Jan Kameníček a Zdánlivé zbytečnosti (Powerprint, 2013, 192 stran) od Kafkova pokračovatel je knihou přinejmenším podvojnou. Obsáhlé interview Jiřího Lojína, ale současně o svébytnou učebnicí psaní.

V knize se skrývá i přesně čtrnáct prozaických textů, po sedmi od každého z obou autorů. Ale pokaždé je to jen „začátečník“, tazatel a učeň Jiří Lojín, kdo přijde s první verzí, a bývá to teprve Mistr Kameníček, kdo se tu variantu opakovaně pokusí vylepšit a v jednom případě – u Pohádky o kohoutkovi – dokonce dodá hned dvě přepracované verze. Nejlepší z tak vetknutých povídek je přitom asi Úzkost.

Nedobře však být jen mentorem, a tak jsou ve svazečku právem přítomny i tři povídky pouze ve verzi jediné,
a to Kameníčkova Brežněvova smrt a Lojínovy Vana a Aplikace pro dva mobily. Vraťme se nicméně od jader na povrch jablka, kterým je tento neobvyklý knižní rozhovor, nezastírající rysy spontaneity a jistou nedořečenost. Ne že by vadila. Ostatně… Měly by tu ještě navázat knihy Zbytečné maličkosti a Zbytečné pochybnosti, což koresponduje taktéž s obecnou tendencí zpovídaného komponovat dílo do trilogií.
Kameníček je zkušený autor a navíc působí vrstevnatě. Rozkryji teď aspoň pár z těch vrstev.

Především je autor sečtělý, avšak zrovna tak se umí věnovat filmu. Divadlu, rozhlasu… Je praktik, ale i kovaný teoretik.
Připraven o problematice přednášet třeba i na vysoké škole, nicméně zaujmou nás taky jeho osobní vzpomínky na rok 1968, na podivné začátky normalizace i na normalizaci jako takovou, kdy bylo sté výročí narození Franze Kafky roku 1983 takřka ignorováno.
Takřka fyzické jsou pak vzpomínky na Ladislava Fukse, s kterým se Kameníček vídal především či jen v letech 1979-1984, a jistěže utkví líčení pověstného géniova převlékání se za stařenu, jak ho autor a jeho kamarád zažili v tajuplném dejvickém bytě v ulici Národní obrany. Kuriózní, avšak nespornou protiváhou oné krajně groteskní scénky se stal v druhé části publikace trefný rozbor Hitchcockových filmů Ptáci a Psycho.

Fuks s Kameníčkem i jeho přítelem sice pak ze dne na den přerušil styky, aniž by konkretizoval příčinu (jednal prý podobně s mnohými), ale ještě předtím se stal autor Zdánlivých zbytečností i spoluautorem scénáře Šamis dle Pana Theodora Mundstocka. Nu, a okouzlení osobností Ladislava Fukse mu zůstalo. Zdaleka ne tak dobrou zkušenost měl s Hrabalem.

„Napíšu řádek, dva a jdu si lehnout. Koukám se do stropu a pak napíšu další řádku. Pokud mám vyřídit ten den pohlednici nebo korespondenci, už nejsem schopen psát.“
Ladislav Fuks Janu Kameníčkovi

Aniž to zdůrazňuje, vyvstává však z textu i coby příslušník rodu. A ačkoli to zahaluje skromností, lze skrz řádky vnímat již osobnost jeho děda, filosofa Vladimíra Hoppeho či figury mnoha strýčků včetně majitele továrny TOS Hostivař (který prchl do USA), restaurátora Bohuslava Slánského a architekta Fanty. Mezi Kameníčkovy tety zas náležela majitelka známého salónu, k níž chodil i právě Kafka, překladatelka Marie Horlivá, redaktorka Marie Petelové i překladatelka a publicistka Marie Fantová, zatímco manželem další Kameníčkovy tety byl známý znalec díla Josefa Čapka Jaroslav Slavík. Avšak tyto příbuzenské konotace spisovatel neglorifikuje, ba dá se říct, že před nimi varuje.
Díky Lojínovi nelze pak pominout ani onu vrstvu jeho osobnosti, skrz kterou může (i jako autor fungující od roku 1980 zdárně na volné noze) vyvstat coby tvůrce relativně finančně zajištěný, kterýžto po převratu zažádal hned o dvě továrny a 27 dalších nemovitostí. Z interview však více utkví prosté konstatování, že právě boj o dotyčné statky zabral dvacet let. A nezastřeně se zde vzpomíná i na momenty, ve kterých Kameníček váhal nad životem, anebo přinejmenším koketoval s alkoholem. Nu, a jeho vazba na matku je (i právě v pijácké souvislosti) charakterizována taky následujícími větami:

Odejít z bytu na pracovní schůzku ke Sváťovi znamenalo dát si dva tři doušky vodky, abych se vůbec odpoutal a nevrátil s nějakou výmluvou domů. Byli jsme jako rodina na sebe velice vázaní, celé dětství jsem prožil na zahradě. Proto jsem (ostatně) napsal Hrobníka a Rodinný román.

Věnujme se ovšem meritu knihy a nelze než konstatovat, že autor v první řadě působí jako muž oddaný psaní a plný zkušenosti zrozené v intimitě.
Rád se rozhovoří o tom, že je občas místným odbočit z dálnic plánů a vyslechnout vlastní hlas. Inspiraci. A ano, člověk se zase vrátí na původní cestu, ale neměl by zanedbat právě to volání.
A i naopak. Jsme varováni před mechanickými pokusy počíti novou knížku ještě v tempu předchozího opusu. Ale což, ani takové tendence nejsou výslovně zatracovány. Náleží k údělu autora. Také v interview jako celku oplývá pak Kameníček tolerancí, byť Lojína nikdy nenechá bořit zásady psaní prověřené staletími.
Mohl to být rovněž záměr, to nevím, ale některé Lojínovy reakce a mnohé otázky jsou možná až příliš naivní a jaksi chlapecké. Ale mohu zase říct, že bylo tudíž trefou takové chvíle tápání ukotvit výbornými Lojínovy dílky, vsazenými rozhovoru do tváře.

Technika psaní byla už (samo sebou) vykládána a vyložena mnohými a nespočetněkrát a Jan Kameníček na některé ty rádce rád odkazuje, sám však pomůže, a to po svém. A oba spoluautoři sice prohlašují, že psali, aby se pokud jen možno odhodlal k nějaké té tvorbě i čtenář dosud nerozhoupaný, já sám však mám pocit, že výsledek může být i opačný a mnohý grafoman po dočtení téhle knihy upustí od zbytečných snah.

Sám titul Zdánlivé zbytečnosti není náhodný a odkazuje na drobné, o to však originálnější postřehy, koření každé dobré prózy a hry, které už není jen „zdánlivou maličkostí“.
A kdyby tyhle „zbytečnosti“ chyběly, sice by se příběh nevychýlil z osy, ale čtenáři by nevoněl. Spolu s Franzem Kafkou má přitom Jan Kameníček za nejhorší vlastnost netrpělivost, což nelze než akceptovat, nicméně musíme pak taky vnímat jistý extremismu s tím vědomím udílených rad. Opět cituji:

První věta je natolik důležitá, že vymyslet ji trvá několik týdnů. Minimálně. První věta musí obsahovat co nejvíce informací a mít v sobě napětí. To je velmi těžké. Těžší je jen vymyslet název. Kafka používal jedno slovo, byť tvrdil, že je to jen pracovní verze, Ota Pavel dodržoval zásadu, že název musí obsahovat tři slova… Atd.

Návodem, jak psát i škrtat, se stala hlavně druhá část Kameníčkovy a Lojínovy práce a mně osobně zaujalo nejvíc, nakolik se zpovídaný nebojí inspirací a vlivů!
Každá jeho kniha ostatně disponuje mottem, jak připomíná, a každou se zrovna tak mihne postava Steinmanna.

Je-li vůbec v tomto rádci něco sporného, možná jen krátká sekvence o sci-fi, která se ve skutečnosti víc než fantastikou zabývá tím, co šlo podobně označit u Fukse. I je to až příliš odtažitá a akademická zmínka o sci-fi. Nicméně si také uvědomme, že k nám (stále) promlouvá muž obšťastněný mimo jiné i následující vzpomínkou (str. 42):

Mistr Fuks, v bílomodrém námořnickém tričku, se náhle omluvil, zamyšleně vstal a zavřel za sebou dveře. V klidu jsme čekali s jistou převahou a nadhledem, zda dostaneme ještě očka či rovnou kaviár. Doba čekání se trapně prodlužovala, dokonce jsme dvakrát vesele zvolali, zda nechce pan doktor s něčím pomoci, a Sváťa si troufl zaklepat a mírně pootevřel dveře. Ty se však surově přibouchly. Podíval jsem se na Sváťu. Byl zcela bílý a opakoval, když si sedal zpátky do křesla: „To je strašný… To je strašný.“
Dostal jsem strach. Konečně se dveře otevřely a nám začala prudce bít srdce.

