Jaro! Vybíráme oblíbené a hlavně nekýčovité básničky pro děti s jarní tématikou.
Rozvíjejí nejen slovní zásobu a náš krásný český jazyk, ale jejich učení nazpaměť posiluje paměť, logické myšlení a smysl pro krásu.
Bude doplňováno.

„Jaro přichází tiše, skoro kradmo.
Nejdřív jen slabý nádech zeleně na vrbách u potoka, pak první žluté tečky pampelišek na mezích.
Vzduch voní mokrou zemí a něčím, co ještě nemá jméno – touhou po světle.
Řeka venku hučí, hlodá kameny a břehy, čas šumí a hlodá všechno, ale teď, na prahu jara, se zdá, že všechno začíná znovu, čisté a bez tíhy.“
Stanislav Vodička

Až se jaro vrátí / J.V. Sládek

Až se jaro vrátí,
ó, to bude ráj!
zelenat se bude
celý širý kraj.
Slunce bude hřáti,
větřík teple dout,
potok bude hučet,
zproštěn zimních pout.
Luka budou vonět,
stromy budou kvést,
a skřivánek vzhůru
do nebe se nést.
Rozletí se vzhůru
až v oblačnou říš,
— a naše srdečka
vzlétnou ještě výš!

Přišlo jaro / J. V. Sládek

Zakukala žežulička z doubravy:
„Přišlo jaro, kdo je se mnou pozdraví?
Přišlo, jak by z nebe spadlo, samý květ,
pospěšte si, chcete-li je uvidět!“
„My bychom je pozdravili, ale jak?
My kukati neumíme jako pták.
Ale přec se půjdem na ně podívat;
nekukáme, můžem mu však zazpívat.“

Sněženka / František Hrubín

Táta včera na venku,
našel první sněženku.
A hned vedle petrklíč,
zima už je pryč.

Zimo, už jdi pryč,
zimo, zimo, už jdi pryč,
jaro si už chystá klíč.
Otevírá jarní branku,
jmenuje se petrklíč.

Trávo, trávo / František Hrubín

Trávo, trávo, jak jsi sladká
pro kůzlátka, pro housátka
a co šťávy pro včeličky
přichystaly jetelíčky!
Kdo je mladý, ten si zpívá –
a těm starším copak zbývá?
Přidat se k těm písním taky,
zahnat všelijaké mraky.

Co všechno musí dělat jaro / František Halas

Vytáhnout trávu z hlíny
a nazeleno natřít.
Načernit pěkně stíny
a všechno živé sbratřit.

Všem hadům svléci kůži,
načesat řádně louky,
spočítat lístky růží
a pruty leštit, brouky.

Nachystat noty ptáčkům,
obléci nahé stromy,
vysmát se poškoláčkům,
pozlatit střechy, domy.

Rozmíchat v lese barvy
a kdeco zrána zrosit,
probudit v zemi larvy
a teplo do děr nosit.

Včeličkám květy sladit
a děcka nutit vstávat
a kožich kočkám hladit
a peckám jádra dávat.

Tráva / Jan Noha

Zjara ona první vstává,
sníh si z hlavy setřepává,
v létě pod kosou se skloní
a až k hvězdám sladce voní,
na podzim, když vítr skučí,
bere zemi do náručí,
v zimě v polích, na zahradě,
peřinu přitáhne k bradě,
aby zjara první vstala,
sníh si z hlavy setřepala.

Beruška / Jiří Žáček

Beruško,
půjč mi jednu tečku!
Třeba tu,
co máš na zadečku.
Musím ji napsat
za větou,
ať se mi slova
nepletou.

Čmelák na dvoře / František Hrubín

Hleďme, hleďme bručila,
kdopak ho sem posílá?
Bručí, bručí, je to bručil,
zatím se víc nenaučil.
Pročpak nejsi v jeteli?

– Včely mě tam nechtěly,
že prý mají málo medu,
tak sem letím na besedu

– Vrr, vrr, haf, haf, bručile,
to je trochu zpozdilé,
dej si pozor na slepici,
sní tě jako kukuřici!

Zob, zob a máš po slávě!
Ať vyletíš jedna dvě…
…a tak bručil zase letí.
Slyšíte, jak bručí, děti?

Přilétlo jaro zdaleka / Vitězslav Hálek

Přilétlo jaro zdaleka
a všude plno touhy,
vše tlačilo se k slunci ven, že snilo sen tak dlouhý.
Vylítly z hnízda pěnkavy a drobné děti z chýše,
a pestré kvítí na lukách přesládlou vůni dýše.
Z větví se lístek tlačí ven a ptáčkům z hrdla lásky,
a v ňadrech v srdci mlaďounkém —
tam klíčí poupě lásky.

Jaro / J.V. Sládek

Jaro přišlo do kraje,
děcko laškovité,
v očích mělo fialky,
v líčkách šotky skryté.

Kučeravé kadeře
zářily jak slunce,
rosu jako démanty
mělo na korunce.

Na ramenech motýlí
křídla dvě se třpytí,
roucho světle zelené
v rybníku jak sítí.

Kolem roucha z šípkových
poupat mělo pásek,
nad ním, zrovna u srdce,
zpíval sedmihlásek.

Sviť, sluníčko, sviť / František Hrubín

Slunce, slunce, tolik je tě,
že jsi na celičkém světě –
sviť, sluníčko, sviť!
Tu se zlatých lánů chytíš,
tu na naše vlásky svítíš –
nezhasneš nám, viď?
Kde jsi ty, je krásně všude,
jednou všude krásně bude –
sviť, sluníčko, sviť!

Motýl / Jiří žáček

Pestrý motýl sluší jaru,
sosáček má od nektaru.
Třepetá se tam a zpět,
nevynechá žádný květ.

Květy / František Hrubín

Voní, voní poupátko,
opadá nám zakrátko.

Od stromu ke stromu
Helenka se honí.
Neříkej nikomu,
který květ víc voní.

Hádej, hádej každý sám,
dokud voní, poběž k nám!

Týden malých zahradníků / František Hrubín

V pondělí, v pondělí
táta práci rozdělí,
v úterý, v úterý
dá nám čisté zástěry,
ve středu, ve středu
už to s rýčem dovedu,
a když přijde čtvrtek,
ryju jako krtek,
a když přijde pátek,
už čekáme svátek,
v sobotu, v sobotu
skončíme tu lopotu,
a když přijde neděle,
vstává se nám vesele.

Lesní studánka / J. V. Sládek

Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.
Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.
Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.

Jelikož a tudíž / Emanuel Frynta

Je jaro, potká mrože mrož.
Proč ne, dva mroži. Budiž.
„Já jsem,“ dí první, ,,Jelikož.“
„A já,“ dí druhý, „Tudíž.“

A Jelikož hned tvrdí, že
mu pořád připadá,
že pana mrože Tudíže
tak trochu jako zná.

„Poslyšte, nejste vy ten mrož,
co ležel tady vedle?“
A Tudíž na to: „Ale což –
a celou zimu hnedle!“

A upřenýma očima
si měří Jelikože
a taky už si vzpomíná:
„Jakpak by ne, můj bože!

Vždyť vy jste ležel na bříšku
půl roku tuhle na kře!“
„Hned vedle tebe, Tudížku!
Jak žiješ, drahý bratře?

A copak dělá Leč a Byť
a vaše malá Pakli?“
A museli se políbit,
až jim kly o kly cvakly.

Co báseň říká? Jelikož
je velmi moudrá, tudíž
nám říká, že mrož Jelikož
měl bratra jménem Tudíž.

Vlaštovka přilétla / J.V. Sládek

Vlaštovička lítá
kolem domu,
nepoví, co hledá,
pranikomu.
Letí, hledá, šuká
v každém koutě,
vrátila se právě
z dlouhé poutě.
Vrátila se z jihu
v slunka jase,
ó, žeť svoje hnízdo
hledá zase!
Lítá, hledá, šuká
na podkroví,
našla tam svůj domek
jako nový.
Byli by zaň vrabci
mnoho dali,
však my jim ho v zimě
neprodali.

Řekli jsme: »Už, páni,
pronajato!«
Vlaštovka nám nese
jaro za to!

Zlatý máj / J.V. Sládek

Zlatý Máj se zaskvěl v kraji,
zlatý Máj, ó zlatý Máj!
luka pestře prokvétají,
zelená se luh i háj;
bory šumí, potok hučí,
na květinách včely bzučí,
slunko svítí v jeden jas —
zlatý Máj se vrátil zas!
Slunko svítí, v nebi siném
není mráčku v šíř ni v dál,
jak pod modrým baldachýnem
skřivánek se rozzpíval:
výš a výše letí stále,
zvoní teď jak zvonky malé
a jak fléten táhlý hlas
jeho zpěv k nám zvučí zas.
Máji, Máji, zlatý Máji,
cožpak ty jsi přines nám ? —
včelám květ a ptactvo háji,
vlaštovky dals chaloupkám;
jabloň oděls bílým šatem,
potok stříbrem, luka zlatem,
trávu dal jsi kravičkám; —
co jsi, Máji, přines nám?
Máji, krásný zlatý Máji,
budeš tu jen krátký čas,
po tobě si zastýskají
luh a luka, lesy zas;
bude smutno, teskno všady
Zlatý Máji, pro nás tady
kdys do smutných myšlenek
nech kytičku pomněnek!
M Á J
Máj, máj, máj,
na housličky hraj!
Každý ptáček hnízdo staví,
černý, modrý, popelavý,
jest jich plný háj.
Hej, hej, hej,
hřej, slunečko, hřej!
Mušky budou tancovati,
komár bude také hráti,
roháč vedle něj.
Brum, brum, brum,
to je shon a šum!
Kdo má nerad hudbu muší,
ať si zacpe obě uši,
ať si zavře dům.
Čik, čik, čik!
Co to za povyk ?
To ta vlaštovička milá
s jarem se k nám navrátila,
vrabci strhli křik.
Tluk, tluk, tluk,
slyš křepelku z luk!
Na noc k lesům letí vrána;
písnička je dozpívána
— a teď ani muk!

The post Jaro a jarní básničky pro děti. Generacemi oblíbené first appeared on Čítárny.

Josef Václav Sládek (15. února 1845 – 8. dubna 1912).
Byl populárním českým básníkem, překladatelem a publicistou, který se proslavil také svou poezií pro děti. Byl známou postavou českého národního obrození.

Josef Václav Sládek napsal mnoho básní pro děti plné fantazie, ve kterých zachytil radosti dětství a krásu okolního světa.
Jeho texty často zdůrazňují hodnoty rodiny a přátelství mezi lidmi, učí děti mít pozitivní vztah k přírodě.

Jeho básničky jsou ideální pro začínající čtenáře i předčítání a doporučuje se do všech základních škol!

Josef Václav Sládek. Další jeho básničky a texty >>

Matičce
Matičko má milá,
moje drahá matko,
vy jste jako holub
a já holoubátko.
Vy jste holub sivý,
já holoubek bílý —
kde jsme se v tom širém
světě natrefili!
V tom vašem srdečku
tolik lásky bydlí —
schovejte mne k němu
pod vašimi křídly.

Chaloupka
Ta naše chaloupka
prostá, milá,
jak by to pro ptáky
klícka byla.
Není tak maličká
zdálky, zblízka,
nikomu se tam však
nezastýská.
Veselá, úhledná,
klidná, čistá —
máme v ní, ptáčata,
všichni místa.

A kdo ji uvidí,
kolem přejde,
neřek by, co se tam
štěstí vejde!
Jestli ho ve světě
někdy ztratím,
k tobě se, chaloupko,
pro ně vrátím.

Nikdo neví
Nikdo neví, jak mi je,
když se kočka umyje,
pak se na mne podívá,
jako když se vysmívá.
Počkej jen, až za chvilku
vezmu bílou košilku,
to se teprv uvidí,
kdo z nás dvou se zastydí

Modrá očka
Hvězdičky už vyšly,
červánek už zhas,
očka, modrá očka,
už je k spaní čas.
Do kalíšků květů
blahý sen už slét,
zavřete se, očka,
jako modrý květ.

Ve hnízdečku sladce,
tiše usnul pták,
očka, modrá očka,
spěte také tak.
Už jste se den celý
nakoukala moc,
očka, modrá očka,
spěte — dobrou noc!

Pacholátko
Pacholátko
boubelaté,
očka modrá,
vlásky zlaté.

Ústka jako
máky plané,
celé jako
malované.

Po dolíčku
v každém líčku
a čilejší
nad rybičku.

Pacholátko
boubelaté
směje se jak
slunko zlaté.

To jsme rádi,
že je máme,
nikomu je
neprodáme!

Na zahradě
Dokola, dokola,
kdo si víc popili!
budem se honiti,
jako dva motýli.
Trávníkem, cestičkou,
jak se kdo otočí,
až tě nám na tvářích
růžičky naskočí.
Trávníkem, cestičkou,
dokola, dokola,
až na nás zdaleka
matička zavolá.
Potom si usednem
matičce na klíně,
jako dva motýli
na jedné květině.

Malá Švadlena
Šiju, šiju plátno bílé
své panence na košile,
co nepadne na košilku,
rozešiju na postýlku.
Rozešiju na polštáře,
ani steh se nevypáře;
na šátky a na ubrusy
zbudou ještě hezké kusy.

Budu šíti, šíti, šíti,
slunečko tak pěkně svítí,
nebudu dbát na únavu,
než došiju na výbavu.
Budu šíti, šíti, šíti,
zpod okénka voní kvítí,
vlaštovička venku lítá,
toť ta jehla jen se kmitá!

Ukolébavka
Hajej, nynej, má panenko,
dřímej sladký sen;
když ty budeš libě spáti,
já tě budu kolébati,
hajej, spinkej jen.
Peřinky máš čisté, bílé
jako padlý sníh,
nemusíš se báti zimy,
jak pod křídly labutími
budeš spáti v nich.
Dosti jsi mi práce dala
celý boží den:
praní, šití, ukládání —
teď, panenko, čas je k spaní,
hajej, dřímej jen.

Až ti spánek očka sklízí,
půjdu také spat —
raníčko tě vezmu k sobě
a budem si hezky obě
sny své povídat.

Okáč
Já jsem děvče okaté,
šatečky mám strakaté,
vypadám v nich celičká
jak ta lesní pěnička.
Já jsem děvče okaté,
tvářičky mám buclaté,
na nich jako růže květ,
a mne těší celý svět!

Ručky
Vy mé bílé ručičky,
jak jste vy tak maličký,
a co vy se narobíte
za den boží celičký!
Hráte si jak přátelé,
pracujete vesele,
matičku si obejmete,
když vám večer ustele.
A když tiše, zlehýčka
spaní padá na víčka,
k sobě vy se přitulíte
k hrdličce jak hrdlička.

Sněhulák
Obří tělo, mračný zrak,
venku stojí sněhulák;
mráz-li pálí, vichr duje,
sněhulák se pošklebuje:
»Dobře tak!«
Sněhuláčku, jak se máš?
tak zlý nejsi, jak se zdáš —
hrozíš, dokud sníh nejihne,
ale jaro to ti střihne
na rubáš!

Sněhuláčku ubohý,
nebudeš moc na nohy,
až jen slunko teple svitne,
to tě, sněhuláčku, chytne
za rohy!
Budeš pryč jak na koni,
skřivánek ti zazvoní,
mušky budou hráti tobě
a fialky na tvém hrobě
zavoní. —

Kašpárek
Tváře čistě malované,
očka jako oharek,
do světa se směle dívá
malý, švarný Kašpárek.
Čepičku má s rolničkami,
přitisknutou do vlasů,
kamizolku rudobílou,
kalhotky má z atlasu.
Rukávy má naškrobené,
punčošky má na stuhy
a na botkách vyleštěných
zvoní zlaté ostruhy.
Kordík z péra kohoutího
visí v pasu na háčku,
jednu ruku pevně k boku,
v druhé drží plácačku.
Od hlavy až po ostruhy
hotový to hrdina,
veselý a čtveračivý
jako dobrá hodina.
Zlého se mu na tom světě
mnoho arciť neděje —
časem-li však hlavu ztratí,
vesele se zasměje.
Někdy padne do polévky,
někdy zase v omáčku; —
hloupá-li se moucha směje,
vezme na ni plácačku.
Jinak svět, ať co chce dělá,
nechá v svatém pokoji!
neublíží, ale také
nikoho se nebojí!
Měšec prázdný, bez haléře —
ale proto nepláče!
myslí snad: »Nemůže v světě
každý jisti koláče.«
Nikomu nic nezávidí,
po slávě se nepídí —
žeť, Kašpárku roztomilý,
moudřejší jsi nad lidi!

