Kokrhací hodiny jsou velmi vtipná vyprávění pro děti od Ivana Klímy. Představují nám svět, kde děti nosí oblečení, které je barevné podle toho, jak se učí. Nebo kde se do školy nechodí, pokud svítí sluníčko. Takový svět existuje a Ivan Klíma v něm byl spolu s malým reoportérem.

Mírumilovný svět Ivana Klímy se jmenuje Pohádsko.
Jezdit se v něm může pouze na kolech a koloběžkách. V lese autem jezdit nemůžete vůbec. Tam je musíte jen postrkávat, aby neplašila zvířátka.

Už vás ta kniha zajímá?
Bodejť by ne. Tak vtipně napsaná vyprávění pro děti jen málokdy objevíte. A to si představte, že kniha vyšla už v roce 1965.

Ivan Klíma (14. září 1931)
je autorem širokého záběru – je povídkářem, romanopiscem, dramatikem, scenáristou, esejistou, editorem a také autorem báječných knížek pro děti.I když jeho tvorba pro děti vznikala převážně na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, vstupuje do četby mládeže  rozsáhlá  povídková tvorba ze souborů Má veselá jitra (Toronto, 1979, 1990), Moje první lásky (Toronto 1985, 1990), Moje zlatá řemesla (1990)  aj.

Kokrhací hodiny | Ivan Klíma | Ilustrace Hana Pavlátová | Vydal portál, 2012

Ukázka z knihy:

Rychlíky

V Pohádsku neradi spěchají, říkají, že život je příliš krátký na to, aby se prospěchal, je ho třeba užívat.
Proto velmi pomalu vstávají a pak dlouho a také velice zdravě snídají: Žádné sladkosti, protože po nich se kazí zuby a kdo by měl chuť spěchat hned po ránu k zubaři?
Po snídani se zvláště ženy dlouho šlechtí a pak všichni velmi pomalu odcházejí do práce, kam dorazí právě včas, aby si zašli na oběd. Podobně docházejí děti do školy, ovšem tam, kde mají přísného ředitele, začíná vyučování už hodinu, někdy i dvě před obědem.
Ti, co pracují anebo chodí do školy daleko, používají dopravní prostředky, a ti, co chtějí do práce anebo do školy dorazit ještě téhož dne, si sednou do rychlíku.
Rychlíky v Pohádsku jsou velice pohodlné, každé sedadlo se dá upravit na lůžko, které se velmi často hodí, pokud cestujete daleko, kromě toho na každém sedadle je připraven návod, co má cestující dělat, pokud rychlík vůbec nepřijede.
Rychlíky stejně jako vlaky všude na světě i tady jezdí po kolejích. Mají však několik zvláštností. Jak už jsem zmínil, většina mostů tady je vybudovaná z papíru, takže by vlaky neunesla. Proto u každého vodního toku koleje končí a pokračují až na druhém břehu. Cestující tedy velmi ochotně vystoupí a čekají na člun, který je přepraví přes řeku, případně potok. Někteří nedočkavci, ale těch tu je opravdu jen velmi málo, se vrhají do vody a snaží potok přebrodit, případně řeku přeplavat. Ale stejně jim to je málo platné, protože musejí čekat na ty, které převeze rychločlun, a ten si obvykle dává na čas, protože jeho řidič buď právě svačí, obědvá nebo po jídle odpočívá.
Jakmile všichni usednou na druhém břehu do rychlíku, rychlík se rozjede.
Stojí za zmínku, že před každým rychlíkem povinně běží přímo po kolejích posel, který přináší zprávu o jeho příjezdu. Posel třímá v ruce prapor, který může mít jednu ze tří barev. Zelená oznamuje, že rychlík jede na čas (obvykle se dá zahlédnout několik kroků za poslem), červená znamená, že rychlík má zpoždění nebo že nestačil rychlosti, kterou běží posel.
Černý prapor přináší neblahou zprávu, že rychlík vůbec nepřijede. V takovém případě všichni cestující, kteří čekali na nádraží, se buď vydají rychlíkem, který jede opačným směrem, anebo se vracejí domů, kde v klidu povečeří a doufají, že příštího dne přiběhne posel s lepší zprávou.

The post Kokrhací hodiny. Vtipná vyprávění pro děti od Ivana Klímy first appeared on Čítárny.

„Život je krásný“, říká Ivan Klíma v rozhovoru ke znovuvydání své knihy Jak daleko je slunce. Tentokrát rozšířenou o nové příběhy, v nové grafické úpravě a doprovozenou ilustracemi své dcery Hany Pavlátové.