Ve dveřích stála stařena s bílými dlouhými vlasy, na tváři měla latexovou masku, brokátový župan, smyslně se vlnila a kňouravě začala naříkat. „Já už jsem celá nešťastná,“ vypískla. „Už má vážně chuť si něco udělat a jít na hřbitov za matkou. Láďa…“ Podívala se na nás a my jako opaření, abychom se za každou cenu zúčastnili hry a nemohli být ještě víc manipulováni, jsme řekli, že pana doktora známe a jestli ona může říct, čím ji tak trápí.

„Chodím ho navštěvovat, nepravidelně, pravda, jsem už dávno v důchodu, ale stále pracuji na poště a hraju na akordeon. A ten můj Láďa, když přijdu – chybí!“ Náhle zbystřila sluch. „Slyšíte?“ Povyskočila a vběhla do druhého pokoje. „Já ho slyším! Je určitě tady! Jistě, že se schovává! Je to jenom taková hra!“
A bylo ticho. Po chvíli se dveře otevřely, tam pan doktor v námořnickém tričku a ptal se ustaraně: „Nebyl tu někdo?“ „Byl… Taková odporná stařena, pane Fuksi.“
„Ach,“ usmál se, „moje vzdálená teta, občas přijde, ale já se před ní vždycky schovám. A dodal: „Jde mně občas pěkně na nervy.“

The post Zdánlivé zbytečnosti. Ladislav Fuks vzpomíná aneb trocha lekce psaní. Radí Jan Kameníček first appeared on Čítárny.

Johann Sebastian Bach (21. 3. 1685-28. 7. 1750) byl na konci života obklopen rodinou, nicméně tu byly jiné nesnáze. Roku 1749 oslepl a jako hudební skladatel nebyl doceněn.

Jeho současníci v něm sice uznávali talent virtuosa, Bachovy geniální skladby nicméně měli za konzervativní, ne-li jen dobové. Taky to možná hloubilo tmu v Bachově žaláři nejtemnějším a jistě tedy nejen ve fantazii Kameníčkově. Mohlo to tak být a bylo to tak.

Bach přitom uměl stát za svým přesvědčením, ba jistotou umělce, byť samo sebou umělce poněkud iracionálního. Ne, nevzdával se, anebo nesnadno. Jistě, váhal. Ale nechtěl se dát. A Jan Kameníček (co znalec života mnoha skladatelů) uchopil jeho život jako beletrista a vzal jej za svůj. A popasoval se přitom i s obrazem věčného boje s lidskou malostí, závistí a omezeností; neboť také s lidmi plnými podobných jedů byl velikán obklopován. I jejich ataku čelil.

Rekviem za kantora Bacha je tak hutný, intuitivní výběr nejpodstatnějších z těch podstatných momentů skladatelova života i vhledem do kobky jednoho slepce.
Až filmově podaný příběh z prostředí Lipska se stal ryzí poesií v próze a uvádí jej citace z díla básníka Jaroslava Seiferta. Až téměř tu andělského J. S. BACHA doplňuje jako antipod nečitelný Giovanni SteinBACH, ďáblem snad seslaný pseudoskladatel podřadných kvalit, který jen a jen vyzvídá, podstrkává vlastní chabé práce a moc rád by prý zpracoval velikánův život. Literárně. Ale lže – a lže.

J. S. Bach, pravda, nevystudoval žádnou vysokou školu a taky bystře pochopil, proč lze pohrdat přemírou teorie.
Byl to intuitivní génius, a právě tací bývají nenáviděni či okouzlováni ďábly. Jako by ale na Bacha sám Steinbach nestačil. Dohodí mu proto dalšího podvodníka. Očaře Johna Taylora, a tento Angličan skladatele svou rádoby léčbu šedého zákalu legálně zavraždí. Umučí muzikální duši uvězněnou v temnotě!

Je to drama, ale dostane se nám také poučení.
Autor nezachycuje jen tuto předehru pro děsivé finále a prostřednictvím Bachových zpovědí prokletému Giovanni Steinbachovi umí i pedagogicky mapovat začátek a průběh života velkého umělce.
A v umné zkratce to zvládá, ba hraje si. Tóny tu zní – mezi řádky – a role také připadnou páru hrdých mladých skladatelů jménem Grossmann a Steinmann. Jde o alter ega samotného Jana Kameníčka i jeho někdejšího spoluautora Svatoslava Gosmana, přičemž Steinmann je zároveň figurou, která se tak či onak míhá a „ometá“ ve veškerých Kameníčkových knihách.

A satan Steinbach? Chtěl získat tajemství komponování, což se mu podařit nemohlo, a vnímejme jistou paralelu se Schafferovou hrou o Sallierim.
Taky tady se pracuje s interpretací géniových osudů, a to obdobným způsobem, jako to dokázal Schaffer v síti okolo Mozarta. Ale sledujeme i děsivé zneužívání jednoho slepce a tomuto zneužívání, kdož ví proč, nezabrání ani vlastní nešťastníkova rodina.

Příběh však není přehnaně typizován, to spíše naopak. Stává se metaforou. Jeho přesahy osloví i a právě mladé. Ale nejen je.
A to, že Bachovou smrtí skončila také notná část éry církevní hudby, přece ještě neznamená, že právě tento skladatel není ryzím objevitelem postupů a nepředešel dobu. Předešel – a předběhl ji.
Avšak podlý šarlatán Taylor se – jako všichni lidé jeho typu – umí po Bachově smrti přesto oprášit i ospravedlnit, a to dokonce před géniovým synem, kterému neopomene „znale“ připomenout, nakolik se skladatelova kompozičně „příliš složitá“ hudba právě navždy přežila.

Nic se však nepřežilo. Nic. – A ten život jednoho snílka v dáli ať je nám dál příkladem nejenom všude na hudebních školách.

Může mistrovská novela Jana Kameníčka Rekviem za kantora Bacha (třetí vydání) i dnes uchvátit čtenáře?
Třeba i ty mladé, co se ještě úspěšně neubránili tónům citu?
Jakou má novela o Johanu Sebastianu Bachovi u nich šanci?

Rekviem za kantora Bacha / Jan Kameníček / vydal Český spisovatel, 1988

The post J.S. Bach. Rekviem za kantora Bacha. Mistrovská novela o soumraku hudebního génia first appeared on Čítárny.

Jan Kameníček napsal několik her z hudebního prostředí, Například Třináct krásných let (1978), Zrání (1979), Interview (1980), Variace na Paganiniho téma (1982), Kontrapunkty (1983), Z mého života (1984), Hodiny u Bachů (1985), Podzim v Novém světě (1986).
Pro televizi připravil s dlouholetým spoluautorem Svatoslavem Gosmanem Obrazy z dějin české hudby a balet Alenka v říši divů.
Jeho rozsáhlejší rukopisy byly dostupné pouze v samizdatových opisech.

První oficiálně vydanou publikací se stalo Rekviem za kantora Bacha (1988); od té doby následovala řada dalších.
František Kautman o jeho tvorbě napsal:

“Jan Kameníček se v próze vyznačuje úzkou symbiózou literární, hudební a výtvarné inspirace. Po debutu, analýze Bachova díla sepsané se záměrnou nadsázkou, následoval experiment, poznamenaný šedesátými léty, ale kombinovaný s mikroskopicky precizní metaforičností blízkou ‚novému románu‘ včetně detailního ponoru do psychického světa postav. Postupně se Kameníčkovi podařilo spojit experiment s vyprávěním, aniž by jedno potlačovalo druhé, jak se stávalo postmodernistům. Kombinace experimentu s vyprávěním a psychologickou, analytickou drobnokresbou zpřístupňuje jeho díla i širším čtenářským vrstvám a dokazuje to i jejich úspěch v zahraničí.”

Je psaní pro rozhlas, s nímž máte tak bohaté zkušenosti, lehčí, než tvorba pro jeviště? Ne každý spisovatel se může stát i dramatikem.
Psaní pro rozhlas, televizní hudební scénáře a práce pro divadlo, to se nedá absolutně srovnat. Práce pro rozhlas je jednodušší, méně složitá pro vlastní stavbu díla, více narativní, stavěná na vyprávění a náladách vytvářených zvukem; což je úžasné pro fantazii samotnou, stejně tak, jako když čtete knížku. Jen vy sami si můžete pro sebe představovat krásy komnat, neobyčejný půvab princezny a mohutnost příšerného draka. Přesto všecko musíte, stejně jako u dramatu, dodržovat i zde Aristotelova pravidla daná už od antiky. Ta platí v rozhlasové tvorbě stejně jako v divadle.

Ovšem divadlo, a to je podmínka, je založeno na akci; tam dlouho jen s vyprávěním tří osob nevystačíte.
Jak se říká: za každou cenu musíte válet těsto; pořád se musí vizuálně něco dít. I když současné divadlo se od tohoto trendu odklání a hrdina stojí a deklamuje. Aldo Nikolaj a jeho hra Tři na lavičce se hraje už řadu let – jako vděčný, i když nijak objevný dramaturgický nápad pro tři starší herce v souboru; ovšem je to stejně původně rozhlasová hra. Takže pokud chcete napsat hru, musíte pamatovat na akci. Kulisy, kostýmy, choreografie, to všechno napomáhá k většímu spádu, ke gradaci. A akce musejí gradovat, aby po krizi přišlo rozuzlení i katarze.

