Neobyčejně sečtělý a vzdělaný Argentinec Jorge Luis Borges, jenž byl inspirován například Edgardem Allanem Poem či Franz Kafkou, vyniká zejména jazykovým mistrovstvím, díky kterému dokáže pojmenovat i to, co není skutečné, co je za hranicí zvanou nekonečno.

Tomu tématu zasvětil svou nejkrásnější a nejpřekvapivější novelu, které dal příznačný název Alef.
Je to jméno prvního písmene abecedy posvátného jazyka. V kabale označuje En-Soph, místo plného poznání, bod, kde duch vnímá rázem totalitu jevů jejich příčin a jejich smyslu. V četných textech se říká, že toto písmeno má podobu člověka, který ukazuje na nebe a na zemi, aby naznačil, že svět zde dole je zrcadlem a mapou světa hořejšího. Bod za nekonečnem je onen nejvyšší bod druhého manifestu surrealismu, bod omega Otce Teilharda de Chardin a završení Velkého díla alchymistů

Jak definovat jasně pojem Alef?
Pokusme se o to. Ve vesmíru existuje jistý bod, privilegované místo, z něhož se celý vesmír odhaluje. Pozorujeme stvoření určitými nástroji, dalekohledy, mikroskopy atd. Ale tady by pozorovateli stačilo, aby se jen octl na tomto privilegovaném místě, a bleskem by se mu zjevil souhrn skutečností, prostor a čas by se odhalily v celistvosti a v posledním
významu svých vzhledů.

Když chtěl naznačit žákům šesté třídy, co by asi mohl být pojem nekonečna, použil otec jezuita jedné slavné koleje tohoto obrazu:
„Představte si, že Země je z bronzu a že každých tisíc let se jí nějaká vlaštovka letmo dotkne svým křídlem. Až bude tímto způsobem Země zcela setřena, pak teprve začne věčnost…“

Ale věčnost není jen nekonečná délka času.
Je něčím jiným než trváním. Nesmíme důvěřovat obrazům. Ty slouží jen k tomu, že přenášejí na nižší úroveň vědomí myšlenku, která mohla dýchat pouze v jiné výšce. Obrazy nám vydávají pouze mrtvolu v podzemí. Jediné obrazy schopné nést vyšší myšlenku jsou ty, které vytvářejí ve vědomí jakýsi stav překvapení, zcizení, stav, který je schopen povznést toto vědomí až na úroveň, kde žije zmíněná myšlenka, kde je možno se jí zmocnit v její plné svěžesti a síle.
Magické obřady a skutečná poezie nemají jiné určení. Proto se nesnažíme podat nějaký „obraz“ tohoto pojmu bodu za nekonečnem. Odkážeme čtenáře s větší účinností na magický a poetický Borgesův text.

Borges ve své novele použil prací kabalistů, alchymistů a mohamedánských legend.
Jiné legendy, tak staré jako lidstvo samo, připomínají tento Nejzazší bod, toto výsadní místo. Ale doba, v níž žijeme, má tu zvláštnost, že čistá inteligence, použitá na zkoumání vzdálené jakékoli mystice a jakékoli metafyzice, dospěla nakonec k matematickým koncepcím, jež nám umožňují racionalizovat a pochopit ideu překročeného konečna.

Za nejdůležitější a nejzvláštnější práce vděčíme geniálnímu Georgu Cantorovi, který později zemřel jako šílený.
O jeho pracích ještě diskutují matematikové a někteří z nich tvrdí, že Cantorovy myšlenky jsou logicky neudržitelné. Na to odpovídají zastánci transfinitna: „Z ráje, ktený nám otevřel Cantor, nás nikdo nevyžene!“
Zde tedy, jak lze zhruba shrnout Cantorovu myšlenku: představme si na tomto listě papíru dva body A B vzdálené jeden centimetr. Narýsujme úsečku, která spojuje A a B. Kolik bodů je na této úsečce? Cantor dokazuje, že je jich tam více než nekonečný počet.
Aby se zcela vyplnila úsečka, je třeba větší počet bodů než nekonečný: počet alef.
Toto číslo alef se rovná všem svým částem. Rozdělíme-li úsečku na deset stejných částí, bude tolik bodů v každé části jako na celé úsečce. Sestrojíme-li nad úsečkou čtverec, bude na úsečce tolik bodů, kolik v ploše čtverce. Sestrojíme-li krychli, bude na úsečce tolik bodů, kolik v celém objemu krychle. Sestrojíme-li, vycházejíce z krychle, těleso o čtyřech rozměrech, tessarakt, bude na úsečce tolik bodů jako v objemu čtyřrozměrného tessaraktu. A tak dále do nekonečna.

