Ministerstvo školství kdysi uvádělo pět stupňů podpůrných opatření, které mají žákům s výukovými problémy usnadňovat vzdělání v běžné třídě. Jedním takovým opatřením je i redukce učiva, které má žák zvládnout. To samo o sobě spolu s chaoticky řešenou inkluzí jasně deklaruje cestu do pekel nevzdělanosti v kotlině zvané české a potažmo evropské.

Ozývají se ale čím dál silnější hlasy proti nesmyslnému nařízení MŠ, které úroveň školství posune zpět do středověku. Každý kantor, který někdy pracoval s postiýeným dítětem ví, proč ho rodiče dali raději do speciální školy.
“V běžné třídě se dítě trápí, nestačí svým vrstevníkům, a je naopak zase zdržuje. Navíc se v takovém případě nedá úplně vyhnout tomu, že může být dítě kvůli své odlišnosti z kolektivu vyloučeno,“
říká speciální pedagog Arnošt Vítek, který hovoří i o tom, zda si někdo dokáže představit, jaký negativní dopad má například přítomnost speciálních asistentů pedagoga ve třídě, jaký dopad má na soustředěnost všech ostatních a na kvalitu výuky kantora.
Pokud přibude ve třídě základní školy více mentálně postižených dětí, přibude například i pomocných asistentů a je třeba si představit, jaký reálný dopad to bude mít na podobu výuky.

O tom kak dopadá inkluzívní školství v Americe, kde se míchá celá řada hloupých rozhodnutí, hovoří Sir. Ken Robinson. A stojí to za to!

“To, že Američani ironii chápou, jsem zjistil, když jsem se setkal s legislativou k Žádné dítě nezůstane pozadu. Ironie z toho názvu přímo prýští, že? Protože – (Smích) (Potlesk) – Protože to nechává pozadu miliony dětí. Ale chápu, že by nebylo pro zákony dobré jméno: Miliony dětí zůstanou pozadu. Chápu to. Co to obnáší? Inu, navrhujeme nechat miliony dětí pozadu a takhle to bude fungovat.”

{youtube}NRnToFZQQP4{/youtube}

Přepis proslovu:

Před 12 lety jsem se přistěhoval do Ameriky. Se svou ženou Terry a dvěma dětmi. Vlastně, popravdě řečeno, jsme se přestěhovali do Los Angeles – (Smích) – a mysleli jsme si, že se stěhujeme do Ameriky. Nevadí, je to jen krátký let. Z Los Angeles do Ameriky.

Dostal jsem se sem před 12 lety a když jsem přijel, říkali mi různé věci, třeba že „Američani nechápou ironii.“ Jak jste na to přišli? Není to pravda. Procestoval jsem tuto zemi křížem krážem a nenašel jsem jediný důkaz, že by Američani ironii nechápali. Je to jeden z těch kulturních mýtů, jako ten, že „Briti jsou odtažití.“ Nechápu, jak na to lidi přišli. Vpadli jsme do každé země, kterou jsme uviděli. (Smích) Není tedy pravda, že by Američani nechápali ironii, ale chtěl jsem, abyste věděli, co si lidi špitají za vašimi zády. Víte, když v Evropě odejdete z obýváku, lidé říkají: ještěže ve tvé přítomnosti nikdo nebyl ironický.

To, že Američani ironii chápou, jsem zjistil, když jsem se setkal s legislativou k Žádné dítě nezůstane pozadu. Ironie z toho názvu přímo prýští, že? Protože – (Smích) (Potlesk) – Protože to nechává pozadu miliony dětí. Ale chápu, že by nebylo pro zákony dobré jméno: Miliony dětí zůstanou pozadu. Chápu to. Co to obnáší? Inu, navrhujeme nechat miliony dětí pozadu a takhle to bude fungovat.

Funguje to ukázkově. V některých částech země odejde 60 % dětí předčasně ze školy. V komunitách původních obyvatel to je 80 % dětí. Kdybychom to srazili na polovinu, dle jednoho odhadu by to v americké ekonomice vytvořilo během deseti let produkt za téměř bilion dolarů. Z ekonomického pohledu to je moc hezká matematika, že? Měli bychom to udělat? Už teď to stojí ohromné peníze, zametat škody z krize odpadlíků.

Ale krize odpadlíků je jen vrcholem ledovce. Nepočítají se do toho děti, které ve škole zůstanou, ale jsou vyřazovány z dění, neužívají si to, nemají z toho žádný užitek.

A důvodem není to, že bychom neutráceli dost peněz. Amerika na vzdělání vydává víc peněz než většina dalších zemí. Třídy tu bývají menší než kde jinde. A každý rok se vynoří stovky iniciativ, které se snaží zlepšovat vzdělávání. Problém je, že to všechno jde špatným směrem. Existují tři principy, na jejichž základech lidský život vzkvétá, a ty se neslučují s kulturou vzdělávání, pod kterou musí většina učitelů pracovat a kterou musí studenti přetrpět.

Prvním principem je, že lidské bytosti jsou přirozeně rozličné a různorodé.

Můžu se vás zeptat, kolik z vás má vlastní děti? Dobře. Nebo vnoučata. Co třeba dvě a více dětí? Dobrá. A zbytek z vás dítě aspoň viděl. (Smích) Malí lidičkové, co pobíhají okolo. Vsadím se s vámi – a jsem si docela jistý, že tu sázku vyhraju. Jestliže máte dvě a více dětí, vsadím se s vámi, že jsou naprosto odlišné. Nejsou? No nejsou? (Potlesk) Nikdy byste si je nespletli, není to tak? Jako: „A kterej jsi ty? Připomeň se. S mámou si vás označkujeme barvičkami, abyste se nám nepletli.“

Vzdělání založené na Žádné dítě nezůstane pozadu není založeno na odlišnostech, ale konformitě.
Školy jsou podporovány v hledání toho, co děti zvládnou napříč velice úzce vymezeným spektrem výsledků. Jedním z výsledků akce Žádné dítě nezůstane pozadu bylo zúžení zaměření na takzvané oblasti STEM [věda, matematika, technika]. Jsou důležité. Nehodlám tu zpochybňovat roli matematiky a přírodních věd. Na druhé straně jsou nezbytné, ale nikoli dostatečné. Opravdové vzdělání musí klást důraz také na umění, humanitní předměty, tělocvik. Ohromné množství dětí, promiňte, děkuji – (Potlesk) –

Dle jednoho odhadu je dnes v Americe něco kolem 10 % dětí, kterým byly diagnostikovány nejrůznější stupně poruch, které se hromadně nazývají poruchami pozornosti, ADHD. Neříkám, že se to neděje. Jen nevěřím, že by to byla až taková epidemie. Když mají děti sedět, aby hodinu co hodinu dělaly podřadnou úřednickou práci, asi čekáte, že se budou neustále vrtět, ne? (Smích) (Potlesk) Děti netrpí, alespoň většinou, netrpí nějakou psychologickou poruchou. Jsou nemocné dětstvím. (Smích) A to vím, protože jsem svá raná léta strávil jako dítě. Tím vším jsem si prošel. Dětem se daří nejlépe v pestrém prostředí, které dává vyniknout různým talentům, ne jen úzkému okruhu. Mimochodem, umění není důležité jen proto, že zlepšuje výsledky v matematice. Je důležité proto, že hovoří k částem dětského bytí, ke kterému jinak neproniknete.

