Rudyard Kipling (30. 12. 1865 Bombaj – 18. 1. 1936 Londýn) byl mimořádný vypravěč a mistr povídky, který dal světu Mauglího, filozofickou báseň „Kdyby…“ a zároveň se stal symbolem britského imperialistického myšlení – milovaný klasik a pro někoho problematická postava zároveň. Používal živý, rytmický jazyk, mísil angličtinu s indickými výrazy, vojenským slangem a biblickými narážkami.

Nepřipadá mi zrovna moc noblesní, když nějaký badatel, který si navíc říká badatel literární, sepíše erudovanou biografii barda, ve které naznačí, že bard nesnil jenom ve svých dílech, ale předstíral i ve vlastním životě.
Takže, dejme tomu, neměl ani tak rád holky jako vdolky. Přesto se tohle děje a je to snad i právem těch výzkumníků. Hašek, Hrabal, Havel a řada dalších nebyli, zvíme, vlastně tací, ale onací, a kdyby nebyli onací, neexistovalo by ani puzení, které je nutilo psát.
Proč by totiž jinak existovalo a z čeho by pučelo? A co s tím má Kipling?

Když jsem přečetl Kiplingovy vzpomínky Něco o mém životě (pro přátele známé i neznámé), přestal jsem uvažovat ve výše nastíněných intencích, protože mi došlo, že chci zůstat „neznámým“ mu přítelem.

„Rudyard Kipling začal psát své vzpomínky 1. srpna 1935, kdy mu zbývalo zhruba půl roku života,“ připomíná překladatel Rudolf Chalupský. Přestože je nestihl už korigovat, dodejme, je to kvalitní text. Možná sice říká jen to, co se autor říct rozhodl, ale určitě říká hodně. Hodně o spisovatelově dětství, mládí a o psaní. „Soukromý život… odsunul stranou,“ mírní naše nadšení Chalupský.
„O jeho zralém věku a stáří se nedovídáme prakticky vůbec nic. Nejedná se tedy o autobiografii, spíše jde o knihu volných vzpomínek…
Tento předpoklad se shoduje i se všeobecně přijímaným názorem, že zajímavější část Kiplingova života se odehrála před první světovou válkou. –
Kniha nepodává ucelený obraz, nicméně při pozorném čtení odkrývá mnohé o autorově osobnosti. Například vyjevuje jeho silnou podezřívavost…, nebo jeho podivně zaujatý až nepřátelský postoj vůči Irům, jejichž „druhou vírou je nenávist“. – Vyznává se také ze své lásky k Francii a velmi obsáhle i ze své nenávisti k Německu.
Zejména po obsazení neutrální Belgie (1914) a po potopení parníku Lusitanie (1915) začal uveřejňovat ostré protiněmecké útoky, ale již dříve (1902, v básni Veslaři) použil výraz Hunové jako urážlivé slovo pro německé barbarství… Výraz se v tomto kontextu v Británii ujal a používá se dodnes.
Je známo, že mnohá vydání Kiplingových děl zdobila na deskách svastika spolu s obrázkem sloní hlavy a lotosového květu jako symbolu štěstí. Poté, co se svastika stala symbolem nacionálního socialismu v Německu, Kipling její vyobrazení na svých knihách zakázal.“

Nejmladší laureát Nobelovy ceny jako by rovněž zcela vytěsnil tragická úmrtí svých dětí.
Ačkoli jeho šestiletá dcera Josephine podlehla roku 1889 zápalu plic, autor vzpomene jen svůj vlastní tehdejší zápas s tou samou nemocí. O synovi Johnovi se pak zmíní pouhou větou, týkající se navíc jen jeho narození.
Rudyard Kipling dělal hodně pro to, aby se jeho ratolest dostala do armády, a ač byl John hned dvakrát odmítnut, spisovatel využil známost s polním maršálkem Frederickem Robertsem, jehož nesmírně a celoživotně obdivoval, a Roberts zařídil vřazení Johna Kiplinga do irské gardy. 27. 10. 1915 byl Kiplingův osmnáctiletý syn bohužel prohlášen za nezvěstného a britská letadla začala nad německými liniemi shazovat letáky s žádostí, ať kdokoli podá zprávu o „synovi světoznámého spisovatele“.
Pravdu se pokoušel marně odhalit i budoucí anglický král Edvard VIII. Jak se zdá, byl poručík Kipling už krátce po nasazení do boje zabit zásahem šrapnelu do tváře, ale k identifikaci těla došlo teprve v devadesátých letech dvacátého století a pochyby i tak přetrvávají.
Pod vlivem té tragédie se Kipling roku 1917 stal „literárním poradcem“ komise pro válečné hroby, kde zůstal i po válce, a stylizoval znění nápisů na náhrobcích. Je kupř. autorem sloganu Známo Bohu (Known unto God).

„Je známo, že mnohá vydání Kiplingových děl zdobila na deskách svastika.“ překladatel Rudolf Chalupský
„Většina věcí na tomto světě se vyřeší tím, že se nechají s rozmyslem uležet.“ Kiplingův otec
„Nenechte se za žádných okolností vyprovokovat k jakémukoli vysvětlování.“ Kipling

Rudyard Kipling se narodil v Bombaji a v pěti letech byl poslán na vychování do rodiny námořního kapitána Hollowaye v Portsmouthu.
Později na ta léta vzpomínal jako na čas hrůz a teprve zjara 1877 jej maminka tamodtud odebrala.
Napřesrok v lednu byl přijat do internátní školy v Devonu a v říjnu 1882 se vrátil za rodiči do Indie, aby se stal redaktorem novin. V nich taky začal počínaje rokem 1886 uveřejňovat povídky a následovala kariéra, na které nejvíc udivuje její nenásilnost. Jako by se Kipling ani nemusel příliš snažit a nejlepší věci mu prý „diktoval démon“, jenž se autorativně prosazoval i proti jeho vůli.