V této matematice trasfinitna, která studuje alefy, se část rovná celku. Je to naprosto šílené, zaujmeme-li stanovisko klasického rozumu, a přesto je to dokazatelné.
Stejně dokazatelný je fakt, že znásobíme-li alef jakýmkoli číslem, dospějeme vždy zase k alefu.
A tady máme dnešní vysokou matematiku, která se spojuje se smaragdovou tabulí Hermese Trismegista („to, co je nahoře, je jako to, co je dole“) a s intuicí básníků, jako byl William Blake (celý vesmír obsažený v zrnku písku).

Je jen jediný prostředek, jak překročit alef, a to, umocnit ho alefem (víme, že A umocněno na b-tou znamená A násobeno A bkrát, a rovněž alef umocněno alefem je jiný alef).
Nazveme-li první alef nulou, druhý alef je jedna, třetí alef dvě atd.
Alef nulový, jak jsme řekli, je počet bodů obsažených na úsečce nebo v nějakém objemu. Lze dokázat, že alef jedna je počet všech racionálně možných křivek obsažených v prostoru. Pokud jde o alef dvě, ten už odpovídá číslu, které by bylo větší než vše, co si lze ve vesmíru představit. Ve vesmíru neexistují objekty v dostatečně velkém počtu, abychom jejich sečtením dospěli k alefu dvě. A alefy se šíří do nekonečna. Lidský duch tak překračuje vesmír, vytváří pojmy, které vesmír nebude nikdy moci vyplnit. To je tradiční vlastnost boha, ale nikdy si nikdo nepředstavil, že by se duch mohl zmocnit této vlastnosti.
Pravděpodobně rozjímání o alefech za alefem dvě přivedlo Cantora k šílenství.

Citováno z knihy Jitro kouzelníků / Jacques Bergier, Louis Pauwels

Výpisek z Borgesovy novely Alef:

V Garayově ulici mě služebná požádala, abych laskavě počkal, že je pán jako obvykle ve sklepě, kde vyvolává fotografie. Vedle vázy bez květin na neužívaném pianě se usmíval (spíše nečasový než anachronický) velký portrét Beatrice v nevhodně volených barvách. Nikdo nás nemohl vidět a já uchvácen zoufalou něhou jsem se přiblížil k portrétu a řekl jsem: „Beatrice, Beatrice Eleno, Beatrice Eleno Viterbová, drahá Beatrice, Beatrice navždy ztracená, to jsem já, já, Borges.“
Carlos vstoupil o chvíli později. Mluvil chladně. Pochopil jsem, že není schopen myslet na nic jiného než na ztrátu Alefu.
„Malou skleničku falešného koňaku,“ nařídil, „a sestoupíš do sklepa. Víš, že poloha na zádech je nutná. Temnota, nehybnost a určité přizpůsobení zraku jsou rovněž nutné. Lehneš si na zem, na dlaždice a upřeš pohled na devatenáctý schod schodiště, který ti označím. Já odejdu, spustím sklopec a zůstaneš sám. Nějaká ta myš ti nažene strach, ale jinak na tom není nic těžkého. Po několika minutách uvidíš Alef. Mikrokosmos alchymistů a kabalistů, našeho konkrétního a příslovečného přítele, multum in parvo!“
Když jsme došli do jídelny, dodal:
„Samozřejmě, že když ho nespatříš, tvá neschopnost neoslabí mé svědectví… Sestup, vkrátku se můžeš pustit do jakýchkoli rozhovorů se všemi podobami Beatrice.“
Sestoupil jsem rychle, protože už jsem měl dost těch planých řečí. Sklep, sotva širší než schodiště, velmi připomínal studnu. Marně jsem hledal pohledem vak, o němž mi vyprávěl Carlos Argentino. Několik beden s lahvemi a několik pytlů z hrubého plátna zaplňovalo jeden kout. Carlos vzal jeden pytel, složil ho a položil přesně na určité místo.
„Je to skromná poduška,“ vysvětloval, „ale kdybych ji zvýšil o jediný centimetr, nespatříš vůbec nic a utržíš si jen ostudu. Tak natáhni už tu svou kostru na zem a odpočítej devatenáct schodů.“
Podřídil jsem se jeho směšným požadavkům. Konečně odešel. Zavřel pečlivě sklopec a tma, přes štěrbinu, kterou jsem později rozeznal, mi připadala zprvu naprostá. Náhle jsem pochopil, v jakém jsem nebezpečí. Nechal jsem se tu pohřbít od blázna, když jsem předtím asi vypil jed. Z Carlosových vychloubačných řečí byl patrný skrytý strach, že se mi zázrak nezjeví. Aby si uchránil svoje delirium, aby se nedověděl, že je blázen, chtěl mě Carlos zřejmě zabít. Měl jsem neurčitý nepříjemný pocit, který jsem se pokoušel připsat svému ztuhnutí a nikoli účinku narkotika. Zavřel jsem oči a opět je otevřel. A tehdy jsem spatřil Alef.
Dostávám se nyní k nevyslovitelnému jádru svého vyprávění. Tady začíná má spisovatelská beznaděj. Každý jazyk je abeceda symbolů, jejíž používání předpokládá minulost sdílenou rozprávějícími. Jak předat druhým nekonečný Alef, který má bázlivá paměť sotva stačí obsáhnout? Mystikové hýří v podobném případě symboly: aby zobrazil božstvo, Peršan mluví o ptáku, který je určitým způsobem všemi ptáky; Alanus de Insulis mluví o kouli, jejíž střed je všude a povrch nikde; Ezechiel o andělu se čtyřmi tvářemi otočenými zároveň směrem k východu, k západu, k severu a k jihu. (Připomínám tyto nepochopitelné analogie nikoli bez důvodu; mají určitý vztah k Alefu.) Snad by mi bohové neodmítli najít nějaký podobný obraz, ale pak by mé vyprávění čpělo literaturou a falší. Ostatně ústřední problém je neřešitelný: nelze vypočíst ani částečně nekonečný celek. V tom gigantickém okamžiku jsem viděl milióny dějů zábavných či krutých. Žádný z nich mě neudivil tolik jako fakt, že zaujímaly všechny stejný bod, aniž se překládaly a aniž byly průhledné. To, co viděly mé oči, bylo simultánní, to, co tu napíšu, bude jen následné, protože takový je i jazyk. A přece z toho chci něco zachytit.

