Philip Pullman svou novou knihu Dobrý člověk Ježíš a darebák Kristus představil na literárním festivalu ve skotském Edinburghu v srpnu 2010.  V ní vrhl mezi čtenáře otázky o tom, kdo vlastně Ježíš byl, byl-li vůbec. O čem jsou všechny Kristovy slavné příběhy a jak se asi staly.

Nové Evangelium podle Philipa Pullmana
V alegorickém převyprávění začíná Pullman příběh narozením. Marie porodí dvojčata, první narozený se jmenuje Ježíš, druhý Kristus. Kristus je  od počátku neduživý, a možná proto je u Marie oblíbenější než Ježíš, který je silný, tichý a klidný. Děti vyrůstají a příběh se rozvíjí v duchu bible.
Zajímavě se odvíjejí dialogy mezi Ježíšem, zaujatým modledním a morální vášni a nejistým Kristem v jakémsi podobenství o marnotratném bratrovi. Jednoho dne vstupuje do příběhu tajemný cizinec, který dáva Kristovi jasné instrukce o tom jak vést písemné záznamy.
Tím je nastolený základ pro další otázky, týkající se pravdivosti v biblických příbězích, jako například příběh s Pilátem. Pullman nastoluje otázky, jak byla vytvářena teologická vize bible a proč po staletí církev knihu neustále přepisovala.

Čtenář si proto často klade základní otázku, existuje-li vůbec nějaká pravda o Ježíši?
Odpověď je částečně už v části, kde cizinec promlouvá ke Kristovi:
“Je čas a tamto je mimo čas. Času patří historie a mimo čas je pravda.”

Kontroverzní kniha nebo další kniha probuzení z církevního temna.
Samozřejmě už název  budí pobouření věřících v celém světě a zdá se, že by například katoličtí Irové mohli Pullmana žalovat, protože na člověka, který se veřejně dotknul jejich náboženského cítění, mají od prvého ledna 2010 zákon a vysokou pokutu. V eurech. Ale paradoxně i o tom, jak prorůstá politická moc s mocí náboženskou je tato kniha.

Přesto v Edinburghu Pullman o křesťanství otevřeně diskutoval s oxfordským exbiskupem Richardem Harriesem a nutno dodat, že za velkého zájmu mladého publika, což je velmi potěšující. Pullman se tak stává dalším světovým autorem, který se nebojí poukázat kriticky na křesťanskou historii bez dogmnatických a papeženských póz a pravd a zcela jistě přiměje mnoho čtenářů, aby se nad příběhy z Bible zamysleli a zvážili často velmi bizarní svědectví, které se knize knih už po staletí oevuje.

Dobrý člověk Ježíš a darebák Kristus (The Good Man Jesus and the Scoundrel Christ) je divoká a krásná kniha, ve které, stejně jako v podobenství o velkém inkvizitorovi v Bratrech Karamazových, budou pochybovat ti, kteří s ní absolutně nesouhlasí. V Pullmanopvě pohledu je Ježíš především vynikající řečník, který věří v Boží království, zatímco na straně druhé je si vědom, že většina lidských bytosti potřebuje ve svém životě pozemské pevné organizační struktury a byrokracii.
Guardian, duben 2010.

Citát z knihy:

Ježíš bojuje s Bohem v Getsemanech o budoucnosti:
“Pane, kdybych si myslel, že jsi poslouchal, modlil bych se za to, aby církev postavila své jméno na tom, aby byla chudá, bezmocná  a skromná. Neměla by mít jinou autoritu kromě lásky. Neměla by vlastnit žádné nemovitosti, neměla by odsuzovat, ale jen odpouštět.”

The post Dobrý člověk Ježíš a darebák Kristus. Nové evangelium podle Philipa Pullmana first appeared on Čítárny.

Kniha Beránek by měla být doporučenou četbou pro všechny kněze a věřící. Zvláště v dnešní době. Popisuje hluboce lidský příběh o hledání pravdy, o smyslu života a integrity jedince ve společnosti, která není svobodná.

Ježíšův příběh není příběhem Boha, jak se hluboce mýlí Hana Farná, ale příběhem obyčejného člověka, který lidem nese zprávu o jiné společnosti, o komunitě lidí, kteří ctí desatero, kteří nepotřebují být vedeni církvi jako stádo ovcí, kteří Boha nosí ve svém srdci tím, jak se chovají ke svému bližnímu a sami k sobě.

