Ivan Magor Jirous (23.09. 1944 Humpolec – 9.11. 2011 Praha). Z Magorova pohřbu jsme jeli na Prahu už za soumraku, taková dlouhá kolona aut, velmi pomalu, tak šedesátkou jsme vykrucovali zatáčky na silničkách tý jeho krásný Vysočiny a nikdo nikoho nepředjel a bylo to dojemný. 

Na ten Magorův funus se sjela snad tisícovka mániček, kostelíček Panny Marie Karmelské (poutní kostel nahoře nad Kostelním Vydřím) praskal ve švech.
Vyjela jsem  v sobotu brzo před polednem z Humpolce a dorazila jsem skorem o hodinu dřív. Akorát přijeli taky známí kluci od Kosmase z Perlovky a od karmelitánů z knihkupectví pod kostelem si natáhli kabel a začali tam vařit čaj. Byla hrozná zima. Dala jsem si zelenej čaj a vykouřila s nima jednu s velbloudem. Vykládali o posledním Magorově mejdanu, spousta lidí tam byla už od pátku. Koupila jsem v knihkupectví další Rok krysy, nekoukala na černý havrany, jak říká Petr Bohuňovský, kteří akorát vykládali rakev a šla do kostela.
Před vchodem už kamery, Saša Vondra, kníže, Břéťa Rychlík, všichni Topolové, Sváťa Karásek a tak… Sedla jsem si na snad úplně poslední místo v poslední lavici napravo a vytáhla si Magorovy básničky. Prodrala se ke mně Marcela. Ještě se ke mně vešla. Přijeli z redakce z Prahy, v koloně, ty fotky jsou od jejich fotografa. Vykládala mi o tý mši u Ignáce, kde byla toho 17/11. Ptala jsem se, kdo ji sloužil, prý mánička nějaká s kytarou, Václav Malý asi koncelebroval. Bylo symbolické, že Magor, největší bojovník za svobodu v týhle zemi, člověk vždycky a za všech okolností svobodný, umře právě v téhle listopadové výroční době. Začala mše.

Marcela, že neví, co má dělat. Seš poprvý v životě v kostele nebo co? ptám se jí, když po prvním čtení říká, co je to za projev divnej? Říkám, to není projev, to je čtení z Písma. Aha. U toho Ignáce sloužil stejný kněz  – salesián Ladislav Heryán. Chvílemi hrál na kytaru, jednu písničku od U2 např.
A Dáša Vokatá Magorovi zpívala píseň, kterou mu napsala a kostel se přidával. A hlavně hřímal Maria, ó Matičko, Krista pána rodičko, která má asi 10 slok a my se divily, že všechny máničky znají texty, knězi odpovídají, klekají i vstávají, jak se má… a k přijímání se prodíraly davy lidí, mně se podařilo prodrat jen ven před kostel, kde zůstala drtivá většina, několik set lidí. Dívala jsem se, jak třeba Ondra Němec (vlastně celá rodina Němcova krásně zpívá Salve Regina, kterou já se nejsem schopna naučit) – to byla ta poslední, která se Magorovi, už na hřbitově nad hrobem zpívala.

Přímluvy čet kníže, velmi krásně, Kuběna čet děsně květnatý ale dobrý Laudacio, kněz říkal slova jako kurva a “Kristus, ten Největší č….”, ale né tak, jak si to člověk přečet na idnesu, kde to blbě uvádějí tak, že si člověk myslí, že je přímo říkal on, kněz, on Magora ale jen citoval, prej při mši v Trutnově takhle po svým Krista chválil!

“…Myslím, že ten pseudokapitalismus, ta globální nadvláda peněz a blbosti, ta pseudokultura těch takzvaných celebrit a tý obecný zhovadilosti útočí na všechny smysly kohokoliv. Nemůžu říct, že bych s tímto režimem prohrál, protože já s ním nebojuju..“
Ivan Magor Jirous

Když vynesli rakev z kostela, lidi tleskali.
A na takové malé zídce tam plály svíčky a mezi nima otevřený piva nachystaný pro Magora, a papírový labuťě (jeden velkej věnec mu někdo poslal ve tvaru labutě), to byl asi nejdojemnější okamžik, pak už začly přímo v pohřebním průvodu kolovat flašky s Magorovým milovaným rumem a vizourem, zavoněla tráva a povídali jsme si všelijaký veselý historky s Magorem, šla jsem mezi Marcelou a Liborem Gronským, kterej ač nemocnej z Olomouce přijel, chystal Magorovi velký adventní čtení v Divadle hudby… S Marcelou jsme se představovaly jejím známým nebo mým známým, třeba malíři Žáčkovi, který nás prvně viděl spolu a s jeho ženou se vyptávali, jestli jsme sestry, že jsme tak podobný a my říkaly, že né, že jsme jen Pecháčkovy manželky, první a druhá))