Krom toho musí být příběh pro divadlo nosný; musí být „o čem hrát“, aby to nebyla krátká povídka, ale to dramaturg pozná. Ve výsledné formě je pak divák šťastný, že vidí zblízka herce ozářené reflektory, je rád že se účastní i drobné chyby na jevišti, a jde s sebou, když herci vypadne text. Někdy jsou herci takzvaně odbouráni reakcí publika nebo kolegy, ale obyčejně je to předem dohodnutá věc. Vždyť je to divadlo! Divadlo, které je úžasný fenomén; jev, který nikdy nezmizí, tak jako kniha; tak jako vyprávění člověka člověku.

Máte zato, že disponujete nějakým ryze osobním přístupem k téhle práci?
Hledám jen intimnější prostředky, a proto raději píšu knihy. Ale pokud dojde ke spolupráci s rozhlasem nebo divadlem, vždycky se na ni těším. Ovšem je tu jedno zásadní pravidlo: pokud autor zasedne při zkoušce do tmavého hlediště, hluboko za osvětlený režijní pult, nesmí do práce herců a režisérů mluvit. Je lepší ani nechodit na zkoušky, ono už jen to závěrečné klanění dá člověku zabrat.

Mrtvý autor, nejlepší autor?
No, něco v tom smyslu. Práce autora skončila, teď je to na hercích a režisérovi. Fakt je, že když už jsem nevystupoval v rozhlase jako autor, ale později jako režisér, obyčejně vznikl (ne vždycky) podivný vztah, či odborně přenos mezi režisérem a herečkou. Intenzivně jsem zažil tento pocit třikrát. A jednou kvůli tomu došlo u mě málem k rozvodu.

Při tvorbě dojde k podivnému splynutí, rádo se říká, že je to chemie, ale je to vážně tak. Divadlo, divadelní soubor, technici, zvukaři, kulisáci, maskéři, to je svým způsobem sekta; se vším, co k tomu patří. Zajímavé: jen skončí zkoušky a premiéra, všechno se rozplyne. Dojde k vakuu. Jako když přijdete navštívit lékařský personál, poté, co vás před měsícem pustili, anebo navštívíte po prázdninách školu, kterou jste vystudoval. Setkáte se jen s odtažitým nezájmem, už tam zkrátka nepatříte. A v divadle začne další obsazování rolí, kdy herci čtou ferman zásadně odspodu. (Mimochodem, jeden moc milý herec Národního divadla, herec středních rolí, si přečetl ferman taky a samozřejmě odspodu a s údivem zjistil, že je obsazený do hlavní role. Pro sebe si zamručel: „Začínají problémy…“).

Ono totiž vlastní zkoušení, čtené zkoušky a rozbory postav je práce neobyčejně namáhavá. Nevděčná. Jste v divadle deset, dvanáct hodin denně. Mám moc rád herce (i když prý herci nejsou, jsou jen herečky), ale nevěřím jim. Ani slovo. Herec je nepředstavitelně vnímavá bytost, mimóza, leč a jenže a avšak velmi tvárná. Někdy i toho charakteru je míň. Samozřejmě, že jsou výjimky. Ale herce miluju. Moc.

Vím, že jste v poslední době napsal několik divadelních monodramat. Kolik tu vězí racionálního přístupu a kolik je tak říkajíc čirou inspirací?
Vlastní děj se musí umět říct (jak jsme o tom spolu psali v knize Zdánlivé zbytečnosti, 2015) producentovi ve výtahu, a to během pěti minut. Nosnost tématu je paralelní s dobou, kdy se hra hraje.

Anebo?
Anebo musí přijít režisér a dramaturg a paralelu se současností najít, to v případě, že je text už napsaný.
Pokud se hra teprve píše a téma je nosné pro tak dvouhodinovou, vnikne kostra a text se piluje. V dialozích se ale stále a znova, a jak řečeno ve filmu Dveře v podlaze: „Co tatínek píše?“
„Jeden den napíše tečku za větou, druhý den ji vymaže, a třetí den napíše tři tečky, ty pak vymaže a napíše tečku.“

Někdy se ovšem repliky škrtnou proto, že bude lepší, když postava akci zahraje. Má hra Hrobník je o negaci. O tom, že člověk slouží na hřbitově mrtvým. Nápad vznikl, když jsem jednou v září (bylo příšeří) vešel na Vyšehrad a tam svítilo mnoho svíček. A napadlo mě, že se přece někdo o tyto slavné mrtvé musí starat, že ten člověk musí někde bydlet, má třeba rodinu…

V čem jste našel drama?
Hrobník nevydrží samotu, byť mu otec, který mu předává všechny odborné zkušenosti a tradici, přivede Kristýnu. Hrobník ale po smrti otce Kristýnu vyhodí. Zažije chvíli svobody a bezstarostnosti. Pak ale samozřejmě končí hra tragicky; dobrý příběh končí vždycky smrtí, jak řekl Hemingway. Jde o zcela účelové, racionální finále.

To je typické i pro další vaše hry?
Druhá hra je o stárnoucí herečce, Kocourku můj, já pro Tě pláču. Je jí asi čtyřicet, vrací se ze zámořské lodi, kde s manželem měli několikaměsíční práci; zpívali národní české písničky; a ona se vrací zpátky do svého divadla v Šumperku. Ovšem závist vykoná své, ještě v noci raději zas odjíždí.
Když pak natočí krátký pořad pro rozhlas, ozve se jí mladý muž, který se afektovaně zamiluje  do jejího hlasu. V té době už herečka žije bez muže, a tak románek přivítá. Bohužel, i tahle etapa v jejím životě končí tragicky, sebevraždou mladého milence.
Každá hra je víceméně bilanční a tady hrdinka (teoretici používají termín antihrdinka, což je ale lapsus, protože i antihrdina je hrdinou a průvodcem děje) poznává, kolika omylům v životě nezabránila a kolika lží vůči sobě a druhým se záměrně a vědomě dopustila.

Napsal jste čtyři monodramta?
Přepracoval jsem Milovaný hlas od Cocteaua. Původně Jean Cocteau napsal hru o dvou mužích, což by bylo zakázané, hru sem přivezla Olga Scheinpflugová, myslím, že premiéra se nikdy nekonala. Tato verze se odehrává v současnosti mezi ženou a mužem, ovšem v hlavní roli je šílená jízda autem.

A čtvrté monodrama?
Je o takovém malém veksláčkovi, který všechno kolem sebe ovládá, i když uboze jen jedním mobilem. Dělá tzv. „do nemovitostí“, ale akorát tak čeká, kdy jeho matka zavře oči a on bude moci prodat její tři plus jedna s výtahem. Hlavní smysl jeho činnosti je, že se může po večerech bavit s neznámými lidmi, prodávat byt na inzeráty, které si zadal a provokovat a manipulovat. Je rozvedený a jediné, na kom mu zaleží, je jeho syn; ovšem díky prolhanosti a věčné manipulaci přichází i o něho.

Vzpomněl byste v téhle souvislosti i na úplný začátek vlastní dramatické tvorby?
Bylo to rozhodně veliké riziko. Bylo nám dvaadvacet a pozvali nás se Sváťou Gosmanem, mým dlouholetým kolegou do rozhlasu, kde už jsme před tím předložili návrh psát pro rozhlas životopisné hry a povídky o skladatelích. Vím, že mně rychle a uctivě zavolali odpoledne, na podzim a pršelo. Doběhl jsem do rozhlasu ze Šafránky, to je deset minut běhu, a tam mi nabídli několik stránek ruské životopisné hry. Byl to paskvil. Což i šéfredaktor komunista, moc slušný člověk, věděl. Řekl mi, zkus s tím něco udělat, jinak jim to pošleme nazpátek. Asi po roce poslali naši hru, Rusové si ji vyžádali rovnou i s překladem. Ovšem peníze jsme nedostali, žádné tantiémy. A ani, a to dost bolelo, nám neřekli, že hra měla úspěch. Dnes jsou hry ve Zlatém fondu. Jednou nám bylo zaplaceno (a to minimálně) a teď jsou všechny sedmdesát let majetkem rozhlasu.

Kdy tedy člověk začne profesionálně psát?
Podívejte, pokud bere člověk psaní jako profesi opravdově, velmi brzy se dostane do prostředí redakcí a studií, kde ho vnímají ti zkušenější kupodivu velmi vážně. Proč? Asi vycítí, že ten mladý blázen to myslí s psaním zodpovědně, a autorů není nikdy dost, tak proč to nezkusit. Samozřejmě, že staří scénáristé si hlídají svoje témata a svoje zájmy, ale mluvím teď o lidech, s kterými přijde autor do styku, a to jsou redaktoři a dramaturgové. Takže dost brzy dojde k hovoru u kávy, kde se přetřásají témata, která jsou žádaná šéfem, nebo která by byla vhodná pro trh. A v tu chvíli začne pro mladého autora dilema. Mám se stát nájemným psancem? Začnu pracovat na zakázky pro televizi? Neví. Nebo jde o peníze, tak už ví. Na každém seriálu v televizi se samozřejmě podílí množství autorů, kteří podléhají supervizi a píší na zadaný námět (téma); takto už psal Balzac, Jaroslav Dietl, Jiří Štaidl a jiní. Tantiémy už šly na jejich konto. Ale pak je tu druhá sorta spisovatelů, kteří zvolili možnost psát při zaměstnání a stanou se takzvaně nedělními písaři. A to jsou ti, kteří bez rizika a pro radost a s velkým alibi svého životního a finančního zabezpečení píší po nocích. A kupodivu, ti mívají i největší radost z díla.