I až jednou uložíme
do malé tě rakvičky –
žeť vesele uslyšíme
zazvonit tvé rolničky

Paleček
Z všech reků malý Paleček
byl nejšvarnější holeček.
List růžový za peřinku
mu daly víly do vínku.
Měl z broučích krovek přílbičku
a škorně z polních střevíčků.
A z pestrých křídel motýla
mu matka pláštík ušila.
Měl kamizolku brněnou
a za meč trávku zelenou.

Tou proklál každou
obludu,
ač kryl se miskou žaludu:
neb oči jak dvě orlata,
a srdečko měl ze zlata.

Lesní zvonky
Ó zvonky, zvonky, zvonky,
ty modré zvonečky!
ty ve dne nezazvoní
květnými srdečky.
Leč v noci, v noci, v noci,
když měsíčný je svit,
tu vil svatební průvod
vyjíždí na pažit.
Na křišťálových vozech,
zlatými kolečky!
tu zvoní, zvoní, zvoní
ty lesní zvonečky.
V R A N Í K
Můj koníček vraný
jako malovaný,
hopsa, hejsa, hej!
nožky pěkně zdvíhá,
ušima si stříhá,
hopsa, hejsa hej!
Dlouhá, černá hříva
po větru mu splývá,
hopsa, hejsa, hej!
podkovky mu zvoní,
jiskra jiskru honí,
hopsa, hejsa, hej!
Můj koníček vraný,
jako malovaný,
hopsa, hejsa, hej!
až tě osedláme,
kam se podíváme ?
hopsa, hejsa, hej!

Rozjedení se v poli,
přes hory a doly,
hopsa, hejsa, hej!
rozjedení se letem
široširým světem,
hopsa, hejsa, hej!
Žeť se rozjedeme,
kam se rozjet chceme,
hopsa, hejsa, hej!
Tak, můj vraný koni!
Ať si nás kdo honí,
hopsa, hejsa, hej!

Až se jaro vrátí
Až se jaro vrátí,
ó, to bude ráj!
zelenat se bude
celý širý kraj.
Slunce bude hřáti,
větřík teple dout,
potok bude hučet,
zproštěn zimních pout.
Luka budou vonět,
stromy budou kvést,
a skřivánek vzhůru
do nebe se nést.
Rozletí se vzhůru
až v oblačnou říš,
— a naše srdečka
vzlétnou ještě výš!

Jaro
Jaro přišlo do kraje,
děcko laškovité,
v očích mělo fialky,
v líčkách šotky skryté.
Kučeravé kadeře
zářily jak slunce,
rosu jako démanty
mělo na korunce.
Na ramenech motýlí
křídla dvě se třpytí,
roucho světle zelené
v rybníku jak sítí.
Kolem roucha z šípkových
poupat mělo pásek,
nad ním zrovna u srdce
zpíval sedmihlásek.

Zlatý máj
Zlatý Máj se zaskvěl v kraji,
zlatý Máj, ó zlatý Máj!
luka pestře prokvétají,
zelená se luh i háj;
bory šumí, potok hučí,
na květinách včely bzučí,
slunko svítí v jeden jas —
zlatý Máj se vrátil zas!
Slunko svítí, v nebi siném
není mráčku v šíř ni v dál,
jak pod modrým baldachýnem
skřivánek se rozzpíval:
výš a výše letí stále,
zvoní teď jak zvonky malé
a jak fléten táhlý hlas
jeho zpěv k nám zvučí zas.
Máji, Máji, zlatý Máji,
cožpak ty jsi přines nám ? —
včelám květ a ptactvo háji,
vlaštovky dals chaloupkám;
jabloň oděls bílým šatem,
potok stříbrem, luka zlatem,
trávu dal jsi kravičkám; —
co jsi, Máji, přines nám?
Máji, krásný zlatý Máji,
budeš tu jen krátký čas,
po tobě si zastýskají
luh a luka, lesy zas;
bude smutno, teskno všady
Zlatý Máji, pro nás tady
kdys do smutných myšlenek
nech kytičku pomněnek!
M Á J
Máj, máj, máj,
na housličky hraj!
Každý ptáček hnízdo staví,
černý, modrý, popelavý,
jest jich plný háj.
Hej, hej, hej,
hřej, slunečko, hřej!
Mušky budou tancovati,
komár bude také hráti,
roháč vedle něj.
Brum, brum, brum,
to je shon a šum!
Kdo má nerad hudbu muší,
ať si zacpe obě uši,
ať si zavře dům.
Čik, čik, čik!
Co to za povyk ?
To ta vlaštovička milá
s jarem se k nám navrátila,
vrabci strhli křik.
Tluk, tluk, tluk,
slyš křepelku z luk!
Na noc k lesům letí vrána;
písnička je dozpívána
— a teď ani muk!

Letní odpoledne
Větřík skoro nedýchal
a slunečko hřálo,
na záhonech v zahradě
kvítí jak by spalo.
Po obloze vlaštovky
lítaly jak šípy,
v úlu včely bzučely
zpod košaté lípy.
Ticho vše, jen pěnkava
pípla někde v stromu,
a zarostlý vodojem
šplounal tiše k tomu.

Nad vodou se rákosí
zvolna kolébalo,
nad ním tančil mušek roj
a šídlo jim hrálo.
Napřed hlasně, potom tíš,
tiše tak a spavě —
ó jak se to usnulo
v té vysoké trávě!

Sluníčko
Já kočička malá,
jak jsem ráno vstala,
hned jsem to sluníčko
smát se uhlídala.
A kdyby se smálo
stokrát do pokoje,
tak se neusměje,
jak matička moje.

Sluníčko
Sluníčko — víčko,
rozmilý broučku,
co jsme se tě nahonili
na tom paloučku!
Od stébla k stéblu
jen jsi se kmitlo,
nerado, nerado,
přec jsi se chytlo,
Sluníčko — víčko!
A teď tě máme,
ty broučku malý,
kropený jako makovička,
jak šípek zralý!
Jak se ti líbí
zde v teplé dlani ?
Aj, děláš, jako bys
nežilo ani,
Sluníčko — víčko!
Nožičky ztuhlé,
křidélka k sobě. —
Nelíbí se tedy u nás ?
pomůžem tobě!
Otevřeni ruku,
zlehounka, tiše; —
už krovky nazvedáš,
chce se ti výše,
Sluníčko — víčko?
Po dlani vzhůru
a po malíčku;
tam se tedy pozachtělo
Sluníčku — víčku?
Po dlani vzhůru
na prstu špičku:
zastýskalo, zastýskalo
se po sluníčku
Sluníčku — víčku?
Nuže, tedy leť si,
ty broučku malý,
jak rudá jiskra letí
v nebeskou dáli. —
A my se budem
za tebou dívat;
za tebou dívat,
o tobě zpívat,
Sluníčko — víčko!

Letní večer
Slunce zašlo za horami
v záři rudých červánků,
nad polem a nad lukami
tichne píseň skřivánků.
Zticha, zticha vítr dýchá
přes lučiny od lesa,
nad nimi se klenou zticha
holubicí nebesa.
Na luka a pole, skály
lehá mlha modravá,
šeří koroptvička v dáli
kuřátka si svolává.
Zticha, zticha vítr dýchá,
v trávu padá rosička,
a na sivém nebi zticha
bleskla první hvězdička.

Majový
Padej, padej v travičku,
májový ty deštíčku;
větřík ani nezadýchá,
padej, padej zvolna, zticha,
dej nám teplou vlažičku —
padej, padej, deštíčku!
Jetel, tráva, obilí
po tobě už toužily;
pšenka, žito, vše, co třeba,
aby bylo mléka, chleba,
růsti sobě popili —
padej, ať se posílí.

Bílý květ a nachový
odložilo stromoví,
zahrady se v zeleň šatí,
třešně budou nalévati,
zavoní květ lipový;
padej, dešti májový.
Ven do tvého padání
pastýř stádo vyhání;
padej, padej, teple, zticha,
ať pastevci neosychá
hůl pod lesem na stráni,
než zazvoní klekání.
Přestaneš-li chviličku,
v západovém sluníčku,
až se duha nebem sklene,
jako v květy porosené
hoď nám ve vlas, deštíčku,
démantovou perličku!

Jablíčka
Jablíčka zrajou na stromech,
slunečko do nich pálí —
až jedno spadne, chytnu je,
nežli se zakutálí.
Spadlo jablíčko červené,
jedno, druhé a třetí,
všecky jsem chytla, jako když
kocourek za myškou letí.
To jedno sobě uschovám;
hladu se nemusím báti!
s jablíčkem druhým bratříček
v kolébce bude si hráti.
A třetí ? — S bleďoučkým děťátkem k nám smutná chodívá žena:
dám-li mu jablíčko, snad se též robátko začervená.

Babí léto
Babí léto lítá,
už je podzimek,
to už zima vítá
první bílá vlákna
do svých peřinek.
Pavouk jí je přede,
vítr navije,
na lučině šedé
perličkami z ledu
mráz je pošije.

Jinovatka režné
utká povlaky,
potom peří sněžné
do nich znenadání
vsypou oblaky.
Babí léto lítá,
už je podzimek;
pole, luh je vítá:
oddechnou si v
kupě
sněžných peřinek!

Na saních
Sněžilo den celičký,
zvoní, zvoní rolničky,
koně v letu, sáně v běhu,
samy jako vločka sněhu.
Soumrakem se chumelí,
ale my jsme veselí;
kožich teplý, korba měkká,
cesta naše nedaleká.
Jako stíny po kraji,
stromy kol se míhají,
za námi se vítr honí,
rolničky jen zvoní, zvoní.

Teď se zvedla metelka,
v dáli kmitla světélka —
hoj, koníci, přes vánici,
ať jsme brzo ve světnici!
U teplého ohně včas
krytý stůl už čeká nás,
teplá postýlka, a v stáji
vám, koníčky, ovsa dají.

Zvonili, zvonili
Zvonili, zvonili
na zvoneček,
lidé se sbíhali
na kopeček
jak na koni: »Kdo to zvoní ?«
Zvonil to maličký
mraveneček.
»Ty jeden ošklivý
mravenečku,
co že ty dělat máš
u zvonečku?
Běž si domů, hleď si svého,
nezvoň a nežaluj
na každého!«

Ptáče
Na dva drátky uzamčené
v naší kleci ptáče zpívá,
chvilku zmlkne, — ven se
dívá,
kde to zlaté slunko hřeje,
poskočí si, znovu pěje,
a mně zdá se nejináče,
než že pláče!
V zahradě nám višně zrají,
na větvici ptáče sedí:
ptáci lidem nepovědí,
co to sobě povídají; —
žeť se ti dva ptáci ptají:
»Jak se daří ?« — A ten z klece dí: »Zde je to smutné přece.
Celý den a celé noci
na bidélku bez ustání,
— a ten den je k nepřečkání!
Za dne soudruh nepřilítne,
v noci hvězda nezakmitne:
o tom slunci, země kráse
mně jen zdá se!«

Venku svítí slunce zlaté,
po zahradě větřík věje;
ptáče zmlklo, — druhé pěje:
»Pusťte je, vždyť zrovna prosí, napije se slunka, rosy —
pusťte je, vždyť je to bolí,
— ať si se mnou zašveholí!«

Pyšný Macek
Macek lezl ze vrátek,
roztrhal si kabátek,
máma mu ho vyspravila,
chodil zas jak ve svátek.
Macek, macek ušatý
kožich má až na paty,
pyšně sobě vykračuje
mezi všemi koťaty.
Macku, macku, macíčku,
vzhůru nosíš hlavičku, —
však by ty jsi jinak chodil,
kdybys neměl mamičku!

Sysel a liška
Pozval sysel lišku
na hostinu,
uvařil jí proso,
hrachovinu.
Na hrášku si liška
pochutnala,
ale za to proso
děkovala.
Teprv podvečerem,
kdy šla domů,
snědla zrnko prosa,
sysla k tomu.

Hiousátka
Zelená, zelená travička,
sešla studená rosička;
jarní slunko zlatou nití
vyšívá na lukách kvítí,
housátka se v trávě svítí
jako zlatá klubíčka.

Zpěváci
Od rána do šera,
celý den boží
zpívají ptáčata
v poli a hloží.
Pěnkavy v zahradě,
kosové v lese,
skřivánek písničku
k nebi až nese.
Písnička, perlička
na poslouchání,
ti malí zpěváci
nic nechtí za ni.
Dokud jim prostírá
slunečko léta,
za ni by nevzali
poklady světa.
Ale až na zimu,
v sněhu a mrazu,
dáme jim dukátků
nového rázu:
Žitečka, zrnečka
pšenky jak zlato,
budou zas na jaře
zpívati za to.

Kozička
Má naše kozička
dlouhý vous,
dobře, že jí ho pes
neukous.
Kdyby ho byl ukous
docela,
kozička by vousu
neměla.
Neměl by ho dodnes
ani pes —
dobře tak, že jí ho
neodnes!

Ten náš pes
Ten náš pes
skákal dnes,
skákal také včera;
bude as
skákat zas
zítra do večera.
Pejsku náš,
co to máš,
žes tak vesel stále ?
»Řek bych vám,
nevím sám« —
hop! — a skákal dále.

Macíček
Není macík jako macík,
— to je macíček!
nejsmělejší, nejmlsnější
ze všech kočiček.
Celý den u kamen leží,
vyhřívá se rád,
zlíbí-li se, milostivě
dá se pochovat.
Ze všeho mu na tom světě
nejmilejší klid,
přede, ale neupřede
ani jednu nit.
K práci nemá chutě žádné,
do hry — to je let!
a kde hrnek se smetánkou,
to ví o něm hned.
Ale přes to macíčkovi
budiž také čest,
kde jen v domě myška hne se,
už jí v patách jest.

V noci půdu obejde si,
chrání chlév a sklep,
na špýcharu obilíčko,
ve špižírně chléb.
Jako voják noční stráží
chodí sem a tam,
co by chtěla myška smlsnout,
smlsne radši sám.
Ráno přijde upravený,
způsobný a tich,
náprsničku ulízanou,
tlapky jako sníh.
Proto má tě, náš macíčku,
přec jen každý rád:
zde je myška papírová,
chceš-li, pojď si hrát!

Žežulka
Zakukala žežulička
z doubravy:
»Přišlo jaro, kdo je se mnou
pozdraví ?
Přišlo, jak by z nebe spadlo,
samý květ,
pospěšte si, chcete-li je
uvidět!«
My bychom je pozdravili,
ale jak?
my kukati neumíme
jako pták.
Ale přec se půjdem na ně
podívat;
nekukáme, můžem však mu
zazpívat!

Sova
Sovička mrzutá
sedí a nedutá,
jen se mračí;
květy ji neblazí,
slunce jí překáží,
i zpěv ptačí.
Sovička mrzutá
sedí a nedutá
za den celý;
poslyšte písničku,
snad paní sovičku
rozveselí:

»Sovičko mrzutá,
kdo ani nedutá,
sedí v tichu,
na radost mrzí se,
a na svět mračí se,
ten je k smíchu!«
Sovička mrzutá
sedí a nedutá
ani slova. —
Zpívejte celý den
ona se mračí jen;
— vždyť je sova!

Oříšek
Říkali mu Oříšek,
huňatý měl kožíšek,
uši také, toť se ví —
jazýček měl růžový.
Nebyl sice veliký,
ale zloděj všeliký,
jakmile jen zaštěkal,
tuze se ho ulekal.
Hlídal celý den i noc,
nedostával za to moc,
ale každý měl ho rád,
to je také dobrý plat.

Včelka
Včela lítá sem a tam,
od fialek k růžičkám.
Od růžiček v lípy květ,
všude sbírá sladký med.
Na jabloni, na máku,
od rána až k soumraku.
Od jara až k jeseni
lítá květnou zelení.
U všech květů čilý host,
až je v úlu medu dost.

A když zasněžen je úl,
má vždy sladký, plný stůl.
Ať je zima, ať je led,
vzpomíná na letní květ.
Vzpomíná na slunka jas,
čeká, až se vrátí zas.
V létě práce, v zimě klid,
— kéž nám všem tak mohlo být

Koníček
Jaký to koníček, třeba vraný, když není osedlán, okovaný! —
Honem se, kováři, k dílu mějte a toho koně nám okovejte.
Kovář se postavil za kovadlo,
přikoval koníčka na houpadlo.
Přikoval, zakoval nohy obě
napravo, nalevo, po dvou k sobě.
Potom ho osedlal sedlář hebce, sedí se na něm jak na kolébce.
A teď tě bratříčku, posadíme,
v daleké kraje se vypravíme.
Já sednu, bratříčku, podle tebe, budem se houpati až do nebe.
Za hory, za lesy, bystré vody, s větrem se rozletíš o závody.

