Kytarista David Dorůžka, jehož věhlas dávno přesáhl hranice České republiky, a který obdržel řadu cen za své debutové album Hidden Paths (2004) sestavil své druhé album z vlastních skladeb na básně Emily Dickinson (anglicky) a Jiřího Ortena (česky) a na švédské texty švédské zpěvačky Josefine Lindstrand, která všemi třemi jazyky na albu taktéž zpívá, za doprovodu polského rytmického dua Łukasz Żyta (bicí a perkuse) a Michał Barański (kontrabas). Intimní upřímná hudba s vynikajícími výkony a zvukem získala cenu Anděl jako nejlepší jazzové album roku 2008.

David Dorůžka (* 25. ledna 1980, Praha) je český jazzový kytarista, syn Petra Dorůžky a vnuk Lubomíra Dorůžky. V letech 1999–2002 studoval kompozici a hru na kytaru na prestižní americké Berklee College of Music.
Potom se přesunul do New Yorku, kde hrál s celou řadou významných jazzových hudebníků.

V roce 2004 mu u labelu Cube Metier vyšla deska Hidden Paths. Zahrál si na ní v triu, na bicí a kontrabas ho doprovází jeho spolužáci z Berklee. Na albu jsou skladby, které si napsal David sám a pak cover verze skladeb Coltranea, Monka nebo Björk. Album sklidilo přízeň hudebních kritiků a obdrželo hudební cenu Anděl v kategorii jazz a blues.

V březnu 2008 vyšlo druhé CD Silently Dawning, které získalo cenu Anděl za nejlepší jazzovou desku roku.
Účinkují na něm švédská zpěvačka Josefine Lindstrand, polský basista Michal Baranski a bubeník Lukasz Zyta. Na albu je deset Dorůžkových kompozic na básně nebo texty Emily Dickinson, Jiřího Ortena a Josefine Lindstrand.

Zatím poslední, v pořadí třetí CD Wandering Song vyšlo v prosinci roku 2009, které bylo nahráno v listopadu 2007 ve Španělsku a zahráli si s ním v triu ještě přední španělský pianista a varhaník Albert Sanz a známý bubeník Jorge Rossy. Na albu je celkem osm kompozic, přičemž polovinu složil David Dorůžka a druhá polovina je tvořena převzatými skladbami od autorů jako jsou Herbie Nichols, Ornette Coleman a Kurt Weill.

Obsazení a zvuk
David Dorůžka – elektrická kytara, akustická kytara
Josefine Lindstrand – zpěv
Michał Barański – kontrabas
Łukasz Żyta – bicí a perkuse

1. The Things That Never Can Come Back / (David Dorůžka / Emily Dickinson)

2. November / (David Dorůžka / Josefine Lindstrand)

3. The Heart Has Narrow Banks / (David Dorůžka / Emily Dickinson)

4. Percussion interlude / (Łukasz Żyta)

5. Noc a den / (David Dorůžka / Jiří Orten)

6. I Felt My Life / (David Dorůžka / Emily Dickinson)

7. Tears / (David Dorůžka / Josefine Lindstrand)

8. Before Spring Comes / (David Dorůžka)

9. Voice and guitar introduction / (David Dorůžka / Josefine Lindstrand)

10. Forever Lost / (David Dorůžka / Josefine Lindstrand)

11. Hope Is the Thing with Feathers / (David Dorůžka / Emily Dickinson)

12. Pohádka / (David Dorůžka / Jiří Orten)

https://animalmusic.cz/album/david-doruzka-silently-dawning

BÁSNICKÉ TEXTY…

Jiří Orten / Noc a den

Do únavy jsem svážel seno,
které už bylo usušeno,
po cestách tolika.
Jsem jenom vraník, ale cítím,
že neusnu, když nezachytím
vítr, jenž naříká.

Hodím se do tmy, říkali to,
a je mi toho někdy líto,
brní mě kopyta.
Upiju z noci ještě doušek
a proměním se na bělouše.
Podívej! Nesvítá?

