáním sociálních přehrad. Tady to dopadlo ještě hůř: i já jsem totiž, stejně jako Cedrik Errol, tedy lord Fauntelroy, pokládala všechny přátele hlavní dětské postavy za veskrze kladné osoby a upřímně jsem trpěla, když měl malý chlapec vyměnit společnost skvělého místního hokynáře za nudné bohaté anglické panství.

Huria hledá cestu do nebe / B.M. Eliášová / ilustroval Rudolf Komínek / nakladatelství Kosek, 1947

The post Huria hledá cestu do nebe na severu, podle maorských legend first appeared on Čítárny.

Už jen v antikvariátech seženete knihy Barbory Eliášové „Hanako – román moderní japonské dívky“ z roku 1944, „Sunae a Kétai – korejské děti“ z roku 1940, Huria hledá cestu do nebe (1941) a cestopis „Rok na jižní polokouli“ z roku 1928.

HANAKO JE PESTRÝ A PŘI TOM VELMI PŘÍSNÝ PŘÍBĚH MLADÉ DÍVKY V OTCOVSKÉM DOMĚ.
Hlava rodiny je v Japonskuí svrchovaným pánem, jehož rozkazů je třeba dbát bez nejmenší odmluvy. Hanako, mladé, krásné děvče, pocítí náklonnost k Evropanu, Čechu, a tato je tak silná, že roztrhává staré tradice a proti otcově vůli jde za hlasem svého srdce.
Otec ji vyhosťuje z domu, zříká se jí. Ale láska překonává všechny obtíže a když je její manžel povolán zpět do Evropy, smiřuje se otec s dcerou, která mu ve své vlasti nechává malého synka, dědice domu, na jehož počest o svátku chlapců bude vláti velká hedvábná ryba nad vchodem.
Život je líčen věrně z poznatků autorčiných, a je doprovázen kresbami a barevnými obrazy malíře Jiřího Wowka


HURIA HLEDÝ CESTU DO NEBE
Příběh malé Hurii, maorského děvčátka, kterému umřela maminka a ona se vydala od novozélandských břehů na malé loďce ji hledat, protože podle maorských legend nebe je na severu – a na severu je moře. Před utonutím ji zachránil japonský parník, na kterém pak cestovala a seznamovala se s dětmi nejrůznějších národností.
Samozřejmě nejvíc se mi líbila Biddy – aboriginské děvčátko, které bylo shledáno nevychovatelným a jako takové je ta laskavá anglická dáma, která o ně chtěla pečovat, vracela zpět jejímu kmeni v Austrálii.
Více: Huria hledá cestu do nebe na severu, podle maorských legend

NA STŘÍBRNÝCH KŘÍDLECH MLÁDÍ
V tomto románu pracuje mladík z Moravy jako zkušební pilot v japonské továrně, v románu Letkyně Armila letí mladičká hrdinka s otcem-pilotem na Cejlon a Jávu, kde se spřátelí s javánskou princeznou, která je v šestnácti letech první Javánkou-pilotkou.


Barbora Markéta Eliášová (1874 – 1957)
zcela zapomenutá spisovatelka, pozoruhodná žena z malé moravské dědinky od Brna, Jiříkovic. Vyrostla v nejchudších možných poměrech. Otce nikdy nepoznala, její matka zemřela, když byly Barboře čtyři roky. V rodných Jiříkovicích byla vychovávána na obecní náklady a u příbuzných. Zásadní vliv na její osud měl zdejší učitel Jan Hudeček, který se jí hodně věnoval a půjčoval jí knihy. Vypracovala se vlastní pílí a užitím svého intelektu na učitelku jazyků a poté se oddala cestování.
Jako první Češka cestovala kolem světa. Svým osudem připomíná slavnou francouzskou cestovatelku po Tibetu Alexandru David O´Neelovou, autorku úchvatného „tibetského“ románu „Mipam – láma s paterou moudrostí“.
V Japonsku se zrodila její celoživotní láska k této zemi, kterou považovala za svůj druhý domov. Eliášová byla první evropskou absolventkou kurzu ikebany – tradičního japonského umění vazby květin.
Po návratu do Čech přes USA vydala v r.1915 pro velký zájem své zážitky v knize Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule.
Roku 1920 se do Japonska vrátila jako pracovnice československého velvyslanectví v Tokiu. Spolupracovala s ženskou univerzitou a univerzitou Waseda, pořádala přednášky o Československu a přispívala do českých i japonských periodik.
Do Japonska se Eliášová vrátila ještě několikrát; v r. 1923 zažila v Jokohamě ničivé zemětřesení. Sama zde přiišla úplně o všechno, zachránila jen holý život.
Po návratu do ČSR pracovala až do roku 1939 jako překladatelka na ministerstvu zahraničí.
Procestovala Hongkong, Singapur, Cejlon, Čínu, Koreu, SSSR, Jávu, Austrálii, Afriku. Doma pak o svých zážitcích a poznatcích vyprávěla na besedách a přednášela v rozhlase. Napsala i několik knih.
Poslední léta prožila v Praze a v Roztokách u Prahy.