A potom pozvolna, zlehka, tiše koník tě donese do snů říše.
Tam na tom nejlepším světa koni nikdo tě, bratříčku, nedohoní!

Pes a kotě
Pejsek umí vrčet,
kotě přede,
jeden to po druhém
nedovede.
Kocourek by vrčel,
pes před radši,
proto se na sebe
ti dva mračí.

Vlaštovka přilétla
Vlaštovička lítá
kolem domu,
nepoví, co hledá,
pranikomu.
Letí, hledá, šuká
v každém koutě,
vrátila se právě
z dlouhé poutě.
Vrátila se z jihu
v slunka jase,
ó, žeť svoje hnízdo
hledá zase!
Lítá, hledá, šuká
na podkroví,
našla tam svůj domek
jako nový.
Byli by zaň vrabci
mnoho dali,
však my jim ho v zimě
neprodali.

Řekli jsme: »Už, páni,
pronajato!«
Vlaštovka nám nese
jaro za to!

Vlaštovky
Vlaštovky nám odlétly
v jednom oka mihu,
včera slovo daly si,
dnes už táhly k jihu.
My se smutný loučíme,
ale ať si letí —
vždyť na jihu čekají
také na ně děti!
Budou tleskat ručkama
a budou je vítat,
až je opět uvidí
nad chatkami lítat.
Děti sluncem osmahlé,
kadeřavé hlavy,
budou na ně dívat se
jak si hnízdo staví.
A budou je poslouchat
ve večerním šeru,
jak si cvrčí pohádky
dálném o severu. —

Fialka a vlčí mák
Fialka roste v křoví
a v hloží podle cest
a vichr únorový
ji nechá růst a kvést.
A vlčí mák pln pýchy
nad role vznáší květ;
a první větřík z líchy
jej roznes v širý svět.

Slavík a vrabci
Podvečerem slavík
zapěl v sadu,
hned se vrabci slétli
na poradu.
»S tím slavičím zpěvem
to jsou čáry!
Umíme to také:
Čimčarari!«
Čimčarali vrabci,
sil co měli,
žeť slavičí píseň
překřičeli.
Ale on pěl dále
nočním stínem.
Vrabci dávno spali
za komínem.

Mouchy
Sedly mouchy v loubí stínu,
tři pod jednu pavučinu.
Pro tři že je místa málo,
všechněm třem se mouchám zdálo.
Jedna dí: »Jsem mušák starý,
mně zde místo patří — vari!«
Druhá dí: »Jsem velká dáma,
já tu budu sedět sama.«
Třetí praví: »Bloudi oba!
mladým patří naše doba.«
Mezi tím, co spor se vede,
pavouk vůkol sítě přede.
A než konec byl té vádě,
všechny tři sněd po poradě.

Husopaska
Husy, husy,
běloučké husičky,
husy, husy,
bílé husy!
Rády a nerady
musíte do řady,
ta ze všech nejhezčí
napřed musí!
Husy, husy,
běloučké husičky,
husy, husy,
bílé husy!
Ta jedna kleveta,
co pořád štěbetá,
když nic se nepase,
hladu zkusí.

Husy, husy,
běloučké husičky,
husy, husy,
bílé husy!
Až sejde travička,
dáte mi peříčka,
v zimě se zahřeju,
podřímnu si!

Ulekaná Nána
Spadla moucha do komína,
to vám byla rána!
v kamnech právě topit chtěla
ulekaná Nána.
Jak tu ránu uslyšela,
vzkřikla: »Už je amen!«
Kde se vzala, tu se vzala,
muška lezla z kamen.
»To jsem ráda,« řekla Nána,
»že jsem neutekla!«
»To jsem ráda,« řekla muška,
»žes mne neupekla!«

Silák
Na světě siláka
není, jak Véna, —
on se vám prokopal
do kupky sena!
V létě se prokopal,
sedí tam podnes;
nemůže na vítr,
on by ho odnes.

Hezký dvorec
Střecha na spadnutí,
vrata s háku,
na dvoře jak večer
po jarmarku.
Zásep jako cesta
nemetená,
okna pavučinou
ověšená.
Sedlák omrzelý
jenom brouká,
selka opeřená
z okna kouká.
Telata a krávy
bučí hlady,
volkům vylézají
kosti zády.
Ať se už to s prací
jak chce daří,
vrabci, myši, chasa
hospodaří.
Na osení husy,
koza v zelí: —
hezčího jste dvorce
neviděli!

Nohy
Na jedné noze husa stává
a čtyřmi krávy jdou,
pes hravě o třech pobíhává
a člověk dost má dvou.
A ryba nohy nemá žádné
a brouk má nožek šest; —
a každý z nás tak někdy padne; však zase vstát — je čest!

The post Josef Václav Sládek. Nejlepší básničky pro děti a začínající čtenáře first appeared on Čítárny.

Poetický rok. Zima a zimní poezie ve verších českých básníků. Skácel, Březina, Toman, Mikulášek, Hora, Vrchlický, Neruda, Zahradníček, Hrabě, Hrubín, …

Jan Skácel / Vteřina v lednu

A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.

Oldřich Mikulášek / A potom k večeru

A potom k večeru, když stále, stále sněží,
je slyšet hudbu; komu nezněla,
nemohl, Petrove, na špičkách dvou tvých věží
viděti tancovat bílého anděla.

Trochu se zachvíval a se závanem křídla
zdvihl se vítr, vločky na mě vál.
Jednu z nich polkl jsem, aby se nenastydla
a jako zázrakem sníh kolem roztával.

František Hrubín / Zima

Zmrzl rybník, struha,
už je zima tuhá.
Led už drží na kaluži,
kdo tam bruslí, ať se tuží.
Už je sněhu převelice,
nebojím se metelice.
Ať si hvízdá meluzína,
jenom když je prima zima.

Jan Skácel / Sníh, když se brzy stmívá

Napadl čerstvý sníh,
je noc
a chlapci na kytaře hrají jedním prstem

můj bože, nevím komu,
hrají si v chůzi a není toho moc,

není to nad ticho,
nad tmavá žebra stromů,
není to vůbec nic –

a přece.

Únor / Karel Toman

Kdo ticho miluješ a samotu
a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí
nasloucháš rytmu života,
zda někdy neslyšíš
hlas hlubin ?

Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání.
Mlčení země bolí.
Však dole
tep srdce chvěje se a skrytý pramen temnot
dere se k světlu.

A píseň mladých vod
tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí,
že v zoufalství snad, ve víře však nejsme sami.

První sníh / Otokar Březina

Aj, první sníh! Zem šat má sněhobílý
jak zimy nevěsta – však smutná, bledá…
sta stromů k nebi suché ruce zvedá
a prosí o pomoc, leč marně kvílí…

A jízda větrů po krajině pílí
a k sňatku tomu svědky – mrazy hledá,
a s nebes výšin mlha tmavošedá
jak závoj v lože svatební se chýlí…

Aj, první sníh! Vše jednotvárné kolem –
Ó zemi smutná, kam tvá prchla krása,
jež vábila nás lesem, luhem, polem?

Aj, první sníh! Jak duší to as víří,
když v tmavý vlas nám smutné stáří střásá
svým dechem první sněhobílé chmýří?

Vánoční / Fráňa Šrámek

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
až lesní půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dětinný,
a v rukou žmoule beranici,
včarován v ticho mýtiny
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světýlka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu blízko budu již.
Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…

Zima / Jan Zahradníček

Velurové záclony mrazu střásají přítmí vzpomínek
Vlněné šátky mlh nehybně visí do ticha
Slunce ponurý ledoborec proplouvá krami obzoru
Rtuťový sloupek mícha atmosféry prudce vysýchá
Vyzáblá země tekutým vzduchem balzamovaná
Paralytická obloha kráter vesmírného malstromu
Tetelíme se očekáváním milosrdných katastrof
Do krve nás rozleptává příboj fičících atomů
Nic se nezmění Ach nic se nezmění
Všemi životy bude prosakovat láska k této zemi
Její posupný praporec rozvinuje se do mých snů
Přikrývaje mne soumrakem z kterého teskno je mi.

Báseň skoro jako vánoční pohlednice / Václav Hrabě

Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlépěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tu šel
štěstí či hrob
hledal v závějích?

Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám

Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje

Jan Skácel / Zimní krajina srdce

Na stromech černé plody zimy
země až na kost
prázdno dálka

A zůstat sám a mezi svými
jak nad zamrzlou vodou lávka

Zimní / Jan Neruda

Své čelo mi do okna vtlačila
a bílým svým okem se dívá –
já vidím ji, zimu, tu paní zlou,
jak mlhavým prstem svým kývá.

Je ticho, je mráz a mdlá noha má
si na prahu vykročit váhá,
však zima po horoucí dlani mé
již mlhavou rukou svou sáhá.

A pozvolna ruku tu pozvedá
a klade ji kolem mé šíje –
ta vražedná žena! Vždyť cítím již,
jak ze prsou dechy mi pije!

A cítím, jak v ledovém objetí
tvář bledne, ret rychle jak chladne,
jak tepna se ve skoku zaráží
a srdce jak klesá a vadne.

Zima / Jan Neruda

Přede dvorem stará vrba,

pně už vydoutnalé,

samá jizva, samá troucheň-

kdy ji podtít ale?

Z jara, když jí zbylá větev

květem pookřeje?

V létě, když své staré tělo

na sluníčku hřeje?

Či snad v zimě? Spí pak jistě?

Necítí to ani?

Starý strom a starý člověk

má tak málo spaní!

Zimní pohádka / Josef Vrchlický

K nám z jihu přišel divný host
na sever chladný, mrazivý,
ret jeho sterou písní zněl,
zrak něhou háral blouznivý.

A dokud leto trvalo,
žil u nás tich a spokojen,
však v podjeseni zaplakal
a po prvé byl nešťasten.

A když napadnul první sníh,
pad’ v srdce hosta divný žel,
zamyšlen stával u okna,
až všecky písně zapomněl.

Vlas jemu zbělel pomalu
jak sněhy, které spadnuly,
a oči, druhdy jeden lesk,
hluboko v důlkách zhasnuly.

A denně stával u okna,
uvadlé růže na skráni,
a zíral, plání sněhovou
jak poletují havrani.

Oh, což se jeho kalný zrak
tím sněžným polem natěká!
jak líto mi ho u srdce,
oh, zda se jara dočeká?

I usnul kdys – a divný sen
se sklonil jeho do duše,
to zdálo se mu o jaru,
a on se usmál v předtuše.

A myslí jeho táhlo to
jak ptačí zpěv, jak dívčí smích,
že kalné oči zaleskly
se opět v slzných krůpějích.

I snil, že k němu kloní se
postava plna božských krás
a fialkami propletá
ten zšedivělý jeho vlas.

A venku náhle, jaký div!
tam roztál sníh a zmizel led,
a země stála v kráse své,
nevěsta jara na pohled.

Na stromech květy, v houští zpěv
a sedmikrásky po pláni –
cizinec mrtev – v duši klid
a na rtu blahé usmání…

Jan Skácel / Andělé

Jestli vám vydám všechny svoje čerty
odejdou s nimi moji andělé

Zůstanu sám a bude mi to líto
a ptát se budu kde je naděje

A marně za mne z rozbořených zvonic
dřevěné zvony budou vyzvánět

Zelené sněhy nedosněží
andělé bílí nevrátí se zpět

Zima / Josef Hora

Někde v noci mezi topoly
zvoní zvonky, křupe koní klus.
Ale ne. To jen tak pobolí
vzpomínka na široširou Rus.
Štíhlé břízy do nedohledna,
na závějích měkký, modrý stín.
A těch oblak hloubka bezedná,
v nichž si koupal oči Jesenin.
Někde v noci mezi topoly
zvoní z cerkve na kost zmrzlá zem.
Mrtvý Jesenin tam blábolí
modrý verš nad černým traktorem.

Zimní den / Jan Skácel

Za stromy které bez nás samy
pohubly tolik od mrazu
vychází slunce z čerstvé rány
při zemi trav se drží tma
je velké ticho mezi námi
neznámá zvěř už ustala
brodit se lesy Zotvírány
zůstaly sny a do rána
počalo hojně sypce sněžit
Kam oko dohlédne sníh leží
a přes pole kdo cestu má
pevně se halí do kožichu
A dospělý v tom přísném tichu
prosí a žebrá o něhu
a chtěl by všechno teplé zlato
čurané dětmi do sněhu

Sníh / Vladimír Holan

Sníh začal padat o půlnoci. A je věru pravda,
že se nejlíp sedí v kuchyni,
i kdyby to byla kuchyně nespavosti.
Je tam teplo, vaříš si něco, piješ víno
a hledíš oknem do důvěrné věčnosti.
Co by ses trápil, zda narození a smrt jsou jenom body,
když přece život není přímka.
Co by ses mučil pohledem do kalendáře
a staral se, kolik je ve hře.
A co bys doznával, že nemáš
na střevíčky pro Saskii?
A pročpak by ses holedbal,
že trpíš víc než jiní.
I kdyby na zemi nebylo ticha,
to sněžení je už vysnilo.
Jsi sám. Co nejmíň gest. Nic na odiv.

The post Poetický rok. Zima a zimní poezie. Skácel, Březina, Toman, Mikulášek, Hora, Vrchlický, Neruda, Zahradníček, Hrabě… first appeared on Čítárny.

Josef Václav Sládek (27. října 1845 – 28. června 1912). Není v Česku vzdělaného člověka, který by neznal jméno. Do literárního světa vstupuje roku 1866, kdy v Lumíru vychází jeho první básně. V roce 1867 pak ve Světozoru (Ptáče, Dumka, Zpověď), kde opěvuje volnost a boj za svobodu.

Byla to doba, kdy v Americe doznívala krutá válka „Sever proti jihu“, všeobecně medializovaná jako boj za odstranění otroctví. I když, jak se později dovídáme, šlo zase jen a jen o mocenskou hru, kdo ovládne větší část Ameriky.
Ale i v Evropě to vřelo. Nesmyslná válka 1866, kde vykrvácelo tisíce českých životů v boji proti německému Prusku, V Itálii se bojovalo za jednotné království, Balkán byl taky revolučně naladěný.
Byla to doba, kdy Češi se začali stavět do opozice vůči Rakousku Uhersku a probouzí se národní obrození.
Jsou ve velkém zakládány spolky i konány hlučné tábory, pořádány velkolepé manifestace.
16. května roku 1868 je položen základní kámen Národního divadla za účasti 150 tisíc lidí.
Do Prahy jsou převáženy slavnostně korunovační klenoty a jsou tak živeny naděje na obnovu české samostanosti.
A pak, rakousko-uherská moc si uvědomuje nebezpečí a je zaváděna cenzura, perzekuce tisku, exekuce tisku, dehonestováni i žalářování redaktorů etc. A to i přes deklarované svobody českému národu v kodifikovaném ústavním dokumentu z prosince 1867 etc…

To všechno ovlivnilo myšlení Sládka a i jeho tvorbu.
Roku 1868 se Sládek staví do čela nového literárního almanachu Ruch, v němž se hlási k životu nová generace literární, proniknutá stejně jako on myšlenkou svobody a národnosti, pokroku a rovnosti sociální.
Roku 1880 Sládek např. píše:

Do temnot žalářů jsi českou nesl pýchu,
v temnoty žaláře jsi český nesl vzdor,
a česká čest když všem už byla k smíchu,
ty zahřměl’s ji přes hradbu českých hor.

Mimo jiné byl Sládek členem České Akademie.
Později překvapil svým kompletním až úzkostlivě přesném překladem Shakespeara.
Celkem 37 dramat začalo vycházet od dubna 1894. Bohužel přeložil jich jen 33.
Smrt v roce 1912 ve Zbirohu přerušila toto obdivuhodné překladatelské dílo v české literatuře. Uprostřed práce na překladu Shakespearova Krále Jindřicha IV. 

Ukázky básní Josefa Václava Sládka. Výběr z knihy Klášterského: Josef V. Sládek, život a dílo / pdf

Velké širé, rodné lány.

Velké, širé, rodné lány,
jak jste krásny na vše strany,
od souvratě ku souvrati
jak vás dnes to slunko zlatí!

Vlahé žito jako břehy,
květná luka plná něhy,
na úhoru, v žírné kráse
pokojně se stádo pase.

Nad vámi se nebe klene,
jako v květu pole lněné,
nad lesy jen z modrošíra
pára v tichý déšť se sbírá.

A jak slunce vás tak zhřívá
a jak cvrček v klasech zpívá,
v šíř i dál, vy rodné lány,
buďte vy nám požehnány!

(Selské písně.)

Je proti nám, kdo není s námi.

