Jan Keller píše: Reforma školství směřuje k tomu, že peníze na zaplacení setrvání v té servisní třídě, budou mít ti, kdo se podřídí v zájmu stále rychlejšího zhodnocování velkých peněz. Ono se mluví o zkvalitňování výuky, o motivaci studentů, o motivaci učitelů, ale je za tím vším v podstatě jen jediný motiv. Studovat si zaslouží ten, kdo přispěje po svém studiu k co nejrychlejšímu obratu peněz, v jakékoliv oblasti lidského života.

Ti, kteří budou studovat takové nepraktické vědy jako je filosofie, sociologie, to ani nejsou vědy, politologie a podobně, to jsou literární discipliny v podstatě. Ti, co budou studovat něco tak nepraktického, tak budou mít prostě smůlu. Bude to tady jako v 19. stol., tehdy taky se mohla studovat sociologie, filosofie, ale mohli to studovat jenom ti, kdo byli existenčně perfektně zajištěni. Když si vezmete dějiny sociologie, tak všichni velikáni Mergl, Pareto, Simmel, mohli studovat sociologii takovým zvláštním způsobem, že jim umřel strýček. Když člověku neumřel bohatý strýček, tak nebyl dost zajištěný k tomu, aby mohl studovat sociologii. Nevím, jak to dělali, ale každému se to podařilo tímto způsobem získat existenční nezávislost.

Poláci chtěli po těch firmách, aby jim dávaly peníze na rozvoj vzdělanostního systému a ty firmy jim přímo řekly, proč bychom u vás měly podporovat vzdělanost, my ji v zásadě k ničemu nepotřebujeme,
my máme svoje vzdělanostní centra jinde a taky nevíme, jak dlouho se u vás zdržíme. Takže na jihovýchodním Slovensku se postavila automobilka Peugeot. Slováci vyhráli soutěž o delokalizaci té automobilky k nim, k umístění automobilky někde pod Trnavou, a vyhráli to proto, protože té automobilce dali pobídku zhruba miliardu eur. Za ty peníze si ta firma postavila supermoderní výzkumné středisko automobilového průmyslu a postavila ho kousek od Frankfurtu nad Mohanem. Takže Slováci získali nekvalifikovanou práci u pásu jenom proto, že podplatili tu firmu a přitom v podstatě dotují Francii a Německu vzrůst jejich expertnosti.

Je to určitá past, protože dokud budeme pracovat lacino, tak tu práci budeme mít. Ale mluvit v této souvislosti, že se u nás bude rozvíjet vzdělanostní společnost je nezodpovědné, protože ty firmy vzdělanost nepotřebují, jestliže mají svoje vývojová střediska někde jinde. Jim stačí během dvou týdnů zacvičit si pracovníka, o kterém neví, jestli tam bude za rok ještě pracovat.

Předmětem plateb za to, aby člověk mohl zůstat v servisní (rádoby vzdělanější) třídě, se stávají tři věci. Ty tři věci, které lidem ze servisní třídy umožňovaly dostat se nahoru a udržet se tam.
To znamená, budou platit za vzdělání, protože vyšší vzdělání umožňuje vstoupit do servisní třídy, budou plati za zdravotní péči, protože zdravotní péče umožňuje se udržovat ve špičkové formě, kvalitní zdravotní péče, a budou platit za to, co servisní třídu vždy nejvíce, více jak sto let v některých zemích, nejvíce tu střední vrstvu privilegovalo oproti těm nejnižším vrstvám, a sice za spolehlivé zabezpečení na stáří.

Takže střední vrstvy, těch zhruba 65 – 75 % společnosti, jsou postaveny před vynucenou volbu. Buď si zaplatí za to, co až donedávna považovaly za samozřejmost, anebo klesnou mezi ty, kteří žijí v naprosté nejistotě, protože nejsou pojištěni. A nebudou pojištěni.

A k čemu směřuje nekvalitní vzdělávání neboli vzdělání výběrové?
Nejdříve tedy ten širší rámec. Domnívám se, že dnes, to dnes trvá už takových nějakých 20 až 30 let, se v Evropě i ve vyspělých zemích mimo Evropu hraje o osud středních vrstev. Nebudu mluvit o tom, kdo patří do středních vrstev, jak se to vymezuje, protože to by bylo téma na zvláštní povídání, zhruba 2/3 až 70 % Čechů, Moravanů a Slezanů patří do středních vrstev. Bráno přímo. Pod nimi je nějakých 20, 25 % nízkopříjmových a lidí pod hranicí bídy, pod hranicí bídy je (a to bylo zveřejněno před dvěma třemii dny) 8,9 % obyvatel, což znamená více jak milión lidí. Takže 20 až 25 % lidí je pod středními vrstvami a nějakých 5 až 10 % je nad středními vrstvami. To je ten nejbohatší decil domácností, který má výrazně více než ty nejbohatší střední vrstvy.

Takovým jádrem středních vrstev je to, co už skoro před sto lety rakouský politik a sociolog Karl Renner nazval servisní třídou.
On tehdy mluvil jednak o špičkových manažerech, tehdy ve 20. a 30. letech minulého století se jim ještě říkalo jinak, jednak o špičkových manažerech soukromých firem a jednak o vysoce postavených úřednících v rámci státu nebo veřejného sektoru. Ti lidé se poznají podle toho, že mají relativně vysoké příjmy, velkou míru svobody rozhodování, vyšší vzdělání, zaručené penzijní zajištění, ve spoustě evropských zemích se penzijní fondy budovali nejdříve pro tu servisní třídu, pro vysoké státní úřeníky a potom pro lidi, kteří byli v jiných sektorech v horních příčkách. A za to, že mají toto všechno, vzdělání, příjmy, možnost rozhodovat a být sociálně zajištěn, za to museli být naprosto loajální. Pokud byli ve firmě, tak k majiteli a k akcionářům, a pokud byli ve státní službě, tak museli být loajální k mocenské elitě.

Zdroj: Prof. Phdr. Jan Keller, Csc.
Přednáška a beseda v rámci Projektu etického vzdělávání Královéhradeckého kraje o skutečných záměrech a pravděpodobných dopadech reforem vládní koalice (2011)

Více článků Jana Kellera: http://www.darius.cz/jankeller/index_clanky.html

The post Jan Keller o katastrofických reformách ve školství a vzdělávání ČR first appeared on Čítárny.

Jan Keller ve svých mimořádně povedených esejích Odsouzeni k modernitě  dobře převyprávěl a interpretoval sadu zdařilých, klasických, literárních příběhů a analogicky je propojil s moderními sociologickými studiemi.

Ty staré dobré romány kupodivu teoretické práce dneška předčí velmi často a bývají aktuální. Bohužel! A dřevní díly oslovují lid dík talentu svých autorů a formě, ale hlavně proto, že světu nepanují teorie. Nevládnou mu esejistické výklady. Svět lidé vnímají skrze příběhy. Koncipované, akční, jaké chcete.

Kellerova práce Odsouzeni k modernitě má podtitul Co hledá sociologie a našla beletrie a shrnula 23 studií.
Pětici už jsem četl (v první verzi) mezi roky 2010-2015 v Salonu Práva a vychází z námětů sedmi děl Hanse Fallady, Émila Zoly, Oscara Wilda, Stendhala, Balzaca a Flauberta.
Ostatních 18 textů je vydáno poprvé.

Odsouzeni k modernitě dokládá, že tu vše bylo. I ty znaky postmoderny. Ve skutečnosti existují dávno. Šlo i o znaky modernity 19. století, ale my to nechceme vidět. Sociální problémy včetně patologických přetrvávají.

ŘADA ÚDAJNĚ NOVÝCH PROCESŮ VE SPOLEČNOSTI JE VE SKUTEČNOSTI STARONOVÁ.

A údajná dysfunkčnost modernity? Je bohužel očividná. Jen domněle nové společenské problémy existovaly vždycky. Jen pozměnily vizáž. Jinými slovy? Denně bychom měli zažívat déjà vu. – ¨¨
Může se zdát, že Keller protentokrát přehnaně akcentoval literaturu na úkor života, může se to tak jevit.
Není to tak. U těch „starých“ knih, s nimiž co sociolog moderně pracuje, je totiž krom formy důležitá i zdařilá reflexe životní materie. Ten materiál tu byl samo sebou už před dotyčnými díly, léta roste po jejich boku a setkáme se s ním dodnes.
Platí to u románu Kmotr, zrovna tak pro Zweigovu biografii Josef Fouché.

Zvlášť tu by bylo možné zaměnit za jiný prospěchářův životopis, ale to už je detail; každé literární dílo je nahraditelné a Jan Keller, nutno uznat, vybral trefně. A vybral klíče. Vedle nich umí zužitkovat také analogickou sérii prací sociologických, filozofických a politologických. Lehkým kladivem je přitlouká k prověřené literární klasice – v počtu jednoho až čtyř titulů na klasikův román. Mám-li být přesný, pracoval s 29 teoretickými knihami. Ty aspoň jmenuje pod eseji, řadu dalších zohlednil v textu.

Charles Dickens
Úvodem nás na Zlých časech upoutá, jak chce (bídácký) politik řídit zem. Jako firmu. Parlament Dickens přirovnal ke smetišti. Ti „popeláři“ (podle něj) se vysmívají abstraktu jménem lid. Lidu se ani necítí být ničím povinováni. A škola? Institut deformující děti v bytosti očekávané surovým trhem práce. Sedí to. Aby ne.

George Orwell
George Orwell, autor ještě levicovější než Dickens, naopak Kellerovu knihu uzavírá. Mýlil se ovšem prekérně, když psal roku 1936 reportáž z hornického městečka. To, co vnímal jako mizející, má svět dodnes v míse na stole. I minimální rozdíl mezi nezaměstnaným a „pracujícím chudákem“ – v mnoha zemích.
Už dvacet let před sociologem Karlem Rennerem Orwell i pochopil, že střední třída slouží buržoazii. Je (vítaný) tlumič nárazů vedených spodinou, tou ozbrojenou i neozbrojenou. Jen občas se z té třídy-tlumítka jedinec vyšvihne, nahoře mu to umožní, ale většina „středu“ celý život čeká a čeká a čeká. Jako v Casablance. No, vlastně ještě také osočuje chuďasy „pod“ sebou, jak jsou neschopní a líní. – Střední třída lpí na své vlastní panskosti v domnění, že se tím udrží nad vodou; možná má pravdu, ale Orwell mnohé další její vlastnosti vypozoroval i na sobě. Mohlo to ovšem být zavádějící.

Lewis Corey
Už počátkem let třicátých se odehrál děsuplný příběh Hanse Fallady, v němž má odpornou, ale klíčovou roli asociální filmový herec. To, co se v tom příběhu stane, je ale pro život typické. V té době psal Lewis Corey knihu Krize střední třídy (1935) a chápal nejméně jedno.
Přestože nižší zaměstnanci bývají – víc než kdo jiný – vystaveni krutostem hospodářských krizí, nikdy si nepřestanou namlouvat, že dál patří ke střední vrstvě. A dnes?
Rádoby ozdravné reformy uskutečněné i předstírané v desetiletích okolo přelomu milénia se na střední třídě podepsaly nejzhoubněji, míní Keller.

John Steinback
Hrozny hněvu (1939) Johna Steinbecka líčí drsný osud americké rodiny v agresivním prostředí tržní ekonomiky nedeformované jakoukoli přítomností sociálního státu. Faktické trestání lidí za jejich život prožívaný v nejistotě působí šokujícím dojmem. Laboratoř onoho skvělého románu předvedla, že válka proti chudým jako jednotlivcům nenahradila válku s chudobou teprve v sedmdesátých letech, ale je vedena dávno. Bez kulometů. Už tenkrát fungovalo i vězení jako nástroj sociální politiky vůči nejchudším a je charakteristické, že tytéž, kteří kritizují výši sociálních dávek, ani málo netrápí výstavba nových věznic. Z daní.
Trestající stát? Existoval i existuje. V místě státu sociálního. Dusí mnohde dodnes lidi i jen za chudobu a dělá z nich jako z hloupých trubců fiktivní viníky. Minimálně v někdejší Americe tomu tak bylo. –

Emil Zola
A Zolův Germinal? Tuto knihu o nesnesitelnosti života francouzských horníků Keller konfrontuje s obsáhlou studií Fracoise Deubeta Galeje: přežívání mladých (1987). Dnešní francouzští nezaměstnaní netrpí ovšem už – na rozdíl od někdejších rubačů uhlí – hlady, to je fakt. Je to někdy ale jedno. Ty životy jsou přežíváním.
Už Zola líčil stejný defétismus v psychice. „Společnost se nedá změnit,“ říkali povětšinou horníci a věří tomu uboze i dnešní mladí. Srovnat Zolovo líčení stávky s jejich – nikam konkrétně necílenou – agresivitou jistě je na diskusi, ale zjistíme, že novodobí zoufalci jako by nenalézali protivníka.
Jejich předchůdci se aspoň vymezovali vůči vládnoucí třídě, ale mladí dneška se chtějí marně stát jejími příslušníky. Všichni tam jistěže nemohou. Být tedy aspoň policajtem! sní. Klidně pak budou pálit do svých někdejších druhů. I tak to chodí. U Zoly však strádající ještě vnímali řešení v kolektivní rovině. Dnes? Panuje individualismus. Ale tam i tady se objevují taky ti a hlavně ty, jimž nezbývá, než se uchýlit k prostituci.

Charles-Louis Phillip
Podnikatelský charakter prostituce předvedla zas knížka Charlese-Louise Phillipa Bubu z Montparnassu (1901, česky 1919), jistěže také zaměnitelná. Až roku 2000 se přitom stalo Nizozemsko první zemí Evropy, v níž byla prostituce legalizována. Aby mohli ideologové prodávání těla přidat k ziskovým aktivitám, vydávají je obvykle za projev svobodné volby. I jím může být, pravda, ale svoboda individuální volby v reálu spíš odpovídá bezvýhradnému uznání práva silnějšího.

Upton Sinclair
Na šokujícím románu Džungle (1906) zas Keller ilustruje tristní skutečnost, že za termínem deregulace se v reálu přečasto skrývají až automatické, striktní akty šikanující nejubožejší. Minimálně v případě někdejších jatek v Chicagu vedla taky k fixlování při výrobě klobás, z něhož lze zdravě zvracet. I k padělání jiných „dobrot“. Upton Sinclair zachytil absenci regulace trhu v krystalické podobě. Pozici námezdních sil na trhu práce rád líčí tento mistr s pobavenou ironií paralelně s osudy porážených prasat a dobytčat. Shora dolů. Propad. Zkáza.
Dehonestace. Filipiky zaměstnavatele. „Stát škodí,“ omílají mezitím magnáti a skupují vliv na řízení věcí veřejných. Bezostyšně usilují o neomezenou politickou moc, ačkoli měli tlít na hřbitovech. Taky na jatkách občas „zpracovali“ člověka.

Další závažný román Sinclaira Lewise Babbitt (1922) lze srovnat s Liessmannovou Teorií nevzdělanosti (2006, česky 2009). Co souvisí s vytvářením flexibilních lidí, se kterým se začalo školními reformami v šedesátých letech, a vše, co má Liessmann (na oko?) za omyl, je dle Kellera metodicky promyšlená realizace snu typického byznysmena. Aktuální pokusy reformovat vysoké školství u nás jsou dobrým příkladem. Plány na to, aby byly školy ovládnuty podniky a firemně nevyužitelné vědění putovalo do hnoje (bylo odbouráno), předčí aktuálně i zničující představivost titulního hrdiny Babbitta! Nicméně taky nejde popřít (říkám si), že skuteční vzdělanci by byli vším jiným, než bezproblémovými figurami na šachovnici.
Vším jiným… než mobilními, týmu oddanými klony. Nevěřím sice, že by používali nějaký ten kalašnikov, ale byli by zrnky písku. Zrny ve stroji, jak říká Graham Greene. Kdo ví. Už podle Babbitta je pravý intelektuál o dost větší hrozba než socialista. – A zobrazení podnikového managementu?