Jiří Orten / Pohádka

Tohle je černý les. Po mechu v páru
si měkce našlapují kolouši.
Vzduch, rosou ojíněn, si čichá k jaru,
na plné plíce z něho okouší.

Za houštím jeskyně, která má ale komín,
svou černou tlamu roztáhla,
zdá se ti, zdá se ti, že byla u laskomin
a pak se probudila znenáhla

a nyní mrzí se a smutně hubu suší,
na jazyku má plno slin,
stepilé prstence dýmu, v nichž cítíš duši,
okolo pusy zamazanou od malin.

A teď: kdo zůstává v té jeskyni, v té tlamě,
znáš ho přec, pana jelena,
ty znáš ho asi tak, jako tvá ruka zná mě,
jako zná papír moje písmena.

A víš: krom koloušů má ještě pacholíčka
a oči hluboké a mocné parohy
a pásává se v dálce, blízko sýčka
a blízko ticha, blízko oblohy.

Už přijde divá ženka, dočkáš se jí,
hned ti ten příběh budu povídat,
už přitancuje, už se lesknou oči její
už začínám se sladce bát.

Najednou byla tu. A my ji nečekali.
Strpení, Jezinko, než srdce ustane
bušiti na poplach, než budem zase malí,
a skutky promluví a věci, ústa ne.

Strpení, Jezinko, už přeci otvíráme.
Co jsi? Jsi vodopád, jsi les, jsi z tance věc?
Strpení, Jezinko, do náruče tvé zráme
jak zralé hrušky do ní padnem nakonec.

Unes nás! — Odnáší a tančí s tebou lehce
přes malou mýtinu a do křoví a tam,
kde se ti najednou nelíbí, kam se nechce,
a voláš, naříkáš vstříc lesním temnotám.

Přes hory, přes doly, kde jsi, má domovino,
kde jsi, kde paseš se, mé drahé bezpečí,
kde jsi, nevědomí, kde jsi, můj sne, mé víno,
kde jsi, můj lektvare, kde jsi, co vyléčí?

Strpení, Jezinko, odnes mne zase domů,
můj jelen neslyší, můj jelen zabloudil,
možná, že kopyto se někde zasmeklo mu,
vždyť kdyby mohl snad, jistě by u mne byl,

strpení, Jezinko! – Je pozdě. Dál tě nese,
dál, kde jsou močály, a dále, kde je mha,
od tvého domova tanečně vzdaluje se,
už brzo budete tam, kde tě roztrhá.

Polykej, co jsi chtěl, rozbij se o skaliska,
zkrvav si rty a věz, co dávno, dávno vím.
Byl, býval kdysi dům a při něm louka blízká,
bývala, byla řeč, již jednou vyslovím

a pak se rozpláču a příběh dopovídám.
Strpení, Jezinko, ještě mne neodnes,
ztichám a chvěji se a svoji lásku hlídám
a to je jelen můj, má jeskyně, můj les.

31. VII. 1941.

Emily Dickinson / The Things that never can come back, are several —

The Things that never can come back, are several —
Childhood — some forms of Hope — the Dead —
Though Joys — like Men — may sometimes make a Journey —
And still abide —
We do not mourn for Traveler, or Sailor,
Their Routes are fair —
But think enlarged of all that they will tell us
Returning here —
“Here!” There are typic “Heres” —
Foretold Locations —
The Spirit does not stand —
Himself — at whatsoever Fathom
His Native Land —

Emily Dickinson / The Heart has narrow Banks

The Heart has narrow Banks
It measures like the Sea
In mighty – unremitting Bass
And Blue Monotony

Till Hurricane bisect
And as itself discerns
Its insufficient Area
The Heart convulsive learns

That Calm is but a Wall
Of unattempted Gauze
An instant’s Push demolishes
A Questioning – dissolves.

