Karel Poláček (*22.3. 1892 – 21.1. 1945) prožil své dětství v Rychnově nad Kněžnou. V roce 1946 vydal “vzpomínkovou” knížku Bylo nás pět, přesto, že bratrů měl Karel sedm. Oblíbený humoristický román okouzluje už generace malých čtenářů nejen skvostnou Poláčkova češtinou.
Okouzluje děti i chytlavým dobrodružstvím, kterým dominuje vypravěč Péťa Bajza, Bejval Antonín, Péťův nejmilejší přítel, pan Éda Kemplink, co velí vojnám s “nejzlejšími” Ješiňáky, falešnými Dražáky a kamenáři Habrováky. Pobožný Jirsák Čeněk, který se všemu “příšerně šklebí” a “dokáže hřešit proti všem svatým přikázáním”, i statečný Zilvar z chudobince, který zachrání tonoucího Vénu.

Vše začalo nevinně.
Blížily se prázdniny a malý Petr Bajza má slíbeno, že když bude mít dobré vysvědčení a nic neprovede, vezme ho tatínek na motorce zn. Harley do Mýta na trh. Péťa spořádaně odchází do houslí, pevně rozhodnut chovat se vzorně. Jenže potká své čtyři jedinečné kamarády a za jedno odpoledne všechna dobrá předsevzetí odletí jak divoké husy…

Spolu s nimi objevíme atmosféru nejen východočeského městečka Rychnov nad Kněžnou, ale orientálnost dvora indického maharadži. Samozřejmě se v románu objevuje plno dalších postaviček z jazzu jako Otakárek Soumar, cukrárenská Evička, nepřející strýček Vařena, Ramerpurda a další.

První vydání Poláčkovy knihy Bylo nás pět z roku 1946 a po něm i několik dalších edic vyšlo bez ilustrací.
Později, od července 1954 do března 1955 vycházel v týdeníku Svoboda. Každou část doprovázela jedna či dvě Sekorovy ilustrace. Ty byly v průběhu času pozapomenuty a vyšly poprvé jako celek v knižní podobě v roce 2019 v nakladatelství Akropolis.

Až v roce 1960 se Československý spisovatel odhodlal vydat úsměvné vyprávění Petra Bajzy s výtvarným doprovodem tenkrát již klasika české karikatury a ilustrační kresby Antonína Pelce, jehož pohotové pérovky jsou typickou ukázkou práce tohoto doma i ve světě uznávaného karikaturisty a dlouholetého pedagoga Vysoké školy uměleckoprůmyslové.

Když o sedm let později totéž nakladatelství hledalo opět ilustrátora pro nové vydání knihy, byl Antonín Pelc již mrtev. Los padl tenkráte na Josefa Hlinomaze. Dětsky prostý malířský rukopis tohoto populárního herce a naivního umělce a jeho groteskní perspektiva, se kterou hleděl na náš svět, daly Poláčkově knize určitě jeden z nejzdařilejších výtvarných doprovodů. Snad proto kniha s Hlinomazovými obrázky vyšla ještě několikrát.

V roce 1984 se Československý spisovatel znovu rozhodl pro další ilustrovanou edici.

Jen o dva roky později, v r. 1986, se na vlastní přání ujímá výtvarného doprovodu knihy pro první vydání v Albatrosu jedna z našich nejslavnější ilustrátorek, Helena Zmatlíková. Více než čtyři desítky kreseb, doprovázejících tuto edici, známe asi nejlépe. Kniha s její ilustrační výbavou se dočkala nejen řady reedicí, ale kresby Heleny Zmatlíkové doprovázejí Bylo nás pět také jako knížku do ucha, jak ji namluvil František Filipovský. I v devadesátých letech trval o Poláčkovu knihu mezi nakladateli zájem.

V roce 1994 doprovodil nové vydání v Albatrosu svými kresbami nestor české ilustrace Jindřich Kovařík a byl za svůj výkon odměněn Zlatou stuhou pro nejkrásnější ilustrovanou knihu roku. Jiné vydání (v Knižním klubu o čtyři roky později) doprovodil deseti linoryty Juraj Horváth.

Naposledy mladý výtvarník Jiří Grus, který se již stačil etablovat ve světě komiksu a proslavit na filmovém plátně kresbami k pokračování Saxány, připojil své kresby k anglickému překladu Marka Cornera pro vydání v Nakladatelství Karolinum v roce 2007,“ praví se v pozvánce na výstavu, která bude na Kolowratském zámku v Rychnově nad Kněžnou k vidění do 9. září.