Za náma kráčel kníže a když jsme se ohlédli, jestli nám stačí, tak se usmál, jako že pohoda.  Na hřbitově jsem stála kousek od hrobu, za Liborem a Paulem Wilsonem, kterej taky přijel, kolovala flaška a tisíc lidí strašně krásně zpívalo Muchomůrky bílé (kníže zná bezvadně text, stejně jako všech modliteb, což se Marcela, která s ním už nějaký rozhovory dělala, divila)) Kněz narychlo sháněl Pepu Janíčka, kterej měl Magorovi nad hrobem zahrát, ale Plastici přijeli pozdě, měli předtím koncert v Budapešti a ještě kdesi, tak zahrál sám

No a pak Magorovi každéj něco hodil – Petr Bohuňovský (Magor u něj od léta v domě na Neklance bydlel a tam i umřel) pár modrejch kuliček, to mu prej slíbil, tu Viagru… nějakej mladej kluk přede mnou celou krabici čehosi, no asi ani ten hrob pak nemuseli zasypávat).
Tak dej mu Pánbůh nebe, Magůrkovi.
Pak jsme zase šlapali zpátky do kopce na velkou louku pod kostelem, kde stálo několik set aut a Magor z amplionu z nějakýho auta čet svou poesii:

Sám si dolezu ke svý smrti
a nebudu potřebovat ani
úmrtní list
tím jsem si jist
a nebude mně už zajímat
zda nad mou rakví
sněží
či padá podzimní listí
ani mě zajímat nebude
zda nad mou rakví
kecají kněží

Nicméně doufám
že bude sněžit

+++

A vono fakt chvíli, malinkou chvilenku sněžilo.

Photocredit: Karel Šanda, Instinkt,

The post Magor je už na pravdě Boží. Magor – legenda žije dál. first appeared on Čítárny.

Magorovy labutí písně
Magorovy labutí písně vznikaly v době Jirousova posledního věznění, několik čísel ve vazbě a většina v tzv. 3. nápravně výchovné skupině v prostorách bývalého kartuziánského kláštera ve Valdicích u Jičína. Psaní jakýchkoliv textů (s výjimkou jednoho dopisu rodině za tři neděle) je tam přísně zakázáno.
Labutí písně byly psány tajně; autor se je naučil nazpaměť, ale již půl roku před jeho propuštěním jejich opis s velkým osobním rizikem propašoval ven jeho přítel Jiří Gruntorád, vězněný rovněž ve Valdicích za nezávislou editorskou činnost.
Díky tomu se ještě před Magoroivým návratem spontánně rozšířily jak v Čechách, tak i mezi přáteli v cizině.
Koncem roku 1985 byl jejich rukopis v zahraničí odměněn literární cenou Torna Stopparda.

Ukázky…

Rorate coeli desuper,
andělských slyším šustot per,
od křídel vánek cítím vát,
končí noc, nemusím se bát,
bát se a zoufat.

Rorate coeli desuper,
povětří svěží bez příšer,
kreatur, moci nečisté,
zase andělé se mnou jste
ve světle jasném.

Rorate coeli desuper,
starosti od nás odeber
jako to děláš s každým dnem,
v modlitbě vděčné zůstanem
před úsvitem.

xx

Moře Ti ostrov odplavuje
v půlnoční Suécii
já suicidálně v Čechách žiji
uschlé mi kvetou hortenzie
ve Valdicích na sklonku září

Ubývá milovaných tváří
veselé ghetto je v diaspoře
jak lampa která hoří spoře
jak lampa se staženým knotem
my zbylí žijem neživotem

Uschlé jen kvetou hortenzie
skončilo září zima mi je
v Cechách kde suicidálně žiji
moře Ti ostrov odplavuje
v půlnoční Suécii

Ve vzpomínkách se Praha mi
šedivým pustým městem stává
v místech odkud jste odjeli
na mapě roste bílá tráva

Šedivou vidím ji s bílými skvrnami
jak leprou stiženou
Brzy už Bondyho vlci zhor
do ní se přiženou

xx

Bílé květy střemchy už nepohostí chroust
ústa od borůvek už se neusmějou
akátovým stěží proderem se houštím
které přikryje tu zkázu všude stejnou

xx

Přinesu lilii
Bondyho Julii
do domu nad Sluncovy.

Julie políbí mne: Vítám vás, Magore.
Pohnutě odpovím jí:
Laudemus Deum ore,
Cartusium egressus.

Spláchněme pivem hnus,
cerevisiam hibamus
cum lauro pimpinellaque.
Kéž se mé latiny
Julie nelekne!

Nad dvěma slunci
třetí vzešlo
bez tebe by to Bondy nešlo
Bez tebe byl bych bez poetiky
seděl jak vůl
a lepil jen pytlíky

The post Magor Martin Jirous. Labutí písně citlivého básníka ticha, génia i primitiva first appeared on Čítárny.

Básničky pro děti přináší tato zajímavá a reprezentativní antologie. Klade si za cíl ukázat dětskému – a potažmo i dospělému! – čtenáři, že poezie není pouze „čítanková“ záležitost, kterou se má člověk učit nazpaměť ve škole. 