Emily Dickinson / Srdce má těsný břeh

Srdce má těsný břeh,
měří jak oceán
ten jeho stálý mocný bas,
ta stejně modrá pláň,

než tne jej vichřice.
A když se přesvědčí,
že nestačí mu prostor,
pochopí za křeči,

že klid je pouze zeď,
nevyzkoušený tyl,
již náhlý náraz poničí,
již dotaz rozpustí.

Emily Dickinson / “Hope” is the thing with feathers

“Hope” is the thing with feathers –
That perches in the soul –
And sings the tune without the words –
And never stops – at all –

And sweetest – in the Gale – is heard –
And sore must be the storm –
That could abash the little Bird
That kept so many warm –

I’ve heard it in the chillest land –
And on the strangest Sea –
Yet, never, in Extremity,
It asked a crumb – of Me.

Emily Dickinson / „Naděje“ je to s křídly

„Naděje“ je to s křídly,
co hnízdí uvnitř nás
a pěje píseň beze slov
a stále zvedá hlas.

Ve vichru zpívá přesladce.
Bouře je ošklivá,
že se tak vrhá na ptáče,
jež duši zahřívá.

Slyšela jsem ho na mořích,
v zemi, již kryje led –
a ani v nouzi nejvyšší
neřeklo o drobek.

The post Emily Dickinson a Jiří Orten v jazzovém podání skupiny Davida Dorůžky first appeared on Čítárny.

Životní rozhovor s legendárním jazzovým trumpetistou, Laco Déczim, který je sprosťák, hulvát a křikloun, říká novinář Tomáš Poláček, autor knižního rozhovoru Totálně vytroubený mozek.

Slavný trumpetista pozval Poláčka do amerického Connecticutu, kde posledních třicet let žije. Lovili mušle v oceánu, vysedávali u ohně, poslouchali jazz, a během jejich rozhovoru se Laco Déczi otevřel. “Odhodil masku burana,” říká Poláček, “a já poznal svobodnou, něžnou a hravou duši.” A taková je i kniha – sprostá, politicky nekorektní, hravá a něžná.

Laco Déczi – totálně vytroubený mozek / Tomáš Poláček / BizBooks, 2017

Laco Dezci malíř
http://www.lacodeczi.com

Ukázka z knihy, kterou nečetl jen hudební barbar a jazzový nedovzdělanec…

Den čtvrtý
TADY NEJSME DÍVČÍ ŠKOLA • HEYDRICH OPĚT NA HRADĚ
•PODCHLASTEJ JI, ABY BYLA POVOLNĚJŠÍ • POMOHLA BY POHŘEBNÍ SLUŽBA • ŠUPITO PRO PIVO!

Když ráno vyjdu na terasu, zděsím se, protože po zahradě běhá Laco ve svém tradičním (ne)oděvu, vydává opičí zvuky, nad hlavou drží mého syna a tomu teče z pusy krev.
Pak mi dojde, že se Bárt směje – ten osmdesátiletej puberťák mu narval pusu kečupem.
Když mě Bárt zaznamená, praví, že mi něco důležitého musí říct, a tak jsem jedno ucho.
„Soused je čůlanec,“ ukáže směrem k Josephovi, který naštěstí ráno vždycky vyspává, pročež neotravuje naše smysly.
Možná proto bývá Laco po ránu nejveselejší.
„Tím čůlancem jsi mě potěšil,“ ocení Bárta, „seš bystrej kluk, ostatně kdybych měl pušku, byl by tak kvalitně mrtvej, že by se nikdy neprobral; celej život až do smrti už by byl mrtvej – ten by se dokonce i živil tím, jak je mrtvej! Tohle ty ještě nepochopíš, bráško,“ dodá pak k Bártovi něžně jako nikdy, „ale komunista, to pro nás vždycky byla kurva spojená s ruským blbem – a já ti říkám, že kdyby tady byl komunismus, tak pan Čůlanec by v něm dělal největšího udavače… Ale hlavně jsem ti chtěl říct něco jinýho – nesmíš pořád koukat na pohádky, aby se z tebe nestal Ray Charles.“
Když se nedočká reakce od malého, zkusí to i na mě:
„A ty víš, proč Ray Charles neuměl číst noty? Ne? Protože byl černej!“
Ale jo, tomu se zasměju, byl dobrej.
Bárt se zeptá, nešli-li by přece jen pustit televizní Mimoni, a Laco vysvětlí, že to bohužel nepůjde: „Ráno jsem viděl jednoho chlapa, jak odnáší všechnu elektriku z našeho domu v kýbli.“
Hoch smutně zasmrká a Laco spustí desátou variaci na tradiční téma: „Hele, my tady nejsme dívčí škola, vyvezeme tě na nádraží, kde zůstaneš, a my mizíme pryč – přijedeme za týden, a když tam nebudeš, je to tvoje věc…“
V tu chvíli se na zahradě objeví i Moon: „Mlč už, Laco,“ políbí svého muže, „ty dědku jeden protivnej!“