Těch bratří u Poláčků bylo celkem sedm. Čtyři měl vlastní a dva tatínek vyženil.
Z gymplu ho vyhodili pro „vzdorovité chování”. A hned po tom přichází jedno z nejstupidnějších období, první světová válka, kde prožil 4 roky mladého života. V období první republiky je pátečníkem, kamarádem bratří Čapků, novinářem v Lidovkách.
Pak přichází druhé tragické období. 2 světová válka. Rok Terezín, pak Auschwitz, pochod smrti leden 1945 z Hindenburg do lágru Gleiwitz… Umírá pravděpodobně v dubnu 1945.

Poláčkova kniha se stala předlohou pro jeden z nejvděčnějších dětských seriálů české televize.
režie: Karel Smyczek | scénář: Ondřej Vogeltanz, Karel Smyczek | hudba: Petr Hapka

Ukázka z knihy:”

Četl jsem dosti dlouho, pak jsem oslábl, kniha mně vypadla z ruky a já usnul. Ve spaní jsem viděl, jak opět přišel lékař a zase měl ten malý kufírek, co má v něm všelijaké doktorské nářadí, aby lidé nestonali.

Sedl si ke mně na pelest a tlustě oddychoval a chvíli se na mne pozorně díval a pak pravil: “Tak co dělá dnes náš pacient?”

Odvětil jsem: “Než jste přišel, tak jsem četl Jumbovi z knížky.”

Pan lékař se udiveně podíval na tatínka, potom na maminku a načež se tázal pomalým hlasem: “Jumbovi – z knížky? Kdo je Jumbo?”

“Aha,” pravil jsem, “vy jste ještě neviděl našeho Jumba. Tak abyste věděl. Jumbo je můj slon. My spolu porád chodíme. Nyní ho nemůžete vidět, protože jest u Bejvalů ve stáji a tam mluví s kobylami. Až vstanu, tak vám ho ukážu. Nebojte se, on nic nedělá.”

Pan lékař si narovnal skřipec, usmál se a pravil: “Ajta! Tak, tak. Už rozumím. Hm. Abych pravdu děl, něco jsem už o Jumbovi slyšel. Povídá se o tom v městě. Až budu mít chvilinku kdy, tak se s ním seznámím. Potěšení na mé straně. Hm. Tak, tak. A nyní se podíváme, co dělá teplota.”

Vytáhl mně teploměr zpod paždí, podíval se naň, zavrtěl hlavou a tichým hlasem mluvil s tatínkem a maminkou. Zaslechl jsem, že praví něco o Krizi, ale já jsem hnedky věděl, kdo ta Krize jest.

Máte vědět, že ta paní Krize chodí v širokém, huňatém kožichu a má uši jako pes a nosí modré rukavičky a rukama se opírá o dva štíty, na nichž jsou vymalovány znaky měst. A na obou stranách hlavy má žaludy. Vyznačuje se širokou a děsně zubatou hubou. A ostává za řekou v jednom baráku, a když je tma, tak vychází, chytá malé děti do pytle a prodává je cikánům.

Já proto tak dobře vím, jak Krize vyhlíží, protože jsem ji viděl vymalovanou na plakátu, který visí u pana trafikanta Žaloudka, a pamatuju si, že na tom plakátu byl nápis tiskacími písmenami: Piatnikovy hrací karty.

Když pán lékař mluvil o Krizi, tak tatínek si čechral knír a třásly se mu ruce a maminka udělala velice starostlivý obličej. Ale já jsem pravil: “Nebojte se, ona mne nechytne, jelikož jsem chytrý a umím děsně rychle utíkat. A kdyby něco, tak to povím panu polecajtovi Letovskému, on vytáhne šavli a takovou jí dá, až se svalí.”

A pak jsem ještě pravil: “A vůbec nemějte strach, protože tohle všechno je jenom sen. Žádná Krize není, ani pan doktor, co mně dal teploměr, nic není. Jen počkejte, co se probudím. Hned vstanu a půjdu k Bejvalom, jelikož tam mám sraz s hošma.”

A taky, jen doktor vytáhl paty, skočil jsem z postele a utíkal jsem k Bejvalom a všichni hoši už tam byli. Kteří hoši tam byli: Bejval Antonín, Kemlink Eduard, Jirsák Čeněk, Zilvar Josef a Venda Štěpánek, a když jsem přišel já, tak nás bylo šest.

