Světově ojedinělá výpravná kniha o hospodaření  u “přírodních národů”  odkud můžeme odvozovat  i základy ekonomik dneška. A také kniha o tom jakým epochálním vynálezem je kuchyně a také o tom jak dar se stal  zbožím a  proč vznikly sociální nerovnosti a nekončící války. Od domácností bratří Neandrtálců přes domácnosti Austrálců, Indiánů obou Amerik, Melanésanů či Afričanů k domácnostem našich pradědů na počátku novověku. A o konci přirozeného světa a věčné touze po něm.

Každá kapitola této knihy představuje samostatný esej jako pokus o novou interpretaci.
V každém eseji budu společně se čtenářem hledat odpovědi na vyřčené otázky; půjde o jednotlivé dialogy, na jejichž konci bude zase nová otázka k zamyšlení. Protože málo platné: To, o co půjde v této práci především, bude přimět čtenáře, aby začal přemýšlet nad úlohou přírody a kultury v našem každodenním životě jinak. Úkolem antropologie je pouze dodat nám pro tento cíl slovní zásobu a zbytek lze nejlépe ukázat právě v esejích.
Zdeněk Justoň

„Zapomeňte na ekonomickou antropologii. To, co potřebujeme, je antropologická ekonomie.“
Marshall Sahlins
Přírodní národy je poetické označení etnických skupin, které se ještě nedávno živily převážně jako sběrači a lovci. Přestože se dnes tento způsob života zdá být dávnou minulostí, vypráví tato kniha o tom, jak právě u těchto národů můžeme vystopovat základní prvky ekonomického chování i dnešních lidí. Autor pro to hledá vysvětlení v jejich sociálním životě; zkoumá, jak vytvářely sociální skupiny, kde platila pro všechny jejich členy pravidla kooperace, solidarity a reciprocity, jak dělba práce podle pohlaví a věku vedla k vytváření domácností, kde ženy svou aktivitou zajišťovaly hlavní část zdrojů obživy, zatímco pro muže byla ekonomická činnost pouze součástí jejich bojové přípravy. Při popisu jejich každodenního života ukazuje, proč byl vznik kuchyně epochálním kulturním vynálezem, jenž vedl už od počátků lidstva k převaze kultury nad přírodou, což se v ekonomické oblasti projevovalo různými formami rozdělování společně vytvořeného bohatství.

Aby toto vyprávění mělo širší smysl, ukazuje autor na analogii pravěkých a recentních přírodních národů, neboť také my jsme kdysi byli sběrači a lovci, když jsme vytvářeli na počátku holocénu dodnes funkční sídelní strukturu v našich zemích.
A na nedávné historii prérijních Indiánů si pak můžeme ověřit, jak probíhal přechod od výměny statků ve formě daru k oběhu zboží na regionálních trzích, jak tento proces vedl k sociální nerovnosti, permanentnímu válečnému stavu a zániku tamních přírodních národů. A jak i u nás obdobné děje pokračovaly v různých kulturních variacích až do novověku. Od té doby nová osvícenská ideologie práce rozmetala dosavadní přirozený stav, zvítězila antická idea města jako ideálního uspořádání světa a s nárůstem městské populace se vydala ekologie i ekonomie lidstva zcela novým směrem.

Zdeněk Justoň ( 1942)
studoval ekonomii v Praze, Nancy a Compiègne, ale posledních čtyřicet let se zabývá sociální a kulturní antropologií. V roce 1981 napsal pro Jazzovou sekci knihu Hudba přírodních národů, kde inovativním způsobem popsal úlohu hudby a tance v hrách, obřadech a mýtech původních obyvatel Afriky, Austrálie a Ameriky (druhé vydání vyšlo v nakladatelství Dauphin 1996). Od devadesátých let minulého století publikoval řadu antropologických esejů v kulturní revue Analogon, z nichž některé rovněž vyšly knižně (Setkání Lévi-Strausse s Tolkienem, Dauphin 1997). Má pravidelnou rubriku Skryté zkušenosti v Magazínu UNI, kde vyšlo více než šedesát antropologických portrétů různých osobností spojených s touto vědou. Deset let učil ekonomickou antropologii a kurz Svět očima Lévi-Strausse na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Zdeněk Justoň | Ekonomie přírodních národů | Dauphin, 2013

Ukázka z knihy:

Přestože přírodní národy neznaly „výrobu pro směnu“, docházelo u nich k rozsáhlým výměnám produktů, a to i tehdy, jestliže všechny domácnosti vyráběly prakticky totéž. Už jsme si všimli, že bylo běžné vyměňovat si nejen potraviny, ale také hotová jídla. Celý tento oběh produkce domácností v lokálních skupinách se řídil jednoduchým pravidlem give and take, „dát a vzít si“. Každý, kdo dal, si mohl být jist, že dostane. Byl v tom jistě kus filantropie, spočívající ve vysokém stupni solidarity, jež byla vedle bezpečnosti důležitým důvodem pro vznik a existenci lokálních skupin. Dar byl tedy institucí, jež všechny chránila před nedostatkem. Neboť praxí daru bylo dary dávat, přijímat a opětovat. Ale na Trobriandských ostrovech jsme viděli, že dary se předávaly v celých cyklech a způsobem, jenž velice sofistikovaně řetězil celou komunitu do jednoho celku.

Podobně tomu bylo u Kwakiutlů, kde velké množství běžných statků měnilo majitele při hře zvané potlach, jejíž režie vzbuzovala dojem nahodilosti, ale ve svých důsledcích šlo o promyšlený systém oběhu statků, jenž překračoval hranice vesnic, podobně jako trobriandské mušle putovaly mezi ostrovy celého archipelagu při hře zvané kula. V obou případech se míchaly dohromady běžné produkty (ryby nebo jamy) se symbolickými artefakty (měděné štíty nebo mušle), ale obě kategorie darů měly své oddělené cykly. A tak se nelze zbavit dojmu, že tato výměna darů měla jiný důvod než nahrazovat u přírodních národů takovou instituci, jakou je v tržním prostředí směna. Materiální výměny byly totiž časově omezenými akty v jinak nepřetržitých sociálních vztazích. Diskontinuita běžných i symbolických darů pouze potvrzovala kontinuitu lidské společnosti.

Proto bylo fungování daru podřízeno takovým morálním normám, jakými byla pravidla solidarity, spolupráce a reciprocity. Toky statků ve formě výměny darů samozřejmě vždy podléhaly místním vzorcům chování, jejichž každodenními projevy bylo příbuzenství, přátelství a sousedství. Dar byl kategorií sociální, morální i ekonomickou, byl „totálním společenským jevem“. Byl to způsob, jak spolu žít. A u Kwakiutlů jsme si mohli ověřit, že to nemohla fatálně ovlivnit ani schopnost těchto lidí vyrábět nadvýrobek, který sice ve svých rukách mohli dočasně kumulovat příslušníci indiánské „šlechty“, ale morálně byli nuceni jej dávat, utrácet a ničit. Dárce se obohacoval tím, že se jej zřekl, že ukázal svou velkorysost. Skutečným přepychem nakonec bylo dokonalé pohrdání bohatstvím.

Přírodní národy byly v příznivém přírodním prostředí, jakým byly v našem případě Trobriandské ostrovy nebo severozápadní pobřeží Ameriky, schopny vyrábět nadvýrobek. Což může být překvapující. Znamená to, že i tito lidé vydávali na své obohacení onu „prokletou část“ energie, kterou k zajištění své existence vlastně vůbec nepotřebovali.37 Ale i neomezený pohyb energie má své meze, jež jsou vlastní člověku. Viděli jsme, že tou mezí v případě trobriandských ostrovanů nebo indiánských Kwakiutlů byl způsob rozdělování tohoto nadvýrobku. Šlo sice o proces plýtvání, ale jediné, co si mohl dárce přivlastnit, byla morální prestiž, nikoliv materiální zisk. Darující musel přede všemi ukázat, že není lakomý. Dar umožňoval, aby materiální ztráta byla vyměněna za sociální prospěch, protože postavení jedince v komunitě bylo důležitější než majetek.

Byli tedy bohatí a chudí?

Přírodní národy vytvářely malé skupiny, kde osobní prestiž byla víc než materiální zisk. Úspěšný africký lovec nebyl v materiálním smyslu bohatší než ostatní, ale všichni si ho nesmírně vážili. Barujský vlastník soli byl vážená osobnost, protože všem pořídil pláště nutné pro přežití v horském prostředí. Trobriandský vítěz soutěže v pěstování jamů dosáhl nejen prestižního postavení, ale dostal také dar v podobě nějaké cennosti, jež měla „pouze“ symbolickou hodnotu. A kwakiutlský „šlechtic“, který rozdal celý majetek, když se jeho syn ženil, byl ověnčen tituly, které představovaly v očích Indiánů nesmírnou prestiž. To vše vypovídá o vysoké inteligenci těchto lidí, kteří přitom ještě nedávno žili ve světě pravěku. Za bohaté se nakonec považovali všichni. To, co tyto národy skutečně shromažďovaly, byl symbolický kapitál.