Opravdu jsi v šedesátých letech přespával na nádražích?
No jasně, já jsem ti ještě nevyprávěl o Liborovi Fárovi?

Zatím ne, ale vím, o koho jde.
Skvělej výtvarník a velikej kámoš – byl takovej dlouhej, důstojnej a koktal. Na sobě měl celý život pořád stejný kostkovaný sako, a hlavně takový řeči!

Kam jste chodívali pít?
Nejčastěji k Netukům na Vinohradech, což byla naše centrála kousek od budovy rozhlasu, kde jsme vždycky prochlastali výplatu.
Fára bydlel kousek a jednou říká: „Budeš spát u mě, snídani dostaneš do postele, takovej ko-komfort jsi ještě nezažil, to bude jak pětihvězdičkovej ho-hotel.“ Tak dobrý.
Vyšlápli jsme k němu do posledního patra a klíček nešlo zastr čit do zámku, protože ta jeho stará ho měla ze druhé strany. Takže zvonil a ježibaba vylezla: „Ty seš zase nalitej, dobytku, a ještě sem přivedeš toho ožralýho Slováka?“ vytlačila mě, zabouchla dveře a já šel jako obvykle spát na nádraží Těšnov…
Fára byl absolutně náš člověk, měl rád jazz, kvůli tomu koktání jsme mu říkali Jean Cocteau: „Po-po-pomocná sílo, pojď sem!“ říkal číšníkům, kteří ho trochu znali, objednal si „Ho-ho-holandské zátiší“ a oni mu přinesli malý pivo a velkej rum.
Ale chodívali jsme chlastat taky do Blatničky – postávali u výčepu, bavili se o Cliffordovi nebo Coltranovi, a najednou se k nám přifařil takovej čurák: „O čem to kecáte?“ Odsekli jsme, že o muzice, a on hned: „Člověče, já teď poslouchal novou Vondráčkovou a…“ A Libor ho hned přerušil: „Pojď sem blíž!“ Chytl ho za hlavu a říká: „Tohle není hlava – to je operetka.“ Génius! Nic takovýho nevymyslíš!

Pokud vím, Fára byl blízký přítel Václava Havla.
To byl, ale mně Havel nikdy moc nesedl.

Já vím – neposlouchal jazz.
To samozřejmě taky, na muziku byl tupej, nedostal se dál než k pojebaným rockovým písničkám, ale mně vadily jiný věci.
Fára měl po smrti v galerii Ve Smečkách výstavu, tam Havlovi říkám: „Tak co, Venco, jak je?“ A on: „Snad pan prrrezident!“ Nevím, jak to myslel, ale podle mě to byl vždycky nejvíc ze všeho rozmazlenec z bohaté rodiny, tak jsem mu řekl jen poslední dvě věty: „Víš co? Choď do piči a neráčkuj, ty hradní trpaslíku.“

Musíš uznat, že třeba tady v Americe nám udělal po převratu dobrou reklamu.
Dejme tomu, ale taky napáchal dost hloupostí a já ti garantuju, že kdyby se objevil třeba v Martině, tak ho lidi zbijou.
Bývala tam obrovská fabrika na tanky, pracovalo v ní pětadvacet tisíc lidí, jenže Havel přišel a řekl, že jsme demokrrratická země, takže teď nebudeme žádné zbrrraně vyrrrábět.
Všichni přišli o práci a kšeftu s tanky se okamžitě chopil Američan…
Zemana neznám, na první pohled taky mluví jako blb, ale úplně hloupej asi není, když dává jasně najevo muslimům, aby se Čechám radši vyhýbali – v tom s ním souhlasím.