The post Karel Poláček. Bylo nás pět. Nezapomenutelný humoristický román pro děti first appeared on Čítárny.

Nakladatelská a tvůrčí činnost Juraje Horvátha a jeho ženy Terezy je na poli knih pro děti a mládež skutečným pojmem. Spoluzaložili významné nakladatelství Baobab, jehož knihy vyhledávají všechny generace čtenářů, a navíc dostávají mnohé domácí a zahraniční ceny. V posledních letech organizují například stále se rozvíjející festival Tabook.

Juraji, měl jste loni životní jubileum. Pokud shrneme vaše role, jste výtvarným umělcem, učitelem, nakladatelem, organizátorem festivalu Tabook, spolupracovníkem Galerie výtvarného umění v Chebu a také máte početnou rodinu. Je zřejmé, že v životě příliš nezahálíte. Odkud pocházíte? A jaký zážitek ve vás probudil směřování k výtvarné tvorbě?

J: Narodil jsem se v Bratislavě a vyrůstal v Devínské Nové Vsi. Devínska byla ves (už několik desítek let je součástí města), neplést s Devínem, ten má hrad a je nad soutokem Dunaje a Moravy. A to, co mě směrovalo k výtvarnému umění a knize, nebyl okamžik, ale celé dětství — rodiče jsou výtvarníci, rodný dům je zaplněn jako vetešnictví. Určitě však pro mne byla určující srážka s tím, čemu se souhrnně říká alternativní kultura — první koncert Bez ladu a skladu, sklepní výstavy, Tom Waits, bratislavští kamarádi a pak nekonečné jízdy vlakem z domova na střední školu, to bylo sedm set kilometrů, a jezdím pořád, v současnosti mezi Prahou a Táborem…

K ilustraci, nebo lépe řečeno ke knize mne s nadsázkou nasměrovala střední sklářská průmyslovka. Uvědomil jsem si, že nechci být pouhý řemeslník, že mne nezajímá forma bez ducha a že ve výtvarném umění mám rád i příběh.

Brusič skla se ze mne nestal, i když jsem tam odmaturoval. Chtěl jsem do Prahy, tak jsem se hlásil na UMPRUM i na Akademii ke Kokoliovi, jak to dopadlo, víte…

Máte vazbu na slovenskou ilustrační nebo knižní scénu?

J: Přirozeně. Na Tabooku a v naší dnes už exgalerii vystavovali Palo Čejka, Tomáš Klepoch a Daniela Olejníková. Daniela teď pro nás ilustruje Havětník Jiřího Dvořáka, který vyjde paralelně slovensky v bratislavském Artforu. S Tomášem Klepochem, Palem Čejkou a Janem Čumlivským jezdíme na Banskou Stanici, kde sídlí kulturní úderka Svätopluka Mikyty, tam se oddáváme létu a linorytu. Ostatně právě teď vychází v Revolver Revue blok věnovaný pracím Pala Čejky. Baobab měl výstavu v ASILu, jezdíme na BRAK a Artforum a Bagala zase jezdí na Tabook. Sleduji s radostí, jak dělá knížky Palo Bálik. Moje vazba je určitě silnější k scéně výtvarné než k té specificky ilustrační.

Na co se zaměřujete ve své volné tvorbě?

J: Na to, čemu se říká volná tvorba, nemám příliš času, jsem nevolník knihy — dávám do kupy knížky, pomáhám jim na svět i na UMPRUM, organizuju věci, domýšlím. Když mám čas, tak si jen tak kreslím a tisknu — naposledy z papíru a lina opracovaného skoblinou. Motivy — co mne obklopuje: les, kávovar, děti, vše zjednodušené, stylizované. Ale jsem už tak přezaměřený, že se těším, až se čas uvolní a budu malovat. Na stará kolena chci malovat — bohatě malovat.

A nyní k ilustraci — pokud vím, máte blízko k „punkové“ kultuře. Soudím tak podle výběru vzájemně souznících autorů. Jste například dvorním ilustrátorem Jáchyma Topola a Jaroslava Rudiše.