The post Ekonomie přírodních národů aneb jak ekonomika ruinuje lidské myšlení first appeared on Čítárny.

O hospodaření v naší zemi za dobu posledního tisíce let ve dvou svazcích pojednává autor úspěšné Ekonomie přírodních národů, antropologický ekonom Zdeněk Justoň.

Název knihy navazuje na předchozí autorovu práci Ekonomie přírodních národů, tentokrát se však zaměřil na „Český lid“, což je nejen historické vymezení předmětu zájmu, ale také hold etnologickému časopisu s tímto názvem, který vychází od roku 1891. Jestliže v ekonomii přírodních národů šlo především o řešení vztahů mezi přírodou a kulturou v malých společnostech, potom jejich početnější následníci se už museli zabývat palčivými problémy velké hierarchizované society, ať měla jakoukoliv sociální formu a podobu. Proto se tentokrát pozornost autora přesouvá na vztah přirozenost versus svoboda a sleduje jeho posuny na životě zdejší society za posledních tisíc let.

„Zapomeňte na ekonomickou antropologii. To, co potřebujeme, je antropologická ekonomie.“
Marshall Sahlins

Zdeněk Justoň
Studoval ekonomii v Praze, Nancy a Compiègne, čtyřicet let se zabývá sociální a kulturní antropologií. Své eseje publikuje v Kulturním magazínu UNI, kde vyšlo kolem stovky portrétů osobností z oblasti antropologie.
Deset let učil na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a vydal několik publikací, poslední byla Ekonomie přírodních národů (Dauphin 2012).

Zdeněk Justoň / Ekonomie českého lidu, svazek 1 a 2 / vydal www.dauphin.cz
{youtube}gbvQqPaE4rg{/youtube}

Ekonomie, země, lidé, čas, metoda

Ekonomie

Takže budu opět chápat „ekonomii“ jako aktivitu více než sedmi miliard lidí na této planetě, kterážto za prvé vede k tvorbě a užití bohatství, jež mají lidé k dispozici, a jež za druhé uvádí do chodu toky energie, které plynou oběma směry: z přírody do kultury a zpět.
Jde tedy o vztah, který se utvářel mezi přírodou a kulturou nějakých snad až 300 tisíc let, co se náš druh drží na Zemi. V této práci jsem si pouze časově výrazně zúžil prostor a období, po které lidé u nás využívali zdroje přírody k uspokojování potřeb kultury. Ale o tom až za chviličku.

Původně se lidé na této planetě snažili chovat tak, aby se nenarušila ekologická rovnováha mezi jejich počtem a životním prostředím. Nikoliv proto, že by to byla jejich životní filozofie, ale proto, že neměli takové výrobní prostředky, kterými by přírodu mohli sobě podřídit, takže byli nuceni zachovat podmínky své asketické ekonomie. Jenom tak bylo možné dosáhnout relativního dostatku. Nutná mobilita a nenucená skromnost byly nezbytné podmínky této společnosti relativní hojnosti. Tento způsob života byl velice účinný, i když tomu dnešní pozorovatel stěží uvěří.

„Ekonomie přírodních národů“ byla zcela závislá na ekologii, a to samé platilo naopak.
Kupodivu tento styl života převažoval po většinu doby existence našeho druhu na této planetě. Přiznat těmto lidem z pravěku (i když mnozí z nich byli ještě našimi současníky) jistý stupeň blahobytu znamená přijmout trochu trpký poznatek: zatímco moderní lidé zápasí s problémem sladit dohromady své neustále rostoucí potřeby s omezenými zdroji jejich uspokojení, naši pravěcí příbuzní vytvořili první společnosti hojnosti a dostatku, aniž by ohrozili své přírodní prostředí.

Problém je, že k pocitu blahobytu lze dospět dvojím způsobem:
buď tím, že uspokojíme naše nekonečná přání stále rostoucí výrobou,
nebo naopak tím, že svá přání omezíme do té míry, abychom nemuseli vyrábět pokud možno vůbec nic.

S prvním řešením si lámou hlavy moderní ekonomové a zatěžují naši mysl spoustou materiálních a finančních starostí a náš život naprostým nedostatkem času.
To druhé řešení vymysleli „ekonomové doby kamenné“, jeho výhodou je nezkalená mysl a dostatek volného času. K našemu blahobytu potřebujeme oproti nim příliš mnoho úsilí, práce, přírodních zdrojů.