Ty se ale musíš znát dobře s Klausem!
To jo, Klaus je můj kamarád, tykáme si, na jazz on chodil vždycky, a když byl prezidentem, zahráli jsme si občas na Hradě.
Jednou tam udělal výbornou scénu Vaicův spolužák Heydrich, co už umřel na rakovinu, ale býval to strašně šikovnej elektronik, kterýmu ve sklepě vrhaly žárovky miliony wattů na marihuanu, ovšem spotřeba elektriky nebyla žádná, protože se Heydrich prokopal do země a napojil na nějaký kabel, který vedl do vesnice nebo co, prostě figurka, a navíc opravdu vypadal přesně jak Heydrich.
A teď to poslouchej – než začal náš koncert na Hradě, v sále bylo úplně plno, jen v první řadě jedno místo volný, takže si Heydrich samozřejmě sedl na místo pro prezidenta, načež kytarista Krysa začal skandovat: „Heydrich opět na Hradě!“ Půl hodiny jsme pak nebyli schopní hrát… Podívej, první letošní rajče dozrálo, nechceš ho?

Ochutnej ho ty.
Já nemůžu – schramstne ho Bárt.

Já měl pocit, že se cpeš ovocem a zeleninou od rána do večera.
Rajčata já nesmím, kamaráde, mám na ně příšernou alergii, ale zjistil jsem to až nedávno.
Stávalo se mi, že jsem se ráno normálně rozehrál, šlo to dobře, ale po snídani jsem najednou nemohl zahrát ani dvě noty – na držce sice nebylo nic poznat, ale svaly uvnitř na několik hodin ochrnuly.
Nechápal jsem to, říkal jsem si, jestli nemám špatný nátisk, ale v místní lékárně pracuje kámoš Mike, tak za ním jdu a vysvětluju, že mě bolí pusa: „Strašně blbě se mi hraje!“
Mika zajímalo, co jsem ráno žral, já to začal vyjmenovávat a on mě zarazil u slova rajčata: „Aha, tak to budeš mít alergii na ně.“
Tenhle Mike hraje na trombon a potíže s rajčaty měl taky – díky bohu, že na to přišel, protože mně se ti stávalo, že jsem se postavil na pódium a najednou nemohl zahrát ani Hoří…
No ale úplně nejhorší na světě je opar – s tím ti po minutě nateče držka, nezahraješ ani tón, a pak o tobě nějakej vypatlanej českej novinář napíše, že seš legenda.

Ty už legenda jsi, Laco. Promiň.
Ne. Já jsem hovno. Ale možná jsem přesnej opak tady souseda, protože on si myslí, že je něco.
Lidi, co jsou naprostý hovno, si o sobě strašně myslej – to už mám vyzkoušený. Mozek jim neřekne, že jsou hovno, nefunguje v něm kolečko, které by jim to vyzradilo…
A mně to vtloukal do hlavy i můj životní učitel, fantastickej trumpetista Carmel Jones, se kterým jsem hrával v Německu. „Hele,“ říkával, „až se ti začne líbit tvoje hraní, tak se na to vyser – potom už se dál nedostaneš.“

Tomu nerozumím. Ty nemáš pocit, že hraješ dobře?
V ideálním případě si říkáš, že špatně nehraješ, a zároveň jasně víš, že je co dotahovat – jasně, u Clifforda Browna, Coltrana nebo
Adderleyho byla dotažená každá fráze až do konce, ale takových lidí je na světě málo.

