Nedávno jsem nahlédli do výkladu s dětskými knihami a ejhle. Mezi různým brakem ležela jedna, která svítila. Kahounova Ježibaba s ilustracemi Lucie Dvořákové. Pravý to skvost mezi pohádkami a mimořádně krásná knížka pro děti.

Velmi povedené pohádky od Berounky:
Na krásném místě nad Berounkou, nedaleko Tetína, kde v létě hřeje slunce a v zimě se tu žení všichni čerti, se říká Kudyhůrka a bydlí tady strašidla. V krajní chalupě s chlívkem na kozu hospodaří bubačka Mezulánka s klukem Mezulánkem. Ve starém mlýně straší hastrman Vošplouch. A v poslední, přikrčené chalupě sedí s černým kohoutem křivonosá přihrblá bába s hlavou omotanou šátkem. Je to ježibaba Křížalka. S hastrmanem Vošplouchem jsou mírně řečeno na kordy, pořád si dělají naschvály. Maminka bubačka s klukem bubáčkem mají plné ruce práce s usmiřováním, aby aspoň občas zavládl klid.

Ježibaba na koloběžce / Jiří Kahoun / Ilustrovala Lucie Dvořáková / vydal Knižní klub, 2015

The post Ježibaba na koloběžce. Skvostné pohádky od Berounky Jiřího Kahouna s ilustracemi Lucie Dvořákové first appeared on Čítárny.

Nedávno se mi opět dostala do rukou prvotina Jiřího Kahouna, svěží pohádky a bajky o zvířátkách. Jednotlivé příběhy vycházely ve Sluníčku a knižní vydání je i po tolika letech milé a vhodné pro předčítání dětem předškolního věku, nebo později i jako vlastní čtení pro malé školáky. Trochu mě udivuje, že se knížka nikde znovu neobjevila, a zůstala téměř zapomenuta.

Autor sám mezitím ušel kus cesty v tvorbě pro děti a nutno říci úspěšné, tím spíše by Pískací kornoutek zasloužil nejen připomenutí ale i nové vydání.

Pískací kornoutek | Jiří Kahoun | ilustroval Miloslav Jágr | vyd. Albatros, 1984
doplněno poslední vydání 2013, Albatros

Kniha vyšla v roce 2016 i ve francouštině.

Ukázka z knížky

Jak si chtěl bodlínek hrát
Malý bodlínek si chtěl hrát. Tak hodně, až skoro brečel.
„S kým si mám vlastně hrát?“ fňukal bodlínek a vydal se na cestu. Šel a potkal pejska.
„Pejsku, pojď si se mnou hrát,“ prosil bodlínek.
„Kdepak, pícháš,“ štěkl pejsek a běžel pryč.
„Tak s kým si mám hrát?“ naříkal bodlínek. Šel dál a potkal kočičku.
„Kočičko, pojď si se mnou hrát,“ zaprosil bodlínek.
„A na co?“
„Třeba na auta.“
„Tak to ne, na auta nehraju,“ mňoukla kočička a uháněla pryč.
Bodlínek se dal do breku. Posadil se na bobek a brečel a brečel.
Kolem šel malý ježeček a povídá:
„Bodlínku, pojď si hrát.“
„Já píchám,“ vzlykal bodlínek.
„To nevadí, já taky,“ řekl ježeček.
„Ale já si chci hrát na auta,“ vzlykal bodlínek.
„Já taky,“ řekl ježeček, „a na závodní.“
„Na závodní,“ rozesmál se bodlínek, „tak jo.“ A šli si hrát.

