Jan Procházka (*4. 2. 1929 – 20. 2. 1971). V české literatuře existuje mnoho významných autorů, jako je tento nezapomenutelný scenárista a spisovatel . A mnoho proslulejších děl než jeho filmová povídka Ucho. Přesto právě ona – a zejména pak její filmové zpracování na mě zapůsobilo způsobem, jaký jsem u ostatních děl domácích autorů zažil jen málokdy.

Pokud v české filmografii existuje snímek, jenž lze označit bez mhouření oka za thriller, je to právě trezorový film Ucho.
Film, který se už ve své době vymykal svoji napínavostí a otevřenou kritikou komunistického režimu dobovému průměru. A co teprve dnes, kdy je jakýkoliv český snímek, jenž nespadá z větší části do komediálního žánru, pomalu unikát.

Život českého spisovatele a scenáristy Jana Procházky, otce tří dcer, byl poměrně krátký a především jeho konec velice smutný. Narodil se přitom v příjemných podmínkách: ve venkovském městečku Ivančice u Brna, během bezstarostného období první republiky.
Dlouhou dobu ovlivňoval jeho osud původ – pocházel z rodiny sedláka, a tak se na studia vydal na Vyšší rolnickou školu v Olomouci. Po jejich ukončení v roce 1949 nastoupil jako vedoucí Státního statku mládeže v Ondrášově na Bruntálsku. Od roku 1959 již však začala převažovat jeho tvůrčí činnost, když se stal scenáristou filmového studia Barrandov.

Jan Procházka patřil k předním osobnostem Pražského jara v roce 1968.
Sovětská okupace ČSR  (od srpna 1968) znamenala definitivní konec jeho snahám o reformu komunistické strany a socialistické společnosti. Posléze byl jako jeden z prvních autorů prohlášen za ineditního a brzy byl sledován i jako nepřítel státní moci.

Bezprostředně po okupaci 1968 dostal Jan Procházka s velkou intenzitou rakovinu. Jeho lékaři se pokusili alespoň bojovat s časem. V roce 1971, ve 42 letech Jan Procházka nemoci podlehl.

Spisovatelka Lenka Procházková připravila podle textu svého otce také audioknihu UCHO.

Jan Procházka do svého díla zakomponoval mnoho autobiografických motivů.
Jeho tvorba odrážela znalost venkovského prostředí a jeho tradic – základní hodnoty hledal v práci, rodině a přírodním řádu. Hrdinové byli převážně mladí lidé, často bojující s nepřízní osudu, přetvářkou, lží či sami se sebou. Procházkova díla byla rovněž prostoupena rozporem mezi nadějí a deziluzí, mezi vysněnou skutečností a realitou.

Ve filmové tvorbě se společně s Karlem Kachyňou pokusili o demytizaci obecně známých pravd a o odhalení praktik tehdejší vládnoucí moci.
To však nakonec oba dva přišlo draho. Kachyňu Státní bezpečnost donutila, aby se Procházky i jejich společných filmů zřekl.  Tak musel v posledních letech svého života publikovat scénáře pod cizími jmény (dvakrát ho podepsal Ota Hofman). Jeho osud však byl zpečetěn už o něco dříve: když napsal scénář k filmu Ucho.

Snímek Ucho, který natočil Karel Kachyňa podle Procházkova námětu v roce 1969, ve své době vyvolal skandál a byl uzamčen na dlouhá léta do trezoru.
Byl mu vyčítán protisocialistický postoj a šíření nenávistných protikomunistických pomluv. Proto se v době vzniku promítal jen jednou, nebyl schválen do distribuce a oficiální premiéru měl až v lednu 1990 po pádu komunismu. Jde o černobílý snímek, v němž hlavní role hrají Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová. Situován je do Československa v blíže neurčené době (pravděpodobně padesátých letech) a zaobírá se situací vysokého komunistického funkcionáře Ludvíka a jeho ženy Anny. Vypráví příběh jedné noci plné nervozity, obav a hysterie, kdy se náměstek jednoho z tehdejších ministrů dozví, že jeho nadřízený byl zatčen. Jak tato změna ovlivní jeho pozici? Bude ho následovat do vězení? Či snad povýší?

Sdělení díla je snadno vypozorovatelné:
Autoři se snažili ukázat, do jak absurdních situací lidi dovádí strach říct vlastní názor.
A především: kolik nedůvěry je stále mezi lidmi, když ideologie a propaganda jediného názoru převládne jak v politice, tak v mediích.

Když zhlédli němečtí novináři film Ucho, domnívali se, že jde o satiru a že jeho autoři záměrně situaci zveličují. Kdyby však měli pravdu, jen těžko by film tak popudil tehdejší komunistické funkcionáře, kteří o něm nechtěli ani slyšet. Nyní můžeme posoudit, o jaký klenot tehdy české publikum připravili. Ani po letech Ucho nic neztratilo ze své působivosti a uchovává si svoje poselství, které má co říci i dnešním divákům (či čtenářům knižní verze).