Je proti nám, kdo není s námi
a jediný byť vlas to byl,
kdo v nepřátel jej složil chrámy,
to krev už není našich žil!

My potrebujem mužů celých
a v boji, psotě vzdornou leb
a myšlenku na čelech smělých
a pohrdu pro cizí chléb.

My potřebujem velkých lidí,
již v bouři velké vzdorují,
a z celé duše nenávidí
a z celé duše milují.

(Jiskry na moři. Spisy básn. /.)

Já nejsem ani palma z jihu.

Já nejsem ani palma z jihu,
jež hlavu koupá v svétla zdroji
a znaveného, zchváceného
v sny luzné, v naděj upokojí.

A nejsem ani norská chvoje,
jež ve vichřici vzdorné stojí
a učí ty, jimž srdce puká,
jak vytrvat v tom krutém boji.

A nejsem orel, jehož letem
jich na tisíce v užas jato,
ni slavík, jenž by lidstvo učil,
jak milovat a zmírat za to.

Já jsem jen prostá česká olše,
jež povyrostla u potoka
a do měnivých zadívala
se vln jen trochu do hluboká.

A neželela mnohé větve,
když divočej’ to proudem spélo —
v mých haluzích to zašumělo,
jen když to tuze zabolelo.

Já jsem jen skřivan z českých polí,
jenž silnými vzlet perutěmi
a jehož náhle perun boží
i s jeho písní srazil k zemi.

A přijde po mně tisíc jiných —
kéž nouze o ně v Čechách není,
a kéž jim Bůh dá lepších písní
a trochu méně utrpení!

(Básně 1875.)

V upomínku.

Mé štěstí se mi podělo,
a já je hledám v pláči;
a lidé chodí s útěchou:
„To už se nezjinačí.”

Aj, dobří lidé, zjinačí,
já přec je najdu, věřte mi,
vždyť ono není daleko,
vždyť na sáh jen jest pod zemí.
(Básně 1875.)

Na podhradí

Jak luňák na house, tak hrad váš s šedé skály
se chmouří, pane hrabě, na můj barák malý.

Jak mezi chalupí a hradem potok běží,
tak mezi mnou a vámi propast leží.
Jen já když nahoru a vy hledíte dolů,
pohledy plné záští potkají se spolu.

Je stár ten hrad, však starší je ta skála,
a dřív než hrad tu naše chalup stála.

Po synu otec dědil řeč a víru,
vy svlékali jste se jak plémě štírů.
A jako smrt a nákaza a hlízy,
tak protivná mi vaše krev je cizí!

Jste hodný, pane hrabě, z nové školy,
že skupujete naší hrstku polí;
váš správce tak nám z hladu pomoh’ vlídně,
a za úrok teď můžem zmírat klidně.

A sedlák — vždyť to víte, jak to bere,
když praskne lán, ať všecko ďábel spere!
Však — pane hrabě, dejte si to říci —
jste Achab Nathanově na vinici!

A jedete-li kolem s dvěma páry,
jak uhněten a shrben sedlák starý
za vaši mzdu, na svém se poli moří,
váš ret se ku pozdravu nepokoří,
jen vaše fena po sedláku skočí
a po vás — záští blesk z pod sedlákových oči.

Jak luňák na house, tak hrad váš s šedé skály
se chmouří, pane hrabě, na můj barák malý.
Dnes večerem, ku zámecké vám bráně
přiletěl tryskem kočár nečekaně;
pak vzhůru doktor šel a naši kněží,
a řeklo se, že mladý hrabě leží,
cos o souboji mluvilo se skrytě —
pak že dnes v noci zemře vaše dítě!

Tu před sebou jsem viděl svého syna,
jejž za zdí kryje posvěcená hlína:
váš syn znal jej — i ji!… vy víte, jak to bylo,
co o život mé dítě připravilo,
mé zdravé, dobré, trpělivé ditě —
— Nu, byl můj syn — a bylo na úsvitě,
než z upomínek zahmouřil jsem oči.

Noc byla jasná, hradu po úbočí
měsíční svit se níž a níže skrádal,
až plně do vašeho okna padal.

Já vyšel ven a used na svém prahu
a přemýšlel o svého syna vrahu; —
tu pohnulo se vaše okno slabé,
a u okna jste vy stál, pane hrabě!
Noc byla tichá, měsíc v plné záři,
a mně neušel rys na vaši tváři,
ni cuknutí, ni křečovité chvění —
mně za tu rozkoš bylo do modlení!

Tak, pane hrabě, nebyli jsme zvyklí
vás nikdy vídat! — nikdy nevykřikly
tak vaše rty, jak teď do hluché noci:
„Spěj, Bože, jedinému děcku ku pomoci!”
Ó, pane hrabě, Bůh byl stejně blízký
vám na hradu i mně zde chlapu z vísky!

A od Něho, když také pána bolí,
se milost nekoupí jak od nás polí,
a před Ním, hrabě, je to všecko stejno,
ty vaše rody, i to naše hejno!

Aj tak, — já viděl vaše sivé líce ;
dnes méně nejsme oba, ani vice,
než otcové —
Nuž, s umíráčkem z rána
já pomodlím se za mladého pána!

(Světlou stopou)

Bílá hora.

Boj ztracen byl a na útěku řady,
— jen tři sta reků stojí u obory.
„Teď vzdejte se! Jsou zbytečné to vzdory
Tři sta jich o zeď opírá se zády.

Pluk před nimi, pluk za nimi, pluk všady,
— jen v dáli modrají se české hory:
ty hnédé chaloupky! — ty bilé dvory!
a jeden nevzdal se z těch u ohrady.

Zahřměly pušky — píky měly práci,
— nad nimi duby třesou se a klátí
ob muže muž se mrtev u zdi kácí,
ob muže muž tu mrtev zůstal státi!

Král utek, chlap jen úpěl s hrudou svojí —
vlast ztracena; — však ve svých mrtvých stojí!

(Na prahu ráje)

Píseň.

Kdos’ dobrý vojín, třímáš meč,
dokud je nepřítel v poli,
a je-li příliš krutá seč,
bojuješ, až tě kdo skolí.

A na jednoho tisíc jich
z každé-li strany se řítí,
kdo vezme mu ten hrdý smích,
kdo vzdor dřív nežli to žití?

I ať se ženou se všech stran,
on všecky vyzve je k soudu
a krví ze smrtelných ran
svou rodnou napojí hroudu.

I af již vratká hodina
vítězství kam si chce hodi:
ta hrouda, kde padne hrdina,
zas jednou hrdiny zrodí.

(Ze života)

Kde je máma?

Dnes ji matku pochovali;
ditě z toho radost mělo:
jaktěživo nevidělo
tolik světel, tolik záře,
jaktěživo neslyšelo
muzikáře, písničkáře,
jako dnes tu zazpívali.

Kde je máma?

Jak s tou bledou, klidnou lící
leží mezi květinama,
vzpomíná jí na světici,
tu s dvanácti hvězdičkama.

Muzikáři, písničkáři
s květinami, světel září
odešli, a s nimi táta.

Napřed v rakvi šla ta svátá;
— ale ona nešla sama,
musili ji vyzvednouti
jako svátou nesou k pouti
s mládenci a drůžičkama. —
Napřed v rakvi šla ta svátá;
— kde je máma?
V domě je tak ticho všady,
dítě chodí sem i tady,
z jizby na dvůr, do zahrady.
Všude sama!
Na dvůr jenom holub slétá,
v sadu ptáče zaštěbetá.

Kde je máma?

Přišla k děcku stará teta,
potěší, jak těšit umí;
beztohof, že nerozumí
taká drobof běhu světa.
,Tvoji mámu Bůh vzal k sobě,
tělo bude spáti v hrobě,
nad ním bude růsti tráva; —
Ale lehce se to spává,
když si duši vzal Bůh k sobě.

„Kde je Bůh?
Tam nad hvězdama.
Andělů má svátých roje,
s nimi bude matka tvoje,
nikdy víc nepřijde dolů
na tu zemi plnou bolu/

„Kde je Bůh?“
Tam nad hvězdama.’
„A kdo, teto, bude s náma
se mnou, s tátou, u nás, tady?“
,Bůh je všady —‘
„Kde je máma —?“

( Sluncem a stínem)

Nic nechci víc.

Nic nechci víc, než v duši klid
a žádného víc štěstí,
než co ho ptáče může mít
na květné ratolesti.

Když slunce hřeje s vysoka
a zem je pestrá květem
a vítr duje z hluboká
a mír jde celým světem.

A pochybností neznát hles,
jež v duši nesvár niti,
— jen cítit, jak je krásno dnes,
a dýchat jen a žiti!

(Sluncem a stínem.)

Je lež, že ten se zrodil pán, ten sluha,
je lež, že slunce svítí jen tak komu;
kdo velí dělům, že je vládcem hromu,
a v odvět ráně není rána druhá.
Že nikdy neprask luk, když napiat ztuha,
že nikoho nepohřbil balvan v lomu,
že svatokrádce pán je v svatém dómu,
že křivda vítězství má za soudruha.
A v hrdlo lež, — že lží je právo v poutech,
že hlavy zašlapal, kdo šlape hroudu,
že „Na kolena!“ poslední je slovo,
že nevztyčí se čelo otrokovo
a z kostí rozmetaných v světa koutech
kdys nepovstane mstitel ke dni soudu.
(České znělky.)

Uhodilo.
Uhodilo! — pán Bůh s námi! —
pasák výběh za kravami.

Strejček běží za pasákem,
tetka letí za sedlákem.

Za tetkou se ženou děti,
naposledy hafan letí.

Uhodilo! — pán Bůh s námi! —
Konečně jsme, holka, sami!

(Starosvětské písničky.)

Ševcova Kačena.

Ševcovou Kačenou
čerti šijou,
proto ji, Kačenu,
doma bijou.

Bijou a nebijou,
eo tím svedou?
čerti s ní do nebe
nepojedou.

A kdyby dojeli,
než tam vkročí,
Káča jim do pekla
za mnou skočí.

(Směska.)

Dopovídáno.

U krbu mrazno,
louč dávno splána,
pohádka žití
dopovídána.

Postavy, stíny
kol ještě táhnou,
za nimi oči
hledí a vlahnou.

V dál jak se točí
v měsíčním svitu
podzimní, šedou
mhou po pažitu.

Se mhou a se tmou
vše už je stkáno.
Co ještě čekat?
Dopovídáno.

(V zimním slunci.)

Růže

Ó, růže, růže, růže,
jak jest jich plný sad!
a ty jsi jednu utrhla
a ty mi ji chceš dát?
Ba žeť mně všecky uvadly
a já je měl tak rád.

A za tu tvoji růži,
co já ti za ni dám?
jen krůpěj rosy, dítě mé,
to všecko je, co mám.
Neb květy vadnou podvečer
a rosa zbývá nám.

Ó, rúže, rúže, růže,
tak jest jich plný sad!
Však není jich, co vidět jich
tam na západě plát. —
Svou nech si, nech, já půjdu tam
si svoje natrhat.

Tak daleká k nim cesta,
ba dál, než končí svět,
a z nich kdo jednu utrhne,
už nevrátí se zpět;
a žádný víc mu neroste
a neuvadne květ.

{Za soumraku.)

Až bude skončeno.

Až bude vyřčeno to slovo poslední,
až zcela setmí se, neb znovu rozední,
až bude skončeno a nic už v zápětí, —
se země nepůjdu, — jen z lidské paměti.

To ucho bez slechu, ty oči bez vidu,
ty ruce bez hnutí, to čelo v poklidu: —
Chvilku jen vzpomene kdos ještě na jméno,
a bude vyřčeno a bude skončeno.

„Zamžené dálavy, hvězdnaté výšiny!“
Doufají, zoufají . . . nic neví jediný.
Země se přichýlí — zas matka — k dítěti:
se země nepůjdu, jen z lidské paměti.

{Lethe a jiné básně. Dvě knihy veršů.)

The post Josef Václav Sládek. Básně českého obrozence a vzdělaného mistra českého jazyka first appeared on Čítárny.

Josef Václav Sládek a jeho oblíbené básničky patří ke klenotům české poezie pro děti. Výběr Od žežulky k Mikuláši potěší všechny, kteří jsou i nadále ochotni předávat poselství krásy českého jazyka našim dětem.

Výbor básniček Od žežulky k Mikuláši je složen ze sbírek:
Na prahu ráje (1883), Sluncem a stínem (1887), Zlatý máj (1887), Skřivánčí písně (1888), Zvony a zvonky (1894) s přihlédnutím k vydání 3. svazku dětské lyriky Básnického díla J. V. Sládka Na prahu ráje (1945, editor Albert Vyskočil).

Kniha je rozdělena do tří částí.
V první jsou zahrnuta hravá intencionální říkadla, převážně z jeho trojice klasických sbírek pro děti (Zlatý máj, Skřivánčí písně, Zvony a zvonky).
Druhá část obsahuje baladické skladby a básně s náboženskou tématikou, vážící se převážně k vánočnímu času.
V třetí části jsou pak soustředěny texty s námětem vlasteneckým, kde se často objevuje motiv dálné mořské scenérie, kterou Sládek připomíná odloučenost se svou vlastí a svými blízkými.

V básních byly provedeny pouze zásahy v interpunkci a kvantitě hlásek ve shodě se současnými pravidly. Odstranili jsme i nadměrný počet pomlček, pokud nebyly v textufunkční. V jednom případě jsme zvolili v oslovení tykání místo obvyklého vykání.

Jos. V. Sládek nálež! k těm básníkům, které musíme jen milovati.
Jaroslav Vrchlický vynikal nad něho plodností a vyšším rozletem ducha, Svatopluk Čech mohutností svých skladeb, Julius Zeyer bohatstvím své fantasie.
Ale všecky předčí Sládek hloubkou a horoucností svého citu. V jeho dile cítíte tep českého srdce, vidíte náš kraj, slyšíte naši lidovou píseň, z daleka zaznívají k vám zvony rodné vsi nebo městečka…
Antonín KLášterský, 1922

Josef V. Sládek / Od žežulky k Milkuláši / Ilustrace Filip Pošivač / Výbor připravila Jana Čeňková / Vydalo nakladatelství Pulchra, 2016

Vlaštovky nám odlétly
v jednom okamžiku,
včera slovo daly si,
dnes už táhly k jihu.
My se smutní loučíme,
ale ať si letí,
vždyť na jihu čekají,
také na ně děti!

…

Je tichá noc
Je tichá noc a ještě ven
si vyjdu na zápraží;
ať sebevíc jsem unaven,
to ticho mne tak blaží!
Nad polousvětlým dvorem mým
je obloha tak hvězdná,
tak hluboká! – já zahledím
se do jejího bezdna.

…

Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.
 
Tam ptáci laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.

Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.

Lesní studánka, kterou popsal Josef Václav Sládek ve stejnojmenné básni, se nachází v rokli na Matčině hoře u cesty ze Zbirohu k Sýkorovu mlýnu.

The post Josef Václav Sládek. Oblíbené české básničky Od žežulky k Mikuláši first appeared on Čítárny.

Poetický rok. Výběr z podzimní poezie českých a světových básníků.

Listopad mezi buky / Stanislav Kostka Neumann

Všechny jizvy strání se již obnažily zvětralé a šedé, mechem skvrnité. Suchá voda větru šumí steskem lesů, po vrších je slunce měkce rozlité.

Slunce milosrdné, jež by chtělo hřáti stromů vrcholky již polobezlisté … chladný den má vůni hrdé rezignace, barvy rozkladu a lesky zlatisté.

Bloudím žleby mezi bukovými lesy. Ještě mají stromy trochu zeleně,

vydechující do spleti kmenů choře lehce fialovou páru jeseně.

Bloudím tiše s křídly klidně složenými, zhnědlé zlato buků šustí pod nohou, na dně žlebu ručej zvoní ledovitě,
ptáci – touho! – ptáci zpívat nemohou …

Stojím v klíně kopců; harmonií stesků sladce dýše píseň listopadová.
A mne mrzí jedno: v černém haveloku že tu stojím jako skvrna surová.

Raději byl bych faunem chlupatým a hnědým, v hnědých proudech listí sotva zřejmý bod: na bukový pařez s píšťalkou bych used
listům padajícím hráti doprovod.

Podzim / František Hrubín

Padá listí, zlaté, rudé,
je ho plná zahrada.
A co potom padat bude,
až to listí opadá?

Potom bude padat sníh,
co ho bude na větvích.
Co ho bude všude, všude,
jen to slunko bude rudé!

Říjen / Antonín Sova

Topolů nade vsí hudba líná
zpívá bezlidným prázdnem října.

Réva na zdích zlatorzivá
mlčí, odpočívá.