Hroší maminka je tatínek

Z vody vylezli hroší bráškové.
„Pojď si hrát na maminku a na tatínka,“ řekl první.
„Ale budu maminka,“ povídá druhý.
„A proč?“
„Protože nevím, kde mi hlava stojí. To je samé vaření, úklid a prádlo.“
„Jenže já chci být taky maminka.“
„Nemůžeme dělat dvě maminky.  Maminka jsem já a basta!“
„Tak já jsem tatínek a jdu se vykoupat.“ „S tebou je tedy hraní. Tak dělej radši maminku a já tatínka.“
„To by se ti tak líbilo,“ řekl první hrošík. „Já budu vařit, uklízet, prát, a ty nic. Tak to ne, kamaráde. Jsme oba maminky, a hotovo!“ Vzali si zástěrky a pustili se do práce. Vařili, uklízeli, prali a vzdychali: „Uch, to je práce. Až mě v kříži loupe.“ „Víš co?“ povídá druhý hrošík, „začneme dělat radši tatínky.
„Jak můžu dělat tatínka, když jsem maminka?“ „Jak by, dobře.“ A vlezli do vody. Sotva se potopili, přišla maminka a zavolala:
„Kluci!“ Ale nikdo se neozval. Musí se zeptat táty, kde jsou: „Táto!” A z vody vykoukly tři páry očí. Táta a hrošíci.

The post Pískací kornoutek. Svěží pohádky a bajky o zvířátkách Kahouna a Jágra first appeared on Čítárny.

Knížka pro malé děti? Spíš malý skvost v této oblasti, na který by se nemělo zapomenout.  Jednoduchá krátká vyprávění o sluníčku a hlavně o neposlušném slůněti. Nápaditý půvabný text doplněný krásou stojí za připoměnutí, jak by měly knížky pro děti vypadat i dnes.

Malé upozornění na závěr: Knihy pana Kahouna mají přece jen jednu vadu. Často se při nich děti vysloveně řehtají, proto některé děti pak nemohou usnout. :o)

Ze zahrádky do zahrádky | Jiří Kahoun | ilustrovala Květa Pacovská | graficky upravil Milan Grygar | odpovědná redaktorka Dagmar Sekorová | výtvarný redaktor Michal Kudělka | vydal Albatros, 1989

Ukázka z knihy:

Sluníčko a ospalý šnek
Sluníčko zahlédlo šnečí domeček. Bylo zvědavé, jestli v něm někdo bydlí, a začalo volat:
„Haló!  Haló! Je někdo doma?“ V domečku se nic nehýbalo. Zkusím vylézací říkanku, povídá si sluníčko.
„Šnečku, šnečku, vystrč růžky, dam ti…“ A čekalo. Když se nikdo neozýval, povídá znovu:
„Šnečku, šnečku, vystrč růžky, dam ti…“ Domeček se začal kymácet, vykoukl ospalý šnek a zeptal se:
„Co mi dáš? To jsem zvědav.“
„Nejsi sám,“ řeklo sluníčko, „já bylo taky zvědavé.“
„A na co?“ ptal se šnek.
„Jestli jsi doma.“
„Proč bych nebyl,“ zívl šnek. „Pamatuj si, když svítíš a hřeješ, jsem doma a spím. To se mi nejlíp spí. A teď jsem zvědav…“
„Co ti dám, viď?“ řeklo sluníčko.
„Kdepak,“ povídá šnek. „Jsem zvědav, jestli ještě usnu.“ A vlezl zpátky do domečku.

The post Ze zahrádky do zahrádky. Ojedinělá knížka pro děti Kahouna a Pacovské first appeared on Čítárny.

Půvabné předvánoční a vánoční příběhy z dílny autora oblíbených Příběhů včelích medvídků o medvídcích, myšáčcích, králíčcích, ježečcích, ale i bubácích a andělíčcích jsou zasazeny do zasněžené české krajiny, ze které dýchá sváteční pohoda a za okny chaloupek mrzne, až praští.

Zvířecí děti se ale těší na Vánoce docela stejně jako ty lidské – kočička netrpělivě vyhlíží listonoše s vánočním přáním, malý křeček se tolik těší na dárky, až z toho poprvé promluví, myšáček dostane polštářek plný vánočních snů a jezeveček špicuje uši, jestli uslyší cinkání zvonečku.

Knížka je rozčleněna do čtyř oddílů – Vánoce jsou na cestě, Vánoce klepou na dveře, Vánoce jsou tady a Vánoce jsou za dveřmi.

Ilustracemi ji doprovodil sám autor a v předvánočním čase potěší děti, které už dokáží samy číst, i rodiče a prarodiče, kteří z ní budou těm menším předčítat.