Najdeme zde nejen všechna „předpokladatelná“ velká jména české poezie 20. století:
Jaroslav Seifert, František Halas, Jan Skácel, Jiří Kolář, Voskovec a Werich, Jiří Suchý či Ivan Magor Jirous, ale také básníky, které bychom v podobné antologii ani nehledali, třebas Richarda Weinera, Jana Zahradníčka či Petra Borkovce.

Antologie se totiž chce stát „tyglíkem české poezie pro děti 20. století“, tyglíkem, ve kterém vře všechno podstatné, ve kterém se alchymistovi vše proměňuje ve zlato a – v neposlední řadě – který musí snést vysoký žár poezie. K tomuto záměru přispívá i výtvarné pojetí Radany Přenosilové, Alžběty Skálové a Alžběty Zemanové, tří mladých ilustrátorek, které si už vydobyly uznání odborné veřejnosti i čtenářů.
Editor Petr Šrámek, literární kritik a vysokoškolský pedagog, naopak celou antologii sestavil tak, aby nabídla vzrušující, s ničím nesrovnatelný zážitek setkání s poezií. Řečeno slovy Bedřicha Fučíka, základním rysem dobré dětské literatury nemá být pouze to, že je pro děti, ale že je dobrá – a Nebe, peklo, ráj právě takovou poezii nabízí.

Nebe, peklo, ráj / Tyglík české poezie pro děti 20. století / Alžběta Skálová a Alžběta Zemanová / Ilustrovaly Radana Přenosilová,
Nakladatelství: Albatros / Formát: 210 x 235, váz. / Počet stran: 280, Vydání: 1.

Karel Plíhal – Pohádka

Na veřejné skládce
žil byl starý vládce,
dloubal tupým mečem
do konzervy s lečem…
Našel jsem já na ulici
sedmiprstou rukavici.
Je to smůla, Boží trest,
když mám prstů jenom šest…

Jan Skácel
Letím lesem leskem nesen,
nesen leskem očí svých,
lesem nesen jako bleskem,
letím na saních.
A Máj si můžou všichni strčit za klobouk 🙂

The post Nebe, peklo, ráj. Básničky našich předních autorů jak je neznáte first appeared on Čítárny.

Podivně napsanou Švehlovou knihu Magor a jeho doba jsem měl týden doma a s velkými rozpaky jsem ji četl. Dle mého názoru Švehla příliš zveličuje jeho význam, přesně v duchu již několika dalších vydaných knih o Magorovi.

S Magorem jsem mohl párkrát osobně diskutovat a mám na něho dost vyhraněný názor.
Myslím si, že jeho chvilková básnická mimořádnost se projevovala jen za jistých okolností, zatímco ve stavu střízlivém byl ducha průměrného, nebojovného a velmi naivního. Nicméně byl to člověk vnitřně lidský, citlivý, emotivní a za jistých okolností i polítovánihodný.

Osobní názor prof. Milana Knížáka na knihu mě proto vůbec nepřekvapil.
A protože je v tomto směru osoba mnohem povolanější než já, dovolil jsem si zveřejnit jeho text, který jde přímo k meritu věci, i když skrze poznámky v textu, týkající se jeho osoby. A zcela souhlasím s jeho názorem, že: Popularita knihy povede k dalších falešným mýtům, k dalšímu zatemnění naší nedávné historie, která stále zůstává nerozšifrována.”

Řada mých známých mně upozornila na knihu Marka Švehly Magor a jeho doba s tím, že je tam rozsáhlá stať o mé osobě, údajně velmi pozitivní. Podařilo se mi koupit poslední výtisk, který nabízelo knihkupectví Polí pět u nás za rohem, kniha je totiž rozebrána a očekává se další edice.

Přečetl jsem si texty, které pojednávaly o mně a našel jsem tolik nesrovnalostí, že mně to vyděsilo. Nahlédl jsem i do dalších textů, i tam jsem našel řadu podivných informací o kterých si však neodvážím zmiňovat, poněvadž si nejsem jist.

Co se týká mého vlastního života, tam je to jiné. Prožil jsem bouřlivý a komplikovaný život a některé věci si nepamatuji, ale většina v knize zmiňovaných informací je dohledatelná a nemusím se tak spoléhat jen na svojí paměť.

Je-li zbytek knihy zpracován podobným způsobem, lze knihu vnímat jako román s autorskou licencí, ale rozhodně ne jako vědeckou studii. Do té má opravdu daleko a to jak strukturou, tak konkrétností údajů.

Jeden z mých známých z oblasti undegroundu, který znal a obdivoval Ivana Jirouse, prohlásil – je „přemagorováno“. S tím nelze než souhlasit, poněvadž vyšlo mnoho „oslavných“ publikací nevalné hodnoty.

Vnímat totalitu jako Magorovu dobu je urážkou těch, kteří žili svůj život jinak než Magor Jirous. Jirousův osud nebyl osudem bojovníka proti komunismu, ale osudem zoufalce, který propadal alkoholu a zvykl si, sám jednooký, stát v čele slepců.

Poznámky k textům týkajících se mé osoby.