Franz Kafka
Keller ho ne zcela úspěšně zkusil vystříhat z šípkovím zarostlého Kafkova Zámku. Četli jste jej? Dva číhaví zeměměřičovi pomocníci, přidělení právě ze zámku, mu život leda komplikují. Ani svět pracujících dneška pak nepostrádá protimluvy typu „negativní růst“ a „kontrolovaná autonomie“, jak to mapuje kniha Paradoxní kapitalismus (2015).
Autoři mnohdy až komických pravidel „strategického managementu“ fungují jako Kafkovi úředníci. Ne vždy, ale přinejmenším „nikdy neprojít praxí“ bývá občas vydáváno za „komparativní“ výhodu. Kontakt s lidmi manažera odvádí od racionálního rozhodování. Inu: Zámek.

Honore Balzac
Na Balzacově Velikosti a pádu Césara Birotteaua chytrý poslanec Jan Keller demonstruje Revoluci spekulantů. Zní tak i titul kapitoly. Ten titul parafrázuje název knihy politologa Jamese Burnhama Revoluce manažerů (1941). Odhalila, že to bývali právě manažeři, kdo se stal pro chod firem podstatnějším než majitelé, ale již nepředpověděla, že nejpozději od sedmdesátých let začnou firmami brutálně smýkat burzovní spekulanti.
Muži, ale i ženy v pozadí, jak to popisuje sociolog Richard Sennett v Korozi charakteru (1998) nebo v jiné rovině Scorseho pravdivý film Vlk z Wall Street.
Je tomu skutečně tak. – Na pozici kdysi chrabrých manažerů rozhodují investoři, ne-li jejich spekulace. Vidina krátkodobých výsledků a okamžitého zisku katastrofálně převažuje nad systematickým úsilím lidí, mezi jaké náležel snaživý Balzacův Birotteau. Muži jako on nemají šanci. Jde o blázny. Neboť pošetilost je bláznovstvím. Jsou leda k tomu, aby do smrti spláceli dluhy, do nichž je uvrhly bezskrupulózní štiky vyhlížející náhodu; to je i princip „hry“. Nepřestat číhat. Hledat pačesy. Využít šanci. Údajně inovativní kapitalismus se během posledních dvou set let takřka nezměnil. Není na odstřel, ale rovněž spekulant dneška, tedy než je pomyslně odstřelen, provádí docela zákonně tatáž alotria jako číman Balzacův.

Karel Čapek
Díky Válce z mloky pak zvíme i dost o Rizikové společnosti (česky 2004), jak se nazývá hezká knížka sociologa Ulricha Becka, podle které modernitu charakterizuje také to, že i během běžného fungování se před společností vynořují zcela neúměrná rizika. Typu Černobylu, ale i horší. Ohrožující samo její srdce.
A Čapek? Umanutě, i když na poli sci-fi se vracel k situaci, v níž má slibné jednání nezamýšlené negativní dopady. Dle Becka si sami pořizujeme ohrožení, asi jako u Čapka si lidstvo systematicky pěstovalo mloky. Budoucí své hubitele.
Nepřítele lidu alias doktora Stockmanna ze stejnojmenné Ibsenovy hry (1888) hrál kdysi ve filmu působivě i Steve McQueen, dobrý herec. Ono kontroverzní drama – od génia na Dickensově úrovni, kterého by dnes v Norsku hodili psům – je o snaze vzepřít se rituálům, jež deptají moderní společnost.
Pojednává ale rovněž o čelení „nekonečnému růstu“, jenž si žádá jakékoli oběti. Už sto let před ekologickým hnutím stvořil Ibsen ve Stockmannovi eko-aktivistu, nicméně upozornil na víc. Na toxicitu samotné víry v prosperitu a její šance.

Gustave Flaubert
V Paní Bovaryové, románu stojícím na základě skutečných soukromých událostí let 1851-1856, sledujeme předzvěst dnešního těkajícího člověka orientovaného často jako ona. Výhradně na vlastní osobu. Sebestřednost hrdinky i onoho člověka je ovšem chrání před pocity viny. Nakonec mohou být zničeni. Pošetilá, a přece vytrvalá snaha paní Bovaryové napodobit lidi, kteří mohou dle vlastní libosti vyslyšet volání svých tužeb (boháče), se vrací taktéž jako iluze „montující“ z příslušníků středních vrstev marné celoživotní čekatele.

Oscar Wilde
A Doriana Graye má Keller za předchůdce dnešní Společnosti zážitku (1992), již charakterizuje stejnojmenná práce německého badatele Gerharda Schulze. Nebo snad motivy jednání Wildeova hrdiny nejsou normou dnešních nejširších vrstev? Anebo se lidé v modernitě neorientují povětšinou „vnitřně“ a jako by žádali, aby se jejich nezávislému „vnitřnímu voláním“ přizpůsobil celý svět? Děje se to a muži, jakým byl fiktivní Dorian, se stávají programově asociály.
Neprahnout rezonovat v souzvuku s jinými, chtějí být hlavně v souzvuku se sebou. „Užij si to,“ zní typické přání naší doby, ale už Dorianův mentor lord Wotton měl svého mladšího přítele za symbol všeho, co hledala doba tehdejší. Za sobě samému užitečnou bytost, jejímž dílem nejsou výrobky, ale život. Ten vlastní. Jaký? Možná by taky pro lorda Wottona bylo šokem, že se dnes vlastnosti adolescentů staly normou i v chování lidí dosti věkem sešlých. Oni bohužel nemají Dorianův obraz. A jen občas si některý uvědomí, že stejně jako Dorian není vlastním pánem, nýbrž otrokem zážitků.

Ivan Gončarov
Poutavý je i rozbor Oblomova učiněný po ruce s Ehrenbergovou knihou Únava být sám sebou (2000). Je sporu, že dotyčný Gončarovův hrdina trpěl depresí? Neřekl bych – a potíže podobně postižených bývají výsledkem napětí mezi aspiracemi zůstat sám sebou – a uspět mezi ostatními – a mezi neschopností věc realizovat.
Na Oblomova příliš zapůsobil nárazový moment přesunu z agrární společnosti jeho statku do industriálního města a obdobně, míní Keller, se sto let poté – v letech šedesátých – mířilo od industriální společnosti k té postindustriální, charakteristické vlnou liberalizace, při níž autoritu pozbyli otcové, šéfové, učitelé, lékaři i manželé.
Jako by se rozšklebil chřtán. Zbylo po autoritě vakuum? Ano. Bez pravidel. A my ztratili šanci se vymlouvat. Mnozí byli nuceni stanovit nová, soukromější pravidla. Nesedělo jim to. Ne každý to dokáže!
A Oblomov? Ne že nechtěl, ale neuměl se účastnit „krysích dostihů“a světa přetvářky. Soupeření, hrabivosti, samolibosti, lakoty, podrazů, klepů. V tom ona kniha připomíná román Kdo chytá v žitě, dodal bych, „a když nemusel, nikam nešel“. Neuměl ani dospět, jako však většina lidí stižených depresí včetně válkou postiženého Salingera. Taky Oblomov zůstal věčným adolescentem.

„Podobně jako můžeme Doriana Graye mít za pionýra společnosti zážitku a madame Bovaryovou za ranou předchůdkyni postmoderní mentality, lze ho považovat za člověka, který nesnese tempo změn moderní společnosti. Hroutí se pod tíhou jejích požadavků,“ postřehl Jan Keller. Oblomov není s to dostát požadavkům, které ovšem odmítá intuitivně a vnitřně.

Guy de Maupassant
Na románu Miláček se nám pak odvážně předvádí dokonce šance roztříštit celý jeden pilíř sociologie, a totiž tezi o funkční diferenciaci společnosti. Poživačný krasavec Georges Duroy realizuje svou kariéru jen dík charismatu vojáka. Z hlediska sociologického jde o příběh „hluboce deprimující,“ stýská si sociolog Keller.
Finanční spekulace tu jsou tím, co určuje, jak fungují média, a už tenkrát platilo, že co dostačující realita funguje umně konstruované zdání. Miláček je knihou o sebekonstruování a nelze po jeho vzniku tedy už nikdy s vážností charakterizovat tímtéž aktem postmodernu.
V závěru knihy si hrdina uvědomí, jak má blízko k parlamentu, a Keller tedy klidně mohl zmínit i částečně analogického hrdinu Kosinského knihy Byl jsem při tom. Byť se tam jedná o zahradníka impotentního.

Thomas Mann
Jako sociálního konstruktivistu chápe Keller i Mannova hochštaplera Felixe Krulla. Podobní lidé od let osmdesátých hlásali, že jsme – v každém okamžiku – výtvor vlastních představ a máme budovat soukromé reality. Na pomoc a naproti přispěchal internet a nejde jen o filozofie některých podnikatelů, ba naopak.
Konstrukcionisté jako by totiž gumovali rozdíly mezi fikcí a realitou. Zdání je jim něčím víc než skutečnost a simulace, často umožněná i právě technologickým vývojem, jim bývá nejvyšší formou autistní reality. Bytí pak připomíná spíš obrazy, jak dokládá i filozof Guy Debord, a „svůj se Krull cítil, jen když si hrál na někoho jiného. Dobře mu bylo jen v těch šatech, které mu sloužily co převlek,“ čteme. A pohrdal jen těmi, kteří se domnívali, že pochopili, co on sám je zač.

I zde šlo, myslím, připomenout další hrdiny. Toma Ripleyho z románů Patricie Highsmithové. Neffova Humbla.
Pokud bych měl sám jmenovat muže, který si v kvalitním smyslu slova, vytvářel a dál i vytváří specifický vlastní svět, pak bych okamžitě jmenoval Miroslava Zikmunda. Individualistický přístup k životu ale, nic naplat, generuje sociální bezprizornost. Podobní lidé bývají jak narcisy.
Jsou to i hrdinové Kellerovy kapitoly věnované Julienu Sorelovi (Červený a černý), Lucienu Chardonovi (Ztracené iluze) a Frédericu Moreauovi (Citová výchova). Tito tři mladíci připomínají věčné studenty, ale minimálně Sorel je předobrazem dnešní vysokoškolsky vzdělané servisní třídy. Té ve službách mocných. „Co chceš dělat?“ ptá se jej máti. „Nic.“ „Ale čím budeš?“ „Ministrem.“

Je charakteristické, že ani jediný z nich není s to podat skutečný výkon, tedy kromě sexuálního, upozorňuje Keller. Co tedy zbývá? Chtějí-li zbohatnout, protože už se jednou bohatí nenarodili, jde jen o cestu nějakou postelí či politické pletichy, a Keller podobné postoje srovnává i s tzv. Bobos (2000, česky 2002) ze stejnojmenného bestselleru Davida Brookse.

Příslušníci bohémské buržoazie představují ovšem dnes i křížence hippies let šedesátých a yuppies let osmdesát, což byli vysokoškoláci orientování zrovna naopak. A Sorel? A Chardon? Moreau? Rovněž jsou předchůdci flexibilních, ale většinou nuzných intelektuálů jako třeba já.
Často lidí píšících. Svou činností bohužel někdy nechtěně degradují pracovní podmínky skutečných zaměstnanců a stávají se, i když mimořádně, příčinou jejich nižších platů. Samo psaní (anebo jiná tvorba) jim sice dává šanci zapomenout na vlastní deklasované postavení, ale právě jejich existence firmám umožňuje zesilovat tlak na své vlastní lidi a tyto nutit k povolnosti a právě flexibilitě. Právo na to asi ty firmy mají, nevím a jak to berete, neboť vyvraždit všechny šéfy kalašnikovem, jak by možná zavtipkoval president Miloš Zeman, nelze.

Rostou noví. Sám se však nemohu k podobným extrémistům- externistům řadil, nedisponuji totiž prakticky žádným „sociálním kapitálem“ alias dostatečně širokou sítí neformálních vztahů. – To třeba takový Ladislav Klíma jich, pravda, měl i v Praze ještě méně. Naopak jeho současník Lovecraft v Americe víc.
Nejsem Klíma ani Lovecraft, ale z Kellerovy knihy mě nejvíc zaujala kapitola Kmotrův sociální kapitál. Oč jde?
Sociolog Pierre Bourdieu se o tom typu kapitálu zmínil už počátkem „osmdesátých“ a následovali ho James Coleman a Robert Putnam, politolog. Ten jeho prostřednictvím vysvětluje úpadek veřejné angažovanosti Američanů koncem „šedesátých“: Což je sporné. Ale sporu není, že „zdravá“ živnost rodu Corleonů fungovala dávno předtím. Na principu sociálního kapitálu. Jim nechyběl jako mně.

Následky modernity, ke které dnes je značná část lidstva odsouzena, už ovšem předpověděli jiní kmotři a samotný život chameleonů typu Josefa Fouché, druhého nejbohatšího muže Francie.
Byl to mistr kliček, lze jej i obdivovat; tedy kdyby i nevraždil. Ve svém oboru byl Fouché třída, ale až modernita umí dotáhnout jeho prospěchářovu strategii k dokonalosti. Až ona vytváří komplexní aparát holdující jí, anonymní a výkonné neosobní moci. Zabydlet se v tomto aparátu je pro profesionálního oportunistu nakonec i schůdnější, než střídat pány jako pláště. To je pravda. Ale už Fouché, tento muž odborně posluhující sedmi režimům, nepřestal sloužit režimu jedinému.
Kterému? Říká si „krajně centralizovaná politická moc“ a je něčím, nač ani výše zmíněný kalašnikov neplatí. A nevím, zda je na místě vzpomenout i Richelieua, ale určitě si připomeňme nejschopnějšího ředitele FBI Edgara Hoovera. S trochou škodolibosti pak můžeme „flexibilního“ Fouchého mít i za zakladatele informační společnosti, míní Jan Keller. Chameleon a Janus sedmi tváří prvý dokonale pochopil, co pak pochopili „Kmotr“ i Hoover. A to? Skutečná informace je jen ta rozšiřující naši moc.

Tou klíčovou kapitolou ovšem není u Kellera pasáž o Fouchém. Ani sekvence o románu (mistrně píšícího) Maria Puza. Řekl bych, že klíč představuje díl Modernizace podle svatého Marka.
Vychází z prózy Evangelium podle Marka (1954, česky 1989 v knize Zrcadlo a maska) a tato povídka se odehrává roku 1928 jsa odvozena z téže historky jako sekvence Waughova románu Hrst prachu (1934) – o Muži, který měl rád Dickense. Ale liší se.
Jihoameričanům nešťastník předčítá z Bible, a to opakovaně a tak dlouho, až je titulním evangeliem uhrane. Natolik uhrane, že jej ukřižují. Po Ježíšově vzoru. A Keller srovnává onen akt také s tím vším, co by nám mohli už brzy udělat migranti, i když nenosí samopaly.
Připomíná i jasnozřivá slova politologa Freda W. Riggse, jenž už v šedesátých letech upozornil, že jen mechanický přenos ekonomických modelů z bohatých zemí do zemí chudých je… Přinejmenším poněkud naivní. Tam na Jihu, ale i jinde v bídě, vzniknou struktury, které sice vypadají moderně, ale na skutečnou modernitu si jen šikovně hrají; zatímco okolo pokračují kmenové a etnické sváry. Dovezená správa neshodám v podstatě automaticky slouží a je efektivním nástrojem korupce. Tradiční struktury takové země podlehnou rozkladu, asi jako mu může podlehnout Evropa a jako mu podlehl starý Řím. Kdo seje vítr, sklidí občas i bouři. V zemích, kterým bylo jednou „pomoženo“, podivně často nastal chaos. Anebo jen spekulujeme? Ne.
K obdobným závěrům dospěl antropolog Clifford Geertz a izraelský sociolog Samuel Eisenstadt. Toho vyděsilo, že se dotyčné státy nestaly ani moderními v našem slova smyslu, ani se neumějí vrátit k původnímu stavu. Cesta zpět neexistuje. Jde jen o namydlenou šikmou plochu – a vůbec nejprecizněji situaci umí popsat německý ekonom Ernst Friedrich Schumacher v Ekonomii, která by počítala s člověkem (1973, česky 2000).

Cizí banky zadlužují chudé státy, to je známo. (Viz kniha Weapons of Mass Migration / Kelly M. Greenhill, 2011)
Soběstačnost těchto chuďasů posilována nikdy být ani neměla a zprvu méně zadlužené země se bohužel specializují. Každá na laciný vývoz nějaké komodity. Přijde jediná neúroda a stačí k zadlužení v podobě propasti. Hrozny hněvu ve velkém se vracejí a typický africký uprchlík dneška si to sype s batohem a i bez kalašnikova z míst, kde byly v posledních třiceti letech privatizovány podniky.
Kde se vliv státu na ekonomiku minimalizoval, jak to aspoň vidí Jan Keller, ale nejen on.