Photo: Jiří Kahoun se svoji bestsellerovou knížkou pro děti

Chumelení | Napsal a ilustroval Jiří Kahoun | vydala Euromedia, 2011 | Pro děti od 5 let

Ukázky z knihy…

Zlobivé hodiny
„Konečně,“ řekla paní kňourová a pověsila do kuchyně nové hodiny. „Konečně budeme vědět, kdy máme obědvat a večeřet. A ne aby každý jedl, jak ho napadne.“
„Letos snad nezmeškáme štědrou večeři,“ olízl se kňour.
Proužkovaný kňourek hodiny okukoval ze všech stran. Zálibně pokyvoval hlavou a kníkl: „Mami, a na co mají ručičky?“
„Na ukazování.“
„Hm, na ukazování. A kolik ukazují?“
„Za pár minut poledne.“
„Hm, poledne. A mami, kde budou ručičky na Štědrý večer?“
„Velká tady a malá tady,“ ukazovala máma smetákem.
„Velká tady, malá tady. Velká tady, malá tady,“ opakoval kluk.
„Kňourku,“ otočila se k němu máma, „počkej doma, já dojdu s tátou pro nějaký žalud k obědu. A ne abys tu zlobil.“
Za chvilku se vrátili a na hodinách byl večer.
„Táto, podívej, co nám to prodali za hodiny!“ ukazovala rozzlobená máma. „Podívej, jak se předcházejí! A takových peněz stály.“
„Krupice bukvice!“ dupl kňour. „Když nezlobí kluk, začnou zlobit hodiny! Ale mě moc zlobit nebudou! Chytnu je a poletí z okna!“ Rozběhl se k hodinám a chtěl je sundat.
„Tati, počkej,“ ozval se kňourek. „Ony za to nemůžou.“
„Jak to, že ne?! Přece nejsem slepý! Vidím, kde jsou ručičky!“
„Já je trochu postrčil,“ kníkl kňourek.
„A proč?!“ mračili se táta s mámou.
„Aby už byl Štědrý večer,“ šeptl kňourek.

Tři bubáci
Za Čertím kamenem se krčili dva bubáci. Kabous a Skuhra. Kouleli očima a dělali:
„Bububu! Bububu!“ Strašili spolu odmalička a vůbec se nebáli. Protože když jsou dva, tak se nebojí. Ale jednou před Vánocemi povídá Skuhra: „Kabousi, blíží se noci plné kouzel.“
„Bububu!“ odpověděl Kabous.
„Počkej! Nech toho a poslouchej!“ okřikl ho Skuhra. „Chtěl jsem ti něco navrhnout. Pojď, budeme strašit na oslavu. A každý zvlášť.“
„Bububu!“ odpověděl Kabous. „Můžeme to zkusit hned. Ty půjdeš ke kamenu z téhle strany a já z druhé.“ A už se šourali od sebe.
„Když jdu sám,“ povídá si Kabous, „nebudu dělat bububu! Budu dělat: Habrdle! Habrdle!“
„Když jdu sám,“ povídá si Skuhra, „nebudu dělat bububu! Budu dělat: Huhra! Huhra!“
U Čertího kamene byla noc nejčernější. Nebylo vidět na krok a najednou se ozvalo:
„Habrdle! Habrdle! Huhra! Huhra!“
Kabous se přikrčil a ani nemukal. Skuhra se přikrčil a ani nemukal. Oba se strachy rozklepali a klepali se za kamenem až do rána.
Začalo se rozednívat a Kabous se Skuhrou pomalu zvedali hlavy.
„Strašličky, Kabous!“ vyskočil Skuhra.
„Strašličky, Skuhra!“ vyskočil Kabous.
„Kamaráde, co tě to napadlo, dělat huhra, huhra? Bál jsem se třetího bubáka celou noc,“ řekl Kabous.
„A co to napadlo tebe?“ povídá Skuhra. „Habrdle, habrdle jsem od tebe nikdy neslyšel.“
„Nejlepší je, když strašíme spolu,“ vzal kamaráda kolem krku Kabous.
„Nejlepší ze všeho,“ vzal ho kolem krku Skuhra. Pak se bubáci houpali ze strany na stranu a dělali:
„Bububu! Bububu!“

