Baltazar Gracián y Morales (8.1. 1601 – 6.12. 1658) byl španělský jezuita, spisovatel a filosof 17. století. Během svého života byl za své mimořádné a nadčasové názory církevními autoritami často pronásledován a cenzurován, protože představitelé církve považovali jeho dílo za dehonestující a podkopávající vážnost církevního, ale i světského stavu.

Baltazar Gracián Y Morales se narodil v Calatayud, Aragon, Španělsko. Do Tovaryšstva Ježíšova nastoupil v roce 1619. Gracián následně napsal několik knih o aspektech lidského života a chování a nakonec se stal rektorem jezuitské koleje v Tarazoně. Gracián se zabýval definováním kvalit ideálního člověka a vytvořením systému pravidel, která by vedla k lepšími až ideálnímu životu.

Pod svým skutečným jménem vydal pouze jednu knihu: Sanctuary Mediation for Priests and Frequent Communiates. Ostatní knihy vydal bez svolení svého jezuitského představeného pod pseudonymy Lorenza Graciána nebo Graciána de Marlonesa.

Mnoho jeho knih bylo věnováno objasnění principů konceptismu – metafyzického vtipu, založeného na dvojznačnostech, nových slovech, propracovaných domýšlivostech a protikladech. Někteří považují jeho styl za nástup dekadence. Právě světská povaha některých jeho knih později vedla k jeho pokárání.

V roce 1637 publikoval knihu El héroe, kde popisuje politického nadčlověka, kterého pojal jako křesťanskou odpověď na Machiavelliho prince. Kniha později upoutala pozornost Napoleona a ovlivnila Schopenhauera a Neitzscheho.

V pozdějším díle El discreto Gracián tvrdil, že k zajištění ideálního života je třeba nejprve hovořit s mrtvými (číst jejich díla), poté se živými (získávat světské zkušenosti a cestovat) a poté se sebou (meditací a přípravou na smrt).

Navzdory svým nadřízeným vydal pod jiným jménem knihu El kritón (1651, 1653, 1657), třídílný filozofický román, který německý pesimistický filozof z 19. století Arthur Schopenhauer považoval za jednu z nejdůležitějších knih, jaké kdy byly napsány. Schopenhauer velmi obdivoval Graciána. Není divu, že v jeho díle najdeme dostatek společných myšlenek.

Kniha je psána satirickým tónem o lidské společnosti. Jedná se o příběh ušlechtilého divocha, který je přiveden do Evropy, aby pozoroval tzv. civilizační výdobytky. Vyvozené závěry jsou ale vysoce pesimistické, což naznačuje, že civilizace poškozuje přirozené humanistické instinkty, s nimiž se člověk rodí.

Asi 300 aforismů bylo získáno z Gracianových děl a publikováno jako příručka El Oráculo (Příruční orákulum a umění moudrosti).
Jedná se zhuštěný souhrn moudrosti ve 300 odstavcích, jak se chovat v životě důstojně, moudře a proto i šťastně.
Tuto knihu, stejně jako ostatní Gracianovy knihy, vydal jeho přítel Don Vincencio Juan de Lastanosa. Byl to možná on, kdo vytáhl jeho myšlenky z ohromné ​​Gracianovy práce, která v mnoha případech odráží jeho zřejmou touhu poučovat knížata a jejich výkon moci.

Knihy:
Baltasar Gracián, Příruční orákulum a umění moudrosti, Odeon, Praha 1990.
Baltasar Gracián, Kritikon, Odeon, Praha 1984
Gracián kontra Komenský : Příruční orákulum aneb Umění moudrosti / uspořádal Hugo Schreiber Praha, Evropský literární klub 2006.

Výpisky z díla: Příruční orákulum aneb Umění moudrosti

Hloupost vždycky vstupuje bez zaklepání, protože všichni nevědomci jsou smělí. Sama jejich prostota, která jim zprvu brání vzít v úvahu námitky, zbavuje je později pocitu trapnosti.

Nikdy se nezdržovat s hlupáky. Je jím ten, kdo je nezná, a více ten, kdo je poznal, ale neodmítl. Jsou totiž nebezpeční v běžném styku, a v důvěrném škodliví. A třebaže na nějakou dobu je zadrží vlastní nedůvěra a cizí opatrnost, posléze svou hloupost provedou anebo vysloví, a pokud s ní otáleli, tedy jen proto, aby byla důkladnější.

Hloupí jsou všichni, kteří na to vypadají, a polovina těch, kteří na to nevypadají.

Aby byl člověk oblíben, musí použít jediného prostředku: odít se kůží nejtupějšího hovádka.

Být ve střehu proti hrubcům, hašteřivcům, domýšlivcům a veškerému druhu hlupáků. Lze jich potkat mnoho a moudrost spočívá v tom, minout je.

Puklá nádoba se nikdy nerozbije a svou trvanlivostí se až zprotiví. Zdá se, že štěstěna závidí nejvýznamnějším osobám, protože klade na roveň dlouhověkost a neužitečnost jedněch s významem a krátkověkostí druhých. Takže tu budou chybět všichni, na nichž záleží, a zůstane ten, který nepřináší žádný prospěch.

Mlčenlivost je známkou sebeovládání. Srdce bez tajemství je jako odkrytá karta. Tam, kde je hloubka, jsou i hluboká tajemství, neboť se vyskytují veliké prostory a zálivy, do nichž se utápějí poklady.

Ach, jak velkým byl mudrc, kterého znepokojovalo, že jeho spisy by byly po chuti mnohým! Vybraného muže nesytí obecná chvála. Někteří jsou však takovými chameleóny veřejné obliby, že nenacházejí požitek v příjemných váncích Apollónových, ale v přízemním dechu zástupů. To se týká i soudnosti: ta ať se nedá ošálit zázraky chátry, které jsou leda pro ohromování hlupců, poněvadž uvádějí v úžas obecnou nevědomost.

Všichni jsou modloslužebníky: jedni úcty, druzí prospěchu, a všichni rozkoše.

The post Baltazar Gracián. Cenzurovaný jezuita a jeho Příruční orákulum umění moudrosti first appeared on Čítárny.

Kladivo na čarodějnice je mimořádně syrový román o zvůli jednotlivce, který pod ochranou elit, v tomto případě pod ochranou katolické církve a šlechtické vrchnosti, důmyslně vede procesy proti nevinným lidem za účelem získání jejich majetku a prosazení své touhy po moci. Záminkou vraždění byla obrana a očista křesťanství před tzv. pokušením ďáblovým.

Celá kniha Kladivo na čarodějnice popisuje skutečnou událost, která se odehrála v letech 1678 – 1692 na Šumpersku a svým rozsahem nemá ve světě obdoby.

Hlavní historickou i románovou postavou je Boblig z Edelstadtu.
Částečně vystudovaný soudce, který byl požádán, aby vysvětlil údajné čarodějnictví na hrabství hraběnky z Galle (Velké Losiny na Šumpersku). Kniha začíná příběhem, kdy žebračka Maryna Schuchová v kostele nesní hostii, ale přinese jí porodní bábě Dorotě Groerové, která jí chtěla dát své krávě, aby měla více mléka. O tomto zhřešení se dovídá hraběnka z Galle a povolává na doporučení Bobliga z Edelstadtu. Po léta ne příliš úspěšný muž vidí ve svých 66 letech velkou životní příležitost k vlastnímu obohacení.
Postupně si získává důvěru šlechty i církve v Olomouci a začíná promyšleně a cílevědomě obviňovat nevinné lidi z čarodějnictví. Všichni jsou postupně mučení, upalování a další oběti jsou zatýkány na základě výslechů a doznání učiněných na mučidlech tzv. tortuře. Celkem bylo za 14 let upáleno kolem sta lidí.

Celkem Boblig ve jménu Boha pozabíjel 104 lidí a o jejich majetek se podělil se šlechtou a církví,
která všechno schvalovala. Vrcholem čarodějnického vraždění bylo zabití šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera, který marně poukazoval na nesmyslné zločiny a snažil se řádění zastavit. Za to byl uvržen do vězení, později zde odolával i tortuře, ale nakonec se po druhém strašném mučení doznal ke všemu, co po něm chtěli. Byl zřejmě jako jediný kněz v celé historii čarodějnických procesů v Evropě upálen, když mu předtím olomoucký biskup po dvakrát odepřel milost.

Podle historiků se jedná o jeden z nejhorších zločinů v pobělohorské historie katolické církve v Čechách a na Moravě, za který se katolická církev dodnes ani neomluvila.

Podobná zrůdná inkvizice proběhla v Americe, Salemský proces.
Obviněno z čarodějnictví bylo převážně 150 žen. Celkem v této puritánské komunitě zemřelo 20 lidí.
10. června roku 1692 první popravenou oběšením byla Bridget Biskupová ze Salemu. Stalo se ve státě Massachusetts léta páně 1692.

Václav Kaplický při psaní románu Kladivo na čarodějnice čerpal především z historických pramenů:
z Velkých Losin na Šumpersku, kde čarodějnické procesy proběhly v letech 1678 až 1692 a také z údajů o jiných čarodějnických procesech v Evropě. Například z knihy Malleus maleficarum (česky Kladivo na čarodějnice). Ta byla napsána v roce 1486 dominikány Kramnerem a Sprengerem, když předtím jejich úsilí podpořil sám papež Inocenc VIII, protože už v roce 1484 vydal bulu „Summis desiderantes affectibus“. Podle knihy Malleus maleficarum pocházela moc čarodějnice ze soulože s mužským démonem, jímž byl incubus; čaroděje s ženským démonem, jíž byla succubus; čarodějnice byly autory knihy považovány za pozemské zástupce knížete zla.

Podle knihy Václava Kaplického byl v roce 1969 natočen vynikající černobílý film
Kladivo na čarodějnice Otakara Vávry.
Hlavní roli Bobliga zahrál, v té době velmi populární herec, Vladimír Šmeral a vynikajícím způsobem se ve filmu projevil také Josef Kemr, jakožto jeho pomocník.
Tento film patří k tomu nejlepšímu, co bylo v česko-slovenské kinematografii natočeno. Během roku 1970, jej v kinech shlédlo více než milión diváků.