Jak daleko je slunce je knížka pohádkových vyprávění, která reagují na zvědavé dětské otázky o světě a jeho smyslu. Dětská proč se proměňují v poetické texty, které poutavě i hravě pronikají do tajemných zákoutí lidské existence. Autor svým vypravěčským uměním a přístupným jazykem vysvětluje původ světla, cenu vzduchu, ale i důležitost přátelství a úcty k druhému člověku a k přírodě kolem nás. Kniha vychází již podruhé, první vydání z roku 1995 je rozebráno. Autor rozšířil druhé vydání o tři nově napsané povídky.

Přestože se Ivan Klíma věnuje dětské literatuře spíše okrajově, psaní pro děti nepodceňuje: „Pro děti se píše maličko jinak, řekl bych, že příběh musí být konkrétnější, pokud ukrývá morální poselství, musí být řečeno nevtíravě, neučitelsky. A jazyk musí být srozumitelný, ale to neznamená ochuzený, spíše naopak. Čtením se má dítě seznamovat s krásou a bohatostí jazyka. Autoři, kteří to nevnímají, by toho měli radši nechat.“

Knihu doprovázejí příjemné ilustrace Hany Pavlátové,
dcery Ivana Klímy, a silně umocňují celkové vyznění příběhů. Četba knížky se tak stává skutečným zážitkem pro malé i velké a může významně přispět k rozvoji dětského čtenářství. O budoucnost dětské literatury se Ivan Klíma nebojí: „Myslím si, že ještě aspoň nějaký čas zůstanou děti, které bude četba těšit a objeví právě kouzlo v tom, že naleznou více prostoru pro svoji fantazii.“

Kniha Jak daleko je slunce vychází mj. k 80. narozeninám Ivana Klímy, které oslavil v září 2011.
V rozhovoru pro Portál k vydání knihy autor vzkázal dnešním mladým lidem. „Život je ten hlavní dar, který dostáváme. I když se často vymlouváme na objektivní okolnosti, bude vždycky záležet především na nás, jak s ním naložíme. Já si po léta (i když některá byla, viděno zvenčí, zlá) aspoň jednou denně řeknu: život je krásný. A to, co nazývám krásou života, záleží hodně na tom, jaké si dovedeme vytvářet vztahy s těmi nejbližšími lidmi, s nimiž žijeme. Je mi líto těch, kteří tohle nepochopili a protrápí se, promarní se celým životem.“

Ivan Klíma (14. 9. 1931)
je známý autor, jeho dílo je rozsáhlé a žánrově pestré a zahrnuje prózu, dramata, reportáže, eseje, fejetony i knížky pro děti. V 50. a 60. letech 20. století pracoval jako redaktor a přispěvatel několika časopisů a novin, působil také v nakladatelství Československý spisovatel. Od r. 1970 byl zakázaným autorem, publikovat mohl jen v samizdatu a exilu a živil se dělnickými profesemi.

Jak daleko je slunce | Ivan Klíma | Ilustrovala Hana Pavlátová | Vydal Portál, 2011

The post Jak daleko je slunce, pohádkové vyprávěnky Ivana Klímy first appeared on Čítárny.

Ivan Klíma (14. 9. 1931) se rozhodl znovu vydat svoji knihu pro děti Jak daleko je slunce. Tentokrát rozšířenou o nové příběhy, v nové grafické úpravě a doprovozenou ilustracemi jeho dcery Hany Pavlátové. Portál, kde kniha vychází, požádal Ivana Klímu o malý rozhovor o knize, o dětském čtení, o životě.

Jméno Ivan Klíma neslýcháme ve spojitosti s dětskou literaturou často. Proč jste se rozhodl do svého „repertoáru“ zařadit i knihy pro malé čtenáře? V čem vnímáte největší rozdíl oproti tvorbě pro dospělé?
Psal jsem pro děti, dokud byly moje děti malé, napsal jsem vlastně pět dětských knížek, jenže to bylo v době (s jednou výjimkou), kdy jsem tady nesměl publikovat, takže v době, kdy vznikaly, nemohly vyjít. Pro děti se píše maličko jinak, řekl bych, že příběh musí být konkrétnější, pokud ukrývá morální poselství, musí být řečeno nevtíravě, neučitelský. A jazyk musí být srozumitelný, ale to neznamená ochuzený, spíše naopak. Čtením se má dítě seznamovat s krásou a bohatostí jazyka. Autoři, kteří to nevnímají, by toho měli radši nechat.