„Opravdu jen málokdy se stane, aby na realizaci jedné krátké povídky pracoval dlouhodobě tým sociologů, psychologů, antropologů a politologů. Aby ji do života uvedly zástupy předních ekonomů,“ konstatuje nad textem (v podstatě) okrajového Borgese. A léčba modernitou?
Pro dotyčné země znamenala peklo. Skutečné peklo. Ta údajná cesta do ráje (podle Hroznů hněvu byl v Kalifornii), ke které jsme sami vybídli, vede – stejně jako u Borgese – možnáí až k brutálnímu odpravení toho boha, co chtěl ukázat cestu všem tápajícím.

Jan Keller. Odsouzeni k modernitě / Ilustroval Boris Jirků / Vydalo nakladatelství Novela bohemica. Praha 2015. 196 stran. ISBN 978-80-87683-53-8

The post Odsouzeni k modernitě. Jan Keller nahlíží skrze slavné romány na úděsný dnešek first appeared on Čítárny.

Svrchovanost je glosována významnými osobnostmi českého a slovenského veřejného života, je komentována zprava i zleva, z pozice různých vědních oborů, životních zkušeností či politických funkcí.
Svrchovanost – přináší kritiku globalizovaného kapitalismu i progresivistických společenských experimentů, svrchovanosti tolik vzdálených
Svrchovanost – jeden ze základních kamenů demokracie – značí, že stát i jeho lid jsou schopni činit samostatná rozhodnutí o svém osudu
Svrchovanost – je dnes zpochybňována pravicovým neoliberalismem i levicovým progresivismem a nálepkována jako populismus či naopak extrémismus

Petr Drulák, bývalý diplomat a politolog, se věnuje českému zájmu a konzervativnímu socialismu, jejich prizmatem rozebírá domácí i zahraniční politiku.
Bývalý disident, advokát a premiér Ján Čarnogurský se zabývá slovenskou otázkou z pohledu katolického a slovanského.
Bývalý europoslanec a sociolog Jan Keller patří k předním znalcům francouzské sociologie a kritikům sociální nespravedlnosti v Česku.
Poslanec a filozof Ľuboš Blaha je znám jako odborník na marxistickou filozofii i zastánce výrazně levicových postojů.
Ekonomka a aktivistka Ilona Švihlíková rozvíjí levicový neliberální pohled na ekonomickou transformaci a aktuální hospodářskou politiku.
Novinář a vydavatel Roman Michelko komentuje slovenské i české dění z levicových a národních pozic.
Kulturní antropolog Ivo Budil nabízí konzervativní pohled na vývoj civilizací.
Katolický publicista a aktivista Michal Semín se věnuje zejména otázkám etiky, výchovy a fungování státu.
Sociolog a aktivista Petr Hampl z národních pozic kriticky reflektuje globalizaci a evropskou integraci.
Konzervativní publicista a pedagogický odborník Dalibor Jurášek kriticky rozebírá působení občanské společnosti.
Etnolog Adam Votruba se z levicově-konzervativního pohledu věnuje společenským hodnotám a ideologiím.
Knihu uzavírá Alain de Benoist jeden z obnovitelů evropského konzervativismu a legendární představitel francouzské neliberální pravice.

Svrchovanost / editor Petr Drulák, doslov Alan de Benoist / vydal Dauphin, 2022 www.dauphin.cz

Ukázka:

SUVERENITA A HRANICE / JAN KELLER

„Suverenita“ není nikterak nevinný pojem. Tento koncept se vyvíjel poměrně složitým způsobem, vždy však souvisel s mocí a je úzce spojen s formováním instituce státu. Nositelé suverenity se v průběhu posledního tisíciletí evropských dějin několikrát měnili a jejich střídání bylo vždy spojeno s poměrně konfliktním vývojem. Samotný koncept suverenity v sobě skrývá nebezpečné potence, a proto bylo velmi důležité, že vždy v minulosti byla otázka suverenity propojena mnoha způsoby s otázkou hranic. Ať již je nositelem suverenity kdokoliv, bez existence určitých hranic je nárok na suverenitu spojen s řadou závažných rizik. Jak ostatně konstatuje Julien Teppe, „přes všechny eufemismy neexistuje v mezinárodním právu jiná definice suverenity než právo vyhlásit válku, kdy se chce a komu se chce“.

Geneze suverenity a význam hranic
I když se v minulosti uchazeči o výkon suverénní moci odvolávali na určité prvky římského práva, skutečnou historii suverenity lze v Evropě psát teprve od raného středověku. Postupně si nárok na ni činili papežové jakožto zástupci boha na zemi, poté světská knížata a panovníci a posléze moderní stát odvolávající se na vládu lidu. Dnes jsme svědky pokusu přenést suverenitu z obecné kategorie lidu na každé konkrétní jednotlivé individuum. Tato poslední proměna není zdaleka nevinná. Hrozí, že se suverenita nejen zcela odpojí od otázky svých hranic, ale postaví se proti samotné instituci hranic, což jen oživí v lepším případě riziko chaosu, v případě horším hrozbu despotické vlády.

Hovoříme-li o mezích kladených neomezené, svrchované, suverénní vládě, máme na mysli hranice dvojího typu. Ty prvé fungují směrem navenek daného politického útvaru, zaručují jeho jednotu a jeho nezávislost na cizí politické moci. Prostor pro druhý typ hranic se nachází uvnitř společnosti a tyto hranice mají institucionální povahu. Zaručují oddělení sféry veřejné od sféry soukromé a v ideálním případě by měly fungovat tak, že ani jedna z nich nemůže získat převahu nad tou druhou. Zatímco existence geografických hranic ještě sama o sobě nezaručuje demokratický charakter moci, jež uvnitř nich vládne, bez suverenity směrem navenek je demokracie stěží představitelná.

Kdybychom hledali dokonalý pravzor ideje naprosté suverenity, našli bychom ho v gregoriánské doktríně z druhé poloviny 11. století. Jejím svrchovaným nositelem je papež, jenž má svou moc přímo od boha. Je pověřen vládou nad všemi ostatními držiteli moci, a to včetně císaře, jehož může v případě neposlušnosti z obce všeho křesťanstva vyobcovat. Papežova moc je nedělitelná a je zdrojem moci všech ostatních vládců. Zatímco papež smí soudit všechny, jeho nemá právo soudit nikdo. Církev, kterou reprezentuje, je neomylná a proti jejím úsudkům není odvolání.

Teorie byla takto přísná, v praxi to ovšem ani za Řehoře VII. nefungovalo tak, že by papež udílel světským držitelům moci příkazy, jak mají spravovat světské záležitosti. Stačilo souhlasit se supremacií duchovní autority, aby si autority světské na svých rozdrobených državách vládly samy. Celé 11. a 12. století evropských dějin je ostatně naplněno spory mezi církevní a světskou mocí o to, kdo je v jaké míře nositelem suverenity. Tyto spory byly živé tím spíše, že moc světská a duchovní se v dřívějších dobách všemožně prolínaly. Světští vládci ovlivňovali chod církve, jmenovali opaty, biskupy, někdy i papeže. Církevní osoby naopak patřily mezi nejvlivnější rádce panovníků, jako jedni z mála gramotných řídili chod správy, stáli v čele rozsáhlých církevních panství. Postupně dochází ke zpochybnění gregoriánské doktríny o papeži jako jediném nositeli suverenity a souběžně s tím k posilování nároků monarchů opřených o římské právo. Od první čtvrtiny 14. století pak zásluhou královských legistů již plně převažuje laická koncepce moci. Papežové se sice ještě v 15. století, kdy překonali konsiliární hnutí, prezentují jako první z absolutních panovníků, teorie papežské svrchovanosti se však stále více stává jen archetypem teorie absolutismu monarchistického.

Jak konstatuje klasik americké medievalistiky Joseph R. Strayer, koncem 13. a počátkem 14. století vzniká koncepce (i když ještě ne samotný výraz) suverenity. Loajalita se přesunuje od rodiny, obce a církve k panovníkovi. Nejprve se tak stalo na území Francie, kdy již v průběhu 13. století všichni včetně papeže uznávali, že francouzský panovník nemá nad sebou už nikoho. Od počátku 14. století bylo stále zřetelnější, že suverénní stát se do budoucna stane hlavní politickou jednotkou západní Evropy. Vleklé konflikty 14. a 15. století tento obraz sice zamlžují, neměly by však zastřít, že byly do jisté míry vyvolány právě úspěchem zakladatelů států od 13. století. Soupeřilo se tehdy o to, kdo ovládne již relativně pevné instituce světské moci, které byly tehdy vytvořeny. Žádná strana přitom dlouho neměla tolik vojenské a finanční síly, aby konflikt ukončila. Na bojištích stoleté války se stále znovu ničily prostředky, které by mohly z některého z účastníků učinit suveréna. Skutečná suverenita světských panovníků se rodí teprve v prostředí knížecích dvorů někdy od přelomu 15. a 16. století.

Opravdovou biblí suverenity světských panovníků se stává dílo Jeana Bodina Šest knih o státu, publikované v roce 1576. Francouzský filozof a právník stanovil jednoznačně pojem státní suverenity. Definuje ji jako nejvyšší, na každé jiné moci nezávislou, trvalou, na žádné smlouvě nespočívající a na zákonech nezávislou moc nad poddanými. Moc panovníka je v tomto provedení k nerozeznání od moci papeže, jak mu ji přiznávala gregoriánská doktrína. Je stejně jedinečná, neomezená a nedělitelná. Protože Bodin ještě nerozlišuje státní moc od moci jejích držitelů, otevírá se tím prostor k neomezené libovůli vladaře. Tím spíše, že panovník není vázán ani vlastními zákony, jež stanoví. Tento prostor je ovšem alespoň v teorii omezen předpokladem, že se panovník řídí božským a přirozeným právem (musí například dodržovat uzavřené smlouvy) a že jeho vůle vždy směřuje k většímu blahu lidu, jehož souhlasu tedy již není zapotřebí.

I když suverenita panovníků byla v teorii opět právě tak neomezená, jako byla dříve moc papežů, v praxi narážela hned na dvojí hranici. Jedna z nich byla institucionální povahy a spočívala v existenci reprezentativních shromáždění, stavovských orgánů. Ty se formovaly ve většině zemí západní Evropy už od 13. století. V období 14. a 15. století tvořily protiváhu panovníkovi a v některých zemích vedly dokonce k ustavení duálního stavovského státu. I když se stavovské reprezentace zpravidla nestavěly zcela proti vůli panovníka, byly schopny blokovat řadu jeho požadavků, předkládat stížnosti a požadovat reformy. Je ostatně příznačné, že v témže roce, kdy Jean Bodin publikuje svoji teorii neomezené moci panovníka, sepisuje hugenot Innocent Gentillet spis o dobrém vládnutí, ve kterém omezuje moc knížete nejen přirozeným a božským právem, ale také požadavkem nerušit stavovské orgány, nýbrž respektovat jejich usnesení. Druhá překážka všemocnosti panovníka byla geografická a měla podobu hranic panství, které omezovaly vůli každého suveréna. Ve stejné době, kdy slábne odpor privilegovaných vrstev vůči formující se absolutní moci, se utvářejí také vnější hranice politických útvarů, do nichž je vůle panovníka uzavřena a které lze překreslit jedině v konfliktu se sousedními suverény.
Ve středověku se pro označení politického útvaru ještě nepoužíval výraz „stát“. Městské státy byly označovány termínem civitas, pro monarchie byl vyhrazen výraz regnum. Vývoj útvarů, z nichž se posléze moderní stát nárokující si suverenitu zrodil, trval dlouhá staletí. K základním předpokladům patřilo zformování jednotných, geograficky relativně stabilních útvarů, dále existence institucí právního a finančního charakteru a konečně zformování loajality vůči této formě moci. Všechny tyto znaky lze v některých částech Evropy v té či oné míře vysledovat již od 12. a 13. století, vše probíhalo v režii panovníků, kterým se dařilo vynutit si akceptování své autority až někdy od konce 15. století. Je to patrné na rozvoji ceremoniálů knížecích dvorů té doby, teprve později byl tento stav věcí teoreticky formulován v koncepci suverenity. Pro vznik moderního státu bylo klíčové oddělení loajality vůči státnímu celku od loajality vůči osobě panovníka, tedy odpoutávání ideje státu od jejích konkrétních nositelů. K tomuto zlomu dochází od 17. století, kdy nejvyšší státní úředníci se již nepovažují za ty, kdo slouží králi, nýbrž za sloužící celé zemi, kterou spravují. Představuje to velký krok ve formování národních států.

Jak upozorňuje mezi mnoha jiným americký politolog Leslie Lipson, v jádru konstrukce národních států spočívá velký problém. Národní stát stavěl na své suverenitě, ale jiným ji nepřiznával. Dějiny Anglie, Francie, Španělska, Portugalska, Nizozemí byly zároveň dějinami jejich koloniálního imperialismu. Lidstvo bylo rozděleno na elitní národy, které ovládaly ty ostatní a které jejich národní příslušnost mocensky zvýhodňovala. Jiným byly národní ambice upírány. Prosperita vlastního národního státu měla být zajištěna tím, že druhým se právo na národní stát odepře.

Moderní stát, který se už nemusí obávat vnitřního odporu privilegovaných stavů či svobodných měst, tak pokračuje ve strategii suverénních panovníků usilujících o prolomení vnějších, geografických hranic své moci. Imperialistickými výboji a kolo­niálním tažením se snaží zvýšit rozsah své suverenity tím, že druhým zemím jejich suverenitu buď odepře, anebo je suverenity zbaví. Při mobilizaci tohoto úsilí zneužívá prvku národní identity, i když se v podstatě chová způsobem, který byl běžný již před vznikem moderních národů. Tato forma legitimizace mocenských výbojů je vysoce ošidná, neboť později umožní dávat nálepku „nacionalismu“ i státům, které si chtějí svoji národní identitu pouze uchovat a uchránit.

Zatímco se moderní stát snaží prorazit vnější hranice své suverenity, rýsuje se v jeho rámci zcela nová hranice vnitřní. Jedná se o hranici mezi soukromou a veřejnou sférou. Její zformování nebylo nijak přímočaré, byl to proces, jehož počátky spadají do raných dob ustavování suverenity panovníků a úzce souvisí s rozvojem institucí města.

Jedinečnost evropského vývoje
Ať již hodnotíme vznik národního státu jakkoliv, jisté je, že vývoj v Evropě od středověku po současnost znamenal v oblasti uspořádání moci velkou inovaci oproti tomu, co zde bylo v antice a k čemu docházelo mimo Evropu. Jiné doby a jiné oblasti znaly jen dva typy mocenských útvarů. Na jedné straně to byly velké říše, které byly sice územně rozsáhlé, vnitřně však jen velmi málo koherentní, na straně druhé městské jednotky, které byly sice silně integrovány, rozsahem však byly malé. Obojí uspořádání mělo své slabiny. Rozsáhlé říše dokázaly vždy integrovat jen zlomek obyvatelstva. Většinu, která nebyla se státem loajální, ovládaly zpravidla jen kvůli použití různých forem násilí. V důsledku toho byly velice křehké, neboť masa obyvatelstva se nechávala snadno absorbovat do jiných velmocenských útvarů a říše se snadno štěpily. Městské státy vnitřně integrovaly svoji populaci mnohem lépe a její loajalita vůči společnému celku může připomínat moderní nacionalismus. Nedařilo se je však integrovat do vyšších jednotek, takže se město buďto přeměnilo v jádro nové říše, anebo bylo jinou říší podrobeno. Evropským státům se někdy od počátku 12. století podařilo kombinovat silné stránky měst a říší. Byly dostatečně velké na to, aby mohly přetrvat, a zároveň dokázaly získat loajalitu značné části populace. Přes všechny peripetie došlo v evropských státech k tomu, že moc jako taková byla odlišena od osob vládců a jejich dynastií (moc nabyla nadindividuálního charakteru). Zároveň získali jednotlivci právo nebýt této moci zcela podřízeni (došlo k oddělení veřejného a soukromého). V obojím sehrálo klíčovou roli město.