Václav Kaplický (*28.08.1895 – †04.10.1982)
je znám především  jako autor historické beletrie, i když byl také známý publicista.
V médiích pracoval od roku 1919 (Čin, Pokrok, Družstevní práce, Melantrich).
Od roku 1950 se věnoval pouze literatuře a těžištěm jeho tvorby se stala doba husitská, doba čarodějnických procesů a bezpráví, a také různá povstání, vzpoury a lidový odpor.

Doporučená literatura: Možná se někomu může hodit.
František Jiří Eberl, Pragmatické dějiny města Olomouce, ed. V. Spáčil, Olomouc 1994.
Jan Kašpar, Hony na čarodějnice na Šumpersku trvaly osmnáct let, LN, 11.7. 1998, s. 30.
Václav Medek, Čarodějnické procesy a upálení děkana K. Al. Lautnera v Mohelnici, DP 1962, č. 7., s. 128-130, č. 8., s. 151-153, č. 9., s.166-169, č. 10, 188-189.
Václav Medek, „Čarodějnický děkan“ Kryštof Alois Lautner, SM 1966, 13, s. 9-18.
Václav Medek, „Čarodějnický děkan“ Kryštof Alois Lautner, VZ 1973, 80. František Spurný, Severomoravské čarodějnické procesy, VZ 1970, 1. František Spurný – Vojtěch Cekota – Miloš Kouřil, Šumperský farář a děkan Kryštof Alois Lautner, oběť čarodějnických inkvizičních procesů, Šumperk 2000.
František Štěpán, K životopisu inkvizitora J.F. Bobliga, SM 1992, 64, s. 52-54.
Marek Tomaštík, Čarodějnické modlitby jako specifický problém čarodějnických procesů, SBORNÍK Z SVK OU, 1996, s. 69-80.

The post Kladivo na čarodějnice. Kaplického obžaloba katolické církve a její touhy po moci first appeared on Čítárny.

Děkan i pozdější rektor Pražské univerzity Petr z Mladoňovic (cca 1390 – 7. 2. 1451) se do historie zapsal svým písemným svědectvím o upálení Jana Husa, které je dnes jediným dokumentem i o kostnickém koncilu, z něhož se kupodivu nedochovaly žádné písemnosti. Relatio de magistri Joannis Hus causa in Constantiensi consilio acta, tak se jmenuje zpráva o průběhu procesu v Kostnici, česky vyšla až roku 1533 pod názvem “Spis o utrpení Mistra Jana Husa”.

Spisovatel a kazatel Petr z Mladoňovic byl jedním z průvodců Jana Husa na jeho cestě na kostnický koncil.
Tam s ním setrval po celou dobu jeho jednostranného procesu a byl přítomen jeho odsouzení za jeho názory a upálení 6. 7. 1415.

V roce 1416 se stal Petr z Mladoňovic svědkem další tragické události v české historii, a to upálení Mistra Jeronýma Pražského v Kostnici.
Ten za své názory zemřel mučednickou smrtí na tom samém místě jako Mistr Jan Hus 30. 5. 1416.
O této události rovněž vydal písemnou zprávu pod názvem: Narratio de magistro Hieronymo Pragensi pro Christi nomine Constantiae exusto

Petr z Mladoňovic byl velmi schopný intelektuál své doby.
Bylo mu zřejmé, o co jde katolické církvi, jako mocenské síle v evropském prostoru, a těžko mohl souhlasit s vyhlazovacími vojenskými akcemi, kterými proslul např. papež Martin V., který například roku 1429 psal polskému králi Vladislavu II.:

„Věz, že zájmy Svatého stolce a stejně tak tvé koruny, je vyhubit Husity. Pamatuj, že tito bezbožníci se odvažují vyhlašovat a zavádět principy rovnosti…že všichni Křesťané jsou bratři…že Kristus přišel na zem, aby odstranil otroctví…volají lidi ke svobodě. Dokud je ještě čas, obrať své síly na Čechy (Bohemia). Pal, masakruj, zpustoš celou zemi, neboť nic nemůže být tak Boha těšícího a pro tebe jako krále užitečnějšího než vyhlazení Husitů.“

Celkem papež Martin V. (1417–1431) prý vyhlásil jen jednu trestní křížovou výpravu proti Husitům (1. března 1420).
Nicméně s dalšími musel minimálně souhlasit, protože Křížové výpravy, starším výrazem kruciáty, byly vojenské výpravy z dob středověku, které vždy vyhlašoval papež.
Nejvíc ostudné porážky žoldáckých křižáků u Domažlic 14. srpna 1431 se ale už nedožil. Tehdy se Křižáci rozutekli po zaslechnutí husitského chorálu, aniž by došlo k boji.

Každopádně proti husitům bylo během cca 10 let  připraveno více trestných křížových výprav – v letech 1420, 1421, 1422, 1423, 1426, 1427 a 1431.
Křížová výprava 1422 se nakonec v podstatě neuskutečnila a výprava Sasů byla poražena už v bitvě u Ústí roku 1426.

Legendární husitské bitvy:
Bitva na Vítkově (14. července 1420): Husité pod vedením Jana Žižky odrazili útok křižácké armády a uchránili Prahu od pádu.
Bitva u Vyšehradu (1. listopadu 1420): Husité porazili vojsko Zikmunda Lucemburského a obsadili Vyšehradskou pevnost.
Bitva u Domažlic (14. srpna 1431): Největší husitské vítězství, kde husité porazili pátou křížovou výpravu jen svým zpěvem.
Bitva u Kutné Hory (21. – 22. prosince 1421): Husité porazili císařské vojsko a obsadili město Kutná Hora.
Bitva u Habrů (8. ledna 1422): Husité porazili Zikmundovu výpravu.
Bitva u Hořic (20. března 1423): Jan Žižka a Husité zvítězili nad východočeskými pány.
Bitva u Mostu (5. srpna 1421): Husité dosáhli vítězství u města Most.
Bitva u Žlutic (druhá polovina listopadu 1421): Další husitské vítězství v severních Čechách.

Husitské bitvy,  které skončily zradou a porážkou:
Bitva u Lipan (30. května 1434): Poslední velká husitská bitva, která ukončila období husitských válek.

Petr z Mladoňovic byl někdy velmi kritický k jednotlivým projevům hnutí, jako např. k Táboritům, k některým názorům husitského arcibiskupa Jana Rokycana apod.
Vystupoval i proti nekontrolovanému násilí, které se rozšířilo v husitském hnutí, a to jak vůči všemu katolickému, tak vůči sobě samým v podobě jakési zvrácené občanské války.

Petr z Mladoňovic po celý život vycházel z učení Mistra Jana Husa, který říkal, že Kristus hlásá lásku, jeho náboženstvím je přirozená rovnost všech lidí, neboť jsou jedné podstaty z jednoho Boha.

Upálení mistra Jana Husa, jak to viděl na místě samém Petr z Mladějovic

Když pak byl Hus veden z onoho kostela tak korunován, na hřbitově toho kostela pálili právě knihy, prý jeho. Spatřiv to, jda kolem, pousmíval se tomuto jejich počínání. A cestou napomínal ty, kteří stáli okolo, i kdo šli za ním, aby nevěřili, že má zemříti pro bludy; poněvadž mu byly lstivě přiřčeny a lživě za vinu kladeny křivým svědectvím jeho úhlavních nepřátel. A věru skoro všichni obyvatelé města vyšli ve zbroji a provázeli ho na smrt.

A když přišel k místu, kde měl býti umučen, poklekl, pozdvihl ruce i oči k nebi a s plně oddanou zbožností modlil se žalmy, zvláště: ,,Smiluj se nade mnou, Bože” [Ž. 51,3] a ,,V Tebe, Pane, jsem doufal” [Ž. 31,2.6], opakuje verš ,,V ruce Tvé, Pane”. Krajané jeho, kteří tu stáli, slyšeli, jak se modlí radostně a s veselou tváří.

Místo, kde měl být umučen, bylo mezi zahradami na louce, kudy se jde z města Kostnice k tvrzi Gottliebenu, mezi branami a příkopy předměstí toho města. Někteří okolo stojící laikové hovořili: ,,Nevíme, co a jak dříve činil či mluvil, nyní však vidíme a slyšíme, jak svatými slovy se modlí i mluví”. A jiní pravili: ,,Jistě by bylo dobře, aby měl zpovědníka a byl slyšen”. Avšak nějaký kněz sedící na koni v zeleném oděvu, podšitém červeným hedvábím řekl: ,,On nesmí býti slyšen, ani mu nesmí být dán zpovědník, poněvadž je to kacíř.” Mistr Jan však, dokud ještě byl v žaláři, vyzpovídal se nějakému doktoru, mnichovi, který ho dobrotivě vyslechl a dal mu rozhřešení, jak sám [Hus] vyznává v jednom z listů, jež poslal svým přátelům z vězení.

Když pak se modlil, jak již připomenuto, spadla mu s hlavy ona potupná koruna pomalovaná třemi ďábly; pohleděv na ni, pousmál se. A někteří z žoldnéřů kolem pravili: ,,Ať mu ji dají znovu na hlavu, aby byl upálen spolu s ďábly, svými pány, kterým sloužil.” Povstávaje na rozkaz katův z místa, kde se modlil, zvolal hlasitě a zřetelně, takže i jeho přátelé dobře ho mohli slyšeti: ,,Pane Ježíši Kriste, tuto strašlivou, potupnou a krutou smrt pro tvé evangelium a pro kázání slova tvého chci poslušně a pokorně podstoupiti.” Nato byl veden kolem okolostojících; napomínal je a žádal, aby nevěřili, že se jakýmkoli způsobem držel článků přičítaných mu křivými svědky, že je kázal neb jim učil. Pak byl svlečen ze svého oděvu a přivázán ke sloupu provazy tak, že byl k tomu sloupu uvázán rukama nazad, a když byl obrácen tváří k východu, řekli někteří z okolostojících: ,,Ať nestojí obrácen tváří k východu, protože je kacíř; obraťte jej k západu.” Tak se i stalo. Když pak ho přivazovali za krk jakýmsi začerněným řetězem, podíval se naň a s úsměvem pravil katům: ,,Pán Ježíš Kristus, vykupitel můj a spasitel, tvrdším a těžším řetězem byl spoután; já bídný nestydím se nésti tenhle, pro jeho jméno jsa svázán.” Onen sloup byl pak jako tlustý kůl, skoro na půl kroku široký; na jednom konci jej zaostřili a zatloukli do země na oné louce. Pod nohy Mistru podložili dvě svázané otepi dříví. Přivázán ke sloupu, měl ještě na nohou střevíce a jedno pouto. A takové otepi dříví, proložené slámou, kladli mu i kolem těla, jak stál, až k bradě; bylo toho dřeva na dva vozy neb káry.