U oběda napjatě poslouchám Moon a zajímá mě, jestli se Laco bude bránit. Nadhodila nečekané téma: „Já mám kolikrát strach, že mě zavřou za domácí násilí, protože co my dva tady předvádíme! Na tý pumpě, jak jsem tě málem vykopala z auta!“

Laco ji povzbuzuje pohledem.
„Byli jsme na Foridě, tam je vůbec nejrušnější křižovatka před dálnicema, z nichž jedna byla zpoplatněná a druhá ne. Laco padesát centů na dálnici nedá, jenomže ta zdarma nebyla označená a já se tehdy ocitla na Floridě poprvé v životě. Laco navigoval, samozřejmě jsme vjeli na tu zpoplatněnou, takže jsme hned příštím exitem odbočili, znovu hledali, a v takových situacích bývá Laco hned vzteklej: Jeď támhle, krávo blbá! Já se mu snažila vysvětlit, že naviguje špatně, ale špatně jsme najeli už popáté, on tvrdil, že to je moje vina, zases to posrala!, a já psychicky nevydržela – na křižovatce jsem vyhodila klíče, odešla se vyzvracet, potom čekala, co se bude dít; Laco si tam chodil v klídku, jako když hledá houby, nic ho nevzrušovalo, a já pak ty klíče musela najít…“
Konečně promluví i oholená hlava rodiny: „Ty si prostě pamatuješ, že jsem tě ve čtvrtek šestého pátý 2008 poslal o půl třetí odpoledne do prdele – takovéhle kokotiny nosíš v hlavě, k čemu ti to tam je?“ Tím Moon vyburcuje ke druhé historce: „Nedávno jsme přijeli na pumpu a já říkám: Taky bys mi někdy mohl přidat na benzin! Laco se diví, proč by mi měl něco přidávat, a já: Tak kdy jsi naposledy platil benzin? Nejmíň dva roky jsi nevytáhl ani vindru! A víš, co mi
na to odpověděl? Řekl: No vždyť já taky nikam nejezdím!“

I čtyřletý Bárt teď chápe, že si Laco občas vymýšlí – k moři nás přece každý den autem veze.
„Přesně to jsem řekla,“ navazuje Moon. „K moři lítáš na koštěti nebo co? A žrádlo se ti do tý držky servíruje jak?! Dostala jsem vztek, že se bojí o dvacet dolarů: A vystup!, zařvala jsem, oběhla auto, rvala jeho dveře, on viděl, že je zle, tak je držel zevnitř a nadával: Nech toho, ty krávo…“
Laco se už delší dobu tlemí: „A lidi měli užívačku.“
Moon ale zůstává vážná: „Kdyby někdo zavolal policajty, tak mě opravdu zavřou za domestic violence – lidi by ho litovali.“
Což je scénář, o kterém Laco vůbec nepochybuje: „Jo.“ přikyvuje,
„já bych udělal chuďátko a ty bys byla v base: Strýčenko, pustite ma, já už to nikdy neudělám!”

Laco, chodíš ty občas i v tričku?
Někdy po ránu, když je chladno, jinak na to kašlu.

Jednou jsem tě viděl do půl těla dokonce i na benzince.
Jo. A když je za kasou mladá buchta, tak se vždycky zeptám, kde tam mají pornáče.

Pornočasopisy?
Ona mi ukáže stojan, já začnu listovat a u nejtvrdší fotky říkám:
„Podívej, ta s těma dvěma černochama, to je moje žena!“

Smějou se?
Teď byla bezvadná jedna osmnáctiletá holka, která se na tu fotku koukla a řekla: „Ta se má!“ Chápeš to? Místo toho, aby mě poslala do prdele, udělala vtip – to jsem se smál jak hovado. Byla chytrá.