A další skupina?
A třetí skupinou je skutečný spisovatel na volné noze, který shání zakázky a píše a píše, bez jakéhokoliv odéru spisovatele, jak se ještě stále traduje. Tedy jako bohém, který čeká na inspiraci. Přitom inspirace je jen otlačený zadek.

Opravdovým autorem na volné noze jste se stal; nicméně v jiné době. V čem to bylo horší a co vidíte při pohledu zpátky jako lepší konstelaci pro psaní, jestli vůbec něco bylo výhodnější?
Jsou dnes podmínky pro spisovatele příznivější?
Kdo v osmdesátých letech nemohl psát kvůli roku 1968, ten psal do šuplíku; pokud jen nenadával a nechrlil trapná hesla na Husáka. Jenže mladší generace nebyla a ani nemohla být tolik zatížená rokem 68 a chtěla psát básně, písničky, chtěla psát povídky. Dokonce byla přijímána jako snad jakási naděje, a doufalo se, že se přizpůsobí, a jak se říkalo, dost ošklivě „přitulí“ k nomenklatuře, novodobé kastě.
Slavilo se čtyřicáté výročí ukončení války a U Topičů v Salonu Československého svazu spisovatelů (mě tehdy nenapadlo, že po převratu tam budu mít čtení ze své knihy a hrát mi tam bude můj milý spolužák Libor Kaňka, člen Kvarteta Martinů), tam roku 1985 probíhala výstava našich velkých spisovatelů s Janem Kozákem v čele, a tehdy zde visely velké portréty všech těch přisluhovačů i s mnoha tituly, protože co titul, to větší důchod a pobyt na Dobříši.

Jen tam jaksi chyběli pan Hrabal, Vaculík, Kundera a hlavně Jaroslav Seifert, i když rok před tím dostal Nobelovu cenu. Ona výstavka byla na volný vstup, nic se neplatilo, a tak na Národní třídu vcházeli prostí čtenáři a glosovali do knihy návštěvníků. Denně se ta kniha hostů musela měnit, protože tam byly připisovány stále nové připomínky a názory, takže do knihy byly vkládány nové bílé listy, až byl – nakonec – s velkým debaklem Salon tiše uzavřen.
Pro činovníky Svazu spisovatelů to byl těžký šok. Podraz; rána do vazu. Normalizace let sedmdesátých skončila, to bylo jasné, a tady si prostý člověk dovolí psát do knihy hostí svá přání a pravdy. To se předtím tady smělo jen na záchodcích.

Byla to situace dalšího uvolňování, jak na ni vzpomínáme všichni.
Bezesporu. Právě v téhle době jsem nabral sílu. Nota bene, když jsem šel odpoledne z Alfy z Gándhího, kde se mluvilo v závěrečných titulcích o pravdě, která vyhraje. Jistě je to fráze, ale komunisti tam ten titulek nechali. Šel jsem prázdnou Prahou a opravovali v neděli kostel Svaté Voršily. Ne, nedošlo mi ještě, že přijde Gorbačov a tady vzniká nová Národní třída. Nu, vzniká… Z jedné strany byla omítnutá, z druhé obložená trubkami s lešením; jak mi to ukazovala ze střechy redakce ve Spisovateli paní redaktorka Kovářová. A já šel celý opojený změnami do Slavie na čaj za tři koruny. Kavárna byla v oněch letech prázdná, až na pár pasáků a snědých Arabů a hezkých prostitutek, kteří se později přestěhovali ke „Golubům“. Ale intuice uvnitř mi říkala, že to všechno začíná mít smysl a doma jsem si napsal na pivní tácek: „Je dáno.“ No, a bylo. A v té době, leže ze zvyku v ateliéru na posteli, jsem začal psát svoji první knihu. Programově. Bez ohledu na to, jestli vyjde; a když, tak za jak dlouho.

Takže naprosto žádné stopy ryze vnitřní inspirace? Přeháníte.
Aby nedošlo k nedorozumění! Své hry a povídky pro rozhlas jsem psal, protože mě živily, ale i tam jsem si rozhodně vybíral náměty, které mě bavily a nebyly nijak proti mým zásadám. Samozřejmě, že se musíte naučit říkat ne. Jako písař Bartleby od Hermana Melvilla, který zodpovědně přepisuje listiny, ale jednou, když mu šéf řekne, aby opět opsal nějaký dopis, kupodivu tiše odpoví: „Já bych, prosím, raději ne…“ A nikdo s ním víc nehne.
A nikdo ani nerozumí jeho vnitřní pohnutce. Prostě, já bych raději ne. To je nutné umět. Mít v hlavě srovnané hodnoty. A cíle.
A jistěže nastal okamžik, kdy jsem si přál námět a čekal na něj. Jako rybář u řeky. Hleděl jsem do stropu a napadl mě. Námět na knížku. Ale o ambicích stát se romanopiscem, nad tím jsem neuvažoval, a to první, co jsem věděl, bylo, že potřebuji milieu, tedy prostředí, a to tak věrohodné, že budu znát každý pokoj. Že budu vědět, kde jsou dveře, kde schodiště, kde okna. Ale kreslit si plánky a ulice, jako to dělal Georges Simenon, to mě zdržuje. Napadlo mě nicméně začít ten román ve třicátých letech. Inspirovala mě doba malíře Schikanedera a tehdejší prostředí. Začal jsem psát o mladém muži, který se vzepře rodině a uteče z Královských Vinohrad. Na nich jsem totiž vyrůstal a znal je tudíž dopodrobna.

Prvních čtyřicet stránek bylo posléze na světě, ale já nevěděl jak dál. Napadlo mě, že bych mohl použít metody písňové formy, část A zaměnit za B a později se vrátit do A. Udělal jsem to a střední sekvence románu se proto odehrává v současnosti a z děje začíná vysvítat, že se hrdina ocitá v jakési podivné léčebně. Jednalo se o paralelu doby, ve které jsme žili.
Noci ten muž prožívá po Václavském náměstí, prolézá divadla a bary a kina a prožívá svoje první vztahy se ženami. Ale nakonec se stavba románu vrací k části A, k třicátým létům. Ta knížka se jmenuje Vznik románu v sonátové formě a je to jedna z mých nejmilejších. Musím však zmínit, že na mě zapůsobila v té době kniha Giuseppe Berto Il mare oscuro, Temné zlo, řekl bych z roku 1965. Zapůsobila na mě svou stavbou, kdy autor používá nezvykle dlouhá souvětí.

Tato vaše knížka vyšla i podruhé, a to totálně přepracovaná (1992).    
To je pravda. Měl jsem termín dodat rukopis do tiskárny a ještě předtím jej donést doktorce Sobotkové k závěrečným korekturám. Celou noc jsem knihu nadšeně upravoval a nevyspalý pak mířil přes žhavou letní Prahu, protože tramvaje nejezdily; opravovaly se koleje. Chtělo se mi brečet vztekem a lítostí a hlavně únavou. A najednou mně došlo, že právě tohle každý nedokáže; že jen ten, kdo si projde takovými zkouškami, má právo dočkat se vítězství.

Vnitřními zkouškami, dodal bych. Protože tohle zrovna není příklad překonání vnější tragédie.
Ale byly i vnější. Předtím. Bohužel taky potom.

A užil jste si své? I při práci na dalších knížkách?
Nevím o žádné, která by se psala snadno a zlehka a jen tak levou rukou, jak se říká. Myslím, že jen knížku Dům jsem psal, jako bych téma odstřihl z nebe.

A prakticky? Nevznosně řečeno?
Využil jsem popisu domu, ve kterém, jsem vyrůstal a použil klasicky modelovu situaci, která se používá od antiky, se základními postavami commedia dell arte. Ale psaní je těžké řemeslo a v těchto dnech léta 2015 jsem rád, že vůbec dokážu napsat slovo. Mám ošklivou migrénu od nemocné páteře a ruce se mi tak třesou, že se stěží strefím na klávesnici. Cítím někdy, a je to nesporně věkem, jak moje hlava stěží vymýšlí nové vlastnosti postav, jejich nová jednání, gesta, slovník i prostředí. To, co jsem už napsal, si ale pamatuji. Dobře. Dnes už si ale velmi rozmýšlím, do čeho se pustím. A zda bude téma zpracováno beletristicky nebo divadelní formou; jen rozhlas už mě tolik nezajímá, byť prý budou točit nějaké moje povídky. Televize už vůbec ne, svým prostředím, morálkou, špatnými vzpomínkami. S televizí jsem se rozloučil dost nepříjemně.
Dnes vím, že mě ještě čekají tři knihy, abych dostál svých trilogií. Chci napsat třetí díl Zdánlivých pochybností, dokončit Biblickou trilogii a udělat revizi Času rozpustilých písní, ukončit i trilogii japonských překladů veršů Měsíc na nesmírném nebi nazvané Procity.
Užívám si přitom své, to máte pravdu, ale je to krásná práce a už se jí tolik nebojím jako v mládí. Tak je to. Nebojím se ani prázdné obrazovky. Ono to přijde.

