V knize Arctic Dreams od Berryho Lopeze se píše, že od roku 1769 do roku 1868 zpeněžila Hudson Bay Company na londýnských akcích 4 milióny bobřích kožešin, milión lišek a milión rysů, jeden a půl miliónů minků. A to vůbec nejsou přesná čísla zvířat, které trapeři a lovci skutečně vyvraždili ne kvůli vlastnímu přežití, ale jen kvůli kůžím a dolarům.

Nadnárodní společnost Hudson’s Bay Company byla totiž založena již v roce 1699 kvůli obchodu s bobřími kožešinami a až do poloviny 19. století byla největší ekonomickou velmocí Kanady.
Během vrcholu „bobří horečky“, zvláště po zavedení průmyslových ocelových pastí a před poklesem poptávky, která stlačila cenu bobřích kůží o 80 %, si lovec bobrů mohl přijít na výdělek 32krát vyšší než plat dělníka na farmě. Díky tomu bylo ve 20. letech 20.století dosti detailně prozkoumáno povodí každé řeky mezi Vancouverem a Santa Fe. Ještě ve 40. letech 20.století, po úpadku cen, bylo každoročně zabito na půl milionu bobrů.
Málokdo dnes už ví, že dnešní kapitál nadnárodní společnosti Hudson Bay Company je založený na neuvěřitelném holocaustu zvířat i původního indiánského obyvatelstva.

Ve filmu Poslední traper vkládá režisér Nicolas Vanier (Bella a Sebastián, 2013, 2016) do úst svému idealizovanému hrdinovi větu:
“My trapeři se staráme o rovnováhu v přírodě, bez nás by tady byl za chvíli jen chaos.”
Větší nedomyšlenost nebo spíš stupiditu málokdy člověk slyší.

Fotografie z roku 1888. Tisíce lebek bisonů po masovém vybíjení v prériích Spojených států. Umírali nejen zvířata, ale i původní obyvatelstvo na hladomor.

Na červeném seznamu ohrožených druhů IUCN z června 2012 je celkem 63 837 druhů, z toho 19 817 je bezprostředně ohroženo vyhynutím díky lidské činnosti.

Čechokanaďan a japanolog Antonín Líman v knize Mezi nebem a zemí píše: “Doletěli jsme na Měsíc, ale řeči vlčího bratra nerozumíme.”
Je to přesně tak. Hledíme do dálek vesmíru a nerozumíme mu, protože nechápeme, co se děje těsné vedle nás. Nejen, že dodnes nechápeme podstatu života, ale neznáme ani podstatu vesmíru, nevíme co je pár kilometrů pod hladinou moře. Víme o životě na této planetě tak málo a přesto ho bezohledně devastujeme. Stejně jako v dávné historii se navzájem vraždíme s lidskou krutostí, jakou zvířata neznají a zároveň bez ostychu zabijeme všechno živé kolem nás, protože to považujeme za podřadné. Jak mi říkával otec.
“Zašlápnout brouka umí každý blbec, ale vytvořit a oživit ho neumí nikdo.”

Velký paradox dnešní doby ale vidím ve stupiditě školských systémů. Děti si připravuji elaboráty jak chránit pralesy, jak čelit globálnímu oteplování po celém světě, ale když vyjdou ze školní budovy nepoznají sýkorku, neznají stromy ani rostliny.

Příběh Farleyeho Mowaka v knize Never cry Wolf, kterou vydal v roce 1963, je i na svou dobu mimořádně zajímavý.
Popisuje v ní svoji cestu, která začala prací pro kanadskou vládu. Jel na sever s puškou a výbušninami aby zabíjel vlky. Předtím ho však podvědomě napadlo, aby se o vlcích něco dozvěděl. Malé vnuknutí mu mění celý život. Táboří na jednom místě a dlouho pozoruje vlčí doupě s mláďaty. Po moha týdnech pušku i výbušniny zakopal, vrací se zpět bez jediného mrtvého vlka. Zástupcům vlády sděluje, že tuto práci dělat nebude a napsal svou slavnou knihu, která otevřela oči miliónům lidí.

Od dětství si myslím, že zbytečné vraždění zvířat je hodno lidí duševně chorých či nedovzdělaných.
I když známe drastické důsledky zabíjení zvířat, přesto se této pudové závislosti nedokážeme či nechceme zbavit. Bude to asi tím, že ve své většině nejednáme podle vlastního vědomí, ale dobrovolně se necháváme ovlivňovat konstrukcí myšlení někoho jiného.

Většina lidí se celý život někomu odevzdává, aby za ně rozhodoval.
Učitelem počínaje, právníky, politiky a doktory konče. Pod vlivem cizích myšlenek pak někteří z nás jednají jak rozumu zbaven. Většině se takové chování může jevit jako normální. I války lidí či zabíjení zvířat. Jenže za vraždění kolem nás není odpovědna anonymní společnost, ale každý z nás, který na podobnou hru přistoupil až už z jakýkoliv důvodů. Třeba naprosto nesmyslnou podporou humanitárního bombardování.

Je třeba si uvědomit, že zodpovědnost, vycházející z našeho vědomí, je jediná možná zodpovědnost, kterou máme.
Pokud to pochopíme, pokud se obrátíme do svého vědomí a budeme mu naslouchat, pak velmi jasně porozumíme, proč i zabíjení je naprosto zbytečné a proč se můžeme bez něho obejít.

Foto:  Instalace v “Museum of Algonquin Provincial Park“, Kanada

Nejstarší registrovaná obchodní společnost v anglicky mluvícím světě, The Hudson’s Bay Company (založena 2. května 1670), byla v Kanadě v roce 2025 v likvidaci. Skončily všechny (96) obchody.

The post Nadnárodní společnost Hudson Bay, zabíjení zvířat a sebedestrukce společnosti v několika knihách i filmech first appeared on Čítárny.

Pálení, vyřazování knih ve společnosti a vůbec jakákoliv cenzura knih je vždy záležitost fanatiků a výsledek kolektivní mediální a politické stupidity.
Každá totalita nastoluje téma filtrace informací, které škodí jejich jediné ideologii. Ať už to bylo náboženství, fašismus, nacismus, socialismus, maoismus či jiné ismy.

První nařízená cenzura knih a zaznamenané pálení knih v Čechách bylo 16. července 1410.
Na papežův příkaz požadoval pražský arcibiskup v roce 1410 kontrolu knih od Johna Wycliffa (Jan Viklef), anglického filozofa žijícího v letech 1330 –31.12. 1384, který byl propagátor reforem římskokatolické církve a velká část jeho učení byla oficiálně odsouzena coby hereze.
Jan Hus a další univerzitní učitelé odevzdali asi 200 svazků, v té době nesmírné ceny. Pražský arcibiskup určil všechny tyto knihy kacířské a to i přesto, že odevzdané knihy pojednávaly nejen o teologii, ale také o matematice či jiných vědách.
Jan Hus a další univerzitní učitelé se v této věci odvolali do Říma k papeži, ale mezitím arcibiskup knihy spálil dne 16.7. 1410.
Univerzita si stěžovala na královský dvůr a Václav IV rozhodl, aby byla arcibiskupova renta a renta cenzorů pozastavena a majitelům spálených knih bylo tak vyplaceno odškodné.