J: Ale ne, to je jenom taková stylizace — říkám tomu punk deco. Já mám rád i to měšťanské art deco, ale i tu každodenní špínu. Topol se už dlouho neozval a Rudišovy knihy jsou už pro konzumenty, takže musejí být levné a bez ilustrací nebo celkového konceptu, a proto na nich už nedělám. A k té punkové kultuře — rozhodně to není tak, že opovrhuju vysokou kulturou, královnou a tak dále, nikdy jsem nebyl pankáč, ale samozřejmé to nasrání na konzumní společnost, maloměšťáckou zaprděnost a na kariérismus někdy sdílím; na druhé straně se obávám, že ti klasičtí pankáči si bezohlednost pěstovali. Takže ne „Sex, Drugs & RnR“, ale „Kids, Books & RnR“. Drogy až na stará kolena, až po tom malování.

Knihkupectví Baobab Praha / Krymská 29 / Praha – Vršovice
Otevřeno: pondělí – pátek    11-18 hodin / sobota 11-15 hodin / www.facebook.com/baobabpraha

V tvorbě pro děti vypravujete zejména graficky téměř všechny tituly v Baobabu. Sám také ilustrujete. Jaký máte estetický názor na to, jak má kniha pro děti vypadat? Můžete mi jej přiblížit?

J: Já jsem pro různost — nemám na to jeden názor. Zajímá mne původnost — opravdovost, jestli chcete. Ale i dobře řemeslně zpracovaná žánrová věc. Ilustrace má tolik podob a tolik možností k upotřebení… Velice rád bych, aby mne ještě něco překvapilo, nebo aby bylo něco uděláno fascinujícím způsobem. Zajímá mne i drobnost, bezprostředně podaná. Mám rád, když z knihy čiší jednota, když ilustrace není zahlcená. Nemám rád prefabrikované, opulentní nebo pouze na efekt udělané věci. Nemám rád opajcované, nanicovaté ilustrace… vypěkněné a přepoetizované formy… Než estetickému názoru dávám přednost cviku a citu, nebo bezprostřední radosti! Chcete, abych přitlačil?

Klidně přitlačte, co vás třeba nejvíce štve?

J: Knížky s pitomými ilustracemi to nejsou, ty můžete vyškubnout. Obrazy svěsit. Papír odvézt do kontejneru. Horší jsou zmrzačená města, plastová okna, do roviny srovnané fasády i náměstí, ulice ucpané auty a navrch debilní sochy. Někteří lidé budou kvílet v pekle, respektive oni si ho už udělali. A pak tady máme školy — jak se dnes vede výtvarka, ale i hudebka na základkách? Jako nějaký doplněk stravy, jako podvod, bez zájmu a vhledu. A děti se nudí — přitom svět umění je tak krásný, ale bohužel nám vládnou inženýři a manaŽERská logika. Ta litanie by mohla zabrat celé vydání Hosta, tak toho raději nechám…

Co jste naposledy ilustroval? Jak vás dílo zaujalo?

J: Ilustroval jsem Muže z hodin od Vratislava Maňáka. Bylo mi potěšením udělat obyčejnou knihu, která vypráví příběh zasazený do belle époque. Text má pěkný rytmus, tak snad jsem ho nerozhodil. To byla poslední kniha, ale poslední ilustrace, respektive obrazová stavebnice, kde písmo a picto tvoří jeden celek, byla páteří loňského vizuálního stylu jihlavského festivalu, o který se po této stránce starám již patnáct let. Tam ilustrace expanduje i do veřejného prostoru, přeleze na plakáty, tašky, trika, pásky a na knihy taky. Festival je určen otevřenému zkušenému publiku, což mi umožňuje hrát s ním zajímavé hry…

Terezo, jak se díváte na současnou úroveň knih pro děti? Můžeme znát váš názor na zdejší tvorbu, ale i na francouzskou produkci? Jako romanistka se jí v nakladatelství  Baobab také věnujete.