Velmi čtivý román Lenky Procházkové je o Ješuovi (Ježíšovi) z Nazareta, Miriam (Máří Magdaleně), Janu Křtiteli a učednících vypráví trochu jiný příběh než ten, který známe z evangelií. Ješua se s Janem Křtitelem seznámí během pobytu v komunitě vzdělaných esejců, ke kterým vstoupil do učení. Záhy jsou však oba vyhoštěni pro své „revoluční“ názory. Naplnit proroctví Starého zákona cítí jako své poslání. Během křtů u řeky Jordán získávají první učedníky. Tamtéž se setkávají s mladou ženou jménem Miriam. Úsilí o náboženskou reformu však vzbudí nepřátelství židovských konzervativců i římských okupantů. Po smrti Jana Křtitele pokračuje v šíření svého učení Ješua sám a neváhá pro věc obětovat i vlastní život.

„Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem,“ říká autorka příběhu a já si myslím, že není příhodnější shrnutí příběhu, který je mnohem pravdivější, jak tisíckrát přepisovaná Bible k obrazu církve. Můžeme s tímto tvrzením nesouhlasit, můžeme nadávat, autorku proklínat, ale to je asi tak všechno, co můžeme.

Beránek | Procházková, Lenka | 2012

Ukázka z knihy:

„Včera jsi uzdravoval Římana a dnes se vracíš s nevěstkou!?” vykřikl pobouřeně Křtitel, když se za soumraku znavený Ješua s Miriam objevili na břehu Jordánu. „Není tedy zrovna mírný,” šeptla žena a polekaně se zastavila.
„Takové uvítání si, Jene, nezasloužíme,” namítl Nazareťan. „Tato Miriam už není nevěstka! Je to kajícnice a touží po křtu z tvých dlaní.”
„Dnes už nekřtím,” odmítl Jan a zkřehle si přisedl blíž k ohni.
„Byly tu celé zástupy!” vyhrkl Tomáš. „Poutníci, co se vraceli z Jeruzaléma. Samé rodiny s dětmi. Celkem osmdesát šest pokřtěných, dělal jsem si čárky.”
„Skvostné!” potěšil se Ješua a smířlivě se dotkl Janova ramene. „I já mám dobrou zprávu. Setník se uzdravil!”
„Vím.”
„Ty to víš?” užasl Nazareťan. Pak se sklonil a s nadějí se zeptal: „Měl jsi snad… vidění, bratře?”
„Ne. Na to nebylo kdy. Ale kdyby se neuzdravil, nevrátil by ses. Římané neumějí odpouštět!”
„Tak co je? Mám odejít?” ozvala se zpovzdálí Miriam.
„Kam bys odcházela?” divil se Ješua. „Přisedni k ohni. Tomáš má pro tebe pečenou rybu!”
„Tu jsme schovávali tobě,” mračil se Jan.
„Je jí dost pro oba,” rozhodl Nazareťan.
„Čpíš hříchem, nevěstko!” zavrtěl se Křtitel, když
Miriam usedla k ohni.
„Máš pravdu, proroku,” přikývla pokorně. „Ale mám naději, že voda Jordánu mě očistí a tvoje milosrdné ruce mé hříchy sejmou. Protože už dlouho stojím na rozcestí a moje oči jsou vlhké slzami. Vyhlížím spravedlivého, nezatíženého vinami, jenž by mi ukázal cestu k pokání a vnitřní proměně. A teď vím, že ten spravedlivý jsi ty!”
„Mluvit tedy umíš,” prohlédl si ji překvapeně Jan.
„Spíš mám dobrou paměť,” přiznala odvážně Miriam. „To jsou totiž slova, která mi říkal Ješua, tvůj učedník.”
„Ješua je víc než můj učedník,” zašeptal Křtitel. (…)

The post Beránek. Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem, píše Lenka Procházková first appeared on Čítárny.

V knize Pilát Ponský jedna z posledních vět francouzského spisovatele Cailoise Rogera zní: “Zásluhou člověka, kterému se proti všem očekáváním podařilo zachovat statečně, křesťanství nevzniklo”. Pokud si myslíte, že víte všechno o osudu Ježíše Krista a jeho soudce Piláta Pontského, pak si přečtěte knihu, ve které je příběh Ježíše stejně pravděpodobný jako příběh v bibli. A přemýšlejte.