Už roku 1889 Indii opustil. Odjel do Singapuru, Hong-Kongu, Japonska a Spojených států. Roku 1891 cestoval do Jižní Afriky a Austrálie a přes Nový Zéland se vrátil do Indie.
Během této cesty dostal zprávu o smrti přítele (a literárního spolupracovníka) Wolcotta Balestiera (1861-1891), i zaslal hned telegram jeho sestře. Žádal ji o ruku a skutečně se vzali (18. 1. 1892 v Londýně), přičemž Carrie Balestierová byla o tři roky starší. Kiplingovi tehdy bylo teprve šestadvacet.

Po dalších patnácti letech (1907) získal jako první anglicky píšící autor Nobelovu cenu, téhož roku čestný doktorát z Oxfordu a jeho Když (1910) je zvoleno nejoblíbenější anglickou básní.

Rudyard Kipling (*20. 12. 1865), jenž dostal křestní jméno dle jezera Rudyard v Staffordshiru (u něhož se seznámiKdyžli jeho rodiče), byl už od svých dvaceti svobodným zednářem. Zemřel 18. 1. 1936 a jeho vzpomínky vyšly necelý měsíc nato, byť Carrie jisté sekvence změnila a další vyškrtla. Definitivní oxfordské vydání je až z roku 1990 a komentoval je profesor Thomas Pinney.

Když roku 1976 zesnul jediný zbylý autorův potomek Elsie Bainbridgeová (*1896), autorská práva připadla univerzitě v Sussexu. Sám Kipling kupodivu do jisté míry truchlíval kvůli tomu, že nikdy nedokázal napsat „skutečný román“.

Rudyard Kipling: Něco o mém životě (pro přátele známé i neznámé).
Přeložil, poznámkami a životopisnými daty vybavil Rudolf Chalupský. Verše přeložila Stanislava Pošustová. Odpovědná redaktorka Olga Stehlíková.
Vydal Dauphin Daniela Podhradského. Podlesí 2017. 248 stran. ISBN 978-80-7272-789-6.

Poznámka:
Nejmladším laureátem v historii byl a zůstává anglický spisovatel Rudyard Kipling. Obdržel cenu v roce 1907 ve věku 42 let.
V té době se Kipling stal také prvním Angličanem, který Nobelovou cenu dostal a celý svět už četl jeho knihu „Kim“, ve které Kipling popisuje dobrodružství irského sirotka v Britské Indii a obdivoval neuvěřitelná dobrodružství a popis přírody v Knize džunglí.

Ukázka ze vzpomínek:

Stevensonovo dílo jsem znal opravdu dobře: vsadím se, že bych i dnes dostal 75% při zkoušce z jeho románu Tajemná bedna, který, jak zasvěcení vědí, je knihou kultovní. Poprvé jsem ji četl v malém hotelu v Bostonu v roce 1889 a černošský číšník mě málem vykázal z jídelny, protože jsem u jídla prskal smíchy…

K Rideru Haggardovi jsem také hned pojal velkou náklonnost, neboť patřil k typům, jež děti milují a dospělí jim od pohledu důvěřují: uměl vyprávět příběhy (většinou si sám ze sebe tropil legraci), při nichž se společnost válela smíchy…
Nikdy v životě jsem nepoznal lepšího vypravěče či spíše člověka s přesvědčivější představivostí. Čirou náhodou jsme přišli na to, že se nám oběma dobře pracuje ve společnosti toho druhého. A tak jsme se navzájem navštěvovalis rozdělanou prací a společně dotahovali své příběhy do konce…

Jednou jsem napsal povídku o práci v indických lesích, v níž vystupoval chlapec vychovaný vlky. V tichu a nejistotě zimy roku 1892 se s ní propojily vzpomínky na zednářské lvy v časopisech mého dětství a jedna pasáž z Haggardova románu Černá lilie…

Do „Blažené chalupy“ za námi jednoho dne přišel Sam McClure. Tradovalo se o něm, že posloužil Stevensonovi jako model pro postavu Pinkertona v románu Vrak; ve skutečnosti to však byl člověk mnohem osobitější. Ve svém životě byl vším možným, od podomního prodavače až po potulného fotografa, a o své přirozené nadání a bezelstnost se nikdy nenechal připravit…
Měl jsem jej rád a hodně jsem ho obdivoval, protože patřil k těm málo lidem, u nichž pár slov platilo za celou větu… Moje náklonnost ještě vzrostla, když mi učinil férovou nabídku na koupi všeho, co v příštích několika letech napíšu, a to za cenu, jež byla skutečně velkorysá. Finanční výbor se však usnesl, že nebudeme uzavírat termínové obchody…

Jednoho deštivého dne dorazil pak do „Naulakhy“ robustně vyhlížející mladý muž jménem Frank Doubleday z vydavatelství Scribner´s z New Yorku a navrhl mi, mimo jiné, že vydá vše, co jsem až doposud napsal.
Opravdu důležité věci člověk buď přijme, nebo odmítne na základě osobních a zcela nelogických důvodů. V mladém muži jsme našli zalíbení na první pohled a on i jeho žena se stali našimi blízkými přáteli.

The post Rudyard Kipling. Vynikající vypravěč a zednář, jenž nikdy nenapsal román first appeared on Čítárny.