Dole pod schodem, k pravé straně, jsem viděl malou měnlivou kouli téměř nesnesitelného lesku. Zpočátku jsem se domníval, že se točí kolem své vlastní osy, ale pak jsem pochopil, že tento pohyb je jen dojmem vyvolaným závratnými divadly, která uzavírala. Průměr Alefu mohl být dva nebo tři centimetry, ale kosmický prostor v něm uzavřený byl zcela neomezen. Každá věc (například sklo zrcadla) se skládala z nekonečného množství věcí, protože jsem ji viděl jasně ze všech směrů vesmíru. Viděl jsem hlučivé moře, viděl jsem úsvit a večer, viděl jsem americké davy, viděl jsem stříbrnou pavučinu ve středu černé pyramidy, viděl jsem roztříštěné bludiště (byl to Londýn), viděl jsem, jak do mne zkoumavě hledí nekonečné oči bezprostředně přede mnou jako do zrcadla, viděl jsem všechna zrcadla planety a žádné neodráželo můj obraz, viděl jsem v zadním dvoře v Solerově ulici stejnou dlažbu, jakou jsem viděl před třiceti lety v jednom domě Fray Bentose, viděl jsem hrozny, sníh, tabák, kovové žíly, vodní páru, viděl jsem vyduté pouště pod rovníkem i každé zrnko jejich písku, viděl jsem v Invernessu jakousi ženu, na niž nezapomenu, její bujnou kštici, hrdé tělo, viděl jsem nádor na ňadru, viděl jsem kruh suché země na chodníku, na místě, kde býval strom, viděl jsem v jednom venkovském domě exemplář prvního anglického překladu Plinia, překlad Hilémona Hollanda, viděl jsem zároveň každé písmeno každé stránky (už jako dítě jsem se vždycky divil, že se písmenka zavřené knihy úplně nepromíchala během noci), viděl jsem noc a den současný s nocí, viděl jsem západ v Queretaru, který jako by odrážel barvu bengálské růže, viděl jsem svou ložnici a nikoho v ní, viděl jsem v Alkmaarově kabinetě glóbus mezi dvěma zrcadly, která ho donekonečna zmnohonásobují, viděl jsem koně s vlající hřívou na pláži Kaspického moře za úsvitu, viděl jsem jemnou kresbu kostí na ruce, viděl jsem, jak vojáci, kteří přežili bitvu, posílali dopisnice, viděl jsem v jedné vitríně v Mirzapuru hru španělských karet, viděl jsem šikmé stíny kapradin na prsti ve skleníku, viděl jsem tygry, trubky, bizony, vlny a armády, viděl jsem všechny mravence země a perský astroláb, viděl jsem v zásuvce psacího stolku (a při pohledu na písmo jsem se rozechvěl) obscénní neuvěřitelné a přesné dopisy, které Beatrice psala Carlosu Argentinovi, viděl jsem pomník obklopený zbožňováním na hřbitově v Chacaritě, viděl jsem krutou relikvii toho, co byla líbezná Beatrice Viterbová, viděl jsem, jak obíhá má temná krev, sevření lásky a změny smrti, viděl jsem Alef ze všech stran, viděl jsem v Alefu Zemi a v Zemi znovu Alef a v Alefu Zemi, viděl jsem svou tvář a své vnitřnosti, viděl jsem tvůj obličej a pocítil jsem závrať a plakal jsem, protože mé oči viděly už kdysi tento tajný a domnělý předmět, jehož jméno lidé používají nevhodně, ale který žádný člověk nespatřil: nepochopitelný vesmír.