The post Jan Kameníček. Opravdu vynikající spisovatel a dramatik o svém profesionálním psaní first appeared on Čítárny.

Jan Kameníček, v některých směrech nepochybný pokračovatel Franze Kafky a v jiných zase následník Ladislava Fukse, jehož léta osobně znal, je uměřený, když vzpomíná, a nevtíravý, pokud radí, jak snad psát. Uvnitř tohoto knižního rozhovoru se vrací až do dětství a svého mládí, nicméně knížka vám může sloužit i co neformální učebnice; je příručkou potenciálního spisovatele a ve svém závěru taky komentovanou antologií autorových povídek.

Zahrnuje ale i ukázky z klasiků, rozbory, analýzy a pomyslná setkání s četnými osobnostmi kulturního života, Karlem Čapkem zdaleka nekonče.
A dostane se nám i vhledu do magických světů Jaroslava Foglara.
Svazek je samostatně fungující, prostřední částí plánované Kameníčkovy trilogie uvedené již svazkem Zdánlivé zbytečnosti (Powerprint, 2013) a má být dovršen Zbytečnými pochybnostmi.

Webové stránky spisovatele Jana Kameníčka http://jankamenicek.cz/ poskytují víc informací o spisovateli než tento doslov, hovořící za knihu.
Vznikala coby druhá část zamýšlené trilogie a neubránila se tomu, aby se nestala i vzpomínkami, jako se to přihodilo svazku předchozímu, Zdánlivým zbytečnostem. I tentokrát si dva autoři nárokují pozornost každého, kdo se pokouší psát a pochopil, že není třeba začínat na zelené louce.
Jan Kameníček proto rovněž doporučuje; slovo radí by totiž leckterého adepta literatury mohlo odradit, a doporučování navíc obnáší ukázky světové i naší klasiky. Avšak taky docela původní povídky a jejich rozbory.
Ona může být taková maličkost safra důležitá. Jejich tisícovka někdy vykoná, co poslední kapka. Nelze sice zaručit, že v knížce objevíte podobných detailů skutečně na chlup tisíc, ale autoři rozhodně argumentují, že tu nekráčí o maličkosti zdánlivé. A pokud dočtete do konce, tak kdo ví, ale třeba se i převážíte.
Buďto do nitra kašny (ve které už navždy budete psát, a to jistě lépe a lépe),
nebo do jiné, hned sousedící nádrže s čirou vodou, kde si budete už stále a stále jen číst. (A kdo chce, nechť si za letní metaforu kašen dosadí domky.)
Tedy číst a číst? Ale ne. S rozumnými přestávkami (jako tomu má být i při psaní), nicméně ten, kdo nečte, jako by ani nevedl dost dialogů se světem, přáteli, kolegy, sousedy, spolucestujícími. Ten, kdo aspoň trochu nečte, snad i existuje, ale málo. Moc málo. Ten, kdo nečte, nutně musí zplanět. Ne, nestává se možná hned zbytečným, avšak bude vbrzku pouhou maličkostí.
Bohužel nejen zdánlivou.

S touto knížkou se však, prosíme snažně, zkuste stát společně s námi méně zdánlivými. S touhle knihou Iva Fencla (1964) a Jana Kameníčka (1955). Studujte taky další – a buďte za tu šanci rádi, vždyť teprve dotekem se stíny stáváme se skutečnými lidmi. Doteky s plným slunce by nám naopak roztavily křídla a pouhé vegetování v temnotách by z nás naopak mohlo ukout až jakési hrobníky. I čtěme a pišme a naslouchejme těm, kteří čtou anebo píší, a putujme světem nejlépe všemu otevřené dítě, soutěžící cestou ke škole samo se sebou, když si jen tak poskakuje po dlaždicích právě mezi světly a stíny!

Zdánlivé maličkosti / Jan Kameníček / Vydal Jakub Kameníček – Verbum novum, Praha, 2015
Zdánlivé maličkosti koupíte v předprodeji v knihkupectví Aurora ve Spálené ulici 53, Praha 1

Úryvek z knihy Zdánlivé maličkosti (rozhovor s Janem Kameníčkem)

Jste autor řazený mezi pokračovatele Franze Kafky. Stýkal jste se s Ladislavem Fuksem a dalšími. Nakolik vás tyto vzory ovlivnili, a jak byste psal, kdybyste jejich knihy nečetl?
Samozřejmě, že mě takové přirovnání velice těší.  V Německu se před lety konal seminář literárních vědců věnovaný Franzi Kafkovi.  V přednášce dr. Františka Kautmana, vedle Bohumila Hrabala, Libuše Moníkové a Karla Pecky, jsem byl jmenovaný i já. Je to zavazující. A jak bych psal, kdybych jejich knihy nečetl… To je výborná otázka. Ať to nevypadá namyšleně, ale asi bych psal stejně, jako píšu. Ty prožitky máme hodně podobné. U Franze Kafky se to týká odcizení, které jsem v mládí prožíval a viděl všude kolem sebe, a Ladislav Fuks se zabývá vztahy v rodině. Jedno a druhé není totéž. Od Franze Kafky jsem se naučil, a to bych asi neuměl, kdybych ho dopodrobna nečetl, drobnokresbu. To, jak dokáže, jak říkám, „literární fotografii“, jak zvládá popsat detailně okamžik. A Ladislav Fuks umí, díky tomu, že studoval psychologii, vzorně popsat psychologii postav. A protože jsem studoval hudbu, snažím se stavět větu jako melodii, jako by věta byla hudební fráze.

Nakolik je pro vás významný Franz Kafka, a nakolik je Vám významné i prostředí Kafkovy Prahy? A dovedete si představit, že byste nemohl vycházet z toho prostředí?   
Kafka pro mě znamená mnoho. A Praha je pro mě velice významná, dá se říct, že jsem v životě nikdy jinde dlouho nežil. Ovšem Praha, kterou ještě pamatoval Franz Kafka, pochopitelně není.  Starý Josefov se začal bourat, když bylo Kafkovi 23 let. Zatuchlé a nehygienické ghetto, kde Kafka vyrůstal, a o kterém napsal, jako vždy talmudský protimluv, že je to pro něho vězeňská cela a tudíž jeho pevnost, taková Praha přestala existovat.

V době jeho dospívání byla Praha součástí habsburské monarchie, vyskytovaly se tady různé národnosti, prolínaly se zde jazyky, politické a společenské směry. Ovšem Kafka vnímal moc dobře, jaké v Praze nastává společenské napětí. Proto také později napsal, že by bylo asi nejlepší vtěsnat všechny Židy do šuplíku a tam je nechat udusit. Což si později někteří teoretikové vykládali jako geniální předtuchu nacistických koncentračních táborů. Mimochodem je až roztomilé, jak každé Kafkovo téma má velmi prozaický důvod.
Kafka vyrůstal uprostřed jednoho z nejstarších evropských ghett, který zahrnoval komplex křivolakých uliček, průchodů a pasáží tzv.Judengassen, prostírajících se od Staroměstského náměstí kde Kafkovi bydleli, a odtud až ke Karlovu mostu. Za Kafkova mládí bylo v této přelidněné oblasti šest synagog. Pod tajemnou čtvrtí zůstávaly, a jsou dodnes, kosti a duchové sedmi staletí židovské mystiky, chasidských učenců, kabalistů, astronomů, rabínů a vizionářů. Tato Praha měla své talmudické osobnosti, ten nejuctívanější byl Rabi Löw, známý také jako Maharal. Byl hlavním mudrcem pražského ghetta, duchovním vůdcem, filosofem, astronomem, přírodovědcem i astrologem. Podle legendy byl i tvůrcem pražského Golema. A toto tajemné židovské ghetto bylo najednou zbouráno… „Má vězeňská cela – má pevnost,” ta jistota náhle zmizela.

Toto všechno Kafka nepředstavitelně citlivě vnímal. V té době v Praze byla spousta kejklířů, mágů a také podvodníků. Zcela běžně se zde ve vozech se slámou ukazovali najatí žebráci, kteří se předváděli, kolik hodin a dní dokážou nejíst. Pro mnohé velká zábava, pro citlivého Kafku námět pro hrozivou povídku Umělec v hladovění.
Byl jsem se těsně po Vánocích projít po Praze a zase znovu hleděl s hlavou vzhůru na svatovítský chrám. Nikde jinde se nemohla odehrávat kapitola V chrámu než tady v Praze. Kde jinde by Josef K. kráčel po deštěm zmáčeném nádvoří, kde jinde by vstoupil do prázdného chrámu a uslyšel hlas plný ozvěny: „Josefe K.!“
A Kafkův velice kratičký pobyt ve Zlaté uličce? Dnes je z toho dobrý obchod s legendou jak zde Kafka tvořil. Na pár dní mu sestra za maličký nájem půjčila domek, sotva dva na dva metry. Bez vody a elektřiny. Kafka byl šťastný, že nemusí být doma u rodičů. Vzpomíná, jak si zapálil svíčku a v kabátě psal. A potom, za světla plynových lamp šel pomalu v čerstvém sněhu od Hradu domů.