Vaše kniha Jak daleko je slunce (Portál) je krásným poetickým vyprávěním o běhu světa i důležitých lidských vlastnostech. Každá kapitola začíná fiktivním rozhovorem dítěte s vypravěčem a z odpovědí na zvídavé dětské pohádky se postupně zrodí příběh. Mají tyto fiktivní rozhovory předlohu ve Vašich reálných rozhovorech s dětmi?
Takových rozhovorů vedou rodiče s dětmi stovky. Jestli jsme vedli právě tyhle, už si opravdu nepamatuji.

Kniha vychází již podruhé, první vydání z roku 1995 je už rozebráno. Liší se text nějak od prvního vydání?
Jsou tam tři nově napsané povídky, do původních textů jsem prakticky nezasahoval.

Knihu Jak daleko je slunce doprovodila nádhernými ilustracemi Hana Pavlátová. Mají podle vás ilustrace velký podíl na úspěšnosti dětských knih?
Určitě mají. Dodnes ve mně žijí obrátky kocourka Mikeše, Nácíčka, Ferdy mravence či Brouka Pytlíka. Příznačné je, že obě tak populární knížky napsali malíři, předpokládám, že tedy vznikaly obrázky v mysli autora zároveň s textem.

Kterou knihu nebo které knihy jste měl v dětství nejraději?
Nejspíš právě ty, co jsem zmínil. On Kocour Mikeš měl čtyři díly, jestli mě nemýlí paměť, ale ten první jsem měl nejradši.

Četl jste svým dětem, když byly malé?
Ano, ale daleko častěji jsem jim vyprávěl příběhy, které jsem si, jak se říká: z fleku vymýšlel. Bylo to docela napínavé, protože jsem sám nevěděl, jak to dopadne. Hrdinové byli fixní, kočička, pejsek a kůň Vašek. Protože jsem to vyprávěl téměř každý večer několik let, bylo by z toho nejmíň deset dílů. Většina příběhů byla humorných, děti se hodně nasmály. Hlavně pejsek byl strašný popleta a zkazil, na co sáhl.

Jste zkušeným a dlouholetým autorem nejen knih pro dospělé, ale i pro děti. Vidíte za ty roky rozdíl v přístupu dětí k literatuře? Nebo ten základní čtenářský motiv – vstoupit do příběhu, a tedy do „jiného“ světa, fiktivně ho prožívat a nechat se jím obohatit – je stále stejný?
To nedovedu posoudit, mám pocit, že třeba moje vnoučata četla míň, než se četlo v mé generaci. Vliv televize působí zlenivění mysli, aspoň pokud se týká její schopnosti vytvářet si vlastní obrazy. V televizi to udělali už za čtenáře, on jen přijímá.

Dnes se hodně hovoří o tom, že děti přestávají číst a dávají spíše přednost filmovému zpracování příběhu nebo interaktivní hře. Jak vidíte budoucnost dětské literatury Vy?
To už jsem vlastně pověděl v předchozí odpovědi. Zároveň si myslím, že ještě aspoň nějaký čas zůstanou děti, které bude četba těšit a objeví právě kouzlo v tom, že naleznou více prostoru pro svoji fantazii.

Můžeme se těšit na další Vaše knihy?
Mám dosud vůbec nepublikovanou knížku takových mírně potrhlých čtyřverší typu:
Holič holí holí
Sládek sladí solí
Hasič hasí haší
Asi všude straší
Také právě předělávám svoji úplně první knížku pro děti (ta opravdu vyšla ještě v šedesátých letech) a hlavně k ní dopisuju nové blázniviny, docela mě to těší, ale co z toho bude, to si neodvažuji soudit.

Život je ten hlavní dar, který dostáváme, i když se často vymlouváme na objektivní okolnosti, bude vždycky záležet především na nás, jak s ním naložíme. Já si po léta (i když některá byla, viděno zvenčí, zlá) aspoň jednou denně řeknu: život je krásný. A to, co nazývám krásou života, záleží hodně na tom, jaké si dovedeme vytvářet vztahy s těmi nejbližšími lidmi, s nimiž žijeme. Je mi líto těch, kteří tohle nepochopili a protrápí se, promarní se celým životem.

The post Ivan Klíma: Čtením se má dítě seznamovat s krásou a bohatostí našeho českého jazyka first appeared on Čítárny.

Položme si i dnes otázku. Je pro tebe správné, jako pro pionýra, svazáka a soudruha, abys četl takové knihy?
A spisovatel Ivan Klíma odpovídá v článku z roku 1952: “Odhalujeme tajemství Chaty děsu”. V něm soudružsky a stranicky kritizuje knihy J. Foglara. Možná to někomu připadá divné, ale byly doby, kdy i Foglar byl pro komunisty dezinformátor.