Pokud by křesťanství nevzniklo, co by se stalo?
Ptá se svých čtenářů Caillois Roger. Osobně si myslím, že by vzniklo jiné náboženství podobné naboženství kříže, které by mohlo zastávat podobné desatero, jako ideál ke kterému míří vědomí všech normálních lidí. Vzniklo by jiné mocenské uskupení na náboženské bázi, které by po mnoho set let ovládalo chování lidí, politické ambice národů a omezování vzdělávání. Nevznikly by Bachovy kantáty a oratoria, Leonardovy malby, sochy Michelangela a mnoho jiných kreativních výtvorů, ale narodili by se jiní géniové a vznikla by jiná díla, kterým bychom se dnes obdivovali. A možná bychom se neklaněli Kříži, ale Ohnivému kruhu či Prstenu, ale rozhodně by neskončilo vraždění a ponižování lidí, kteří by nesouhlasili s jedinou hlásanou pravdou.

Každou chvíli je lidstvo na rozcestí
a jedinci, aniž by to tušili, rozhodují o dalším osudu celých generací. Stejně jako Pilát Pontský, který rozhodl o dalším osudu Ježíše Nazaretského a změnil svět. A právě v knize Pilát Pontský dostane tento legendární soudce šanci říct vše, co Bible, sepsaná až po 300 až 450 letech, vynechala.

Dodnes totiž nevíme téměř nic o muži, který podle Bible odsoudil Ježíše k smrti.
Byl to darebák nebo slušný člověk a oběť okolností? Co bychom udělali my na jeho místě a v jeho postavení? Pilát Pontský bude pro někoho velmi provokativní příběh, pro další bude kniha poutavý román, který zdařile rekonstruje Pilatův stav mysli při odsuzování Ježíše Nazaratského. Autor doslova vykouzlil příběh stejně pravděpodobný, jako je Bible. Nabízí zde čtivý a fascinující příběh muže, jehož rozhodnutí ovlivnilo osud miliardy lidí na dalších dva tisíce let. Caillois Roger pečlivě zkoumá jak možné psychologické pohnutky Piláta Pontského, tak politické souhry s fanaticko-naboženským prostředím, neopomíná ani osobní pohnutky jednotlivců. A hlavně klade otázku, co by se stalo, kdyby Pilát osvobodil Ježíše.

A pokud se ptáme, proč je příběh stejně pravděpodobný jako biblické příběhy,
pak nesmíme zapomenout, že lidská mysl a chování nedoznala za dlouhá tisíciletí žádné podstané změny. A proto chování Piláta Pontského je možné přirovnat k chování jakéhokoliv člověka, který je dnes na podobné mocenské pozici.
V tomto směru se totiž nezměnilo nic, co by nás opravňovalo k označení Homo Sapiens a odlišilo nás výrazným způsobem od zvířat, se kterými žijeme na jedné planetě, odděleni slabou slupkou atmosféry od nebytí ve vesmíru.

Kniha vyšla v Československu už v roce 1964, ale na svém významu neztratila vůbec nic. Právě naopak.

Titulní foto / obraz: Ecce Homo (1871) od Antonia Ciseriho.

Roger Caillois (3.03 1913 – 21.12. 1978)
byl francouzský spisovatel, sociolog, filozof a literární kritik. Snažil se o vytvoření tzv. všeobecné estetiky založené na estetice přírody – za tím účelem studoval řadu fenoménů, od mimetismu po kameny. Roku 1939 emigroval do Argentiny. Do francouzštiny překládal díla Jorge Luis Borgese, jemuž věnoval i teoretickou studii. V nakladatelství Gallimard vedl edici Le croix du sud (Jižní kříž) věnovanou jihoamerické literatuře.

The post Pilát Pontský a Ježíš Kristus je stejně pravděpodobný jako Bible first appeared on Čítárny.

Když jsem se učíval biblické dějepravě, zůstávaly mně nejasny některé věci: co se stalo s pastýři, kteří se v Betlémě chlévě klaněli novorozeněti, a kam se poděli tři králové, kteří za ním tak daleko putovali se zlatem, kadidlem a myrhou.
Jaksi jsem očekával, že by na Velký pátek měl doběhnout k Pilátovi aspoň posel od tří králů: že se sice nechtějí míchat do záležitostí judské provincie, ale že mají zvláštní zájem na osobě zvané Ježíš, a protestují proti úkladu, který je proti němu strojen; nebo že by se měli aspoň dodatečně objevit s blýskavými meči, aby pomstili smrt muže, na němž jim záleželo. Snad byli tři králové už na pravdě boží; ale jistě ještě žili pastýři judští, i bylo by slušno, aby se na Velký pátek proudem valili do Jeruzaléma a mávajíce holemi demonstrovali proti skandální křivdě na muži, jehož příchod vítali na kolenou.