Str. 166

Uvádí se, že koncert v Suché u Nejdku byl první akcí, která „oba světy – Knížákův a Jirousův propojila“. To není pravda, první aktivní spojení s Jirousem bylo (později v této knize zmíněné) interview, které se mnou Ivan Jirous dělal po mém návratu z USA pro Výtvarnou práci. Ale ani to není první kontakt, který jsem s Jirousovým světem měl. Znal jsem totiž jeho ženu Věru dlouho předtím než se s Ivanem seznámili a to v polovině šedesátých let, kdy žila s komunistou a synovcem Alexeje Čepičky, Alexejem Kusákem, který v té době už „prozřel“ a v koupelně topil Stalinovými spisy. U něho se tehdy scházela parta pražských intelektuálů, kterým poskytoval Kusák prostor pro erotické mejdany (Brdečka, Padrta, Macourek …). Věra tehdy hrála roli paní domu. Kusák jí objevil jako mladou básnířku a připravoval vydání její knihy veršů. Jestli vyšla nebo ne, to už opravdu nevím. Chápu, že po letech existence v tomto socialisticko-dekadentním prostředí uvítala Věra občerstvující náruč chasníka z Humpolce.

Ale teď ke koncertu v Suché. V textu se píše, že koncert začínal „Knížákův Aktual“ a to není pravda. Nevím, zda Pepa Vondruška, tehdy zvaný „Vaťák“ na koncertu v Suché byl. Tehdy jsem ho neznal, tak nevím. Domnívám se, že dochází k prolnutí dvou vystoupení, které měl Aktual s Plastiky a to v Suché a v pražském „F klubu“. V Suché totiž Plastici začínali. Vystupovali ještě v řízách a hráli Velvety. Místní obecenstvo naslouchalo a chovalo se v podstatě mravně, žádná extáze nenastala. Když nastoupil Aktual, obecenstvo očekávalo, že bude moci tancovat. Když však slyšelo co Aktual vyluzuje, propadalo do zmatků. Lidé se rvali na pódium, aby nám produkci překazili. Pamatuji si, jak jsem je „skopával“ z jeviště. Tehdy se, a to kniha uvádí, koncert nikomu nelíbil, vyjma některým z Plastiků. Nikdo rozhodně nekřičel sborově „Život je boj“ (str. 167), to přišlo až v F klubu.

Str. 167

„Navzdory neúspěchu u přijímaček, ale v Praze zůstal“. To je omyl. V Hrdlořezích, v prostorech Pražských pečiváren jsem mohl bydlet jen v době přijímacích zkoušek na AVU, které trvaly týden a které jsem neudělal, což kniha správně uvádí. Chtěl bych jen dodat, že když jsem viděl svojí neschopnost, tak jsem pocítil stud, že utrácím rodičům peníze a chodil jsem z Hrdlořez na AVU na Letnou a zpátky pěšky. K jídlu jsem jedl jen rohlíky a pil vodu z vodovodu, abych ušetřil peníze, které mě rodiče na zkoušku dali. V Praze jsem nezůstal, v Pečivárnách jsem bydlet nemohl.

Str. 168

Zbyšek Sion nebyl můj přímý spolužák a vůbec nevím o tom, že bych měl problémy s večerním aktem. Je možné, že jsem místo večerního kreslení chodil na pivo, ale mé vyloučení z AVU s večerním aktem nemělo nic společného.

Dále se na této stránce hovoří o výstavách v ulici Nový Svět, kde je popleteno několik výstav dohromady. Většina uváděných příkladů je z 1. Manifestace Aktuálního umění. Nerozumím také co myslí autor pod pojmem „velké olejové koláže“. Nevím co to znamená.

Dále se hovoří o „hrnci brambor“. Tato událost byla součástí 2. Manifestace Aktuálního umění a hesla, která jsem si vyvěšoval za okno, byly druhem kalendáře. Každý měsíc měl jiné motto. Většinu těchto událostí jsem popsal v nejrůznějších publikacích. Kdyby autor Magorovy doby prostudoval existující zdroje, nemohl by se dopouštět takových zásadních omylů.

Str. 170

I tady se hovoří o 2. Manifestaci AU, což není nikde zmíněno.

„Ve stejném čase byl za jiný umělecký happening popotahován soudy Brickius“. To nebylo ve stejnou dobu, to bylo podstatně později. Z Brickiusových citací, které uvádíte, je zřejmá jeho averze vůči mně a proto nejsou validní. Jeho práce nenašla širší ohlas.

Nikdy jsem nedocházel na schody Národního muzea. Nepamatuji si, že bych tam vůbec kdy byl a pokud jsem tam někdy přišel, což si nepamatuji, bylo to zcela náhodně.

Uvádíte, že „skupinu jsem pojmenoval Aktual“. Skupinu jsem nepojmenoval, skupina Aktuálního umění vznikla v roce 1964 (na to slovo přišel po diskuzi Vítek Mach). Poté v rámci toho, že se nám zdálo umění příliš výlučné a že se naše myšlenky dostaly do širšího povědomí, vzniklo volné seskupení, jakési drobné hnutí, které se nazývalo Aktual. Podle toho pak lidé pojmenovali kapelu Aktual, která dlouho hledala jméno. Mezi uvažovanými byly Apoštolové, Jezuiti, Děti bolševizmu a k tomu byly složeny i odpovídající písně. (Apoštolové, Atentát na kulturu, Děti bolševizmu.)