Významný německý právní historik 19. století Otto von Gierke popsal jedinečnost tohoto vývoje ve svém monumentálním díle. Tisíc let německých dějin popisuje jako střetávání dvou forem mocenského uspořádání. Společenství (Genossenschaft) definuje jako útvar vzniklý sdružením navzájem rovných členů, panství (Herrschaft) jako hierarchický svazek, který vzniká podřízením jedněch druhým. Zatímco společenství představuje dobrovolné sdružení sobě rovných, panství je svazek založený na nerovnosti a udržovaný mocenským tlakem. Společenství se reprodukuje iniciativou zdola, panství donucením shora. Z našeho hlediska je podstatné, že v rámci útvarů typu panství dochází k budování hranic směrem navenek, a tím k vytváření suverénního celku, v případě společenství dochází k oddělování veřejného a soukromého, tedy k tvorbě hranic uvnitř daného celku.

Již v rámci výchozí formy panství, tedy feudalis­mu, dochází k postupnému zvěcňování dříve jen čistě meziosobních forem mocenských vztahů, a to v té míře, v jaké se práva a povinnosti stávají závislými na držbě půdy. Přínosem zvěcnění mocenských vztahů byla stabilizace vztahů právních, které se staly nezávislé na výměně osob. Negativem bylo, že lidé se začali jevit jako pouhé příslušenství půdy, kterou vlastnili. Držba půdu rozhodovala o jejich svobodě či závislosti, cti a právech, o jejich celkovém statusu. Veřejné a soukromé nebylo v těch dobách odděleno, držba a výkon úřadu byl soukromou záležitostí stejně jako držba půdy. To vedlo k rozbití jednoty správního aparátu a k roztříštěnosti feudalismu.

Gierke ukazuje, jak se v lůně feudalismu od 11. a 12. sto­­letí formuje princip společenství sobě rovných v podobě gild a měst. Anglické, dánské, francouzské, holandské a německé gildy se ve spojení s městským zřízením staly projevem zcela nového chápání moci. V jejich prostředí byla poprvé oddělena představa moci od jejích vždy jen dočasných konkrétních držitelů. To umožnilo středověkému myšlení, opět s vydatnou pomocí římského práva, dopracovat se pojetí neosobní státní moci i pojetí práva jako univerzálního zákona, nikoliv jako pouhé pravomoci konkrétní osoby. Město jako abstraktní subjekt moci je nezávislé na složení svých příslušníků a v tomto smyslu poprvé realizuje ideu, která byla zevšeobecněna v pojetí moderního státu. Ve městě získává moc veřejný charakter, odděluje se právo soukromé a veřejné, což rovněž navazuje na prvky přítomné v antickém Římě. Veřejné prostředky v městské pokladně jsou odlišeny od soukromých financí měšťanů, v městském úřadu mohou být osobní výhody získány jen zneužitím moci, zatímco dříve plynuly z držby úřadu zcela automaticky. Městský úředník se tak stává první osobu v dějinách středověké a novověké Evropy, která má fakticky dvojí existenci – soukromou a veřejnou. Svobody, které město poskytuje, jsou vyváženy věrností, službou a odvodem daní městu jako společenství, které tyto svobody zaručuje. Na jedné straně má každý obyvatel obce nárok na ochranu svých práv, na straně druhé i privilegovaní členové města jsou zatíženi daňovou povinností a výkonem různých služeb.

Na panstvích knížat byly od přelomu 15. a 16. století realizovány ve velkém teritoriálním rozsahu městské inovace v podobě rozlišení veřejných úřadů a soukromých záležitostí. Z městských statut se touto cestou později stane státní ústava, z městské pokladny státní kasa, analogicky jsou z orgánů měst vytvářeny státní orgány lišící se od svých předchůdců širší teritoriální i kompetenční působností. Nejvyšším cílem moci zůstává sice v knížecím panství tak jako ve městě veřejné blaho, vrchnostenský stát se však liší od městského společenství v tom, že nikoliv sami členové svazku, nýbrž panovník rozhoduje o tom, co je a co není oním veřejným blahem. Proti vrchnostenskému hájení veřejného zájmu nemá sama veřejnost žádnou ochranu. Má-li vrchnostenský stát uplatňovat přímo a důsledně dohled nad blahem občanů, nesmí mezi ním a jimi stát žádné mezičlánky. Stavovské zvláštnosti musejí ustoupit státní jednotě. I samotné stavy, které až dosud vytvářely hranice suverenity panovníka, považují knížata od 17. století pouze za své privilegované poddané.

Zase jednou se projevila ironie dějin: Vrchnost, která přejala řadu principů městského zřízení, potlačila s jejich pomocí nejen moc stavů, ale také autonomii měst. Gierke toho nijak neželí. Bylo zapotřebí zrušit útvary, které usilovaly pouze o monopol pro svá práva, uzavíraly se do své exkluzivity a diskriminovaly všechny, kdo stáli vně. Stavovské svobody musely být rozbity, aby mohla vzniknout myšlenka svobody občanské. Zrušením hranic své suverenity v podobě privilegovaných stavů a svobodných měst zaručila vrchnost všem subjektům na svém území rovnost. Byla to ovšem rovnost v poddanství, konstatuje Gierke.

Dalším paradoxním důsledkem vrchnostenského panství je podle Gierkeho zrod moderního individualismu. Jedná se o způsob myšlení a jednání lidí, kteří byli zbaveni i zdání možnosti zasahovat do veřejných záležitostí a soustřeďují se výhradně na své věci soukromé. V tomto smyslu se stává absolutní individuum doplňkem a doprovodem absolutního státu. Moderní stát je absolutní v tom, jak dokonale pohlcuje celou oblast veřejného, individuum je absolutní v tom, jak dokonale je pohlceno svým soukromím. Nízká míra zasahování státu do oblasti soukromí je srovnatelná jen s nízkou možností zasahování individuí do oblasti veřejné. Samotný Gierke se domníval, že tento stav lze vylepšit jedině rozvojem samosprávných asociací a většími pravomocemi územních společenství, což umožní vzkřísit ducha pospolitosti zbaveného privilegií, do nichž postupně zdegenerovaly stavovské i městské instituce středověku.

Jen o několik dekád dříve než Otto von Gierke uvažuje o moderním individualismu Alexis de Tocqueville. Vidí dvě jeho protikladné stránky. Na jednu stranu je individualismus spojen s ideou emancipace a svobody, na straně druhé se projevuje tendencí izolovat se od druhých, nezájmem o věci veřejné, vírou v naprostou nezávislost jedince na celku. Tocqueville důrazně varoval před hrozbou, že právě druhá stránka individualismu převládne a stane se zdrojem nových forem útlaku. Za podmínku rozvoje demokracie považoval schopnost vyvažovat obě stránky individualismu, tedy svobodné prosazování svých osobních zájmů a starost o osud obce, k níž jedinec náleží. Konkrétně ve Francii tomu bylo tak, že republikánský model propojoval ideál svobodného individua se začleněním do francouzského národa sobě rovných občanů. Z hlediska souvislostí, jež zde sledujeme, je zřejmé, že druhý z těchto předpokladů vyžaduje existenci nadindividuální skupinové suverenity a existenci hranic, v jejichž rámci je nárok na takovou suverenitu uplatňován. Bez suverenity a bez hranic neexistuje možnost začlenění jako protiváha bezbřehého individualismu.

Jak známo, Alexis de Tocqueville reagoval na možnosti a hrozby, jež přinesla velká francouzská revoluce. Pro další rozvoj svobodných jednotlivců zbavených vrchnostenského poručnictví měla zásadní význam Deklarace práv člověka o občana, kterou revoluce uzákonila hned v roce 1789. Jak upozorňuje Hannah Arendtová, z hlediska vztahu individuální svobody a náležení působí tato deklarace nejednoznačně a skrývá v sobě zásadní rozpor. Arendtová konstatuje:
„francouzská revoluce spojila deklaraci lidských práv s požadavkem národní suverenity. Tatáž základní práva byla současně vyhlašována za nezcizitelné dědictví všech lidských bytostí a zároveň za zvláštní dědictví specifických národů. Tentýž národ byl zároveň prohlášen za podřízeného zákonům, které vyplývají z lidských práv, a zároveň za suveréna, tedy za někoho, kdo není vázán žádným univerzálním zákonem a neuznává nic vyššího, než je on sám.“

Lze jen dodat, že tento rozpor stojí u kořene mnoha zásadních sporů, jimiž prochází dnešní společnost.

The post Svrchovanost Glosy významných osobností nejen o progresivní ideologii first appeared on Čítárny.

Neomarxisté si tady dokonale popletli represi nutnou a represi přidanou. To jim umožňuje ztotožnit každou autoritu s utlačivou mocí, považovat každou normu regulující jednání za útok na lidskou svobodu a každé organizované úsilí za zárodek totalitarismu.

K čemu to může vést, si ukažme na příkladu vzdělávání a školství.
Právě v těchto oblastech se podařilo zpochybnit veškerou autoritu přímo frontálně. Takzvaná kulturní levice, která má proces destrukce autority ve svém programu, tím mimo jiné zpochybnila samotnou možnost předávání kulturního dědictví.

Je pravda, že ve vzdálenější minulosti působila škola jako místo velice intenzivní kontroly.
Vládla v ní přísná disciplína, žáci a studenti byli podrobováni tvrdým sankcím i za poměrně drobné prohřešky a vztah učitelů k jejich svěřencům mohl být až vrchnostensky přezíravý. Oprávněná kritika těchto praktik však záhy přerostla ve zpochybnění celého systému vzdělávání. Začalo se přehlížet, že škola musí vštěpovat určité zásady. Ne kvůli tomu, aby žáky týrala, ale aby je osvobozovala od nadvlády jejich nezkrocených vášní. Takto byl mimochodem vnímán úkol vzdělávání již ve starém Řecku.

Už po několik generací vybízí nová pedagogika rodiče a učitele, jejichž vliv se s postupující liberalizací stále více vytrácí, aby se přestali vůči dětem, žákům a studentům chovat autoritářsky.
Je to paradoxní situace. Mladí lidé jsou už v několikáté generaci vyzýváni, aby bojovali proti autoritě, kterou jejich rodiče nechtějí a učitelé nemohou vykonávat. Autorita učitele, která je krok za krokem zpochybňována, má být nahrazena přechodnými kontrakty, jejichž obsah si smluvní strany vyjednají jako rovný s rovným. Mladým lidem se tvrdí, že se narodili do éry diskutování o pravidlech. Jsou ujišťováni, že ve společnosti platí jen ty vztahy a ty normy, které vyplývají ze souhlasu všech zúčastněných. Vytváří se v nich dojem, že vše, co se ve společnosti provozuje a co v ní platí, existuje jedině kvůli tomu, aby jim sloužilo.

Zaujati úkolem odbourávat i rozumnou míru nutné represe, ponechávají myslitelé kulturní levice poněkud stranou masivní objem přidané represe, kterou škola vykonává. Ve skutečnosti má dnes škola a vzdělávání sloužit jako nástroj formování ohebné, flexibilní pracovní síly pro potřeby výroby, a tedy zisku.

Nová pedagogika se nijak nestará o strukturu reálné moci ve společnosti, do které žáci a studenti vyrůstají.
Jako se zakrývá jejich skutečná závislost na rodičích, kteří je po stále delší dobu živí, a na učitelích, kteří je po stále delší dobu formují, právě tak zůstává skryta hluboká mocenská asymetrie mezi nimi a těmi, s nimiž svobodně uzavírají formálně zcela rovné pracovní kontrakty.

Poslání učitele se stává nejistým.
Společnost od učitelů vyžaduje, aby žáky vzdělávali, ale přitom jim ponechali plnou svobodu, neuplatňovali nad nimi žádnou autoritu, nezatěžovali jejich mladé duše žádným kulturním dědictvím. Čím více se učitel snaží žákům předávat odkaz předchozích generací, tím více se proviňuje, neboť své svěřence zbavuje jejich spontaneity a brání jim být sebou samými. Snaha o předávání kulturního dědictví je z toho pohledu hříchem páchaným na mladých lidech: ubírá jim možnost vytvářet si své vlastní vidění světa nezatížené minulostí.

Co má učitel vlastně žákům a studentům předávat, jestliže ne historické vědomostní a kulturní bohatství?
A pokud jim nemá předávat nic, neboť vše potřebné lze nalézt na internetu, co vůbec dělá učitel ve škole?
Pokud je jeho úkolem pěstovat u studentů kritické myšlení, jak to lze provést bez přenosu vědění minulých generací?
Jestliže se nic nepřenáší, pak není ani co věcně kritizovat.

Autorem článku je známý sociolog Jan Keller.

Hybridní politika Jana Kellera. Vážně i s humorem o liberálních i pravicových šílenostech hybridního světa

The post Školství bez autority? Kellerovo varování před narůstající totální nedovzdělaností celé generace first appeared on Čítárny.

Kniha je psaná polurně-poučnou a čtivou formou ale je přitom i kellerovsky vtipná. Rozhodně jsou v ní informace, ke kterým se budeme často vracet. Jasné, sorzumitelné definice , objektivni odstup a nacházení zajímavých souvislostí.
Kellerova Hybridní politika je o velmi vážných událostech dneška. Je především o tom, jak se Marx mýlil, když tvrdil, že Evropu obchází strašidlo komunismu. A on to byl vlastně neomarxismus, který dnes terorizuje celý svět. A to mírou děsivou.

Je o světě politické hybridnosti, politické korektnosti, kde vítězí korporátní třída bohatých, jenž si pro své účely koupila a podmanila levicové liberály do jakýsi novodobých Lidových milicí, dnes korporátních, nikým nevolených milicí.
Ti si myslí, že mění svět k lepšímu, jenže svět destruují, likvidují národní státy, národnosti, soudržnost lidí, rodinu. Každý den v novinách se dovídáme o naprosto stupidních názorech, které se do světa lidí protlačují díky mainstreamovým médiím, jež se už dávno stala PR agenturami pro prosazování jediného správného názoru. A na konci tunelu již skoro každý rozumný člověk vidí, jak se snaží vytvořit novou, globální feudálně otrokářskou společnost. Společnost vyvolených a oddaně sloužících. Jakoby si vzali příklad s Huxlee a jeho knih.
Jak Huxley lidem předvídal otrockou budoucnost. Fašistická WEF ho chce ale překonat

„Lidové vrstvy jsou pod dvojím ohněm. Zatímco pravicoví liberálové ruší jejich sociální práva, ti levicové k tomu přidávají obvinění z xenofobie. Levice chce globalizaci využít k tomu, aby byl lid nahrazen mozaikou všemožných menšin. Pravice chce globalizaci využít k tomu, aby zisky maximalizovala mimo svůj národ, který je v globální konkurenci příliš drahý,“
Jan Keller

Kniha obsahuje tři části:
První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie.
V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie.
Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.

Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020

O autorovi Petr Žantovský píše:
Oblastmi jeho odborného zájmu Jana Kellera jsou dějiny sociologie, obecná sociologická teorie, teorie organizace, problematika sociálního státu, teorie modernizace a globalizace, společenské souvislosti ekologických problémů. Jak nečekaně přesně píše wikipedie, „v posledním desetiletí se Kellerova tvorba vyznačuje hlavně silnou homogenitou a vnitřní provázaností a jako jeden z mála sociálních teoretiků byl schopen poskytnout komplexní diagnózu stavu moderní společnosti a sociologické výpovědi o ní.“ To je velmi přiléhavé hodnocení, které bychom mohli převzít i pro charakteristiku jeho nové, v těchto dnech vycházející knihy Hybridní politika.
Kdo zná texty Jana Kellera, ví, že se vyjadřuje velice přesně, věcně, konkrétně a bez zbytečných slov. Proto dejme slovo právě jemu, aby jako autor představil smysl a poslání té knihy. První dva úryvky jsou z úvodu, další pak napovídají, jak je kniha stavěna – jako soubor analýz jednotlivých fenoménů současné společnosti, jejich provázanosti a rizikům z nich plynoucích pro celou naši civilizaci. V tomto smyslu je to asi vůbec to nejlepší, co bylo řečeno, napsáno a vydáno.