Prázdny jsou špačků budky.
Ticho vsi mlčením hřbitova dojímá,
okénka chalup slepýma očima
mlhou se prodírají,
větru kdes úder prudký
zaskučí,
zrývá ticho a lomí se v dalekém kraji.

Podzim / Jiří Žáček

Na obloze tiše čtu si:
na jih odlétají husy.
Na zahradě za úvozem
jablíčka už zvoní o zem.
Na polích podzim hospodaří,
k večeru si mlhu vaří.

Podzim / František Halas
Bohumilu Novákovi

Nebe podzimní tisíci ptačích křídel laskané
rosou naděje svlaž naše hrdla sevřená
vnuknutím rozšiř oči tam vzhůru upřené
pro nová čekání ach tolik úzkostná

Hleď na husy jak o plot lámou křídla
když šedé sestry k jihu odlétají
toť obraz duše která chvilku zhlídla
krásu návratů již snad jen mrtví znají

Blány mlh praskněte pro rána nedozrálá
pro krásu pobíhající vždy v nových úžasech
pro pláňata co lásky nepoznala
a něhu květů sevřela v trpkostech

Už je podzim / František Hrubín

Už je podzim, hnědá hlína lepí se nám na paty
a z modrého nebe zbylo jenom Hance na šaty.
Draku, hledej mezi mraky ještě kousek plátýnka,
ať si může modrou sukni ušít také maminka.

Podzimní jitro / Jaroslav Vrchlický

Ves v šeru spí, sám chodím po hrázi;
kol pole jen a pole bez hrází.
Jen žluté listí, oč zavadí nohy,
na obzoru jen černají se stohy.

Ach druhdy jaké vášní útoky
mi v srdce na témž místě hřměly!
Teď všady mír, sen hluchý, hluboký,
háj bezlistý je a luh osiřelý.

Na úděl svého žití klidně zřím.
To věru dost, ba víc než srdce žádá.
že mohu klidně patřit na podzim,
jak houstne mlha a jak listí padá.

Říjen / Antonín Sova

Topolů nade vsí hudba líná
zpívá bezlidným prázdnem října.

Réva na zdích zlatorzivá
mlčí, odpočívá.

Prázdny jsou špačků budky.
Ticho vsi mlčením hřbitova dojímá,
okénka chalup slepýma očima
mlhou se prodírají,
větru kdes úder prudký
zaskučí,
zrývá ticho a lomí se v dalekém kraji.

Podzim / František Halas

Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé

Ty krásná větrnosti čistá
mi v dýmu natí dětství vracíš zpět
a zase žádostiv se vracím v stará místa
svou lásku povědět

Chudobě tvé a lidské bídě
že navždy jsem jen s ní
podzime ve své tesklivině
jen na mne dolehni

a vyplať kovy listí svého
mě ze dnů odraných
a zbav mě všeho bázlivého
bych jiné v sebe vdých

Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé.

Déšť v listopadu / František Halas

Taková voda
zmučená voda voda žal
jako ta voda
co si v ní Pilát ruce umýval

Taková voda padá

A co bys chtěl
až k srdci zamračený
když taková voda padá

A já bych chtěl
slzavý úsměv smutné ženy
co mě má ještě ráda

Listopad / Jan Skácel

Bez hlesu téměř trpělivě
jako by tu smrt potřeboval
snáší se k zemi list a ovál
je snášenlivě skryt v tom pádu
Nehlučné kroky slyšet všade
v houštinách dávno zmlkli ptáci
a les se propadá a ztrácí
zbyla jen v jmelí hnízda jedu
K půlnoci vyjde z mlhy měsíc
a jako krásný klempíř mladý
za ňadry přinese dva hady
a vypustí je oba do rzi
Ráno však začne znovu padat
ze stromů trpělivé listí
po celý den a bez závisti
bude se tiše snášet k zemi
A ticho větší nežli stromy
a v barvě staré plástve medu
postará se o nápovědu
pro všechno co je naposledy

Podzimní / Jan Skácel

Vítr a doposud spal v břidlicích
jablka střásá z udivených stromů
dlouhými kroky vracíme se domů
i psům je venku zima psíčkům toulavým
Nedali jsme si pozor zas jsme zapomněli
a nepřipravené nás podzim překvapil
Pykáme za to teď a sbohem sbohem léto
odpusť nám lhostejným té těžké viny díl
Budeme vyčkávat co jiného nám zbývá
a marně hledat pro ty věci slova
A přijde podzim s novým loučením
a klíny křídel zasáhnou nás znova

The post Poetický rok. Podzim a podzimní poezie. Sova, Halas, Žáček, Hrubín, Vrchlický… first appeared on Čítárny.

Poetický rok a jaro. Výběr populární poezie z pera českých básníků.

Jaro / Jan Zahradníček

Němá proroctví pupenců se šmahem vyplňují
Proti všemu očekávání zoufale přešlapujících
jaro přichází
Tak samozřejmě
jako by se všechno dělo v nejlepším pořádku
a každá bolest věděla o své nevýslovné ceně
zeleným lupínkem pokladnice vůní se otvírají
čerstvý nátěr trávníků osýchá v slunci
Začlo to prostořekostí kosů
a teď už ani konvalinky se nedají přehlušit
dechem modřínů a třešně mají tak zrovna čas
svléci se ze své úplňkové bělosti šílených
aby udělaly místo jabloním a hlohům
Mají přijít ještě akáty a také růže a lípy
řeknou ještě letos své slovo
ale bojím se
že jim nebude dobře rozuměno
Zem žena Pilátova
nadarmo vypravuje své jasnozřivé sny
nadarmo se trápí svými klíčícími předtuchami
sdělujíc je s laskáním svému pověrčivému muži
který v roztržitosti poslouchá její zelené výstrahy
aby neměl nic se smrtí Spravedlivého
ale myslí přitom na své hodnosti a řády
a má strach
Ten strach
když se náhle lupení třese jak kroniky naveskrz
popsané nespravedlností a záštím
ten strach, že zlaté hřeby pampelišek v trávě
a hvězd na obloze neudrží už pohromadě
co se ustavičně od sebe odděluje
zrovna mezi květy pod kroky i v dálce
trhliny se rozestupují mrazivě táhne z nich…

Studené jaro / Jaroslav Seifert

Je ještě v mlhách, když je časně,
a v kouřích okno milené,
miluju, sním a píšu básně.
A ty ne?

Pro milence to hrozná zkouška,
krok jara je tak pomalý,
jen schovej svoje roubínová ouška
do šály.

Stopadesátý sonet o jaru / Jan Skácel

Jaro je tak křehké
až se světlo láme
pomalu
slimáčími růžky

se odhodlává tráva
listí má prsty
k zemi svěšené
a ráno nepřestává

po celý den
a trvá přes půlnoc
a do poslední chvíle

na větvi hlohu
zpívá v dešti kos
a šílený je

Jaro, sbohem / Jaroslav Seifert

Dobře se sedá v břehu kamenitém,
rozkvetlá větev je bezděčným krytem.

Ať řeka plyne zůstávajíc s námi,
a stříbro rybek padá šupinami.

Ten lesklý peníz, který nepatří mi,
zaplatí za nás lehkovážné rýmy.

Z těch bílých květů chtěl jsem nedočkavý
podat ti hrušku plnou sladké šťávy,

abys ji vzala, vtiskla roztomile
do křehké slupky svoje zoubky bílé.

Už se mi ale ztrácíš do vzpomínky,
polibky hořké dává kuřák dýmky.

Jaro / Vitězslav Nezval

Slunce hrá na andělské trouby
jak starý kejklíř mandelince
Dřevění husaři troubí
v podvečer na milence
Noc lampiony rozsvítí
Jarní noc Bruneta
V mém srdci začne vřískati
jak dětská trumpeta
Kočičky pláčou Kraslice
barevné jako promenáda
a srdce touží po lásce
a láska se do srdcí vkrádá

Jarní poutník / Fráňa Šrámek

Když jaro přišlo, stromy podél cest
za druhy zvolil si a skřivany,
dal očím plápolat a ústům kvést,
šel pohan mezi pohany
a dešti šlehán, sluncem hýčkaný,
dal uspávat se loutnou hvězd.

Pil mléko dívčích bříz a v olšinách
se k svatbám zlatých vážek pozvat dal,
zdvih pírko sojčí, ztracené tu v lásky hrách,
a dýchal na ně, něžná slůvka tkal,
stem něžných slůvek pírko obetkal,
jak po srdci by dlouze smyčcem táh.

Pak lesů host, jich stezek přijal stín,
jak oblékl by nový, snubní šat,
a míse prosby ve smích kukaččin,
toužil a toužil, an se večer krad,
zda bozi dovolí mu uhlídat
tančící žínku v stříbru kapradin…

Jarní / Jaroslav Seifert

Když svatý Josef otvírá,
tu zima kvílí:Ouha!
Tesařská ostrá sekyra,
zpod pláště světci čouhá.

Hned vlečku zimě přesekne,
zašlápně špínu sněhu,
a vše co bylo nepěkné,
promění v zpěv a něhu.

Kéž vlaštovky už zavolá,
jež byly s námi loni.
Fialka,skrytá dopola,
pod keřem prudce voní.

Rozepne kvítek spanilý,
strom celý rázem zbělá,
a kde se vezme-za chvíli,
bude na kvítku včela.

Sedne si vprostřed do medu,
aby ji slunce hřálo,
a to je vše,co dovedu,
já vím,že je to málo.

Jaro v městě / S.K. Neumann

Jaro zpívá v parku obklíčeném křiky
automobilů a tramvají,
jaro směšné, hýbající všemi uličníky,
kteří v kuličkách své jmění prohrají.
Však i jiným bytostem cos o jaru se zazdá,
cos frontami činžáků když běží ke spasení.
Kdo jim trochu kalika a lásky na obvaz dá?
Ale po tom věru nikomu nic není.
Ubohé srdce lidské!…

Březen / Karel Toman

Na naší studni ráno hvízdal kos.
Jde jaro, jde jaro.
A když jsem okno na sad otvíral,
šeptaly pukající pupeny:
Jde jaro, jde jaro.

Bez chvěje se a hrušně čekají.
Jde jaro, jde jaro.
Zas novým třpytem rozkvétá ti vlas
a nových kovů napil se tvůj smích.
Jde jaro, jde jaro.

Bože můj,
obnoviteli, obroditeli,
na srdce v sněhu pamatuj.

Květen / Antonín Sova

Zem v bílém krajkoví vonících květů celá
do ticha hýčká se. Je polední čas líný.
Je plna zlatých skvrn silnice osamělá,
v ní slunce slévá se na žlutých pruzích hlíny.

Od lesa ku vsi zřím. Ráz kovadliny ztichnul
ve chvíli polední z kovárny před vesnicí,
vůz žádný nehrčel a vítr nezavzdychnul,
a zem je do dálky bez hlasu, němá, spící.

Jaro / Jiří Wolker

První květiny jarní v ulicích rozkvetou,
první květiny jarní v očích dívek jsou
a oči ty modré, černé a kovové
jsou z daleka hbití a větrní poslové,
aby jsi věděl, že za městem,
za tvýma rukama sevřenýma
leží veliká zem
a taje.

Dnes jako včera by bylo, kdybys šel sám,
ulice, bláto, sněhových mraků rám,
ale náhle, ty železná drůzo mezi kameny,
jsi čímsi v srdci i v hlavě vlaze zmámený,
pod kyticí pohledů jako bys rozkvétal, oblázku holý,
čím krásnější dívka jde okolo,
tím více to bolí.

V podzemních hospodách zahráli: Jaro je tady!
na horách daleko roztává sníh,
sto krásných těl řeklo ti, že jsi dnes mladý,
do rukou chtěl bys vzít každičké z nich,
s nekrasším utéci na konec světa
do jizby nalité teplem jak pupen rašící,
zapomnět na všechnu bídu v černé ulici
a polibky, jež oblak měly by krajku a pěnu,
si trhat ty oči a rty a ňadra a ženu.

Zatím však stojíš a stojíš
s míznatou touhou kol rozřízlých úst,
krev do ran ti roste, že musí růst,
a náhle stromem jsi s rameny roztaženými,
přísným a černým stromem, co stojí uprostřed zimy,
a pod ledy, které tím jarem neroztávají,
ucítíš polární smutek rodných svých krají,
do kterých zarůstáš kořeny.
O plakát tančírny opřený
octneš se v předměstských činžácích,
v závěji vychladlých jizeb sta uvidíš srdcí
a na nich odvěký sníh.

Tu poznáš,
že v tento led a v tyto skály
se slunce březnové ni v červnu nepropálí,
a z rukou, z haluzí v nebe se deroucích,
střeseš ten podzimní lístek, kterým jsi před chvílí zjih,
ztvrdneš, – zpřísníš, – zledovíš
pro jiné jaro jiného milování,
jež čeká teprv své vybojování,
neb jeho květiny mírné a veselé
vyrostou na hrotech mečů,
na stvolech z ocele.

Jaro nebeské, vím,
letos jsi jenom podobenstvím,
jako jsi bylo a budeš vždy,
když v člověku pokvete svět.
Na rohu ulice,
na ostří štěstí a běd
poznal jsem nejhlubší znamení tvá,
ó jaro roku

Jarní / Jan Neruda

I.

Byla to zima překrásná!
Kolkolem všude božský klid –
ta příroda v kámen spoutána,
zněmělý všechen, všechen lid.

Ach zas je po všem! Pojednou
vejskly si větry, zvlhnul vzduch,
a po kraji dříve tichounkém
šílený víří jarní ruch.

Nevrle hledím oknem ven –
nechte mně led můj, nechte sníh –
vždyť nechápu více, nač ten rej,
k čemu ta vřava, spěch a smích!

Do větrů, dešťů šlehavých
obrací člověk smavou líc,
i vrána té bouři stříkavé
s jásáním křídly bije víc!

II.

Binokl na očích, v ruce hůl
kráčím si květnatým dolem,
vážně jdu, jako bych neviděl,
jaro co tropí zde kolem.

Vždyť je to všechno zas navlas tak
jako před čtyřiceti lety –
po nebi známý ten ptákův zpěv,
po stromech známé ty květy!

Zase kol děvčátek skotačí
hošíci nezralých boků,
děvčátka písničky zpívají
tištěné tohoto roku.

Není, ach není v tom postupu,
všechno jde dávným svým krokem –
bojím se, jenom my starší že
moudříme každičkým rokem!

Bojím se,tak že to bude už
do světa skonání všude,
jaro že povždy ty květy své,
mládí své písně mít bude!

Kráčím kol hochů a děvčátek,
šveholem, zpěvem až zmámen,
binokl na očích, v ruce hůl,
s nehybnou tváří co kámen.

III.

Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,
a studuju vlastní své rysy:
ach vidím, že vskutku jsem ještě živ –
já zapomněl umřít kdysi.

Však vypadám! Na sklo ať nedýchám
a jak chci je hedvábem stírám –
pleť zvětralá, zmodralý, suchý ret,
a v zkalené oko jen zírám.

Ach vypadám! Jak bych byl v almaře,
to po jara, to po léta zpátky,
kdes visel, a ve vzduchu trouchnivém
tak vyšel již z módy i látky.

Mé vlasy a vousy jsou chvějná chmýř,
jak moly bych kolem byl splašil,
a kdybych se potkal – já vyhnu se,
jen abych se nepoprášil.

IV.

Já zanevřel na svět a v samotu
hor zanesl šedou svou chmúru.
Však jaro svou dcerušku navedlo:
“Jdi pomalu k němu vzhůru!”

A dceruška Zeleň hned šla a šla,
a žebroní s slzičkou v oku –
co dělat, s tím nevinným dítětem,
jdu – po jeho jdu už boku.

Kde který je strom, honem setřásá
mně na ruce květy své svěží,
kde které je žitečko na poli,
mně radostně v ústrety běží.

Kde který je ve větvích zpěvný pták,
mně nad hlavou písničku zvoní,
kde který si povídá šumný les,
hned tichne a mně se kloní.

Jsem pohnut. “No víte, ta srdečnost
– to musím říc – ta je vám ku cti!
Kdo miluje člověka řádného,
tou láskou i sebe uctí.

Já v prsa si zkoumavě nahlédám
a šedou tu chmúru v nich plaším –
no víte co – já se vám podávám:
jsem tedy zas letos vaším!”

Jak pahrbek vedlé to uslyšel,
hned radostí na nebe ječí:
“Vem honem svůj bukáč a dělej hrom,
ať sláva je ještě větší!”

V.

Co už v tom mém živobytí dnů mi jako tráva zvadlo,
co už mi tu povyrostlých, porozvitých květů spadlo!