Str. 175

Tady se zase míchají dvě akce dohromady. Maciunas mně poslal Fluxové filmy, což byly filmy jednotlivých autorů, které považoval Maciunas za „Fluxové“ (Bob Watts, Yoko Ono, Wolf Vostel, Chieko Shiomi …). Žádný propagační film, pokud vím, neexistoval. Fluxové krabičky, z nichž jedna obsahovala ony drobné papírky s potiskem New Flux Year, přišly jiným balíkem jindy, později. Na Novém Světě jsem nikdy tyto filmy neukazoval, poněvadž jsem neměl k dispozici promítačku. Na to se musel vždy najít jiný prostor. Stipendium od Svazu výtvarných umělců jsem dostal jen jednorázově na tři měsíce a myslím, že to byla především zásluha Jindřicha Chalupeckého.

Ve story o francouzi Serge Oldenbourgovi, ten „známý ze Švýcarska“, který ho přivezl, byl věhlasný francouzský umělec Ben Vautier.

Festival Fluxu v Praze nebyl žádný minifestival. Na tehdejší dobu to byla poměrně rozsáhlá akce, která obsahovala tři večery plné nejrůznějších events. První v klubu Mánes, druhý na Strahově v PNP a třetí v Platýzu v horním patře. Zúčastnili se ho Dick Higgins a Elison Knowles (NY), Jeff Berner (Kalifornie), Ben Vautier a Serge Oldenbourgh (Francie) a samozřejmě já i když jsem se s těmito, většinou pódiovými akcemi, neztotožňoval. (Viz můj text Fluxus v Praze – samizdat A-noviny.)

Str. 174

K textu o mém vyšetřování bych chtěl dodat, že jsem byl od r. 1966 evidován jako nepřítel státu (nepřítel socialistického zřízení), což bylo údajně asi 1500 lidí z Československa. Tuto informaci jsem se samozřejmě dozvěděl až v r. 1990, když jsem žádal Ministerstvo vnitra o vrácení zabavených věcí.

Str. 176

Jan Mach si v okolí Krásna nenašel práci jako truhlář. Pracoval jako manipulační dělník v dřevoskladu na nádraží v Kynžvartu. Co se týká domovní schůze ve Václavkově ulici č. 26, nebyli jsme na ní a nesledovali vzrušené reakce, ale já byl nucen policií, abych naše počínání vysvětlil. Teprve na základě mého povídání vznikla diskuze nájemníků.

Str. 178

Obtížný obřad se neodehrál v domě G. Maciunase v Green street. Pořádal jsem ho v ateliéru Dicka Higginse ve zcela jiném domě, který Maciunasovi, samozřejmě, nepatřil. Dick Higgins, přináležel do Fluxu a byl trvalém sporu s Maciunasem. Vlastnil nakladatelství Something else Press.

V textu se hovoří o tom, že jsem měl přijet do Ameriky na studijní stáž, což je naprostý nesmysl. V Americe jsem studovat neměl, naopak, na několika univerzitách jsem přednášel a do N.Y. jsem byl pozván na uměleckou stáž, čili jako autor.

S Janou jsem se nepřestěhoval na 11. ulici. Tam jsem bydlel sám, později s Honzou Machem. Jana odjela do Prahy.

Str. 179

K narážce na to, že moje angličtina nebyla stoprocentní dodávám, že během jednoho roku se moje angličtina radikálně zlepšila. Setkal jsem se s Američany kteří říkali, že nepoznali, že bych byl jinojazyčného původu.

Str. 180

Na výlet po Americe jsem s Janou nevyrazil. Jana už byla v Československu. Na výlet se mnou a J. Machem jela majitelka auta Elaine Allan.

Jestli Honza Mach prohlásil, že jsme cestou vydělávali peníze, tak se musel zbláznit. Nic takového se nedělo. Má pravdu, že jsme postavili verandu, ale to bylo při našem působení v N.Y. Nepracovali jsme na černo. Veřejně jsem inzeroval ve Village Voice.

Nechtěl jsem emigrovat, to je pravda, ale nechtěl jsem ještě jet domů. Měl jsem domluveno, že pojedu do Japonska a dokonce jsem se začal učit Japonsky. Jelikož mě výjezdní doložku už neprodloužili, odjel jsem do ČSSR.

Zpráva o tom, jak jsem se dostával do velké finanční tísně je mystifikace. Žádost o 25 dolarů byl druh akce, která měla testovat mé známé. Kdyby si autor Magora a jeho doby přečetl pozorně mé Cestopisy (Radost. Praha 1990) zjistil by, že to bylo jinak.