Zato však vlastníme obrovské množství předmětů, které náš život činí pohodlnějším, ale které bezprostředně k životu vlastně nepotřebujeme.
Pravěcí lidé vytvořili první blahobytné společnosti v lidských dějinách, protože jim ke štěstí stačilo jen to málo, co potřebovali bezprostředně ke svému životu. Ale upozorňuji raději hned na počátku, že systém lidské produkce a spotřeby je součástí rozsáhlejšího celku, v němž bude hrát příroda vždy rozhodující roli v procesu vytváření bohatství naší kultury, i když o tom nebudeme vždy explicitně hovořit.

Budeme si možná více povídat o užití vyrobeného bohatství než o jeho produkci, na níž se tak významně podílí příroda, protože vzájemná interakce lidí v relativně nedávné době byla podstatně významnější než v životě přírodních národů, o nichž byla řeč minule.
Nicméně v současné době jsme kupodivu vstřícnější posuzovat vztah „lidstvo versus příroda“ realističtěji, protože bohatství vytvářené lidmi má při rostoucím počtu obyvatel bezprostřední vliv na celý planetární systém. Proto budeme ekonomické procesy v první řadě vnímat jako toky energie, které plynou mezi přírodou a kulturou.

Z tohoto hlediska je tedy každá lidská kultura input-output system, „systém vstupů a výstupů“, tedy organismus, který využívá soubor přírodních materiálů a energií jako vstupů, aby získal požadované výstupy, jež mu zajistí bohatství vhodné k rozdělování mezi jednotlivce. Ale mezi tím vstupem a výstupem uvnitř tohoto systému probíhá v posledních staletích čím dál větší počet čím dál složitějších interakcí, jichž jsou lidé strůjci a které souvisí s tím, jakým způsobem je vyrobené bohatství rozdělováno a jak lidé zpětně působí na přírodu.

Proto se veřejně hlásím k tomu, co jsem použil již minule a co Marshal Sahlins pojmenoval „antropologická ekonomie“.
Ten název nechce navozovat pocit, že zde vzniká nějaká nová vědecká disciplína. Takovou domýšlivostí netrpím. Ale jde o to, začít se dívat na ekonomii jinak, což jsem si uvědomil při „finanční krizi“ z let 2007 až 2009: tehdy nešlo o žádnou hospodářskou krizi, ona to byla především krize hodnot! Odrážela zvláštní světlo, jakoby z ní čišelo podivné znetvoření. Ano, finance, obchod a hospodářství ztratily svou antropologickou perspektivu! Jaksi se z nich zcela vypařil člověk. A tak jsem si vzal za úkol navrátit ho tam zpět.

Ony se totiž staly podivným samoúčelným fetišem, který odporuje vlastnímu pojetí ekonomie, jakožto souhrnu pravidel, podle nichž lidé řídí chod svých domácností. A právě domácností se tato krize hodnot dotýká vždy nejvíce. My už víme, jak domácnosti vznikaly, jaká v nich byla úloha žen a mužů, jakým úžasným vynálezem se stala i taková dnešní banalita, jakou je kuchyně, nebo jak se z daru stalo zboží či proč vznikaly sociální nerovnosti a nikdy nekončící války. Na příkladu přírodních národů jsme probrali ekonomickou podstatu našeho biologického druhu, abychom zjistili, že se pohybujeme stále na pomezí mezi přírodou a kulturou.

Ale pořád mi vrtalo hlavou, jak dnes přesvědčit čtenáře, že nic podstatného z toho, co už známe od přírodních národů, se neztratilo ani v našich mnohem komplexnějších společnostech, které se u nás vystřídaly za posledních tisíc let, tedy zhruba od doby, kdy se první politické elity v českých zemích přihlásily ke křesťanské ideologii, jež nás definitivně odřízla od světa přírodních národů.
A právě proto začnu každou kapitolu vyprávěním o nějakém přírodním či starověkém národu, abych poukázal, že přes čas uplynulý mezi nimi a námi, je naše myšlení pořád velmi podobné.