Z projevu nacisty Josepha Goebbelse během pálení více než dvaceti tisíc židobolševických knih 10.5. 1933 v Berlíně, jak jej přednesl k jásajícímu německému davu cca. 100 000 lidí:
„Děláte dobře, když dnes házíte do ohně tyto oplzlosti z minulosti. To je mocný, obrovský a symbolický čin, který ukáže celému světu, že starý duch je mrtev. Z tohoto popela vstane fénix nového ducha.“

Nejvíc známé je asi veřejné pálení knih v Německu 10.5.1933, kdy mladí aktivisté NSDAP pálili všechny knihy mající společného jmenovatele: Židy. Němci v knihovnických čistkách důsledně pokračovali v každé okupované zemi během 2. světové války. Cenzura knih, medií byla jednou z velkých strategií ministra propagandy Goebbelse a nacistické ideologie.
V Protektoráty Čech a Morava fungovala velmi efektivně protektorátní mediální cenzura médií pod vládou nacisty Wolfganga Wolframa von Wolmara.

Za socialismu se také rázně provětraly veřejné knihovny.
22.4. 1953, na výročí narození Lenina, vytvořila československá komunistická vláda tajně Úřad pro tiskový dozor – předběžnou cenzuru, kterou řídilo ministerstvo vnitra a která těsně spolupracovala s Stb.
Šéfredaktoři denních listů, rozhlas, televize, nakladatelství a organizátoři kulturních akcí museli předkládat cenzuře veškerý materiál, který se měl objevit ve veřejné doméně, před publikací.

Mnoho lidí si po roce 1989 myslelo, že se to nemůže už opakovat.
Ale i v dnešní době se dějí podobná zvěrstva, vyřazují se a pálí knihy. Jasné znamení, že začíná jiná totalita.
Např. ministerstvo vnitra posílá do škol brožuru, ve které nabádá k udávání za chování na sociálních sítích? Bonzovat se prý nemá, ale hlásit se to musí.
A víte, že dětem do šesti let doporučuje spoléhat se na instinkt, který je ochrání před nebezpečím?

Kanada a cenzura knih
Více než 4700 knih bylo odstraněno z police knihoven ve 30 ontarijských školách. Ceremonii „čištění plamene“, o které jako první informovala Radio Canada, uspořádala v roce 2019 Conseil scolaire catholique Providence, která dohlíží na základní a střední školy v jihozápadním Ontariu.
Podle národního vysílání bylo asi 30 knih spáleno pro „vzdělávací účely“ a poté byl popel použit jako hnojivo k výsadbě stromu.
Symbolicky byly některé knihy použity jako hnojivo,” napsal Cossette v e -mailu.
Říkáte si náboženský fanatismus? Kdepak. I levičáci se přidávají. A tak se na mnoha “středních” školách v Ontariu nařizuje, které knihy se mohou číst. V roce 2021 bylo nařízeno učitelům některých škol v hodinách angličtiny a literatury používat pouze knihy indiánských autorů. Na klasiky mohou studenti zapomenout. I na Shakespeara, který jako jeden z mála byl levicovým ministerstvem v Kanadě tolerován.
A tak plíživě, pod hávem demokracie se do našich životů vkrádá nová totalita. Jak ji nazveme teď? Levicová, jenž se je nástrojem pro vyšší level, korporátně-feudální totalitu?

Likvidace miliónů knih na Ukrajině v roce 2022!
V rozhovoru s kyjevskou tiskovou agenturou Interfax koncem května 2022 Oleksandra Kovalová, ředitelka Ukrajinského knižního institutu (UBI), odhadla, že je třeba odstranit z veřejných knihoven více než 100 milionů kopií „knih propagandy“, včetně ruských klasiků od Alexandra Puškina po Lva Tolstého a Fjodora Dostojevského.
To je zhruba polovina knihovnického fondu!!
Taková zrůdná cenzura byla naposledy za nacistického Německa.
Barbarská ukrajinská vláda chce zničit asi 100 miliónů ruských knih včetně Puškina, Dostojevského etc.

Doporučujeme:

O pálení kníh / Eseje o udalostiach z rokov 1817, 1933 a 1965.
Richard von Weizsäcker
Kniha esejí O Pálení kníh po prvý raz zhrnula do jedného zväzku štyri texty od Ericha Käastnera, v ktorých autor rozpráva, čo sa v roku 1933 – a aj neskôr stalo, ako sa to stalo a prečo sa to stalo.
https://www.inlibri.online/obchod/knihy/historia/o-paleni-knih/

The post Pálení, vyřazování knih a cenzura knih je vždy začátek nastupující totality first appeared on Čítárny.

Legendární kanadský režisér a animátor Frédéric Back (1924 – 2013) je u nás známý především svou animací příběhu Jeana Giona Muž, který sázel stromy. Tento vynikající a oceněný snímek naznačuje, že Back velmi silně vnímal harmonii člověka a přírody. Navíc byl od počátku své tvorby inspirován indiánskou kulturou, což se odrazilo v mnoha jeho filmech.

Připoňme si ho několika krátkými filmy.

Krátký film o Frédéricu Backovi.

Animovaná báseň beze slov, příběh indiánské holčičky, která teskní v okamžiku, kdy zmizí všechno listí. A stane se zázrak…

Crac. Oceněný Academy Award for Animated Short Film.

Animace knihy Jeana Giona, Muž, který sázel stromy. Oceněný Academy Award for Animated Short Film.

The post Frédéric Back. Kanadská animátorská legenda, muž, který sázel nejen stromy first appeared on Čítárny.

Školní rada v Ontariu, silně liberálně orientovaná, zakázala všechny knihy napsané bílými autory, které obsahují „slovo N“, i když mají témata, která potírá rasismus. American Library Association v současné době uvádí novelu jako 28. nejčastěji zakázanou a napadanou knihu. Slovo “N“ znamená slovo “nigger/černoch”.

Tato silně ideologická směrnice o administrativních postupech pro pedagogy, kterou vydala okresní školní rada Lambton Kent, nařídila učitelům, aby nikdy nevyučovali materiály napsané bílými autory, které obsahují N-slovo. V Kanadě si již delší dobu požívají postupy, které jsou příznačné pro jakoukoliv totalitu, včetně fašismu.

Školní rada zakázala zejména laureáta Nobelovy ceny a knihu Johna Steinbecka O myších a lidech.
Novela, která se odehrává během Velké hospodářské krize, sleduje útrapy dvou migrujících pracovníků, hledající práci na farmách. Stala se častým cílem cenzorů, kteří mají problém s urážlivým a rasistickým jazykem používaným postavami.

Školní rada LDKSB odmítla odmítla vysvětlení novinářům, ale vydala prohlášení ve které se mimo jiné píše.

„Písemné materiály obsahující rasové nadávky nebo epiteta by nikdy neměly být použity ve třídě, pokud jsou napsány autory, kteří nepatří do skupiny, o níž je materiál napsán (tj. John Steinbeck je bílý autor a použití jeho románu O myších a lidech je již nepřijatelné, protože používá n-slovo během svého psaní…“ napsali úředníci školní rady.

“Pro upřesnění, použití knih, které obsahují N-slovo, bude povoleno pouze v případě, že autor knihy je černoch,” uvádí směrnice. )))

Učitelé jsou také povinni přečíst si podrobné spouštěcí upozornění vysvětlující, že kniha byla napsána menšinou, pokud obsahuje urážlivé výrazy.