Nenavázal jsem kontakt s obchodníkem s uměním z Německa. Wolfgang Feelish měl nakladatelství Vice Versand a vydával jedny z prvních multiplů německých i zahraničních umělců. Byl jsem jeden z prvních zahraničních autorů, které oslovil. Později vydal i onu zmiňovanou knihu o mé práci nazvanou Zeremonien za kterou jsem byl v Československu odsouzen na dva roky.

Neměl jsem žádnou „flustraci z americké situace“, pouze jsem nechtěl být nikdy emigrantem. (Ať odejdou bolševici i sověti, říkal jsem, ne já.) Chtěl jsem jen žít svobodně. Kdybych žil v normální zemi a mohl tehdy cestovat po světě, asi by moje situace dnes vypadala jinak. Nejsem turista, považuji turismus za odpornou nemoc současné civilizace, ale tehdy jsem nenašel, mimo své nejbližší známé v Československu, žádnou spřízněnou duši. Celý můj život byl hledáním partnerů, tzn. pracovních a názorových. Proto jsem také rezignoval na spolupráci s „Androšem“. Připadal mi, omlouvám se, trochu primitivní.

Str. 181

Historie s domem ve vesnici Klíčov, byla komplikovaná. Barák jsem koupil až po letech, poněvadž mě ho na začátku nechtěli prodat a pak, v souvislosti s mým vyšetřováním, už vůbec ne.

Str. 182

Jirousovu Warholovskou osvětu před koncertem v F klubu si nepamatuji a nevím, jestli to není nějaký omyl, poněvadž dále uvádíte, že zpíval Paul Wilson. Ten však s Plastikama na koncertě v F klubu už nehrál.

Str. 183

Jirousovy kritické texty vždy trpěly nedostatkem vzdělání a velkou mírou subjektivity. Používáním nehudebníků a hudebníků dohromady je možné docílit vynikajícího barevného a divokého zvuku. Navíc jiný lidský materiál k dispozici nebyl.

Str. 220

Knihu Zeremonien, jak jsem již uvedl, nevydal Hans Sohm, ale Wolfgang Feelish. Vyšla jako katalog k mé výstavě v muzeu Am Ostwall v Dortmundu. Její vydání sponzoroval Hans Ruepp z Remscheidu.

Jestli autor považuje za špatné, že jsem se při výslechu snažil zachránit co se dalo, abych tak zabránil odsouzení, jak jsem vyrozuměl z textu, tak projevuje velkou naivitu. Nic jsem na nikoho neprásknul (na rozdíl od mnoha lidí z androše). Vyšetřovatele jsem nepovažoval za protivníky, ale za parazity na společnosti.

„Doma Knížák rozdal výtisky nejbližším přátelům, matce, bratrovi a rodičům své tehdejší ženy“. To je úplný nesmysl. Se svojí pozdější ženou jsem se seznámil až když bylo vyšetřování v plném proudu.

V knize je tolik zmatených a často zcela falešných informací, že její veristická hodnota je minimální. Vědecká práce musí být jasně strukturována a všechny informace ověřené pokud možno z více zdrojů.

Str. 263

Moje druhá žena se nejmenovala Bohumila, ale Jaroslava.

Str. 264

Dobroslav Zborník nebyl kameraman, ale režisér. Vystudoval režii dokumentu na FAMU. Byl autorem ještě několika dalších filmů o mé práci i o práci dalších umělců (Malich, Nepraš,…).

Str. 265

O podpisové akci za mé propuštění, kterou měli uspořádat lidé kolem undergroundu, nevím. Vím o velké podpisové akci, jejíž výsledky byly poslány do Československa prezidentu Husákovi. Tuto akci inicioval v Německu Joseph Beuys a Bazon Brock. V Americe Barbara Moore a Geoffrey Hendricks. Mimo jiné ji prý podepsali i Beatles a Arthur Müller.

Na str. 181-182 se píše, že akce z okolí undergroundu nebyla realizována údajně na podnět mé manželky Marie, která si myslí, že to bylo na radu advokáta.

Str. 491

Na svém názoru o Josefu Vondruškovi si stojím. Jirous sice o něm říkal, že to byl velký umělec, ale nikdy mu nepomohl. V podstatě mu nepomohl nikdo z undegroundu. Byl jsem to já, kdo Vaťákovi řekl, aby rozjel Umělou hmotu. Když přišel za mnou po emigraci, sehnal jsem mu místo školníka na AVU, kde mohl i bydlet a pobíral slušný plat, který mu umožnil žít a věnovat se vlastním zájmům, které, bohužel, byly někdy problematické….

Str. 554

V poznámce o mé osobě je uvedeno hodnocení Ivana Jirouse: „Ivan Jirous se do kriminálu dostával především pro své opilecké eskapády. Nemám mu to za zlé. Byl to člověk zasažený rozchodem s Věrou Jirousovou a ztrátou velké pozice ve Výtvarné práci. Nevěděl co se životem. Dělat z něho hrdinu je naivní a nepravdivé“.