V roce 2019 odhalil zástupce japonského velvyslanectví pan Kei Onishi pamětní desku na vile Aoyama, kde B. M. Eliášová v letech 1921-1935 bydlela.
A teď, když chodila jsem po několik dní pod těmito růžovými oblaky, často unavena, ale velikou a dosud neznámou radostí vzrušena a unášena, mezi lidmi, kteří byli zcela jiní než já, ale ke mně tak milí a dobří, tu napadlo mně zcela určitě a jasně: Ano, proto šla jsem kraj světa! – a zdálo se mi, že by bez těchto velikých krás můj život byl nesmírně prostý a prázdný.

Více: Wikipedia

The post Barbora Markéta Eliášová. Knihy o Japonsku zapomenuté pozoruhodné spisovatelky first appeared on Čítárny.

Skvost starojaponské literatury. Básně pocházejí většinou ze sbírky ,,Kokinšú” (Sbírka starých a nových básní), jež byla dokončena roku 922 a obsahuje nejlepší japonské verše 9. a 10. století.
Hlavním motivem pětiverší je především láska a přátelství, v nemalé míře také obdiv k přírodě, zvláště pak k jejím proměnám v průběhu ročních období.
Celou antologii předznamenává úvodní stať japonského básníka Ki no Curujakiho, který se v ní zamýšlí nad kořeny a náměty klasické japonské poezie.

Takový je výbor, který jsme sestavili na rozkaz Jeho Veličenstva. Je to celkem přes tisíc básní ve dvaceti svazcích. Titul naší sbírky zní: Kokin-Wakašú, zkráceně Kokinšú – Sbírka starých a nových básní.

Vybrané básně se podobají vodám padajícím z hor, je jich tolik jako zrnek písku na mořském břehu. Kéž vydání tohoto sborníku neprovázejí překážky, jež brzdí tok řeky Asuky! Kéž nad ni vládne radost taková, jako když z nepatrných kamínků vyrostou vysoké hory!

Nakonec, co se týká našeho vlastního slohu; ten nemá voňavý půvab jarních květů a naše pověst je jen lichá. Kdybychom si chtěli dělat nárok, že naše dílo bude trvalé, jistě bychom tím vzbudili pochybnost u mnoha lidí a my sami bychom se museli zardít studem před srdcem poezie. Ale ať stojíme nebo sedíme před obrazem mraků ženoucích se do dálky, ať bdíme či sníme před obrazem jelena v říji, já, Curajuki, a všichni ostatní, kdo žijí za této vlády, nepřestáváme se radovat, že jsme svědky činu tak velkého a významného, jakým je v vydáni této sbírky.

Básník Hitomaro zemřel, ale poezie žije dál. Časy se mění a věci v nich: radosti a zármutky se křižují na svých cestách. Trvá-li věčně rytmus, jak by mohla zahynout poezie?

Je-li pravda, že vrby věčně vyhánějí mladé zelené větévky, že jehličí borovic nikdy neopadá, že popínavé rostliny se bez konce šíří po slatinách, že stopy ptáků zůstanou dlouho otištěny v půdě, má také poezie věčného ducha a naše sbírka má hodnotu, jež přetrvá věky.

Doufám nakonec, že lidé dovedou pochopit básnické formy i ocenit opravdovou poezii a že budou ctít staré verše tak, jako se rádi dívají na měsíc na nesmírném nebi, a že budou chválit věk, v němž vyšla tato sbírka.

