Uznávaný španělský spisovatel a nositel Cervantesovy ceny 2008 Juan Marsé se mistrovskou knihou Ještěrčí ocásky vrací do válečných let ve frankistickém Španělsku a jeho prostřednictvím se také vypořádává s  traumaty dětství, zvláště se smrtí své matky, jež zemřela při porodu. Marsé byl vychován v náhradní rodině.

Vypravěčem je dosud nenarozené dítě, chlapec existující v lůně své matky. Ta žije v Barceloně s dospívajícím synem Davidem v nuzných poměrech a navíc ji sleduje policie: manžel, jinak opilec a sukničkář, nepohodlný režimu, musel uprchnout.

Autor nevypráví jen příběh jako takový, nýbrž líčí i dojmy, nálady a prožitky dospívajícího Davida, jehož svět je zabydlen přítomnými i nepřítomnými postavami. Ať už je to jeho ještě nenarozený bratr, uprchlý otec nebo pilot RAF, jehož rodiče kdysi schovávali a který se sblížil s matkou. Největší Davidovou starostí jsou časté návštěvy nenáviděného inspektora Galvána, který nejenže pátrá po Davidově otci, ale bezpochyby se i jemu líbí jeho maminka.

Z útržků Davidova snění a rozhovorů se pak jako mozaika skládá skutečnost. Magické, volně navazující motivy, které si do ní pozorný čtenář zasazuje, se tu opakují stejně, jako se Davidovi zjevují a stále vracejí hlasy v rokli, kde tráví spoustu času. Tady s kamarádem uřezávají ještěrkám ocásky s dětsky pitoreskním záměrem, z něhož dospělé mrazí.

Román Ještěrčí ocásky představuje hluboký, smutný, mistrovsky napsaný příběh, zachycující intimní prožitky a traumatické životní situace. Navzdory hořkosti a tragičnosti osudu působí děj až nadpozemsky, jakoby z jiného světa, kde sice skrytě, ale nepochybně stále existuje láska.

Ještěrčí ocásky / Juan Marsé / přeložila: Marie Jungmannová / Euromedia Group – Odeon, 2006

UKÁZKA Z KNIHY

Cizrna, čočka, sladké brambory, kaše. Mohu tato jídla vyjmenovat a cítit je ve vzpomínkách se stejnou vděčností a úctou, jako by to udělala maminka, hladit je maminčinýma rukama i jejím hlasem. Namočená treska. Starý mlýnek na kávu. Vepřové sádlo rozpouštějící se na pánvi a tolik dalších věcí s podivným sklonem k maskování, se zarputilou zálibou být tam, kde nemají: kostky cukru v otlučené misce na omáčku, čočka v krabici od sušenek, brambory v zinkovém žejdlíku, česnek v plechovce od kakaa. Chudoba, vzpomeň si, bráško, naše věrná družka těch let, kterou na sebe rusovláska s takovou odvahou vzala a nikdy na ni nehubovala, chudoba má tisíc tváří a projevuje se tisíci způsoby, znamená i tohle. Vzpomeň si, že navzdory čistotě a pořádku, kterou rusovláska kolem sebe velmi obratně a energicky šíří, zdá se, že věci nikdy nejsou na svém místě, vždycky se tu potloukají a tvrdošíjně a záludně zabírají místo, které kdysi patřilo jiným.
Avšak uprostřed zjevné neuspořádanosti žádný z těchto předmětů, rozesetých ve světě nejistého zdání, nebyl zbaven své identity, naopak, věci se zdají bližší a potřebnější a zacházení s nimi je srdečnější, stejně jako spálený a zašlý obrázek pilota, který se jednoho dne ocitl tam, kam patřil, spolu s možná nejdůvěrnějšími a nejstřeženějšími maminčinými vzpomínkami, a který dnes, dlouho poté, co jeho impertinentní úsměv prošel titulními stránkami německého časopisu vydávaného španělsky, přátelsky shlíží na ložnici dospívajícího snílka ve vzdálených končinách čtvrti Guinardó.

The post Ještěrčí ocásky. Příběh vypráví nenarozený chlapec, existující v lůně své matky first appeared on Čítárny.

Vše začalo nenápadně. Na pláži, ve víkendovém domě, kde úplně zapomenutý spisovatel a vdovec, příslušník španělské fašistické strany, píše paměti, v nichž se snaží zamaskovat politické zkompromitování bývalým režimem a zamlžováním určitých okolností jim dodává poetické kouzlo.