Než však hranice byla podpálena, přišel k němu říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu, a s ním syn nebožtíka Klema a domlouvali mu prý, aby si ještě zachoval život a aby odpřisáhl a odvolal někdejší svoje kázání a učení. On však pohlížeje k nebi hlasitě odpověděl: ,,Bůh je mi svědkem, že co se mi křivě připisuje a z čeho mne křiví svědkové obvinili, tomu jsem nikdy neučil ani toho nekázal, nýbrž mou přední snahou při kázání i při všech mých činech i spisech bylo, abych jen mohl odvrátit lidi od hříchů. A v té pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil i kázal podle výroků a výkladů svatých doktorů, dnes s radostí chci zemříti.” A uslyševše to, ihned onen maršálek spolu se synem Klemovým zatleskali rukama a odešli.

Nato katové pod ním zapálili; a Mistr hned hlasitě jal se zpívati nejdříve ,,Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi”, potom ,,Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou”, a dále ,,Jenž jsi se narodil z Marie Panny”. A když tak potřetí začal zpívati, v tom vítr vmetl mu plamen do tváře; i modle se v duchu pohyboval rty a hlavou, a tak duši v Pánu vydechl. Co umlkl, bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl duši, asi tak dlouho, jak by bylo lze rychle odříkati dvakrát neb nejvýš třikrát Otče náš.

Když pak dříví oněch otepí a provazy shořely a zbytky těla ještě stály visíce za krk v onom řetěze, hned katové strhli to ohořelé tělo i se sloupem k zemi a spalovali je přiloživše na oheň ze třetího vozu dříví; a chodíce dokola, kyji rozbíjeli kosti, aby tím rychleji shořely na popel. A našedše hlavu, kyjem ji rozbili na kusy a znovu vhodili do ohně. A když našli jeho srdce mezi vnitřnostmi, nabodli je na konec zašpičatěného kyje jako na rožeň, a zvláště je opékajíce a spalujíce propichovali je oštěpy, a konečně všecko obrátili v popel. A šat vhodili katové do ohně i se střevíci z rozkazu onoho Klema a maršálka, kteří řekli: ,,Aby snad Čechové to neměli za svaté ostatky; a my ti to dobře zaplatíme.” Což i učinili. A tak i všechen popel ze shořelých dřev naložili na káru a hodili do proudu Rýna, jenž tam blízko teče.

 

Upálení mistra Hieronyma Pražského, jak to viděl na místě samém Petr z Mladějovic.

Hieronym Pražský navštívil kostnický koncil ve snaze pomoci Mistru Janu Husovi, ale nebyl vyslyšen a „spikli se proti němu“.
Požádal krále Zikmunda o vizitaci, aby mohl být vyslechnut před koncilem, ale nedostal ji, a tak se vydal na cestu do Čech, ale byl uvězněn a přivezen do Kostnice a vsazen do žaláře.
“Když pak nastal večer, poslal arcibiskup z Rigy své muže, kteří, když odváděli mistra Jeronýma, velmi pevně mu utáhli řetězy na rukou a na krku a drželi ho tak několik hodin, a když konečně nastala noc, vsadili ho do jakési městské věže na hřbitově svatého Pavla, připoutali ho za nohy k jakési těžké kládě a ruce mu za ně svázali. “
xxx

Dne 11. září 1415 byl Hieronym přiveden ke svatému Pavlovi a pod nátlakem odvolal své učení.
“Když však zničili Jana Husa, pak o svátku Narození Panny Marie (11. září) přivedli mistra Hieronyma, tak dlouho a tak těžce spoutaného, do kostela svatého Pavla, vyhrožovali mu smrtí a neustále ho nutili, aby přísahal a odvolal, naléhali na něj, aby souhlasil se smrtí Jana Husa, jako by byl od nich spravedlivě odsouzen. On pak v obavě před smrtí a v naději, že tím unikne z jejich rukou, přísahal podle jejich vůle na text, který mu byl tehdy předán, v katedrále na shromáždění.”
xxx

Přesto nebyl propuštěn kvůli pochybnostem o upřímnosti odvolání.
“A když proti němu vyslaní Michael de Causis, mistr Páleč a další jejich spolupracovníci poznali ze slov samotného Jeronýma a z jiných jistých známek, že takovou přísežnou výzvu učinil nikoliv upřímně, ale s touhou se z toho vyvléci, … vznesli proti mistru Jeronýmovi nová obvinění a předložili je ve formě článků a pobízeli mistra, aby na ně odpověděl.”

Ve dnech 23.-30. května 1416 byl veřejně vyslýchán, odsouzen a v den vynesení rozsudku upálen na stejném místě jako Jan Hus.
” Když však oheň spálil téměř celé jeho tělo po celém obvodu i s vousy, objevily se na celém jeho těle následkem popálení jakési velké puchýře ze zvířecích vajec. On však ještě téměř čtvrt hodiny prudce pohyboval hlavou a ústy. Takto hořel, a protože byl velmi silné konstituce, zůstal v ohni za velkého utrpení naživu tak dlouho, dokud člověk mohl volně přejít od kostela svatého Klimenta přes most ke kostelu svaté Marie.”

The post Petr z Mladoňovic a jeho svědectví upálení Jana Husa a Jeronýma Pražského v Kostnici 1415-1416 first appeared on Čítárny.

The post Mistr Jan Hus byl upálen v Kostnici 6. července 1415 za názor. Důkaz totalitní arogance moci církve first appeared on Čítárny.

Oba tito světci, kteří dodnes spojují ortodoxní a katolickou větev křesťanství, se narodili v první polovině 9. století v obci Thesaloniki (Soluň), které apoštol Pavel kolem roku 52 po Kristu adresoval svůj zřejmě chronologicky první dopis, obsažený v novozákonním kánonu, První list Tesalonickým (První list Soluňským). Kdysi (asi před 10 lety) jsem k úvodním slovům druhé kapitoly tohoto listu (1Te 2,1-16) napsal dosud nezveřejněný komentář, který se mi zdá poměrně aktuální i dnes. Třeba bude čtenáře zajímat.

Malá poznámka pro ty, kdo nejsou příliš obeznámeni s dějinami křesťanství.
Apoštolů kolem Krista Pána sice bylo 12, ale žádný z nich nerozšířil křesťanství mezi pohany. Původní kruh apoštolů se v zásadě držel velmi konzervativní verze původního „židokřesťanství“ (např. povinnost obřízky, omezení ve stravě, uctívání svátků). Teprve svatý Pavel z Tarsu, povolaný podle Nového zákona Bohem na cestě do Damašku, kam jel pronásledovat křesťany, se stal tvůrcem a hlasatelem křesťanství, jak ho známe dnes a jako se rozšířilo mimo Palestinu. Jeho autentické listy jsou nejstaršími texty Nového zákona (byly napsány dříve než evangelia) a jeho pojetí křesťanství se dá shrnout do teze, že Kristus nás osvobodil od litery Zákona k životu z Ducha a z Lásky, ke svobodě dospělých lidí.

Zmíněná pasáž z Prvního listu Tesalonickým se věnuje Pavlovým vzpomínkám na práci v Soluni. Apoštol zdůrazňuje, že příchod jeho a jeho společníků do Soluně nebyl marný. Upomíná adresáty na utrpení, které přestál před svým příchodem do města ve Filipech – a také mluví o odvaze, kterou jemu a jeho společníkům dal Bůh, aby přesto hlásali evangelium. Když toto všechno apoštol připomenul, obrací se na Soluňské těmito pohnutými slovy:

„Naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést. Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce. Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku – Bůh je svědek!“

Předně si všimněme toho poselství, které Pavel se společníky přináší celému světu: je to evangelium.
Evangelium je určitá zpráva, které se musíme učit (především z Písma a potom z tradice apoštolských otců). Nejde jen o to zprávě rozumět, vyslechnout ji, je třeba mnohem více. Právě proto evangelium není text, nýbrž spíše způsob života, života ve vztahu k Bohu. Na základě této úvahy můžeme lépe porozumět tomu, proč raná církev dovedla schválit jako kanonické čtyři různé texty evangelia. Evangelium v plném slova smyslu je totiž celý Nový zákon, každé ze čtyř evangelií jsou pouze příspěvky k evangeliu, příspěvky podle Marka, podle Matouše atd. Ty texty nemají podávat přesnou zprávu, přesnou informaci o událostech, nýbrž všechny dohromady mají být prostředníkem, skrze nějž se nás dotkne Slovo Boží v Duchu svatém. Že nepochází z nekalých úmyslů, to může apoštol říci celkem s jistotou, protože při jeho poctivosti k sobě samému a inspirovanosti Duchem sv., je se svými úmysly jistě docela dobře seznámen. Na druhé straně vystává otázka, jak může říci, že jeho poselství nevychází z omylu? Copak se cokoli, co je lidské, neukazuje vždy nějak mylným – a copak apoštol není člověk, nejsou jeho slova slovy lidskými? Jistěže jsou. Avšak o ta slova právě tolik nejde, jde o Ducha, o evangelium. Proto apoštol jinde (2K 3,6) říká, že litera zabíjí, avšak Duch dává život. Proto jakékoli zákonické, paragrafové chápání Nového zákona prostě není evangelium.