Co se písní v hrdle zalklo, tužeb marně zaplanulo,
co mi vzdechů odvanulo, a co slzí zakanulo!

A přec, sotva po noci že šero nový den mi věstí,
volám do mrákavé dáli: “Kde jsi – kde, ty moje štěstí!”

Jarní zvěstování / Stanislav Kostka Neuman

Tak dlouho čekali jsme rozechvěni touhou a chladem, který vál ze sněhů svítících, den žití chtěli jsme dát za sněženku pouhou, však blesky chladnými jen vysmál se nám sníh.

Až náhle začlo tát a vzedmula se řeka, divadlo veliké pod lesy hrály kry; my zřeli s rozkoší, jak dole proud se vzteká, a připravovali své jarní mimikry.

Však březen závistně nám nové poslal sněhy, sen sněženkových spoust nade vším rozestřel; tou bílou pohádkou, již z hebké utkal něhy, my šli jsme zmateni a v srdcích měli žel.

A neupřímný květ co jitro sněžil venku,
by slunci vzdoroval, jež přišlo k poledni;
kůl každý v plotě sníh měl skvělou za čelenku;
však my jen čekali na sněhy poslední.

Tak dlouho čekali jsme touhou rozechvěni.
Dnes… atmosféra jest jak brána dokořán ve svěžest, modro, jas ajitřní kuropění, dnes první sladký vznět byl země lůnu dán.

Zdrávas, země, plná milosti,
požehnaná jsi mezi světy, země,
požehnaný plod života tvého, člověk!

Slunce své napíná struny / Antonín Sova

Před jarem teplý den snivý,
svátek je v březnu slunný,
přes obzor do dálky sivý
slunce své napíná struny.

Prorvou jdem v rozjeté hlíně,
nad námi skály visí,
ve vlhkém hlubokém stíně
trochu již vůně se křísí.

Květen / Josef Hora

Třeslavá břízka, oblaka a lesy
skládají květen z modrých chvil.
A plno práce čeká mě tu kdesi,
jako bych v rolích rolník byl.

Z větru a světla, z kamení a hlíny
jako ta zem dnes člověk tká svůj sen.
Jdu zase týž a přece trochu jiný,
o zimu zmenšen, jarem obnoven.

A pohled do dálky je jako četba
knihy, již po prvé jsi v ruce měl.
Po prvé. Ruka bolí, ale nedbá –
čte, líbá, orá, hrne modř a běl.

The post Poetický rok. Jaro a jarní poezie. Halas, Seifert, Zahradníček, Hrubín, Sládek, Noha, Žáček, Nezval, Neruda, Toman, Hálek, Neumann, Wolker first appeared on Čítárny.

Literární kritik a spisovatel Gary Carden v recenzi na knihu Shermana Alexieho Deset malých Indiánků píše: „Pro původní Američany je jedním z nejprovokativnějších anglických slov výraz ,akulturace‘. Za uplynulých tři sta let nabylo řady rozdílných a často protikladných významů. Ať už se pod jeho nablýskaným či různě upravovaným povrchem skrývá cokoliv, federální vláda výraz definuje jako proces,  kterým se menšiny stávají ,významnou a pozitivní součástí naší (americké) kultury‘. Mnoho aktivistů původních Američanů jej však vnímá jen jako další formu genocidy.“

Důvod je zřejmý. Odhaduje se, že genocida a násilná asimilace po staletí páchaná na obyvatelích žijících na území dnešních Spojených států snížila jejich počet z půldruhého milionu z doby před Kolumbem na pouhých dvě stě čtyřicet tisíc v roce 1900!
Z více než čtyř set jazyků jich vlastně polovina vymizela a jen necelá padesátka z nich se dnes vyučuje na školách.

Přesto v současnosti na území USA existuje kolem 560 vládou uznaných kmenů a plus několik desítek vládou neuznaných – některé v počtu stovek tisíc (Čerokí, Navahové), jiné ovšem v podobě jen několika jedinců (například kalifornské kmeny Red Wood a Kawaiisu anebo Celilo na severozápadě), každý s vlastní kulturou, systémem víry a zvyklostmi.

Indiáni ale přesto už nejsou vymírající rasa odsouzená k zapomnění:
podle oficiálních údajů žilo v roce 2003 ve Spojených státech amerických 2 787 000 Indiánů (včetně Eskymáků a Aleutů) z celkového počtu 290 810 000 obyvatel (pro srovnání – počet Afroameričanů činil 37 099 000). Při započtení obyvatel, kteří se alespoň jednou svou rodovou linií hlásí k indiánským předkům, počet stoupne na 4 366 000. Samozřejmě, Indiáni jsou stále  menšinou ve vlastní zemi, ovšem menšinou, s níž je třeba počítat.
Za rozrůstající se indiánskou populací stojí v prvé řadě vstřícnější ekonomické a kulturně společenské prostředí, to si však Indiáni  museli vyvzdorovat sami, anebo s pomocí spíše ojedinělých bílých osvícených sympatizantů.

Vždyť teprve loajální služba Indiánů v armádě Spojených států během 1. světové války přinesla změnu v jejich společenském postavení, když jim v roce 1924 bylo přiznáno americké občanství a volební právo. Další důležitou organizací, která však vznikla bílým zákonům navzdory a uznání došla teprve dodatečně a která odvedla velký díl práce pro udržení kontinuity indiánských náboženství (samozřejmě že propojených s křesťanskými prvky), byla Církev původních Američanů (Native American Church), navazující na zakázané náboženství Tance duchů a oficiálně ustanovená v roce 1922. K církvi, která  má povoleno při svých obřadech používat peyotl, se dnes hlásí asi dvě stě padesát tisíc převážně prérijních Indiánů. K legalizaci tradičních indiánských náboženství došlo až v roce 1978.

Jistě, existoval tu, již od roku 1824, Úřad pro indiánské záležitosti (Office of Indian Affairs), ten se však pro zkorumpovanost svých představitelů nesetkával s příliš velkou důvěrou. Úřad prošel reformou až po 2. světové válce, když byl v roce 1947 ustanoven Úřad pro záležitosti Indiánů (Bureau of Indian Affairs).

Ani ten si však nezískal přílišnou důvěru Indiánů, když v roce 1954 inicioval vznik vládní politiky „terminace a relokace“, jako další fázi Reorganizačního zákona (Reorganization Act) z roku 1952, jehož smyslem bylo rezervace zrušit a Indiány z důvodu asimilace přesídlit do měst. Během osmi let tak bylo úředně vymazáno jedenašedesát kmenů (a to i třeba kmen Lumbee ze Severní Karoliny, jenž tvořilo na čtyřicet tisíc příslušníků) a rezervace bylo nuceno opustit několik set tisíc Indiánů. Tito městští imigranti však jen rozšířili počet bezdomovců a zoufalců obývajících ghetta.

I díky Reorganizačnímu zákonu dnes žije v rezervacích, pověstných vysokou nezaměstnaností a z ní plynoucích problémů, jako jsou alkoholismus, drogová závislost, domácí násilí, vysoká dětská úmrtnost, sebevraždy a kriminalita, pouhá osmina všech Indiánů. K neutěšené situaci v nich přispívá i skutečnost, že takřka polovina jejich obyvatel dnes již nejsou Indiáni, ale příslušníci jiných etnik.

Jedna z mála organizací, která se snažila skutečně hájit zájmy Indiánů, vystupovala proti politice terminace a hrála podstatnou roli při přípravě vládních vzdělávacích programů a programů na odstranění chudoby, vznikla teprve koncem druhé světové války, v roce 1944, pod názvem Národní kongres Indiánů (National Congress of American Indians).

Zásadní změnu přinesla až padesátá léta 20. století, kdy svůj emancipační a desegregační zápas zahájila početná menšina černošských obyvatel. Po jejich vzoru začala v polovině 60. let růst i politizace a radikalizace Indiánů.

Apačský náčelník a šaman Geronimo, indiánským jménem Goyathlay nebo Gokhlayeh.
Jeden z posledních původních Američanů, kteří se postavili neuvěřitelné genocidě na odpor.

Z lehce pochopitelných důvodů však jen málo Indiánů věřilo v cestu nenásilného odporu, jak ji v duchu Gándhího hlásil Martin Luther King.
Po vzoru velmi radikálního afroamerického hnutí Černá moc (Black Power) tak vznikla Rudá moc (Red Power), usilující o navrácení indiánských území (či o jejich finanční náhradu) a zrušení různých omezujících zákazů (například zákazu rybolovu v některých řekách). Jejími stoupenci však byli převážně Indiáni z městských ghett, takže často docházelo k nedorozumění s Indiány z rezervací. Nicméně hnutí dosáhlo několika úspěchů v soudních kauzách o finančních náhradách za devastaci tradiční kultury.

Generační rozpory v hnutí a rostoucí radikalizace mladších stoupenců vedly v roce 1968 ke vzniku militantní organizace Indiánské hnutí (American Indian Movement).
Její činnost vešla do povědomí bílé většiny především obsazením bývalého vězení Alcatraz v Sanfranciském zálivu v letech 1969–1971, Úřadu pro záležitosti Indiánů v roce 1972 a v roce 1973 pak obsazením vesnice Wounded Knee v Jižní Dakotě, což se neobešlo bez asistence policie, armády a FBI.

Z dnešního pohledu se mohou násilné akce Indiánského hnutí zdát možná kontroverzní, kontroverzní však bylo celé desetiletí 1965–1975, neboť radikalizací procházeli nejen Afroameričané a Indiáni, ale i mladší generace bílých obyvatel USA, kteří odmítali válku ve Vietnamu, v níž koneckonců bojovalo i mnoho indiánských a černých vojáků.

Pro mladé příslušníky bílé většiny to byla doba revolučních sloganů, protiválečných demonstrací, otevřené sexuality, ženské emancipace, experimentů s drogami, politického a ekologického aktivismu, včetně pokusů o zakládání komun a hledání funkční alternativy životního stylu. Vzory k němu mladí lidé hledali v Indii, u nezávislých odborářských hnutí – a také u Indiánů, u nichž se mladí lidé inspirovali strukturou kmene.

Postava Indiána se stala jedním z hlavních symbolů hippies, jejichž jedním z protiválečných hesel bylo:
„Bílý muž posílá černého muže zabíjet žlutého muže, aby ,bránil‘ zemi, kterou ukradl rudému muži!“
Indián v rodokmenu přestal být znamením méněcennosti a stal se předností.
Rudý muž byl prostě zde a velmi důrazně dával vědět o své existenci.

PRVNÍ KNIHY O INDIÁNECH

Ruku v ruce s politikou se postupně měnil i obraz Indiána, jak jej v ustálených klišé představovala bílá literatura minulých století. Ten kolísal vždy mezi dvěma krajnostmi – „rudým ďáblem“ a „ušlechtilým divochem“.
Bylo tomu tak v knihách Jamese Fenimora Coopera (1789–1851), v Písni o Hiawathovi (1855) Henryho Wadsworthe Longfellowa (1807–1882) i v povídkách Marka Twaina (1835–1910), který v názoru na indiánskou otázku zůstával spíše dobyvatelem a konfederačním vojákem.
Realističtější pohled na Indiány v té době nabídl Francis Parkman ve své knize Oregonská stezka (The Oregon Trail, 1849, česky 1968), „bibli“ pozdějších westernů, či v Historii Pontiacova spiknutí (History of the Conspiracy of Pontiac, 1851).

Walt Whitman
Vždyť i věrozvěst americké demokracie a amerického národa Walt Whitman (1819–1892) nacházel ve svých vizích, ať již ztvárněných ve Stéblech trávy (Leaves of Grass, 1855, česky uceleně 1906) či v eseji Vyhlídky demokracie (Democratic Vistas, 1871, česky 1903), budoucnost Ameriky veskrze bílou,2 což vysvětluje básník a ekolog Gary Snyder v knize Místo v prostoru (Place in Space, 1995, česky Maťa 2001), v eseji Starý „nový svět“ Walta Whitmana takto:

„Whitman byl ve svém osobním chování a hodnotách zcela jasně prost předsudků. Ale předpokládal do budoucna jakýsi tavicí tyglík, ve kterém se ostatní rasy a etnické skupiny případně ztotožní s liberální protestantskou metafyzikou, která se skrývá v pozadí jeho snu. Dnes víme, že se tyto naděje nesplní. Vlastní ideologie Whitmanovy vysněné budoucnosti nerespektovala skutečnou rozmanitost, neboť ani netušila, že odlišné kultury tvrdohlavě zůstanou, budou-li si to přát, odlišné.“

Připomeňme, že Whitman začal psát tuto esej v roce 1868, tedy ve stejném roce, kdy hromadný vrah a americký narodní hrdina generál Custer zmasakroval skupinu Čejenů náčelníka Černého kotle u Gary Snyder v eseji Politika etnopoetiky k tomu podotýká:

„Sbírky indiánské mytologie, folklóru a písní se datují od osmdesátých let 19. století. Jejich počet se po roce 1900 opravdu rozrostl – výroční zprávy a bulletiny Úřadu pro americkou etnologii, Americké etnologické společnosti, memoáry a časopis Americké folklórní společnosti, a tak dál. Obrovské množství indiánské literatury v angličtině, ale téměř žádná populární publikace ve formě, která by byla snadno dostupná většímu množství lidí. Ptám se proč. Já sám nevím; může to být prostě tržní ekonomikou, anebo proto, že tento druh literatury nechce nikdo číst. Může to být i tím, že nikdo nechtěl, aby se to vyneslo z akademických kruhů ven.”

Způsobu využití se přitom meze nekladou:
Příkladem třeba sbírka suše převyprávěných mýtů Hlasy větrů sestavená Margot Edmondsovou a Ellou E. Clarkovou (Voices of Winds, 1989, česky 2000), stejně jako lidovou slovesnost dále rozvíjející Indiánské příběhy / Jak se Lišáček stal Lišákem (Indian Tales, 1953, česky 2003), které mezi kalifornskými Indiány sebral Jaime de Angulo (1887–1950).

Josef Václav Sládek a Indiáni
V tomto ohledu byl mnohem dál český básník Josef Václav Sládek (1845–1912), který se s konfliktem bílé a indiánské civilizace seznámil osobně při své cestě do Ameriky v letech 1868–1870 a svou deziluzi z rodící se americké demokracie ztvárnil v podobě časopisecky publikovaných básní (Na hrobech indiánských), povídek a fejetonů, které v roce 1914 vyšly ve dvousvazkových Amerických obrázcích a jiné próse.
Jeho postřehy jsou dodnes aktuální svým vnímáním základního rozporu v obecném pohledu na Ameriku: na jedné straně vzhlížení k „zemi neomezených možností“, na druhé straně sympatie s národem, který na šíření americké demokracie doplatil vlastní existencí.

Obojí plyne z pochopitelných pocitů příslušníka národa se zkušeností útlaku jiným národem, který v Americe viděl možnost „lepší budoucnosti“, zároveň se však dokázal vcítit do role porobených. Patří ke známým paradoxům, že vstupem na půdu „svobodné země“ (jak praví verš Emmy Lazarusové na Soše svobody: „Pošlete mi své stísněné masy toužící po svobodě…“) se nově příchozí mění z evropských emigrantů (byť třeba z Evropy odešel z náboženských či ekonomických důvodů) na „dobyvatele Nového světa“, pro něhož se Indiáni na „dosud neobývaných územích“ stávají nepříjemnou překážkou.

Zem svobodná, a přec tu bezpráví,
jak děsnějšího neviděly světy:
zmar každý krok a zločin krvavý,
a každý hles vítězné oslavy
skřek divoký, jejž neznal barbar ani
na zříceninách Říma před sta lety.

Když na vaši si tyran stoupá šíji
a do prachu vás šlape poroby,
tu ku poplachu všechny zvony bijí;
když divoch padlých tančí nad hroby,
těch, co mu v hrdlo sami tiskli nůž,
tu divokou je šelmou rudý muž
a děti strašíte tou komedií.

„Na hrobech indiánských“, Josef Václav Sládek, asi 1870

J. V. Sládek také přeložil Longfellowovu Píseň o Hiawatě (1909), což též přispělo k rozvoji představy o „ušlechtilém divochovi“ v českém prostředí.