Rudyard Kipling (*30.12.1865 – †18.01.1936) napsal báseň “Když” (If…) pro svého syna Johna v roce 1895, jako obraz a ideál mužných vlastností statečného člověka v každodenním životním zápase. Nicméně už Jan Zábrana označil báseň ve svých denících (Celý život) za „esenci viktoriánského kreténství“, což potvrzuje i zbytečná smrt Kiplingova syna.

Báseň byla inspirována Dr. Leanderem S. Jamesonem, který v roce 1895 vedl nájezd britské armády proti farmářům Búrům v Jižní Africe, později nazvaný Jameson Raid,ve které Britové prohráli.
Britský tisk nicméně vylíčil Jamesona jako hrdinu uprostřed katastrofy a skutečné porážky jako britské vítězství.Tato porážka zvýšila napětí, které nakonec vedlo k druhé válce, ve které Británie s neobyčejnou převahou zdecimovala celou búrskou kulturu formou neuvěřitelné genocidy.
Búrové jsou potomci především nizozemských, vlámských a fríských kalvinistů, německých luteránů a francouzských hugenotů, kteří se usídlili v Jižní Africe v 17. a 18. století a byli velkou překážkou v agresivní kolonizaci Afriky Brity.

Báseň byla poprvé vydána v publikaci z roku 1910 (Kipling’s 1910 collection of short stories and poems). V témže roce, tři roky po udělení Nobelovy ceny, byla zvolena nejoblíbenější anglickou básní. V britském průzkumu BBC z roku 1995 byla znovu zvolena jako oblíbená britská báseň.

Kiplingův syn John padl na frontě v 1. světové válce, do které ho s hrdostí poslal sám jeho otec.  
John Kipling byl totiž jako rekrut dvakrát odmítnut a Kipling využil známost s polním maršálkem Frederickem Robertsem, jehož nesmírně a celoživotně obdivoval, který zařídil zařazení Johna Kiplinga do irské gardy. 27. 10. 1915 byl Kiplingův osmnáctiletý syn prohlášen za nezvěstného a britská letadla začala nad německými liniemi shazovat letáky s žádostí, ať kdokoli podá zprávu o „synovi světoznámého spisovatele“.
Pravdu se pokoušel marně odhalit i budoucí anglický král Edvard VIII. Jak se zdá, byl poručík Kipling už krátce po nasazení do boje zabit zásahem šrapnelu do tváře, ale k identifikaci těla došlo teprve v devadesátých letech dvacátého století a pochyby i tak přetrvávají.
Pod vlivem té tragédie se Kipling roku 1917 stal „literárním poradcem“ komise pro válečné hroby, kde zůstal i po válce, a stylizoval znění nápisů na náhrobcích. Je kupř. autorem sloganu Známo Bohu (Known unto God).

Zpívá Pepa Nos

Anglický originál a český překlad:

Když…
Rudyard Kipling
překlad Otokar Fischer

Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,
když, podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,
když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,
když, nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš,

když umíš snít a nepodlehnout snění,
když hloubat znáš a dovedeš přec žít,
když proti triumfu i ponížení
jak proti svůdcům spolčeným jsi kryt,
když nezoufáš, nechť pravdivá tvá slova
lstí bídáků jsou pošlapána v kal,
když hroutí se tvé stavení a znova
jak dělník v potu lopotíš se dál,

když spočítat znáš hromadu svých zisků
a na jediný hod vše riskovat,
zas po prohře se vracet k východisku
a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát,
když přinutit znáš srdce své a čivy,
by s tebou vytrvaly nejvěrněj,
ač tep a pohyb uniká ti živý
a jen tvá vůle káže “Vytrvej!”,

když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,
když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal,
když, sbratřen s davem, uchováš si hrdost
a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,
když řekneš: “Svými vteřinami všemi
mně, čase, jak bych závodník byl, služ!”,
pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi –
a co je víc: pak, synu můj, jsi muž!

If…
Rudyard Kipling

If you can keep your head when all about you
Are losing theirs and blaming it on you;
If you can trust yourself when all men doubt you,
But make allowance for their doubting too:
If you can wait and not be tired by waiting,
Or being lied about, don’t deal in lies,
Or being hated don’t give way to hating,
And yet don’t look too good, nor talk too wise;

If you can dream–and not make dreams your master;
If you can think–and not make thoughts your aim,
If you can meet with Triumph and Disaster
And treat those two impostors just the same:
If you can bear to hear the truth you’ve spoken
Twisted by knaves to make a trap for fools,
Or watch the things you gave your life to, broken,
And stoop and build ’em up with worn-out tools;

If you can make one heap of all your winnings
And risk it on one turn of pitch-and-toss,
And lose, and start again at your beginnings
And never breathe a word about your loss:
If you can force your heart and nerve and sinew
To serve your turn long after they are gone,
And so hold on when there is nothing in you
Except the Will which says to them: ‘Hold on!’

If you can talk with crowds and keep your virtue,
Or walk with Kings–nor lose the common touch,
If neither foes nor loving friends can hurt you,
If all men count with you, but none too much:
If you can fill the unforgiving minute
With sixty seconds’ worth of distance run,
Yours is the Earth and everything that’s in it,
And–which is more–you’ll be a Man, my son!

The post Když. Kontroverzní báseň Rudyarda Kiplinga, která vedla ke zbytečné smrti jeho syna first appeared on Čítárny.