Školní rada zdůraznila, že „učitelé by nikdy neměli dovolit, aby bylo toto slovo používáno nahlas ve třídě, ani by nikomu dovolit, aby toto slovo přepsal, aby jej kdokoli viděl“.

Pokusy zakázat knihu byly nedávno v loňském roce také ve Spojeném království. A to i přes to, že literární vědci specializující se na Steinbeckovu práci zpochybnili liberální interpretace knihy jako rasismus.

Je ovšem zajímavé, že této školní radě vůbec nevadí vyučování LGBT na kanadských školách, včetně doporučování změnu pohlaví, pokud se děti cítí být něčím jiným. Tuto změnu děti nemusí probírat se svými rodičemi, ale mohou se rozhodnou nevratně zmrzačit své tělo na základě svého nedospělého pomýlení.

20.září 2024

Více o cenzuře knih >>

The post Kanadská cenzura knih. Liberálové jediné pravdy zakazují knihu „bílého autora“ Johna Steinbecka first appeared on Čítárny.

Ako dieťa som vyzerala hrozne. Bola som najvyššia z triedy, vratáne chalanov, ryšavá a pehavá. Viete si predstaviť, čo to pre mňa bolo, keď som v jedenástich rokoch objavila Annu. Konečne niekto, kto má tie iste problémy ako ja! Niekto, kto si chce zafarbit vlasy na čierno len aby neboli tak hnusne ryšavé, kto v kuse sniva o tom co by bolo keby…
Anna zo Zeleného domu je podľa mňa skutočná pýcha Kanady, hodnotnejšia než javorový syrup a Wayne Gretzky dokopy. Lucy Maud Montgomery (30.11. 1874 – 24.4. 1942) nám dala postavu, s ktorou  sa vedia zosobnit snílkovia každej generácie.

Príbeh sa odohráva v kanadskej provincii Ostrov princa Eduarda v začiatkoch 20-teho storočia.
Marilla a Matej sú už starši súrodenci a rozhodnú sa zobrať zo sirotinca chlapca, ktorý by Matejovi pomohol okolo statku. Namiesto chlapca sedí na stanici vychudnuté ryšavé dievča v slamenom klobúku a pri nohách ma starý kufor. Celú cestu do Avonlea rozpráva. A rozpráva o hocičom. Aký je ten jabloňový sad krásne rozkvitnutý, ako nikdy nepoznala svojich rodičov. Matej, ktorý zhovorčivý zrovna nie je, si ju hneď obľúbi. Marilla  chce samozrejme Annu poslať späť do sirotinca, pretože dievča na statku nepotrebuje, nakoniec však Anna zostava. A tak začína pribeh Anny zo Zeleného domu, jej nespočetné príbehy priateľstva s “jedinou spriaznenou dusou” Dianou, a samozrejme ten jemne steklivý vzťah s Gilbertom Blythom.

Anna žije v snoch a to spočiatku spôsobí veľa problémov. S kamarátkami nacvičí divadlo, dosť naživo, pretože sa nechá v člne unášať prúdom rieky. No, mohlo to zle nebyť Gilberta. Potom sa rozhodne pripraviť posedenie pre Dianu a pohostiť ju domácim muštom. Zmýli si to však s Marillyným domácim vínom a Diana je na mol. Potom si kúpi farbu na vlasy a skončí na zeleno. Anna sa postupne v Avonlea udomácni a domáci ju prestanú brať ako sirotu, ktorá celkom iste Mateja Marillu jedného dňa zaživa upáli.Získa si ich srdcia, najmä však Matejove.
O to horšia je kapitola, keď Matej zomiera. Po jeho smrti si cestu k sebe nájdu Anna a prísna Marilla. Anna vyštuduje a učí v miestnej škole. Marilla na staré kolená adoptuje dve siroty, a spoločne s Annou ich vychovávajú. Samozrejme, cestu k sebe si nájdu aj Anna a Gilbert.

Ten príbeh je plný citu, pochopenia a lásky, a nie je možné si ho neobľúbiť. Je to jedna z kníh, v ktorej si každý nájde niečo pre seba, ktorú môžete čítať v ktoromkoľvek období života. Ja som ju v 11-13 rokoch prečítala 6x a na vysokej škole som ju dala kamoške, ktorá ju zhltla za pár dní.

Anna bola aj sfilmovaná, a tým ma fakt naštvali, lebo sesternica Alena vždy tvrdila, že keď to raz sfilmujú, iba ja môžem hrať Annu. Ale podarilo sa im to vcelku dobre.

Co řekla autorka o Anně ze Zeleného domu?

“Dnešek byl pro mě – jak by řekla Anna – významnou epochou v mém životě. Dnes mi přišla moje kniha, úplně nová přímo z vydavatelství. Upřímně se musím přiznat, že to pro mě byl nádherný okamžik, byla jsem na sebe hrdá! V mých rukách ležela skutečná hmatatelná realizace mých snů, přání a ambicí celé mojí existence – moje první kniha! Ne příliš skvělá kniha – ale moje moje moje – něco, čemu jsem dala život – něco co dosud neexistovalo.”
(LMM´s Journals, 20.06.1908)

“Nemohu tomu uvěřit, že takové jednoduché a krátké povídání, napsané kdesi na Ostrově Prince Edwarda, mohlo zabodovat v dnešním uspěchaném světě.”
(LMM´s Journals, 15.10.1908)

Anna ze Zeleného domu | Lucy Maud Montgomeryová | Překlad: Alena Benešová | Ilustrace: Dagmar Berková | Albatros Praha 1993

V dedine Norval (Kanada) býval festival Lucy Maud Montgomery. 
Spisovateľka tam prežila 10 rokov kým jej muž pôsobil ako miestny farár. Tu aj začala písať ďalšie známe dielo Emily z modrého mesiaca(?)( Emily of the Blue Moon).
Tento rok bol festival o to lepší, že je sté výročie vydania Anny zo Zeleného domu. V záhrade L.C.Montgomery boli všetci oblečení v dobových kostýmoch, deti súťažili kto sa najviac podobá na Annu, v miestnej škole predávali knihy, bábiky, klobúky s dvomi ryšavými vrkočmi, kalendáre a šálky. Kamoška Lisa natáčala. Robí vlastný dokumentárny film o Anne, pretože údajne je to šialenstvo podobné Star Wars. Fanúšikovia chodia na festivaly, nájdete stovky Án a Gilbertov, mnohých ako aj v tomto prípade v dôchodkovom veku.

Foto: Citarny.cz

{youtube}drbERcTLfNc{/youtube}
O úspěchu knihy svědčí i to, že podle příběhu vznikl muzikál, který se dodnes hraje po celé Kanadě, ale i v Japonsku. A to jak na profesionální tak amatérské scéně. A většinou velmi dobře.

Stránky věnované nejen  knize Anna ze Zeleného domu

UKÁZKA Z KNIHY  Jak ochutit koláč  Z knížky Anna ze Zeleného domu)

„Ach bože, na tom světě jsou jen samá setkání a loučení, jak říká paní Lyndeová,” poznamenala Anna, když odložila posledního červnového dne knihy a tabulku na stůl v kuchyni a otřela si oči mokrým kapesníkem. „Jé, to bylo štěstí, že jsem si dnes vzala do školy o kapesník víc. Já jsem tušila, že se bude hodit.”