Antonín Michal Dignowity
Měli bychom připomenout ještě jednoho Čecha, který již v polovině 19. století volal po nápravě nespravedlností, jež se děly jak na Indiánech, tak i na černoších v Americe. Lékař Antonín Michal Dignowity (1810 – 1875), účastník polského povstání proti ruské nadvládě, emigrant z Rakouska usazený se svou rodinou v texaském San Antoniu, přítel Čerokíjů, byl svědkem nejrůznějších krutostí ze strany bílých vůči původním obyvatelům a otrokům.
Tím, že kromě zrušení otroctví pro ně žádal i možnost vzdělání, si získal nenávist místních bílých usedlíků a jen díky včasnému upozornění staré černošky ušel v roce 1861 lynčování.
Již v r. 1859 vydal knihy Bohemia under Austrian Despotism (Čechy pod rakouským despotismem) a (Despotismus v Americe), “pravědpodobně… první knihy českého autora, které vyšly v Americe”3a, později pak Zločiny a krutosti, které páchají na svatých právech lidí takzvané soudy spravedlnosti.
(František Houdek – Náš hrdina v Texasu, Respekt 41, 8.-14. 10. 2007)

O tom, komu budou patřit sympatie českých čtenářů, bylo rozhodnuto již dávno.
Poslední Mohykán (The Last of the Mohicans, 1826) Jamese F. Coopera dojímal smutným osudem Indiánů již v roce 1852 a příběhy Vinnetoua a Old Shatterhanda z pera Karla Maye (1842–1912) v českých končinách vycházely již od roku 1901.
K nim později přibyly příběhy odehrávající se v divočině Divokého západu sepsané Ernestem Thompsonem Setonem (1860–1946), Zanem Greyem (1872–1939), Jackem Londonem (1876–1916), anebo českým dobrodruhem Otakarem Batličkou (1895–1942), případně etnografem, znalcem kaktusů a cestovatelem Alberto Vojtěchem Fričem (1888–1944) nebo Enriquem Stankem Vrázem (1860–1932), lhostejno, že poslední dva navštěvovali spíše Střední a Jižní Ameriku.
V praktickém smyslu pak takový obraz Indiána jako šlechetného hrdiny z divočiny posilovalo i hnutí woodcraftu a skautingu.
 
Přesto lze i v americké literatuře 19. století nalézt knihu, která nabourává ustálenou představu o Indiánovi a na základě důkladného studia podrobuje kritice postup americké vlády vůči Indiánům.
Touto čestnou výjimkou je kniha Helen Hunt Jacksonové (1830–1885) Sto let hanby (A Century of Dishonor, 1881).
Kniha vzbudila velikou pozornost a Kongres dokonce ustanovil komisi, která měla situaci Indiánů prověřit.
Výsledkem však bylo v roce 1887 přijetí velmi špatného Zákona o rozdělování půdy, tzv. Dawesova zákona, jehož smyslem bylo učinit z Indiánů americké občany a integrovat je do společnosti.
Území rezervací bylo přeměněno na soukromá vlastnictví, přičemž Indiánům byly přiděleny pozemky od 40 do 160 akrů, které se nesměly následujících pětadvacet let pronajmout ani prodat.
„Zbývající“ území bylo rozprodáno, ovšem bílým osadníkům, takže množství půdy v indiánském držení se drasticky snížilo na pouhou jednu třetinu.
Zákon tak přispěl k další destrukci kmenových společenství. K jeho zrušení došlo až v roce 1934 zákonem, který mimo jiné povoloval indiánským kmenům i zřízení vlastní samosprávy.

PRVNÍ PUBLIKUJÍCÍ INDIÁNI

Prvenství zřejmě patří náčelníku kmene Potawatomi Simonu Pokagonovi (1830–1899), autoru částečně autobiografického románu Královna lesů (Queen of the Woods, 1899), jehož podstatnou část tvoří vztah Simona a Lonidaw, jež rozumí řeči ptáků a zvířat.
Jedná se o tématicky nevyvážený román, který se navíc místy mění v kázání o škodlivosti kouření a alkoholismu („Démon Rum“). Kniha vyšla v bezvýznamném nakladatelství a neměla v podstatě žádný větší vliv. Znovuobjevena byla až v sedmdesátých letech 20. století.

První Indián, který získal jistou reputaci mezi bílými čtenáři a který své knihy psal skutečně sám, bez bílého prostředníka, byl Charles Alexander Eastman – Ohiyesa (1858–1939) z kmene Santí, patřícího k národu Dakotů (Siouxů).
Svou literární činností i výchovnou prací ve skautském hnutí se celý život snažil zmenšit propast mezi bělochy a Indiány. Jeho knihy bývaly populární, o čemž svědčí i to, že byly přeloženy do francouzštiny, němčiny, dánštiny a češtiny: Indián v mládí (Indian Boyhood, 1902, česky 1915), Večery ve wigwamu: Povídky Siouxského kmene (Wigwam Evenings: Sioux Folk Tales Retold, 1909, česky 1922), které napsal se svou manželkou Elaine Goddale Eastmanovou, Hakada / Vzpomínky z mládí indiánského lékaře dra Ch. A. Eastmanna (1923) či Duše Indiánova (The Soul of the Indian: An Interpretation, 1911, česky 1923), případně Duše Indiána (The Soul of an Indian, ed. Kent Nernburn, 1993, česky Maťa 1998).

Jisté reputace dosáhla Gertrude Simmons Bonninová (Zitkala-Sa) (1876–1938) z kmene Siouxů svými povídkami v různých dobových časopisech a knihami Staré indiánské legendy (Old Indian Legends, 1901) a Indiánská vyprávění (American Indian Stories, 1921).

Obecně poctivější přístup ke společenskému postavení Indiána v literatuře psané bělochy se zvolna objevuje až po první světové válce.
To je zřejmé, byť postavy Indiánů nejsou pro tyto autory typické, například v povídce ,Indiánský tábor‘ (Indian Camp) ze sbírky Za našich časů (In Our Time, 1925) Ernesta Hemingwaye (1899–1961) nebo v povídkách Williama Faulknera (1897–1962) Rudé listí (Red Leaves, 1930) a Spravedlnost (A Justice, 1931).

Širšímu povědomí v té době bohužel zůstala utajena kniha, kterou na základě rozhovorů s lakotským šamanem Černým jelenem (1863–1950) sestavil John G. Neihardt  (1881–1973) a v roce 1932 vydal pod názvem Mluví Černý jelen (Black Elk Speaks, česky 1998).
Dosud nevyřešenou otázkou zůstává, jaký podíl na této knize měl sám Černý jelen a jaký zapisovatel John G. Neihardt. V každém případě se jedná o naléhavé svědectví přímého účastníka a oběti konce indiánských válek. Úspěchu a ocenění se kniha dočkala až při svém druhém vydání v roce 1961, kdy již byla situace a nálada ve společnosti zcela jiná.

Významným, avšak stejně nepovšimnutým dílem je román Obklíčen (The Surrounded, 1935) od D’Arcyho McNicklea (1904–1977) z kmene Sališ-Kutena, historika a antropologa a jednoho ze zakladatelů Národního kongresu Indiánů.
Částečně autobiografický, dobře vystavěný příběh polovičního Indiána Arshila, jemuž se dostalo dobrého vzdělání a jenž se stal houslovým virtuosem, je prodchnut základní úvahou o možnosti skloubit bělošskou vzdělanost s indiánskými tradicemi a indiánským přístupem k životu. Zároveň je tu velmi realisticky vykreslena bída a bezútěšnost života v rezervacích, kde tradiční kmenovou soudržnost rozleptává alkohol, vzájemná  nesnášenlivost Indiánů a jejich  nechuť se vzdělávat.

Klíčovým pro růst sebevědomí Indiánů se ukázal román spisovatele z kmene Kiowa Navarre Scotta Momadaye (nar. 1934) Dům z úsvitu (House Made of Dawn, 1968, česky 2001), který na příběhu navažského válečného veterána Abela velmi poutavě a přitom nezjednodušeně podrobil kritice americkou asimilační politiku. Kniha má zároveň rysy, které jsou dnes již pro indiánskou literaturu typické – stírání žánrů (zde faulknerovské, hemingwayovské či joyceovské narativní techniky skloubené s indiánským způsobem vyprávění a prokládané navažskou poezií). Pro svou stylistickou vytříbenost prodchnutou imaginací vycházející z indiánského cyklického vnímání času a politickou naléhavost získal román v roce 1969 Pulitzerovou cenu, což měla mimo jiné za následek, že se indiánskou otázkou začala zabývat široká veřejnost.

Jako dokumentární doplněk k Momadayovu románu lze chápat vzpomínky Johna (Fire) Chromého jelena (1903–1977) sepsané s pomocí Richarda Erdoese (1912) Chromý jelen / Vyprávění siouxského medicinmana (Lame Deer, Seeker of Visions, 1972, česky 2004). Neměli bychom ovšem zapomenout na dílo, které – mimo jiné – zpracovává pozvolné probouzení Indiánů z vnucené letargie – na román Vyhoďme ho z kola ven (One Flew Over the Cuckoo’s Nest, 1962, česky 1979, Maťa 2001) Kena Keseyho, jenž v postavě Náčelníka Bromdena vytvořil symbol Indiána druhé poloviny 20. století.

Obrovský dopad na měnící se postoj většinové společnosti vůči Indiánům měla dokumentární kniha bílého autora Dee Browna (1908–2002) Mé srdce pohřběte u Wounded Knee (Bury My Heart at Wounded Knee, 1970, česky 1976), dokument, který bez příkras vykreslil násilnou podstatu osídlování severoamerického kontinentu a donutil běžného Američana přehodnotit svůj pohled na historii své země. Kniha sklidila pochvalu i samotných Indiánů. Například indiánský mluvčí Vine Deloria, Jr,. z kmene Dakotů, básník a spisovatel, autor manifestu Custer zemřel za vaše hříchy (Custer Dies for Your Sins, 1969), ke knize poznamenal:
„Každý Indián si knihu velmi rád přečte a bude mu líto, že ji nenapsal sám.“

Neměli bychom ovšem zapomenout na dílo, které Brownovu knihu dotváří beletristickými prostředky. Fiktivní příběh bělocha Jacka Crabba, který je vychován Čejeny, je svědkem vyvraždění skupiny Černého kotle  generálem Custerem u řeky Washita, „vrací se“ do bílé civilizace, aby se v závěru zúčastnil bitvy u Little Big Hornu na straně bílých vojáků.

Román Malý velký muž (Little Big Man,1964, česky 1977) bílého autora Thomase Bergera (1924) věrně přibližuje způsob myšlení obou stran tragického konfliktu. Kniha byla v roce 1970 zfilmována Arthurem Pennem, který do hlavní role obsadil Dustina Hoffmana.
{youtube}R8-gu-HhXtY{/youtube}
Zatímco dříve byla rezervace vnímána jako místo, odkud je nejlépe co nejdříve utéct, v šedesátých letech se vyskytli autoři, kteří se pokusili z rezervace udělat místo, kde by mohla přežít a dále se rozvíjet indiánská kultura.
Podmínkou ovšem bylo, aby sami Indiáni drželi při sobě a pokusili se obnovit rodinné a kmenové vztahy.
To je z velké části tématem depresivní (za jakou ji ve své době označovali bílí čtenáři) knihy o hledání osobní i rasové identity, románu Zima v krvi (Winter in the Blood, 1974) Jamese Welche (1940–2003) z kmene Černonožců a Gros Ventre.
Depresivní je i další Welchova kniha Smrt Jima Looneyho (The Death of Jim Looney, 1979), která čtenáře vede k pochopení povahy života v rezervaci v širším kontextu.
Stejně jako i Fools Crow (1986), jejíž děj se z velké části odvíjí od zmasakrování Černonožců u řeky Marias v roce 1870.
Zajímavou knihou je Indiánské léto (Indian’s Summer, 1975) šónijského autora Nasnagy (Rogera Russella), jejíž děj je plný historických odkazů a společenské kritiky, ovšem podávané v značně satirickém duchu.

Ani indiánská literatura se ovšem nevyhnula autorům, kteří za rostoucím zájmem o Indiány vycítili příležitost vydělat peníze. Bohužel v tomto případě nešlo pouze o všehoschopné pisálky, ale o schopné a brilantní spisovatele, kteří svými díly dokázali ovlivnit životní názor obrovské spousty čtenářů.
To se týká především velmi úspěšných a hojně do cizích jazyků překládaných knih autora Forresta Cartera (1925–1979). Bestsellerem se stal jeho třetí, údajně autobiografický román Škola Malého stromu (The Education of Little Tree, 1976, česky 1993) , dojemný příběh sirotka, polovičního Čerokíje, Malého stromu, vychovávaného prarodiči, jenž je násilím poslán do internátní školy.
Bestsellerem se v roce 1978 stal i strhující román Odvedu vás do Sierra Madre (Watch for Me on the Mountains, česky 1983) zpracovávající život apačského (čirikavského) náčelníka  Geronima. Forrest Carter při psaní knihy vycházel z mnoha historických pramenů, mimo jiné právě také z knihy Mé srdce pohřběte u Wounded Knee.

V devadesátých letech 20 století však vyšlo najevo množství faktů, které vážně zpochybnily jak autobiografičnost Školy Malého stromu, tak i autorův čerokíjský původ, a navíc odhalily Carterovu temnou minulost. Asa Earl Carter, jak zní jeho pravé jméno, byl běloch, který v rodné Alabamě působil jako místní vůdce Ku-klux-klanu a jako spisovatel pracoval ve službách alabamského guvernéra, rasisty George Wallaceho, jemuž napsal v roce 1962 do inauguračního projevu „slavnou“ větu: „Segregace nyní, segregace zítra, segregace navždy.“
Carter v roce 1970 odešel do politického ústraní, své jméno si podle jižanského generála a prvního vůdce Ku-klux-klanu Nathana Bedforda Forresta změnil na Forrest Carter a věnoval se úspěšné spisovatelské kariéře, v níž někdy používal čerokíjské jméno Gundi Usdi, Malý strom.

S vlnou zájmu o Indiány souzněla i kniha Hyemeyohstse Storma (1933) Sedm šípů (Seven Arrows, 1972), který v příběhu využil čejenské tradice k rozvíjení vlastní filosofie v duchu hippies a New Age. Tato poutavá kniha, příběh Nočního medvěda a jeho lidu, která si našla mnoho oddaných stoupenců, hledá pozitivní alternativu vývoje lidského společenství v respektování přírodních cyklů a ekologické provázanosti života.
Tato upřímně míněná kniha však byla odmítnuta čejenskými představiteli i částí kritiky, protože prý veřejně reprezentovala a interpretovala kmenové náboženství bez svolení kmenových starších, navíc údajně nepravdivým a necitlivým způsobem. Autorovi bylo navíc vyčítáno, že je se Severními Čejeny spřízněn jen velmi okrajově.

Oba uvedené případy vzbudily dočasné vášnivé volání po nějaké autoritě, která by podobným jevům zabránila, a dosud nekončící diskuse o autentičnosti indiánské literatury, v nichž zazněla mnohá varování před rozvíjením starých a vytvářením nových mýtů o Indiánech a jež zároveň poukázaly na nebezpečí indiánského rasismu.

Životadárnou vzpruhu dostala indiánské literatury s  nástupem ženského emancipačního (feministického) hnutí v sedmdesátých letech 20. století, kdy se objevila výrazná díla ženských autorek.

Vrcholným dílem tohoto období je román Obřad (Ceremony, 1977, česky 1997) Leslie Marmon Silkové (1948), která vyrůstala v rezervaci Laguna Pueblo v Novém Mexiku. Složitě komponovaná kniha přináší příběh válečného veterána Taya, který podstupuje starým šamanem předepsaný terapeutický rituál, jenž mu má pomoci vyrovnat se s válečnými zkušenostmi a obnovit vůli k životu.
Kniha je dnes řazena k nejvýznamnějším dílům moderní americké prózy, autorka sama patří mezi nejvýznamnější etnické autorky vůbec.

V roce 1984 na sebe upoutala pozornost další indiánská spisovatelka Louise Erdrichová (1954), která je francouzsko-čipevajského původu.
V románu Čarování s láskou (Love Medicine, česky 1994) autorka na pozadí pátrání po vlastním původu rozehrává fascinující příběh střetávání dvou rozdílných kultur. Na rozdíl od mnoha svých předchůdců však Erdrichová neupadá do stereotypu, kdy je zdůrazňován negativní vliv západní civilizace a vyzdvihován indiánský život v souladu s přírodou.

Podrobnější obrázek o posledních patnácti letech indiánské literatury si můžeme utvořit na základě antologie amerických a kanadských autorů, sestavené Jeffreym A. Vanderzielem a Jiřím Rambouskem ml. pro potřeby českého čtenáře, Vinnetou tady nebydlí (2003), která kromě již několika výše zmíněných představuje mnoho dalších autorů a autorek, kteří vzbudili pozornost čtenářů i kritiky. Z těch žijících v USA to jsou: Sherman Alexie, Paula Gunn Allenová, Grey Cohoe, Anita Endrezzeová, Eric L. Gansworth, Joy Harjová, Linda Hoganová, LeAnne Howeová, Irvin Morris, Simon J. Ortiz, Carter Revard, Vicky Searsová, Gerald Vizenor a Anna Lee Waltersová. Kniha je výjimečná i tím, že nás uvádí do rozmanitosti nejen literární, ale i regionální, jazykové a kmenové.

