Básník a scénarista Zeno Kaprál 19.10. 1941 – 26.10. 2020) vystřídal za svůj život řadu zaměstnání. Pracoval jako vychovatel v polepšovně, knihovník, zeměměřič, redaktor nebo pojišťovací agent, přestože studoval na pedagogickém institutu v Karlových Varech.

Kromě básní vydával povídky, aforismy, úvahy o básnících a poezii, hry, říkadla. Žil střídavě v Brně a ve Strmilově.
K prvním básnickým sbírkám patří Namol střízliv (2002) nebo Hrubá mezihra (2008). V roce 2014 vydal knížku s básněmi pro děti Říkadla pro tři holčičky a jednoho kluka. Poslední sbírka Tříděný odpad vyšla v roce 2020 v Druhém městě.

Martin Reiner ke sbírce napsal:

„Básník Miroslav Holub kdysi řekl, že je básníkem pouze v té chvíli, když píše báseň. Věřím, že mnoho kolegů by s takovou definicí souhlasilo. Zeno Kaprál je ale z jiného těsta. Jen jsem za těch třicet let, co se známe, nezjistil, zda jeho hlava pracuje na nové básni celých dvacet čtyři hodin denně, nebo je prostě nějak záhadně básníkem i ve chvíli, kdy zrovna nepíše báseň. Abych to zjednodušil: Zeno žije v paralelním vesmíru, odkud nám posílá stručné depeše. Fascinující, překvapivé, smutné, veselé, texty napsané stoletým dítětem. Zeno Kaprál: jeden z posledních Básníků.”

Výběr básní:

Doznání

Jsem realista bez přídomků.
Metaforám se vyhýbám.
I krása je mi podezřelá
poťouchlostí, již dobře znám!
A nemám nic čím zatlouci to.
Při neschopnosti s vlky výt,
nezbývá mi než k obhajobě
na odiv ledví vystavit:
že totiž květiny sám sobě
amantsky nosit jsem si zvyk.

Jsou posbírané hala bala
z pěstěných zahrad i pankejtů
a svázané na způsob balad
do bezvědomí světských snů.
I váza, kam ten pugét strkám,
nakřáple teče z praskliny
té skutečnosti na niž čekám
jsa odsouzený bez viny.
Po odvolání k Nejvyššímu
nevěda dne ni hodiny.

Keře

Zasypejte mě modří trnek,
náhražkou oliv z jižních krajů,
ve sběru jejich dozrávání
svíravé chuti křivící tvář!

Krouží jak ptactvo od Studené
na pomezí Čech a Moravy
mezi menhiry za Kunžakem
a svahem, jenž je přidržuje.

Otisky prstů nastolují
odpověď na to, čím nás vábí
do poetiky toku času
ve vymezené lhůtě pachtu.

Pěna

Kotníky smáčím v hamerské řece.
Loď bláznů na ní pohupuje.
To kvůli mně tu zakotvila
a vrzavě spustila můstek.

Z paluby vyzdobené květy
sladká hudba dívčího šramlu
ponouká k tanci suchozemce.
Jen lodní šroub zůstává v klidu.

Leskne se v líném vyčkávání
jako hřbet ryby ponořené
v trdlišti napůl, připravený
na povel sirén zvířit vodu.

Zralost

Brali mě jako dospělého
a já byl roztržité dítě.
Teď mezi dětmi připadám si
zas nepatřičně soustředěný.
Rád bych se zvedl a utíkal
prolukou mezi obyčeji,
nejužší soutkou prodíral se
za azylem na druhé straně
kde hloupost s moudrostí se snoubí
a nevyčtou mi nejistotu.

Pořád však dřepím, zaražený
u stolu rozumu, jak blázen,
vystaven praktickým otázkám
a inkvizici se vším všudy
chlubím se nástroji pravdy.
Jako by moje výpovědi
v nejvyšší nouzi shovívavost
do kauzy zavést neuměly.
Tak mezi lidmi dospělými
chovám se jako dětina.

Stav

K čemu jsou nám básničky, uznej!
Dej si říct! Zvítězila próza.
Jen v jejím jasu rozpoznáme
kontury věcí okolo nás.
To neděje se v žádném chrámu,
ale ve spořádaných domech
ze strohých zdí a neúsměvů,
či při mši ukázněných duší.
Jen samo vybočení potom
může vést k nedozírné škodě
klopýtání uličkou hanby
na veřejný pranýř rozumu.
To po nás nechtěj, rýmovači!

Sluší se vyhověti bláznům
na konci dnů, když zaklínají
šamani verše z destinací
jež věrozvěsti vylidňují?
Křičet za nimi, natož tančit?
To poznají temná ohniště,
do kterých pohrdavě močí.