Tichounká zvonění
Na jezevčí pěšině potkal zajíček jezevčího kluka a povídá: „Štětinko, víš co dělám, než přijdou Vánoce?“
„Jasně,“ řekl Štětinka, „spíš.“
„Kdepak. Napíchám si kolem pelíšku větvičky. Tolik, kolik zbývá dnů do Vánoc, a každý den jednu překousnu. A co děláš ty?“
„Co bych dělal,“ řekl Štětinka, „spím. Maminka říkala, že Vánoce tichounce zvoní na zvoneček. Až přijdou, tak mě zvonění probudí. A právě teď jdu spát. Ahoj!“
Štětinka zavřel dveře, zavrtal se pod peřinku a začal usínat. Pomalu se kutálel do snu a najednou zaslechl tichounké zvonění.
„Vánoce! Jsou tady Vánoce!“ vyskočil a běžel otevřít.
Za dveřmi stál zajíček, zubil se a cinkal na rampouch.
„To jsou nápady,“ zlobil se Štětinka. Zavřel dveře, zavrtal se pod peřinku a začal usínat. Pomalu se kutálel do snu a najednou zaslechl tichounké zvonění.
„Vánoce!“ vyskočil a běžel otevřít.
Za dveřmi stál zajíček, zubil se a cinkal na rampouch.
„To jsou nápady,“ zíval Štětinka. Zavřel dveře, zavrtal se pod peřinku a začal usínat. Pomalu se kutálel do snu a najednou zaslechl tichounké zvonění.
„Zas ten zajíc!“ zacpal si uši Štětinka, otočil se na bříško a usnul. Jenže za dveřmi nestál zajíček. Tichounce zvonily Vánoce. A kdyby Štětinku nevzbudila maminka, určitě by je zaspal.

The post Chumelení, předvánoční i vánoční příběhy Jiřího Kahouna first appeared on Čítárny.

Pokud koupíte dětem knížku od Jiřího Kahouna (12. 3. 1942 – 13.5. 2017) neprohloupíte. Desetiletí patřil mezi známé autory knih pro děti a navíc jeho knihy děti milují. Za tu dobu vydal kolem třiceti knih.
Asi nejznámější jsou Příběhy včelích medvídků, veselé pohádky o čmeláčcích Brumdovi a Čmeldovi. Jejich příběhy byly zpracované jako televizní večerníčky. Jejich příběhy volně pokračují v knížkách Jak se mají včelí medvídci? a Včelí medvídci od jara do zimy.

V roce 2013 obdržel nejprestižnější cenu u nás, Zlatou stuhu za celoživotní dílo.

V Dlouhonosech mají dlouhé nosy

V Dlouhonosech mají dlouhé nosy, drobné špatnosti tady lidem prodlužují nosy. Pro čerta je to ráj na zemi. Když se ale místňáci začnou k sobě chovat hezky, i zdejšímu čertu Pukavcovi dojde, že je zle. Blíží se Vánoce a lidem to úplně popletlo hlavy. Nápravu může zjednat jen zvláštní čertí jednotka, vyslaná samotným Luciperem, nejvyšším pekelníkem. Čerti Founě, Kalfus, Drbout a Čurda to ale nebudou mít s dobrými obyvateli Dlouhonos vůbec jednoduché. Nakonec Vánoce nejsou zas tak špatný svátek!

V Dlouhonosech mají dlouhé nosy / Jiří Kahoun / Knižní klub 2016

O létajících strojích – Pohádky z povětří

Lidé odnepaměti snili o létání. O tom, že se jako ptáci vznesou k nebi a budou moct svět pod sebou pozorovat z výšky. Po mnoha neúspěších a někdy i pořádně bolestivých pokusech se jim to podařilo. A tak si přečtěte, jaké to bylo, když Louis Blériot přeletěl Lamanšský průliv nebo když stanul první člověk na Měsíci.