„To jsem si nikdy nemyslela, že máš tak ráda pana Phillipse, že budeš potřebovat dva kapesníky, když odchází,” řekla Marilla.

„Ale já jsem nebrečela proto, že bych ho měla tak ráda,” odpověděla Anna. „Ale když oni brečeli všichni. Začala to Ruby Gillisová. Ruby Gillisová vždycky tvrdila, že pana Phillipse nesnáší, ale jakmile se postavila, že pronese řeč na rozloučenou, rozbrečela se. A potom se jedna po druhý rozbrečela všechna děvčata. Já jsem se držela, Marillo. Vzpomněla jsem si na to, jak mě donutil sedět s Gil – s chlapcem, a jak napsal moje jméno na tabuli a nenapsal Anne, ale Anna, a jak řekl, že takové poleno na geometrii ještě neviděl a smál se, jaké dělám chyby v pravopise.

A vůbec byl pořád hrozný a sarkastický. Ale nějak jsem se stejně neubránila, Marillo, a rozbrečela jsem se taky. Jane Andrewsová měsíc vykládala, jak se těší, až bude pan Phillips pryč, a jak neuroní ani slzu. No a nakonec si ještě musela půjčit kapesník od bráchy – kluci samozřejmě nebrečeli – protože si svůj nevzala. No Marillo, bralo to za srdce. Pan Phillips pronesl na začátek krásnou řeč. Začínalo to ,Nadešel čas loučení’. Bylo to krásné. Měl taky v očích slzy. Jé, Marillo, jak mi bylo najednou líto, že jsem ve škole nedávala pozor a malovala ho na tabulku a dělala si legraci z něho a z Prissy. Můžu vám říct, že jsem si přála být vzornou žákyní jako Minnie Andrewsová. Tu totiž svědomí nemuselo hryzat. Holky brečely celou cestu ze školy. Carrie Sloaneová co chvíli opakovala ,Nadešel čas loučení’, a jakmile to řekla, začly jsme znovu. Je mi strašně smutno, Marillo. Ale člověk nemůže zas úplně podlehnout zoufalství, když má před sebou dva měsíce prázdnin, že ne? A potom jsme potkaly novýho pastora s manželkou. Takže mi sice bylo líto, že pan Phillips odchází, ale zase jsem byla zvědavá na toho nového pastora. Má hezkou manželku. Ne zas úplně královsky krásnou – to by se snad k duchovnímu ani nehodilo, aby nedával špatný příklad. Paní Lyndeová říkala, že manželka pastora z Newbridge dává špatný příklad, protože se obléká moc moderně. Ale tahle paní měla mušelínové šaty s krásnými nabíranými rukávy a klobouk s růžemi. Jane Andrewsová povídala, že jí nabírané rukávy připadají na pastorovu ženu moc světské, ale já jsem byla zticha, protože vím, co to znamená, toužit po nabíraných rukávech. A krom toho je pastorovou ženou jen krátce, tak by člověk měl brát ohledy, ne? Budou bydlet u Lyndeů, než jim připraví faru.

Měla-li Marilla jiný důvod k odpolední návštěvě paní Lyndeové, než vrátit jí rám na prošívání dek, který si půjčila loni v zimě, byla to slabost, kterou měli v Avonlea všichni společnou. Ten večer se paní Lyndeové vrátilo mnoho věcí, které měla půjčeny mezi lidmi a o nichž už nedoufala, že je ještě uvidí. Nový pastor, ještě k tomu ženatý, byl středem pozornosti tohoto tichého koutu světa.

Starý pan Bentley, na němž Anna postrádala kouska fantazie, byl v Avonlea pastorem osmnáct let. Přišel sem jako vdovec a vdovcem zůstal, jen v klepech se občas ženil s tou či onou, aspoň jednou za rok. V únoru vzdal svou funkci a odešel za upřímné lítosti svých farníků, kteří si jej za dlouhou dobu jeho působení i přes jeho řečnické nedostatky oblíbili. Od té doby zažila avonleaská fara dohady nad žádostmi a suplikami různých kandidátů, kteří se tu o sobotách představovali svými kázáními. O tom, zda obstojí, rozhodovala obec izraelská, posuzovala je však ještě jedna rusovláska, která sedala plaše ve staré lavici Cuthbertova rodu a své názory potom konfrontovala s Matějem, protože Marilla ze zásady odmítala kritizovat duchovní.

„Pan Smith se mi moc nelíbil, Matěji,” znělo Annino souhrnné hodnocení. „Paní Lyndeová říkala, že to jeho podání za mnoho nestojí, ale já bych řekla, že má stejnou vadu jako pan Bentley, že nemá kouska fantazie. A pan Terry jí má zase moc. Ten ji pouští na volno jako já s tím začarovaným lesem. A paní Lyndeová říká, že ta jeho teologie není v pořádku. Pan Gresham byl velmi dobrý a zbožný, ale vyprávěl příliš mnoho zábavných historek a lidi se v kostele smáli. Bylo to na pastora málo důstojné, ne, Matěji? Ale pan Marshall se mi líbil. Ale paní Lyndeová povídala, že není ženatý ani zasnoubený, protože se na něho zvlášť informovala, a že to nepůjde, protože by se mohl oženit v kongregaci a to by nedělalo dobrotu. Paní Lyndeová je prozíravá paní, viď, Matěji? Já jsem ráda, že vybrali pana Allana. Líbil se mi. Měl zajímavé kázání, a když se modlil, bylo vidět, že mu o něco jde, neodříkával to jen jako básničku. Paní Lyndeová povídala, že není dokonalý, ale že dokonalého pastora za 750 dolarů stejně nedostaneme, a že teologii ovládá, protože si ho osobně vyzkoušela. A potom zná příbuzné jeho ženy a to jsou prý spolehliví lidé a dobří hospodáři. Paní Lyndeová říká, že když má muž zdravé názory a žena je dobrá hospodyně, je to ideální spojení pro pastorovu domácnost.”

The post Anna ze Zeleného domu – víc jak sto let nejpopulárnější kniha pro mládež v Kanadě Lucy Montgomery first appeared on Čítárny.

Skupina tzv. mladých “umělců” v kanadském Torontu tzv. Luzinterruptus sesbírala tisíce knih a rozložila je na ulici Hagerman Street. Akce Literature vs. Traffic in Toronto už v roce 2016 měla být formou protestu. Co tím mladí chtěli světu říct? Že hluk a provoz ve měste se změnil v bitvu mezi auty a chodci, kteří v takovém prostředí nemohou dýchat.

Mladí prosazovali město bez aut. OK, beru, ale jaké máte chlapci a děvčata řešení?
Proti hlouposti kolektivní politiky stavíte ještě stupidnější hloupost vlastní?