Druhý… děkuji vám. (Potlesk)

Druhý princip, díky kterému lidská duše vzkvétá, je zvědavost.

Když v dítěti podnítíte jiskřičku zvědavosti, budou se často učit samy, aniž by k tomu někoho potřebovaly. Děti se učí přirozeně. A je to fakt práce zejména tuto schopnost vymýtit nebo potlačit. Zvědavost je hnacím motorem výsledků. Důvod, proč o tom dnes mluvím, je ten, že jedním z důsledků této kultury bylo, dá-li se to tak nazvat, deprofesionalizování učitelů. Žádný systém kdekoli na světě ani žádná škola v zemi není lepší než jejich učitelé. Učitelé jsou životodárnou mízou úspěchu škol. Učitelství je však kreativní profesí. Výuka, přísně vzato, není donášková služba. Nestačí předat nabyté informace. Skvělí učitelé to sice dělají, ale skvělí učitelé také mentorují, stimulují, provokují, zapojují. Vzdělávání je koneckonců o učení. Když není učení, nebude ani vzdělání. Lidé však mohou ztratit ohavnou spoustu času debatami o vzdělání, aniž by se vůbec bavili o učení. Středobodem vzdělávání je donutit lidi se učit.

Jeden můj přítel, starý přítel – vlastně velice starý, je už mrtvý. (Smích) Tak starý, jak jen to jde, řekl bych. Nicméně byl úžasný, úžasný filozof. Rád mluvil o rozdílu mezi úkolovým a výsledkovým významu sloves. Asi takhle: můžete nějakou aktivitu provádět, ale nemusíte jí vůbec dosáhnout, jako třeba diety. Je to vlastně skvělý příklad. To je on. Drží dietu. Ztratil něco na váze? Ani ne. Učení je přesně toto slovo. Můžete říct: „Tamhle je Debora, je v učebně 34 a učí.“ Ale když se nikdo nic nenaučí, může se Debora snažit o vyučování, ale nikdy ho nedosáhne.

Role učitele je usnadnit učení. To je to. Podle mě problém tkví v tom, že se dominantní kultura výuky začala zaměřovat ne na výuku nebo učení, ale na testování. Chápu, že jsou testy důležité. Standardizované testy mají své opodstatnění. Ale neměly by být dominantním prvkem kultury vzdělávání. Měly by diagnostikovat. Měly by pomáhat. (Potlesk) Když půjdu na zdravotní prohlídku, chci standardizované testy. Opravdu chci. Však víte, chci znát svou hladinu cholesterolu a srovnat ji na standardní škále s ostatními lidmi. Nechci znát škálu, kterou si můj doktor vymyslel cestou do práce.

„Váš cholesterol bych označil někde na oranžové hladině.“

„Opravdu? A je to dobré?“ – „Netuším.“

Všechno to by mělo učení podporovat. Nemělo by mu bránit, jak se to však samozřejmě děje. Takže namísto zvědavosti tu máme kulturu dodržování. Vybízíme děti a učitele k tomu, aby dodržovali rutinní postupy, než aby těžili ze síly představivosti a zvědavosti. A konečně třetím principem je toto: Lidský život je ve své podstatě tvůrčí. Všichni proto máme různé životopisy. Vytváříme své životy a můžeme je přetvářet během toho, co je žijeme. Je to podstata bytí člověkem. Je to důvod, proč je lidstvo tak zajímavé, různorodé a energické.

Chci tím říct, že jiní tvorové mají své představy také, stejně jako kreativitu, ale ne až tak zjevné jako ty naše, že? Můžete mít třeba psa. A váš pes dostane depresi. Ale nezačne poslouchat Radiohead, že? (Smích) Nebude zírat z okna s lahví Jacka Danielse v tlapách. (Smích)
Vy na něho: „Nechceš se jít vyvenčit?“
A on: „Ne, je mi fajn. Jen běž. Počkám tu. Něco mi vyfoť.“

Vytváříme své životy díky nekonečnému procesu představování si alternativ a možností a jednou z rolí vzdělávání je probudit a rozvinout tyto tvůrčí síly. Místo toho žijeme v kultuře standardizace.

Nemusí to tak být. Opravdu nemusí. Finsko se pravidelně umisťuje na špičce v matematice, přírodních vědách a ve čtení. Ano, to, co dělají skvěle, víme tak dobře jen díky tomu, že se to všechno testuje. Ale to je jeden z problémů testů. Nesledují další věci, na kterých také záleží. Zajímavostí o práci ve Finsku je toto: nejsou těmito disciplínami posedlí. Zaujímají ke vzdělávání velice široký přístup, který zahrnuje také humanitní předměty, tělocvik a umění.

Za druhé, ve Finsku neexistuje standardizované testování. Tedy, trochu ano, ale není to nic, kvůli čemu by si lidé lámali hlavu. Nesedí kvůli tomu u stolu dlouho do noci.

A za třetí, když jsem se nedávno potkal s pár lidmi z Finska, s opravdovými Finy, někdo z amerického systému se těch Finů ptal: „Jak přistupujete k míře odpadlictví?“
Podívali se na něj trochu udiveně a odpověděli: „No… my ji máme na nule. Proč by někdo odcházel ze školy? Když má někdo problém, dozvíme se o něm a pomůžeme mu, podpoříme ho.“

Lidi vždycky říkají: „Nemůžete srovnávat Finsko s Amerikou.“

Ne. Myslím, že počet obyvatel ve Finsku je okolo 5 milionů. Můžete ho ale srovnávat s americkým státem. Mnoho amerických států má méně obyvatel než oni. Tím naznačují, že jsem v Americe byl v pár státech, kde jsem byl také jedinou osobou. (Smích) Opravdu, opravdu. Řekli mi, ať zamknu, až budu odcházet. (Smích)

To, co ty nejvýkonnější systémy světa dělají, bohužel nepozorujeme napříč systémy v Americe – teď to myslím jako celek.
Tak třeba za prvé: Individualizovat výuku a učení se.
Jsou si vědomi toho, že to jsou studenti, kdo se učí, a systém má podpořit je samotné, jejich zvědavost, jejich osobnost a jejich kreativitu. Jen tak je přimějete k učení.

Druhá věc je to, jak vysokou vážnost přisuzují učitelské profesi.
Uznávají, že nemůžete zlepšit vzdělání, pokud si k výuce nevyberete ty nejlepší lidi a pokud je nebudete neustále podporovat a profesně rozvíjet. Investování do profesního rozvoje není náklad. Je to investice a každá země, které se daří, to ví, ať už to je Austrálie, Kanada, Jižní Korea, Singapur, Hongkong nebo Šanghaj. Vědí o tom své.

Za třetí, zodpovědnost za vzdělání mají samotné školy.
Víte, ve vzdělávání je velký rozdíl mezi příkazovým a řídicím způsobem vedení – To je to, co se v některých systémech děje. Rozhoduje vláda nebo místní zastupitelstvo, myslí si, že ví všechno nejlépe a říkají vám, co máte dělat. Problém je, že se vzdělávání neděje v zasedacích místnostech sídel zákonodárců. Děje se ve třídách a školách a lidé, kteří se mu věnují, jsou učitelé a žáci a když odstraníte jejich vliv, přestane to fungovat. Musíte ho navrátit lidem. (Potlesk)

To, co se děje v této zemi, je úžasné. Ale musím říct, že se to děje navzdory dominantní kultuře vzdělávání, ne díky jí. Je to jak kdyby lidé stále plachtili proti větru. Myslím si to, protože – mnoho současných opatření je založených na mechanistickém chápání vzdělávání. Jak kdyby vzdělávání bylo průmyslový proces, který může být vylepšen lepšími čísly, a tam někde v nejskrytějších zákoutích mysli tvůrců těchto opatření se nachází představa, že když to dobře vyladíme, tak nějak akorát, v budoucnu to pošlape jako na drátkách. Nepošlape a nikdy nešlapalo.