Na tomto hodnocení trvám. Měl jsem Ivana rád právě pro jeho naivitu a odpouštěl jsem mu jeho slabosti proto, že jsem si uvědomoval, jak hluboce miloval svojí manželku Věru a jak ho rozchod s ní zcela zdevastoval. Byl jsem náhodou v té době blízko „Ječné“ a byl jsem tak svědkem jeho přeměny. Jirousovo teoretické dílo je nevýznamné pro svojí povrchnost a nedostatečnou vzdělanost. Některé jeho básně jsou krásné, mnoho je obyčejných. Neexistuje žádná Magorova doba, jen Magor, který byl obětí doby a svého osudu v ní. Byla to osobnost spletená z lidských slabostí, z lidských ambicí, obé prosáklé alkoholem.

Popularita knihy (již rozebrané) povede k dalších falešným mýtům, k dalšímu zatemnění naší nedávné historie, která stále zůstává nerozšifrována.

Prof. Milan Knížák www.milanknizak.com

The post Kniha o Magorovi, která určitě povede k dalších falešným mýtům first appeared on Čítárny.

Ivan Martin Magor Jirous. Undergroundový básník a smíchovský rezident psal i pro děti. Pro mnoho lidí překvapení, ale rozhodně milé. Psal nejen básničky, ale i pohádky. A uměl to…

Magor dětem
Knížku půvabných veršů pro malé děti napsal básník, esejista a kulturní organizátor Ivan M. Jirous v osmdesátých letech během těžkého žaláře ve Valdicích, do něhož byl odsouzen z politických důvodů. V hrůzném prostředí věznice mu jemné, citlivé a křehké dětské básně sloužily jako spojnice jak s jeho dvěma malými dcerkami, tak se světem lidského citu vůbec. Knížka dnes patří k již klasickému fondu české poezie pro děti. Její druhé samostatné tištěné vydání vychází s novými ilustracemi autorovy dcery Marty.

Magor dětem | Ivan Martin Magor Jirous | Ilustrace Marta Veselá Jirousová | Vydal Torst, 2009

Velikonoční pohádka o kohoutech, bouřce a duze
Velikonoce jsou pro křesťany největší událost roku. Vzkříšení, obnova všeho živého v přírodě, v nás. Vajíčka symbolizují zrození nového života a jak klasik praví: „Nevyčte nikdo z tlustejch knih, co tajemství skryto ve vejcích.“ Schválně, přečtěte si s dětmi Magorovu pohádku o tom, jak vajíčka, kohouti, bouřka a duha obarvily svět.
Třeba na Modré nebo Žluté pondělí, Šedivé úterý, na Zelený čtvrtek nebo na Bílou sobotu…
Kurníky, kohouty, vejce a bouřku do knihy po magorsku nakreslil výtvarník a typograf Luboš Drtina.
Na Podzimním veletrhu v HB získala knihu cenu za Nejkrásnější dětskou knihu 2011.

Velikonoční pohádka o kohoutech, bouřce a duze | Ivan Martin Magor Jirous | Ilustrace Luboš Drtina |  Vydal Meander, 2011

https://www.youtube.com/watch?v=owfH2ZXuW_U

Magor píše pro děti básničky – ukázky

Tak už hajinkej, Františko,
peřinku dáme na bříško.
Slepičky šly už spinkat taky,
utichl vítr, spí i mraky,
broučci zalezli do jehličí.
Vzhůru jsou jenom andělíčci,
aby tě ohlídali v noci
na nadýchaném obláčku.
Dobrou noc, ty můj miláčku.

Ať ryby vykulujou oči
voda se stejně nenamočí

u sporáku se kocour směje
oheň se taky nezahřeje

usnuli pod kamenem hadi
zima se nikdy nenachladí

kominík mával štětkou v síni
saze se vůbec nezašpiní

nad hrncem tančili komáři
pára ta už se nevaří

a holčičky si pomyslí
táta nám napsal nesmysly

Ptaly se nebe obláčky:
proč mají ptáci zobáčky?
Ptal se paprsek sluníčka:
proč mají ptáci peříčka?
Ptala se mámy holčička:
proč mají ptáci očička?
Máma jí řekla za chvíli:
aby se Františce líbili.

Františka tiše zašeptá:
a mne se nikdo nezeptá,
proč mají myši kožíšky?
Zeptej se na to Františky.
Proč mají fousy kočičky?
Zeptej se na to Františky.
A Františka ti odpoví:
Pán Bůh je chce mít takový

The post Magor dětem. Jirousovy knížky dětem. A uměl to first appeared on Čítárny.

V pohádkách Martina Jirouse je fantazie všudepřítomná. Od reálných příběhů autor přechází tiše do čarovného světa plného magických bájí a to vše popsáno jazykem jednoduchým a srozumitelným. Tak jako byl Jirous citlivý člověk,  jsou i jeho pohádky něžné a vyzařuje z nich dobrota. Přesto je třeba zvýraznit jedno varování. Při jejich čtení zapomenete úplně na čas.