Nikdo z těch iphonových umělců si rozhodně neuvědomil, že napsat knihu je dar, kniha není kus plastu a papíru, obsahuje slova, nese poselství a podle toho by s ní mělo být zacházeno.
Nikdo z organizátorů nesdělil, že na ulici rozhodili tisíce knih, patřící do kategorie literárního škváru či příruček k pračkám. To snad by smysl mělo. Ale ve špíně ulice se ale válelo mnoho skutečných knih. A lidé šlapali po Hemingwayovi, Borgesovi, Llosovi, Fitzgeraldovi, Dostojevským… a byl tam taky, o jaký paradox, Ray Bradbury. Ano, 451^o Fahrenheita. Román o pálení knih a jejich likvidaci. Ještě, že Ray v roce 2012 umřel a neviděl tu šílenost. Jakoby šlapání po knihách, bylo předzvěstí jejich pálení.

Jestli ničením knih upozorňujeme na jiný vážný společenský problém, aniž bychom nabízeli jakékoliv řešení, pak to rozhodně není umění, ale projev stupidity.
Bude dobré připomenout, co to je:

“Katastrofa této společnosti je důsledkem stupidity. Stupidita není hloupost, stupidita není nevědomost, stupidita není omyl ani nedostatek informací. Stupidita je rozpad zpětné vazby mezi chováním a prostředím, podmíněná rozpadem takzvaných schémat. Schémata jsou poznávací programy určené k řešení problémů.”

Definici zveřejnil MUDr. František Koukolík. A je k dané situaci víc než přesná.
http://www.luzinterruptus.com

The post Ničení knih a šlapání po knihách jako neskonalé stupidní umění kanadských umělců first appeared on Čítárny.

Anna zo Zeleného domu je podľa mňa skutočná pýcha Kanady. Ten príbeh je plný citu, pochopenia a lásky, a nie je možné si ho neobľúbiť. Je to jedna z kníh, v ktorej si každý nájde niečo pre seba, ktorú môžete čítať v ktoromkoľvek období života. Ja som ju v 11-13 rokoch prečítala 6x a na vysokej škole som ju dala kamoške, ktorá ju zhltla za pár dní. Lucy Maud Montgomery nám dala postavu, s ktorou  sa vedia zosobnit snílkovia každej generácie.

Príbeh sa odohráva v kanadskej provincii Ostrov princa Eduarda v začiatkoch 20-teho storočia.
Marilla a Matej sú už starši súrodenci a rozhodnú sa zobrať zo sirotinca chlapca, ktorý by Matejovi pomohol okolo statku. Namiesto chlapca sedí na stanici vychudnuté ryšavé dievča v slamenom klobúku a pri nohách ma starý kufor. Celú cestu do Avonlea rozpráva. A rozpráva o hocičom. Aký je ten jabloňový sad krásne rozkvitnutý, ako nikdy nepoznala svojich rodičov. Matej, ktorý zhovorčivý zrovna nie je, si ju hneď obľúbi. Marilla  chce samozrejme Annu poslať späť do sirotinca, pretože dievča na statku nepotrebuje, nakoniec však Anna zostava. A tak začína pribeh Anny zo Zeleného domu, jej nespočetné príbehy priateľstva s “jedinou spriaznenou dusou” Dianou, a samozrejme ten jemne steklivý vzťah s Gilbertom Blythom.

“Dnešek byl pro mě – jak by řekla Anna – významnou epochou v mém životě. Dnes mi přišla moje kniha, úplně nová přímo z vydavatelství. Upřímně se musím přiznat, že to pro mě byl nádherný okamžik, byla jsem na sebe hrdá! V mých rukách ležela skutečná hmatatelná realizace mých snů, přání a ambicí celé mojí existence – moje první kniha! Ne příliš skvělá kniha – ale moje moje moje – něco, čemu jsem dala život – něco co dosud neexistovalo.”
(Lucy Maud Montgomery´s Journals, 20.06.1908)

Anna žije v snoch a to spočiatku spôsobí veľa problémov. S kamarátkami nacvičí divadlo, dosť naživo, pretože sa nechá v člne unášať prúdom rieky. No, mohlo to zle nebyť Gilberta.
Potom sa rozhodne pripraviť posedenie pre Dianu a pohostiť ju domácim muštom. Zmýli si to však s Marillyným domácim vínom a Diana je na mol. Potom si kúpi farbu na vlasy a skončí na zeleno. Anna sa postupne v Avonlea udomácni a domáci ju prestanú brať ako sirotu, ktorá celkom iste Mateja Marillu jedného dňa zaživa upáli.Získa si ich srdcia, najmä však Matejove.
O to horšia je kapitola, keď Matej zomiera. Po jeho smrti si cestu k sebe nájdu Anna a prísna Marilla. Anna vyštuduje a učí v miestnej škole. Marilla na staré kolená adoptuje dve siroty, a spoločne s Annou ich vychovávajú. Samozrejme, cestu k sebe si nájdu aj Anna a Gilbert.

Všechno, co jsme tolik chtěli, když jsme byli dětmi,
se nezdá být ani z poloviny tak úžasné,
jako když to konečně dostaneme.“
Lucy Maud Montgomeryová

Dům vedle kostela V Norvale, ve kterém žila Montgomery se svým manželem a pastorem. Dnes se tam připravuje muzeum a kulturní centrum.
Městečko Norval, Ontario, Kanada.

Zelený dom na Ostrove princa Eduarda naozaj stoji a každý rok priťahuje tisíce návštevníkov. Ešte som tam nebola, je to kapánek od ruky, ale nechávam si to na neskôr, keď Annu spozná moja Magdalénka, a potom ju prekvapím a zaletíme si tam. Ale kamarátka tam bola a doniesla mi bonbonieru. Aj to sa ráta.
{youtube}drbERcTLfNc{/youtube}
O úspěchu knihy svědčí i to, že podle příběhu vznikl muzikál, který se dodnes hraje po celé Kanadě, ale i v Japonsku. A to jak na profesionální tak amatérské scéně. A většinou velmi dobře.

Foto: Citarny.com

Stránky věnované nejen  knize Anna ze Zeleného domu

UKÁZKA Z KNIHY  Jak ochutit koláč  Z knížky Anna ze Zeleného domu)

„Ach bože, na tom světě jsou jen samá setkání a loučení, jak říká paní Lyndeová,” poznamenala Anna, když odložila posledního červnového dne knihy a tabulku na stůl v kuchyni a otřela si oči mokrým kapesníkem. „Jé, to bylo štěstí, že jsem si dnes vzala do školy o kapesník víc. Já jsem tušila, že se bude hodit.”

„To jsem si nikdy nemyslela, že máš tak ráda pana Phillipse, že budeš potřebovat dva kapesníky, když odchází,” řekla Marilla.

„Ale já jsem nebrečela proto, že bych ho měla tak ráda,” odpověděla Anna. „Ale když oni brečeli všichni. Začala to Ruby Gillisová. Ruby Gillisová vždycky tvrdila, že pana Phillipse nesnáší, ale jakmile se postavila, že pronese řeč na rozloučenou, rozbrečela se. A potom se jedna po druhý rozbrečela všechna děvčata. Já jsem se držela, Marillo. Vzpomněla jsem si na to, jak mě donutil sedět s Gil – s chlapcem, a jak napsal moje jméno na tabuli a nenapsal Anne, ale Anna, a jak řekl, že takové poleno na geometrii ještě neviděl a smál se, jaké dělám chyby v pravopise.