Pocítil jsem nekonečnou zbožnost a nekonečnou strast.
„Musíš být pěkně poděšený, když ses tolik hrabal v něčem, co se tě netýká,“ řekl nenáviděný a žoviální hlas. „Kdybys rozvinul celý svůj mozek, ani za sto let bys mi nesplatil toto odhalení. Strašlivá observatoř, co, Borgesi?“
Nohy Carlose Argentina se objevily na nejvyšším schodě schodiště. V náhlém pološeru se mi podařilo vstát a zakoktal jsem:
„Děsivé, ano, děsivé.“
Lhostejný přízvuk mého hlasu mě udivil. Carlos Argentino naléhal úzkostlivě:
„Viděl jsi všechno dobře, v barvách?“
V tom okamžiku mě napadlo, jak se pomstít. Dobrosrdečně, naoko dojat, nervózní a vyhýbavý poděkoval jsem Carlosu Argentinovi za pohostinství, jež mi poskytl ve svém sklepě, a nabádal jsem ho, aby využil zbourání svého domu a vzdálil se ze zhoubného hlavního města, které nikomu neodpouští. Věř mi, nikomu! Odmítl jsem mírně, ale energicky hovořit o Alefu. Když jsem ho opouštěl, objal jsem ho a opakoval jsem mu, že venkov a jasná hlava jsou dva velcí lékaři.
Na ulici, na schodištích Constitucionu, v metru mi všechny tváře připadaly známé. Obával jsem se, že na světě už není nic, co by mě mohlo překvapit. Měl jsem strach, že mě už nikdy neopustí pocit jednou už viděného . Naštěstí po několika probdělých nocích se mne znovu zmocnilo zapomnění.

The post Jorge Luis Borges fascinovaný místem plného poznání zvaném Alef first appeared on Čítárny.

Annu Houskovou bohužel osobně neznám. Ale to nevadí. Četl jsem její knihu. Možná teď čekáte, že ji strhám. I za celý tento web. Čtěte, předem se neprozrazuje, jak se muž zachová!

Borgesovská mánie
Anna Housková však nezůstala jen u esejistiky jako takové. Pátrá i po esejistickém principu v ostatních žánrech klasikova díla. A jak přitom víme, J. L. Borges se stal nejkomentovanějším spisovatelem španělského jazyka 20. století; a jak poznamenal (Annou Houskovou citovaný) filosof Fernando Savater, vznikly o něm tisíce prací, „jako by šlo o Shakespeara nebo Cervantese, ale už necelých dvacet let po jejich smrti“. Vyvolal fakticky mánii.

To ještě nemusí signalizovat skutečný význam kohokoli, ale v jeho případě možná ano. Sice bývá, pravda, i upozorňováno na jistou jeho „okrajovost“, ale… Co to vlastně znamená být okrajovým? To slovo se, nemýlím-li se, používá dosti volně; a pokud vyslovil něco podobného v té souvislosti Truman Capote (a to vyslovil), patrně se mýlil. Borgesovo dílo v jeho komplexnosti asi ani neznal.
Ale tušíme, že vymykající se Argentinec četl „až příliš“, takže dospěl až k závěru, že vše podstatné je napsáno. Co pak dál? Nezbývají jen poznámky pod čarou?

Borges – naštěstí – vytvořil právě ty „poznámky“, ale lépe řečeno transponoval je v nečekaných i vysoce funkčních literárních formách. Co víc, byl zdatným komparatistou (jak si Anna Housková rovněž všímá) a „jeho sečtělost a schopnost nacházet stejné motivy a stejná schémata v nejrůznějších dílech různých epoch jednoduše nemá obdoby“.

Don Quijote
Čím víc ovšem ve světě roste a bobtná počet borgesovských studií, tím méně disciplinovaně na sebe odkazují. A tím spíš jejich autoři vbodávají hroty kružítka do Borgesových děl. Snad je to dobře. Jen v Čechách autorka připomíná Michala Ajvaze (Sny gramatik a záře písmen, 2003) a Václava Cílka (Borgesův svět, 2007), ale v mezičase tu vyvstal i Císařem a Koťátkem editovaný sborník příspěvků ze symposia Text a dílo: případ Menard (2004), zkoumající filosofický a estetický rozměr první Borgesovy fantaskní povídky Autor Quijota Pierre Menard. I pozorná Housková tu knihu reflektuje, a to v desáté kapitole Tvář Dona Quijota.

Je známo, že Jorge Borges ve španělské literatuře postrádal imaginaci, nicméně je známo i to, že svou mnohoznačností jej uhranul právě ústřední Cervantesův opus. A přece ho uměl ironicky „setřít“, když zkritizoval styl velkého svého předchůdce. A když zjistil nečekané. Španělský literát nenapsal v Donu Quijotovi snad větu, která by se nedala opravit. A ledabylostí se tak podobá Dostojevskému. Oba měli „hrozný sloh“ a zvláště Cervantes „stylistou“ věru nebyl. Vadí-li to?
Stěží. A ač autor Quijota „nestylizuje“, nebo právě proto, že to nedělá, výsledek žije, uhrane, funguje. Působí. A mocně. Záhada?
Spíš rovnou zázrak.