Základem hlásání evangelia, jak o tom píše Pavel, je líbit se více Bohu než lidem, dbát na Boha, který zkoumá naše srdce. Proč srdce?
Má snad na srdci záležet zvěstování evangelia? V křesťanství se až příliš často myslelo, že srdce je slabá opora. Různým pastýřům tanulo na mysli, jak je člověk křehký, jak potřebuje jasný řád, jak ponechat ho svému srdci mimo závory explicitních pravidel je totéž jako nechat ho úplně zvlčit. A sám apoštol někdy má tyto sklony. Nemohou však být prostě primárním obsahem křesťanství, mohou být nanejvýše určitou praktickou pomůckou, kterou si vynucují okolnosti. První věc, již si v takové diskusi budeme muset asi vždy všimnout, je jakási prazvláštní představa, že položit důraz na srdce tak, jak ho klade sám apoštol Pavel, znamená ponechat člověka jeho svévoli. Jenomže ze čtyř evangelií jasně vidíme, oč Ježíšovi šlo: odmítal dodržování vnějších pravidel tam, kde buď byla v rozporu s láskou, nebo tam, kde sloužila k pouze vnějšímu náboženskému životu bez lásky. Člověk je přirozeně před Bohem odpovědný nikoli jen za to, jaká explicitní pravidla odmítne, nýbrž i za to, jaká poslouchá a proč. Nezbaví se v žádném případě odpovědnosti za svá rozhodnutí, pokud je přenechá na někom jiném. Bůh bude vždy nakonec zkoumat jeho srdce a ptát se ho na to, jaký byl on sám. Že poslouchal to a to, ještě nevypovídá vůbec nic o tom, jaký je sám v sobě.

Když tedy apoštol dbal víc Boha, který zkoumá naše srdce, než lidí (a lidmi jsou jistě míněni i všichni možní kněží a autority), pak tím vůbec nedal přednost vlastní svévoli před poslušností Bohu, nýbrž vlastní odpovědnosti před neodpovědným a mechanickým poslouchání lidí.
Hlásání evangelia, čehosi duchovního, co nelze zamknout do mrtvého a dutého hlasu litery, tedy hlásání životní konverze a živého vztahu s Bohem, je dáno jasně do souvislosti s posloucháním Boha, který zkoumá naše srdce. Křesťan se bude ptát: jakého mne shledá Bůh, který přece vskutku vidí do mého srdce? Nebude se před tíhou této otázky schovávat za autority. Co mu pomohou autority před tváří a soudem Božím? Autorita Nového zákona (včetně Pavlových listů) nevytváří nějaký systém, za který bychom se mohli takto schovat se svou odpovědností a s tíhou problému. Apeluje na nás místo toho, abychom žili autenticky a vskutku odpovědně před tím, který zkoumá naše srdce. Hlásat evangelium bez takového postoje vůbec nejde; apoštol to dává poměrně jasně najevo, když staví do souvislosti s hlásáním evangelia právě rozdíl mezi posloucháním lidí a posloucháním Boha. A s tím chtě nechtě dost úzce souvisí ta řeč o lichocení a chtivosti majetku. Do jakéhokoli velkého, mocného a organizovaného náboženství se podíváme, uvidíme, že kněžská kasta, jejíž moc byla opřena právě o poslušnost věřících, měla sklon k různému politickému handlu, k lichocení a ke zločinu. Pavel ovšem nepřišel hlásat evangelium proto, aby jej někdo poslouchal, nýbrž aby lidé poslouchali Boha. Nikdy se nestal ničím, co by připomínalo církevního hodnostáře nebo vladaře. Nevyžadoval od nikoho pro sebe žádnou finanční nebo jinou materiální podporu, živil se prací svých rukou a opíral se o autoritu nevynucenou mocenskými prostředky (neměl vojáky ani justici), konečně také nestanovoval nějaké konkrétní doktríny a paragrafy, nýbrž vedl ke konverzi a na cestě celoživotní konverze k Bohu byl sám příkladem. Zdá se, že apoštol byl zvláště hrdý na to, že pod žádnou záminkou nebyl on ani jeho společníci chtiví majetku, opakuje to totiž na více místech svých dopisů. Konkurenční učitelé různých jiných směrů si asi naopak na získávání peněz od lidí potrpěli – a Pavel v tomto viděl jeden z nejlepších znaků jejich neopravdovosti a lživosti. Důležitá jsou i další slova apoštolova, která následují hned za těmi, jež jsme citovali, znějí takto:

„Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných; ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti. Tolik jsme po vás toužili, že jsme vám chtěli odevzdat nejen evangelium Boží, ale i svůj život. Tak jste se nám stali drahými!“

Těmito slovy končí první odstavec naší pasáže. Vidíme, že pro apoštola a jeho druhy se stali důležitější lidé, kterým hlásali evangelium, a láska k nim, než jejich vlastní důležitost jako poslů Kristových. Dokonce i svůj život by za ně položili! V žádném případě to však pro nás není rámci Nového zákona nějaká novinka, neboť Pán sám říká, že dobrý pastýř položí život za své ovce (J 10,13-15). Z apoštolových úst potom museli adresáti jeho listu mnohem lépe rozumět řeči o matce, která chová svoje děti, než křesťané z pozdějších dob slovům mnohých hierarchů o svaté matce církvi.

Apoštol Pavel, který evangelizoval pohany, stál sám uprostřed obrovského pohanského světa, uprostřed Římského impéria s ideou, která byla naprosto nová, která byla pro pohany vlastně naprosto cizí a nepřijatelná, s ideou, kterou vyznávala hrstka jakýchsi podivínů kdesi v Palestině – jak se mu vlastně podařilo evangelizovat pohany?
Kde je tajemství toho obrovského úspěchu, jehož dosáhl a který mohl sotva někdo očekávat? Podobné otázky jsou palčivé zvláště dnes, kdy během emancipace člověka, během růstu kultury, vzdělanosti a svobody ztrácí křesťanství na všech frontách své pozice a jeho pověst spojená se středověkou církví mocipánů a tmářů není příliš dobrá. Naopak se křesťanství přesouvá do zemí třetího světa, kde mocipáni a různé mafie ovládají lidi v mnohem větší míře než v Evropě. Jak to že se apoštolovi Pavlovi podařilo ve velmi podobné společnosti jako ta dnešní evropská šířit myšlenku, která neměla z hlediska zdravého rozumu žádnou šanci na rozšíření – a jak to, že nám se to nedaří, že naopak lidé křesťanství opouštějí a vysmívají se mu i ti, kteří ještě nedávno věřili? Zdá se, že v Prvním listu Tesalonickým nacházíme docela tvrdou, ovšem naprosto jasnou odpověď.

Rozdíl mezi způsobem evangelizace apoštola Pavla a praxí církví v posledních staletích je otřesný.
Nicméně stejně tak i rozdíl mezi Pavlovým evangeliem a škatulkovacím systémem nauk různých církví, mezi Pavlovou přirozenou autoritou a represivním systémem církví, mezi Pavlovou láskou k těm, které evangelizoval, mezi jeho obětavostí a finanční skromností na jedné straně – a mezi tím, co známe z církevních praxí na straně druhé, i tento rozdíl je alarmující a zdrcující. Církve sice mohou nejrůznějšími úsměvy maskovat skutečný stav věcí, nicméně jejich ovoce i jejich pověst ve společnosti zůstane vždy neoddiskutovatelným svědectvím. Rehabilitovat křesťanství se dnes díky tomu může ukázat ještě nemožnější než rozšířit ho v Pavlově době. Ale aby nám to bylo ještě jasnější, upřeme svou pozornost na text druhého odstavce naší pasáže.

„Jistě si, bratří, vzpomínáte na naše úsilí a námahu, jak jsme ve dne v noci pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám přinesli Boží evangelium. Vy i Bůh jste svědky, jak jsme se k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali. Víte přece, že jsme každého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha, který vás povolal do slávy svého království.“

To je plný text druhého odstavce. Vskutku nemalý je důraz tohoto podivuhodného muže na to, že hlásal evangelium, aniž by po komkoli cokoli chtěl, co se týče materiálního zaopatření – a nebylo to pro něj vůbec snadné!
Ve dne v noci on i jeho společníci pracovali, aby nikomu nebyli na obtíž. S tímto přístupem by měl nesporně apoštol výbornou reputaci i mezi dnešními lidmi, zároveň je patrné, že i pro tehdejší lidi to bylo velmi důležité téma, když ho apoštol tolik zdůrazňuje. A nejen to. Oproti nikoli řídké praxi, kdy se nepravosti nebo dokonce zločiny církevních hodnostářů omlouvají poukazem na křehkost člověka a svatost církve i navzdory všem lidským hříchům, Pavel velmi jasně zdůrazňuje své a jeho přátel zbožné, bezúhonné a spravedlivé chování. Je to logické i díky tomu, na co jsme poukázali již výše – totiž díky tomu, že evangelium není litera, nýbrž Duch, že není nějakou informací, nýbrž konverzí a způsobem života. Pavel každého ze soluňských křesťanů (aspoň to tak říká) jako otec napomínal, povzbuzoval a zapřísahal, tedy nikoli ho jen učil doktríně, nýbrž šlo o cosi mnohem více než o doktrínu – o cosi, co se v žádném případě nemohlo obejít bez poctivé snahy o spravedlnost, zbožnost a bezúhonnost. Závažný rozdíl oproti dnešku, jak už jsme naznačili kurzívou, je i v tom, že apoštol se staral o každého křesťana, že ho znal osobně, že se o něj zajímal, když byl v tom kterém městě. Tento zájem o osobu druhého člověka má velký psychologický efekt a nemůže ho nahradit žádný oficiální, úřední aparát, který eviduje a sekýruje věřící. Cílem, o němž mluví apoštol, není žádný život podle předpisů, nýbrž život podle Boha, život vztahující se k živému Bohu místo mrtvých, neosobních předpisů, život individuálně autentický, nikoli život masově uniformní.

Apoštolova pozornost je upnuta k přicházejícímu království Boha, v jehož brzký příchod v době psaní Prvního listu Tesalonickým asi nesmírně mnoho věřil.
Závěrečný odstavec pasáže je věnován Pavlovým díkům, že Soluňští přijali od něj i jeho společníků slovo Boží zvěsti nikoli jako slovo lidské, nýbrž jako slovo Boží, kterým skutečně je. Toto slovo Boží, jak říká apoštol, projevuje svou sílu v těch, kdo uvěřili – přitom poukazuje na pronásledování, kterého se Soluňským dostává od jejich vlastních krajanů stejně, jako se ho dostává církvím, které jsou v Judsku, od jejich krajanů. A o těchto lidech, kteří v Palestině umučili Krista a pronásledovali křesťany (přičemž se pochopitelně jedná především o zákoníky, farizeje a vysoký klérus, tyto typy lidí zažehnou později ohně inkvizice a teroru také jakožto křesťané uprostřed církví, které se budou hlásit k Ježíši Kristu dávno po Ježíšově ukřižování), říká apoštol toto:

„Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy. Tak jen dovršují míru svých hříchů. Už se však na nich ukazuje konečný hněv Boží.“

Apoštol Pavel ve své době představoval alternativu k pevně organizované a etablované církvi, jejíž vůdcové si pro svůj zisk a pro své politikaření upravili Boží slovo tak, aby nechali umučit nevinného člověka, který byl Božím Synem, na kříži.