ZÁHADA NAŠÍ DOBY

Žijeme ve velmi zvláštní době. Levicové politické strany prohrávají volby a prakticky ve všech zemích jsou na ústupu. Globální kapitalismus triumfuje ve stále dalších a dalších zemích. Všude se privatizuje. Sociální státy – někdejší pýcha levicové ideologie – jsou neúnosně zadluženy. Mluví se stále vážněji o agónii levice. Ve stejné době přitom zaznívá varování, že levicoví kulturní revolucionáři ovládli klíčové instituce a hrozí zlikvidovat celou západní kulturu. Z vysokých škol, z nejrůznějších společenskovědních ústavů a z médií se šíří ideologie rovnostářství právě v době, kdy se rozevírají sociální nůžky a narůstají ekonomické nerovnosti v rovině příjmů i majetků. Zmíněná kulturní revoluce se do celé společnosti šíří z univerzit, které jsou zároveň obviňovány, že jsou od společnosti odtrženy.
Velké nadnárodní koncerny a úspěšní miliardáři tyto revoluční výzvy, namířené údajně proti jejich moci, plně podporují. K vítězství levičáků toužících převychovat člověka dochází v téže době, kdy je každý člověk povinen pohlížet na sebe jako na „podnikatele se sebou samým“ a všemožně usilovat o zhodnocení svého lidského kapitálu. Ve stejné době, kdy nadnárodní koncerny řízené v naprosté většině bílými muži diktují své podmínky celým státům a kontinentům, je bílý muž obviňován za svoji rasistickou a koloniální minulost. V době, kdy demokracie zvítězila v nebývalém množství zemí, narůstají v každé z nich počty těch, kdo jsou obviňováni z populismu, jenž je prý pro demokracii smrtelně nebezpečný. Čím více se rozvolňuje morálka a padají i poslední zbylá tabu, tím hlasitěji se volá po odstranění přežívajících stereotypů, které prý nepřijatelně omezují naši svobodu. Z ekonomicky nejvyspělejších kapitalistických zemí přichází volání po kulturní revoluci ne nepodobné tomu, co mělo kdysi dovést ke komunismu rozvojovou Čínu. V době, kdy ekonomická i vojenská moc se v celoplanetárním měřítku nebývale koncentruje, sílí hlasy po odstranění všech zbývajících forem moci a autority. Ke kulturní revoluci se hlásí především dobře situovaní příslušníci vyšších středních vrstev. Chtějí dělat revoluci namířenou proti zastaralému myšlení nižších středních vrstev. Těm, kdo jsou úplně nahoře, to ani v nejmenším nevadí. Těm, kdo jsou úplně dole, to ani v nejmenším nepomáhá.

Tato kniha pojednává o hybridní politice, tedy o velice zvláštní dělbě práce mezi pravicovými neoliberály, kteří zdeformovali liberalismus, a levicovými neomarxisty, kteří zkarikovali marxismus.

DVA VÝZNAMY SLOVA „HYBRIDNÍ“

Výraz „hybridní“ je poslední dobou používán stále častěji. Politologové hovoří o hybridních režimech a řadí mezi ně takové způsoby výkonu moci, které nelze považovat ani za čistokrevné liberální demokracie, ale ani za autoritářské či totalitní systémy. Mají totiž z každého něco. Nejedná se o jev nikterak okrajový, podle některých analytiků žije v těchto společenských zřízeních, které nejsou jednoznačně demokratické, ale ani vyloženě nedemokratické, až jedna třetina světové populace.

Ani ti, kdo v hybridních režimech nežijí, nemají vyhráno. Bezpečnostní analytici konstatují, že jsme obklopeni hybridními hrozbami. Řadí mezi ně například terorismus, extremismus, útoky v kyberprostoru, různé formy ohrožení energetické, surovinové a průmyslové bezpečnosti. Nejedná se o regulérní konflikty, aktéři hrozeb vystupují často anonymně, používají směs zákonných a nezákonných prostředků, nedeklarují otevřeně své nepřátelské úmysly, a ne vždy přebírají za své činy zodpovědnost. Jedná se vlastně o jakousi formu záškodnictví probíhající v době míru.

Někteří hovoří přímo o tom, že žijeme uprostřed hybridní války. Hlavní roli v ní nehrají vojenské nástroje, ale psychologické působení, manipulace veřejností a skrytá propaganda. To vše je doplňováno pestrou paletou nástrojů počínaje ekonomickými sankcemi přes kybernetickými útoky až po teroristické akce. Cílem hybridních válek není porazit protivníka v otevřeném konfliktu, ale zevnitř destabilizovat celou společnost.

Všechny tyto hybridní záležitosti mají společné to, že se v nich navzájem kříží a smíchávají prvky, které by v normálních poměrech nejen zůstávaly odděleny, ale představovaly by dva krajní póly škály. Může jít o škálu sahající od demokracie k režimům nedemokratickým, od dodržování pravidel k jejich překračování, anebo od mírového stavu k vyhlášení války.

Je docela možné, že o hybridních režimech mluví ti, kteří by nejraději viděli všechny země kráčet za jediným zářným vzorem, o hybridních hrozbách přemýšlejí ti, kterým nestačí stará dobrá civilizační a ekologická rizika, a o existenci hybridní války nás přesvědčují ti, kterým vadí, že už příliš dlouho žijeme v míru.

V každém případě je zvláštní, že o hybridizaci se mluví, jako kdyby se jednalo o něco zcela nového a dosud nevídaného. Přitom toto módní slůvko pouze zakrývá bytostně hybridní charakter ideologií, ve které se po generace věřilo, a neméně hybridní ráz politiky, ve které už několik generací žije. Politické ideály, či přesněji to, co z nich dnes ještě zbývá, jsou výsledkem nevídaného křížení a míšení. Strany politického středu nabízejí zvláštní koktejl tvrdé a nesmlouvavé ekonomické konkurence naředěný všeobjímající a nezištnou všelidskou solidaritou. Vzniká jakási hybridní novořeč, která ve snaze smířit nesmiřitelné užívá stále více protimluv. Politici a občané, kteří se této řeči zdráhají rozumět, jsou řazeni do kolonky populismu a prohlašováni za nepřátele demokracie.

Tato kniha se snaží popsat, jak hybridizace stála na samém počátku dvou velkých moderních ideologií, jak pokračovala při proměnách pravice i levice, jak se dnes projevuje na politické scéně a v jakém rozsahu poznamenala slovník těch, kdo dnešní společnost řídí, či přesněji – stojí v jejím čele.

Termín „hybridní“ přitom používáme ve dvojím významu, který získal už v antickém Řecku. Ve významu „kříženec dvou příbuzných druhů“ nemusí být nic špatného, i když bývá produkt takového mezidruhového křížení často impotentní. Hybris má však od počátku také druhý význam. Znamená přemíru, ztrátu měřítka, přehánění, nerespektování a překračování všech hranic, všech limit, všech tabu, prostě exces. A v tomto případě už se jedná o věc vysoce problematickou.

Aby bylo možno zachytit proces hybridizace politiky z různých úhlů, má kniha tři stylově odlišné části. První z nich sestává ze čtyřech kapitol. Prvá z nich líčí, jak křížením náboženských a „vědeckých“ prvků vzniklo jednak učení marxismu o kolektivní spáse, jednak liberální učení o prozřetelnostním trhu. Druhá ukazuje, jak dovedením jistých prvků obou ideologií do extrému vznikl z liberalismu neoliberalismus a z marxismu neomarxismus. Třetí kapitola ukazuje, jak tyto dva ideové proudy dohromady vytvořily hybridní povahu Evropské unie. A konečně kapitola čtvrtá je věnována reakci na všechno toto křížení, která bývá pravicovými neoliberály i levicovými neomarxisty opět společně označována hanlivým termínem „populismus“.

Ve druhé části knihy jsou probrány některé klíčové pojmy dnešní politiky. Tvoří ji třicítka poměrně stručných hesel. Každé z nich se snaží objasnit, jak se smíšením neoliberálního a neomarxistického přístupu zformovala klíčová slova dnešního diskurzu. Z tohoto zorného úhlu jsou zde vyloženy jednak pojmy často používané v řečech politiků a ve veřejných debatách (např. integrace, lidská práva, migrace, multikulturalismus, modernizace, občanská společnost, svoboda, xenofobie), jednak pojmy podstatné pro pochopení dnešního dění (např. globalizace, metropolizace, nerovnosti, paralelní společnost), ale také pojmy, které jsou sice hojně užívány, jejich obsah však zůstává často nejasný (např. gouvernance, politická korektnost, progresivismus, viktimizace).

GLOBALIZACE

Globalizace je vyústěním mocenské asymetrie, která provází lidstvo po celou dobu jeho existence. Ti, kdo byli mobilní, měli vždy nadvládu nad těmi, kdo byli usedlí. Globalizace tuto pradávnou tendenci zobecňuje a podřizuje jí veškerý ekonomický, sociální, politický a kulturní život.

Neomarxismus a neoliberalismus zaujímají vůči globalizaci v podstatě tentýž postoj. Považují ji za proces, jenž působí přímo s přírodní nutností, a pohlížejí na ni s notnou dávkou neodarwinismu – ten, kdo se na jakékoliv požadavky globalizace neadaptuje, bude vyřazen ze hry. Ten, kdo se této nutnosti včas, dobrovolně a iniciativně poddá a přizpůsobí, bude z ní profitovat.

V rámci této základní shody vykládají přínos globalizace neoliberálové a neomarxisté poněkud odlišně. Zprava je kladen důraz na obrovský potenciál globalizované ekonomiky vytvářet nepřetržitý proud nových technologií a podporovat ničím neomezenou zdravou tržní konkurenci. Slibuje se od toho všeobecný růst bohatství překonávající jakoukoliv hranici již dosaženého. Z tohoto důvodu musejí neoliberálové bagatelizovat hranice růstu dané uzavřeností Země coby ekologického systému. Ekologičtí aktivisté a environmentalisté přitom neoliberálům usnadňují situaci zmateností svého postoje. Zároveň globalizaci kritizují a zároveň chtějí rušit všechny hranice. Preferují lokální produkci, ale provozovanou společně s cizinci přišlými z nejvzdálenějších konců planety. Jsou pro předběžnou opatrnost ve věcech přírody (jádro, OGM, skleníkové plyny), nikoliv však v záležitostech mezilidských (sňatky a adopce homosexuálů), ani v rovině celospolečenské (masivní migrace, volební právo i volitelnost pro cizince aj.). Vyslovují se pro konec ekonomického růstu, ale zároveň pro hospodářský vzestup rozvojových zemí. A vůbec nic z toho nepovažují za logické rozpory.

Neomarxisté zdůrazňují politické aspekty globalizace a slibují si od ní, že vytvoří předpoklady pro překonávání omezeností národních států a pro rozvoj demokracie na celoplanetární úrovni. Z tohoto důvodu bagatelizují hodnotové odlišnosti různých civilizačních okruhů a poněkud naivně předpokládají, že hodnoty, které oni sami vyznávají, se zcela spontánně stanou hodnotami všeho lidstva. Vznikne tím nejlepší ze všech možných světů, ve kterém nebude tříd, nebude hranic, nebude různosti skupinových identit, a tedy nebude ani konfliktů.

Oba myšlenkové proudy přehlížejí, že současná vlna globalizace je nesena především novými technologiemi, a nikoliv svobodnými trhy, jak se domnívají neoliberálové, anebo pocitem všelidské vzájemnosti, jak o tom sní neomarxisté. Její důsledky jsou odlišné od očekávání obou táborů. V oblasti ekonomiky globalizace nevytváří prostor pro svobodné soutěžení rovnoprávných tržních aktérů. Přenáší ekonomickou a v důsledku toho i politickou moc z národních států na velké nadnárodní korporace, zvyšuje závislost periferních zemí na investorech sídlících v centrech a využívá mzdové, daňové a sociální rozdílnosti mezi lokalitami, národy a celými regiony. Zvyšuje tak existující nerovnosti, protože pokud by mzdy, dovednosti, kvalita infrastruktury a výše bezpečnostních rizik byly stejné na celém světě, nepřinášela by globalizace nikomu žádný zvláštní profit. Tato okolnost z nemalé zčásti vysvětluje i přetrvávání nerovností v rámci Evropské unie.

V rovině politické nerozšiřuje globalizace celoplanetárně prostor pro demokracii, ale vyostřuje konkurenci mezi různými vojenskopolitickými koalicemi a rivalizujícími modely kapitalismu.

Snižuje míru suverenity téměř všech zemí a omezuje jejich schopnost určovat si podmínky svého vlastního ekonomického a sociálního života. Směrem dovnitř rozděluje každou společnost na relativně malé skupinky vítězů globalizace a na zbytek poražených. Přitom ve stejné době, kdy globalizace posiluje ve společnostech sociální polarizaci, politika se tlačí do středu politického spektra. Levicové strany ztrácejí možnost chránit práva a zájmy pracujících, sociální stát je nucen nést náklady na nepříznivé dopady globalizace. Strany pravicové podporují snahy vítězů globalizace zbavovat se daňového břemene a zároveň se zříkají ochrany konzervativních hodnot, které by mohly působit jako bariéra volných toků čehokoliv. Poražení v globalizaci jsou opuštěni pravicí i levicí a zůstávají bez politické reprezentace.

Pravice i levice se stejnou měrou podílejí na budování něčeho, co můžeme nazvat „liberálním klamem globalizace“. Oslavují tento proces jako vítězství mobility bez hranic, nevázanosti individuí na jakoukoliv sociální příslušnost a na kterékoliv území. Vítají globalizaci jako období, ve kterém se již přežily národy a hranice států, ve kterém mizí kulturní a civilizační odlišnosti, lidstvo směřuje ke svému sjednocení. Tu a tam připouštějí, že globalizace má i své stinné stránky. Ty jsou však jen bolestivým přechodem k nejlepšímu ze všech světů, ke světu dokonale propojenému, naprosto smíšenému, multikulturnímu, kde jednotlivci pospojováni v sítích budou participovat na celosvětové demokracii. Tento mýtus má lidem zpříjemnit ztrátu národních států, zpochybnění kulturní identity a dosavadních sociálních jistot.

Ve skutečnosti je smysl globalizace mnohem prozaičtější. Po ekonomické stránce jde o způsob, jakým odpovídá liberalismus na místní saturaci tržního systému. Ve snaze o sebereprodukci se velké peníze snaží nalézt další místa, kam ještě nepronikly. Zároveň je globalizace politický proces, skrze který díky všeobecné kompetici nalézá nomádský kapitál konečně svobodu od jakýchkoliv závazků morálních, politických a teritoriálních, takže získává absolutní moc.

Jestliže si trh v neoliberálním pojetí vynucuje, aby se všechno stalo zbožím, pak globalizace je rozšířením tohoto myšlení a této praxe po celé planetě. Odbouráno má být vše, co ještě zůstává vně režimu kontraktu a ceny. Součástí této mentality je pojímání kultur jako obyčejných tržních statků, které jsou volně k dispozici individuím, jež si z nich něco vyberou a něco odloží podle své momentální chutě přesně dle modelu klienta-krále.

Přemítání neomarxistů o globální demokracii je hodně naivní. Proč by měly síly globalizace připustit, aby byl tento proces řízen jakýmsi demokratickým celoplanetárním politickým subjektem, jestliže politiku v lokálním měřítku, tedy v měřítku národních států omezuje a kontroluje? Pokud by globalizace směřovala k jakési celoplanetární vládě, nejspíše by v ní zasedali představitelé správních rad nadnárodních korporací.

Adaptace na globalizaci, o jejíž nevyhnutelnosti jsou přesvědčeni pravicoví i levicoví liberálové, má také docela prozaický obsah. Spočívá v tlacích na snižování zdanění příjmů z kapitálu velkých firem a z majetku nejbohatších příjmových skupin, v disciplinizaci pracovní síly a ve snižování ceny práce, v redukci veřejných výdajů a v odbourávání sociálních jistot.

Globalizace tak jako v minulosti znamená, že vše, co je mobilní, získává nadvládu nad vším, co zůstává usedlé. Jde o jakýsi druh pomsty nomádů usedlým. Dříve mívali nomádi ve zvyku opustit teritorium poté, co ho zbavili jeho bohatství. Ovládnou-li svět celoplanetárně, stává se tato taktika poněkud neperspektivní.

LIBERALISMUS

Liberalismus má od svých počátků v 17. a 18. století celou řadu variant. Vznikl jako vzpoura proti nedostatku osobní svobody v dobách, kdy státní moc měla podobu absolutismu, přičemž soukromí zejména stavovsky neprivilegovaných osob bylo velice křehké. Odtud zásadní požadavek liberálů na individuální svobody neohrožované veřejnou mocí a na právo odporu v případech, kdy tento požadavek naplněn není. Nárok na individuální volnost rozšiřují liberálové z oblasti svobody smýšlení na oblast politických svobod a svobod ekonomických.

