Rozhovor s Josephem E. Stiglitzem, bývalým viceprezidentem Světové banky, ekonomickým poradcem prezidenta USA Clintona, laureátem Nobelovy ceny za ekonomii v roce 2001, který nedávno napsal knihu o MMF pod názvem El malestar en la Globalizaciуn (Nemoc globalizace – přibližný překlad).

Rozhovor byl zveřejněn v nedělní příloze novin El Pais z 23. června 2002. Úryvky z rozhovoru:

— Píšete, že když jste pracoval v Clintonově administrativě, tak vás překvapilo, že mnohá řešení byla jak v Bílém domě, tak i v MMF často přijímána na základě ideologických a politických důvodů, a vůbec nebyla diktována ekonomickou potřebou?

Stiglitz: V určitém smyslu mne to, co se dělo v Bílém domě zase tak moc nepřekvapilo. Co mě zarazilo, byla ta skutečnost, že ideologie a politika hrály tak velice podstatnou roli v mezinárodních ekonomických organizacích, kde měli podle předpokladu udávat hlavní tón odborníci z ekonomické oblasti. Výzkumy například prokázaly, že liberalizace finančních trhů nevedla k ekonomickému růstu, ale k destabilizaci ekonomiky. My jsme to věděli, ekonomická věda radila, aby se v tom nepokračovalo, přesto však MMF i nadále trval právě na takovéto liberalizaci. Jeho motivy přitom byly čistě ideologické a politické…

— Když se čtenář blíží ke konci vaší knihy, tak ho může bezděčně napadnout následující otázka: Kdo přijímá ta rozhodnutí ovlivňující světové události, které potom mají dopad na životní úroveň miliónů lidí?

Stiglitz: Podle mých zkušeností z práce v americké vládě a Světové bance neexistuje nějaký jeden člověk, který by podobná rozhodnutí přijímal. Jde o složitý proces, ve kterém je zaangažováno mnoho sil. Dokonce ani prezident USA není schopen mnohé tyto procesy ovlivnit. Nemá k tomu k dispozici ani potřebné informace. Musí přijímat příliš mnoho rozhodnutí a je nutné zohledňovat charakter informací, které se k němu dostanou… Neboť různé skupiny se pokoušejí kontrolovat informace, které se k němu dostávají a informují ho pouze o tom, co je schopné přimět ho k tomu, aby zaujal tu či onu pozici, jakou si přejí. Mnozí nedokážou pochopit, že neexistuje takový člověk, který by celou tu situaci dokázal kontrolovat sám.

— Dobře, tak to není jeden člověk, a není to prezident Spojených států, ale někdo, nějací lidé přece ta rozhodnutí přijímat musí. Kdo to tedy dělá?

Stiglitz: V knize jsem se pokusil vysvětlit tu fundamentální roli, jakou v daném procesu hrají velké finanční zájmy a transnacionální korporace. Ale zároveň bych chtěl zdůraznit, že ve hře tam jsou i úplně jiné síly. Například hnutí Jubileum-2000 sehrálo podstatnou roli ve zmírnění dluhu. MMF vzdoroval, ale občanské hnutí se ukázalo být natolik silným, že v daném případě vyhrálo. A uvnitř samotné Světové banky je mnoho ekonomů, kteří jsou upřímně znepokojeni problémy chudoby a životního prostředí…

— Ve své knize nenecháváte nikoho na pochybách o tom, že reálnou moc má ministerstvo financí USA a MMF. To oni tedy určují politiku?

Stiglitz: Ano, MMF určuje makroekonomickou a finanční politiku. Bohužel k tomu, aby stát získal pomoc Evropské unie nebo Světové banky, je obvykle napřed nutné získat souhlas MMF. V tomto smyslu je moc Fondu nebývale vysoká…

— Ministerstvo financí USA a MMF v mnohých krizových situacích v rozvojových zemích záměrně dávaly doporučení, která vedla jenom ke zhoršení daných problémů — na tom ve své knize trváte — ale naopak odpovídala ekonomickým nebo ideologickým zájmům vyspělých států. Co to z morálního hlediska znamená?

Stiglitz: Znamená to, že využívaly krizové situace v těchto státech pro své vlastní zájmy…

— Vy tam dále vyprávíte o tom, jak se vám některé hlavy států smutně přiznávaly, že byly nuceny tancovat, jak MMF pískal, nehledě na to, že jeho doporučení byla zjevně pro jejich vlastní státy špatná; jako by MMF hrál roli mezinárodního četníka nutícího je přijímat rozhodnutí, která pro ně byla destruktivní.

Stiglitz: Ano, bály se dostat se do černých seznamů MMF. V takovém případě by nedostaly úvěry od Mezinárodního měnového fondu, ani od Světové banky či Evropské unie. A s ohledem na špatná hodnocení od MMF by mohly těžko počítat i se získáváním soukromého kapitálu. Je to ještě horší. Bály se dokonce i jen otevřeně o svých problémech mluvit, neboť se obávaly, že už jenom taková otevřenost sama o sobě bude mít stejné následky; že MMF ji bude považovat za drzost a pokus o konfrontaci, že je potrestá a pomstí se jim za to. Pokládaly tedy vlastně jakýkoliv otevřený dialog za absolutně nemožný.

— Považujete ze strany MMF za chybu tu okolnost, že nebere do úvahy názory vlád těch států, kde realizuje svou politiku. Je to přesně tak, jak popisujete ve své knize: představitelé Mezinárodního měnového fondu se dostaví na příslušné místo, za tři-čtyři dny navrhnou vedení státu podepsat určité podmínky440, které jsou pro všechny stejné, a potom to samé vedení obviní z korupce?