Málokdo ví, ale Knihy Džunglí nejsou jen o Mauglím, jak se všeobecně traduje. Kipling napsal původně dvě knihy, ve kterých zajímavým způsobem přibližuje lidem svět zvířat, svět ve kterém zvířata mezi sebou mluví, ale člověk jim nerozumí. S odstupem času můžeme říct, že kniha je jednou z prvních na světě, která děti nabádá k ochraně volně žijících zvířat a k pochopení vztahu člověka a přírody. (viz ukázky níže)

První knihu s názvem “Kniha džunglí” vydal Kipling v roce 1894 a obsahuje 7 povídek.
Druhá vyšla o rok později pod názvem “Druhá kniha džunglí” a je v ní 8 povídek.
Postava Mauglího, kterého z vesnice unesl lidožravý tygr a zachrání ho smečka vlků, se objevuje celkem v 8 povídkách v obou knihách. Každá povídka byla uvedena krátkou básničkou a na konci byly další verše.

Toto je například překlad úvodní básně Knihy džunglí od Aloise a Hany Skoumalových.

Číl příchod noci zvěstoval,
Mang se už prohání.
Spí stáda v chlévech. Pány jsme,
než přijde svítání.
Slyš kel a spár a dráp a zub,
jako když zvoní kov.
Kdo zákon džungle ctí, těm zní
náš pozdrav: dobrý lov!

Ilustrace Zdeněk Burian

Tento smyšlený příběh chlapce Mauglího vychází z Kiplingových romantických představ, poplatné své době.
Na základě podobných skutečných případů víme, že žádné dítě, vychovávané mezi zvířaty se nikdy nezařadí mezi lidskou společnost tak, aby mohlo dosáhnout úrovně podle svého IQ. Zanedbané vzdělání a silné probuzení pudového chování učiní totiž z každého dítěte bytost na úrovni myšlení zvířat. Je ale možné, že Kipling to nevěděl nebo spíš to nechtěl vědět.

Hlavní problém knihy je v tom, že do humanisty měl Kipling dost daleko a bližší mu byl rasismus, který ale v té době byl běžným jevem ve společnosti.
Není to ovšem jen Kiplingova osobní věc. V té době byl zcela normální koloniální názor vůči všem neevropanům a ten byl věru hodně rasistický. Naštěstí se názory tohoto typu projevily víc v jeho povídkách a poezii, než dílech určené dětem. Ale protože v Knize džunglí je rasistických narážek víc než dost, byla kniha, zvláště v Anglii, v těchto směrech razantně poopravena.

Dnes je Kiplingova kniha silně pokrácena a zhruba jedna třetina původních povídek se už v obsahu neobjevuje.
A tak v anotacích se většinou dočteme, že kniha je dobrodružný zvířecí epos s ústředním motivem lidského mláděte, které vyrůstá pod ochranou vlka Adély, medvěda Bálúa, hada Káa a pardála Baghíry.
Kniha se stala záhy jedním z největších světových bestsellerů a dodnes zůstává nejmilovanějším příběhem čtenářů všech generací.

Ilustrace Zdeněk Burian

Původní povídky:

I.díl
Mauglího bratři (Mowgli’s Brothers):
Ká na lovu (Kaa’s Hunting):
Tygr, tygr! (Tiger! Tiger!)
Bílý lachtan (The White Seal)
Rikki-tikki-tavi (Rikki-Tikki-Tavi)
Túmé, miláček slonů (Toomai of the Elephants)
Služebníci Jejího veličenstva (Her Majesty’s Servants)

II.díl
Kde se vzal strach (How Fear Came)
Puránbhagatův zázrak (The Miracle of Purun Bhagat)
Vpád džungle (Letting in the Jungle)
Hrobaři (The Undertakers)
Králův ankus (The King’s Ankus)
Quiquivern (Quiquern)
Ryšavý pes (Red Dog
Jarní běh (The Spring Running)

Ilustrace Zdeněk Burian

UKázky z knihy…

JARNÍ BĚH
Člověk jde k lidem! Ať zví to celá džungle!
On, který nám byl bratrem, opouští nás navždy.
Slyšte a suďte, obyvatelé džungle,
rád by ho zadržel a nepustil každý z nás.
„Co máš, Mauglí, ještě společného s doupaty Člověčí smečky?“

Pro každý příkaz má zákon džungle nějaký důvod. Požírat člověka šelmám zakazuje. Zabít ho smějí jenom tehdy, když učí mláďata zabíjení, a to ještě musí lovit mimo loviště své smečky nebo svého houfu. Hlavní důvod je ten, že po zabití nějakého člověka co nevidět přitrhnou na slonech bílí muži s puškami a stovky hnědých mužů s gongy, raketami a loučemi. Celá džungle to pak odpyká! Šelmy samy uvádějí někdy jiný důvod: Kdo požírá člověka, ten prý dostane prašivinu a vypadají mu zuby.

KABÍROVA PÍSEŇ
Kabír (Al-Kabír neboli „Velký, 1440–1518) indický mystik, básník, světec, tkadlec

Zvážil a lehkým shledal tento svět,
nedal se tíhou statků zadržet,
dávno ho omrzela marná dřina,
odešel v chudém rouše sanjásina.

Pohledem jasnozřivým změřil člověka
(dí Kabír: „Jedno je, toť pravda odvěká,
a konání je pouhá mlhovina.“).
Tak došel k cíli v rouše sanjásina.
I poznal, na světě že jeho druh
je zvíře, jeho druh je také duch,
tak jako jeho věrný druh je hlína.
Tu moudrost získal v rouše sanjásina.