Borges jako esejista
V čase vydání první Borgesovy povídkové sbírky Zahrada, kde se cestičky rozdvojují (1941) mu bylo dvaačtyřicet. Jako spisovatel sice dávno nezačínal, ale slávu nepoznal. Bez úspěchu měl vydáno šest knihy esejů Pátrání (1925), Rozměr mé naděje (1926), Řeč Argentinců (1928), Evaristo Carriego (1930), Diskuse (1932) a Dějiny věčnosti (1936) a posledně zmíněnou publikaci jistě nelze označit za špatnou, ale roku 1936 si ji koupilo jen 37 lidí.
Dva roky předtím se její autor zřejmě zcela vážně plánoval zastřelit. Ale četba i tvorba jej zachránily.
Filosofie ani ne. A v kapitole Literární půvab filosofie Housková zkoumá právě Borgesovu nevíru v to, že on sám „myslí filosoficky“. Ať to bylo jakkoli, třeba jeho známá láska ke Stevensonovi dosvědčuje dost. I to, v čem oproti filosofii a etice vidí význam literatury a estetiky. A vidí jej V OBRAZECH. Ty žijí pronikavěji než POJMY a… A dobrá kniha představuje věčně proměnlivou řeku dialogu s vnímateli. Dialogu čtenářů s autorem. A ne že by Borges filosofy obcházel po špičkách, ale… Ale ano! Objevil obchodní trik, kterým jejich ideje tavil v literaturu, ba v mýty.

Báje a mýty
Sporností Borgesova postoje k mytickým utopiím se pak schopná Anna Housková obírá v krátké kapitole Utopie unaveného muže. Nato akcentuje tvrzení Beatriz Sarlové (1994), že není argentinštějšího spisovatele, než Borges, což doloží vlastní studií Argentinský mýtus. A Borges? Skutečně to byl spisovatel a nikoli „jen“ knihovník a dokazují to i jeho až umanuté (a pro badatele nepohodlné) pokusy o vytvoření argentinského předměstského mýtu a odhalíme je snadno. Především pak uvnitř pozoruhodné knihy o příteli Borgesovy rodiny, básníkovi Evaristo Carriegovi (1883-1912). Ale není to jen tenhle jinak zapomenutý poeta, co stojí onomu svazku za zachycení. Je tu i – pro Borgese archetypální – charakter Carriegova okolí, a to včetně nápisů, hudebních tónů a tanga; a tedy toho tance, který bývá pro Jihoameričana důkazem statečnosti. Právě tangu věnoval Borges i dodatečnou kapitolu knihy (přidanou roku 1955) a ostatně již básnická jeho prvotina nese příznačně titul Vroucnost Buenos Aires (1923).

Aires bylo a je JEHO město a vrátil se do jeho ulic už roku 1921, po sedmi klíčových letech života v Evropě. Právě argentinské „vidění“ udělal pak variantou vidění obecného. S vědomím toho, že obecné víc než zdárně vegetuje v lokálních variantách. A ne, argentinskost jej nenudí, není mu lhostejná. Ačkoli si nenechá ujít příležitost a skrz argentinskost podtrhne archetyp. Dá se leda spekulovat, nakolik se něco obdobného dařilo i – dejme tomu – severoamerickému Bradburymu (v povídkách o Mexičanech a Irech), je to však pouze Borges, kdo se nakonec DOMA cítí na CELÉ Zemi; a aby jeho interpretka lépe pochopila přístup k poetice předměstí a mluvené řeči (zakleté v podloží Borgesových textů), srovná jeho dílo s pracemi Roberta Arlta (1900-1942) a dalších Jihoameričanů. V kapitole Borgesovi předchůdci se pak ovšem věnuje hlavně Waltu Whitmanovi, jehož životopisem byl Borges tak zklamán. O to víc ovšem dál ctil básníka v jeho verších; a jak stárl, také po Whitmanově vzoru vylepšoval střídmost svého stylu a hutnost svého jazyka.
A hle: hlas, intonace a mluvená řeč, ty jsou u Borgese od dětství podstatnější, než bychom kdy čekali u autora takzvaně knižního typu.

Kafka
Na hispanoamerické spisovatele rovněž působil Franz Kafka a Housková vedle sebe dá dvě jeho interpretace: čtení Borgesovo a čtení Martíneze Estrady. Jak zjistíme, první Kafku úplně nezbozštil a radši má například Danta. Ba G. B. Shawa. A kdy četl Kafku poprvé?
Bylo to ve Švýcarsku roku 1916, ale nezaujal jej. Přesto u pražského autora po letech objevil radu, která mu byla dobrá. Po otcově smrti Borges přecházel od psaní esejů k povídkám a podstatou Kafkova díla je dle jeho slov podřízenost, touha objevit vlastní místo v jakémkoli řádu a konečně snový děs z nekonečného odkládání a stejně nekonečných počtů překážek. Nekonečný Borges je přitom knihou, která na tomto místě vzpomene tzv. prvního Zénónova paradoxu.