Protože vzdělávání není mechanický systém. Je to lidský systém, je založený na lidech. Lidech, kteří se buď chtějí učit, nebo ne.
Každý student, který předčasně odejde ze školy, k tomu má důvod zakořeněný ve svém způsobu života. Škola je může nudit. Mohou ji považovat za nepodstatnou. Může jim připadat, že je v rozporu se životem, který žijí mimo školu. To jsou tendence, ale příběhy za nimi jsou pokaždé jiné. Byl jsem nedávno v Los Angeles na setkání o – jmenovalo se to alternativní vzdělávací programy. To jsou programy navržené tak, aby se děti vracely ke vzdělávání se. Mají mnoho podobného. Jsou šité na míru. Silně podporují učitele, budují vazby s komunitou, mají široký a bohatý záběr a často tyto programy zapojují studenty mimo školu stejně jako ve škole. A fungují. Co mi připadá zajímavé, je, že se nazývají „alternativní vzdělávání“. Chápete to? A přitom veškerá zkušenost ze světa ukazuje, že kdybychom to dělali takto, nebyla by alternativa potřeba. (Potlesk)

Myslím, že musíme přijít s jinou metaforou. Musíme si uvědomit, že je to lidský systém a že jsou podmínky, ve kterých se lidem daří, a podmínky, ve kterých vůbec. Jsme koneckonců organická stvoření a kultura školy je naprosto nezbytná. Kultura je organický termín, ne?

Nedaleko od mého bydliště je místo nazvané Údolí smrti.
Údolí smrti je nejteplejší, nejsušší místo v Americe, nic tam neroste. Nic tam neroste, protože tam neprší. A proto tedy Údolí smrti. V zimě roku 2004 v Údolí smrti zapršelo. Během krátké doby napršelo skoro 18 cm. A na jaře 2005 to teda bylo něco. Veškerou půdu v Údolí smrti pokryl květinový koberec, aspoň na chvilku.
Co to dokazuje? Údolí smrti není mrtvé. Je jen nečinné. Přímo pod povrchem jsou semínka možností, která čekají na ty správné podmínky.

V organických systémech, když nastanou ty správné podmínky, je život nevyhnutelný. Děje se vždy a všude. Vezměte nějaký prostor, školu, oblast, změňte podmínky, ukažte lidem, co je možné, co mohou očekávat, dejte jim více různých příležitostí; rozvíjejte a važte si vztahů mezi učiteli a žáky, dejte lidem možnost tvořit a inovovat to, co dělají, a školy, které o to vše byly ochuzené, se najednou probudí k životu.

Dobří vůdci to vědí. Opravdová role vůdců ve vzdělávání – a myslím, že to platí na národní úrovni, krajské úrovni i na úrovni jednotlivých škol – není a nemělo by být přikazovat a řídit. Ta skutečná role vůdcovství je řízení prostředí, vytváření prostředí plného možností. A když to uděláte, lidé to využijí a začnou dosahovat věcí, které jste vůbec nepředvídali a nečekali.

Mám tu parádní citát od Benjamina Franklina.
„Na světě existují tři druhy lidí:
Ti, se kterými nehnete, lidé, kteří to nechápou, nechtějí chápat, vyhnou se tomu za každou cenu.
Pak jsou i lidé, kteří jsou tvární, jsou si vědomi potřeby změny a jsou připraveni poslouchat.
A nakonec tu jsou hybači, lidé, kteří ty věci dělají.“
Když podpoříme více lidí, bude z toho hnutí. A když je to hnutí dostatečně silné, bude to, v nejlepším slova smyslu, revoluce. A to je to, co potřebujeme.

Mnohokrát vám děkuji. (Potlesk) Děkuji vám. (Potlesk)

{youtube}jDynqLqzNLA{/youtube}

The post Sir Ken Robinson. Kritika upadajícího inkluzívního školství v Americe first appeared on Čítárny.

Sir Ken Robinson naznačuje 3 principy, které lidská mysl potřebuje k rozkvětu – a vypráví, jak proti nim současná vzdělávací kultura bojuje. Ve svém vtipném a poutavém proslovu nám radí, jak uniknout ze vzdělávacího „údolí smrti“, ve kterém se nacházíme, a jak vychovávat naše nejmladší generace v prostředí plném možností.

Přepis proslovu:

Před 12 lety jsem se přistěhoval do Ameriky. Se svou ženou Terry a dvěma dětmi. Vlastně, popravdě řečeno, jsme se přestěhovali do Los Angeles – (Smích) – a mysleli jsme si, že se stěhujeme do Ameriky. Nevadí, je to jen krátký let. Z Los Angeles do Ameriky.

Dostal jsem se sem před 12 lety a když jsem přijel, říkali mi různé věci, třeba že „Američani nechápou ironii.“ Jak jste na to přišli? Není to pravda. Procestoval jsem tuto zemi křížem krážem a nenašel jsem jediný důkaz, že by Američani ironii nechápali. Je to jeden z těch kulturních mýtů, jako ten, že „Briti jsou odtažití.“ Nechápu, jak na to lidi přišli. Vpadli jsme do každé země, kterou jsme uviděli. (Smích) Není tedy pravda, že by Američani nechápali ironii, ale chtěl jsem, abyste věděli, co si lidi špitají za vašimi zády. Víte, když v Evropě odejdete z obýváku, lidé říkají: ještěže ve tvé přítomnosti nikdo nebyl ironický.

{youtube}Esj_CmC0Cxs{/youtube}

To, že Američani ironii chápou, jsem zjistil, když jsem se setkal s legislativou k Žádné dítě nezůstane pozadu. Ironie z toho názvu přímo prýští, že? Protože – (Smích) (Potlesk) – Protože to nechává pozadu miliony dětí. Ale chápu, že by nebylo pro zákony dobré jméno: Miliony dětí zůstanou pozadu. Chápu to. Co to obnáší? Inu, navrhujeme nechat miliony dětí pozadu a takhle to bude fungovat.

Funguje to ukázkově. V některých částech země odejde 60 % dětí předčasně ze školy. V komunitách původních obyvatel to je 80 % dětí. Kdybychom to srazili na polovinu, dle jednoho odhadu by to v americké ekonomice vytvořilo během deseti let produkt za téměř bilion dolarů. Z ekonomického pohledu to je moc hezká matematika, že? Měli bychom to udělat? Už teď to stojí ohromné peníze, zametat škody z krize odpadlíků.

Ale krize odpadlíků je jen vrcholem ledovce. Nepočítají se do toho děti, které ve škole zůstanou, ale jsou vyřazovány z dění, neužívají si to, nemají z toho žádný užitek.

A důvodem není to, že bychom neutráceli dost peněz. Amerika na vzdělání vydává víc peněz než většina dalších zemí. Třídy tu bývají menší než kde jinde. A každý rok se vynoří stovky iniciativ, které se snaží zlepšovat vzdělávání. Problém je, že to všechno jde špatným směrem. Existují tři principy, na jejichž základech lidský život vzkvétá, a ty se neslučují s kulturou vzdělávání, pod kterou musí většina učitelů pracovat a kterou musí studenti přetrpět.