T: Ve světě, a to zejména v Evropě, vychází spousta krásných knih, spousta knih prostředních, ale dobrých, také mnoho průměrných knih, miliardy tun odpadu, knih, které by žádné dítě do ruky nemělo brát, a ne mnoho opravdových zázraků. Když se procházíte festivalem dětských knih v Boloni, tohle všechno tam najdete. Pokud máte oko, rychle přijdete na to, že opravdu špičkových nakladatelství je v každé zemi jen několik málo. Když se dobře rozhlížíte, poznáte, co ve světě letí, že kvalitní knihy pro děti také podléhají malým uměleckým módám a že se v té oblasti točí jen pár skutečně zajímavých jmen.
V Česku je ta situace stále trochu zvláštní, literatura pro děti tu kvetla vždy — ve třicátých letech jako by bylo povinností každého autora udělat nějakou skvělou knížku pro děti, od padesátých let do roku 1989 byla dětská kniha vždy masivně dotovaná a vznikaly, zvláště v dobách uvolnění, nádherné věci. Pak to bylo na dlouho utnuté, jako by všichni měli jiné starosti. Dnes se zájem o kvalitní dětskou knihu pomalu vrací. Začínají vznikat zajímavé věci, etablují se nová malá nakladatelství. Jen škoda, že ta kvalita je stále víc vidět u nakladatelství malých než u těch velkých.

Ale výjimky tu už jsou. Ještě bych ráda řekla pár slov k podzimnímu týdennímu festivalu nakladatelů pro děti v Montreuil, protože jsme se právě vrátili z Paříže. Je to dnes obrovský festival, který ale začínal skromně s padesáti nakladateli pod stany na předměstském náměstí. To, co ve Francii funguje, je propojení nakladatelů, knihkupců, učitelů a knihovníků. Je to opravdu jako ve snu. Procházíte festivalovou výstavou a vidíte během toho deset učitelek, každou s hordou divokých dětí, které zapáleně a se zájmem provází děti výstavou. Mluví o vystavených obrázcích, jejich autorech a knížkách. Poslouchala jsem je a říkala si, že bych to líp neřekla, že by to možná líp nezvládli ani sami autoři… Tisíce návštěvníků, školní výpravy, které se prostě nasvačí v rohu a pak se derou ke knihám, nakladatelé sami stále u svých knih, v rozhovorech, v akci…
Pak je pondělí věnované knihovníkům a knihkupcům. Jeden nakladatel mi vyprávěl, jak ho vždycky bolí ruka, protože se na něj sesypou tihle profesionálové a chtějí se s ním pozdravit, připomenout mu, že má přijet nebo kde se naposledy viděli, žádají ho o informace, rozhovory…
Pak jsou autogramiády, je jich tak čtyři sta během těch pěti dní: autoři pokorně sedí na stáncích svých nakladatelů a kreslí do knih, vpisují autogramy (Timothée de Fombelle tam například podepisoval deset hodin v kuse, protože jeho nová kniha vyhrála cenu Pépites za evropský román roku), povídají si se čtenáři, pracují pro své knížky…
A to nemluvím o programu a celoročním angažmá organizátorů. Jejich zásadním a největším cílem je, aby dětem předali svou lásku ke knihám. Jasně že taky chtějí prodávat, ale je v tom zkrátka vidět velká vášeň.

Tabook 2014 v Táboře

A jaká zajímavá nakladatelství ze světa byste mohli jmenovat? Nebo jinak — jak si na Tabook vybíráte zahraniční hosty?

T: My hledáme malé zapálené nakladatele, kteří si razí svou vlastní neokoukanou cestu, a pak také profíky, kteří jsou ve světě autorských a obrazových knih jako doma. Corraini z Itálie, Media Vaca ze Španělska, Thierry Magnier a Albin Michel z Francie, Dwie Siostry a Wytwórnia z Polska, Magikon z Norska… Teď jsem vyjmenovala ty, kteří byli na Tabooku, ale je jich mnohem, mnohem víc…

A marketing? Vašeho nakladatelství? Festivalu Tabook?

T: Výstavy, setkávání, slavnosti — jako každoroční Baobabí léto — a Tabook, festival kvalitních malých nakladatelů. Šíříme zkrátka lavinovitě to, co máme rádi, a nesnášíme slovo marketing. Tabook je prostě místo, kde se má protnout odborná veřejnost, čtenáři a nakladatelé a společně mají prožít dva dny nabité kulturou všech možných kategorií. Je to místo setkání, zastavení, ale také formulování názorů a právě té osvěty. Vše je dobře popsáno na webu, alespoň myslím, adresa je: www.tabook.cz .

Také se podílím na některých aktivitách Svazu českých knihkupců a nakladatelů, zejména jeho dětské sekce a České sekce IBBY. Mám velmi dobrou zkušenost s knihovnami, ale zatím je obtížné vniknout s novou tvorbou do škol. Existují samozřejmě osvícení učitelé, ale je jich menšina. Jak se vám daří prosazovat tyto osvětové aktivity na Tabooku nebo jiných akcích?