Dodnes chodím po staroměstském náměstí a uctivě sahám (na dávno už mnohokrát vyměněnou) kliku dveří, kde Kafka bydlel a odkud chodil na večerní procházky a denně do práce. Práce, která ho nebavila, a kterou vykonával velice zodpovědně a které se nechtěl zcela vědomě vzdát. Tady právě dopodrobna a velmi pečlivě a systematicky, jak je u něho typické, zapisoval (a detailně zakresloval) drastické úrazy prostých dělníků a poznával jejich osudy. Toto je předobraz všech systematických mučících strojů, které později s velkou hyperbolou popisuje. A také viděl prosebné čekání dělníků na tmavých chodbách i neochotu některých svých kolegů. Vnímal byrokracii, která v rakouské monarchii vládla a viděl nemožnost dovolat se jakéhokoli práva u „vyšší instance“.

Prožíval jsem z osobních důvodů také ortel nad Jiřím Bendemannem, intenzívně jsem zažíval proces, který vedli příbuzní v pražském hotelu nad Kafkou, když podruhé odmítal vzít si Felice B. (Frídu Brendfeldovou, jak svoji snoubenku nazývá v Ortelu). My sami jsme poznali na vlastní kůži věčný dohled a rozhodování o nás, to všechno se nás osobně týkalo, takhle jsme Kafku četli. A bohužel můžeme číst pořád.

Ovšem Kafkova senzualita musela být nepředstavitelná. Jeho otec nebyl takový ničema, jak se občas traduje. Byl to člověk na zemi nohama stojící, úspěšný obchodník, respektovaný se svým krámem na Staroměstském náměstí. Ovšem stačilo pár nevhodných poznámek a mladý Franz vzal tyto věty jako nejtěžší útok na svoji osobu. Přitom se snažil se svým otcem sblížit, vzpomíná na prožité chvíle na plovárně, ale když k němu otec prohodí pár nevhodných poznámek, jeho životní energie mizí. Ta životní ambivalence je pro Kafku typická. Hledáním smyslu života jsme si prošli všichni, kladli jsme si otázku k čemu a co z toho, ovšem u Kafky to byl ubíjející celoživotní vývoj, který nikdy nepřestal.
„Jen nepřeceňovat to, co jsem napsal, tím se mi stane nedosažitelným to, co mám ještě napsat…“ To je jeho typická ambivalence. Kafka musel trpět depresemi, rozhodně endogenními depresemi, které mu přinášely tělesnou slabost a ještě víc prohlubovaly jeho prožitky o smyslu života.
S tím vším právě s Kafkou soucítím, jen bych se o podrobnostech nerad vyjadřoval nahlas.
A na Vaší otázku, jestli užívám genia loci Prahy odpovídám, že zcela určitě. Uličky Prahy jsou opravdu tajemné, protože působí jako labyrint, málokdy vidíte na konec ulice a to činí, obzvlášť pro cizince, naše město záhadným až nepochopitelným. Tato tajemnost a záhadnost by se měla přenášet i do literatury. Každý příběh musí být svým způsobem detektivní příběh. Záhada.

The post Jak psát knihy. Zdánlivé maličkosti. Kameníčkova neformální příručka spisovatele first appeared on Čítárny.

Po knihách Daidalova zoufalství a Ikarovy monology završuje Kafkův a Fuksův pokračovatel (populárně řečeno) další ze svých trilogií. Dělá to svazečkem Mínotaurův ostrov (Powerprint, Praha, 2013) a technicky vzato je tu součástí textu i varianta jeho starší prózy Příběh u bytné z Ikarových monologů (dybbuk, 2012). Není to – jistěže – poprvé, co Kameníček variuje již vyslovené.

Součástí Mínotaurova ostrova, jehož obálku s bludištěm vytvořil Jakub Kameníček, je i doslov Františka Kautmana, jehož začátek ocituji:

Je to už řádka let, muselo být těsně po listopadu 89, nebo jaro 1990, kdy jsme seděli my tři, já, doktor Radkin Honzák a Jan Kameníček, a probírali jsme další společenský vývoj. Kameníček se zahleděl na krabičku zápalek (byli v té době oba vášniví kuřáci), a zcela nepochopitelně pronesl větu: „Od této chvíle se už nebudeme dívat na tuto krabičku z jednoho úhlu, ale ze všech stran.

Ze všech? Lze to vůbec? Ale ano. A tento přístup volil autor i pro variace pohledů na svého citlivého hrdinu. Taky Kameníčkovy knihy jsou totiž krabičky – a ne neforemné krabice a škatule. Jedná se spíše o „řetízek škatulek“ viděných ze všech úhlů a fascinují také tím, kolik vysloví na poměrně malém prostoru. Platí to rovněž pro Mínotaurův ostrov.
Ten jako by byl psán pouhou jedinou větou, a přece není, a působí jako dřeň neexistujícího a asi dost rozsáhlého románu, která však sama o sobě představuje dostačující synonymum onoho „rozsáhlého“. Méně znamená více.

O čem se vypráví autor v knize Mínotaurův ostrov?
Z psychologického hlediska autor mj. řeší problematiku dominance a submisivity ženy v rodině, a to v konstelaci babička + matka + chůva. Tři tyhle dámy jsou doplňujícími se dušemi a vypravěči prózy vytvářejí v určité fázi jeho dospívání krásné pondělky, než to naruší otec i osud…
Taky na otce Kafkova se opět odkazuje, ale autor zároveň ví, že tento nebyl ani zdaleka takový „kruťas“, jak se nám dnes jeví skrz svého citlivého syna Franze. Kameníčkův hrdina ostatně nevnímá hlavu rodiny vysloveně negativně, ba je schopen citu a soucitu. Miluje otce, byť si nemusí anebo nemůže vážit například jeho inteligence.
Otec je švec, syn bude možná malíř a bratr… Bratr je postižen. Do toho se blíží konce dětství, tedy pokud již nenastal. Kdy?
V jedné z mála klíčových chvil se otec přece vyjeví jako silnější osobnost, když chůvu vykáže do méně důvěrných kolejí. Aniž mu však přitom dojde, že možná právě ztrácí vlastního syna.

Kameníčkův příběh o „Mínotaurovi“ není přitom ani zdaleka jen modelový.
Zasadil jej do období po Vítězném únoru a pracuje rovněž se skutečnostmi jako nucené nastěhovávání nájemníků. Zde jsou to Brůžkovi, matka a syn. Vlastně se vetřou díky státu do života zobrazované rodiny a má to zároveň i silný vnitřní smysl pro knihu, neboť ten pár lze chápat i jako pomyslný odraz vypravěčova vztahu k vlastní matce, a lze ho chápat také jako transformaci onoho vztahu do jiného možného modu. A jde tedy o vhodný doplňující pohled.

Kameníčkovy texty bývají precizní a současně věrohodné. Čtenář si následkem toho může až sugerovat, že mu spisovatel vlastně předkládá jen přetavené sekvence svého vlastního života, což ovšem není místná představa.
Ano, jistě, autobiografické psaní existuje a je terapie, avšak ptát se „takže on nemusel vůbec fabulovat?“? Avšak dodávat si: „Psal tu život sám?“ I pokud psal život sám, nepokořuje to autorovu invenci, a to především tu její část, kterou projevil při výběru. Nu, a talent tkví samozřejmě taktéž v tom, co vynechat.

A Mínotaurův ostrov? Má happy end, což může až překvapit, ale není to šťastný konec nelogický.
Za zmínku stojí snad i to, že jedna z klíčových sekvencí novely upomene na McEwanovu prózu Betonová zahrada, byť celkově má Kameníček stylově a i námětově nadále blízko k Jiřímu Navrátilovi, který však není a nikdy nebýval takto kafkovsky úsporný.

Roli v Kameníčkových příbězích hrávají víc i méně vysloveně rodová predestinace, ale také důvěrně prochozené prostředí Prahy.
Bylo ovšem v Mínotaurově ostrově nutno jmenovat konkrétní ulice a schodiště a domy a čtvrtě? Kafka by to nejspíš neudělal. Nebyl by konkrétní. Nicméně mám za to, že tady dá teprve konkretizace věci věrohodnost. I bez ní by příběh obstál, ale přesmíru by se možná už blížil zmíněné modelovosti, a koneckonců, proč se hádat, tato novela se přece odvíjí i od momentů Gottwaldovy smrti a měnové reformy.
Co jí pak přidává na působivosti? Asi také vypravěčův odstup. Na vše totiž pohlíží teprve z pozdnějších chvil života a všechny běsy a děs předvádí už s pocitem, že pro něj život typu „bude, bude, bude“ skončil.

Dodejme, že skrze zobrazovaný tady dům je kniha provázána rovněž s další autorovou trilogií Čas rozpustilých písní,
byť dobře obstojí i sama, a zaskočí nás vskutku, co všechno předvede na takto malé ploše, ač nejde o žádné lineární vyprávění a působivost klíčových chvil je umocněna tím, že se k nim spolu s hrdinou-vypravěčem dobíráme i podruhé, nebo dokonce ještě potřetí.
Třetí část Kameníčkovy trilogie jsme dočetli a skončila a autor sám se v březnu stane šedesátníkem, v literatuře ale zdaleka neřekl poslední slovo.

The post Mínotaurův ostrov. Třetí část trilogie Jana Kameníčka first appeared on Čítárny.