Prvním principem je, že lidské bytosti jsou přirozeně rozlišné a různorodé.

Můžu se vás zeptat, kolik z vás má vlastní děti? Dobře. Nebo vnoučata. Co třeba dvě a více dětí? Dobrá. A zbytek z vás dítě aspoň viděl. (Smích) Malí lidičkové, co pobíhají okolo. Vsadím se s vámi – a jsem si docela jistý, že tu sázku vyhraju. Jestliže máte dvě a více dětí, vsadím se s vámi, že jsou naprosto odlišné. Nejsou? No nejsou? (Potlesk) Nikdy byste si je nespletli, není to tak? Jako: „A kterej jsi ty? Připomeň se. S mámou si vás označkujeme barvičkama, abyste se nám nepletli.“

Vzdělání založené na Žádné dítě nezůstane pozadu není založeno na odlišnostech, ale konformitě.
Školy jsou podporovány v hledání toho, co děti zvládnou napříč velice úzce vymezeným spektrem výsledků. Jedním z výsledků akce Žádné dítě nezůstane pozadu bylo zúžení zaměření na takzvané oblasti STEM [věda, matematika, technika]. Jsou důležité. Nehodlám tu zpochybňovat roli matematiky a přírodních věd. Na druhé straně jsou nezbytné, ale nikoli dostatečné. Opravdové vzdělání musí klást důraz také na umění, humanitní předměty, tělocvik. Ohromné množství dětí, promiňte, děkuji – (Potlesk) – Dle jednoho odhadu je dnes v Americe něco kolem 10 % dětí, kterým byly diagnostikovány nejrůznější stupně poruch, které se hromadně nazývají poruchami pozornosti, ADHD. Neříkám, že se to neděje. Jen nevěřím, že by to byla až taková epidemie. Když mají děti sedět, aby hodinu co hodinu dělaly podřadnou úřednickou práci, asi čekáte, že se budou neustále vrtět, ne? (Smích) (Potlesk) Děti netrpí, alespoň většinou, netrpí nějakou psychologickou poruchou. Jsou nemocné dětstvím. (Smích) A to vím, protože jsem svá raná léta strávil jako dítě. Tím vším jsem si prošel. Dětem se daří nejlépe v pestrém prostředí, které dává vyniknout různým talentům, ne jen úzkému okruhu. Mimochodem, umění není důležité jen proto, že zlepšuje výsledky v matematice. Je důležité proto, že hovoří k částem dětského bytí, ke kterému jinak neproniknete.

Druhý… děkuji vám. (Potlesk)

Druhý princip, díky kterému lidská duše vzkvétá, je zvědavost.

Když v dítěti podnítíte jiskřičku zvědavosti, budou se často učit samy, aniž by k tomu někoho potřebovaly. Děti se učí přirozeně. A je to fakt práce zejména tuto schopnost vymýtit nebo potlačit. Zvědavost je hnacím motorem výsledků. Důvod, proč o tom dnes mluvím, je ten, že jedním z důsledků této kultury bylo, dá-li se to tak nazvat, deprofesionalizování učitelů. Žádný systém kdekoli na světě ani žádná škola v zemi není lepší než jejich učitelé. Učitelé jsou životodárnou mízou úspěchu škol. Učitelství je však kreativní profesí. Výuka, přísně vzato, není donášková služba. Nestačí předat nabyté informace. Skvělí učitelé to sice dělají, ale skvělí učitelé také mentorují, stimulují, provokují, zapojují. Vzdělávání je koneckonců o učení. Když není učení, nebude ani vzdělání. Lidé však mohou ztratit ohavnou spoustu času debatami o vzdělání, aniž by se vůbec bavili o učení. Středobodem vzdělávání je donutit lidi se učit.

Jeden můj přítel, starý přítel – vlastně velice starý, je už mrtvý. (Smích) Tak starý, jak jen to jde, řekl bych. Nicméně byl úžasný, úžasný filozof. Rád mluvil o rozdílu mezi úkolovým a výsledkovým významu sloves. Asi takhle: můžete nějakou aktivitu provádět, ale nemusíte jí vůbec dosáhnout, jako třeba diety. Je to vlastně skvělý příklad. To je on. Drží dietu. Ztratil něco na váze? Ani ne. Učení je přesně toto slovo. Můžete říct: „Tamhle je Debora, je v učebně 34 a učí.“ Ale když se nikdo nic nenaučí, může se Debora snažit o vyučování, ale nikdy ho nedosáhne.

Role učitele je usnadnit učení. To je to. Podle mě problém tkví v tom, že se dominantní kultura výuky začala zaměřovat ne na výuku nebo učení, ale na testování. Chápu, že jsou testy důležité. Standardizované testy mají své opodstatnění. Ale neměly by být dominantním prvkem kultury vzdělávání. Měly by diagnostikovat. Měly by pomáhat. (Potlesk) Když půjdu na zdravotní prohlídku, chci standardizované testy. Opravdu chci. Však víte, chci znát svou hladinu cholesterolu a srovnat ji na standardní škále s ostatními lidmi. Nechci znát škálu, kterou si můj doktor vymyslel cestou do práce.

„Váš cholesterol bych označil někde na oranžové hladině.“

„Opravdu? A je to dobré?“ – „Netuším.“

Všechno to by mělo učení podporovat. Nemělo by mu bránit, jak se to však samozřejmě děje. Takže namísto zvědavosti tu máme kulturu dodržování. Vybízíme děti a učitele k tomu, aby dodržovali rutinní postupy, než aby těžili ze síly představivosti a zvědavosti. A konečně třetím principem je toto: Lidský život je ve své podstatě tvůrčí. Všichni proto máme různé životopisy. Vytváříme své životy a můžeme je přetvářet během toho, co je žijeme. Je to podstata bytí člověkem. Je to důvod, proč je lidstvo tak zajímavé, různorodé a energické. Chci tím říct, že jiní tvorové mají své představy také, stejně jako kreativitu, ale ne až tak zjevné jako ty naše, že? Můžete mít třeba psa. A váš pes dostane depresi. Ale nezačne poslouchat Radiohead, že? (Smích) Nebude zírat z okna s lahví Jacka Danielse v tlapách. (Smích)

Vy na něho: „Nechceš se jít vyvenčit?“

A on: „Ne, je mi fajn. Jen běž. Počkám tu. Něco mi vyfoť.“

Vytváříme své životy díky nekonečnému procesu představování si alternativ a možností a jednou z rolí vzdělávání je probudit a rozvinout tyto tvůrčí síly. Místo toho žijeme v kultuře standardizace.

Nemusí to tak být. Opravdu nemusí. Finsko se pravidelně umisťuje na špičce v matematice, přírodních vědách a ve čtení. Ano, to, co dělají skvěle, víme tak dobře jen díky tomu, že se to všechno testuje. Ale to je jeden z problémů testů. Nesledují další věci, na kterých také záleží. Zajímavostí o práci ve Finsku je toto: nejsou těmito disciplínami posedlí. Zaujímají ke vzdělávání velice široký přístup, který zahrnuje také humanitní předměty, tělocvik a umění.