Cyril a Metoděj byli v situaci, když už církev představovala několik staletí mocenskou instituci, účastnící se politických zájmů své doby. Církevní hodnostáři představovali mocné muže, nicméně oba věrozvěstové přinášeli evangelium do nových zemí stejně jako apoštol Pavel, kde museli přesvědčit svým osobním příkladem a opravdovostí víry. Myslím, že list apoštola Pavla, adresovaný jejich soluňským předkům, vysvětluje výborně étos, který oba do našich zemí přinesli a který byl potom mnohokrát zrazen a pošlapán těmi, kdo se k nim z výše svých hierarchických postů hlásili a hlásí.

Photo: Sousoší Cyrila a Metoděje na Radhošti od Albína Poláška

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Cyril a Metoděj. Je přirozené, šířit nové myšlenky dialogem a ne cenzurou, násilím a arogancí first appeared on Čítárny.

Katolíci mají s Grahamem Greenem (1904 – 1991) trochu problém. Sami ho zařazují mezi tzv. katolické autory a přitom jeho život byl ukázkovým příkladem prostopášníka, sexuálního loudila, který svedl kdejakou ženu, jen na maželku zapomínal. Nakonec dává vale morálce zcela veřejně tím, že vyvolal pořádný skandál. Bylo to v roce 1967, když vyšla jeho kniha Smíme si půjčit vašeho manžela? May We Borrow Your Husband?

V čem byl hlavní problém knihy…
Vraťme se trochu zpátky do historie. Homosexualita byla staletí považována za trestní čin. Dříve se za ní zaživa upalovalo a později se posílalo na galeje. Oskar Wilde by mohl povídat. Na anglosaskowelšskoskotskoirskych ostrovech se tento trest zrušil až v roce 1967 (Anglie, Wales) v roce 1980 (Skotsko) a Irové se k tomu odhodlali až v roce 1982. A právě v počátku společenské vlny rušící tento trest zavedený náboženských viděním světa jak katolíků, tak luteránů se na trhu objevuje kniha Grahama Greena.

Bezesporu to byl záměr, který vyšel a kniha byla brzo rozebrána.
Dvanáct povídek v knize spojuje jedno téma – všeliké podoby lásky, ve kterých Greene zcela otevřeně popisuje až komediálně laděné příběhy našeho sexuálního života. Sbírce povídek navíc dominuje povídka úvodní, ve které čtete jedním dechem příběh podváděné manželky, jejíž muž je nakonec sveden ne dvěma vdovami z Bagdádu, jak zpívá Milan Lasica ve svém populárním songu, ale homosexuální dvojicí. Pokud si uvědomíme v jaké době kniha vyšla, pak je jasné, že skandál v médiích otevřel nečekaně (očekávaně) cestu ke statisícům čtenářů.

Graham Greene (2. října 1904 – 3. dubna 1991)
napsal za svůj život 26 románů, kolem 15 povídkových souborů. Většina jeho knih byla také zfilmována. Tematicky se pohybuje od vrcholných děl, na základě kterých ho řadíme mezi spisovatele svědomí, až po díla detektivní, humoristické, dobrodružné, eseje, scénáře, cestopisy, divadelní hry. Podle mne ho nejvíc proslavily knihy he End of the Affair (Konec dobrodružství, 1951), The Quiet American (Tichý Američan, 1955), Burnt-Out Case (Vyhaslý případ, 1961)

O Greenovi byla napsána celá řada knih. Nejznámější je třísvazková biografie profesora Sherryho The Life of Graham Greene, volume I–III. U nás je jedinou obsáhlejší prací kniha Jana Čulíka Básník trapnosti, 2002 pod nakladatelovým názvem Graham Greene: Dílo a život.

„Spisovatel má být zrnkem písku ve státní mašinérii.“ Spisovatel má podle Greena dvě povinnosti: říkat pravdu, jak ji vidí, a nepřijímat od státu žádné zvláštní výsady. „Jediná výsada, na kterou si může umělec dělat nárok, je neloajálnost. Patřím ke katolické církvi, z čehož by mi jako spisovateli mohly vznikat velké problémy, kdyby mě nezachraňovala neloajálnost. Někteří představitelé považují literaturu za určitý prostředek k cíli – má povznášet. Tento cíl je možná daleko významnější než literatura, ale patří do jiného světa. Literatura nemá s povznášením nic společného.“

Smíme si půjčit vašeho manžela? / May We Borrow Your Husband? (and Other Comedies of the Sexual Life) / Graham Greene / Vydal Odeon, 1970

Photocredit: 1978 Karsh, LATimes

The post Skandálni kniha sexuálního loudila Grahama Greena first appeared on Čítárny.

Před sto lety nebyly rozhlas ani televize, ale na počátku první světové války se rozbujelo čtení o hrdinech. V Anglii se zabýval psaním podobných reportáží spisovatel Arthur Machen (1863-1947), velebil prosté vojíny a jeho rekům se zjevovali svatí – včetně Jiřího. Ten se údajně vynořil 23. 8. 1914 i nad první bitvou první světové války u belgického Monsu, aby vedl waleské lučištníky.

Německá armáda v počtu 170 tisíc vojáků se právě vrhla na Britský expediční sbor o síle 70 tisíc mužů, který se u Monsu pokoušel zaujmout obrannou linii v délce 43 kilometrů, v jejíž západní části se Britové chvatně zakopali podle kanálu De Condé. Uhájit exponovaný výběžek fronty však znamenalo problém. Němci tu podnikli ústřední útok a nejprve vyslali pěchotu. Pod palbou utrpěla ztráty. Ačkoli britské síly nebyly početné, odrážely jeden útok za druhým a postavení držely. K obklíčení nicméně dojít muselo, to bylo očividné, a generál French vydal rozkaz ustoupit. Právě detailů onoho ústupu se chopil snílek Machen a patrně je částečně dotvořil.

Mons alias Bergen leží ve Valonsku, u hranic s Francií, a dnes má tři racionální, mysticismus rozhodně potírající univerzity a takřka sto tisíc obyvatel.
Je tedy něčím jako belgickou Plzní, s níž ostatně udržuje styky. Počínaje rokem 1967 tu také sídlí velitelství spojeneckých sil, nicméně vojenský tábor zde ležel již za dob Římanů. Mons včetně hradu se od sedmého století rozrůstal okolo kláštera svaté Valtrudy. V letech 1873-1875 básník Verlaine pykal ve zdejším žaláři, když postřelil přítele Rimbauda, ale víc se místo proslavilo 23. a 24. srpna 1914, kdy se tu poprvé v první světové válce střetly armády.

A také o pět set let dříve, kdy se srazila vojska (25. října 1415) u blízké, severofrancouzské vsi Agincourt. Zubožené, asi jen sedmitisícové anglické vojsko vedené Jindřichem V. se tak střetlo s odpočatými, pětadvacetitisícovými šiky Francouzů v 78. roce tzv. stoleté války a soky dělil jen kilometr pole.
Angličané se už zčásti smířili s tím, že budou rozdrceni, a snad jen jejich král je do poslední chvíle přesvědčoval, že naopak „s pomocí boží“ zvítězí. Pravděpodobné to však nebylo. Ani trochu ne. A Francouzi Britům navíc nepovolili ani průchod do Calais, a to ač král Jindřich prohlašoval, že zaplatí škody způsobené předchozím tažením a omezí britské nároky. Kdepak! „Žabožrouti“ pochopili, že jejich odvěký nepřítel z Ostrova nemá sebemenší šanci. Jakmile pokryla krajinu noc, dokonce uzavírali sázky, kdo za kuropění pobije víc mužů. A Jindřich? Neměl kam ustoupit.
Nejlepší obranou je útok a po čtyřech hodinách ranního vyčkávání tudíž anglický král rozhodl o „útěku vpřed“. Tři čtverce rytířů bez koní ozbrojených kopími, sudlicemi a halapartnami vcelku zvolna vykročily vstříc smrti. Oklopovalo je a zpředu krylo šest tisíc pochodujících lučištníků, kteří byli převážně žoldáky jižního Walesu.

Dvě stě metrů před Francouzi se toto vojsko na pokyn krále zastavilo mezi dvěma lesy a lučištníci zabodli do země 170-180 centimetrů dlouhé luky. Mnozí přitom vztyčili prostředník a ukazovák pravic, že mají prsty uchystány k napnutí tětivy, a stalo se to zárodkem gesta, které známe dodnes. „Poroučejte se ke všem svatým!“ překládá to slušná mluva. Lučištníkům ovšem hrozilo, že jim prsty v zajetí uřežou.
Ještě je měli, i pustily tětivy a smrt zašuměla nebesy. Každých deset vteřin vylétlo šest tisíc šípů. Francouzská kavalerie se zmohla na pohyb až po čtvrté z těch salv, aby ji zasáhla salva pátá. Jindřich předtím Angličany a Walesany zastavil v ideální úžině a Francouzi museli přes bláto deštěm rozmáčeného pole, kde někteří uvízli, až se kavalerie nakonec dala na útěk. Ale nahradili ji těžce odění francouzští pěšáci: sevřená masa vzorně pochodující vstříc smrti.

Bojiště mělo šíři osm set metrů, po stranách les a pod palbou jste mohli uhnout leda podle fronty. Chlapi vzadu však vás nemilosrdně hnali. Francouzů se posléze na poli shromáždilo tolik, že ztratili manévrovací prostor, sráželi se a po stovkách umírali či padali do zajetí. Přesto Jindřicha V. neopouštěl strach. Oni Francouzi přece zformují síly! říkalo mu cos a patrně proto vydal podlý rozkaz a dvě stě lučištníků bylo vyčleněno do rolí vrahů, aby podřezali zajatce. Historici sice dodávají, že šlo o emotivní reakci na masakr, při kterém předtím Francouzi zavraždili několik anglických dětí, jež hlídaly vozy se zásobami, ale nejde ani tak o tvrzení historiků, jako spíše Williama Shakespeara. Ten jistě uměl psát, ale i lhát. Rozhodně neplatí za spolehlivý pramen a ve své známé hře dokonce zastřel i původní Jindřichovo žadonění ohledně ústupu. O drtivém efektu lukostřelby, natož o podřezávání zajatců se taktéž nezmiňuje a pomíjí dokonce i klíčový význam chytré anglické taktiky. Výhru přičítá „pomoci boží“.