Oproti Kafkovi nechyběla ovšem Borgesovi schopnost úžasu a zabrán nebyl tolik do sebe. Ani neměl „do sebe zabrané“ básníky (typu Lorcy) rád. Byl, pravda, zabrán do literatury. A o té Kafkově napsal: „Můžete jej číst a zapomenout jeho okolnosti, což se, pokud vím, stává u velmi málo spisovatelů.“

Židovství
Slovo Žid se v Kafkově díle, aspoň jak je vstřebal Borges, neobjevuje – a ať je to pravda nebo ne, se sociologem Thorsteinem Veblenem náš Argentinec věří, že víceméně pomyslná nadřazenost židovského národa není tomu národu nijak vrozená, nýbrž plyne z tendence každého Žida nebýt slepě oddán kultuře, v níž se pohybuje. A právě ta schopnost umožňuje židovskému národu vnášet do té které kultury vždy něco nového.

Anna Housková se zaměřila rovněž na Borgesovy texty o argentinském antisemitismu, jehož růst byl deklarován už pogromem roku 1919, a v letech třicátých byla pak židovská imigrace brzděna. Asi 40 tisíc „nových“ Židů let 1933-45 se stalo v rámci dějin Argentiny extrémně nízkým číslem, a co je ještě horší, po válce sem přicházejí fašisté. Z nějakých šesti set tisíc imigrantů let 1945-49 bylo židovských tisíc pět set. – Už roku 1934 ovšem to byl Borges, kdo vystoupil s gestem Já, Žid, i když to mělo i osobní příčinu. Byl totiž právě nařčen, že svůj židovský původ tají, a tak poloironicky horoval, že ne.

Nacismus
Nacismus není snadné definovat, ale podle Borgese si „jen hraje“ na energické a imponující barbarství, které mnohé uhrane, zatímco v reálu destruuje. Identity, vše. A navíc lže. V tom ohledu nezajímavá není Borgesova povídka Tajný zázrak (1943) o pražském spisovateli z Celetné, v níž se jistý Jaromír Hladík probudí ze sna o partii šachu, již po staletí hrají znepřátelené rody. Procitá přímo za vstupu armády Třetí říše do Prahy, je udán pro židovský původ a čeká na vlastní popravu, když mu je dopřán roční odklad. Proč?
Aby dopsal knihu. Jak Borges pochopil, lidé se bojí svobody – a bývají u vytržení, dá-li jim někdo zdání řádu a bezpečí, přičemž máme tři stupně „bezpečného“ domova, anebo tedy podle argentinského snílka: 1. Rodinný. 2. Buenos Aires. 3. Literární.

Význam štěstí a potřeba přátelství
Argument pro případné přerušení studia metafyziky byl u Borgese zarážející a tentokrát nekafkovský. Studium opakovaně nerozklížilo nic víc a nic méně, než obyčejné štěstí. Jako extrémně vnímavý čtenář Borges disponoval pro podobné štěstí čidly, a ač nakonec neobjevil příliš ze štěstí vzniklých knih, za jednu z nich označuje Huckleberryho Finna. Racionální formu štěstí vnímá pak i v Zarahustrovi.
Z osobněji pojaté kapitoly o přátelích zvíme něco také o Borgesově specifickém přístupu ke zkoušení studentů. A navzdory autorčině až nadšenému pokusu o výčet dotyčných literátových přátel si nakonec stejně pomyslíme: Byl samotář. Především vnímal pomíjivost. A je to tak. A věřil, že si na onen svět bereme hlavně potěšení vyvolané… i jen pouhým pozorováním štěstí a přátelství.

V eseji Malé žánry Anna Housková ne poprvé připomíná také spolužáka Borgesova otce Macedonia Fernándeze, a tedy dalšího autora, jehož Borges obdivoval. Fernández byl jeho vzor a jeden román pregnantně sestavil jen z 20 krátkých kapitol obklopených 57 předmluvami a dedikacemi. Podobně tomu Borgese vždy zajímaly biografické poznámky, recenze, doušky, věty pod čarou, dedikace, doslovy a předmluvy. Pokud je skutečně vše podstatné napsáno, říkal, A TO JE, jakýkoli literární text je MARGINÁLNÍ a každá poznámka na okraj naopak LITERÁRNÍ. Pojem „definitivního“ textu dle Borgese přísluší pak spíš náboženství, nebo „únavě“.

Aniž to Anna Housková zdůrazňuje, Nekonečný Borges je první českou ucelenou monografií o tomto autorovi, přičemž autorka netají, že 13 kapitol vznikalo porůznu během dvou desetiletí. Složeny jako kostky se objevují spolu poprvé, navzájem se nově dotýkají a doplňují a všechny vyšly z přepracovaných článků už zveřejněných česky či španělsky.
Nepřebývá dokonce ani závěrečná Příloha „Literární osud“, úprava to rozhlasového pořadu Schůzky s literaturou: Borges, který stanice Vltava odvysílala 22. srpna 1999, tedy před dvaceti lety.