Ano, to byla doba totalitní, doba jediného správného názoru. Velmi složitá doba pro každého.
Mezi zvlášť vypečené části toho článku asi patří, že knihy by se pálit neměly, ale:

“Dej si tedy soudruhu otázku: Je pro tebe jako pro svazáka správné, abys četl takové knihy? A věnoval jsi aspoň stejné množství času i četbě naší, sovětské, polské a jiné hodnotné literatury?”

Například Foglarovy knihy jsou velmi špatné, odvádí chlapce od skutečného života k vymyšleným světům, kde chlapci neustále mezi sebou válčí.
Klíma upozorňuje na skutečnost, že mnohé ctnosti, jako ve Foglarových knihách, se dnes učí pionýři na svých pionýrských táborech a nepotřebují k tomu žádnou zelenou příšeru – „bez ní je to krásnější, přirozenější a lidštější”.
To přece každý ví. Stačí si přečíst časopis Pionýr. A dodává:

„Snad nejšpatnější knihou Foglarovou, která klesá na úroveň Rodokapsu, je román Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří. Proč Foglar líčí mládež vždy rozeštvanou a mezi sebou válčící?“

Svým způsobem to byla jedna z mnoha občansko-politických akcí, jak likvidovat hnutí Skaut a propagovat sovětský Pionýr.
K tomu samozřejmě vydatně pomohli i další soudruzi jako Poledňák, Haškovec etc. Ano osvícení soudruzi, kteří jediní ví, co je pravda a jak by se měli chovat ostatní.

Pokud si ale myslíte, že tato doba je pryč, mýlíte se.
V únoru 2022 Fialova vláda vyzvala k likvidaci mnoha webů, protože údajně šíří dezinformace. Rozuměj informace, které nejsou podle novodobých Klímů v souladu s vládním a mainstreamovým viděním světa. V normální řeči se tomu říká totalitní cenzura, protože opravdu každý dobře ví, že svoboda slova je nebo není. Stejně jako je někdo mrtvý nebo živý a nemůže být jen trochu mrtvý.
A tak, kdo nesouhlasí s novodobou kontrolou bude asi obyčejná svoně, jak s oblibou říkal nejhloupější cenzor v Česku plk. Foltýn.

A tak si v duchu říkám:
Četly Klímovy děti knihy ruských a sovětských autorů Grebněva, Beljajeva, Semuškina, Gajdara, Čukovského etc.
Jak asi vychovával Ivan Klíma své děti a co z nich nakonec vyrostlo? Cenzoři?

Zdroje:
Ivan Klíma / Odhalujeme tajemství Chaty děsu / Mladá fronta 7. 8. 1952, roč. 8, č. 185, s. 2.
Milan Svoboda / Hledání zaváté stopy / Leprez, Praha 1994

The post Ivan Klíma jako socialistický cenzor četby správných knih u mládeže first appeared on Čítárny.

PROTEST PROTI PROHLÁŠENÍ PRAŽSKÉHO PEN KLUBU:

Výbor Českého centra Mezinárodního PEN klubu vydal 19. listopadu 2012 prohlášení, které formou otevřeného dopisu adresoval hejtmanovi Jihočeského kraje Mgr. Jiřímu Zimolovi. Stěžovatelé pokládají za nemorální „obsadit odbor školství, mládeže a tělovýchovy Krajského úřadu Jihočeského kraje Vítězslavou Baborovou, zastupitelkou za KSČM“, protože se tato strana „dosud nevypořádala se svou minulostí a nedistancovala se oficiálně od zločinů a politiky KSČ z doby před listopadem 1989“. Bylo by tedy „nemorální nechat její představitelku působit právě v tomto citlivém odvětví“.

Na názor mají představitelé českého PEN klubu jistě právo.
Je sice s podivem, že se ani slovem nezastali politických vězňů dnešní doby, že neodsoudili poměry, které nutí lidi rok co rok k živoření, v horším případě k sebevraždám, dokonce demonstrativním. Zoufalá doba plodí zoufalé činy; ovšem, vždy tomu tak bylo. Žalostný stav financí na kulturu a literaturu vůbec, hraničící s pohrdáním k literatuře, stavění spisovatelů na roveň ochotníků a živnostníků, nic z toho podepsané spisovatele neirituje? Ale i to je jejich právo. I mlčení je jejich právo, současně také výraz a stanovisko. Právem stěžovatelů je i neznat program KSČM a nepřečíst si desítky a stovky oficiálních vyjádření, která v minulosti spáchané zločiny představitelů KSČ mnohokráte odsoudily. Na jedno však pisatelé právo nemají, a to mluvit jménem všech nebo většiny „českých literátů“, jak je to interpretováno. Nemluví jejich jménem, jen jménem svým!