Ale mějme stále na paměti, že jedna kniha nemůže popsat všechnu tuto lidskou činnost, byť se omezí jen na určité území a jeho lid. Protože pojmout takovýto gigantický podnik by bylo nejen nelidské, ale rovněž nadlidské, přidal jsem ke slovu „ekonomie“ ještě dvě slova – „český lid“: jednak proto, abych geograficky ohraničil předmět mého zájmu, a jednak abych v těch dvou slovech vzdal hold etnografickému časopisu s tímto názvem, který u nás vychází už od roku 1892. Na počátku tedy nejprve to ohraničení geografické.

Země

Po celou dobu našeho vyprávění se budeme převážně pohybovat na území našeho dnešního státního útvaru, kterému budeme říkat jedním slovem „Česko“.
Je ovšem třeba si uvědomit, že každé prostorové uspořádání jakéhokoliv státu má svou vlastní prostorovou dynamiku. A byť ji dokážeme v každém časovém úseku přesně či méně přesně určit, je to zkrátka jiný geografický útvar. Ostatně tato práce je plná různých map a plánků, takže se s těmito prostorovými obměnami budeme často setkávat. Nicméně si musíme alespoň pro začátek zadat jisté přesnější měřítko.

Dnes se Česko skládá ze tří starých historických zemí, které dodnes jmenujeme Čechy, Morava a Slezsko. Pro přehled uvedu jejich strohé zeměpisné údaje:
země město rozloha obyv.
Čechy Praha 52 065 6259
Morava Brno 22 349 3125
Slezsko Opava 4459 866
Česko Praha 78 873 10 250

V tabulce máme uvedeno jméno země, její hlavní město, rozlohu země v kilometrech čtverečních a počet obyvatel v tisících osob, platný k 1. lednu 2014. Jak tyto tři země stručně charakterizovat? Ale to jen pro pořádek, protože od školních let bychom měli o tom něco vědět.

Kdybych měl vybrat nejhezčí text, popisující některou z našich zemí, sáhnul bych po tom nejstarším, který máme k dispozici: asi nejlépe to za nás udělal už Kosmas na počátku 12. století.
U něho se dozvíme, že na západě leží země, která sluje úhrnným názvem Germánie, kde každá krajina má své jméno. A tam na severní straně se rozkládá kraj, kolem dokola obklíčený horami, které se táhnou po obvodu země, jakoby to souvislé pohoří celou zemi obklopovalo a chránilo. Pustiny uvnitř zněly bzukotem včel a zpěvem rozličného ptactva.

Zvěře bylo ve hvozdu bez počtu a houfům dobytka ta zem sotva stačila. Vody tam byly čisťounké a ryby chutné a výživné. Země je to ale divná, když uvážíme, že do ní nevtéká žádná řeka, nýbrž všechny toky malé i velké vtékají do větší řeky, jež slove Labe, a tekou až do severního moře. Když do těchto pustin vstoupil člověk, ať už to byl kdokoliv a neznámo s kolika lidmi, hledaje příhodných míst pro lidské příbytky, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně, a kolem hory Říp, mezi dvěma řekami Ohří a Vltavou, zřídil svá prvá obydlí.
Tehdy jejich starosta prohlásil: „Zde se vám ničeho nebude nedostávat, protože nikdo vám tady nebude škoditi. Rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tuto zemi.“ A oni z božského vnuknutí zvolali: „Kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy, jako sloveš ty?“ Není to dobrý popis české země?

Ale aby ani Morava nebyla zapomenuta, připomeňme si ji slovy básníka Ivana Jelínka, vracejícího se z vyhnanství:
„Do staré vlasti mě přivádí Morava. Táhne mě tam sklep a zpěv. Ty staré lidové písně, které myslím nejvíc ovlivnily moji poezii. Způsob, jakým se v nich zachází s jazykem, je úžasný. Hrozně nerad jezdím do Prahy, protože z tamní řeči je mi strašně smutno. Mluví se rychle, nepozorně vůči přízvuku a délkám. Připomíná mi to kulometnou palbu. A pak mě táhne moravská krajina. Zdánlivě nudná, pahorky, pole, pole, silnice, kolem ní karlátka a to je všechno. Pro mě to ale znamená hodně. A až umřu?

Milá za mnou príde,
srdce ju zabolí.
tu ležá noženky,
co k nám chodívaly,
tu ležá ručenky,
co mňa objímaly,
tu leží hlavička,
pekná, milunečká,
co mně vyprávjala
o lásce slovečka.