Vášeň, imaginace a osudové životní momenty
A sám J. L. Borges? Byl zvláštní případ. Od šesti let se počítalo s tím, že bude spisovatel, a když mu bylo třicet, nebylo pochyb, že víc čte, než žije. I zážitky čtenářů lze však nejspíš pokládat za regulérní, jak by souhlasili mnozí včetně H. P. Lovecrafta, a dá se patrně obhájit hypotéza, podle níž nejsou podřadnější. Tak či tak se Borges stal tvůrcem vzešlým spíš z knižní inspirace, byť to v jeho případě život netlumí. Nevěřil, že je literatura hra slov, ale naopak viděl, nakolik zásadní je v dobrých knihách vášeň. A měl na mysli „vášeň myšlení“, ale jistě nejen tu. Také on sám nakonec vášně skrz jazyk předával – a někdy navzdory jazyku. Ať v knihovnách skutečných či těch uvnitř hlav se vyznal, a tak nás přímo jímá hrůza, čteme-li o jeho přesvědčení, že se jakýkoli lidský osud skládá jenom z momentu, kdy se dotyčný o sobě dozví, kým jsme. Ještě štěstí, že tu lze s Borgesem polemizovat. S Annou Houskovou totiž vzpomeneme, že vždy psal povídky a nikdy román; ale právě pro potřeby povídky bývá vhodné kumulování celého života jen do chvíle, zatímco román je zde přece proto, abychom si připomněli, že je těch momentů v životě obvykle víc. Nebo snad ne? Jeden za druhým se kumulují a výsledek musí přinést prozření. A teprve výsledek. Ale tahle často chladná skutečnost už není Borgesovou doménou, je těžké odhalit, nakolik se mu ve skutečnosti protivila, a zdá se, že realismus byl pro tohoto Argentince jen falešnou epizodou v osudech té literatury, kterou chápal především jako fantazii.

Ukázka

Postava dona Quijota je postavou umocněnou na druhou: Cervantes vymyslel Alonsa Quijana, jenž snil o tom, že je donem Quijotem. Borgese zajímá hlavně onen zapomínaný hidalgo Alonso Quijano, velký čtenář a snílek. Věnuje mu například sonet Sen AlonsaQuijana. Význam básně podtrhl tím, že ji do svých sbírek zařadil dvakrát, do Zlata tygrů (1972) i do Hluboké růže (1975).

Dvojitý sen se může dále borgesovsky stupňovat a sám Cervantes je možná něčí představou a jen jednou z forem snu boha – jak zní pointa textu Everything and nothing (ve sbírce Tvůrce) věnovaného jinému autorovi, Shakespearovi. Umocňovat sen je totéž jako umocňovat četbu: románová postava Alonso Quijano čte rytířské romány, z jeho četby vzniká don Quijote, jenž se na počátku druhého dílu románu dovídá, že je čten; tedy čtenář čte, jak z četby vzniklá postava mluví o tom, jak ji čtou. Nejde tu jen o zdvojování postavy, nýbrž o závratnou multiplikaci textu. V druhém dílu románu se zrcadlí první díl, don Quijote nenapodobuje jen rytířské romány, ale i svou literární pověst, přičemž jeho hru z prvního dílu hrají ve druhém díle ostatní postavy, zatímco don Quijote naopak často vidí reálně. Právě pro zrcadlové zdvojování a multiplikování můžeme číst Cervantese jako Borgesova předchůdce…

V eseji Částečná magie v Donu Quijotovi Borges uzavírá:
„Proč nás znepokojuje, že don Quijote je čtenářem Dona Quijota a Hamlet divákem Hamleta? Myslím, že jsem připadl na příčinu: taková převrácení naznačují, že mohou-li být smyšlené postavy čtenáři či diváky, pak my, jejich čtenáři či diváci, možná nejsme. Anebo ano, ale pouze v mysli.

Anna Housková: Nekonečný Borges. Recenzovaly Paulína Šišmišová a Dora Poláková. Jako 204. svazek edice Delfín vydala Triáda. Praha 2018

The post Nekonečný Borges ve spárech české badatelky Anny Houskové first appeared on Čítárny.

Německý bohemista se v magazínu Lidovek vyznal ze svého obdivu k Vladimíru Holanovi- začalo to prý básní Vítr ze sbírky Oblouk. A já jsem tu báseň hledal a přitom jsem našel starý dopis, který mi PAN Holan kdysi napsal.

A pak mi uvízlo v hlavě několik veršů a musel jsem všeho nechat a najít si (v tomhle životě už po několikáté)jeho příběhy, Sbohem,První testament, Zuzana v lázni. A Terezku Planetovou, kterou jsem tolikrát vyprávěl. Byla prý napsána podle fejetonu Leoše Janáčka. Pak jsem se díval na internet, co tam o Holanovi mají a dočetl se, že Holan přestal psát, když zemřela jeho dcera (r.1977) na Downův syndrom.