Máme-li tedy nějak obecně charakterizovat indiánskou literaturu a pokusit se nalézt to, čím indiánští autoři americkou literaturu obohacují, či jakými znaky se od americké literatury psané bílými autory liší, je třeba si uvědomit, že tradiční indiánskou formou vyjádření bylo vyprávění ústní.
Díky řadě antropologů a lingvistů – jako byli například Franz Boas, Alfred L. Kroeber nebo John Reed Swanton –, kteří nehledě na obecný nezájem shromáždili obrovské množství materiálu, neupadly do zapomnění mýty, legendy a pověsti a poznatky o kulturních tradicích, zvyklostech a obyčejích kmenů, z nichž některé dnes již neexistují. Archivy jsou plné nezpracovaných poznámek, záznamů a fotografií, které teprve čekají na zpracování a uveřejnění.

STYL PSANÍ KNIH

Psaná forma přišla až s příchodem bílých dobyvatelů, přičemž vyprávěcím jazykem se stala samozřejmě angličtina, čímž mohlo dojít – a často i docházelo – ke vzniku různých chyb a významových posunů. Totéž je problémem i archivovaných přepisů autentických vyprávění, které bývaly zaznamenávány v angličtině (často za pomoci tlumočníků či „domýšlení“ a upravování zapisovateli), nikoliv v indiánských jazycích.
To dnes samozřejmě nehrozí. Přesto však „vyprávěcí“ styl zůstává hlavní devízou indiánské literatury: vyprávění je plné různých odboček, „vedlejších“ příběhů či splétání několika osudů v jeden, popisů prostředí a jednotlivostí, důrazu na pocity, význam přírodních živlů (déšť, bouře, vítr,…) a krajinných útvarů (hory, prérie, řeky, jezera,…).

Velkou a zásadní roli hraje ve vyprávění humor.
Někdy skrytý mezi řádky a spíše navozující atmosféru, jindy ironický, sebeironický až komediální a často se objevující v okamžiku, kde by jej čtenář rozhodně nečekal.
Humor je zřejmě nejzásadnější prvek, který narušuje stereotyp jak moudrého, vážného, stoického Indiána, mlčky přijímajícího svůj úděl, tak i Indiána bojovníka, který bez bázně a hany čelí tragickému osudu. Bílým autorům dobrodružných románů o Indiánech se k takové představě humor nehodil, a proto jej záměrně potlačovali. Antropologové zase mnohdy kladli důraz na mytologické pozadí příběhu, anebo se humor vytratil při zpracování bílými zapisovateli.
To je do jisté míry případem knihy Mluví Černý jelen či Ohyiesových spisů, opakem je pak citlivé převyprávění mýtů kalifornských Indiánů Jaimem de Angulo

Zcela běžné je plynulé přecházení z prózy do dramatu či poezie.
Prolínání stylů a forem – ať již tradičních či euroamerických (post)moderních uměleckých postupů – je vlastně jen dalším projevem indiánského pojetí světa a života v celistvosti a vzájemné provázanosti. Proto se v knihách objevují dějové „náhody“, časové skoky nebo různočasové paralely – velmi časté je prolínání minulosti, současnosti a budoucnosti. To samozřejmě vychází z cyklického pojetí času (pohyb slunce, měsíce, střídání ročních období, koloběh život-smrt-znovuzrození).
A stejně jako je rovnocenná minulost-současnost-budoucnost, jsou zcela rovnocenné i sen, vyprávění, vize a „realita“ – spirituální, mýtické a kosmologické představy přirozeně prostupují příběhy bez ohledu na místo a čas.

Pokud jde o témata, pak„,indiánská otázka‘ není záležitostí ukončenou.
Důsledky vládních rozhodnutí i společenských předsudků jsou stále živé. Od bezohledného procesu založení i řízení rezervací, neplnění právních ,záruk‘, omezení náboženských svobod, zabírání zbytků, garantované‘ půdy, nuceného přesídlování do městských chudinských čtvrtí, šikanování státní policií i dosazenými kmenovými pořádkovými jednotkami, až k méně známému násilnému odebírání dětí pod falešnou záminkou poskytování lékařské a sociální pomoci, tajné sterilizaci žen hned po porodu v nemocnici, fyzickému i psychickému týrání v internátních školách a trvajícímu zadržování politických vězňů – tím vším ,indiánští‘ autoři vynášejí na povrch fakta, která výrazně mění představy čtenářů o zemi ústavně ,zaslíbené‘ ideám lidské rovnosti.“

K těmto „historickým“ událostem přibývají i ryze aktuální politická témata.
Například současná snaha americké vlády rozšířit těžbu ropy na Aljašce, což by kromě životního prostředí vážně ohrozilo i existenci místních kmenů, soudní procesy, v nichž se indiánské kmeny dožadují finanční náhrady za násilím odebraná území či vrácení posvátných míst, anebo již třicetileté věznění Leonarda Peltiera za údajnou vraždu dvou agentů FBI v lakotské rezervaci Pine Ridge v roce 1975.

Výše naznačené umělecké prostředky pak indiánským autorům umožňují nahlédnout historii i současnost (indiánskou, americkou, světovou) z nejrůznějších a někdy velmi nezvyklých, neotřelých až (pro bílou většinu) provokativních úhlů. Historické události tvoří v indiánské tvorbě pozadí pro hledání osobní, kmenové a národní identity i jako návrat k původnímu jazyku, kmenových zvyklostí a vztahů.

Někdy však obnovování tradic (které někdy slouží jako zástěrka čistě obchodních zájmů) může vést až k takovým politicko-ekologickým důsledkům, jako je značně kontroverzní snaha některých kmenů na západním pobřeží USA a Kanady obnovit lov ohrožených velryb.

Přesto jsme v posledních dvaceti letech v indiánské literatuře svědky stále větší tématické otevřenosti, která ji zbavuje úzce etnického rázu.
Indiánští umělci jsou dnes stejně vzdělaní jako bílí, znají bílou kulturu (mnohdy lépe než sami bílí) a jsou hrdí na svůj původ. Jsou si vědomi toho, že chtějí-li Indiáni uspět v bílé společnosti, musejí přijmout její pravidla a být lepší než běloši, ale zároveň si chtějí uchovat své rodové a kmenové znaky a tradice a odmítají se rozpustit v onom „tavicím tyglíku“ národů. Z toho samozřejmě plyne i mnoho frustrace, bolesti, neúspěchu a zklamání.

Právě pokusy najít řešení tohoto rozporu, najít rovnováhu mezi oběma krajnostmi, dávají jejich dílům dynamiku a schopnost zaujmout. Je to nová, originální cesta hledání odpovědi na onu prastarou otázku:
„Co jsme a kam kráčíme?“

A právě toto hledání, při vysoké úrovni současné indiánské literatury, ruší hranice mezi menšinovými a většinovými kulturami a paradoxně tak literaturu dělá nikoliv indiánskou či etnickou, ale „americkou“.

Jedno se však v tvorbě indiánských autorů nemění. Je to jistý didaktický podtext – pokus zprostředkovat ostatním svým „spolubojovníkům“ přístup ke kultuře a ke vzdělání.
Z toho plyne i současná snaha prorazit ve všech moderních médiích – viz vzestupná kvalita indiánského filmu, divadla, výtvarného umění, tance, hudby (včetně rockové) atd. Jak v jednom rozhovoru říká siouxský duchovní Dva koně:

„Naší dnešní snahou je především přiblížit se zábavnímu a mediálnímu průmyslu a podílet se na něm. Avšak svou vlastní cestou. Ukázat našim mladým generacím, že to je možné, že tady ta šance určitě je.“

Sherman Alexie na otázku, proč přešel od poezie k próze, od povídek k románům, od literatury k filmu, říká dva důvody:

„Tržba a dostupnost. Romány a filmy se účty platí lépe než poezií, a širší prodejností můžete zpřístupnit své dílo více lidem, zvláště indiánské mládeži… Když jsem pracoval na filmu, … zjistil jsem, že sezení v kině je současným ekvivalentem sezení kolem ohně a naslouchání vypravěči příběhů… A právě z toho důvodu budou Indiáni, a lidé vůbec, reagovat víc na filmy než na knihy.“

Je to poměrně běžný postup, jak se „zviditelnit“. Alexie, Silková i Erdrichová začínali psaním poezie, pak přešli k psaní povídek a nakonec k psaní románu. Sherman Alexie nakonec i k psaní filmových scénářů.

l.bosch, říjen 2005, doplněno září, listopad 2007
(Psáno jako doslov ke knize Deset malých Indiánků, Maťa 2005; součástí doslovu je medailon o Shermanu Alexiem)

The post Indiáni a americká genocida. Spisovatelé o Indiánech a násilné asimilaci v severní Americe first appeared on Čítárny.

Mnoho básní vážných i nevážných natolik zlidovělo, že málokdo ví, kdo je skutečně napsal, Tak namátkou.
Pokud znáte další, napište nám.

FRANTIŠEK GELLNER (1981 – 1914)
PERSPEKTIVA

Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!

Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.

ADOLF HEYDUK (1835 – 1923)
ŠTĚSTÍ! CO JE ŠTĚSTÍ?

Štěstí! Co je štěstí?
Muška jenom zlatá,
která za večera
kol tvé hlavy chvátá;
oblétá ti skráně,
v kadeři se kryje,
v dlaně hlavu skládáš,
ruka utlačí je.

štěstí jako rosa
na květech se skvěje,
ale bludná noha
náhle zašlápne je;
zašlápnuto vzdechne,
v oblacích se tratí,
snad se jinovatkou
na tvou kadeř vrátí…

(Dědův odkaz, 1879)

K.J. ERBEN (1811 – 1870)
HOLKA MODROOKÁ

Holka modrooká, nesedávej u potoka,
holka modrooká, nesedávej tam:
v potoce je velká voda, vezme-li tě, bude škoda;
holka modrooká, nesedávej tam!

Holka modrooká, nesedávej u potoka,
holka modrooká, nesedávej tam:
v potoce se voda točí, podemele tvoje oči;
holka modrooká, nesedávej tam!

Holka modrooká, nesedávej u potoka,
holka modrooká, nesedávej tam:
přijde na tě mysliveček, připraví tě o věneček;
holka modrooká, nesedávej tam!

JAROSLAV SEIFERT (1901 – 1986)
BÍLÝM ŠÁTKEM MÁVÁ

Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí…

Setři si slzy a usměj se
uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.

JOSEF HAIS TÝNECKÝ (1885 – 1964)
ČECHY KRÁSNÉ, ČECHY MÉ

Čechy krásné, Čechy mé,
duše má se s touhou pne.
Kde ty naše hory jsou,
zasnoubeny s oblohou.
S oblohou a nebesy.
Kdo pomýšlí na plesy,
anděl světlem oděný,
slávě Páně stvořený.
Pán, ten stvořil také vás,
slavné Čechy, vlasti krás.
Anděla vám z nebe dal,
váš by národ k zpěvu zval.

FRANTIŠEK HALAS (1901 – 1949)
LYRICKÉ SMETÍ

Slečno, řekněte mi,
jak to děláte,
že hodiny neoněmí,
když se svlékáte.
Dejte jí Nobelovu cenu
za gesto, jímž zvedá sukni svou,
ale ta se dává jen básníkům,
kteří nic podobného nesvedou.

(Doznání, Lyrické smetí napsáno ve 20. letech, souborně ve sb. Doznání 1973)

ABBE PRÉVOST (1697 – 1763)
MANON LESCAUT
/překlad Vitězslav Nezval /

Čím to že já Manon
Tak šťastna jsem
Čím to že já Manon
Se líbím všem
Co na mně lidé mají
Mě nezajímají
Jen jeden jen jeden jen jeden…

Čím to že já Manon
Si přesto všímám jich
Čím to že já Manon
Si tropím z nich ráda smích
Každý mi něco slíbí
Mně se však mně se líbí
Jen jeden jen jeden jen jeden
…

Manon je můj osud Manon je můj osud
Manon je všecko co neznal jsem dosud
Manon je první a poslední můj hřích
Nepoznat Manon nemiloval bych
Manon je motýl Manon je včela
Manon je růže hozená do kostela
Manon je všecko co neztratí nikdy svůj pel
Manon je rozum který mi uletěl
Manon je dítě Manon je plavovláska
Manon je první a poslední má láska
Manon ach Manon Manon z Arrasu
Manon je moje umřít pro krásu…

KAREL JAROMÍR ERBEN (1811 – 1870)
VODNÍK

I
Na topole nad jezerem
seděl vodník podvečerem:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek –
šiju, šiju si kabátek:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.”

(první část básně Vodník ze sbírky Kytice. Jedná se o sbírku 13 balad z let 1851-1852.)

KONSTANTIN BIEBL (1898 – 1951)
NA BÍLÉM POLŠTÁŘI

Na bílém polštáři vypadáš jako mulatka
beztak ti svědčí teplejší klima
choulíš se ke mně máš na uších sluchátka
a posloucháš koncert z Říma

The post Velmi známé básničky a básně? Ale víte, kdo je skutečně napsal? first appeared on Čítárny.

A máme tu zase naše staré dobré kamarády. Tedy, kdo neví, o kom je řeč, připomenu, že s Viktorkou a Viktorem Hrdličkovými, malými rozvernými sourozenci, jsme se setkali v knížce stejného formátu, jen s modrými deskami. Taky mě lákala už samotným názvem – Pohádkový zvoneček.

Takže kdo se s nimi setkal už tehdy, tak když vezme do ruky tuhle oranžovou knížku – Pohádkový klásek, ten moc dobře ví, že s Viktorem a Viktorkou rozhodně není nuda. Proto je Jana Semelková (které její malí kamarádi důvěrně říkají Naja) nechává prožít další příběhy, tentokrát jsou to příběhy prázdninové u babičky Karly a dědečka Karla. Ani tahle knížka, stejně jako ta předešlá, nesmí chybět ve vaší knihovně, protože si s ní vaše děti užijí spoustu legrace a zároveň poučení.

Tak například: výlet vlakem určitě patří mezi velká dobrodružství. Část prázdnin děti stráví u moře, ale řízky od babičky jsou prostě řízky od babičky a mají jedinečné kouzlo. Ale víc než na maso se děti těší na pohádky a říkanky. Ty mají děda s babičkou vždycky po ruce a spoustu jich mají v zásobě. Hned po návratu žadoní o pohádku. Dostanou jen kratičkou – O šídlu, kohoutovi, kačerovi a houserovi, a jako závdaveček ještě říkanku:

Vandrovala blecha,
Potkala ji veš:
„Kampak milá blecho,
Kampak vandruješ?“
„Vandruju já do mlýnice,
Mlynářovi do čepice,
Musím tam být dnes.“

Že je vám povědomá? Aby ne! Jana Semelková totiž ve svých příbězích ráda a často používá poklady české literatury.
Úplně se v tom vyžívá. Má totiž ráda krásno. A mezi krásno samozřejmě patří tvorba Boženy Němcové, Elišky Krásnohorské nebo Josefa Václava Sládka. Takže si spolu s Viktorem a Viktorkou připomenete pohádky, které jistě znáte z dětských let, já si pamatuji mnohé ze školních čítanek. Tak třeba Čert a Káča nebo O chytré princezně a až budete někdy venku na zahradě s dětmi opékat buřtíky, tak jako naši dva kamarádi, můžete si, stejně jako oni, zazpívat Holka modrooká, Travička zelená nebo Když jsem já sloužil. A tu jsem sama velmi ocenila, protože si vždycky vzpomenu jen na první tři sloky a dál tápu a pletu to.

Nepovím víc, protože to už byste věděli skoro všechno a to by nebylo fér. Přeju vám, abyste si s vašimi dětmi pěkně početli, případně zazpívali a poveselili se nad krásnými obrázky Marcely Walterové. A že se vám budou líbit, tím jsem si téměř jistá. Jsou to veselé, barevné a hravé ilustrace, které mi něčím připomínají obrázky Heleny Zmatlíkové. Možná jsou to právě ta velká veselá dětská kukadla.

Mám ráda knihy z dílny JaSného nakladatelství. S nimi mi domů přichází slunce. Nechte se také hýčkat jeho paprsky! Příjemné čtení a vašim dětem nějaké to poučení!
http://www.jasknihy.cz

The post Pohádkový klásek. Pohádky Němcové, Krásnohorské, verše Sládka a další lidové říkadla a rozpočitadla first appeared on Čítárny.