„Nikdo z celé džungle neví, že mám na sobě já, Baghíra, tuto památku – památku po obojku. A přece u lidí jsem se, bratříčku, narodil a u lidí mi umřela matka – v kleci královského paláce v Udajpúru. Ano, také já jsem se narodil u lidí. Džungli jsem okem nespatřil. Přes mříže mě krmili ze železné pánvice a tu jednou v noci jsem si uvědomil, že jsem Baghíra – že jsem pardál – a ne něčí hračka. Hloupý zámek jsem jediným máchnutím pracky urazil a tak jsem upláchl. A protože jsem obeznámen s lidskými zvyky, stal se ze mne ještě větší postrach džungle, než je Šér Chán.“

MAUGLÍHO ZPĚV PROTI LIDEM
Z vesnice bude brzo rozvalina,
živná prsť pro úponky psího vína,
krovy se se střechami sesují,
jen karela, hořká karela10 tam vybují.

Krb osiří, had vyplazí se z díry,
sýpka se bude hemžit netopýry,
chrám utone pak v řevu hromovém,
kde karela, hořká karela je domovem.
Sám sklidím žeň. Nebudu milostivý,
a zbylé klásky, ty vás neuživí,
pole vám budou orat jeleni,
kde karela, hořká karela se plemení.

Z vesnice bude brzo rozvalina,
žírná prsť pro úponky psího vína
a stromy, až se krovy sesují,
jen karela, hořká karela tam vybují.

Lidská smečka se zlobí. Hází po mně kamením a žvaní hlouposti. Mám zkrvavená ústa. Pryč odtud.
Křepce se mnou, bratří, utíkejte nocí, žhavou nocí. Od světel vesnice se pustíme k zapadajícímu měsíci.
Vodstvo Vaingangy, lidská smečka mě zapudila. Proč?
I ty, vlčí smečko, jsi mě zapudila. Zavřela se přede mnou džungle a zavřela se vesnická brána. Proč?
Jako poletuje netopýr Mang mezi zvířaty a ptáky, tak i já poletuji mezi vesnicí a džunglí. Proč?
Od kamení z vesnice mám ústa pohmožděná a poraněná, ale u srdce je mi lehko, protože jsem se vrátil do džungle. Proč?
Ahah! Srdce mě tíží věcmi, které nechápu.

JARNÍ BĚH
Člověk jde k lidem! Ať zví to celá džungle!
On, který nám byl bratrem, opouští nás navždy.
Slyšte a suďte, obyvatelé džungle,
rád by ho zadržel a nepustil každý z nás.
„Co máš, Mauglí, ještě společného s doupaty Člověčí smečky?“

„Milosrdenství ze světa vymizelo. Svět teď nemá kouska citu,“ bědoval Šakal. „Podle mne jsou všichni lidi stejní.“
„To tedy ne, jsou mezi nimi velké rozdíly,“ mírnil ho krokodýl Magar. „Někteří jsou hubení jako tyčky, jiní zas tlustí jak mladí ša– chci říct psi. Nikdy bych lidi pro nic za nic nepomlouval. Lidi jsou všelijací, ale za ta léta jsem poznal, že jsou dobří jeden jako druhý. Muži, ženy i děti – nic mi na nich nevadí. A pamatuj si, synu, kdo lidi pomlouvá, toho lidé pomluví.“
„Lichotky jsou horší než prázdná plechovka v břiše. Ale teď jsme slyšeli moudré slovo,“ řekl Marabu a přešlápl na druhou nohu.
„Ale uvaž jejich nevděk k našemu vzácnému příznivci,“ spustil Šakal líbezně.
„I toto, kdepak nevděk!“ odporoval Magar. „Oni prostě na druhé nemyslí, to je všechno. Ale život bez přemýšlení je jako rýže bez soli.“

BAGHÍRA
Klec mi byla kolébkou,
vím, co lidé dovedou.
Jenom počkej chviličku,
sám to poznáš, človíčku.
Vítr, strom i vodní tok,
celá džungle chraň tvůj krok.

The post Rudyard Kipling. Proč příběh z Knihy džunglí již neobsahuje třetinu původních textů first appeared on Čítárny.

Knihy džunglí: Kipling pro děti a skoro dospělé psal vlastně všechny své novely. Vynecháme-li první dvě, které ale nedosahují Kiplingových kvalit, pak v každé knihovně zjistíme, že nejznámější je Kniha džunglí (The Jungle Book, 1894, The Second Jungle Book, 1895).

Tento romantický a smyšlený příběh chlapce Mauglího vychází z Kiplingových romantických představ, poplatné své době.
Na základě podobných skutečných případů víme, že žádné dítě, vychovávané mezi zvířaty se nikdy nezařadí mezi lidskou společnost tak, aby mohlo dosáhnout úrovně podle svého IQ. Zanedbané vzdělání a silné probuzení pudového chování učiní totiž z každého dítěte bytost na úrovni myšlení zvířat. Je ale možné, že Kipling to nevěděl nebo spíš to nechtěl vědět.

Přesto je kniha i dnes jedinečná svou obecně pozitivní podstatou o vztahu člověka a zvířat a dětem může ledascos prozradit o tom, jak by se měly ke zvířatům chovat.
K příběhu můžeme mít mnoho výtek, ale pokud jí v i budoucnu budeme chápat jako ryze pohádkový příběh s nápaditám morálním poučením, pak přežije další generace.

Stopka&spol.
Pro děti napsal Kipling ještě na svou dobu velmi humornou knížku Stopka&spol. (Stalky&Co, 1899), Autobiografický román zachycuje autorovy zážitky z anglické internátní střední školy v posledních desetiletích minulého století. Autor, který chtěl původně napsat traktát o výchově mládeže, zde polemizuje s podobnou anglickou literaturou na toto téma, koriguje její soudy a přináší poprvé reálný pohled na život ve školách tohoto typu.