Procity Jana Kameníčka mají takřka šest set stran. Jde o autorovo bilanční dílo. A sumarizuje takřka desítku jeho knih (přesněji řečeno devět) vydaných mezi roky 1988-2014.
Nicméně texty byly více i méně pozměněny. K jedenkrát napsanému se Kameníček vracel a mnohé moduloval, dohnětl. Některé zařazené knihy navíc sestávají z více próz, a jak upozornila už publikaci oddaná pořadatelka textů Magdalena Wagnerová, pokusila se o to, aby mezi jednotlivými díly docházelo k rezonování.

Některé dílčí úpravy tudíž byly diktovány potřebou včlenit starší do nového a mohutnějšího koryta. Stálo to za to? Snad. A z obdobných důvodů – a pro dublicitu motivů – byly ze souborů Daidalova zoufalství a Ikarovy monology vypuštěny 3 povídky Příběh u bytné; Kocourku můj, já pro tebe pláču a Generál a komorník. Prostřední, jak jsem zjistil, navíc neseděla právě Magdaleně Wagnerové.

Jan Kameníček (*1955) akcentoval v mládí hudbu a osudy jejích předních tvůrců, ale dnes je zřejmé, že na další pouti za katarzí už nezáleží na tom, jestli pátral po osudech reálných či fiktivních. Společným jmenovatelem jsou přitom pocity viny, latentní postižení z pomyslných křížů snímaných postav, vzestupy, propady, apatie, deziluje, vzchopení se, boj, něha, vášeň, pomyslné i totálně hmatatelné křivdy a zoufalství jako kontrapunkt štěstí. Nad vším se klenoucí duha životní konečnosti.

Jak začít knihu, když je celým životem?
Za dozajista nejvhodnější úvod do objemného svazku byla posléze vyvolena sbírka teď už jen jedenácti povídek Daidalova zoufalství, a to včetně finálního textu Hrobník, přeloženého zatím do tří evropských jazyků. Dílu, které nedávno získalo působivou audio-podobu, tu předchází próza Kiaraan, jež je variantou na báj o Daidalovi a Ikarovi. A jako by se skrz tento příběh vynořil z pěn i dávný Hemingwayův rybář. Ale až PO ulovení ryby.

Žije si na pobřeží – s vnukem – a vnuk loví taky, ale ten pouze v rámci dětské hry. A během každodenního čekání na Kiaraana. Volá ho na pláž, k čemž užívá lastur i vlastní ruce, ale tu vstupuje na scénu muž jménem Fresco a mikrosvět se v tu ránu stane symbolem makrosvěta, v němž si vůdci (oblečení, jak jinak, v beránčím rouše) osobují právo vycvičit mladé a nevinné chlapce pro nespravedlivý, samoúčelný boj.

Každoroční slavnost doprovodí za největších veder kohoutí zápasy a celičké to pouze maskuje blížící se válku. Jak rád by děd vnukovi vnukl iluzi, že před vášní dospělého násilí půjde uletět a že chlapec opravdu může uniknout za Kiaraanem. Ale on uniknout nemůže. A samo dítě pochopí, že jde o hladivou iluzi.

Hrobník, nikoli však Sabinův
Už zmíněný, takřka dne již klasický Hrobník, je snově působícím příběhem, námětově blízkým povídkám Howarda Phillipse Lovecrafta či Neila Gainmana, ale… Styl je jiný a metaforičnost značná. A poněkud morbidní povídka je navíc v tom nejlepším smyslu fuksovská.

Titulnímu hrdinovi hrobničení zůstalo údělem a setkávání s mrtvými samozřejmým. Co pamatuje, dotýkal se těl bez života. Je submisivní, s mrtvolami navazuje až nepřiměřený fyzický kontakt, jak mu to však také vštěpoval otec – už od třetího roku života. A hrobničení je „velkým posláním“, což mu zase vštěpovala matka.
Rodina hřbitovní enklávu milovala a kontrastem k pohřbům se posléze stává mladíkova svatba. Skutečně však se v tomto případě jedná o kontrast? Úděl hrobníka je tu rozhodně spíš údělem zahradníka a nelze přece hovořit o nekrofilii, když rod jen vždy opatroval „zahrádku krás“.

V neobyčejně hutném textu nechybí ani rituální pohřbení kočky, při kterém se tu jedině lze stát mužem. Alespoň hrdina to tak cítí. Po otcově smrti vnímá pak osvobození, protože hřbitov nově patří jemu. Režíruje své námluvy s půvabnou návštěvnicí a vložením drobné legendy získává děsivý příběh jímavější hloubku.
Ale otcův stín syna pronásleduje a hřbitov lze opustit jen s touto novou a otcem zajisté už nevybranou chotí. Jenže… Tam venku mají moc veselé filmy a nelze tam proto žít. Skutečné emoce umí hrobník ostatně jenom napodobovat. A otec tu je (upozorněme) svébytnou variantou titulního hrdiny Spalovače mrtvol, avšak pointa bude jiná a s vlastní, neúprosnou logikou metafory zla v některých rodinách.

Ikarovy monology a Mínotaurův ostrov
Za tento soubor povídek je do Procitů vsazena sbírka dnes již pouze tuctu příběhů Ikarovy monology, a to včetně úvodní úpravy Cocteauova textu Lidský hlas a finálního Příběhu lidského hlasu. Příběh s bratrem ta kniha sází na jistou citaci z Bellowova Herzoga a poté v Procitech následuje i (mottem z Franze Kafky uvedená) kniha Mínotaurův ostrov.
Její součástí je přepracování textu Příběh u bytné a původně zde šťastně fungoval doslov Františka Kautmana, do kterého filosof napsal:

„Je to už řádka let, muselo být těsně po listopadu 89, nebo jaro 1990, kdy jsme seděli my tři, já, doktor Radkin Honzák a Jan Kameníček, a probírali další společenský vývoj. Kameníček se zničehonic zahleděl na krabičku zápalek (byli v té době oba vášniví kuřáci) a zcela nepochopitelně pronesl: Od této chvíle se už nebudeme dívat na tuto krabičku z jednoho úhlu, ale ze všech stran. – Stejný přístup pak volil pro variace pohledů na hrdinu.“

Ani slovo navíc! Rovněž Kameníčkovy knihy jsou jakýmisi krabičkami, i když utvářenými ze slov, přičemž tady sotva některé bývá navíc.

Taktéž Mínotaurův ostrov jako by byl psán jedinou větou. Jde o dřeň nerealizovaného románu, ale méně, tuší čtenář, znamená víc.
Z psychologického hlediska se autor obírá problematiku dominance a submisivity, zde v konstelaci babička – matka – chůva. Duše trojice se doplňují, vypravěči ony dámy během jeho dospívání vytvářejí nejen „půvabné pondělky“. Ty posléze vyruší tatínek a i na otce Kafkova se odkazuje. Jak totiž Jan Kameníček ví, Kafův táta vlastně nebyl „kruťas“. Ale ani hrdina Ostrova nevnímá hlavu rodiny vysloveně negativně: miluje je, byť si neváží úrovně jeho inteligence.

O čem je tedy nakonec tento příběh? Také o blížícím se konci dětství. A v jedné z mála klíčových chvil se tatínek opět projeví jako silná osobnost: to když chůvu vykáže do „méně důvěrných“ kolejí. Co mu však přitom bohužel nedochází? Že tím právě ztratil syna.

Příběh o Mínotaurovi je bezpochyby příběh modelový a umně vsazený do historického období po Únoru. Docházelo k nuceným nastěhovávání nájemníků a matka a syn Brůžkovi se tak díky státu vplíží do života zde představené rodiny. Ti dva jsou přitom i pomyslný odraz vypravěčova vztahu k matce.

Kameníčkovy precizní texty jsou vesměs metaforami, symboly a zhuštěninami. Přesto či proto krajně věrohodně reflektují lidství. Předkládá-li nám však přitom přetavené sekvence vlastního života, to se neptejme. A byly snad autorovi terapií? Opět nemístný dotaz. A Mínotaurův ostrov dokonce má i svůj happy end, byť ve skutečnosti nešťastný.

Predestinace a Praha
Roli v Kameníčkových příbězích hrávají více anebo méně odhalené rodové predestinace a je zajímavé, že zároveň často i prostředí Prahy. Konkrétní ulice, náměstí, schodiště, čtvrti, domy… Také novela o „ostrově“ se sune realitou místopisu i dějin, a to zhruba od momentu Gottwaldovy smrti a měnové reformy… Je však zvláštní, nakolik vypravěč pohlíží na děje teprve z pozdějších let života. Své běsy právě díky tomu předvádí s pocitem, že pro něj svět typu „bude, bude“, už skončil. A skrz dům tu zobrazený je kniha provázána s autorovou trilogií Čas rozpustilých písní. Působivost klíčových chvil se navíc umocňuje tím, že se k nim – spolu s hrdinou – vždy dobíráme ještě i podruhé a dokonce potřetí. Opětovná viděná jsou třeba. Osvětlí problém definitivně. Je to kvalitní autorský tah a básnivá proklamace. Perfekce!