Dnešní dělení na liberalismus pravicový a levicový je poněkud zavádějící, neboť historicky přicházejí s požadavkem liberálních svobod zástupci měšťanů a buržoazie, kteří se politicky definovali jako levice v protikladu k pravici monarchistické a církevní reakce.

Situace se dále zkomplikovala tím, že monarchie je postupem času nahrazována demokratickým zřízením. Na řízení státu se tak podílejí pravicové i levicové liberální strany, aniž by to vedlo liberály k oslabení kritiky státu jako utlačivé moci omezující individuální práva a svobody. Tento postoj se stal charakteristický zejména pro pravicové liberály. Liberálové levicoví zase mnohdy nezaznamenali proměnu charakteru pravidel omezujících libovolnost lidského jednání. S příchodem moderní společnosti tyto normy již nemají povahu osobní závislosti, vyvinuly se směrem k závislostem neosobním, k respektování institucí a norem platných pro všechny. Levicovým liberálům však zůstal sklon bouřit se proti normám, jako kdyby to byla stále pravidla diktovaná zvůlí nějakého autokratického panovníka.

Na tomto pozadí se zformovala pestrá škála směrů sahající od pravicových neoliberálů až po levicové neomarxisty. Najdeme na ní potomky klasických liberálů, kteří spatřují svobodu v nezávislosti na demokratizovaných veřejných strukturách, ekonomické liberály pracující na podřízení státní moci zájmům velkých korporací, ultraliberály vyznávající vulgární darwinismus a připouštějící, že svoboda vede ke strukturní dominanci silnějších nad slabšími, ale také třeba anarchisticky smýšlející liberály, kteří věří, že odstranění všech překážek individuální svobody vede k ustavení harmonické rovnováhy. Existují liberálové, kteří vyhlásili válku všem sociálním strukturám s výjimkou velkých firem, a liberálové, kteří považují jakékoliv sebeomezování v oblasti konzumu pod heslem přežití lidstva za útok na samotné základy humanity.

Klasický liberalismus vycházel z obrany individuálních svobod neohrožovaných arbitrární politickou mocí. Pravicový neoliberalismus věc zredukoval na volání po svobodě trhu v domnění, že vše ostatní se pak již přidá. Liberalismus levicový rozšířil zase koncept útlaku ze strany politické moci do oblasti norem regulujících zcela nepolitické soukromé mravy. Tendence k prolínání různých typů liberalismu je posílena tím, že v proudu levicovém lze být hodně napravo přejímáním liberální politiky, zatímco v proudu pravicovém lze být hodně nalevo přejímáním libertariánských postojů ohledně nerespektování nejrůznějších společenských tabu.

Zvláštním paradoxem ve vývoji liberalismu je postupující proměna jeho postojů vzhledem k původnímu a zcela základnímu požadavku – respektování svobody názorů. Došlo k tomu, že strany pravicově liberální a strany levicově liberální vytvořily uprostřed politického spektra mohutný ideově politický blok, který v rytmu střídání volebního kyvadla nabízí voličům programy jen s malými odlišnostmi. V zásadě přitom rezignují na řešení velkých problémů typu postupující prekarizace práce, existence daňových rájů, suverenity bank vůči státní moci, stoupajících nároků nadnárodních firem apod. Ze všech těchto věcí, které mohou být pro mnohé nepřijatelné, činí nevyhnutelnou normu, na níž je nutno se adaptovat. Oběti této své politiky a všechny její kritiky označují za nepřátele demokracie.

Ve svém ritualizovaném vzájemném soupeření používají levicově a pravicově liberální strany smířlivé termíny, jež odkazují k „vyrovnanosti sil“, „rovnovážnosti opatření“, „kompromisnímu řešení“. Zároveň bývají velmi netolerantní vůči všemu, co se odlišuje od toho, co ony samy jen s malými obměnami proklamují. Bez milosti odmítají vše, co by mohlo jakkoliv ohrozit jejich trvalé partnerství a společnou kontrolu nad politickým životem. Mají tendenci považovat stát za utlačivou moc, jako tomu bylo v dobách absolutních monarchií, a nepřipouštějí, aby tento stát ovládal někdo jiný než střídavě právě oni. V těchto otázkách považují názorovou svobodu a jakékoliv pochybnosti za stejně škodlivé a nebezpečné, za jaké je považoval panovník v dobách, kdy proti němu pod hesly svobody smýšlení a svobody slova ještě bojovali.

MULTIKULTURALISMUS

Multikulturalismus je původně učení nové levice, která hledá novou ideologii poté, co opustila marxismus. Toto učení se postupně šíří přes strany levého středu na stále větší část pravice, přičemž má tendenci vytlačovat odlišné názory až za okraj toho, co je považováno za přípustné a politicky korektní. Jeho jádrem je přesvědčení, že sociální, kulturní, ale i politické uspořádání obvyklé v národních státech je nutno vystřídat soužitím různých kultur a etnik na tomtéž území.

Vize multikulturalismu je projevem přechodu neomarxistů od kritiky kapitalismu ke kritice celé naší civilizace. Revoluční změna má spočívat v tom, že namísto relativně etnicky a nábožensky homogenní společnosti, která se řídí normami většiny, tedy něčím, co je prý nutně utlačivé, vznikne co nejpestřejší mozaika odlišných identit. Základem revoluční emancipace má být rozšíření rovnosti na všechny marginalizované skupiny, tedy na všechny, kdo byli až dosud v podřízení bílého heterosexuálního muže. Ideálem nové levice je vybudování „společnosti různosti“, kde odlišné identity žijí vedle sebe, aniž by docházelo k jejich sbližování. Jejich jinakost přitom nesmí zůstat uzavřena v soukromí, má se manifestovat veřejně. Žádná z existujících institucí se nesmí snažit podřídit tuto různost nějaké společné normě. Každá skupina má svá zvláštní práva a je úkolem právního systému, aby je dokázal prosadit, třeba i na úkor většiny. Jakákoliv komunita má mít možnost uplatnit právo veta v otázkách, které se jí týkají. V případě imigrace je nutno nástroj lidských práv používat tak, aby to podporovalo práva menšin na jejich kulturní identitu oproti normám přijímajících společností.

Podle iluzí multikulturalistů tak vznikne společnost bez centrální autority, bez vertikálního uspořádání a bez utlačivé moci institucí. Díky tomu bude zbavena protikladů, které dřímají hluboko v naší civilizaci. Příchodu absolutně svobodné společnosti bude předcházet (podobně jako tomu bylo v případě diktatury proletariátu) určitý dočasný autoritářský moment. Multikulturní stát prosazující doktrínu dobra musí být schopen prosadit práva diskriminovaných menšin všemi prostředky. To umožní přenést se do nového světa, kde politika bude vystřídána morálkou a zastaralé občanství v rámci národních států bude jednou provždy nahrazeno všelidskou humanitou.

Společnost různorodosti přinese překonání rozdělení na skupiny vládnoucí a skupiny ovládané. K dosavadním dominantním skupinám patří i lidové vrstvy. Ty se musejí vzdát části toho, co mají, ve prospěch marginalizovaných a nově příchozích. Skutečně demokratická společnost totiž nemůže odvozovat svoji legitimitu z něčeho tak utlačivého, jako je mínění většiny. Hegemonie většiny musí být neutralizována v zájmu ochrany práv menšin. Jednou z entit, kterou je třeba na této cestě dekonstruovat, tedy vyvrátit a zrušit, je národ. Národ je pouhá fikce udržovaná ve prospěch vládnoucích. Tuto fikci je třeba rozložit tím, že výuka historie už nebude školou patriotismu, nebude učit historické kontinuitě a nebude posilovat pocit zakořenění. Národní kultura není ničím jiným než kulturou většiny, tedy těch, kdo zneužívají svoji demografickou početnost, aby vnutili svůj pohled druhým. Země, které mají co nejméně historie, jsou zeměmi s největší budoucností.

V minulosti západní národy kolonizovaly rozsáhlá území. Proces dekolonizace byl zatím jen polovičatý. Je třeba, aby dekolonizace pokračovala i uvnitř národa jeho dekonstrukcí. Národ bude svržen ze svého piedestalu, bude ukončena jeho hegemonie nad veřejným prostorem, popřena jeho suverenita a vyvrácen mýtus o jeho jednotě. Národy přestanou být svázány s historií a kulturou, stanou se jen administrativní značkou přístupnou na daném území všem. Konec imperialismu bude dovršen teprve koncem národního státu. Jakmile upadne pojem národa v zapomnění, dojde ke smíru jak mezi státy, tak i uvnitř nich. Občanství pak už nebude spjato s národním státem, ale ustaví se nově v rámci všelidské univerzality. Není žádoucí integrovat imigranty do národní kultury, je nutno integrovat všechny na bázi univerzálních lidských práv.

Dříve než bude stát odsouzen k zániku, měl by ještě sehrát určitou roli při celkové rekonstrukci společnosti. Po vzoru Spojených států od sedmdesátých let a Velké Británie od osmdesátých let 20. století je zapotřebí rozvíjet antidiskriminační státní správu. Levice přitom musí dát státu k dispozici své experty na různorodost. Ti označí skupiny, které je třeba uznat jako oběti diskriminace, a poté, jim za pomoci právních prostředků pomohou v boji proti této diskriminaci. Stát je třeba vybavit všemi potřebnými právními nástroji, aby mohl řídit proces socializace a vytvářet nového člověka uplatnitelného v modelu společnosti různorodosti.

Stará kultura je zatížena xenofobií, sexismem a homofobií. Největší její vadou je však transfobie, odpor vůči modernizaci, tedy přeměně a převýchově. Bez pomoci státu tento odpor překonat nelze. Musí se dosáhnout toho, aby lidé přešli od pouhé zdvořilosti vůči jinému k povinnosti milovat vše odlišné. Aby přešli od pouhého respektu vůči druhým k lásce jako povinnosti vůči bližním. Jedině tak lze překonat rasismus a vychovat namísto autoritářské osobnosti nového člověka, očištěného od jeho staré identity. Je třeba změnit většinu tak, aby souhlasila s novým světem, ve kterém se stane jen jednou z mnoha sobě rovných skupin. Většina musí sama chtít konec svých privilegií. Musí se jich sama chtít zbavit. Nestačí, aby zvláštnosti jen tolerovala, musí je vyzvedávat. Je třeba, aby začala milovat multikulturalismus.

Má-li humanita nahradit občanství, musí být národní státy nahrazeny státem světovým. Nic pak už nebude bránit vzniku celosvětové občanské společnosti složené z nevládních aktérů, která povede k překonání arogantní národní suverenity. Mezikrokem v procesu vytvoření světového státu je Evropská unie. Neodvolává se na suverenitu lidu, evropský lid neexistuje. Svoji skutečnou legitimitu čerpá z imperativu pokroku, který překračuje hranice národů. Evropská unie není založena na chránění svého dědictví, je to projekt, který se distancuje od minulosti, tedy od rozdělování a válek. Je naplněním snu o civilizaci, která konečně humanizuje západní modernitu tím, že ji zbaví všech ideologických a ekonomických protikladů. Evropská unie zcela programově rozpojuje obecné dobro od národního zájmu. EU nechce být novou velmocí, chce být modelem celosvětové vlády humanity a lidských práv.

Turecko slouží jako důkaz, že evropské hodnoty jsou přitažlivé i mimo historickou Evropu. Muslimové se mohou snadno stát čistými Evropany, protože nejsou zatíženi národním vědomím. Mohou se evropeizovat, aniž by museli předtím projít fází národního státu. Islám je šancí pro Evropu v té míře, v jaké ji otevírá multikulturalismu nezbytnému pro dekonstrukci národních států. Vůle lidu platí jen v případě, že se hlásí k cílům vytvoření nové Evropy včetně zrušení vůle lidu jako základu státu.

Jako věřící všech politických náboženství také multikulturalisté jsou přesvědčeni o tom, že v důsledku svého vědění mají oprávnění rozhodovat o přípustnosti a nepřípustnosti všech ostatních názorů. Jako každé sekularizované náboženství také multikulturalismus nabízí politiku spásy, která prý přinese základní zlom v dějinách lidstva a vykoupí svět od jeho hříchů.

OBČANSKÁ SPOLEČNOST

Je obtížné najít v oblasti politiky druhý takový pojem, který by postupem času proměnil svůj význam natolik jako koncept „občanská společnost“. Původně se tímto termínem označovaly spolky bílých majetných mužů, kteří se svými iniciativami vystupovali nezávisle na státu a prosazovali své skupinové požadavky. Svoji činnost zásadně financovali z vlastních zdrojů. Hovoříme-li o občanské společnosti dnes, míváme zpravidla na mysli aktivisty útočící na bílé majetné muže jako na symbol utlačivé většinové společnosti. Činnost těchto sdružení bývá z velké míry financována státem, tedy daňovými poplatníky, k nimž mívají aktivisté poněkud přezíravý postoj a které se snaží převychovat v souladu s prioritami, jež sami sledují.

Tato část nevládních neziskových organizací s vyhraněnými politickými záměry bývá s občanskou společností stále častěji ztotožňována přesto, že její složení je mnohem širší. Patří do ní mimo jiné sdružení vykonávající čistě charitativní činnost bez politického podtextu, různá sportovní a volnočasová sdružení, svazy chovatelů, odborové hnutí stejně tak jako obchodní sdružení a svazy podnikatelů, profesní komory, náboženské organizace, místní spolky, ale i pobočky mezinárodních organizací a nejrůznější zájmové skupiny.

Jestliže v debatách o charakteru občanské společnosti převládají úvahy o činnosti právě některých nestátních neziskových organizací, je tomu tak proto, že jejich aktivity nabývají paradoxních rozměrů.

Usilují o možnost ovlivňovat výkon moci a často tuto funkci získávají, aniž by podléhaly základnímu demokratickému regulačnímu mechanismu moci v podobě svobodných voleb. Kladou důraz na individuální a skupinovou autonomii, ale zároveň se vyslovují pro tvrdou opresi těch, kdo přicházejí s jinými názory, než jaké zastávají oni. Kritizují stát a jeho instituce, ale nerozpakují se financovat svoji činnost ze státních příspěvků. Mají aspirace vychovávat většinovou populaci, aniž by k tomu získali pedagogickou kvalifikaci. I když často vystupují s požadavkem větší průhlednosti, způsob jejich financování vždy zcela průhledný není, a to zvláště v případech, kdy jsou do něj zapojeny zahraniční společnosti a nadace.

Nevládní neziskové organizace požívají přízně jak levicových, tak pravicových liberálů. Neomarxisté na nich oceňují, že se staví do opozice vůči státní moci a jejímu byrokratickému správnímu aparátu. Chválí je za obhajobu práv reálně i třeba jen domněle diskriminovaných menšin a za ignorování hranic, ať již v demografickém rozměru, anebo v podobě nejrůznějších většinově respektovaných tabu. Neoliberálům je na nich sympatické, že přispívají k diskreditaci státních institucí tím, že se prezentují jako účinnější než ony. Líbí se jim také, že jejich financování má blíže k financování firem než státu, že používají marketingové techniky při získávání příjmů, že se pohybují v konkurenčním prostředí a že dokáží tržně provozovat něco tak zdánlivě neekonomického, jako je „byznys soucitu“.

Nevládní neziskové organizace vznikly většinou na půdorysu takzvaných nových občanských hnutí poté, co byla jejich činnost důsledně zprofesionalizována. Nejednou působí jako vnitrostátní partner nadnárodních organizací a asociací, které se snaží zvnějšku oslabit národní stát a odebrat mu i zbylé pravomoci. I když vystupují jako alternativa státní moci a klasických politických stran a cílevědomě si budují image ideologické nezatíženosti a nezištnosti svého působení, zdaleka ne vždy splňují naděje, které do nich byly částí veřejnosti i řadou teoretiků vkládány. Výzkumy ukazují, že čím více se tato sdružení profesionalizují, tím méně jsou otevřena účasti osob zvenčí. Jejich aktivisté přitom pocházejí ze stejných sociálních vrstev, rekrutují se z lidí stejného vzdělání a stejného věku jako členové politických stran. Skutečnost, že se stejný typ osob sdružuje v politických neziskovkách i v politických stranách, vůči kterým by rády představovaly alternativu, snižuje míru jejich přesvědčivosti.