Kim
Dále vydal špionážní román Kim (Kim, 1901), V románě Kim popisuje přátelství mladého Angličana se starým asketickým mnichem, změny v jeho životě vyvolané duchovní spřízněností s lamou usilujícím o vykoupení ze začarovaného kruhu života. Kniha zachycuje všechnu bohatost exotické země i stín vrhaný přítomností britské správy. Překlad je posledním dílem nedávno zesnulé senátorky Jaroslavy Moserové.

Bajky a nebajky
Těm uplně nejmenším dětem jsou určeny půvabné a čtivé Bajky a nebajky (Just So Stories for Little Children, 1902). Tuto knížečku slovních hříček dokonce Kipling sám ilustroval, a ne špatně. Bajky i nebajky byly poprvé publikovány v roce 1902 a už když je Kipling psal pro svou tehdy nejstarší dceru, zamýšlel je k hlasitému předčítání. Jde o hravé a vynalézavé pohádky, které krásným způsobem objasňují například původ skvrn u leopardů nebo jak sloni přišli k chobotům. Kratičké exotické příběhy plné slovních hříček nás zavedou do afrického pralesa, k jihoamerické Amazonce a nebo až do dalekého orientu.

Šotkova kouzla
Z čistě pohádkově laděných knih je třeba poukázat na Šotkova kouzla (Puck of Pook´s Hill, 1906) a Nová šotkova kouzla (Rewards and Fairies, 1910). tato kniha je v Česku velmi málo známa a není často vydávána, což je opravdu škoda.

Ukázka z knihy Bajky a nebajky
Andrea Čudrnáková dostala za tento překlad 3. cenu v Překladatelské soutěži Jiřího Levého pořádané Obcí překladatelů r. 2003.

Jak nosorožec ke své kůži přišel

Bylo nebylo, na neobydleném ostrově na březích Rudého moře žil Pársí. Na hlavě měl klobouk, a od toho klobouku se s nádherou téměř orientální odrážely sluneční paprsky. Pársí s sebou na břehu moře neměl nic než klobouk a nůž a kamínka – ano, přesně ta kamínka, co byste na ně v žádném případě neměli sahat. A jednou vzal mouku a vodu a rozinky a švestky a cukr a různé jiné dobroty a udělal z toho jeden jediný koláč, a ten koláč měl půl metru napříč a byl přes čtvrt metru tlustý. Byl nepochybně Úúžasně Delikatesní (působilo na něj totiž Kouzlo) a Pársí ho dal na kamínka, protože on na kamínkách vařit směl, a pak ho pekl a pekl, až byl propečený a celý kráásně zlatavý, takže opravdu rozkošně voněl.

Ale zrovna když se ho chystal sníst, přišel na pláž z Úplně Neobydleného Vnitrozemí jeden Nosorožec. Měl na nose roh, dvě prasečí očka a moc divné způsoby. V těch dobách ještě Nosorožci kůže padla jako ulitá. Nebylo na ní jediné vrásky. Vypadal přesně jako nosorožec z Noemovy archy, jenže byl pochopitelně mnohem větší. A úplně stejně jako tehdy neměl žádné způsoby, a ani teď nemá žádné způsoby, a ani nikdy žádné způsoby mít nebude.

Zaryčel: „Hrúmm!“ a Pársí nechal koláč koláčem a bleskově vyšplhal na vrcholek palmy a na sobě přitom neměl nic než klobouk, od kterého se s nádherou téměř orientální odrážely sluneční paprsky. Nosorožec překotil nosem kamínka a koláč se vykulil do písku a Nosorožec si ho napíchl na roh a celý ho zhltl a za mohutného vrtění ocasem odkráčel do pustého a Výjimečně Neobydleného Vnitrozemí, za kterým se rozkládají ostrovy Manzaderán a Sokotra a Výběžky Velkého Rovnodenní.

Nato Pársí slezl z palmy a postavil petrolejová kamínka zpátky na nožičky a potom zarecitoval následující verše, které, protože jste je ještě neslyšeli, vám teď povím:

Ten, jenž krade koláče
Pársímu přímo z pekáče,
těžce si to odskáče.

A bylo v tom o moc víc pravdy, než by se třeba mohlo zdát. A to proto, že: O pět týdnů později zasáhla Rudé moře vlna horka, takže každý svlékal všechny šaty, co na sobě zrovna měl. Pársí si sundal klobouk; ale Nosorožec si vysvlékl kůži a chodil se pak na pláž koupat s kůží přehozenou přes rameno. V těch dobách se kůže zapínala dole na tři knoflíky a vypadala jako pláštěnka. Nosorožec se ani nezmínil o Pársího koláči, který předtím zhltl; není ani divu – vždyť přece nikdy neměl žádné způsoby – ani tehdy, ani potom, ani nikdy předtím. Těžkopádně se vkolébal do vody a nosem vypouštěl bublinky; kůži zatím nechal na pláži.
V té samé chvíli šel kolem Pársí. Našel tu kůži a zasmál se třikrát od ucha k uchu a zase zpátky. Pak kůži třikrát obtančil kolem dokolečka a zamnul si ruce. Potom se vzdálil do své chýše a nasypal si do klobouku spoustu drobků z koláče, protože Pársí nikdy nejedl nic jiného než koláče a nikdy si v chýši nezametal. Vzal tu kůži a dral tu kůži a třel tu kůži a dřel tu kůži, a zadřel do ní tolik starých, ztvrdlých, škrábavých a lechtavých drobků, kolik se tam jen vešlo, a přidal ještě pár spálených rozinek. Pak vyšplhal na vrcholek palmy a čekal, až Nosorožec vyleze z vody a obleče si kůži. A taky se dočkal.