Stiglitz: Oni mají celou řadu podmínek…

— Nemohl byste nám říci, jak funguje MMF? Jak je určována jeho ekonomická politika?

Stiglitz: V MMF má pouze jeden stát právo veta, a to uplatňuje ministerstvo financí Spojených států.
….

A dále to pokračuje ve stejném smyslu.
18. července 2002 / El Pais

Z knihy:
Ford a Stalin. Jak žít lidsky aneb o budování průmyslu v SSSR díky Fordovi a Stalinovi

Poznámka: V rozhovoru poskytnutém El Pais to není, ale v jiných rozhovorech, které je možné dohledat na internetu Stiglitz tvrdí, že představitelé MMF mají standardní podmínky pro všechny státy, které mají 111 bodů.
Stiglitz také tvrdí, že všem nabízejí vysoké úplatky a ti, kteří se bez ohledu na tuto skutečnost odmítnou podepsat, jsou jednoduše likvidováni.

Poznámka čtenáře k rozhovoru:

Stiglitz je západný prorežimný profesor – Nobelova cena, jeho tézy ako:
„Davos 2022 bola premeškaná príležitosť na globalizáciu,
Olaf Scholz ešte neumožnil maximálne sprístupniť vakcíny pre Afriku.
Záchrana globálnej demokratickej politiky rozsiahlymi ekonomickými zmenami – iný opis Great Reset.
Investujme do zelenej ekonomiky a zotavíme sa z korona krízy.
Potrestať Rusko za Ukrajinu.“ Kryje chrbát Bidenovi a varuje pred ohrozením od republikánov, resp. Trumpa.

Keď sa nad tým naozaj zamyslíme, Stiglitzove rozsiahle zmeny sú mäkká verzia pri zachovaní hegemónie USA a Schwaabov Great Reset tvrdá verzia pri zrušení nielen USA, ale celého kapitalizmu s návratom do feudalizmu nadnárodných korporácií. Pre nás neponúka výhodný variant ani jeden. Podľa filozofie téza, antitéza, syntéza bude výsledok jasný – deindustrializácia a depopulácia sa naozaj udeje. U Schwaaba silou zlovôle, u Stiglitza logikou okolností. Rozdiel je iba v tom, či nás budú utláčať a okrádať Američania, alebo kráľovské rody západnej Európy. Chcel by som pripomenúť, že útlak kráľovských rodov bol podľa historickej skúsenosti omnoho tvrdší.

Stiglitz podľa mňa hľadá zmeny len preto, aby udržal finančný systém pod kontrolou Fed. Musíte si teda vybrať – buď Stiglitz, alebo zakázanie úrokov, lebo Stiglitz hľadá spôsob, ako západný systém reformovať, teda udržať! Stiglitz je plne za globalizáciu, chce zrušiť burzové špekulácie a znížiť úroky spodným bankám, ale udržať dolár, centrálne banky a FederalReserve, ktoré normálne berú 8%, nie 5, ako malé banky. To, že to prepálili s tlačením dolárov a museli dať dočasne 0%, na veci nič nemení. Takže Stiglitz chce zrušiť menších špekulantov v dolnej časti spoločenskej pyramídy, ale zachovať systém s úrokmi Fedu na špici pyramídy. Stiglitz chce odrezať zmenárnikov ale zachovať vrchných úžerníkov. Miesto zmenárnikov chcú digitálne platby, so zmenárnikmi ale skončí aj hotovosť, takže Stiglitz de-facto zamlčiava zásadné otázky.

Zvyšok sveta hľadá ale alternatívy úniku pred nátlakom západu – ako napr. ruský СПФС – alternatíva SWIFT, ruské karty MIR ako alternatíva Visa a Mastercard, Šanghajská organizácia spolupráce ako náhrada diktátu CFR, China-Africa Develpoment Fund ako alternatíva MMF, China Development Bank ako alternatíva WorldBank. Únik hľadal aj Kaddáfí s Africkou úniou a africkou alternatívou MMF, preto ho zabili – chceli sa zmocniť riadenia týchto projektov.

Práca síce žiada úplný zákaz úrokov (ako má arabský svet), ale cituje ako autoritu technológa vrchných úžerníkov Stiglitza, ktorý chce potopiť iba malých a veľkých nechať zožrať všetko. Takže publikácia je logicky nekonzistentná, zrušiť úroky a udržať západný finančný systém zásadnou reformou sú protichodné veci.

Pri žiadosti o úplné zrušenie úrokov sa treba zamyslieť, či Arabi s 0% úrokov sú špička sveta a či je to optimálny model, keď sami Arabi hľadajú okľuky, ako tento nábožensky motivovaný predpis obchádzať. Podľa mňa systém zúčtovania v národných menách problém rieši dostatočne, keď národné meny kontrolujú štáty. Ideologický predpis 0% úroku nie je potrebný, ak emisia štátnej meny je v rukách štátnej inštitúcie. Zrušiť dlhové peniaze úplne by bola strata významného katalyzátora rozvoja hospodárstva, ale ak voľnýprístup k dlhovým peniazom existuje, musí byť aj úrok ako potrebný brzdiaci mechanizmus. V skutočnosti treba zákonne obmedziť výšku úroku aj mieru zisku bánk, aby zisky bánk nikdy neprevyšovali prínos z činnosti bánk pre ekonomiku. Napr. ak banka dosiahne zisk nad zákonnú hranicu v pomere ku vloženému kapitálu, musí prebytok odviesť štátu. Čiastočnou výnimkou by mohol byť investičný stimul so súhlasom štátu – investícia do konkrétneho projektu.

The post Rozhovor: Joseph Stiglitz o fungování korporace MMF a mocenské hegemonii USA first appeared on Čítárny.