I když často vystupují proti projevům takzvaného populismu, efektivita jejich boje s tím, co nazývají populismem, bývá jen minimální. Příslušníci vrstev, které jsou ohroženy dopady globalizace, sociálními problémy a ztrátou kulturní identity, se o činnost nevládních neziskových organizací zajímají právě tak málo jako o aktivity politických stran.

The post Hybridní politika Jana Kellera. Vážně i s humorem o liberálních i pravicových šílenostech hybridního světa first appeared on Čítárny.

Globalizace je vyústěním mocenské asymetrie, která provází lidstvo po celou dobu jeho existence. Ti, kdo byli mobilní, měli vždy nadvládu nad těmi, kdo byli usedlí. Globalizace tuto pradávnou tendenci zobecňuje a podřizuje jí veškerý ekonomický, sociální, politický a kulturní život.
Neomarxismus a neoliberalismus zaujímají vůči globalizaci v podstatě tentýž postoj. Považují ji za proces, jenž působí přímo s přírodní nutností, a pohlížejí na ni s notnou dávkou neodarwinismu – ten, kdo se na jakékoliv požadavky globalizace neadaptuje, bude vyřazen ze hry. Ten, kdo se této nutnosti včas, dobrovolně a iniciativně poddá a přizpůsobí, bude z ní profitovat.

V rámci této základní shody vykládají přínos globalizace neoliberálové a neomarxisté poněkud odlišně.
Zprava je kladen důraz na obrovský potenciál globalizované ekonomiky vytvářet nepřetržitý proud nových technologií a podporovat ničím neomezenou zdravou tržní konkurenci. Slibuje se od toho všeobecný růst bohatství překonávající jakoukoliv hranici již dosaženého. Z tohoto důvodu musejí neoliberálové bagatelizovat hranice růstu dané uzavřeností Země coby ekologického systému. Ekologičtí aktivisté a environmentalisté přitom neoliberálům usnadňují situaci zmateností svého postoje.

Zároveň globalizaci kritizují a zároveň chtějí rušit všechny hranice. Preferují lokální produkci, ale provozovanou společně s cizinci přišlými z nejvzdálenějších konců planety.
Jsou pro předběžnou opatrnost ve věcech přírody (jádro, OGM, skleníkové plyny), nikoliv však v záležitostech mezilidských (sňatky a adopce homosexuálů), ani v rovině celospolečenské (masivní migrace, volební právo i volitelnost pro cizince aj.).
Vyslovují se pro konec ekonomického růstu, ale zároveň pro hospodářský vzestup rozvojových zemí. A vůbec nic z toho nepovažují za logické rozpory.

Neomarxisté zdůrazňují politické aspekty globalizace a slibují si od ní, že vytvoří předpoklady pro překonávání omezeností národních států a pro rozvoj demokracie na celoplanetární úrovni.
Z tohoto důvodu bagatelizují hodnotové odlišnosti různých civilizačních okruhů a poněkud naivně předpokládají, že hodnoty, které oni sami vyznávají, se zcela spontánně stanou hodnotami všeho lidstva. Vznikne tím nejlepší ze všech možných světů, ve kterém nebude tříd, nebude hranic, nebude různosti skupinových identit, a tedy nebude ani konfliktů.

Oba myšlenkové proudy přehlížejí, že současná vlna globalizace je nesena především novými technologiemi, a nikoliv svobodnými trhy, jak se domnívají neoliberálové, anebo pocitem všelidské vzájemnosti, jak o tom sní neomarxisté.
Její důsledky jsou odlišné od očekávání obou táborů. V oblasti ekonomiky globalizace nevytváří prostor pro svobodné soutěžení rovnoprávných tržních aktérů. Přenáší ekonomickou a v důsledku toho i politickou moc z národních států na velké nadnárodní korporace, zvyšuje závislost periferních zemí na investorech sídlících v centrech a využívá mzdové, daňové a sociální rozdílnosti mezi lokalitami, národy a celými regiony. Zvyšuje tak existující nerovnosti, protože pokud by mzdy, dovednosti, kvalita infrastruktury a výše bezpečnostních rizik byly stejné na celém světě, nepřinášela by globalizace nikomu žádný zvláštní profit. Tato okolnost z nemalé zčásti vysvětluje i přetrvávání nerovností v rámci Evropské unie.

V rovině politické nerozšiřuje globalizace celoplanetárně prostor pro demokracii, ale vyostřuje konkurenci mezi různými vojenskopolitickými koalicemi a rivalizujícími modely kapitalismu.
Snižuje míru suverenity téměř všech zemí a omezuje jejich schopnost určovat si podmínky svého vlastního ekonomického a sociálního života. Směrem dovnitř rozděluje každou společnost na relativně malé skupinky vítězů globalizace a na zbytek poražených. Přitom ve stejné době, kdy globalizace posiluje ve společnostech sociální polarizaci, politika se tlačí do středu politického spektra.
Levicové strany ztrácejí možnost chránit práva a zájmy pracujících, sociální stát je nucen nést náklady na nepříznivé dopady globalizace. Strany pravicové podporují snahy vítězů globalizace zbavovat se daňového břemene a zároveň se zříkají ochrany konzervativních hodnot, které by mohly působit jako bariéra volných toků čehokoliv. Poražení v globalizaci jsou opuštěni pravicí i levicí a zůstávají bez politické reprezentace.

Pravice i levice se stejnou měrou podílejí na budování něčeho, co můžeme nazvat „liberálním klamem globalizace“.
Oslavují tento proces jako vítězství mobility bez hranic, nevázanosti individuí na jakoukoliv sociální příslušnost a na kterékoliv území. Vítají globalizaci jako období, ve kterém se již přežily národy a hranice států, ve kterém mizí kulturní a civilizační odlišnosti, lidstvo směřuje ke svému sjednocení. Tu a tam připouštějí, že globalizace má i své stinné stránky. Ty jsou však jen bolestivým přechodem k nejlepšímu ze všech světů, ke světu dokonale propojenému, naprosto smíšenému, multikulturnímu, kde jednotlivci pospojováni v sítích budou participovat na celosvětové demokracii. Tento mýtus má lidem zpříjemnit ztrátu národních států, zpochybnění kulturní identity a dosavadních sociálních jistot.

Ve skutečnosti je smysl globalizace mnohem prozaičtější.
Po ekonomické stránce jde o způsob, jakým odpovídá liberalismus na místní saturaci tržního systému. Ve snaze o sebereprodukci se velké peníze snaží nalézt další místa, kam ještě nepronikly. Zároveň je globalizace politický proces, skrze který díky všeobecné kompetici nalézá nomádský kapitál konečně svobodu od jakýchkoliv závazků morálních, politických a teritoriálních, takže získává absolutní moc.

Jestliže si trh v neoliberálním pojetí vynucuje, aby se všechno stalo zbožím, pak globalizace je rozšířením tohoto myšlení a této praxe po celé planetě. Odbouráno má být vše, co ještě zůstává vně režimu kontraktu a ceny. Součástí této mentality je pojímání kultur jako obyčejných tržních statků, které jsou volně k dispozici individuím, jež si z nich něco vyberou a něco odloží podle své momentální chutě přesně dle modelu klienta-krále.

Přemítání neomarxistů o globální demokracii je hodně naivní.
Proč by měly síly globalizace připustit, aby byl tento proces řízen jakýmsi demokratickým celoplanetárním politickým subjektem, jestliže politiku v lokálním měřítku, tedy v měřítku národních států omezuje a kontroluje? Pokud by globalizace směřovala k jakési celoplanetární vládě, nejspíše by v ní zasedali představitelé správních rad nadnárodních korporací.

Adaptace na globalizaci, o jejíž nevyhnutelnosti jsou přesvědčeni pravicoví i levicoví liberálové, má také docela prozaický obsah. Spočívá v tlacích na snižování zdanění příjmů z kapitálu velkých firem a z majetku nejbohatších příjmových skupin, v disciplinizaci pracovní síly a ve snižování ceny práce, v redukci veřejných výdajů a v odbourávání sociálních jistot.

Globalizace tak jako v minulosti znamená, že vše, co je mobilní, získává nadvládu nad vším, co zůstává usedlé. Jde o jakýsi druh pomsty nomádů usedlým. Dříve mívali nomádi ve zvyku opustit teritorium poté, co ho zbavili jeho bohatství. Ovládnou-li svět celoplanetárně, stává se tato taktika poněkud neperspektivní.

Z knihy: Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020

Kniha obsahuje tři části:
První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie.
V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie.
Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.

Více: Hybridní politika Jana Kellera. S humorem i vážně o liberálních šílenostech hybridního světa dneška

The post Jan Keller. Co je globalizace? Jaké jsou mocenské fiktivní a skutečné cíle first appeared on Čítárny.

Multikulturalismus je původně učení nové levice, která hledá novou ideologii poté, co opustila marxismus. Toto učení se postupně šíří přes strany levého středu na stále větší část pravice, přičemž má tendenci vytlačovat odlišné názory až za okraj toho, co je považováno za přípustné a politicky korektní. Jeho jádrem je přesvědčení, že sociální, kulturní, ale i politické uspořádání obvyklé v národních státech je nutno vystřídat soužitím různých kultur a etnik na tomtéž území.

Vize multikulturalismu je projevem přechodu neomarxistů od kritiky kapitalismu ke kritice celé naší civilizace.
Revoluční změna má spočívat v tom, že namísto relativně etnicky a nábožensky homogenní společnosti, která se řídí normami většiny, tedy něčím, co je prý nutně utlačivé, vznikne co nejpestřejší mozaika odlišných identit. Základem revoluční emancipace má být rozšíření rovnosti na všechny marginalizované skupiny, tedy na všechny, kdo byli až dosud v podřízení bílého heterosexuálního muže.

Ideálem nové levice je vybudování „společnosti různosti“, kde odlišné identity žijí vedle sebe, aniž by docházelo k jejich sbližování.
Jejich jinakost přitom nesmí zůstat uzavřena v soukromí, má se manifestovat veřejně.
Žádná z existujících institucí se nesmí snažit podřídit tuto různost nějaké společné normě.
Každá skupina má svá zvláštní práva a je úkolem právního systému, aby je dokázal prosadit, třeba i na úkor většiny.
Jakákoliv komunita má mít možnost uplatnit právo veta v otázkách, které se jí týkají.
V případě imigrace je nutno nástroj lidských práv používat tak, aby to podporovalo práva menšin na jejich kulturní identitu oproti normám přijímajících společností.

Podle iluzí multikulturalistů tak vznikne společnost bez centrální autority, bez vertikálního uspořádání a bez utlačivé moci institucí.
Díky tomu bude zbavena protikladů, které dřímají hluboko v naší civilizaci. Příchodu absolutně svobodné společnosti bude předcházet (podobně jako tomu bylo v případě diktatury proletariátu) určitý dočasný autoritářský moment.
Multikulturní stát prosazující doktrínu dobra musí být schopen prosadit práva diskriminovaných menšin všemi prostředky. To umožní přenést se do nového světa, kde politika bude vystřídána morálkou a zastaralé občanství v rámci národních států bude jednou provždy nahrazeno všelidskou humanitou.

Společnost různorodosti přinese překonání rozdělení na skupiny vládnoucí a skupiny ovládané.
K dosavadním dominantním skupinám patří i lidové vrstvy. Ty se musejí vzdát části toho, co mají, ve prospěch marginalizovaných a nově příchozích. Skutečně demokratická společnost totiž nemůže odvozovat svoji legitimitu z něčeho tak utlačivého, jako je mínění většiny. Hegemonie většiny musí být neutralizována v zájmu ochrany práv menšin. Jednou z entit, kterou je třeba na této cestě dekonstruovat, tedy vyvrátit a zrušit, je národ.

Národ je pouhá fikce udržovaná ve prospěch vládnoucích.
Tuto fikci je třeba rozložit tím, že výuka historie už nebude školou patriotismu, nebude učit historické kontinuitě a nebude posilovat pocit zakořenění. Národní kultura není ničím jiným než kulturou většiny, tedy těch, kdo zneužívají svoji demografickou početnost, aby vnutili svůj pohled druhým. Země, které mají co nejméně historie, jsou zeměmi s největší budoucností.

V minulosti západní národy kolonizovaly rozsáhlá území. Proces dekolonizace byl zatím jen polovičatý. Je třeba, aby dekolonizace pokračovala i uvnitř národa jeho dekonstrukcí.
Národ bude svržen ze svého piedestalu, bude ukončena jeho hegemonie nad veřejným prostorem, popřena jeho suverenita a vyvrácen mýtus o jeho jednotě. Národy přestanou být svázány s historií a kulturou, stanou se jen administrativní značkou přístupnou na daném území všem. Konec imperialismu bude dovršen teprve koncem národního státu. Jakmile upadne pojem národa v zapomnění, dojde ke smíru jak mezi státy, tak i uvnitř nich.
Občanství pak už nebude spjato s národním státem, ale ustaví se nově v rámci všelidské univerzality. Není žádoucí integrovat imigranty do národní kultury, je nutno integrovat všechny na bázi univerzálních lidských práv.

Dříve než bude stát odsouzen k zániku, měl by ještě sehrát určitou roli při celkové rekonstrukci společnosti.
Po vzoru Spojených států od sedmdesátých let a Velké Británie od osmdesátých let 20. století je zapotřebí rozvíjet antidiskriminační státní správu. Levice přitom musí dát státu k dispozici své experty na různorodost. Ti označí skupiny, které je třeba uznat jako oběti diskriminace, a poté, jim za pomoci právních prostředků pomohou v boji proti této diskriminaci. Stát je třeba vybavit všemi potřebnými právními nástroji, aby mohl řídit proces socializace a vytvářet nového člověka uplatnitelného v modelu společnosti různorodosti.

Stará kultura je zatížena xenofobií, sexismem a homofobií. Největší její vadou je však transfobie, odpor vůči modernizaci, tedy přeměně a převýchově.
Bez pomoci státu tento odpor překonat nelze. Musí se dosáhnout toho, aby lidé přešli od pouhé zdvořilosti vůči jinému k povinnosti milovat vše odlišné. Aby přešli od pouhého respektu vůči druhým k lásce jako povinnosti vůči bližním. Jedině tak lze překonat rasismus a vychovat namísto autoritářské osobnosti nového člověka, očištěného od jeho staré identity. Je třeba změnit většinu tak, aby souhlasila s novým světem, ve kterém se stane jen jednou z mnoha sobě rovných skupin. Většina musí sama chtít konec svých privilegií. Musí se jich sama chtít zbavit. Nestačí, aby zvláštnosti jen tolerovala, musí je vyzvedávat. Je třeba, aby začala milovat multikulturalismus.

Má-li humanita nahradit občanství, musí být národní státy nahrazeny státem světovým.
Nic pak už nebude bránit vzniku celosvětové občanské společnosti složené z nevládních aktérů, která povede k překonání arogantní národní suverenity.
Mezikrokem v procesu vytvoření světového státu je Evropská unie. Neodvolává se na suverenitu lidu, evropský lid neexistuje. Svoji skutečnou legitimitu čerpá z imperativu pokroku, který překračuje hranice národů. Evropská unie není založena na chránění svého dědictví, je to projekt, který se distancuje od minulosti, tedy od rozdělování a válek. Je naplněním snu o civilizaci, která konečně humanizuje západní modernitu tím, že ji zbaví všech ideologických a ekonomických protikladů. Evropská unie zcela programově rozpojuje obecné dobro od národního zájmu. EU nechce být novou velmocí, chce být modelem celosvětové vlády humanity a lidských práv.

Turecko slouží jako důkaz, že evropské hodnoty jsou přitažlivé i mimo historickou Evropu.
Muslimové se mohou snadno stát čistými Evropany, protože nejsou zatíženi národním vědomím. Mohou se evropeizovat, aniž by museli předtím projít fází národního státu. Islám je šancí pro Evropu v té míře, v jaké ji otevírá multikulturalismu nezbytnému pro dekonstrukci národních států. Vůle lidu platí jen v případě, že se hlásí k cílům vytvoření nové Evropy včetně zrušení vůle lidu jako základu státu.