Už po pár dalších devastujících salvách lehce odění lučištníci luky upustili a masakrovali Francouze sekerami a kladivy, takže krátce po poledni na zemi leželo patnáct tisíc mrtvých a umírajících Francouzů, zatímco Angličané dosud přišli jen o tři sta mužů. Tisíce Francouzů naopak padly do zajetí, ale nelze se jim vysmívat, že by šípům nečelili. Měli však jen kuše. Jejich nabití trvalo šestkrát déle než natažení luku.

Dlouho vládly oprávněné dohady o smrtícím potenciálu oněch luků a o jejich průraznosti a dostřelu, neboť se žádný nedochoval. Archeologové však nakonec se štěstím vyzdvihli celou stovku luků z válečné Mary Rose Jindřicha VIII. potopené roku 1545, a tak již známe tu údernou sílu. Rovná se osmdesáti kilogramům na čtvereční centimetr a podobný šíp tudíž snadno proklál jakékoli brnění. Luky byly z tisového dřeva a pouštěly šípy rychlostí 40 m/sec. Účinný dostřel dvě stě metrů v bitvě u Agincourtu stačil.
S odstupem lze říct, že nasazení těžce oblečené jízdy i pěchoty na tamním poli bylo chybou, která bezprostředně ohrozila existenci Francie. Víc než sedm tisíc vojáků pak onen omyl zaplatilo životem, zatímco Angličanů nakonec padlo “jen” pět set, přičemž mezi nimi jen jediný šlechtic, hrabě ze Suffolku. Těžko totiž počítat obézního vévodu z Yorku, který zemřel na infarkt po pádu z koně.

Šest set let stará minulost, kterou jsme právě vylíčili, našla podivuhodné pokračování právě před sto lety. 29. září 1914 uveřejnil Arthur Machen v The Evening News svou nejslavnější povídku. Lučištníky. Vracela čtenáře do horkého srpna a poslední jeho neděle, ale i časopis The Weekly Dispatch tehdy lířil úděsný úprk Britů od Monsu.
„Jako bych to viděl také,“ vzpomíná Machen, „ale ač rozprášeni, to my triumfovali.“ A tvrdil, že postřehl okolo vojáků aureolu a vstoupil s onou vizí i do kostela. Při zpěvu evangelia pak prý vymyslil i povídku Vojákův odpočinek (1914). Má motiv grálu, ale nezůstal u toho a v další, nazvané Velký návrat (1915) vylíčil i příchod tří „červených“ strážců grálu (podle něj oltáře) do Walesu. Trojice se vynořila „za halasu zvonů“, všeobecného smíru a ve chvíli, kdy se uzdravila umírající dívka.

Větší pozornost než tyto příběhy však Machenovi získala zmíněná povídka Lučištníci, k níž jej inspiroval Kipling příběhem Ztracená legie – o přízračného indickém pluku. Machenova próza byla krátká, i přetiskly ji promptně některé farní věstníky. A roku 1915 pak jeden duchovní Machenovi navrhl, abys ji reeditoval jako knihu. Už dotyčný duchovní ovšem bral příběh jako pravdu a ve stejný čas Královstvím kolovalo vícero verzí téhož příběhu, v jednom z nichž se zjevily v mrtvolách Prusů i jizvy po šípech.

V jiném se mezi vojska spustilo mračno, aby Brity skrylo, a v další variaci oblak obestíral zářící siluety, jež Němcům plašily koně.
O dlouhé řadě siluet obestřených září píše i Machen, nicméně až nespolehlivý A. P. Sinnett v Okultní revui z května 1915 „slyšel o tom“, že se mezi čely vojsk vynořila „řada zářících bytostí“, Andělů z Monsu. Tak také okultista historku přejmenoval.
Stala se předmětem kázání a sám předseda Národní federace rad svobodné církve sir Joseph Compton Rickett pak hlásal, že vojáci přeludy viděli.
Společnost pro výzkum nadpřirozených jevů naopak psala překvapivě racionálně o halucinaci jen „několika“ z nich. Ale ze všech koutů světa přicházejí vydavateli The Ewening News dopisy s teoriemi a vysvětleními, pokračoval Machen v kutí žhavého železa. Vše je poněkud přízračné, píše ve své knize Lučištníci a další válečné legendy (1915), i ptejme se: Udělal z komára velblouda?
Osmdesát či méně než sedmdesát tisíc Britů expedičního sboru ustupovalo tenkrát před třemi sty tisíci muži, jak se tradovalo. Ale těch bylo ve skutečnosti „jen“ 170 tisíc. Podporovalo je však dělostřelectvo. Co pak přesně vylíčila Machenova „reportáž“, která nemá víc než čtyři stránky?

Obraz Douglasa W. Culhama z roku 1917

To, jak jednu výspu linie s tisícem obránců ohrozilo úplné vyhlazení. Pokud by došlo ke zničení oné výspy, tvrdí Machen, byly by anglické síly poraženy. I ostatní spojenci by učinili čelem vzad a na řadu by nevyhnutelně přišel Sedan. Jenže muži na výspě byli jiní. Utahovali si z přilétajících granátů, ba dávali jim komická jména. Sázeli se o ně. A vítali je úryvky kabaretních písniček. Přesto granáty vybuchovaly a trhaly dobré Angličany od hlavy k patě. Zdálo se, že té části linie není pomoci. Obránců zůstalo už jen pět set, a kam oko dohlédlo, blížily se oddíly německé pěchoty jako nějaký šedivý svět, píše Machen. Nezbývala žádná naděje. A tak si pár obránců výspy potřáslo rukama a jeden z nich vymyslil hned na místě novou verzi bojové písně Good buy, good buy to Tipperary.

Pokračovali v neúnavné palbě. Nepřátelé padali řada za řadou. Pár kulometů se vyznamenávalo, seč mohlo, ale všichni, jak tam stáli, už pochopili, že to bude k ničemu. „A svět bez konce. Amen,“ prohodil údajně jeden vojín a vzpomněl na vegetariánskou restauraci v Londýně, v níž si dal před válkou kotlety upečené z čočky a ořechů. Na talířích byl pod kotletami modře vyveden svatý Jiří a šlo přečíst i heslo: Adsit Anglie Sanctus Georgius, ale co znamenalo, to stolovník netušil, neboť neznal latinu. V zákopu si nicméně prý talíř vybavil. Jako obraz. Měl pocit chuti na ono maso, ale to chybělo. Zato masa útočníků je nahrazovala. Tři sta yardů před jedlíkem i s jeho vzpomínkou. Vyřkl v tu chvíli ono heslo? Skutečně vzápětí pocítil „elektrický“ šok? Machen to tvrdil. A bitevní vřava se vojínovi stala jen ševelením. „Do řady, do řady, do řady!“ zněl však „hlas silnější hromu“ a tisíce hlasů mu odpovědělo:
„Svatý Jiří! Svatý Jiří! Nedej nám zahynout, za veselou Anglii! Monseigneur, svatý Jiří, přijď na pomoc, přijď. Dlouhý luk a silný luk!“

Sotva výzva dozněla, voják uviděl řadu siluet obestřených září a podobaly se, ano, mužům napínajícím tětivy. Uslyšel výkřik, zaslechl hučení. Mračno šípů hučelo. Zabodlo se do zákopů nepřátel a Angličané spatřili „naráz padnout regiment“. Šedí muži však klesali i dál po tisících a Angličané slyšeli jen hrdelní řev německých důstojníků a rány z revolverů, kterými stříleli váhavce, líčí Machen. K zemi putovala jedna řada za druhou řadou a prosbu Jiřímu uslyšeli znovu: „Jezdče na výšinách, ochraňuj nás!“ A hučící šípy létaly tak hustě a rychle, až zčernal vzduch, tvrdí Machen. Před výspou zůstalo deset tisíc mrtvých a nedošlo díky tomu k dobytí Sedanu, ale mrtvoly prý nenesly stopy zranění.
Použila snad tenkrát Británie v dotyčném sektoru bojový plyn? Anebo stačily kulomety: Ty –  a šílící voják, který na chvíli ohluchl? Machen končí každopádně slovy: Avšak muž, který věděl, jak chutnají ořechy, i když se jim říkalo steaky, taky věděl, že Svatý Jiří přivedl Angličanům na pomoc azincourtské lučištníky.

Příběh o „zářících siluetách“ sepsaný fakticky na zakázku se stal fámou a putovala mezi lidem, který mu uvěřil a vylepšoval jej, kterémužto počínání se odborně říká mem.
Z lučištníků se tak stali andělé a… Na konci řetězu stanul i Machen sám: zaskočen obrovskou mocí oné legendy. Opatrně se tedy vyjádřil – v tom smyslu, že obracet se o pomoc k svatým „není britskou zvyklostí, ale projevem papeženství“.

Známý je ovšem i jiný jeho výrok: „Dlouho jsem zastával názor, že pojmeme-li kostel jen jako místo, kde si vyslechneme kázání, může škodit víc než hostinec.“

The post Arthur Machen a andělé u Monsu. Křesťanská kostelní propaganda a slepá víra válečných hrdinů – sebevrahů first appeared on Čítárny.

Ani životopis ani biografie, nýbrž poetický text o životě Svatého Františka z Assisi, text o kráse matek a radosti dítěte a o andělském úsměvu Boha.