A vůbec byl pořád hrozný a sarkastický. Ale nějak jsem se stejně neubránila, Marillo, a rozbrečela jsem se taky. Jane Andrewsová měsíc vykládala, jak se těší, až bude pan Phillips pryč, a jak neuroní ani slzu. No a nakonec si ještě musela půjčit kapesník od bráchy – kluci samozřejmě nebrečeli – protože si svůj nevzala. No Marillo, bralo to za srdce. Pan Phillips pronesl na začátek krásnou řeč. Začínalo to ,Nadešel čas loučení’. Bylo to krásné. Měl taky v očích slzy. Jé, Marillo, jak mi bylo najednou líto, že jsem ve škole nedávala pozor a malovala ho na tabulku a dělala si legraci z něho a z Prissy. Můžu vám říct, že jsem si přála být vzornou žákyní jako Minnie Andrewsová. Tu totiž svědomí nemuselo hryzat. Holky brečely celou cestu ze školy. Carrie Sloaneová co chvíli opakovala ,Nadešel čas loučení’, a jakmile to řekla, začly jsme znovu. Je mi strašně smutno, Marillo. Ale člověk nemůže zas úplně podlehnout zoufalství, když má před sebou dva měsíce prázdnin, že ne? A potom jsme potkaly novýho pastora s manželkou. Takže mi sice bylo líto, že pan Phillips odchází, ale zase jsem byla zvědavá na toho nového pastora. Má hezkou manželku. Ne zas úplně královsky krásnou – to by se snad k duchovnímu ani nehodilo, aby nedával špatný příklad. Paní Lyndeová říkala, že manželka pastora z Newbridge dává špatný příklad, protože se obléká moc moderně. Ale tahle paní měla mušelínové šaty s krásnými nabíranými rukávy a klobouk s růžemi. Jane Andrewsová povídala, že jí nabírané rukávy připadají na pastorovu ženu moc světské, ale já jsem byla zticha, protože vím, co to znamená, toužit po nabíraných rukávech. A krom toho je pastorovou ženou jen krátce, tak by člověk měl brát ohledy, ne? Budou bydlet u Lyndeů, než jim připraví faru.

Měla-li Marilla jiný důvod k odpolední návštěvě paní Lyndeové, než vrátit jí rám na prošívání dek, který si půjčila loni v zimě, byla to slabost, kterou měli v Avonlea všichni společnou. Ten večer se paní Lyndeové vrátilo mnoho věcí, které měla půjčeny mezi lidmi a o nichž už nedoufala, že je ještě uvidí. Nový pastor, ještě k tomu ženatý, byl středem pozornosti tohoto tichého koutu světa.

Starý pan Bentley, na němž Anna postrádala kouska fantazie, byl v Avonlea pastorem osmnáct let. Přišel sem jako vdovec a vdovcem zůstal, jen v klepech se občas ženil s tou či onou, aspoň jednou za rok. V únoru vzdal svou funkci a odešel za upřímné lítosti svých farníků, kteří si jej za dlouhou dobu jeho působení i přes jeho řečnické nedostatky oblíbili. Od té doby zažila avonleaská fara dohady nad žádostmi a suplikami různých kandidátů, kteří se tu o sobotách představovali svými kázáními. O tom, zda obstojí, rozhodovala obec izraelská, posuzovala je však ještě jedna rusovláska, která sedala plaše ve staré lavici Cuthbertova rodu a své názory potom konfrontovala s Matějem, protože Marilla ze zásady odmítala kritizovat duchovní.

„Pan Smith se mi moc nelíbil, Matěji,” znělo Annino souhrnné hodnocení. „Paní Lyndeová říkala, že to jeho podání za mnoho nestojí, ale já bych řekla, že má stejnou vadu jako pan Bentley, že nemá kouska fantazie. A pan Terry jí má zase moc. Ten ji pouští na volno jako já s tím začarovaným lesem. A paní Lyndeová říká, že ta jeho teologie není v pořádku. Pan Gresham byl velmi dobrý a zbožný, ale vyprávěl příliš mnoho zábavných historek a lidi se v kostele smáli. Bylo to na pastora málo důstojné, ne, Matěji? Ale pan Marshall se mi líbil. Ale paní Lyndeová povídala, že není ženatý ani zasnoubený, protože se na něho zvlášť informovala, a že to nepůjde, protože by se mohl oženit v kongregaci a to by nedělalo dobrotu. Paní Lyndeová je prozíravá paní, viď, Matěji? Já jsem ráda, že vybrali pana Allana. Líbil se mi. Měl zajímavé kázání, a když se modlil, bylo vidět, že mu o něco jde, neodříkával to jen jako básničku. Paní Lyndeová povídala, že není dokonalý, ale že dokonalého pastora za 750 dolarů stejně nedostaneme, a že teologii ovládá, protože si ho osobně vyzkoušela. A potom zná příbuzné jeho ženy a to jsou prý spolehliví lidé a dobří hospodáři. Paní Lyndeová říká, že když má muž zdravé názory a žena je dobrá hospodyně, je to ideální spojení pro pastorovu domácnost.”

The post Anna ze Zeleného domu. Stále populární knížka pro kanadskou mládež od Lucy Montgomery first appeared on Čítárny.

Jediná kniha pro děti od velmi populárního kanadské autora Gery Owla, který se po dlouhou část svého života zasazoval o ochranu zvířat a přírody v Kanadě.

Grey Owl (1888-1938) byl výjimečný člověk, původem Brit, který odjel do Kanady, aby žil podle svých dětských vzorů Indiánů. Což se mu podařilo tak, že ho dlouho považovali za Indiána. Během svého života se zasazoval o ochranu zvířat i přírody, byl velmi veřejně činný. Jeho proslov v kanadském divadle má dodnes mimořádnou sílu a nenechá nikoho klidným. Bohužel, Grey Owl není dnes známý tak, jak by bylo třeba.
{youtube}S3bWEMSXK8E{/youtube}
Grey Owl / Sejdžo a její Bobříci / The Adventures of Sajo and Her Beaver People (1935) / Státní nakladatelství dětské knihy, 1967

{youtube}I7loOrrteCw{/youtube}

Předmluva autora:

I když se události, uvedené v tomto skromném vyprávění, neodehrávaly vždy v tom sledu, jak jsou zde zaznamenány, jsou zcela pravdivé. Většinu z nich jsem skutečně zaznamenal podle vlastní zkušenosti či podle vyprávění účastníků samých. Až na několik podrobností, souvisejících s návštěvou indiánských dětí ve městě (kde jsem se opíral toliko o dojmy, jež ve mně zanechal pohled na dvě zmatené děti v městských ulicích), není do tohoto příběhu začleněna žádná okolnost, která by se ve skutečnosti nebyla udála.

Indiánská slova, která se ve vyprávění vyskytují, jsou reprodukována přesně podle místního dialektu indiánského jazyka odžibvej a pro usnadnění výslovnosti jsou psána foneticky. Charakterové vlastnosti zvířat, tak jak jsou načrtnuty, je třeba považovat za autentické, a fyzické a duševní reakce jim připisované jsou vystiženy natolik přesně, nakolik je toho možno docílit po celoživotním těsném styku s životem divočiny, s prostředím, v němž žijí. Tyto povaho-kresby, stejně jako všechny ostatní popisy, byly prováděny velmi pečlivě mladý čtenář nebude přenesen do světa, jenž je veskrz vymyšlený, ale získá nové poznatky, kterých se později nemusí zbavovat jako výtvorů pouhé fantazie.