Zadruhé, ve Finsku neexistuje standardizované testování. Tedy, trochu ano, ale není to nic, kvůli čemu by si lidé lámali hlavu. Nesedí kvůli tomu u stolu dlouho do noci.

A zatřetí, když jsem se nedávno potkal s pár lidmi z Finska, s opravdovými Finy, někdo z amerického systému se těch Finů ptal: „Jak přistupujete k míře odpadlictví?“

Podívali se na něj trochu udiveně a odpověděli: „No… my ji máme na nule. Proč by někdo odcházel ze školy? Když má někdo problém, dozvíme se o něm a pomůžeme mu, podpoříme ho.“

Lidi vždycky říkají: „Nemůžete srovnávat Finsko s Amerikou.“

Ne. Myslím, že počet obyvatel ve Finsku je okolo 5 milionů. Můžete ho ale srovnávat s americkým státem. Mnoho amerických států má méně obyvatel než oni. Tím naznačuju, že jsem v Americe byl v pár státech, kde jsem byl také jedinou osobou. (Smích) Opravdu, opravdu. Řekli mi, ať zamknu, až budu odcházet. (Smích)

To, co ty nejvýkonnější systémy světa dělají, bohužel nepozorujeme napříč systémy v Americe – teď to myslím jako celek. Tak třeba zaprvé: Individualizovat výuku a učení se. Jsou si vědomi toho, že to jsou studenti, kdo se učí, a systém má podpořit je samotné, jejich zvědavost, jejich osobnost a jejich kreativitu. Jen tak je přimějete k učení.

Druhá věc je to, jak vysokou vážnost přisuzují učitelské profesi. Uznávají, že nemůžete zlepšit vzdělání, pokud si k výuce nevyberete ty nejlepší lidi a pokud je nebudete neustále podporovat a profesně rozvíjet. Investování do profesního rozvoje není náklad. Je to investice a každá země, které se daří, to ví, ať už to je Austrálie, Kanada, Jižní Korea, Singapur, Hongkong nebo Šanghaj. Vědí o tom své.

Zatřetí, zodpovědnost za vzdělání mají samotné školy. Víte, ve vzdělávání je velký rozdíl mezi příkazovým a řídicím způsobem vedení – To je to, co se v některých systémech děje. Rozhoduje vláda nebo místní zastupitelstvo, myslí si, že ví všechno nejlépe a říkají vám, co máte dělat. Problém je, že se vzdělávání neděje v zasedacích místnostech sídel zákonodárců. Děje se ve třídách a školách a lidé, kteří se mu věnují, jsou učitelé a žáci a když odstraníte jejich vliv, přestane to fungovat. Musíte ho navrátit lidem. (Potlesk)

To, co se děje v této zemi, je úžasné. Ale musím říct, že se to děje navzdory dominantní kultuře vzdělávání, ne díky jí. Je to jak kdyby lidé stále plachtili proti větru. Myslím si to, protože – mnoho současných opatření je založených na mechanistickém chápání vzdělávání. Jak kdyby vzdělávání bylo průmyslový proces, který může být vylepšen lepšími čísly, a tam někde v nejskrytějších zákoutích mysli tvůrců těchto opatření se nachází představa, že když to dobře vyladíme, tak nějak akorát, v budoucnu to pošlape jako na drátkách. Nepošlape a nikdy nešlapalo.

Protože vzdělávání není mechanický systém. Je to lidský systém, je založený na lidech. Lidech, kteří se buď chtějí učit, nebo ne. Každý student, který předčasně odejde ze školy, k tomu má důvod zakořeněný ve svém způsobu života. Škola je může nudit. Mohou ji považovat za nepodstatnou. Může jim připadat, že je v rozporu se životem, který žijí mimo školu. To jsou tendence, ale příběhy za nimi jsou pokaždé jiné. Byl jsem nedávno v Los Angeles na setkání o – jmenovalo se to alternativní vzdělávací programy. To jsou programy navržené tak, aby se děti vracely ke vzdělávání se. Mají mnoho podobného. Jsou šité na míru. Silně podporují učitele, budují vazby s komunitou, mají široký a bohatý záběr a často tyto programy zapojují studenty mimo školu stejně jako ve škole. A fungují. Co mi připadá zajímavé, je, že se nazývají „alternativní vzdělávání“. Chápete to? A přitom veškerá zkušenost ze světa ukazuje, že kdybychom to dělali takto, nebyla by alternativa potřeba. (Potlesk)

Myslím, že musíme přijít s jinou metaforou. Musíme si uvědomit, že je to lidský systém a že jsou podmínky, ve kterých se lidem daří, a podmínky, ve kterých vůbec. Jsme koneckonců organická stvoření a kultura školy je naprosto nezbytná. Kultura je organický termín, ne?

Nedaleko od mého bydliště je místo nazvané Údolí smrti. Údolí smrti je nejteplejší, nejsušší místo v Americe, nic tam neroste. Nic tam neroste, protože tam neprší. A proto tedy Údolí smrti. V zimě roku 2004 v Údolí smrti zapršelo. Během krátké doby napršelo skoro 18 cm. A na jaře 2005 to teda bylo něco. Veškerou půdu v Údolí smrti pokryl květinový koberec, aspoň na chvilku. Co to dokazuje? Údolí smrti není mrtvé. Je jen nečinné. Přímo pod povrchem jsou semínka možností, která čekají na ty správné podmínky. V organických systémech, když nastanou ty správné podmínky, je život nevyhnutelný. Děje se vždy a všude. Vezměte nějaký prostor, školu, oblast, změňte podmínky, ukažte lidem, co je možné, co mohou očekávat, dejte jim více různých příležitostí; rozvíjejte a važte si vztahů mezi učiteli a žáky, dejte lidem možnost tvořit a inovovat to, co dělají, a školy, které o to vše byly ochuzené, se najednou probudí k životu.

Dobří vůdci to vědí. Opravdová role vůdců ve vzdělávání – a myslím, že to platí na národní úrovni, krajské úrovni i na úrovni jednotlivých škol – není a nemělo by být přikazovat a řídit. Ta skutečná role vůdcovství je řízení prostředí, vytváření prostředí plného možností. A když to uděláte, lidé to využijí a začnou dosahovat věcí, které jste vůbec nepředvídali a nečekali.

Mám tu parádní citát od Benjamina Franklina.
„Na světě existují tři druhy lidí: Ti, se kterými nehnete, lidé, kteří to nechápou, nechtějí chápat, vyhnou se tomu za každou cenu. Pak jsou i lidé, kteří jsou tvární, jsou si vědomi potřeby změny a jsou připraveni poslouchat. A nakonec tu jsou hybači, lidé, kteří ty věci dělají.“
Když podpoříme více lidí, bude z toho hnutí. A když je to hnutí dostatečně silné, bude to, v nejlepším slova smyslu, revoluce. A to je to, co potřebujeme.

Mnohokrát vám děkuji. (Potlesk) Děkuji vám. (Potlesk)

The post Ken Robinson o třech principech lidského rozkvětu a novém principu vzdělávání first appeared on Čítárny.

S humornou nadsázkou o ubohosti našeho školství a hloupých trendech ve vzdělávání dětí je skvělá prezentace Kena Robinsona o současných trendech ve školství, vzdělávní. Rozhodně se zasmějete nad vtipnými bonmoty, ale ještě více vás bude mnrazit, pokud se zamyslíte nad tím, o čem Ken Robinson mluvil. A na závěr jedna z myšlenek:
Kdyby na celé planetě zmizel hmyz, do 50 let by zmizel život. Kdyby na celé planetě zmizel člověk, svět by znovu začal rozkvétat.