Do poklidného stereotypu a rezignace však přijíždí jeho nestydatá neteř Mariana se svým přítelem fotografem. Přes den se Mariana miluje nebo hádá se svým přítelem, kouří a chodí na procházky, z nichž si do strýcova domu často přivádí náhodné známé.
V noci pak pomáhá strýci s přepisováním pamětí a nahá s ním vede vášnivé debaty v posteli, končící často až se svítáním.

V pamětech a ve vyprávění spisovatele se postupně odkrývá jeho mládí, vztah ke dvěma sestrám – pozdější manželce a její sestře, matce Mariany. Spisovatel pod vlivem Marianiných otázek bilancuje svůj život a čím dál víc se oddává erotickým fantaziím o ní i její matce.
Když se obě ženy ve víkendovém sídle setkají, má to pro spisovatele fatální důsledky, které mohou vést až k sebevraždě.
Intimně laděný román, který byl ve své době velmi šokující, působí dodnes nebývale provokativně.

Dívka se zlatými kalhotkami / Juan Marsé / přeložila Marie Jungmannová / Vydala Euromedia-Odeon, 2010

Kdo je slavný Juan Marsé alias Juan Faneca Roca?
Katalánský a španělský spisovatel, který se narodil v Barceloně roku 1933 jako Juan Faneca Roca. Vyučil se zlatníkem a pracoval ve šperkařské dílně. Četba dobrodružných knih ho přivedla k literatuře. V letech 1957 až 1959 se mu podařilo časopisecky publikovat první povídky a roku 1960 vychází první próza Uzavřeni s jedinou hračkou. Marsé pak opustil profesi zlatníka a několik let žil v Paříži, kde si vydělával jako asistent v laboratoři, překladatel scénářů a učitel španělštiny.

Roku 1966 vydává román Poslední odpoledne s Terezou (slovensky 1972, česky 1982), který mu přinesl úspěch a uznání. Próza Jestliže ti řeknou, že jsem padl byla ve Španělsku zakázána a vyšla roku 1973 v Mexiku. Z dalších děl jmenujme například Jednoho dne se vrátím (1982) či Poručík Bravo (1987).

Za knihu Kouzlo Šanghaje (1993) spisovatel získal Premio de la Crítica a Premio Europa de Literatura; vznikla také filmová adaptace. Roku 1997 byl autor vyznamenán cenou Premio de Literatura Latinoamericana y del Caribe Juan Rulfo, udělovanou Guadalajarskou univerzitou (Mexiko). Za svůj stěžejní román Ještěrčí ocásky (2000, česky 2007) získal roku 2001 ocenění Premio Nacional de Narrativa, udělované španělským ministerstvem kultury, a roku 2004 obdržel Premio Extremadura. Roku 2008 byl Juan Marsé vyznamenán Cervantesovou cenou, nejvýznamnějším literárním oceněním pro španělsky píšící autory. Tuto španělskou obdobu Nobelovy ceny předává pravidelně v den výročí Cervantesovy smrti král Juan Carlos.

Ukázka z knihy:

Vstal a nalil si na dva prsty whisky, zbytek z lahve. Na vnitřní stěně sklenice byly přilepené dva lístky máty, zkřížené do x. „Už je mi to úplně jedno,“ zašeptal si sám pro sebe. Tahle druhá verze temné epizody zajisté nepředstavovala v postatě ani to nejmenší pozměnění pravdy, žádnou alchymii přání, jejímž prostřednictvím se něco mohlo stát něčím jiným, ale  dávný obraz jeho švagrové patřící k oné noci a ještě dnes dlouze hýčkaný při smyslných představách starce trpícího nespavostí a sklerózou (vášeň a hedvábí mokrých ňader, příznivá samota u krbu, opilost, vzrušující svěřování a přívětivý déšť) se teď vnucoval a vyžadoval pozměnit nějak běh událostí.
„Ale myslím,“ dodal Forest, aby získal čas, když se vrátil do postele, „ že moje malé dobrodružství s děvkou by pro tebe mělo větší půvab, Mariano. Můžeme si o tom popovídat, jestli chceš.“
„Proč spala, když přišli? Už jsi jí to udělal?“
„Ne. Potkal jsem ji v baru v Sitgesu, nikdy v životě jsem ji neviděl… Ale tys mi něco vnukla. Udělám z ní nějakou starou známou, tu fiflenu Lali Verovou ze souboru písní a tanců.“
„To mi přijde jako prasárna, chudák holka.“
„To je další básnická licence. Myslím, že jsem vždycky chtěl vidět Lali, jak se z ní stane děvka. Tobě ty kombinace připadají divné? To je oprava reality. Konec konců, v tom spočívá práce romanopisce.“
Mariana si zapálila a uvolnila si župan.
„Dozvěděla se o tom matka, uviděla ji?“
„Tvoje matka tu strávila noc. Šla spát dost pozdě a hodně opilá a nechala mě v ještě žalostnějším stavu, to si dovedeš představit, vstal jsem a všechno se se mnou točilo…“
„Není ti něco, strýčku?“
Forest nechal brýle sklouznout z čela a upřel zrak do prázdna, jako by v něm četl.
„Přemýšlel jsem… Kde spala tvoje matka? Zřejmě nahoře. A tady v téhle posteli byla nějaká ženská a čekala na mě. Představ si na chvíli, že bych si spletl pokoje, když jsem šel spát. Jaké důsledky by to mělo…?“
Mariana zahalena do svého voňavého oblaku se potměšile dívala na strýce.
„Pozor, strýčku, alkohol tě vede k vylepšování, abys to nepopletl a nepřekombinoval.“
„Nevím. Paměť je v mém věku křehká.“
„Vzchop se. Nechceš ještě doušek? Na parapetu je nenačatá lahev… Přines ji.“
„Je mi tu teď dobře.“
Neteř mu vzala sklenici z ruky, vyskočila z postele a upravila si župan. Předtím přistrčila psací stůl k oknu a psací stroj teď zalévalo přízračné světlo.
„Jaká byla maminka v pětatřiceti, ve svém zlatém období nevázanosti a potratů?“
„Moc hezká. Mám na ni živou vzpomínku.“
„Tak mi ji popiš.“
Jak  se nakláněla přes stůl, aby dosáhla na lahev, ze stínu vystoupily její hýždě vymodelované přiléhavým županem. Když se obrátila, zatímco nalévala whisky do sklenice, pásek jí sklouzl přes boky.
„Je to trochu osobní, holčičko.“
Zjevení několika centimetrů kůže mu připomnělo déšť za okny. Zdálo se, že Marianino stehno teď vystupuje z minulosti vzniklé náhodou, potom z nutnosti změněné a nakonec přepsané touhou. Místo aby mu podala sklenici, zůstala před ním stát a dívala se na něj se šibalským úsměvem. Forest si byl nějakým temným řádem krve vědom toho, že její tělo už nikdy nebude oplývat takovým půvabem jako v tom okamžiku – když jednou nohou trochu nakročila kupředu a upila ze sklenice – a proces splynutí se zopakoval. Znovu uviděl prostitutku, už s identitou (sokolí profil a dravá koketerie Lali Verové, definitivně vybrané a zvolené) u paty schodiště, s vlasy mokrými po sprchování, pásek županu uvolněný, jak ho prosí o místo v jeho posteli, protože jí bouřka nahání strach. Do této vidiny se mu pletly dveře skříně se zrcadlem v nejtemnějším koutě, které se samy s vrzáním otvíraly… Marianin hlas ho přivedl k sobě.
„Na!“ Podala mu sklenici, vyskočila na postel s cigaretou v ústech a kočičím předením, vklouzla mezi svého strýce a přítelkyni a posadila se s roztaženýma nohama. „Ten milovaný mámin obrázek, prosím.“
„Zklame tě. Vidím ji bosou, z vlasů jí crčí voda, stojí u paty schodiště se škrábanci na kolenou a přitahuje si k tělu bílý župan se skvrnami od vína a popele.“
Jiné vidiny, nepochybně méně příjemné, zaměstnávaly mlhavé vědomí Marianiny přítelkyně, která nyní přerývaně sténala a škubala rukama. Mariana řekla, že to nic není, že se o ni postará, uchopila dívčiny ruce a láskyplně jí je položila na tváře. Forest viděl, že dívka je velmi mladá, a její tělo zmítající se ve stínu, svalové napětí břicha a křečovité zvuky podnítily jakýmsi způsobem pohřbenou touhu, která v něm dál působila a znovu vyvolávala ztracené, nenaplněné prožitky.
„A vzpomínám si, že tu noc,“ řekl, „jsme s tvojí matkou málem spáchali velkou hloupost. Ona se na to ani nebude pamatovat, to je jasné… Ale já jdu, Mariano,“ dodal a vztyčil se. „Tvoje nevinné přítelkyně mi opravdu nahánějí hrůzu.“
„Počkej chvilku. O jaké hlouposti to mluvíš? Naznačuješ, že sis opravdu spletl pokoje, když jsi šel spát?“
„Pro ten případ je to totéž. Někdo si to myslel, a to mě přinutilo ještě jednou změnit plány…“
„Kdo si to myslel?“
Forest se už ode dveří obrátil.
„Germán Barrachina. Tvůj otec. Ale o tom si promluvíme zítra.“

The post Dívka se zlatými kalhotkami. Intimně laděný román, nebývale provokatívní first appeared on Čítárny.