Mým záměrem bylo napsat dětskou knihu, kterou by bez újmy na důstojnosti mohli číst i dospělí. Je velmi pravděpodobné, že se bobříci Čilaví a Čikaní, hrdinové mého vyprávění, dožili vysokého věku ve svém rodném rybníku, nejen proto, že tato bobří osada byla po událostech zde vylíčených považována lovci, na jejichž lovném území se nacházela, i celým kmenem za nedotknutelnou, ale navíc i proto, že se rybník a celé jeho okolí krátce poté staly součástí dobře známé Státní oblastní rezervace, Řeka žlutých bříz a prakticky celá tato oblast jsou stále stejné jako v dobách, kdy se odehrával náš příběh.
Dnes má sice řeka jiné jméno než za starých indiánských dob, ale přesto ji pozná každý, kdo se náhodou bude plavit po jejích vodách podél nádherných lesů žlutých bříz a javorů, které dosud pokrývají žulové pohoří, jehož středem protéká. Giči Mígvon, česky Velké pero, známý mezi bělochy, kteří později pronikli do tohoto kraje, pod jménem Brko, byl mým dobrým a milovaným přítelem z mladých let, dnes už však není dávno mezi živými.

Svou první loveckou výpravu jsem uskutečnil pod jeho odborným a poněkud přísným vedením. Kůrová kánoe, kterou zhotovil, je doposud vystavena ve školním muzeu v Torontu v Kostelní ulici, nebo alespoň tam byla ještě v roce 1911, kdy jsem muzeum naposledy navštívil. Giči Mígvon měl takovou povahu, že jsem si dovolil nahradit jím skutečného otce Sejdžo a Šepiana, dnes už také mrtvého. Se Sejdžo a Šepianem jsem se již dávno nesetkal, a tak v mých představách nikdy nedospěli, stále si je představuji jako sympatickou dívenku a urostlého, vážného a statečného chlapce, kterými byli za těch krásných minulých dnů.
Město, do něhož podnikli svou dobrodružnou výpravu, nebylo v těch dobách onou ohromnou metropolí, za jakou je měli, a přestože ani dlouho potom nedosáhlo tohoto vyznamenání, uplatnil jsem zde privilegium vyhrazené vyprávěčům nejen u nás, ale i všude na světě, ukazuji je takové, jaké se jevilo jim, a propůjčuji mu čestný titul velkoměsta.

Doufám, že tento příběh dvou indiánských dětí a jejich čtyřnohých přátel poskytne nejen pobavení na hodinku či dvě, ale i vzbudí v některých hloubavých a vnímavých mladých myslích jasnější a bližší porozumění pro radosti, práci, zábavu a každodenní život prostých obyvatel lesa. Autor si dokonce přes riziko, že bude považován za domýšlivce, připouští myšlenku, že toto vyprávění snad dokáže vyvolat, a to i v srdcích čtenářů zralejšího věku, větší dávku snášenlivosti a pochopení pro ty, kteří jsou slabší nebo méně nadaní než oni sami. Především však, nechť je mi dopřáno být provázen na této nedlouhé a pomyslné cestě severskou zemí malou, ale šťastnou skupinkou těch, kteří po tak krátkou dobu meškají v tom čarovném údolí snů, jež nazýváme Mládím.

VA-ŠA-KVON-ASIN Grey Owl Šedá sova V Bobří boudě jezero Ajaván Národní park Prince Alberta Saskatchewan Kanada 25.11. 1934

The post Grey Owl. Sejdžo a její bobříci, jedinečný příběh, skvělá kniha o přírodě nejen pro děti first appeared on Čítárny.

Mimořádná osobnost kanadsko-amerických dějin, na kterou se víceméně zapomíná. Tecumseh byl jedním z mála přirozených vůdců původních obyvatel Ameriky, který se postavil bílé vlně dobyvatelů / migrantů a snažil se s Evropany rozumně domluvit. Podařilo se mu spojit téměř celou indiánskou populaci, Bohužel jeho krátkodobé úspěchy nenahradily žádné dlouhodobější výhody pro původní obyvatelé. Přesto si ale zasloužil obdiv u mnoha vůdců evropských kolonizátorů.
Jeden z nejzrůdnější holocaustů v dějinách lidstva byl dokončen téměř úplným vyhlazením původního amerického obyvatelstva a jakýsi zvrácený duch té doby je přítomen v americké politice dodnes.

Každopádně Tecumsehův život, jeho názory jsou stále isnpsirující a stojí za studium nejen přečtením této vynikající a čtivé čtyřdílné série.

Autor knihy, Fritz Steuber, sice literárně pracuje s dobrodružným formátem, nicméně podobně jako Velkoborského kniha  Jabloňová stezka má přesahy jak biografické, tak historické a často i filosofické. Proto svým obsahem i formou je určena nejen odrostlejším dětem, ale i dospělým. Svým odkazem a hlavně přesahem by kniha měla být rozhodně součástí historického vzdělávání na všech školách. Podobně jako již zmíněná kniha Velkoborského je ilustrována skutečným mistrem, Jaromírem Vraštilem.

Před guvernérem Thomasem Kirkerem v Ohiu pronesl Tecumseh téhož roku velikou řeč, o níž se John A. Fulton, pozdější starosta v Chillicothu, vyjadřuje takto:
„Řečník mluvil rychle a útočně, vystupoval chladně a pánovitě, jeho gesta byla vášnivě vzrušená a prudká. Celé jeho chování naznačovalo, že ještě nevyslovil ledacos, co dosud nepokládal za vhodné veřejně prohlásit. Beze strachu odmítal platnost těchto údajných dohod a otevřeně doznával své úmysly zabránit dalšímu rozšiřování bělošských sídlišť, co nejrozhodněji však popíral, že by chtěl vést proti Spojeným státům válku. Úspěch jeho řeči spočíval v tom, že guvernéra přesvědčil, že od Indiánů nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí, a tak povolaná milice dostala povel k rozchodu a náčelníci se vrátili zpátky do svých vesnic.“

Tecumseh a William Henry Harrison, rytina 1810

Tecumseh (Lev chystající se ke skoku, Zářící hvězda) se narodil 1768 a zemřel ve 45 letech v bitvě u u kanadské Temže 5. října 1813.
Tento muž vynikal jednou zásadní schopnosti, domluvit se. Dokázal spojit indiánské kmeny před evropskou expanzí, která se v mnoha doložených případech rovnala státem podporovaném holokaustu. Přesto, že byl svými lidmi, ale i evropskými vojáky považován za skvělého válečníka vynikal vlastností, která v té době nebyla zrovna oslavována a to lidskostí. Nikdy nedovolil mučit zajatce nebo raněné. Kde mohl, chránil bezbranné, zvláště ženy a děti.