Ken Robinsonova další přednáška na téma revoluce ve vzdělávacích systémech na světě.
Prezentace se konala v rámci Konference TED (Technology, Entertainment, Design)
Největší géniové a špičky z různých oborů dostávají 20 minut prostoru, aby promluvili ke světu. TED – koncentrovaná esence lidské inteligence, představivosti a excelence.

{google.co.uk}4592566690262079944{/google.co.uk}
original video: http://www.ted.com/talks/lang/eng/ken_robinson_says_schools_kill_creativity.html

• Webové stránky: Sir Ken Robinson
• Kniha: The Element: How Finding Your Passion
• Kniha: Out of Our Minds: Learning to Be Creative
• Wikipedie: Sir Ken Robinson

Záznam přednášky:

Dobré ráno. Jak se máte? Zatím to tu bylo skvělé, ne? Celá tahle akce mě naprosto dostala. Vlastně jsem už na odchodu. (Smích) Tři témata, pokud se nemýlím, zaznívají na této konferenci, která se vztahují k tomu, o čem bych chtěl mluvit. Prvním tématem jsou ony výjimečné důkazy lidské kreativity ve všech prezentacích, které jsme tu viděli, a ve všech zde přítomných. Ta její rozmanitost a rozsah. Druhé téma souvisí se skutečností, že nás kreativita dostala někam, kde nemáme ponětí, jaký bude další vývoj, jaká bude budoucnost. Prostě nevíme, jak se tohle může vyvinout.

Já se zajímám o vzdělávání. Vlastně zjišťuji, že o vzdělávání se zajímají všichni.
Co vy? Tato skutečnost mi přijde velmi zajímavá. Když jste na nějaké slavnostní večeři a řeknete, že pracujete ve školství… i když, pokud pracujete ve školství, tak na slavnostních večeřích nejste často. (Smích) Nikdo vás nezve. A překvapivě vás nikdy nepozvou dvakrát. To vážně nechápu. Ale pokud tam jste a někomu řeknete, však víte, někdo se zeptá: „Co děláte?“ a vy řeknete, že pracujete ve školství, uvidíte, jak zblednou. Hlavou se jim honí: „Ach Bože, proč zrovna já? Můj jediný volný večer za celý týden a takhle dopadnu.“ (Smích) Ale pokud se zeptáte na jejich vzdělání, chytnou se vás a už nepustí.

Protože vzdělání je jedna z věcí, která se lidí hluboce dotýká, nemám pravdu? Podobně jako náboženství, peníze a další věci. Velmi se zajímám o vzdělávání a myslím si, že to platí pro každého z nás. Pro nás všechny je vzdělání nesmírně důležité, zčásti proto, že právě vzdělání nás má posunout do oné budoucnosti, kterou si nyní ani neumíme představit.
Když se nad tím zamyslíte, děti, které začnou tento rok chodit do školy, půjdou do důchodu v roce 2065. Nikdo dnes nemá ponětí, navzdory vší té odbornosti, která tu byla na odiv během uplynulých 4 dnů, jak bude svět vypadat za pět let. A i přesto máme děti vzdělávat tak, aby se v něm neztratily. Ta nepředvídatelnost je podle mě zcela mimořádná.

No a třetí téma pak tvoří skutečnost, že jsme se všichni shodli na tom, že děti disponují zcela mimořádnými schopnostmi, hlavně pokud jde o inovaci.
Sirena včera večer byla ohromující, že ano? Jen pozorovat, co všechno dokáže. Ona je výjimečná, ale nemyslím si, abych tak řekl, že je výjimečná v kontextu dětských schopností. Je to zkrátka osoba s mimořádným odhodláním, která našla své nadání. A já tvrdím, že všechny děti mají ohromná nadání. A my jimi zcela nemilosrdně mrháme. Takže já chci hovořit o vzdělávání a chci hovořit o kreativitě. Jsem přesvědčen, že kreativita je nyní ve vzdělávání stejně důležitá jako gramotnost a měli bychom k ní přistupovat se stejnou vážností. (Potlesk) Děkuji. Tak to bylo asi všechno. Děkuji vám mnohokrát. (Smích) Takže zbývá 15 minut. Nuže, narodil jsem se… ne. (Smích)

Nedávno jsem slyšel skvělý příběh, strašně rád ho vyprávím, o malé holčičce na hodině kreslení. Bylo jí šest a seděla úplně vzadu a kreslila. Její učitelka říkala, že tato holčička sotvakdy dávala pozor, ale na hodině kreslení pozorná byla. Učitelka tím byla tak překvapena, že za ní přišla a zeptala se: „Co to kreslíš?“ A holčička odpověděla: „Kreslím obrázek Boha.“ A učitelka na to: „Ale nikdo přece neví, jak Bůh vypadá.“ Načež holčička odpověděla: „Za chviličku už budou vědět.“ (Smích)

Když byly mému synovi v Anglii čtyři roky… popravdě čtyři mu byly vlastně všude. (Smích) Striktně vzato, kamkoliv šel, byly mu v tom roce čtyři roky. Hrál ve scénce „O zrození Páně“. Pamatujete si ten příběh? Ne vážně, byl to trhák. Byl to velký příběh. Mel Gibson natočil pokračování. Možná jste to viděli: „Zrození II“. Ale James dostal roli Josefa, z čehož jsme byli zcela u vytržení. Pokládali jsme to za jednu z hlavních rolí.
Bylo to tam zaplněno fanoušky v tričkách: „James Robinson JE Josef!“ (Smích) Nemusel v té hře mluvit, ale určitě znáte ten kousek, kdy přicházejí tři králové. Přijdou a nesou dary. Přinášejí zlato, kadidlo a myrhu. A to se opravdu stalo. Seděli jsme tam a myslím, že jenom spletli pořadí, protože jsme pak s tím malým klukem mluvili a ptali se: „Seš s tím spokojen?“
A on řekl: „Jo, proč, bylo to špatně?“ Jen se prohodili, to bylo celé. Zkrátka, ti tři kluci přišli, čtyřletí s utěrkami na hlavě, položili krabičky s dary na zem a první z nich řekl: „Přináším ti zlato.“ A druhý řekl: „Já ti přináším myrhu.“ A ten třetí řekl: „Tohle posílá Frank.“ (Smích)

Tyto věci mají jedno společné. Děti se nebojí zkusit štěstí. Když nevědí, tak to zkusí.
Nemám pravdu? Ony se nebojí chybovat. Tím samozřejmě nechci říci, že chybovat je to samé jako být kreativní. Co však víme je, že když nejste připraveni chybovat, nikdy nepřijdete s ničím originálním. Když nejste připraveni chybovat. A tou dobou, kdy se z nich stanou dospělí, většina dětí už tu schopnost nemá. Naučí se děsit se chyb. A mimochodem, tímto způsobem provozujeme naše podniky. Stigmatizujeme chyby. A v dnešní době provozujeme i národní vzdělávací systémy, ve kterých chyby jsou tím nejhorším, čeho se můžete dopustit. A výsledkem je, že vzděláním zbavujeme lidi jejich tvůrčích schopností.