T: Ano, souhlasím, je to těžké. Čeští učitelé nechtějí pracovat s literaturou, nechtějí často pracovat nad rámec, jedou striktně podle čítanek a stále nechávají děti biflovat… Přitom je to ohromný nevyužitý tvůrčí prostor, který je pro děti všeho věku zábavný. Uvažovala jsem nedávno o tom, co mně dalo ještě socialistické školství, byla jsem asi typický špatný žák. Škola mě nebavila, ba otravovala. Nechápala jsem, proč tam mám trávit tolik času, když si celou dobu stejně jenom čtu pod lavicí. Nebylo to tak úplně, samozřejmě, ale ten pocit velké šedivé beztvaré koule zvané nuda, ten stále mám, vzpomenu-li si na školu. Nicméně dobře si pamatuju ta kvanta knih, která jsme přečetla cestou ze školy, do školy, v tramvaji, v metru a samozřejmě pod lavicí. Z knih jsem se naučila všechno. To byla moje škola.

Proto je to od začátku moje téma. Loni jsme vydali knihu Daniela Pennaca Učení mučení, která je mimo jiné o tom, že literatura může děti změnit a že dobrý učitel literatury může pohnout osudem. Dost z našich knih je pro školu ideální. Dobří a aktivní učitelé si toho většinou všimnou a začnou je používat. Loni jsme na Tabooku měli seminář (připravovala ho s mou pomocí Městská knihovna v Táboře), který se jmenoval „Jak naučit děti číst“ — učitelé, knihovníci a další tam byli konfrontování s různými malými projekty, které vznikly „zdola“, prostě z potřeby těch lidí pracovat s knihou. A bylo velice občerstvující vidět, že s knihou pracovat lze… Táborské školy (mateřské, základní i střední) zapojujeme do našich tabookových a jiných aktivit naprosto samozřejmě. Na Tabooku jsme ušili na míru pro školy víc než deset různých čtení, setkání, diskusí, workshopů a jiných akcí. A jsme připraveni v tom pokračovat a stáhnout na festival i pražské školy, nadirigovat jim zkrátka páteční festivalový výlet do Tábora. Vždyť je to skoro stejné, jako by jeli z jednoho konce Prahy na druhý.

Jak v tomto směru spolupracujete s jinými nakladatelstvími? Táhnete za jeden provaz, nebo je mezi vámi velká konkurence?

Domnívám se, že tento druh osvěty (teď mám na mysli například Tabook nebo Knihex) nás tak nějak spojuje. A jinak? Zdravá konkurence je nutná k životu, ne?

Nyní otázka na vás oba: Kdybyste měli doporučit nějaký titul z vašeho nakladatelství, který by to byl?

J: Nevím, komu ho doporučuji, takže je to těžké… Do obrázkových knih se stačí podívat a do těch textových začíst. Dnes každý něco doporučuje, sestavuje žebříčky, lajkuje — já radím: Vydejte se na neznámou půdu a nechte se překvapit. Otevřete třebas Romanci od Blexbolexe, tu vydalo nakladatelství Albin Michel a my tady, tak to máme dvě mouchy jednou ranou.

T: Záleží na tom, komu bych ho doporučovala, mám ráda všechny naše knihy a každá z nich má ideálního čtenáře. Jsme malé nakladatelství a toto je jedna z výhod. „Konvenují“ nám prostě všechny naše knížky.

Spravujete Nadaci Miroslava Šaška, mohli byste přiblížit její činnost a třeba také způsob, jakým jste se dostali k jeho nápaditým průvodcům, které nám krásně zapadají do retro atmosféry? V Mexico City na kongresu IBBY jsem si všimla, že tam byly vystaveny průvodce dokonce v čínštině…