Verše psané na vodu / Albatros Praha / edice Zlatoroh / přebásnil Bohumil Mathesius společně s V. Hilskou / první vydání 1943

Ki no Curajuki / Měsíc na vodě
Měsíce odraz hladinou vodní
chvěje se, mihotá:
Chyť si ho – tu je!
Chyť si ho – kde je?
Měsíci, nejsi obraz ty života?

Jsem jako lávka,
zborcená lávka,
v Udži jež k vodě se kloní:
Léta jdou nad ní
a nikdo po ní.

Fudžiwara no Tadafusa / Podzimní stesk
Neplač, cvrčku, nenaříkej
smutně tak nad něčím:
Mně je smutno mnohem více,
a já přece
mlčím.

Jsem zapomenut…
Jsem jako lávka,
zborcená lávka,
v Udži jež k vodě se kloní:
Léta jdou nad ní
a nikdo po ní.

Sakanoe no Koremori / Sníh v Jošinu
Odkud ta záře?
Ranní snad luny zář bledá
tě zalila, krajino?
Ne, to jen bílý sníh padá
na vesnici Jošino.

Kakinomoto no Hitomaro / Změněná barva
Vlasy mé přec jak eben jsou černé,
změnily barvu snad v očích tvých?
To jenom na obraz můj,
tam v zrcadle –
napadal, chlapče, bílý sníh!

Kakinomoto no Hitomaro / Láska
Pro lásku umřít? –
Nechte mě umřít pro marnou sázku
v lásky hrách:
Aspoň má milá pak překročí prvně
nízký můj práh.

Ono no Komači / Sen
Na tebe
tolik jsem myslila –
ve spánku tvou jsem podobu zřela:
Kdybych tak znala, že je to sen –
což bych se probudit chtěla?!

Kiowara no Fukajabu / Setkání
Bláhové srdce, pročpak pláčeš,
setkáváš se přec,
neloučíš se s ní!
– Což není v každém setkání, pane,
počátek loučení.

The post Verše psané na vodu. Kokinšú. Sbírka starých a nových japonských básní first appeared on Čítárny.

V roce 2019 uplynulo 120 let od narození všestranného autora a ilustrátora Ondřeje Sekory, který světu představil legendárního Ferdu Mravence. V Česku pravděpodobně není dítě či dospělý, který by Ferdu neznal, ale i v zahraničí má tento bystrý mravenec velmi dobrou pověst.

Ondřej Sekora jako takový je pro japonské čtenáře spíše neznámou postavou.
Aktuální výstava, kterou pro České centrum Tokio v roce 2019 připravil historik komiksu Tomáš Prokůpek, se snaží využít popularity Ferdy Mravence a představit tak návštěvníkům i jeho autora, který podobně jako Ferda vynikal hned v několika tvůrčích oborech a vedl značně rozmanitý život. V Českém centru Tokio tak budou vystaveny nejen knihy a ilustrace s Ferdou Mravencem, ale také Sekorovy fotografie z doby, kdy jako sportovní reportér pobýval v Paříži, jeho autorské knihy, ilustrace pro celou řadu novin a časopisů nebo třeba novinové karikatury Adolfa Hitlera či druhé čínsko-japonské války.

TOMÁŠ PROKŮPEK, MORAVSKÉ ZEMSKÉ MUZEUM BRNO, KURÁTOR, HISTORIK KOMIKSU

„Fond Ondřeje Sekory mám na starosti v Moravském zemském muzeu, takže bylo kde čerpat podklady. Zároveň už v japonštině vyšly první tři díly úvodní knižní trilogie s Ferdou Mravencem, výstava tedy nevstupovala do vzduchoprázdna. K tomu všemu je třeba připočítat i dobrou pověst české dětské ilustrace v Japonsku a známou zálibu Japonců v kreslených figurkách i jejich nadstandardní zájem o brouky. Věřím, že by výstava mohla pootevřít cestu k předkladu dalších Sekorových děl, a značný zájem o vernisáž mě přesvědčil, že své návštěvníky si určitě najde.”