Procity nato obsahují do jedenadvaceti kapitol rozčleněné (a citací ze Seiferta předznamenané) podobenství Rekviem za kantora Bacha.
Také o této Kameníčkově prvotině už bylo mnohé napsáno. Přišla ze světa hrdinů, mezi něž patří i Schafferův Salieri, a titulní hrdina ve střetu s pragmatismem fakticky podléhá.
Dále v Procitech najdeme prózu Dům, text Konvikt, rozsáhlou novelu Vacant, formou deníku psaný Vznik románu v sonátové formě (uvedený mottem ze Saula Bellowa) a experiment En ten tý ny, který uvozuje Sókratova úvaha o JESKYNI.

Celkem obsahují Procity přesně třicet próz o nejrozmanitější délce, přičemž nejkratší je – formou dopisu napsaný – Příběh matky z Ikarových monologů a nejrozsáhlejší zůstává novela v šestatřiceti kapitolách Vacant (2005). Některé tyto texty zcela pohlcují. Tak třeba i strohá, ale mistrná povídka Daidalos, jedna z vůbec prvních, co byly Kameníčkovy zveřejněny časopisecky. Chlapec zde v rodině vnímá nemoc i blížící se smrt a finále se stává jedinečným obrazem. A jsme tak dovedeni k symbolické vizi o svobodné šanci každého.

„Jediným skutečným filozofickým problém je sebevražda,“ řekl ostatně klasik, a hle, zde je svoboda nahrazena ujařmením.
Skrze zvuk zvonku, světlo, stín, chuť… vplouváme do bytosti školáka a do jednoho rána v činžáku. Jsme svědky konce jistého života a odhalíme tu souvislost s výtvarnými díly. Strýc byl malíř, ale je i Daidalem z jednoho z pláten, zatímco svět se vyjeví coby koncipovaná soutěž, ve které závodí nevinní sami se sebou.
Daidalos je text lidského nitra a klaun kresby se stává symbolem zlověstné předtuchy. Chlapci z této povídky posléze mrzne úsměv na rtu a cestička s brašnou a ke škole už nikdy nebude klauniádou.

Bude to vzlyk.
Jinou z prvních Kameníčkem zveřejněných povídek byl Výlet – a Marcelu Proustovi by se možná líbil.
I jemu přece stačily vůně, drobnůstky, detail, aby vzpomínky vykročily na pochod. U Kameníčka oproti tomu vše roztáčí rozjitřená mysl chlapce, pro kterého je stěhování velkou událostí. A nábytek světem skrýší. I těch v paměti. Světlo, tma, zima, horko, barvy z vyřezané lví tlapy, pach domova. A fyzická potřeba dojít si na malou, vše otevírá noc, v níž hoch – přece – skončí přimknutý k matce a v její posteli. Jako by sestupoval do lůna, do prenatálního období ulit. „Kamínek, kdesi zasazený a připomínající časy klidu.“ A neskončila ještě noc a už se lze ptát, ze kterého nádraží ráno odjedou. A kam! Děsivou pointu totiž přináší teprve poslední věta.

Jiná z povídek, a to Příběh u holiče, je hororem a současně psychologickou „nuancí na břitvu“.
Někteří pak pamatujeme z dětství až nevysvětlitelnou nelibost z přílišné blízkosti holiče, která je tady shrnuta v jediné, polo-imaginární gesto.

Příběh z prádelny akcentuje zase bič a erotiku, děsuplný zůstává i v celé své kruchtě strohosti.
Jen zdánlivá je pak jeho nedořečenost, neboť se zde vypoví víc, než by vypověděly dlouhé a všelijak „barvené“ stránky o pomyslném ptáčeti.

Zhmotněným snem pro vícero interpretací je Příběh o bílém závěsu, dílo věnované smrti a spánku, ale nejen jim. A Příběh matky je jakousi mělčinou s vyobrazením její divné obrany před osočením rodu poté, co syn kamsi odešel. Ona i švagr nepociťují žádnou vinu, ale vina je jimi naopak transponována do života syna.
Anebo ani to není celá pravda a skutečně se jí umně zbavoval, když ji vyvolával v druhých?

Formu dopisu má Příběh s dopisem a zahrnuje taky tuto klíčovou větu: „Ostatně kdo neumí lhát, ať raději nevypráví, říká se.“

V další povídce Putzi Hanfstaengl hraje hrdina Vůdci oblíbeného Beethovena tak dlouho a tak dobře, až se mu cítí být roven. Je však vykázán.
A próza Malý pan Friedmann předvádí jako básníka zaměstnance pohřebního ústavu, který se ani moc nestydí si přisvojit i Holanovy verše.
Tím se však již dostáváme k částem Kameníčkovy Biblické trilogie a Ježíšovo ukřižování sledujeme očima lotra jménem Kozel – v příběhu Den poslední, den první.

Do tří jazyků přeložený příběh Domu (toho „labyrintu světa“) jako by psal Edgar Poea místo Pádu domu Usherů, pokud by znal Kafkův Proces.
Dům je panoptikem, nájemníci často jen loutkami. Mohou za to? Jestliže ne, proč hierarchizují? Proč plni konvencí zabíjejí nudu zásadami, falší. Proč nejsou sami sebou? Zbyly by snad jen dutiny? „Nejsi v davu, nejsi nic,“ říká se i v próze Konvikt, této alegorii na citový život odříznutého vězně, kterému je sugerováno, že je vězněm dobrovolným. A je skutečně tak obtížné se nezařadit do davu v ruce s aktovkou? Ve finále je odkaz i na Příběh ptačího krále z Ikarových monologů.

Další rozsáhlá novela Vacant je podobenství uvedené citací z lékařského slovníku, podle kterého se mentální anorexie definuje co snaha zastavit vlastní vývoj.
Jsme ve městě ze snu, hledáme, ale má to smysl? Nerodí se děti, nelze ani psát! Jde o fuksovský text, kde je tématem i zkoušení čehosi, co se může hodit, ale ještě není třeba to praktikovat. Novela ilustruje tyranii, ba ďábelství, ale i hovoří o smysluplnosti umění. A roční doby jdou zde v kontrastu s ustrnutím v čase a lékařská věda plká mimo mísu a své pravé místo a Marek mění hůl v hada a hada zase v hůl. Prchněme z podobného města!

Je kam prchnout?
Vznik románu v sonátové formě jsou – snad – zápisky šílence, ale hudebnost je tu nesporná. Začíná se 15. březnem. Plyne čas a v říjnu další rok si vypravěč konečně vzpomene na jeden pro něj podstatný Kafkův dopis, ve kterém se tvrdí, že nikdo okolo neviděl překážky tak, jak je vnímal sám Kafka. Opakovanými pokusy o sebeanalýzu vypravěče připomíná text díla Ladislava Klímy. Muž zde hovoří se svým lékařem, ale nepřipadá mu, že lékař chápe jeho stavy. To dílo upomíná i na Klímovo Utrpení knížete Sternenhocha a ptá se: „Skutečně se psaním vymaníme z iluze?“

Tak se ptal již Franz Kafka a poeovská samota tu byla vypravěči vnucena. Anebo ji snad vyhledával? Pokud ano, odkdy? Otázkami roste paranoia a opět narazíme na motiv šachové partie, který vkliňuje Jan Kameníček do řady povídek. Text kočí jiným 15. březnem a hrdina mezitím už přijal smrt zaživa, aby spatřil i její důsledky.

Dodejme už jen: v chronologickém řazení a podle dat prvních vydání sestává svazek Procity z přepracovaných verzí knih:
Rekviem za kantora Bacha,
Dům
Vznik románu v sonátové formě
En-ten-tý-ny
Konvikt
Daidalova zoufalství
Vacant
Ikarovy monology
Mínotaurův ostrov

Spisovatel a scenárista Jan Kameníček (*1955),
absolvent Střední průmyslové školy stavební, studoval na Pražské konzervatoři obor violoncello, působil v Československém rozhlase a od roku 1980 je ve svobodném povolání.
Z matčiny a zrovna tak tatínkovy strany je z rodin kulturně podnětných, společensky významných, tvůrčích. K příbuzným patří publicistka-překladatelka Marie Fantová, slavný architekt Josef Fanta, překladatelka Eva Horlivá, fotografka Dagmar Hochová, filozof Vladimír Hoppe…
Také Jan Kameníček, byť je charakteristicky skromným mužem, náleží k téže plejádě. Nezačínal obrovsky, jako spíš odpovědně. Psal prózy, s přítelem z konzervatoře Svatoslavem Gosmanem vybrušovaly hry i televizní scénáře. Některé jeho první rukopisy vyšly samizdatově a následně po různých překvapujících aluzích na klíčové životní momenty některých figur světové hudební scény (Johann Sebastian Bach, Ferenc Liszt) vplynula jeho tvorba jako po nějaké řece mezi břehy existencionality – i literární kritika tak registruje v jeho personě (a duši oné osobnosti) evropského pokračovatele existencialistů.
Jeho dílo je, byť nikoli doposud kompletně, přeloženo do angličtiny, němčiny či polštiny.

Knihu Procity uspořádala a ediční poznámku napsala Magdalena Wagnerová. Podstatnou zásluhu na její realizaci má Jan Šavrda. Vydalo nakladatelství „dybbuk“. Praha 2019. 560 stran

The post Jan Kameníček. Procitání, sny a realita v Procitech mimořádně talentovaného spisovatele first appeared on Čítárny.