Chlapec odešel s andělem a pes šel za nimi. Ta věta se zázračně hodí na Františka z Assisi.
Moc se o něm neví a to je dobře. To, co se o někom ví, popravdě brání, abychom ho poznali. Přes to, co se o něm říká – v přesvědčení, že dobře víme co –, na něj vlastně nevidíme. Třeba se říká: sva-tý-fran-ti-šek-z-a-si-zi. Jako ve snu, aniž by se člověk probudil z mrákot jazyka. Vlastně se nic neříká, tak nějak se to nechá říct. Necháváme přijít slova, ta ovšem přicházejí v pořadí, které nepatří nám, nýbrž lži, smrti, životu ve společnosti. Jak málo skutečných slov si denně sdělíme, skutečně málo. Možná se zamilováváme jen proto, abychom konečně promluvili. Možná si otvíráme knihu jenom proto, abychom začali konečně naslouchat. Chlapec odešel s andělem a pes šel za nimi.
Kniha ověnčená cenami  Prix des Deux Magots a  Grand Prix Catholique de Littérature

Christian Bobin (1951)
se narodil ve středofrancouzském průmyslovém městě Creusotu, v kraji vzdalujícím se již Burgundsku a jeho zlaté vinařské stezce, na cestě k lesům kolem středověkého města Autun. Kde se narodil, tam také žije, v čím dál větší skrytosti, věrný vlastním slovům o útěku Rimbaudově: Zmizet znamená si polepšit. O Christianu Bobinovi není co říct, snad kromě toho, že píše. Protože je to neužitečné tak jako láska, hra, dětství. Protože užitečné není nic, jako láska, hra, dětství.  Je to příběh, který začal v roce 1951 a který zase skončí, nikdo neví kdy.  

Ten nejnižší / Christian Bobin / z francouzského originálu  přeložil Denis Molčanov / vydal Dauphin, 2014 / www.dauphin.cz
Fotografie na obálce Jan Horáček                      
    
Ukázka

Lidé jdou životem jak slepci. Slova jsou jim bílou holí.
Předcházejí střetu s překážkami, vtisknou první tvary jejich krvi. Francouzské slovo cesta, route, se podle slovníků objevilo ve třináctém století, vyškrábalo se z mazlavého bláta latinského rumpere, „rozbít silou“, a stala se z něj rupta, „cesta vysekaná lesem“. Slovo jako dělané pro Františka, pro toho, kdo si právě razí rozbitou cestu světem – zrádce vlastní rodiny, zrádce všech z lásky k lásce, ten, kdo z oblouků vytyčuje jedinou dlouhatánskou přímku.

Teď už jde všechno samo. Těch několik let ubíhá jak světlo, voda, vítr.
Pro své žáky píše pravidla pro život. Jsou prostá: jásejte na duši, o zítřek se nestarejte, svou pozornost upřete na vše, co obdařil život. Užívejte si toho, že už na ničem nelpíte, užívejte zázraku všeho přítomného. Aby jim to ještě zjednodušil, vypráví jim příběh. Chcete vědět, co je radost, opravdu to chcete vědět? Tak poslouchejte: je noc, prší, já mám hlad, jsem venku, bouchám na dveře svého domu, volám, říkám, co jsem zač, ale neotevírají mi, a tak trávím noc na vlastním prahu, na dešti, o hladu. Tak to je radost. Ať pochopí, kdo může. Ať slyší, kdo chce uslyšet. Radost, to je už nikdy nebýt doma, zůstat venku napořád, slabý ve všem, hladový ve všem, všude ve venku světa jako v břiše božím.

Pak se stáhne do samoty, k zeleni stromů, šedi kamení. Jakási nemoc postihne jeho oči, bere jim sílu. Poraněn sluncem píše mu dopis plný milosti, zpěv plný chvály, poslední pozdrav životu, jejž tak miloval: „Pochválen buď, Pane, za naši sestru Zemi, jež nás živí a vede nás a dává nám trávu s květy přepestrými.“ Jeho Chvalozpěv slunce bije do očí krásou ranní rosy, oné první krve úsvitu. Má dvě verze. Mezi nimi skoro žádný rozdíl. Druhá nic neubírá na první. Po pár týdnech přidává František z Assisi jednu prostou větu, oslňující větu, světlo jazyka provázaného tichem: „Pochválen buď za naši sestru smrt.“

Špína na svatém obrázku
Třinácté století patří kupcům, kněžím, vojákům. Dvacáté už jen kupcům. Čekají v obchodech jak kněží ve svých kostelích. Čekají ve fabrikách jak vojáci v kasárnách. Šíří se světem silou svého obrazu. Najdete je na zdech, obrazovkách, v novinách. Obraz je jejich kadidlo, obraz je jejich meč. Třinácté století hovořilo k srdci. K tomu, aby ho slyšeli, nebylo třeba hlasitosti. Středověké zpěvy zněly sotva hlasitěji, než sníh padající na sníh. Dvacáté století hovoří k oku, a protože zrak je ten z nejpřelétavějších smyslů, je třeba křičet, řvát ostrými světly, ohlušujícími barvami, obrazy šťastnými k uzoufání, obrazy čistými tak, že z nich kape špína, zbavené stínů, jakož i o smutku. Obrazy bezútěšně šťastné. Dvacáté století totiž hovoří, aby prodalo, proto musí lahodit oku – oslnit ho a zároveň oslepit. Vytřít mu zrak. Třinácté století toho tolik prodat nechce – Bůh, to žádnou cenu nemá, jeho obchodní cena rovná se sněhové vločce dopadající na miliardy jiných sněhových vloček.

Obrázek z novin. Stál u článku, který si musíte nejdřív přečíst: očima se světa nedotknete, musíte jazykem. Co říkal ten článek?
Říkal takovou věc z konce dvacátého století, ze země jako jsou všude. Všude jsou peníze, všude je svět zruinovaný penězi. Ten novinář popisoval, jak v téhle zemi jako každé jiné, možná o něco zruinovanější než ty jiné, probíhá den jedné žebrácké rodinky – jejich pracovní den. Jak žijí v chudé čtvrti jednoho nesmírného města, takového toho města-světa s dvaceti, třiceti milióny obyvateli, takového toho města přetékajícího zbožím a dušemi, krví, zlatem a bahnem.
A tak je vidíte, jak jdou desítky kilometrů z chudinské čtvrti do bohaté, jak před sebou tlačí vozík, který se postupně plní věcmi z popelnic. Jedno slovo přitáhlo vaši pozornost. To slovo vám otevřelo oči: slovo „na vyhození“. Zpočátku označovalo obsah popelnic a pak, nenápadně, přeskočilo i na ty, kteří v tom nacházeli potravu.
V té zemi, tvrdil článek, novináři, lidé od policie a dokonce i sociologové se jali říkat žebrákům „na vyhození“. A protože žádné slovo nechodí zcela samo, začalo se v souvislosti se zásahy policie proti těmhle strašákům a jejich vozíkům mluvit o výhodách „společenského čištění“. Neúprosnost řeči, hrůzostrašná neúprosnost řeči a zákona: co jiného s těmi, kdo jsou „na vyhození“, co jiného než „vyčistit“ svět od jejich nepěknosti, jež nevede k penězům, k sterilizované veselosti peněz?

Říkáte, že mě milujete, a plníte mě temnotou.
Třinácté století je stoletím křížových výprav – lišek proti vlkům, křesťanů proti muslimům, muslimů proti křesťanům. Pocházejí z jednoho otce pochovaného v Bibli, Abraháma. A teď se perou o jeho kosti, zuby nehty. Náboženství, religio, je to, co váže, religare, a není nic religióznějšího než nenávist: ona poutá lidi v dav silou jedné myšlenky, jediného jména, tedy před tím, než je láska po jednom vysvobodí slabostí něčí tváře či hlasu. František z Assisi odchází do Palestiny hovořit o Bohu, který se hrozí davů, nudí se v kostelích. Vypráví vojákům to, co dříve říkal vrabcům. Nemluví, aby je přesvědčil, přesvědčit znamená opět zvítězit, a on touží po vítězství zpěvu slabého, bez brnění železa či slov.

The post Ten nejnižší. František z Assisi. Poetický text o životě Svatého Františka first appeared on Čítárny.

V roce 1764 byl Filosofický slovník v Ženevě spálen jako kniha bezbožná, protože napadá dogma o Bohu a proto je nemorální a nemá mezi zbožnými lidmi co pohledávat. O rok později 1765 byla kniha přidána na index zakázaných knih samotným papežem. Téhož roku byla kniha spálena nařízením pařížského parlamentu zároveň s Rousseauovým dílem Lettres écrites de la Montagne.
Jak vidíte jedno doporučení lepší jak druhé. ))

Za čtení Filosofického slovníku a za rouhání proti Bohu, se klidně v 18 století popravovalo a to dosti krutým způsobem. Tato historická událost je toho důkazem:

Hlavní ulicí francouzské Abbeville u La Manche prošel průvod. Tři mladíci byli obviněni.
Nejenže odmítli obnažit hlavy před bílým tělem Ježíše, ale ještě se tomu usmívali. Svědci přinesli další závažné důkazy: Hostie byla rozbitá, a dřevěný kříž byl nalezen zohavený v příkopu.
Tribunál ale hlavně zaměřil svůj hněv na jednoho z trojice, Jeana-Françoise de La Barre.
Ačkoli mu bylo teprve dvacet let, drzý mladík se chlubil, že četl Voltairův Filosofický slovník a také vzdoroval soudu, že se mu nelíbí soudce a jeho hloupá arogance. Král mu milost neudělil.
V den popravy, za krásného rána 1. července 1766, nechyběl na náměstí nikdo.
Chevalier de la Barre vystoupil na popraviště s cedulí zavěšenou na krku: “Bezbožník, rouhač, svatokrádežník, odporný, hnusný.”
Kat odsouzenci vytrhl jazyk a usekl mu hlavu. Rozsekal tělo a jeho kusy hodil do ohně. Spolu s částmi těla přihodil i několik Voltairových knih, aby autor a čtenář shořeli společně.
Tento trest z jiné doby nastal uprostřed „osvícení“, za vlády nepopulárního Ludvíka XV.
Zanedlouho přichází Francouzská revoluce (1789 – 1799) a neuvěřitelní množství bezpráví, vražd a jiných zvěrstev.
Revoluce, která nakonec popravila i své tvůrce.

Ukázka z knihy – Rovnost. Aktuální téma v době migační a nárustu stupidních rozhodnutí ve společnosti nejen české.