Výstavu doplňují krásné loutky Ferdy Mravence, Brouka Pytlíka, Berušky a jejich přátel, které Českému centru Tokio laskavě zapůjčilo loutkové divadlo Přerovský Kašpárek.
K zahájení výstavy si kurátor Tomáš Prokůpek připravil také prezentaci, kde posluchačům přiblížil Sekorův život, jeho okouzlení Afrikou, zájem o propagaci ragby v Československu nebo Sekorovu roli v přípravě prvního českého loutkového filmu.

EVA TAKAMINE, ŘEDITELKA ČESKÉHO CENTRA TOKIO:

„Ferda Mravenec sice není v Japonsku tak známý jako například Krteček, ale přesto má i tady řadu svých fanoušků. Na naší výstavě se japonští návštěvníci mohou seznámit nejen s Ferdou, ale také se všestrannou a zajímavou postavou jeho tvůrce Ondřeje Sekory, která je pro Japonce ještě víceméně neznámá.”

Internetová stránka akce:
http://tokyo.czechcentres.cz/cs/program/detail-akce/ferda-mravenec-a-jeho-tvurce-ondrej-seko1/

The post V Japonsku objevují Ondřeje Sekoru a Ferdu Mravence jak děti tak dospělí first appeared on Čítárny.

„Jak být chudým“. Úplně magnetizující název pro knihu to není, nebo snad ano? A tudíž jsem ji pominul, když vyšla. Chyba, i když drobná. Udělal jsem tuto chybu a důvod je prostý. Jakmile jsem spatřil titulek, mé očima odskočily a ne snad vlevo, nýbrž vpravo. Ne, ne; chudobným být nikdo myslící nechce a rady na také téma hází tudíž za hlavu.
Nicméně Mikesova práce je o čemsi trochu jiném a vraťme se k ní, ač jen stručně.

„Británie je společností, kde vládnoucí třída nevládne, pracující třída nepracuje a střední třída není ve středu.“
Georges Mikes

Titul knihy skutečně neodpovídá obsahu a to dílo by se mělo spíš nazývat Jak zůstat součástí britské střední třídy.
Ale s výhradou, že ani dolní, ani horní hranice dotyčné se přesně nedá definovat. Nelze ji definovat nikde na světě a ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska už vůbec.

V dvou částech (Soukromá chudoba, Veřejná chudoba sice) přizná George Mikes, že „skutečně chudou“ jeho rodina nebyla nikdy a on vlastně také ne.
Opakovaně však ve své knížce vyjadřuje nechuť k vyšší třídě a „na zvracení“ se mu prý dělá obzvlášť z těch es, která doma „zlatí kohoutky“. Nepopírá nicméně, že i mezi boháči první ligy má přátele, byť prý k nim zprvu přistupoval velmi obezřele.

Autor celkem tenké, avšak obsažné knížky George Mikes (1912-1987) se narodil v maďarském městě (tehdy vsi) Siklós jako Mikes György.
Na budapešťské Univerzitě Loránda Eötvö získal doktorát práv (po vzoru otce i děda), ale zkusil to jako divadelní kritik. Za mnichovské krize (1938) jej co dopisovatele vyslali na pouhé dva týdny do Londýna a toho ve svých šestadvaceti bystře využil a víc se do Maďarska nevrátil. To radši za války pracoval pro BBC v sekci maďarského vysílání, kteroužto pozici si udržel až do roku 1951.

Pak žil ve svobodném povolání a jako rozhlasový komentátor a recenzent. Britským občanem se stal již roku 1946 a jeho bestseller Jak být cizincem (1946) byl zpracován televizí.
Víckrát vyšel také u nás (1970, 1994 a 2011 jako součást knihy Jak být Britem). Jak být cizincem se dočkalo víc než třiceti vydání a zařadilo Mikese mezi humoristy i navzdory tomu, že nikdy nic podobného moc neplánoval.

Připojil postupně k Jak být… ještě devět pokračování vč. Jak být dekadentem (česky 2011), How to Unite Nations, How to Scrape Skies, How to Tango či How to Run a Stately Home (s postavou vévody z Bedfordu) a je autor knih Číča: životopis kočky (1978, česky 1996), Anglický humor pro začátečníky, Shakespeare a já, Uber Alles, Italy for Beginners, Switzerland for Beginners, The Land of the Rising Yen, Little Cabbages, ale i historické studie The Hungarian Revolution a reportáží o osudech válečných zajatců We Were There To Escape – the true story of a Jugoslav officer. Napsal i vážnou knihu The Riches of the Poor: A Journey Round the World Health Organisation a analytickou práci o fungování maďarské tajné policie A Study of Infamy.