Nosorožec si kůži zapnul na tři knoflíky a zasvrbělo ho to, jako když máte drobky z koláče v posteli. Pak se chtěl poškrábat, ale tím se to ještě zhoršilo; a tak si lehl do písku a tam se válel a válel a válel, a pokaždé, když se převalil, tak ho drobky svěděly víc a víc a víc. Pak se rozběhl k palmě a začal se o ni třít a třít a třít. Třel se o ni tak mocně a silně, že se mu kůže shrnula přes ramena do obrovitého záhybu; a další záhyb se mu udělal dole, tam, kde dřív bývaly knoflíky( ale on si ty knoflíky sedřel ), a další mohutné záhyby si shrnul přes nohy. To mu sice pokazilo náladu, ale na drobky to nemělo sebemenší vliv. Uvízly mu pod kůží a pekelně svrběly. A tak šel domů, pochopitelně hrozitánsky nazlobený a strrrašlivě poškrábaný; a od toho dne až dodnes má každý nosorožec na kůži obrovité záhyby a prachšpatnou náladu – a to všechno kvůli drobkům z koláče, které má pod kůží.

Ale Pársí slezl z palmy a na hlavě měl klobouk, od kterého se s nádherou téměř orientální odrážely sluneční paprsky, a sbalil si kamínka a odešel směrem na Orotavo, Amygdálii, Horské pláně Antarívské a na Bažiny Sonaputské.

The post Rudyard Kipling. Knihy džunglí a další čtyři jeho málo známé knihy pro děti a mládež first appeared on Čítárny.

Vytkl bych mimo to autorovi, že výjimečně asociuje snad až moc svobodně (takže mi ony sekvence připomněly například některé odvážnější texty Martina Jirouška). – Ať je tomu všemu ale ve skutečnosti jakkoli, výsledná práce kvalitně rekognoskovala podoby výše zmíněných entit (včera a dnes) na šňůrce, kde zůstanou již provždy navlečeny coby vyvíjející se vize kulturní historie lidstva.

A samy fantastické bestie? Jejich existence byla nepochybně surově zpochybněna novověkým racionalismem (a třeba také „komunistickou“ knížkou Bubáci, nedávno reeditovanou), ale navzdory tomu zažívají revival. A nejen v žánru fantasy a nejen skrze Stmívání a Pottery.
I v našich představách. Nové podoby upíra, bludiček a dalších monster v popkultuře i jinde však bezpochyby pouze a kontinuálně navazují na dávné své předobrazy a my tudíž zjišťujeme, že se od vlastních předků zase tak nelišíme, věříme-li občas kupříkladu v létající talíře.

V úvaze Mezi chaosem a řádem (kapitola třináctá) analyzuje pak Lukavec taktéž příčinu toho, že dnes tolik lidí včetně teroristů a „občanů“ Islámského státu „oslavuje chaos“.
S renomovaným historikem Josepem Fontanou autor i váhá, zda řád není jen umělý konstrukt a zda vlastně nenapomáhá utlačování.
Menšin? Inu, i většin. Ba spíše většin. Neboť vesmír není milosrdný, příroda rovněž ne a lze snad říct, že tento řád potíral už barbary, obklopující Řím, a zrovna tak heretiky.
Ba kterékoli z davů, davů s chaosem přímo ztotožňovaných. Či snad není kultura jen malou výsečí? Či snad řád není pouze vysněnou touhou? Třeba pro Seveřany nebyl nikdy ničím samozřejmým, připomíná již (citovaný) germanista Jiří Starý, „ale naopak něčím, co musí být bráněno a uchováváno s nasazením všech sil.“
Nebo snad ne? – Řád existuje a existoval vždycky, nicméně je možná jen bojem za uchování řádu, a to ještě k tomu bojem odsouzeným dopředu k neúspěchu (ale přesto snad potřebným).

Od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni věřit čemukoli. Chesterton

Už Chesterton ostatně civilizaci orazítkoval jako tu „nejsenzačnější úchylku a nejromantičtější vzpouru,“ jak Jan Lukavec více než dobře ví i co autor vynikající knížky (byt Alexandr Tomský našel své výhrady) Fanatik, prorok, či klaun? (2008).
Spolu s Miroslavem Petříčkem připomíná dále autor Sherlocka Homese, který by bez chaosu rovněž neobstál (bez chaosu zločinu) a vzpomene trefně i Robinsona nebo pozdější rádoby zákonné dobyvatelé Ameriky (zobrazené skrz westerny): i oni se, podobně jako třeba Hobiti, utkali s temným chaosem.
Jenže je tu prohnutý háček. Má vůbec ono „chrabré“ vnucování řádu přírodě co společného s (děsivou) realitou? Či víc pravdy předvedli Joseph Conrad v Srdci temnoty, William Golding v Pánu much a Marianne Wigginsová v Peklu na ostrově?

Nepojal už Rudyard Kipling zákon džungle jako pozitivní „kodex sebeovládání a poslušnosti, odpradávna zdokonalovaný časem a zvykem“?
Jsou to otázky, o nichž můžeme přemýšlet a které si musíme každý zodpovídat po svém. – Finální a nejeklektičtější kapitola Mezi fikčními světy a univerzy náboženské víry pak dokládá i to, nakolik byl výše zmíněný Chesterton úspěšným prorokem, když vytušil, že jednou půjde na božím trůně co náhražky sčítat X moderních náboženství. A to včetně pošetilého vzývání Star Treků a Star Wars („jediismus“), a to včetně vyznávání bokononismu alias šťastného života ve lži (z Vonnegutovy Kolíbky).