A nevadí ty fóry tvojí ženě?
Vůbec, copak jsi ji ještě nepoznal? Jednou jsem dělal interview do rádia s nějakým Pokondrem, z kapsy mi čouhala indulona, Moon čekala na chodbě před studiem, a když jsme odcházeli, tak se ten moderátor ještě zeptal: „Na co máš tu indulonu?“
Já na to, že když prcám svoji ženu, tak ji musím namazat, a ona z fleku: „To je zajímavý, že jenom s tebou musím být namazaná!“ Chápeš, jak je strašně pohotová?

Zajímala tě vůbec někdy móda?
Ne. Já vždycky hlavně cvičil na trumpetu a o módu se nestaral; spíš jsme chodili orvaní – na to, jak vypadáš, sral pes….
Ale víš, kde je ulice V Kotcích? Tam bylo vetešnictví, prodávali výrobky, které nikdo nechce, ale my šli kolem s pianistou Standou Slukovským a koupili si boty – jenomže brzo jsme zjistili, že jsou to boty do rakve.
Upřímně řečeno asi nám to mohlo dojít, protože byly za pět korun, takový polopapundeklový, a obě úplně stejný, ani jedna z nich nebyla levá nebo pravá.
Pak najednou sprchlo, odlepila se podrážka, naše rakvovky zmizly, a bylo. Chodit se v nich dalo jenom do prvního deště!

Nikdy sis nekoupil dražší boty jen z toho důvodu, že se ti líbily?
Ne. Většinou to bylo tak, že jsem šel do obchodu, koupil si první, které mi byly, a ty staré jsem tam rovnou nechal – strčte si je
někam, co bych s něma dělal, jdu. Ani oblečení mě v životě nezajímalo.
Na koncertech s Točrem jsi přece nemohl vystupovat v trenclích. To ne, v rádiu nám několikrát nechali ušít drahé obleky. Na jednom natáčení jsme si s Vobrubou koupili velkou a nabobtnalou klobásu, ta praskla, tuk nám vytekl na oblek a Vobruba se rozplakal: „Nové sako za pět tisíc korun v prdeli!“
A všichni ostatní měli obrovskou radost; na to nezapomenu.

Umíš si vázat kravatu?
No jo. Ale jestli to ty neumíš, tak buď rád, protože to v životě nebudeš potřebovat; leda bys byl v Grónsku, protože tam by ti trošku zahřála hrudník. Ale jinak má kravata stejnej význam, jako by sis pod krk uvázal mrtvou krysu…

A do jakých podniků jsi zval na večeři holky, když ti bylo dejme tomu pětadvacet let?
Ani si nevzpomínám, že bych nějak moc ty buchty zval, to je takový americký styl, že ji pozveš, ale pak je z toho dverobuch.
Na žrádlo vůbec nezvat, kdyžtak na chlast, na co ji krmit? Podchlastáš ji, aby byla povolnější, ale nesmíš do ní vrazit moc,
protože kdyby z toho náhodou přece jen nic nebylo, tak budeš litovat, že jsi zbytečně prodělal peníze…
Víš ty, co je ze všeho nejhorší? Lezení do zadku ženským. To chlapi zkazili tady v Americe, protože jim lezli do prdele příšerně, a Američanky z toho tak vyrostly a jsou tak zkažený, že je nikdo nechce. Kdo má pořád poslouchat to jejich „watch me, but don’t touch me“? To nepochopíš…
Sedím tuhle kousek za New Yorkem ve tři ráno po koncertě a přijdou dvě tamní typický buchty, mladý opuchlý krávy, ta opuchlejší najednou vstane a začne dělat scény, že na ni čumím.
No co jí na to máš říct?
Já řekl: „Nečumím na tebe, ale na stěnu za tebou, protože ta vypadá stokrát líp než ty.“ A ty vole, ta málem začala bečet.
Takže přesně to je důvod, kamaráde, proč mají Američanky tak strašnou pověst: nechají se obdivovat, a jinak hovno.

The post Skvělý a upřímný jazzman Laco Déczi – totálně vytroubený mozek first appeared on Čítárny.