Picasso jednou řekl, že všechny děti jsou rození umělci. Problémem je zůstat umělcem i v průběhu dospívání.
A tomuto věřím z celého srdce: Ke kreativitě věkem nedospíváme, my kreativitě odrůstáme.
Nebo přesněji, vzdělání nás postupně zbavuje kreativity.
A proč tomu tak je?

Kromě posledních asi pěti let jsem žil ve Stratfordu nad Avonem. Přestěhovali jsme se ze Stradfordu do Los Angeles. Dokážete si asi představit, jak hladký přesun to byl. (Smích) Vlastně jsme žili v obci zvané Snitterfield, hned za Stratfordem, což je místo, kde se narodil Shakespearův otec. Jste zaskočeni novou myšlenkou? Já jsem byl. Většinou si nepředstavujete Shakespeara jako někoho, kdo měl otce, že ne? Nebo ano? Protože si Shakespeara nepředstavujete jako dítě, nebo snad ano? Shakespeare v sedmi letech? Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Chci říct, někdy mu bylo sedm. A byl v něčí hodině angličtiny, no ne? Jak otravné to muselo být? (Smích) „Musíš se víc snažit.“ Byl posílán otcem do postele … otec na Shakespeara: „Jdi do postele a hned.“, anebo na Williama Shakespeara: „A polož tu tužku. A přestaň už tak divně mluvit. Všechny akorát mateš.“ (Smích)

No nic, přestěhovali jsme se tedy ze Stratfordu do Los Angeles a ještě jsem chtěl vlastně něco říci k tomu přesunu. Můj syn se nechtěl stěhovat.
Mám dvě děti. Jemu je nyní 21, mé dceři je 16. Syn nechtěl do Los Angeles. Miloval to tam, ale přítelkyni měl v Anglii. Byla to ta pravá na celý život, Sarah. Znal ji měsíc. Pozor, to už stihli čtvrté výročí, protože to je dlouhá doba, když vám je 16. Takže v letadle byl poněkud rozčarovaný a řekl: „Už nikdy nenajdu holku jako byla Sarah.“ A upřímně, nás to celkem potěšilo, neboť ona byla tím hlavním důvodem, proč jsme se stěhovali ze země. (Smích)

Ale něco vás udeří, když se přestěhujete do Ameriky, a když cestujete po světě: každý vzdělávací systém na Zemi má stejnou hierarchii předmětů.
Úplně každý. Nezáleží na tom, kam se podíváte. Hádali byste, že tomu bude jinak, ale není.
Na vrcholu jsou matematika a jazyky, pak humanitní předměty a úplně dole je umění. Všude na Zemi.
A téměř v každém systému, navíc existuje hierarchie v rámci umění. Výtvarné umění a hudba jsou ve školách většinou stavěny výše než drama a tanec.
Na téhle planetě není jediný vzdělávací systém, který by každý den děti vedl k tanci tak, jak je učíme matematiku. Proč? Proč ne? Myslím si, že toto je důležité. Myslím si, že matematika je velmi důležitá, ale stejně tak je tanec. Děti tancují neustále, když je jim to umožněno, a my všichni taky. My všichni máme těla, nebo ne? Unikla mi nějaká přednáška? (Smích) Pravdou je, že co se děje je, že jak děti vyrůstají, začínáme je postupně vzdělávat od pasu nahoru. A pak se zaměříme na jejich hlavy. A více na jednu polovinu.

Pokud byste se měli podívat na vzdělávání jako mimozemšťané a říci k čemu slouží veřejné vzdělávání, myslím, že byste museli dospět k závěru, při pohledu na výsledky, kdo je v tom úspěšný kdo dělá vše, co má, kdo slízne všechnu smetanu, kdo jsou vítězové, myslím, že byste museli dospět k závěru, ze celý smysl veřejného vzdělávání na celém světě je produkovat univerzitní profesory. Nebo není?
Oni jsou těmi, kdo z toho vypadnou úplně nahoře. A já sám jsem býval jedním z nich, takže… (Smích) A já mám univerzitní profesory rád, jenže… Neměli bychom je vystavovat jako nejvyšší laťku všeho lidského úspěchu. Jsou pouze formou života, jinou formou života. Ale jsou tak trochu podivní, a tohle říkám z náklonnosti k nim. Z vlastní zkušenosti vím, že na profesorech je cosi zvláštního. Ne všichni, ale typicky, žijí ve svých hlavách. Žijí tam nahoře a více v jedné polovině. Jsou odděleni od svých těl, tak nějak doslova. Hledí na svá těla jako na způsob přepravy svých hlav, nebo ne? (Smích) Je to způsob, jak dostat své hlavy na schůzky.

Mimochodem, pokud chcete opravdový důkaz mimotělních zážitků, zúčastněte se domácí konference zkušených akademiků a zaskočte na diskotéku během závěrečného večera. (Smích) A tam to uvidíte, dospělí muži a ženy svíjející se nekontrolovatelně mimo rytmus, vyčkávající až to skončí, aby mohli jít domů a napsat o tom vědecký článek.

Náš vzdělávací systém je založen na myšlence akademických schopností.
A je k tomu i důvod. Celý systém byl vytvořen v 19. století, v době, kdy nikde na světě neexistovaly systémy veřejného vzdělávání. Všechny vznikly v důsledku potřeb industrialismu. Takže ta hierarchie stojí na dvou myšlenkách. První, že předměty nejužitečnější pro práci jsou na vrcholu. Sami jste asi byli jako děti ve škole v dobrém úmyslu odrazováni od věcí, které jste měli rádi, kvůli tomu, že by vás nikdy neuživily, kdybyste se jim věnovali. Je to pravda? Nech hudbu být, stejně nebudeš hudebník. Nezabývej se uměním, nebudeš přece umělec. Dobře míněné rady, dnes však naprosto chybné. Celý svět se zmítá v revoluci.

A ta druhá je akademická schopnost, která se ve skutečnosti stala pilířem našeho pohledu na inteligenci, protože univerzity navrhly ten systém k obrazu svému.
Když se nad tím zamyslíte, celý ten systém veřejného vzdělávání po celém světě je jakýmsi rozvleklým procesem přijímacího řízení na univerzitu. A následkem toho je, že mnoho velmi talentovaných, bystrých, tvůrčích lidí si o sobě myslí, že nejsou ani jedno, protože to, v čem byli ve škole dobří, nebylo doceňováno, nebo to bylo přímo stigmatizováno. A já myslím, že už si nemůžeme dovolit pokračovat dál touto cestou.

V následujících 30 letech, dle odhadů UNESCO, dokončí na celém světě vysokou školu více lidí než od počátku dějin. Více lidí. A to je kombinace všeho, o čem jsme zde mluvili: technologie a jejího transformačního účinku na práci a demografie a té obrovské populační exploze. Najednou, tituly nemají žádnou hodnotu. Není to pravda? V dobách, kdy jsem byl studentem, když jste měli titul, měli jste i práci. A pokud jste práci neměli tak jen proto, že jste ji nechtěli. A upřímně, já ji nechtěl. (Smích) Ale nyní se děti s titulem často vrací domů, aby pokračovaly v hraní počítačových her, protože nyní potřebujete magistra, zatímco dříve stačil bakalář a pro další zaměstnání budete potřebovat doktorát. Je to proces akademické inflace. A to naznačuje, že se celá struktura vzdělávání mění přímo pod našima nohama. Potřebujeme radikálně přehodnotit náš pohled na inteligenci.

O inteligenci víme tři věci.