Bellum

Zavři dveře! Venku je válka.
Jako bychom snad nevěděli
s tetičkou Sibylou… že přijde.
Pan farář o tom nechtěl mluvit
a dobytek ze stájí bučel
neklid soudného dne… už včera.
Ten hluk proniká až do domu
skrz neprodyšnou kotovici
a okna utěsněná mechem
s úzkostí očekávaného.

Teď zulíbat chci tvoje prsty
jimiž jsi zatmelila škvíry
paškálním voskem starostlivě
s takovou ženskou důkladností,
že snad jen Noemova archa
ukotvit může hloubku spásy.
Vše co se děje v podnebesí
je těžké zapsat do análu,
když zupák mate logopeda
barbarsky uhlazenou mluvou.

Psovitost

Nechtěj, aby ze tebou přišla
neukázněná poezie.
Nepřej si slyšet její pokřik
a pošťuchování a rozptyl.
Obrň se ve své dospělosti
a reaguj na ni důstojně
s jasně vytyčenou hranicí
odtud až potud. Netoleruj
liberální přístup výkladu
divoké poetiky v ústech
učených profesorů modu.

Neboť skutečná pezie
podléhá řádu. Dobrovolně
a bezvýhradně. Jak pes pánu.
Její radost pramení z toho
čím patří k němu. Olizuje
tvoji tvář už od doby povelů
bratří a sester. Vyznává se
jak z náboženského blouznění,
tak z hereze své oddanosti.

Pták

Natřásal jsem se pyšně v sboru
na dlouhé větvi s konipasy.
Pode mnou prošli táta s mámou
a hledali mě, rozhlíželi
a rameny se dotýkali
jak při tanci k pomalé hudbě,
než zavřelo za nimi listí
pro domo zelenou oponu.
A když se znovu rozhrnula,
popadla mě na stanovišti
úžasná bolest kolem srdce
a průvan střemhlavého pádu.

Teď dole motám se co pěší
bizarními poskoky ptáka.
Kdo uhlídal kdy opeřence,
ne kura, ale znalce výšek,
bezmocně chodit po terénu
v zajetí zemské gravitace,
dovrší zpěv opilých stromů
i kocovinu nelétavce.

Světlo

V ataku světla věrojatné stíny
rozplynou se nám do nicoty.
Neboť světlo nesnese šmouhy.
Pohltí každý kousek nečistoty.
Nedá se spoutat ani ovlivnit.
Jako hladina horského plesa
klidná a neporušená v ničem.
Jako masový hrob, nad kterým stojí
zupácky rozkročený Světlonoš.
Kdo vzývali tmu, jsou teď oslněni
a rukama mnou si nemocné oči.
Není už clon, jen odevšad světlo
proniklo do našich příbytků
Od zrození až do zrození,
vysmívá se posledním věcem
jak neznabozi starým mýtům,
za což je teď už nepostihne trest.
I Prométheus trhá skálu
a volné ruce zvedá nad hlavu.

Co nadchází však, nemá obrysy.

Pohotově

Být připraven je vše co umím.
Psát nekrology dopředu
a naslouchat jim s potěšením
a vážně v každém ohledu.
Vždyť předvídavost dělá báseň
i poslání pro baladu.
Ráda pak do něj schovává se
jak děti při hře na babu.
Však žádná skrýš tak dobrá není
jak ta, již zvolil nebožtík.
Můžeme hledat do setmění
a nenajdeme. Piky pik.

Vraťme se domů, moji milí,
čekají nás tam s večeří.
Naživu kdo se dovtípili
a obíhají sloupy dní.
Než těla za ně neschovají
tak lehce. Vidět odevšad
ohýnky duší. Zapózují
na soklech pro svůj epitaf.

Zasvěcení

Hořely keře. Tolik bohů
ucházelo se o slyšení.
Máma řekla : nedívej se tam!
Jsou to jen šípky. Mají trny.
Tiskla mi ruku a táhla pryč,
zděšeně odtud pospíchala.
Já ale pořád otáčel se
až začla žensky naříkati
a hubovat mou neposlušnost.
O hradbě mluvila, jež zajme.

Byl ovšem podzim. Jak jsem mohl
vědět, že rozum opadává
společně s listím, ještě dítě.
Po kolena jsem se v něm brodil
a radostně je rozmetával
na všechny strany, smál se přitom.
Jen rudý javor otřásal se
tak odevzdaně jako ďábel
při zaříkání primitiva.
Nemohl na mne. Byl jsem v kruhu

The post Zeno Kaprál (1941 – 2020) Jeden z posledních skutečných Básníků first appeared on Čítárny.