Konečně i životopis svého přítele Arthur Koestler: the Story of a Friendship (1983) a v roce 1982 (když mu bylo sedmdesát) vydal pod titulem Jak být sedmdesátník autobiografii.

Podílel se také na satirickém televizním pořadu That Was the Week That Was, psal pro The Observer a The Times Literary Supplement či maďarské vysílání Svobodné Evropy. Byl i předsedou londýnské pobočky PEN klubu. Knihu Jak být chudým připsal svému vlastnímu nakladateli, kterým byl André Deutsch.
Bez jeho „laskavé pomoci“ by, jak tvrdí, nikdy neuměl zůstat chudým.

George Mikes: Jak být chudým. Přeložil Kamil Maxa. S jednou ilustrací vydalo nakladatelství Dauphin jako 1. a snad jediný svazek edice Chudáček. Praha 2015. 144 stran. ISBN 978-80-7272-833-6

Ukázka:

Nějakou dobu poté, co jsem vyslechl tuto historku, jsem se procházel s přáteli po Dakaru v Senegalu. Africký pouliční prodavač bižuterie se k nám připojil a počal promlouvat s mladým Američanem, který šel s námi. Obchodník mu tvrdil, že má obzvláště krásný zlatý náhrdelník, který normálně stojí dvacet tisíc franků. Ale Joeovi je ochoten ho prodat – jako výraz osobní náklonnosti – za směšných jedenáct tisíc.
„Děkuji vám, ale nechci,“ odvětil Joe a ani se nezastavil.
Obchodníček k němu přiskočil, z kapsy vytáhl elegantně vypadající pouzdro a z něj vyndal onen řetěz. Navlékl si ho na ukazováček a pokračoval ve své prodejní litanii. „Je to hotové bohatství; za jedenáct tisíc je to skoro zadarmo. Ale Vy to můžete mít za deset tisíc.“
Joe ani nepátral po tom, proč právě on si zaslouží takové zvláštní zacházení od klenotníka, se kterým se vidí poprvé v životě. Snažil se opětovně zapojit do naší konverzace. Marně však. Klenotník byl vytrvalý. Cena klesala na devět tisíc, pak na sedm, šest, čtyři a nakonec na dva tisíce.
Říkat stále ne bylo únavné, a tak s tím Joe přestal. Prostě jen šel a byl zticha.
„Tak jen kvůli vám, osm set.“
Bez odpovědi.
„Sedm set.“
Bez odpovědi.
„Čtyři sta.“
Joe odmítavě zavrtěl hlavou.
„Šest set,“ zvolal obchodník k mému úžasu.
Joe zůstal v klidu.
„Devět set,“ pokračoval klenotník.
Joe se začal tvářit ustaraně.
„Tisíc a jedno sto!“ vzkřikl muž rázně.
Joe se zastavil, vytáhl peněženku a zaplatil tisíc a jedno sto senegalských franků. Muž mu dal náhrdelník a zmizel tak rychle, jak jen dokázal.
„Všiml jste si přece, že začal cenu zase zvyšovat,“ řekl jsem mu, „jeho poslední licitace byly stále vyšší a vyšší!“ Joe mi neodpovídal. Cítil jsem se odstrčen jako ten pouliční prodavač. Ale nedal jsem se: „Vždyť jste to mohl koupit za čtyři sta!“
Stále se mi nedostalo žádné odpovědi.
„A proč jste ho vlastně vůbec kupoval? A jestli se vám to líbilo, proč jste to koupil za jedenáct set, když jste to mohl mít skoro za čtvrtinovou cenu?“
Joe se zastavil. Vypadal napůl nešťastně, napůl vyděšeně. Nakonec přeci jen promluvil.
„Už jsem to nevydržel. Selhaly mi nervy. Prostě jsem to dál nemohl snést.“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Já jsem to musel koupit. A musel jsem to koupit dříve, než by cenu zase vyhnal na jedenáct tisíc!“

The post Jak zůstat součástí britské střední třídy podle George Mikese first appeared on Čítárny.