Svědectví Stephana Ruddella, který se jako dvanáctiletý chlapec dostal do šavanského zajetí, stal se Tecumsehovým adoptivním bratrem, bydlel s ním v témže stanu a patnáct let byl jeho přítelem a druhem na všech jeho výpravách, dokud se ve věku 27 let nevrátil mezi bělochy. Ruddell mluvil plynně anglicky i francouzsky a ovládal samozřejmě i šavanštinu jako svůj mateřský jazyk. Později byl několikrát tlumočníkem Američanů při jejich vyjednávání s Tekumsehem. Sdělil jednomu vzdělanému muži podrobné informace o době, kterou strávil u Šavanů, bohužel se však tyto jeho zprávy zachovaly jen ve zlomcích. Mezi jiným se tam píše doslova:
„(Tecumseh) vynikal nesmírnou odvahou, ve chvílích nebezpečí neznal strach. Jeho přítomnost dodávala všem jeho druhům vždycky pocit důvěry… Jeho bytost, způsoby, jak se rozdával druhým, mu získávaly lásku všech, kteří se s ním setkali.“ Už v deseti letech prý byl samozřejmým vůdcem ve všech chlapeckých hrách a bitkách.
V šestnácti letech, třebaže byl daleko nejmladším z bojovníků, vystoupil ve svém oddílu ostře proti mučení zajatců. Ruddell byl jedním z těch, kteří tuto řeč slyšeli, a prohlašuje, že účinek Tekumsehových vášnivých a rozhořčených slov byl tak silný, že od toho dne se už nikdo nikdy neodvážil v jeho přítomnosti zajatce mučit.

Tyto skutečnosti a schopnosti válečnické mu přinesly úctu mnoha kmenů, které se podřídily jeho velení.
Dlouhodobé úsilí o smír nakonec zničí jeho bratr „prorok“ Tenskwatawa, (Otevřené dveře), který svojí hloupostí dokázal během několika hodin zničit celou indiánskou armádu, když nechal své muže vykrvácet při opakovaných frontálních útocích v bitvě u Tippecanoe (6. 11. 1811).

Tecumseh byl poté nucen válku omezit a jako spojenec Angličanů v Angloamerické válce bojoval po boku britského generála Isaaca Brocka, s nímž v srpnu 1812 dobyl Detroit. Britové mu propůjčili hodnost generála britské armády. Po jeho smrti na kanadské Temži 5. října 1813 se zbytky indiánské koalice rozpadly.

Generál Brock píše ve své oficiální zprávě: „ Věřím, že neexistuje bystřejší muž než on, rytířštější bojovník než on. Získal si obdiv každého, s kým se setkal.“ A Brock k tomu dodával, že Tecumsehovi přívrženci vykonali mnohé hrdinské činy pod vlivem „diktátu cti a lidskosti. Od chvíle, kdy se nepřítel vzdal, mohl si být životem jist.“

Tecumseha zabíjí v bitvě u Temže Johnson. Obraz: Emmons, 1833

Díky jeho statečnosti, prozíravosti a moudrosti panují dones o něm všeliké mýty, ale i doložitelná fakta.
Jeho proslulost byla obrovská. Jeden z nejproslulejších amerických generálů občanské války, pozdější vrchní velitel, se jmenoval William Tecumseh Sherman. Mnoho lidí dává dodnes jeho jméno svým dětem.
Na základě studia dobových historických i národopisných pramenů německý spisovatel Fritz Steuben vytvořil vynikající a velmi často přesnou fresku své doby, přestože použil románovou formu. Čtenáři přináší napínavé scény bitev a soubojů, přepadení, stopování a pronásledování, lovů na bizony a obřadních tanců, ale zároveň věrné vylíčení všedního života v indiánských vesnicích, v hraničářských obcích nebo v zálesáckých srubech.

Plukovník John McDonald slyšel Tecumseha roku 1804 řečnit na poradě, kde Ruddell tlumočil. Plukovník o tom píše:
„Když Tecumseh vstal, aby promluvil, když se rozhlédl po tom početném shromáždění…, připadal mi jako jeden z nejváženějších mužů, které jsem až do té chvíle spatřil. Dokud tento rozený řečník mluvil, poslouchalo ho celé to množství v hlubokém mlčení. Přesvědčivý způsob, jímž dokazoval, že Indiáni jsou odhodláni dodržet smlouvu a žít v míru a přátelství se svými bílými bratry, jako magickou silou rozptýlil obavy bělochů. Osadníci se vrátili na své farmy, které předtím opustili, a v celém kraji všude pokračoval všedni život“

Film:
Téma života Tecumseha bylo několikrát zfilmováno. Bohužel se autorům ani v jednom případě nepodařilo přenést na diváky Tecumsehovo poselství a zbyl jen plytký dobrodružný blábol.
Například Tecumseh (1972) s Gojko Mitičem, Tecumseh: The Last Warrior (1995).
Povedenější je polodokumentární verze We Shall Remain: Tecumseh (2009).

Kniha:
Tekumseh / Fritz Steuben / Albatros, 1985 / 4 díly
{youtube}-eKft8CB6AM{/youtube}

The post Legenda Tecumseh. Respektovaný válečník, který se postavil proti genocidě původních obyvatel Ameriky first appeared on Čítárny.

V Kanadě už přes tři týdny probíhají největší pokojné demonstrace v moderních dějinách. Statisíce lidé vyráží do ulic a odmítají vakcinační tyranii a nošení roubíků. Freedom Convoy 2022, jak se akce jmenuje, podporuje podle CTV 54% Kanaďanů.

Levicový premiér Trudeau ale odmítá s nimi jednat a označil je za rasisty, nacisty, za lidi se špatným názorem a nevýraznou menšinu.
Nakonec je označil za okupanty a vytáhl zákon, který existuje jen pro případ napadení státu. Emergencies Act. Nasadil proti nim policii, která je brutálně rozhání, včetně nezávislých médií. LIberální ministryně financí Freelandová a šéfka Světového ekonomického fóra WEF jim nejdříve zařídila zrušení dvou finančních sbírek (10 a 8 miliónů) a pak je označila za zlo a zahájila proti nim naprosto šílený fašizující postup.
Zmrazuje jim bankovní účty!!!! likvidují jim licence na business.

Kanada se probouzí ze šoku a spousta lidsky-právních institucí už podává oznámení na soudy. Demokracie je evidentně zašlapávaná do země.

Rumunský europoslanec Cristian Terhes dění shrnul naprosto přesně.

“Premiér Kanady, způsob, jakým se právě chová – je přesně jako tyran, jako diktátor. Je jako Ceaușescu v Rumunsku,” řekl europoslanec Cristian Terheș z Rumunska během projevu v Evropském parlamentu v Bruselu.
“Pokud vyvoláváte pochybnosti o vakcínách, jste vyvrženi. Jaký je rozdíl mezi tím, co dělá on, a tím, co se stalo za Inkvizice?”

„Na jedné straně říkají dobře, že bychom neměli věřit v Boha,“ pokračoval Terhes ve srovnání se snahou katolické církve ve 12. století vykořenit herezi v Evropě a Americe. “Ale na druhé straně říkají, že věří ve vědu,” řekl o moderních vládách. “Nemusíme. Věda není o víře. Věda je o měřeních, závěrech, hypotézách, argumentech a diskusi.”

“Doufám, že toto hnutí za svobodu a práva se šíří po celém světě,”
“Protože na konci dne se musíme ujistit, že tito volení představitelé chápou, že byli zvoleni do těch úřadů pro lidi. Aby se nechovali jako páni otroků.”
Živě zde >>

The post Kanada. Je přesně jako tyran, diktátor. Je jako Ceaușescu v Rumunsku first appeared on Čítárny.