To je poezie! Hned mně běží mráz po zádech.“ Pár vět a kolik je v nich něhy…

Ale ze Slezska nám bohužel zůstal po roce 1742 již jen drobeček, co by se za nehet vešlo.
„Je to fragment velkého Slezska, které je nyní ze čtyř pětin v Polsku, kam se dostalo až roku 1945. Do té doby to byla stará Schlesien, velmi cenný a vyspělý kus země… Zůstal jen ten proužek nad Moravou s Opavou a Těšínem.“ Takže jen pár kilometrů od černé Ostravy se prostírá „malebný kraj plný přírodních krás, nádherných romantických zámků, lesů, jezer, řek… kraj bohatý na historické události“, kde se odehrála také jediná velká bitva poslední války u nás: Ostravská operace v dubnu 1945.

Ze zeměpisného hlediska asi nejrozumnější charakteristikou českých zemí je, že leží v alpském stínu.
Tato skutečnost se dotýkala jak živočichů, tak lidí, neboť kdo chtěl ze Středomoří na sever, musel Alpy obcházet. A tak zde žijeme odnepaměti v přechodové zóně mezi dvěma biotopy: proto je u nás velice proměnlivé podnebí, které si libuje v různých krajnostech.
Zatímco z hlediska botanického patříme do rozsáhlého ekosystému, který se táhne od Pyrenejí až po Ural, naše zvířata, lidé a kultura patří spíše do západní poloviny Evropy.
Čili jsme území ústřední, ale přitom přechodné, křižovatka, jež rozděluje i spojuje.
Proto kontrolovat toto území uprostřed Evropy bylo důležité, to už věděli Bismarck, Hitler i Stalin.

Ale pak jsou zde věci, které naopak naše tři historické země rozdělují.

První dělítko vychází z říční sítě ve střední Evropě. České země jsou rozdělené třemi rozvodími na tři odlišné oblasti, což mělo nakonec v novověku i své ekonomické dopady: Labe odvádí vodu z české kotliny do Severního moře, Morava protéká zemí, které dala jméno, a svádí vodu do Dunaje, takže patří k povodí Černého moře, a Slezsko má Odru, jejíž vody tekou do Baltického moře.

České země opouští celkem osm vodních toků, z toho Labe, Odra a Morava jsou nejdůležitější, ale jediná z nich Morava neústí do moře. Ostatních pět toků je menších: Nisa spolu s Odrou vytváří přirozenou hranici mezi Německem a Polskem, Smědá se vlévá za hranicemi do Lužické Nisy, Bělá je přítokem Kladské Nisy, Osoblaha opouští české Slezsko a na polské straně se vlévá do Odry, Vlára protéká známých průsmykem, jemuž dala jméno, a spojuje své vody s nejdelší slovenskou řekou Váhem.

Jediný významný vtok, který do Česka plyne zpoza hranic, je Ohře, které pramení v Německu pod názvem Eger zhruba 70 kilometrů od českých hranic. Jednotlivá rozvodí jsou na naší mapě vyznačena graficky silnějšími přerušovanými čárami a v oválech máme potom uvedeny názvy povodí, kam našich osm řek, jež vytékají ze země, patří.

Z toho, co jsme si řekli o našich řekách, metonymicky vyplývá, že v době industrializace náležely Čechy k hospodářsky aktivním německým zemím, Morava měla blízko k vídeňskému centru habsburské říše a Slezsko uvízlo v síti sílícího pruského pavouka. Zajímavé rovněž je, že rozvodí jakoby měla svůj vliv i na rozvoj železniční sítě, neboť první trať u nás vedla z Vídně na Moravu a dále na sever do Slezska (a odtud pak až do Haliče), zatímco do Čech mířila odbočka této severní tratě přes Prahu do Drážďan.
Kdybychom se podívali z ještě vyšší výšky, tak zjistíme, že zde zapracovala lidská paměť.

Z hlediska prostorové alokace to totiž připomíná, kudy se kdysi ve středověku vozila sůl: do Čech putovaly solné karavany od jihu z Alp, na Moravu a do Slezska se vozila sůl z Haliče. Císař pán to asi moc dobře věděl, když se rozhodoval, kam pojedou první vlaky. Když k tomu potom připočteme, že industrializace stála na uhlí a železu, tak zjistíme, že u nás byl dostatek uhlí v Podkrušnohoří, na Kladensku, na severní Moravě a ve Slezsku. Ale železná ruda u nás tak stačila ještě do dřevouhelných pecí, ale do koksových pecí se vozila ze Slovenska nebo až ze Štýrska.

The post Zdeněk Justoň. Ekonomie českého lidu o hospodaření v naší zemi za dobu posledního tisíce let first appeared on Čítárny.