Kačenka, děvčátko z básnické sbírky Bajaja (sbírka vyšla v r. 1955, to byl rok, kdy jsem se narodil.
Ach Pane! Proti Holanovi byl Salieri vlastně šťastný a veselý chlápek.
Znovu jsem se toulal básní – Terezkou… než rozžehnutá lampa začne/kreslit, co potom odlévá…

Holanova světovost byla dlouho neznámá.
Ale musím popořadě- v r.68 byl na Harvardskou univerzitu pozván Jorge Luis Borges a proslovil tu šest přednášek o poezii. Jenže byl v té době už skoro slepý, takže neměl poznámky – k čemu by mu byly? Asi proto se záznam – zvukový- jeho přednášek na čas ztratil. Přednášky byly nalezeny a vydány až v r. 2000.

Mluvím o tom proto, že pan Borges ve svých slavných a do mnoha jazyků přeložených přednáškách nepřestával zdůrazňovat příběh v básních a ve své vizi o poezii budoucí se domníval: myslím, že kdyby se vyprávění příběhu a zpívání veršů dalo znovu dohromady, mohlo by se stát něco velice důležitého…

Mozaika Martin Patřičný

Jenže- ono se stalo! Holanovy příběhy vyšly poprvé tuším v r. 63 Jenomže Borges česky neuměl (cizí češtině byl on) a Holana neznal. Takže americkým studentům vyprávěl o své vizi – o vizi, která už byla skutečností, ale nikdo o ní nevěděl. A neví dodnes, že?
Taky mě napadlo, jestli Borges to zpívání veršů nemyslel doslova- nesmějte se, Indové svou poezii zpívají dodnes- tedy já vím jistě, že ji zpívali ještě v r. 1973.
Holan, jehož psaní je jazykovou velmocí, navíc ještě vypráví, vypráví příběhy, pointuje. Borgese by svými metaforami zasypal jako sopka.
(Dřevěná noha stála v koutě…/všem bylo jasné, skrze dým,/že živé nohy k tanci zvou tě…/
…(hráč) …a čeká, doufá v obrat křepký. Tak také čekávají lebky, až naroste jim zase vlas…Cítíte taky tu marnost čekání na výhru? Až lebce v Kostnici znovu vyroste vlas, tehdy vyhraješ…

Ty chvalozpěvy co se u nás pěly na jazyk Joyceova Odyssea psali zřejmě Holanovi nečtenáři! A někteří docela zabudli chválit skvělý výkon překladatele (A. Skoumal)
Thomas Mann, náš! československý občan, náš nositel Nobelovy ceny za literaturu, kdyby četl jen Cestu mraku, napsal by, že je to báseň, kterou končí všechny básně… kdyby. Kdyby Borges Holana znal, všechny své přednášky by přepsal. Další „kdyby“ si dodejte sami.

(Ano, můžeme si někde stěžovat na „příliš mnoho tónů“. Jiřinka chtěla, abych jí Holana nejdřív přeložil – jenže jak přeložit kráčivce, který by mohl spát uvnitř vlásku? Nebo úplněk, jenž říkal noci: Jen si kousni! A do třetice, paprsek světla, který…plombuje zatím zuby soch. A Jitce jsem Holana překládal a někdy tak netrpělivě, že měla slzy v očích a musel jsem je zažehnávat svou rukou pod její sukní. K čemu to je ten Holan? Ptala se trochu vztekle a já se dneska sám sebe ptám na totéž. Ne, zeptám se jindy. Můžem poukazovat na cestu trním příliš zarostlou a leckdy neschůdnou, Hanka měla ráda Terezku (Planetovou, Holanovu, ne tu moji!)- proč? To nevím a už se jí nemůžu zeptat, ale Zuzana svou jmenovkyni (Zuzana v lázni) nemohla vystát. Můžem mávnout rukou na nit, co někdy ve verších nejde objevit, lze mudrovat, že mnohdy méně by bylo více. I jinak poskakovat na ramenou obra. Co ale vždycky zůstane je příběh a bohatství řeči.)

Mimo Čechy Holan skoro neznámý, Holan, který jako mladý muž píše:
…jak mají ňadra sládnout do věty, již někdo vysloví…
Opravdu vyslovuje tělo ženy, jak píše M. Atwoodová v knížce Dobré kosti. To, o čem ona píše, už Holan dávno udělal.
Je to pořád to samé, my vás čteme, milí světáci, něco málo o vás víme- vy o nás víte prd. A vůbec dneska, co kdo ví?
Borges, Joyce a další? Tiše spí, Holanovou řečí zasypaní jak sněhem a psst! Ani o tom neví…
A spí i on.

Martin Patřičný, přílohy obálka, dopis, ilustr. foto

The post Génius Vladimíra Holana je mimo Čechy skoro neznámý first appeared on Čítárny.