Za prvé, je rozmanitá.
O světě přemýšlíme všemi těmi způsoby, jakými ho prožíváme. Přemýšlíme vizuálně, přemýšlíme zvukově, přemýšlíme kinesteticky. Přemýšlíme v abstrakcích, přemýšlíme pohybově.

Za druhé, inteligence je dynamická.
Když se podíváte na interakce v lidské mozku, jak jsme včera slyšeli v několika prezentacích, inteligence je úžasně interaktivní. Mozek není rozdělen přihrádkami. Naopak, kreativita, kterou definuji jako proces přicházení s originálními nápady, které mají hodnotu, se většinou uskutečňuje prostřednictvím souhry různých disciplín a jejich odlišných pohledů na věc.
Mozek je záměrně… mimochodem, obě poloviny našeho mozku jsou spojeny svazkem nervů nazývaným corpus callosum. Je tlustší u žen. V návaznosti na to, co včera říkala Helen, si myslím, že toto je asi důvod, proč ženy zvládají lépe více činností najednou. Protože v tom jste lepší, nebo ne? Je na to hromada výzkumu, ale já to znám ze své vlastní zkušenosti. Když moje žena doma vaří jídlo, což naštěstí není často. (Smích) Ale však víte, ona dělá… Ne vážně, v některých věcech je dobrá, ale když vaří, víte, telefonuje přitom s lidmi, mluví s dětmi, maluje strop, hned vedle provádí otevřenou operaci srdce. Když já vařím, dveře jsou zavřené, děti jsou pryč, telefon je zavěšen, když přijde žena dovnitř, tak jsem nevrlý. Řeknu jí: „Terry, prosím, snažím se tu usmažit vajíčko. Dej mi pokoj.“ (Smích) Tak mě napadá, určitě znáte tu starou filozofickou otázku, když spadne v lese strom a nikdo to neslyší, stalo se to vůbec? Pamatujete ten starý ořešák? Viděl jsem teď někdy výborné tričko s nápisem: „Když muž v lese řekne, co si myslí a žádná žena ho neslyší, pořád se ještě mýlí?“ (Smích)

A ta třetí vlastnost inteligence je, že je rozdílná.
Právě pracuji na nové knize s názvem „The Element“, která vychází ze série rozhovorů s lidmi o tom, jak objevili svůj talent. Jsem fascinován tím, jak ho ti lidé nacházeli. Přiměl mě k tomu vlastně rozhovor s jednou báječnou ženou, o které možná většina lidí nikdy neslyšela. Jmenuje se Gillian Lynne, slyšeli jste on ní? Někteří ano. Je choreografkou a každý zná její dílo. Pracovala na muzikálech „Cats“ a „Fantom opery“. Je báječná. Býval jsem členem rady Královského baletu v Anglii, jak můžete vidět.

Zkrátka jsem byl s Gillian jednoho dne na obědě a zeptal se, „Gillian, jak jste se vůbec dostala k tancování?“ Ona odpověděla, že ta cesta byla zajímavá. Když byla ve škole, byla opravdu beznadějná. A ta škola, ve třicátých letech, napsala jejím rodičům: „Myslíme si, že Gillian trpí poruchou učení.“ Nemohla se soustředit, pořád se ošívala. Myslím, že dnes by řekli, že trpí hyperaktivitou (ADHD). Nemyslíte? Ale tehdy byla třicátá léta a hyperaktivita ještě nabyla vynalezena. Tehdy to ještě nebyla dostupná porucha. (Smích) Lidé nevěděli, že by něco takového mohli mít.
Takže ji poslali k psychiatrovi. Byla to místnost vykládaná dubem. A ona tam byla se svou matkou, a tak tam byla dovedena a usazena na židli na konci, a seděla si na rukách celých 20 minut, zatímco ten muž mluvil s její matkou o všech těch problémech, které Gillian měla ve škole. A když to vše probrali, protože vyrušovala, nosila pozdě úkoly, a tak dále, malé osmileté dítě, tak po to všem se ten lékař zvedl a posadil se vedle Gillian a řekl: „Gillian, vyslechl jsem si všechny ty věci, které mi tvá maminka pověděla a nyní si s ní potřebuji promluvit o samotě.“ Řekl: „Počkej tady, budeme brzy zpátky, nebude to trvat dlouho.“
A odešli. Ale jak odcházeli z pokoje, zapnul rádio, které měl na stole. A když opustili místnost, řekl její matce: „Jen stůjte a pozorujte ji.“ A v okamžiku, kdy opustili pokoj, řekla mi, byla na nohou a pohybovala se s hudbou. A tak ji pár minut pozorovali a on se otočil k její matce a povídá: „Paní Lynnová, Gillian není nemocná, ona je tanečnice. Vezměte ji do taneční školy.“
Zeptal jsem se: „A co se stalo?“ A ona řekla: „Poslechla ho. Nedokážu ani vyjádřit, jak úžasné to bylo. Vešli jsme do sálu, který byl plný lidí jako jsem byla já. Lidí, kteří nevydrželi sedět. Lidí, kteří se museli hýbat, aby mohli myslet.“ Kteří se museli hýbat, aby mohli myslet. Nacvičovali balet, tap, jazz, tančili modernu i současný tanec. Nakonec se dostala na pohovor do Královské školy baletu, stala se sólistkou a měla skvělou kariéru v Královském baletu. Nakonec úspěšně dokončila Královskou školu baletu a založila vlastní společnost, Gillian Lynne Dance Company, potkala Andrew Lloyd Webera. Podepsala se pod některé z nejúspěšnějších hudebně-divadelních představení v historii, potěšila miliony lidí, a dnes je multimilionářkou. Někdo jiný by jí býval předepsal prášky a řekl jí, aby se uklidnila.

A teď, myslím – (Potlesk) To, k čemu myslím, že to směřuje, je následující: Al Gore zde včera večer mluvil o ekologii a o revoluci, kterou odstartovala Rachel Carson. Věřím, že do budoucna je naší jedinou nadějí přijmout nový koncept lidské ekologie, takový, ve kterém začneme přehodnocovat naše chápání rozmanitosti lidských schopností. Náš vzdělávací systém vytěžil naši mysl stejným způsobem, jakým my těžíme ze země – těžíme určitou komoditu. Do budoucna nám však tento přístup již nebude stačit. Musíme se znovu zamyslet nad základními principy, na kterých vzděláváme naše děti.
Vzpomínám si na skvělou citaci od Jonase Salka, který řekl:
„Kdyby všechen hmyz zmizel ze Země, do 50 let by všechen život na Zemi skončil. Kdyby všechny lidské bytosti zmizely ze Země, do 50 let by všechny formy života bujely.“ A má pravdu.

TED je oslavou daru lidské představivosti. Nyní však musíme dávat pozor, abychom tento dar užili moudře a odvrátili některé z budoucích scénářů, o kterých jsme zde mluvili. A jediným způsobem, jak toho dokázat, je uvědomit si, jak bohaté jsou naše tvůrčí schopnosti a jak velká naděje se skrývá v našich dětech. A naším úkolem je vzdělat celou jejich bytost, aby této budoucnosti mohly čelit. Mimochodem, my se té budoucnosti možná nedožijeme, ale ony ano. A naším úkolem je pomoci jim s tou budoucností nějak naložit.
Děkuji vám mnohokrát.

The post Sir Ken Robinson: Proč máme hloupý vzdělávací systém? first appeared on Čítárny.