Neokantovec Hans Vaihinger už roku 1911 interpretoval náboženství a morálku jen coby „užitečné iluze“.
V podstatě se bez nich neobejdeme, a přece si částečně musíme přiznat jejich fiktivnost. – Lukavec pak připomene už Novalisův a Schlegelův dávný plán nového náboženství, ale zrovna tak pozoruhodného Lovecrafta či satanismus Antona LaVeye anebo naopak „motivační“ knihy Paula Coelha (s Alchymistou v čele).
A připomene i „náboženskou práci“ sci-fi a konkrétně taky Hubbardovu scientologii či nábožensky víc než inspirativní charakter Heinleinova kultovního bestselleru Cizinec v cizí zemi (1961).

Jan Lukavec se za svou knížku rozhodně stydět nemusí a jistě je rád, že se jeho úvahy poprvé objevily na světle i ve vázané podobě.
Bytosti na pomezí. Texty o literární fantastice. Odborní recenzenti PhDr. Jaroslav Otčenášek, Ph. D. a PhDr. Františka Vrbenská. „S laskavou podporou Ministerstva kultury“ připravil k vydání Radim Kopáč. Resumé do angličtiny převedla Kateřina Kostarová. Pulchra. Praha 2016. ISBN 978-80-7564-003-1

Ukázka:

I ten, kdo nevěří, by měl zkoušet žít tak, jako by Bůh existoval.
Joseph Raitzinger

Chovat se jako věřící je výhodné. Pokud posmrtný život neexistuje, člověk nemůže nic ztratit, a má-li křesťanství pravdu, člověk může nekonečně vyhrát.
Blaise Pascal

… a stejně tak dnes mají spíše zábavně-recesistický charakter snahy o rehabilitaci podvržených Rukopisů, a to třeba tezemi, že je ve skutečnosti místo Václava Hanky a Josefa Lindy vytvořily Hana Vierteilová a Linda Janowitzová, jež ale nezfalšovaly pravost Rukopisů, nýbrž jejich falešnost.
Málokdo také bere vážně pověsti o hradu Houska, kam prý měli Keltové skrýt stroj času uloupený z věštírny v Delfách, na němž se pak měl Karel Hynek Mácha přenést do budoucnosti, což má údajně dokazovat i dopis o Praze v roce 2006, který prý básník napsal z Housky svému příteli Eduardu Hindlovi.

Ve skutečnosti se ovšem jednalo o povídku autorky fantasy románů Františky Vrbenské, o nic víc ani méně než povídku, která však podle ní „zlidověla“.
Zatím je rovněž jen těžko představitelná možnost vzniku skutečného náboženského kultu kolem Járy Cimrmana… a dnešní čtenáři mohou pak jako hodnověrný přijímat leckterý příběh z řecké mytologie, ale jen málokteří se k těmto bohům opravdu modlí a vzývají je (tedy pokud v tomto směru nepřinese změnu série Ricka Riordana Percy Jackson). – Jinak tomu ovšem bylo v antice.
Tam neviděli protimluv v tom, když určitému božstvu nabídli oběť a posléze šli do divadla na komedii, v níž je totéž božstvo mohlo rozesmát.
Ne. A už tenkrát se rozlišovalo mezi „bohy básníků“ (bohy mytologie) a „bohy občanů“ (bohy náboženství) a přidávali se i „bohové filozofů“, interpretovaní jako symboly. – Mohly tehdy existovat vůči bohům tři postoje a nic nebránilo tomu, zaujmout podle situace každý.

Podobně tomu můžeme pak podle Tolkiena rozlišit v mytologiích přírodních národů hned několik rovin a způsobů interpretace. – A jistě, četbou fantasy o nadpřirozených bytostech se dnes lze bavit, ale ony bytosti zrovna tak můžeme vnímat jako symboly, vyjadřující hlubší poselství o fungování světa.
Anebo je dokonce lze uctívat jako reálně existující entity. Čtenářský postoj se samozřejmě mění s věkem, nicméně podle spisovatelky Lucie Lukačovičové si „většina čtenářů fantasy chvíli přeje, aby magie byla skutečná, a nějakým způsobem budou s čarováním koketovat. Ale časem se tento zájem transformuje.“ A zkušený čtenář fantasy? Jej „už neohromí žádné esoterické nebo sektářské vize“. Nebo aspoň ne v tom smyslu, že by se výsledkem stala konverze, a ještě skeptičtější je v tomto ohledu Františka Vrbenská.
Podle ní totiž mají postavy mágů, čarodějů nebo kouzelnic, které do fantasy a science-fantasy literatury vstupují, jinou genezi, než je wicca a naopaganismus; a když se v několika případech objevují v románech stopy těchto idejí, jedná se jen o individuální projekce jejich autorů. – Čeští religionisté však oproti tomu opatrně přiznávají, že „v privátních synkrezích mnohých příznivců fantasy možná hrají některá díla této literatury určitou roli“.

A situace je ještě komplikovanější. V čem? Mnozí teoretikové dnes už tvrdí, že umění obecně začíná přijímat úlohu náboženství. Tento vývoj my sice nebudeme hodnotit, ale zřejmé je, že v krásné literatuře pokračují mnohá archetypální a náboženská schémata; a jak napsal Mircea Eliade, „i u kolportážní literatury je mytologická povaha očividná“.
A jestliže někteří autoři vnímají i tradiční náboženství jen jako „pohádky pro děti“ (a se srovnatelně nulovou mírou důvěryhodnosti), jiní naopak věří, že právě příběhy pro děti obsahují zárodek metafyzické pravdy; a pokud má pravdu Jorge Luis Borges, že je metafyzika „odnoží fantastické literatury“, tak je i přirozené, že se naopak fantastická literatura v některých dobách stává metafyzikou, mytologií a náboženstvím.

The post Bytosti na pomezí. Lukavcova kniha monster first appeared on Čítárny.