T: To je dlouhá a zajímavá historie. Řeknu to ve zkratce, která samozřejmě postrádá odér dobrodružného pátrání, kterým cesta k založení nadace a vydání Šaškových knih v češtině byla. Miroslav Šašek, proslavený ve světě jako autor řady ilustrovaných průvodců po metropolích This is…, je vlastně prastrýc „baobabí“ autorky Olgy Černé. Asi před sedmi lety mi nabídla knížky k vydání s tím, že netuší, kdo je vlastníkem autorských práv. Knížky jsem už znala ze zahraničí a moc se mi líbily.
Zapojili jsme do hledání po vlastnících autorských práv našeho kamaráda právníka, který byl v té době na stáži v New Yorku. On se spojil s původním nakladatelem Šaška Jeffreym Simonsem a vypátral, že práva ke knihám, vydávaným už od konce padesátých let všude na světě v obrovských nákladech, patří rodině Olgy Černé. Celá široká (a neuvěřitelná) rodina se po dohodě rozhodla vložit tyto neočekávané peníze do nadace, která se bude starat o dílo Miroslava Šaška, bude vydávat jeho knihy v češtině, ale také podporovat autory a ilustrátory autorských a obrazových knih a vůbec projekty, které mají nějakou souvislost se životem Miroslava Šaška.
Nadaci jsme pomáhali zakládat, ale teď už jsme ji předali do dobrých rukou. Jsou v ní samozřejmě angažováni i Šaškovi dědicové. Už se podařilo uspořádat první velkou pražskou výstavu, nadace také dohledává jeho dílo, které je roztroušené všude po světě, knihy vycházejí s podporou nadace v Baobabu… O tom všem si ostatně můžete přečíst na webu nadace: www.sasekfoundation.eu

Jaké tituly připravujete? A jak jste úspěšní v grantových řízeních na MK ČR? Ptám se i proto, že v každé vyspělé zemi se knihy pro děti dotují, a myslím si, že by se měly řízenou vzdělanostní politikou dotovat i nákupy těchto knih do školních knihoven.

T: Ano, každoročně žádáme o tolik titulů, o kolik žádat můžeme, tudíž o podporu tří současných ilustrovaných knih pro děti a tří knih na pomezí komiksu, autorské a obrazové knihy. Úspěšní jsme více či méně vždy. Občas nějaké tituly nepochopitelně neprojdou. Také v projektu Česká knihovna se nám daří naše původní české tituly prodat. Horší je to s překlady, které se na trhu těžko prosazují a knihovny na ně často nemají peníze. Rozhodně si dovedu představit, že by podpora státu mohla být větší.

A co připravujeme? Orbis Pictus s Terezou Říčanovou, To je Praha (jako poctu Šaškovi) s Míšou Kukovičovou a Olgou Černou, novou krabičku — tentokrát 12 ukolébavek, Knížku o knize s Mášou Makaevou, Klárku a jedenáct babiček od Olgy Černé s ilustracemi Bětky Skálové, Pepka a Námořníka, perfektní švédský komiks od Jockuma Nordströma a tak dále a tak dále.

Byly už některé vaše knihy vydány v zahraničí?

T: Ano, některé z našich knih už venku vyšly. Ale moc jich není, nemáme čas se věnovat prodeji autorských práv, jsme přece jen malé nakladatelství s jediným zaměstnancem.

Juraj Horváth  (nar. 1974) absolvoval ateliér ilustrace a grafiky na VŠUP a od roku 2003 jej vede. Věnuje se kresbě, grafice, grafickému designu a ilustraci. Ilustroval či graficky upravil desítky knih, je několikanásobným držitelem ocenění Nejkrásnější česká kniha. Za knihu indiánských Příběhů z parní lázně v adaptacích Herberta T. Schwarze získal na Lipském knižním veletrhu cenu Nejkrásnější kniha světa 2001. Více: Baobab

Tereza Horváthová  (nar. 1973) vystudovala francouzský jazyk a literaturu na Univerzitě Karlově v Praze. S mužem Jurajem a rodinou žije v Táboře. Publikovala prozaické knížky Modrý tygr (2005; ilustroval Juraj Horváth; Zlatá stuha, 2005) a Max a Saša aneb Zápisky z našeho domu (2009; ilustroval Juraj Horváth). Novela Modrý tygr, s hlavními motivy přátelství a revolty proti bezohlednosti moderních technokratů, byla přeložena do japonštiny a zfilmována (režie Petr Oukropec, 2011). Více: Baobab

Nakladatelství Baobab je malé alternativní nakladatelství ilustrovaných knih pro děti a mládež. Věnujeme se vydávání původních textů a zajímavých překladů. Spolupracujeme s nastupující generací výtvarníků. Organizujeme a iniciujeme menší kulturní akce zaměřené na propagaci nekomerční literatury a divadla, pořádáme literární čtení a výstavy. Více: Baobab

Jana Čeňková pro magazín Host, 2015

The post Baobab to jsou Tereza i Juraj Horváthovi a plno skvělých knih pro děti first appeared on Čítárny.