Tehdy jsem nechápal, jak je možno, že se nikdo nevložil do věci Ježíšovy a že až na useknuté ucho Malchovo se nestalo nic, aby nedošlo k onomu justičnímu bezpráví.
V dětství mívá člověk poněkud rytířské představy o světě. Dnes mne na věci dojímá spíše věčně lidská groteska, která je tu tak prostě a samozřejmě vyslovena. Předně si myslím, že se ani tři králové, ani ti dobří pastýři asi nepředali, když nesli své dary novorozeněti; a za druhé bych řekl, že jistě se několik pastýřů z Betléma přišlo podívat na ukřižování, neboť lid miluje zábavu. “To vám byla mela,” vypravovali potom; “země se třásla a hrobové se otvírali – inu, stálo to za to; lidičky, tam jste měli být!”

Ti betlémští pastýři žijí podnes, ochotni vítat každého, kdo přichází, a kamenovat každého, kdo něco vykonal.
Jsou ochotni klanět se; ale klanění není závazek. Jsou ochotni volat slávu; ale sláva není přísaha. Jejich místo je tam, kde je nějaká podívaná: stejně v betlémském chlévě jako na Golgotě. Jednou jim káže anděl a podruhé je ponouká Kaifáš. Jděte mi k šípku s těmito lidmi dobré vůle! Mají dobrou vůli poslouchat; ale poslouchají kohokoliv. Mají dobrou vůli zpívat s anděly Hosana! a křičet s lidmi Ukřižuj! Ano, pokoj jim; jim se nic nestane, neboť nic neriskují, ani ne svou čest. Jsou to lidé davu. Každý z nás může být člověkem davu.

Chcete-li mít nějaké štědrovečerní proroctví, tedy stěží ze všech znamení na zemi poznáme jiné než toto: že po tom, co je nyní, by mohlo přijít něco ještě horšího.
Ti, kdo seli vítr, zapomněli jej zažehnat; ti, kdo si vařili polévku, nechali oheň doutnat. Pastýři betlémští už nečekají na hvězdu; stačí jim jakékoliv rachejtle. Pokud je na nich, půjdou se klanět první prskavce; na hvězdy si lidé příliš zvyknou. I kdybychom chtěli zamluvit všechno nepěkné z tohoto roku, jedno nebudiž zapomenuto: že se zjevila nízká úroveň toho, co se zve veřejné mínění. Po této zkušenosti by nás neměla překvapit žádná veřejná skopičina, žádná ostuda, žádný cynismus; přestaňme spoléhat na “zdravý instinkt lidu” a na spolehlivost lidí dobré vůle. Byli to lidé dobré vůle, kteří křičeli “Vydej Barabáše!” Dobrá vůle může z nás udělat dobré občany, ale nedá nám ještě dobrý režim. Na ten je krom dobré vůle třeba velmi dobrého rozumu; a nadto ještě velmi silného vědomí povinnosti.

Vědomí povinnosti: to je právě to, co bych byl jako chlapec čekal od pastýřů betlémských: že se opráší a půjdou chránit člověka, který jim byl přisouzen; že se postaví před Piláta a řeknou:
“Pane, my nejsme onuce; když už tu jednou je něco nebo někdo, před čím jsme se sklonili, dovedeme za tím také stát. Je to tak říkajíc věc naší cti.”
A tu by řekl Pilát: “Mužové betlémští, na to jsem čekal; má-li člověk vládnout, copak může spoléhat na tuhle jeruzalémskou sebranku, která dnes křičí tak a zítra onak? Z lidí, jako jste vy, se dělají vojáci, kteří se nedají; z lidí, jako jste vy, se dělají říše. Bez věrnosti není statečnosti; bez velkých závazků není síly. Nechme křičet venku ty politikáře; já tomu muži nenechám zkřivit vlasu. Sice tím zkazíme krásný a věčný příklad mučednictví, ale zato, Betlémáci, věřím, že se dá něco udělat z této zatracené malé země.”
A Betlémští by řekli: “Tenhle Pilát je aspoň rozumný muž.” A on by je pozval k svému stolu.

Lidové noviny, 34, 25.12.1926, č.647, s.1.

The post Karel Čapek. Historie betlémská aneb vědomí povinnosti od pastýřů betlémských first appeared on Čítárny.