Dopis je psán jako „společné vyjádření názoru českých literátů“, kteří jsou přesvědčeni, že se „na výchově mladé generace podílejí svými díly“. Pokládáme za potřebné poopravit toto „neúplné“ a zavádějící tvrzení, bez ambicí být neomylnými morálními arbitry toho, co je a není mravné, a také bez předsudku, že bychom mladou generaci přetvořili k obrazu svému.

Nemyslíme si totéž, co podepsali Jiří Dědeček, Markéta Hejkalová, Ivan Klíma a Jiří Hájíček.
Pokládáme za scestné hodnotit člověka podle jeho politické příslušnosti, a ne podle jeho činů, autority, výsledků organizační, pedagogické a jiné práce. Toto „kádrování“ hodnotíme jako hluboce nemorální a podobnou optiku jako něco, co patří minulosti, v jejímž stínu Evropa živoří, místo aby se dokázala vyrovnat s výzvami budoucnosti.

Předělávat rozhodnutí voličů podle svého je nejen nedemokratické, ale silně zavánějící metodami, které pisatelé dopisu odsuzují. Demokracie buď je, nebo není. A nemůžeme ji zpochybnit, když se nám její důsledky nehodí do krámu.

Michal Černík
Alexej Mikulášek
Daniel Strož
Karel Sýs

Prohlášení PEN Klubu na jejich stránkách nebylo: http://www.pen.cz/cz/ 22/11/2012

Zpráva z CTK:

České centrum mezinárodního PEN klubu napsalo jihočeskému hejtmanovi Jiřími Zimolovi (ČSSD) dopis, v němž ho žádá, aby přehodnotil obsazení místa radní pro školství zástupcem KSČM. Otevřený dopis uvádí, že jde o názor českých literátů. Zimola dnes řekl, že ho PEN klub žádá o něco, co není podle zákona možné.  

“Tato strana (KSČM) se dosud nevypořádala se svou minulostí a nedistancovala se oficiálně od zločinů a politiky KSČ z doby před rokem 1989. Bylo by proto nemorální nechat její představitelku působit právě v tomto citlivém odvětví,” stojí v dopise, které podepsalo vedení PEN klubu.

Podle Zimoly se situace kolem jihočeské krajské radní Vítězslavy Baborové (KSČM) přeceňuje. “Radní pro školství nemění osnovy, nerozhoduje o ředitelích. Jde spíš o správcovskou funkci nad resortem,” řekl Zimola. Dodal, že Baborovou zvolilo do rady zastupitelstvo a pouze stejný orgán ji zase může odvolat. Uvedl, že si spisovatelů, kteří jsou pod otevřeným dopisem podepsáni, velmi váží. “Rád si s nimi sednu a celou záležitost můžeme osobně probrat,” řekl hejtman.

Obsazení resortu školství zástupcem komunistů vyvolává v Jihočeském kraji již několik dní emoce. Před zvolením Baborové učitel třeboňského gymnázia Martin Rosocha sepsal petici proti tomu, aby krajské školství vedl zástupce komunistů. Petici už podepsalo přes 8800 lidí. Studenti třeboňského gymnázia minulé pondělí vstoupili do stávkové pohotovosti a postupně je podpořily další školy včetně Jihočeské univerzity. Není vyloučeno, že žáci některých škol budou ve čtvrtek od 9:00 do 10:00 stávkovat. “O dalším postupu by mělo být jasno ve středu ráno,” uvedl student Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity Šimon Heller.

Volby v Jihočeském kraji vyhrála sociální demokracie, která vytvořila koalici s druhou KSČM. Zástupci ČSSD mají v radě osm křesel, zbylé tři pozice obsadili komunisté.
KSČM řídí školství i v Královéhradeckém kraji. PEN klub nevylučuje, že podobný dopis pošle i tamnímu hejtmanovi Lubomíru Francovi (ČSSD). “Naším úkolem ale není sledovat politická jednání. V případě Jihočeského kraje jsme hlavně chtěli podpořit studenty, kteří se proti komunistické radní postavili,” řekla dnes ČTK místopředsedkyně PEN klubu Markéta Hejkalová.

The post Pen klub. Výbor literárního klubu proti demokracii vyvolává nepodloženou nenávist first appeared on Čítárny.