O létajících strojích | Jiří Kahoun | vyd. Albatros, 2013, ilustrace Morkes Petr

Kamarádi z kožíšku

Myšáček Kousek a myška Bavlnka jsou dva nerozluční kamarádi, kteří spolu běhají po lukách a stráních, pomáhají mamince a občas něco většího či menšího vyvedou. V osmnácti laskavých povídáních se zrcadlí autorova láska k prosté české přírodě a stále se opakující kráse čtyř ročních období. A tak Kousek a Bavlnka čekají, až spadne červené jablíčko, uvažují, proč padá listí, hledají ve sněhu ztracené rukavice, větří ve vzduchu čumáčky jaro, vyvádějí se aprílem a napichují na metličku lesní jahody na lívance. A když si náhodou s něčím neví rady, pořád je tu ještě děda Vševěda…

Od autora oblíbených příběhů o včelích medvídcích vyšly v Knižním klubu knížky Chumelení a Knížkový pejsek.

Kamarádi z kožíšku | Jiří Kahoun | Vyd. Knižní klub, 2013, ilustrace autor

Foto Jiřího Kahouna – S. Zábrodská

The post Jiří Kahoun. Populární táta včelích medvídků a jeho populární knížky pro děti first appeared on Čítárny.

Jiří Kahoun byl původním povoláním umělecký kovář a kameník, prošel řadou různorodých zaměstnání a  jeho prvotní tvorba pro děti vyrůstala z dlouholeté spolupráce s časopisem Sluníčko.

Podle námětů i scénářů byly natočeny oblíbené televizní večerníčkové seriály Příhody včelích medvídků, Včelí medvídci od jara do zimy, Jak se mají včelí medvídci (knižně 1991, 2005, 2009, ilustrace Ivo Houf aj.); Toronto Tom, kocour z Ameriky (1993). Kahoun zaujal již debutem Pískací kornoutek (1984) a další desítkou titulů pro menší čtenáře (Štěstíčko a kocouří dědeček, 2009), ve kterých posunul dále pojetí autorské pohádky o úsměvnou hravost a nové postavy antropomorfizovaných zvířecích hrdinů.

Jeho poslední tvorba se vyznačuje okouzlením dopravou (O mašinkách, 2007; O létajících strojích, 2013) a návratem k jistotám pohádky (Co se zdá medvědům, 2015).
V roce 2013 obdržel Zlatou stuhu za celoživotní přínos literatuře pro děti a mládež.

13. května 2017 nás tak opustil jeden z nejlaskavějších autorů a ilustrátorů knih pro děti. Čest jeho památce!

Má oblíbená ukázka z tvorby Jiřího Kahouna:

Hroší maminka je tatínek
Jiří Kahoun

Z vody vylezli hroší bráškové.
„Pojď si hrát na maminku a na tatínka,“ řekl první.
„Ale budu maminka,“ povídá druhý.
„A proč?“
„Protože nevím, kde mi hlava stojí. To je samé vaření, úklid a prádlo.“
„Jenže já chci být taky maminka.“
„Nemůžeme dělat dvě maminky.  Maminka jsem já a basta!“
„Tak já jsem tatínek a jdu se vykoupat.“ „S tebou je tedy hraní. Tak dělej radši maminku a já tatínka.“
„To by se ti tak líbilo,“ řekl první hrošík. „Já budu vařit, uklízet, prát, a ty nic. Tak to ne, kamaráde. Jsme oba maminky, a hotovo!“ Vzali si zástěrky a pustili se do práce. Vařili, uklízeli, prali a vzdychali: „Uch, to je práce. Až mě v kříži loupe.“ „Víš co?“ povídá druhý hrošík, „začneme dělat radši tatínky.
„Jak můžu dělat tatínka, když jsem maminka?“ „Jak by, dobře.“ A vlezli do vody. Sotva se potopili, přišla maminka a zavolala:
„Kluci!“ Ale nikdo se neozval. Musí se zeptat táty, kde jsou: „Táto!” A z vody vykoukly tři páry očí. Táta a hrošíci.
(Z knihy Pískací kornoutek)

The post Jiří Kahoun. Jeden z nejlaskavějších autorů a ilustrátorů knih pro děti first appeared on Čítárny.

Autor veselých včelích medvídků Jiří Kahoun napsal novou povídkovou knížku pro děti s deseti veselými čertovskými vyprávěními. Ideální kniha pro všechny děti i chytré rodiče, kteří ví, proč s dětmi čtou nebo jim kupují knihy. Koneckonců Kahounovy knížky patří k těm, které zůstavají v knihovnách po generace.