Příběh Velikonoční pohádka o kohoutech, bouřce a duze je o tom, jak kohouti obarvili svět. Ivan Martin Jirous napsal Velikonoční pohádku svým dětem ve Valdicích, 25.3.1984.
Text vyšel prvně ve sbírce Magor dětem z roku 1986, ale knížka je z roku 1984.
Autor ji psal pro své dcery, když byly malé. Schválně, přečtěte si s dětmi Magorovu pohádku o tom, jak vajíčka, kohouti, bouřka a duha obarvily svět – třeba na Modré nebo Žluté pondělí, Šedivé úterý, na Zelený čtvrtek nebo na Bílou sobotu…

A jak to všechno začíná?
Tohle je pohádka o tom, jak kohouti obarvili svět. Tak poslouchejte. Dřív byla země šedivá a tmavá a smutná na pohled. Všechno, co na zemi rostlo, splývalo, šedivé a hnědé. I pávi byli tenkrát šediví jako popel a oheň doutnal tmavou barvou. Taky blesky byly tmavé, nebyly vidět na nebi, hustém a šedivém. Tam vládla bouřka, nejtmavější ze všeho. Občas dělala na nebi velké prádlo. Prala mraky, oblohu a vítr a hrozně si přitom zpívala…

Kurníky, kohouty, vejce a bouřku do knihy po magorsku nakreslil výtvarník a typograf Luboš Drtina.

Básník a publicista Ivan Martin Jirous (1944 2011) patřil mezi významné osobnosti českého undergroundu. Je držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda za sbírku Magorovy labutí písně.

Velikonoční pohádka o kohoutech, bouřce a duze | Ivan Martin Jirous | Ilustrace Luboš Drtina |  Vydal Meander, 2011

Na Podzimním veletrhu v BH získala knihu cenu za Nejkrásnější dětskou knihu 2011

“Nevyčte nikdo z tlustejch knih, co tajemství skryto ve vejcích! Podivuhodná je to věc: nebyl by život bez vajec!” Když byla rokle plná, kohouti nad ní mávali radostně ocasy. Vajíčka přetékala z rokle, kutálela se po stráních a válela se v jehličí. Bouřka je uviděla shora z oblohy.
“To dovedu taky!” křičela.

Přilétla k mraku, na kterém měla hromadu krup, převrhla ho a na celý svět se vysypaly kroupy jako spousta malinkých vajíček. Ale bouřka zapomněla, že má pod kroupami schovanou duhu. Duha se protáhla po nebi, jako vějíř se rozprostřela od východu k západu.
Bouřka ji uviděla: “Á, ty potvoro!” zakřičela hrozným hlasem, popadla zástěru z černého mraku a začala duhu honit po nebi. Ale duha byla rychlejší, byla rychlá jako sluneční paprsek (nezapomeňte, bylo to dítě slunce!), šup – sklouzla na zem a vběhla do jednoho kurníku na kuří nožce. Tam byli zrovna všichni kohouti, pletli si ocasy do copánků jako pomlázky, byly totiž právě Velikonoce. A tu uviděli duhu. Zůstali celí zkoprnělí.

“Co to je?” křičeli. “Je to pták nebo řeka? Proč nemá nožičky? Kde to má hnízdo?”
A byli zase rozčilení a šlapali po vajíčkách, která ještě nestačili odnést do rokle.
“Au,” křičela vajíčka, “au, au!”. Všechny barvy světa byly na duze. Kohouti nikdy nic tak krásného neviděli. Duha se třásla a šlehaly z ní plameny divokých barev. Kohoutům od nich začaly hořet ocasy a hořely všemi barvami duhy. Kohouti nevěděli, že je duha dítě slunce a deště, ale viděli barevnou záři a viděli, že je duha krásná….
Namáčeli ocasy do barevné záře a začali barvit velikonoční vajíčka. –

…A když už byli skoro hotoví, přiletěla bouřka na hrozném větru, vlétla do rokle a do kurníku a objevila duhu. Větrem ji vyzvedla i s hromadou vajíček vysoko do mraků. Vajíčka se rozprskla po celém světě. A jak bylo od bouřky všechno mokré, barva z vajíček pouštěla. Modré skořápky obarvily nebe, chrpy, čekanku a vodu v rybníkách, šmolku a bandasky na mléko. Zelené skořápky obarvily trávu a modříny. Červené jahody, jeřabiny a maliny. Žluté obarvily rozvité jehnědy jív a blatouchy. Fialové obarvily pávy a šištičky olší. Šištičky olší šustili v listí:
“Jak je to všechno nové! A jak je všechno lepší! Teď když jsme fialové, tak je celý svět hezčí!”
Kohouti radostí šlehali ocasy sníh z rozbitých vajíček. Začalo chumelit, bouřka se utišila a za chvilku sníh roztál. A bylo vidět modré nebe a na něm beránky, skořápky vajíček, které kohouti nestačili obarvit. A vyšlo slunce – na něm se usadily žloutky z rozbitých vajíček, a svítilo na svět. A lehký vítr vesele pásl stáda beránků na modrém nebi. A ty nejtenčí skořápky z vajíček liliputek dodnes poletují po světě. To jsou motýli.

The post Magorova Velikonoční pohádka o kohoutech, bouřce a duze first appeared on Čítárny.