Jako věřící všech politických náboženství také multikulturalisté jsou přesvědčeni o tom, že v důsledku svého vědění mají oprávnění rozhodovat o přípustnosti a nepřípustnosti všech ostatních názorů. Jako každé sekularizované náboženství také multikulturalismus nabízí politiku spásy, která prý přinese základní zlom v dějinách lidstva a vykoupí svět od jeho hříchů.

Z knihy: Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020

Kniha obsahuje tři části:
První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie.
V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie.
Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.

Více: Hybridní politika Jana Kellera. S humorem i vážně o liberálních šílenostech hybridního světa dneška

The post Co je multikulturalismus? Původně učení nové levice hledající novou ideologii, když opustila marxismus first appeared on Čítárny.

Liberalismus má od svých počátků v 17. a 18. století celou řadu variant. Vznikl jako vzpoura proti nedostatku osobní svobody v dobách, kdy státní moc měla podobu absolutismu, přičemž soukromí zejména stavovsky neprivilegovaných osob bylo velice křehké.
Odtud zásadní požadavek liberálů na individuální svobody neohrožované veřejnou mocí a na právo odporu v případech, kdy tento požadavek naplněn není. Nárok na individuální volnost rozšiřují liberálové z oblasti svobody smýšlení na oblast politických svobod a svobod ekonomických.

Dnešní dělení na liberalismus pravicový a levicový je poněkud zavádějící, neboť historicky přicházejí s požadavkem liberálních svobod zástupci měšťanů a buržoazie, kteří se politicky definovali jako levice v protikladu k pravici monarchistické a církevní reakce.

Situace se dále zkomplikovala tím, že monarchie je postupem času nahrazována demokratickým zřízením.
Na řízení státu se tak podílejí pravicové i levicové liberální strany, aniž by to vedlo liberály k oslabení kritiky státu jako utlačivé moci omezující individuální práva a svobody. Tento postoj se stal charakteristický zejména pro pravicové liberály. Liberálové levicoví zase mnohdy nezaznamenali proměnu charakteru pravidel omezujících libovolnost lidského jednání.
S příchodem moderní společnosti tyto normy již nemají povahu osobní závislosti, vyvinuly se směrem k závislostem neosobním, k respektování institucí a norem platných pro všechny. Levicovým liberálům však zůstal sklon bouřit se proti normám, jako kdyby to byla stále pravidla diktovaná zvůlí nějakého autokratického panovníka.

Na tomto pozadí se zformovala pestrá škála směrů sahající od pravicových neoliberálů až po levicové neomarxisty.
Najdeme na ní potomky klasických liberálů, kteří spatřují svobodu v nezávislosti na demokratizovaných veřejných strukturách, ekonomické liberály pracující na podřízení státní moci zájmům velkých korporací, ultraliberály vyznávající vulgární darwinismus a připouštějící, že svoboda vede ke strukturní dominanci silnějších nad slabšími, ale také třeba anarchisticky smýšlející liberály, kteří věří, že odstranění všech překážek individuální svobody vede k ustavení harmonické rovnováhy.
Existují liberálové, kteří vyhlásili válku všem sociálním strukturám s výjimkou velkých firem, a liberálové, kteří považují jakékoliv sebeomezování v oblasti konzumu pod heslem přežití lidstva za útok na samotné základy humanity.

Klasický liberalismus vycházel z obrany individuálních svobod neohrožovaných arbitrární politickou mocí.
Pravicový neoliberalismus věc zredukoval na volání po svobodě trhu v domnění, že vše ostatní se pak již přidá.
Liberalismus levicový rozšířil zase koncept útlaku ze strany politické moci do oblasti norem regulujících zcela nepolitické soukromé mravy.
Tendence k prolínání různých typů liberalismu je posílena tím, že v proudu levicovém lze být hodně napravo přejímáním liberální politiky, zatímco v proudu pravicovém lze být hodně nalevo přejímáním libertariánských postojů ohledně nerespektování nejrůznějších společenských tabu.

Zvláštním paradoxem ve vývoji liberalismu je postupující proměna jeho postojů vzhledem k původnímu a zcela základnímu požadavku – respektování svobody názorů.
Došlo k tomu, že strany pravicově liberální a strany levicově liberální vytvořily uprostřed politického spektra mohutný ideově politický blok, který v rytmu střídání volebního kyvadla nabízí voličům programy jen s malými odlišnostmi. V zásadě přitom rezignují na řešení velkých problémů typu postupující prekarizace práce, existence daňových rájů, suverenity bank vůči státní moci, stoupajících nároků nadnárodních firem apod. Ze všech těchto věcí, které mohou být pro mnohé nepřijatelné, činí nevyhnutelnou normu, na níž je nutno se adaptovat. Oběti této své politiky a všechny její kritiky označují za nepřátele demokracie.

Ve svém ritualizovaném vzájemném soupeření používají levicově a pravicově liberální strany smířlivé termíny, jež odkazují k „vyrovnanosti sil“, „rovnovážnosti opatření“, „kompromisnímu řešení“.

Zároveň bývají velmi netolerantní vůči všemu, co se odlišuje od toho, co ony samy jen s malými obměnami proklamují. Bez milosti odmítají vše, co by mohlo jakkoliv ohrozit jejich trvalé partnerství a společnou kontrolu nad politickým životem.
Mají tendenci považovat stát za utlačivou moc, jako tomu bylo v dobách absolutních monarchií, a nepřipouštějí, aby tento stát ovládal někdo jiný než střídavě právě oni.
V těchto otázkách považují názorovou svobodu a jakékoliv pochybnosti za stejně škodlivé a nebezpečné, za jaké je považoval panovník v dobách, kdy proti němu pod hesly svobody smýšlení a svobody slova ještě bojovali.

Z knihy: Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020
Kniha je psaná polurně-poučnou a čtivou formou ale je přitom i kellerovsky vtipná. Rozhodně jsou v ní informace, ke kterým se budeme často vracet. Jasné, sorzumitelné definice , objektivni odstup a nacházení zajímavých souvislostí.

Kniha obsahuje tři části:
První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie.
V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie.
Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.

Více: Hybridní politika Jana Kellera. S humorem i vážně o liberálních šílenostech hybridního světa dneška

The post Co je liberalismus. Jan Keller o tom, proč vznikl jako vzpoura proti nedostatku osobní svobody first appeared on Čítárny.

 Jan Keller v knize reaguje na současnou migrační krizi, ale ta není jejím hlavním tématem. Kniha pojednává o hlubších strukturních napětích a rozporech skrytých v základech Evropské unie.

Vychází z dokladů o narůstajících nerovnostech mezi regiony a zeměmi EU a vysvětluje, proč se nedaří rozšířit koncept sociálně tržní ekonomiky na Evropskou unii jako celek.
Sleduje rozpory mezi strategiemi velkých korporací a mechanismy solidarity, které financují převážně střední vrstvy. Na řadě příkladů ukazuje, jak se Evropské unii nedaří propojit prvek konkurence s principem solidarity a jak tento nesoulad vyvolává napětí a konflikty mezi různými skupinami zemí EU.

V závěru knihy představuje tři možné scénáře dalšího směřování Evropské unie.
{youtube}HBVxnLO-EjQ{/youtube}
Jan Keller / Evropské rozpory ve světle migrace / 228 stran / Sociologické nakladatelství (SLON) / 2017 / ISBN 978-80-7419-249-4

Ukázka:

V roce 2014 si Evropa připomínala 100 let od vypuknutí první světové války. Připomínka staletého jubilea se nesla v duchu hlubokého uspokojení z toho, že bratrovražedné války mezi Evropany jsou již minulostí. Jen pár měsíců před oslavami přijala Evropská unie svého osmadvacátého člena, stalo se jím Chorvatsko. Zase se tak o něco více rozšířil kruh zemí, který zaručuje svým členům bezpečí před vnějšími hrozbami a prosperitu směrem dovnitř.

Velká slova a monumentální vzpomínkové akce zatlačily do pozadí dvě věci, které spolu sice nijak přímo nesouvisí, obě však mohou mít pro Evropu a její budoucnost význam zcela zásadní.

Právě v létě roku 2014 narostly počty migrantů směřujících již po nějakou dobu do Evropy přes Středozemní moře natolik dramaticky, že změna kvantity přivodila změnu kvality. Z toho, co se zatím jevilo jako sice nepříjemný, ale vcelku zvládnutelný problém, se během několika málo týdnů stala masivní vlna migrace, která zcela zpochybnila iluze o stabilitě a bezpečí těch uvnitř Evropy. Zrodila se migrační krize a v plném světle se ukázalo, že Evropská unie není na její zvládnutí připravena. Následující měsíce vedly k rozkolu, jaký Evropa ukolébaná svým rozšiřováním dosud nepoznala.

Události spojené s migrační krizí vyvolaly konflikty a střety, které jdou napříč celými státy, veřejností i politickými stranami. Jaký to bude mít vliv na překreslení mapy parlamentní demokracie, lze zatím jen tušit.

Nám poslouží migrační krize jako jakési zvětšovací sklo, s jehož pomocí se pokusíme popsat napětí a rozpory, které leží mnohem hlouběji v konstrukci Evropské unie a dotýkají se přímo její podstaty.

A je zde druhá událost, která je zcela jiného charakteru a na kterou se ve víru migrace a vášní, jež rozpoutala, snadno zapomíná.

V roce 2013 bylo publikováno objemné dílo francouzského ekonoma Thomase Pikettyho s názvem Kapitál v 21. století. Proběhla diskuse o tom, zda má být autor knihy odměněn Nobelovou cenou. V polemikách o podružných detailech, jimž se odborníci, jak už to bývá, pečlivě věnovali, bohužel zanikla věc nanejvýš podstatná.

Pikettyho práce zcela exaktně dokládá, že dějiny Evropského společenství a poté Evropské unie jsou – snad kromě svých úplných počátků – zároveň dějinami propastného prohlubování nerovností mezi jednotlivci a celými vrstvami společnosti.

Může to působit překvapivě, ale v podmínkách Evropské unie, která se pyšní vysokou mírou solidarity a která je tak hrdá na svůj sociální stát, dochází stále rychlejším tempem k nárůstu příjmové a majetkové nerovnosti v rozsahu zcela srovnatelném se Spojenými státy.

Thomas Piketty s pomocí množství statistického materiálu dokazuje, že zlomek obyvatelstva se na obou stranách Atlantiku svými příjmy a bohatstvím stále více vzdaluje zbytku společnosti. Zároveň dokumentuje, jak podíl chudší poloviny obyvatel na příjmech a majetku zůstává ve srovnání s těmi skutečně bohatými stejně nepatrný, jako byl v době před první světovou válkou. A k tomu dokládá, že střední vrstvy – opět na obou stranách Atlantiku – příjmově a majetkově ztrácejí a jejich podíl si přisvojují ti skutečně bohatí. Přesně tak, jako tomu bylo před první světovou válkou.

Čím více se v čase vzdalujeme od počátku 20. století, jehož doutnající napětí vyvrcholilo právě vzpomínanými válečnými událostmi, tím více se blížíme k poměrům, které tehdy krizi předcházely.

Hlavním cílem této knihy je pokusit se ukázat, jak a čím je Evropská unie v současné fázi ekonomické globalizace paralyzována do té míry, že svým vlastním fungováním vytváří a posiluje nerovnováhy, které ji stále více ohrožují.

Její autor se obává, že vyvrcholení, k němuž tento proces směřuje, neprospěje v konečném důsledku nikomu.

The post Evropské rozpory ve světle migrace podle Jana Kellera v roce 2017 first appeared on Čítárny.

Je obtížné najít v oblasti politiky druhý takový pojem, který by postupem času proměnil svůj význam natolik jako koncept „občanská společnost“. Původně se tímto termínem označovaly spolky bílých majetných mužů, kteří se svými iniciativami vystupovali nezávisle na státu a prosazovali své skupinové požadavky. Svoji činnost zásadně financovali z vlastních zdrojů.

Hovoříme-li o občanské společnosti dnes, míváme zpravidla na mysli aktivisty útočící na bílé majetné muže jako na symbol utlačivé většinové společnosti. Činnost těchto sdružení bývá z velké míry financována státem, tedy daňovými poplatníky, k nimž mívají aktivisté poněkud přezíravý postoj a které se snaží převychovat v souladu s prioritami, jež sami sledují.
Tato část nevládních neziskových organizací s vyhraněnými politickými záměry bývá s občanskou společností stále častěji ztotožňována přesto, že její složení je mnohem širší. Patří do ní mimo jiné sdružení vykonávající čistě charitativní činnost bez politického podtextu, různá sportovní a volnočasová sdružení, svazy chovatelů, odborové hnutí stejně tak jako obchodní sdružení a svazy podnikatelů, profesní komory, náboženské organizace, místní spolky, ale i pobočky mezinárodních organizací a nejrůznější zájmové skupiny.

POLITICKÉ NEZISKOVKY

Jestliže v debatách o charakteru občanské společnosti převládají úvahy o činnosti právě některých nestátních neziskových organizací, je tomu tak proto, že jejich aktivity nabývají paradoxních rozměrů.
Usilují o možnost ovlivňovat výkon moci a často tuto funkci získávají, aniž by podléhaly základnímu demokratickému regulačnímu mechanismu moci v podobě svobodných voleb.
Kladou důraz na individuální a skupinovou autonomii, ale zároveň se vyslovují pro tvrdou opresi těch, kdo přicházejí s jinými názory, než jaké zastávají oni.
Kritizují stát a jeho instituce, ale nerozpakují se financovat svoji činnost ze státních příspěvků.
Mají aspirace vychovávat většinovou populaci, aniž by k tomu získali pedagogickou kvalifikaci.
I když často vystupují s požadavkem větší průhlednosti, způsob jejich financování vždy zcela průhledný není, a to zvláště v případech, kdy jsou do něj zapojeny zahraniční společnosti a nadace.

Nevládní neziskové organizace požívají přízně jak levicových, tak pravicových liberálů.
Neomarxisté na nich oceňují, že se staví do opozice vůči státní moci a jejímu byrokratickému správnímu aparátu. Chválí je za obhajobu práv reálně i třeba jen domněle diskriminovaných menšin a za ignorování hranic, ať již v demografickém rozměru, anebo v podobě nejrůznějších většinově respektovaných tabu. Neoliberálům je na nich sympatické, že přispívají k diskreditaci státních institucí tím, že se prezentují jako účinnější než ony. Líbí se jim také, že jejich financování má blíže k financování firem než státu, že používají marketingové techniky při získávání příjmů, že se pohybují v konkurenčním prostředí a že dokáží tržně provozovat něco tak zdánlivě neekonomického, jako je „byznys soucitu“.

Nevládní neziskové organizace vznikly většinou na půdorysu takzvaných nových občanských hnutí poté, co byla jejich činnost důsledně zprofesionalizována.
Nejednou působí jako vnitrostátní partner nadnárodních organizací a asociací, které se snaží zvnějšku oslabit národní stát a odebrat mu i zbylé pravomoci. I když vystupují jako alternativa státní moci a klasických politických stran a cílevědomě si budují image ideologické nezatíženosti a nezištnosti svého působení, zdaleka ne vždy splňují naděje, které do nich byly částí veřejnosti i řadou teoretiků vkládány.
Výzkumy ukazují, že čím více se tato sdružení profesionalizují, tím méně jsou otevřena účasti osob zvenčí.
Jejich aktivisté přitom pocházejí ze stejných sociálních vrstev, rekrutují se z lidí stejného vzdělání a stejného věku jako členové politických stran. Skutečnost, že se stejný typ osob sdružuje v politických neziskovkách i v politických stranách, vůči kterým by rády představovaly alternativu, snižuje míru jejich přesvědčivosti.

I když často vystupují proti projevům takzvaného populismu, efektivita jejich boje s tím, co nazývají populismem, bývá jen minimální.
Příslušníci vrstev, které jsou ohroženy dopady globalizace, sociálními problémy a ztrátou kulturní identity, se o činnost nevládních neziskových organizací zajímají právě tak málo jako o aktivity politických stran.

Z knihy: Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020

Kniha obsahuje tři části:
První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie.
V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie.
Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.

Více: Hybridní politika Jana Kellera. S humorem i vážně o liberálních šílenostech hybridního světa dneška

The post Co je občanská společnost a proč ji politické neziskovky rozvracejí a stát je ještě platí first appeared on Čítárny.