O čem je knížka
Mocný vládce Remcal, brepta Šmoura, kulhavý rozumbrada Camfour, koktavý Maťátko a malý neposeda Prskavka jsou pěkně povedená čertiska.
Nejradši lenoší v teplém peklíčku, když však jde o něco dobrého na zub nebo nějakou lumpárničku, hned ožijí. A protože jsou to popletové, o rozruch a taškařice je postaráno. U všech čertů, to zas byla mela, když se vyhrnuli na svět! Jakmile se pořádně vyřádí, spokojeně zalezou zpátky do svých pelechů. A to by v tom byl čert, abyste se s touhle rohatou knížkou nepobavili!

U všech čertů | Jiří Kahoun | ilustroval Houf | Vydal Albatros, 2010

UKÁZKA Z KNÍŽKY:

Na palouk svítilo slunce a ze stříšky úlu visely dlouhé rampouchy.
Uvnitř se ozval šramot a někdo strkal do dvířek.
„Kdo to tam drží?“ bručel Camfour a nemohl otevřít. „Já vím dobře, že tam někdo je!“
Rozběhl se, ramenem narazil do dvířek a vypadl ven do sněhu. Dvířka urazila několik rampouchů a jeden ležel Camfourovi u nosu. Čert ho zvedl, začal ho cucat a příšerně se přitom šklebil. Pak olízl ještě jeden, zvedl se, vlezl do úlu a zavřel za sebou. Vracel se dírou do pekla a přemýšlel, co to znamená pro čerty, když se dělají rampouchy.
„Jo, už to mám,“ ťukl se do čela.
Tentokrát nekopl do hrací skříně a nechal ji v klidu odpočívat. Místo toho obcházel po špičkách čerty, budil je a šeptal jim něco do uší. Rozespalí čerti se motali po pekle jako jarní mouchy. V chůzi se protahovali a šlapali do kvelbu s hracími nástroji. Maťátko z něj táhl 60 Čertovské zápasy vozembouch, Camfour nesl trumpetu, Šmoura heligonku a Prskavka klarinet. Rozestoupili se kolem kamen, Camfour dal rukou znamení a už to řinčelo. Ozvala se prapodivná muzika, plechy a plechovky na vozembouchu břinkaly, harmonika kvičela a na peci se posadil vyplašený Remcal.
„Co se to zase děje?!“ zaječel. „Co je to za kravál?!“
„Šéfe, zkuste se zaposlouchat,“ zmáčkl harmoniku Šmoura, „to není kravál, ale muzika.“
A znovu do toho řízli jaksepatří. Umcára, bumtata! Třísk! a písk! a bum!
„Dóóst! Ticho! Praskne mi z vás hlava! Co máte dneska za práci?“
„Šéfe, budete se divit,“ řekl Camfour.
„Já z divení nevycházím!“ vřískal Remcal. „Já se divím pořád!“
„Šéfe, držte se. Dneska je den čertího rohu!“ hlásil Camfour.
„A jak to víš?“
„Venku, na stříšce úlu jsou rampouchy.“
„Vážně?“ divil se Remcal. „Ty už tady dávno nebyly.“
„Na mou duši, na psí uši. Ať mně peklo kožich spálí,“ zvedl dva pazoury Camfour. „Visí tam rampouchy jako nohy.“
„No, tak hrajte! Proč nehrajete?“ řekl Remcal. „Taková událost je jednou za roky. To se musí jaksepatří oslavit. Na to jsou čertí paragrafy.“
A čerti vrzali a břinkali, až z toho hlava brněla. Remcal na peci si držel uši a nohama kopal do taktu. A najednou zaječel:
„Stop! Ticho! To je randálu na sto oslav. To se nedá vydržet!“
„Šéfe, a co trkanda?“ ozval se Šmoura.
„Trkanda bude,“ odpověděl Remcal. „Trkanda k tomu odpradávna patří jako k čertovi rohy.“
„No, no, no…“ mnul si ruce Maťátko.
„Ale nejdřív si rohy pořádně vypucujte a udělejte si na nich parádu,“ přikázal Remcal.

The post U všech čertů. Deset čertovských povídek pro děti Jiřího Kahouna first appeared on Čítárny.