Čím je povinen pes psu, nebo kůň koni? Ničím; žádný živočich nezávisí od svého druha. Ale člověk, jemuž se dostalo božské jiskry, zvané rozum, co z toho má? Že je otrokem téměř celého světa. Kdyby tento svět byl tím, čím, jak se zdá, měl býti, to jest, kdyby tam člověk všude našel snadnou a zajištěnou obživu i vhodné podnebí, je jasno, že by si žádný člověk nemohl zotročiti jiného člověka. Kdyby tato země byla pokryta výživným ovocem, kdyby vzduch, jenž nám má dodávati zdraví, nám nepůsobil nemoce a smrt, kdyby člověk nepotřeboval jiného příbytku a lože, než jaké stačí daňkům a srncům – pak by Čingischánové a Tamerlánové neměli jiných sloužících kromě svých dětí, jež by byly dosti řádní lidé, aby o ně pečovaly v jejich stáří.

V tomto tak přirozeném stavu, kterému se těší všichni čtyřnožci, ptáci i plazové, byl by i člověk tak šťasten jako oni, nadvláda by byla pouhou chimérou, nesmyslem, na nějž by nikdo ani nepomyslil. Neboť k čemu hledat služebníky, nepotřebujeme-li žádných služeb?

Kdyby nějakému jednotlivci despotické mysli a svalnatých paží napadlo zotročiti si svého méně silného souseda, bylo by to nemožné: dříve než by se utiskovatel připravil, byl by utiskovaný na sto mil daleko.

Všichni lidé by si tedy byli nutně rovni, kdyby neměli žádných potřeb. Bída, jež je údělem našeho pokolení, podřizuje člověka jinému člověku; skutečným neštěstím není nerovnost, nýbrž závislost. Velmi málo záleží na tom, říká-li se jednomu člověku Jeho Výsost a jinému Jeho Svatost, ale krušné je sloužit tomu i onomu.

Četná rodina vzdělává úrodnou půdu; dvě malé sousední rodiny mají neúrodná, nepoddajná pole: samo sebou se rozumí, že ty dvě chudé rodiny musí sloužiti rodině bohaté, nebo že ji vyvraždí. Jedna z nuzných nabídne se bohaté do práce, aby si vydělala chleba, druhá ji přepadne a je poražena. Z rodiny sloužící vzešli služebníci a dělníci, z rodiny poražené vzešli otroci.

Na naší neblahé zeměkouli to není jinak možno, než že pospolitě žijící lidé musí být rozděleni ve dvě třídy, ve třídu utiskovatelů a utiskovaných; tyto dvě třídy se opět dělí na tisíc dalších, a těch tisíc opět má různé odstíny.

Všichni utištění naprosto nejsou nešťastni. Většina jich se v tom stavu narodila a nepřetržitá práce jim nedovoluje nésti jejich postavení příliš těžce; když však se jim stane nesnesitelným, dochází k válkám, jako byla válka lidové strany proti senátu v Římě a velká válka v Německu, Anglii a Francii. Všechny tyto války končí dříve nebo později zotročením lidu, poněvadž mocní mají peníze, a peníze jsou pánem všeho ve státě. Pravím ve státě, poněvadž mezi národy tomu tak není. Národ, který lépe vládne železem, podrobí si vždycky národ, jenž má více zlata, ale méně odvahy.

Všichni lidé se rodí s dosti silnou touhou po panování, bohatství a rozkoších a s velikým sklonem k lenosti; následkem toho by všichni lidé chtěli míti peníze a ženy nebo dcery jiných lidí, býti jejich veliteli, podrobiti je všem svým rozmarům a nic nedělati, nebo aspoň dělati jen samé velmi příjemné věci. Vidíme, že za těchto okolností je právě tak nemožno, aby dva kazatelé nebo dva profesoři teologie na sebe nežárlili.

Lidstvo za současných poměrů nemůže existovati beze spousty užitečných lidí, kteří nemají zhola ničeho, neboť zámožný člověk jistě neopustí svou půdu a nepůjde orat vaši, a potřebujete-li pár střevíců, nebude to jistě státní rada, který vám je udělá. Rovnost jest tedy nejpřirozenější a přitom zároveň i nejutopističtější věc.

Ježto lidé všecko přehánějí, je-li jim to možno, přehnali i tuto nerovnost; usmyslili si v některých zemích, že žádný občan nesmí opustiti kraj, v němž se náhodou narodil; smysl tohoto zákona je viditelný: Tato země je tak špatná a tak bídně spravovaná, že každému zapovídáme odejíti z ní ze strachu, že by z ní všichni odešli. Učiníte lépe, budete-li si počínati tak, aby všichni vaši poddaní tam rádi zůstali a cizinci dostali chuť tam přijíti. Každý člověk má právo považovati se v hloubi srdce za zcela rovného jiným lidem. Z toho nenásleduje, že by měl kardinálův kuchař poroučeti svému pánu, aby mu uvařil oběd, ale kuchař si může říci: „Jsem člověk jako můj pán, narodil jsem se s pláčem jako on, on zemře jako já v těchže úzkostech a za týchž obřadů; oba dva máme tytéž živočišné potřeby. Kdyby se Turci zmocnili Říma a kdybych já byl v té době kardinálem a můj pán kuchařem, přijal bych ho do svých služeb.“ Tato řeč je zcela rozumná a správná; nežli však se turecký sultán zmocní Říma, musí zatím kuchař konati svou povinnost, nebo je všecka lidská společnost zničena.

Pokud jde o člověka, který není ani kardinálovým kuchařem, ani nezastává žádný jiný státní úřad, pokud jde o soukromníka, jenž na nikom nezávisí, ale kterého mrzí, že je všude přijímán protektorsky nebo přezíravě, jenž jasně vidí, že mnozí monsignoři nemají více znalosti, ani více ducha, ani více zásluh než on, a jenž k své mrzutosti musí někdy čekati v jejich předpokoji – co by měl takový člověk činiti? Odejíti.

Filosofický slovník čili rozum podle abecedy (Dictionnaire Philosophique) / Voltaire / Votobia / 1997

The post Voltairův slavný Filosofický slovník. Veřejně spálen 1764. Kniha bezbožná, za kterou se popravovalo first appeared on Čítárny.

V knize Pilát Ponský jedna z posledních vět francouzského spisovatele Cailoise Rogera zní: “Zásluhou člověka, kterému se proti všem očekáváním podařilo zachovat statečně, křesťanství nevzniklo”. Pokud si myslíte, že víte všechno o osudu Ježíše Krista a jeho soudce Piláta Pontského, pak si přečtěte knihu, ve které je příběh Ježíše stejně pravděpodobný jako příběh v bibli. A přemýšlejte.

Pokud by křesťanství nevzniklo, co by se stalo?
Ptá se svých čtenářů Caillois Roger. Osobně si myslím, že by vzniklo jiné náboženství podobné naboženství kříže, které by mohlo zastávat podobné desatero, jako ideál ke kterému míří vědomí všech normálních lidí. Vzniklo by jiné mocenské uskupení na náboženské bázi, které by po mnoho set let ovládalo chování lidí, politické ambice národů a omezování vzdělávání. Nevznikly by Bachovy kantáty a oratoria, Leonardovy malby, sochy Michelangela a mnoho jiných kreativních výtvorů, ale narodili by se jiní géniové a vznikla by jiná díla, kterým bychom se dnes obdivovali. A možná bychom se neklaněli Kříži, ale Ohnivému kruhu či Prstenu, ale rozhodně by neskončilo vraždění a ponižování lidí, kteří by nesouhlasili s jedinou hlásanou pravdou.

Každou chvíli je lidstvo na rozcestí
a jedinci, aniž by to tušili, rozhodují o dalším osudu celých generací. Stejně jako Pilát Pontský, který rozhodl o dalším osudu Ježíše Nazaretského a změnil svět. A právě v knize Pilát Pontský dostane tento legendární soudce šanci říct vše, co Bible, sepsaná až po 300 až 450 letech, vynechala.

Dodnes totiž nevíme téměř nic o muži, který podle Bible odsoudil Ježíše k smrti.
Byl to darebák nebo slušný člověk a oběť okolností? Co bychom udělali my na jeho místě a v jeho postavení? Pilát Pontský bude pro někoho velmi provokativní příběh, pro další bude kniha poutavý román, který zdařile rekonstruje Pilatův stav mysli při odsuzování Ježíše Nazaratského. Autor doslova vykouzlil příběh stejně pravděpodobný, jako je Bible. Nabízí zde čtivý a fascinující příběh muže, jehož rozhodnutí ovlivnilo osud miliardy lidí na dalších dva tisíce let. Caillois Roger pečlivě zkoumá jak možné psychologické pohnutky Piláta Pontského, tak politické souhry s fanaticko-naboženským prostředím, neopomíná ani osobní pohnutky jednotlivců. A hlavně klade otázku, co by se stalo, kdyby Pilát osvobodil Ježíše.

A pokud se ptáme, proč je příběh stejně pravděpodobný jako biblické příběhy,
pak nesmíme zapomenout, že lidská mysl a chování nedoznala za dlouhá tisíciletí žádné podstané změny. A proto chování Piláta Pontského je možné přirovnat k chování jakéhokoliv člověka, který je dnes na podobné mocenské pozici.
V tomto směru se totiž nezměnilo nic, co by nás opravňovalo k označení Homo Sapiens a odlišilo nás výrazným způsobem od zvířat, se kterými žijeme na jedné planetě, odděleni slabou slupkou atmosféry od nebytí ve vesmíru.

Kniha vyšla v Československu už v roce 1964, ale na svém významu neztratila vůbec nic. Právě naopak.

Titulní foto / obraz: Ecce Homo (1871) od Antonia Ciseriho.

Roger Caillois (3.03 1913 – 21.12. 1978)
byl francouzský spisovatel, sociolog, filozof a literární kritik. Snažil se o vytvoření tzv. všeobecné estetiky založené na estetice přírody – za tím účelem studoval řadu fenoménů, od mimetismu po kameny. Roku 1939 emigroval do Argentiny. Do francouzštiny překládal díla Jorge Luis Borgese, jemuž věnoval i teoretickou studii. V nakladatelství Gallimard vedl edici Le croix du sud (Jižní kříž) věnovanou jihoamerické literatuře.

The post Pilát Pontský a Ježíš Kristus je stejně pravděpodobný jako Bible first appeared on Čítárny.