Jan Procházka ale nebyl jen autorem předlohy k filmu Ucho.
Ať žije republika a Kočár do Vídně jsou další vynikající filmy natočené podle jeho předloh. Vyprávějí o zásadních politických událostech ve společnosti a jejich dopadech na obyčejné lidi.

A tak přestože dnes Ucho skutečně působí v mnoha ohledech neuvěřitelně, ohlédnutí za Procházkovým životem nám dokazuje, že takové věci, jež jsou ve filmu popisovány, se tehdy bohužel skutečně děly.

„Múza, která políbila autory filmu Ucho, byla jistě múza Mnemosyne (v řecké mytologii bohyně paměti). To abychom nezapomněli na 50. léta.”
Závěr recenze Karla Trinkewitze z časopisu Zpravodaj Čechů a Slováků ve Švýcarsku (1984):

Je třeba, abychom ale nezapomněli, že takové psychopatické chování části společnosti se může znovu opakovat a třeba ještě v horší podobě. Fialova vláda to zaváděním nové cenzury jasně naznačila.
Stále totiž platí Platónovo:
Diktatura přirozeně vzniká z demokracie. Nejzávažnější forma tyranie a otroctví z nejkrajnější svobody.

Ukázky z knihy…

„Tenkrát, když jsi byl v Moskvě. S tou vládní delegací. Deset dnů jsem ho učila umělý dýchání.”
“Anno.“ Upozorňuje ji, že mluví nahlas.
„Jen ať mě slyší soudruzi! Oni si to rádi poslechnou! Spíš než ty vaše…Plky! Oni to taky nevypotí čelem!“
A v té chvíli, když už talíře uchopila do náruče a nadzvedla, ale ještě dřepěla na zemi, uviděla u nohou dřezu neobvyklý předmět, který Annu okamžitě upoutal. Byl to dírkovaný černý hranolek. Položený na linoleu. Ludvík vydechne. A pustí hlasitěji proud vod.
„To je Ucho.“ Řekne.

xxx

„Není státní tajemství taky to, že se soudruh president stal dědečkem? Není to přísně tajné? To může Ucho slyšet?“
Anna jde ke dveřím. Do haly. Otevře dokořán. Stojí na prahu, tváří obrácená do prázdného prostoru. A řekne hlasitě:
„Ucho! Piš si! Soudruh president se stal dědečkem! Je to kluk! Všechny věci má v pořádku! Váží tři kila šedesát! Šťastná matka má bohužel málo mlíka!“

xxx

Z limuzíny vystoupili dva muži. V pláštích. Jdou k brance. Ludvíkovi se zdá, že si svítí na jmenovku. Jeden zkoušel kliku.
„Tak co děláš?“ volala Anna. „Kde seš?“
„Už jdu.“
Paznehti si před brankou něco mezi sebou říkali. Dívali se na hodinky.
„V zahradě je chlap!“ řekla.
Až teď si Ludvík uvědomí, že Anna má v ruce jeho dalekohled.
„Stojí u altánu! Stojí pořád na jednom tom místě! Proč to všechno pálíš?“
„Nedalas mně někam tu zprávu?“ řekl. „Jak jsem si v ní dělal poznámky? Ten tlustopis?“
Zatáhl zase za splachovadlo.
„Možná budou chtít jenom něco vědět.“ Mluví si teď sám k sobě. Dívá se do stropu. „Když jsem byl jeho první náměstek.“
Otočila se. „Byl?“ řekla.
Okamžik na Ludvíka hledí. „Ty už nejseš náměstek?“
Až teď si Annu uvědomil. „Ale jsem. Co bych nebyl. Snad ještě jsem. Co já vím. Co ještě je a kdo už není.“

xxx

Anna si až teď povšimne, že Ludvík zastavil rádio. Chviličku se dívá na rádio. Chviličku na Ludvíka.
„Proč nepouštíš pro Ucho ..muziku…?“ řekne.
Až teď to pochopí. Otevře ústa.
Ludvík vstane. Odchází ke dveřím. Do pracovny.
„Víš, proč se tě všichni bojí? Víš proč? Že jdeš přes mrtvoly!“
Zavřel dveře. Anna mluví do zavřených dveří.
„Znáš jenom sebe!“ křečí. „Nikoho neznáš, jenom sebe! Když jde o tebe, neznáš ani bratra!“ Nadýchne se. „Ani vlastního bratra!“ řekne. „Dyť tys ani vlastního bratra nenapsal do svýho kádrovýho materiálu! Protože byl v Anglii a protože! “
Prudce otevřel. Utíká. Na koberci u postele málem upadne Anna bleskurychle schová pod duchnu i hlavu pod duchny vykřikne:
“Bije mě! Zase mě už bije!“ Ječí:
“Pomóc..Soudruzi, pomóc! Bije mě!“
Ludvíkovi nezbývá, než po kolenou přešplhat obě postele. K rádiu. Pouští přístroj na plnou hlasitost.

The post Ucho Jana Procházky o politice v totalitním režimu, cenzuře a špehování lidí s jiným názorem first appeared on Čítárny.